by nebylo možné o literatuře mluvit: jak shrnuje Ivo Pospíšil, „literární žánry jsou jediným způsobem existence literatury, jimi se realizuje tvar literárního díla i historický pohyb literatury“.1 Genologie jakožto teoretická disciplína je fundamentálním nástrojem klasifikace literární struktury, tzn. umožňuje smysluplně (nikoli jen mechanicky) třídit nepřeberné množství literárních textů a tomuto třídění vytvářet nástroje a teoretické zázemí. Klasifikační funkce je přirozeně spojena s funkcí axiologickou, jakkoli dnes toto hledisko ustupuje do pozadí (viz kap. 14, problematika „vysokého“ a „nízkého“ umění). Možné třídy či skupiny, jež klasifikací vznikají, pak přirozeně vedou k popisu jejich střetávání v pomezních či hraničních oblastech, k výměně mezi jednotlivými žánry a mezi uměleckými druhy (kap. 6.5). Genologie diachronní, tedy aplikovaná na vývoj umění, pomáhá řešit otázky komparatistické i obecné problémy historie umění. Pojem žánru přesahuje hranice literatury a literární vědy. Setkáme se s ním ve všech uměleckých druzích; v každém z nich má svá specifika, různé umělecké druhy rozvíjejí podle svých možností a povahy různé žánry, některé žánry však přecházejí z jednoho uměleckého druhu do jiného, respektive do jiných. Základní genologické otázky i charakter žánrového konceptu jsou však ve všech uměleckých druzích stejné. Genologie je nutná součást jakékoli konkrétní vědy o umění bez ohledu na to, je-li pěstována jako samostatná disciplína, nebo v rámci jiné, zastřešující teorie. Genologická problematika funguje i mimo sféru (teorie) umění, existují žánry odborné literatury, žánry publicistické a rétorické (např. filipika); žánrovému dělení podléhá i každodenní komunikace (žánrem je dialog, hádka, milostný hovor). V naší studii se však zaměříme jen na genologii umělecké literatury (její pracovní definici viz v kap. 8), je však třeba mít na paměti, že literární umělecký žánr je jen dílčím jevem žánru jako takového a že se s jinými skupinami žánrů stýká a mísí. Genologie jako typ vědní disciplíny odpovídá jakékoli obecně chápané taxonomii, a představuje tak i výrazný interdisciplinární jev s možností přejímání metodologických podnětů i z vědních oborů literární teorii dost vzdálených (dlouhou dobu například určovala charakter genologie taxonomie biologická2). Na rozdíl od přírodovědeckých taxonomií však genologie neposkytuje neměnná kritéria a nedostačuje v ní jedna taxonomická
1 2
Pospíšil 1998: 117. To, co je na biologické taxonomii obecné, shrnuje Jan Zrzavý: „Od časů zakladatele biologické systematiky Carla Linného (18. století) je v biologii obecně přijímána představa, že třídění organismů není činnost libovolná, že organismy klasifikujeme do reálně existujících skupin (ať už je podstatou jejich ‚reálné existence‘ cokoli), že je pouze netřídíme, abychom se v nich vyznali. […] seskupení jedinců, druhy a naddruhové skupiny […] hledáme, objevujeme a můžeme je eventuálně objevit špatně. Vývoj klasifikace pak odráží prohlubování našich schopností a znalostí“ (Zrzavý 2011: 12—13).
2. Genologie jako teoretická disciplína
genologie_27.indd 10
31/10/13 18:09