PROKLETÝ ZÁLIV
Ze slovenského originálu Prieklaty záliv
Text © Radoslav Kozák, 2025
Obálka © Michal Březina, 2025
Překlad a redakce: Martin Štefko
Korektury: Zuzana Pallová
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025
Svatojanská 703, 382 32 Velešín
www.goldendog.cz
1. vydání
Edice Zrnka temnoty, svazek 21
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice
www.protiskcb.cz
Pre Lucku.
PROLOG
Mladý muž v rozepnuté havajské košili zíral na dva oblé
bronzové zadečky v pestrobarevných bikinách. Děvčata se opalovala na přídi výletní lodi, obdivovala průzračné
Karibské moře a hlasitě se chichotala s nápoji v rukou.
Z kajuty se linula hiphopová hudba. Několik dalších mladých lidí na palubě se pohupovalo do jejího rytmu.
Kapitán s dlouhými dredy seděl u kormidla a zrovna si připaloval Boba Marleyho. Tak tady na Jamajce všichni říkají marihuaně.
„Hej, kočky! Pojďte si zatrsat!“ křikl mladík, nasadil si na hlavu slamák a zvedl k nim sklenici rumu.
Zdvořile se k němu otočily a rukama si zakryly prsa.
Horní díl plavek ležel nepotřebně vedle nich.
„Dobrý pokus, Chade!“ zvolala jedna.
„Přestaň očumovat! Nemáš tu dost jiných ženských?“ osopila se na něj druhá, i když její hlas zněl spíš žoviálně.
„Ale no tááák, bejby! Nebuď taková! Nikomu neubližuju.“
Ženy demonstrativně zakroutily hlavami a znovu se otočily k oranžovému zapadajícímu slunci na obzoru.
Uplynula sotva hodina bujaré zábavy. Dívky se zapojily do tance a úplně zapomněly na podprsenky, čímž si vysloužily výskání i potlesk posádky včetně kapitána, který uznale pokyvoval. Navíc tím inspirovaly několik dalších. Nikdo si nevšiml houstnoucích mraků.
Bouře přišla spolu se tmou. Zvedl se prudký vítr a ještě prudší liják.
Podnapilí a zfetovaní turisté na palubě se situací dobře bavili, kapitán a jeho průvodce hleděli na moře s nedůvěrou.
„Měli bysme se vrátit,“ přišel Chadovi říct vysoký černoch.
„Nesmysl! Nějaký déšť nás nevyžene. Jsme z Minnesoty!“ Pak se obrátil ke zbytku posádky a vykřikl: „Hej, bando, odkud jsme?“
„Z Minnesotský univerzity!“ zazněla sborová odpověď, následovaná jásotem a povzbuzováním.
„Je to nebezpečné,“ nedal se kapitán. „V rádiu hlásili silnou bouři.“
„Hele, kámo,“ naklonil se k němu Chad blíž a položil mu ruku na rameno. „Platíme ti, kurva, dobrý prachy, ne? No? Co? Ne?“
„Jo, ale–“
„Vidíš! A platíme ti je za to, abys rozkazoval ty nám, nebo my tobě?“
„Já vím–“
„Hovno víš! Jen se dobře podívej.“ Chytil ho za paži s tetováním nahé ženy a otočil ho směrem k ostatním bavícím se mladým lidem. „Vidíš? Ty baby jsou pěkně rozjetý. Vidíš to? Nejdřív se rozpálily na sluníčku, pak se trochu uvolnily jointem a teď jsou úplně poblázněný. Co na tom, že je bouřka. Aspoň se budou trochu bát a budou chtít, abysme je před ní my drsňáci ochránili.
Chápeš?“
„Rozumím, pane Chade. Ale blíží se velké vlnobití a–“
„Tak nás trochu rozhoupá. Alespoň to pomůže rytmu. Víš, jak to myslím, ne?“ Nasadil přihlouplý výraz, mrkl na něj a několikrát rytmicky zakýval boky dopředu a dozadu. „Tak co, chápeš?“ dodal a hlasitě se rozřehtal.
Jenže za další půlhodinu už se nesmál nikdo. Vlny lodí doslova zmítaly. Kymácely s ní ze strany na stranu.
