Page 1

danah boydová (* 1977) je americká expertka na komunikační technologie, socioložka, která se zaměřuje na oblast sociálních médií, a také aktivistka vystupující na obhajobu práv a životního stylu dnešní mládeže.

Sociální život teenagerů na sociálních sítích

Je to složitější danah boydová

Co nového přináší teenagerům komunikace prostřednictvím Facebooku, Twitteru nebo Instagramu? Jak sociální média ovlivňují kvalitu jejich života? Znamená obrovská obliba sociálních sítí konec soukromí, jak jsme ho znali? A nakolik skutečně podporuje negativní jevy, jako je šikana, či zvyšuje nebezpečí, jež představují sexuální agresoři? Mimo jiné na tyto otázky hledá ve své knize odpovědi danah boydová, která se dlouhodobě zabývá problematikou mládeže a jejího vztahu ke komunikačním technologiím. „O tom, jak teenageři používají sociální sítě, mluví řada lidí, jen málokdo si ale najde čas na to, aby si promluvil přímo s nimi a poslechl si, co o svém životě – na síti i mimo ni – říkají. Právě to mě vedlo k napsání této knihy,“ říká boydová. V knize Je to složitější se zabývá nejrozšířenějšími mýty, které kolem aktivit teenagerů na sociálních sítích a dalších sociálních médiích panují, popisuje, jak teenageři v online světě žijí, a snaží se přiblížit to lidem, kteří o ně mají strach — rodičům, učitelům, politikům, novinářům. Jak název knihy napovídá, zjištění, k nimž během svého osmiletého výzkumu došla, nejsou jednoduchá ani jednoznačná. Přesto jsou její zjištění více než zajímavá.

to ější Je ožit í sl i á l n Socvot erů ži e n a g h c te í n n a iál c s o tíc h sí n a h á d a y d ov bo

ISBN 978-80-7470-165-8

Akropolis

9 788074 701658 Boyd_Je_to_slozitejsi_148x210x19,5_obalka.indd 1

20.9.2017 10:48:25


to ější Je ožit í sl i á l n Socvot erů ži e n a g h c te í n   n a ci á l s o tíc h sí n a h á d a y d ov bo

Praha 2017

Boydova-148x210_sazba.indd 1

20. 9. 2017 11:33:32


Boydova-148x210_sazba.indd 2

20. 9. 2017 11:33:32


to ější Je ožit í sl i á l n Socvot erů ži e n a g h c te í n n a iál c s o tíc h sí n a h á d a y d ov bo

Boydova-148x210_sazba.indd 3

20. 9. 2017 11:33:33


KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR boyd, danah [It’s complicated. Česky] Je to složitější : sociální život teenagerů na sociálních sítích / Danah Boydová ; z anglického originálu It’s complicated: The social lives of networked teens přeložil Lukáš Novák. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2017. — 304 stran ISBN 978-80-7470-165-8 316.346.32-053.6 * 316.774:004.738 * 004.738.5:316.472.4 * 316.454.54 * (048.8) — mládež — 21. století — sociální média — internetové sociální sítě — sociální interakce — monografie 316.4/.7 — Sociální interakce. Sociální komunikace [18]

It’s Complicated: The Social Lives of Networked Teens Copyright © 2014 by danah boyd http://www.danah.org/ © Translation Lukáš Novák, 2017 © Graphic & Cover Design Filip Blažek — Designiq, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-165-8

Boydova-148x210_sazba.indd 4

20. 9. 2017 11:33:33


Věnovánu Peteru Lymanovi (1940—2007), který to se mnou risknul a díky němuž jsem si našla svoje místo.

5

Boydova-148x210_sazba.indd 5

20. 9. 2017 11:33:33


Boydova-148x210_sazba.indd 6

20. 9. 2017 11:33:33


obsah

předmluva9 úvod13 1 identita proč se nám teenageři v online prostředí zdají tak divní? 45 2 soukromí proč toho teenageři o sobě tolik zveřejňují? 73 3 závislost proč jsou teenageři sociálními médii tak posedlí? 99 4 nebezpečí skutečně všude číhají sexuální agresoři? 125 5 šikana podporují sociální média nenávist a krutost? 157 6 nerovnost mohou sociální média odstranit sociální bariéry? 185 7 gramotnost jsou dnešní teenageři digitálními domorodci? 211 8  hledání vlastní veřejnosti239 příloha: demografické údaje o teenagerech 255 seznam použité literatury 261 poděkování291 rejstřík297

obsah  7

Boydova-148x210_sazba.indd 7

20. 9. 2017 11:33:33


Boydova-148x210_sazba.indd 8

20. 9. 2017 11:33:33


předmluva

Psal se rok 2006 a já jsem si v severní Kalifornii povídala s teenagery o tom, jak používají sociální média. Tehdy jsem poznala Mikea, patnáctiletého bílého kluka, který měl rád YouTube.1 S  obrovským zaujetím mi líčil video s názvem „Extreme Diet Coke and Mentos Experiments“ („Úžasné experimenty s lehkou kolou a mentoskami“), které bylo v té době nesmírně populární, protože těch, kdo se chtěli na YouTube podívat, jaké gejzíry lze vytvořit kombinací limonády a mentolových bonbonů, byla spousta. Řada teenagerů tehdy sama začala míchat lehkou kolu a mentosky, aby se přesvědčili, že to funguje, a Mike byl jedním z nich. Nadšeně mi ukazoval amatérské video, které s kamarády vytvořili, když s  těmito dvěma obyčejnými potravinami prováděli vlastní pokusy. Zatímco mi předváděl celou řadu svých dalších videí na YouTube, vysvětloval mi, že si na ně půjčuje školní kameru. Škola aktivně podporovala žáky v  tom, aby v  rámci skupinových projektů, v  nichž měli uplatnit nabyté znalosti, natáčeli videa a  pracovali také s  dalšími médii. Mike a jeho kamarádi si s oblibou půjčovali školní kameru v pátek, natočili s ní zadaný domácí úkol a po zbytek víkendu se věnovali vytváření mnohem zábavnějších videí. Žádné z nich nedosahovalo nijak mimořádných kvalit, a poté, co je sdíleli na YouTube, je sledovali vlastně jen jejich kamarádi. Přesto kdykoliv zaznamenalo jejich video další zhlédnutí  — třeba jen proto, že přemluvili spolužáka, aby si ho pustil —, udělalo jim to obrovskou radost. 1 Většina jmen, která v  této knize používám, jsou pseudonymy. Některé si zvolili sami teenageři; jiné jsem s využitím webových stránek věnovaných dětským jménům vybrala já, a to tak, aby zvolené pseudonymy odpovídaly etnickým a dobovým zvyklostem. Když cituji z veřejně dostupných zdrojů, jako jsou blogy nebo rozhovory v  médiích, používám jméno, které dotyčný teenager v tomto kontextu uvedl. Jména, která teenageři používají v online prostředí, nemusejí být jejich pravými jmény, ale nepokoušela jsem se to nijak ověřovat. předmluva  9

Boydova-148x210_sazba.indd 9

20. 9. 2017 11:33:33


Povídali jsme si s Mikem a smáli se nad jeho videi, když vtom se na chvíli odmlčel a s vážnou tváří se na mě podíval. „Mohla byste pro mě něco udělat?“ zeptal se. „Mohla byste promluvit s mojí mámou? A říct jí, že na internetu nedělám nic špatnýho?“ Neodpověděla jsem hned, a tak přispěchal s upřesněním. „Protože ona si myslí, že všechno, co je na internetu, je špatný. A vy podle mě chápete, že to tak není, a přitom jste dospělá. Tak nemohla byste s ní promluvit?“ S úsměvem jsem mu to slíbila. A  přesně o  to se touto knihou snažím: chci popsat, jak teenageři v online světě žijí, a přiblížit to lidem, kteří o ně mají strach — rodičům, učitelům, politikům, novinářům, někdy dokonce i  jiným teenagerům. Kniha je výsledkem mého osmiletého zkoumání různých aspektů toho, jak teenageři používají sociální média a další technologie pro sdílení. Abych jejich návyky dostatečně poznala, projela jsem mezi roky 2005 a 2012 velkou část USA a zpovídala teenagery pocházející z osmnácti států a  ze široké škály socioekonomických a  etnických skupin. Strávila jsem bezpočet hodin sledováním stop, které v online prostředí zanechali prostřednictvím sociálních sítí, blogů a dalších typů sociálních médií. Trávila jsem s teenagery čas v reálném světě: ve školách, v parcích, v nákupních centrech, v kostelích i ve fastfoodech. Abych určité stránky online života teenagerů poznala dostatečně do hloubky, vedla jsem s nimi v letech 2007 až 2010 celkem 166 formálních polostrukturovaných rozhovorů, a to u nich doma, ve škole a na různých veřejných místech. Kromě toho jsem hovořila také s  jejich rodiči a učiteli, se zaměstnanci knihoven, s vysokými úředníky, do jejichž gesce péče o mládež spadala, a s dalšími lidmi, kteří s teenagery přímo pracují.2 Detailně jsem se seznámila s tím, jak teenageři žijí. Díky svému technickému vzdělání a zkušenostem z práce v technologických firmách, které vyvíjejí nástroje pro sociální média, jsem navíc dobře věděla, jak jsou sociální média budována, implementována a prezento2 Terénní výzkumy a rozhovory, které probíhaly v letech 2010 a 2011, jsem vedla ve spolupráci s Alicí Marwickovou. Většina z nich se zaměřovala na témata soukromí a šikany. To, že určitý rozhovor vedla Alice, uvádím jak v Příloze, tak přímo v textu. Pokud se o teenagerech, s nimiž jsme v rámci přípravy této knihy vedly rozhovory, a o našem metodologickém přístupu chcete dozvědět více, najdete další informace na http://www. danah.org/itscomplicated/. 10  předmluva

Boydova-148x210_sazba.indd 10

20. 9. 2017 11:33:33


vána uživatelům. Kombinace těchto dvou odborností mi umožnila pracovat v komisích zabývajících se problematikou mládeže, podílet se na přípravě strategií a vstupovat do veřejných diskusí na téma sociálních aktivit v online prostředí. Jak jsem se postupně seznamovala s tím, co teenagery těší a trápí, a  zapojovala se do veřejné debaty o  životě teenagerů na sociálních sítích, začala jsem si uvědomovat, že samotní teenageři mají na tento diskurz jen velmi malý vliv. O tom, jak teenageři používají sociální sítě, mluví řada lidí; jen málokdo si ale najde čas na to, aby si promluvil přímo s teenagery a poslechl si, co o svém životě — na síti i mimo ni — říkají. Právě to mě vedlo k napsání této knihy. Vycházím v ní z toho, co jsem se dozvěděla od teenagerů, ať už během rozhovorů, které jsem s nimi vedla, nebo když jsem měla možnost sledovat je a setkávat se s nimi při neformálních příležitostech. V některých případech čerpám i ze zpráv z médií nebo představuji pohled dospělých, abych dokreslila celkový kontext či uvedla příklady. Chtěla jsem v této knize zprostředkovat pohled a zkušenosti teenagerů, s nimiž jsem se setkala. Jejich názory zásadně ovlivnily finální podobu knihy a to, co mi vyprávěli, neméně zásadně ovlivnilo mé chápání toho, jakou roli v jejich životě sociální média hrají. Věřím, že až budete tuto knihu číst, dokážete překonat stereotypy spojované s  teenagery a  pokusíte se porozumět tomu, jaký je jejich sociální život na sociálních sítích. S teenagery není v zásadě nic v nepořádku. Jen touží po tom, aby je svět chápal. A přesně k tomu se snaží přispět i má kniha.

předmluva  11

Boydova-148x210_sazba.indd 11

20. 9. 2017 11:33:33


Boydova-148x210_sazba.indd 12

20. 9. 2017 11:33:33


úvod

Jednoho zářijového večera roku 2010 jsem v ochozech stadionu v  Nashvillu ve státě Tennessee, na němž se odehrávalo středoškolské utkání v  americkém fotbalu, zažila silné déjà vu. Jakožto členka školního orchestru jsem v  polovině devadesátých let minulého století strávila spoustu pátečních večerů na různých stadionech po celé střední Pensylvánii, kde jsem pod záminkou, že fandím našemu týmu, mohla jen tak klábosit s kamarády. Scéna školního fotbalového zápasu z  Nashvillu roku 2010 se klidně mohla odehrávat v  době, kdy jsem sama byla na střední — tedy před dvaceti lety. Byl to archetypální americký výjev, jehož zákonitosti mi byly na první pohled srozumitelné. Musela jsem se té ironii v duchu usmát: do Nashvillu jsem přece přijela, abych se zdejšími teenagery mluvila o tom, jak se jejich život díky technologiím proměnil. A tady, v ochozech stadionu, jsem se nemohla ubránit myšlence, že navzdory tomu, kolik se toho změnilo, zůstávají některé věci stále stejné. Vzpomněla jsem si, jak jsem o tři roky dříve ve státě Iowa mluvila s klukem jménem Stan. A ten mi řekl, ať přestanu s tím věčným hledáním rozdílů. „Divila byste se, jak málo se vlastně věci změnily. Podle mě jde v zásadě pořád o to samý, trochu se proměnila jen forma. Jako když v dokumentu změníte font a barvu pozadí.“ Odkaz na technologie mi měl připomenout, že technologie nemění samotnou podstatu. „Obrana!“ skandovaly nashvillské roztleskávačky a mávaly nad hlavami barevnými třásněmi, zatímco na běžecké dráze kolem fotbalového hřiště už se řadili kluci v  oblecích a  dívky ve večerních šatech, neklamná známka blížícího se poločasu. Dnešní zápas se konal u příležitosti Absolventského dne, takže v  přestávce mezi poločasy napochodovala na trávník slavnostně oblečená královská družina, aby byla publiku představena před tím, než moderátor vyhlásí krále a královnu Absolventského dne. Družina sestávala z  osmi dívek a  osmi chlapců, úvod  13

Boydova-148x210_sazba.indd 13

20. 9. 2017 11:33:33


z nichž polovina byla bílá, polovina černá. Vzhledem k tomu, že demografické složení města procházelo v  té době značnou proměnou, mě zarazilo, že chybí Asiaté a Hispánci. Moderátor divákům představil každého člena královské družiny, přičemž se soustředil především na jejich mimoškolní aktivity a zájmy, jejich práci pro místní církevní sbory a jejich životní sny a plány. Většina studentů školy v tu chvíli seděla v ochozech stadionu. Byli oblečeni v barvách školy, mnozí z nich si dokonce pomalovali obličeje. Tomu, co se odehrávalo na trávníku, ale věnovali jen mizivou pozornost. S výjimkou krátkého okamžiku zvýšeného zájmu, když moderátor představoval královskou družinu, trávili naprostou většinu času tím, že se bavili mezi sebou a užívali si vzácné okamžiky, které mohli trávit s kamarády a spolužáky, aniž by je kdokoliv organizoval či kontroloval. Podobně jako v  řadě jiných škol, které jsem v  uplynulých letech navštívila, i tady byla přátelství navazována převážně na základě kritérií, jako jsou ročník školy, rasa, pohlaví a sexualita, a tyto vazby byly na první pohled patrné podle toho, s kým se studenti bavili nebo vedle koho seděli. Zpravidla se drželi po stranách tribuny, zatímco uprostřed seděli rodiče a zapálenější fanoušci. Většinu studentů na tribuně tvořili běloši rozdělení podle věku: vyšší ročníky seděly blíže hrací ploše, studenti z nižších tříd se museli spokojit s místy vzadu. Zahlédnout dívku o samotě s chlapcem bylo vzácností, a když už se taková našla, držela se s ním za ruku. Hemžení pod tribunou a vedle ní pak představovalo jinou tvář školy. Na rozdíl od vrstevníků na tribuně byli tihle studenti převážně černí. Kromě královské družiny byla na stadionu už jen jedna rasově smíšená skupina, nápadná zejména extravagantním zevnějškem: obarvenými vlasy, piercingem nebo černým oblečením z obchodů Hot Topics, řetězce, který se zaměřuje na oděvy pro subkultury typu goth nebo punk. Jen dvě věci svědčily o  tom, že se nepíše rok 1994: styl oblečení a mobilní telefony. Nikde jsem nezahlédla trvalou ani účesové kreace tvarované značným množstvím gelu nebo silně tužicího laku na vlasy, které vládly za mých středoškolských studií. Zato mobilní telefony byly na rozdíl od roku 1994 všudypřítomné. Podle toho, co jsem toho večera v Nashvillu viděla, ho měl každý teenager: zvlášť oblíbené byly na téhle středostavovské škole iPhony, Blackberry a  další luxusnější telefony. 14  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 14

20. 9. 2017 11:33:33


Bílí studenti měli — nikoliv překvapivě — většinou dražší telefony nebo přístroje prestižnějších značek než studenti černé pleti. Všudypřítomnost mobilních telefonů mezi studenty nebyla nijak udivující: v  roce 2010 mělo ve Spojených státech mobilní telefon 80  procent středoškoláků.3 Co naopak údiv vzbuzovalo, především u  většiny dospělých, byla skutečnost, jak málo je studenti používali coby telefony. Teenageři, které jsem měla možnost pozorovat, netelefonovali. Fotili si svými mobily královskou družinu, horečně si esemeskovali a snažili se v davu najít jeden druhého. Jakmile se jim to podařilo, posílání SMS zpráv často ustalo. V těch několika málo případech, kdy někomu z  nich telefon zazvonil, bylo typickou reakcí popuzené: „Mami!“ nebo „Tati!“, což naznačovalo, že dotyčného sháněl starostlivý rodič; to bylo — soudě podle popsané odezvy — jasně vnímáno jako cosi nežádoucího. A  přestože mnoho teenagerů rádo textuje, toho večera nebyla jejich pozornost soustředěna převážně na mobily. Když už se na ně dívali, často na nich něco ukazovali kamarádovi sedícímu vedle, společně něco četli nebo sledovali. Rodiče na tribuně si svých mobilních telefonů hleděli mnohem více. Smartphony u  nich dominovaly ještě výrazněji než mezi jejich dětmi a zcela upoutávaly jejich pozornost. Nevím, zda si kontrolovali e-maily nebo si prostě jen sledování fotbalového zápasu krátili jinou aktivitou, protože je hra buď nudila, nebo měli na práci něco jiného. Mnozí dospělí ale hleděli na své mobily velmi soustředěně a  sotva od nich vzhlédli, když jeden z týmů zaznamenal touchdown. Na rozdíl od teenagerů se také o svůj telefon nedělili s přáteli ani si zápas nefotili. Přestože spousta rodičů, s  nimiž se setkávám, běduje nad tím, že jejich děti jsou mobily posedlé, teenageři v Nashvillu se svými telefony zacházeli, jako by to nebylo nic víc než dobrý foťák a šikovné zařízení pro koordinaci. Důvod byl jasný: jejich kamarádi byli přímo vedle nich. Nic víc nepotřebovali. Přijela jsem do Nashvillu, abych lépe porozuměla tomu, jak sociální média a  další technologické vymoženosti změnily život dospívajících. Nové komunikační a  informační technologie, které se objevily od dob mých středoškolských studií, mě fascinovaly. Sama jsem pat3 K  tomu srov. text Amandy Lenhartové, Riche Linga, Scotta Camp­ bel­la a Kristen Purcellové „Teens and Mobile Phones“. úvod  15

Boydova-148x210_sazba.indd 15

20. 9. 2017 11:33:33


řila k první generaci teenagerů, kteří roky dospívání strávili online. Ale tehdejší doba byla jiná; skoro nikdo z mých přátel se o počítače nezajímal. A  můj vlastní zájem o  internet byl odrazem rozčarování, které jsem pociťovala tváří v  tvář svému bezprostřednímu okolí. Internet mi otevřel větší svět: svět obývaný lidmi, kteří měli stejné specifické zájmy jako já a  byli ochotni o  nich diskutovat v  jakoukoliv denní (či noční) dobu. Vyrůstala jsem v době, kdy byl život online vítaným únikem z reality — a přesně to jsem tehdy zoufale potřebovala. Teenagerům, které jsem měla možnost poznat, se ale na oblíbených sociálních médiích typu Facebook či Twitter nebo na mobilních technologiích, jako jsou různé aplikace a platformy pro instant messaging, líbí něco úplně jiného. Na rozdíl od prvních uživatelů internetu, jako jsem byla já, kteří v chatroomech a bíbíeskách viděli možnost vymanit se ze svého bezprostředního okolí, se dnes většina teenagerů připojuje online proto, aby se s lidmi ze svého okolí naopak zkontaktovali. Jejich online existence z  nich nedělá podivíny; je to zcela normální, samozřejmá součást života. Den po fotbalovém utkání v  Nashvillu jsem vedla rozhovor s  dívkou, která byla rovněž mezi diváky. Společně jsme prošly její Facebook a ona mi ukázala fotky z předchozího večera. V době, kdy se hrálo, na Facebook nepomyslela, ale jakmile se po zápase vrátila domů, nahrála na něj fotky, označila na nich své přátele a pustila se do komentování jejich příspěvků. Statusy, které jsem na jejím profilu viděla, byly plné odkazů na rozhovory, jež se během utkání na stadionu vedly. Facebook jí sloužil k tomu, aby si prodloužila potěšení z kontaktu se svými spolužáky. Přestože po skončení utkání už nemohla být fyzicky s nimi, Facebook jí umožnil zůstat s  nimi ve spojení i  v  době, kdy se ochozy stadionu vyprázdnily. Sociální média hrají v online životě teenagerů naprosto zásadní roli. Přestože konkrétní technologie se mění, všechny teenagerům poskytují příležitost, aby se spojili s přáteli a trávili s nimi čas. Tato digitálně zprostředkovaná (mediovaná) interakce teenagerů doplňuje a  rozšiřuje jejich interakci fyzickou. V  roce 2006, kdy popularita komunitního serveru MySpace dosahovala vrcholu, tvrdila osmnáctiletá Skyler své matce, že její sociální život je bez MySpace naprosto nepředstavitelný. „Kdo není na MySpace, jako by neexistoval,“ vysvětlovala jí. Skyler tím chtěla prostě říct, že to, jak ostatní člověka vnímají, záleží na 16  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 16

20. 9. 2017 11:33:33


tom, nakolik je schopný stýkat se s nimi v „cool“ prostředí. Každá generace má svůj vlastní prostor, který považuje za „cool“. Kdysi to bylo obchodní centrum, pro teenagery, o  nichž pojednávám v  této knize, jsou to jednoznačně sociální sítě jako Facebook, Twitter a Instagram. Než tato publikace vyjde, nová vlna teenagerů nepochybně objeví a přivlastní si další sadu aplikací a nástrojů a tyto sociální sítě pro ně budou passé. Prostory se zkrátka mění, ale základní principy zůstávají stejné. Přestože se někteří teenageři stále scházejí v obchodních centrech a  na fotbalových stadionech, nástup sociálních médií významně proměnil scenérii. Umožňují totiž dospívajícím vytvářet cool prostředí, aniž by se fyzicky museli kamkoliv přemisťovat. Díky řadě sociálních a  kulturních faktorů se sociální média stala důležitým veřejným prostorem, v  němž se teenageři mohou setkávat a  kde mají celou škálu možností pro neformální kontakt s  vrstevníky. Teenageři hledají svůj vlastní prostor, kde by se naučili chápat svět ležící za zdmi jejich dětských pokojů. Sociální média jim umožňují spoluutvářet to, co nazývám online veřejností. V  této knize ukazuji, jak zásadní roli hrají sociální média v  životech dnešních amerických teenagerů, proč tomu tak je a  jak se tito teenageři v  rámci online veřejnosti, kterou tyto technologie spoluvytvářejí, chovají.4 Představuji — a relativizuji — také obavy, které záliba teenagerů v sociálních médiích u mnoha dospělých vyvolává. Tím, že popisuji, co teenageři v online prostředí dělají a jaké napětí to vyvolává mezi nimi a dospělými, se pokouším nabídnout kritický vhled do problematiky online života současné mládeže. 4 Tato kniha vychází z  dat zjištěných v  rámci Spojených států amerických a obsahuje kulturní reference, které jsou specifické pro americkou kulturu. Přestože řada mých tvrzení platí i mimo Spojené státy, není mou ambicí vyjadřovat se ke kulturním návykům, normám nebo postojům, jež jsou příznačné pro jiné země. Digitálně zprostředkované chování mladých lidí v  odlišných kulturních kontextech bylo a  je předmětem zájmu mnoha jiných badatelů (viz např. knihy Sonii Livingstoneové Children and the Internet, Gustava Mesche a Ilana Talmuda Wired Youth či Chrise Daviese a Rebecky Eynonové Teenagers and Technology). Sonia Livingstoneová a Leslie Haddon navíc v Evropě jakožto vedoucí projektu EU Kids Online vytvořili rozsáhlou síť odborníků, kteří se zabývají výzkumem chování dětí v  online prostředí. Jejich aktivita přinesla výstupy v podobě četných zpráv, časopiseckých článků a vědeckých prací. Více se dozvíte na http://www2.lse.ac.uk/media@lse/research/EUKidsOnline/. úvod  17

