Page 1

Pantone 1535

Druhý svazek spisů přináší všechny povídky z prvního vydání knihy Nevěsta, v exilu vydanou povídkovou knihu Hlavou proti zdi, texty publikované pouze časopisecky a povídky z autorových rukopisů. Ve svých prózách se Grosman vrací na Slovensko doby meziválečné a válečné, zachycuje poválečnou všednodennost a evokuje život v Izraeli v letech sedmdesátých. – K vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík. sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory ISBN 978-80-7470-199-3

OBÁLKA SV 2.indd 1

spisy Ladislava Grosmana

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921 v Humenném – 1981 v Kironu) pocházel ze slovenské židovské rodiny, dětství a dospívání prožil na východním Slovensku. Za války byl dva roky ve vojenském pracovním táboře, zažil perzekuci i ilegalitu. V Praze ystudoval Vysokou školu politickou a sociální, doktorát filozofie získal na Fakultě pedagogiky a psychologie UK. Pracoval jako redaktor a lektor v časopisech a nakladatelstvích, v letech 1965–1968 se stal dramaturgem a scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze, přeloženou posléze do mnoha jazyků. Kniha próz Nevěsta vyšla v Československu až po jeho emigraci do Izraele. V exilu stačil vydat pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi. Od ledna 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan, přednášel také scenáristiku a dramaturgii.

Povídky

2

Colorit 970

spisy Ladislava Grosmana

2

Povídky

3/23/18 9:28 PM


2

spisy Ladislava Grosmana Ladislav Grosman povĂ­dky

1

Grosmann Povidky.indd 1

3/23/18 9:50 PM


Ladislav Grosman

Grosmann Povidky.indd 2

3/23/18 9:50 PM


povĂ­dky

3

Grosmann Povidky.indd 3

3/23/18 9:50 PM


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Grosman, Ladislav Povídky / Ladislav Grosman. — Vydání v tomto souboru první. — Praha : Filip Tomáš — Akropolis, 2018. — 384 stran. — (Spisy Ladislava Grosmana ; sv. 2) ISBN 978-80-7470-199-3 821.162.4-32 * 821.162.4 * (0:82-32) * (081.1) — Grosman, Ladislav, 1921—1981 — slovenská literatura — 20. století — slovenské povídky — sebrané spisy 821.162.4 — Slovenská literatura [25]

Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR. © © © ©

Ladislav Grosman — dědicové/heirs, 2018 Editor Jiří Opelík, 2018 Graphic & Cover Design Luboš Drtina, 2018 Filip Tomáš — Akropolis, 2018 ISBN 978-80-7470-199-3 ISBN 978-80-7470-200-6 (MOBI) ISBN 978-80-7470-201-3 (ePUB) ISBN 978-80-7470-202-0 (PDF) ISBN 978-80-7470-198-6 (soubor)

Grosmann Povidky.indd 4

3/23/18 9:50 PM


I. hlavou proti zdi

5

Grosmann Povidky.indd 5

3/23/18 9:50 PM


sm ě na b ez konc e

Z krátkého oznámení v dnešních novinách jsem se dověděl, že zemřel pan Kuňka. Kolik mu mohlo být, panu Kuňkovi? Dumám nad jedním životem, dumám nad osudem blízkého a vzdáleného, protože pan Kuňka mi nebyl ani příbuzným, ani přítelem, zato – dá se říci – po mnoho let důvěrným sousedem, který mi chtěl mermomocí pomoci. Zamýšlím se nad jeho úspěchy i nezdary a říkám si: ne, zbytečný život to nebyl. Dobře žil, moudře jednal, správně konal, budiž země lehká duši spravedlivého. Pan Kuňka byl kdysi železničářem. Dosáhl hodnosti výpravčího na nádraží střední velikosti a přímo od kolejnic šel do penze. Přestal vypravovat vlaky na daleké cesty a začal vypravovat lidi do nových kvartýrů. Jako důchodce pomáhal všem, kdo potřebovali pomoc při výměně bytu, a to docela nezištně a s upřímnou vervou. Postěžoval jsem si při jedné příležitosti na svůj byt a pan Kuňka ožil: „Kolik metrů čtverečních? Světová strana pokojů? Počet rodinných příslušníků? Patro? Žádná tubera v rodině? A co regmíčka? Nemoce, pane, jsou body k dobru. Vaše naděje na rodinný přírůstek?“ Poznal jsem, že mám co dělat s odborníkem. „Buďte bez starosti,“ ujistil mne pan Kuňka, „pomohu vám. Brzy vám pomohu.“ Od té doby nás navštěvoval pan Kuňka s přesností odjezdu pražských vlaků každý týden třikrát a ve výjimečných případech, když se bytová směna zdála být na dosah, také častěji. „Tak tady to je,“ řekl pan Kuňka a zalistoval ve svých lejstrech. Vytahoval z kapes další notýsky, papíry, plánky bytů, adresy, nákresy s možnými adaptacemi a tak podobně. Řadová a popisná čísla domů a názvy ulic znal zpaměti. Také rozměry všech 76

Grosmann Povidky.indd 76

3/23/18 9:50 PM


kvartýrů, jejichž majitelé se ucházeli o výměnu, měl v  hlavě. Znalec. „Tak tady v Kaprově ulici, například, se nabízí prima směnička. Vysoce komfortní byt pod uzavřením. Parkety, bez ústředního topení, zato s telefonem. To je jedna možnost. A pak je ještě tady v Levé ulici byt s krásným výhledem na řeku. Rozhodnout se ovšem budete muset sám. Být na vašem místě, vezmu si ten s výhledem na Vltavu. Nebo tady je další možnost, a to u Muzea. Ale to raději ne. Tady je to pro vás moc hlučné. Ale za zhlédnutí nic nedáte. Zapište si adresy!“ Zaznamenal jsem si dva tucty adres a chodil jsem se dívat na byty. Někteří adresáti mě pustili přes práh, jiní nevěděli nic o existenci pana Kuňky a přibouchli mi dveře před nosem. Zato pan Kuňka pochopil, že jsme trpěliví a vděční čekatelé, a podle toho jednal. „Lidi jsou dnes velice divní,“ řekl pan Kuňka. „Zapřou vám nos mezi očima. Ale to nevadí. Výměnných možností se nabízí habaděj. Příkladmo tady v Kovářské bydlí dvě sestry. Jedna je nedoslýchavá, druhá pokulhává, obě jsou vdovy. Takové apartmá ty dvě osoby neudrží.“ Opar růžových nadějí stoupal nad naším kuchyňským stolem. Vyměnit náš ne zrovna kvalitní byt za apartmá v tiché vilové čtvrti by nebylo marné. V té hezké pohodě dostaly naše dětičky bonbony a šly do postýlek, aniž si musely umýt zoubečky. Manželka vařila čaj, pan Kuňka měl rád indický, usrkávali jsme z voňavého nápoje a mluvili jsme o krásných vyhlídkách dopracovat se s pomocí pana Kuňky k výhodné směně. Při jiné příležitosti nám pan Kuňka vyprávěl o mohutné bytové výstavbě, která se plánuje na příští desetiletí, o moderní architektuře ve světě, o současném urbanismu a jeho perspektivách. Vytrvale opakoval, že to s naší výměnou není tak beznadějné a že je plýtváním peněz proinzerovat tolik, jako to činíme my, což mimochodem pociťoval jako nedůvěru k svým směnárenským schopnostem. „Zeptejte se operního pěvce pana Červinky, jak jsem mu pomohl,“ dovolával se pan Kuňka svědectví. 77

Grosmann Povidky.indd 77

3/23/18 9:50 PM


A začala historka složitá ve vztazích a úvahách a byla půlnoc, když jsem umdlený doprovázel pana Kuňku a otevřel domovní vrata, což bylo lepší, než když třeba usnul u stolu, protože nerad budím lidi ze spánku. „Ježíši, můj deštník!“ Pořád něco u nás zapomínal. Jednou tužku nebo notes, jindy klobouk. A tak jsme se z tmavého schodiště vraceli zpět do bytu. Bylo to nebezpečné, protože pan Kuňka v těchto pozdních hodinách ožíval jako netopýr, přicházel s nápady na neobyčejně výhodné směny, s návrhy, které mu po celý večer záhadně unikaly. Někdy si pan Kuňka liboval v rozhodnutích vyslovených hlasem maršála: „Zítra skočím na Cimburka,“ volal s rozhodností bojovníka odhodlaného vzít tvrz útokem. Pan Kuňka se na Cimburka odvolával jako na autoritu. Jakživ jsem se nedověděl, kdo je Cimburek a zda pracuje na bytovém úřadě anebo ve Sběrných surovinách. Ale když všechno selhávalo, volal pan Kuňka: „Zítra skočím na Cimburka a to by v tom byl čert, aby to nešlo!“ Zvláště jsem obdivoval simultánní schopnosti pana Kuňky, jeho lehkost a rozhodnost, s jakou prováděl s tužkou v ruce ty nejsložitější směnné operace. Říkal: „Je to velmi jednoduché. Vy se nastěhujete k Hejným, oni k Ludvíkům do Panské, Ludvíkovic z Panské potáhnou hezky na Zbraslav k Manheimům a Manheimovi ze Zbraslavi, ti přece už léta touží dostat se do města, se nakvartýrují v Kouřimské… A je to!“ Pak se ukázal nepatrný háček. Pan Kuňka totiž v této složité směnné transakci jednal zatím jen s námi. Už dávno prozradil pan Kuňka manželce, že je dietář, a ona se snažila podávat na stůl jídla nekořeněná a jemná, což pan Kuňka přijímal s uznáním a později s upřímně míněnou kritikou některých jídel. Svěřil se nám se svými neduhy a nadějemi, s některými podrobnostmi ze života svých dětí a vnoučat, a uvedl nás také do odborných záležitostí železničářské profese. Čas plynul a pan Kuňka byl ve výborné kondici a znamenitě si pochutnával na zelné polévce: 78

