Sudabeh Mohafez: Hoří

Větrné mlýny

Hoří

Sudabeh Mohafez

Větrné mlýny

Hoří Sudabeh Mohafez

Hoří Sudabeh Mohafez

Martinovi a návratu záře

© 2010 by DuMont Buchverlag, Cologne (Allemagne), original title Brennt © Sudabeh Mohafez, 2013 Translation, epilogue © Tereza Semotamová, 2013 Cover photo © David Konečný, 2013 © Větrné mlýny, 2013 ISBN 978-80-7443-079-4

Z němčiny přeložila Tereza Semotamová

fragile, she doesn’t see her beauty she tries to get away sometimes it’s just that nothing seems worth saving i can’t watch her slip away i won’t let you fall apart the fragile nine inch nails

i know the pieces fit ’cause i watched them tumble down schism tool

Později se dozvím, že před požárem došlo k výbuchu, ale teď tomu tak ještě neříkám, slyším jen ten zvuk, který to slovo označuje, totiž: buch!, jednoznačně něco jako: buch! A to mě probudilo.

Hasič, ten mladý s poškrábanou tváří, pak řekne, že to byl zázrak. To řekne. To, že jsem přežila já a moje kočky, byl zázrak. A že ten zázrak přímo souvisí s výbuchem, to řekne taky: Kdybyste to neslyšela, kdyby vás to neprobudilo, tak… A já ty tři tečky slyším naprosto zřetelně, stejně jako jsem v noci slyšela to buch!, totiž: on to slovo nechce vyslovit. Ten mladý hasič s poškrábanou tváří nechce vyslovit slovo mrtvá. Že bych teď totiž byla mrtvá: nežila bych, bylo by po mně, byla bych mrtvolou nebo zuhelnatělým zbytkem mrtvoly, kdyby mě nevzbudil ten výbuch, který neúmyslně způsobila paní Pietzschová tím, 15

že úmyslně zapálila dřevěnou stěnu politou benzínem. To všechno mi řekne ten mladý hasič s poškrábanou tváří, ale až za čtyři nebo pět hodin, krátce předtím, než pták svým zpěvem ohlásí ráno, kdy už z domu stoupá jen studený, černý kouř a smrdí tu dřevěné uhlí a chemikálie, poté co z uzavřené Wilskistrasse odjely čtyři z pěti hasičských vozů, poté co lidé z požárního oddělení, u kriminální policie totiž existuje speciální oddělení pro požáry, tedy poté co pánové z požárního oddělení se žlutými umělohmotnými helmami prozkoumali veškeré stopy a odešli, tak teprve poté ten mladý hasič s poškrábanou tváří řekne tu větu, co končí třemi tečkami, ale teď v bytě ještě vládne sametově černá tma a venku taky. Je slyšet jen ten podivný šelest, ne: syčení. Něco v bytě šelestí a syčí. Nebo venku na chodbě domu?

Naprosto soustředěně a naprosto vzpřímeně se na posteli zvednu a nezdá se mi to, jsem naopak úplně při smyslech, přestože většinou mi dlouho trvá, než se proberu, jen velmi pomalu přecházím ze spánku do probuzení, a zaznamenám, jako nějaké čidlo, jako nějaký přijímač signálů, zaznamenám, že kočky upřeně zírají do stěny. Nohy mají pevně zabořené do polštáře, do polštáře, který leží vedle mého polštáře, s nastraženýma ušima upřeně zírají na stěnu, která konec matrace dělí od domovní chodby, od schodiště domu, od venkovního světa.

16

S trhnutím vyskočím, běžím tam, odkud je slyšet syčení, které s každým krokem sílí. Proběhnu křídlovými dveřmi, starými, bíle natřenými křídlovými dveřmi, potom do studia a doleva na chodbu: syčení vychází ze schodiště.

Otevřít dveře bytu, okamžitě je zase zavřít. Dveře hoří zvenku, to znamená: devadesát krát dvě stě centimetrů velká plocha, která stojí kolmo k zemi, a jelikož jsem otevřela, zasahuje v ostrém úhlu do mého bytu a šlehá plameny. Dřevěná stěna nalevo ode dveří hoří a hoří i podlaha u dveří a faktem je, že v tento okamžik přemýšlím. V okamžiku, kdy dveře prudce otevřu a zase okamžitě zavřu, přemýšlím o vodě, o nějaké dece, kterou bych plameny uhasila. Přemýšlím o ochraně. Jenže sotva ty dveře zabouchnu: ohnivý věnec. Rámem dveří se náhle dovnitř bytu začnou drát plameny. Olejová barva se roztéká, smrdí, vznikají puchýře, které praskají.