Boydova-148x210_sazba.indd 17

20. 9. 2017 11:33:33


Co jsou to sociální média? Před deseti lety byla sociální média vnímána jako technologické hračičky pro zasvěcené, dnes jde o celou řadu webových stránek a služeb, které jsou stěžejní součástí naší současné kultury. Teenageři používají nepřeberné množství různých oblíbených aplikací, aby se setkávali online, povídali si, předávali si informace a společně se bavili. Přestože v této knize mluvím o řadě technologií pro sdílení — včetně internetu v nejširším slova smyslu a specifických mobilních služeb typu SMS —, většinu pozornosti zaměřuji na skupinu služeb známých jako sociální média. Termín sociální média používám pro webové stránky a  služby, které se objevily na začátku tisíciletí, jako jsou sociální sítě, stránky pro sdílení videí, platformy pro blogy a mikroblogy a podobné nástroje, jež uživatelům umožňují vytvářet a  sdílet vlastní obsah. Termín sociální média však nepopisuje pouze tyto komunikační nástroje a  platformy, odkazuje také ke způsobu uvažování, který se zrodil kolem roku 2005 jako součást fenoménu v technologiích a byznysu, fenoménu, který se označuje jako „Web2.0“.5 Služby, o nichž se mluví jako o sociálních médiích, nejsou prvními ani jedinými nástroji, které slouží k sociální interakci nebo umožňují teenagerům komunikovat a zapojovat se do online komunit. Teenageři dnes stále používají i  nástroje, jako jsou e-mail, instant messaging nebo online fóra, přestože jejich obliba u této věkové skupiny poklesla. Sociální média jako kulturní fenomén zásadně proměnila informační a komunikační ekosystém. První uživatelé internetu v  osmdesátých a  devadesátých letech 20. století používali služby jako e-mail nebo instant messaging k tomu, aby komunikovali s lidmi, které znali; když se chtěli spojit s těmi, které neznali, využívali služby jako chatroomy nebo elektronické nástěnky 5 Další informace o  roli sociálních médií v  rámci fenoménu Web2.0 ve světle vzestupu sociálních sítí najdete v: Nicole Ellisonová a Dannah Boydová, „Sociality Through Social Network Sites“. V tomto článku tvrdíme, že podstatou toho, co ze „sociálních médií“ činí významnou kategorii, nejsou nejrůznější technologie, jež jsou za sociální média označovány, ale spíše sociotechnické dynamiky, které vznikají tím, že si miliony lidí osvojují celou škálu v určitém čase dostupných technologií a využívají je k tomu, aby spolupracovali, sdíleli obsah a navazovali a udržovali sociální vztahy. 18  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 18

20. 9. 2017 11:33:33


(BBS, Bulletin Board Systems). Přestože mnozí z těch, kdo se zapojili do online komunit v jejich počátcích, se se svými kontakty z online prostředí spřátelili, většina z  nich do tohoto online prostoru vstupovala, aniž by ostatní uživatele znala. Jednotlivé online komunity se dělily podle témat: ti, kdo chtěli diskutovat o vývoji na Středním východě, se sdružovali jinde než ti, kdo hledali informace o zdraví a životním stylu nebo se potřebovali dozvědět, jak fungují různé programovací jazyky. Zhruba v roce 2003 však rostoucí obliba blogování a vzestup sociálních sítí začaly tuto tematicky uspořádanou strukturu online prostředí přetvářet. Přestože nejznámější blogovací služby pomáhaly lidem zkontaktovat se s  jinými na základě společných zájmů, naprostá většina blogerů se při psaní i čtení blogů zaměřovala na lidi, které znali.6 Když byly spuštěny první sociální sítě jako Friendster nebo MySpace, měly sloužit k tomu, aby se jejich uživatelé seznámili s novými lidmi — především s přáteli svých přátel —, s nimiž by mohli mít společné zájmy a  záliby. Zejména Friendster byl navržen jako primárně seznamovací služba. Jinými slovy, sociální sítě byly vytvářeny především pro navazování nových sociálních vazeb. Nečekanou oblibu si ale získaly tím, že lidem umožnily spojit se s přáteli. Místo toho, aby první uživatelé využívali sociální sítě k navazování nových kontaktů s přáteli svých přátel, soustředili se mnozí z nich prostě na to, že byli jejich prostřednictvím ve spojení se svými stávajícími přáteli. V době, kdy popularita MySpace dosáhla vrcholu, používala tato stránka reklamní slogan „Místo pro přátele“, a  přesně to tato služba mnoha svým uživatelům skutečně poskytovala. Sociální sítě změnily podstatu online komunit. Zatímco první nástroje pro vytváření online komunit, jako byly Usenet nebo elektro6 V úvodu k publikaci Hanging Out, Messing Around, and Geeking Out popisují Mimi (Mizuko) Ito a její spoluautoři (včetně mne samé) důležité napětí v online interakcích mezi těmi, kdo jsou k nim motivováni nějakým konkrétním zájmem, a těmi, kdo jsou motivováni převážně přátelskými vazbami. Přestože tento konstrukt využíváme k  tomu, abychom popsali různé typy chování mládeže, stejné dynamiky vstupují do hry i  tehdy, zkoumáme-li, jak si lidé osvojují média obecně. U  služeb typu Facebook převažuje motivace přátelskými vazbami, u nástěnek na 4chan primárně motivace shodným zájmem. V případě některých významných služeb z kategorie sociálních médií, například LiveJournal nebo Tumblr, hrají roli oba typy motivací; způsob, jakým tyto motivace fungují, vytváří v rámci těchto stránek pozoruhodné napětí. úvod  19

Boydova-148x210_sazba.indd 19

20. 9. 2017 11:33:33


nické nástěnky, fungovaly na základě společných zájmů, ačkoliv je lidé používali i ke komunikaci s přáteli, blogy, stejně jako soukromé internetové stránky jednotlivců byly postavené na individualitách. Díky odkazům mohli jejich uživatelé upozornit na své přátele, stejně jako na ty, kdo měli podobné zájmy. Sociální sítě potlačily význam společných zájmů a své fungování postavily na přátelských vazbách. První uživatelé internetových technologií, někdy nazývaní časní osvojitelé (z anglického early adopters), tedy ti, kteří rádi zkoušejí nové věci jako první, je vždy využívali k navazování a udržování sociálních vazeb, mainstreamová kultura nicméně vnímala online komunity jako trochu okultní záležitost určenou výhradně pro počítačové maniaky a  jiné společenské vyděděnce. Kolem roku 2005, kdy přístup k  internetu byl již běžnou věcí a  kdy sociální média  — především MySpace, Facebook a  Twitter  — byla na vzestupu, se však sdílení informací a  další online aktivity s  přáteli staly pro mnohé lidi běžnou praxí; ve zvýšené míře to platí pro teenagery, kteří v té době dospívali. Využívání sociálních médií už nebylo záležitostí subkultury, ale normou. Teenageři si osvojili celou škálu nástrojů sloužících ke vzájemné komunikaci, ale míra, v  níž se zapojili do používání sociálních médií, nemá obdoby. Teenageři, kteří v roce 2013 používali Facebook, Instagram nebo Tumblr, nebyli v  žádném případě považováni za nějaké podivíny. To samé platí o teenagerech, kteří po roce 2000 používali Xanga, LiveJournal nebo MySpace. V době, kdy jsou na vrcholu popularity, nejsou nejrozšířenější sociální média vnímána negativně a jejich využívání není chápáno jako známka asociálních sklonů. Používání sociálních médií, jak ukazuji v této knize, je prostě součástí každodenního života podobně jako sledování televize nebo používání telefonu. Oproti době, v níž jsem vyrůstala a v níž se první digitální technologie začaly objevovat, je to významný posun. Přestože řada nástrojů a služeb, o nichž v této knize píšu, je dnes již za zenitem, nebo dokonce neexistují, klíčové aktivity, které popisuji — kontakt s přáteli, konverzace, snahy o sebevyjádření, potíže ve vztahu k zajištění soukromí, sdílení médií a informací —, zůstávají stejné. Konkrétní stránky a aplikace se mohou neustále měnit, nemění se ale činnosti, do nichž se teenageři zapojují, když se stávají součástí online veřejnosti. Nové technologie a  mobilní aplikace mění prostředí, ale interakce teenagerů se sociálními médii prostřednictvím jejich mobil20  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 20

20. 9. 2017 11:33:33


ních telefonů přináší jen to, že obdobné aktivity a praktiky už nejsou geograficky limitované. Posun v technologiích, k němuž došlo od okamžiku, kdy jsem na tomto projektu začala pracovat  — a  také mezi tím, kdy jsem tuto knihu dokončila a kdy vy jste ji začali číst — je jistě významný, ale řada tvrzení, která na následujících stránkách předkládám, má obecnou platnost, přestože příklady, jež k  jejich vykreslení používám, jsou ukotveny v konkrétním čase.

Význam online veřejnosti Teenageři touží po tom, aby našli své místo ve společnosti. Sociální média na tom mění pouze to, že odvěká snaha teenagerů o zapojení do společnosti a o autonomii se dnes demonstruje v rámci online veřejnosti. Online veřejnost je veřejnost utvářená online technologiemi pro sdílení. Jako taková představuje zároveň (1) prostor vytvořený technologiemi pro sdílení a  (2) imaginovanou komunitu, která vzniká jako průsečík technologie, lidí a jejich běžného chování.7

7 Mimi (Mizuko) Ito původně použila pojem online veřejnost (networked publics) v roce 2008, aby jím „označila propojenou soustavu sociálních, kulturních a  technologických jevů, jež provázejí rostoucí využívání digitálně propojených médií“ (Ito, „Introduction“, strana 2). Přestože s  jejím pojetím souhlasím a  jsem přesvědčená, že jeho šíře má nesmírnou hodnotu, snažím se svým užitím tohoto termínu vnést do věci určité zpřesnění. Pro ten účel vycházím z obecnějšího pojetí veřejnosti. Tím, že používám koncept „veřejnosti“ (publics), záměrně odkazuji k dlouhé linii vědeckých debat a  analýz, především pak k  historické analýze veřejné sféry jakožto kategorie buržoazní společnosti, kterou představil Jürgen Habermas ve svém díle Structural Transformation of the Public Sphere (viz také práci Craiga Calhouna Habermas and the Public Sphere). Sdílím zejména názor Nancy Fraserové, vyjádřený v pojednání „Rethinking the Public Sphere“, že veřejnost je to, kde se ustavují identity, dále souhlasím s názorem Michaela Warnera, který ve své knize Publics and Counterpublics tvrdí, že alternativní veřejnosti (counterpublics) dávají marginalizovaným jedincům možnost vytvářet ze vzdoru vůči hegemonické veřejnosti mocné komunity, a  sdílím přesvědčení Sonii Livingstoneové, že veřejnost vzniká tehdy, když se sejdou publika, která sdílejí jednotné vnímání světa, jež Livingstoneová vyjádřila v publikaci Audiences and Publics. Více o akademické tradici, z níž vychází mé chápání pojmu „online veřejnost“, najdete v mé studii „Social Network Sites as Networked Publics“. úvod  21

Boydova-148x210_sazba.indd 21

20. 9. 2017 11:33:33


Přestože se slovo veřejnost používá i v běžné mluvě, konstrukt veřejnosti je svou povahou spíše akademický. To, jak se definuje význam pojmu veřejnost, se může lišit. Může to být veřejně přístupný prostor, na němž se lidé mohou svobodně shromažďovat. Nebo, jak píše politolog Benedict Anderson, může být veřejnost chápána jako soubor lidí, kteří sami sebe vnímají jako součást nějaké představy o komunitě, předpokládané, imaginované komunity.8 Lidé jsou součástí mnoha veřejností  — vymezených buď jako konkrétní publika, nebo geograficky  — a tyto veřejnosti se protínají a prolínají. Veřejnosti se jedna s druhou mísí a je nesnadné, nebo dokonce nemožné stanovit hranice a přesné složení každé z nich. Když si američtí prezidenti připravují své Zprávy o stavu Unie, možná při tom myslí na americkou veřejnost. Jejich projevy však dnes mohou slyšet lidé na celém světě; nikdy tedy nelze jasně říci, kdo všechno je součástí veřejnosti, již si takový prezident při psaní projevu představuje. Veřejnosti mají různý účel. Mohou být svou podstatou politické, nebo se vytvářejí na základě sdílených identit nebo společenských aktivit. Koncept veřejnosti často vyvolává dojem, že jde o státem řízenou entitu, ale veřejnost může zahrnovat i soukromé aktéry, jako jsou firmy, nebo komerční prostory, například obchodní centra. Vzhledem k tomu, že do fungování současných veřejností vstupují média, je vnímání pojmu veřejnost propojeno s  vnímáním pojmu publikum/publika. Hranice těchto konstruktů jsou mnohdy nejasné a jejich obsah se stává předmětem akademických diskusí a sporů. Tím, že používám termín veřejnost, se nepokouším zaujmout v rámci těchto diskusí nějaké stanovisko, ale spíše využívám širokou škálu vzájemně propojených významů, které tento termín navozuje. Veřejnost jsou prostory i komunity, v nichž se lidé mohou sdružovat, být v kontaktu a spoluvytvářet společnost, tak jak ji chápeme. Online veřejnost je veřejností jak v  prostorovém smyslu, tak ve smyslu imaginované komunity. Vzniká díky fungování sociálních médií a  dalších nově vznikajících technologií. V  prostorovém smyslu dává online veřejnost rodící se díky sociálním médiím lidem možnost sdružovat se, být v kontaktu, trávit společně čas a bavit se. Online veřejnost 8 Srov. Benedict Anderson, Představy společenství (orig. Imagined Communities, česky 2008). 22  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 22

20. 9. 2017 11:33:33


zformovaná díky technologiím plní zcela stejné funkce, jaké u předchozí generace teenagerů plnily veřejné prostory typu obchodní centrum nebo park. Jako sociální konstrukt umožňuje online veřejnost vytvořená sociálními médii lidem vidět sebe samé jako součást širšího společenství. Tak jako sledování televize dříve teenagerům přinášelo pocit sounáležitosti skrze masmédia, sociální média současným teenagerům pomáhají v tom, aby si uvědomili sami sebe jako součást kolektivně imaginované komunity. Teenageři se do online veřejnosti zapojují ze stejných důvodů, z jakých jim interakce s veřejností přinášela potěšení odjakživa; snaží se díky propojení s dalšími lidmi stát součástí většího světa a zajistit si volnost pohybu. A  řada dospělých se technologií pro sdílení obává ze stejných důvodů, z  jakých s  jistou nedůvěrou sledovali zapojování teenagerů do společenského života a navazování sociálních kontaktů v  parcích, obchodních centrech a  na dalších místech, kde se mládež schází. Můj výzkum přinesl mimo jiné toto zjištění: sociální média jako Facebook nebo Twitter jsou pro teenagery novými příležitostmi k tomu, aby se zapojovali do veřejného života; a právě to na sociálních sítích dospělé děsí víc než cokoliv jiného. Přestože základní struktura fyzických prostorů a vztahů, které tyto prostory umožňují, je dobře známá, jsou jak architektura online prostorů, tak i způsoby, jimiž se v nich lidé propojují, odlišné. Touha teenagerů po sociální interakci, která je motivuje k tomu, aby se zapojovali do online veřejností, sice existovala i  před vznikem internetu, online technologie pro sdílení ale proměňují sociální ekosystém, a tím ovlivňují dynamiku sociálních vztahů, které se v něm rozvíjejí. Abychom pochopili, co se vlivem technologií změnilo, a  co ne, je potřeba si dobře uvědomit, jaké nové sociální možnosti technologie přinášejí a do jaké míry tyto možnosti relativizují naše dosavadní předpoklady o běžné mezilidské interakci. Koncepce a uspořádání prostředí vedou k  tomu, že se v  něm odehrávají určité typy interakcí. Je snazší povídat si s někým u kulatého stolu se židlemi než ve třídě se školními lavicemi. I když se studenti mohou otočit a mluvit s tím, kdo sedí za nimi, je typická třída koncipovaná tak, aby všichni sledovali učitele. Dílčí vlastnosti nebo rysy nějakého prostředí můžeme chápat jako afordance, jakési inherentní vlastnosti a  možnosti, jež jsou dané věci z její povahy vlastní, protože umožňují — a v některých případech úvod  23

Boydova-148x210_sazba.indd 23

20. 9. 2017 11:33:33


stimulují — určité typy chování, přestože neurčují, jaké chování skutečně nastane.9 Je důležité uvědomit si, jaké jsou afordance konkrétních technologií nebo konkrétních prostorů, protože nám to pomůže pochopit, co mohou lidé ve snaze dosáhnout svého cíle v takovém prostředí dělat, jaké překážky musejí překonávat. Tak například afordance okna se silným sklem umožňují lidem, aby se viděli, ale nemohou se slyšet. Pokud by spolu chtěli přes takové okno komunikovat, mohli by použít pantomimu či psané vzkazy, nebo by mohli sklo rozbít. Afordance okna nestanovují, jak přesně spolu budou lidé komunikovat, ale jsou pro situaci do značné míry určující. Vzhledem k  zapojení technologií mají online veřejnosti jiné rysy než tradiční fyzické veřejné prostory. Prostředí, která jsou vytvářena díky sociálním médiím, jsou definována především čtyřmi následujícími afordancemi. Přestože tyto afordance nejsou samy o  sobě nové, jejich vzájemná interakce v rámci online veřejností vytváří nové příležitosti i hrozby. Jsou jimi:

▸▸ ▸▸ ▸▸ ▸▸

perzistence: online vyjádření a obsah nepomíjejí; viditelnost: existuje potenciální publikum, potenciální svědci; snadná šiřitelnost: obsah může být jednoduše sdílen; dohledatelnost: obsah je možné (znovu) najít.

Obsah sdílený prostřednictvím sociálních médií často zůstává trvale zachován, protože technologie jsou vyvíjeny tak, aby perzistenci obsahů podporovaly. Tato skutečnost s sebou nese významné důsledky. Takový obsah umožňuje, aby se interakce odehrávala průběžně a asynchronně. Alice například může napsat Bobovi o  půlnoci, kdy Bob tvrdě spí; ale až se ráno vzbudí nebo až se po třech týdnech vrátí z tábora, Ali9 Koncept afordance zpopularizoval Donald Norman ve své knize The Design of Everyday Things; používal tento termín k tomu, aby poukázal na možnosti interakcí, jež díky konkrétním rozhodnutím designérů vznikají. Přestože se tento termín ujal mezi akademiky věnujícími se interakcím mezi lidmi a počítači, je často kritizován, neboť se mnohdy používá tak, jako by aktivní role náležela technologickému artefaktu, a role uživatele je tak opomíjena (k tomu srov. Martin Oliver, „Problem with Affordance“). Jsem si problematických konotací tohoto pojmu vědoma, považuji ho však přesto za konstrukt, který dokáže dobře postihnout vlastnosti, s nimiž se lidé při zacházení s nějakým předmětem musejí vyrovnat. 24  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 24

20. 9. 2017 11:33:33


cina zpráva na něj stále bude čekat, i když Alice sama už na ni možná mezitím zapomněla. Perzistence způsobuje, že konverzace vedené skrze sociální média rozhodně nejsou pomíjivé. Perzistence tak umožňuje jiné interakce, než pomíjivost příznačná pro park. Alicina zpráva nezmizí dřív, než si ji Bob přečte, a Bob si ji může schovávat celá desetiletí. Perzistence také znamená, že aktivity těch, kdo používají sociální média, jsou často v nebývalé míře trvale zaznamenávány. Sociální média umožňují uživatelům snadné sdílení obsahu se širokou skupinou příjemců a také snadný přístup k obsahu bez geografických omezení, což zvyšuje viditelnost každé zprávy. To, co lidé prostřednictvím sociálních médií zveřejňují online, je zpravidla do značné míry veřejně přístupné, protože většina systémů je navržena tak, že neomezené sdílení je součástí výchozího nastavení. Pokud uživatelé chtějí viditelnost konkrétního sdíleného obsahu omezit, řada oblíbených systémů vyžaduje, aby pro to učinili aktivní kroky. Ve fyzických prostorech je tomu naopak: zde lidé musejí vyvinout intenzivní úsilí, chtějí-li, aby byl jejich obsah viditelný pro větší publikum.10 Sociální média jsou zpravidla navržena tak, aby lidem pomáhala šířit informace tím, že je explicitně či implicitně motivují ke sdílení odkazů, umožňují reblogování nebo označování oblíbeného obsahu, které zahrnuje opětovné zveřejnění obrázků nebo textu, a usnadňují kopírování obsahu a jeho vkládání jinam. Díky tomu je to, co lidé zveřejňují online, většinou snadno šiřitelné: lze to stiskem několika kláves jednoduše poslat dál.11 Některé systémy mají jediné tlačítko, díky němuž je možné obsah „sdílet“, „přeposlat“ nebo „repostovat“ (odpovědět se zahrnutím původního obsahu), a  to předem danému nebo ad hoc sestavenému seznamu příjemců. I  systémy, které takové nástroje nemají, umožňují snadné stažení obsahu, jeho zkopírování a předání dalším příjemcům. Sdílení médií online je dnes pro běžné uživatele internetu snadnější než kdykoliv předtím, což v  sobě skrývá obrovský potenciál i  riziko. Tato 10 Obšírněji se tomu, jak viditelnost (obsahu) způsobená novými technologiemi mění povahu našich sociálních a  politických světů, věnuje John B. Thompson v článku „New Visibility“. 11 Ve své knize Spreadable Media (2013) se Henry Jenkins, Sam Ford a  Josh Green věnují tomu, jak mohou být nové technologie využívány lidmi, kteří chtějí šířit online obsah. Autoři tvrdí, že tento jev proměňuje dynamiku prodeje médií. úvod  25

Boydova-148x210_sazba.indd 25

20. 9. 2017 11:33:33


snadná šiřitelnost může být využita jak k rychlému svolání lidí kvůli nějaké politické záležitosti, tak k šíření pomluv a fám. Se vzestupem vyhledávačů je komunikace lidí často také dohledatelná. Moje matka by bývala byla nadšená, kdyby stačilo zavolat „Kde je?“ a hned by viděla, kde se s kamarády potloukáme a o čem si povídáme. Dnes může každý, kdo je dost zvídavý, díky dotazování v  databázích najít obrovské množství zpráv napsaných někým jiným nebo o někom jiném. Ani zprávy, které vznikly jako veřejně dostupné, nebyly zpravidla zveřejnovány s  tím, že by jejich autor předpokládal, že se mohou díky vyhledávači znovu někde vynořit. Díky vyhledávačům je dnes snadné objevit i interakce, jež byly zamýšleny jako utajené. Tyto nástroje jsou navíc často vytvářeny tak, aby eliminovaly kontextové znaky, což zvyšuje pravděpodobnost, že ti, kdo něco vyhledávají, vytrhnou nalezené z kontextu. Žádný z  těchto rysů sociálních médií není nový. Dopisy, které si psali moji prarodiče během své známosti, se také dochovaly dodnes. Zprávy otištěné ve školním časopise nebo vzkazy na stěnách veřejných záchodků byly vždycky poměrně viditelné. Pomluvy a fámy se šeptandou odjakživa šířily jako lavina. A  přestože s  pomocí vyhledávačů je hledání informací mnohem efektivnější, zvyk vyptávat se na druhé rozhodně není nijak nový, díky vyhledávačům se pouze o  této aktivitě nikdo další nedozví. Novinkou je to, jak sociální média proměňují a umocňují sociální situace tím, že lidem přinášejí technické vymoženosti, které mohou v rámci zapojení do těchto tradičních aktivit použít. Využívání těchto nástrojů přispívá ke vzniku nové sociální dynamiky. Teenageři například „stalkují“ jeden druhého tím, že vyhledávají vysoce viditelná a perzistentní data o lidech, kteří se jim zdají zajímaví. Šířením pomluv v rámci online veřejností zase významně zvyšují jejich viditelnost, a mohou tak přispět k eskalaci nějakého konfliktu. A díky dohledatelnosti, šiřitelnosti a perzistenci mohou maximalizovat viditelnost videa své garážové kapely na YouTube a přitáhnout k němu kýženou pozornost. Konkrétní chování, které se objevuje v důsledku toho, jak teenageři používají nástroje, jež jim sociální média nabízejí, vyvolává dojem, že sociální chování dnešních teenagerů je radikálně jiné, nicméně základní motivace a sociální procesy se zase tolik nezměnily. To, že teenageři mohou využívat sociální média ve snaze přitáhnout pozornost a zvýšit svou viditelnost, ještě neznamená, že to dělají dobře 26  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 26

20. 9. 2017 11:33:33


nebo že by si automaticky uměli poradit s tím, co to přináší. Znamená to pouze, že teenageři si obecně na sociální média zvykli lépe než dospělí a jsou vůči nim méně skeptičtí. Nepokoušejí se analyzovat, jak technologie proměňují svět; prostě se snaží naučit se fungovat ve světě, jehož nedílnou součástí technologie jsou. Vzhledem k  jejich sociální pozici nejsou pro teenagery novinkou samotné technologie, ale veřejný život, který jim tyto technologie umožňují. Teenageři po zapojení do veřejného života a pochopení jeho zákonitostí nesmírně touží; osvojení si technologií, které to umožňují, vnímají jen jako nutný předpoklad. Dospělí mají na rozdíl od nich mnohem více příležitostí poznávat rozličná veřejná prostředí. Mají tedy i mnohem větší sklony — a větší předpoklady — k tomu, aby online veřejnost srovnávali s jinými veřejnostmi. V důsledku toho se výrazně více zaměřují na to, jak se online veřejnost zdánlivě radikálně liší od jiných veřejností, například od těch, jež se utvářejí v  místním baru nebo kolem církevní komunity. Protože mají rozdílné zkušenosti a nacházejí se v rozdílných životních etapách, zaměřují se teenageři a dospělí na odlišné aspekty online veřejnosti. Zatímco pro teenagery je stěžejním aspektem veřejnost, pro dospělé je to online technologie. Na řadě míst této knihy odkazuji k výše popsaným čtyřem afordancím, abych vysvětlila, jak interakce s online veřejností ovlivňuje každodenní sociální chování a návyky. Je však třeba si uvědomit, že sami teenageři by změny, které v  této oblasti probíhají, takto necharakterizovali. Zpravidla si vůbec neuvědomují, v  čem se online veřejnost, v níž se zabydleli, liší od jiných typů veřejností, ani co připadá dospělým na online veřejnosti tak divného. Pro teenagery jsou tyto technologie  — a  rysy, které s  sebou nesou  — prostě samozřejmou součástí života v online éře, zatímco mnozí dospělí vnímají výše popsané afordance jako symptomy změn, jež je hluboce znepokojují. Na následujících stránkách budu srovnávat pohled teenagerů a  obavy dospělých, abych zdůraznila to, v čem nastala změna a co zůstalo stejné.

