Jawandr 2021 - Balkánem na třindách

JAWANDR 2021 – BALKÁNEM NA TŘINDÁCH 3600 km, dvě Jawy 350, jedenáct hraničních přechodů, nula závad!

Již nějaký ten pátek žijeme v chaotické době plné zákazů, omezení a nesmyslných nařízení.

Situace se mění ze dne na den. Člověk neví, co bude a nebude moci dělat zítra, za týden, za měsíc. Vyhlídky letošní dovolené jsou více než mlhavé, její plánování tak postrádá smyslu.

Termín bychom měli, destinaci nikoli. Cestovatelský semafor je rudý jak hradní trenky a není z čeho vybírat.

Do odjezdu zbývají sotva dva týdny a cestovatelská apatie se prohlubuje. Dvorní mechanik Jirka ve volných chvílích ošmudlává Jawí rodinku (Jawa 350/634 „Konopnice“ - r. v. 1977 a Jawa 350/640 „Style“, r. v. 1999). Motor Konopnice je stále průtokový a nedaří se vyřešit problém s protékajícím guferem. Důkazem tomu jest poctivá olejová textura po celém plášti zadního kola.

Pár dní před odjezdem je mašina obohacena o vynález hodný díla Járy Cimrmana. Gufero sice stále netěsní a v motoru i nadále probíhá samovýměna oleje, jeho tok je však přesměrován z pneumatiky přímo na vozovku. Jezdec je tak, k radosti všech ostatních účastníků silničního provozu, v relativním bezpečí.

Takřka bezúdržbová Stylka vyžaduje dopnout řetěz, respektive jej zkrátit o dva články. Při demontáži zadního kola mechanik nevychází z údivu. „Nevadí Ti, že máš úplně ohoblovanou gumu? To se nemůžeš aspoň občas k té motorce ohnout?“ Pokrčená ramena dámského článku výpravy prozrazují vše. Na sehnání nové Mitas H06 máme všeho všudy dva pracovní dny.

Nakonec se vše daří sehnat i namontovat a nový vzorek je připraven hltat kilometry.

Přípravář výpravy Tereza po neustálých smutných pohledech na červenou mapu Evropy najíždí na echt punkovou vlnu a vůbec nic neřeší. Není plán, není směr, nevíme, zda-li pojedeme na sever nebo na jih. Týden před odjezdem několikero zemí mění svou semaforovou barvu a jižní část Evropy se stává jakž takž průjezdnou. Nastává nekonečné probírání se nesmyslnými podmínkami pro překročení hranic jednotlivých států. Den před odjezdem se zelená i Skandinávie, dilema „na sever nebo na jih“ se tak znovuotevírá. Do poslední minuty tak nevíme, zda-li z brány pojedeme doprava na Žehrovice nebo doleva na Nižbor. Pro jistotu máme sbalenu mapu Pobaltí i Norska.

1.DEN – NEDĚLE 20. ČERVNA 2021 Čas odjezdu se oproti původním představám posouvá. Kolem poledne ověšujeme Jawiny zavazadly, držáky a dalšími proprietami usnadňujícími jízdu. Zkoušíme podomácku vyrobené zásuvky na USB, ale adaptér na Konopnici neprojevuje funkčnost. Nefunguje ani na Stylce, ani v autech. Z druhého, do té doby funkčního adaptéru, se po zapojení do konopnicové zásuvky jen zakouří. Školácká chyba přehozených drátů nás stojí pětikilo za dvě nové nabíječky a více něž dvouhodinové zdržení.

Za pohledu našeho kamaráda Svoba tlačíme motorky ven z garáže. Jeho zrak sklouzává k zadnímu kolu červené 634. „Kde máš vzorek, vole? Na tom chceš jet za hranice? Vždyť Tě zavřou i s rodným listem.“ Jirkovi tuhne úsměv na rtech a naopak Tereza, se svou fungl novou Mitaskou, ve smích propuká. S větou „to vydrží, kdyžtak vyřešíme operativně“ projíždíme kolem 17. hodiny plotovou bránou.