Grosmann Povidky.indd 78

3/23/18 9:50 PM


„To je vaše specialita, viďte, mladá paní?“ Ze zásady pil jen neslazený čaj a jen ve výjimečných případech s rumem. Časem začal naléhavěji kritizovat některé nedostatky v našem rodinném životě a domácnosti a vychovávat děti podle svého. Měl u  vchodu své bačkory a  u  stolu své místo. Stal se rodinným příslušníkem se vším všudy. O dovolených chodíval zalévat kytky a vybírat noviny a poštu ze schránky. Inzeroval za nás, dělal opravdu, co mohl, než onemocněl. Slyšeli jsme, že je v nemocnici, a že to není nic vážného, což nás uklidnilo. Vrátil se z nemocnice zrovna v okamžiku, když jsme měli sbaleno a čekali jsme na stěhovací vůz. Myslel jsem, že se pan Kuňka skácí. „No ne…,“ zakoktal na prahu. Nesundal klobouk a neodložil deštník. „Vy… se snad… stěhujete?“ Bylo mi ho líto, jak zbledl. Zdálo se, že pan Kuňka ten okamžik nepřežije. Seděl na opuštěné židli uprostřed pokoje a mžoural smutně na krabice a zavazadla. Pak mu poklesla hlava a začal lapat po vzduchu. Žena utíkala k telefonu, já do koupelny, žena mu rozepnula košili a obložili jsme milého pana Kuňku obklady. Začal opět mžourat a snad i vnímat a žena, protože je psycholog, zalhala. „Pane Kuňko, vždyť je to vaše zásluha, že jsme konečně našli směnu. Vaše, pane Kuňko, slyšíte mne?“ Hořce se pousmál a žena pokračovala: „Nikdo, pane Kuňko, neumí napsat takový inzerát do novin jako vy. Nemáte radost, že váš inzerát zabral?“ Pan Kuňka neodpověděl. „Ale pane Kuňko,“ pokusil jsem se teď stařečka uklidnit já, třebaže nejsem psycholog. „Na tom přece nezáleží, kdo dal ten inzerát do novin. Důležité je, že jsme našli směnu. Vždyť v našem novém bytě budete právě tak vítaným hostem jako tady, milý pane Kuňko.“ Konečně se vzpamatoval. Ale ani jeho úsměv mě nepřesvědčil o tom, že je spokojen. Už dávno bydlíme v novém bytě a zrovna jsem četl v novinách oznámení o úmrtí pana Kuňky. Probůh! Vždyť náš pan Kuňka 79

Grosmann Povidky.indd 79

3/23/18 9:50 PM


není přece Alfréd, nýbrž Jan. Třikrát, tři roky za sebou, jsme oslavovali každého Jana a on byl naším šťastným oslavencem. To znamená, že Jan Kuňka žije a směňuje vesele dál. Zaplaťpánbůh! Ani nevíte, pane Kuňko, jak jsem rád, že to byl pouze omyl s tou zprávou v novinách. A nezlobte se pro nedorozumění a pro upřímnost, jaké jsme schopni, jen když víme, že naše slova již nikdo neuslyší.

80

Grosmann Povidky.indd 80

3/23/18 9:50 PM


II. kde jsem byl vĹĄude doma

133

Grosmann Povidky.indd 133

3/23/18 9:50 PM


Grosmann Povidky.indd 134

3/23/18 9:50 PM


doma pod vihorlatem

k on e c angor ský c h kr álíků Venku se ozvalo hlasité volání: „Adame, seš tady, Adame? Běž domů, Adame, Silvius umírá. Máš jít domů hned!“ Vítr rozhoupával koruny vrb u řeky. Kopce na druhém břehu se zahalily do mračen a mlhy. Na krajinu se sneslo šero. Praskání ve větvích se slévalo s hukotem řeky, vzduch zesinal a blesk rozčísl mračna. Začalo krápat. Adam utíkal domů. V běhu se přibližoval k mostu, který se klenul nad řekou. Most byl daleko, dobrých deset minut běhu. Silvius mu nebyl otcem. Kdysi mu farář vysvětloval něco, jako že Silvius mu není otcem, že je na světě hodně dětí, co nemají vlastního otce, a přece z nich rostou dobří křesťané a hodní lidé. Po povodni Silvius onemocněl a ležel v posteli uprostřed pokoje, v němž nebyl nábytek. Silvius mu tedy nebyl otcem, Silvius byl – Silvius. Ten, kdo věděl, jak si Silvius zakládal na tom, aby plamínek jeho svíce vydržel do samého konce procesí, tedy do chvíle, než se průvod vrátí z poutě do kostelního dvora, do chvíle, než se dav při veselém vyzvánění zvonů rozptýlí po stáncích, které nabízely hračky, růžence, náhrdelníky, prstýnky a hlavně takzvané medovníky, ztvrdlé perníky tvaru srdce, lité bílým cukrovým lakem a zdobené zrcadýlky, jezulátky a betlémy, kdo věděl, jak se každým rokem těšil Silvius účastí v procesí o svátku Božího těla a zpěvem v mužském sboru kráčejícím hned za farářem a ministranty pod baldachýnem, a kdo posléze věděl, jak si Silvius zakládal na tom, aby dopravil do cíle hořící svíčku v zdobeném kovovém svícnu opatřeném drobnou důmyslnou stříškou a dírkami, aby plamen, chráněn před větrem, mohl dýchat, jak o tom všem vypravoval, tedy kdo to všechno věděl, musel se leknout, když Silvius klopýtl o zaschlou hroudu bláta, zalehl tělem 135

Grosmann Povidky.indd 135

3/23/18 9:50 PM


vysokou voskovou svíci, rozbil ji a udusil její plamen. Krátce poté zemřel sám. Silvius nestrpěl nikoho ve své blízkosti. Adam už nepřekročil práh ložnice a Margita se k nemocnému přibližovala po špičkách. Kladla mu octové obklady na oteklý kotník a přinášela mu jídlo, které Silvius odmítal. Odmítal jídlo a odmítal lidi, sousedy proklínal, říkal, že jsou škodolibí, proklínal jejich zvědavost a všetečnost a zacpával si uši vatou. Margita v bezradnosti posílala Adama k sousedům s prosbou, aby nechodili navštěvovat nemocného, že Silvius se s boží pomocí už zítra nebo nejpozději pozítří obleče, oholí a vše bude, jak bylo. Sousedé říkali jen aby, jen aby, šklebili se a říkali, že stejně věděli, že to bude Silviův konec. Ochlastou se narodil a jako ochlasta umře. Byli jen dva, kteří směli k nemocnému; oba patřili do rodiny. Tím jedním byl farář a tím druhým strýc Vili. Margita se svěřovala oběma, každému něčím jiným; faráři, který byl příbuzným, se svěřila Silviovým neklidem, který se projevil tak, že po plešatém panu doktorovi Braunovi hodil střevícem, že řval jako tur, když mu lékař dal injekci, a že za nic na světě si nenechal šáhnout na nohu. Farář pokyvoval šedovlasou hlavou, musíme se modlit, řekl, vyslechl Margitu, když mu vyprávěla o tom, jak chodí spolu s Adamem každé ráno ještě za tmy k svaté Adrianě, orodovatelce města, a zas odešel. Odpoledne nebo vpodvečer se opět objevil, poseděl u postele nemocného, vyšel z ložnice, díval se na podlahu a díval se stranou a Margita hledala jeho pohled tak dlouho, než ho našla, na okamžik ho našla a zavzlykala, smáčejíc ručník v octové vodě, jako by všemu neštěstí, které je potkalo, byl na vině vyvrknutý, oteklý a dosud nenapravený Silviův kotník. Konečně zas jednou přišel strýc Vili v nedělním oblečení, a když se objevil, rozptýlil chmurnou náladu hlučným proslovem o tom, že žít se musí, a nedbal na to, co kdo říká a co si kdo myslí. Nechal dveře ložnice dokořán a bylo slyšet, jak se baví se Silviem po krk přikrytém kanafasovou peřinou; o mladých letech se s ním bavil a také o zubaté se s ním bavil a řekl, že zubatá je sice nenasytná, ale ne zas tak, aby schramstla někoho pro vyvrknutý kotník. 136

Grosmann Povidky.indd 136

3/23/18 9:50 PM


Vyvrknutý kotník, řekl strýc Vili, není žádná nemoc. Na důkaz přinesl lahvičku s terkelicí na posílení ducha a těla. Sousedky a sousedé, shromáždění u otevřených dveří, vlastním očím nevěřili, když strýc Vili zamával ve vzduchu bílou, průsvitnou láhví. Vypadala jako prázdná, ale byla plná a zazátkovaná. Strýc Vili vylovil z kapsy nůž s vývrtkou a obřadně a při radostném smíchu všech vytáhl zátku. Odevzdal láhev Silviovi a nemocný jako batolátko si ji hubenýma rukama přidržel u úst. Vili mu podepřel záda, chechtal se hlučně: „Taková žízeň, bože můj, taková strašná žízeň a oni, hlupáci, ho nechají, aby se trápil.“ Silvius udělal několik loků a oči mu zazářily štěstím. „Krasavice moje, kam ses, ke všem čertům, poděla?“ zakřičel strýc Vili z plna hrdla kamsi k oknu na škvíru otevřenému a všichni se divili, koho že tak Vili oslovil. Hloučkem před prahem ložnice se protáhla růžolící žena, tak asi čtyřicetiletá, silná v ramenou a v bocích, prsatá, plavé vlasy upravené do tlustého copu. „Kam se hrabou nemocnice, kam se na ni hrabou doktoři!“ zvolal strýc Vili a šel vstříc ženě s tlustým copem. „Silvius tě čeká, krasavice, dočkat se tě nemůže,“ štěbetal strýc Vili a ukázal na nemocného v posteli, který ospale kýval hlavou a šeptl něco o černém hrobu, v němž nezáleží, zda je kotník vyvrknutý, nebo ne. Ulpěl prosebným pohledem na Vilim, který odkryl spodní cíp peřiny slovy: „Ukaž mi, švagře, prstem ukaž na chlapa ve městě, který by s radostí nesvěřil nohu, zdravou či nemocnou, takové krasavici s copem.“ Řekl a vzal kolem ramenou statnou ženu: „Ani nyní mi, Duninko, neprozradíš, kde ses přiučila fortelům felčarského řemesla?“ Vestoje otevřel si strýc Vili knoflík u kravaty, uchopil Silviovu nohu a mrkl na ženu s copem. Tato opřela chodidlo nemocného o klín, ohmatala, pohladila sem a tam, poplácala, trhla mocně, Silvius zavřískal a bylo po všem. Strýc Vili pohladil Margitino rameno, poradil jí nechat Silvia spát. „Zítra, sestro, zítra přijdu zas na chvíli,“ slíbil a odešel. Když Vili mluvil o čemkoliv, Margita celá zářila. Věřila svému mladšímu bratrovi, spoléhala na něho, byl jí oporou. Margitě stačila slova a Vili slovy nešetřil. Rozplýval se v dobré náladě, 137