Nové technologie, staré naděje a obavy Každá nová technologie, které se dostane velké pozornosti, má tendenci vyvolat varovná proroctví, ne-li přímo paniku. Když byl vynalezen šicí stroj, objevily se obavy, že to, jak ženy při obsluze těchto strojů pohybují nohama nahoru a  dolů, může mít neblahé následky na ženúvod  27

Boydova-148x210_sazba.indd 27

20. 9. 2017 11:33:33


skou sexualitu.12 Přenosný přehrávač kazet Walkman byl považován za zlořečený přístroj, kvůli kterému se lidé začnou uzavírat do svých soukromých světů, až nakonec nebudou schopni spolu vůbec komunikovat.13 Technologie ale nejsou jedinými kulturními artefakty, které spouštějí takzvanou morální paniku; varovné komentáře vyvolávají také nové žánry médií. Ti, kdo vymysleli a vytvářeli komiksy, hrací automaty a rokenrol, bývají považováni za zločince, jejichž hlavním cílem je svést děti na scestí a udělat z nich mladistvé delikventy.14 O některých románech se soudilo, že ohrožují mravní čistotu žen, což je téma, které bravurně ztvárnil Gustave Flaubert ve své Paní Bovaryové. Dokonce i Sokrates údajně upozorňoval na nebezpečí, které v sobě skrývají abeceda a psaní, a uváděl jejich neblahé dopady na paměť a pravdomluvnost.15 Takové obavy nám dnes připadají směšné, ale v době, kdy se uvedené technologie nebo žánry poprvé objevily, je lidé brali velmi vážně. I  jen zběžná znalost dějin informačních a  komunikačních technologií nám postačí k tomu, abychom pochopili, že morální paniky jsou jen pomíjivé epizody a není potřeba z nich dělat vědu. Totéž platí o utopických vizích, jež se ukazují být stejně nerealistické. Oblíbené tričko navržené Johnem Slabykem a prodávané na webu Threadless shrnuje deziluze z nenaplněných technologických utopií takto: obelhali nás tohle přece měla být budoucnost tak kde mám tryskový batoh, kde mám robotického kamaráda, kde je moje večeře v pilulce, kde je můj automobil na vodíkový pohon, kde je můj vznášející se dům na jadernou energii, kde je lék na tuhle mou nemoc 12 Srov. Judith G.  Coffinová, „Credit, Consumption, and Images of Women’s Desires“. 13 Srov. Shuhei Hosokawa, „Walkman Effect“. 14 Srov. John Springhall, Youth, Popular Culture and Moral Panics. 15 Ve svém spisu Faidros cituje Platon Sokratovu parafrázi jistého egyptského boha. Úryvky kritizující psaní jako médium lze najít na http://www.english.illinois.edu/-people-/faculty/debaron/482/482readings/phaedrus.html. 28  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 28

20. 9. 2017 11:33:34


Technologie jsou často s pompou vítány jako řešení nejpalčivějších problémů lidstva. Když se toto řešení nedostaví, propadáme zklamání. To může vyvolat silnou reakci a lidé se naopak začnou zaměřovat na vše špatné, co lze těmto technologiím klást za vinu. Obavy dospělých, které provázejí interakci mladých lidí se sociálními médii, do značné míry plynou z  nedorozumění a  ze zklamaných nadějí.16 Nejasnosti a nepochopení velmi často ústí v utopickou, nebo naopak dystopickou rétoriku. Na tento problém ještě dále v knize mnohokrát narazíme. Někdy, tak jako v případě sexuálních agresorů a dalších bezpečnostních rizik online světa, vede takové nepochopení až k morální panice. Jindy, například v souvislosti s dystopickou představou, že teenageři jsou na sociálních médiích závislí, nebo v souvislosti s  utopickou myšlenkou, že technologie vyřeší problémy s  nerovností mezi lidmi, vede soustředění pozornosti na technologie pouze k tomu, že jsou zastíněny jiné relevantní aspekty problému. Oba extrémy vycházejí z  mylného konceptu, který vědci označují jako technologický determinismus.17 Utopické i dystopické postoje předpokládají, že technologie mají jakousi vnitřní moc, která na všechny lidi za všech okolností působí stejně. Utopické vize předpokládají, že po masovém zavedení určité technologie se společnost zázračným způsobem změní k lepšímu, zatímco zastánci dystopických postojů předkládají katastrofické scénáře, jaké strašlivé problémy rozšíření této konkrétní škodlivé technologie přinese. Pro pochopení toho, co se sku16 Více než deset let před tím, než jsem tuto knihu napsala, vydal britský specialista na mediální studia David Buckingham publikaci After the Death of Childhood: Growing Up in the Age of Electronic Media, v níž zkoumal obavy, jež dospělí pociťovali, pokud šlo o vliv elektronických médií na mládež. Řada problémů, na něž poukázal v  době, kdy byly aktivity mládeže na internetu ještě v plenkách, se ve veřejných diskusích zaměřených na technologie objevuje dodnes a je rovněž předmětem úvah a tvrzení, jež v  této knize předkládám  — v  době, kdy se s  nástupem nových technologií znovu rozhořely staré spory. 17 O problémech s technologickým determinismem toho vědci a odborníci na technologie napsali spoustu. Langdon Winner se jim věnuje v  článku „Do Artifacts Have Politics?“. Řada akademiků se v  průběhu uplynulých tří desetiletí zaměřovala na to, jak uvažovat o  roli technologií ve vztahu ke každodenní praxi. Výsledkem byl mimo jiné myšlenkový směr nazývaný „sociální konstruktivismus“. Jeho shrnutí najdete ve druhé kapitole publikace Paula M. Leonardiho Car Crashes Without Cars. úvod  29

Boydova-148x210_sazba.indd 29

20. 9. 2017 11:33:34


tečně odehrává, když se nějaká technologie masově rozšíří, jsou oba tyto extrémní přístupy nepoužitelné. Skutečnost je mnohem rozmanitější, plná jemných nuancí a protichůdných tendencí. Život v online světě je zkrátka složitější.

Děti jsou prostě děti Když si k sobě poskládáte střípky toho, co vám teenageři řeknou, výsledkem je příběh o  obavách i  o  nadějích, o  změně i  o  kontinuitě. Jak bylo zjevné na zápase v Nashvillu, v řadě ohledů je kultura amerických teenagerů i v digitálním věku stejná jako dřív. Školy vypadají do značné míry stále stejně a dodnes jsou v nich patrné podobné naděje i obavy, které si živě pamatuji ze svých školních let. Některé jiné rysy jsou sice naprosto odlišné, změny jsou však často způsobené nikoliv technologiemi, ale zvýšeným konzumerismem, vyostřenou konkurencí v  boji o  omezené množství příležitostí a  značným tlakem ze strany rodičů, zejména v  zámožnějších komunitách.18 Zaměřit se na technologie je mnohem jednodušší než řešit složitější systematické problémy, protože technologické změny jsou snáze rozpoznatelné. Skutečnému pochopení vztahu mezi teenagery a  technologiemi často brání nostalgie. Dospělí si někdy vlastní dětství idealizují a zapomínají na strasti a obtíže, se kterými se museli vyrovnávat. Velká část dospělých, s  nimiž mluvím, se domnívá, že jejich dětství bylo lepší, bohatší, bezstarostnější a  bezpečnější než digitálně zprostředkované (mediované) dětství dnešních teenagerů. Vzestup digitálních technologií si spojují s úpadkem — sociálním, intelektuálním a morálním. Můj výzkum naznačuje, že opak je často pravdou. Mnohé z tolik medializovaných obav, o nichž se v souvislosti s technologiemi diskutuje, nejsou nijak nové (například šikana), ale mohou být také klamné (například pokles schopnosti soustředit se) nebo odvádět pozornost od skutečných rizik (to je případ sexuálních agresorů). Většina mýtů má sice oporu v  reálných datech nebo vychází ze skutečných událostí, ty ale bývají zveličené nebo ve snaze vyvolat strach 18 Více o  tom, jak se různé společenské obavy promítají do života teenagerů, se dočtete v  knihách Madeline Levineové Price of Privilege a Denise Clarkové Popeové Doing School. 30  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 30

20. 9. 2017 11:33:34


záměrně přehnané. Na tomto zveličování a posilování strachu se podílí mediální kultura. Aby dospělí dokázali skutečně naslouchat teenagerům, musejí se zbavit nostalgie a potlačit své obavy. A to není snadné. Teenageři se nacházejí v podivné pozici mezi dětstvím a dospělostí, mezi závislostí a nezávislostí. Snaží se vybudovat si identitu, která není definovaná výlučně rodinnými vazbami. Nechtějí být vnímáni pouze jako syn, dcera, sestra nebo bratr. Tento jejich vnitřní svár se navenek projevuje tak, jak to všichni známe: teenageři se domáhají práv a svobod, ale ne vždy jsou ochotni nebo schopni přijmout také související povinnosti a odpovědnost. Své rodiče a další dospělé ve svém okolí jsou schopni zároveň milovat i  jimi opovrhovat; potřebují je, ale současně je odmítají. Řada dospělých má zase strach  — jak z  teenagerů, tak o teenagery. Snahy teenagerů mít kontrolu nad vlastní sebeprezentací — často projevované tím, že si vybírají oblečení nebo účesy, které jejich rodiče považují za společensky nepřijatelné, nebo podnikají věci, jež se rodičům zdají riskantní — jsou jednoznačně součástí jejich obecnějšího úsilí o  hledání nezávislosti a  vlastní identity. Tím, že se oblékají po vzoru dvacátníků z řad popkulturních celebrit, dávají najevo touhu, aby byli vnímáni jako nezávislí dospělí mladí lidé. Móda je jedním z mnoha způsobů, jak si budovat identitu svázanou spíše s přáteli než s rodinou. Dalším stěžejním prvkem procesu dospívání je navazování smysluplných přátelských vztahů. Přátelé toho mají hodně co nabídnout — radu, podporu, společnou zábavu a  lidský kontakt, který je nejlepší zbraní proti pocitu osamělosti. Díky tomu, že vytvářejí kontext přesahující rámec rodiny a domova, umožňují přechod do dospělosti. Přestože rodina je i  nadále důležitá, mnozí teenageři si nesmírně užívají možnosti navazovat vztahy, které jsou  — na rozdíl od rodinných vazeb — výsledkem jejich vlastní volby. Význam přátel pro sociální a  morální vývoj je dobře doložen.19 Obavy dospělých, které používání sociálních médií ze strany teenagerů obklopují, však tuto elementární potřebu sociálního kontaktu pře19 O  tom, jak si mládež buduje přátelské vztahy a  v  kontaktu s  vrstevníky si vytváří sociální svět, který není definován jen rodiči, píší William  M.  Bukowski, Andrew  F.  Newcomb a  Willard  W.  Hartup (The Company They Keep), William A. Corsaro (Friendship and Peer Culture in Early Years) a Ray Pahl (On Friendship). úvod  31

Boydova-148x210_sazba.indd 31

20. 9. 2017 11:33:34


hlížejí. Rodiče až příliš často projektují do svých dětí vlastní hodnoty a neuvědomují si, že škola často není pro jejich potomky tou nejdůležitější starostí. Řada rodičů žasne nad tím, že jejich děti jsou přilepené k  mobilům a  esemeskují si se svými přáteli, i  když jsou s  nimi v jedné místnosti. Proč mají nutkání stokrát denně kontrolovat Facebook? Jsou na technologiích závislé, nebo prostě nemají nic lepšího na práci? Jak se dostanou na střední, když se nedokážou soustředit na nic jiného? S takovými otázkami ze strany dospělých se setkávám na všech svých veřejných přednáškách a tento přístup dominuje také na různých poradních fórech pro rodiče a v mediálních výstupech, které se aktivitám teenagerů na sociálních médiích věnují. Když si však uvědomíme sociální motivace teenagerů, které za tímto chováním stojí, zdají se tyto otázky rázem méně naléhavé a odpovědi na ně méně složité. Většina teenagerů není uhranuta technologickými přístroji samotnými, ale přátelskými vazbami. Přístroje vidí primárně jako prostředek umožňující navazování sociálních vazeb. Navíc sociální interakce možná odvádějí pozornost teenagerů od školy, ne vždy je ale odvádějí od učení. Pokud budeme mít tuto základní sociální dynamiku na paměti, nebude nás fenomén online teenagerů tak znepokojovat a udivovat. Vezměme si například tolik rozšířenou obavu z  návykovosti internetu. Existují teenageři, kteří si vytvořili nezdravý vztah k  technologiím? Bezpochyby. Ale většina těch, kteří jsou „závislí“ na svých mobilech nebo počítačích, se ve skutečnosti jen soustřeďuje na to, aby zůstali ve spojení s  přáteli v  kultuře, která osobním setkáním klade do cesty řadu překážek. Posedlost teenagerů kamarády je přirozeným odrazem jejich touhy vstoupit do veřejného prostoru, kam dospělí vstupují zcela běžně. Schopnost vstupovat za účelem socializace do veřejného prostoru je klíčovým komponentem procesu dospívání, jenže do mnohých veřejných prostorů, kde se scházejí dospělí  — barů, klubů a restaurací —, se teenageři nedostanou. V průběhu přechodu od dětství do dospělosti se teenageři pokoušejí zjistit, jak se začlenit do velkého světa. Chtějí se zabydlet ve veřejném prostoru, ale také sledují dospělé, včetně veřejně známých osobností, aby pochopili, co to znamená být dospělý. Pozorují své rodiče a další dospělé ve svém okolí a seznamují se s dospělými vzory. Zároveň však sledují i celebrity typu Kanye Westa nebo Kim Kardashianové, 32  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 32

20. 9. 2017 11:33:34


aby si udělali představu o tom, jaké svobody by jim přinesla sláva. Ať chceme či nechceme, mediální realita spoluvytváří obraz toho, jak funguje veřejný život. Televizní reality show, jako třeba Jersey Shore, naznačují, jak báječný život mohou mít mladí lidé, kteří se už nemusejí ohlížet na rodiče nebo učitele. Někteří teenageři sice podoby dospělosti, které kolem sebe vidí, odmítají, ale i  přesto se z  nich učí. Jakmile sami sebe vnímají jako mladé dospělé, začnou experimentovat s  hranicemi různých svobod, snaží se získat od rodičů svolení půjčovat si auto nebo se vracet domů později. Jejich odhodlání rozhodovat si o věcech samostatně může být pro některé rodiče nervy drásající, především pro ty, kteří se snaží své děti ochránit před jakýmkoliv potenciálním nebezpečím. Dospívání je období charakterizované touhou po sebeurčení, rizikovým chováním a obtížným rozhodováním. Teenageři chtějí čas s kamarády trávit po svém, bez dohledu rodičů a  na veřejnosti. Online veřejnosti, v  nichž pobývají, jim paradoxně nabízejí výrazně vyšší míru soukromí než domov, kde mají neustále za zády rodiče a sourozence. To si musíme uvědomit, pokud chceme vztah teenagerů k sociálním médiím správně pochopit. Přestože řada dospělých to vidí jinak, používání sociálních médií neznamená pro teenagery ztrátu či odmítnutí soukromí. Teenageři se sice těší z  benefitů, které jim přináší účast na veřejném životě, ale oceňují také atmosféru důvěrnosti a schopnost mít vlastní sociální situaci pod kontrolou. Přestože jejich soukromí je často narušováno zvědavými dospělými  — především rodiči a učiteli —, osvojili si teenageři inovativní strategie, jak si v rámci online veřejností naplnit potřebu soukromí. Sociální média jsou schopna vytvářet pro teenagery veřejný prostor, tedy něco, co je pro ně jinak obtížně dostupné. Tento prostor je však hodně viditelný; to mnohdy vyvolává obavy dospělých, kteří sledují, jak si teenageři hledají svou vlastní cestu.

Najít si své vlastní místo Psal se rok 2007 a já jsem seděla v kavárně v jednom městečku kdesi v Iowě. Povídala jsem si s Heather, šestnáctiletou běloškou, a řeč přišla na to, jak dospělí vnímají Facebook. Heather nedávno někde slyšela, že se politici snaží zakázat teenagerům přístup k sociálním sítím, úvod  33

Boydova-148x210_sazba.indd 33

20. 9. 2017 11:33:34


a byla zlostí bez sebe. „To mě fakt štve. Je to prostě sociální síť. Způsob, jak můžeme komunikovat, a jestli nám to zakážou, bude těžký komunikovat s lidma, se kterýma se člověk zas tolik nevídá.“ Zeptala jsem se jí, proč se se svými kamarády prostě neschází osobně. Tiráda, která následovala, naznačila, že jsem se dotkla citlivého místa: Nemůžu se s  lidma osobně potkávat. Jsem ráda, že se o  víkendu zvládnu vidět aspoň s nejlepšíma kamarádama, na ostatní nemám čas. Nestíhám to. Mám hroznou spoustu domácích úkolů, musím chodit do studijní skupiny a taky jsem si našla práci, a když nepracuju nebo se nepřipravuju do školy, scházím se s nejlepšími kamarády. Ale pak jsou lidi, s kterýma jsem tak trochu ztratila kontakt, ale stejně s nima chci zůstat ve spojení, protože jsou to pořád kamarádi. Jenom jsem s nima už nějakou dobu nemluvila. Nemám k tomu příležitost. Pokud nechodí do naší školy, je to fakt těžký, a  taky nevím, kde všichni bydlí, nemám na všechny mobil a neznám jejich přezdívky na AOL, takže Facebook mi to fakt hodně usnadňuje. Pro Heather nejsou sociální média jen nástrojem; jsou pro ni životně důležitým sociálním spojením s lidmi, na kterých jí záleží, ale s nimiž se není schopná osobně stýkat. Heather  — a  spousta jejích vrstevníků — je přesvědčená, že bez všech těch webů a služeb, které používají, by byl jejich sociální život výrazně chudší. Nevnímá Facebook jako něco samo o sobě užitečného, ale jako místo, kde zastihne všechny své známé. A místo, kam se může obrátit, když neví, jak někoho kontaktovat přímo. Sociální média, která teenageři používají, jsou online obdobou oblíbených míst, kde se mladí rádi scházejí už po desetiletí. Facebook, esemesky, Twitter, instant messaging a další sociální média jsou pro dnešní teenagery tímtéž, čím byly pro lidi jejich věku v  padesátých letech minulého století drive-in prostory fastfoodových řetězců a v osmdesátých letech obchodní centra. Teenagery to tam láká, protože vědí, že se tam setkají se svými kamarády a  lépe se seznámí se spolužáky a  dalšími vrstevníky, které zatím tak dobře neznají. Milují sociální média v  podstatě ze stejných důvodů, proč předchozí generace teenagerů chodily na taneční party, scházely se na parkovištích, shlukovaly se na zápražích nebo celé hodiny okupovaly telefonní linky. 34  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 34

20. 9. 2017 11:33:34


Chtějí si vyměnit postřehy a drby, flirtovat, vzájemně si postěžovat, podělit se o to, co je baví, předvést se před ostatními, vtipkovat. Chtějí si mezi sebou v klidu popovídat — i když to vyžaduje připojit se online. To, do jaké míry Heather spoléhá na Facebook a  další podobné nástroje, ukazuje na důležitou změnu v tom, co dnešní teenageři prožívají. Změnu, která nevychází ze sociálních médií samotných, ale pomáhá velkou oblibu digitálních technologií vysvětlit. Velká část amerických teenagerů má problémy libovolně se pohybovat z  místa na místo, má méně volného času a  je svázána rostoucím množstvím pravidel. V mnoha komunitách v rámci Spojených států už dávno není možné, aby děti po vyučování běhaly venku s tím, že stačí, když budou doma do tmy.20 Řada teenagerů musí sedět doma, dokud nejsou dost staří na to, aby mohli řídit auto. Mladší teenageři jsou ve snaze fyzicky se sejít se svými kamarády zcela odkázaní na ochotné rodiče, kteří mají dostatek času, aby svým potomkům dělali šoféra a garde. Společenské styky jsou dnes také mnohem více vázány na prostředí domova. Teenageři se často scházejí u  jednoho z  nich, ne na veřejných místech. A není divu: veřejných míst, kde by se teenageři mohli scházet, totiž kvůli rostoucím omezením a nařízením ubývá. Obchodní centra, která byla kdysi hlavním místem srazů mládeže z  předměstí, jsou dnes mnohem méně přístupná.21 Vzhledem k  tomu, že se jedná o objekty v soukromém vlastnictví, mohou z nich jejich majitelé vykázat, kohokoliv se jim zlíbí  — a  mnozí zakazují vstup právě skupinám teenagerů. Potloukání se po obchodních centrech příliš nepodporují ani rodiče, protože se obávají, na koho by tam jejich děti mohly narazit. Ve srovnání s  minulostí tak dnes teenageři mají k  dispozici mnohem méně veřejných míst, kde by se mohli scházet.22 Úspěch sociálních 20 Ve své knize Last Child in the Woods popisuje Richard Louv, jak změny společenských norem a  nárůst strachu způsobily, že děti ztratily kontakt s přírodou. Louv tvrdí, že mají-li být děti sociálně a tělesně zdravé, musíme jim kontakt s přírodou umožnit. Přestože s tímto tvrzením souhlasím, zjistila jsem, že teenageři primárně používají technologie jako náhražku (přírody), často proto, že příroda a další neregulované prostory jsou pro ně příliš velkou výzvou. 21 Srov. George H. Lewis, „Community Through Exclusion and Illusion“. 22 Historický přehled toho, jak se teenageři veřejně zapojovali, a toho, jaké postoje k veřejnosti zaujímali dospělí, poskytuje kniha Gill Valentineové Public Space and the Culture of Childhood. úvod  35