1|Stránka

Řídítka stáčíme doleva, k jihu. Přes řevnický průsmyk překonáváme Brdy, projíždíme Sedlčansko a přes Mladou Vožici se přibližujeme k rakouským hranicím. Dvoutaktní rytmus našich strojů a specifický odér přitahuje pohledy kolemjdoucích. V podvečer zajíždíme na kraj lesa nedaleko Kamenice nad Lipou. Na hranice je to sice co by kamenem dohodil, ale nocleh raději uskutečníme ještě před čárou. Za doprovodu komářího bzukotu rozbalujeme karimatky na břehu Traktorového rybníka.

2.DEN – PONDĚLÍ – 21. ČERVNA 2021 Lesní chlad a mechová peřinka nám posunula plánovaný budíček o čtyři hodiny. Naskakujeme na mašiny a vjíždíme do asfaltové výhně. Ve městě Studená se chladíme ve stínu místní jednoty, kde lovíme snídani. Místní ochmelené obdivovatele z lavičky zdárně ignorujeme. Mimo ně se kolem našich Jawek pajdavou chůzí ochomýtá také prošedivělý, bezzubý stařík. Na obligátní konverzaci o bývalém vlastnictví motocyklu značky Jawa navazuje téma naší cílové destinace.

Po vyřknutí slova Bosna poklesává pánovi jeho bezzubá čelist. Stařík se však rychle vzpamatovává a vrací úder. „Kdybyste byli youtubeři, tak bych Vás sledoval.“ Zůstáváme stát jak opaření, zatímco děda odpajdává pryč. Asi míří domů lajkovat fejs a instáč.

Stravovací vyhlídky následujících týdnů nejsou nejpříjemnější, proto zastavujeme ve Slavonicích na náměstí a posilňujeme se posledním teplým jídlem. Do Rakouska projíždíme jako za starých dobrých schengenských časů, takže ani nevíme, že už jsme u sousedů. Intenzivní sluneční svit přepaluje jas displejů a digitální mapy se stávají nečitelnými. Často tak ztrácíme směr a neustále stavíme ve stínu stromů a studujeme mapy. Projíždíme kolem jihomoravských hranic a posléze měníme kurz směr Alpy. Odpolední špička nabírá na intenzitě a zbytek dne trávíme téměř výhradně zaseknuti ve velkých městech. Když se konečně dostáváme do hornaté krajiny, den se pomalu chýlí ke konci a my přehodnocujeme náš dnešní plán. Po domluvě s Jirkovou sestřenicí směřujeme do nedaleké vesničky blízko Mariazellu, kde bivakujeme na její oslí farmě. Pomáháme s úklidem stáje a odměnou je nám večerní posezení u vína a zasněné rozhovory o horských túrách.

3. DEN – ÚTERÝ 22. ČERVNA 2021 Kolem osmé hodiny ranní se loučíme s oslíky a necháváme se unášet alpskými zatáčkami a hladkými silničkami. V jednom z rakouských městeček zastavujeme na semaforu. Staršímu pánovi čekajícímu u přechodu se rozzáří oči. „Jawa!“, hlesne. Zastavujeme na odpočívadle u vodopádu, kde snídáme zbytky českých zásob. Zdroj vody využíváme pro očistu našich strojů, aby jim to v alpských pasech slušelo. Hranici se Slovinskem přejíždíme opět bez sundání nohou ze stupaček. Jiný kraj, jiné podnebí. Oproti Alpám se na slovinských silnicích pečeme v asfaltové výhni. Pro milovníky zimy je to jako průjezd peklem. Chladivou útěchou budiž nám řeka Mura.

Vzhledem k vedru odhazujeme na jízdu motorkářskou výbavu. Terezina odvaha v podobě odložených moto-kalhot na sebe nedala dlouho čekat a záhy je zpečetěna popáleninou nohy od výfuku. Chorvatské hranice jsou první hraniční zastávkou. K průjezdu stačí občanka, nic víc. Dle očekávání je podnebí obdobně vroucí. Odpoledne se snažíme kromě benzínky najít i otevřený obchod s potravinami, ale marně. Kromě jedné pizzerie však hledáme marně. Na cestu přes místní pohoří vyrážíme s nacpanými pupky. Ač jedeme po hlavní silnici 1. třídy, nedaleko od Čazmy se loučíme s asfaltem. Naším věrným průvodcem se stala zaprášená šotolina. Jawky bruslí ve vyjetých kolejích a zřetelně pláčou. Stejně tak jejich i řidiči. Kvůli víření prachu nelze jet 2|Stránka

