181 Invalidní sourozenci byli poprvé prezentováni na „veřejnosti“ během dvou večerů autorského čtení 4.–5. listopadu 1974 v hostinci „Na Zavadilce“ v Klukovicích u Prahy (dnes součást Prahy 5), jež ovšem bylo určeno uzavřené společnosti sestávající z pár desítek tehdejších autorových přátel z undergroundové komunity (o tom podrobněji v komentáři vydaném spolu s CD a DVD Egon Bondy / My žijeme v Praze... Guerilla Records, Louny 2007). Z tohoto čtení se sice zachoval dokumentární film Jana Ságla (tamtéž), ale bohužel nikoli na místě pořízený magnetofonový záznam. Dle některých svědectví (např. I. M. Jirouse či Otakara „Alfréda“ Michla) četl tehdy autor dílo již nikoli přímo z rukopisu, ale ze strojopisu, který byl zřejmě pořízen na základě diktátu záznamu, jehož část je archivována, ale tento strojopis byl pak autorem před dalším rozepisováním ještě opravován. A právě tento, dnes ztracený strojopis, by bylo možno považovat za rozhodující pramen při řešení různočtení ve všech následujících edicích. (O existenci pravděpodobně právě tohoto strojopisu vypovídá ostatně sám autor, a to v „Protokolu o výslechu svědka“ z 30. 3. 1976, jehož opis nyní vychází tiskem v komentářích a dodatcích k „Hnědé knize“ o procesech s českým undergroundem: „Také jsem napsal knihu INVALIDNÍ SOUROZENCI , kterou jsem měl v rukopise, který jsem později přepsal na stroji, a to ve třech vyhotoveních.“ Z autorovy „svědecké výpovědi“ ovšem nevyplývá jasně, zda ono „později“ se týkalo již roku 1974, a navíc je třeba uvážit, že tuto výpověď učinil autor pod tlakem StB, takže její věrohodnost je jistě zpochybnitelná. Dále Jiří Popel, jenž ovšem nebyl na četbě v Klukovicích přítomen, vzpomíná, že původní strojopis si někdy během r. 1974 vyzvedl u Jana Lopatky, ale autor si jej od něho záhy „vypůjčil“ a už mu ho nikdy nevrátil.) Vzhledem k absenci tohoto zdroje vychází naše vydání jednak z archivovaného záznamu autorova diktátu (jde o dvě pasáže: 1/ od začátku knihy až ke slovům „A k nim patřili A. a B. i jejich přátelé.“, zde na s. 20; 2/ od slov „‚Zejména pro mě,‘ pomyslel si A.“, s. 34, až ke slovům „[...] její inteligentská elita se nejvíc dožadovala likvidace důchodců [...]“, s. 61; úryvek z první pasáže vyšel na výše zmíněném CD z r. 2007), jednak ze dvou různých strojopisných edicí, které pravděpodobně patří k nejstarším, přičemž však bohužel nelze ani jeden z daných textových pramenů s jistotou považovat za primární, totiž proto, že všechny dostupné zdroje (včetně samotného rukopisu, jak
Sourozenci_zlom.indd 181
30.1.2012 10:00:31