Page 1


The Dark Griffin Katie J. Taylor Copyright © K.J.Taylor 2009 The rihgt of K.J.Taylor to be identified as the autor of this work has been asserted by her under the Copyright Amendment (Moral Rights) Act 2000. This work is copyright. Apart from any use as permitted under the Copyright Act 1968, no part may be reproduced, copied, scanned, stored in a retrieval system, recorded, or transmitted, in any form or by any means, without the prior written permission of the publisher. Právo K. J. Taylor coby autora tohoto díla bylo uplatněno pod copyrightovým dodatkem čislo 2000. Toto dílo je chráněno autorským zákonem. S výjimkou použití povoleného zákonem o autorském právu 1968 žádná jeho část nesmí být reprodukována, kopírována, skenována, uložena v rešeršním systému, zaznamenána nebo přenášena, v žádné podobě a žádným způsobem, bez předchozího souhlasu vydavatele. Temný gryf Katie J. Taylor Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR933 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Jana Tučníková Překladatelka: Eva Chmurová Technický redaktor: Hana Fruhwirtová Korektury: Jana Mahelová DTP: Lenka Křížová © Obálka a ilustrace: Roman Kýbus Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie

ISBN: 978-80-7413-151-6


Temny´ Gryf KATIE J. TAYLOR


1

ČERNÉ VEJCE

V

šechno to začalo líhnutím temného gryfa. Byl tehdy neklidný, ponurý den. Mračna barvy olova visela nízko nad zemí. Vítr, který vanul z hor, s  sebou přinášel ledový chlad. Zima už skončila, ale její stopy byly stále patrné. Údolí, na které shlížela trojice skalnatých vrcholů, bylo zelené a  divoké a lidská noha sem zřejmě dosud nevkročila. Tady totiž vládl někdo jiný. Ze své pozice vysoko nad krajinou měl obrovský tvor dokonalý výhled na své teritorium. Samice zvedla hlavu, vítr jí čechral peří a její oranžové oči pátraly po jakékoli známce pohybu. Všechno bylo klidné, a tak si jen povzdechla a poposedla ve velikém hnízdě, upleteném z větví, které spočívalo na vrcholcích pěti mohutných stromů. Gryfové se obvykle spokojili se spánkem na holé větvi nebo skalním převisu, tato samice však hlídala snůšku vajec a během tří měsíců, potřebných k tomu, aby se mláďata vylíhla, neměla hnízdo opustit. Znovu si povzdechla a zamávala křídly. Od doby, co vejce snesla, uplynulo dva a půl měsíce, a z toho celé dva měsíce nejedla. Zásoby tuku jí docházely a děsilo ji pomyšlení, že jestli se mláďata brzy nevylíhnou, bude je muset opustit – nebo dokonce sníst –, aby si zachránila život. Zvedla křídlo a lehce se naklonila na bok, aby snůšku zkontrolovala. V hnízdě ležela tři vejce, veliká asi jako meloun. Dvě z nich měla světle hnědou skořápku s bílými skvrnami. Třetí bylo černé. Ne tmavě hnědě, ale dokonale černé bez jakékoliv stopy jiné barvy. Nikdy předtím takové vejce neviděla. Posunula černé vejce o  něco hlouběji do měkkého záhybu svého podbřišku, z  hrdla vyloudila hluboké zabroukání a  pak pozorně naslouchala. 5


Nezaslechla nic, a tak se znovu položila a roztáhla křídla. Kdyby byla mláďata připravená vylíhnout se, odpověděla by jí. Do té doby je mohla jenom zahřívat a ochraňovat. Gryfí matka byla dobře vyvinutá třicetiletá samice, vyšší než dospělý muž. Přední polovinu jejího těla pokrývalo lesklé šedé peří a  křídla měla černě a bíle kropenatá. Zadní část těla pak porůstala zlatavě hnědá srst, na tlapách měla drápy a dlouhý ocas byl zakončen širokým vějířem tuhých černých per. Přední končetiny měla kostnaté, pokryté šedými šupinami a zakončené dlouhými kloubnatými prsty s ostrými, zahnutými spáry, které výtečně sloužily k uchopení a pevnému sevření kořisti. Složila tyto své pozoruhodné zbraně na okraj hnízda a zamumlala směrem k vejcím: „Tak už se vylíhněte. Co nejdřív. Nenechávejte mě čekat. Probuďte se a rozbijte skořápku.“ Znělo to skoro jako mantra, kterou několikrát zopakovala, aby jí vlastní hlas dělal společnost a zaplašil dlouhou chvíli. Pak upadla do spánku, vzbudila se a  zase usnula, ponořena do jakéhosi polosnu, zatímco čas se vlekl. Toužila hnízdo opustit, být zase volná, moci se proletět nad údolím, ale instinkty ji nutily zůstat. Den co den kontrolovala vejce a čekala, až mláďata začnou pípat. To se však dosud nestalo. Dny míjely a ona pomalu slábla. Pod kůží se jí začínala rýsovat žebra a peří ztrácelo svůj lesk. Pomalu umírala hladem. Vejce však opustit nedokázala. Znovu a znovu se přesvědčovala, že to konečně vzdá a odletí, ale pokaždé se rozhodla počkat ještě jednu noc. Už jen jednu noc. Poslední. A pak, téměř o čtrnáct dní později, se mláďata konečně začala probouzet. Zabroukala k nim jako už tolikrát předtím, a konečně jí odpovědělo slabé švitoření. Dloubla do vajec zobákem, znovu zavolala a opět k ní dolehly pípající hlásky mláďat uvězněných ve skořápkách. Gryfí matka si je posunula mezi přední končetiny a připravila se na poslední fázi bdění. Černé vejce se pohnulo jako první. Zevnitř se ozvalo ťukání, pak mládě přestalo pípat a začalo se proklubávat ven. Chvilku nato se i zbylá dvě vejce mírně rozhoupala ze strany na stranu. Mláďata tlačila nohama proti vnitřní stěně skořápky a snažila se prodrat ven. Líhnutí začalo. 6


7


Byl to pomalý proces. Vejce se hýbala a pak zase klidně ležela, znovu se pohnula a znovu znehybněla. Mláďata musela často odpočívat, ale pokaždé opět pokračovala v boji. Ťukání sílilo, až černé vejce začalo pukat. Na boku se objevila dírka a matka krátce zahlédla drobný zobáček. V  tuto chvíli se zvedla. Mláďata se brzy vylíhnou a  skoro okamžitě budou potřebovat jíst. Přišel čas znovu vyrazit na lov. Napřímila se, spočinula spáry na okraji hnízda a roztáhla křídla. Byla ztuhlá a rozbolavělá dlouhým odpočinkem, ale rázně jimi zamávala, aby přinutila svaly pracovat. Po chvíli je rozhýbala a bez dalšího váhání se odrazila a skočila do prázdna. Udeřila křídly do vzduchu, aby se nadnesla, a vzlétla k obloze. Zpočátku letěla trochu neohrabaně, ale rychle získala jistotu. V širokém kruhu se vznášela nad údolím a kormidlovala vějířovitým ocasem. Chtěla si své teritorium prohlédnout celé najednou, a  tak začala spirálovitě stoupat. Údolí bylo hustě zalesněné a  na stromech bujely popínavé rostliny, lišejníky a  mechy. Přímo uprostřed, v  místech, kde stromy řídly, ležel mokřad, vyživovaný říčkou stékající mezi dvěma horami. Třemi směry se rozkládaly další hory a  údolí, ale směrem na sever, za nejmenším ze tří vrcholků, se krajina měnila. Lesní porost tam vystřídaly rozlehlé pláně, které se táhly až k  obzoru. Byla to podivná krajina, tu a  tam narušená skalními útvary, ale stromy zde nerostly skoro žádné. Kdysi tu prý bývaly, ale lidé je všechny vykáceli. Lidé totiž stromy nenávidí. Raději si své domovy staví na rovné, čisté zemi. Tohle nebyla země pro gryfy. Nebylo tady kde hnízdit ani kam se ukrýt. Ten pohled gryfí samici dráždil. Zakroužila blíž směrem k nejnižší hoře a široce otevřela zobák, aby zakřičela. Zvuk se rozlehl údolím, a jakmile dozněl, vykřikla znovu. Volala jméno, jako to dělal každý gryf, aby světu i všem gryfům v okolí ohlásil svou přítomnost a dal najevo svou sílu. „Saekrae! Saekrae!“ Naslouchala. Nedostala žádnou odpověď. Žádní další gryfové tam tedy nebyli. Až zakručení v žaludku jí připomnělo, jaký byl její původní plán. Klesla o něco níž a vracela se zpátky do svého údolí, letěla nízko nad ním a hledala kořist. Dospělý gryf potřeboval k přežití hodně potravy a ona musela nakrmit 8


ještě také své mladé. Věděla, že v tuto denní dobu bývá u řeky stádo divokých koz. Dříve se jimi živila a teď by jí jedna přišla vhod. Nenašla však nic. V kruzích klesala stále níž a hledala mezi stromy, po kořisti tu ale nebylo ani stopy. Nic, co by mohla ulovit. Saekrae začínala být zoufalá. Jestli se brzy nenají, během dne či dvou bude příliš zesláblá na to, aby mohla létat. A když zemře, její mláďata zemřou také. Zbývala jen jediná možnost. Unaveně mávla křídly, znovu se vznesla, přelétla horu a zamířila nad planinu. Nikdy dříve nad ní neletěla, i když ji mnohokrát z dálky viděla. Údolí se jejím teritoriem stalo teprve nedávno, když ji nedostatek potravy hlouběji v horách přiměl přestěhovat se. Přiletěla tam už březí, o pár měsíců později snesla vejce, a teprve nyní začínala zjišťovat, jak nevhodné její nové teritorium je. Možná že jí planina nabídne něco lepšího. Záhy zjistila, jak moc odlišná planina je. Vzduch tu byl teplejší a sušší a voněl hlínou a trávou. Nedostatek stromů ji znepokojoval, přesto ale letěla dál a ostražitě hledala stopu jakékoliv kořisti. A  po nějaké době ji také našla. Byla tu zvířata putující planinou. Zvířata, která měla čtyři nohy jako kozy a držela se ve stádu. Kozy to však nebyly. Tahle zvířata byla mnohem větší. Pásla se a nevěnovala jí žádnou pozornost. Saekrae se nezdržovala zjišťováním, co jsou zač. Vybrala si jedno na okraji stáda, chvilku se nad ním vznášela, aby svůj cíl zaměřila, a pak se snesla z nebe jako kámen. Dopadla zvířeti přímo na hřbet a rozdrtila mu páteř, pak se spáry pevně zaklesla do masa a zdvihla kořist do vzduchu. Váha úlovku ji táhla dolů, a ona proto v letu zavrávorala, ale snažila se ho udržet. Byl těžší, než čekala. Zarputile svírala umírající zvíře a zamířila zpátky k údolí. Cesta zpět byla dlouhá a vyčerpávající. Konečně však gryfí samice přeletěla vrcholek hory a snesla se k hnízdu. Shodila mršinu na jeho dno, pak se usadila na vedlejší větev a složila křídla. Všechna tři mláďata už byla vylíhnutá, stála a čile se rozhlížela. Dvě z nich byla šedo-hnědá jako ona – jedno bylo sameček a druhé samička. Třetí mládě bylo černé. Jeho černou kůži i přední části těla pokrývalo šedé chmýří a také 9


zadní končetiny mělo inkoustově černé. Velké oči s těžkými víčky měly stříbrnou barvu a zobák i přední končetiny mláděte byly rovněž černé. Okamžitě se vrhlo na kořist a trhalo ji zobákem. Brzy se k němu přidali i jeho sourozenci. Saekrae zvířeti rozervala slabiny a také se pustila do jídla. Bylo ho dost pro všechny. Zvíře, které ulovila, na sobě mělo hodně masa; na planinách se zjevně dobře vykrmilo. Maso bylo jemné a vydatné a Saekrae cítila, jak se jí s každým soustem vrací síla. Jakmile se nasytila nejen ona sama, ale i mláďata, rozprostřela nad nimi ochranná křídla a  uvelebila se ke spánku. Čekaly ji těžké časy, ale neměla strach. Teď už dokáže najít jídlo – a je ho spousta. Všechno dobře dopadne. M Mláďata rychle rostla. Černé z nich ale prospívalo nejlíp a bylo také nejčilejší. Mělo nejsilnější hlas a největší chuť k jídlu. Velmi ho těšilo trápit své sourozence a vždy si bralo nejlepší díl potravy, kterou Saekrae přinesla. Nijak mu v tom nebránila. Jedno mládě bylo vždycky silnější než ostatní. Zatím je nepojmenovala. Tak malá mláďata totiž jen zřídkakdy přežila první rok a pojmenovat je příliš brzy by přineslo smůlu. Saekrae nějaký čas zkoušela hledat potravu v  údolí, ale málokdy tam něco našla, a tak si nakonec oblíbila lovení na pláních. Byla to dobrá taktika. Vždycky tam nějakou kořist objevila: velkou, vydatnou a chutnou. Brzy se jí díky tomu vrátila síla i zdraví. Mladí prospívali, rostli a sílili a dětské chmýří brzy ustoupilo pořádnému kožichu a peří. Neobvyklá barva černého mláděte se nijak neměnila; houstnoucí kožich zůstal černý a peří na přední polovině těla bylo kovově stříbrné. Nápadné střapce, které mu vyrůstaly nad ušima, prozrazovaly, že jde o chlapce, a Saekrae nepochybovala, že z něj jednoho dne vyroste silný samec. Ještě potrvá dlouho, než budou on a jeho sourozenci úplně nezávislí, byla si však jistá, že s tímto novým zdrojem potravy se jí podaří mláďata odchovat. A pak potrava zničehonic zmizela. Znovu letěla nad plání a zamířila k místu, kde se kořist vždycky zdržovala, tentokrát tam ale nebyla. Odvážila se dál, a  přesto nic nenalezla. Když zalétla ještě dále, krajina se začínala měnit, tu a tam rostly skupinky stromů a ze země vystupovaly podivné skalní útvary. Měly zvláštní tvar a  vypadaly jinak než jakékoli skály, které dosud viděla. 10