za sebou, neb druhojezdec jede v prašné mlze. Tereza, sedíce na tancující Jawce, vzpomíná na cestopisný seriál o žlutých trabantech v Austrálii. Zpětně obdivuje Dominiku a všechny jezdce na žluté Čezetě, kteří se snažili projet australské hluboké písečné cesty. Kdo to nezkusil, tak to neocení. Po mnoha kilometrech dojíždíme k odbočce na silnici III. třídy. Ve zdejších poměrech jde o zarostlou lesní cestu. Nedaleko odtud zajíždíme do lesa přes močál zapadaný větvemi.

Stavíme moskytiéru a společně s lesní zvěří uléháme na kutě.

4. DEN – STŘEDA 23. ČERVNA 2021 S ranním rozbřeskem je patrné, jak na frak dostaly naše motorky. Přes vrstvu jemného prachu téměř není poznat, která Jawka je která. Respektive ta, která se ráno nedá nastartovat kvůli zapomenutému zapnutému benzínu, je Konopnice. Nakopáváme a roztlačujeme a vrháme se do druhé poloviny terénního utrpení. To je radosti, když po mnoha kilometrech potkáváme na silnici opět asfalt. Garešnica je pro nás oázou, ve které doplňujeme zásoby jídla v místním Konzumu.

Na parkovišti se za námi s nadšením řítí starší pán a směsicí jazyků huláká „češi, já Vondráček, moje rodina češi“. Odbavujeme další z rozhovorů o Jawách, usedáme ke strojům a míříme k hraničnímu přechodu Jasenovac – Gradina Donja. Před vstupem do pekel potřebujeme ještě uspořádat briefing, dokud jsme beztrestně připojeni k mobilním datům. Přestávku děláme ve stínu stromoví na břehu řeky Pakra. Děláme důkladnou očistu těl i motorek, doslova ležíme v mapě a plánujeme trasu. Během šmudlání našich ořů kolem nás po polní cestě projíždí auto.

Pán zastavuje a při pohledu na Jawy mu svítí oči. Po krátkém rozhovoru se jeho auto ztrácí v rozvířeném prachu polní cesty. Ani ne minutu poté se zvuk motoru opět přibližuje. Pán se vrací a zve nás k němu na chalupu, na posezení u kávy. S díky se loučíme a opouštíme chorvatskou půdu. První hraniční kontrolou procházíme pouze prostřednictvím krátkého rozhovoru o Jawě a československých strojích. U druhé kontroly po nás bosenský celník, který se tváří, že neumí do pěti počítat, chce covid test. Předkládáme podomácku vyrobené lejstro obsahují fráze COVID19, PCR a NEGATIVNÍ a zachováváme poker-face. Domněnka s počítáním do pěti se záhy potvrzuje. Možná ani není problém v počítání, ale v převodu anglicky psaného textu v latince a bosenskými bukvičkami. Po mnoha minutách tupého zírání dochází celníkovi trpělivost, vzdává svou snahu a pouští nás přes hranice. Po čtyřech letech jsme znovu v zemi min, rozstřílených domů a toulavých psů. Nedaleko od hranic stavíme u malého obchůdku blízko silnice. Jelikož nemáme bosenské „šašliky“ (konvertibilní marky), zkoušíme nepochopitelný čin jménem platba kartou. Pokladna obchůdku disponuje velikým zažloutlým počítačem s CRT monitorem a paní za kasou strká platební kartu do něčeho, co se tváří jako slot pro 3,5“ diskety. K našemu údivu tato procedura funguje a my jsme v tu ránu bohatší o zásoby pití a obživy.

Vrháme se ukrajovat kilometry hlouběji do vnitrozemí. Hladký asfalt okresních silnic nám ubíhá pod koly. Nedlouho poté dorážíme do prvního města, kde nás zaráží fungující infrastruktura, fungl nové čerpací stanice a moderní obchody. Kde jsou ty rozstřílené domy, které jsme viděli před lety? Jsou tu, doplněné o pamětní desku těch, kteří v místě zahynuli při občanské válce.

