Page 1

egon bondy gottschalk / hatto

Příteli, měj se mnou slitování! Dospěl jsem ke strašné otázce: PROČ JE BŮH? Je víc než těžko o tom psát. Už desetkrát jsem začal tento list a opět zahodil. Ale mám neodolatelnou, nutkavou potřebu to vypovědět. Dnes vím, že tato hlubina, že tato bezedná propast se ve mně otevírá již po všechna ta léta, jež jsem trávil v tomto temném kraji, v klášteře, jejž jsem si vyvolil, protože byl na nejzazším konci světa. Nepřipomínám si, asi ani ty by sis nedovedl připomenout, že by mi bylo hrozilo toto nebezpečí v letech našich společných studií, v těch krásných časech, kdy jako žízniví jeleni jsme se napájeli u pramenů tak bohatě prýštících ve zdech chartreské kapituly. Hleděl jsem tehdy obsáhnout veškeré vědění, jehož nekonečný objem mě neodrazoval, ale naopak vyzýval, oba jsme se předháněli ve studiu pradávné moudrosti Římanů a Řeků i ve studiu nejobtížnějších knih moderních učenců a jako živou vodu jsme sáli tajemství zjevená. (…) Neboť není vskutku ničeho krásnějšího na tomto světě a není větší blaženost v ničem než v nabývání poznání, které staví člověka na roveň andělů opěvujících nepřetržitě Pána a jeho Stvoření.

egon bondy gottschalk hatto

ISBN 978-80-7470-171-9

akropolis Bondy_Gottschalk.indd 1

12.12.17 13:23


egon bondy

gottschalk_hatto.indd 1

18.12.17 12:30


gottschalk_hatto.indd 2

18.12.17 12:30


gottschalk hatto

gottschalk_hatto.indd 3

18.12.17 12:30


© Egon Bondy – heirs, 2017 © Graphic Design & Cover Photo Petr Krejzek, 2017 © Editor Martin Machovec, 2017 © Filip Tomáš – Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-171-9

gottschalk_hatto.indd 4

18.12.17 12:30


gottschalk

gottschalk_hatto.indd 5

18.12.17 12:30


gottschalk_hatto.indd 6

18.12.17 12:30


Gottschalk

Král Karel, později Veliký, a dokonce císař, táhl skoro rok co rok po třicet let proti Sasům. Samozřejmě proto, aby se stali křesťany. Trvalo to od r. 772 až do r. 804. Sasové neměli Franky rádi, ba dokonce se snad troufali považovat za něco lepšího. Karel si potřeboval zajistit ústí Rýna. Sasové seděli nepříjemně blízko Cáchám, kam se Karel jezdíval koupat kvůli gichtu a zamýšlel si tam postavit ne sice hlavní město, ale hlavní rezidenci. Jen po jedné bitvě dal na místě popravit třicet tisíc zajatců a těch bitev byly desítky. Pochopitelně první, kteří mezi Sasy přišli na to, že každoroční drancování a vybíjení země není k užitku, byli saští urozenci. Ať už rezignovaně, nebo s poťouchlými myšlenkami, nebo s tichým skřípěním zubů, vlezli tedy do kádě a potom dostali košili a stali se křesťany. Mnohým se dostalo té cti, že jim Karel byl osobně za kmotra. Roku 782 byl s tím už tak daleko, že mohl rozdělit Sasko na hrabství po západním vzoru, ačkoli to bylo vlastně dělení kůže medvěda, jenž dosud nebyl zabit, a kromě Franků učinil hrabaty i nejvýznamnější domácí náčelníky, takže na papíře, resp. na pergamenu, bylo už Sasko součástí říše. Jeden z těch, kteří dobře chápali reálnou politiku, byl Bern, nyní tedy už hrabě. Vlezl do kádě i s otcem a dědečkem a těšil se nominálnímu panství nad velkým kusem země. Svobodné Sasy, kteří mu podléhali, všelijak chlácholil a ukecával, jejich dalším bojům proti panu králi Karlovi ovšem neměl sílu zabránit. Stejně na tom byli jeho kolegové v hraběcím úřadě, a není tedy divu, že se králi jejich loajalita nezdála zrovna nejpevnější. Snad právě pod tímto dvojím tlakem, aby ukázal nejlepší vůli, poslal Bern svého jediného syna Gottschalka u věku pěti let – roku 810 – na vychování do kláštera ve Fuldě. Fulda nebyla lecjaký klášter a v době, o níž pojednáváme, to už byl klášter starodávný, apoštol Germánie ho založil roku 742. Nyní měl strategickou úlohu v Karlově politice. Měl být přímo výkladním oknem nové, vyšší kultury, tj. měl být centrem intenzivního vzdělávání v křesťanské vědě, které počínalo latinou, a končilo dokonce i četbou zachovaných

gottschalk_hatto.indd 7

18.12.17 12:30


8 zlomků římských klasiků (mezi nimiž Martianus Cappella měl místo nejdůležitější: mimochodem pochybuji, že čtenář ví, kdo to byl). Krok hraběte Berna byl poněkud výjimečný. Synové hrabat neměli znát výtečného Cappellu, ale měli být už v patnácti letech s to pobíjet muže v poli a ženy, děti a starce v dobyté oblasti. Jakkoli byla klášterní výchova na vysokém stupni, tomuhle je tam nenaučili dost pořádně (i když přece jenom trochu taky). Ostatně Bern neposlal syna, aby byl mnichem, ale výslovně jen na dobré vychování. Ani saští, ani křesťanští bohové mu nedopřávali dalšího mužského potomka (tj. z manželského lože) a nechat spadnout hrabství na říši Bern zajisté nehodlal, měl k franckým okupantům stejnou nechuť jako všichni jeho soukmenovci, otroky konče. Vzdělával se tedy Gottschalk jako oblát, tj. nezavázán ani nepředurčen ke klášterním slibům, a nepochybně požíval ve Fuldě různých privilejí mezi ostatními, často přímo chudobnými spolužáky. Opatem kláštera ustanovil Karel Rabana Maura, jenž slynul pověstí učence, jenž by se mohl klidně vyrovnat ne snad Alcuinovi, ale mnoha jiným soustolovníkům královým. Tak vzdělanými lidmi se ovšem Francká říše pomalu jen hemžila, bylo jich jistě aspoň dva tucty. Rabanus vedl klášter po správných cestách a vedle toho psal a psal a psal. Psal dokonce víc, než co toho namluvil, a psal slohem sice suchým, ale gramaticky dokonalým, a někdy se dokonce stalo, že psal i libě. Čtenáři by si ho měli zapamatovat, neboť dodnes se v kostelích zpívá jeho píseň Veni creator spiritus. Budoucí věky v něm nacházely prvního německého teologa, jímž však pohříchu nebyl, neboť se jím nečekaným řízením osudu stal Bernův syn Gottschalk, jejž měl Rabanus značně v nelásce už od prvního setkání a v nenávisti po celý zbytek života. Ke Gottschalkovi existuje rozsáhlá řada pramenů. V první řadě opět Rabanus Maurus (cca 780–856), Hinkmar z Remeše (cca 805–882), Rat­ramnus z Corbie (data si zpaměti nepamatuji, ale byl to Gottschalkův přítel), leč i Agobard z Lyonu, Remigius z Lyonu, Lupus z Ferriè­ res, Walafrid Strabo aj. aj., které všechny najde čtenář v Migneho základním spise Patrologia latina, na nějž tímto odkazuji. Od dob reformačního teologa a historika Matthiase Flacia (z jeho díla se však naneštěstí právě partie o Gottschalkovi ztratila) byl Gottschalk předmětem mnoha studií a učeného bádání až po naši dobu (nedivil bych se, kdyby o něm v němčině byly i romány, v Německu je totiž možné

