Balkánem na třindě aneb 3100 km v sedle Jawy

Balkánem na třindě aneb 3100 km v sedle Jawy

Jawa 350 | 634 * 1977 | Týnec nad Sázavou

NEŽ JSME NASEDLI...

V posledním květnovém týdnu dostal Erťák do svého pokojíčku novou spolubydlící. O pět let mladší Jawu 350/634, která letos slaví kulaté 40. narozeniny. Hned první jízda, při které se Jawka stěhovala z Krušných hor do nového křivoklátského domova, rozhodla, kdo nám bude dělat parťáka při letošní dovolené. Ta se však blížila rychlým tempem a na velké technické přípravy motocyklu nebylo příliš času.

Během tří pracovních týdnů se tak rozhýbalo, co deset let stálo, a seštelovalo se vše potřebné. Vybaveni hromadou nářadí a vírou v nesmrtelnost Československých vozidel jsme tak vyrazili na zkušební jízdu naší Jawky po Balkánském poloostrově.

2

CZE

Česká republika

GER

Německo

AUT

Rakousko

SLO

Slovinsko

CRO

Chorvatsko

BIH

Bosna a Hercegovica

Celá výprava byla laděna lehce do punkového stylu. Na přípravy času málo, nechali jsme tak dost věcí osudu a případnému operativnímu řešení.

Jediná a krajní jistota byl připravený „odtah na telefonu“. Těsně před odjezdem jsme ještě vyladili trysky v karburátoru, aby Jawka jela jako hurikán. Prapodivné zvuky z převodovky byly taktéž odstraněny, držáky na zavazadla á la „udělej si sám“ vyrobeny. Zbývalo jen poskládat všechny naše nezbytnosti a věci pro Jawku do brašen. Zprvu se ta dvojitá dávka spacáků , karimatek, GoreTex outfitu atd. zdála jako záludný oříšek, ale nakonec se vše přesně vešlo, i se čtyřmi litry oleje. Maximální celkovou hmotnost motocyklu 347 kg jsme tak dodrželi téměř na gram přesně.

Celkem najeto 3100 km

3

1. DEN | KLADENSKO (CZE) - PASSAU (DE) - STEYR (AUT) Vyslechli jsme si poslední „magory“ a „blbce“, stáčíme řídítka na jih a podle sluníčka směřujeme k moři.

Vzhledem k nepříliš stabilnímu chování plně naložené mašiny jedeme kochacím tempem. Po první stovce kilometrů dáváme oddych zkamenělým hýžďovým svalům. Naše pochybnosti o spolehlivosti Jawy jsou tatam, nyní řešíme otázku, jak celou cestu vydrží naše zadky. S větou „to se otlačí“ nasedáme na stroj a přejíždíme státní hranice. Nevýhodou Schengenského prostoru je, že občas vjedete do země, do které jste vůbec nechtěli, a uvědomíte si to čirou náhodou až po desítkách kilometrů. Tak to Rakousko podle sluníčka holt netrefujeme. Ani nám nepřijde divné, že na nás kousek za hranicí vystartuje policejní vůz a civilně oblečená posádka se lámanou češtinou představuje „Dobry den, nemecká polizie“. Posléze se shodujeme, že jsme s naší obloženou Jawkou tak trochu policejní lapač. Naše cestování podle slunce ztroskotá za německým Pasovem, kde se marně snažíme přejet

4

Inn do Rakouska. Rezignovaně tedy vytahujeme mapu a hledáme most. V mapě také zjišťujeme, že jsme díky „slunečnímu cestování“ prodloužili trasu o zbytečný dvousetkilometrový oblouk.

Raději upouštíme od experimentů a držíme se značené cesty, která nás zavede až k městečku Steyr, kde nocujeme u vodní nádrže.

Ač předpověď slibuje noc beze srážek, stavíme vnitřní část stanu jako ochranu před slimáky. Ranní obležení stanu slizkými tvory napovědělo, že to byl prozíravý úkon.

