KDYŽ HRŮZA LASKÁ, PO KŮŽI BĚHÁ MRÁZ
Text © Agnieszka Biskup, Robert Cichowlass, Zuzana Droppová, John Everson, Veronika Fiedlerová, Larissa Glasser, Kristina Haidingerová, Karolina Kaczkowska, Radoslav Kozák, Kazimierz Kyrcz Jr., Edward Lee, Graham Masterton, Anna Musiałowicz, Martin Paytok, Franciszek Piątkowski, Ludmila Svozilová, Lenona Štiblaríková, Martin Štefko, Lucy Taylor, Honza Vojtíšek, Rosana Zvelebilová, 2025
Ilustrace © Erika Adamcová, Aleš Čuma, Zuzana Droppová, Ludmila Svozilová
Obálka (všechny 3 verze) © Michal Březina, 2025
Překlad: Honza Vojtíšek (polština, slovenština); Martin Štefko (angličtina)
Redakce: Martin Štefko
Korektury: Zuzana Pallová
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025 Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz
1. vydání
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz
ISBN 978-80-53027-59-5
KDYŽ HRŮZA LASKÁ… LIDSKÉ VĚDOMÍ
DOCHÁZÍ K NEČEKANÝM ODHALENÍM
Podíváme-li se na historii hororu, dojdeme k tomu, že poměrně často spojuje dvě věci – hrůzu a sex. Všiml si toho i editor Jeff Gelb, který sestavil třináctidílnou řadu antologií erotických hororových povídek Žhavá krev, z níž dva díly byly přeloženy do češtiny a odhalily mi krásy a taje erotického hororu. Gelb pro jednu z částí této řady napsal: „Už celé generace čtenářů a filmových diváků získaly v křeslech (nebo možná spíš v postelích) tuhle nepříjemnou zkušenost – že sex a hrůza mohou tvořit ideální pár… pekelně ideální pár.“ A měl pravdu. Tyto dvě věci totiž spolu neuvěřitelně fungují.
Sex v hororech často předchází masakru, někdy se hrůzou a děsem stává samotný sex, nejednou přežije nebo vystupuje v roli zachránce/zachránkyně ta nejcudnější postava příběhu a nelze opomenout nejen italské horory 80. a 90. let, kde se nahá těla objevují stejně často jako mrtví nebo hrůza samotná.
Spojení sexu/erotiky/chtíče a hororu má ještě několik dalších výstupů a vztahů. Většinu erotických intimit člověk absolvuje zpravidla (polo)nahý. A člověk bez šatů vypadá a působí zranitelněji. Je zranitelnější. Bezbranný. Oddaný. Strach a chtíč jsou snad jediné lidské (po)city, které dokáží vygradovat a nabobtnat natolik, že je člověk a jeho mysl přestávají ovládat a stávají se jejich obětí, otrokem, loutkou vláčenou do dosud neodhalených míst.
U erotických hororů mě nejednou nevyděsilo to, co se v nich děje, ale to, co to ve mně vyvolává. Ono to totiž nemusí být vždy znechucení a odpor, ale navzdory svému přesvědčení a odhodlání to kdesi uvnitř, tam, kam jste dosud nenahlédli a ani jste nevěděli, že taková místa v sobě ukrýváte, totiž může rozvibrovat čidla zájmu, vzrušení, obdivu. Scény v erotických hororech vás tak nemusí děsit a znechucovat, ale vzrušovat. A zjištění, že vás vzrušuje něco, co byste nečekali,
případně by vás to dle vašeho mínění ani vzrušovat nemělo, může být sakra děsivé.
Erotický horor jsem si oblíbil nejen pro jeho lechtivost, překračování fyzických, myšlenkových, morálních či snových hranic, ale hlavně pro jeho niternost. Mnohdy, ve své přemýšlivé a odhalující podobě, zachází opravdu hluboko do nitra člověka jako takového. Odhaluje všemožné tužby, touhy, sklony, pestrou paletu rozkoší. A táhne tam s sebou i svého diváka nebo čtenáře. Nutí ho přemýšlet, zvažovat, poznávat, odmítat, přijímat.
Erotický horor odhaluje člověka nejen na kůži, ale až na dřeň, na kost. Nenechává na něm nitku pochyb, zdrženlivosti a bázně. Kráčí tam, kde se běžně zavírají dveře ložnic či oči aktérů, kde mysl brzdí, zastavuje a jen hledí do dálky. Přesně tyto prahy a hranice erotický horor překračuje a odhaluje bílá místa za nimi.
