Karol Sidon: Obrana absolutního postoje by Akropolis

Sešity pro mladou literaturu a diskusi, duben 1969, ročník 4, číslo 30, s. 1

Karol Sidon Obrana absolutního postoje

Karol Sidon

Obrana

absolutního postoje

Publicistické a jiné texty z šedesátých let

Publikace vychází za podpory Nadace Židovské obce v Praze a Ministerstva kultury ČR

ISBN 978-80-7470-529-8

ISBN 978-80-7470-548-9 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-549-6 (ePUB)

Lákají mne příběhy, nad nimiž možno jenom zoufale krčit rameny.

Literární noviny, 25. července 1968

Když jsem byl panicem, začal jsem být básníkem. Obojí se výborně doplňovalo.

Co se mi nepodařilo ve funkci prvé, uskutečnil jsem ve funkci druhé.

Literární noviny, 7. srpna 1965

Jedete do Osvětimi?

Tady

se ještě mohli zachránit, kdyby vyskočili.

Někteří

vyskočili. Většinu jich postříleli. Hlídali to

shora,

seděli na střechách vagonů.

Literární noviny, 1. října 1966

Já nejsem černý a oni nejsou bílí: kam až tedy může sahat porozumění?

Literární noviny, 25. července 1968

← Reprodukce pochází z Digitálního archivu časopisů, provozovaného při výzkumné infrastruktuře Česká literární bibliografie Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. – https://clb.ucl.cas.cz/ (kód ORJ: 90243).

Úvodem

Když více než osmdesátiletý úspěšný a talentovaný spisovatel přistoupí na vydání svých textů z mládí, odhadoval bych, že tak činí, neboť předpokládá, že tyto texty mají nějaký význam i mimo dávno zašlé aktuální souvislosti. Když více než osmdesátiletého přítele tohoto autora požádají, aby k tomu textu napsal předmluvu, pak nepochybně proto, že se očekává, že na takové souvislosti bude schopen poukázat.

Karola Sidona znám opravdu dlouho, déle než půl století, a vždy jsem jej pokládal za svého přítele. Je o několik let starší než já a v polovině šedesátých let

minulého století jsem já ještě žádné literární ambice neměl. Přesto jsem se v redakci tehdy prominentního týdeníku Literární listy ocitl o několik měsíců dříve než Karol Sidon, který v Literárkách publikoval již několik

let. Psal se rok 1968 a do okupace zbývalo ještě pár důležitých měsíců. Karol byl v té době znám především jako scenárista Juraje Jakubiska a já jsem byl snad známý předák studentského hnutí. Prožili jsme spolu těch několik měsíců probuzené svobody a asi nejvíc nás poznamenaly potom ty první dny po srpnové okupaci, kdy jsme vydávali legální Literární listy pokoutně a takřka ilegálně, a pak po podepsání moskevských dohod 28. srpna 1968 jsme také prožili rozkol v této redakci, který je dnes už spíše zapomenut, ale tehdy šlo o otázku zcela zásadní. Přihlásit se k podepsaným dohodám a být s „Nimi“ tak jako „Oni“ prohlašovali, že jsou s námi, anebo tyto kapitulantské dohody odmítnout, a tak vlastně vypadnout z „normality“ a posléze pak důsledně i z legality. Většina byla v té době pro společnou frontu, a tak odstartovala trapná předehra tuhé normalizace, v níž osmašedesátníci ještě vedli ústupové boje. Redakční menšina, renomovaný spisovatel Jaroslav Putík, Karol Sidon a já, kompromisy dělat nechtěla. A tak naše texty nedošly publikace nejen v Literárkách, ale nakonec nebyly publikovány vůbec. Můj text dokonce odmítli sazeči v tiskárně Melantrich vysázet, protože hodnotil dubčekovskou kapitulaci

jako zradu. Tento boj přinesl první porážku a těch dalších pak bylo nepočítaně. Pro nás, Karola a mne, byla osudová zkáza Literárek, tehdy už nikoliv Literárních listů, ale jen Listů. Karikaturista Milan Liďák známý jako Haďák tehdy poznamenal, že půjde-li to takhle dále, z titulu brzy zůstane jen „Y“. Dopadlo to hůře. Listy odešly do emigrace. A z nás se stali disidenti.

Já jsem nastoupil v Družstevní službě Praha 1 jako „PHDR“ čili pochozích hlídek dispečer. Karol se nějakou dobu pokoušel uživit jako scenárista při adaptacích klasických autorů, ale posléze po několika peripetiích skončil jako prodavač tisku PNS v Jindřišské ulici. Tuhle kariéru mu překazila aféra kolem osobního života Ludvíka Vaculíka, který normalizovaný tisk skandalizoval nechutným způsobem.

Prodavač novin Sidon zareagoval pro sebe signifikantním způsobem a věnoval čas v prodejní budce PNS tomu, že nůžkami pečlivě vystříhal z jednotlivých novinových výtisků skandální fotodokumentaci. Takto upravené noviny šly opravdu na dračku, také jsem si tehdy jedny koupil, ale Karol dostal z budky vyhazov, byl propuštěn. No a pak se naše cesty rozešly. Já jsem tady zůstal a Karol odešel do Německa na studium Hochschule für Jüdische Studien v Heidelbergu. Již předtím se prudce judaizoval. Neměl to snadné. Odbornou terminologií byl totiž „tatínkovec“. Kdo se narodí židovské matce, je v židovském smyslu Židem.