Objevovaly se zde rostliny, které nepoznávala. Ale nebylo tu ani stopy po jídle. Nakonec, hladová a vyčerpaná, byla nucena se vrátit. Gryfové nejsou stavění na dlouhé lety, a kdyby zaletěla příliš daleko, mohlo by se stát, že bude příliš unavená na návrat. Ani v dalších dnech se situace nezlepšila. Tu a tam něco ulovila, ale to se stávalo jen zřídka. Obrovská stáda, kterými se dosud živila, byla pryč. Letěla plání dál a našla jiná stáda, ta však byla příliš daleko na to, aby mohla kořist odnést mladým. Nakonec byla nucena najíst se na místě, a pak se vrátit do hnízda jenom s tím, co unesla. Nestačilo to. Jak týdny ubíhaly a jídla bylo stále málo, viděla, že začínají hladovět. Zvlášť jedno z  hnědých mláďat – jediná samička z  vrhu – sláblo velmi rychle. Už tak byla z mláďat nejmenší a teď, když nebylo dost potravy, začala na ni zbylá dvě útočit a krást jí její díl. Saekrae věděla, že dlouho nepřežije. Ale po čase, když už byla i ona sama na pokraji vyhladovění, začalo slábnout i druhé hnědé mládě. Černému mláděti, které bylo stále nejsilnější, se vedlo lépe a teď už napadalo oba sourozence. Saekrae nikdy neviděla mládě s takovou vůlí k životu. A pak se jednou vrátila do hnízda a obě hnědá mláďata byla mrtvá.

11


2

PRÁZDNÉ HNÍZDO

K

dyž je Saekrae uviděla, nejdříve ji napadlo, že zemřela hladem a zimou. Byla pryč déle, než měla, odhodlaná najít po týdnu, kdy zůstali téměř bez potravy, pořádné jídlo, a  podcenila dobu potřebnou k  návratu. Místo, kde se kdysi stádo páslo, bylo opuštěné, a tak letěla dál, napůl šílená hlady a zoufalstvím. Nenašla nic, a když se konečně odhodlala k návratu, zvedl se silný vítr a přinutil ji přistát a počkat, až se utiší. Přišla noc a ona se uložila ke spánku, schoulená ve skrovném úkrytu, který si našla. Po rozednění se vítr konečně zklidnil dost na to, aby se mohla vrátit. Se zlou předtuchou zamířila k domovu. Když v poledne konečně dorazila k hnízdu, čekalo na ni jediné mládě. Dvě mrtvá mláďata nebyla schoulená, jako by zemřela ve spánku. Jedno leželo na boku, s  hlavou zvrácenou dozadu, a  druhé na břiše, s  nožkama zkroucenýma pod sebou. Černé mládě se zdálo být poměrně zdravé. Roztrhlo břicho jednoho ze sourozenců, hodovalo na jeho mase a spokojeně si švitořilo. Saekrae se na něj dívala, potěšená, že alespoň jedno z mladých přežilo. Teprve když strčila do druhého mrtvého mláděte, všimla si stop po spárech na jeho zádech, hlubokého zranění na krku a peří, které bylo kolem rány ztuhlé zaschlou krví. Saekrae pohlédla na černé mládě. Hladově jedlo a hlasitě si pobrukovalo: „Jídlo, jídlo, jídlo, jídlo.“ „Ano,“ řekla Saekrae mírně. „Jídlo.“ Černé mládě se svými sourozenci živilo několik dní. Byli hubení a moc masa 12


na nich nebylo, ale jejich přeživší bratr snědl všechno – kůži, vnitřnosti, kožich i peří –, nenechal nic, jen kosti. Mezitím Saekrae odlétala, aby se pokusila něco ulovit, i kdyby tak měla nakrmit jen sama sebe. Stáda se sice na pláň nevrátila, ale štěstí jí přece jen trochu přálo: v údolí začala znovu nacházet kořist. Divoké kozy se vrátily – nebyly sice tak vydatné jako stáda na pláních, ale stačilo to. Když měla příležitost, stále prohledávala pláně a čas od času něco ulovila i tam. Byl to dobrý způsob, jak obohatit svůj jídelníček. A černé mládě rostlo. Poslední zbytky chmýří zmizely, na krátkých křidélkách mu vyrašila dlouhá, pevná pera, která tvořila pěknou směsici černé, bílé a stříbrné barvy. Od vylíhnutí se jeho velikost více než zdvojnásobila a bylo čím dál čilejší. Nestačilo mu už zůstávat v hnízdě, a tak se snažilo vylézat ven a prozkoumávat okolní větve. A Saekrae nemohla být pořád nablízku, aby mu v tom zabránila. Začalo také zkoušet svá křídla, zkusmo s nimi mávalo, aby posílilo svaly, a pokoušelo se napůl sletět, napůl seskočit z okraje hnízda. Brzy bude připravené na skutečný let a pak se může začít učit lovit. Jednou, když černé mládě spalo, využila Saekrae příležitosti a  odletěla znovu na lov. Byl krásný, jasný den a ona se vznášela nad údolím a na křídlech cítila teplé paprsky slunce. Léto měla ráda. Lovilo se jí lépe a počasí bylo příjemnější. Líně kroužila a jako vždy se rozhlížela po nějaké kořisti. Touto dobou se obvykle přicházelo napít k prameni stádo koz. Dnes tam nebyly. Namísto toho je našla uprostřed údolí v mokřadech, kde spásaly lišejníky visící ze stromů. Saekrae přiletěla blíž a vybrala si cíl. Zvolila si velké zvíře na okraji stáda a plnou rychlostí se na ně vrhla, než si stačilo všimnout jejího stínu. Jednala však příliš ukvapeně. Když se střemhlav snášela dolů, zvíře se pohnulo a zvedlo oči. Uvidělo ji a dalo se na úprk. Saekrae změnila uprostřed letu směr, aby kozu oddělila od stáda. Ta však prudce zahnula, aby jí utekla, a  když se Saekrae znovu obrátila, nečekaně se před ní objevil strom. Prudce do něj narazila a větve se pod tlakem jejích napnutých předních nohou polámaly. Nebyla schopná se vznést a po hlavě se zřítila na zem. Náraz jí vyrazil dech. Chvíli ležela zkroucená na hromádce a pak se vyškrábala na tlapy. Jeden pařát měla vymknutý a do hrudi se jí zabodl úlomek dřeva. Vyškubla si ho zobákem, odkulhala dál od stromu a omráčeně potřásla hlavou. 13


Kozy utekly, a z místa, kde si ulomila dráp, jí tekla krev. Pomalu a nemotorně zamávala křídly a znovu se vznesla do vzduchu. Strom, který ji připravil o kořist, vypadal, jako by se jí kýváním větví vysmíval, a ona vyrazila vzteklý výkřik. A dostala odpověď. Saekrae prudce zvedla hlavu, když k ní přes horu dolehlo hlasité a nezaměnitelné volání jiného gryfa. Hrdlo jí naplnila zlost. Zamávala křídly, aby vyletěla co nejvýše, široce otevřela zobák a zakřičela své jméno: „Saekrae!“ O chvilku později se znovu ozvala odpověď. Vetřelec ji zaslechl, a neměl v  úmyslu se vzdálit. Saekrae zapomněla na nevydařený lov i  na své mládě. Vylétla přímo k  vrcholku vysoké hory, kde leželo její hnízdo. Odtud bude mít dobrý rozhled a cizí gryf se před ní nebude moci schovat. Vší silou zamávala křídly, letěla, jak nejrychleji mohla, odhodlaná dorazit do cíle dřív, než se objeví nepřítel. Když se však blížila k vrcholu tyčícímu se před ní, ozval se další výkřik. Druhý gryf přelétl vrcholek a  zamířil do údolí. Právě když se začala otáčet, aby ho sledovala, stalo se něco, co v  ní vyvolalo strach a zmatek. V závěsu za gryfem se objevili další dva. Oba byli mohutní dospělí. Saekrae věděla, co to znamená. Možná by měla raději uletět, ale neudělala to. Nemohla opustit své mládě. Vyrazila k prvnímu z vetřelců, spáry namířené přímo na něj. Druhý gryf − samička o něco menší než ona, se světle šedým peřím a srstí – se k ní obrátil, ale místo aby na ni zaútočil, jen odvrátil hlavu a proletěl kolem. A pak, když ji míjeli druzí dva, Saekrae projela tělem bolest. Zaječela a divoce se ve vzduchu zazmítala, ale to už byli zbylí dva gryfové u ní. Do hřbetu se jí silně zaryly spáry, rvaly jí boky, a do týla ji udeřil zobák. Obrátila se ve vzduchu, zaryla drápy do břicha jednoho z útočníků a zobákem mu chňapla po krku. Gryf se ji pokoušel setřást, ale nepustila ho, a tak oba padali dolů, zaklesnutí do sebe a útočící jeden na druhého. Těsně nad vrcholky stromů ho Saekrae pustila, vykroutila se z jeho sevření a roztáhla křídla, aby zachytila stoupavý proud vzduchu. Vynesl ji do míst, kde kroužili zbylí dva gryfové. Vzdorovitě vykřikla a s krvácejícími slabinami zamířila k nim. Bylo to zbytečné gesto. Právě když vyrazila nahoru, uviděla, že složili 14


křídla a s hlavami skloněnými začali klesat k ní. Na jejich ramenou, těsně před křídly, seděli lidé a pevně se jich drželi. Jeden z  nich za letu sundal luk, který mu visel přes rameno, a  zkušeně nasadil šíp na tětivu. Zamířil na divokého gryfa, který se hnal vzhůru přímo k němu, a uvolnil tětivu. Jeho zásah byl přesný. Šíp se zabodl Saekrae do tváře, hrot jí projel okem a celý v něm zmizel. Saekrae prudce zaškubala krkem a o okamžik později její křídla ochabla. Po hlavě padala k zemi a marně mávala křídly i nohama. Než dopadla na zem, byla už mrtvá. Tři gryfové se snesli na okraj lesa, kam dopadla, a jezdci sesedli. Ten, jehož gryf ve vzduchu zápasil se Saekrae, začal rychle prohlížet zranění svého zvířete. Byla hluboká, ale nebyla smrtelná, a tak zpod tuniky vytáhl nádobku s hnědou hojivou mastí a začal rány natírat. „Až dorazíme domů, řádně tě ošetříme,“ řekl tvrdým jazykem gryfů. „Tak, je to lepší?“ Gryfí samička zamávala křídly. „Budu v pořádku. Nejsi zraněný?“ Muž ji poplácal po krku. „Nejsem. Bojovala jsi skvěle. Tahle byla silná.“ „Byla to jenom obyčejná hnědá,“ řekla samička pohrdavě. „Ale měla ostré drápy.“ Mužovi společníci se k nim přiloudali. „Jak je na tom?“ zeptal se jeden. Muž se napřímil. „Dostane se z toho. Jen pár hlubších ran. To bylo statečné, cos tam udělal, Rannagone. Myslel jsem, že se snad zabiješ.“ Rannagon nedokázal potlačit výraz pýchy. „Díky, Elricku. Trvalo mi roky, než jsem se to naučil.“ Třetí členka výpravy obrátila oči v sloup. „Říkala jsem ti, že ho nemáš učit nic o lukostřelbě.“ „Už se na ni můžeme jít podívat?“ „Kdykoli si budeš přát.“ Elrick se obrátil ke svému gryfovi. „Půjdeš s námi, Keth?“ Keth cvakla zobákem: „Ráda.“ Malá skupina vyrazila mezi stromy. Lidé šli napřed, protože se jim ve stísněném prostoru pohybovalo snáze. Půda zde byla bažinatá, a  tak si museli vybírat cestičku po kamenech a občas využívali padlé kmeny a trsy trávy, aby 15


nesklouzli do bahna. Gryfové je následovali o něco méně opatrně. Křídla drželi pevně u těla, aby jimi nezavadili o podrost. „Bohové, to je díra,“ zamumlal Rannagon a vytáhl nohu z bažinaté kaluže, kam zapadl až po koleno. Saekrae našli ležet na zádech s  jedním křídlem zkrouceným pod tělem. Zobák měla otevřený směrem k nebi a neporaněné oko strnule zíralo. Rannagon ji obešel, zastavil se vedle ní a  hvízdl: „Je to dobrý kus. Je jí aspoň pětadvacet let, řekl bych. Je jí škoda.“ Elrick došel k němu a všiml si šípů, které z ní trčely. „Zničil jsi kůži.“ „To jsem nebyl já,“ namítl Rannagon. „To udělala Kaelyn. Já jsem mířil na křídla.“ „Nechtěla jsem riskovat,“ řekla Kaelyn a přidala se k nim. „Ta věc byla obrovská a netušila jsem, že se chystáš použít jednu ze svých zázračných střel. Každopádně mě ani nenapadne, abych ji tady stahovala z kůže. Trvalo by to celé hodiny. A zapomeňte na to, že bychom její zatuchlý kožich vlekli přes močál.“ Elrick pokrčil rameny. „Já ti nic nevyčítám. Když jde o divoké gryfy, dávám přednost opatrnosti. Vezmeme si pár per a mizíme.“ Rannagon našel svůj šíp, byl stále ještě zabodnutý v Saekrae. Vnikl tak hluboko, že z něj byla mezi krví a nechutnými zbytky zničeného oka vidět pouze pírka. Dotkl se jich špičkou prstu. „To mě podrž, musel jsem být ve skvělé formě, když jsem ho vypustil. Bereme jenom peří?“ Elrick už škubal dlouhá letová pera ze Saekraeina křídla. „Jestli chceš ocas nebo spáry, posluž si. Kaelyn, mohla bys mi pomoct?“ Kaelyn sevřela chomáč per mezi prsty. „Jsou pěkně drsná. Řekla bych, že se poslední dobou moc nenajedla. Vidíš, jak má kostnatý zadek?“ „No, farmáři neměli v úmyslu nechat ji krást svůj dobytek,“ řekl Rannagon. „Museli stádo odehnat dost daleko, aby ho dostali z jejího dosahu. Jen se divím, proč se nepřestěhovala dále do hor? Gryfové obvykle nebývají tak hloupí, aby si troufli krást.“ Elrick si prohrábl šedivějící vlasy. „Pokud neměla něco, kvůli čemu by chtěla zůstat.“ Kaelyn na něho pohlédla. „Myslíš, že hnízdila?“ 16