Pomníčků u silnic je nespočet, vždy jsou opečovávané, plné květin a svíček. Vesměs vždy se jedná o poctu obětem války v Jugoslávii. V krajině do nebe již neční jen věže mešit, po celé zemi se rozrostly vysílače mobilního signálu. V každé vesnici se najde minimálně jeden vetešník, který na zahradě provozuje vrakoviště automobilů. Ač naše pohledy horlivě těkají po známých oblých tvarech na zrezlých, vyžilých karoseriích, erťáky, bohužel, nepotkáváme. Vozový park se úzce profiluje dvojkové golfy a trojkové transportery z 80. let. Novodobých aut je sice poskrovnu, ale nesčetněkrát více než při naší minulé návštěvě.

3|Stránka

Směřujeme po hlavní silnici na hlavní město Srbské republiky Banja Luka. Vesnice jsou podlél hlavní cesty monotónně vyskládány, proto v obci Lamovita odbočujeme na místní okreskovku.

Projíždíme přes rozsáhlé povrchové doly společnosti Arcelor Mittal a dále šněrujeme klikatici s krásnými panoramaty až do Banja Luky. Zde doplňujeme tekutiny všech druhů a za doprovodu pomalu klesajícího slunce vyrážíme jižním směrem, silnicí vedoucí kaňonem řeky Vrbas. Máme oči navrch hlavy. Z boků nás obklopují vysoké skalní stěny, kolem nás zurčí blankytně modrá říčka plná kamenných překážek a propustí. Jeden z divokých úseků je kajakářským rájem. Na trati vybavené umělým osvětlením a přilehlou lávkou a diváckou tribunou trénují místní vodáci.

Jejich zápolení s divokou vodou s pobavením pozorujeme. Slunce pomalu klesá za obzor a nám padá do oka nedaleký kemp. Na břehu říčky ve skrytu stromů stavíme stan a motorky ukládáme ke spánku vedle nás. Netrpělivě běžíme zchladit naše rozpálená těla do průzračně čisté říční vody. Zážitky nabyté během celého dne pečetíme několika orosenými Nektary, stejně jako kajakáři, kteří mezitím dorazili do kempu. Tma postupně zahaluje přilehlé prudké zalesněné stráně i vysoké skalní stěny. Rozjímání je tak silné, že si ani nevšímáme, že jsme v hospodě zbyli poslední. Kromě nás je za barem jenom obsluha. Trochu se stydíme, že musí být bdělý jen kvůli nám, tak se ho dotazujeme, v kolik zavírá. Ač zjevně ospalý, tak se širokým úsměvem odpovídá "dokud tu budete sedět, bude otevřeno". Je nám ho líto, tak si necháváme načepovat Nektary do foroty, aby mohl jít spát. Je příjemně chladná noc, v nektarovém opojení se nám bude spát jako v bavlnce.

5. DEN – ČTVRTEK 24. ČERVNA 2021 Očekává se horký den, proto vstáváme kolem osmé, abychom onu výheň přečkali již na motorkách za příjemného ovívání vzduchem. Kuchtíme snídani a sušíme věci, které nám navlhly ranní rosou. Kempaři jsou neskutečně milí, s úsměvem nám přejí dobré ráno a ptají se, jak jsme se vyspali. Určitě jsme měli delší a příjemnější noc než oni. Je to neuvěřitelné, ale ani větší počet Nektarů nezpůsobil Jirkovi žádnou újmu, Ibalginy nebyly potřeba. Zázemí kempu září novotou, vše je precizně uklizeno, sociálky jsou vydesinfikované a ceny jsou opravdu úsměvné. Před odjezdem se ještě jednou smáčíme v řece Vrbas, balíme a nasedáme na mašiny. Tentokrát zůstal zapnutý kohout benzínu u Stylky, tak nás čeká další roztlačování. Kopírujeme koryto řeky Vrbas v neustálém obklopení vysokých skalních stěn. Často se silnice od říčky odklání a stoupá serpentýnami nahoru na skálu a zase zpět. Na úzké silničce dojíždíme velký náklaďák a čekáme na úsek vhodný k předjíždění. Netrvá dlouho a Jirka rozjíždí svou Jawu a chystá se na předjížděcí manévr. V tu chvíli se ozývá obrovská rána. Tereza ze své zadní pozice sleduje valící se oblak prachu obří a černou věc vymrštěnou do údolí. Usilovně brzdí stejně jako Jirka na své Konopnici, který je však zahalen do prašného oblaku. Malé černé úlomky padají všude kolem nás. Čekáme, až se černý déšť usadí na zem. Mezitím pomalu brzdí a zastavuje i náklaďák, jehož obnažený ráfek vyfrézoval hlubokou rýhu na vozovce. Tak to bylo těsné! Stačilo, kdyby pneumatika explodovala o vteřinu později a Jirku s Konopnicí bychom hledali dole v údolí.