Sestavit podobnou antologii erotického hororu byl můj velký a dlouholetý sen. Protože erotický horor patří k mým nejoblíbenějším odnožím žánru. Jsem rád, že se to podařilo v natolik pestré míře nejen, co se týče obsahu, ale i formy a obsazení.
Čekají vás povídky autorů a autorek nejen z Česka, ale i ze Slovenska, Polska, Spojených států a Velké Británie. Čekají vás povídky v takřka rovném zastoupení z pohledu autorů i autorek. Čekají vás povídky, které se hrůzou jen lehce vzrušivě otírají, ale i povídky, které do toho jdou drsně, natvrdo a bez předehry vám rovnou naplácají (v tom lepším případě).
Čekají vás příběhy odhalující četné odstíny strachu, rozkoše a lidských intimit. Čeká vás poznání. Čeká vás hrůza, která laská…
Otočte tedy další stránku a nechte se svést pestrou paletou erotického hororu. Ale mějte na paměti, cesty rozkoše jsou nevyzpytatelné. Přeji vám hodně odvahy přežít všech dvacet příběhů bez úhony a (ne)příjemného sebepoznání.
Honza Vojtíšek
JEDNU NOC
KRISTINA HAIDINGEROVÁ
„Ach, Zuzano,“ šeptal jí do ucha. Vahou svého hubeného, avšak vysokého těla se na ni položil a přiměl ji tak rozevřít stehna. Cítila jeho kostnaté kyčle. Jeho důvěrné a důvěrně známé dotyky jí nebyly nepříjemné. Cítila, jak se uvnitř těší, jak se otevírá. Vsunul mezi jejich těla ruku. Vyhrnul jí kombiné až k pasu, přitiskl ruku do jejího teplého klína. Vzdychla očekáváním. Líbal ji. Surově a dychtivě, jak to uměl jen on. Mnohokrát si říkala, že je příliš hrubý a hubený, že jí jeho milování občas připadá neromantické. Nyní však ne. Chyběl jí. Chtěla ho. Konečně dlouhé prsty pronikly až do jejího lůna – nejprve dva, pak tři. S naléhavostí sobě vlastní se rozpohyboval dovnitř a ven. Prudce, až ji to tu a tam zabolelo. „Viktore…“ šeptala. Jen šeptala, nechtěla ho okřiknout, ba ani vyrušit. Potřebovala, aby pokračoval. A on, jako kdyby ji vyslyšel, pronikl hlouběji a tak prudce a bolestivě, až vykřikla.
„Zu, co je?!“
Před víčky se jí náhle utvořilo narůžovělé světlo.
„Zuzi? Co se děje?“ zopakoval důvěrně známý mužský hlas.
Otevřela oči. Lůžkoviny i její tvář ozařovalo měkké světlo stolní lampičky. Měkké a příjemné – v kontrastu s tím, co dosud prožívala ve své soukromé tmě.
„Miláčku, v pohodě?“
Přejela pohledem po zmuchlaných peřinách a spatřila vedle sebe svého muže. Urostlého i zarostlého a tak nějak domáckého – opět v takovém kontrastu s tím, kdo doteď… Prober se! okřikla se v duchu.
„Zase noční můra?“ ptal se Dušan, hlas starostlivější, než kdy měl její táta. „Možná by sis s tím měla někam zajít,“ pohladil ji po vlasech.
Zavřela oči, ale hned je zase otevřela. Bála se, aby nesklouzla zpět do své soukromé tmy… či spíš do Viktorovy temnoty.