„Možná. Každopádně bychom měli pro jistotu prohledat okolí. Nemůžeme nechat mláďata zemřít hlady.“ S Kaelyninou pomocí doškubal peří ze Saekraeiných křídel, zatímco Rannagon vytáhl nůž a odřezal konec jejího ocasu jako trofej. Když byli hotovi, zabalili peří do plátna a přivázali je ke Kaelynině sedlu. Pak se vrátili na otevřené prostranství, nasedli a začali znovu kroužit ve vzduchu. Rannagon se naklonil, aby mohl mluvit se svým gryfem. „Co vidíš, Shoo?“ Shoa se dlouze zadívala na zemi pod sebou. „Hnízdo,“ řekla konečně a obloukem zamířila směrem k němu. Ostatní je zpozorovali také. Elrick sesedl Keth ze zad a vlezl do hnízda. Prohraboval se jím a Rannagon s Kaelyn, kteří neměli dost místa na to, aby udělali totéž, ho sledovali. „Našel jsi něco?“ zeptala se Kaelyn. Elrick se napřímil. „Nic, jen pár kostí a zbytky skořápek.“ „Narodila se mrtvá?“ zeptal se Rannagon. „Ne, na to byla příliš dobře vyvinutá,“ řekl Elrick. „Podívej.“ Hodil Rannagonovi malou vybělenou lebku. Ten ji chytil a obrátil v prstech. Měkká kost byla zezadu rozbitá a ze zobáku se odlepovala tmavá srst; celá lebka byla velká asi jako pěst. „Hmm, chápu, co myslíš. Řekl bych, že žilo aspoň pár týdnů.“ „Tady je další. Tahle je v lepším stavu.“ Než Elrick nasedl, strčil druhou lebku a pár úlomků skořápek do kapsy. „Vezmu to Rolandovi. Žadonil, abych mu něco přinesl. Tak dobře, vracíme se.“ Kaelyn si povzdechla: „Ubožátka. Musela zemřít hlady.“ „Jo, tohle prostě není dobré teritorium,“ souhlasil Rannagon. „Ne, když jsou lidé tak blízko. Jeden gryf by možná přežil, ale ne s hnízdem plným mláďat. Je skoro smutné, jak se zvířata snaží rozmnožovat, i když to prostě není praktické, že?“ „Život dělá, co může,“ přerušila ho Shoa. „Lidé jsou stejní.“ „Jako vždy máš pravdu,“ řekl Rannagon a vyšplhal jí za krk. Zavřela oči a zabroukala si, ale pak se prudce obrátila, zvedla se do vzduchu, a přinutila tak Rannagona sevřít postroj na jejím krku, aby nespadl a nezabil se. 17


Elrick se uchechtl, když Keth o poznání klidněji vzlétla, a oba gryfové zamířili pryč z údolí. Kaelynin gryf se zdržel a strčil do hnízda zobák. Očichal vychladlou podestýlku a dojemně malé kosti mrtvých mláďat. „Co se děje?“ zeptala se Kaelyn. Gryf zvedl hlavu a  odfrkl si. „Zápach. Na tom nesejde.“ Odrazil se, než mu stačila položit další otázky, oba se vznesli do vzduchu a letěli pryč, aniž si všimli páru stříbrných očí, které je zlověstně pozorovaly mezi větvemi. Černé mládě se nehýbalo ještě dlouho poté, co cizinci zmizeli. Instinkt mu včas napověděl, aby hnízdo opustilo a ukrylo se na větvi pod ním, ale jakmile nebezpečí pominulo, nevědělo, co si počít dál. Po chvíli, kdy až na škubání ocasu jen nehybně sedělo, odplazilo se po větvi zpátky do hnízda. To bylo vychladlé a mládě z něj cítilo pronikavý, neznámý pach vetřelců. Ale stočilo se mezi měkké chomáče peří a chlupů, kterými Saekrae hnízdo vystlala, a čekalo. Přišla noc. Po nějaké době vyšel měsíc. Černé mládě spalo, téměř neviditelné ve tmě, s hlavou složenou pod křídlem. Ráno se vzbudilo celé prokřehlé. Bez sourozenců, ke kterým by se mohlo přitulit, mu hnízdo připadalo větší a chladnější. Protáhlo se zatřepáním křídel a rozhlédlo se kolem, jestli neuvidí Saekrae. Nebyla tam. Klopýtalo kolem hnízda, aby ji našlo, ale nikde ji nezahlédlo. Nebyla na obloze nad ním ani na větvi pod hnízdem, kde tak ráda vysedávala. „Jídlo?“ zavolalo s nadějí. Odpovědělo mu jen ticho. Křičelo hlasitě dál a čekalo, že se Saekrae objeví a donese mu potravu, ale nepřicházela, a tak volalo a volalo, dokud ho hlad a vyčerpání nepřiměly přestat. Na chvilku si zdřímlo a vzbudilo se, když slunce stálo vysoko nad ním. „Jídlo?“ Nic. Žádná Saekrae. Žádné jídlo. Mládě našlo kosti, které zbyly z posledního úlovku, jenž přinesla, a netečně do nich klovlo. Byla na nich trocha oschlého masa. Na chvíli se zabavilo tím, že je obíralo, malá sousta ale jen zvětšila jeho hlad. Začalo znovu volat Saekrae. Tentokrát však své snažení vzdalo dříve, svinulo se do klubíčka vedle lebky své sestry a tiše kňučelo. Den se chýlil ke konci, hlad ale mláděti nedovolil usnout. 18


Nakonec znuděný a zoufalý malý gryf vstal a začal pátrat po okolí. Když nebylo žádné jídlo v hnízdě, možná najde nějaké mimo něj. Udělal to tak už mnohokrát, když byla Saekrae pryč. Gryfí mláďata jsou výborně uzpůsobená ke šplhání, a tak prostě jen zaryl spáry do boční stěny hnízda a začal se soukat nahoru a ven. Jeho zadní nohy věděly, jak na to. Drápy se vysunuly a prsty se široce roztáhly, aby mu poskytly oporu. Když se dral nahoru, spáry zarýval do rozdrápaného dřeva a rázně mával ocasem. Vylezl na okraj hnízda, usadil se tam a hleděl na větve poblíž. Jedna z nich se zdála být dostatečně blízko. Natáhl k ní spár a skoro se jí dotkl. Nehybně seděl, hodnotil vzdálenost a pak skočil. Ve vzduchu instinktivně roztáhl křídla. Přistál na větvi a zašátral drápy, aby se jí zachytil. Zůstal sedět se spáry hluboce zarytými v kůře a vítězně zaklapal zobákem. Skvělé. Odtud může jít, kamkoli si zamane. Šplhal dál po větvi, protože chtěl zjistit, kam až vede. Byla dlouhá a po celé své délce se ještě větvila. Mládě se drželo hlavní větve, ale čím dále pokračovalo, tím byla tenčí, až ji celou objalo jen předními drápy. Pak se pod jeho váhou začala ohýbat, a mládě muselo roztáhnout křídla, aby vůbec udrželo rovnováhu. Nelíbilo se mu to, a tak se začalo otáčet zpátky. To ale nešlo. Větev byla příliš úzká a mládě se jí nechtělo pustit ani na okamžik. Začalo se proto sunout pozpátku, s nadějí, že se tak dostane až na místo, kde se bude moci konečně otočit. Nebyl to však dobrý nápad. Nevidělo, kudy jde, a  zadní packou zavadilo o  další větev. Zastavilo se a  pokusilo se vyprostit, ale uklouzlo, divoce vykoplo a  ztratilo rovnováhu. Chvilku se pokoušelo udržet, mávalo křídly, ale pak téměř ladně sklouzlo z větve do prostoru. Zavěsilo se za přední nohy, zadníma mávalo ve vzduchu a  zobákem se snažilo vytáhnout nahoru. Pak se ale větev zlomila, a  mládě spadlo. Narazilo do větve pod sebou, ale zřítilo se dříve, než se stačilo zachytit, a pak několik nekonečně dlouhých vteřin padalo níž a níž, z větve na větev a skučelo. Bylo asi v půli cesty na zem, když se mu podařilo zachytit se pařáty, kterými kolem sebe mávalo jiné větve, a zastavit tak pád. Několik minut se tisklo k drsné kůře a vyděšeně se třáslo. 19


Malý gryf byl potlučený, lapal po dechu a bolel ho zobák, do kterého se při pádu uhodil. Nešťastně štěbetal, znovu volal Saekrae, ale ta nepřicházela. Přepadl ho strach. Zoufale si přál vrátit se do hnízda, ale větev nad ním byla příliš vysoko. Podařilo se mu dolézt ke kmeni a pokusil se šplhat tak, že zarýval drápy do kůry, ta však byla měkká a začala se trhat, jakmile se na ni zavěsil celou váhou. Zkusil to znovu a podařilo se mu kousek vyšplhat, ale zase sklouzl zpátky. Nevěděl, kudy kam. Nějakou dobu zůstal sedět na větvi, neschopný, nebo neochotný vydat se nahoru či dolů. Přecházel sem a tam, hledal cestu pryč, ale žádná se mu nezdála nijak lákavá. Nakonec se však uklidnil. Skrčil se na tenkém konci větve a upřel pohled nahoru na oblohu, která modře probleskovala zelenou klenbou stromů. Byli tam ptáci a bezstarostně kroužili ve větru. Měli křídla a uměli létat. Saekrae měla také křídla a uměla létat. Černý gryf roztáhl svá vlastní křídla. Byla velká a široká, s dlouhými pery. Stále na nich viselo několik chomáčků chmýří, ale silné, dospělé peří už mu dorostlo. Zkusmo jimi zamával. Pohyb ho málem vyvedl z rovnováhy, ale pevně se přidržel nohama a zkusil to znovu. Cítil, jak křídla nabírají vzduch a s každým mávnutím ho mírně zvedají. Už byl o něco sebejistější, a tak jimi mával, jak nejsilněji dokázal, rychleji a rychleji, ve snaze vznést se do výšky. Nestalo se tak, naopak hrozilo, že se prudkým pohybem zřítí a zabije. Vzdal to – vyčerpaný, hladový a otrávený –, škrábal kůru na větvi a vrčel si pro sebe. Nakonec se uklidnil, posadil se a přemýšlel. Jak to jen matka dělala? Aby vzlétla, nemávala pouze křídly. Skočila. Teď si to vybavil. Viděl ji to dělat mnohokrát, ale nikdy se nad tím nezamyslel. Znovu zvedl hlavu. Kdyby dokázal letět, mohl by se dostat do hnízda, a pak přijde Saekrae a donese mu potravu. Obrátil se a zadíval se na konec větve. Najednou už nevypadala tak znepokojivě. Bez dalšího přemýšlení nebo příprav se zvedl na všechny čtyři, široce roztáhl křídla a napjal tělo. Rozběhl se, jak nejrychleji dokázal, až mu od tlap odlétávaly kousky kůry. Křídla a ocas držel pevně roztažené, jak to viděl 20