Když hoří, tak se musí zavolat hasiči: vzpomenu si. Vytočím 112. Mluvím s mužem, který se pod tímhle číslem ohlásí. Mluvím velmi klidně: Hoří, řeknu. Wilskistrasse 56, blízko stanice metra Krumme Lanke. Ptá se, jak se jmenuju. Mané, řeknu, pak to ale za mnou začne dunět a já sluchátko pustím na zem. Šelestění už vniklo dovnitř, syčení taky. Natáhnout si kalhoty, rychlostí blesku. Tričko, ve kterém jsem spala, staré, široké, s modrobílými proužky, 17

si nechat na sobě, přes ně hodit vestu. Žádné pocity: jen se obléknout, rozhlédnout se. Už neexistuje žádná hranice mezi tím, co je venku a uvnitř.

Chňapnu, ano, přesně tak: chňapnu po kocourovi.

Je úplně klidný. Jsou mu čtyři a půl měsíce. Právě poznává svět, pomyslím si a přitisknu si ho na hruď a on se mi přes tričko svými drápky zatne do kůže.

Slovo drápečky neexistuje. Kdyby existovalo, tak bych řekla, že se svými drápečky zatne do mé kůže.

Nechce se pustit. Nemůžu mu vysvětlit, že to, co dělá, celé věci nepomáhá a mně tím celou situaci spíš trošku komplikuje. Tak své kůži na hrudi přikážu, ať si to tak nebere, zatímco se dívám po kočce, volám na ni. Konečně ji slyším.

Kočka je na druhé straně toho syčení, to znamená: je daleko ode mě a já si pomyslím, že umře, takže nařídím svému mozku, aby myslel pouze užitečně. Kocour na mé hrudi ztěžka dýchá, pak vřískne a já se rozkašlu. Ještě jednou zavolám na kočku, která uhoří. V tomto okamžiku to je její budoucnost: uhořet. Nebo nejdřív se udusit, pak uhořet. Odpoví mi, zamňouká, zavříská, syčením prostupuje její vystrašenost.

Sáhnu po klíčích od bytu, které leží na klavíru, zbytečný pohyb, nesmyslně, mechanicky, nechám je spadnout na zem stejně jako předtím sluchátko, jedinou prázdnou rukou si do kapsy u kalhot nacpu 18

peněženku: občanka. Když člověk má co do činění s policií, potřebuje občanku. Když hoří, nepřijedou jen hasiči.

Bez přestání kašlu. Uprostřed studia stojím obklopená syčením a nemůžu pohnout žádným svalem, můžu už jen stát a rozhlížet se kolem sebe a poslouchat, naslouchat. Studio kolem mě, praská, šelestí.

Zavřu oči. Nemyslet. Nic si nemyslet. Oči nechat zavřené, abych neviděla hudební nástroje, ani jeden z nich, abych neviděla mixážní pult a počítače, Apple ani starý Atari. Oči nechat úplně zavřené. Kocour na mé hrudi vříská. Otevřít oči, podívat se na něj.

Natahuje hlavu směrem k balkonu v ložnici. Podívat se tam, kam se dívá on. Kocour má chytrý nápad: tam bychom se měli schovat. Ale já pořád ještě stojím a nemůžu pohnout žádným svalem a odhlučňovací kužely na zdech se roztékají, stoupá z nich leptavý kouř a najednou to zase zaslechnu: ostré, vysoké kočičí volání, ozývající se z dálky. Jakoby samy od sebe se moje nohy najednou pohnou: utíkají, běží, ze studia do ložnice. Kocour se drápečky zatne hluboko do kůže nad hrudí, přestal ale vřískat.

Je tu hrozné horko. Z fíkusu vedle postele srší jiskry, připomíná prskavku. Dřevěná stěna mezi postelí a venkovním světem zmizela. Syčení posledních zbytků vlhkosti v prastaré dřevěné podlaze, v rámu dveří: památkově chráněný starý dům s dřevěnými 19

stěnami, které dělí byt od chodby, na některých místech je ještě omítka z hlíny a slámy. Pak začnou pukat skleněné tabule: když otevřu dveře na balkon, slyším, jak praská okno v kuchyni a v koupelně, na druhé straně syčení se ozývá vřískání kočky.