5

2. DEN | STEYR (AUT) - SALLA (AUT) - KOSTANJEVICA NA KRKI (SLO) Z našeho slimákového ráje odjíždíme za svítání. Díky mapě se eliminuje zbytečné kufrování a tak ještě dopoledne vyjíždíme první alpský pas a cesta je hned záživnější i pro usínajícího spolujezdce. Rakouské Alpy jsou motorkářským rájem, horské pasy a hladký asfalt jsou velkým lákadlem. V jednom z výjezdů chytáme slinu a i s naloženou Jawkou držíme krok s novodobými mašinami. Do dalšího pasu sice zvolňujeme, ale Jawka to naše „hraní na babu“ krutě potrestá zakousnutým motorem. Na úplném vrcholku sedla si prostě postaví hlavu. Je jasné, že jsme skončili. Tady nám je veškeré nářadí k ničemu. Jawku necháváme vychladnout a rozhodujeme se, na kterou stranu sedla bude výhodnější bezmotorově sjet, aby nás „odtah na telefonu“ lépe našel. Během čekání u nás postupně zastavují místní rakouští domorodci, obdivují Jawu (kterou dříve taky měli) a snaží se nám pomoct. Bohužel víme, že nám pomoci není. „Existuje tak 1% naděje, že by se ten studený motor vzpamatoval a my by-

6

chom mohli jet pomalu zpátky domů“. Po půl hodince zkoušíme motor nakopnout a ejhle, on běží. Sice na jeden válec, ale i ten druhý se za chvíli chytá a motor běží jak švýcarské hodinky. Usuzujeme, že se v motoru kousla klika a ochlazení dopomohlo k tomu, aby se zas „odkousla“. Sjíždíme dolů do vesnice Salla, motor běží pěkně, tak rozhodujeme, že návraty k domovu zatím odložíme a zkusíme jet dál ke slovinským hranicím. U benzínky lijeme do nádrže větší poměr oleje, aby klika lépe mazala. Sice to o něco hůř pojede, ale kdo maže, ten jede. Odpoledne přejíždíme téměř neznatelný hraniční přechod do Slovinska a po hladkých okreskách projíždíme téměř celou zem až k východním hranicím. Padající šero rozhodne, že dnešní bivak budeme hledat ještě na této straně hranice. Mobilní mapy.cz ukazují poměrně veliký zelený flek, kde bychom mohli zkusit štěstí s nerušeným noclehem. Pouštíme se do hloubi lesa a po pár kilometrech narážíme na luxusní roubenou chatičku, podle označení patřící místnímu mysliveckému klubu. Uvelebíme se na kryté terase i s Jawkou, kdyby náhodou pršelo.

8

3. DEN | KOSTANJEVICA NA KRKI (SLO) - SENJ (CRO) - STARIGRAD PAKLENICA (CRO) Probouzíme se do slunečného a horkého dne, až nás vedro vyhání ze spacáků.

Poslední věci přivazujeme na motorku, v čemž po lesní cestě přijíždí k roubence auto. Patrně pan správce, se kterým se pozdravíme a děkujeme za nocleh. Nadšený ze staré Jawy nám při odjezdu mává.

Jen my ho skrz bílý dým ze studeného dvoutaktu ani nevidíme. Po chvíli přijíždíme do Metliky, kde na vrcholku pasu snídáme stylově s výhledem na Chorvatsko.

Posléze přejíždíme hranice, zastavujeme se v Karlovači a míříme přes pohoří Velika Kapela do města Senj. Tady Jawku seznamujeme s mořem, odháníme místní nabízeče apartmánů a vyrážíme po Jadranské magistrále kopírovat pobřeží. Urazíme pár