u Saekrae, a zíral přitom na konec větve před sebou. Ta se postupně zužovala a začala se ohýbat. Cítil, že hrozí, že se zlomí, a na okamžik zpanikařil. Potom skočil. Větev mu posloužila jako odrazový můstek a  černé mládě vystřelilo do prázdna. Když křídla nabrala vzduch, zvedla ho a malý gryf začal neohrabaně plachtit. Pak si uvědomil, že letí, zpanikařil a začal divoce mávat křídly v hrůze, že se zřítí. Pád mu nehrozil, ale protože nevěděl, jak kormidlovat ocasem, začal se ve vzduchu zmateně pohybovat, neschopný vydat se konkrétním směrem či se udržet ve stejné výšce. Jeho křídla, stále ještě příliš slabá a nekoordinovaná pro opravdový let, začala slábnout. Chvilku se mu podařilo udržet výšku, ale nakonec mu křídla vypověděla službu, a on se řítil k zemi. Nebyl to přímý pád; křídla zůstala roztažená a posloužila jako hrubý padák, neměla však sílu znovu nabrat výšku. Vřískal, tloukl křídly kolem sebe a pak dopadl do větví stromu pod sebou. Haluzky a větvičky do něj narážely ze všech stran a šlehaly ho jako bičíky. Míhaly se před ním rozmazané obrazy listí, nebe a hnědé kůry. Pak ho něco tvrdě uhodilo do hlavy a jemu se zajiskřilo před očima. Nevzpomínal si, jak dopadl na zem. M Když se černý gryf probral, slunce stálo vysoko na obloze a mezi stromy bylo horko a vlhko. Omámeně zvedl hlavu, myslel si, že je pořád ještě v hnízdě, a ztuhl, když si uvědomil, že ne. Ležel na zváleném bahnitém paloučku vystlaném měkkým mechem. Jednu přední nohu měl zkroucenou pod sebou a bolela ho hlava. Pokusil se postavit; připadalo mu, že se s ním točí svět, a žalostně zapípal. Až na bolest hlavy, boků a hluboký škrábanec na přední noze byl ale v pořádku. Končetiny a křídla měl zdravé a nepolámal si peří. Klopýtal lesem, protože ho náhle přepadla potřeba prozkoumat tento podivný, nový svět. Světlo mezi stromy bylo tlumené a nazelenalé a ve vzduchu bylo cítit zetlelé listí a vlhká hlína. Stromy a kamení byly potažené mechem a lišejníky a všude kolem bzučel hmyz. Černý gryf se prodíral porostem, objevoval věci, které nikdy předtím neviděl a ani si nedokázal představit, a na svůj strach docela zapomněl. Došel k  mělkému a  dokonale čistému prameni, který protékal mezi 21


mechově zelenými balvany. Zastavil se, aby se z něj napil. Zaklonil hlavu když polykal, a plácal spáry do vody, fascinován pohledem, který se mu tak naskytl, a cákavým zvukem, který jej doprovázel. Voda byla sladká a chladivá. Zhluboka pil a cítil se o mnoho lépe. Připomnělo mu to však jeho hlad, a tak pokračoval dál v naději, že najde něco k  snědku. Jeho instinkty mu pomáhaly. Našel hnijící kmen, rozbil ho zobákem a drápy a objevil v něm brouky a larvy červotoče, které ihned zhltl. Země pod kmenem ukrývala červy a malou žábu, dychtivě po nich chňapl, a cítil se docela potěšen svou mazaností. Většinu odpoledne strávil sháněním další potravy a  nakonec se vrátil k prameni, aby se znovu napil. Cítil se teď mnohem silnější. Tu noc se ukryl pod keřem a uložil se ke spánku s hlavou schovanou pod křídlem. Námaha a vzrušení, které ten den zažil, ho zmohly víc, než si uvědomoval. V noci ho sice několikrát probudila zima a neznámé zvuky, ale než vyšel měsíc, hluboce spal. Ráno se vzbudil hladový a ztuhlý po předchozím namáhavém dni. Tentokrát už však Saekrae nevolal. Znovu zkoušel vyhrabat červy, ale tentokrát neměl takové štěstí. Navíc věděl, že potřebuje něco vydatnějšího. Odhodlaně vyrazil podél pramene, rozhodnutý najít jiný způsob, jak se nakrmit. Po nějaké době zachytil vůni, ze které mu zakručelo v žaludku – slabý, ale mučivý zápach rozkládajícího se masa. Černý gryf okamžitě vyrazil po jeho stopě, s  hlavou vysoko zdviženou a s mávajícím ocasem. Několikrát ji ztratil, ale vždy znovu našel, až jej nakonec zápach přivedl k úpatí velkého stromu. Zavětřil a našel díru mezi dvěma kořeny. Zápach vycházel z ní. Bez zaváhání se proplížil dovnitř. Otvor vedl do malé jeskyně, velké právě tak pro něj, uvnitř níž bylo jídlo. Ležela tu hromada hnijících mrtvých ptáků, ještěrek a malých savců, kteří vydávali překrásnou, pronikavou vůni. Gryf se do nich zanořil zobákem a pustil se do jídla. Trhal kusy rozkládajícího se masa a v celku je polykal, jak nejrychleji mohl. Jedl, až ho bolel žaludek. Nakonec se dokázal už jen převrátit na bok a se skelným pohledem funět. Ve skutečnosti byl ale bez sebe blahem. 22


Usnul, dokonale přesycený, a spal klidněji a  byl mnohem šťastnější než kdykoli předtím. Když se pak vzbudil, znovu se pustil do jídla. Celé dny zůstával ve svém novém domově a spokojeně se cpal. Uchvácen touto nově objevenou hojností docela zapomněl na Saekrae. M Uplynul nejméně týden, než začaly zásoby v doupěti docházet. Mládě stálým přísunem jídla ztloustlo, kypělo zdravím a vůbec nemělo chuť vzdalovat se od svého nového domova. Nepřemýšlelo nad tím, kde se všechno to jídlo vzalo; prostě tam bylo, a tak si bralo, co hrdlo ráčilo. V době, kdy hromada mršin začínala docházet, probudil je neznámý pach. Otevřelo oči a uvědomilo si, že vstup do nory je zatarasený. Nozdry mu naplnil zápach – suchý, pižmový a nebezpečný. O chvilku později, když jeho oči přivykly šeru, mihl se před ním obrovský vrčící čenich a pak mu slabinami projela bolest. Gryf zaječel, ohnal se a zaryl drápy do něčeho měkkého. Zvíře se stáhlo a gryf ustoupil hlouběji do nory. Stále hlasitě křičel. Po slabinách mu stékala horká, lepivá krev, ale neměl čas se politovat. Zaútočil, tentokrát zobákem, a udeřil zvíře do čenichu. Tvor – zavalitý predátor podobný lišce s  pruhovanými zády – stáhl nažloutlou hlavu ze své vypleněné spižírny a hnal se pryč od zuřivého zvířete, které v ní sedělo, posadil se na bobek a skučel. Potřásal hlavou a frkal ve snaze dostat krev z poraněných nozder, pak se náhle obrátil a utekl. Bojovat s tvorem, který mu ukradl jídlo, to mu za to prostě nestálo. Gryf zůstal nějakou dobu, kde byl, a bolestně lapal po dechu. Ve slabinách měl tři hluboké rány. Každá z nich krvácela a bolela. Dloubl do nich zobákem, zachvěl se a znovu se schoulil v noře, vyděšený, že by se neznámý tvor mohl vrátit. Nevrátil se, gryf ale přesto několik dalších nocí skoro nespal. Rány mu konečně přestaly krvácet a hojily se. Odpočíval a pomalu dojídal několik posledních mršin, aby měl dostatek času na zotavení. Jedna z ran se zanítila, ale gryf ji otevřel a nechal hnis vytéct, a tak otok nakonec opadl. Během pár dní došly i poslední zbytky potravy, ovšem zranění na bocích byla hluboká, a kdykoliv se pohnul, začala znovu krvácet. 23


Ležel proto nehybně na boku a cítil, jak ho mučí hlad. Když nyní vyjde ven, bude pomalý a zranitelný. Když zůstane tady, vyhladoví. Černý gryf byl ještě mladý a jeho uvažování jednoduché, byl však dost chytrý na to, aby pochopil svou situaci i to, jak zoufalá je. A jak tak ležel na vlhké zemi a poslouchal zvuky ve stromech nad sebou, začalo v něm narůstat odhodlání. Nevzdá se. Přežije. Nikdo a nic ho nikdy nepřipraví o život. Slíbil si to. M Černé mládě na své předsevzetí nikdy nezapomnělo. Trpělivě čekalo v noře tak dlouho, jak si jen troufalo, pojídalo vlhkou hlínu a hmyz, aby se udrželo naživu. Nakonec svůj úkryt opustilo a znovu vyrazilo do světa. A přežilo. Navzdory všemu přežilo. Živilo se červy a zdechlinami. Naučilo se lovit malá zvířata, což dělalo hlavně v noci, kdy mohlo využít svého temného zbarvení. Vykrádalo ptačí hnízda a vyhrabávalo myši z děr. Jednou se dokonce uchýlilo k rybaření, celé hodiny čekalo u klidného jezírka a zobákem chňapalo ve vodě, aby polapilo kořist. Rádo spalo na stromech, protože ve výšce se cítilo bezpečněji, a odtud také pokračovalo ve svých pokusech naučit se létat. Zpočátku se mu dařilo jen nejistě, krátce plachtit a přistání byla bolestivá, ale stále se učilo, jak udržet rovnováhu a jak zatáčet pomocí ocasu. Po nějaké době dokázalo přelétnout ze stromu na strom a měkce přistát na větvi, skále nebo na zemi. Začalo lovit ptáky ve vzduchu, a  dokonce nevědomky napodobovalo způsob, jakým lovili dospělí gryfové – střemhlav se sneslo z oblohy a polapilo prchající zvíře. Jak měsíce a roky ubíhaly, gryf postupně dospíval, jeho tělo sílilo a křídla se prodlužovala. Z velikosti kočky dorostl do velikosti kozy, pak koně a rostl dál, až byl největším tvorem v údolí. Ramena a  zadek měl mohutnější než jeho matka a  chocholky peří nad ušima se prodloužily a zašpičatěly, aby tak ostatním gryfům naznačovaly, že je fyzicky zralý a zdravý. V údolí však jiní gryfové nebyli a jeho bojovné výkřiky proto zůstávaly každý večer bez odezvy. Létával k horám, které představovaly hranice jeho teritoria, a doufal, že na druhé straně uvidí dalšího gryfa. Díval se na rozlehlé pláně na severu a vyzývavě k nim volal. Jejich podivnost a neznámé vůně, které s sebou přinášel vítr, se mu nelíbily. Nikdy však nedostal žádnou odpověď, a tak nakonec ztratil zájem. 24


Jak stárnul a sílil, začalo pro něj být těžší a těžší sehnat dostatek jídla, a tak se na své výpravy za kořistí vydával do větších vzdáleností. Sousední údolí bylo jen o málo lepší. Ulovil tam dost, aby nehladověl, ale neměl potřebu se do nového teritoria přestěhovat. Místo, kde se narodil, pro něj prozatím bylo dostatečně lákavé na to, aby se tam stále vracel. Takto přežíval den za dnem, sám a bezmyšlenkovitě, dokud nedovršil devatenáct let a nedosáhl plného vzrůstu. Žil v jeskyni, ve skalní stěně jedné ze tří hor. Převis, který tvořil strop jeskyně, byl právě tak velký, aby mu poskytl částečný úkryt, zatímco podlaha vybíhala do skalní římsy, která byla více než dostatečná, aby se na ní mohl schoulit. Lehl si na břicho, vyhříval se na odpoledním slunci a jedno křídlo si natáhl na kámen vedle sebe. Odtud mohl pozorovat zbytky hnízda, ve kterém se vylíhl. Čas a počasí na něm zanechaly své stopy. Převážná část jeho stěn odpadla a zůstala jen hrubá kostra z tlejících větví, opuštěně ležící v olámaných korunách stromů, jež zbytky hnízda postupně prorůstaly. Černý gryf, stále ještě beze jména, zívl a švihl ocasem. Byl neklidný, i když nevěděl proč. Během několika posledních dní se dobře najedl a skalní římsa byla dostatečně pohodlná. Možná se jen nudil. Líně se ohlédl na zadní stěnu svého domova. Na skále byly nějaké značky, červené, černé a hnědé. Nevypadaly přirozeně a on často dumal nad tím, jak se tam dostaly. Možná to byl nějaký druh mechu nebo lišejníku, ale někdy, když se na ně díval v  tom správném světle, se mu některé tvary zdály povědomé. Vypadaly jako zvířata. A byl mezi nimi i znak, který mu připomínal tvora, kterého od doby, co byl dospělý, u jezírka ještě nespatřil: gryfa. Měl roztažená křídla a  rozevřený zobák. Něco mu vycházelo z  úst, ale nedokázal říct, co to bylo. Bylo to červené jako krev, ale tvarem to připomínalo řeku. Černý gryf nikdy docela nezapomněl na své dětství a na ostatní gryfy, kteří kdysi v údolí žili. Vzpomínal na Saekrae, svou matku. Nikdy nenašel její ostatky, ale věděl, že je mrtvá. Pamatoval si také – i když matně – podivné tvory, kteří přišli, když zmizela. Pamatoval si, že přiletěli jako gryfové a vydávali stejné zvuky, ale nebyli to gryfové. Zajímalo ho, co byli zač a jestli se ještě někdy vrátí. 25


