TECHNICKÉ VERSUS
EMOTIVNÍ
Cítím se poctěn, že jsem mohl zasedat v porotách mnoha různých fotografických soutěží, a miluji to, protože se na fotografie rád dívám. Dnes, po pandemii, se většina hodnocení provádí individuálně, on‑line, kdy se díváte na stovky, možná
tisíce obrázků a snažíte se najít ty nejlepší. Opravdu mi chybí ty doby, kdy všichni porotci seděli v jedné místnosti a posuzovali snímky společně. Seděli jsme kolem dlouhého stolu s velkou
obrazovkou na konci. Jména účastníků byla skryta, takže
vše, co jste mohli vidět, byly velké obrazy, jeden za druhým.
Prohlíželi jsme si je a bylo to docela tiché, až na to, že se
jednou za čas objevil snímek a vy jste slyšeli, jak někdo říká:
„To se mi docela líbí,“ nebo možná: „To je docela v pohodě,“ a tak dále. Ale pak se na obrazovce objevil snímek a během
zlomku sekundy celá místnost vybuchla: „Óóóó!“ V tu chvíli
jsme věděli, že máme finalistu soutěže – možná vítěze. V tom
zlomku sekundy, když se to objevilo na obrazovce, všichni okamžitě zareagovali. Neměli jsme čas analyzovat, zda se vyskytly technické problémy nebo jestli byla porušena kom poziční pravidla, protože ten snímek měl emocionální dopad.
Přehnalo se to přes nás. Takový typ snímku vznikne, když se spojí fascinující objekt, skvělé světlo a úžasná kompozice. To vytvoří kouzlo, které přesahuje pouhé dodržování souboru pravidel.
OČEKÁVEJTE ŠPATNÉ SNÍMKY
Když pracujete se scénou, můžete se absolutně spolehnout na jednu věc, a to, že když zkoušíte různé úhly pohledu a různé nápady, spousta z nich prostě nebude fungovat. Skončíte se slušným množstvím toho, co byste nazvali „špatnými snímky“. Netrapte se tím. Je to součást procesu – stejného procesu, kterým prochází mnoho špičkových profesionálů. Takže i když děláte všechno správně a opravdu pracujete se scénou, můžete očekávat, že po cestě uvidíte spoustu špatných záběrů. Nezapomínejte, že hledáme úhel, kde se všechno spojí dohromady, a dostat se k němu vyžaduje trochu detektivní práce a spoustu pokusů a omylů. To znamená spoustu špatných fotografií v procesu hledání, a to je v pořádku. Opět platí, že to vše je součástí procesu, takže se tím nenechejte rozhodit a nezačínejte pochybovat o svých schopnostech. Takhle se to dělá. Pokud chcete připravit skvělou omeletu, budete muset rozbít vejce, takže se do toho pusťte.
JINÝ PŘÍKLAD POPŘEDÍ
Když jsem na předchozí straně začal psát o kompozici snímku, vybavil jsem si jeden ze svých snímků z doby před lety, který jsem pořídil u jezera Louise v kanadském národním parku Banff. Důvod, proč jsem chtěl ukázat tento další příklad, je, abyste mohli vidět skály ve spodní části, v popředí obrázku. Ty jsou v tomto záběru použity jako první vrstva. Mohl jsem popojít o pár metrů výš a komponovat záběr tak, abyste skály vůbec neviděli a ve spodní části mého snímku by bylo jen jezero, ale pak byste vrstvu popředí ztratili úplně. Začínali byste někde uprostřed, takže obraz by se zdál plošší a měl by menší hloubku a rozměr (pravda, není to žádný úžasný snímek, ale pomáhá ilustrovat pointu). Na tomto snímku jsou skály jako popředí, pak jezero jako střední plán, pak vrstva stromů vpravo, hory vlevo, a když jdete hlouběji do záběru, můžete vidět ty zasněžené hory v pozadí a nakonec oblohu (i když na tomto obrázku se obloha nezdá být tak daleko vzadu, takže bych řekl, že je to jen součást vrstvy se zasněženými horami v pozadí). Ale co je nejdůležitější, obraz má hloubku a všechno to začalo tím, že jsem záměrně dodal popředí, místo toho, aby snímek začínal středním plánem.
NENECHÁVEJTE PŘÍLIŠ MNOHO
MÍSTA NAD
HLAVOU
Kdybych měl vybrat, co je nejčastější kompoziční chyba, kterou vidím u fotografů, kteří s fotografováním portrétů začínají, zcela jistě by to bylo ponechávání příliš velkého místa nad hlavou modelu.
Může to být v pořádku, pokud snímek, který pořizujete, má být pro obálku časopisu a vy záměrně ponecháváte místo, aby se nad hlavu vešel název časopisu. Pokud však nefotografujete snímek na titulku, musíte tento prostor zmenšit. V tomto příkladu můžete vidět, že hlava modelu je celá v záběru, ale nad ní není příliš prázdného
místa. Myslím, že důvodem, proč se to tak často stává, je to, že lidé, kteří s portrétováním začínají, umístí oči objektu do středu záběru (poznámka překladatele: Protože na ně ostří středovým ostřicím bodem), a pokud to udělají, obvykle to ponechá až moc místa nad hlavou modelu. Posunutím očí výše nad střed nebo ideálně do horní třetiny záběru si zajistíte, že nahoře nemáte příliš prázdného místa.
VYPLŇTE RÁMEČEK
Ve fotografii existuje staré přísloví (pochází od Roberta Capy), které říká: „Pokud vaše snímky nejsou dost dobré, nejste dost blízko.“ Je to jedno z mých oblíbených pravidel a myslím, že stojí za všechny prachy. Vyplnit rámeček objektem – tedy přiblížit objekt blíže k osobě, která si fotografii prohlíží, tím, že se vyplní rámeček –činí obraz intimnějším. To nefunguje jen s portréty nebo fotografováním akcí (i když si myslím, že to je to, co měl Capa na mysli, když pronášel ten slavný citát), funguje to skvěle i u jiných typů záběrů. Můžete například pořídit fotografii
Eiffelovy věže a ukázat ji celou, jak to dělají všichni ostatní už více než sto let.
Nebo se můžete dostat hodně blízko, ukázat jen jednu nohu věže a stále budeme přesně vědět, co to je, a také, kde to je. Nemusíte ukazovat celého tygra. Můžete vyplnit rámeček a zobrazit pouze tygří oči. Nemusíte jimi zaplnit každý centimetr záběru, ale přibližte se nebo zazoomujte a udělejte z nich hvězdu příběhu, který