Pokud matka není Židovka, ale otec ano, musí tento člověk, pokud chce být Židem, konvertovat. Studium trvalo několik let a pro Karola to byla hodně těžká léta nejenom ekonomicky. Studium však slavně ukončil, byl sice nejstarším studentem v ročníku, ale tím nejúspěšnějším. A mohl zastávat úřad rabína.

Do Prahy se tedy vracel nikoliv spisovatel Karol Sidon, ale rabín Sidon, a pokud se nepletu, jeho spisovatelská aktivita na řadu let pohasla. Tuto část Karolova života jsem už sledoval spíše zpovzdálí, ale se sympatiemi a plným respektem.

Zdeněk Pinc

Absurdní divadlo v městě Ž.

Tvář, červenec 1964, ročník 1, číslo 5–6, s. 16–18

Město Ž. má šedesát tisíc obyvatel a má též divadlo, které sestává z hlavní budovy, z budovy správní, budovy zkušební, z dílen a ze 322 osob personálu. Hraje se denně: opera nebo balet nebo činohra. Návštěvnost je 55 procent. 347 představení ročně, to znamená roční výtěžek 2 miliony korun — na první pohled suma dost vysoká, ale dělíme-li ji počtem zaměstnanců, vyjde nám, že měsíční příjem každého z nich by měl činit pouhých 510 Kčs.

Z tak velikého příjmu by se sotva dalo žít, a proto stát divadlům v takovéto situaci vypomáhá. V celostátním

Tvář, červenec 1964

měřítku přispívá ročně na divadla částkou 210 milionů — a tak si divadlo v městě Ž. může z této sumy strhnout jen pro sebe 6 milionů a svým 322 osobám tak zabezpečí průměrný měsíční příjem jednoho tisíce pěti set.

Nemysleme chvilku na mnohem vyšší číslice ztrát v národním hospodářství a tvařme se, že problém divadel je posledním případem, před jehož rozřešením stojíme. Nuže:

Jako v každé správné detektivce je okamžitě na očích nepravá matoucí stopa: divadla by měla předvádět hry takové, herci by měli hrát tak, režiséři by měli režírovat tak, že by se lidé prali o vstupenky! Dnes v městě Ž., městě nikterak nekulturním, panuje vzhledem k divadlu nálada lhostejná. Intelektuálské kruhy sice vědí, že v některých hercích je více, než jim repertoár dovolí, ale do divadla jdou jen tehdy, když jim text hry není jinak přístupný. Studenti zase penězi neoplývají, a tak jdou raději dvakrát do kina, než by se jednou po dvě hodiny nudili ve třetí řadě v divadle — krom toho není ze třetiny levných míst v divadle vidět na jeviště. Ostatním měšťanům pak vyhovuje jen klasika nebo odvážná legrace. (Bylo by dobré s lidmi zacloumat! Podívejme se na Semafor!) Ale problematika divadelní úrovně je klamnou stopou. Představme si totiž klidně, že by divadlo v Ž. skutečně bylo středem zájmu, že by lidé skutečně stáli dlouhé fronty na lístky, že by diváci zaplni-

li s vděčností i místa, ze kterých není vidět na jeviště: ekonomická, a tedy podstatná situace by se změnila jen minimálně — stát by nedoplácel šest milionů, ale „jen“ pět a půl.

Je to špatná detektivka, ale já jsem ji nevymyslel — hned příští stopa je ta pravá: propusťte tedy dvě třetiny divadelního personálu! Při stejné výši měsíčních příjmů bude divadlo moci žít jen z vybraného vstupného a nepříjemná gloriola příživnictví rázem pohasne…

Ale i to je falešná detektivka, neboť vycházíme z falešného, neexistujícího stavu. Vzpomínám si na maličkost, která objasní současný stav. Ředitel dospěl k názoru, že nemá smysl živit neschopné lidi, a podal návrh na propuštění dvou členek souboru. Závodní výbor, jehož nesouhlasu se ředitel nejvíc obával, návrh schválil. Jaksi náhodně, protože jinak je jeho posláním hájit práva a zájmy personálu. Ředitelův návrh zamítl národní výbor. Ale ředitel se nevzdal; spor trval dva dlouhé roky a členky, které se po celý ten čas neobjevily na jevišti, na prknech, která znamenají svět, pobíraly po ty dva dlouhé roky dál svůj dřívější plat.

Detektivka začíná znovu, ale trochu složitěji. Zapletli se do toho lidé. A pak, vlastně to ani není už detektivka, protože konec je jediný možný a známý (snížit stav o dvě třetiny osob), spíš jde o jakési obohacení, o psychologii…

Kdo z nás by si vzal na svědomí celé dvě stovky lidí, celostátně se to bojím počítat? Kdo by těm lidem, jednomu po druhém, uměl říci, tak jdi si, kam chceš? Kam se vrtne zpěvák, který nikdy nedělal nic jiného než divadlo a zpěv — a ani to neumí dobře? Kam půjde takový příslušník průměrné řemeslné šmíry, když divadla budou propouštět? Jistě, většina uměleckého personálu má s uměním málo společného, snad řemeslo, ale ani to mnohdy ne…, ale když to šlo dříve, dříve nebyla kritéria tak vysoká, divadlo je chytlo jako chytí mucholapka mouchu… kdo jim na vlastní odpovědnost rozváže pásku na očích, když stojí na okraji srázu?