Ta myšlenka ho popudila. Jestli přijdou, bude s nimi bojovat. Tohle území nyní patří jemu. Zvedl hlavu a zakřičel, aby svůj záměr zdůraznil. Údolím se rozlehlo jeho volání. Ale právě když utichalo, zdálo se, že znovu zesílilo a vrátilo se k němu, vyšší a hlasitější. Černý gryf se celý zmatený postavil. Křičel znovu a znovu a jiný křik mu odpovídal. Nebyla to ozvěna. Byl to další hlas. Další gryf. Vznesl se a stříbrné peří se mu na slunci třpytilo. Vystoupal až na úroveň horského hřbetu a pátral po vetřelci. Zakřičel znovu a pak zamířil směrem, odkud zazněla odpověď. Přicházela z vrcholku nejsevernější hory, a když se k němu gryf přiblížil, uviděl na zemi mezi holými skalami siluetu nějakého tvora. Srdce mu tlouklo až v krku. Bylo nad slunce jasné, že je to další gryf, přímo na hranici jeho teritoria. Viděl, že se k němu blíží, a klidně na něj čekal. Černý gryf přistál kousek od vetřelce a zamířil k němu. Gryfí samička se k němu obrátila. Na slunci její peří přímo zářilo. Nebyla černá jako on, ani hnědá, jako bývala Saekrae. Byla… zlatá. Srst měla zlatavě žlutou a peří bledě zlatohnědé. Oči však měla modré a jasné, jako byla obloha nad ní. Černý gryf nevěděl, co by měl udělat. Posadil se, mírně roztáhl křídla, aby vypadal větší, a prostě na ni zíral. Jeho teritorium nebylo ohroženo, protože do údolí nevstoupila. Ale najednou tu byla, objevila se zdánlivě odnikud, a on na to nebyl připravený. Oplatila mu pohled a cvakla zobákem. „Zdravím,“ řekla. Její hlas byl silný a jasný a nezněl nepřátelsky. Černý gryf uměl mluvit. Mluvil sám se sebou po většinu svého života, ale neznal mnoho slov. Jenom ta, která se naučil v hnízdě. Nějakou dobu mlčel a snažil se uspořádat si myšlenky. „Ty… gryf?“ pokusil se. Zašvitořila, zjevně pobavená. Všiml si, že na předních nohách má podivné kroužky ze žlutého a hnědého kovu. „Odkud… ty?“ pokračoval. Podívala se směrem na sever. „Jsem z Orlího hnízda v Orlíně.“ To slovo znal. „Hnízdo?“ zeptal se. 26


Znovu zacvrlikala: „Copak tě matka nenaučila mluvit?“ Černý gryf na ni jen zíral. „Černého gryfa jsem ještě neviděla,“ řekla zlatá samička. „Tohle je tvůj domov?“ „Moje země,“ řekl. Zlatá samička se mu zadívala na přední nohy. „Jsi tedy divoký? To ti nezávidím.“ „Divoký?“ zopakoval černý gryf. „Nemáš žádného člověka,“ řekla zlatá samička. „Člověka?“ Zlatá gryfí samička si povzdechla a posadila se. „Proboha, jsou všichni divocí gryfové takhle pomalí?“ Začala znovu a pomalu. Zdůrazňovala každé slovo. „Jsi divoký. Nemáš žádného člověka. Já ano.“ „Co… člověk?“ zeptal se černý gryf. „Člověk je zvíře. Malé. Slabé. Ale chytré. Víš, co je ‚chytrý’? Moudrý. Mazaný. Inteligentní.“ Černý gryf si náhle vzpomněl na tvory, kteří polapili Saekrae. „Člověk mluvit?“ pokusil se. „Ano. Mluví gryfsky. Založili Orlí hnízdo.“ „Člověk létat?“ „Ne, jenom když je neseme.“ Černý gryf se zhrozil: „Nesete?“ „Ano. Na zádech. Tady.“ Sklonila se a ukázala mu ramena, na kterých měla uhlazená a polámaná pera. „Tam sedává můj člověk.“ Černý gryf se tam podíval. „Kde tvůj… člověk?“ „Je v Orlím hnízdě,“ řekla zlatá samička. „Přiletěla jsem sama.“ „Proč ty přišla?“ „Jsem připravená na páření,“ řekla věcně. „Přiletěla jsem, abych našla gryfa, který by oplodnil moje vajíčka. Našla jsem tebe. Máš družku?“ Černý gryf nechápal: „Družku?“ Upřeně se na něj zadívala. „Copak jsem první gryf, se kterým ses setkal?“ Černý gryf měl jen mlhavou představu, o tom, co mu vlastně říká. „Tady já. Žádný gryf. Moje matka… pryč.“ Pak zmlkl, vyčerpán vynaloženým úsilím. 27


„Takže nemáš družku?“ přitlačila na něj zlatá samička. „Žádná vajíčka? Žádná mláďata?“ „Mláďata mrtvá,“ řekl černý gryf, když si vzpomněl na své sourozence. „Takže se se mnou spáříš?“ „Co ‚spáříš’?“ zeptal se černý gryf. Zoufale si přál porozumět a měl zlost, že je tak nemotorný a nevzdělaný. Zdálo se, že to zlatá samička vycítila. „Všichni tvorové to umí,“ řekla. „Pomůžu ti.“ Blížila se k němu a pohybovala se pomalu a ladně. Díval se, jak se jí pod zlatavou srstí pohybují svaly, a obdivoval dokonalou pružnost jejích nohou. Nehybně seděl a nechal ji dojít až k sobě. Zvedla svůj zobák k jeho a hluboko v hrudi zapředla. Přičichl k jejímu peří, nasál jeho sladkou, kořeněnou vůni a ona zacvrlikala a jemně mu oždibovala chomáček peří pod zobákem. Zvedl zobák a sklonil k ní hlavu, protože chtěl víc. To ji povzbudilo. Prošla kolem něj, přitiskla své tělo k jeho a začala mu čistit zadek. Cítil, že by měl udělat to samé, a začal jí zobákem probírat peří hned za křídly, kam si nemohla dosáhnout. Zapředla, obešla ho a chytla ho za zátylek. Odstrčil ji a pak se o sebe vzájemně otírali čím dál silněji, střídavě vrčeli a předli. Černému gryfovi bušilo srdce. Nechápal sice, co se děje nebo co to všechno vlastně znamená, ale něco hluboko uvnitř něj to vědělo. Cítil se rozpálený a zmatený, ale zároveň podivně jistý. „Co je to?“ zeptal se. Zlatá gryfí samička se o něj otřela hlavou. „Líbí se ti to?“ Černý gryf zavřel oči. „Ano. Ano.“ „Dělej, co cítíš,“ řekla. „Jako když ses učil létat.“ A tak to udělal. Jedna jeho část byla zmatená, skoro vyděšená, ale ta druhá, silnější, věděla, co má následovat. Strčil do ní, přitiskl se k ní a skoro zlostně zavrčel. Ona se obrátila a  se zvednutým, švihajícím ocasem mu pokynula. Instinkty nad ním převzaly vládu a on jí zaryl drápy do ramen. Zůstala klidně stát a křídla se jí chvěla. Spářili se, rychle a surově, jak to gryfové dělají. Po vyvrcholení zlatá samice 28


vykřikla a odtáhla se, brzy se ale zase vrátila. Když slunce zapadalo, černý gryf se už nebál. Potom usnuli, přivinutí k sobě, a ani jeden nevěnoval pozornost poryvům chladného větru. Když se rozednilo, oba cítili, že jejich společný čas je u konce. Černý gryf se chtěl vrátit do svého domova a zlatou samičku to táhlo k jejímu vlastnímu teritoriu. Ještě chvíli však spolu zůstali. „Nezávidím ti,“ řekla zlatá samička. „Tvůj druh vymírá. Jednoho dne všichni divocí gryfové vyhynou.“ „Já žiju,“ řekl černý gryf. „Ale ne na dlouho. Tyhle hory jsou neúrodné. A míst, jako je toto, ubývá. Lidé budou vždycky chtít více půdy. Brzy pro tebe a tvůj druh nezbude žádné místo.“ Černý gryf se na chvíli odmlčel. „Chci… vidět lidi,“ řekl. Zlatá samička vstala. „Můžu ti je ukázat,“ navrhla. „Poleť se mnou.“ Bez dalšího slova přeletěla horu a černý gryf ji po chvilce váhání následoval. Zlatá samička letěla nad pláněmi klidně a beze strachu. Černému gryfovi se však za ní nechtělo. Hluboko uvnitř se plání pořád bál. Byly pro něj neznámé. Nepřátelské. Nechtěl ale vypadat jako zbabělec, a  tak ji následoval a nervozitu ze sebe nechal spadnout jako staré peří. Vzduch nad pláněmi byl teplejší než v údolí a jinak voněl. Byl sušší a zatuchlejší, jako tráva. Teď trávu viděl – byly jí celé lány, rozdělené do čtverců a obdélníků tenkými hnědými linkami. Chodila po ní zvířata, mnohem větší, než jaká kdy předtím spatřil, a tu a tam ze zeleně vystupovaly skupinky podivně tvarovaných skal. Dohnal zlatou gryfí samičku, která kroužila nad jedním takovým seskupením, a zastavil se u ní. „Lidská obydlí,“ volala. „Lidská hnízda. Tohle je jejich území. Proleť nad nimi, jestli je chceš vidět.“ Černý gryf ji poslechl. Sestupoval níž, jako by si vyhlížel kořist, a  brzy uviděl, že se mezi skalami pohybují podivní tvorové. Byli malincí, vysocí asi jako jeho přední končetiny, stáli na dvou nohách jako ptáci, ale neměli křídla. 29


Neutíkali. Dolehly k němu jejich hlasy. Srdce mu poskočilo, když si uvědomil, že mluví mezi sebou. „Lidé,“ řekla znovu zlatá samička, „jsou klíčem.“ „K jídlu?“ zeptal se černý gryf. „Ne – někdy, možná.“ Upřela na něj své modré oči. „Byl jsi dobrý druh, a tak ti dám radu. Jestli chceš v tomhle světě přežít, najdi člověka. Ochraňuj ho. Starej se, aby byl v  bezpečí. Pomáhej mu. Když to uděláš, povede se ti dobře. Naše magie nám už k přežití nepomůže. Ne sama o sobě.“ Když říkala slova, která neznal, a dávala mu radu, kterou nechápal, cítil, že se mu zvláštním způsobem sevřelo hrdlo. Nebyla to tak docela bolest, ale nebylo to ani příjemné. Měl pocit, jako by mu tam něco uvízlo. Něco tvrdého, nepoddajného a palčivého. Chtělo se mu z toho křičet.

30


19

KLEC

A

rrene? Arrene?“ „ Arren pomalu vzhlédl, ve tváři zvláštní, strnulý výraz, a zamžoural na osobu, která stála před klecí, jako by vůbec neměl ponětí, na co to vlastně zírá. Někdo ho šťouchl do ramene. „Arrene? Arrene, řekni něco.“ Prázdnota v Arrenově tváři se pomalu rozplynula. „Brane?“ Branovi se zjevně ulevilo. „Chvála bohům, už jsem myslel, že mě nepoznáváš. Arrene, poslouchej, někdo za tebou přišel.“ Arren se podíval za něj. Stála tam nějaká žena. V ruce držela kousek papíru a uhlík a bez valného zájmu ho sledovala. Když viděla, že se na ni podíval, přistoupila blíž. „Arren Cardockson?“ Arren chabě přikývl. „Jestli jsem to správně pochopila, byl jste odsouzen k smrti,“ řekla žena. Arren neodpověděl a žena pohlédla na Brana, který přikývl. „Takže,“ začala, „poslali mě, abych vám něco nabídla.“ Arren vzhlédl a mlčky ji poslouchal. Žena si to vyložila jako pokyn, aby pokračovala. „Nyní máte na vybranou ze dvou možností. Můžete buď přijmout okamžitý rozsudek smrti, nebo se zítra zúčastnit boje v Aréně. Když si vyberete Arénu a v souboji zvítězíte, budete omilostněn. Jestliže máte zájem, podepište se na tento papír, a všechno bude připraveno. V Aréně vám bude povolena zbraň a před soubojem vám dají lepší jídlo. Rozhodněte se.“ Arren mlčel. 241


„Mám to brát jako odmítnutí?“ zeptala se žena. Zvuk jejího hlasu ho zřejmě vrátil do přítomnosti. „S kým bych bojoval?“ zeptal se. „Promiňte?“ „Se kterým gryfem bych bojoval?“ „Nejspíš jich tam bude víc,“ odpověděla žena. „Proč se ptáte?“ „Chci se utkat s tím černým,“ řekl Arren. „Chci bojovat… s Temným srdcem.“ „To by neměl být problém,“ přikývla žena. „Temné srdce je zrovna velmi oblíbený. Chodí do Arény skoro každý týden.“ „Sám,“ řekl Arren. „Promiňte?“ zeptala se žena znovu. Arren sevřel pevněji mříže. „Když mě necháte s černým gryfem bojovat samotného – jen on a já –, řeknu ano.“ Žena se zatvářila zamyšleně. „Ještě nikdy nikdo o něco podobného nežádal.“ „Slibte mi to,“ naléhal Arren a  přitiskl se k  mřížím. „Slibte mi, že můžu bojovat s černým gryfem, a udělám, co budete chtít.“ Žena na okamžik zaváhala a pak přikývla. „Nevidím důvod, proč ne. Myslím, že Oromemu se ten nápad bude líbit. Ano, souhlasím. Vydržte chvilku.“ Klekla si, položila papír na dřevěnou rampu, na níž stála, a připsala několik řádků navíc. Když skončila, podala uhlík Arrenovi. „Jen se tady podepište, udělejte křížek nebo tak něco. Hlavně aby to byla vaše značka.“ Arren chvilku hleděl na prázdné místo na papíře, pak uchopil uhlík a nakreslil jednoduchý obrázek vlčí hlavy, která v tlamě držela měsíc. Žena si od něj listinu vzala: „Výborně. Hned to půjdu oznámit Oromemu. Hodně štěstí.“ Krátce kývla hlavou na pozdrav a odešla. Arren se díval, jak odchází, a vydechl úlevou. Bran celou scénu mlčky sledoval a držel se od klece dál. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se nyní. Arren se na něj podíval, jako by ho viděl poprvé. „Když už mám zemřít, chci alespoň zemřít v boji. Jestli se před tím budu moct pomstít, souhlasím.“ „Zabije tě,“ řekl Bran. „Ta bestie tě roztrhá na kusy.“ Arren se ušklíbl. „Taková tragédie.“ 242