Oprašujeme zbytky napadané gumy a vyjíždíme nad jezero Бочац (Bočac). Naskýtají se nám neuvěřitelné výhledy.

Téměř na všech čerpacích stanicích se k nám vždy hrne tankovací panáček. Většinou jde o klučinu věkově kolem prahu dospělosti. Horlivě vždy čapne zelenou pistoli a hrne se do plnění našich nádrží. Vždy je rázně zastaven lahví s modrou vazkou kapalinou. "Nejdřív olej, oil first, dvoutakt, two stroke." Z valné většiny nasadí omladina nechápavý výraz a nejistě odloží pistoli zpět do stojanu.

4|Stránka

Celý den nás doprovází neskutečné vedro. Na pozdní oběd tedy stavíme v altánu u silnice v jednom z horských pasů nedaleko Ramského jezera, kde je mírnější klima. Vaříme polévku a studujeme mapu, kde by bylo vhodné dnes nocovat. Podél řeky Rama ukrajujeme kilometry směrem na jih. Od města Jablanica jedeme kaňonem řeky Neretva a v podvečer dorážíme do města Mostar. Vydáváme se do centra až k legendárnímu Starému mostu. Slunce už pomalu zapadá, ale my potřebujeme ještě ukrojit kus trasy k našemu plánovanému cíli. Z Mostaru se škrábeme na náhorní plošinu k městu Čitluk, odkud se nám naskytnou nádherné výhledy na město a celé údolí řeky Neretvy. Pokračujeme do Ljubuški a nadále do vesnice Treseljevina, odkud vede přístup k vodopádům Kravica. Zde nás zastavuje závora. Podle mobilních map by měl být vedle vodopádů kemp. Zde však nastává malý zádrhel. Tereza má piktogram kempu kreslen na témže břehu, ale Jirka, ač má stejné mapy.cz, má piktogram na břehu opačném.

Vzdušnou čarou o 50 m vedle, reálně by to byla však 50 km objížďka, což si vzhledem k zapadajícímu slunci nemůžeme dovolit. Paní v obchodě s občerstvením sice neví, jestli se zda nachází kemp, ale nabízí nám, ať si lehneme klidně na zahrádce restaurace, že to nikomu nevadí. Mladý, plynně anglicky mluvící klučina v pokladně u závory není, co se týče existence kempu, moudřejší. "Kemp tam dole býval, ale jestli tam ještě je, to nevím. Je tam ale tráva, tak se tam stanovat dá. Víte co, jestli máte motorky, jeďte se tam podívat. Ne, nemusíte platit za vstup, já vás tam pustím zadarmo." Přes náš nevěřícný výraz nasazujeme helmy a projíždíme otevřenou závorou. Z cesty, která je určena jen pro zásobování, se nám naskýtá neskutečných výhledů na řeku Trebižat s nespočtem vodopádů. Sjíždíme prudké serpentýny, až dorážíme k vodopádům Kravica. Několik posledních turistů se kochá jejich krásou, vesměs jsou ale na odchodu. Naše kroky míří do zdejší restaurace, kde odchytáváme mladého klučíka, který zvládá anglický dialog.