Grosmann Povidky.indd 137

3/23/18 9:50 PM


i když k  ní nebylo nejmenšího důvodu. Jako například hned po Velikonocích, hned po povodni, která byla pro rodinu neštěstím a obrala rodinu o všechno. Týden nebo dva po Velikonocích se oteplilo a bylo to nezvyklé, dusné teplo, které trvalo několik dnů. Stromy živě nasazovaly pupeny a louky u řeky ožily bledou zelení. Pak najednou ochladlo, jako by příroda chtěla napravit omyl a posunout čas nazpátek. Nad lesy kolem města, na všech světových stranách, dokonce i na jihu, odkud deště obyčejně nepřicházely a kde při jasném slunci se tak hezky vyjímalo modravé sedlo vyhaslé sopky Vihorlatu, kupila se mračna, dešťová mračna. Vítr je rozháněl a zas shromažďoval v jakési záludné nerozhodnosti a podivné náladovosti, kterou lidé na venkově neradi (protože za takových okolností se dá počasí těžko předvídat). Bouřky v tomto předjarním období se celkem daly čekat, to, co překvapilo, byla jejich vytrvalost a nezvyklá prudkost. Po dobu několika dnů ozařovaly blesky oblohu, bičovaly její zachmuřenou tvář, křesaly z ní oheň. Stejně vytrvale pršelo. Vody se začaly valit do města v údolí ze všech okolních kopců, hor a lesů. Řeka se zpěnila, zbarvila do hněda, byla zaneřáděná bahnem a smetím. Lidé v domech podél břehu zneklidněli. Na některých místech se vylila řeka z koryta, sady, zahrady a pole stály pod vodou. Lidé v pršipláštích se motali neklidně na mostě, čuměli do žlutého, zpěněného toku, který závratnou rychlostí unášel trámy, zdechliny domácích zvířat, hospodářské nářadí, a dokonce i stromy vyrvané i s kořeny. Někteří ze zkušenějších odhadovali, že někde na severu, tam vysoko v kopcích, nadělala voda nemalé škody. Nepočítali, že totéž se za několik málo hodin přihodí i tady. Hasiči v helmách a na lanových žebřících se pokoušeli z mostu a pomocí dlouhých tyček změřit a zjistit, zda hladina vody ještě pořád stoupá, nebo naopak. Od severu foukal silný, chladný vítr a odpoledne se zdálo, že se mračna konečně rozptylují. Večer se dokonce ukázaly i hvězdy. Lidé mohli jít klidně spát. O půlnoci je vyplašily zvony z věže. Lilo jako při potopě. Všechno bylo na nohách. Povodeň, povodeň, 138

Grosmann Povidky.indd 138

3/23/18 9:50 PM


ozývalo se ze dvora do dvora mezi nízkými domy podél břehu. Karbidové lampy blikaly ve tmě a v dešti. Vody se valily v hukotu odněkud někam. Každý zachraňoval, co mohl. I Silvius s Margitou zachraňovali to nejcennější, co měli, a Adam se motal kolem, pomáhal. V  kartonových krabicích se krčili angorští králíci a  pištěli hrůzou. Pištěli tak hlasitě a zoufale, že je bylo slyšet i v hukotu padajících vod. Stromy, dům, kotce s králíky i dřevěné stavení, dílna na zpracování příze z králičí vlny, vše se utápělo ve vodě. Silvius v gumových holinách čvachtal ve tmě sem a tam, ze dvora do  domu a  zpátky, už nenabyl klidu. Nevěděl, co dřív uchopit, kam se dřív podít. Dodávka elektrického proudu byla přerušena, nic nebylo na  místě. Sděloval Margitě, že klubka motouzu musela vzít voda, že je nenašel. „Bez motouzu jim nohy nesvážu,“ řekla Margita, „nakonec si vyškrábou oči.“ Slova se ztrácela v hukotu a temnotě. „Jsi tady, Adame, kde jsi? Doběhni na půdu, je tam ještě několik kartonových krabic, přines všechny, i pytle, honem,“ volala za ním, když se Adam rozběhl k žebříku. Ale ani žebřík už nebyl na místě. Asi ho povalil vichr a  vzala voda. Hledal, nenašel. Šmátral jako slepec, který se náhle octl uprostřed dravé řeky. Vrátil se ke kotcům. „Vozík,“ brebentil Silvius, „kočárek.“ Odněkud přitáhl starý dětský kočár. „Ochlasto,“ okřikla ho Margita. „Pochcípají,“ odpověděl Silvius. „Nehřeš, nemaluj ďábla na zeď. Dělej, pomoz!!“ Zbytkem motouzu svazovala nohy králíkům a házela je do pytlů a krabic, které putovaly na  vozík. „Chcípnou, zadusí se,“ řekl Silvius a Adam provrtával nožem díry do kartonových krabic. „Rychle, rychle,“ pobízela Margita. Ve světle karbidové lampy vypadala se zcuchanými vlasy na tváři jako utopenec. Vozík byl naložen krabicemi. Už jen vytáhnout ho odtud, z  konce dvora na  asfaltový chodník, a aspoň část majetku mohla být zachráněna. „Pomoz,“ řekla Adamovi, chytila za  oj a  zapřela nohy o  zem, o  měkkou zem pod vodou. Vozík s  nákladem se nehnul. Králíci pištěli. Z  věže se ozývaly poplašné zvony. Silviův kašel se ozval odněkud zpovzdálí. Poschoďové kotce ještě zdaleka nebyly 139

Grosmann Povidky.indd 139

3/23/18 9:50 PM


vyprázdněny a voda vystoupila do výšky prvního podlaží. „Silviúúús,“ křičela Margita do hukotu vod. „Posviť mi,“ otočila se k Adamovi. „Sem mi posviť!“ Tekoucí voda odrážela lesk svítilny. „Kde vůbec jsme?“ zeptala se Margita a požehnala se v úleku. Znovu se pokusili hnout s vozíkem z místa. Ona zepředu, Adam zezadu. „Potlač!“ zvolala. Vozík poskočil, nahnul se, naklonil, a než ho stačili podepřít ze strany a narovnat, převrhl se. Obsah se živým nákladem se vykutálel do vody. Silvius se objevil v bílém plášti a s plácačkou na mouchy. Margita zvedla zoufale pěsti a kousla se do prstů. Rozplakala se. Silvius ztratil rovnováhu, natáhl se ve  vodě, a  když mu s  vypětím sil pomohli na  nohy, brumlal něco opile o zvonech a umíráčku. Po povodni až do svátku Božího těla Silvius už paty z domu nevytáhl. Ležel v posteli, ani v hospodě se už neukázal. Rodina při povodni přišla o všechno. Z chovu angorských králíků nezůstalo nic. Voda vzala kotce i dřevěnou dílnu na výrobu příze. Vše se změnilo, dům, dvůr i okolí. Všichni se změnili, všichni kromě strýce Viliho. Strýc Vili psal žádosti na úřady, předčítával je hlasitě a bylo to jako v divadle. Moc hezky je předčítával, ty žádosti, co psal o pomoc pro postiženou Silviovu rodinu. V pokoji se psát nedalo. Pokoje páchly bahnem a smetím. Týden ho vynášeli z domu, ze sklepa, ze všech místností. Strýc Vili psal žádosti na dvoře, pod širým nebem, a pak je hlasitě předčítával, a než zas odešel, uklidnil a potěšil Margitu, že i kdyby měl pěšky zchodit půl světa, odněkud vydupe podporu nebo aspoň dlouhodobou a výhodnou půjčku, za niž se zaručí svým vlastnoručním podpisem. Když to uslyšely sousedky, hladily Viliho po ramenou a prosily ho, aby i jim napsal tak hezké žádosti. „Beze všeho,“ řekl strýc Vili, „všem vám napíši, všem, ale nyní už musím jít, čekají mne v komisi.“ Vysvětlil, že komise zasedá ve dne v noci. Musí zasedat, jinak by se postiženým nedostalo ani toho nejnutnějšího v obecní kuchyni, o niž se zasloužil. Pak ještě skočil do ložnice podívat se na Silvia, jak řekl, vyměnit několik slov se švagrem, jehož si váží a jehož má rád. Strýc Vili se netajil svým přesvědčením, že všechno se v dobro obrátí, že není na světě nikdy tak špatně, aby nemohlo 140

Grosmann Povidky.indd 140

3/23/18 9:50 PM


být ještě hůř, a že Silviova nemoc je vlastně něco takového, jako mívají námořníci, kteří dlouhodlouho nebyli na moři, pak jdou na plavbu a nastydnou. Je to prostě nastuzení kombinované se steskem a žalem, který časem pomine. Trpělivost a čas, radil Margitě s jistotou, která nepřipouštěla pochybnosti. „Trpělivost, čas a žádná melancholie,“ řekl ještě na odchodu. Margita přesto zavolala k Silviovi lékaře, a pak se za svého muže styděla. Malý plešatý lékař jí to všelijak vymlouval, tvrdil, že ve své mnohaleté praxi se potkal už i se zuřivějšími pacienty, pořád se chytal za čelo, na němž zůstalo škrábnutí po bačkoře, kterou po něm Silvius hodil. „Injekce píchej své matěri, a ne mně,“ řičel Silvius a bylo ho slyšet i na dvůr otevřeným oknem. „Nebo je píchej tamtomu bastardovi, co se ti motá kolem nohou.“ Adam se zastyděl, věděl, že Silvius míní jeho. Chtěl utéct, ale doktor ho chytil za ruku a řekl mu, aby nikam nechodil, že s ním chce mluvit. Kdyby ho doktor nezadržel, utekl by na most. Stál by na mostě jako pokaždé, když ho Silvius zmlátil. Stát na mostě a hledět do proudu, to bylo jako nechat se unášet proudem někam daleko odtud. Na mostě byl Adam jako doma. Znal každé žebro jeho nevysoké klenby. V létě skákal z mostu s kluky do řeky. Zamhouřil oči, v letu přitáhl kolena k bradě a bác do vody. Nyní nechal svou ruku spočinout v doktorově teplé ruce. Doktor vysvětlil Margitě, že Silvius je vážně nemocen, že by měl ležet v nemocnici, a ne doma. Margita, jako by mu nerozuměla, pořád se vracela k tomu, že Silvius po celou dobu chodil řádně na kontroly a že už víc než rok nenašli v jeho plivancích ani kapku krve. Načež doktor jí znovu vysvětlil, že souchoty jsou jedna nemoc a ztvrdlá játra zas jiná nemoc. Margita si mačkala k prsům bačkoru, kterou zvedla ze země, ještě než vyšli z domu, a kterou Silvius hodil po doktorovi, když mu píchl injekci, a už nic neřekla. „Ukaž jazyk,“ otočil se doktor náhle k Adamovi. „Ještě víc ho vyplázni,“ poroučel. Sklonil se, trochu se skrčil v kolenou a roztáhl Adamovi víčka na obou očích najednou. „Chlapec je v pořádku,“ řekl Margitě. To už stáli u vrat. Poklepal Adama na ramenou, řekl, že může jít, a ještě setrval s Margitou v rozhovoru. 141