Boydova-148x210_sazba.indd 35

20. 9. 2017 11:33:34


médií je tak třeba vnímat také v kontextu této zmenšující se sociální krajiny. Facebook, Twitter a MySpace nejsou jen novými veřejnými prostory: v mnoha případech jsou v zásadě jedinými „veřejnými“ prostory, kde se mohou teenageři snadno scházet s velkým počtem svých vrstevníků. Navíc se tu mohou potkávat, přestože jsou zavření doma. Teenageři mi opakovaně tvrdili, že by se mnohem raději s  kamarády potkávali osobně, ale že hektický a  často do poslední minuty naplánovaný denní rozvrh, nedostatek mobility a  obavy rodičů stále častěji osobní setkání znemožňují. Výstižně to shrnula Amy, šestnáctiletá míšenka ze Seattlu: „Máma mě nepouští moc často z domu, takže jediný, co můžu dělat, je jít na MySpace a bavit se s lidma, psát a telefonovat si s nima, protože máma vždycky najde nějaký praštěný důvod, proč bych měla radši sedět doma.“ Může se zdát, že sociální média jsou pro setkávání teenagerů podivným místem, pro mnoho z nich je ale čas strávený na Facebooku nebo na Twitteru jedinou možností, jak se sejít s  větším počtem kamarádů, známých, spolužáků nebo prostě dalších teenagerů. Jejich nadšení pro sociální média zpravidla pramení z touhy po společenském životě. To, že teenagerům nevadí, že musejí jako prostředek sociální interakce používat sociální média, ještě neznamená, že by technologie dokonale ovládali. Mnozí teenageři nejsou v technologiích ani zdaleka tak zběhlí, jak by mohlo naznačovat často opakované tvrzení, že jsou „digitálními domorodci“. Teenageři, které jsem měla možnost poznat, věděli, jak se dostat na Google, ale jen zřídka dokázali do tohoto oblíbeného vyhledávače zadat takový dotaz, aby získali skutečně kvalitní informace. Věděli, jak používat Facebook, ale z  toho, jak měli nastavené své účty, bylo zjevné, že nerozumějí zásadám ochrany soukromí u této služby. Jak poznamenala socioložka Eszter Hargittaiová, mnozí teenageři jsou spíš digitální prosťáčci než digitální domorodci.23 Pojem digitální domorodci je oblíbeným hromosvodem pro všechny naděje i  obavy, které mnozí dospělí s  touto novou generací spojují. Informace v  médiích zhusta naznačují, že dnešní děti, které s  digitálními technologiemi vyrůstaly, jsou díky tomu obdařeny úžasnými dovednostmi. Jejich schopnost multitaskingu, tedy schopnost provádět několik činností současně, údajně ohromuje dospělé neméně než to, 23 Srov. Eszter Hargittaiová, „Digital Na(t)ives?“. 36  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 36

20. 9. 2017 11:33:34


že dokážou měsíčně poslat na tři tisíce esemesek. Stejná média ovšem současně přinášejí alarmující zprávy o tom, jakým hrůzným novým nebezpečím jsou tyto děti vystaveny: sexuálním agresorům, kyberšikaně a  bezpočtu podob intelektuálního a  morálního úpadku včetně závislosti na internetu, poruchám soustředění, klesající gramotnosti, bezprecedentní ztrátě soukromí a tak dále. Jak už to bývá, tyto obavy se opírají o  reálné základy, jež jsou však často zveličené a  překroucené. Abychom porozuměli tomu, jak se teenageři orientují a chovají ve světě sociálních médií, musíme zapomenout na titulky  — ať negativní, nebo pozitivní — a ponořit se do skutečného světa mladých lidí, který je mnohem složitější než senzacechtivé mediální výstupy. Má vlastní setkání s teenagery mě přesvědčila, že ty největší výzvy, kterým online teenageři čelí, nejsou v  žádném ohledu nové. Některé z nich mají kořeny v mnohaleté historii rasové a sociální nerovnosti ve Spojených státech, ale stále markantnější jsou také ekonomické rozdíly. Podmínky pro život a vzdělávání různých teenagerů se v rámci USA i dnes diametrálně liší. Navštívila jsem školy se špičkovým vybavením, vysoce vzdělaným a  motivovaným pedagogickým sborem a  studenty pevně odhodlanými dostat se na jednu z prestižních univerzit. Druhý extrém ale představují zchátralé školy s  detektory kovů u  vstupu, zástupem suplujících učitelů, kteří nahrazují plnohodnotné pedagogy, a  se studenty potahujícími uprostřed hodiny z  jointa. Důvodů těchto odlišností je řada a jsou natolik složité, že nelze předpokládat, že by se výše popsané rozdíly podařilo v blízké budoucnosti odstranit. Přestože přístup k technologiím mají dnes téměř všichni teenageři, míra a  podoba tohoto přístupu je nesmírně různorodá. Někteří mají drahé mobilní telefony s neomezenými datovými tarify, vlastní notebook a doma mají bezdrátové připojení. Jiní se musejí spokojit s jednoduchými modely telefonů s předplaceným kreditem a s přístupem na internet jen prostřednictvím počítačů ve školách či v knihovnách se všemi omezeními, která to přináší. I zde hrají ekonomické rozdíly zcela klíčovou roli. Přístup k technologiím ale není tím jediným, čím se teenageři vzájemně odlišují. Jejich zkušenost s  novými technologiemi je významně formována tím, jaké jsou jejich technické dovednosti, mediální gramotnost, a  dokonce i  znalost angličtiny. Někteří teenageři se s  technologiemi seznamují díky svým rodičům, jiní naopak své rodiče musejí učit, jak zadat dotaz do vyhledávače nebo vyplnit online žádost o pracovní místo. úvod  37

Boydova-148x210_sazba.indd 37

20. 9. 2017 11:33:34


Jednou z velkých nadějí, které se do nástupu internetu vkládaly, bylo přesvědčení, že nastolí větší rovnost mezi lidmi. Můj výzkum zaměřený na mládež a  sociální média  — podobně jako zjištění jiných badatelů — jasně ukazuje, že sociální svět, v němž by byly barva pleti a  další fyzické rysy irelevantní, se internetu vytvořit nepodařilo. Zdá se přitom, že tyto smutné skutečnosti — rasové napětí a diskriminace, tedy jevy mnohem starší než digitální média  — veřejné pozornosti často unikají. Místo toho slýcháme, že online prostory, v  nichž teenageři tráví tolik času, jsou hrozivé světy plné sexuálních agresorů nebo šikanujících tyranů. Zřídka, pokud vůbec, však slýcháme o  tom, že mnozí teenageři se téhož obávají i v offline světě. Šikanu, rasismus, sexuální útoky, skandalizování a další zákeřné praktiky, které se v online světě vyskytují, je potřeba řešit, nejsou však ničím novým. Snaha o to, aby se mladí lidé do veřejného života zapojovali bezpečně, by měla být celospolečenským zájmem. Je však nezbytné si uvědomit, že nejde o problémy, které by technologie vytvářely; díky technologiím jsou pouze viditelnější, a média proto při líčení skandálního chování dnešní mládeže technologie ráda využívají jako fackovacího panáka. Rizika, která mladým lidem hrozí, by nám neměla dát spát; pokud se ale soustředíme jen na to, aby to, co je viditelné, vidět nebylo, ničeho tím nedosáhneme. Internet zrcadlí, zvýrazňuje a  zviditelňuje dobré i  špatné stránky běžného života. Tím, že si teenageři osvojují tyto nástroje a zapojují je do svých každodenních aktivit, nám demonstrují, jak jsou jejich životy ovlivněny našimi obecnějšími sociálními a  kulturními systémy. Když teenagery něco trápí v offline světě, dají o tom vědět online. Pokud je jejich život formován projevy rasismu nebo misogynie, projeví se to online. S  tím, jak si teenageři online veřejnost přisvojují a  zabydlují se v ní, vnášejí do ní hodnoty a přesvědčení, které je utvářely. Společnost by měla využít toho, že díky sociálním médiím jsou tyto kulturní rozpory uvnitř americké společnosti viditelné, pokusit se pochopit, jak ovlivňují životy mladých lidí, a zasáhnout ve prospěch těch, kteří tím trpí. Od té doby, co se internet stal součástí našeho běžného života  — a  ještě výrazněji od doby, kdy se začala rozmáhat sociální média  —, jsme neustále bombardováni historkami o  tom, jak nové technologie 38  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 38

20. 9. 2017 11:33:34


ničí naše sociální struktury. Uprostřed všech těch poplašných zpráv se nám techno-utopisté snaží vnutit svou představu o zářných zítřcích online života, zatímco hlasatelé kyber-dystopie hlasitě a  barvitě líčí, jak se nám kvůli napojení na stroje začínají rozpadat mozkové buňky. Tyto extrémní názory na vliv technologií diskusi o interakci mladých lidí se sociálními médii nesmírně polarizují: sociální média jsou tak buď dobrá, nebo špatná. Oba extrémní postoje — a mýty, které napomáhají udržovat — odvádějí pozornost od skutečného chování teenagerů a mohou vést k tomu, že se z generační propasti stane nepřekročitelná generační průrva. Tyto mýty překrucují realitu života dnešních teenagerů, ať již tím, že ji idealizují, nebo — což je častější případ — démonizují.

Jak tuto knihu číst Následující kapitoly se věnují různým aspektům, které s aktivitami teenagerů na sociálních médiích souvisí. Některé se týkají obav, které v americké společnosti panují. Jednotlivé kapitoly nabízejí analytický pohled na tyto aspekty. Je možné číst každou zvlášť, jejich řazení ale má svou vnitřní logiku a od otázek týkajících se jednotlivce či rodiny přechází výklad postupně až k obecnějším společenským tématům. Na závěr své argumenty shrnuji a nabízím hlubší analýzu toho, co pro současnou mládež online veřejnost znamená. Jako badatelka, které velmi záleží na zdravém vývoji a  duševní pohodě mladých lidí, jsem tuto knihu napsala ve snaze nabídnout plastický portrét běžného života teenagerů v  éře, v  níž se sociální média stala mainstreamovou záležitostí. Otázky, které si kladu, jsou prosté: Co život spoluutvářený sociálními médii přináší nového  — a  co ponechává beze změny? V jakém ohledu sociální média zlepšují kvalitu sociálního života teenagerů, a v čem ji naopak zhoršují? A pokud jakožto společnost nejsme spokojeni s tím, co technologie přinášejí, co můžeme dělat, abychom tuto rovnici konstruktivně změnili, využili výhod, které sociální média nabízejí, a omezili potenciál jejich zneužití? Porozumět mýtům zpětně je mnohem snazší než bořit je v  době, kdy se aktivně šíří; tato kniha se ale snaží právě o to druhé. Je potřeba říci, že některé z  nejrozšířenějších obav spojovaných se sociálními médii v  posledních letech pomalu ustupují, a  to v  důsledku toho, že úvod  39

Boydova-148x210_sazba.indd 39

20. 9. 2017 11:33:34


dospělí sami začali sociální sítě, zejména Facebook, aktivně používat. Jsem tedy mírně optimistická a věřím, že vlastní zkušenost dospělých se sociálními sítěmi pomůže paniku v určitých ohledech zmírnit. Nicméně mýty a stereotypy, které ve své knize popisuji, se vynořují s objevením každé nové technologie a  mají tendenci přežívat i  tváří v  tvář nezvratným důkazům o jejich nepodloženosti. S tím, jak se řada dospělých seznámila s  Facebookem, se mediální zájem přesunul na stinné stránky mobilních aplikací, jako jsou Snapchat nebo Kik. Základní schéma se nemění, důvodem pro šíření paniky se pouze stávají jiné webové stránky a jiné služby. Sociální média ovlivnila způsob života obrovského počtu lidí a budou i nadále hrát významnou roli v ovlivňování řady aspektů americké společnosti. Mnozí nad tímto vývojem bědují a s nostalgií vzpomínají na svět před internetem. Byla bych nicméně nesmírně překvapená, kdybych narazila na někoho, kdo se stále domnívá, že internet je jen přechodná záležitost. Podobně jako letadla, tekoucí voda, elektřina nebo motorizace dopravy spoluvytváří dnes internet základ moderní civilizace. Neznamená to, že přístup k  internetu mají všichni, kdo by o to stáli, navíc vždy budou existovat lidé, kteří se vědomě rozhodnou internet nevyužívat.24 I v zemi tak bohaté, jako jsou Spojené státy, žije dnes mnoho lidí bez vodovodu a někteří se dobrovolně vzdali elektřiny. To, že internet a sociální média jsou v americké společnosti tak všudypřítomné, neznamená, že k nim každý bude mít přístup, neřkuli stejný přístup, či že je bude chtít využívat. Dnešní mládež vyrůstá v takovém sociokulturním prostředí, v němž bude celá řada aspektů jejich života zprostředkovaná technologiemi, a významná část jejich zkušeností a příležitostí bude definována tím, že interagují s  technologiemi. Tím, že se budeme neustále zaobírat obavami, které to v  nás probouzí, mladým lidem nijak nepomůžeme, aby se s touto realitou smysluplně vyrovnali. Přehnané obavy z technologií i přehnaný optimismus ve vztahu k nim vedou jen k tomu, že jako společnost přehlížíme závažnější a složitější problémy. Napsáním této knihy jsem se snažila veřejnosti přiblížit, o  co mladým lidem v  inter24 Laura Portwoodová-Stacerová se zabývá odmítáním médií a dobrovolnou neaktivitou na sociálních médiích v  článku „Media Refusal and Conspicuous Non-Consumption“. 40  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 40

20. 9. 2017 11:33:34


akci se sociálními médii jde a proč bychom tyto jejich pokusy porozumět světu kolem sebe měli podporovat. Kniha je určená širokému publiku  — badatelům, studentům, rodičům, pedagogům a vychovatelům, novinářům. Přestože na mnoha místech odkazuji na akademické texty nebo rozvíjím myšlenky jiných badatelů, nepředpokládám, že by čtenáři tuto odbornou literaturu znali. Pokud je to nezbytné pro pochopení argumentů, které předkládám, stručně tato teoretická východiska objasňuji přímo v textu. Pro ty, kdo mají o problematiku hlubší zájem, uvádím zásadní odkazy a reference v poznámkách a v rozsáhlém přehledu použité literatury. Při psaní jsem vycházela z kvalitativního a etnografického materiálu, který jsem nashromáždila v  letech 2003 až 2012, a  z  dat pocházejících z  polostrukturovaných rozhovorů vedených v  letech 2007 až 2010; mým cílem bylo detailně popsat jednotlivé problémy, jimž se v  této knize věnuji.25 Vzhledem ke kontextu, v  němž kniha vznikala, a  k  datům, z  nichž čerpám, se většinou explicitně zaměřuji na kulturu amerických teenagerů, byť některé z  mých analýz mohou být relevantní i  pro jiné kultury a  kontexty.26 Jako danost, kterou zpravidla nijak nezpochybňuji, beru také kapitalistickou logiku, na níž americká společnost i  rozmach sociálních médií stojí. Mám sice za to, že 25 Etnografie je metodologie kvalitativního výzkumu používaná sociology k tomu, aby pochopili a zdokumentovali kulturní návyky a chování. Etnografické výzkumy, které vycházejí z  antropologie  — a  jsou využívány i mnoha jinými disciplínami —, se snaží zachytit a vysvětlit sociální významy obsažené v každodenních lidských činnostech. Svou metodologii v této knize detailně nepopisuji, ty, kdo by se o mých metodách chtěli dozvědět více, odkazuji na svou studii „Making Sense of Teen Life“. Více informací lze najít také na mém webu http://www.danah.org/itscomplicated/. Pokud chcete zjistit více o etnografickém výzkumu mládeže, přečtěte si knihu Amy Bestové Representing Youth. 26 V této knize používám výraz americký/á/é, když hovořím o návycích a chování, hodnotách, lidech a normách vztahujících se ke Spojeným státům americkým. Jsem si vědoma toho, že takové užití tohoto termínu je sporné a že někteří akademici považují za vhodnější používat ho tehdy, když hovoří o kontextech týkajících se obou kontinentů — Severní a Jižní Ameriky  — a  zemí, které na nich leží. Já jsem se rozhodla pro užívání tohoto pojmu v  užším smyslu jednak proto, že takto ho používají teenageři, s nimiž jsem mluvila, a jednak proto, že vhodné adjektivum vztahující se pouze k USA neexistuje. Když hovořím o kulturních zvycích dalších zemí z  obou amerických kontinentů, používám adjektiva jako kanadský/á/é, mexický/á/é nebo argentinský/á/é. úvod  41

Boydova-148x210_sazba.indd 41

20. 9. 2017 11:33:34


některé její předpoklady by měly být podrobeny kritice, to však přesahuje rámec tohoto projektu. Akceptuji kulturní kontext, v němž mladí lidé žijí, a snažím se vysvětlit jejich návyky a chování prizmatem společnosti, která je obklopuje. V  době, kdy jsem svůj výzkum zahájila, kralovaly online světu jiné technologie pro sdílení než v  době, kdy jsem rukopis dokončovala. MySpace, který často zmiňuji a  který se kdysi mezi teenagery těšil nesmírné popularitě, byl v  roce 2013 už jen pouhým stínem své někdejší slávy. V době, kdy tuto knihu budete číst, bude pravděpodobně v  kurzu už zase nějaká nová sociální síť. Dnes, když píšu tyto řádky, začíná Facebook ztrácet svou přitažlivost a  na výsluní se derou aplikace a služby jako Instagram, Tumblr nebo Snapchat. Sociální média jsou proměnlivou krajinou; mnohé ze služeb, které v  knize zmiňuji, možná už neexistují. Nicméně schopnosti orientovat se ve vlastních sociálních vztazích, komunikovat asynchronně a vyhledávat informace online budou potřeba i nadále. Věřím tedy, že i přes občasné odkazy na zastaralé služby budete schopni vnímat argumenty, které předkládám. Některé příklady nemusejí být aktuální, ale základní principy a praktiky, které se pokouším popsat, nejspíš přetrvají i dlouho poté, co bude tato kniha vydána. Ne každý má stejný přístup k internetu a naše zkušenosti s internetem se liší. Ale sociální média aktivně ovlivňují současnou společnost — a jsou jí ovlivňována. Je tedy v našem zájmu, abychom odložili strach a předsudky a pokusili se pochopit, co sociální média skutečně představují a jak zapadají do sociálního života mládeže. Jako společnost jsme plni starostí o  naši mládež, a  neuvědomujeme si, že náš paternalistický a ochranářský přístup brzdí teenagery v tom, aby se z nich stali informovaní, přemýšliví a angažovaní dospělí. Bez ohledu na to, co se píše v  médiích, dokáže většina mladých lidí najít způsob, jak všechna objektivní omezení překonat a najít si vlastní identitu a místo ve společnosti. Chtěla bych vyzdvihnout jejich kreativitu a vytrvalost, ale zároveň upozorňuji také na to, že jejich chování, návyky a zkušenosti nejsou ani univerzální, ani vždy pozitivní. Tato kniha není nekritickou oslavou kultury dnešní mládeže, i když mě výzkum, který k ní vedl, přesvědčil, že mladí lidé odolávají rozličným tlakům mnohem lépe, než jsem se domnívala. Je spíše pokusem přesvědčit dospělé, kteří mají možnost životy teenagerů ovlivnit  — 42  úvod

Boydova-148x210_sazba.indd 42

20. 9. 2017 11:33:34


včetně rodičů, učitelů, novinářů, právníků a policistů, zaměstnavatelů a příslušníků ozbrojených sil —, že to, co teenageři dělají, když se zapojují do fungování online veřejnosti, má smysl. Poradit si s životem v online éře totiž rozhodně není snadné. Naopak, je to složitější, než si většina dospělých umí představit.

úvod  43

Boydova-148x210_sazba.indd 43

20. 9. 2017 11:33:34


Boydova-148x210_sazba.indd 44

20. 9. 2017 11:33:34


4 nebezpečí skutečně všude číhají sexuální agresoři?

Fred a Aaron, dva patnáctiletí bílí Texasané žijící na předměstí, jsou náruživí hráči. Když jsem se s nimi v roce 2007 seznámila, byly u toho jejich matky. Ptala jsem se na to, jak používají sociální sítě, a  oni my vysvětlili, že sociální sítě je nezajímají, že milují stránky jako například Runescape, online hru, v  níž si hráči mohou přizpůsobit své vlastní postavy (avatary). Jejich matky pokyvovaly hlavami, aby daly najevo, že Runescape znají, načež vyprávění svých synů přerušily a vyjádřily přesvědčení, že sociální sítě jsou podle nich nebezpečné. Navzdory Fredovu a Aaronovu rezolutnímu přikyvování jsem si nebyla jistá, jak se tihle teenageři skutečně staví k  sociálním sítím, jako jsou MySpace nebo Facebook, které v té době byly mezi jejich vrstevníky naprostým hitem. Později, v podstatě hned, jak jsem měla možnost s nimi mluvit o samotě, mi osvětlili, jak se věci mají. Aaron mi řekl, že na MySpace aktivní je, ale jeho matka že o tom neví. Hodně jeho kamarádů používalo Facebook, takže by si rád vytvořil profil i tam, ale jeho matka kvůli práci Facebook používala a on se bál, že by mohla na jeho profil náhodou narazit. Fred si v obavě z matčiny reakce zatím nevytvořil profil ani na jedné z těchto sítí, ale dodržet zákaz, který vydala, mu činilo stále větší potíže. Fredovi rodiče mu Facebook a MySpace zakázali poté, co „viděli všechny ty věci ve zprávách“. Podle něj se „rodiče báli, že kdybych tam byl, někdo by mě mohl zneužít“. Aaron se do toho vložil sarkastickou poznámkou: „Jako že by se pak v reálném světě sešel s nějakým osamělým čtyřicetiletým chlapem.“ Té představě se oba zasmáli. nebezpečí  125

Boydova-148x210_sazba.indd 125

20. 9. 2017 11:33:37


Fred ani Aaron sice nevěřili, že by se kvůli aktivitám na MySpace mohli stát oběťmi sexuálních agresorů, ale nechtěli znepokojit své rodiče. Oba měli pocit, že důvody strachu jejich matek jsou nesmyslné, ale zároveň chápali, že o ně jejich matky mají skutečnou starost. Oni sami se ničeho nebáli, ale strach svých matek brali vážně. Nechtěli, aby se jejich matky kvůli nim strachovaly. Aaron se sice přes zákaz matky připojil na MySpace, se svým profilem tam ale nakládal velmi opatrně. Byl to soukromý profil, obsahoval smyšlené informace a  neidentifikovatelnou fotku, což mělo minimalizovat jednak matčiny obavy o  synovu bezpečnost, jednak šanci, že matka profil vůbec objeví. Když měl své počínání vysvětlit, řekl mi, že chce svou matku chránit — mluvil tedy podobně jako ona, když mi vysvětlovala, že se snaží chránit jeho. Chtěl svou matku chránit před tím, aby se kvůli němu nervovala. S obdobnou situací, tedy že si děti dělaly starost o své matky a matky o své děti, jsem se setkávala často. To, jak Aaron a Fred vnímali MySpace, bylo — stejně jako v případě jejich rodičů — významně ovlivněno obavami ze sexuálních agresorů, které se začaly objevovat někdy kolem roku 2005. Oba chlapci chápali, odkud se bere strach jejich matek, i když jim tento strach připadal nesmyslný. Počínaje rokem 2005 začala média po celých Spojených státech hlásat, že MySpace je pro mládež nebezpečným místem, kde na bezelstné děti číhají sexuální agresoři — čímž byli myšleni starší muži s  nekalými úmysly.116 Nebylo to sice poprvé, co se v  médiích objevilo téma sexuálních agresorů v  online prostředí, ale předchozí podobné diskuse proběhly v době, kdy internet ještě nebyl mezi teenagery mainstreamovou záležitostí a sociální sítě nebyly pro média takovým fenoménem.117 Rodiče byli nabádáni, aby MySpace dětem zcela zakázali, jinak se jejich potomci mohou stát něčí snadnou kořistí. Tomuto varování se dostalo značné pozornosti. Všichni teenageři, s  nimiž jsem vedla rozhovory, slyšeli odstrašující historky o  dětech, 116 Příklady toho, jak média informují o  online agresorech, najdete v: Pete Williams, „MySpace, Facebook Attract Online Predators“ a  Kevin Poulsen, „MySpace Predator Caught by Code“. 117 V  devadesátých letech 20.  století, kdy využívání internetu ještě nebylo mezi mládeží mainstreamovou záležitostí, byly zprávy o  online agresorech poměrně časté. Viz k tomu např. Philip Elmer-DeWitt, „Online Erotica“. 126  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 126

20. 9. 2017 11:33:37


jimž ublížil sexuální agresor (starší muž), s kterým se seznámily na MySpace. Především dívky těmto příběhům věřily a skutečně se bály toho, že by se v důsledku svých online aktivit mohly stát obětí znásilnění, stalkingu, únosu nebo sexuálního obtěžování. Jejich strach nevycházel z  osobních zkušeností a  zážitků, ale z  toho, co se objevovalo v  médiích a  co bylo ještě umocněno obavami rodičů. Na důkaz toho, že za každou klávesnicí číhá nějaký padouch, který je připravený se na ně vrhnout, teenageři často zmiňovali jednu ze sérií televizního pořadu Dateline NBC, která se jmenovala To Catch a  Predator (Na lovu sexuálního agresora). Ze všech stran, od médií až po různá školní shromáždění, k teenagerům doléhaly zprávy o nebezpečí sexuální agrese. Někteří teenageři je odmítli jako neopodstatněné, jiní se s nimi ztotožnili. Všichni však o tomto problému věděli a museli se se svými vlastními pocity a  postoji ve vztahu k  bezpečnosti sociálních médií nějak vyrovnat. Téma online bezpečnosti a  sexuálních útoků bylo už od nástupu sociálních médií automatickou součástí diskusí o aktivitách teenagerů na těchto médiích. V tom, jak se nastavovaly vztahy teenagerů k digitálně zprostředkované komunikaci a  postoje dospělých k  zapojení teenagerů do této komunikace a jak probíhaly debaty o regulaci sociálních médií, hrálo téma online bezpečnosti obecně a konkrétně problematiky sexuálních agresorů v  online prostředí naprosto zásadní roli. Online bezpečnost je navíc zvláště komplikované téma, částečně proto, že americká společnost je formována všudypřítomnou kulturou strachu, a pokud jde o bezpečí dětí, žádný rodič nechce cokoliv riskovat.118 Ty, kdo mají strach, neuklidní ani statistiky dokládající mizivou pravděpodobnost skutečného incidentu. Dokonce i  tehdy, když se ukáže, že některé silně medializované příběhy byly smyšlené, rodiče dál žijí v  obavách, že by jejich dítě jednoho dne mohl potkat tragický osud. Mají strach, protože dětem se skutečně stávají strašné věci. A přestože 118 Ve své knize The Culture of Fear (1999) sociolog Barry Glassner podrobně popisuje, jak americká společnost využívá strach k  regulaci každodenního chování lidí. Upozorňuje na to, že lidé vůbec nedokážou vyhodnotit rizika; řada obav není spojena s  riziky, ale s  tím, jak veřejné vnímání některých zásadních problémů ovlivňují média. Eszter Hargittaiová a já jsme všudypřítomnost rodičovských obav týkajících se online bezpečnosti zkoumaly v práci „Connected and Concerned“. nebezpečí  127

Boydova-148x210_sazba.indd 127

20. 9. 2017 11:33:37


ty se zpravidla odehrávají v důvěrně známém prostředí  — doma, ve škole, v  kostele a  podobně  —, internet představuje neznámý prostor, který je obtížněji uchopitelný. Nic přitom nepřiživuje strach víc než nejistota.