„Přestaň,“ zamračil se Bran. „Není to moje chyba a ty to víš.“ Arren se odvrátil. „No jistě. Teď se budu cítit mnohem líp, až mi utrhne hlavu.“ „Nedávej mi to za vinu,“ okřikl ho Bran. „Plnil jsem jen svoji povinnost. Myslíš, že když jsme přátelé, nechám tě jít?“ Arren se na něj podíval a náhle se zastyděl. „Brane, já…“ Branův hněv se rozplynul a on přistoupil blíže k mřížím. „Arrene, proč jsi to udělal?“ Arren sklonil hlavu. „Nemohl jsem si pomoct. Dlouho jsem se s tím snažil smířit, ale nedokázal jsem to. Prostě jsem nemohl. Bylo toho už na mě moc. Chtěl jsem si vzít, co mi Rannagon vzal.“ „Arrene…“ Bran zaváhal. „Arrene, víš, že to není pravda, že jo?“ „Vím, co je skutečné, Brane,“ opáčil Arren chladně. „Vím, že každé slovo, které jsem ti řekl, je pravda.“ Bran si povzdechl. „Při bozích, Arrene, jak jsi na to přišel?“ „Brane, Rannagon Elunu zabil. Řekl mi, že to udělal.“ Bran se od něj odvrátil. „Přestaň. Prostě s tím přestaň.“ „Musíš mi věřit!“ naléhal Arren, přistoupil k němu co nejblíže a sevřel mříže. „Prosím, poslouchej mě. Já nejsem šílený.“ Bran se na něj podíval a tvářil se nešťastně. Chvilku to vypadalo, že chce něco říct, ale pak se otočil a odešel se skloněnou hlavou. „Brane, Brane, vrať se! Prosím!“ Ale Bran se neohlédl. Došel zpátky na své místo u  vchodu vysekaného do úbočí hory a už se nevrátil. Arren zůstal se svým strachem a zoufalstvím o samotě. V poledne mu přinesli jídlo. Bylo prosté, ale hutné a vydatné a on ho hladově snědl. Cítil se pak o  mnoho lépe. Na poraněné tváři už se mu udělal strup, ale následky nedávného zranění cítil pokaždé, když zamrkal nebo pohnul ústy, a krk se vrátil k obvyklému tupému pobolívání. Nic z toho mu však nemohlo zabránit v zítřejším boji. Znovu se postaví černému gryfovi a tentokrát ho zabije. Nezáleželo mu na tom, jestli při tom zemře také. Koneckonců, co pěkného mu ještě v životě zůstalo? Odložil talíř a usadil se k odpočinku, oči upřel na kamennou stěnu před 243


sebou, aby se vyhnul pohledu do propasti, a přemýšlel, jestli skutečně existuje posmrtný život. Setká se s Elunou? A Gernem? Pohyb ve dveřích ho přiměl vzhlédnout. Bran a druhý strážník se otočili, aby přivítali někoho, kdo dorazil z druhé strany, a nyní Bran přistoupil k Arrenově kleci a přivedl ty lidi s sebou. Arren se postavil a dvojice došla až k němu. „Mami! Tati!“ Annir na něj chvilku zírala, pak k němu přispěchala, natáhla se přes mříže a pevně ho objala. „Arrene! Bohové, Arrene, ne… ne.“ Arren ji objal, jak nejvíce to šlo, mříže ho tlačily do hrudi a v jizvách mu začalo tepat. „Mami, mrzí mě to. Opravdu… au!“ Annir ho pustila a zírala na obojek. „Arrene, co to, při bozích…“ Cardock k němu přiběhl. „Kdo to udělal?“ vykřikl. „Kdo ti to nasadil?“ „Já nevím… Mrzí mě to, tati. Já…“ Arren se najednou rozvzlykal. „Tati, mrzí mě to. Já… já jsem… měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu. Vždycky jsi měl pravdu. Nemohl jsem namlouvat celý život, že… Nemohl jsem být jedním z nich. Nemohl jsem se stát gryfmistrem. Oni… zabili Elunu. Spálili mi dům, nasadili mi tenhle obojek. Nemůžu se ho zbavit a pořád mi působí bolest. Je to… já… prostě jsem nemohl.“ Cardock se natáhl přes mříže a vzal ho za rameno. „Neměl jsi tam zůstávat,“ řekl. „Měl ses vrátit domů.“ „Myslel jsem si, že jsem doma,“ vzlykl Arren. „Myslel jsem si… myslel jsem si, že na tom nezáleží. Myslel jsem si, že jsem jižan, ale nejsem. Jsem černý. A nechci jím být. Snažil jsem se jím nebýt, ale oni… nemohl jsem s tím nic udělat. Nedokázal jsem to zastavit. Vzali mi úplně všechno a teď mě zabijí.“ „Arrene, není to tvoje chyba,“ konejšila ho Annir. „Nikdy nebyla. Nenech si to nikým namluvit. Neprosil ses o to.“ „Hned, jak odsud odejdeme, vydáme se do Orlího hnízda,“ řekl Cardock. „Promluvíme si s naší paní. Budu požadovat, aby tě propustili, nebo alespoň odvolali popravu. Neboj se, Arenadde, nezemřeš. Zachráním tě.“ Arren slabě zavrtěl hlavou. „To nepomůže. Udělal jsem to, tati. Ukradl jsem to mládě. Jsem vinen.“ Cardock ho neposlouchal. „Něco jsme ti přinesli,“ řekl a ukázal mu balíček, který držel. 244


Arren se na něj podíval. „Proč?“ „Proč?“ odpověděla Annir s nuceným veselím. „Arrene, copak nevíš, co je za den?“ „Nevím…“ „Máš narozeniny,“ připomněla mu Annir. „Otec a já jsme tě šli navštívit a někdo nám řekl, že tě zatkli a…“ „A  tak jsme ti přinesli dárek,“ dokončil Cardock a  zvedl ho. „S  matkou nám to dalo spoustu práce.“ Byla to černá látka, snad nějaké oblečení. „Co je to?“ zeptal se Arren. Cardock balíček rozložil a  zvedl k  ramenům. Byl to dlouhý černý hábit s širokými, dlouhými rukávy a stříbrným zapínáním, které v polovině délky končilo, aby byly nositeli vidět nohy a mohl se snadno pohybovat. „K čemu to je?“ zeptal se Arren rozpačitě. „K nošení, jak jinak,“ odpověděl Cardock. „Na, zkus to. Je to ten nejkvalitnější materiál, jaký se mi podařilo sehnat. Teplý a pevný. Skoro neprůstřelný.“ Arren natáhl ruku přes mříže a vzal si hábit do klece. Byl utkaný z vlny, na omak hrubý a pevný, i když trochu drsný. „Proč jste mi ho ušili?“ „Protože je součástí toho, co jsi,“ odpověděl Cardock skoro prudce. „Vezmi si ho. Jestli půjdeš zítra do Arény, obleč si ho.“ „Proč?“ zajímal se Arren. „Protože jsi seveřan,“ řekl Cardock. „Když jsme vyráželi do boje, vždycky jsme si oblékali takové hábity. Jen ať tě v něm vidí, Arenadde. Ať vidí, že se nestydíš za to, co jsi.“ Arren svěsil hlavu. „Ale já se za to stydím.“ „Arenadde Taranisäii, neopovažuj se před námi něco takového vyslovit. Jsi seveřan a nemáš se za co stydět. Patří to k tobě a vždycky bude.“ „Ale já nechci, aby to tak bylo!“ vykřikl Arren. „Nikdy jsem to nechtěl! K čemu mi to kdy bylo dobré? Kdy mi to pomohlo ke štěstí? Kamkoli se hnu, lidé se na mě dívají, jako bych byl nějaké zvíře! A teď říkají, že jsem se zbláznil. Říkají…“ Najednou zmlkl, oči plné bezmoci a  strachu. „Říkají, že to mám v krvi. Seveřanské šílenství. A…“ Podíval se na ně skoro úpěnlivě. „A já to cítím. Někdo mě nazval černým a já jsem měl chuť ho zabít. Pokusil jsem se zabít lorda Rannagona. Nedokázal jsem se ovládnout. Přicházím o rozum.“ 245


„Ne,“ řekl mu Cardock chraplavým hlasem. „Ne, Arenadde. Přestaň. Nejsi blázen.“ „Tak co jsem?“ chtěl vědět Arren a sevřel hábit tak silně, až mu zbělely klouby. „Tak mi to tedy pověz.“ „Každý seveřan je srdcem válečník,“ odpověděl Cardock. „Máš to v sobě. Byl jsi zrozen k boji. Proč myslíš, že nás přinutili nosit tyhle obojky? Neměli jinou možnost. Tím jediným si nás mohli podrobit. Seveřan je jako gryf. Nic nemůže zlomit jeho ducha, a dokud nezemře, nikdy nepřestane bojovat. Tak mi to řekl můj otec a tak to vždycky bude.“ Arren uchopil hábit oběma rukama a zatáhl, jako by ho chtěl roztrhnout. Pak ho zahodil. „Černí jsou divoši,“ zavrčel. „A já takový být nechci. Ani teď, ani jindy. Ať se mnou bude cokoli.“ Cardock se na něj nevěřícně podíval, Arrenova slova ho šokovala a ranila. „Arenadde, prosím…“ Arren se k němu obrátil zády. „Nech mě na pokoji, otče. Jestli chceš, přijď se zítra podívat do Arény. Uvidíš, jak umírá černý.“ „Arrene, prosím, nedělej to,“ žadonila Annir. „Prosím.“ Ale Arren se neotočil. Když se rozplakala, zastyděl se, ale stejně se přinutil nepodívat se na ni. Nakonec uslyšel, že odcházejí. „Tati!“ Cardock se skoro rozběhl zpátky. „Copak je?“ Arren se mu nedokázal podívat do očí. „Chtěl jsem tě požádat…“ „Ano? O co, Arenadde?“ „Až… až vám dají moje tělo, chtěl bych, abyste mě odvezli do Soutoků. Pohřběte mě na poli, kde leží Eluna. Místní ti ukážou, kde to je. Mohl bys to pro mě udělat?“ Cardockova tvář se zkřivila bolestí, ale přikývl. „Ano, Arenadde. Slibuji, že udělám, co budu moci.“ „Díky,“ zašeptal Arren. Annir vypadala, jako by chtěla zůstat, ale Cardock ji vzal za paži. „Pojď, musíme zajít za lady Rionou.“ Pohlédl na Arrena. „Uvidíme se, Arenadde, to ti slibuji. Přísahám, že se odtud dostaneš živý a vezmeme tě domů.“ Arren se zmohl slabý úsměv. „Sbohem, tati.“ 246


Tiše se díval, jak odcházejí, a znovu se posadil, s hrozným pocitem viny. Slova, která svým rodičům řekl, mu dál zněla v hlavě a vyznívala ještě trpčeji a krutěji, než si předtím uvědomoval. Ale byla pravdivá – nyní i tehdy. Hábit ležel zmuchlaný v rohu, kam jej zahodil, a jedna jeho část ho chtěla znovu zvednout. Ale přemohl se a nechal ho, kde byl. Po zbytek dne se na něj nepodíval. Pak přišla noc a ve tmě ho stejně nebylo vidět. Nad vzdálenými horami vyšel měsíc, zpočátku nejasný a slabý, zahalený mraky. Byl to tlustý srpek, skoro dokonalý půlměsíc, a  Arren sledoval, jak stoupá výš a výš, nad mraky. V temnotě neviděl zem pod sebou, a dokonce ani horu před sebou. Všechno bylo naprosto černé, jako by se vznášel uprostřed vesmíru. Samotný na celém světě, visící ve vzduchu, obklopen nebeskými tělesy. Hvězdy na obloze zářily a on si vzpomněl na jižanskou pověru, že jsou to ony, kdo tvoří naši budoucnost. Všechny však byly zastíněny svitem měsíce. Jasně bílé světlo ozařovalo Arrenovu tvář obrácenou vzhůru a on pomalu přešel na druhou stranu klece – ani nevnímal, že se hýbe nebo skřípe na podpěrách. Měsíc, obrovský a tichý jako studené slunce, ho naplnil pokorou. Mlčky na něj zíral, pak sklonil hlavu a začal si tiše mumlat, ne v řeči gryfů nebo jižanů, ale docela jiným jazykem: hrubým, lyrickým a chladným, tím, kterým už dlouhá léta mluvil jen před svými rodiči. Jazykem, o němž po většinu života předstíral, že ho neumí. „Pomoz mi,“ zašeptal. „Prosím, pomoz mi. Udělám, cokoli budeš chtít. Prosím, já nechci zemřít. Pomoz.“ M Arren nebyl jediný, kdo se díval na měsíc. Temné srdce ležel ve své kleci ve ztemnělém výběhu a zíral na zářící kotouč. Uvnitř ho sžíral hlad a žízeň. Nejedl už čtyři dny a skoro dva se nenapil. Ve žlabu měl vodu a u zobáku mu ležel kus masa, ale nevšímal si jich. Jeho věznitelé se ho snažili přinutit jíst, a dokonce se pokusili nacpat mu jídlo do zobáku, ale marně. Jen na ně syčel, proklínal je a pokoušel se na ně zaútočit. Když jednoho z nich zasáhl zobákem a roztrhl mu hlubokou ránu v boku, nechali ho konečně na pokoji. „Musíš jíst,“ řekla mu Aeya mírně. „Zeslábneš a nebudeš moci bojovat.“ 247