Můj byt hoří. Řeknu to tiše, skoro to zamumlám, přesto ale mluvím výstižně, velmi přesně: můj byt hoří, běžím na balkon, dveře zvenku přivřu, podívám se oknem zpět do bytu, a faktem je, že v tento okamžik přemýšlím, totiž: o tom, co ta věta znamená. Co to znamená: můj byt hoří? A co to znamená: můj byt?

Kocour je teď potichu. Je ke mně nehybně a pevně přitisknutý, ale drápy už mi nezatíná do masa.

A přestože se to nemá, totiž: kvůli přívodu kyslíku, nechala jsem balkonové dveře pootevřené. Okna v kuchyni už jsou stejně prasklá, dřevěné stěny shořely, dveře do bytu zmizely, je úplně jedno, jestli balkonové dveře zůstanou pootevřené nebo ne. Volám na kočku, slyším ji. Ještě žije, a v tu chvíli přijedou hasiči. Později si v protokolu přečtu, že od okamžiku, kdy mě probudilo neúmyslné buch!! paní Pietzschové, zatím uplynulo čtrnáct minut, a pomyslím si, že to bylo rychlé: že hasiči přijeli rychle. A taky, že to bylo uklidňující. Je to uklidňující.

Příčná flétna, zdá se, že jsem ji opravdu vzala s sebou. Kocour na hrudi pod mou levou paží slabě oddechuje. V pravé ruce držím flétnu. Ležela na kla20

víru vedle peněženky a klíčů. Znovu se rozhodnu, že už nebudu myslet na hudební nástroje, na žádný z nich, a rozhlédnu se: Napravo a nalevo od balkonu jsou o zeď domu opřené hliníkové žebříky, o zeď z červených, památkově chráněných cihel. Nejdřív jsou evakuováni obyvatelé půdních bytů: museli se vyklonit co nejvíce z oken, jinak by už nemohli dýchat, dávno by se udusili, bídně pochcípali, kvůli kouři, který se valí z mého balkonu, což je určitě vidět z ulice, i z dálky.

Nad těly lidí, kteří se vyklánějí z oken půdních bytů, nepřetržitě čadí proud kouře, temně černý proud kouře, ano, přesně tak: temně černý. Z oken mého bytu taky: proud kouře, jen menší, slabší, tenčí, protože zde oheň silně šlehá plameny, a já se sama sebe ptám, jestli kouř vydává nějaké zvuky.

Později se naučím ještě jeden odborný termín, ne: spíš zjistím, jaké to je zažít ho na vlastní kůži, neboť jsem o něm dříve už samozřejmě slyšela, četla, použila ho. Zjistím, jaké to je zažít na vlastní kůži výraz ohnisko požáru. Budou tak označeny dveře mého bytu a dřevěná stěna vedle nich a podlaha u nich, totiž: deset litrů benzínu na starém, památkově chráněném dřevě, proto je nahoře více kouře než u mě v bytě. Protože moje dveře jsou ohniskem požáru, protože oheň u mě ještě pořád sytí svůj hlad, protože nahoře ještě pořádně nezaútočil, ale 21

jenom tam vyslal kouř, svůj vedlejší produkt. To, co ještě nepožral, co ještě úplně neshořelo, posílá nahoru v podobě hustých výparů, v podstatě jako svůj předvoj, a proto se lidi v půdních bytech, kde nejsou žádné balkony, museli horní částí těla co nejvíc vyklonit z oken, a proto je také hasiči snášejí dolů jako první.

Yılmaz, můj soused, jehož děti žijí u jeho bývalé ženy a on je vídá jen o víkendech, s dětmi odjel na výlet do hor a není tím pádem na Wilskistrasse 56 v ohrožení života. Vroni a její přítel, kteří žijí v přízemí vedle opravny obuvi, se svými dětmi jednoduše vylezli okny na trávník před domem, takže taky nejsou v ohrožení života. V nebezpečí jsou jen ti, co žijí v půdních bytech. Jen oni a kočka, ale ta se nepočítá, přestože řeknu: Moje kočka. Volám to na hasiče pod balkonem, jenomže: šelestění a syčení a teď i hadice, obrovské hadice a modré majáky, nekonečné množství tančících modrých majáků, a motory. Neslyší mě.

Nahoře přelézá paní Naumannová v lodičkách na žebřík a vypadá to, jako by ji hasič objímal. Ale ve skutečnosti jen stojí o několik příček níž a má kolem ní natažené paže jako nějakou kulatou, širokou klec a nedotýká se jí. Chrání ji. Chrání ji, aby nespadla dolů, a já během téhle noci podruhé přemýšlím o ochraně a o tom, že bych toho hasiče chtěla políbit.