Grosmann Povidky.indd 141

3/23/18 9:50 PM


Malý plešatý doktor přicházel do domu každý druhý den. Léčil Silvia a bavil se s Adamem. Nebýt Silviových nadávek, nevěděl by, že Adam není jeho synem. Chlapcova vyprávění ho zaujala. Když odcházel od pacienta, brával ho kousek cesty s sebou. Chlapec mu živě vyprávěl o králících, vyprávěl o nich tak, jako by ještě žili, jako by chov byl ještě chovem, jako by žádná povodeň nebyla. Povodeň jako by byla zlý sen, který sice ještě nepominul docela, ale svátkem Božího těla jako by se zas vše mělo vrátit a napravit: výroba příze, procházky s farářem i Silviovo zdraví. V chlapcově vyprávění se střídalo nadšení se smutkem. „Všechno záleží na svaté Adrianě,“ řekl Adam a vyprávěl o tom, jak chodí každé ráno s Margitou k orodovatelce města, k její soše na náměstí. „Každé ráno,“ opakoval Adam, „ještě za tmy,“ dodal. „Dětská modlitba milá uším Pána.“ „Kdo ti to řekl?“ zeptal se malý plešatý doktor. „Margita přece.“ „Ona je tvoje matka?“ Adam neodpověděl. „A Silvius není tvůj táta?“ chtěl vědět doktor. Adam mlčel. „Ty máš tátu?“ zeptal se Adam. „Měl jsem,“ odpověděl plešatý doktor. „Zemřel. Byl starý,“ dodal ještě. „Můj táta také zemřel, ale ještě nebyl starý. Já nevím, kdy zemřel. Já si už nepamatuji,“ řekl Adam. Pak vážně a dospěle vysvětlil doktorovi, že se musí vrátit domů, že nemůže nechat Margitu dlouho samotnou. Že poznal, že když je Margita dlouho sama, že by nejraději zemřela také. A najednou, jako by si nechal něco velice důležitého projít hlavou, poznamenal po chvilce mlčení: „Margita věří strýci Vilimu všechno doslova. A já si myslím, že strýc Vili je podvodník. Strýc Zoltán Žolnaj není podvodník, strýc Zoltán je čestný člověk, ale strýc Vili je lehkomyslný a lže,“ řekl Adam. Plešatý a malý doktor Braun polkl slinu naprázdno. Toto střídání infantilního a dospělého v chlapcově řeči ho vyvádělo z míry. „Kolik ti je, Adame?“ zeptal se ho. Chlapec se usmál. „Strašně moc let,“ uchichtl se a poskočil na jedné noze. „Opravdu, Adame, neřekneš mi, kolik ti je let?“ „Jedenáct,“ odpověděl Adam zachmuřeně. „Také se bojím, že umřu,“ řekl se sklopeným zrakem. „Strýc Vili mi slíbil nové šaty na svátek Božího těla,“ vyprávěl. Neodvážil se to prý strýci Vilimu říct, ale jednak mu 142

Grosmann Povidky.indd 142

3/23/18 9:50 PM


nevěřil, že mu koupí kalhoty a kabátek, a jednak i kdyby mu je koupil, bylo by škoda kupovat něco pro chlapce, který stejně umře. „Všichni jednou umřeme,“ zasmál se hlasitě malý plešatý doktor. Nic chytřejšího ho nenapadlo.

143

Grosmann Povidky.indd 143

3/23/18 9:50 PM


Grosmann Povidky.indd 362

3/23/18 9:51 PM


e d ič n í poz n ám ka Editor, který přijal za úkol představit v rámci Spisů Ladislava Grosmana (1921–1981) autorovo umění povídkářské – a to nikoli v jeho úhrnu, nýbrž výborem povídek –, měl při započetí práce k dispozici následující soubory: 1. povídky obsažené v knize Nevěsta (Praha 1969), 2. knižní svazek Hlavou proti zdi (Zürich 1976), 3. časopisecky otištěné povídky neobsažené ve výše uvedených svazcích a nepublikované (resp. i publikované) povídky dochované v autorově rukopisné pozůstalosti. Editor zcela ponechal stranou v rukopisné pozůstalosti dochovaný povídkový soubor nadepsaný Ze země mléka a strdí, protože se váže ke Grosmanovým Dopisům Mileně, celku obsahujícímu jak 18 literárních (fiktivních) dopisů autorovým pražským přátelům Mileně a Pavlovi Královým na téma právě probíhající tzv. jomkipurské války mezi Izraelem a několika arabskými státy (1973), tak i několik reálných dopisů týmž adresátům z let 1971–75. Povídky Ze země mléka a strdí nejsou sice psány na téma uvedené války, leč víží se k uvedeným dopisům zakotveností v soudobé izraelské realitě, silnou autobiografičností, ich-formou, oslovováním téže adresátky Mileny a koneckonců i – byť ojedinělými – odkazy na jomkipurskou válku. Vyjdou proto (ve výběru) v samostatném svazku Grosmanových spisů nazvaném Dopisy Mileně. Nyní se však vraťme k souborům, jimiž naše edice disponovat mohla a chtěla. 1. Za nesporné považujeme zařazení a nezměněný přetisk všech šesti povídek, jimiž autor „obalil“ novelu Nevěsta ve  stejnojmenné knize vydané v roce 1969 v Mladé frontě (Praha, Edice Boje, sv. 154). Vznikly v autorově „pražském“ období, tedy ještě před jeho odchodem do exilu (odjel s rodinou z Prahy do Vídně 3. 9. 1968, z Vídně pak do Izraele 15. 10. 1968), tedy v období, kdy už měl literární jméno, jež si udělal zejména svou zfilmovanou (oscarovou) novelou Obchod na korze. V případě těchto šesti povídek však už nepovažujeme za nutné zachovat i v našem svazku pořadí, jaké jim bylo přiděleno v knize Nevěsta. 2. Za stejně nesporný považujeme nezměněný přetisk knihy Hlavou proti zdi, která vyšla v srpnu 1976 v curyšském nakladatelství Konfrontace (Konfrontation AG, 130 stran), a to v redakci spisovatele a publicisty Jaroslava Strnada a s ilustracemi Lucie Radové (ještě v lednovém čísle exilového curyšského Zpravodaje Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1976, s. 15 udával se titul Oblázek na hrob). Soubor Hlavou proti zdi byl jediná kniha, jíž se Grosman v exilu dočkal. I když se odchodem do exilu jeho publikační možnosti scvrkly na minimum, autor na své spisovatelství nikdy nerezignoval. Zvlášť názorně to dokládají právě jeho nepřetržité plány na vydání nové povídkové sbírky, a to bez ohledu na to, že se je nedařilo prosadit. Autorova literární pozůstalost odhaluje, že vydání 363

Grosmann Povidky.indd 363

3/23/18 9:51 PM


knihy Hlavou proti zdi postupně předcházely tři takové návrhy, jež vždy byly koncipovány jako permanentně obměňovaný výbor z rozrůstající se množiny dosud nezveřejněných nebo jen časopisecky zveřejněných povídek. Názvy těchto nerealizovaných souborů: Jarmareční sen, Člověk v prostoru, Chytit duhu (o nich blíže v následujícím bodě). 3. V autorově pozůstalosti (v rodinném majetku) se dochovaly rukopisy přibližně stovky jeho menších próz, a to ať už časopisecky publikovaných, ať ještě nepublikovaných. Jde o strojopisy (originály i průklepy) či jejich xerokopie, často autorovou rukou dodatečně korigované, přičemž jednotlivé prózy jsou zpravidla dochovány v několika verzích převážně nedatovaných, u nichž však srovnáním lze stanovit aspoň jejich relativní chronologii. Několikrát se pod rozmanitými nadpisy skrývají různé verze jedné a téže prózy, v případě několika textů pak jde o rozběhy k textům delším, zdá se dokonce románovým, pár textů je v podstatě svodem několika krátkých povídek nebo náběhů k nim, četné prózy zůstaly nedokončeny, některé z textů dotáhl nakonec Grosman k definitivnímu tvaru až při zařazení do knihy Hlavou proti zdi. Z (někdy značných) rozdílů mezi jednotlivými (někdy i přejmenovávanými) verzemi autorových rukopisných povídek lze vyvodit obecnější poučení o Grosmanově tvůrčím procesu. Grosman zřejmě nepatřil k autorům, kteří napíší „hotovou“ povídku a pak už její text pouze v detailech cizelují. Ke konečné podobě textu spěl často dlouho a pracně, pravého smyslu počátečního záměru se často dobíral až procesem ustavičného přepracovávání prvotního záznamu. Nejenže se při tom snažil vyprávět stále ekonomičtěji, oproštěněji, nýbrž zasahoval podstatně i do dosavadního plánu motivického, ba tematického. To když nejednou přišel na to, že se vlastně snaží spojit dva tři soběstačné a sobě konkurující náměty, mezi nimiž pak rozpracovaná povídka těká potud, pokud neeliminuje vše „nadbytečné“, aby se dobrala svého jedinečného smyslu a poslání. Pro editora z toho vyplývá ten nepříjemný poznatek, že časově poslední neznamená u Grosmana definitivní; jinými slovy uvědomuje si, že přebírá-li do svazku dosud netištěné texty z autorovy pozůstalosti, jde o texty víceméně nehotové, které by možná ještě doznaly změn v případě, že by si je autor do knihy zařadil sám. Rukopisná pozůstalost, o níž je tu řeč, obsahuje také – jak už výše řečeno – celkem trojí autorův návrh na vydání povídkového svazku. Podle toho, kdy se která Grosmanova povídka začala v těchto rozvrzích objevovat, lze pak aspoň přibližně odhadnout dobu jejího vzniku. Jedině svazek Jarmareční sen, o němž soudíme, že je z proponovaných svazků nejstarší, se dochoval v kompletním textu (někdo, možná autor sám, však ze svazku z nějakého utilitárního důvodu vyňal texty povídek Kůň a Posuzovatelé); průklep strojopisu sice postrádá titulní list a tím i dataci, nepostrádá však Obsah, tj. soupis zařazených povídek. Je jich 364