9

kilometrů a epizoda se zaseknutým motorem se opakuje. Poučeni z předchozího dne necháváme motor vychladnout a po půl hodince startujeme a jedeme dál. Cestou nám vrtá hlavou, proč motoru dělá problém i rovná cesta bez většího převýšení. Naše Jawa disponuje motorem s označením 633 a ten má na rozdíl od motoru 634 přídavné mazání kliky. Odpoledne tedy zastavujeme na chodníku u autoservisu a česky žádáme flegmatického automechanika o maznici s jehlovou násadou. Ten aniž by udělal krok a sehnul se k motoru, aby viděl, co vlastně potřebujeme, líným krokem přešel k ponku a podal nám přesně to, co potřebujeme. Mažeme raději více, než méně, a po nastartování se z motoru linou zvuky, až máme pocit, že jsme dojezdili. O smradu a dýmu nemluvě. Radši rychle pryč, dokud ten stroj ještě jezdí. Po pár kilometrech se motor srovná a jede jako dřív. Večer přijíždíme ke skalnímu městu Paklenica, kam se chceme podívat. Bába s kyblíkem a hadrem nás však vyhazuje, že za deset minut zavírají. Rozhodujeme, že najdeme nocleh někde blízko a půjdeme se do skal mrknout po zavíračce. Zajíždíme do kempu hned vedle moře. K našemu údivu jsme v kempu úplně sami, máme jen pro sebe velkou zahradu se stromy, umývárku (a všechny zásuvky) i celou pláž. Češi nikde, turisté nikde. Jdeme tedy jako správní čecháčkové okusit, jestli je to moře vážně slané, civilizujeme se a chystáme se na jedno chorvatské „nepivo“.

11

4. DEN | STARIGRAD PAKLENICA (CRO) - KLEK (CRO/BIH) - ZAOSTROG (CRO) Zvony kostela v Seline nás nemilosrdně probouzejí. Ač prskáme, za chvíli se na nás vrhají i sluneční paprsky, které značně urychlují naše nasednutí na mašinu. Jen při jízdě je totiž místní vedro pro nás snesitelné, jinak my - milovníci zimy - umíráme.

Vydáváme se dále po Jadranské magistrále přes Zadar, Šibenik, Split až do přírodního parku Biokovo. Kolem Makarské riviéry jsou patrné následky požárů, které se týden nazpět probíraly v médiích.

Oheň evidentně skákal ze stromu na strom nebo jiný porost. Veškeré domy stojí v zelených oázách mezi spáleništi. Kromě dvou billboardů u silnice to odnesla snad opravdu „jen“ zeleň. Náš plán je projet přes turistický mumraj a ustlat si někde v klidu mimo dosah plážového života. Zde na jihu je neskutečné vedro na nás i na Jawku. Často stavíme a necháváme ji vychladnout. Pod stínem auto-

12

busové zastávky děláme jednu ze svých pauz a zkoušíme měnit svíčky, zda-li jiné místní vedro nezbaští lépe. V tu chvíli v protisměru prosviští konvoj motorkářů.

Rozebraná česká Jawa je donutí se otočit a jet nám podat pomocnou ruku. Na naší autobusové zastávce postupně zaparkuje asi patnáct nových mašin a nás s malou Jawinkou obestoupí patnáct vazounů.

Připadáme si jak vystřiženi z reklamy, kde Pavlásek jede na Praseti a Kotek s bandou mu dolévá benzín. Zkrátka asi jinej gang. Kluci z Horažďovic se vracejí z Černé Hory a třinda je zkrátka nenechala klidnými. Dávají nám dobré rady na cestu a my frčíme dál na jih. Odpoledne však projíždíme město Ploče a zjišťujeme, že dál na jih už jsou jen močály a žádné vhodné místo k bivaku. Dojíždíme k Bosenským hranicím, ale průjezd touho zemí chceme nechat až na další den. Vracíme se a hledáme kemp. V přelidněné

14

turistické oblasti je to ale prakticky nemožné. Zato obdivovatelů staré Jawy máme požehnaně. Vzhledem k naší lásce k lidem se snažíme z přeplněného turistického letoviska co nejrychleji odjet. Nasedáme na motorku, ale ta si opět postaví hlavu. Tlačíme mašinu do postranní uličky, kde upravujeme předstih, který se zdál být v nepořádku.

Po opravě jawka chytá, popojíždíme tedy k hospodě, kde si dáváme jídlo a plánujeme nocleh na nějakém odlehlém parkovišti u moře. Při výjezdu zpátky na magistrálu ale Jawka trucuje znovu. Při startování nejeví jediný náznak toho, že by chytla. Tlačíme jí tedy zpátky na Jadranskou magistrálu a opět vyvstává téma „odvoz na telefonu“. Po chvíli se Jawa zmátoří a my otáčíme řídítka směr domov a jedeme, dokud mašina vrčí.

Za tmy narážíme na autobusovou zastávku a souhlasíme se zdejším noclehem. Zdáli, od toho přímořského života, se k nám linou tóny saxofonu.