Zdroje našich strachů Od poloviny devadesátých let minulého století se v médiích vedle utopicky laděných zpráv o výhodách, jež internet přináší, objevují také zlověstné příběhy, v nichž jsou online komunity vykreslovány jako děsivé světy, kde naivní teenageři padají za oběť nesčetným podobám zla.119 Někteří dospělí také tvrdí, že teenageři používají internet proto, aby tam mimo dohled rodičů dali průchod všem svým nekalým úmyslům, zejména sexuálním potřebám.120 Ti, kdo internet popisují jako místo pro teenagery nebezpečné, jsou zřejmě vedeni různými obavami, ale prim mezi nimi hraje dlouhodobý strach umožnit teenagerům přístup na veřejná místa. Když geografka Gill Valentineová v  osmdesátých letech minulého století zkoumala vztahy k veřejným místům, zdokumentovala, že obavy rodičů o  bezpečí dětí  — často vnímané optikou „cizí člověk = nebezpečí“ (stranger-danger) — vedou k tomu, že dětem je odepírán přístup do veřejných prostor.121 Obavy rodičů se soustřeďovaly především na veřejné parky a  obchodní centra, protože právě ty byly vnímány jako místa, kde by se teenageři mohli setkat s  potenciálně nebezpečnými lidmi. Ne vždy toto nebezpečí zosobňovali starší muži; řadě rodičů dělala starosti existence gangů mladistvých. Znepokojení z  kontaktů dětí s delikventy pociťovali rodiče již mnoho desítek let, v osmdesátých a v devadesátých letech byl však strach z toho, že špatný příklad vrstevníků by mohl potomky zavést do řad kriminálního gangu, zvláště silný. 119 Mezi první mediální zprávy o nebezpečích, která na internetu mládeži hrozí, patří například: Sandy Rovnerová, „Molesting Children by Computer“; Cheryl Wetzsteinová, „Anti-Porn Group Targets On-Line Activities“; a Graeme Lennox, „E.mail“. 120 Příběh o  tom, jak sexuální zvídavost vedla k  chorobné potřebě kybersexu, je podrobně popsán v: Kathleen Kelleherová, „With Teens and Internet Sex, Curiosity Can Become Compulsion“. 121 Srov. Gill Valentineová, Public Space and the Culture of Childhood. 128  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 128

20. 9. 2017 11:33:37


Kromě obecnějších obav o bezpečnost dětí veřejné debatě vždy dominoval strach z  otázek spojených se sexem a  sexualitou; značné obavy ve společnosti budí především témata jako pornografie, těhotenství mladistvých a  sexuální zneužívání mladistvých. Parky a  další veřejné prostory jsou neustále démonizovány jako místa, kde se po setmění odehrává nevhodné sexuální chování. Média zveličují strach z  pedofilů a  násilníků zaměřených na děti. Ochrana dětí před nebezpečími číhajícími na veřejných místech — a ochrana společnosti před teenagery, kteří se volně potulují po ulicích — se stala kulturním imperativem. Jako obvykle, když jsou dospělí posedlí bezpečností dětí, se objevuje řada restrikcí a alarmujících tvrzení. V  okamžiku, kdy vládne morální panika týkající se bezpečnosti dětí, politici cítí, že by měli podniknout nějaké kroky — nebo alespoň profitovat z  toho, že vzbudí dojem, že nějaké kroky podnikají. Vedou kampaně za vyšší bezpečnost a zavádějí nebo zpřísňují zákony, které omezují svobody mladistvých. V  osmdesátých a  devadesátých letech to v  USA byly například zákony zavádějící večerní zákaz vycházení pro teenagery, omezující bezcílné potulování mládeže nebo potírající záškoláctví. Města a obce ve snaze vytlačit teenagery z veřejných míst zavedly pravidla stanovující kde, kdy a na jak dlouho se mohou teenageři na veřejných místech scházet. Mnozí byli přesvědčeni, že omezení nočního vycházení mládeže povede ke snížení zločinnosti; v roce 1997 ukázal průzkum mezi americkými starosty, že 88 procent z nich věří, že zákaz nočního vycházení mládeže snížil kriminalitu.122 Jak však výzkumníci zjistili, nebylo tomu tak; když zkoumali efekt těchto zákonů, došli k  závěru, že žádná korelace mezi kriminalitou mladistvých a  zákazem nočního vycházení neexistuje. Po analýze dat dospěl sociolog Mike Males k  závěru, že politickým autoritám slouží zákaz nočního vycházení spíše jako symbol sociální kontroly než jako skutečný nástroj ke snižování zločinnosti.123 Když měl koncem devadesátých let starosta New Orleans Marc Morial ve světle informací, že zákaz nočního vycházení mládeže nezafungoval, toto opatření obhájit, 122 Srov. Rich Jahn, „National Youth Rights Association—Analysis of U.S. Curfew“; Tony Favro, „City Mayors“. 123 Srov. Mike Males, Dan Macallair, „An Analysis of Curfew Enforcement and Juvenile Crimes in California“. nebezpečí  129

Boydova-148x210_sazba.indd 129

20. 9. 2017 11:33:37


řekl k tomu v rádiu: „Pomáhá to udržet teenagery doma. A to potřebují, poflakuje se nám jich tu po ulicích příliš mnoho.“ 124 Přestože vyhlášky zakazující noční vycházení mladistvých neměly na snížení kriminality žádný vliv, města je dál zaváděla, a  s  výjimkou několika málo, které byly zrušeny jako protiústavní, naprostá většina opatření omezujících mobilitu mládeže nadále platí. Stejné obavy, které ve druhé polovině 20. století vyvolávalo to, že se děti zdržovaly v parcích a na jiných podobných místech, se dnes objevují ve vztahu k  online veřejnému prostoru představovanému sociálními médii. Dospělí se bojí, že teenageři tu mohou být vedeni k nevhodnému chování nebo narazit na cizí lidi, kteří mají v úmyslu jim ublížit. Celá desetiletí dospělí omezují přístup teenagerů do veřejných prostor a  jejich mobilitu v  rámci těchto veřejných prostor. A  teenageři se po celou tu dobu snaží nařízení dospělých obejít nebo přelstít a svobodu a mobilitu si zajistit. Internet omezuje nadvládu dospělých právě tím, že díky němu je pro rodiče obtížnější zamezit dětem v přístupu k materiálu, který dospělí považují za nevhodný, a k lidem, jejichž životní hodnoty se mohou různit od jejich vlastních nebo kteří jsou nějakým jiným způsobem odlišní. Všeobecné obavy z přístupu teenagerů do veřejného prostoru jsou dále posilovány znepokojením, jež vyvolávají jakékoliv otázky spojené se sexualitou teenagerů. Americká společnost se staví odmítavě k veškerým situacím, které vyžadují, aby se řešila problematika sexuality teenagerů, a tím spíše k platformám, které teenagerům poskytují možnost poznávat jejich fyzické touhy. Zvláště intenzivní strach budí jakákoliv možnost, že by teenagery mohl někdo sexuálně zneužít. Vyloučení teenagerů z  veřejných prostor možná rodičům a  politikům dává pocit, že mají věci pod kontrolou, na druhé straně ale mládež systematicky zbavuje práva na veřejný život. Autority mohou sice strašení vnímat jako chvályhodnou snahu chránit naivní mládež před nebezpečím, takový přístup má ale významné konsekvence. Valentineová tvrdí: „Opakováním zavádějících zpráv o geografii nebezpečí přispívají zastánci hesla ‚cizí člověk = nebezpečí‘ k tomu, že veřejný prostor je vnímán jako cosi, co je ‚přirozeně‘ nebo ‚normálně‘ určeno dospě124 Citováno na straně 91 v: Gill Valentineová, Public Space and the Culture of Childhood. 130  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 130

20. 9. 2017 11:33:37


lým, zatímco děti jsou tu vystaveny riziku ze strany ‚úchylných‘ cizích lidí.“ 125 V důsledku toho dospělá společnost teenagery izoluje a  omezuje jejich příležitosti k učení, jak se smysluplně zapojit do veřejného života. Každý kulturní posun, vývoj médií nebo nové technologie vždy oživují obavy o  bezpečnost mládeže. Když se tyto obavy vymknou kontrole, dají vzniknout tomu, co sociolog Stanley Cohen nazývá „morální panikou“, protože dospělí dostanou strach z morálního úpadku, který s daným sociálním posunem nastane.126 Morální panika vypuká, když je veřejnost přesvědčena, že nějaký artefakt, nějaké chování nebo nějaká populace ohrožují společenský řád. Morální paniky týkající se mládeže se zpravidla vztahují k otázkám sexuality, delikvence a snížených schopností. Nové typy médií — a obsah, který je jejich prostřednictvím sdílen — takové obavy spouštějí velmi často. V 18. století byly romány považovány za návykovou záležitost, jež ohrožuje vyhlídky mladých žen na to, že si najdou manžela.127 Komiksové sešity, které se objevily ve třicátých letech minulého století, byly vnímány jako něco, co nejen že v žádném ohledu neslouží vzdělávacím účelům, ale ještě v mladých lidech povzbuzuje tendence nechat se pohltit smyšlenými světy a probouzí sklony k násilí. V polovině padesátých let vzbudil Elvis Presley svými lascivními krouživými pohyby pánví obavy, že pokud by se objevil na televizní obrazovce, mládež by to morálně zkazilo.128 To je jen pár neopodstatněných morálních panik, které se v  souvislosti s  mládeží a některými nově se objevivšími populárními formami médií vyrojily.129 Není tedy překvapující, že když obliba internetu mezi mladými lidmi začala nabírat na obrátkách, zaměřily se podobné obavy na online 125 Tamtéž, strana 27. 126 K  tomu srov. Stanley Cohen, Folk Devils and Moral Panics. Více informací na téma morální paniky najdete v  knihách Ericha Goodea a Nachmana Ben-Yehudy (Moral Panics) a Johna Springhalla (Youth, Popular Culture and Moral Panics). 127 Srov. Belinda Jacková, The Woman Reader. 128 Detailní výzkum morálních panik vztahujících se ke komiksovým sešitům (včetně jednání senátního podvýboru pro delikvenci mladistvých z roku 1954) najdete v knize Davida Hajdua The Ten-Cent Plague. 129 Podrobně se vzájemným vztahem mediálních návyků teenagerů a  morálních panik zabývá John Springhall v: Youth, Popular Culture and Moral Panics. nebezpečí  131

Boydova-148x210_sazba.indd 131

20. 9. 2017 11:33:37


veřejné prostory a na sociální média.130 Zejména sociální chování dívek v online prostředí je sledováno se značným zneklidněním.131 Když byl spuštěn MySpace a získal si mezi teenagery — především náctiletými dívkami — velkou popularitu, vyvolalo to silnou vlnu morální paniky.132 Řada teenagerů, s  nimiž jsem se setkala, zmiňovala pořad To Catch a Predator, který spustil mediální šílenství. V tomto cyklu, vysílaném v letech 2004—2007 v rámci pořadu Dateline NBC, se dospělí v online chatroomech vydávali za teenagery a snažili se najít muže, kteří měli zájem navázat kontakt s nezletilými. Poté co byl kontakt navázán, vylákal tým televizního pořadu tyto muže, aby se s dotyčným „teenagerem“ sešli osobně, ovšem na místě setkání na ně čekal moderátor pořadu. Pořad byl značně kontroverzní, vyvolal řadu vážných právních a etických otázek i  debat o  tom, do jaké míry jsou takovéto naaranžované situace relevantní výpovědí o životě teenagerů.133 S tím, jak obavy veřejnosti pod tlakem médií narůstaly, navrhl Kongres zákon proti online agresorům (Deleting Online Predators Act), který měl v  online prostředí zabránit kontaktu nezletilých s  cizími lidmi; tento zákon by vedl k  tomu, že mladí lidé by nesměli používat počítače financované z  vládních peněz (včetně počítačů ve školách a  veřejných knihovnách) k  tomu, aby se zapojovali do online diskusí a publikovali obsah na veřejných fórech.134 Přestože data ukazovala, že situace v oblasti sexuálních deliktů vůči dětem ani vzdáleně nepřipomíná to, co bylo prezentováno v pořadu To Catch a Predator, americký ministr spravedlnosti začal hledat nástroje, jak typ sexuálních útoků,

130 Srov. David Finkelhor, „The Internet, Youth Safety and the Problem of ‚Juvenoia‘“. 131 Více informací na téma morálních panik vztahujících se k online chování dívek najdete v textu Justine Cassellové a Meg Cramerové „High Tech or High Risk“. 132 Analýzu morální paniky kolem MySpace nabízí Alice Marwicková v: „To Catch a Predator?“. 133 Ve svém článku „To Catch a Predator“ pořad kritizovala Amy Adlerová a nabídla také podrobnější shrnutí jeho vlivu na americkou společnost. 134 Já a Henry Jenkins jsme kritický názor na tento návrh zákona publikovali 26.  května 2006 prostřednictvím MIT Talk Tech: http://www. danah.org/papers/MySpaceDOPA.html. 132  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 132

20. 9. 2017 11:33:37


který televize představila, zastavit.135 Zákonodárci tento pomýlený návrh vůbec neprojednali, ale samotné jeho předložení svědčí o tom, jak silné kulturní bouře dokáže téma ohrožení mládeže rozpoutat. Morální paniky a reakce na ně vnášejí do života mládeže více omezujících změn, než by kdy dokázal jakýkoliv zákon. Teoretik práva Larry Lessig tvrdí, že společenský systém řídí čtyři síly: trh, právo, společenské normy a technologie či architektura.136 Všem čtyřem přitom může občas dobře posloužit strach. Firmy prodávají strach, aby přiměly rodiče ke koupi produktů, jež pomohou ochránit jejich děti. Politici reagují na strach tím, že regulují přístup dětí do veřejného prostoru, přestože to nepřináší téměř žádné výsledky. Média přenášejí strach, a tím vytvářejí a posilují společenské normy, jež na strachu stavějí. A technologie fungují tak, že buď mírní, nebo naopak rozmnožují rodičovské obavy. Když uvážíme, kolik kulturní práce už bylo ve jménu strachu odvedeno, je s podivem, že mladí lidé stále ještě mají tolik svobody. Morální paniky týkající se mládeže zpravidla odhalují složité postavení teenagerů v  americké společnosti. Autority vnímají teenagery zároveň jako rušivý element, který je zapotřebí zvládnout, a  zároveň jako nevinné děti, jež je třeba ochraňovat. Teenageři představují jak veřejné nebezpečí, tak zranitelný cíl. Společnost se jich bojí a  zároveň se bojí o ně. Napětí mezi těmito dvěma postoji definuje jak vztahy dospělých k teenagerům, tak představy společnosti o tom, co teenageři dělají. Toto schizma vede k výrazným střetům mezi teenagery a dospělými a významně ovlivňuje chování teenagerů a jejich příležitosti. Rodičovské obavy  — a  reakce teenagerů na ně  — komplikují teenagerům dospívání. 135 V  roce 2007 ustanovil nejvyšší státní zástupce pracovní skupinu pro technické otázky internetové bezpečnosti (Internet Safety Technical Task Force), kterou jsem vedla společně s Johnem Palfreym a Denou Saccovou. Byli jsme požádáni, abychom navrhli technická řešení  — včetně technologií sloužících k  ověření věku  —, jež by pomohla v  boji proti sexuálním agresorům. Provedli jsme analýzu v  té době probíhajících výzkumných projektů a  existujících technických opatření a  došli jsme k závěru, že ověření věku by dětem, jež jsou sexuálně zneužívány, ve skutečnosti nepomohlo, protože představa sexuálního agresora vytvářená médii je zavádějící. Naši závěrečnou zprávu „Enhancing Child Safety and Online Technologies“ lze nalézt online na: http://cyber.law.harvard. edu/pubrelease/isttf/. 136 Srov. Larry Lessig, Code. nebezpečí  133

Boydova-148x210_sazba.indd 133

20. 9. 2017 11:33:37


Strach jako součást každodenního života Jedné vydařené jarní soboty v roce 2007 jsem kdesi uprostřed Texasu projížděla předměstskou čtvrtí, kde žily převážně bělošské, lépe situované rodiny, abych zjistila, kde by se tam mohli scházet teenageři. Jednalo se o novou zástavbu a zcela v ní chyběly parky nebo jiná typická místa pro srazy teenagerů. Parkoviště před školou bylo prázdné; v  okolí místního kostela nebyla ani noha; do nedalekých obchodů se kvůli výpadovce nedalo dojít pěšky. Když už jsem nějakou chvíli projížděla mezi pečlivě udržovanými parcelami, napadlo mě, jestli město není opuštěné. Na příjezdových cestách k domům stála auta, trávníky skrápěly automatické zavlažovače, ale nikde skoro žádní lidé. Během půlhodiny jsem zahlédla jen jednoho muže, jak si před domem hraje se dvěma malými dětmi, a dalšího, jak venčí psa. Říkala jsem si, že až budu dělat rozhovory s místními teenagery, musím se jich zeptat, kde a kdy se scházejí a seznamují s novými lidmi. Když jsem dorazila k Sabrině, do jednoho z katalogově dokonalých domů v téhle idylické komunitě, poznamenala jsem, jak je zvláštní, že venku nikdo není. Sabrina se na mě udiveně podívala a zeptala se, kdo by tam měl být a  co by tam dělal. Věděla jsem, že ve čtrnácti letech ještě nemůže mít řidičský průkaz, a tak mě zajímalo, jestli někdy jezdí po okolí na kole. Odpověděla, že by to k ničemu nebylo, protože všichni její kamarádi bydlí aspoň deset mil daleko. Kvůli systému, jakým byli studenti z tamější komunity rozdělováni do jednotlivých škol, v okolí, kam by mohla dojít pěšky nebo dojet na kole, vůbec nikoho neznala. Jednou prý šla ze školy pěšky, aby zjistila, jestli to zvládne, ale trvalo jí to víc než dvě hodiny, takže už to znovu nezkoušela. Řekla mi, že nedaleko od jejich domu je obchodní centrum, ale kdyby tam chtěla jít, musela by přejít rušnou silnici, z čehož měla strach. To nás přivedlo na téma, jak nebezpečné je chodit po městě pěšky. Vysvětlila mi, že u  nich doma je bezpečnost velmi důležitá. Chtěla jsem vědět, co přesně to v  kontextu jejich rodiny (oba rodiče pracovali v  armádě) znamená. Uměla jsem si představit, že při plnění různých služebních povinností se museli již mnohokrát v životě dostat do nesrovnatelně nebezpečnějších situací, než jaké jim mohlo přichystat toto poklidné předměstí. Dozvěděla jsem se, že navzdory svým válečným zkušenostem si nepřipadají doma o nic bezpečnější. Když jsem se 134  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 134

20. 9. 2017 11:33:37


ptala, čeho přesně se obávají, Sabrina mi řekla, že rodiče pořád sledují zprávy a to, co vidí v televizi, v nich probouzí strach, co všechno by se mohlo přihodit jí. Sabrina i její rodiče měli za to, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Podle Sabriny bylo doma mnohem bezpečněji než venku, takže neviděla důvod, proč by tam vůbec chodila. Jak náš rozhovor pokračoval, začalo se jasně ukazovat, že ještě větší riziko než jejich čtvrť představuje podle Sabriny internet. Její obavy o online bezpečnost byly mnohem větší než u většiny jejích vrstevníků a významně formovaly podobu jejích digitálně zprostředkovaných interakcí. Ráda si na různých online fórech četla zprávy, ale sama žádné nepsala ani s nikým nemluvila, protože jak řekla, „kdokoliv tam může být čtyřicetiletý chlápek, který by mohl přijít a  znásilnit mě nebo tak něco. Fakt si na to dávám velký pozor, protože celý svůj život pořád slyším, že nemám online komunikovat s nikým cizím, nebo někdo přijde a zabije mě“. Sabrina osobně neznala žádnou oběť podobného zločinu, ale řekla mi, že viděla několik dílů seriálu Law & Order (Zákon a pořádek), v nichž se těm, kdo se na internetu bavili s cizími lidmi, staly strašlivé věci. Dlouho se bála připojit se na MySpace, sociální síť, která byla tehdy mezi jejími kamarády velmi populární, protože měla strach, že by si ji tam vyhlédl nějaký stalker. Kamarádi ji nakonec přemluvili s tím, že se může chránit pomocí nastavení soukromí. Přesto měla stále obavy ze stalkerů, takže se na MySpace chovala velice zdrženlivě. „Stát se to prostě může,“ řekla mi, „každý přece může kliknout na váš profil a zjistit, co je u vás nového.“ Sabrina se bála, že kdyby jakkoliv naznačila, kde bydlí nebo kam chodí do školy, nějaký padouch by ji mohl vystopovat a unést. Když mi to vysvětlovala, viděla jsem v jejích očích nefalšovanou hrůzu. Neustálé zdůrazňování toho, jaké nebezpečí „cizí lidé“ představují, významně ovlivnilo způsob, jakým Sabrina používala sociální média. Byla opatrná a své online aktivity omezovala, přesto se bála, že by se něco mohlo stát. Když mi popisovala všechna rizika, kterým v online prostředí čelí, používala historky, které slyšela, a odkazovala na incidenty, které upoutaly velkou pozornost médií. Přestože řada teenagerů obracela oči v sloup, jakmile jsem nadnesla téma online bezpečnosti, pro Sabrinu představovalo skutečný a naléhavý problém.137 137 Susannah Sternová ve své studii „Expression on Web Home Pages“, věnované osobním webovým stránkám dívek, popisuje kategorii „nesměnebezpečí  135

Boydova-148x210_sazba.indd 135

20. 9. 2017 11:33:37


Většina teenagerů, s nimiž jsem mluvila, nebyla ve vztahu k sociálním médiím tak rezervovaná jako Sabrina; obavy, které Sabrina vyjádřila, ale rezonovaly u mnoha dospělých. Když jsme s kolegyní dělaly průzkum na reprezentativním vzorku rodičů, 93 procent z nich potvrdilo, že se bojí, aby jejich dítě nepotkalo v online prostředí cizího člověka, který by mu ublížil, přestože jen 1 procento rodičů uvedlo, že některé z jejich dětí někdy v online prostředí narazilo na člověka, který se choval nějak nevhodně.138 K  našemu překvapení se rodiče stejnou měrou báli o dcery i o syny. Aniž bychom předem zmínily nějaká konkrétní online rizika, na otevřenou otázku, co považují za největší riziko v souvislosti s aktivitami svých dětí na internetu, rodiče v průzkumu shodně uváděli „sexuální agresory“, „pedofily“ a „sexuální delikventy“. Jeden rodič například napsal: „Moje největší obava je, že [moje dítě] se stane ‚cílem‘ nějakého online agresora, který bude mít v úmyslu ho buď: 1) vylákat někam, kde by se setkali O  SAMOTĚ! Nebo: 2) vylákat z něj informace, které by mohly ohrozit jeho bezpečnost a bezpečnost celé naší rodiny.“ V rámci průzkumu i při osobních setkáních jsem obdobné obavy slyšela od řady rodičů napříč celými Spojenými státy. Přestože mnozí teenageři považují obavy rodičů za neopodstatněné, nezanedbatelná část z nich — tak jako Sabrina — strach rodičů ze sexuálních agresorů sdílí a o bezpečnost svou a svých sourozenců se bojí. Když jsem se Sabriny zeptala, jak často se podle ní nějaký sexuální útočník objeví, řekla mi, že pořad To Catch a Predator je důkazem toho, že jich je všude plno. Ačkoliv sama neznala nikoho, kdo by se stal obětí online stalkingu, nebo dokonce sexuálního zneužití, byla odhodlaná mít se i nadále na pozoru. Obavy rodičů ze sexuálních násilníků jsou pochopitelné. Žádný rodič nechce ani pomyslet, že by se jeho dítěti mohlo stát něco takového, a újma, kterou by útok tohoto druhu mohl způsobit, je nepředstavitelná bez ohledu na to, jak statisticky nepravděpodobná taková událost je. Když k tomu připočteme, jak média přiživují kulturní mýtus o  online sexuálních agresorech, není divu, že se mnozí rodiče cholých autorek webů“, jež jsou si vědomy skutečnosti, že veškeré informace, které zveřejní online, by mohly někomu posloužit k tomu, aby jim ublížil, a mají z toho strach. 138 K tomu srov. Danah Boydová a Eszter Hargittaiová, „Connected and Concerned“. 136  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 136

20. 9. 2017 11:33:37


vají přehnaně protektivně, aniž by zvažovali možné negativní dopady.139 Tento přemrštěný strach však zastírá skutečná rizika, která mladým lidem akutně hrozí. Abychom tento problém dokázali vyřešit, je potřeba objektivně se zamyslet nad tím, co se domníváme, že víme o problematice sexuálního zneužívání.