Nebo je snad možné se domnívat, že ti lidé právě z lásky k divadlu odejdou?

Je snad možné, že si uvědomují, kdo jsou?

Nepřehánějme, ale vědí oni vůbec, že jsou příživníky?

Nevědí nic. Nechtějí nic vědět. Nechtějí nic slyšet. Zacpávají si uši svou hysterickou láskou k divadlu tam, kde by měli poslouchat suchá čísla. Nechtějí si připustit otázku po pravém smyslu, protože by tu otázku musili vyřešit, protože totiž ta otázka je otázkou morální odpovědnosti. Odejít, nebo neodejít. Žít s vědomím příživnictví, nebo se kochat uměním? Žádný z herců si tu otázku tak nepostaví, protože není dost silný pro zásadní rozhodování. Je ostatně velmi málo lidí, kteří se dovedou v zásadní otázce rozhodnout ve svůj neprospěch z čisté lásky. Láska herců k divadlu není čistou

láskou, není láskou k divadlu, ale je čistou sebeláskou.

Neříkám, že tomu tak není v jiných uměních, ale u divadla to bije do očí. Doposud však jsou zde závodní výbory, které v této záležitosti bohužel nepodporují vývoj k lepšímu, ale které v rámci pečování o dobro zaměstnanců hájí zájmy stovek zbytečných, kteří tvoří kádr celého divadelního šneka, zájmy starých zabydlených mazáků, z nichž mnohé už není ani na jevišti vidět. Zato mládí je v pohybu! Jeden rok přijme divadlo výborného mladíka; mladík je však výborný a příští rok odchází na jinou scénu. S tím se počítá. Odejde nadaný herec a ředitel hledá náhradu. Přijme na zkoušku tři mladíky, zjistí, že se předešlému nadanému herci nevyrovnají, a mladíky zase koncem sezony propustí. Přestože by mohli být divadlu prospěšnější než mnozí ze staré gardy, jejichž zájmy hájí závodní i národní výbor. A v tom je ta tragédie.

Udělejme malou odbočku od abstraktního k jednotlivému. Seznámil jsem se blíže s jedním z oněch tří mladíků přijatých na začátku sezony na zkoušku. Je mu pětadvacet, loni se vrátil z vojenské služby, má roční dcerušku a jeho manželka (také herečka) žije s dceruškou v městě U., kam byla přidělena. „Nedodělal jsem DAMU, vyhodili mě na konci druhého ročníku, že nemám talent. Tak jsem šel na vojnu. Co jsem moh dělat? A pak teda měla mít Jana najednou to dítě, tak jsme se vzali. Ale aby sis nemyslel, my jsme spolu chodili už od

Tvář, červenec 1964

prvního ročníku. Teď to byla prostě jen taková smůla. Ale holka je teda hrozně krásná… Já vím, že třeba budeš mluvit s jinejma, který nás oba znali… oni si všichni mysleli, že jsem jí to dítě udělal schválně, protože by se se mnou třeba rozešla, ale to není pravda. Ona náhodou ví, doufá, že ve mně něco je. Hraje v U., tak si myslím, kdybych se tam moh dostat… No… A tady? To by si to musel znát celý. To víš, na začátku, to mi toho naslibovali, prej já nevím jak vysokej plat… Teď beru šest stovek a nemůžu ani poslat sem tam něco na holku… Ale dobře, uznávám, že to maj zlý s těma penězma… žádnej to tady nemá tak dobrý, abych mu moh závidět, s penězma… Ale slíbili mi, že si zahraju! Jo! Dali mi jednu velkou roli sice, takovou ňákou skoro kabaretní srandu… a na to já prostě nejsem. Já jsem halt jinej naturel, spíš takovej civilní. To jsem tenkrát nevěděl, to vím až teď. Bodeť by se jim to líbilo. Mně se to taky nelíbilo… Přece se nedá něco dělat s odporem. To jsem to dělal s odporem, když jsem viděl, že mi to nejde, když mi to všichni dávali najevo. A od tý doby jsem nedostal jednu pořádnou roli. Teď mě můžeš vidět akorát tak se blbě poflakovat po jevišti. Z takovejch těch malejch rolí je ti jen trapně. Řekneš dvě slova a děláš ostatek času, jako bys byl opravdickej. Vydržel jsem to dlouho, ale pak, když jsem slyšel, že ředitel uvažuje o tom, že mě pustí k vodě, tak jsem se namích a rovnou jsem mu řek, aby mi dal nějakou pořádnou roli, něco, co bych

moh dělat civilně, abych mu moh dokázat, a nakonec i sobě, co ve mně je. No, samozřejmě že mi neřek, že mi tu příležitost nechce dát, tak se kroutil… Tak jsem mu řek, že si teda sám nacvičím jednu roli z PARAŠU-