15

5. DEN | ZAOSTROG (CRO) - NP KRKA (CRO) - KNIN (CRO) Ráno moudřejší večera, přicházíme na kloub včerejší závadě. Zkrátka 6V baterka nemůže vydržet celodenní provoz v kombinaci s denním svícením. Večer už chudinka neměla šťávu ani na jiskry. Vypínáme světla a jedeme zpět po pobřeží s vírou, že se baterka dobije. V Šibeniku sjíždíme z Jadranské magistrály a míříme do NP Krka.

Nedaleko města motor Jawy opět utichne. S klením „Co Ti zas je?“ už ze zvyku vybalujeme nářadí, sundáváme sedačku, kastlíky, a jdeme rozebírat a hledat závadu. Po několika minutách zjišťujeme, že nám jen došel benzín.

Zasmáli jsme se, smontovali mašinu a hurá na vodopády.

Najednou Jawka jede jak ďábel, dokonce se opravilo i neustálé kuckání ve vysokých rychlostech, které se nám nedařilo eliminovat ještě před odjezdem. Posléze zjišťujeme, že díky našemu poslednímu ledabylému smontování motorky se dostal hadr do sání airboxu a omezil množství vzduchu, které se posléze směšuje s benzínem. Kupodivu tenhle poměr docela dobře funguje, řešíme tedy

17

vyfikundaci, jak utlumit sání vzduchu lépe, než vecpaným hadrem. Ač nemáme zámek na motorku, necháváme Jawku na hlavním parkovišti mezi ostatními motorkami a spoléháme na to, že tenhle stroj už dnes nikdo neumí nastartovat, natožpak na něm odjet. Odpoledne mašinu nacházíme i s věcmi na stejném místě. Že by sem přeci jen ten čecháčkovský syndrom nedošel? Přejíždíme do další části národního parku. Je nesnesitelné vedro a Jawka prochází další zatěžkávací zkouškou prudkých a dlouhých výjezdů. U Roški Slap se pokladní za kasou rozplývá nad naší červenou krasavicí. Taky má doma jednu, z roku 1976.

Je z ní tak unešený, že parkujeme ve výhledu jeho pokladní boudy a on nám Jawinku střeží jako oko v hlavě. My se mezitím vydáváme na několikakilometrový výstup v děsném parnu na vyhlídkové místo, ze kterého nakonec není nic vidět. Abychom tomu nasadili korunu, podléháme lákavému rozcestníku do jeskyně, která je umístěna 517 schodů nad námi. Bez jediné kapky vody se vrháme vzhůru a po

19

200 schodech nabýváme dojmu, že udeřila naše poslední hodinka. Na 517. schodu zjišťujeme, že to je vážně jeskyně jakou svět neviděl. V té díře ve skále, jakých máme mimochodem v ČR mraky, se alespoň zchladíme na provozní teplotu a plazíme se zpátky dolů. Nasedáme do sedla a uháníme pryč z toho rozpáleného kraje. Ač se řítíme osmdesátikilometrovou rychlostí, cítíme, jak se nám škvaří chlupy na rukou. Vzduchem chlazený motor se padesátistupňovým vzduchem asi těžko ochladí.

Jedeme proti proudu řeky Krka vnitrozemským Chorvatskem a náhle jako bychom byli v jiném světě. Kontrast oproti turistickému přímoří je veliký. Naším dalším cílem je Bosna a Hercegovina. Před cestou jsme se dočetli, že v zemi je nutné se pohybovat jen po cestách a není možné spát na divoko v přírodě, neboť krajina není „vyčištěna“ od min z dob války v Jugoslávii. Nocleh proto plánujeme v blízkosti bosenských hranic. U jezera a vodopádu Manojlovac se obloha začíná zatahovat. Stahujeme aktuální předpověď počasí a naše předtucha se vyplnila. Čeká nás celonoční déšť a bouřka. Jelikož nemáme nic k snědku a dochází nám benzín, sjíždíme do města Knin, kde doplňujeme zásoby. Obloha je již zatažená a pomalu