22

Faktem je, že to myslím opravdu vážně. Pomyslím si: Chtěla bych toho hasiče políbit, protože má paže natažené kolem paní Naumannové, která v lodičkách, upnutých strečových džínách a švestkově modré prošívané bundě, s trvalou na platinově blond vlasech stojí na žebříku a teď společně s ním svým vlastním tempem, tedy tempem paní Naumannové, sestupuje dolů. Proto bych toho hasiče chtěla políbit.

A říkám si, že se musím naučit myslet úplně jinak, že láska je něco úplně jiného, než co jsem si dosud myslela, totiž: od tohoto okamžiku vím přesně, jaké to je ji zažít. Takové. Takové, jak se cítím, když vidím toho hasiče s pažemi nataženými kolem paní Naumannové, tak, přesně tak, aby nespadla dolů, právě proto, a aby se bála co možná nejméně, totiž: i když je to moc zlé, může se člověk pokusit o to, aby ten druhý měl o něco menší strach, a to je láska.

Nepopohání ji a necloumá s ní a neřve na ni a neříká jí: Rychleji! Rychleji! A neříká jí ani: Tak pohněte už, tam nahoře jsou ještě dva lidi! Prostě jen pokaždé, když paní Naumannová sestoupí o jednu příčku níž, udělá to také, a skoro to vypadá, jako by tančili, a já krátce přemýšlím, jestli se ho nezeptám, jak se jmenuje, až po žebříku sleze až do mé blízkosti, on a paní Naumannová cestou dolů totiž budou míjet můj balkon, takže přemýšlím, jestli se ho nezeptám, jak se jmenuje, abych jej později mohla vyhledat 23

a políbit. Ale v tu chvíli praskne sklo v balkonových dveřích. V mém bytě hoří, zašeptám, a faktem je, že v tomhle okamžiku už nepřemýšlím o tom, co to znamená.

Zatímco teď po žebřících sestupují i pan Manteuffel a paní Menzelová, slyším za sebou zvuk a zakřičím a otočím se, na podpatku, plynulým pohybem, a udělám u toho půl kroku dozadu, zády k místu, odkud vychází syčení. Tam, kde mají znít jen rozkazy, chrčení vysílaček a drhnutí velkých špinavých hadic o zem, dlaždice a trávu, totiž: na druhé straně domu, mířící do ulice, slyším hlas.

Slyším ho skoro přímo u ucha, jako by někdo zpíval zaklínadlo. A protože by za mnou neměl být slyšet žádný hlas, ale jen rozkazy a chrčení a hadice a možná ještě tiché tančící majáky, totiž: světlo modrých majáků, které se odráží v oknech studia, neboť okna studia se roztříští až za dvě minuty, a protože by za mnou nemělo znít nic jiného, zakřičím a přitisknu k sobě kocoura ještě pevněji a otočím se plynulým pohybem a podívám se na ulici, kde se mezi budovami na protější straně a hasičskými vozy a sanitkami a policejními auty zatím shromáždilo asi padesát lidí a přihlížejí. Dívají se na dům, ukazují na něj, objímají se, fotí, telefonují, přestože je hluboká noc, přesněji: čtyři hodiny a dvacet tři minut, a najednou: hasič, kterého bych později chtěla políbit.

24

Stojí mezi mnou a balkonovými dveřmi. Podívám se na něj a najednou pochopím, že ten na žebříku je jeho kolega. Mám přelézt přes zábradlí, široké kamenné zábradlí balkonu, za ním na žebřík. Teď už to chápu, protože ten hasič, kterého bych později chtěla políbit, se najednou objeví vedle mě. A tak řeknu: Ne. Řeknu to tiše, ale úplně zřetelně a zavrtím u toho hlavou, aby tomu oba skutečně porozuměli. Až zachráníte mou kočku, řeknu, a ten hasič, kterého bych později chtěla políbit, si myslí, že jsem zapomněla, že kočku držím v náručí, a ukáže proto na kocoura.

Podívám se na něj naštvaně. Říkám: Ne, ne, kočku.