gottschalk_hatto.indd 8

18.12.17 12:30


9 všecko). Nadto se dochovaly i zlomky vlastních Gottschalkových spisů, zejména řada vroucích křesťanských básní. Někteří říkají, že jsou to básně velice umné, jiní je pokládají za primitivní, v každém případě jsou však psány latinou na ty časy velmi slušnou: dobrý překlad však dosud není k dispozici a neodvažuji se na něj ani já. To, že se Gottschalk takovým způsobem zapsal do dějin, začalo velmi prostě, až brutálně. Když mu bylo asi deset let, zemřel hrabě Bern a Gottschalk se stal nejen jeho nástupcem v hodnosti, ale okamžitě i dědicem statků vskutku rozsáhlých, nehledě k truhle zlatých šperků nabytých předky ve válkách. Příbuzní okamžitě pro něho také do Fuldy poslali, možná že dokonce přijeli. Rabanus Maurus sice ještě neovládal trojčlenku (tu až po generacích uměl Gerbert z Aurillacu aneb papež Silvestr II., a proto se už za jeho života vykládalo, že se upsal čertu), ale násobit a dělit uměl, a nedalo mu práci spočítat si, kolik obnáší Gottschalkovo jmění. Odmítl tedy chlapce pustit, dal jej násilím ostříhat a navlíknout mu benediktinský hábit (jiné řehole tehdy stejně ještě nebyly), čímž jej učinil z laika mnichem, a všechen jeho majetek tedy propadl klášteru. Fulda byla bohatě dotována už Karlem, ale Rabanova touha oslavit církev stavbami nevídaných dotud rozměrů pohlcovala všechno. „Zdědit“ celé jeho hrabství bylo tedy po zásluze vítané. Samozřejmě byl Rabanův čin zcela protiprávní. Porušoval celou řadu zákonů církevních i říšských, nemluvě o právech kmenových (saských), která i po anexi Franky zůstávala v platnosti. Nebylo žádné cesty, jak opřít Rabanovy nároky a jeho postup, a tak si Rabanus na to napsal sám celý jeden rozsáhlý spis, který byl právnicky nesmysl, ale samo psané slovo bylo tehdy v úctě. Běžně se uvažovalo tak, že jestliže je jednou něco napsáno latinsky, tak na tom asi něco je. Pět let zůstalo vše v klidu, ale když bylo Gottschalkovi patnáct, což je u urozenců věkem právní zletilosti, vystoupil – opět s podporou příbuzných – proti opatovi a prohlásil, že jeho rozhodnutí pokládá za nezákonné a nejen že se necítí být mnichem, ale cítí se být prostě okraden. Měl pořádnou nechuť k Fuldě a k životu v ní a naopak velkou chuť být hrabětem a při nejbližší příležitosti všechny kláštery právem válečným rabovat stejně jako jeho ostatní hraběcí kolegové. Panuje mínění, že v oněch dobách, byť už dávno nebyl temný věk, měli lidé jaksi tvrdší náturu, eventuálně byli až natvrdlí. A Sasové s Franky byli i ve společné říši jako pes s kočkou. Nové nobilitě šlo nejen o prestiž

gottschalk_hatto.indd 9

18.12.17 12:30


10 státního práva (které výslovně zakazovalo všechno to, co v případě Gottschalkově udělal Maurus), ale nakonec i o prestiž kmenovou (jak se dovídáme právě z Rabanových dopisů a spisů tohoto případu se týkajících). Koneckonců církev byla věcí státní a papež byl buď císařův úředník, nebo tajtrlík v rukou předních rodů římských. Nějaké církevní právo existovalo jen na papíře, a to ještě pouze v zárodku. Zdálo se tedy, že věc je jasná. Frank Raban se ale prostě zašprajcoval. Vzdát se byť jen jediného denáru, a to ještě ve prospěch Sasů, jejichž křesťanství mohlo právem vypadat jako přetvářka, mu ani nepřišlo na mysl. Nám na prahu XXI. století připadá trochu divné, že Gottschalka rovnou neubezdušil nebo aspoň nedal řádně pod zámek, ale byly primitivní doby. Gottschalk mohl psát na všechny strany a u mohučského arcibiskupa Otgara se domohl regulérního soudního řízení. Hrabě přece jenom nebyl jen tak někdo, na hrabatech stála říše a hrabata měla aspoň takovou pozici jako krajský tajemník KSČ. Do Mohuče byla tedy kvůli Gottschalkovi svolána celá církevní synoda a Rabanus tam stanul jako obžalovaný, na což nadosmrti nezapomněl. V říši ale již nevládl Karel, nýbrž jeho syn, který už dost stál za bačkoru, a proto byl nazván Zbožný. A tak v červnu 828, po několikadenním jednání, dopadla synoda tak, že se vlk nažral a koza zůstala celá, což se ve věcech práva děje od té doby, co právo vzniklo. Bylo uznáno, že Gottschalk není mnichem, ale že jeho jmění přesto zůstane Fuldě. Opat měl (z vlastních prostředků?) zaplatit Gottschalkovi jenom odškodné za utrpěné příkoří. Ani jedna strana ovšem rozsudek nepřijala – čehož praktickým výsledkem bylo, že mladý hrabě zůstal zatím ve Fuldě v mnišské kutně dál. Lze si představit, že mu tam život nijak neoslazovali. Tedy ho přece jenom asi strčili do díry, neboť další korespondenci v jeho při vyřizuje už jeho klášterní spolubratr Hatto. Nejen pro nás, ale i pro současníky věc volala do nebe. Rabanus narychlo vypotil učený spis O předávání chlapců klášterům, ale záležitost se dostala až k císaři. Ten nařídil svolání nové synody, tentokrát do Wormsu. Naše prameny jsou ovšem pro deváté století fragmentární (ovšem méně než o dějinách KSSS), a tak o rozhodnutí této synody nevíme zhola nic. Je však možno pokládat za vyloučené, že by byla dopadla pro Gottschalka hůř než rozhodnutí synody mohučské. Gottschalk rozhodně nemohl být a nebyl uznán za mnicha a to

gottschalk_hatto.indd 10

18.12.17 12:30


11 nakonec bylo to hlavní. Mladý hrabě, byť bez majetku, by se už na císařském dvoře neztratil, a oč přišel, toho mohl zas nabýt cestou jinou a jinde. Pro ambiciózního mladíka, jímž nepochybně Gottschalk byl, byla znovu nabytá svoboda to nejvíc rozhodující. Bylo jen na něm se jí chopit. A tu roku 830 nacházíme Gottschalka jako mnicha v klášteře Corbie (na Sommě). Co se stalo? To ovšem nevíme a můžeme jen uhadovat. Fulda nebyla klášter kdovíjaký, ale pravá studnice učenosti, a hraběcí syn se tam dostal k mnoha knihám. Vzhledem k tomu, co následovalo, musíme předpokládat, že už v době, kdy se soudil s opatem, byl jeho pravý zájem obrácen k věcem, které nejsou z tohoto království. A tak ačkoli mohl vystoupit z řádu, přece z něj nevystoupil, jen odešel z místa, které mu nemohlo být příjemné, a od Rabana, v němž zřejmě viděl osobního nepřítele, a odešel do kláštera proslulého a učeného neméně, ale za sedmero řekami a horami. Ale nejen to, Gottschalk měl už zřejmě určitou vlastní teologickou doktrínu nebo aspoň orientaci a chtěl ji vyjádřit svobodně, v prostředí, kde byla možná diskuse, ba eventuálně i šíření nauky, o čemž pod Rabanem Maurem nemohlo být ani řeči. Když přichází do Corbie, ví aspoň zhruba, co chce. Ví, co ho oslovilo, a je přesvědčen, že jen nedopatřením to uniká ostatním. Neobjevil nic nového a nevyhrabal nikde něco skrytého. Četl jen to, co četli a znali všichni. Ale četl to a viděl otevřeným srdcem. Jeho světlem je Pavel a Augustin. V Corbie našel muže, jenž se mu stal věrným přítelem, Remigia, proslulého už z doby tzv. prvního sporu o eucharistii (který nás tu nezajímá), s nímž si mohl znova pročítat to, co k němu promluvilo už ve Fuldě – a tak neváhal. Začal svým spolubratřím ukazovat a dokazovat, co je psáno, co je v samém ohnisku křesťanské duchovnosti. Pavlovo a Augustinovo učení o předurčení a o ničím neovlivnitelné moci a vůli Boží. Pavel o tom napsal Římanům krátce, ale jasně a pádně. V prvních staletích církve vystupovaly však do popředí jiné otázky. Až na počátku pátého století jeden Brit, který zřejmě prchal s posledními římskými legiemi z ostrova před hrozící anglosaskou invazí a spouští, člověk, o němž nevíme ani, zda byl dokonale ordinovaným mnichem, ačkoli měl mnišské jméno Pelagius, a který se po epizodickém pobytu v Římě vystěhoval v hluboké zbožnosti až ke svatým místům v Jeruzalémě, zvedl hlas proti, ve jménu nejen svobodné vůle člověka, ale