Mýtus zvaný online sexuální agresor Ve vztahu k bezpečnosti dětí rodiče nejvíc děsí únos, pohlavní zneužití a znásilnění. Společnost nepřestává žasnout nad tím, jak jsou dospělí schopni dětem ubližovat — od skandálů katolických duchovních zneužívajících mladistvé až po případ vraždy Polly Klaasové z roku 1993.140 Každý další strašlivý případ zvyšuje krevní tlak všem rodičům a motivuje politiky k  tomu, aby se pokoušeli zavádět přísnější opatření, jež by mohla podobným událostem napříště zabránit.141 Postupy, které volí, jsou však jen málokdy uplatňovány všude stejnoměrně. Zákonodárci nemají problém navrhovat zásahy, které omezují práva mládeže na přístup do online prostředí, ale žádný zákon zakazující teenagerům vstup do církevních institucí, škol či vlastních domovů nikdy navržen nebyl, přestože v  těchto prostředích jsou dle statistik děti týrány a  zneužívány častěji. Hlavní problém při řešení sexuálního zneužívání dětí spočívá v tom, že veřejnost si nechce připustit děsivou skutečnost, že pachateli těchto činů zpravidla nebývají cizí lidé. K  většině aktů sexuálního násilí na dětech dochází u  nich doma, ze strany lidí, k  nimž tyto děti chovají důvěru.142 Sexuální zneužívání se neobjevilo s nástupem internetu a rovněž se nezdá, že by internet vyvolal v tomto ohledu nějakou epide139 Problematiku „úzkostného rodičovství“ rozebírá Margaret Nelsonová v: Parenting Out of Control, Peter Stearns v: Anxious Parents a Frank Furedi v: Paranoid Parenting. 140 Srov. Amy Hammelová-Zabinová, Conversations with a Pedophile. 141 Analýzu toho, jak jsou legislativní opatření ovlivňována úzkostným rodičovstvím, nabízí Gaia Bernsteinová a  Zvi H.  Triger v  textu „Over-Parenting“. 142 Srov. Howard N.  Snyder, Melissa Sickmundová, Juvenile Offenders and Victims: 2006 National Report; Kimberly Mitchellová, David Finkelhor, Janis Wolaková, „The Internet and Family and Acquaintance Sexual Abuse“; David Finkelhor, Richard Ormrod, „Kidnaping of Juveniles“. nebezpečí  137

Boydova-148x210_sazba.indd 137

20. 9. 2017 11:33:37


mii.143 Sexuální útoky iniciované aktivitami na internetu jsou vzácností. Celkový počet sexuálních trestných činů spáchaných na mladistvých od roku 1992 stabilně klesá, což rovněž naznačuje, že internet žádný nový rozmach tohoto typu kriminality nezpůsobil.144 Zároveň však pokračují kampaně založené na strachu, které lidi utvrzují v přesvědčení, že internet spustil vpád sexuálních násilníků do našich domovů. V letech 2004 až 2007 byl kupříkladu velmi rozšířený plakát vytvořený neziskovou organizací Advertising Council, který hlásal: „Na seznam míst, kde mohou číhat sexuální násilníci, přidejte toto.“ Tento slogan se objevil nad dvanácti fotografiemi, z nichž jedenáct zachycuje veřejná místa, jako jsou parky a  ulice; na dvanáctém obrázku, který je přímo pod slovem „toto“, vidíme dětský pokoj s  monitorem počítače. Sdělení je jasné: ve virtuálním světě se skrývají sexuální agresoři a skrze monitor počítače mohou vstoupit do vašeho domova. Televizní verze této kampaně byla ještě vypjatější. Spolu s výše uvedeným sdělením se v ní objevila i statistika: pětina všech případů, kdy jsou dítěti adresovány sexuální návrhy, se odehrává online. Tato kampaň i  celá ta spousta odstrašujících mediálních zpráv, které se snaží veřejnost přesvědčit o  bezprostředním riziku sexuálního násilí na internetu, jsou nesmírně zavádějící. Zaprvé, obrázek dětského pokoje s  monitorem počítače na psacím stole má naznačovat, že to, co děti ohrožuje, je počítač. Mnoho dětí je přitom skutečně zneužito přímo ve svém pokoji, ale počítač je v  tom nevinně.145 Zadruhé, zmíněná statistika, kterou hojně využívá například National Center for Missing and Exploited Children (Národní centrum pro nezvěstné a zne-

143 Srov. David Finkelhor, Richard Ormrod, „Kidnaping of Juveniles“. 144 Srov. National Center for Missing and Exploited Children, „CyberTipline: Annual Report Totals“; Christine Calpinová, „Child Maltreatment“; David Finkelhor, Lisa Jonesová, „Updated Trends in Child Maltreatment, 2006“. 145 Podle Howarda N. Snydera, Sexual Assault of Young Children as Reported to Law Enforcement (2000), se 84 procent případů sexuálního zneužívání dětí do dvanácti let a 71 procent případů sexuálního zneužívání dětí od dvanácti do sedmnácti let odehraje v bytě — ať už v bytě oběti, nebo útočníka. Další data týkající se trendů v sexuálním zneužívání najdete v: Lisa Jonesová, Kimberly Mitchellová, David Finkelhor, „Trends in Youth Internet Victimization“, a  Charol Shakeshaftová, „Educator Sexual Misconduct“. 138  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 138

20. 9. 2017 11:33:38


užívané děti) a další organizace bojující za bezpečnost dětí, není tím, za co se vydává. Jde o hrubou záměrnou dezinterpretaci akademického výzkumu, která staví na tom, že když se řekne „sexuální návrhy vůči dětem“, veřejnost automaticky předpokládá, že jde o pokusy nějakých divných postarších chlápků vůči prepubescentům. Tato statistika čerpá ze zprávy, kterou roku 2000 vydala instituce Crimes Against Children Research Center (CCRC, Výzkumné centrum kriminality zaměřené na děti), vysoce respektované pracoviště, které se zabývá problematikou zneužívání dětí a  mládeže.146 CCRC v  rámci své studie provedlo rozsáhlé dotazování mládeže, jehož cílem bylo zmapovat veškeré sexuální kontakty mládeže iniciované na internetu, a to včetně těch, o něž mladiství sami usilovali. Výzkumníci se vyptávali teenagerů na „sexuální návrhy“, s nimiž se setkali, přičemž tento termín zahrnoval vše od flirtování až po sexuální obtěžování. Výzkum také zjišťoval věk těch, kdo takové chování vůči teenagerům na internetu iniciovali. Ukázalo se, že pouze ve 4 procentech případů se jednalo o osobu, o níž se vědělo, že je jí více než 25 let, zatímco v 76 procentech případů šlo o jiné mladistvé; zbytek tvořili dospělí ve věku 18 až 24 let. V 75 procentech případů teenageři uvedli, že nebyli vzneseným sexuálním návrhem zaskočeni nebo vyděšeni. Navíc — navzdory rodičovským obavám ohledně možné újmy, k níž by mohlo dojít v offline prostředí — v  69 procentech případů se iniciátor návrhu nepokusil o  jakýkoliv skutečný fyzický kontakt. Jinými slovy, přestože každá nabídka sexu adresovaná dětem či mládeži může být problematická, tato statistika nesvědčí o tom, že by se jednalo o záležitost z podstaty nebezpečnou. Mnoho zastánců větší bezpečnosti dětí předpokládalo, že se vzestupem sociálních médií zaznamená četnost sexuálních návrhů vůči dětem výrazný nárůst. CCRC proto studii v  roce 2006 zopakovalo, a to se stejnou definicí „sexuálních návrhů“, aby bylo možné srovnání s předchozími výsledky. Zjistili, že v online prostředí se odehrál každý sedmý případ, což oproti roku 2000 znamená pokles o 5 procent.147 Jiní badatelé dospěli ke zjištění, že problematické online sexuální návrhy 146 Srov. David Finkelhor, Kimberly Mitchellová, Janis Wolaková, „Online Victimization“. 147 Srov. Janis Wolaková, Kimberly Mitchellová, David Finkelhor, „Online Victimization of Youth“. nebezpečí  139

Boydova-148x210_sazba.indd 139

20. 9. 2017 11:33:38


se s mnohem vyšší pravděpodobností odehrávají v těch online prostředích, která byla kdysi velmi populární, ale v  danou chvíli již nejsou považována za „cool“.148 To znamená, že problémům nebyli vystaveni ti teenageři, kteří trávili s přáteli čas na místech, jež byla mezi jejich vrstevníky nejpopulárnější, ale ti, kteří navazovali kontakty s cizími lidmi v jiných online prostředích. V roce, kdy nejpopulárnějším online prostředím byl MySpace, se rizikové kontakty teenagerů odehrávaly v obskurních chatroomech. Přestože sexuální návrhy v užším smyslu, jak je tento termín obecně chápán, jsou vzácné, je důležité se případy, kdy jsou děti znásilněny, sexuálně obtěžovány, vydírány nebo manipulovány, vážně zabývat. Takové incidenty jsou nepřijatelné a je potřeba učinit taková opatření, která pomohou zabránit jakémukoliv zneužívání dětí. To ale předpokládá, že správně identifikujeme, která část mládeže je skutečně vystavena vysokému riziku. Z  analýzy případů nežádoucích sexuálních návrhů jasně vyplývá, že se nevyskytují nahodile. Nejohroženější skupiny teenagerů se často věnují celé škále rizikových online sexuálních kontaktů. Existuje silná korelace mezi rizikovým online chováním teenagerů a psychosociálními potížemi, rodinnými problémy, drogami, alkoholem a problémy ve škole. Jiným slovy, teenageři, kteří se potýkají s  potížemi v  každodenním životě, rovněž vyhledávají problematické online kontakty. Sociální média tedy nevystavují veškerou mládež zvýšenému riziku, jen vytvářejí novou platformu, na níž je rizikové chování viditelné a kde se problematická mládež zapojuje do nových typů rizikových aktivit.149 Sexuální návrhy jsou nepříjemné téma, většině rodičů ale dělá větší starosti nebezpečí, že by jejich dítě mohlo být sexuálně zneužito 148 Srov. Michele Ybarraová, Dorothy Espelageová, Kimberly Mitchel­ lová, „The Co-Occurrence of Internet Harassment and Unwanted Sexual Solicitation Victimization and Perpetration“; Janis Wolaková, David Finkelhor, Kimberly Mitchellová, „Is Talking Online to Unknown People Always Risky?“. 149 Srov. Janis Wolaková, David Finkelhor, Kimberly Mitchellová, Michele Ybarraová, „Online ‚Predators‘ and Their Victims“; David Finkelhor, Childhood Victimization; Kimberly Mitchellová, Janis Wolaková, David Finkelhor, „Are Blogs Putting Youth at Risk for Online Sexual Solicitation or Harassment?“; Michele Ybarraová, Kimberly Mitchellová, „Prevalence and Frequency of Internet Harassment Instigation“. 140  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 140

20. 9. 2017 11:33:38


fyzicky. Typickou noční můrou rodičů je představa nevinné dívky, která se nechá zatáhnout do online konverzace se starším mužem, jenž jí zatají svůj věk a pak ji psychologickou manipulací přiměje, aby důvěřovala jemu — a nikomu jinému. V diskusi o sexuálním zneužívání často figuruje představa psychologické manipulace, únosu a znásilnění. Když však CCRC zkoumala policejní záznamy a  vedla rozhovory s  mladistvými, ukázalo se, že pokud dospělý člověk využije internet k tomu, aby spáchal sexuální zločin na dítěti, jen výjimečně se to odehraje právě takto. Ne ve všech případech se sexuálního zneužití se zapojením internetu dopustil cizí člověk. Když se CCRC zaměřilo na případy, kdy byl někdo zatčen kvůli sexuálnímu trestnému činu spáchanému s  využitím internetu, ukázalo se, že necelou pětinu (18 procent) pachatelů tvořili členové rodiny oběti nebo známí z offline prostředí, například přátelé rodiny nebo sousedé.150 Dokonce i v případech, kdy pachatelem byl neznámý člověk, jen málokdy svou oběť obelhával — teenageři si byli zpravidla dobře vědomi, kolik je tomu, s  nímž si online povídají, let. Mnoho teenagerů naopak lhalo o  svém věku a  vydávalo se za starší. V  případech, které vyústily v  zatčení, nejčastěji figurovali teenageři ve věku 14 až 17 let a  pachateli byli zpravidla muži od 20 do zhruba 33 let. Jejich online konverzace byla sexuálně zaměřená a v okamžiku, kdy se teenageři rozhodli s dotyčným se osobně sejít, věděli, že půjde o  sex. Takto zneužití teenageři byli přesvědčeni, že jsou zamilovaní, a často měli s pachatelem sex opakovaně. Jak CCRC vysvětluje, právně byly tyto kontakty často kvalifikovány nikoliv jako znásilnění, ale jako pohlavní styk s nezletilým/nezletilou. To je trestný čin, jehož postihování má dospělým bránit, aby zneužívali svého postavení, svých zkušeností a  své autority k  tomu, aby přiměli nezletilé k  sexuálnímu styku. Mezi výše zmíněným scénářem „únos  — znásilnění“ a  pohlavním stykem s  nezletilým/nezletilou je významný rozdíl. Ve druhém z  obou případů jsou teenageři často přesvědčeni, že by měli mít na takové jednání právo, ačkoliv zákony

150 Kimberly Mitchellová, David Finkelhor, Janis Wolaková, „The Internet and Family and Acquaintance Sexual Abuse“. nebezpečí  141

Boydova-148x210_sazba.indd 141

20. 9. 2017 11:33:38


a jejich rodiče jsou jiného názoru.151 Jde o podstatný rozdíl, neboť má vliv na to, jaká intervenční opatření je třeba učinit. Teenagery k těmto nezákonným aktivitám často motivuje snaha upoutat pozornost a  touha po uznání, často v  kontextu problémů v  rodině, psychických potíží nebo předchozího zneužívání. Přestože okolnosti jednotlivých případů bývají značně komplikované — a ve hře jsou nejen právní, ale i sociální aspekty —, teenageři, kteří jsou zneužívaní, čelí jinému typu nebezpečí, než jaký si zpravidla představují mainstreamová média. Boj s touto formou sexuálního zneužívání však vyžaduje zcela odlišný přístup, než jaký představuje pořad To Catch a Predator. Abychom byli schopni efektivně zasáhnout, je nezbytné dobře porozumět okolnostem, za nichž k  sexuálnímu zneužívání dětí dochází. Opatření, která mají potírat manipulaci ústící v únosy a znásilnění, jsou zcela jiná než kroky vedoucí k řešení problémů, jež ve svém důsledku motivují mladé lidi k tomu, aby navazovali rizikové kontakty nebo sami sebe vědomě stavěli do situací, v  nichž jsou snadno zranitelní. Rétorika, která děti vykresluje jako pasivní oběti, odvrací pozornost veřejnosti od znevýhodněných skupin mládeže, které přitom bývají terčem sexuálního zneužívání nejčastěji. Tím, že se zájem médií zaměřuje na potenciální sexuální zločiny, které by mohli spáchat „zákeřní starší muži“, odvádí mytický konstrukt online sexuálního agresora pozornost od nezdravých sexuálních zkušeností, jež mládeži hrozí s mnohem větší pravděpodobností.

Nezdravé sexuální zkušenosti V roce 2011 publikoval magazín Rolling Stone příběh mladé ženy jménem Kirsten „Kiki“ Ostrenga, který názorně ukázal, jak třaskavou směs může vytvořit spojení sexuality teenagerů, touhy být středem pozornosti, sociálních sítí a  psychických problémů.152 Kirsten měla poté, co se její rodina přestěhovala z  Illinois na Floridu, problém navázat nová přátelství. Když si z ní spolužáci začali dělat legraci kvůli tomu, 151 Komplikovanou právní povahou oboustranně dobrovolného sexuálního styku s nezletilými se do hloubky zabývá Amy Hasinoffová v článku „Information, Consent, and Control“. 152 Srov. Sabrina Erdelyová, „Kiki Kannibal“. 142  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 142

20. 9. 2017 11:33:38


že je jiná než oni, přestala se snažit, aby mezi ně zapadla, a začala se výstředně oblékat ve stylu, který sama nazvala „scene queen“. Ve snaze najít spřízněné duše se vrhla na internet, kde si vytvořila digitální personu, kterou nazvala Kiki Kannibal. V  online prostředí prodávala šperky, sdílela fotografie z  modelingu, udílela rady týkající se módy a usilovala o co největší počet sledujících. Když jí bylo třináct, seznámila se Kiki na MySpace s mladíkem jménem Danny Cespedes. V  době, kdy Dannyho poznala, zoufale toužila po pozornosti a  uznání. Danny jí tvrdil, že je mu sedmnáct, přestože krátce předtím oslavil osmnácté narozeniny. Nějakou dobu spolu chatovali, a když se přiblížily dívčiny čtrnácté narozeniny, Danny požádal její matku o svolení, aby se s Kiki mohl sejít osobně. Setkali se v den jejích narozenin v  místním obchodním centru za přítomnosti dívčiny matky. Na tu udělala Dannyho zdvořilost velký dojem a  jeho vztah s  Kiki podporovala. Danny a  Kiki spolu začali chodit a  Danny často pobýval u Kiki doma. Jednoho večera Danny předstíral, že je opilý, a rodiče Kiki mu dovolili, aby u nich přespal. Když všichni odešli spát, Danny si na Kiki vynutil pohlavní styk. Pro Kiki to byla nepříjemná zkušenost, nicméně jejich vztah pokračoval. S  postupujícím časem se Danny začal chovat stále podivněji. Rodiče dívky si začali dělat starosti a  Kiki se nakonec rozhodla s Dannym rozejít. Ten se pokusil o sebevraždu. Jejich vztah začal být velmi problematický a Kiki se prostřednictvím řady online hovorů dozvěděla, že Danny chodil i  s  mnoha jinými dívkami ve věku od třinácti do patnácti let, z nichž mnohé měly podobnou zkušenost s nedobrovolným sexem jako ona. Kiki nakonec rodičům řekla, co se stalo, a ti se obrátili na policii. Poté co policisté shromáždili značné množství důkazů, rozhodli se Dannyho zatknout kvůli podezření, že měl pohlavní styk s celkem sedmi nezletilými dívkami. Danny se při pokusu o útěk zranil skokem z výšky a následkům zranění podlehl. Článek Dannyho Cespedese jasně vykresluje jako narušeného jedince, ale zdůrazňuje také, že Kiki byla přesvědčena, že chlapce, který ji znásilnil, neskonale miluje. To v  žádném případě není výjimečné, u  trestných činů pohlavního styku s  nezletilými se jedná o  častý jev. Je zcela bez diskuse, že Danny využil zranitelnosti několika mladých dívek k tomu, aby je ovládl a zneužil. I Danny byl ale obětí zneužívání. Pocházel z rozvrácené rodiny, kde běžnou součástí života byly vězení, nebezpečí  143

Boydova-148x210_sazba.indd 143

20. 9. 2017 11:33:38


násilí a výhrůžky. Jeho otec byl deportován poté, co byl odsouzen za sexuální zločin na nezletilé. Rodičům Kiki bylo Dannyho líto a neuvědomovali si, že on sám v koloběhu zneužívání pokračuje. Internet v tomto příběhu sehrál vícero rolí. Prostřednictvím internetu se Kiki s Dannym seznámila, ale díky internetu se také postižené dívky vzájemně našly a zjistily, že nejsou jediné, komu se něco podobného přihodilo. Všechny dívky, které Danny zneužil, s ním ochotně udržovaly kontakt online a věřily, že jsou do něj zamilované. Kvůli tomu, co k němu cítily, potlačily negativní pocity, které v nich vyvolalo jeho násilné chování  — dokud se nedozvěděly, že se v  jeho případě jedná o pravidlo. Přestože Danny Kiki sexuálně napadl a  přinutil ji k  pohlavnímu styku, policie se rozhodla řešit případ nikoliv jako znásilnění, ale jako pohlavní styk s nezletilou, protože tento trestný čin byl naplněn samotným věkovým rozdílem obou dvou a byl mnohem snáze prokazatelný. Pro mnohé teenagery může být existence trestného činu pohlavní styk s  nezletilým věcí komplikovanou a  kontroverzní. Přestože trestnost takového chování má sloužit ochraně mladých lidí před sexuálními útoky, jako byl ten, jehož se dopustil Danny, samotný věkový rozdíl mezi partnery nemusí vždy znamenat, že je někdo zneužit. V roce 2009 jsem vedla rozhovor s patnáctiletou černoškou jménem Sydnia, která žila v  Nashvillu. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků používala Sydnia MySpace k  tomu, aby se seznámila s  novými lidmi, zejména s jinými lesbami. Jednoho dne potkala ve městě ženu, kterou znala z MySpace. Tam se spolu bavily a flirtovaly, ale nikdy se fyzicky nesešly a  Sydnia to ani neplánovala. Během tohoto setkání si vyměnily telefonní čísla a  začaly si esemeskovat. Postupně se z  nich staly milenky, když jsem se Sydnií mluvila, chodily spolu už víc než měsíc. Přestože Sydnia se při našem hovoru zmínce o  věku své přítelkyně vyhýbala, jen mezi řečí prohodila, že na rozdíl od ní může už chodit do barů, což znamenalo, že jí muselo být alespoň jednadvacet. Když jsme se bavily o jejich vztahu, ukázalo se, že Sydnia svou přítelkyni představila matce a ta proti jejich vztahu nic nenamítala, naopak, dokonce si kvůli němu Sydnii v legaci dobírala — vzájemné škádlení bylo jedním z  hlavních způsobů upevňování vztahu mezi matkou a  Sydnií. Přesto bylo Sydnii jasné, že její vztah je tabu. Když jsem se zeptala, kolik je její přítelkyni let, zarazila se a dala jasně najevo, že moje otázka je za hra144  nebezpečí