Tohle je kocour! Oba si vymění pohledy, pak zároveň promluví. Kočka, řeknou, a ten, co stojí na žebříku, vezme vysílačku a zopakuje to, a ten, kterého bych později chtěla políbit, skloní hlavu a usměje se a řekne, že kočku najdou, a zeptá se, jestli bych si teď dokázala představit, že bych za jeho kolegou přelezla na žebřík, a já přemýšlím, jestli si to dovedu představit. Vlastně bych byla raději, kdyby na tom žebříku byl ten druhý, protože vím, že nikoho nepopohání a že se nikoho nedotýká a že se s ním bezpečně dostanu na zem, když spolu budeme po žebříku tančit dolů, ale potom dostanu z hlavy příkaz: Neměla by to komplikovat. Tiše a tvrdě a nepříjemně ve mně, uprostřed hlavy, tam, kde přebývají 25

příkazy, co dává hlava, se ozve: Fakt by to neměla tak komplikovat! Takže se posadím na zábradlí, široké kamenné zábradlí, abych přes ně přehodila nohy. Ale oni mě zastaví. Chtějí, abych jim dala flétnu a kocoura, a teď už toho mám opravdu dost. Ne! řeknu, zase zavrtím hlavou.

Jsou velmi milí a velmi klidní, a za mnou sílí syčení, a později se dozvím, že to celé trvalo dvě minuty, totiž: než se roztříštila okna ve studiu. Zdá se, že teprve tříštění skla mě konečně přesvědčilo, protože v tu chvíli hasiči, kterého bych později chtěla políbit, podám flétnu a vysvětlím mu, že v žádném případě nesmí sahat na klapky, a ukážu mu, kde ji má držet, totiž: na krku, mezi náustkem a první klapkou, tam ji smí držet, a on kývne a na klapky nesahá, ale drží ji přesně tam, kde jsem mu to ukázala, a já si říkám, že vůbec není nešikovný. Potom mi pomůže přes zábradlí a kocoura si smím nechat v náručí.

Je tak potichu, až si skoro říkám, jestli jsem ho neumačkala. Proto skloním hlavu, až se rty dotknu špiček jeho malých oušek a zašeptám jeho jméno: Sandmane, zašeptám a zadržím dech. Tiše, ale slyšitelně mňoukne, a zatímco neslézám po žebříku s hasičem, kterého bych později chtěla políbit, ale s jeho kolegou, tečou mi po tvářích slzy, protože už vím, že jsem Sandmana neumačkala.

26

Tenhle hasič není tak dobrým tanečníkem jako ten, kterého bych později chtěla políbit. Pevně mě drží za pravou paži. Krátce vzhlédnu ke kouři, co se valí nad námi, a najednou vím, že skutečně vydává zvuky: tlumené, měkké, sotva slyšitelné pohlcování prostoru. Přesně takový zvuk vydává kouř, a kromě toho najednou vím, že smrt už nepřestane syčet.

Zvláštní, pomyslím si, protože jsem byla vždycky přesvědčená o tom, že smrt je něco tichého, nehlučného, něco jako kouř, jen obráceně, totiž: myslela jsem si, že smrt je tlumené, měkké, sotva slyšitelné rozplynutí prostoru a času. Ale mýlila jsem se. Smrt syčí a šelestí. A už s tím nepřestane, pomyslím si ještě jednou. Patří ti to, řekne ženský hlas. Škubnu sebou, ohlédnu se. Hasič mě chytne za paži ještě pevněji, a když to udělá, tak poprvé znovu myslím na Hjartana. Ale zavrtím hlavou a on zase zmizí z mých myšlenek. Jednou rukou se pevně držím žebříku, protože druhou k sobě pevně tisknu svého živého kocoura a dávám pozor, aby byl živý i později, a někdo řekne: Existují různé druhy smrti, všechny nesyčí.

Co? zeptám se a otočím se směrem k hasiči, protože to řekl příjemný a hluboký hlas. Už jsme skoro dole, řekne, podívá se na mě a usměje se. Ještě dvě příčky a už tam jsme, říká, a nemám důvod mu nevěřit. Udělám další krok a stojím, přesně jak řekl, 27

na zemi, na blátivé půdě, v rozšlapané trávě. Vede mě k jednomu z hasičských vozů, konečně pouští mou paži a já stojím a dívám se.

Po mé levé straně dům: krčí se. Jako nějaká plivající, dusící se věc, totiž: dusící se kouřem, kterou někdo ubil k smrti, někdo, kdokoli: prostě ji skoro ubil k smrti, protože pořád ještě kašle, sípá, a já pohledem přeletím lidi ve voze a ještě jednou se podívám na střechu a zeptám se, jestli byli ve všech bytech.