gottschalk_hatto.indd 11

18.12.17 12:30


12 i ve jménu Kristovy nekonečné lásky a milosrdenství. A hlásal lásku, víru, naději a konání dobra všem bližním. Nenapadlo ho, že by se tím odchýlil od blažené zvěsti evangelia a že by byl kacířem. A naslouchalo mu množství prostých lidí i učených teologů, aniž si byli vědomi pohoršení. V té době byl autoritou všeho křesťanstva hipponský biskup, který už perem rozdrtil řadu herezí. Aurelianus Augustinus byl dotazován i po pravověrnosti Pelagiovy novoty. Shledal ji lehkou a bludnou. Prohlásil Pelagia za kacíře a odpadlíka. Proklel jeho i jeho učení. Své spisy proti Pelagiovi psal po nocích, ve spěchu, utahán každodenní dřinou, kterou na něj kladl jeho úřad, jehož všechny požadavky plnil s bezpříkladnou horlivostí. Celý den projezdil na koni po své diecézi, zamořené zase jinými kacíři. Osobně je nepoháněl k soudu. Neosoboval si moc, kterou se později domnívala mít právo osobovat si inkvizice nebo papežové. Byl prostý biskup, jeden z tisíců v Římské říši, a měl na starosti, aby se chudáci v jeho městě aspoň najedli a nemocní byli ošetřeni. Při psaní u olejové lampičky často zaklímal. Byl už starý, byl stará sedřená kobyla, s pružností těla pomíjela i pružnost ducha, měl kacířů plné zuby a měl jistotu o své pravdě, a aby trávil dny a týdny teologickými spekulacemi, na to prostě neměl čas ani náladu. Spisy proti Pelagiovi podle toho vypadají a dnes po objevu některých autentických Pelagiových textů (hlavně dopisů, zčásti přímo Augustinovi) můžeme konstatovat, že se s argumentací protivníka v tomto případě nehodlal ani blíž seznamovat. Svět se ostatně doslova hroutil všem před očima a pád Říma byl jistě větším důvodem k zamyšlení než nějaký dost podezřelý kazatel obklopený ještě podezřelejšími následovníky. Čas vlastního mystického rozkochání měl už Augustin za sebou a teď mu vyhovovala víc strohost Pavlova. Psal už jako starý rutinér a nehodlal trpět odpor. Díky jeho slovům církev Pelagiovo učení do písmena odsoudila. A učení o předurčení se stalo teoreticky závazným církevním stanoviskem. Gottschalk po čtyřech stech letech tedy patrně s údivem zjistil, že se na to jaksi zapomnělo. Zdálo se, že v tomto bodě nemůže už ani mít pevnější půdu pod nohama. Jenomže, jak pravil kdosi ve Výmaru, je šedá všecka teorie a zelená se jenom bejlí. Augustinus sotva zesnul při obraně svého afrického města před Germány a ve Vienne se už sešel „koncil“, vlastně ovšem jen místní synoda, kde nejšalamounštějším způsobem za neustálého dovolávání se Augustinovy autority a proklínání kacíře Pelagia došli

gottschalk_hatto.indd 12

18.12.17 12:30


13 k závěrům, které zbožné křesťany vybízely k praxi, která s nezměnitelnou vůlí Páně a s jeho předurčením vůbec a naprosto nepočítala. Důvody byly průzračné jak křišťálová studánka. Přijmeme­‑li nezměnitelnost vůle Boží a předurčení, je třeba sice zachována křesťanská nauka, ale nemusí se zachovat křesťanská církev jako instituce udělující milosti a svátosti a za zbožné odkazy pomáhající kajícníkům k spáse. Kromě toho není jistoty, že třeba i arcibiskup je vlastně předurčen do pekla, jenže o tom neví, ale nač ho tedy poslouchat. A samozřejmě nechybí ani nejblíž po ruce jsoucí předhůzka fatalismu, který povede lidi k nemravnosti. Tak to bylo pojato prakticky a tak je to jimi přijímáno a hlásáno a praktikováno dosud, přes to všecko, že takhle „rozřešená“ otázka nevyřešila nic. Jsme v tomto bodě ostatně na samých nejzazších hranicích teologie, za nimi už je terra incognita filosofického ateismu. Gottschalk si zřejmě vůbec, nebo alespoň hned neuvědomoval, že by proti němu mohla církev něco mít. Vykládá přece jen to, co si každý může přečíst u Pavla a Augustina, tedy u autorit naprosto neotřesitelných. Kolem něj se shromažďují nejen příznivci, ale už přímo žáci. Aniž by to bylo jeho cílem, stává se jakousi hlavou jakéhosi teologického hnutí. Remešský biskup mu právě v této době dává kněžské vysvěcení, čímž Gottschalkovy názory získávají jisté úřední požehnání. Pro Gottschalka se apoštolát absolutní vůle Boží stává smyslem jeho života. Ale nehledá ani nevyvolává pře. Sedí ve své cele, promodlí na kolenou či na břiše hodiny a dny před oltářem a znova čte, dále čte a znova uvažuje a dále uvažuje. Z Písma svatého získává stále více potvrzení o své pravdě. Vypisuje si je všechna a má už z těch citátů plnou knihu. Věc je naprosto jasná. Je nemožné, aby dokonalý Bůh ponechával svět něčemu tak nedokonalému, jako je náhoda, tím méně něčemu tak špatnému, jako je lidská vypočítavost a lstivost. Bůh nadto ve své dokonalosti není a nemůže být takový, aby dovoloval zlo. Bůh dovoluje jen dobro. Je­‑li tedy někdo zlý, není tak proto, že mu to pánbůh trpí, ale musí to být jen z toho důvodu, že pánbůh to předem určil a zkalkuloval ve svém řádu spásy. Naší věcí není nad tím bádat, protože moudrost Boží je nám nedostupná – a kromě toho je zhola zbytečné to chápat. Nic se tím na faktu samém nemění. A faktem je, že právě proto, že je dokonalý, pánbůh předem určil jedny k zatracení a druhé ke spáse, čímž jeho stvořitelské dílo je vyváženo v neskonalé harmonii. Moc,

gottschalk_hatto.indd 13

18.12.17 12:30


14 vůle a moudrost Boží je tak neúplatná, že mu můžeme jen neustále vzdávat dík za nádheru jeho stvoření a není nám než přijmout z jeho rukou cokoli, ať zatracení, ať spasení, s radostí. Je dětinská a opovážlivá představa, že my můžeme vykonat něco, co by bylo naší vlastní zásluhou. Kdyby byl znal Platóna, byl by se Gottschalk zaradoval nad větou jeho předsmrtného stáří, že nejkrásnější je na světě přece jenom to, že jsme jen loutky v rukou božích. Gottschalk to neznal, ale cítil tuto radost a toto nadšení jako ohnivý plamen ve vlastním srdci. Jeho život měl smysl, a to mu bylo i důkazem, že není předurčen k zatracení. S jakým jásotem pak člověk zakouší cokoli, co dělá, a cokoli, co ho postihne! Jaká však z toho ale plyne i povinnost! Byť předem určen ke spáse, nesmí člověk ani na okamžik složit ruce v klín. Byť i předurčen k zatracení, nesmí člověk nikdy přestat Boha milovat a chválit a děkovat mu a žít v bázni boží a bez hříchu. Profesor Barth byl zajisté učenější než Gottschalk, a proto to taky dokázal napsat všecko daleko, daleko lépe a s vkusem. Před Gottschalkovým vnitřním pohledem se rozevírala Nebesa. Klášter měl potom věru úzké zdi. Radostnou pravdu musejí poznat všichni, protože Bůh chce, aby jeho dílo a jeho vůle byly známy a slaveny. V roce 838 uprchl Gottschalk potajmu z kláštera, aby se stal nejpokornějším apoštolem. A jeho budoucí nepřátelé mohli snést na jeho hlavu všelijaká obvinění, ale nikdy ho neobvinili z toho, že by se byl vyvyšoval, založil sektu, postavil se do čela, počínal si jako samozvaný prorok, blouznil mesianismem. Gottschalk chtěl prostě mezi lidi a sloužit pánubohu. Ani kdyby to nenaznačovaly (bohužel bez uvedení podrobností) primární prameny, jež máme k dispozici, můžeme si snadno představit, že v takové historické době nebylo Gottschalkovo putování světem pohodlné, ba že přímo to byl jistě život velmi pohnutý. Podle zpráv nacházíme Gottschalka už roku 840 ve Friaulu a Istrii. Cestoval tedy nejprve k Rýnu, pak Porýním, snad k Bodamskému jezeru s jeho slavným klášterem Reichenau, kde o něm jistě už věděli (Walafrid Strabo!) – tok informací v tomto věku byl podivuhodně rychlý a všeobecný –, ale zase je i možné, že se klášterům naopak vyhýbal, aby ho jako uprchlého mnicha neposlali postrkem domů. Putoval pak Rhaetií a Norikem, tehdy již vévodstvím Bavorským, kde asi poprvé narazil i na zbytky římského obyvatelstva. Někde musel přejít Alpy, neboť