Boydova-148x210_sazba.indd 144

20. 9. 2017 11:33:38


nou. Dobře věděla, že jejich věkový rozdíl hraje roli, když už ne pro ni, tak pro její okolí určitě. V průběhu našeho rozhovoru, když jsme rozebíraly téma online bezpečnosti, mi Sydnia řekla, že sice slyšela o online sexuálních násilnících, ale že se osobně nikdy nesetkala s nikým, kdo by byl takto zneužit. Neměla jsem to srdce říct jí, že z  jistého úhlu pohledu by za online agresora mohla být považována i její přítelkyně. Většina teenagerů, s  nimiž jsem vedla rozhovory, se ale se svými staršími protějšky seznámila jinak než Kiki či Sydnia, totiž prostřednictvím přátel, rodiny, při aktivitách v rámci církevního společenství nebo prostě při jiné offline příležitosti. Přestože rodiče z privilegovanějších komunit většinou vztahy svých náctiletých dětí se staršími lidmi odsuzovali, nejsou postoje k  otázce věku ve vztahu k  sexualitě teenagerů univerzální. V  mnoha komunitách s  nižšími příjmy nebo v  imigrantských komunitách byly případy, kdy náctiletá dívka chodila se starším mužem, přijímány bez problémů. Někteří z rodičů, s nimiž jsem se setkala, dokonce takové vztahy podporovali s tím, že starší muž bude rozumnější a odpovědnější než náctiletý chlapec a že bude schopen se o  dívku postarat. Vzhledem k  tomu, že lidé z  privilegovanějších vrstev se tomuto postoji často vysmívali, zdálo se mi ironické, že nejoblíbenější knihou pro mládež v těchto kruzích byl tou dobou román Stmívání (Twilight), milostný příběh dospívající dívky a  104 let starého upíra, v němž klíčovou roli hraje právě jejich věkový rozdíl. V  některých komunitách je věkový rozdíl považován automaticky za něco podezřelého, ne vždy však musí vést k  závadným vztahům. Rovněž neplatí, že vztahy mezi stejně starými partnery by byly automaticky „zdravé“. Žádný rodič si nepřeje, aby jeho dítě bylo využito nebo zneužito, ale věk není v problematických vztazích nezbytně určujícím faktorem. Někteří teenageři navazují nezdravé vztahy se staršími osobami, někteří ale udržují velice nezdravé, ne-li přímo zvrácené vztahy se svými vrstevníky. Násilí ve vztahu mezi teenagery, kteří spolu chodí, bohužel není nijak vzácným úkazem.153 153 Četnost případů sexuálního napadení nebo znásilnění mezi teenagery, kteří spolu chodí, se pohybuje od 3 do 23 procent u  dívek a  od 2 do 4 procent u chlapců. Více informací najdete v: Libby Bergmanová, „Dating Violence Among High School Students“; Randolph  J.  Canterbury, Susan J. Grossmanová, Elizabeth E. Lloydová, „Drinking Behaviors and Lifetime Incidence of Date Rape Among High School Students upon nebezpečí  145

Boydova-148x210_sazba.indd 145

20. 9. 2017 11:33:38


příloha: demografické údaje o teenagerech

Tato příloha poskytuje základní demografické údaje o teenagerech, s  nimiž jsem vedla rozhovory a  které v  této knize uvádím pod jménem nebo pseudonymem, a dále zahrnuje informace o tom, kdy jsem s dotyčnými teenagery mluvila a jaké sociální sítě používají. Nejedná se o  všech 166 teenagerů, s  nimiž jsem rozhovory vedla, ani o  reprezentativní vzorek teenagerů, s nimiž jsem se setkala a jejichž chování jsem sledovala. Ačkoliv tedy nejde v  žádném ohledu o  vyčerpávající seznam, obsahuje základní informace, jež doplňují to, co se objevuje v textu knihy. Informace, které předkládám, vycházejí z toho, co o dotyčných teenagerech vím. Abych zachovala jejich anonymitu, omezuji se na obecné geografické údaje. Pokud daný teenager žije v jednom z padesáti nejlidnatějších měst USA nebo v  jeho blízkosti, uvádím jméno města, v ostatních případech uvádím pouze stát. Pokud jde o informace týkající se rasy, etnicity a/nebo náboženství, držím se v maximální možné míře terminologie, kterou použili sami teenageři. Pokud nějaká demografická nebo kulturní informace chybí, je to proto, že jsem ji neznala a  netroufla jsem si ji odhadnout. Socioekonomický status neuvádím, protože správné určení společenské třídy bývá u  teenagerů obtížné. Explicitně jsem se teenagerů neptala ani na sexuální orientaci, a proto ani tu do seznamu nezahrnuji. Součástí přehledu jsou data rozhovorů a data komentářů a také to, jaké sociální médium / jaká sociální média teenager v té době používal. U rozhovorů, které vedla má spolupracovnice Alice Marwicková, je tato skutečnost uvedena. příloha: demografické údaje o teenagerech  255

Boydova-148x210_sazba.indd 255

20. 9. 2017 11:33:42


Aaron (15 let, Texas): běloch, křesťan Rozhovor: 14. března 2007. Bez vědomí rodičů aktivní na MySpace. Abigail (17 let, Severní Karolína): běloška, křesťanka Rozhovor: 13. října 2010. Aktivní na Facebooku, dříve používala MySpace. Alicia (17 let, Severní Karolína): běloška, křesťanka Rozhovor: 10. října 2010. Aktivní na Facebooku a Twitteru, dříve používala MySpace. Allie (17 let, Indiana): běloška, křesťanka Komentáře na MySpace: 7. prosince 2007. Aktivní na MySpace. Amy (16 let, Seattle): mulatka Rozhovor: 20. ledna 2007. Aktivní na MySpace. Ana-Garcia (15 let, Los Angeles): míšenka (Guatemala/Pákistán), muslimka Rozhovor: 5. března 2007. Aktivní na MySpace. Anastasia (17 let, New York): Komentáře prostřednictvím blogu: 11. srpna 2007. Aktivní především na Facebooku, ale používá také MySpace. Andrew (17 let, Nashville): běloch, křesťan Rozhovor (vedla Alice Marwicková): 30. září 2010. Aktivní na 4chan, dříve používal Facebook a Twitter. Anindita (17 let, Los Angeles): Indka Rozhovor: 20. února 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Ashley (14 let, Severní Karolína): běloška, křesťanka Rozhovor (vedla Alice Marwicková): 13. října 2010. Aktivní na Facebooku. Bianca (16 let, Michigan): běloška Rozhovor: 26. června 2007. Aktivní na Facebooku. Bly Lauritanová-Wernerová (17 let, Maine): běloška příspěvek na stanici Youth Radio: 24. července 2006. Aktivní na Facebooku a LiveJournal. Brooke (15 let, Nebraska): běloška Rozhovor: 17. dubna 2007. Aktivní na Facebooku. Cachi (18 let, Iowa): Portoričanka Rozhovor: 18. dubna 2007. Aktivní na Facebooku, MiGente a MySpace.

256  příloha: demografické údaje o teenagerech

Boydova-148x210_sazba.indd 256

20. 9. 2017 11:33:42


Caleb (17 let, Severní Karolína): Afroameričan, křesťan Rozhovor (vedla Alice Marwicková): 12. října 2010. Aktivní na Facebooku a Twitteru, dříve používal MySpace. Carmen (17/18 let, Boston): hispánka/Argentinka, katolička Rozhovor: 21. července 2010. Focus group: 17. srpna 2011. Aktivní na Facebooku a 4chan, dříve používala Twitter a MySpace. Catalina (15 let, Austin): běloška Rozhovor: 14. března 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Chantelle (15 let, Washington, DC): Afroameričanka, křesťanka Rozhovor: 6. listopadu 2010. Aktivní na Facebooku, dříve používala MySpace. Chloe (15 let, Atlanta): běloška, křesťanka Rozhovor: 9. května 2009. Aktivní na Facebooku. Christopher (15 let, Alabama): běloch, křesťan Rozhovor: 27. června 2007. Na sociálních sítích aktivní není, nezajímají ho. Corinne (13 let, Massachusetts): Focus Group: 15. listopadu 2007. Craig Pelletier (17 let, Kalifornie): Blog: 10. února 2008. Aktivní na Facebooku a MySpace. Dominic (16 let, Seattle): běloch Rozhovor: 21. ledna 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Emily (16 let, Pensylvánie): běloška Rozhovor: 5. května 2007. Aktivní na Xanga. Fred (15 let, Texas): běloch Rozhovor: 14. března 2007. Na sociálních sítích aktivní není, důvodem je zákaz rodičů. Heather (16 let, Iowa): běloška Rozhovor: 21. dubna 2007. Aktivní na Facebooku, MySpace a Xanga. Hunter (14 let, Washington, DC): Afroameričan Rozhovor: 8. listopadu 2010. Aktivní na Facebooku. James (17 let, Seattle): běloch s předky z řad původních obyvatel Ameriky Rozhovor: 20. ledna 2007. Aktivní na MySpace.

příloha: demografické údaje o teenagerech  257

Boydova-148x210_sazba.indd 257

20. 9. 2017 11:33:42


Jenna (17 let, Severní Karolína): běloška, křesťanka Rozhovor: 13. října 2010. Aktivní na Facebooku, dříve používala MySpace. Jordan (15 let, Austin): míšenka (Mexičanka/běloška), katolička Rozhovor: 14. března 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Kat (15 let, Massachusetts): běloška Rozhovor: 20. června 2007. Aktivní na Facebooku, dříve používala MySpace. Kath (17 let, Maryland): běloška Neformální rozhovor v Coloradu: 28. července 2008. Aktivní na Facebooku. Keke (16 let, Los Angeles): černoška Rozhovor: 12. ledna 2007. Aktivní na MySpace. Lila (18 let, Michigan): Asiatka/Vietnamka Rozhovor: 27. června 2007. Aktivní na Facebooku. Lilly (16 let, Kansas): běloška Rozhovor: 16. dubna 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Lolo (15 let, Los Angeles): hispánka/Guatemalka Rozhovor: 23. ledna 2007. Na sociálních sítích aktivní není, důvodem je tlak ze strany bývalého přítele. Manu (17 let, Severní Karolína): Ind, hinduista Rozhovor: 12. října 2010. Aktivní na Facebooku a Twitteru. Matthew (17 let, Severní Karolína): běloch, křesťan Rozhovor: 10. října 2010. Aktivní na Facebooku a Twitteru, dříve používal MySpace. Melanie (15 let, Kansas): běloška Rozhovor: 16. dubna 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Mic (15 let, Los Angeles): Egypťan, muslim Rozhovor: 22. ledna 2007. Na sociálních sítích aktivní není, důvodem je zákaz rodičů. Mickey (15 let, Los Angeles): Mexičan Rozhovor: 12. ledna 2007. Aktivní na MySpace. Mikalah (15 let, Los Angeles): černoška Rozhovor (vedla Alice Marwicková): 7. listopadu 2010. Aktivní na MySpace a Facebooku. Mike (15 let, Kalifornie): běloch Neformální rozhovor: květen 2006. Aktivní na Facebooku. 258  příloha: demografické údaje o teenagerech

Boydova-148x210_sazba.indd 258

20. 9. 2017 11:33:42


Myra (15 let, Iowa): běloška, křesťanka Rozhovor: 22. dubna 2007. Na sociálních sítích aktivní není, důvodem je zákaz rodičů. Natalie (15 let, Seattle): běloška, křesťanka Rozhovor: 20. ledna 2007. Aktivní na MySpace. Nicholas (16 let, Kansas): běloch Rozhovor: 14. dubna 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Sabrina (14 let, Texas): běloška Rozhovor: 15. března 2007. Aktivní na MySpace. Samantha (18 let, Seattle): běloška, křesťanka Rozhovor: 20. ledna 2007. Aktivní na MySpace. Sasha (16 let, Michigan): běloška Rozhovor: 26. června 2007. Na sociálních sítích aktivní není, důvodem je zákaz rodičů. Seong (17 let, Los Angeles): Asiatka/Korejka Rozhovor: 20. února 2007. Aktivní na Facebooku, MySpace, Cyworld a Xanga. Serena (16 let, Severní Karolína): běloška, křesťanka/luteránka Rozhovor: 14. října 2010. Aktivní na Facebooku a Twitteru, dříve používala MySpace. Shamika (17 let, Washington, DC): Afroameričanka, křesťanka Rozhovor: 7. listopadu 2010. Aktivní na Facebooku a Twitteru, dříve používala MySpace a Tumblr. Skyler (18 let, Colorado): běloška Příspěvek na blogu: 16. března 2006. Aktivní na MySpace. Stan (18 let, Iowa): běloch Rozhovor: 18. dubna 2007. Aktivní na MySpace. Summer (15 let, Michigan): běloška, katolička Rozhovor: 27. června 2007. Aktivní na MySpace. Sydnia (15 let, Washington, DC): černoška Rozhovor: 26. září 2010. Aktivní na MySpace, Facebooku a Twitteru. Tara (16 let, Michigan): Asiatka/Vietnamka Rozhovor: 27. června 2007. Aktivní na Facebooku a MySpace. Taylor (15 let, Boston): běloška Rozhovor: 26. července 2010. Další neformální rozhovor: jaro 2012. Aktivní na Facebooku. příloha: demografické údaje o teenagerech  259

Boydova-148x210_sazba.indd 259

20. 9. 2017 11:33:42


Traviesa (15 let, Los Angeles): hispánka Rozhovor: 5. prosince 2006. Aktivní na MySpace. Trevor (17 let, Severní Karolína): běloch, křesťan Rozhovor: 9. října 2010. Aktivní na Facebooku. Vicki (15 let, Atlanta): běloška, katolička Rozhovor: 9. května 2009. Aktivní na MySpace, Facebooku a Twitteru. Waffles (17 let, Severní Karolína): běloch, křesťan Rozhovor: 9. října 2010. Aktivní na Facebooku. Wolf (18 let, Iowa): běloch Rozhovor: 18. dubna 2007. Aktivní na MySpace.

260  příloha: demografické údaje o teenagerech

Boydova-148x210_sazba.indd 260

20. 9. 2017 11:33:42


seznam použité literatury

Adlerová, Amy M., „To Catch a Predator“, Columbia Journal of Gender and Law 21 (2012), str. 130 Allenová, Anita L., „Coercing Privacy“, William and Mary Law Review 40 (1999), str. 723—757 American Library Association, „100 Most Frequently Challenged Books: 1990—1999.“ http://www.ala.org/advocacy/banned/frequentlychallenged/challengedbydecade/1990_1999 Ananny, Mike, „The Curious Connection Between Apps for Gay Men and Sex Offenders“, Atlantic, 14. dubna 2011 Anderson, Benedict, Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism, New York: Verso, 2006 (česky vydalo nakladatelství Karolinum v roce 2008 pod názvem „Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu“) Anderson, Ross, „The History of Steganography“, publikováno v Information Hiding, 1—5, Heidelberg, Springer Berlin, 1996 Angela, „BET Awards Dominate Twitter, Causes Racist Backlash“, BlackWeb 2.0, 29. června 2009, http://www.blackweb20. com/2009/06/29/bet­awards-dominate-twitter­causes-racistbacklash/ Aufderheideová, Patricia, Media Literacy: A Report of the National Leader­ship Conference on Media Literacy, Washington, DC, Aspen Institute, Communications and Society Program, 1993 Barlow, John Perry, „A Declaration of the Independence of Cyberspace“, 8. února 1996, https://projects.eff.org/~barlow/DeclarationFinal.html

seznam použité literatury  261

Boydova-148x210_sazba.indd 261

20. 9. 2017 11:33:42


Whiteová, Nicole, Janet L. Lauritsenová, Violent Crime Against Youth, 1994—2010, Bureau of Justice Statistics, NCJ 240106, 2012, http:// www.bjs.gov/content/pub/press/vcay9410pr.cfm Wilkinson, Jamie, Brad Kim, „Downfall/Hitler Reacts“, Know Your Meme, 2008, http://knowyourmeme.com/memes/downfall­hitler­ reacts Williams, Pete, „MySpace, Facebook Attract Online Predators“, NBC News, 3. února 2006, http://www.nbcnews.com/id/11165576/#. UVM1RRzvt8E Willis, Paul, Learning to Labor: How Working Class Kids Get Working Class Jobs, New York, Columbia University Press, 1981 Winner, Langdon, „Do Artifacts Have Politics?“, Daedalus 109, č. 1/1980, str. 120—136 Wolaková, Janis, David Finkelhor, Kimberly Mitchellová, „Is Talking Online to Unknown People Always Risky? Distinguishing Online Interaction Styles in a National Sample of Youth Internet Users“, CyberPsychology and Behavior 11, č. 3/2008, str. 340—343 Wolaková, Janis, Kimberly Mitchellová, David Finkelhor, „Online Victimization of Youth: Five Years Later“, National Center for Missing and Exploited Children, #07­06—025, 2006, http://www.unh.edu/ ccrc/pdf/CV138.pdf Wolaková, Janis, David Finkelhor, Kimberly Mitchellová, Michele Ybarraová, „Online ‚Predators‘ and Their Victims: Myths, Realities, and Implications for Prevention and Treatment“, American Psycho­ logist 63 (2008), str. 111—128 Wong, Jimmy, „Ching Chong! Asians in the Library Song (Response to Alexandra Wallace)“, YouTube, 15. března 2011, http://www.youtube.com/watch?v=zulEMWj3sVA World Health Organization, Expert Committee on Drugs Liable to Produce Addiction, Report on the Second Session, Ženeva, 9. až 14. ledna 1950, Tecnical Report Series No. 21. Ženeva, World Health Organization, 1950, http://whqlibdoc.who.int/trs/WHO_TRS_21.pdf/ Ybarraová, Michele, Kimberly J. Mitchellová, „Prevalence and Frequency of Internet Harassment Instigation: Implications for Adolescent Health“, Journal of Adolescent Health 41 (2007), str. 189—195

288  seznam použité literatury

Boydova-148x210_sazba.indd 288

20. 9. 2017 11:33:43


Ybarraová, Michele, Dorothy L. Espelageová, Kimberly J. Mitchellová, „The Co-Occurrence of Internet Harassment and Unwanted Se­xual Solicitation Victimization and Perpetration: Associations with Psychosocial Indicators“, Journal of Adolescent Health 41 (2007), str. S31—S41 Ybarraová, Michele, Kimberly J. Mitchellová, Dorothy L. Espelageová, „Comparisons of Bully and Unwanted Sexual Experiences Online and Offline Among a National Sample of Youth“, publikováno v Complementary Pediatrics, ed. Öner Özdemir, str. 203—216, New York, InTech, 2012 Zax, David, „Siri, Why Can’t You Understand Me?“, Fast Company, 7. prosince 2011, http://www.fastcompany.com/1799374/siri­whycant-you­understand­me Ziegerová, Susan, „Terms to Describe Addiction in the Nineteenth Century“, Victorian Web, 7. září 2002, http://www.victorianweb.org/science/addiction/terms.htm Zinn, Howard, A People’s History of the United States: 1492—Present, New York, HarperCollins, 2003 Zuckerman, Ethan, Rewire: Digital Cosmopolitans in the Age of Connection, New York, W. W. Norton, 2013

seznam použité literatury  289

Boydova-148x210_sazba.indd 289

20. 9. 2017 11:33:43


Boydova-148x210_sazba.indd 290

20. 9. 2017 11:33:43


poděkování

Jakkoliv je vydání monografie úžasná věc, představa, že nějakou knihu napíše člověk úplně sám, je úsměvná. V mé práci mi pomohla celá řada lidí a já jsem jim nekonečně vděčná za skvělé rady, podporu a redakční pomoc. Kdysi dávno kdesi v daleké zemi stála na začátku téhle knihy dizertace. V roce 2003 jsem se pustila do sběru dat o internetových sociálních sítích, což mě vedlo k tomu, že jsem si začala klást otázky týkající se chování mládeže na těchto sítích. V  průběhu času se tento záměr vyvíjel a já jsem měla to veliké štěstí, že jsem byla součástí bezpočtu týmových projektů, které daly mé práci ten správný směr. Když s přispěním nadace MacArthur Foundation vznikla iniciativa, jež později vyústila ve vytvoření platformy Digital Media & Learning, dostala jsem příležitost zapojit se do prvního rozsáhlého etnografického projektu zaměřeného na mládež v  digitálním světě. Jsem nadaci MacArthur Foundation vděčná za to, že rozhodující část tohoto projektu financovala, a  zvláště zavázaná jsem Johnu Seelymu Brownovi a  Connie Yowellové za nepolevující podporu, kterou mému výzkumu poskytují. Kontakt se stejně smýšlejícími akademiky pracujícími na podobných studiích byl pro můj projekt požehnáním. Osmadvacetičlenný tým Digital Youth, který dali dohromady Mimi (Mizuko) Ito, Peter Lyman a Michael Carter, byl pro řešení otázek, jimž jsem se v dizertaci věnovala, ideálním intelektuálním milieu. Zvláště přínosné pro mě byly rozhovory a diskuse s Becky Herrovou-Stephensonovou, Heather Horstovou, C. J. Pascoeovou a Danem Perkelem. Svůj projekt jsem začala zpracovávat na University of California v Berkeley a jsem vděčná za veškerou pomoc, které se mi tam dostalo. Především členky mé komise pro obhajobu dizertační práce  — Mimi (Mizuko) Ito, Cori Haydenová, Jenna Burrellová a Anno Saxenianová — významně přispěly k  tomu, že se mi podařilo mé nápady zpracovat poděkování  291

Boydova-148x210_sazba.indd 291

20. 9. 2017 11:33:43


do velmi dobře přijaté dizertační práce. Bez nich bych to nedokázala, zejména poté, co můj milovaný vedoucí práce — Peter Lyman — prohrál svůj boj s rakovinou mozku. Jsem vděčná všem pedagogům ze School of Information, kteří mě po celou dobu podporovali, jmenovitě pak Marcu Davisovi a Nancy Van Houseové. Když jsem obhájila dizertaci a získala titul Ph.D., zahájila jsem další sérii terénních výzkumů, a to s nejlepší spolupracovnicí, jakou jsem si mohla přát: Alicí Marwickovou. Společně jsme procestovaly jih Spojených států, mluvily s teenagery a důkladně poznávaly kulturu mládeže. Tato spolupráce mě obohatila víc, než dokážu vyjádřit. Zejména zpracování kapitol o soukromí a šikaně by bez Aliciných geniálních postřehů nebylo myslitelné. Díky Alici jsem byla schopná zrevidovat mnohé své předpoklady a posunout se o kus dál v otázkách teorie. Když jsem začala data z  výzkumů zpracovávat, pomáhala mi celá řada asistentů dohledávat odbornou literaturu a práci organizovat. Patřili mezi ně Sam Jackson, Ann Murrayová, Alex Leavitt, Heather Casteelová a  Benjamin Gleason. Jiní mi trpělivě pomáhali utřídit si myšlenky. Moji kolegové z  Berkman Center for Internet and Society při Harvardově univerzitě mi pomohli, abych se neodchýlila od původního cíle projektu, a to díky tomu, že vytvořili diskusní klub, kde jsme debatovali o odborné literatuře. Za společně strávené hodiny, strastné i  slastné, bych chtěla poděkovat jmenovitě Judith Donathové, Eszter Hargittaiové, Colinu Macalayovi, Docu Searlsovi, Davidu Weinbergerovi a Ethanu Zuckermanovi. Doree Shafrirová mi pomohla zbavit text příliš akademického dizertačního jazyka a udělat z mého materiálu skutečnou knihu. Když jsem se do psaní zamotala a ztratila orientaci, zasáhl Quinn Norton a zafungoval jako můj stylistický a  redakční guru: díky němu jsem nesystematické myšlenky uspořádala do podoby, kterou by snad někdo mohl skutečně přečíst. Kate Miltnerová mi zase byla oporou, když jsem doplňovala a zpřesňovala argumenty pro svá tvrzení. Kdykoliv jsem se na přátele a  kolegy obrátila s  prosbou o  názor, nesmírně mile mě překvapila jejich ochota číst, co jsem napsala, a říct mi svůj pohled na věc. Zejména bych chtěla vyzdvihnout skvělou zpětnou vazbu, kterou mi v různých fázích psaní této knihy poskytli Mark Ackerman, Ronen Barzel, Geof Bowker, Elizabeth Churchillová, Beth Colemanová, Jessie Danielsová, Cathy Davidsonová, Judith Donathová, 292  poděkování

Boydova-148x210_sazba.indd 292

20. 9. 2017 11:33:43


Nicole Ellisonová, Megan Finnová, Jen Jack Gieseking, Elizabeth Goodmanová, Germain Halegouaová, Eszter Hargittaiová, Bernie Hogan, Mimi (Mizuko) Ito, Henry Jenkins, Airi Lampinenová, Amanda Lenhartová, Jessa Lingelová, Nalini Kotamrajuová, Eden Littová, Mary Maddenová, Alice Marwicková, John Palfrey, C. J. Pascoeová, Jillian Powersová, Hannah Rohdeová, Adrienne Russellová, Jason Schultz, Clay Shirky, Christo Sims, T.  L.  Taylorová, David Weinberger, Sarita Yardiová, Michele Ybarraová a  Ethan Zuckerman. Jejich postřehy a  náměty mi pomohly tuto knihu vylepšit. Po celou dobu, kdy jsem na knize pracovala, mi byli nesmírnou oporou moji redaktoři v  nakladatelství Yale University Press, Alison Mackeenová a Joe Calamia, díky nimž jsem své texty dokázala zpracovat do souvislého rukopisu. Celý tým Yale University Press mi pomohl proměnit jednotlivé porůznu sepsané wordovské dokumenty ve skutečnou knihu. A  moji agenti z  ICM (nejprve Kate Leeová a  pak Kristine Dahlová) a Leigh Bureau (zejména Wes Neff) mi pomohli, abych si našla vlastní styl a dokázala si představit, jak by si tato kniha mohla najít své čtenáře. Kromě odborné pomoci při samotném psaní této knihy jsem měla štěstí i na řadu mentorů, kteří mě podpořili intelektuálně i strategicky. Za mnohé rady a  dlouhodobou podporu vděčím především Andymu van Damovi, Judith Donathové, Henrymu Jenkinsovi, Genevieve Bellové, Mimi (Mizuko) Ito, Peteru Lymanovi, Johnu Palfreymu a Jennifer Chayesové. Zvláště vděčná jsem Mimi (Mizuko) Ito, která mi během tohoto projektu byla průvodcem na každém kroku, a  svému milovanému rádci Peteru Lymanovi, který se nebál na mě vsadit. Na mentory, nadřízené a  přímluvce, kteří mi otevřeli leckteré dveře a  pomohli mi pochopit technické aspekty sociálních médií, jsem měla štěstí i mimo akademickou sféru. Poděkovat bych chtěla především Tomu Andersonovi, Adamu Bosworthovi, Lili Chengové, Corymu Doctorowovi, Caterině Fakeové, Reidu Hoffmanovi, Bradleymu Horowitzovi, Joi Itovi, Craigu Newmarkovi, Timu O’Reillymu, Rayi Ozziemu, Marcu Pincusovi, Ianu Rogersovi, Lindě Stoneové, Jeffu Weinerovi a Evanu Williamsovi. Po skončení postgraduálního studia jsem měla štěstí a našla jsem intelektuální útočiště v Microsoft Research (MSR). Jsem tu ve společnosti vynikajících akademiků, kteří mě inspirují k  tomu, abych věci promýšlela do větší hloubky. Jmenovitě chci poděkovat Alici Marwicpoděkování  293