Hasič kývne: Samozřejmě, řekne, proč? Paní Pietzschová, odpovím, kašlu, ukazuji na střechu, znovu kašlu. Ta tu chybí, řeknu, totiž: Nikde tu není, nesedí ani tady ve voze. Ve kterém bytě bydlí? Jeho hlas zní přidušeně. Nahoře vlevo, řekne Vroni za mnou ve voze, protože já už zase kašlu. Nahoře, pod střechou, dveře nalevo, řeknu, ale hasič už zavírá dveře a běží pryč a já ho pozoruji oknem vozu. Křičí něco, čemu nerozumím, s dalšími šesti či sedmi muži zmizí za domem, tam, kde je vchod ke schodišti. Přitisknu k sobě kocoura pevněji, držím ho opatrně. A ještě kočka v prvním patře vlevo, zašeptám, a protože se okno mým dechem zamlžuje, otočím se.

Uvnitř vozu je směsice výparů z potu, alkoholu, Lenoru, spánku, loje a strachu, a já si zapnu vestu i s kocourem až k bradě a dám pod Sandmana druhou ruku, abych mu udělala hnízdečko, úkryt, projdu úzkou uličkou mezi koleny sousedů a posadím se 28

na poslední volné místo: vzadu, vedle pana Manteuffela, a mám i vsedě pod kočkou ruku. Lehká, teplá živá váha v mé levé ruce.

Paní Pietzschová v domě není, řekne hasič s krvavými škrábanci na tváři, který po půlhodině otevře dveře hasičského vozu, drží něco v náruči, něco tmavého, zamazaného od pěny z hasicího přístroje.

Patří někomu z vás tahle kočka? A já chci říct „ano“ a zvednout ruku. Chci říct, že je moje, proto otevřu pusu, ale: nic. Vzduch v krku stojí jako sloup z tvrdé, šedě žíhané žuly a slyším promluvit pana Manteuffela. Není to vaše kočka? zeptá se a dívá se na mě.

Ale já jsem zaklíněná mezi vnitřním a vnějším světem a říkám si, že se co nevidět zadusím žulovým sloupem a že je to naprosto nemožné, že to nemůže být pravda, a pak mi z krku vyjde hlasité, ječivé zapištění a hasič s poškrábanou tváří chce vstoupit do vozu, aby mi podal kočku, ale ta hlasitě zasyčí a sama proskočí směsicí výparů a přistane napůl na mém klíně a napůl na svém schovaném bráškovi, který ani nedutá.

Lepivá, mokrá kočičí srst v mé ruce. Jak se jmenuje? ptá se hasič, který teď stojí vedle mě, a přestože se moje kočka jmenuje Joplin, říkám: Death, a vůbec se tomu nedivím, ani tomu, že Joplin má nové jméno, ani tomu, že najednou zase můžu dýchat, 29

a tedy i mluvit a kývnu a ještě jednou řeknu: Jmenuje se Death.

Kočka se okamžitě schová, totiž: okamžitě zaleze k Sandmanovi pod mou vestu. Chvíli se tam trochu melou, pak ztichnou, a já pod nimi držím ruku a moje vesta je kryje. Death, řekne hasič, usměje se a skloní hlavu na stranu a pan Manteuffel vzdychne a Jessica, které je pět roků, řekne: To je roztomilý!

A ukáže na špičku Sandmanova ocásku, který vykukuje zespod mé vesty, a Mike, Jessičin bratr, kterému jsou tři, spí opřený o svou mámu a má u toho palec v puse, a hasič s poškrábanou tváří odejde a nechá dveře vozu otevřené, a když už ho nevidím, tak si pomyslím, že určitě zase nebudu moct dýchat nebo prasknu nebo se sesypu, a tak vstanu, obě ruce mám pod vestou, a vystoupím z vozu a dýchám zakouřený vzduch, dýchám vzpřímeně, to znamená: s rovnými zády a bradou lehce zdviženou k nebi. Že jsou červené, to vím, ale nevidím to, protože je ještě noc, ale vím, že ty tmavé pruhy na páskách jsou červené. Šikmé červenobílé pruhy na uzavírací pásce a za nimi: lidi. Paní z obchodu se zdravou výživou: župan, tenisky, vedle ní pán z obchodu se zdravou výživou: župan, pantofle. On má s sebou jezevčíka na vodítku. Bydlí nad obchodem a kolem nich stojí další lidi. Osmdesát? Sto? Jak to vypadá, když někde stojí sto lidí?

30