TISTŮ a aby mi dovolil to jednou zahrát. To je prostě můj naturel, to já vím. On neřek, že ne, tak jsem to nacvičil. Úplně sám. Dovolili mi to zahrát a… No, to bylo taky všechno. Nikdo neřek, ‚hele, to bylo docela dobrý, to jsme od tebe nečekali…‘ nebo: ‚člověče, ty to prostě nedovedeš, jdi od toho‘. Ani slovo. A proč? To jsem se dozvěděl až pozdějš, že to bylo domluvený už předem, než jsem s ředitelem mluvil, že poletím. To mě teda namíchlo! Tak jsem si řek: i kdyby tě nakonec eště chtěli, pudeš pryč. Mám teďka takový dvě želízka v ohni, no, ale jak to dopadne, to nevím. Přinejhorším půjdu do nějakýho vojenskýho souboru, prachy tam budou… no, ale… halt s uměním…“

Vyrozuměl jsem jen ze situace kolem mladíka, že se musí jednat tvrdě na nepravých místech. Anebo přesněji: jelikož ředitel nemá dost dlouhé ruce, aby se dostal na kobylku starému zabydlenému kádru, musí být tvrdý a nelítostný tam, kde by bylo spíš zapotřebí vychovávat, dávat možnosti — než bít po hlavě. Nikdo totiž neřekl zcela jednoznačně, že mladík, o kterém byla řeč, je bez talentu. A také nikdo z dotázaných nepochyboval o tom, že za dané situace je záhodno mladíka pustit k vodě. Nenahradil předešlého úspěšného herce.

Dovedu si představit, že to jistě potrvá ještě dlouho, než se v divadle v Ž. objeví někdo, kdo úspěšného mladíka nahradí; ale i ten jistě odejde — a kolotoč bude pokračovat. Kolik mladých herců projde divadlem a pro všechny bude divadlo ne vzpruhou, ale překážkou, přes kterou se nepřenesou, ztratí sebedůvěru a skončí v některém armádním souboru, kde kynou vyšší platy, ale s uměním halt to bude konec…

Moje řeč se chýlí ke konci. Divadlo je obluda, která se vnucuje lidem, kterým je lhostejná. Není to zlá obluda, je to obluda žebrák. Něco jako žebrák, který se tváří, jako by nežebral, ale vybíral povinnou daň. Víme, že je to žebrák, ale tváříme se, že to doopravdy daň je. Když se to tak vezme, proč vlastně těch 322 lidí nechodí s nataženou rukou po městě Ž.? Bylo by to jen oboustranně otevřenější. 210 milionů ročně na divadla, to znamená 16 Kčs ročně od každého občana státu. Co je to? Almužna, nebo daň? Nebo snad lup? Máme se rozčílit? Ale na koho? Se svými patnácti sty to nejsou žádní velcí vyděrači. Přitom jich musí být člověku až líto, když je vidí mrzačit se na špatných hrách. Mladík, o kterém byla řeč, se objeví v jedné hře jako mladý mrzák o berlích v divadelním nevěstinci (autor zřejmě chtěl poukázat na skutečnost, že za války bývají mladíci ranění do nohou), pozdraví pouze a usedne na židli. Až do konce obrazu sedí na stejném místě a tváří se, jako by cosi vykládal podobným zbytečným

individuím, jako je on sám. Přihlíží tupě, když se děje cosi podstatného, stupidně lelkuje, když se neděje nic. A je to člověk, který má skutečné problémy, vypadá zdravě a chytře, o něco usiluje. A divadlo z něho dělá… Co? Šaška, kterému se nikdo nesměje. Kterého lidé od samého počátku na jevišti přehlížejí, nic jim do něho není, nechtějí ho vidět, ale dovolí mu jeho existenci. A to ovšem není jenom jeho případ. Ne, humanismus v nás nám nedovolí rozčílit se na divadlo, protože divadlo, to jsou lidé. A člověk, to zní hrdě! Koneckonců přispět 16 korunami ročně, to není tak hrozné, člověk si rád někdy do toho divadla zajde, přece jen je to takovej zvyk. Nakonec je to jediná instituce v městě. Kultura musí být. A ty lidi si člověk na svědomí vzít nemůže. …a mladá, vysoce inteligentní herečka řekne: „Divadlo by mělo smysl i tehdy, kdyby v hledišti seděl jeden jediný člověk, kterému by to něco dalo.“

Ani o krok!

Literární listy, 28. srpna 1968, ročník 1, druhé zvláštní vydání, s. 1 a 4

Nejdříve přišli s tím, že vládcem v naší zemi byl a je Novotný. Potom se marně pokoušeli sestavit vládu zrádců. Když se jim to nezdařilo, začali rozhazovat letáky, rozhlašovat po éteru, že přijímají leden, duben, květen, ale kontrarevoluci prý ne. Zatímco se v Moskvě jednalo, zatímco v Moskvě jednali s Dubčekem a potom se Svobodou, prohlašovali neustále Dubčeka za zrádce. Zastupujícího jej tajemníka strany Věňka Šilhána za dobrodruha, Hanzelku za dobrodruha, sjezd za spik-

nutí atd. A nyní máme zase jednou celou vládu, prezidenta, Národní shromáždění, stranu pohromadě, zase máme ty, po nichž národ volal a o něž měl strach. Vojska okupantů se stahují ze středu Prahy a ti, kteří přijeli z Moskvy, jednají s těmi, kdo tu byli. Ve vzduchu je kompromis. Praha si na okamžik vydechla, ale se srdcem sevřeným. Co bude dál. Co bude dál?