Boydova-148x210_sazba.indd 293

20. 9. 2017 11:33:43


kové, Miku Anannymu, Andrési Monroy-Hernandézovi, Megan Finnové, Nancy Baymové, Kate Crawfordové a Mary Grayové, ale i řadě úžasných asistentů a  hostujících akademiků za neutuchající spolupráci a  rady. Vděčná jsem i všem těm lidem, kteří během let prošli MSR a spolupracovali se mnou či s  ostatními členy skupiny Social Media Collective. Nesmírně vděčná jsem matematikům a informatikům, kteří mi vycházeli vstříc. Zejména Jennifer Chayesová, Christian Borgs a Rick Rashid byli nápomocní více, než jsem si kdy dokázala představit. MSR je pro mě intelektuální základnou, díky níž mohu pracovat na svých výzkumech, a ukázkou toho, jak nesmírně přínosné může být vytvoření zdravého intelektuálního společenství pro inovativní a kritické myšlení. V  uplynulých letech jsem měla tu čest pracovat v  rámci mnoha profesních sítí, které mě v mnoha různých ohledech obohatily. Konference, workshopy, diskusní kluby a  další platformy mi díky konfrontaci s dalšími akademiky umožnily promýšlet věci komplexněji. A jsem skutečně nesmírně vděčná všem těm nejmenovaným přátelům, akademikům a  kolegům, kteří mě po celou dobu podporovali a  inspirovali. Neumím si představit, že bych tuto práci dokázala dokončit bez jejich lásky, pomoci a humoru. Nerealizovatelný by tento projekt byl také bez stovek teenagerů, kteří si udělali čas na to, aby se mnou mluvili a podělili se o své názory. Jsem vděčná i  jejich rodičům, že mi umožnili s  jejich dětmi hovořit, a také učitelům, knihovníkům, církevním představitelům, koordinátorům mimoškolních aktivit a členům komunit, kteří mě s konkrétními teenagery seznámili. Ačkoliv nemohu jmenovat všechny tyto skvělé lidi, aniž bych ohrozila anonymitu teenagerů, s nimiž jsem vedla rozhovory, za jejich ochotu pomoci mi s výzkumem jsem jim velice zavázaná. Ráda bych poděkovala také tvůrcům a vývojářům různých technologií, kteří mi pomohli získat přístup k datům nebo mě seznámili s typy chování, s  nimiž se u  konkrétních služeb setkávají. Tento úhel pohledu, ačkoliv v textu knihy není vždy patrný, mi pomohl chování teenagerů lépe zmapovat. Žádný projekt podobného rozsahu a  délky trvání není myslitelný bez podpory rodiny. Jsem neskonale vděčná své matce Kathryn, která byla ochotná se za mě postavit i přesto, že jsem zřejmě studovala mnohem déle, než považovala za nezbytné. Svému bratru Ryanovi vděčím za to, že nad šílenými nápady své starší sestry dokáže obrátit oči 294  poděkování

Boydova-148x210_sazba.indd 294

20. 9. 2017 11:33:43


v sloup takovým způsobem, že mě to vždycky spolehlivě rozesměje. Bratranci Trevorovi a  sestřenici Julii pak děkuji za to, že se vždycky postarali, abych zvládla všechny průšvihy, do kterých jsem se dostala. Hluboce vděčná jsem také svým prarodičům Dickovi a Ritě, kteří pro mě byli inspirací snad od nepaměti. Především ale mám to ohromné štěstí, že mi po celou dobu po boku stojí ten nejlepší možný partner. Někdy v průběhu terénního výzkumu ke své dizertaci jsem se seznámila se spřízněnou duší: Gilad se se mnou trmácel po celém světě, přinášel mi potřebný klid a  kladl mi zvláštní otázky o mé podivné zemi. Stál při mně v dobrém i zlém a byl mi oporou takovým způsobem, že to ani nelze vyjádřit. Zatímco dopisuji tuto knihu, roste ve mně naše dítě. Gilad i  já se společně těšíme na to, až budeme v  následujících letech sledovat, jak si Zvi osvojuje spoustu úplně nových úžasných technologií.

poděkování  295

Boydova-148x210_sazba.indd 295

20. 9. 2017 11:33:43


Boydova-148x210_sazba.indd 296

20. 9. 2017 11:33:44


rejstřík

Acquisti, Alessandro 49, 75 Adlerová, Amy 132 Allenová, Anita 79 Ananny, Mike 222, 223 Anderson, Benedict 22 Anderson, Ross 86 Appel, Jeffrey 146 Armstrongová, Heather 95, 96 Assange, Julian 250 Atto, William J. 118 Aufderheideová, Patricia 217 Bachman, Jerald 69 Barlow, John Perry 54, 213, 214 Baronová, Naomi 48 Baudelaire, Charles 243 Bayerlová, Katherine 246 Baymová, Nancy 179 Bazarova, Natalya N. 83 Bellová, Genevieve 215 Benkler, Yochai 229 Ben-Yehuda, Nachman 131 Berardo, Felix M. 146 Berardová, Donna H. 146 Bergmanová, Libby 145 Berlin, Joey 180 Bernstein, Michael S. 60 Bernsteinová, Gaia 93, 137 Bestová, Amy 41 Beyerová, Alexis Anne 147 Beyoncé (Beyoncé Knowles) 194 Bieber, Justin 179, 180 Bijker, Wiebe 57 Bird, William 109 Birnbaum, Michael 226 Blacková, Michaela 103

Blacková, Rebecca 181, 182 Block, Jerald J. 105 Boberová, Magdalena 218 Bonillo-Silva, Eduard 200 Bourdieu, Pierre 203 Brake, David 48 Brandeis, Louis 79 Briggs, Charles 188, 189 Brock, André 205 Brooks, Robert 183 Brophy-Warren, Jamin 60 Brownsberger, Will 211 Bruckmanová, Amy 224 Bruton, Finn 221 Buckingham, David 29, 217 Bukowski, William M. 31 Burrellová, Jenna 207 Calhoun, Craig 21 Calpinová, Christine 138 Cambell, Scott 15 Canningová, Andrea 181 Canterbury, Randolph J. 145 Carey, James 189 Carmichael, Stokely 47 Carr, Nicholas 116, 117 Cassellová, Justine 132 Castells, Manuel 207, 208, 247 Celesteová, Coral 231 Cerf, Vint 253 Cespedes, Danny 143, 144 Clarková, Lynn 93 Clarková Popeová, Denise 30 Clintonová, Hillary Rodham 206 Cobain, Kurt 107 Coffinová, Judith G. 28 rejstřík  297

Boydova-148x210_sazba.indd 297

20. 9. 2017 11:33:44


Cohenová, Cathy 247 Cohen, Stanley 131 Colbert, Stephen 176 Colby, Tanner 198 Colemanová, Beth 59 Colemanová, Gabriella 60, 250 Collinsová, Gail 226 Compaine, Benjamin 230 Cook, James 199 Cook, Roy 78 Corsaro, William A. 31 Cortesiová, Sandra 223 Cowley, Ben 103 Cramerová, Meg 132 Crawfordová, Kate 119, 234 Csikszentmihalyi, Mihaly 102 Culkin, John 217 Cyrus, Miley 179, 180 Danielsová, Jessie 195 David, Marshall 178 Davidsonová, Cathy 117 Davies, Chris 17 Davis, Terry 146 Deanová, Jodi 247 DeKeseredy, Walter 146 Diana (princezna) 180 Diaz, Diego 81 Dibbell, Julian 54 DiMaggio, Paul 231 Dimarcová, Alexandra Nicole 147 Donathová, Judith 64 Dourish, Paul 77 Droriová, Gili 192 Dugganová, Maeve 99 Dunbar, Robin 174 Duncombe, Stephen 246 Dyer, Richard 190 Ecclesová, Jacquelynne 113 Eckertová, Penelope 172, 197 Ellisonová, Nicole B. 18, 64 Elmer-DeWitt, Philip 126 Englanderová, Elizabeth 171 Epstein, Dmitry 234 Erdelyová, Sabrina 142 Espelageová, Dorothy 140, 160, 163, 165, 183

Eynonová, Rebecca 17, 212 Fackler, Martin 100 Favro, Tony 129 Federwischová, Anne 105 Feezellová, Jessica Timpany 248 Findersová, Margaret 246 Finkelhor, David 132, 137–141, 153 Fischer, Claude 207, 253 Flaubert, Gustave 28 Floriniová, Sarah 205 Ford, Sam 25, 176 Forteová, Andrea 224 Foucault, Michel 95 Foxx, Jamie 194 Fraserová, Nancy 21 Gainesová, Donna 46, 149 Garberová, Jenny 65 Garnham, Nicholas 208 Gasser, Urs 223, 234, 235 Gavisonová, Ruth 79, 80 Giles, Jim 224 Gillespie, Tarleton 222, 234 Gilmanová, Michele 92 Glassner, Barry 127 Goffman, Erving 66, 67, 78 Goldberg, Ivan 105 Goldstein, Sam 183 Goode, Erich 131 Gormanová, Anna 249 Granovetter, Mark 207 Grayová, Mary 47, 71 Greenberg, Andy 250 Green, Josh 25, 176 Grimmelmann, James 79 Gross, Doug 109 Grossmanová, Susan J. 145 Gross, Ralph 49, 75 Habermas, Jürgen 21 Haddon, Leslie 17, 94, 206 Hafnerová, Katie 99 Hajdu, David 131 Hall, Stanley G. 118, 119 Hammelová-Zabinová, Amy 137 Hargittaiová, Eszter 36, 75, 127, 136, 207, 218, 231–233 Harkness, William L. 146

298  rejstřík

Boydova-148x210_sazba.indd 298

20. 9. 2017 11:33:44


Hartup, Willard W. 31 Hasinoffová, Amy 142 Helsperová, Ellen 212, 218 Hendrix, Jimi 107 Hickey, Ray 103 Hinduja, Saamer 165 Hine, Thomas 118 Hinnantová, Amanda 233 Hitler, Adolf 251, 252 Hobbsová, Renee 217 Hodkinson, Paul 65 Hogan, Bernie 55 Holsonová, Laura 91 Hosokawa, Shuhei 28 Howard, Philip 248 Hufnagl, Chris 75 Hughes, Thomas 57 Charles, Darryl 103 Chavez, Cesar 249 Cho, Cynthia 249 Chou, Ting-Jou 103 Christophersonová, Kimberley 193 Ito, Mizuko (Ito, Mimi) 19, 21, 56, 216, 236 Jacková, Belinda 131 Jacobsová, Jane 155 Jahn, Rich 129 Jenkins, Henry 25, 132, 149, 176, 229– 231 Jenkins, Holman Jr. 76 Joerges, Bernward 189, 190 Johnson, Bobbie 76 Johnson, Steven 117 Johnstone, Lloyd 69 Jonesová, Lisa 138 Joplinová, Janis 106, 107 Jordan, Tommy 109 Jurgenson, Nathan 89, 90 Kahne, Joseph 248 Kangová, Cecilia 75 Kardashianová, Kim 32 Kass, Sam 52 Kelleherová, Kathleen 128 Kendallová, Lori 59, 191 Khokha, Sasha 248 Kingová, Jennifer 75

Kirkpatrick, David 69, 76 Kirschbaum, Bruce 52 Klaasová, Polly 137 Klinenberg, Eric 121 Klingamanová, Linda 146 Kolková, Beth 191 Kuhn, Markus 86 Lady Gaga 178 Lampinenová, Airi 91 Larson, Reed 113 Lauritanová-Wernerová, Bly 77, 256 Leaveyová, Pamela 249 Leavis, Frank Raymond 217 Lee, Nam-Jin 248 Leeová, Ashley 223 Leflerová, Jordan 60 Lenhartová, Amanda 15, 231 Lennox, Graeme 128 Leonardi, Paul M. 29, 57 Lesch, William 78 Lessig, Larry 133 Levineová, Madeline 30 Levy, Nathaniel 160, 165 Lewinsky, Monica 82 Lewis, George H. 35 Limbová, Melanie 242 Lincolnová, Siân 65, 202 Ling, Rich 15, 78 Lin, Nan 199, 207 Lipscomb, Thomas 78 Li, Su 75 Littová, Eden 48 Livingstoneová, Sonia 17, 21, 74, 101, 218 Llorensová, Ileana 109 Lloydová, Elizabeth E. 145 Louv, Richard 35, 109 Lovato, Demi 179, 180 Lovink, Geert 243 Lyallová, Sarah 111 Macallair, Dan 129 Maddenová, Mary 75, 90, 92 Mahoney, Joseph 113 Males, Mike A. 129 Malik, Momin 223 Mandellová, Nina 196 rejstřík  299

Boydova-148x210_sazba.indd 299

20. 9. 2017 11:33:44


Manson, Marilyn 149 Marwicková, Alice 10, 48, 81, 86, 91, 132, 157, 158, 179, 244, 255–258 Matthews, Hugh 242 Maverick, Augustus 188, 189 McPherson, Miller 199 McRobbieová, Angela 65 Mesche, Gustavo 17 Meyrowitz, Joshua 47, 48 Milner, Murray Jr. 67, 172 Miltnerová, Katharine 60, 196 Mina, An Xiao 97 Misurová, Susan 69 Mitchellová, Kimberley 137–141, 152, 153, 160, 163 Moodyová, Kate 217 Morial, Marc 129 Morrison, Jim 106, 107 Moses, Robert 189, 190 Mossbergerová, Karen 231 Nakamuraová, Lisa 188, 191, 195 Nardiová, Bonnie 59 Nelsonová, Margaret 93, 137 Newcomb, Andrew F. 31 Ne-Yo 194 Nisbet, Erik 234 Nissenbaumová, Helen 79, 80 Norman, Donald 24 Norton, Quinn 196, 250 Nussbaumová, Emily 75 Obama, Barack 188 Oliver, Martin 24 Olsonová, Parmy 251 Olweus, Dan 161, 162, 168 O‘Malley, Patrick 69 Ormrod, Richard 137, 138 Ostrenga, Kirsten (Kiki Kannibal) 142 Pahl, Ray 31 Palenová, Leysia 77 Palfrey, John 81, 133, 234, 235 Pariser, Eli 223 Pascoeová, C. J. 169 Patchin, Justin 165 Peck, Gary 146 Percy-Smith, Barry 242 Perkel, Dan 219, 291

Perry, Katy 181 Pestritto, Ronald J. 118 Petitcolas, Fabien 86 Phillipsová, Whitney 61, 196 Pigottová, Therese 183 Pinch, Trevor 57 Pinker, Steven 116, 117 Pittis, William 104 Platon 28 Polanin, Joshua 183 Poole, Chris 60 Popkinová, Helen 76 Portwoodová-Stacerová, Laura 40, 99, 100 Poulsen, Kevin 126 Prensky, Marc 214, 236 Presley, Elvis 131 Princeová, Phoebe 160 Purcellová, Kristen 15 Putnam, Robert 121 Rabyová, Rebecca 46 Rainie, Lee 99 Reaganová, Nancy 154 Reynolds, Kenneth 111 Rey, P. J. 89, 90 Rheingold, Howard 247 Robinsonová, Penelope 234 Rodman, Gilbert 191 Rosenberg, Scott 96 Rovnerová, Sandy 128 Ruefle, William 111 Rushkoff, Doug 213, 214 Saccová, Dena 133, 160 Sandvig, Christian 231 Saraceno, Jon 194 Seiterová, Ellen 242 Selwyn, Neil 231 Senftová, Terri 181 Shafer, Steven 231 Shakeshaftová, Charol 138 Shifmanová, Limor 251 Shirky, Clay 229 Schmidt, Eric 75, 76 Scholz, Trebor 243 Schorová, Juliet 242 Schulenberg, John 69

300  rejstřík

Boydova-148x210_sazba.indd 300

20. 9. 2017 11:33:44


Schüllová, Natasha 102 Schwartz, Martin 146 Sickmundová, Melissa 137 Sinclair, Brendan 190 Skenazyová, Leonora 111 Skiba, Russell 166 Slabyk, John 28 Smith, Aaron 99, 194 Smithová, Catharine 76 Smithová-Lovinová, Lynn 199 Snowden, Edward 252 Snyder, Howard N. 137, 138 Sokrates 28 Solove, Daniel 80, 97 Spears, Britney 180 Springhall, John 28, 131 Stansburgyová, Mary 231 Stearns, Peter 137 Steiner, Peter 193 Sternová, Susannah 135 Stewart, Christopher 100 Stewartová, Dodai 195 Stoneová, Sandy 54 Storment, John 146 Stryker, Cole 60 Stutzman, Fred 49, 75 Sundénová, Jenny 53 Swearerová, Susan 165 Talmud, Ilan 17 Tatumová, Beverly 200 Taylor, Mark 242 Taylorová, T. L. 59 Thompson, Denys 217 Thompson, John B. 25, 82 Thurston, Baratunde 198 Ting, Chih-Chen 103 Toddová, Amanda 151, 162, 163 Tolbertová, Caroline 231 Totten, Jeff 78 Triger, Zvi 93, 137 Trippová, Linda 82 Tufekciová, Zeynep 247 Turkleová, Sherry 53, 54 Turner, Grame 178 Turow, Joseph 75 Vaidhyanathan, Siva 220, 247

Valentineová, Gill 35, 109, 111, 128, 130 Vicaryová, Judith 146 Villaraigos, Antonio 249 Vitaková, Jessica 48 Wallaceová, Alexandra 195, 196 Walther, Joe 67 Walzová, Marty 211 Ward, Mark 253 Warner, Michael 21 Warschauer, Marc 192, 230, 231 Wasserman, Todd 181 Watkins, Craig S. 201 Webster, Frank 208 Weilová, Elizabeth 213 Weinberger, David 229 Wellman, Barry 207 Wellsová, Melissa 152, 153 Westin, Alan 80 West, Kanye 32 Wetzsteinová, Cheryl 128 Williams, Pete 126 Willis, Paul 46 Wilson, Christopher 248 Winehouseová, Amy 106 Winner, Langdon 29, 189, 190 Wolaková, Janis 139–141, 153 Wong, Jimmy 196 Yankovic, Weird Al 176 Ybarraová, Michele 140, 160, 163 Youngová, Kimberley 99 Zax, David 190 Ziegerová, Susan 104 Zuckerberg, Mark 68, 75, 76 Zuckerman, Ethan 192

rejstřík  301

Boydova-148x210_sazba.indd 301

20. 9. 2017 11:33:44


Každý den čteme, posloucháme či sledujeme všeliká vyprávění na pokračování, která se vracejí k týmž postavám, příběhům či světům. Jak jsou vystavěna? Kterak vedou naši pozornost? Lze jim vůbec porozumět coby samostatným dílům? Odpovědi hledá filmový teoretik Radomír D. Kokeš (autor knihy Rozbor filmu) na příkladu televizních seriálů, jež vysvětluje právě skrze jejich vnitřní uspořádání, práci s divákem a hledání jednotného přístupu k různorodým dílům. Výklad je rozdělen do tří oddílů a jeho názornost posiluje množství rozmanitých příkladů, dílčích rozborů i rozsáhlejších podrobných analýz seriálů, které čtenář zná či možná bude chtít poznat. Kniha Světy na pokračování nabízí zcela nový pohled na fenomén seriálového vyprávění, jímž může zaujmout odborníky stejně jako fanoušky. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

ISBN 978-80-7470-146-7

Boydova-148x210_sazba.indd 302

20. 9. 2017 11:33:44


Brilantní britský esejista a vypravěč Simon Garfield zve svými knihami k dobrodružstvím za poznáním. V Prstem po mapě sleduje historii kartografie a tím i představ o světě kolem nás. Ve svých faktografických příbězích tak např. nahlíží přes rameno viktoriánským lékařům, kteří se s pomocí mapy snažili zastavit šíření cholery, sleduje pionýrské mořeplavby, jakož i nejmodernější postupy neurovědců mapujících hlubiny lidského mozku či sociálních sítí. Mapy totiž zdaleka nejsou jen praktickou pomůckou, nesou v sobě vždy i zprávu o světě a našem postavení v něm. Nejčastěji na mapě hledáme místo, kde právě jsme či kde být chceme. Do mapy však možno vstoupit i jinak a prožít v ní nekonečná dobrodružství. Fascinující Garfieldova kniha se tomu všemu snaží přijít na kloub: nápaditě, čtivě i zábavně.

ISBN 978-80-7470-166-5

Boydova-148x210_sazba.indd 303

20. 9. 2017 11:33:44


to ější e J ožit í sl i á l n Socvot erů ži e n a g ch te ní l a   n ci á s o tíc h sí n a h á d a y d ov bo

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 355. publikaci Z anglického originálu It’s Complicated: The Social Lives of Networked Teens přeložil Lukáš Novák Redakce a jmenný rejstřík Pavel a Lucie Kořínkovi Grafická úprava, obálka a sazba písmem RePublic a BC Mikser Filip Blažek — Designiq (www.designiq.cz) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 304 stran, TS 2. ISBN 978-80-7470-165-8 Doporučená cena včetně DPH 339 Kč

Boydova-148x210_sazba.indd 304

20. 9. 2017 11:33:44


danah boydová (* 1977) je americká expertka na komunikační technologie, socioložka, která se zaměřuje na oblast sociálních médií, a také aktivistka vystupující na obhajobu práv a životního stylu dnešní mládeže.

Sociální život teenagerů na sociálních sítích

Je to složitější danah boydová

Co nového přináší teenagerům komunikace prostřednictvím Facebooku, Twitteru nebo Instagramu? Jak sociální média ovlivňují kvalitu jejich života? Znamená obrovská obliba sociálních sítí konec soukromí, jak jsme ho znali? A nakolik skutečně podporuje negativní jevy, jako je šikana, či zvyšuje nebezpečí, jež představují sexuální agresoři? Mimo jiné na tyto otázky hledá ve své knize odpovědi danah boydová, která se dlouhodobě zabývá problematikou mládeže a jejího vztahu ke komunikačním technologiím. „O tom, jak teenageři používají sociální sítě, mluví řada lidí, jen málokdo si ale najde čas na to, aby si promluvil přímo s nimi a poslechl si, co o svém životě – na síti i mimo ni – říkají. Právě to mě vedlo k napsání této knihy,“ říká boydová. V knize Je to složitější se zabývá nejrozšířenějšími mýty, které kolem aktivit teenagerů na sociálních sítích a dalších sociálních médiích panují, popisuje, jak teenageři v online světě žijí, a snaží se přiblížit to lidem, kteří o ně mají strach — rodičům, učitelům, politikům, novinářům. Jak název knihy napovídá, zjištění, k nimž během svého osmiletého výzkumu došla, nejsou jednoduchá ani jednoznačná. Přesto jsou její zjištění více než zajímavá.

to ější Je ožit í sl i á l n Socvot erů ži e n a g h c te í n n a iál c s o tíc h sí n a h á d a y d ov bo

ISBN 978-80-7470-165-8

Akropolis

9 788074 701658 Boyd_Je_to_slozitejsi_148x210x19,5_obalka.indd 1

20.9.2017 10:48:25

Profile for Filip Tomas

danah boydová: Je to složitější: Sociální život teenagerů na sociálních sítích  

http://akropolis.info/kniha/je-to-slozitejsi/

danah boydová: Je to složitější: Sociální život teenagerů na sociálních sítích  

http://akropolis.info/kniha/je-to-slozitejsi/

Profile for akropolis
Advertisement