20

se začíná šeřit. V okolí města marně hledáme bezpečné místo na stanování. Knin je město v údolní kotlině a do všech směrů se zvedají masy vysokých hor. Stanování v bouřce na vyvýšeném místě se nám nezdálo nejšťastnějším řešením. Ve vnitrozemské oblasti je v obcích i na samotách mimo ně nespočet prázdných domů jako pozůstatek války. Některé stavby mají zatlučená okna, jiné jsou napůl zbořené a z ostatních zbyly jen obvodové zdi. Mnoho staveb je jen tichým pozůstatkem po těch, kteří válku nepřežili, v lepším případě se jedná o majetek vyhnaných Srbů z chorvatského území. Na samotě blízko obce Biskupija nacházíme napůl rozbořený třípatrový dům. Má propadlou střechu a evidentně dost dávno vyhořel. Podle materiálů odhadujeme dataci výstavby na 80. léta 20. století. Tváří se jako nedokončená novostavba, uvnitř je výmalba, hotové podlahy, nalepené obkladačky, jen doplnit okna, elektriku a nábytek. Později ale usuzujeme, že je dům spíše precizně vykradený a to do poslední žárovkové objímky. Začíná se stmívat a v dálce je slyšet bouřka. Francouzským oknem strkáme Jawu do bývalého obýváku a na mramorové podlaze rozbalujeme karimatky. Bouřlivou noc tak přečkáváme v suchu.

6. DEN | KNIN (CRO) - BOSANSKY PETROVAC (BIH) - PLITVIČKA (CRO) Probouzíme se do slunečného dne. Bouřka spláchla vedro a přinesla ochlazení. I tak bylo teplo, ale pro nás snesitelnější. Míříme na zapadlý hraniční přechod Strmica. Chcíp tu pes. Tou dobou ještě netušíme, jak smutně pravdivá tato věta je. Na hranicích dochází k nemilému zjištění, že mapu máme psanou v latince, kdežto bosňáci mají cedule psány azbukou. Naštěstí většina dalších rozcestníků je již psána „dvojznačně“. Od hranic vyjíždíme do pohoří Vijenac, kde nejvyšší vrcholy sahají k 2000 m.n.m. Příjemně se ochlazuje, dokonce vytahujeme i mikiny. Po pár kilometrech už bychom vyhahovali i bundy. Kontrast s vyprahlým chorvatským vnitrozemím je tu obrovský. Nádherná příroda, podnebí jako v Česku a návrat v čase o několik století. Mnoho

21

kilometrů projíždíme nedotčenou přírodou. Tabulky s lebkou a zkříženými hnáty na stromech napovídají, proč je ta příroda tak nedotčená. Jak pravil pan Google: „všude jsou miny“. Projíždíme pohoří Osječenica a Lunjevača.

Jediným náznakem civilizace jsou pasoucí se krávy na silnici, případně babka v šátku nahánějící stádo koz. Po desítkách kilometrů narážíme na vesnici, ale nikdo v ní nebydlí. Je to smutné memento války, která už je přes 20 let minulostí. Ve větších městečkách je i několik domů obydlených. V popelnicích a kontejnerech u sídel se prohrabují toulaví psi a hledají si potravu. Tenhle obrázek je na nás trochu silné kafe, bohužel se s ním setkáváme během cesty stále častěji. Kromě toulavých psů je ve městečkách ještě více prázdných domů poničených válkou v kontrastu několika (klidně i čtyř) nových nebo velmi dobře udržovaných mešit. Kolem poledne míříme přes Bihać na frekventovanější hraniční přechod s Chorvatskem. Jelikož se nacházíme mimo EU, jsou kontroly delší a my tak nějakou dobu trávíme ve frontě. Podél silnice proběhla toulavá fenka, evidentně po čerstvém odchovu štěňat. Motat se kolem stojících aut je prozíravé, neb každý něco dá, někteří i granule nasypou. Nejen psi rozpoznají výhodu kolony čekajících aut. Místní žebrák

22

23

motající se od auta k autu si násilnými pěstmi na okýnko říká o příspěvek na živobytí.