Temné srdce jí neodpověděl. Skoro týden na nikoho nepromluvil. Dokonce přestal bušit zobákem do mříží a ustal ve svém večerním volání. Ležel na břiše, oči měl upřené přímo před sebe a neotáčel se za pohybem, jako to obvykle dělával. Jako by oslepl. Nyní ale upíral oči na měsíc. Skrz stěnu výběhu viděl, jak září v temnotě. Jeho světlo se odráželo v gryfových očích a on jednou, pomalu mrkl. Někde uvnitř ho zaplavil zvláštní pocit, ne hlad nebo strach, ani bolest a dokonce ani zoufalství. Cítil ho v hrdle, ledově chladný, spalující, mocný a nesnesitelný. Výkřik uvězněný hned za jazykem. Výkřik polapený, deroucí se ven, a přece neschopný vydrat se mu ze zobáku. Rozléval se místo toho po celém jeho těle a naplňoval ho svou energií. V uších znělo gryfovi podivné mumlání a šeptání a před očima se mu míhaly nejasné obrazy. Zdálo se mu, že v bledém oparu vidí obrys člověka a také gryfa. Oči ho bolely a pocit přetrvával. Byl jako hlad, ale věděl, že ho žádné jídlo neuhasí. Zalil mu srst a peří, kůži i svaly pod ní; nebyla to bolest, a přesto to bylo tak mocné, až se mu zamlžil zrak. Začal se třást. Pocit v hrdle ho tak drásal, až si pomyslel, že se udusí. Široce otevřel zobák a zoufale se ho snažil zbavit. Ale pocit ho neopouštěl a nutil ho prohýbat krk, držet hlavu strnule zvednutou a zobák široce otevřený, dokud mu z jeho špičky nezačala pomalu stékat slina. Ale pocit se ho stále držel. Rostl a rostl, až se mu zvedal žaludek, a pak, docela zničehonic, začal tlouct hlavou o stěnu své klece. Před očima mu jiskřilo, ale pokračoval dál, bušil silněji a silněji, dokud mu nepraskl zobák. Svalil se zpátky a těžce oddychoval. Pocit pomalu mizel a on zhluboka, vyčerpaně vydechl a upadl do přerušovaného spánku. M Někdo s Arrenem hrubě zatřásl, aby ho probudil. „Co je?“ „No tak, vstávej,“ ozval se hrubý hlas. „Už je nejvyšší čas.“ Arren se posadil. Byl ztuhlý, rozbolavělý a v chladném větru se třásl. Ani si nevzpomínal, že usnul, ale zřejmě ano, když se probudil na zemi uprostřed klece. Zjistil, že nad ním stojí dvojice strážníků a netrpělivě ho pozoruje. Vstal a přidržoval si obojek rukou. „Co… co se děje?“ „Už je skoro poledne,“ oznámil mu strážník. „Čekají na tebe.“ 248


„A kdo?“ „Lidi v Aréně, idiote. Chceš něco k jídlu, než půjdeš?“ Arrenovi se stáhl žaludek. „Ne… můžu dostat trochu vody?“ Strážník zvedl nádobu s vodou, která stála u dveří, a podal mu ji se slovy: „Pospěš si.“ Arren se zhluboka napil a nestaral se, že mu voda stéká po obličeji a vsakuje se mu do vousů. Rána na tváři ho zaštípala, ale neobtěžoval se osušit si ji. Vrátil nádobu strážníkovi, ten ji odhodil a vytáhl pouta. „Zvedni ruce.“ Arren poslechl a byl spoután. „Nebudu se snažit utéct,“ řekl. Strážníci však jeho slova ignorovali, chytli ho za ramena a  vystrkali jej z klece na plošinu. Arren mezi nimi strnule klopýtal ke dveřím. Bran už tam nebyl – nejspíš mu skončila směna. Strážníci provedli Arrena kamenným vchodem do malé jeskyně. Vevnitř byla docela suchá a dobře osvícená loučemi. Arren čekal, že tam uvidí nějaké schodiště, ale byla tam jen dřevěná plošina, která vypadala jako zmenšenina zvedacích plošin, které se nacházely po celém městě. Strážníci ho k ní zavedli a pak jeden z nich zatáhl za provaz. Někde v temnotě nad nimi zazvonil zvon a o chvilku později sebou plošina trhla a začala se zvedat. Arren zoufale hledal něco, čím by zaměstnal své myšlenky, a došel k závěru, že tento systém musel být navržen tak, aby vězňům co nejvíc ztížil případný pokus o útěk. Klece byly naprosto odkryté, bez jakýchkoli skrytých dutin, do nichž by se dalo něco schovat, a neexistoval žádný způsob, jak se ukrýt před strážníky. A i kdyby se vězni podařilo dostat ven, zůstal by uvězněn na plošině, odkud nevedla cesta nahoru ani dolů – až na tento malý výtah, který, jak se ukázalo, byl nahoře velmi dobře střežen. Vešli do místnosti vysekané do skály, hlídané několika ostražitými strážníky a uzavřené nikoli jedněmi, nýbrž dvojími kovovými mřížemi, které se zamykaly zvenčí. U  nich na ně čekal další strážník, a  jakmile je krátce prohledal, odemkl mříže, vpustil Arrena a jeho doprovod do síně a zase za nimi zamkl. V síni se jeden z Arrenových strážníků prokázal listem papíru. Další strážný na něj pohlédl, přikývl a nasměroval je ke druhým mřížím, které vedly ze síně ven. Dvojice hlídačů na druhé straně si papír také prohlédla a pak je nechala projít. Následovaly schody, po kterých vystoupali na úroveň města. Odtud prošli 249


hlavní budovou vězeňské čtvrti. Tady je čekaly další kontroly a zamčená vrata a znovu došlo na onen papír – bezpochyby průvodní list týkající se důvodů Arrenova přesunu. Konečně se dostali k masivní dřevěné bráně, hustě pokryté hřeby, a tou prošli do Arény. Arrena dovedli do malé cely pod sedadly, kde to páchlo potem vyděšených vězňů. Alespoň tam byla lavička, a když strážníci odešli a nechali ho o samotě, Arren se posadil a snažil se zhluboka dýchat. O chvilku později mu přinesli jídlo, ale nevzal si ho. Odněkud nad ním se ozýval hukot davu. Nezůstal o  samotě příliš dlouho. Po nějaké zaregistroval za dveřmi cely pohyb a dorazil Sefer, následován Oromem. Ten byl oblečen do rudé a tvářil se poněkud zádumčivě, ale také vzrušeně. „Dobré ráno, Arrene! Jak se cítíte?“ Arren na něj jen mlčky zíral. Orome si povzdechl. „Mrzí mě to, Arrene, ale byla to vaše volba. Takže, požádal jste… vlastně jste na tom trval, jak mi bylo řečeno, abyste dnes v Aréně bojoval sám s Temným srdcem. No, přišel jsem vám sdělit, že jsme se rozhodli vyjít vám vstříc. Všechno už je připraveno. V ringu budete jen vy dva.“ „Dobře,“ řekl Arren. Orome přikývl. „Fajn, jsem si jistý, že to je vše, co jsem vám měl říct. Jsme připraveni odvést vás. Je něco, co byste chtěl vědět, než půjdeme?“ Arren se zamyslel. „Co se stane, když ho zabiju?“ Jestli ta otázka připadala Oromemu směšná, nedal to najevo. „No, obvyklý postup je, že byste v  takovém případě byl osvobozen. Je to trochu hloupé, když o tom tak přemýšlím, protože bychom rozhodně nepustili na svobodu gryfa, kdyby zabil on vás, ale už to tak bude, řekl bych. Ještě něco?“ „Jaké budu mít zbraně?“ „Kopí,“ odpověděl Orome. „Pro boj s gryfem je nejlepší; můžete se držet z dosahu jeho spárů a přitom ho bodat.“ Podíval se mu přes rameno ke dveřím na druhé straně cely. „Už jsou tady. Hodně štěstí, Arrene.“ Dorazila dvojice Oromeho pomocníků, oba ozbrojení a v brnění. Arren vstal a došel ke dveřím cely, aniž by se za Oromem ohlédl. A tam čekal, až mu otevřou. Muži vypadali ostražitě, jako by čekali, že je Arren napadne, ale stál klidně 250


a nechal se odvést z cely do krátké chodby. Ta vedla do malé předsíňky, ponuré a bez nábytku, se špinavou podlahou. V protější stěně byly úzké kovové dveře, kterými prosvítalo sluneční světlo a vrhalo na zem stín mříží. Jeden ze strážníků Arrenovi sundal pouta a  podal mu dlouhé dřevěné kopí. Arren je přijal a pevně uchopil, zatímco druhý strážník došel k bráně a otevřel ji. Nečekal, až ho k ní dostrkají; sevřel kopí oběma rukama a vykročil, aniž by na ně pohlédl. Nechali ho projít do otevřeného prostoru ringu. Ve chvíli, kdy se objevil, ho do uší praštil řev davu. Vzhlédl a vysoko nad sebou uviděl sedět stovky lidí. Všiml si mezi nimi dokonce i několika gryfmistrů. Byli tak blízko, odděleni jen vysokými dřevěnými zdmi ringu a  sítí železných prutů, nataženou mezi nimi. Viděl nad sebou jejich tváře. Z  místa, kde seděli Orome se Seferem, se nějaký muž pokoušel překřičet diváky: „Arren Cardockson, černý šílenec, odsouzený za krádež gryfího mláděte, známý svou neukojitelnou krvelačností! Temné srdce, černý gryf, zabiják lidí i gryfů! Už jednou spolu bojovali a nyní se utkají znovu, v boji na život a na smrt!“ Arren ho sotva vnímal. Rychle se rozhlédl kolem a přelétl pohledem okolí. Po gryfovi zatím nebylo ani stopy a  stejně tak po ničem ani nikom jiném. Stěny ringu byly z holého dřeva, poničené hlubokými škrábanci a temnými skvrnami. Pod nohama mu skřípal písek, který byl dovezen z pobřeží Orlího jezera. Nic víc tu nebylo. Nebylo kam utéct ani kam se schovat. Nad hlavou mu křičel dav a někteří skandovali gryfovo jméno: „Temné srdce! Temné srdce! Temné srdce!“ Arren pohlédl na kopí. Rukojeť byla asi tak dlouhá jako on sám a vyrobená z levného, drsného dřeva. Hrot byl odřený a rezavý, ale dostatečně špičatý, široký a dobře nabroušený. Gryfa by s ním zabít dokázal, alespoň teoreticky. „Temné srdce! Temné srdce! Temné srdce!“ Arren se na ně podíval a popadla ho divoká zuřivost. Zvedl hlavu a zakřičel: „Arren! Arren! Arren!“ „Arren!“ „Arren!“ Výkřiky byly slabé, ale i tak ho velmi zasáhly. Přejížděl očima dav a snažil 251


se zjistit, odkud přišly. Hlasy dál vykřikovaly jeho jméno. A pak je uviděl. Stáli v přední řadě a volali na něj. „Ne,“ zašeptal Arren. „Ne, prosím, nedělejte to.“ Ale věděl, že ho neslyší a že by ho neposlechli, ani kdyby slyšeli. Annir a Cardock se přišli podívat, jak jejich syn bojuje o život, a jejich hlasy skandovaly jeho jméno – osamělá protiváha ke jménu Temného srdce. Arren vykročil k nim a chtěl na ně zavolat, ale hlasitý kovový zvuk ho přiměl prudce se otočit a zvednout kopí. Ve stěně na protější straně ringu se otevřela vrata, a právě když se otočil, vynořila se z  nich obrovská silueta černého gryfa se zobákem rozevřeným k výkřiku: „Temné srdce!“ Arren sevřel kopí. „Pojď ke mně,“ zavrčel tiše. „Jsem připraven.“ Zvíře ho spatřilo. Temné srdce se k  němu rozběhl, ale pak se Arrenovi sevřel žaludek hrůzou, když černý gryf roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu.