"Můžeme tady kempovat? - Ano, to není problém, ale prosím, schovejte svůj stan támhle za ty stromy. Víte, dřív tady býval kemp, ale od loňska se o něj nikdo nestará a my vlastně nevíme, jestli funguje nebo ne - Dobře, kolik to stojí? - Nic, to je zdarma." Se šokem ve tváři odjíždíme do našeho úkrytu a cestou míjíme fungující, vymydlené kempové toalety se sprchami. Stavíme stan, děláme očistu našich upocených a zaprášených těl pod vodopády a uháníme do hospůdky na orosené Mostary. Kromě lahodného moku se nám dostává také heslo na wifi. Posíláme domů zprávu, že jsme živi a zdrávi, že máme v kolech 1300 km a nevyndali jsme nářadí a že ze zadní gumy na Konopnici zatím neubyl ani milimetr. Do restaurace přichází muslimská rodina, muž se svými třemi manželkami. Jirka se noří do sladkých představ, jak to musí být krásné mít beztrestně tři baby najednou. Do reality ho Tereza vrací tvrdým úderem. "Tobě nestačí, že opravuješ další Jawu? Si představ, že by ses rejpal ve čtyřech."

S pivem v ruce sledujeme duhu, kterou kreslí zapadající slunce do mlhy kapének na úpatí vodopádu. Postupné šero zahaluje oblohu. Poslední návštěvníci již odešli a my zůstáváme v hospůdce poslední. Abychom nezdržovali, kupujeme dva Mostary do foroty. Nedlouho poté nám na stole přistanou další načepované sklenice. Pan majitel posunky ukazuje, že tahle runda je na něj. Sklenice mu prý máme nechat na baru, zavírá kuchyň, nad naším stolkem nechává svítit a loučí se s námi přáním dobré noci. Sedíme na břehu jezera, usrkáváme napěněný mok a jsme dojati přírodní krásou kravických vodopádů. Ty jsou nasvětleny reflektory a v kontrastu tmavé noční oblohy se opravdu vyjímají. Celé místo je jen a jen naše. Rozjímáme, fotíme a plni dojmů se pomalu uklízíme ke spánku.

6. DEN – PÁTEK 25. ČERVNA 2021 Ranní stín stromu nás chrání před slunečním svitem, i tak ale vstáváme a využíváme kvalitního zázemí k tomu, abychom udělali nezbytnou údržbu motorek. Doléváme olej a napínáme řetězy u 5|Stránka

obou Jawek. Kromě strojů civilizujeme i sebe v nedalekých umývárkách. Těsně před odjezdem se ještě přibližujeme k restauraci, respektive jejímu wifi vysílači. Na whatsappu přistává zpráva z domova, při jejíž přečtení běhá mráz po zádech. "Moravou se prohnalo tornádo, stovky zraněných, pět mrtvých, obvoláváme příbuzné, jestli jsou v pořádku". Nevěřícně spouštíme zpravodajský kanál, kde se nepíše o ničem jiném a který je zaplaven nespočtem hororových fotografií. "Vždyť to není možné, tornádo v Česku." Od vodopádů odjíždíme s rozporuplnými pocity.

Pitnou vodu obstaráváme v ryze muslimské vesnici. Zastavujeme na parkovišti u obchodu.

Kolem nás stojí auta, z jejichž otevřených okének hraje cosi jako muslimský pop. Připadáme si trochu jako na jiném kontinentě. Míříme na jihovýchod, po cestě zastavujeme u přilehlé pekárny na snídani. Sedíme u stolečku před pekárnou a pozorujeme, jak ze západu postupně najíždějí tmavé mraky. Nasedáme a uháníme před nimi. Projíždíme města Čapljina a kolem středověkých pohřebišť Radimla a Vidoštak míříme do města Stolac. Okukujeme místní rozhlehlý Vidoški grad a uháníme před deštěm dále na jihovýchod. Stoupáme vzhůru a drsnou krajinou míříme až k městu Ljubinje. Jedeme náhorní plošinou bez osídlení, téměř bez vegetace. Kolem nás je pustá, kamenitá krajina. Velmi často potkáváme pomníčky padlých. Za městem Ljubinje jedeme horskou krajinou s výhledy na údolní nivu řeky Trebišnjica. Déšť už nás nepronásleduje, patrně se zastavil o horský masiv. Ve městě Trebinje měníme poslední bosenské šašliky za benzín a vyrážíme do horských pasů k hraničnímu přechodu Klobuk - Nikšić. Bosenský celník je od pohledu velmi sympatický mladík. Bere naše občanky a perfektní angličtinou vede rozhovor.