„Jo, asi jo, zlato. Jsem tě vzbudila?“ spíš konstatovala, než že by se zeptala, a pohladila manžela po rozcuchaných vlasech. „To bude fajn. Možná jsem si jen přeležela ruce, víš, jak mi vždycky brní a pak mě to budí. Omlouvám se.“ Skutečně ji pobolívala ruka, jak se opírala o matraci, když vstávala. „Jen se dojdu trochu opláchnout a bude to v pohodě.“ Políbila Dušana na zarostlou tvář a vydala se do koupelny. Byl to malý, ale čistý a důkladně vybavený prostor, do něhož se kupodivu vměstnala i vana. Sama dávala přednost sprše, ale vana se bude hodit, až přijde malé… Zatrnula. Vždyť je těhotná! Už to bude desátý týden! To může za všechny ty fantazie a šílené sny. Jasně. Tohle se prostě stává. A proč sní zrovna o Viktorovi? No, byl to poslední chlap, se kterým byla před Dušanem. Vlastně tak trochu současně s ním. Ale to s Dušanem teprve koketovala a přemýšlela, jak se Viktora zbavit. Bylo to těžké období. O to horší, že ti dva byli přátelé. A ona jim to přátelství rozmetala na kusy. Opláchla si obličej. Copak jsem měla na výběr? ptala se svého odrazu v zrcadle. Tvář nic moc, přiznala si snad po milionté. To její tělo chlapy lákalo. Byť nebyla štíhlá, její výrazné poprsí a boky dělaly své, aniž by se snažila. Chodila tuctově oblékaná – pohodlnost nade vše. Viktor ji takovou miloval. Nevadilo mu, když přibrala. Naopak. A Dušan se v tomhle ohledu nijak nevyjadřoval. On se nikdy moc nevyjadřoval, co se jí samotné týkalo. Chtěl založit rodinu a ji potřeboval, jak sám řekl, protože si rozuměli, bylo mu s ní dobře. Sám za ten půlrok zdomácněl. Zpohodlněl. A ona se mu nemohla divit. Musela si přiznat, že jsou oba prostě příliš líní něco extra řešit. Navíc teď bylo na cestě dítě, takže cokoli ostatního šlo mimo jejich zájem.
Osušila si tvář a vrátila se do postele.
Dušan už zase spal. Lampičku nechal rozsvícenou a ona na tom nemínila nic měnit.
Položila se vedle něho a sledovala jeho spokojenou tvář. Chtěla se na ni dívat do rána, ale cítila, jak se jí klíží víčka.
Měla pocit, jako kdyby jí těžkl mozek a celé tělo se tomu
poddávalo. Jak sledovala tiše chrápajícího manžela, snažila se něčím zaměstnat. Ale v bdělém stavu ji nedokázalo udržet nic jiného než porovnávání Dušana s Viktorem. Dušanova náruč jí připadala tak nějak pohodlnější. Vůbec jí nevadilo, že měl trošku břicho. Viktor měl pevné a šlachovité tělo. A jeho penis nebyl tak macatý, byl protáhlejší, delší. Úplně ho v sobě cítila. Musela při sexu často měnit polohu, usměrňovat ho; sem tam ji uvnitř nepříjemně dloubl. Jako kdyby to cítila. Právě teď! Ale přisoudila to změnám, které teď v jejím těle probíhají. Spánek ji mezitím doslova vcucl do těžké tmy, zvláštně příjemné a odzbrojující. A znovu to ucítila. Bodnutí tam dole. Jako kdyby byl Viktor v ní. Pokusila se probrat a sebrat zbytky sil, aby se otočila.
Jenže nemohla.
Ucítila další bodnutí. A další. Cítila v sobě dlouhý penis. Vysouval se a zarážel zpět. Pokusila se vykřiknout, ale něco jí svíralo ústa. Škubla sebou, když si uvědomila, že je to něčí ruka. Otevřela oči, ale viděla jen neprostupnou tmu.
„Ještě jsme spolu neskončili, co říkáš?“ zašeptal jí do ucha Viktorův hlas. Znovu bolestivě přirazil, aniž sundal ruku z jejích úst. Nemohla se pohnout, obě zápěstí jí k sobě svírala jeho druhá ruka, klouby vlastních prstů se Zuzaně bolestivě bořily do hrudi těsně pod prsy. Viktorovo tělo ono spojení pojistilo svou vahou. Ze všech sil vykopla oběma nohama. Ucítila, jak chodidly odráží peřinu. Viktor přirážel dál, dál jí tlačil spojené ruce do hrudi. Začala se dusit. Funěla nosem, ale jelikož trpěla na astma, nedokázala popadnout dech. Znovu vykopla nohama. Slyšela, jak peřina odlétla na zem a pak…
„Zu! Doprdele, Zu, co děláš? Co je ti?! Prober se, Zu!“
Mladá žena zůstala ležet, z temnoty jí před očima vystoupl známý strop se skvrnou od sousedů, kteří je před měsícem vytopili. Chvěla se, nohy od sebe, ruce stále semknuté a přitisknuté pod ňadry. Uvědomila si, že košilku má opět vyhrnutou do pasu. „Je… bylo mi horko,“ hlesla rozechvělým hlasem.