Okupovali nás a mají nás vojensky v rukou. Jsou to okupanti a okupanti diktují. A jsou již známé jejich podmínky. Že prý jsou ochotni odtáhnout, ale noviny a rozhlas a televize po jejich odchodu musí mlčet o všem, co se týká Sovětského svazu a ostatních našich současných okupantů. Že prý… Ponechám stranou, myslí-li to vážně se svým odchodem, ponechám zatím stranou veškeré pochybnosti, které mohu a musím mít, a vezmu za bernou minci jejich jedinou podmínku.

Svoboda tisku byla od samého počátku našich rozporů s nimi hlavním veřejně diskutovaným problémem. Tehdy jsme vzdorovali plni víry, že ji vyvzdorujeme. Nyní se však situace změnila. Mají v rukou naše redakce a tiskárny, a jestliže nemají ještě nás, totiž ty, kteří píší a vydávají noviny, ty, kteří svobodně mluví na vlnách éteru, je to jen důsledek jejich neschopnosti a do značné míry i toho, že nezavedli ještě okupační režim, protože silou se mnohdy dá docílit toho, čeho lze také dosáhnout prohnaností. Otázka svobody tisku je dnes bolavým nervem. Mohlo by se totiž zdát, že

Literární listy, 28. srpna 1968

189

stačí v tomto bodě ustoupit a bude klid. Mohlo by se zdát, že novináři bojují a prosazují svobodu tisku jen proto, že jsou novináři a že jen kvůli svým sobeckým zájmům riskovali a chtějí dál riskovat životy lidí. To vše by se mohlo zdát těm lidem, kteří ještě nepochopili, co je svoboda tisku, co je samotná svoboda, těm, jež týden okupace a střelba a nebezpečí vnitřně nalomily. Daly se totiž očekávat horší podmínky a tato, zdá se, je nejméně bolestná.

Okupanti ostatně nemluví o svobodě tisku. Žádají jen, abychom mlčeli o Sovětském svazu, o NDR. O Polsku, Bulharsku a Maďarsku. Jinak prý si můžeme psát, o čem chceme. To však nebylo možné dříve už jen proto, že musíme psát o komunismu, jeho tváři, o socialismu a jeho výkladech a zpotvořeninách, musíme psát o historii, o kultuře, mluvit o svobodě člověka a národa, o suverenitě a hrdosti, o světlých a tragických událostech našich a lidských dějin: to vše jsou a musí být naše věci, naše problémy, naše otázky pravdy a nepravdy. Toho se lidé s mozkem v hlavě nemohou a nesmějí vzdát, poněvadž polopravda, zamlčení se stává lží. Nemůžeme a nesmíme mlčet a nemůžeme a nesmíme mlčet právě teď, kdy se doslova zhroutilo tolik falešných ideálů a zdánlivých pravd a kdy se přes noc zrodilo tolik nečekaných, nádherných pravd o vůli po svobodě, nezávislosti, hrdosti a odvaze k tomu všemu. Nikdy nemůžeme a nesmíme mlčet o krvi, která tekla v naší

zemi, nikdy nesmíme a nemůžeme mlčet o vině zrádců, nikdy nesmíme a nemůžeme mlčet o svém odporu ke všemu, co nám tyto dny bylo přivezeno ze zemí okupujících nás států na tancích a letadlech a dělech a kulometech: lži, zrada, faleš a hnus!

Tedy my nemůžeme a nesmíme! A je tedy nutné, aby si každý občan této dosud republiky uvědomil, že je to doslova otázkou bytí a nebytí, bytí a nebytí člověka, o němž může ještě platit, že to „zní hrdě“, myslit a pracovat svobodně. To znamená ovšem s plnou mírou informací a hloubkou úsudku.

My nemůžeme a nechceme, nechceme přijmout myšlenku, že bychom zdánlivě byli svobodní, a zevnitř vykuchaní, nesmíme přijmout myšlenku, že by se naše republika stala konzervou, mohutným kastrátem nebo dvoupohlavním stvořením, jež by oplodňovalo zase jen sebe a po čase začalo rodit kretény.

Nesmíme přijmout žádný kompromis, protože každý kompromis je znevážením toho, co jsme zažili, plivnutím na prolitou krev, mávnutím rukou nad faktem agrese, okupace a vraždy, každý kompromis má budoucnost horší, než je sám, a množí se geometrickou řadou!

Svoboda tisku je první ze svobod, již jsme před okupací vydupali ze země. Nesmí být poslední! A ustupovat nelze od toho mála, co jsme docílili! Svobodu tisku udržujme a o ostatní svobody bojujme! Bojujme, a nevybojujeme-li, bojujme dál!