gottschalk_hatto.indd 14

18.12.17 12:30


15 obejít je směrem východním nemohl. Tam už francká moc nesahala a žili tam ne­‑li lvi, tak divoši, zakládající právě říši Moravskou. Přechod Alp jej uchvátil, ale i zchvátil. Vznešenost Boží byla v těch hrozných horách ještě patrnější než na rozkvetlých lučinách a vřesovištích dolnoněmecké planiny. Přes Alpy kdysi vedly římské silnice, byť jen asi dvě, a pár stezek. Teď silnice rozvalily proudy vod a zasuly laviny kamene a přechod byl pro osamělého chodce prakticky nemožný. Poutníci na sebe čekali ve vsích pod horami a vydávali se na cestu, teprv když jich bylo dost. Hory byly nejen neschůdné, ale i plné loupežníků. Lup byl pro obyvatele Alp jedním z hlavních zdrojů obživy. Možnost nějaké trestné výpravy proti nim přesahovala naprosto síly vévodů, hrabat, císařů i králů, kolik jich kolem dokola bylo. Nadto se daly hory přecházet jen po několik měsíců v roce. Jakmile na průsmyky lehl sníh, veškerá komunikace mezi severem a jihem přestávala. V těch staletích nejednou nejeden italský velmož toho využil k tomu, aby si nasadil železnou korunu lombardskou, ba eventuálně se i prohlásil císařem, neboť pod Alpami byl pro francké vládce zřídka dosažitelný. Kdo zrovna kterého roku nominálně vládne v Itálii, v důsledku toho prostí lidé ani nevěděli. A bylo to bez významu i pro Gottschalka. Alpy přešel patrně někdy v červenci či v srpnu – v září už to nebylo jisté –, a když se poprvé podíval z jejich vrcholků dolů na jih, spatřil zcela jiný svět, než jaký znal. Už z výše to bylo vidět, a čím dále sestupoval, tím to bylo patrnější. Říše nebyla tehdy v právě silných rukou, ale minimum řádu tam trvalo. Pod Alpami panoval neustálý stav válčení všech proti všem, a i když vojska se skládala jen z pár desítek jezdců, bezbranným poutníkům byla překážkou jako dnes pancéřová divize. Kdo vkročil na italskou půdu a neměl ozbrojený doprovod, daleko nedošel, respektive musel počítat s tím, že jím budou události cloumat z místa na místo a strach ho bude honit jako nadmutou kozu. Chudákům, kteří ze zbožnosti šli navštívit slavné mučedníky v Římě, nejednou trvala cesta zpod úpatí Alp k cíli rok či dva (zato ale často uviděli kus světa). Lze předpokládat, že do Friaulu a na území velmi nestabilního patriarchátu Akvilejského (jehož sídlo se stěhovalo taktéž sem a tam podle neustálých proměn situace a ještě k tomu bývalo často vakantní nebo obsazeno někým, kdo se radši ani nehnul z Říma) nevedl Gottschalka předem pojatý úmysl, ale zahnala ho tam nějaká ta náhlá mocenská vichřice letící Popádím. V každém případě se ocitl uprostřed

gottschalk_hatto.indd 15

18.12.17 12:30


16 ruin a na prahu Barbarica, v končině dokonale nevhodné pro jakoukoli teologickou reformní aktivitu, ba i jen myšlenku. Nicméně Gottschalk zřejmě soudil jinak. V končině kdysi slavné a kvetoucí neexistovala žádná jasná organizace státní ani církevní. Dost dobře se ani v Cáchách, ani v Konstantinopoli, ani v Římě, ani v Akvileji nevědělo, komu vlastně oblast podléhá. Nároky si na ni dělali všichni, ale nikoho také ani nenapadlo, aby si tam moc pálil prsty. Byl to prostě konec světa, na tom se jedině všichni shodli. Gottschalk neznal zdejší řeči, někteří tu mluvili čímsi, co připomínalo jazyky zaalpské, někteří čímsi, co připomínalo latinu, někteří nemluvili lidským jazykem vůbec. Procházel místy, na nichž bylo možno uhadovat, že pod pahrbky porostlými býlím a roštím leží bývalá města. Procházel osadami, v nichž domky byly buď z bláta, nebo z antických kvádrů a sloupů naskládaných na sebe jako klády. Všude nacházel prastaré, často více jak půl tisíciletí rozbořené křesťanské chrámy, kostely, kostelíky a kaple, opuštěné nebo navštěvované jen pár lidmi, kteří se uměli pokřižovat a věděli, že je Bůh. Přesto se po krajině potkával s řadou poutníků, kteří byli od něj samého vlastně k nerozlišení. V roztrhaných kutnách, někdy v zašpiněných ornátech, protože nic jiného na sebe neměli, potulovali se tu clerici gyrovagi, utečenci ze všech možných klášterů, měst a biskupských škol, sotva drmolící Pater noster, neordinovaní, nevysvěcení, pobertové a někdy přímo loupežníci, ne­‑li co horšího, kteří se vydávali za kněze a kázali, křtili, pomazávali, udíleli rozhřešení za pár vajec nebo slepici. Byl to mor církve, který v těchto končinách nebylo možno vyléčit. A když Gottschalk se pokoušel začít na návsích kázat, muži mu přinášeli k požehnání polní nářadí, babky pohanské škapulíře, mladé matky krtičnaté a rachitické děti a rovnou těch pár vajec nebo ječnou placku. Že by jim snad mohl říkat něco víc, než co byli zvyklí od jeho potulných rádobybratrů, je ovšem ani nenapadlo. Přesto, tak jak se pozvolna začal učit jejich velice chudému jazyku, začala mít i jeho práce výsledky. Nesmiřitelný, zlý a nemilosrdný Bůh byl chudákům, kteří zde už po generace prožívali jen loupeže a mordování, velmi dobře srozumitelný a přijatelný. Věděli, že neexistuje ve světě žádná milost, žádné dobro, žádná láska kohokoli ke komukoli, a Bůh, který tohle předurčil, byl nepochybně skutečný Bůh. Že tento Bůh někoho spasil a předurčil k ráji, kde je co jíst a kde nestínají