Dušan se natáhl po peřině a znovu ji přikryl. „Zítra zavoláš doktorovi,“ řekl už trochu nevrle. „Tohle není normální. Jestli se ti rozjelo alergický astma, musíš to řešit. Mohl by to být problém, až… víš jak…“ „Jo, zavolám,“ řekla tiše. „Máš pravdu, asi se mi to zase vrátilo. Zítra zavolám Čermákovi.“ Odvrátila tvář a doufala, že úspěšně zahraje epizodu do outu a bude předstírat spánek. Tentokrát si byla jistá, že už neusne. Čekala, až začne Dušan chrápat, což trvalo déle. Pak se potichu odebrala do kuchyně. Udělala si velký hrnek kafe a čekala na svítání. Těsně před pátou, kdy Dušan vstával a jezdil do práce, se vrátila do postele a pokračovala v předstírání spánku. Ona měla být v prodejně až na sedmou, takže ji nikdy nebudil. Počkala, dokud se za ním nezavřely dveře.
Celá dolámaná únavou se dobelhala na toaletu. Zasykla, jakmile uvolnila proud moči. Znala ten pocit, jako každá sexuálně aktivně žijící žena. Vysvětlení však přišlo jako požehnání: Trpím lucidním sněním. Moje hormony se zbláznily, a tak po nocích divoce onanuju a představuju si dlouhána Vikyho. Zavrtěla hlavou a uchechtla se. Doktorovi určitě zavolá. Nejdřív to zkusí u praktika a pak se uvidí. Má teď přece právo být divná.
Celé její přesvědčení se roztříštilo na kusy, jakmile se při čištění zubů viděla v zrcadle. Na tváři viděla nezřetelné, avšak tvarem usvědčující… otisky prstů. Jen nepatrně zarudlá místa, která s přehledem schová mejkap, najde-li doma nějaký. Naposledy se líčila na svatbu, aby se na fotkách neleskla, jinak tuhle činnost považovala za ztrátu času. „Do pytle!“ sykla, jakmile se postižených míst dotkla. Ne kvůli tomu, že by snad bolela. Ale kvůli tomu, co viděla na svém zápěstí. Tam už byly otisky prstů patrnější a nic jiného než dlouhý rukáv to… „Do prdele!“ Do očí jí stouply slzy. „Nebudu přece schovávat… dyť je to celý uhozený!“
Zírala do očí svému odrazu v zrcadle, pak si sama zakryla ústa rukou a přitiskla záda na kachlíčkovanou stěnu. „To je prostě kravina!“
Jasně, můžu si sama při té noční onanii ubližovat! Dělám si to sama, jak si to můj pomatený mozek snaží představit. Nebo přímo vsugerovat.
Zavrtěla hlavou a rozhodla se doktorovi zavolat hned.
Vyjmenoval jí tisíc a jeden důvod, proč může a do budoucna možná i bude dál trpět nespavostí nebo těžkými sny. Léky teď nesmí, ale má si zajít do lékárny pro meduňkový čaj, před spaním se nedívat na televizi, nečíst znepokojivé knihy, chodit na procházky, relaxovat, bla bla bla…
V sedm hodin stála u pultu s uzeninami a snažila se usmívat.
Zákazníci si snad ničeho nevšimli. Jenže její kolegyně ano.
A všechny si myslely jedno a totéž.
„Hele,“ vzala si ji při pauze Monika stranou a ukázala na její tvář a pak zápěstí, „děláš to, doufám, dobrovolně?“
* * *
Dušan měl v práci náladu pod psa. Moc se nevyspal a dělal si starosti o Zu. Jenže na práci elektrikáře musíte být sakra soustředění a v pohodě. Není možné udělat chybu, zvlášť na tak velkém projektu, jako je nová kancelářská budova v Praze. Dojížděl sem už pátý týden a výplatu za první fázi dostal solidní. A peníze potřeboval. Osobně by byl nejradši, kdyby žena zůstala doma už teď a byla v pohodě. Věděl, že by ji dokázal uživit. Jenže ona nechtěla nechat kolegyně ve štychu, což taky chápal.
Jakmile dorazil domů, chtěl vědět, jak se Zu poradila s doktorem.
Vypadala unaveně. Ale chápal i to. Je to pro ni velká změna a poslední tři noci dobře nespala. Sedli si na gauč ke kousku medovníku.
„Prý je to úplně normální,“ usmála se, ale v tom úsměvu se promítala únava a také obavy. „Nic teď brát nemůžu, ale prý se mám snažit relaxovat a tak.“
„Ale?“ vyčetl z její tváře další vlnu znepokojení.
„Mám… plán…“
Jen pozdvihl obočí. Čekal, že mu oznámí, že si dojde na další vyšetření ať už k alergologovi, gynekologovi, psychologovi, nebo k jakémukoli zatracenému logovi.
„Zítra je sobota…“
„Hm,“ kývl.