Grosmann Povidky.indd 364

3/23/18 9:51 PM


v jediném proudu, nečleněném do oddílů, celkem 20: Kůň, Komedianti, Posuzovatelé, Dvě aktovky naděje, Rendez-vous strýce Armina, Člověk v prostoru, Firemní tabule, Admirálův tip, Trápení s kramflekem, Svéhlavý doktor Just, Nokturno, Je ten oblek z tesilu?, Lázeňská serenáda, Smítko, Směna bez konce, Noční rito, Vášně, Kadeře Bereniky, Kdy je moucha šťastná, Až budu mít kolotoč. Soubor pochází s největší pravděpodobností z konce šedesátých let, možná ještě z pražského období; patrně jen první dvě povídky ještě těží z dominantní látky autorova prvního tvůrčího období, tj. z předválečného, respektive válečného života na rodném východním Slovensku, ale ostatních osmnáct se svým dějištěm už přestěhovalo do města, buď rovnou do Prahy, Grosmanova bydliště od roku 1945, anebo jednoduše do nevyhraněných (velko)městských kulis – následkem tohoto „přestěhování“ pokleslo prostředí v autorově díle na druhořadý element. Dataci souboru do druhé poloviny šedesátých let posiluje také afinita mezi čistě dialogickou formou většiny z oněch osmnácti povídek a autorovým tehdejším zaměstnáním filmového scenáristy (1965–68 na Barrandově). S přihlédnutím k proměnám titulů povídek putujících z jednoho autorova návrhu do návrhů dalších lze hypoteticky stanovit pořadí proponovaných svazků. Po návrhu na Jarmareční sen následoval podle našeho názoru návrh na svazek Člověk v prostoru. Tento nedatovaný návrh, pocházející s největší pravděpodobností někdy z let 1970–72, podal Grosman na listu svého hlavičkového dopisního papíru s vytištěnou adresou Dr. Ladislav Grosman, Kiron, 6, Hashikma St.; v Kironu žili Grosmanovi natrvalo už od roku 1969 (po příjezdu do Izraele bydleli asi týden u Grosmanovy švagrové Ruth v Tel Avivu, pak tři měsíce v Haifě, kde se, pobývajíce v internátu, učili hebrejsky, a poté už zakotvili v Kironu). Nadpisy prvních 19 čísel zamýšleného souboru napsal autor na stroji a doplnil je stručnou charakteristikou povídek, názvy dalších povídek (20–32) připsal potom perem už bez charakteristik. Citujeme: 1. Komedianti přijedou po půlnoci (O lidech v maringotce na cestách, o záhadné ženě a kruté náhodě); 2. Jeho kobyla (Stesk a smutek opuštěnosti, která pomíjí); 3. Království strýce Benjamina (Očima klučiny o lásce i závisti); 4. Dvě aktovky naděje (Tajuplný sebevrah pohledem optimisty); 5. Tajemníkova cesta do zámoří ((Radosti a trápení zapomenuté židovské obce v tragikomickém ladění); 6. Plyšový divan (O úděsné říjnové noci a o lidech vyhnaných z domovů z rozmaru místních mocipánů); 7. Tabákové pole pro dva (Tragédie jedné lásky v prostředí pracovního tábora na Slovensku); 8. Nokturno (Naděje a zoufalství stárnoucí baletní tanečnice); 9. Dívka s copem (Pošetilosti pubertálního mládence v učňovském domově); 10. Trápení s kramflekem (Svatba mládence z pražské periferie); 11. Kolotoč (O nevinné dětské krutosti) – připsáno: Až budu mít kolotoč; 12. Gábina (Konflikt dívky, která se nemůže smířit s pravdou); 365

Grosmann Povidky.indd 365

3/23/18 9:51 PM


13. Balada o rybích šupinách (Osudy prodavače kaprů, který nesměl nikdy zaplakat); 14. Duhová kulička (Příběh nevěstky a zraněného vojáka v prostředí lazaretu); 15. C-c (Jak si dva starouškové v cypřišovém háji starobince povídají o životě i o své budoucnosti); 16. Generál kyselostí (Lyricky o špíně i jasu orientálního trhu a prodavači zeleniny); 17. Lálinka (Příběh o zabitém kanárovi neboli Stesk po domově); 18. Posuzovatelé (Tragédie mima pod cirkusovým stanem); 19. Člověk v prostoru (Sen o snu v civilizaci, která snům nepřeje); 20. Otec mého přítele; 21. Kohoutí tanec; 22. Kudrlinka; 23. Pouze anekdota (?); 24. O jednom neoholeném šoférovi; 25. O přestávce (Na manévrech); 26. Želva; 27. Mikropovídka; 28. Čas; 29. Duha; 30. Admirálův tip; 31. Mikve; 32. Lodní lístek. Další, tj. třetí Grosmanův návrh je nadepsán Chytit duhu. O  jeho obsahu nás informují dva v pozůstalosti dochované seznamy zařazených povídek. První seznam obsahuje pouze 10 povídek rozčleněných do 4 oddílů; je zřetelně nehotový a není psán autorovou rukou. Jedině na tomto seznamu je zaznamenáno, že zařazená povídka Synovi vstříc se v předchozí verzi jmenovala Otec mého přítele. Pak je tu druhý soupis, který byl zřejmě obsahem strojopisného celku. Ze strojopisu svazku se dochovalo jen pár stránek, mezi nimi však naštěstí titulní list s vročením 1973 a zmíněný obsah zamýšlené knihy včetně stránkování rukopisu. Zařazené povídky autor rozčlenil do 5 částí. 1. část: Chytit duhu, Kalná voda, Dvě aktovky naděje, Má bída – jejich klam, Tiskařova cesta do zámoří, Posuzovatelé, Komedianti přijedou po půlnoci, Jeho kobyla; 2. část: Tabákové pole pro dva, Ořechová postel, Synovi vstříc; 3. část: Zlatá rybka, Trápení s kramflekem, Pěnkava, Až budu mít kolotoč, Co už vědí dvacetiletí, Noční rito, Člověk v prostoru; 4. část: Kyselá krása, Duhová kulička, A kdo řekl, že potřebujeme ocel?, ‚C-c‘; 5. část („místo závěru“): Kanárek jako půl kvarteta. Teprve následující, v pořadí čtvrtý návrh se Grosmanovi konečně podařilo realizovat, a  to už výše zmíněnou povídkovou knihou Hlavou proti zdi, vydanou v Curychu 1976. Mezi jejími 18 čísly bylo 13, která autor zamýšlel uplatnit už v rámci některého z dříve proponovaných svazků – zde jejich výčet: v oddílu O dětech a koních: Kalná voda (autor ji už předtím zařadil do svazku Chytit duhu a též do svazku Člověk v prostoru, zde však s titulem Království strýce Benjamina), Chytit duhu (in Chytit duhu), Komedianti (in Jarmareční sen, Chytit duhu, Člověk v prostoru), Jeho kobyla (in Chytit duhu, Člověk v prostoru); v oddílu Za války: Tabákové pole (in Chytit duhu, Člověk v prostoru), Synovi vstříc (in Chytit duhu, in Člověk v prostoru s titulem Otec mého přítele); v oddílu A v míru: Zlatá rybka (in Chytit duhu), Směna bez konce (in Jarmareční sen), Co už vědí dvacetiletí (in Chytit duhu), Posuzovatelé (in Jarmareční sen, Chytit duhu, Člověk v prostoru); v oddílu Zazpíval si poutník: Kanárek jako půl kvarteta (in Chytit duhu); v oddílu V zemi 366

Grosmann Povidky.indd 366

3/23/18 9:51 PM


zaslíbené: Duhová kulička (in Chytit duhu, Člověk v prostoru), Hra, kterou hráli (in Chytit duhu a Člověk v prostoru, v obou s nadpisem C-c). Novinkami zde tedy byly povídky Když už je řeč o koních (v oddílu O dětech a koních), Klenot, Kariérista (v oddílu Za války), Matka, Než přistálo letadlo (v oddílu V zemi zaslíbené). Možná nejobtížnější úkol, který na editora při sestavování souboru Grosmanových povídek čekal, spočíval ve volbě jeho obsahu. Počet možných řešení se však zásadně omezil nutností učinit základem knihy curyšský povídkový svazek Hlavou proti zdi. Na editora, jenž se rád podvolil determinační síle této knihy, pak už zbyla „pouze“ povinnost zvolený základ nějak doplnit. Protože Grosman pojal sestavení uvedeného svazku reprezentativně v tom smyslu, že jej sestavil z povídek napsaných v různých letech (tj. jak z čísel obsažených ve všech třech výše uvedených nerealizovaných návrzích, tak – menším dílem – i z čísel v nich ještě neuvedených), nemusel se ani editor při komponování svazku ohlížet na (beztak nejasnou a patrně nezjistitelnou) chronologii, nýbrž mohl svazek koncipovat jako záležitost vysloveně struktivní. Pojal jej proto jako dvojdílný, a to symetricky vystavěný celek, v němž k první polovině dodané autorem (= Hlavou proti zdi) sám přičinil druhou polovinu zamýšlenou jako odraz poloviny první, a sestavující proto zvolené povídky – s ohledem na autorova inspirativní ohniska – do oddílů východoslovenského (soustředěného na děje z let předválečných a válečných), pražského (situovaného do let autorova spisovatelského a scenáristického rozmachu v šedesátých letech, a proto také nazvaného Doma v literatuře, a nikoli Doma v Praze) a izraelského (podloženého autorovým exilem do země zaslíbené v roce 1968). Z takového pojetí pak vzešly i editorovy dílčí nadpisy, a to jak 2. části knihy (Kde jsem byl všude doma), tak jejích jednotlivých oddílů (Doma pod Vihorlatem, Doma v literatuře, Doma v Izraeli). Editor se rozhodl pro toto kompoziční členění bez ohledu na to, že mu toto řešení neumožňovalo sestavit oddíly co do rozsahu rovnocenné. I tato rozsahová nerovnoměrnost totiž něco vypovídá o vývoji Grosmanova díla, o změnách v jeho akcentech i energiích. Tato II. část edice obsahuje jednak všechny povídky z knihy Nevěsta, jednak výbor z autorových povídek časopisecky uveřejněných nebo vůbec nepublikovaných, dochovaných jen v jeho pozůstalosti. Sklad naší edice z textů dvojího typu, tj. jednak z textů obsažených ve vydaných knižních celcích (tedy Grosmanem autorizovaných), jednak z textů v naší knize poprvé editovaných, si analogicky vyžádal dvojí ediční přístup. Co se prvního typu textů týče (přetištěných ze souborů Hlavou proti zdi a Nevěsta), zacházíme s nimi podle běžné ediční praxe: jednoduše je přejímáme, leč přetisk přizpůsobujeme platné pravopisné normě, ale zároveň podrobujeme textové kritice a v odůvodněných případech pak měníme, přičemž však všechny takové individuální zásahy 367

Grosmann Povidky.indd 367

3/23/18 9:51 PM


nebo typy zásahů zaznamenáváme níže v edičním aparátu. Bez další registrace jsme přitom opravili tiskové chyby i nedostatečnosti interpunkce a také zrevidovali délky v citoslovcích. Sjednotili jsme psaní osobních jmen: tiskneme Abraham (u autora Abraham i Abrahám), Chajim (Chajim i Chájim), Arje-Lev (Arje-Lev i Arje Lev), místo autorova Kálman volíme Kálmán. Ponechali jsme autorovo maďarské psaní toponyma „Ciroka“ (slovensky Cirocha), protože ctíme podobu jména, kterou autorova paměť celoživotně uchovávala. Ve spojeních „možná, že“ a „škoda, že“ ponecháváme čárku, abychom podtrhli význam obou příslovcí; z  téhož důvodu nesaháme po  (formalizujících) spřežkách tam, kde nechceme oslabit význam nosného slova (takže ponecháváme „do hnědé“, „pro jednou“, „do kupy“ apod.). Píšeme sice „zaplaťpánbůh“, „bůhvíjak“ apod., ale ponecháváme odděleně „bůh suď“, cítíce se vázáni opačným a podle nás nespojitelným „suď bůh“. Nesjednotili jsme autorovo promiskuitní psaní „léta“ a „leta“ (i v jiných pádech), neboť nevíme, zda třebas nebylo diktováno rytmem větného kontextu; i kdyby však bylo nahodilé, neshledáváme žádný důvod vnucovat autorovi podobu preferovanou editorem. Židovské náboženské termíny uvádíme v podobě, v jaké jsou prezentovány v českém vydání slovníku Ja’akova Newmana a Gavri’ela Sivana Judaismus od A do Z (Sefer, Praha 2009). Od výchozích textů obsažených ve svazcích Hlavou proti zdi a Nevěsta, resp. pouze časopisecky tištěných, jsme se odchýlili v následujících případech: 11: písek mi skřípal mezi zuby m. písek mi skřípal pod zubami 12: naopak dělal vše m. naopak udělal vše 15: Ciroka m. Cirka 19: puky na kalhotách m. puky na kalhotech 22: Broňu i Heňu, Stelu i Helu, Dinu i Mínu m. Broňu i Heňu, Dinu i Mínu, Stelu i Helu 27: a zhasl m. a zhasil 32: na malý hrací stolek m. na hrací malý stolek 39: a rozbité, opuchlé rty m. a rozbité opuchlé rty 43: zábavním lokálu m. zábavném lokálu 47: proviantu m. proviantů 51: po celé šířce zablácené, mokré pláně m. pláni 52: Ty seš moje zlatíčko m. jseš zlatíčko 57: její mísy vonící jídlem slibujícím sytost m. vonící jídlem a slibujícím sytost 57: Piroška se tiskla k mládencovu boku m. k mládencově boku 61: Byli mu vděčni m. vděční 61: Pak se popadl oběma rukama za hlavu m. Pak se popadl oběma za hlavu (podle časopiseckého otisku) 65: propadal jsem se pod ni m. pod ní 368