gottschalk_hatto.indd 16

18.12.17 12:30


17 hlavy na potkání, bylo taky dobře vědět. V jeho nevypočitatelnosti byla možná záruka toho, že snad někdy dokonce zajdou i pozemští páni a že chudáci dostanou nazpátek i ukradenou kozu. Gottschalk musel patrně hodně slevit ze své učenosti a nechat si svého Augustina v ranci, s nímž se po cestách toho kraje vláčel, aby mohl ty lidi vůbec nějak oslovit. I spoléhal jen na to, že Bůh i zde všecko předem dokonale předurčil, a pokoušel se vodit ty, kteří byli ochotni, do polozbořených svatyň, kde jim v jazyce pro ně nesrozumitelném celebroval mše. Vlastníma rukama vytrhával plevel, který rostl kolem oltáře, na střeše kladl došky z řídké a krátké slámy, kterou vyžebral (bylo jí v prvé řadě potřeba na krmení tří či čtyř krav, které byly jediné ve větší vesnici, někde nebyla ani jedna), a pokoušel se zasazovat dveře a zatloukat prkny okna, aby do chrámu nelilo a nehnízdily tam sovy a nepelešily se lišky. To byla aktivita tak neočekávaná od nějakého uteklého klerika, že zvěst se brzo (vzpomeňme připomenuté už rychlosti šíření informací) dostala až k biskupovi v daleké Veroně, který se jmenoval Notting a dále s naším vypravováním nesouvisí. Biskup zřejmě zjistil dost na to, aby Gottschalka identifikoval, a napsal do Fuldy Rabanovi o jeho mnichovi. To šíření informací lze koneckonců dobře vysvětlit tím, že bylo jakýchkoli informací vůbec tak málo a těch, kteří si je mohli a chtěli vyměňovat, ještě méně, že o každém upšouknutí se dozvěděla vzápětí půle Evropy, tj. těch několik desítek lačně zvědavých církevníků. A to ať už šlo o pozoruhodný jev meteorologický (např. často padali za bouře z nebe černokněžníci, ačkoli Agobard z Lyonu, známý osvícenec, to vyvrací), nebo o špatné užití gerundiva v novém hagiografickém spise. Rabanus tedy také lačně četl o své černé ovci a neopominul využít příležitosti k rozsáhlé a velmi výstražné písemné odpovědi. Pacholci veronského biskupa pak rozmnožili toulající se ozbrojené bandy na cestách friaulských, aby Gottschalka lapili a odvedli tam, kam patří. A z kláštera do kláštera po tehdy značně malinké Evropě se posílaly listy se zvědavými dotazy. Doklady přežily staletí. Gottschalk chycen a odveden před Nottinga, který se tak ocitl v těžkých rozpacích, když místo vagabunda slyšel mluvit teologa, jemuž sotva rozuměl, že si umyl ruce a poslal ho do Říma. Co se v Římě dělo, bylo zaznamenáno velmi pečlivě, ale všechno to shořelo, takže nevíme nic. Papež, ať to byl kdokoli, měl věru závažnější starosti se svými bezprostředními pány, Ursiny, Colonny, či Frangipany

gottschalk_hatto.indd 17

18.12.17 12:30


18 apod., než aby ho zajímal teologický diskurs s někým, kdo zřejmě dokonce uměl latinsky líp než on. V každém případě se Gottschalk mohl vrátit na svůj konec světa, ačkoli už zůstal zřejmě v evidenci jako ten, který je s to dělat potíže. Rozhodně se na něj nezapomnělo a kdovíkdo, ale někdo přece, po čase vymohl, že Gottschalka sebrali znova a odvezli na nějaký ostrov patrně u břehů dalmatských, tj. už skutečně na samé hranice obydleného světa. A tam strávil celé dva roky, s pár rybáři a s pár drobnými piráty (velcí být nemohli, protože provoz na moři byl tak malý, že by velké neuživil) a s pár pasáky koz, s nimiž nebyl s to se nijak domluvit. I žil tam vpravdě s pocitem vyhnance a člověka zaživa pohřbeného, jemuž Bůh předurčil nevykonat žádné spásné dílo, k němuž se cítil být povolán. O tom životě na ostrově víme málo. Například nevíme, co používali místo toaletního papíru, jak to ostatně nevíme ani o císařích a papežích té doby. Nevíme, co vlastně jedl a do čeho si po jídle utíral prsty. Nevíme, v čem chodil. Na ostrově nebylo patrně z čeho udělat nějakou látku, a jestli mu ještě vůbec zbyl nějaký hábit, tak si ho jistě někam schoval a chodil v kozí kůži jako ostatní. Je dokonce otázkou, kdo mu holil tonzuru. Atd. Nicméně právě zde psal Gottschalk básně, a to jak o své hříšnosti, tak o vznešenosti Boží, a dokonce o děťátku Ježíškovi a jeho kráse a slávě. Pokud je mi známo, toto téma se v oněch časech objevovalo jen výjimečně a Gottschalkův vztah k pánubohu se nám najednou objevuje jako vroucně citově zažívaný a nejen intelektuálně reflektovaný, jak by to člověk čekal u toho, kdo nalezl pravdu a smysl svého života v hlásání nauky o neúprosném Bohu. Zdá se nám, že objevujeme člověka plného lásky, člověka odhodlaného sice ke všem zkouškám a pevného v poznané pravdě, ale nikoli fanatika, který prožívá svůj život v zuřivosti a nenávisti, neznaje štěstí, radosti ani krásy lidského citu. Zdá se nám, že máme před sebou člověka bližšího svatému chudáčkovi Františkovi, který instaluje v chrámě jesličky a miluje slunce i zvířata polní, než středověkého Kalvína, který počítá knoflíky na šatech ženevských měštek. Básníkem opravdovým však Gottschalk nebyl (v ohromném objemu tehdejší literární produkce stejně opravdového básníka nenacházíme), ale jeho texty byly po formální stránce umné a lidský cit – včetně veliké touhy po domově – opravdový. Koneckonců zdálo se mu, že jeho život dospěl ke konci. Blížila se mu čtyřicítka, věk v oněch dobách už vysoký a vzácný.

gottschalk_hatto.indd 18

18.12.17 12:30


Ediční poznámka

Rukopis souboru prozaických textů, jenž v tomto vydání nese souhrnný titul Gottschalk, není datován, ale tři známá samizdatová vydání jsou v závěru datována „20.–26. května 1988“ a na titulních stránkách mají vročení 1988. Jde o poslední prozaickou práci, kterou Egon Bondy vydal samizdatově; následuje próza Hatto, jejíž rukopis, tedy i vznik nese data „říjen 1990 – únor 1991“. Tyto dva tituly však spojuje nejen chronologie jejich vzniku a zasazení děje do středověku a starověku (lze je považovat za sérii historických novel či povídek), ale také značně komplikovaná, „kolážová“ stavba, u první z knih zjevná už z původního dlouhého titulu, u druhé skrytá, jen stěží patrná. Kniha, jejíž titul se v tomto vydání omezuje na název prvního ze sem zařazených textů, a zní tedy Gottschalk (dále Gottschalk 2017), nemá v rkp. titulní list a ani jednotlivé, sem zařazené prózy tituly nemají, ale obě samizdatová vydání mají titul GOTTSCHALK, KRATÉS, JAO LI A DOSLOV, což v prvním vydání tiskem (nakl. Zvláštní vydání, Brno 1991, s ilustracemi Pavla Reisenauera) bylo modifikováno na Gott‑ schalk Kratés Jao Li Doslov, přičemž jednotlivé tituly pokaždé předcházejí čtyři jednotlivé části knihy, což je další rozdíl oproti samizdatovým vydáním i rukopisu, kde jsou tyto části nadepsány jen římskými číslicemi I.–IV. K dovršení nejasností je akvizice rkp. díla v LA PNP (uložen zde od r. 1997) evidována pod titulem Gottschalk – Kratés – Jao Li – Esej o ontodiceji. Nejen z praktických důvodů zkracujeme tedy v nynějším vydání titul tohoto opusu: nejde totiž vlastně o čtyři, ale o pět původně samostatných textů, jak je také nyní uvádíme v obsahu. Totiž to, co je ve vydání z r. 1991 označeno jako Doslov, má v samizdatových vydáních dvě části, z nichž první je nadepsána IV. a. (vsuvka poněkud staršího data) a druhá b. (pokračování hlavního textu), přičemž v rkp. za textem prózy Jao Li (III.) bezprostředně následuje část IV. (tj. v samizdatech IV. b.), začínající slovy „Podle odhadů statistiky…“. Teprve tuto část v nynějším vydání označujeme jako Doslov, resp. Doslov (po‑ kračování hlavního textu), neboť zjevně jde o text navazující na tři beletristické texty jakožto jejich „pokračování“, nikoli o „pokračování“