Zuřivě do ní narážely. Turisté se vyděšeně tiskli k sobě, dívky zabalené do pánských košil. Výkřiky radosti se změnily na vyděšené sténání.
Kapitán vedl loď ke břehu, i když věděl, že v téhle fázi bouře to bude nebezpečné. Přikázal mu to vyděšený Chad. Pohrozil mu, že jinak řekne svému vlivnému otci, díky kterému měl kapitán bohatou klientelu, aby všechny od výletů s ním odradil.
K převrhnutí neměli daleko. Všichni si to uvědomovali.
Když už se zdálo, že se loď převrhne, zuřivé počasí náhle ustalo. Jen tak, zničehonic. Žádný vítr, žádný déšť.
Jen zlověstné ticho, které způsobilo, že se všech zmocnilo podivné napětí, očekávání návratu nebezpečných vln.
Chad zezelenal. Udělalo se mu špatně od žaludku. Kvůli vlnám, drogám a alkoholu. Potřeboval se vyzvracet.
Přeběhl k boku lodi, naklonil se přes zábradlí a dávil.
Klesl na kolena a zahleděl se do temné vody. Něco tam upoutalo jeho pozornost. Protřel si oči a nevěděl, jestli se mu to jen nezdá.
Uviděl jasnou bílou záři. Vycházela zdola. Zpod hladiny. Jako by přímo na něj svítily dvě silné žárovky. Blížily se.
Nemohl od toho úkazu odtrhnout zrak. Zůstal zcela omráčený. Nedokázal se pohnout ani nic říct. Mohl jen bezmocně čekat, co se bude dít.
Náhle se před ním objevila nejkrásnější žena, jakou kdy viděl.
Pak na loď jamajská příroda udeřila plnou silou.
PRVNÍ DEN
Té noci se Karibské moře proměnilo v neproniknutelnou černotu. Na severozápadní pobřeží vrhalo ničivé vlny. Temné mraky zahalily jinak vždy nádherně zářící hvězdy letní oblohy.
Nazvali ji jamajskou bouří století. Přišla bez varování. Zdálo se, že ji vyvrhlo samo moře, které tolik rozhněvala. Rozestoupilo se a z bublajícího dna vychrlilo nenasytnou zkázu.
Skupina devíti mladých turistů, průvodce a kapitán malé výletní lodi, kteří se rozhodli vyplout za noční zábavou ke korálovým útesům, byla roztrhána na kusy jako papírové panenky. Vylovit se podařilo pouze tři neúplná těla.
Ráno v Montego Bay bylo rušné. Pobřežní stráž právě dokončila pátrací akci a před chvílí povolila plavbu k útesům. Kapitáni si pečlivě prohlíželi své čluny se skleněným dnem. Ty byly často nejcennější součástí jejich majetku. Téměř každou zdobil nápis: Toto je náš rodinný chléb.
Většina z nich tropickou bouři nepřežila bez úhony a vyžadovala opravy. Turisty by ten den stejně dostali na palubu velmi těžko. Zprávy o katastrofě z předešlé noci se šířily velmi rychle, což nutilo lidi k nebývalé opatrnosti. Jen jeden muž ve fialové košili se zasněně ploužil po pláži a tupě zíral na moře.
Kapitán Lester Jimarcus pokuřoval na mírně se houpajícím korábu jménem Letní vánek a poslouchal v rádiu zprávy o noční tragédii. Nebyl závislý na turistech. Své služby propůjčil vědě. Přesněji řečeno jejímu zástupci v Montego Bay – mořskému zoologovi Andrasi Johansonovi.
RADOSLAV KOZÁK
Do přístavu přišel před čtyřmi měsíci a najal Lestera na celý rok. Pracoval nejméně šest dní v týdnu a byl na moři vždy od rána až do západu slunce. Pokud kapitánovy služby po určitou dobu nepotřeboval, dal mu to dopředu vědět, aby si mohl sehnat jinou klientelu. Dnes se však na moře určitě vydá. Po bouři vždycky překypoval nadšením, protože mu prý přinášela nové objekty ke zkoumání.