Literární listy, 28. srpna 1968

Ještě před několika hodinami vlastně jsme všichni byli zajedno. Hesla našeho odporu a pravdy našeho odporu zůstávají! Zůstávají pro všechny, kteří kromě rozumu mají i srdce! V uplynulém týdnu jsme našli vše, co jsme dlouhá léta postrádali: sebedůvěru, národní hrdost, hrdost na to, že jsme Čechy a Slováky a že tato republika je naše! Trvejme v této jednotě dál! Je to kapitál vykoupený krví, rozmlácenými domy, kapitál, který nesmíme ztratit.

Záležitosti tisku jsou nejen záležitostmi novinářů, a jsou-li přece, pak záležitost svobody je záležitostí všech občanů naší republiky! Neboť o tu svobodu jde, svoboda tisku je jedna z jejích mnoha tváří, o svobodu jde a jde o ni jak nám, tak okupantům: ti nám ji chtějí vzít! Svoboda tisku byla už v Čierné hlavním diskutovaným problémem, ale jako tenkrát, ani dnes není ničím jiným než veřejně diskutovaným problémem! Víme, co bylo v podtextu: sama svoboda!

Nelze již mluvit o socialistickém společenství bez uzardění! My, naše národy, pokud si chtějí zachovat svou tvář, s takovým socialismem nemohou mít nic společného! Falešné přátelství s vrahy z nás může v krátké době učinit také vrahy! Vzpomeňme na Maďarsko a Polsko. Připustíme možnost, aby jednou naši vojáci, naše děti, stříleli na rozkaz Moskvy do občanů dejme tomu v Rumunsku? Můžeme připustit možnost, aby nás, naše národy, naše děti, naše vojáky, zneužili jednou v budouc-

nosti pro dobyvačné manýry Sovětského svazu? Ne, ne, ne! To tisíckrát nesmíme dopustit!

Celý týden víme, s kým máme co činit. Ukradli nám Dubčeka a ostatní a nevěděli jsme, co s nimi bude. Přesto s vědomím, že nás mohou skutečně rozválcovat, připraveni na nejhorší, jsme si zachovali rovnou páteř! Co na tom mění kompromis několika mužů, jimž dál věříme, ale víme také, že k němu byli donuceni!? Jakýkoliv dokument, jakýkoliv podpis je neplatný, když je vynucen násilím a pod hlavní revolveru, samopalu, děla nebo raket. To ví každý slušný právník! A proto dál trvejme na všech svobodách, které dosud máme, trvejme na odchodu vojsk okupantů, a to okamžitém, trvejme na tom, že s nimi, jak dosud jsou, se všemi jejich potentáty nic, nic nechceme mít, že máme povinnost je nenávidět!

Ne lid, ne národy, ale mocnáře!

Oni ať si dělají, co chtějí!

My musíme vydržet!

Nikdo neví, co potom udělají! Ale ať si dělají, co umějí, ať si do nás třeba zase střílejí! Už jsme si zvykli!

Přistoupíme-li na jakýkoliv kompromis, přestává mít smysl všechno, co se do těchto dnů stalo, prolitá krev bude zbytečně prolitou krví, naše hrdost se stane přetvářkou, přetvářkou a lží.

Jsme svobodní! Buďme svobodní!

Porazí-li nás jednou na kolena, ať jim to dá víc práce!

S vrahy se může přátelit jen potencionální vrah!

Literární listy, 28. srpna 1968

Ediční poznámka

Při vydání souboru textů Karola Sidona, otištěných v této knize, vycházíme z jejich publikované verze v periodikách Tvář, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu, Literární listy včetně zvláštních vydání z napjaté doby bezprostředně po okupaci Československa vojsky armád Varšavské smlouvy v roce 1968, Sešity pro mladou literaturu, posléze Sešity pro mladou literaturu a diskusi a Listy. Rukopisy článků a povídek se i vzhledem k autorovu mnohému stěhování včetně odchodu do emigrace převážně nezachovaly. Časově zahrnují období 1964–1969. Autor sám texty přehlédl a vyslovil souhlas s jejich vydáním v této podobě. Zasahovali jsme do nich minimálně, opravili běžné překlepy a v několika málo případech doplnili vypadlá slova, interpunkci upravili tak, aby odpovídala dnešní normě, popřípadě sjednotili různopsaní. Pokusili jsme se také sjednotit psaní uvozovek, které řešily jednotlivé časopisy různě. Biblické citáty v článku Náboženství svobody pocházejí z Bible kralické a jsou ve většině případů převzaté zcela přesně. V několika málo výskytech spojil autor citáty do logického celku, aniž označil vynechávky, nikoliv v rámci věty, ale v rámci odstavců, nebo spojil dvě po sobě následující věty, jejichž souvislost je nezpochybnitelná. Pasáže z textu Návrat oklikou se později staly součástí prózy Sen o mně, který

vyšel poprvé v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1970 a v roce 2016 ho vydalo nakladatelství Akropolis.

Žánrově se texty liší. Soubor zahrnuje reportáže, rozhovory, úvahy, referáty o knihách či filmech, politické komentáře. Stylově se z celku vymyká rozhlasová hra Páté přikázání, Sidonova rozhlasová prvotina, která již byla otištěna knižně v souboru Karol Sidon: Dramata (ed. Lenka Jungmannová, Akropolis 2012). Autor ji však považuje za nedílnou součást svého tehdejšího uvažování.