gottschalk_hatto.indd 174

18.12.17 12:30


175 v celku „Doslovu“ z vydání 1991, jehož první část, původně IV. a., nyní nadepsaná jen jako Vsuvka poněkud staršího data, je tedy v kontextu celé knihy povýšena na jednu z jejích pěti částí. Rkp. této „vsuvky“, přiložen k rkp. celé knihy, je nadepsán titulem Esej o ontodiceji a datován „Telč léto 1987“, jde tedy opravdu o text napsaný téměř rok před beletristickými texty v knize a vlastním doslovem k nim. Tato „vsuvka“ je vlastně filosofický esej, na jehož začátku je rozsáhlá citace z rozhovoru s prof. K. P. Feoktistovem („letcem­‑kosmonautem SSSR“), jak ostatně sám autor uvádí po této citaci. E. B. zde zmiňuje i zdroj – ruský originál opravdu vyšel v časopise Известия 113, 23. 4. 1986, s. 3, pod titulem „Космос: Дороги прогресса“ –, ale už neuvádí, že citace pochází z českého překladu tohoto rozhovoru, který vyšel v časopisu Vesmír 12, roč. 65, 1986, s. 700–701, pod titulem „Perspektivy družicových stanic“ (český překladatel tohoto rozhovoru K. P. Feoktistova s B. Konovalovem není ve Vesmíru zmíněn). Citace není zcela přesná, něco málo je z ní vynecháno a místy je drobně upravována, např. na třech místech zrušil E. B. u jednotlivých výrazů uvozovky, jimiž Feoktistov nepochybně naznačoval jistou rezervovanost. Ve svém vlastním textu této „vsuvky“ dále autor sděluje, že vlastně jde o odpověď na kritiku z pera „dr. Carusa“, což byl v samizdatu pseudonym Petra Rezka. Šlo o Rezkovu recenzi filosofického sborníku Hos‑ tina, jejž v r. 1985 uspořádal a vydal Václav Havel (Edice Expedice 209; tiskem 68 Publishers, Toronto 1989). Rezek byl tehdy ve své recenzi značně kritický k většině studií do sborníku zařazených, obzvlášť však právě k Bondyho stati „Kritika substančního modelu“ (tato stať E. B. vyšla pak znovu ve IV. svazku jeho Filosofického díla, nakl. DharmaGaia, Praha 2013, s. 228–239; Rezek svou kritiku s titulem „Havlova filosofická hostina“ vydal nejprve samizdatově v časopise Střední Evropa, č. 6, 1986, a pak také tiskem v knize Filosofie a politika kýče, Oikoymenh, Praha 1991, kde se pasáže týkající se Bondyho stati nacházejí na s. 26–27). Samostatně a pod původním titulem Esej o ontodiceji nevyšla tato „vsuvka“ nikdy ani samizdatově, ani tiskem, ale společně s vlastním doslovem k beletristické trilogii Gottschalk – Kratés – Jao Li vyšla dokonce dvakrát pod titulem „Doslov“ (takto v uvozovkách!): nejprve ve 2. svazku Bondyho Filosofických esejů (DharmaGaia, Praha 1993, s.  128–145) a posléze ve 2. svazku jeho Filosofického díla: Juliiny otázky a další eseje (DharmaGaia, Praha 2007, s. 122–139). V obou těchto vydáních je ovšem

gottschalk_hatto.indd 175

18.12.17 12:30


176 tento esej chybně datován datem vzniku beletristické trilogie, tedy květnem 1988, nikoli „létem 1987“. Autor zde však v poznámkách pod čarou jednak „odtajňuje“ okolnosti a souvislosti oné polemiky s Petrem Rezkem, jednak vysvětluje, proč byl tento text zařazen mezi jeho filosofické eseje, a to anachronicky hned za esej Juliiny otázky z r. 1970. Kromě Feoktistovova textu je v Gottschalkovi 2017, konkrétně v povídce Kratés, ještě zabudováno pár dalších úryvků z jiného přejatého textu, totiž právě oněch několik málo zlomků z díla Kratétova, které však nejsou citovány ani v jednom ze dvou známých překladů Kratéta do češtiny, tj. ani v Kolářově překladu knihy Diogena Laertského Životy, názory a výroky proslulých filosofů (v posledním vyd. Nová tiskárna, Pelhřimov 1995, na s. 249–252), ani v Stiebitzově překladu v knize Bohové se smějí (SNKLU, Praha 1965, s. 97–99). Snad jde o autorův překlad z německého překladu z knihy Wilhelma Nestleho Die Sokratiker (1922), kterou ostatně sám E. B. zmiňuje v bibliografickém odkazu ve své studii „K problematice malých sokratovských škol“, publikované pod autorovým občanským jménem ve Filosofickém časo‑ pise XII, č. 5, 1964, s. 599, pozn. 9. (Ohledně stěží srozumitelné zmínky o „městě Ranci“, v Kolářově i Stiebitzově překladu „město Mošna“, řecky „Pera“, πόλις Πήρη v Dielsově citaci originálu, odkazujeme na vysvětlivky ve zmíněných publikacích.) Tolik tedy ke genezi knihy Gottschalk 2017, k níž zbývá dodat, že první z historických povídek, tj. vlastní Gottschalk, vyšla poněkud zkrácená v anglickém překladu ve sborníku Good­‑bye, Samizdat. Twenty Years of Czechoslovak Underground Writing (NUP, Evanston, Illinois, USA 1992; ed. Markéta Goetz­‑Stankiewicz, přeložili Milan Pomichalek a Anna Mozga). Výrazně jednodušší jsou souvislosti vzniku a vydání „románu v dopisech“ Hatto, jehož rukopis byl rovněž uložen v LA PNP v r. 1997. Text, jenž byl dle autorovy datace ukončen v únoru 1991, vyšel knižně tiskem v r. 1995 (nakl. Zvláštní vydání, Brno; edičně připravili Andrea Poláčková a M. M.; rovněž s ilustracemi Pavla Reisenauera). Na rozdíl od Gottschalka 2017 neobsahuje text Hattona žádnou explicitní nápovědu o tom, že nejde jen o Bondyho text. O tom, že část prvního z „listů bratra Hattona ctihodnému Gerbertovi“ (pasáž začínající slovy: „Během svého putování…“ a končící slovy: „… jenž ovládá dokonale metody farmacie, botaniky i chirurgie“, s. 77, je jen mírně pozměněným překladem

gottschalk_hatto.indd 176

18.12.17 12:30


177 50. kapitoly z knihy Richera z Remeše (Richeri s. Remigii extra muros Remensis monachi Historiarum libri IV) z konce 10. stol., v kterémžto díle Bondy rovněž našel inspiraci pro jméno adresáta fiktivních listů Hattonových, neboť Richer svou Historii dedikoval remešskému arcibiskupovi Gerbertovi d’Aurillac, sdělil autor něco v jednom rozhovoru až poté, co kniha vyšla (v rkp. je ovšem tato pasáž psána na vložených listech papíru menšího formátu a nese zřetelný nadpis: „Richer z Remeše o cestě v březnu r. 991“). Ani v tomto případě nevíme, kdo úryvek z Richerova díla přeložil, pravděpodobně sám E. B., avšak nikoli z původní latiny, ale opět z německého překladu, zřejmě z berlínského vydání z r. 1854: Richers vier Bücher Geschichte, über­setzt vom Freiherrn Karl v. d. Osten­‑Sacken, čehož nepřímým důkazem je přítomnost místních jmen v novodobé francouzštině (nejen Chartres a Remeš, ale též Château Thierry, Orbais a Meaux, tj. v podobě, která se v Richerově latině nevyskytuje). K těmto intertextuálním rébusům je ještě možno dodat, že řada „listů Hattonových“, plná spekulací o „prázdnotě beze všech určení“, o „svobodě Boží“, pleromatu atp. se svou stylizací i výrazivem dosti blíží Bondyho filosofickému eseji „Ontologie beze všech určení“, který byl napsán v říjnu 1991 (naposledy tiskem in Filosofické dílo II, Praha 2007, s. 375–398. Jiným příkladem textových, resp. literárních souvislostí v Hattonovi jsou letmé zmínky nejen o mnichu Gottschalkovi, ale též o anonymním irském mnichovi, z něhož se vyklube hlavní postava Bondyho povídky Mníšek (1975), která je vlastně první z jeho volného cyklu o středověkých „mnišských putováních“. (V těchto souvislostech lze litovat, že autor se v prvním zde otištěném textu nezmiňuje o Gottschalkově doloženém pobytu v klášteře v Orbais: čtenář by tak mohl ocenit další intertextuální spojitost.) Próza Hatto vyšla v německém překladu Miry Sonnenschein (Elfenbein Verlag, Berlín, 2007).*

*

Z ohlasů na první české vydání Hattona stojí za zmínku LIST O HATTONOVI EGONA BONDYHO od Ant. Váchy otištěný (bohužel s mnoha chybami) v revui Souvislosti 4, roč. 26, 1995, s. 165–173. Nejde o literární kritiku, ale o polemiku s filosofickými idejemi knihy, a to z hlediska křesťanství. Pro čtenáře však může být zajímavější Bondyho odpověď datovaná 29. X. 95, otištěná tamtéž, v níž se pokusil ideje vyslovené v Hattonovi obhájit. Soupis errat k této publikaci vyšel v Souvislostech 2–3, roč. 29, 1996, s. 286.