Lesterovi táhlo na šedesát. Byl to ostřílený námořník. Většinu svého dospělého života strávil na rybářských lodích, což mu brzy přineslo šediny. Mořský vítr mu za ta léta opracoval tvář do ostrých rysů. Ruce svírající cigaretu byly hrubé. Nedokázaly jemně pohladit. Bříška všech devíti prstů měl ztvrdlá od věčného natahování provazů. Desátý – malíček na levé ruce – mu jednoho časného rána vzalo moře. Nikdy o té události víc neřekl.
„Dobré ráno, pane Andrasi,“ zavolal, když spatřil vědce, jak se blíží k lodi, a vycenil zažloutlé zuby s dvěma chybějícími předními horními.
„Vám taky, kapitáne,“ odpověděl mladý muž s krátce střiženými světle hnědými vlasy a šibalskýma modrýma očima, které vykukovaly ze stoické tváře. Navzdory silnému opálení své severské kořeny nezapřel. V krátkých kalhotách a lehkém tričku vypadal spíš jako turista na výletě než jako vědec chystající se na výzkum.
„Připraven? Doufám, že je loď v pořádku. Dnes je nejlepší čas objevit něco velkého,“ neodpustil si Andras.
Říkal to každý den. Přijel sem, aby prozkoumal korálové útesy. Chtěl objevit nový druh, který by pojmenoval po své ženě, nebo nějakou
mořskou příšeru, stát se slavným. Ale zatím vždy vyšel naprázdno. Karibské moře je sice bohaté na živočichy, ale ti opravdu vzácní se skrývají v hlubinách a na hladinu vyplouvají jen za extrémního počasí.
„Jasně, pane Andrasi. Nějaká bouřka můj Letní vánek z provozu nevyřadí. A vás zprávy neodradily?“ Kývl směrem k rádiu.
„Myslíte ty turisty? Je to tragédie. Ale bouře pominula a věda přece nemůže podlehnout strachu,“ odvětil, shodil brašnu z ramene do člunu a nastoupil na palubu. „Ledaže byste se bál vyplout vy, kapitáne,“ usmál se.
„Vždycky budu dávat přednost moři před pevninou. Beru to všemi devíti.“ Starý Lester (tak mu všichni říkali, i když spíš kvůli jeho vzhledu než věku) se zasmál a zamával prsty ve vzduchu.
„Tak můžeme vyrazit?“
„K vašim službám!“ zasalutoval kapitán a nastartoval motor.
* * *
Plavba k okraji korálových útesů trvala asi čtyřicet pět minut. Táhly se však hluboko do moře, takže najít to pravé místo nebylo jednoduché. Andras sledoval korály přes prosklené dno, na notebooku kontroloval data ze sonaru a navigoval Lestera. Než se rozhodl zastavit, uplynula další hodina.
Od břehu byla voda plná chaluh, větví a odpadků, které bouře přinesla z otevřeného moře. U korálů vypadala trochu čistší, ale ryby se chovaly nezvykle. Vyplašeně tančily, shlukovaly se a zcela bez příčiny se zase rozprchly.
RADOSLAV KOZÁK
Andras si oblékl neopren s kyslíkovou bombou a zbytkem potápěčské výbavy. Lesterovi sdělil, aby zakotvil, a chystal se skočit do vody. Když stál na schůdcích na boku Letního vánku, najednou strnul. Bez příčiny.
Za poslední čtyři měsíce provedl seskok do příjemného Karibského moře nespočetněkrát. Navíc plaval od dětství. Ve vodě se cítil téměř stejně pohodlně jako na souši. Teď však hleděl skrz průzračnou hladinu a něco mu napovídalo, že pokračovat je ten nejhorší nápad, jaký kdy dostal.
Přistihl se, že ho moře, na které si zvykl, děsilo. Mravenčení v nohou i na zátylku mu šeptalo, aby toho nechal.
Otočil se na kapitána, ten si zapálil cigaretu a spokojeně potahoval.
Andras otevřel ústa, chtěl na něj zakřičet, říct mu, že se vracejí.
Lester by ho považoval za blázna.