Peněženku a doklady raději schováváme zpět do batohu a čekáme, až přijde žebrák loudit k nám. Chlápek se podívá na Jawku, na nás a velkým obloukem nás obejde a jde mlátit na okýnko auta za námi. Asi vypadáme zbídačeněji než on sám. Při kontrole nám celník oznamuje, že naše osvědčení o registraci vozidla je propadlé. Vysvětlení, že techničák přece nemá omezenou platnost, nebral a mlel si svoje. Zkrátka vidí datum 29.5.2017 a „vehicle registration ID is invalid, expired“. Po několika minutovém dohadování se jde zeptat kolegy a ten ho utvrzuje v tom, že to je datum vystavení průkazu. Srážka s blbcem holt bolí. Zakrátko přijíždíme na Plitvická jezera. Scénář zaparkované Jawy je obdobný jako předchozí den. Cennosti házíme do krosny na záda a vyrážíme vstříc objevovat novou přístupovou cestu k jezerům. Čecháčkovský

25

vstup bez lístku se nám daří, trpělivost s turisty a jejich selfie klacky už méně. Největší vlna turistů naštěstí postupně mizí a k večeru jsou všechna jezera jen naše. Na parkoviště se vracíme za tmy k osamělé Jawě. Usoudíme, že nejlepší nocleh bude zde na parkovišti. Zatímco využíváme teplé vody na místních WC a děláme ze sebe opět lidi, přichází do služby noční ostraha parkoviště.

Chlápků se ptáme, jestli nevadí, když tu přespíme a ráno brzo zmizíme. Jsou ochotní a ještě nám nabídnou, že nás v 5:30 vzbudí.

Je studená noc, konečně se nám spí jako v bavlnce.

26

7. DEN | PLITVIČKA (CRO) - SLOVENSKA BISTRICA (SLO) - GRAZ (AUT) - MARGARETHENHÜTTE (AUT) Při budíčku v 5:00 se nám do studeného rána ani nechce vylézat. Balíme a mizíme z parkoviště dřív, než tu začne turistická mela. V 6:00 zastavujeme u pekárny, kde akorát otevírají.

Dopřáváme si snídani, ze které se doslova kouří. Projíždíme vesnicemi a městy, kde jsou stále znatelné stopy přes dvacet let staré války v podobě rozstřílených fasád domů nebo rozbořených stavení. Hladina v nádrži pomalu klesá a my stavíme u vesnické benzínky, kde by člověk nepotkal živáčka. Pumpař hned vybíhá z budky a ochotně nám chce natočit plnou. Co jsme to do nádrže nalili, to asi už nezjistíme, každopádně Jawinka to moc baštit nechce. Jede hrozně.

Proklínáme pumpaře i sami sebe. Za poslední kuny kupujeme v pekařství něco na spravení chuti a pryč odtud, do Slovinska, do civilizova-

29

né země. Když vjíždíme do většího města, na křižovatce Jawka chcípá a jsme bez elektriky.

Závada na přepálené pojistce je vcelku rychle odhalena, měníme za náhradní a frčímě dál. V dalším městě na kruhovém objezdu se situace opakuje. Hned vedle je obchod s autodíly, kupujeme další pojistky a uháníme k domovu.

Příčina poruchy ukazuje na špatně zapojené blinkry, tak je odpojujeme a po zbytek cesty máváme rukama. Třetí pojistka se však přepálila i přes odpojené dráty. Po důkladnějším hledání objevujeme svazek drátů zmáčknutých pod sedačkou, které jsme během naší cesty „proklepali“. Po rychlé opravě následuje plánování trasy, jak se vyhnout velkému Mariboru, kde bychom mohli snadno zakufrovat. Cesta je zvolena po okresní silnici vedoucí horským sedlem Rogla. Okresní silnice v naší mapě Alpských států je něco jako silnice 1. třídy v ČR. Bez obav se tedy vydáváme do horského průsmyku netušíc, že to je osudová chyba. Po 30 km jízdě po štěrkové cestě, na mnoha místech propad-

30

nuté do potoka, přešel slovník nadávek v pláč všech třech, zejména Jawky. V civilizaci na druhé straně pohoří Pohorje vyměňujeme zničené svíčky, upravujeme vyfikundaci sání a vyrážíme k rakouským hranicím. Na klikaté silnici podél řeky Dravy je odstavený kamion. Slovinská policie tu kyvadlově řídí dopravu. Když nám policistka pokyne k jízdě, Jawka chcípá. Tlačíme ji na chodník a policistka vytušíc, že máme problém, hrne se k nám. Zhlédne SPZ, ochotně a plynnou angličtinou se nám snaží pomoct s problémem.