gottschalk_hatto.indd 177

18.12.17 12:30


178 Co se týče práce s texty, postupovali jsme obdobně jako u předešlých titulů této ediční řady. Knižní vydání byla kolacionována se samizdatovými (to se ovšem týká jen Gottschalka 2017) a zejména s rukopisy. V případě Gottschalka 2017 nebyly shledány – kromě výše zmíněných, později dodaných titulů k jednotlivým částem knihy – skoro žádné rozdíly. Rovněž rkp. Hattona se od prvního knižního vydání tohoto díla liší jen v maličkostech. Především v jednom, ovšem dosti nápadném případě však bylo nyní rehabilitováno rkp. znění, totiž autorův neologismus „musení“, jenž se v rkp. vyskytuje mnohokrát, a to bez uvozovek, nicméně posléze byl po dohodě s editorem pro vydání z r. 1995 častěji nahrazován infinitivní vazbou „muset být“ či substantivem „nutnost“; tento neologismus byl nyní několikrát vrácen, neboť v prvním vydání byl nahrazován mechanicky, občas bez ohledu na syntaktické vazby. Další různočtení kromě standardních oprav pravopisných a interpunkčních vypisujeme níže. Citace textů a nápisů a (pseudo)epistolografické texty tiskneme kurzivou; pasáže zdůrazňované v rkp. podtržením tiskneme tučnou kurzivou kromě míst v „Hattonových listech“, kde ponecháváme podtržení, aby byl zvýrazněn „rukopisný“ charakter těchto pasáží (tak již ve vyd. z r. 1995).

Opravy: Passim: Dle rkp. rozlišujeme psaní Bůh a pánbůh a sjednocujeme psaní Boží s velkým počátečním písmenem, tam kde jde tak jako v případě psaní Bůh o evokaci výrazu náboženské úcty. Názvy říší píšeme s velkým počátečním písmenem Římská říše, Moravská říše, Západofrancká, Východofrancká říše, resp. Západní a Východní říše. V Gottschalkovi 2017: passim: Hipparchiá → Hipparchie. … se nedozvídali, že v jiném světě → … se nedozvídali, že s. 20 tomu tak je v jiném světě … vybírané u bankéře na otcovo konto → … vybírané u bans. 30 kéře z otcova konta.

gottschalk_hatto.indd 178

18.12.17 12:30


179 s. 34

s. 36 s. 39 s. 47 s. 49

s. 49

s. 50

s. 60 s. 61

… při hrozném zničení říše Čchin → … při hrozném zničení za říše Čchin r. 221 [datum doplněno podle rkp., předložka dle smyslu: šlo o zničení starých knih při založení říše Čchin, nikoli o zničení této říše] … že váš vznešený otec byl křivě obviněn, ačkoli naopak se stkví humánností a věrností. → … ačkoli se stkví… … osvědčil… velkým válečníkem… → … osvědčil… být velkým válečníkem… … že se vojskům Wu nemůže ani odhodlat postavit → … že se vojskům Wu nemůže ani postavit. … zkonstruovat „elektronického člověka“ → zde v originálu následuje otázka a odpověď: Izvestija: Robota? / K. Feoktis‑ tov: Ne zcela stoprocentně. Je jisté… … pro případnou obranu sebe sama: → pro případnou opravu sebe sama [dle originálu; v smz. vydáních i ve vyd. z r. 1991 jde zřejmě jen o chybné čtení]. … a všude ,přítomno‘ každé částici univerza → … v každé částici… [citace však nebyla ověřena podle anglického vydání (Hubert Reeves, Atoms of Silence: An Exploration of Cos‑ mic Evolution), z něhož ji zřejmě E. B. přeložil]. … Člověk se asi cítí volán → Člověk se jaksi cítí volán [dle rkp.]. … „zdegeneruje­‑li pod zvířecí úroveň i ve svrchovaném blahobytu“ [v rkp. je celá tato pasáž dopsána jako vsuvka, kde druhé uvozovky chybějí; v předchozích vydáních je v uvozovkách jen spojení „zdegeneruje­‑li“, což je zřejmě omyl, proto uvozovky posouváme dále; snad jde o citaci z neidentifikovaného textu].

V Hattonovi: … který se nedostal dál než v jinošství k bratřím v Corvey s. 73 → který se v jinošství nedostal dál než k bratřím v Corvey [dle rkp.]. … Jakmile jsem uslyšel jméno Heribardovo → Jakmile jsem s. 75 uslyšel jméno Heribrandovo [v rkp. celkem třikrát je toto jméno napsáno správně podle Richerova originálu, zkomolenina „Heribard“ se vyskytuje jen ve vyd. 1995].

gottschalk_hatto.indd 179

18.12.17 12:30


180 s. 90

… ne že bych si na ně nevzpomínal – ačkoli i to bylo často s velikými obtížemi… → ačkoli i vzpomenout si bylo často… … které ješitný opat Šalamoun → které ješitný svatohavel‑ s. 96 ský opat Šalamoun [doplněno dle rkp.]. s. 99–102 Počínaje replikou „Takového páva mi nenaservíroval ani Svatý otec“ a konče replikou „Nehledě na to, že tu je dvojí pokladna“ zavádíme velká počáteční písmena na začátcích fragmentárních replik, kde též rušíme pomlčky: ty ponechány jen na koncích těchto replik pro naznačení neukončenosti, jak je ostatně v psaní E. B. obvyklé. s. 109 Vždyť i kdyby ani těchto opor… → Však i kdyby ani těchto opor [dle rkp.]. s. 122 Dějovou vsuvku počínající slovy „V kamenné síni…“ oddělujeme od textu dopisu třemi pomlčkami. s. 139 … jak se na ně na hradišti chystali → jak se na hradišti chystali k výpadu [dle rkp.]. … že vidí i v ní jak zvířata → že vidí i v ní, jak umějí zvířata s. 149 [dle rkp.]. … před otroctvím Maďarů → před otroctvím u Maďarů s. 153 [dle rkp.]. M. M.

gottschalk_hatto.indd 180

18.12.17 12:30


Errata k Invalidním sourozencům (2012) Ve vydání knihy Invalidní sourozenci v této ediční řadě (2012) se bohužel vyskytuje několik chyb, za něž je odpovědný editor. Většinu z nich zjistila slovinská překladatelka této Bondyho prózy Tatjana Jamnik, jíž za to patří dík. Čtenáře tedy prosíme, aby registrovali níže vypsané opravy: s. / ř.

má být:

7/1. zd.

… a v každé měli pivo.

24/20. sh.

… že jak do téhle sklenice“ – a zvedl…

28/6. sh.

Uděláme si to sami.“

42/17. sh.

… až doprostřed pokoje, a pak teprv…

67/12. sh.

… poznamenala sestřenka. „Ale Alžířan je…

75/9. sh.

… řekl A., „my bychom…

89/8. zd.

… solipsistní, bez možnosti lidské…

104/18. zd.

… dopadat bomby a vody nad hlavu, byla příliš…

118/2. sh.

… bylo nařízení o pracovní povinnosti…

125/2. zd.

Dělám to pro poctivost.

129/3. sh.

Jak to sakra dokáže? pomyslel si…

138/6. sh.

… se stromy a sdělovala jim…

143/4. zd.

Všude bylo mokro, ale vody…

152/12. zd.

„Proč? Vždyť to posledně…

174/11. zd.

utíkej metrem tramvají

189/3. sh.