Otřásl se a znovu se podíval na moře. Korálové útesy měl dobře zmapované, přesto podvědomě cítil přítomnost něčeho neznámého. Hlubiny mu najednou naháněly hrůzu. Přesto se zatvrdil a skočil.
Tělem mu projela ledová vlna. Voda byla nezvykle studená. Třásl se téměř minutu, než si na teplotu zvykl. Nakonec se osmělil a pokračoval ve výzkumu z předchozího dne.
Pod hladinou strávil asi hodinu, ale podařilo se mu najít jen pár hvězdic a netradičně zbarveného rejnoka, který před ním neustále prchal. Po bezvýsledném hledání už se chtěl vrátit, když zahlédl něco opodál.
Živočichové zmizeli, ale nedaleko ležel kus potopené lodi. Asi polovina proskleného dna zabořená do
písku. Připlaval blíž. Jen ze zvědavosti. Sklo zůstalo celé, ale napříč jím se táhla prasklina. Nahlédl pod něj a spatřil černou beztvarou hmotu.
Přeplaval na druhou stranu, kde mezi mořským dnem a vrakem vznikla mezera dost velká na to, aby tam prostrčil horní polovinu těla. Vsoukal se dovnitř, jak mu to dovolila kyslíková láhev na zádech, a natáhl ruku k hmotě. Možná nějaký hlubinný živočich. Nebo jen jeho zbytky. Opatrně do ní ťukl prstem. Ne zrovna nejvědečtější přístup, ale vzhledem k nedostatku analytického materiálu musel improvizovat.
Hmota nereagovala. Jen s ní trochu pohupoval proud. Natáhl se tedy znovu.
Vtom se mu něco otřelo o nohu trčící ven. Měl pocit, že to bylo pořádně velké. Snad žralok.
Trhl sebou a nechtěně do hmoty strčil silněji, než chtěl. Něco z ní vytrysklo a vystřelilo přímo proti jeho obličeji. Zasáhlo ho to do brýlí.
Voda zčervenala a Andras si po počátečním šoku uvědomil, že jeho pohyb pomohl proudu, který z temné hmoty vysvobodil lidskou ruku. Byla svalnatá, patřila černochovi.
Andrase nejprve zachvátila panika. Začal sebou házet a snažil se ji od sebe odstrčit, ale silný proud si s ní pohrával a neustále ji vracel blíž. Během nerovného zápasu si stihl všimnout zvláštních stop po zubech v místě, kde měla ruka vytetovanou postavu mladé ženy – teď už s ukousnutou hlavou. Takové zuby viděl naživo jen jednou. Když v amazonském pralese zkoumal piraně. Jenže tyto otisky musela zanechat mnohem větší ústa.
Rozhodně neměl v úmyslu podrobovat lidskou ruku analýze. Na takové úkony neměl kvalifikaci
ani žaludek, který se mu rázně připomněl. Vysoukal se zpod vraku, pryč od mrtvolné končetiny a plaval k hladině. Vynořil se pár metrů od lodi a právě si sundával masku, když uslyšel Lesterův křik: „Pane Andrasi, pane Andrasi! Pojďte sem! Z vody! Rychle!“ Zamračil se. „Co se děje?“
„No tak! Rychle!“
„Klid a řekněte mi, co se stalo!“
„Pane Andrasi! Hned!“
Lestera jen tak něco nevyděsilo. Obzvlášť u korálových útesů. Znal je lépe než svou chatrč. Ale teď mával rukama jako splašený. Výraz jeho tváře prozrazoval zděšení, které k jeho povaze vůbec nesedělo. Andras se rozhlédl, jestli se někde z vody nevynoří hřbetní ploutev žraloka. Občas sem zabloudili, i když jen výjimečně. Nic však neviděl. Lester by ale nešílel, kdyby pod hladinou nečíhalo skutečné nebezpečí. Pochopil, že není čas na debatu. Vyrazil k lodi. K boku se bez problémů dostal několika tempy.
Kapitán dál úpěnlivě křičel a prosil, aby vědec vylezl z vody. Natáhl k němu ruku a pomáhal mu nahoru. Andras však s ploutvemi na nohou uklouzl a zajel zpátky.
Lester vykřikl a naklonil se nad hladinu. Vzápětí sebou trhl a vytřeštil oči.