Inu, tak má vypadat „pomáhat a chránit“. Zdá se, že se při rozjezdu jen zhoupla hladina v nádrži a motorka jen neměla dost benzínu. Na rezervu dojíždíme v benzínce v Radlje ob Dravi, kde je i hraniční přechod s Rakouskem.

Náš stanovený cíl pro dnešek je azyl u oslů v Mariazellu.

Při cestě nás zdrží průjezd Grazem, čímž opět vybíjíme baterku. Za městem už jedeme bez světel. Cestou na Kapfenberg se začíná šeřit, ale baterka stále nezvládá jet a svítit současně. Přistupujeme k nouzovému řešení. Na budíky připínáme čelovku a svítíme současně parkovačkami. Za městem mezi horskými štíty je ale úplná tma. Zajíždíme na parkoviště vedle silnice a rozbalujeme ležení. Hvězdy na obloze i předpověď slibují noc beze srážek.

31

8. DEN | MARGARETHENHÜTTE (AUT) - MARIAZELL (AUT) - GMÜND (AUT/CZE) - ŽIVOHOŠŤ (CZE) Ráno nás budí současně budík i silničáři, kteří brzy ráno započali práci vedle nás. Balíme a popojíždíme do Halltalu omrknout osly. Po krátkém zastavení míříme dál na sever k českým hranicím. Po cestě zastavujeme na cestovatelský brunch v Bille a málem ji hladem vykoupíme celou. Nedlouho poté už nás cedule navádějí na Gmünd/České Velenice a my již vyhlížíme naší rodnou hroudu. Kdyby nám přesně u cedule Česká republika nedošel benzín, tak bychom ani nepoznali, že už jsme doma. Na rezervu v nádrži sjíždíme dolů do Suchdola nad Lužnicí. Při pauze u benzínky začíná pršet, vytahujeme tedy náš Gore outfit. Je v tom sice vedro, ale musíme alespoň vyzkoušet funkčnost. Než jsme se oblékli, mrak se vypršel v sousední vesnici a na nás zbyla jen mokrá silnice, tak jsme sebe i motorku alespoň pořádně zahnojili. Na Slapy dorážíme v podvečer. Orosené desítce a prázdné pláži se nedá

32

odolat, tak rozhodujeme, že zůstaneme přes noc. Večer jsou vidět na jihu blesky, které se posléze změní v nekončící liják. Zalézáme do karavanu, Jawka parkuje venku, tak dostává alespoň pláštěnku přes boschárnu.

33

9. DEN | ŽIVOHOŠŤ (CZE) - KLADENSKO (CZE) Vstáváme za nekončícího lijáku. Předpověď nás utvrzuje v tom, že tentokrát ty Gore oblečky budeme muset vyzkoušet chtě nechtě. Chčije a chčije, nám ale nezbývá nic jiného, než nasednout a jet. Po chvíli máme pocit, že i přes Goretexovou výbavu jsme mokří úplně všude. Při průjezdu vesnicemi stále častěji potkáváme rozlité rybníky, potoky, zatopené zahrady a všudypřítomné hasiče. Řevnický kopec je jedna velká řeka. Místy nejedeme po asfaltu, ale po jehličí a kamenech, které voda vzala s sebou z lesa. Po několika desítkách metrů pravidelně přejíždíme „brod“ nového řečiště. Domů na Křivoklátsko přijíždíme zmáchaní a rozklepaní zimou. Mašinu parkujeme vedle Erťáčka, náležitou péči ale dostane, až načerpáme síly. Přeci jen se od Erťáčka naučila spolehlivosti. Byli jsme sice víc opraváři, než motorkáři, ale všechny závady vyplynuly víceméně z toho, že jsme Jawku pořádně neznali. A v Čechách bychom ji nikdy toliko ani nepoznali. Je to pašák, zkušební 3100 km jízdu zvládla dobře, můžeme s ní pro příští rok počítat na větší dálavy. Díky, Jawko!

34

19. - 30. června 2017 Jirka Kopyto | Tereza z Kamýka

© 2017 Tereza z Kamýka