Dodatek 164

gottschalk_hatto.indd 181

18.12.17 12:30


Obsah

Gottschalk

5

Gottschalk 7 Kratés 25 Jao Li 34 Vsuvka poněkud staršího data 49 Doslov (pokračování hlavního textu) 57 Hatto 65 Ediční poznámka Errata k Invalidním sourozencům (2012)

gottschalk_hatto.indd 182

175 181

18.12.17 12:30


egon bondy gottschalk hatto

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 358. publikaci Ediční příprava Martin Machovec Redakce Dominik Melichar Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydání (v tomto souboru), 184 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-171-9 Doporučená cena včetně DPH 230 Kč

gottschalk_hatto.indd 183

18.12.17 12:30


zky, kdy kdo před zápase s družstvem e táhlo obvykle

je to do vedlejšího klusem, a nedošli oci, šaman odlezl ný pes. oslouchat neustálé ručeně spolehlivý

ozhovory ženských tě idiotičtější, a bál k nim přiblížit

egon bondy hry

egon bondy máša a běta

Syn Otče?! Naše společnost ti poskytla televizor, a ty by ses dopustil zločinu proti státnímu devizovému hospodářství? A zač si pak máme v Sovětském svazu opatřovat pšenici? Myslíš, že mu ji imperialisté dodávají zadarmo? Otec Dodávají, nedodávají – kolik by ti nádražáci za to chtěli? A nemohlo by se to odvozit na kolečku, aby to bylo levnější? Syn Chápu tě, otče. Myslíš postaru. Tak tě tomu celý život učil kapitalismus. Otec Coooo? Syn My, mladá generace budovatelů socialismu, vás musíme naučit myslet jinak! Otec Cože? Syn Kapitalismus a buržoazie ve vás vychovaly sobecký individualismus, otče, jedině v kolektivu však najdeš štěstí. Otec Coooo? Syn Nyní se radostně chopíme krumpáčů i lopat, vybudujeme naši zem jako květ, štěstí již přestalo být problémem! – Jak napsal již kdysi A. J. Liehm: Štěstí je pracovat a žít v SSSR! Otec Coooo? Syn (po pomlce) Vstoupil jsem do VB.

egon bondy hry

ISBN 978-80-86903-43-9

ISBN 978-80-86903-72-9

AKROPOLIS

AKROPOLIS

egon bondy mníšek vylitý nočník

egon bondy invalidní sourozenci

Slavnost Tajuplný ostrov aneb Dva roky prázdnin byla první velkou příležitostí si zašílet. Zlolajné jazyky sice tvrdily, že to nebudou bohužel dva roky prázdnin, ale nejvýš dva měsíce, protože lidi se pod zemí bojej a vylezou – někteří dokonce šířili odporné zprávy, že viděli postižence vystrkovat nos ze zbořeniště, ale A. a B., stejně jako všem ostatním, byli už lidi tak fuk, že by si byli uspořádali slavnost třeba na střeše Baráku. (Rozumí se: generálního štábu.) Federální invalidi se k sezvání oslavy dali inspirovat tím, že objevili, že jeden obrovský sklad potravin se v jejich milovaném městě nepropadl do země, něco se tam zadrhlo a bouda vysoká jako hrom vykukovala z rumiště šikmo nahnutá jako strašák v poli, a když se prohrabali ke skleněným stěnám, jež do výše desátého patra udělali architekti pro estetiku, rozbili je Bojovníci za lepší budoucnost svými handgranáty, a tak učinili asi jediný rozumný skutek svého bytí. Ze skladu teď vynášeli invalidi nepřetržitým proudem jídlo a pití, a když vzkázali do vesnic, aby si přijeli, narukovali i družstevníci a před nosem nedaleko stojícího Baráku se futrovali i na deset let dopředu. Důstojníci se asi mohli zmámit vzteky.

egon bondy invalidní sourozenci

egon bondy bratři ramazovi

Redaktor opakoval znova, co už řekl, snad aby to zvěstoval i nově příchozím: „To, co mě v Československu nejvíc a neustále překvapuje, je československá ekonomika a to, že tu je taková spousta mladých tajných policistů...“ „To už povídal – “ tlumočil K. ostatním, „že tu je moc mladejch estébáků.“ „Řekni mu, jaký to bylo loni na tom plese,“ ozval se nevzrušeně někdo zezadu. „Jo, na tom plese, no to máš tak...“ začal svou hatmatilkou vykládat K. Hatmatilka byla tak elementární, že redaktor jí sotva rozuměl, zato jí skoro úplně rozuměli všichni ostatní. A tak sledovali, jak K. vypráví, a přerušovali ho a doplňovali. Jak údajní pořadatelé najednou zvolali: „příslušníci, vpřed“ – a pustili se do mlácení hostí. Jak pořadatel vzal Kukalovi občanskou legitimaci, roztrhl mu ji a na místě ho zatkl proto, že nemá občanský průkaz. Jak pořadatel, když kopal jednu ženskou, prohlásil, na vyzvání, aby se legitimoval: „My se legitimovat nemusíme.“ Jak zkopali Lanďáka, a když mu Havel chtěl jít dosvědčit, že byl kopán, zavřeli oba dva.

egon bondy mníšek vylitý nočník

AKROPOLIS

egon bondy bratři ramazovi

h sto let! Nebo Nebo se svět tak áku je jiný chování Co si udělali, to maj. není Bůh. Toho by Bylo by ho na to boha, je všechno d sto lety se mohli m, že není-li boha, jošo, právě naopak. nec lajsnout, co chceš. pravit. Není-li boha, to napravil? ním? A je mnoho udělal ty, hroznějšího, a jsou z něj kariéry boha, můžeš si jen tskej pozor, ale to – vždyť bez boha jsi který vládne, tě stejně – a už jsi jeho.

egon bondy šaman

Svlékla se a nohy si přikryla širokou sukní. Dlouho nemohla usnout. Venku jiskřily hvězdy. Měsíc odkudsi zpoza domu osvětloval průzračnou krajinu. Koruny stromů lehce šuměly. Když otevřela oči, uviděla v okně stát temnou postavu. Výkřik jí nevyšel z hrdla. Mladý muž oděný jako uhlíř na starých rytinách se pomalu otočil kolem osy a sestoupil po neviditelném žebříku. Malátně se posadila na lůžku, nohy spustila těžce na zem a přejížděla si rukou čelo. Kdo byl ten muž, který ji už dvakrát navštívil – a to ne vždy v noci – který jí ale nikdy nic nevysvětlil? Bála se, ale cítila k němu víc důvěry než k mnohému ze známých. Měl pro ni nějaké poselství nebo nějaký úkol? Proč se s ním nedalo nikdy mluvit? Jako by nesla velkou tíhu, došla k oknu. Žebřík tam už nebyl. Dvě vysoká patra zámku stála nad poslední, třetí terasou, která se i za měsíční noci nořila ve tmě, ale tu ho uviděla: stál jako jedna ze soch na kamenné balustrádě, a kdyby nebyla věděla, že je to on, byla by ho klidně, jako kdokoli jiný, považovala za sochu. Na předprsni okna ležela vydrolená omítka. Brala kousky a házela je po něm. Tak by s ním chtěla mluvit!

egon bondy máša a běta

egon bondy šaman

ysoké trávě, přihodilo ujíce zasedli opodál své starosti. Šamanovi a hlavě. do právě nepřítomný ětší kus masa, lepší odobně, – a dokázali edne. o vykládali jazykem ta slov o tom, jaký je

ISBN 978-80-87481-65-3

AKROPOLIS

AKROPOLIS

akropolis

31.8.2007 17:06:51

Bondy V desky DEF.indd 1

30.6.2008 12:22:22

www.akropolis.info

gottschalk_hatto.indd 184

18.12.17 12:30


egon bondy gottschalk / hatto

Příteli, měj se mnou slitování! Dospěl jsem ke strašné otázce: PROČ JE BŮH? Je víc než těžko o tom psát. Už desetkrát jsem začal tento list a opět zahodil. Ale mám neodolatelnou, nutkavou potřebu to vypovědět. Dnes vím, že tato hlubina, že tato bezedná propast se ve mně otevírá již po všechna ta léta, jež jsem trávil v tomto temném kraji, v klášteře, jejž jsem si vyvolil, protože byl na nejzazším konci světa. Nepřipomínám si, asi ani ty by sis nedovedl připomenout, že by mi bylo hrozilo toto nebezpečí v letech našich společných studií, v těch krásných časech, kdy jako žízniví jeleni jsme se napájeli u pramenů tak bohatě prýštících ve zdech chartreské kapituly. Hleděl jsem tehdy obsáhnout veškeré vědění, jehož nekonečný objem mě neodrazoval, ale naopak vyzýval, oba jsme se předháněli ve studiu pradávné moudrosti Římanů a Řeků i ve studiu nejobtížnějších knih moderních učenců a jako živou vodu jsme sáli tajemství zjevená. (…) Neboť není vskutku ničeho krásnějšího na tomto světě a není větší blaženost v ničem než v nabývání poznání, které staví člověka na roveň andělů opěvujících nepřetržitě Pána a jeho Stvoření.

egon bondy gottschalk hatto

ISBN 978-80-7470-171-9

akropolis Bondy_Gottschalk.indd 1

12.12.17 13:23

Egon Bondy: Gottschalk – Hatto  
Egon Bondy: Gottschalk – Hatto  

http://akropolis.info/kniha/gottschalk-hatto/

Advertisement