Grosmann Povidky.indd 368

3/23/18 9:51 PM


66: „Synu!“ vzdechl m. „Synu!“ – vzdechl 69: Zaskočil ho její chrápot m. chrapot 79: Slyšeli jsme, že je v nemocnici, a že to není nic vážného m. nemocnici a že 79: žena mu rozepnula košili m. rozepla 84: škrábanců m. škrabanic 84: mý šedivý chlupy na bradě m. v bradě 92: jsem nepočítal: zapomněl jsem zavřít okno m. nepočítal; zapomněl jsem 93: až opět jednou v hezké pohodě jsme si m. jsem si 100: si pročísl knír m. si pročísnul knír 100: jako vlídný paša ochotný vyslechnout m. jako vlídný paša, ochoten vyslechnout 104: Žádné úsloví z těch, která kdysi slýchávala m. které kdysi slýchávala 109: o výměně izraelských a egyptských zajatců m. o výměně izraelsko-egyptských zajatců 110: že chalupa je opuštěná m. opuštěna 113: budík s arabskými číslicemi m. čísly 118: vezme s sebou m. vezme sebou 121: jak vypadáš!“ m. jak vypadáš?“ 126: přes svůj požehnaný věk m. přes jeho 127: myšlenka, kterou považoval v její originalitě m. ve své originalitě 128: totéž libozvučné citoslovce m. týž libozvučné citoslovce 132: Tak tady vidíte m. Tak tedy vidíte 132: otázka zůstala nezodpovězena m. nezodpovězená 148: zamýšleného rozhovoru m. zamyšleného 149: prosím pěkně, neodkladné m. prosím, pěkně neodkladné 155: v kalhotách m. v kalhotech 169: dědova nevlastního bratra m. bratrance 178: Až jednou přijede m. přijde 182: vlastním očím nevěřili m. neuvěřili 183: V pátek v podvečer m. V pátek podvečer 183: jak kluk má být m. jako 183: o mé fiakerské kobyle m. fiskerské 186: dvakrát polkne m. spolkne 189: můžeš mě prošacovat m. ošacovat 189: zachrastil klíči m. klíčemi 192: byla schopna m. schopná 233: vojenského velitelství m. vojanského 235: s řemínkama (tefilin) a s krychličkama m. s krychličkami 256: Rosuměla, paní Kucmová? m. Rozuměla (podle časopiseckého otisku) 256: překrývaly. ¶ Z blízké věže zvonili poledne. ¶ „Závtra m. překrývaly. ¶ Závtra (podle časopiseckého otisku) 369

Grosmann Povidky.indd 369

3/23/18 9:51 PM


Údaje o povídkách přetištěných z knihy Hlavou proti zdi a tvořících I. část knihy: O dětech a koních Kalná voda – V autorově pozůstalosti se dochovaly dvě dřívější verze povídky. Nedatovaný strojopis starší z nich má titul Pali (podle jména koně v „hlavní roli“) a podtitul Na námět jedné chasidské zkazky, nedatovaný a perem i tužkou korigovaný strojopis mladší verze nese název Království mého strýce Benjamina (kůň se zde jmenuje Paly). Tuto verzi zamýšlel autor zařadit už do proponovaného souboru Člověk v prostoru, v dalším návrhu souboru Chytit duhu figuruje povídka už pod definitivním názvem Kalná voda (v ní se kůň jmenuje Paluš). Chytit duhu (Povídka pro děti do sedmdesáti) – Povídka je poprvé zmíněna v autorově návrhu na zamýšlený povídkový svazek Chytit duhu. Když už je řeč o koních – V autorově pozůstalosti se dochovaly nedatované strojopisy dvou ranějších verzí této povídky (nadpisy obou jsou citátem jejích posledních slov): z nich starší se jmenuje Má bída a jejich klam, druhá, s níž autor počítal už pro zamýšlený soubor Chytit duhu, je jen s nepatrnou odchylkou nadepsána Má bída – jejich klam. Dochovalo se také torzo povídky ještě bez nadpisu, s incipitem Vlak se mi stal osudem, osnované na vstupním motivu povídky. Komedianti – Nejstarší známá verze povídky je součástí strojopisného souboru Jarmareční sen (zařazena tam jako 2. v pořadí). V autorově pozůstalosti se také zachovaly dvě další, a to nedatované strojopisné verze už s rozšířeným titulem Komedianti přijedou o půlnoci, starší z nich má na závěr poznámku „Úryvek z románu“, text té mladší je takřka totožný s otiskem v knize Hlavou proti zdi, v níž se Grosman vrátil k jednoslovné variantě titulu. Autor počítal s touto povídkou ve všech svých návrzích na knihu povídek (Jarmareční sen, Člověk v prostoru, Chytit duhu). Jeho kobyla – Původní (slovenská) časopisecká verze in Slovenské pohľady 76, 1960, č. 6, s. 617–622 (český překlad Zdeňka Eise in Plamen 3, 1961, č. 2, s. 77–81). Autor zamýšlel povídku tohoto jména uveřejnit už v proponovaných knižních souborech Člověk v prostoru a Chytit duhu. V knize Hlavou proti zdi přepracovaná verze. Za války Klenot Kariérista Tabákové pole pro dva – Časopisecky in Židovská ročenka 5723/1962–63, s. 74– 81, v knize Hlavou proti zdi přepracovaná verze. Autor zamýšlel povídku toho jména zařadit už do plánovaných souborů Člověk v prostoru a Chytit duhu. Synovi vstříc – Autor počítal s povídkou už v návrzích souborů Člověk 370

Grosmann Povidky.indd 370

3/23/18 9:51 PM


v prostoru (tehdy ještě s titulem Otec mého přítele) a Chytit duhu (zde už s konečným titulem Synovi vstříc). Jediný důkaz pro ranější název Otec mého přítele přináší kratší z obou dochovaných obsahů souboru Chytit duhu, který zařazení povídky konstatuje záznamem „Synovi vstříc (Otec mého přítele)“ a dešifruje tím zpětně název Otec mého přítele, uvedený v obsahu předchozího souboru Člověk v prostoru. A v míru Zlatá rybka – Autor počítal s touto povídkou poprvé pro plánovaný soubor Chytit duhu. Směna bez konce – Časopisecky in Svět v obrazech 23, 1967, č. 31, s. 21, další verze je obsažena jakožto páté číslo v rukopisném povídkovém souboru Jarmareční sen (uloženém v autorově pozůstalosti). Co už vědí dvacetiletí – V autorově pozůstalosti se ve formě nedatovaných a perem značně korigovaných strojopisů dochovaly dvě dřívější verze povídky. Starší z nich byla původně nadepsána Pažbou samopalu, autor však titul škrtl a povídku přejmenoval na Dědci. Druhou verzi zprvu nazval Dědkové, k tomuto strojopisnému titulu později rukou připsal na manévrech. V pozůstalosti se dochoval i zárodek povídky, a to s nadpisem Různá oslovení. S povídkou počítal autor už v návrhu souboru Chytit duhu (již s definitivním titulem Co už vědí dvacetiletí). Posuzovatelé – Časopisecky in Kulturní tvorba 4, 1966, č. 6, s. 8. Autor chtěl tuto povídku uplatnit ve všech svých plánovaných povídkových svazcích (Jarmareční sen, Člověk v prostoru, Chytit duhu). V dochovaném strojopisu Jarmarečního snu však její text schází, ač v obsahu souboru je uvedena jako třetí v pořadí. Podruhé vyšla povídka časopisecky v lednu roku 1976 v curyšském Zpravodaji Čechů a Slováků ve Švýcarsku (9, č. 1, s. 13–15) jako předzvěst Grosmanem želané knižní edice jeho povídek; ta vyšla v srpnu téhož roku pod titulem Hlavou proti zdi, ale ještě v lednu lze za otiskem povídky Posuzovatelé v curyšském Zpravodaji číst „Ze sbírky Oblázek na hrob“. Zazpíval si poutník Kanárek jako půl kvarteta – Autor počítal s touto povídkou už v návrzích na soubory Člověk v prostoru (zde ještě s titulem Lálinka, podle jména vypravěčova kanárka) a Chytit duhu (zde už s definitivním nadpisem Kanárek jako půl kvarteta). V zemi zaslíbené Duhová kulička – Autor počítal s touto povídkou už v zamýšlených souborech Člověk v prostoru a Chytit duhu. Matka – V autorově pozůstalosti se zachovala starší verze povídky, a to v podobě perem silně korigovaného strojopisu, datovaného 25. 1. 371