„Ne, ne! Ne znovu!“ křičel.
„Lestere, pomozte mi!“ zahulákal na něj Andras. Kapitán se vzpamatoval a popadl ho za ruku. Tahal, co mu síly stačily. Andras se zapřel do ocelových stupínků lodního žebříku a vyškrábal se na palubu. Jedna ploutev se mu uvolnila a spadla do vody. Oba zadýchaní muži se svalili na podlahu.
PROKLETÝ ZÁLIV
Lester však nezahálel. Vyskočil a okamžitě vytáhl žebřík, hned za ním i kotvu. Rozběhl se ke kormidlu a zamířil plnou parou k pobřeží.
„Co se stalo?“ zamračil se Andras. „Proč jste mě volal ven? Na břeh nemůžeme, ještě ne!“
Kapitán mlčel. Cukaly mu koutky úst, ale jen strnule zíral na vodu.
„Lestere, poslouchejte mě! Otočte kormidlo a vraťte se! Mám tam práci a přišel jsem o ploutev.“
„Dnes už do vody nepůjdete, pane Andrasi. A na ploutev se vykašlete.“
„Jak to myslíte, že nepůjdu? Víte, kolik mě to potápěčské vybavení stálo?“
„Koupím vám nové. Ale zpátky nepojedeme.“
Andras frustrovaně vzdychl. „Co se stalo? Co jste tam viděl?“ Zkusil jemnější tón.
Motor zaburácel a zabral tak prudce, až se z něj zakouřilo. Kapitán vedl loď mistrně. A docela lehce. Navzdory roztřeseným rukám i hlasu.
„Nechme to být. Nikdy byste mi neuvěřil, pane Andrasi.“
„A proč ne?“
„Vy jste muž vědy. Spoléháte se na své knihy. Věříte světu z učebnic. Ale já mám na poznání jen svoje oči a ruce. A to, co jsem dostal od svého otce a on zas od svého. Vy věříte knihám, já tradicím svých předků. Neuvěřil byste, protože to, co teď sídlí u korálových útesů, ve vašich knihách nenajdete.“
Vědec si sundal brýle a promnul si obličej. Složil výstroj, založil si ruce a řekl: „Tak to aspoň zkuste.“
Lester mlaskl a odfrkl si. Zadíval se do dálky. Pevně a odhodlaně. I když se mu ruce na kormidle ještě chvěly, zdálo se, že řízení lodi ho uklidňuje. V očích
se mu zračilo něco nadpozemsky výjimečného. Žádný malíř ani sochař by nedokázal vytvořit monumentálnější dílo.
„Řekněte mi, co se stalo, nebo otočte loď a vraťte se!“
„Nikdy jsem vám nevyprávěl, jak jsem přišel o prst, že ne, pane Andrasi?“
„Jenom to, že si ho vzalo moře.“
„Takže nevyprávěl. Vím to jistě, protože jsem o tom nikdy nikomu neřekl, kromě tří lidí. A z těch už je naživu jen jeden. Moje drahá, líbezná Chevelle.“
Mluvil o své manželce. Andras ji dobře neznal. Setkali se jen dvakrát. Ani jednou nevypadala přívětivě. Vymyslel by pro ni spoustu přívlastků, ale líbezná by mezi nimi rozhodně nebyl. Ze všeho nejvíc měl pocit, že ho nenávidí. Jako by ji nesmírně štvalo, že si najal jejího muže.
„Jak jste přišel o prst, Lestere?“ pokusil se Andras vrátit k věci a odepínal si svou jedinou ploutev.
Kapitán si povzdychl. „Pracoval jsem na rybářské lodi. Mnohem větší než Letní vánek. Měla posádku třiadvaceti chlapů. Jmenovala se Clara Maria, podle manželky majitele společnosti, které patřila. Kolumbijec. Zákeřný parchant!“ Odplivl si a zakroutil hlavou. „Chodili jsme na lov na otevřené moře. Byla to nejnebezpečnější práce, jakou jsem kdy měl tu čest dělat.“
„Přišel jste o prst při nehodě na lodi?“ „Nehodě? To sotva!“