„Chci, abys dneska v noci zkusil chvíli nespat. Abys mě sledoval, co… jestli budu něco dělat.“
„Jako… vydržím to, ale–“
„Potřebuju vědět, co přesně dělám, když mám ten… stav.“
„Takže stav. Promiň, ale mělas chtít nějaké doporučení na další vyšetření, já–“
„Jde jen o jednu noc, zlato, prosím. Možná to právě vůbec nic není. Když se mi špatně dýchá, většinou spím jen napůl, pak si i něco přeležím… Prostě chci vědět, co se mi děje nebo jak se to projevuje… jak to uvidíš ty. Stačí třeba jen do tří nebo tak. Můžeš si zdřímnout teď navečer a pak si půjdu lehnout já.“
„Oukej,“ rezignoval. Kdyby nebyla těhotná, asi by odmítl.
Dali si kafe a šli se projít do parku. Mluvili o práci, o kolezích, o další prohlídce u gynekologa, o tchyních. A bylo jim fajn. Občas měl Dušan pocit, že Zuzanu trápí ještě něco jiného. Něco, co se mu bojí prozradit. Ale nenaléhal. Když už v něj vložila takovou důvěru, že ho nechala střežit její spánek, možná přijde čas, kdy mu poví i to ostatní.
Zu pak šla připravovat rodinný oběd na druhý den – nakládat maso, krájet zeleninu, protože měli přijet její rodiče. On si pustil Simpsony, dal si tři panáky z lahve pětileté whisky – úplatek od vedoucího stavby – a odebral se do ložnice. Do hodiny ho vzbudilo vlastní chrápání. Pak až budík. Přesně o půlnoci.
Manželku našel v kuchyni, přerovnávala věci v lednici, aby se jí připravené ingredience vešly. Jak ho uviděla, vrhla se mu do náruče. Políbila ho na ústa. Vroucněji než kdy za poslední týden. „Moc ti děkuju,“ usmála se. Viděl, že už se jí klíží víčka. Byla lákavě odevzdaná. Jeho penis reagoval. „Co kdybych tě před spaním trochu unavil?“ zavrněl jí do kudrnatých
vlasů, které nikdy nepotřebovaly velké česání, ale vždy vypadaly krásně a opojně voněly. Uvědomil si, jak je Zu nenáročná, a přece skvělá. Nepotřebovala drahou kosmetiku ani oblečení, byla skvělá už jen tím, že… byla.
„Já,“ broukla, „chtěla bych, ale nemyslím si…“
„Teď ještě můžeme…“
„Vím, vím, ale…“
Vzal ji za zápěstí, chtěl jí sevřít dlaně, ale sykla a odstoupila od něho. „Mohlo by mě to… nějak… vydráždit,“ usmála se.
Smířlivě úsměv opětoval a pokýval hlavou. Ať už měla v plánu cokoliv, dotáhne to k jejímu zadostiučinění a pak se uvidí, jak dál.
„Jsem teď pěkně unavená, cítím, že budu spát jako miminko,“ políbila ho na tvář. „Takže radši hned půjdu. Nejspíš se to celé srovná. Cítím to.“ Mrkla na něj a s povzbudivým úsměvem zmizela v ložnici.
Dušan měl chuť na studenou sprchu a ještě studenější pivo. Zvolil jen to první. Pak si pustil akční seriál, ztlumil zvuk a dal se do třídění faktur za poslední čtvrtrok, aby měl aspoň trochu předpřipravené to legendárně protivné daňové přiznání.
Venku začalo pršet. Po chvíli lilo jako z konve, takže musel zvuk televize o něco zesílit. Léto končilo a bojovalo s podzimem solidní bouřkou. Dušan měl přesto dobrou náladu, neboť se mu kvůli manželčině problému vlastně naskytla ideální možnost pokořit prokrastinaci, co se papírování týká.
Byly dvě ráno. Bouřka skončila stejně náhle, jako začala. Několikrát byl Zu zkontrolovat a skutečně spala jako nemluvně. Měl nutkání ji políbit, ale dal přednost zdrženlivosti – cokoli ji mohlo zbytečně probudit. Za pár měsíců přivítají potomka. Bude milion možností Zu zlíbat. Jestli všechno bude v pořádku. Ujišťoval se, že ano. Strachu se ale úplně nevyhnul.
Tři ráno. Nic se nedělo. Za okny se usadilo ticho. Voda z poslední přepršky se odpařovala v teplé noci končícího léta.
„Viktore!!!“
Někdo volal.
Křičel.