Grosmann Povidky.indd 371

3/23/18 9:51 PM


1974 a nadepsaného Velicí ptáci – bílé peří. K tomuto strojopisu je připojen ještě jeden list, na němž je autorovou rukou, asi na 20 řádcích, zapsán jiný začátek povídky. Pod něj připojil autor s datem 29. 1. 1974 tuto poznámku: „Je tu tolik chytrých lidí. Potkávám je denně – studenty a učitele – a čtu noviny a chytré články chytrých novinářů a cítím se tak malý, zcela nic; co už bych já do té diskuse mohl přidat? Já nemám tak dobrou hlavu, já si myslím, že mám toliko veliké srdce, a navíc si myslím, že mé srdce mne může mást, já vím, že mnozí si to o svých hlavách nemyslí. To je bída! To je bída!“ Než přistálo letadlo – V autorově pozůstalosti se dochovaly dvě předchozí verze povídky. Starší z nich, v podobě neúplného, nedatovaného, perem korigovaného strojopisu, má titul Zlatotepec, potomní verze, v podobě perem korigovaného strojopisu s datem 26. 2. 1974, je nadepsána Neobvyklá fotografie. Hra, kterou hráli – Autor zamýšlel tuto povídku zařadit už do proponovaných povídkových souborů Člověk v prostoru a Chytit duhu, leč ještě pod původním nadpisem C-c, respektive „C-c“. * Jinak než s texty převzatými z autorových knih zacházíme v naší edici s druhým typem textů, tj. s texty přetištěnými z Grosmanovy literární pozůstalosti. S nimi zacházíme redakčně, tedy tak, jak se běžně zachází s texty zadanými k první publikaci. Redakce záleží v „optimalizaci“ přijatého textu ještě před tiskem. (Provedené změny se v tomto případě neregistrují, takže čtenáři se vlastně nikdy nedovědí, zda čtou autorův nezměněně původní text, anebo text zredigovaný.) Redaktor klade předloženému textu otázky, na něž pak hledá (má hledat) odpověď v dialogu s autorem. Odpovědí je konečná verze textu. Takovým procesem jistě prošla každá vydaná Grosmanova kniha, po autorově smrti však redakční odpovědnost padá cele na editora. Taková redakce je v případě Grosmanových rukopisných povídek nezbytná především proto, že Grosmanovou mateřštinou a vyučovacím jazykem na obecné škole a gymnáziu byla slovenština. A i když asi od poloviny padesátých let začal psát česky, vystupovaly „bublinky“ slovenštiny napořád i do těchto česky psaných textů – „bublinky“ lexikální, gramatické a samozřejmě i pravopisné. Pro editora bylo podstatné jeho zjištění, že šlo o „bublinky“ nechtěné, bez záměru text slovakismy nějak esteticky ozvláštnit, takže bylo třeba nechat je redakčními zásahy „vyšumět“. Nejčastěji šlo o slovenská substantivní pojmenování, kdy Grosman buď český termín neznal a vědomě si vypomohl substantivem slovenským, anebo se mylně domníval, že čeština má pro objekt totéž pojmenování jako slovenština. V plánu gramatických slovakismů opravovali jsme zejména rod a pádové koncovky podstatných jmen, přípony a pádové koncovky u jmen přídavných, osobní 372

Grosmann Povidky.indd 372

3/23/18 9:51 PM


koncovky slovesných tvarů a délku samohlásek. Často jsme vokalizovali neslabičné předložky tam, kde to v češtině vyžaduje souhláskový začátek následujícího slova. Tři z povídek dochovaných v Grosmanově literární pozůstalosti jsou zapsány jen slovensky; tu z nich, kterou jsme vybrali pro náš svazek (Obecní nosič), otiskujeme v překladu Martiny Blažekové. Zařazená povídka O Dobročinných bratřích se dochovala pouze v překladu Vladimíra Kafky (i nezařazená starší verze této povídky Koňská hlava se dochovala pouze v Kafkově překladu; snad jde o básníka Vl. Kafku /1937–2005/) a v něm ji také přetiskujeme. Co se dalších redakčních zásahů týče, měnili jsme (ojediněle) slovosled tam, kde to vyžadovaly větné významové akcenty, dovedli jsme do důsledků změny, které autor ve větě sice začal provádět, leč v širším větném kontextu už v nich nepokračoval, odstranili jsme kolísání v kvantitě a v psaní spřežek ve prospěch četnějších tvarů i chybné užití předložek a slovesných předpon, podstatně jsme zrevidovali interpunkci a samozřejmě napravili tiskové a jiné chyby. Naopak jsme dodrželi autorovo funkční psaní některých náboženských termínů s velkým počátečním písmenem, např. Desatero, Mesiáš, Nebesa, Stvoření apod. Údaje o povídkách tvořících II. část knihy a přejatých jednak z autorovy literární pozůstalosti, jednak z knihy Nevěsta: Doma pod Vihorlatem Konec angorských králíků – Přetištěno z  nedatovaného strojopisu perem korigovaného. V autorově pozůstalosti dochována i starší, rovněž strojopisná a nedatovaná varianta s četnými rukopisnými opravami, nadepsaná Ostrá vůně octu. Po půstu křepelky – Přetištěno z autorovy povídkové knihy Nevěsta (Mladá fronta, Praha 1969, s. 22–43). Kůlna – Časopisecky in Kulturní tvorba 4, 1966, č. 38, s. 8–9 s titulem Ženich. V naší edici povídka přetištěna z autorovy knihy Nevěsta (Mladá fronta, Praha 1969, s. 44–59). Frójimek má hlavu kmeta – Časopisecky s titulem Ruka žháře in Židovská ročenka 5728/1967–68, s. 90–98, přepracováno a s novým titulem v knize Nevěsta (Mladá fronta, Praha 1969, s. 7–21), odkud v naší edici přetištěno. Tiskařova cesta do zámoří – Přetištěno z nedatovaného strojopisu perem korigovaného, dochovaného v autorově pozůstalosti. Autor chtěl tuto povídku zařadit už do svých předchozích knižních projektů Člověk v prostoru (zde s původním titulem Tajemníkova cesta do zámoří) a Chytit duhu. O  Dobročinných bratřích – Přetištěno z  nedatovaného strojopisu (ze slovenštiny přeložil Vladimír Kafka), dochovaného v autorově 373

Grosmann Povidky.indd 373

3/23/18 9:51 PM


pozůstalosti a opatřeného podtitulem „Vypráví proslulý veršotepec a fiakrista Chajim Gold z Lipovec“ (podtitul nepřejímáme). V pozůstalosti se uchovala také starší, nedatovaná, perem korigovaná strojopisná verze s titulem Koňská hlava (rovněž jen v Kafkově překladu) a také nedatované torzo jiné rané verze s titulem Dobré skutky nade všechno a s podtitulem Vypráví bývalý fiakrista Chajim Mendel Gold (nedatovaný, korigovaný, česky psaný strojopis). Obecní nosič – Slovenský text Obecný nosič se dochoval v autorově literární pozůstalosti v podobě nedatovaného strojopisu (průklep). Povídku otiskujeme v překladu Martiny Blažekové. Jednou ráno – Časopisecky in Host do domu 11, 1964, č. 12, s. 57–61. Zde přetiskujeme z autorovy povídkové knihy Nevěsta (Mladá fronta, Praha 1969, s. 136–144). „Mea culpa…“ anebo Jak jsem málem způsobil výbuch sopky – Přetištěno z průklepu strojopisu dochovaného v autorově pozůstalosti a perem korigovaného; k průklepu na malém lístku připojen hebrejsky psaný strojopisný vzkaz (s datem 25. 12. 1978) následujícího znění: „Vážený pane doktore Grosmane, přeložil jsem Vaši pěknou povídku a posílám Vám překlad spolu s originálem. Samozřejmě také přikládám slíbený rozhovor s Vaším přítelem Lustigem. Šťastné svátky světel a hodně štěstí s Vaší knihou, v úctě“ (podpis nečitelný). Vůně – Přetištěno z perem korigovaného strojopisu datovaného 10. 8. 1975 a dochovaného v autorově pozůstalosti. Psi – Přetištěno z curyšského exilového časopisu Zpravodaj (roč. 14, 1981, č. 7–8, s. 27–28), kde byla povídka publikována po Grosmanově skonu († 25. 1. 1981, Kiron, Izrael) k uctění jeho památky. Text se v detailech liší od poslední strojopisné verze dochované v autorově pozůstalosti; změny jsou patrně dílem časopisecké redakce, nicméně definitivní korekturu autorovu nelze zcela vyloučit. Šestý pracovní prapor – Přetištěno z xerokopie korigovaného strojopisu, dochované v autorově pozůstalosti. Husí stopy – Přetištěno z perem korigovaného rukopisu dochovaného v autorově pozůstalosti. Ořechová postel – Časopisecky v původním (slovenském) znění in Židovská ročenka 5724/1963–64, s. 79–90 (český překlad in Československý voják 15, 1966, č. 18, s. 32–35). V naší edici přetištěno z autorovy povídkové knihy Nevěsta (Mladá fronta, Praha 1969, s. 145–156). O čem mi cikán Burky nevyprávěl – Dochováno v autorově pozůstalosti ve třech strojopisných a perem korigovaných verzích, z nichž nejstarší datována 3. 3. 1979. Zde přetiskujeme, jak se domníváme, znění poslední. Rendez-vous strýce Davida – Časopisecky in Impuls 2, 1967, č. 5, s. 347–350. Přetiskujeme z Grosmanova povídkového souboru Nevěsta (Mladá fronta, Praha 1969, s. 159–168). Publikované texty patrně vznikly 374

Grosmann Povidky.indd 374

3/23/18 9:51 PM


drobnými úpravami starší verze nadepsané Rendez-vous strýce Armina a dochované v rukopisném povídkovém svazku Jarmareční sen (zde zařazen jako 5. číslo). Doma v literatuře (Rozhovory) Člověk v prostoru – Časopisecky in Kulturní tvorba 4, 1966, č. 31, s. 8–10. Autor počítal s  touto povídkou ve  všech plánovaných, leč nerealizovaných povídkových souborech (Jarmareční sen, Chytit duhu, Člověk v prostoru); v naší edici přetiskujeme znění obsažené ve strojopisném celku Jarmareční sen (zde zařazena jako číslo 6). Noční rito – Časopisecky in Svět v obrazech 19, 1963, č. 38, s. 22 pod titulem Pouze anekdota. V pozůstalosti dochováno několik strojopisných a perem korigovaných verzí, všecky s nadpisem Noční rito, v jedné je však nad ním perem nadepsán titul Pouze anekdota (její text se však nekryje se zněním časopiseckým). V naší edici přetiskujeme verzi, kterou považujeme za chronologicky poslední. Poprvé počítal autor s touto povídkou v proponovaném, leč nevydaném souboru Jarmareční sen (v něm 16. v pořadí) a pak i v dalších plánovaných svazcích Člověk v prostoru (s nadpisem Pouze anekdota) a Chytit duhu. Pěnkava – Přetištěno z nedatovaného strojopisu dochovaného v autorově pozůstalosti. Autor počítal s touto povídkou v plánovaných, leč nerealizovaných souborech Člověk v prostoru a Chytit duhu. Až budu mít kolotoč – V autorově pozůstalosti se dochovaly tři rozdílně dlouhé verze takto nazvané povídky. Nejdelší je závěrečným (20.) číslem strojopisu proponovaného povídkového svazku Jarmareční sen; jedině toto znění bylo publikováno, a to v Kulturní tvorbě 4, 1966, č. 41, s. 8. Obě další strojopisné a nedatované verze jsou podstatně zkrácené, my zde přetiskujeme verzi nejkratší a také podle našeho soudu nejmladší (text obsahuje jedinou autorskou korekturu). Firemní tabule – Přetištěno z průklepu nedatovaného strojopisu povídkového souboru Jarmareční sen (zde 7. v pořadí). V autorově pozůstalosti se dochovala i starší nedatovaná a perem silně korigovaná verze s původním titulem Návštěva. Dívka s copem – Přetištěno z nedatovaného, perem korigovaného strojopisu dochovaného v autorově pozůstalosti. Autor pomýšlel na zařazení povídky do plánovaného, leč nevydaného povídkového svazku Člověk v prostoru. Nokturno – Přetištěno z nedatovaného a nevydaného strojopisu povídkového souboru Jarmareční sen (zde č. 11), dochovaného v autorově pozůstalosti. Grosman zamýšlel zařadit povídku též do dalšího proponovaného svazku Člověk v prostoru. V pozůstalosti i strojopis patrně starší verze. Vášně – Přetištěno z průklepu nedatovaného a nevydaného strojopisu 375