Seznam periodik, ze kterých jsou jednotlivé články převzaty:

Absurdní divadlo v městě Ž. — Tvář, červenec 1964, ročník 1, číslo 5–6, s. 16–18

Očekávání — Literární noviny, 3. dubna 1965, ročník 14, číslo 31, s. 6

Opomenuté knihy — Literární noviny, 24. dubna 1965, ročník 14, číslo 17, s. 4

Problematika idyly — Literární noviny, 7. srpna 1965, ročník 14, číslo 32, s. 12

Další k nezapomenutí — Literární noviny, 4. září 1965, ročník 14, číslo 36, s. 4–5

Tak to bylo — Literární noviny, 9. října 1965, ročník 14, číslo 41, s. 7

Kdyby civilizace nebyla — Literární noviny, 30. října 1965, ročník 14, číslo 44, s. 3

Čekání na Gotta — Literární noviny, 30. dubna 1966, ročník 15, číslo 18, s. 6–7

„Jste připraven bít se?“ — Literární noviny, 28. května 1966, ročník 16, číslo 22, s. 6

Páté přikázání — Sešity pro mladou literaturu, červen 1966, ročník 1, číslo 2, s. 55

Tam a zpátky — Literární noviny, 1. října 1966, ročník 15, číslo 40, s. 8

Muž a jeho sklep — Literární noviny, 28. ledna 1967, ročník 16, číslo 4, s. 6

Černí a bílí — Literární listy, 25. července 1968, ročník 1, číslo 22, s. 8

Na jednom okrese — Literární listy, 25. července 1968, ročník 1, číslo 22, s. 8

Bratři s tvářemi venkovanů — Literární listy, 28. srpna 1968, ročník 1, zvláštní vydání, s. 1–2

Ani o krok! — Literární listy, 28. srpna 1968, ročník 1, druhé zvláštní vydání, s. 1 a 4

Návrat oklikou — Listy, 14. listopadu 1968, ročník 1, číslo 2, s. 6

Šest otázek pro Putíka — Listy, 28. listopadu 1968, ročník 1, číslo 4, s. 7

Zvěst o Rudovousovi — Listy, 12. prosince 1968, ročník 1, číslo 6, s. 8

Zmenšenina — Listy, 16. ledna 1969, ročník 2, číslo 2, s. 8

Živá pochodeň — Listy, 23. ledna 1969, ročník 2, číslo 3, s. 1

Rozhovor [s Hanou Proškovou] — Listy, 13. února 1969, ročník 2, číslo 6, s. 6

Hovor s Hrabalem — Listy, 27. února 1969, ročník 2, číslo 8, s. 7

S Antonem Hykischem o tom, co dělat, aby — Listy, 6. března 1969, ročník 2, číslo 6, s. 9

Ivan Diviš — vzbouřený — Listy, 13. března 1969, ročník 2, číslo 10, s. 6

Playback — Listy, 20. března 1969, ročník 2, číslo 11, s. 1

Svatý František — Sešity pro literaturu a diskusi, březen 1969, ročník 4, číslo 29, s. 6

Daleko, ale přece. Rozhovor s Ivanem Klímou — Listy, 17. dubna 1969, ročník 2, číslo 15, s. 7

Obrana absolutního postoje — Sešity pro literaturu a diskusi, duben 1969, ročník 4, číslo 30, s. 1

Meditace s Karlem Šiktancem — Listy, 7. května 1969, ročník 2, číslo 18, s. 7

Náboženství svobody — Sešity pro literaturu a diskusi, květen 1969, ročník 4, číslo 31, s. 15

Sidon Brány mrazu a jiné prózy

Karol Sidon

Brány mrazu a jiné prózy

Brány mrazu

Karol Sidon (nar. 9. srpna 1942 v Praze), prozaik, dramatik, esejista a filmový scenárista. V letech 1960—1964 vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Krátce externě působil v Československém rozhlase, v letech 1965—1967 byl dramaturgem animovaných filmů, poté redaktorem Literárních novin. Od roku 1969 byl ve svobodném povolání, později prodával ve stánku Poštovní novinové služby a pracoval jako pomocný dělník. Po podpisu Charty 77 se stal topičem. Roku 1978 konvertoval k židovské víře. V roce 1983 odešel do exilu v Heidelbergu (SRN), kde vystudoval judaistiku. Roku 1990 se vrátil do Československa a v letech 1990—1992 svá judaistická studia uzavřel v rabínském semináři v Jeruzalémě. Od roku 1992 je pražským a vrchním zemským rabínem.