252


20

ÚMLUVA

G

ryfovi rozvázali křídla. Arrenovi se skoro zatočila hlava, když se díval, jak se Temné srdce vznesl nad ring a rozlétl se, zprvu neohrabaně, ale postupně se stále větší jistotou. Řetězy neměl ani na předních nohou. Jediné, co mu nechali, byl obojek, usazený v peří na krku a zářící na slunci – a Temné srdce si to zjevně uvědomoval. Vyletěl tak vysoko, jak mu síť dovolovala, vykřikl své jméno a dav reagoval úžasem a divokým vzrušením. Arrenův strach rychle vystřídaly vztek a nenávist. Rozběhl se doprostřed Arény, namířil kopí nahoru a čekal, až se na něj gryf vrhne. Ale Temné srdce o  něj nejevil žádný zájem. Vlastně to vypadalo, že na něj úplně zapomněl. Létal kolem ringu, nyní mlčky, s hlavou obrácenou k davu lidí. Zatímco ho Arren sledoval, obrátil se na záda, zasekl drápy do sítě a začal do ní klovat. Ocelové pruty nepovolily, ale on zaklínil zobák do jednoho z ok a snažil se protlačit ven, i když díra byla beznadějně malá. Když to nefungovalo, prostrčil ven přední nohu a šátral ve volném prostoru nad sítí, jako by doufal, že najde něco, čeho se bude moci zachytit. O chvilku později toho nechal a pustil se. Roztáhl křídla, pokračoval v kroužení a hledal nějaké místo, kde by byla síť oslabená nebo nepravidelná. Arren se díval, jak se na síť zavěsil na jiném místě, pokusil se prorazit skrz a vydal ohlušující jekot, když nepovolila. Pak vyzkoušel okraje – v místech, kde byla síť připevněná k ringu – a zatínal drápy do dřeva. Ale po okrajích stáli strážníci, prostrčili mříží dlouhá kopí a přinutili gryfa ustoupit. Chvíli tam setrvával a  vrčel. Pak toho nechal a  znovu začal kroužit kolem dokola. Arren ho sledoval a  jeho zuřivost rostla. Obrovské zvíře s  kropenatými 253


černo-stříbrnými křídly a černýma nohama odvedlo jeho myšlenky zpátky do Soutoků, kde stál s Elunou v poli a vysoko nad sebou viděl to, o čem ještě netušil, že bude příčinou jeho budoucí zkázy. A nyní, stejně jako tehdy, se obrnil a vyzval gryfa na souboj. „Temné srdce!“ zavolal gryfsky a zvedl kopí nad hlavu. „Přišel jsem si pro tebe!“ Temné srdce se na něj podíval. Arren křičel dál a z plných plic ho zasypával výhrůžkami a kletbami. Temné srdce najednou zapomněl na svůj záměr uprchnout. Slétl níž, a jakmile se přiblížil, Arren slyšel jeho syčení. Gryf opisoval čím dál menší kruhy, přesně jako když si kdysi vyhlédl kořist. Arren zarazil konec kopí do země vedle sebe, namířil ostří na gryfa a chrčivě oddechoval. Nyní mohl jenom čekat. Až se na něj Temné srdce vrhne, musí vydržet do poslední chvíle a pak uskočí a nechá zvíře nabodnout se na kopí. Temné srdce klesal v kruzích stále níž. Pak bez varování složil křídla a vrhl se dolů. Arren shora zaslechl matčin výkřik. Na zlomek vteřiny zůstal stát zcela nehybně, vzhlížel na zuřivou bestii, která se na něj řítila, a už už se chtěl vrhnout na zem a vší silou držet kopí. Temné srdce se však ohnal spáry, vytrhl zbraň z Arrenova sevření a odmrštil ji stranou. S hrozivým zaduněním přistál gryf přímo na něm. Arren cítil, jak mu nohou projela bolest, tvrdě dopadl do  písku. Jeden z gryfových spárů ho letmo zasáhl a srazil na zem, ale Arren nezůstal ležet dlouho. Jeho tělo převzalo kontrolu nad mozkem a on se překulil, vyskočil na nohy a ihned se rozběhl. Jak běžel, slyšel za sebou zvuk tlap tvrdě dopadajících na na podlahu a věděl, že ho Temné srdce pronásleduje. Uviděl před sebou kopí, zabodnuté v písku. V běhu ho popadl, oběhl ring a pak se obrátil a namířil zbraň na blížícího se gryfa. Žádný gryf by vědomě nenaběhl na ostrý hrot. Viděl to už nesčetněkrát. Rozběhnou se proti němu, ale v  poslední chvíli uhnou. Dokud měl kopí, mohl se bránit. Temné srdce běžel přímo na něj, aniž by byť jen trochu zpomalil. Když po něm Arren máchl kopím, gryf vyrazil zobákem a chytil kopí hned za hrotem. 254


Vytrhl ho z Arrenova sevření tak nečekaně a prudce, až muže strhl na zem. Když se Arren vyškrábal na nohy, viděl, že se k němu gryf pomalu blíží a oči mu krvelačně planou. V zobáku stále držel kopí, pár kroků od Arrena skousl a rozdrtil dřevěnou rukojeť na třísky. Arren se otočil a dal se do běhu. Temné srdce ho pronásledoval hrozivou rychlostí, křídla měl při tom široce roztažená. Když se před ním Arren pokusil uskočit, prudce zamával křídly a vznesl se do vzduchu s napřaženými spáry. Ty vzápětí tvrdě zasáhly Arrenova ramena, a když spadl, cítil, jak se ho snaží sevřít. Gryfovi se však nepodařilo muže zachytit. Proletěl nad ním a narazil do stěny ringu. Sesunul se k zemi a zuřivě syčel. Arren se zvedl, rozběhl se zpátky směrem, odkud přiběhl, a běžel tak jako ještě nikdy v životě. V písku před sebou uviděl lesknoucí se hrot kopí a sklonil se, aby ho zvedl. To kratičké zdržení bylo více než dostatečné. Než se stačil napřímit, Temné srdce už byl u něj. Zobák měl široce otevřený a Arren před ním tak tak uskočil. Spár, který by mu urazil hlavu, kdyby ho zasáhl, mu projel tunikou a zanechal mu v rameni hluboký šrám. Arrenovi se zatmělo před očima a bolest úplně zmizela, když ho popadlo bojové šílenství. S výkřikem se vrhl přímo proti Temnému srdci a zasáhl ho do hrudi. Gryfa to zcela překvapilo. O  několik kroků ucouvl, zatímco ho Arren bodal hrotem kopí znovu a znovu do hrudi a ramen. Zasáhl gryfa do obojku a hrot se od něj s hlasitým zazvoněním odrazil. Pak se Temné srdce vzpamatoval, škubl hlavou a odhodil útočníka stranou. Hrot kopí vylétl Arrenovi z ruky a zmizel v písku, a když se ho snažil zvednout, Temné srdce skočil. Arrenovi dopadl na hruď obrovský spár, přišpendlil ho k zemi a uvěznil mu obě paže. Sotva zahojená žebra ho šíleně zabolela a on vykřikl. V davu nad nimi vykřikla také Annir: „Arrene! Ne!“ Arren se divoce zazmítal ve snaze vykroutit se zpod gryfovy drtivé váhy, ale Temné srdce na něj položil i druhý spár a uvěznil ho. Muž viděl, jak se nad ním sklání gryfův obličej, s chladnýma, divokýma očima, ostrými rysy a popraskaným špičatým zobákem. Arren zkroutil poraněnou tvář. „Zabij mě,“ zavrčel. „Skonči to!“ Temné srdce na něj chvilku nehybně zíral a  pak k  němu sklonil hlavu. 255


Jeho oči a zobák byly tak blízko, že Arren slyšel vzduch, který mu hvízdal v nozdrách. Hrozný strach Arrena úplně ochromil a on pevně zavřel oči, odvrátil hlavu a připravil se na konec. „Arren Cardockson.“ Arrenův strach se proměnil v úžas. Otevřel oči a znovu se podíval nahoru. Temné srdce se nepohnul. Byl stále tam – nad ním – a jeho spáry tiskly Arrena k zemi. „Arren Cardockson,“ zopakoval gryf. Arren na něj jen zíral. Temné srdce měl oči doširoka otevřené, skoro… vyděšené. „Arren Cardockson.“ Arren se znovu pokusil uvolnit z jeho sevření, ale bezvýsledně. „Arren,“ opakoval gryf. „Arren, Arren.“ Arren se uklidnil. „Temné srdce,“ řekl, protože nevěděl, co má dělat. „Arren.“ Arren odvrátil hlavu. „Zabij mě,“ řekl znovu. „Arren,“ řekl Temné srdce. „Ty… Arren.“ Arren zavřel oči. „Ano.“ Temné srdce se odmlčel a pak sklonil hlavu ještě níž, až se téměř dotýkali. „Arren,“ řekl. Jeho hlas byl hluboký, pomalý a chraplavý jako vzdálený hrom. „Ty… Arren. Ty… člověk. Ty chceš… zemřít?“ Arren cítil, že se nekontrolovatelně třese. Ano. Chtěl to říct. Chtěl to vykřiknout, aby to všichni slyšeli. Ano. Zabij mě. Chci zemřít. Zabij mě. „Ne,“ zašeptal. Spáry se kolem něj sevřely. „Osvoboď… mě,“ zahřměl gryfův hlas. Arren nechápavě vzhlédl. „Osvoboď mě,“ zopakoval Temné srdce. „Nech mě letět. Osvoboď mě, Arren Cardockson. Osvoboď mě, nebo tě zabiju.“ „Osvobodit tě?“ řekl Arren. „Slib,“ řekl Temné srdce. „Slib, že mě osvobodíš, a já nezabiju. Slib, Arren Cardockson.“ Viděl naléhavost v gryfových očích. Viděl ji tak jasně, jako viděl praskliny 256


na gryfově zobáku a otevřené rány kolem jeho obojku. Byla tam po celou dobu. „Slibuji,“ řekl tiše. „Pustím tě na svobodu, Temné srdce.“ Temné srdce se na chvíli odmlčel. „Temný člověk,“ zašeptal pak. „Temný člověk, temný gryf. Slib mi, Arren Cardockson.“ „Slibuji,“ řekl znovu Arren. „Přísahám. Přísahám.“ V ringu zavládlo ticho. Dokonce i dav umlkl. Temné srdce ho pustil. Zvedl spáry a ustoupil, Arren se vyškrábal na nohy a odpotácel se od něj, krev mu vytékala zpod obojku a vsakovala se do potrhané, špinavé tuniky. Lapal po dechu a hruď měl v jednom ohni. Doklopýtal ke stěně a svalil se u ní, neschopen pohybu. Ale Temné srdce ho už nepronásledoval. Krátce se na něj podíval, pak se odvrátil a začal si čistit křídla. Řvoucímu davu nad sebou nevěnoval pozornost. Arren je slyšel, ale hlasy jako by k  němu doléhaly přes nějakou oponu. Ležel na boku – měl pocit, že mu údy stahuje obrovská tíha, a smysly měl otupené bolestí. Rána na tváři mu začala znovu krvácet; cítil, jak mu horká tekutina stéká po tváři jako slzy. Další krev mu stékala po krku. Příliš mnoho krve. Jímala ho závrať a připadal si zmatený. Krátce se pokusil zvednout, ale zase se svalil zpátky. O chvilku později ztratil vědomí. Dav to celé sledoval. Viděli, jak se černý gryf vrhl na vězně a  srazil ho k zemi. Vyčkávali. Věděli, co přijde. Čekali na mokré zapraskání a krátký výkřik černého, až mu gryf rozdrtí hrudník na kaši. Čekali, až ho uvidí zemřít. Ale čekali marně. Černý gryf zakryl černého křídly, sklonil k němu hlavu a oni se zklamaně posadili. Zabije ho prostě zobákem a oni z toho nic neuvidí. Dokonce ani jejich předchozí souboj za moc nestál. A pak viděli, že černý gryf odchází. Podívali se do místa, kde předtím stál, a čekali, že uvidí zohavené ostatky černého. Ale nebyly tam. Viděli, jak černý vstal, dobelhal se ke zdi a jak se na něj černý gryf krátce podíval a pak se odvrátil. Černý se zhroutil, mrtvý nebo zraněný, a gryf se prostě posadil a začal se čistit. Čekali dál, vzduchem se nesly jejich divoké výkřiky, nic se však nestalo. Muž ani gryf se nepohnuli. Nakonec se Temné srdce postavil a odešel k bráně, kterou vešel. Pokusil se ji otevřít, a když se mu to nepodařilo, lehl si do písku a usnul. 257


Temny´ Gryf Katie J. Taylor

Mocní gryfové se spojili s lidmi a společně žijí v zemích Cymrie... Arren Cardockson to nemá právě lehké. Pochází ze severu, oblasti, jejíž obyvatelé byli kdysi podrobeni a zotročeni, a lidé jím proto opovrhují. Šťastným řízením osudu se z Arrena stane cymrijský gryfmistr, když si jej jeden z gryfů vybere za svého společníka. Ale ani to mladému seveřanovi uznání a úctu ostatních nepřinese, spíše naopak. Kvůli nepřejícnosti druhých a vlastní nerozvážnosti Arren o svou gryfí společnici přijde. Zabije ji jiný gryf, divoký a agresivní, jehož temné srdce hledá spřízněnou temnou duši... a nalezne ji nečekaně právě v Arrenovi...

TEMNOTU NELZE UVĚZNIT V nevšedním příběhu plném emotivních zvratů spojila Katie J. Taylor na první pohled nespojitelné – kladného, sympatického hrdinu se zákeřným a zlým tvorem. Tragické okolnosti jejich spojení a společná cesta vyústí do překvapivého konce a vtáhnou do děje snad každého čtenáře.

DOPORUČENÁ CENA: 199 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR933

ISBN 978-80-7413-151-6

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4 1 3 1 5 1 6

Temný gryf  

Temný gryf

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you