Grosmann Povidky.indd 375

3/23/18 9:51 PM


povídkového souboru Jarmareční sen (zde č. 17), dochovaného v autorově pozůstalosti. Lázeňská serenáda – Přetištěno z nedatovaného a nevydaného strojopisu povídkového souboru Jarmareční sen (zde č. 13), dochovaného v autorově pozůstalosti. Vynechali jsme podtitul povídky Rozhovor, neboť jsme podtitulem Rozhovory opatřili název celého oddílu. Začít všechno znovu – Přetištěno z nedatovaného strojopisu dochovaného v autorově pozůstalosti, a to z jeho poslední, perem nepatrně korigované čtvrté verze (druhá verze datována 19. 6. 1979, první verze původně nazvána O jednom buldoku, štěstí a vdově po generálovi). Doma v Izraeli Čas jak vítr plyne… – Přetištěno ze strojopisu datovaného 27. 9. 1971 a dochovaného v jediné verzi v autorově pozůstalosti. Protože v nadpisu je substantivum „Čas“ dvakrát rukou podtrženo, naskýtá se otázka, zda próza není totožná s prózou Čas, uvedenou už v Grosmanově plánu na povídkový soubor Člověk v prostoru. Myšlenky, jimiž si lámu hlavu – Přetištěno z nedatovaného a perem značně korigovaného strojopisu dochovaného v jediné verzi v autorově pozůstalosti. Maják světlých snů – Přetištěno z nedatovaného strojopisu dochovaného v jediné verzi v autorově pozůstalosti. Kouzlo objevu – Přetištěno z nedatovaného strojopisu dochovaného v jediné verzi v autorově pozůstalosti. Kohoutí tanec – Přetištěno z nedatovaného a perem korigovaného strojopisu dochovaného ve dvou verzích v autorově pozůstalosti; autor zamýšlel povídku zařadit do proponovaného souboru Člověk v prostoru. Předchůdcem povídky byl rozpracovaný text s titulem Krůtí tanec (strojopis v pozůstalosti). Názory – Text dochován jako xerokopie nedatovaného strojopisu v autorově pozůstalosti, přetiskujeme jej však z následného otisku v curyšském exulantském časopisu Zpravodaj (1981, č. 3, s. 25–26), kde byl publikován k poctě právě zemřelého autora. V naší edici akceptujeme v drobnostech odlišné časopisecké znění, protože tu stále ještě existuje možnost, že změny jsou dílem nikoli redakce, nýbrž poslední autorovy korektury. Kyselá krása – Přetištěno z nedatovaného a perem nepatrně korigovaného strojopisu dochovaného ve dvou verzích v autorově pozůstalosti. Tamtéž dochována ve strojopisu i starší varianta povídky ve třech verzích; z nich první verze nadepsána Generál, druhá a třetí Zoufalý generál, přitom obě datovány 21. 3. 1972. Do předpokládaného souboru Člověk v prostoru zamýšlel Grosman zařadit text s nadpisem Generál kyselostí. Barches (O obyčejných věcech) – Přetištěno z jediné verze perem 376

Grosmann Povidky.indd 376

3/23/18 9:51 PM


silně korigovaného strojopisu (perem připsán i podtitul), datovaného 1. 9. 1979 a dochovaného v autorově pozůstalosti. * Editor nemohl dlouhé měsíce ze zdravotních důvodů docházet do knihoven ani archivů. Dr. Jan Linka v té době za něho vyhledal časopisecké otisky Grosmanových povídek a pořídil jejich xerokopie, potřebné k další editorově práci. Jsem mu za tuto pomoc povinován upřímnými díky. Stejně tak děkuji dr. Janu Šulcovi za permanentní a vždy samozřejmou nápomocnost v záležitostech odborných i praktických, dr. Magdaleně Křížové za překlad hebrejského přípisku přišpendleného k rukopisu povídky „Mea culpa…“ a paní redaktorce Jaroslavě Jiskrové nejen za pečlivou práci redakční, nýbrž i  za  zprostředkování dosud neznámých životopisných údajů od autorovy ženy, paní Edity Grosmanové.



J. O.

377

Grosmann Povidky.indd 377

3/23/18 9:51 PM


Grosmann Povidky.indd 378

3/23/18 9:51 PM


OBSAH

I. hlavou proti zdi o d ě t ec h a  kon íc h Kalná voda – 7 Chytit duhu – 12 Když už je řeč o koních – 18 Komedianti – 24 Jeho kobyla – 29 z a   v á l ky Klenot – 36 Kariérista – 40 Tabákové pole pro dva – 55 Synovi vstříc – 64 a   v   m í ru Zlatá rybka – 68 Směna bez konce – 76 Co už vědí dvacetiletí – 81 Posuzovatelé – 87 z a z p íval si pou tn ík Kanárek jako půl kvarteta – 90 v   z e m i z aslíben é Duhová kulička – 94 Matka – 104 Než přistálo letadlo – 117 Hra, kterou hráli – 125

Grosmann Povidky.indd 379

3/23/18 9:51 PM


II. kde jsem byl všude doma d o m a p o d vihor latem Konec angorských králíků – 135 Po půstu křepelky – 144 Kůlna – 164 Frójimek má hlavu kmeta – 178 Tiskařova cesta do zámoří – 191 O Dobročinných bratřích – 203 Obecní nosič – 207 Jednou ráno – 212 „Mea culpa…“ – 220 Vůně – 224 Psi – 229 Šestý pracovní prapor – 232 Husí stopy – 245 Ořechová postel – 255 O čem mi cikán Burky nevyprávěl – 266 Rendez-vous strýce Davida – 274 d o m a v   lite r atu ř e Člověk v prostoru – 283 Noční rito – 298 Pěnkava – 303 Až budu mít kolotoč – 306 Firemní tabule – 308 Dívka s copem – 312 Nokturno – 317 Vášně – 322

Grosmann Povidky.indd 380

3/23/18 9:51 PM


Lázeňská serenáda – 325 Začít všechno znovu – 331 do m a v iz r aeli Čas jak vítr plyne… – 336 Myšlenky, jimiž si lámu hlavu – 338 Maják světlých snů – 341 Kouzlo objevu – 345 Kohoutí tanec – 348 Názory – 354 Kyselá krása – 356 Barches – 359 Ediční poznámka – 363

Grosmann Povidky.indd 381

3/23/18 9:51 PM


Grosmann Povidky.indd 382

3/23/18 9:51 PM


Druhý svazek spisů přináší všechny povídky z prvního vydání knihy Nevěsta, v exilu vydanou povídkovou knihu Hlavou proti zdi, texty publikované pouze časopisecky a zejména dosud nevydané povídky z autorových rukopisů. Ve svých prózách se Grosman vrací na Slovensko doby meziválečné a válečné, zachycuje poválečnou všednodennost a evokuje život v Izraeli v letech sedmdesátých. Tím nejcennějším v tomto svazku je Grosmanovo zobrazení zaniklého meziválečného světa slovenských Židů, v němž prožil své dětství.

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921 v Humenném – 1981 v Kironu) pocházel ze slovenské židovské rodiny, dětství a dospívání prožil na východním Slovensku. Za války byl dva roky ve vojenském pracovním táboře, zažil perzekuci i ilegalitu. V září 1945 se přestěhoval do Prahy. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, doktorát filozofie získal na Fakultě pedagogiky a psychologie UK. Pracoval jako redaktor a lektor v časopisech a nakladatelstvích, v letech 1965–1968 se stal dramaturgem a scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze, přeloženou posléze do mnoha jazyků. Kniha próz Nevěsta vyšla v Československu až po jeho emigraci do Izraele. V exilu stačil vydat pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi. Od ledna 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan poblíž Tel Avivu, těsně před svou smrtí přednášel také scenáristiku a dramaturgii. sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory

Grosmann Povidky.indd 383

3/23/18 9:51 PM


spisy Ladislava Grosmana /řídí Jan Šulc a Jaroslava Jiskrová/ sv. 2

Ladislav Grosman povídky Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2018 jako svou 371. publikaci Ediční příprava Jiří Opelík Redakce Jaroslava Jiskrová Grafická úprava, obálka a sazba písmem Trivia a Josef (Storm Type Foundry) Luboš Drtina Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání v tomto souboru první, 384 stran, TS 13. ISBN ISBN ISBN ISBN ISBN

978-80-7470-199-3 978-80-7470-200-6 (MOBI) 978-80-7470-201-3 (ePUB) 978-80-7470-202-0 (PDF) 978-80-7470-198-6 (soubor)

Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 349 Kč

Grosmann Povidky.indd 384

3/23/18 9:51 PM


Pantone 1535

Druhý svazek spisů přináší všechny povídky z prvního vydání knihy Nevěsta, v exilu vydanou povídkovou knihu Hlavou proti zdi, texty publikované pouze časopisecky a povídky z autorových rukopisů. Ve svých prózách se Grosman vrací na Slovensko doby meziválečné a válečné, zachycuje poválečnou všednodennost a evokuje život v Izraeli v letech sedmdesátých. – K vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík. sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory ISBN 978-80-7470-199-3

OBÁLKA SV 2.indd 1

spisy Ladislava Grosmana

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921 v Humenném – 1981 v Kironu) pocházel ze slovenské židovské rodiny, dětství a dospívání prožil na východním Slovensku. Za války byl dva roky ve vojenském pracovním táboře, zažil perzekuci i ilegalitu. V Praze ystudoval Vysokou školu politickou a sociální, doktorát filozofie získal na Fakultě pedagogiky a psychologie UK. Pracoval jako redaktor a lektor v časopisech a nakladatelstvích, v letech 1965–1968 se stal dramaturgem a scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze, přeloženou posléze do mnoha jazyků. Kniha próz Nevěsta vyšla v Československu až po jeho emigraci do Izraele. V exilu stačil vydat pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi. Od ledna 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan, přednášel také scenáristiku a dramaturgii.

Povídky

2

Colorit 970

spisy Ladislava Grosmana

2

Povídky

3/23/18 9:28 PM

spisy Ladislava Grosmana, sv. 2: Povídky  

http://akropolis.info/kniha/spisy-ladislava-grosmana-sv2/

spisy Ladislava Grosmana, sv. 2: Povídky  

http://akropolis.info/kniha/spisy-ladislava-grosmana-sv2/

Advertisement