Publikoval v měsíčníku Tvář, v Literárních novinách, Sešitech pro mladou literaturu, Filmových a televizních novinách, Divadle, Orientaci, Filmu a době, Studiích a úvahách, později v časopise Svět a divadlo. Jeho díla mohla v sedmdesátých a osmdesátých letech vycházet pouze v samizdatových edicích a exilových nakladatelstvích. Sidonovou prozaickou prvotinou byl Sen o mém otci (1968), na nějž navázal Sen o mně (1970). Knížku pro děti Pohádky ze čtyř šuplíčků (1979) vydal pod jménem Marcely Třebické. Dvě

ISBN 978-80-7470-035-4

372 s., 349 Kč vč. DPH

Knihou Brány mrazu a jiné prózy se k českým čtenářům po letech vrací

Karol Sidon jako vynikající prozaik, který se ve svých textech zabývá závažnými tématy: smyslem života, religiozitou a složitostí lidských vztahů; přitom však jeho prózy nikdy nepostrádají humor. Kniha nabízí texty v České republice dosud knižně nevydané. Úvodní povídkový soubor Hluší a slepí, obsahující prózy Trnavský hřbitov, Nevyhnutelný příběh a Ti, kteří přežijí, má autobiografické ladění. Povídka Kdo chceš psa bít se na popisu spolupráce židovské obce s nacistickými orgány dotýká vztahu mezi takzvanou „rozumností“ a „bláznovstvím“. Povídka Maminka zpívá druhý hlas je půvabnou konfrontací autorových dětských představ s dospělou realitou: fantazijní prolnutí obou světů, vyvolané smrtí matky, která patřila do obou jakoby oddělených životů hlavního hrdiny, se dostává na hranici absurdity. Vrcholem knihy je novela Brány mrazu s tématem hledání smyslu života, bilancování, samoty, složitého nalézání mezilidských vztahů a víry. Ať už Karol Sidon zůstává ve svých textech pevně nohama na zemi nebo vstupuje do světa fantazie, nikdy nepřestává být autorem bolestivé upřímnosti, hlubokého tázání a krásného českého jazyka. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Karol

ISBN 978-80-7470-137-5

408 s., 349 Kč vč. DPH

Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.

ISBN 978-80-87481-97-4

404 s., 499 Kč vč. DPH

Přestože Karol Sidon (nar. 1942) patří k nejznámějším současným českým spisovatelům, dobrá polovina jeho dramat není známa ani veřejnosti, ani odborníkům. K autorovu životnímu jubileu jsme se proto rozhodli uspořádat kompletní vydání jeho divadelních a rozhlasových her. Přítomný soubor tak poprvé představí celé Sidonovo dramatické dílo, včetně her považovaných za ztracené. Publikace ukáže autora jako dramatika neustálých výzev, jehož hry mají široký tematický i žánrově-stylový záběr. Sidon si například vyzkoušel psychologickou dramatickou výpověď (v pozoruhodné „vesnické hře“ Zpívej mi na cestu), grotesku z vojenského prostředí (Latríny), „portrétní“ hru (jeho nejznámější Shapira), opakovaně hledal vlastní „podání“ absurdní hry (zde je třeba poukázat zejména na brilantní, zcela neznámou Etudu o hodináři), s úspěchem se pokusil o dramatickou parafrázi biblických příběhů (purimová hra Ester) nebo o dramatizaci (Komenského Labyrintu). Čtenáři Karola Sidona se tedy mají na co těšit! – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Karol Sidon

Obrana absolutního postoje

Publicistické a jiné texty z šedesátých let

Vydal Filip Tomáš — Akropolis

(5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2025 jako svou 502. publikaci

Ediční příprava Eva Lorencová

Jazyková redakce Olga Zitová

Grafická úprava a obálka Toman Design (www.toman-design.com)

Sazba písmem Tabac, ePUB a MOBI Stará škola

Na FSC papíře vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 336 stran

ISBN 978-80-7470-529-8

ISBN 978-80-7470-548-9 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-549-6 (ePUB)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 399 Kč

Karol Sidon, významný český prozaik a dramatik, se ve své publicistické tvorbě šedesátých let zaměřuje na komplexní a překvapivě aktuální témata. Jeho články, publikované v periodikách jako Literární noviny, Sešity či Tvář, jsou charakterizovány kultivovaným stylem a originálními názory. Sidon se nebojí zkoumat bolavá místa československé společnosti, jako jsou romské osady na Slovensku či následky povodní.

Vtipně líčí fanouškovství a jeho absurdity (texty o Karlu Gottovi nabraly povahu aféry svého druhu), přičemž se dotýká i těžkých témat, jako je návštěva Osvětimi, kde konfrontuje minulost s přítomností.

Mnohé jeho texty reagují na okupaci Československa v roce 1968 a tragédii Jana Palacha, přičemž vyzývají k morální odpovědnosti a osobní statečnosti. Součástí jeho díla jsou také důvěrné rozhovory s významnými literárními osobnostmi, které přinášejí cenné pohledy na dobu. Na závěr Sidon reflektuje víru v Boha, zkoumá otázky spravedlnosti i lidské odpovědnosti a zaměřuje se přitom na židovskou tradici.

Celý soubor textů je uspořádán chronologicky, a nabízí tak unikátní pohled na dobu plnou výzev a změn. Sidonova práce je nejen literárním odkazem, ale i důležitým svědectvím o české kultuře a historii. Ve stručném úvodním slově doplnil texty dobovým kontextem i osobní vzpomínkou filozof Zdeněk Pinc, Sidonův redakční kolega z Literárních novin.

← UKÁZKA

ISBN 978-80-7470-529-8

Doporučená cena vč. DPH 399 Kč