"Slyšeli jste už o tornádu na Moravě? - Ano, bohužel, přišla nám o tom sms z domova. - Je to tragédie. Nevíte, zda-li zde byly nějaké oběti? - Doslechli jsme se, že bohužel ano - Ach ne, to mě velice mrzí. Je mi velice líto všech těch lidí. Soucítím s nimi i s celou Českou republikou.

Jeďte a přeji Vám všem hodně sil." Tato země nás nestačila udivovat do posledních kilometrů.

Mysleli jsme si, že Bosna a Hercegovina je rozvojová země, kde moderní technologie jako internet, wifi či platba kartou jsou hudbou budoucnosti. Domnívali jsme se, že země je plná min a rozstřílených domů, že zde panuje negramotnost a všude pobíhají toulaví psi. Odjíždíme dojati a plni převrácených dojmů a názorů. Bosna a Hercegovina je nádherná země s překrásným přírodním bohatstvím. Lidé jsou veskrze milí a srdeční. Za poslední roky udělala země velký posun a věřím, že brzy bude držet vyspělostní krok s Evropou. Pevně však doufáme, že přírodní bohatství a mezilidský přístup zdejších lidí zůstane nezměněn.

Projíždíme horský pas v zemi nikoho a kocháme se neskutečnými výhledy do údolí. Nedlouho poté přijíždíme k černohorské hraniční stráži. Celník u okýnka nám pokyne, že chce vidět zelenou kartu, nic jiného ho nezajímá. Hranici tedy projíždíme hravě, tlačíme motorky od okýnka a ukládáme doklady. "Hele, Jawa" ozve se z protisměru. U celnice v opačném směru čeká skupinka asi pětice motorkářů na cestovních endurech. Kluci jsou z Břeclavska. Dozvěděli se o tornádu a letí co nejrychleji domů, z Albánie jedou na jeden zátah. Jejich plán na projetí Černé Hory a Bosny a Hercegoviny vzal za své. Nastaly úplně jiné starosti. "Valím domů, mám tam barák, teda spíš jsem měl..." dodává jeden z nich.

Monte Negro nás přivítalo nejen cedulí, ale i neskutečnými výhledy z horských průsmyků.

Nádherná krajina nás obklopuje při každém kilometru, pod koly máme hladký asfalt a užíváme si krásné zatáčky. Kocháme se výhledy na Slano a Krupačko jezero a studujeme mapu. Z města Nikšić jedeme na sever na Šavnik a Žabljak do Nacionalniho parku Durmitor. Černá Hora je oproti Bosně více civilizovaná, turisté jsou zde běžným exemplářem, což se promítá na cenách i přístupu lidí. Co však mají černohorci s bosňáky stejné, je chování na silnicích a přístup k pravidlům silničního provozu. Dáváme si velký pozor, neb jezdí jako čuňat.

6|Stránka

Hlavně s předjížděním si moc hlavu nelámou. Na co se však dá při jízdě spolehnout, je problikávání při existenci policejní hlídky na obzoru. Kam se na ně hrabe Waze.

Ve městě Mojkovac míříme do kaňonu řeky Tara. Jedeme podél Nacionalniho parku Biogradska gora na jih na Kolašin. Kolem cesty ční vysoké skalní masivy. Kaňon nás dovede až ke klášteru Manastir Morača, v jehož sousedství by měl být kemp. K našemu překvapení jde o zahradu rodinného, na níž jsou čtyři dřevěné chatky, jinak nic. Není zde ani noha, jen pan majitel.

Ochotně nám ukazuje jednu z chatek a rovnou pálí cenu, ze které se nám podlamují kolena.

Stanovat se prý na zahradě nedá, protože zde nemá sociálky. Tak ať si trhne, jedeme jinam.

Podle mapy je další kemp o pár kilometrů dále. Ať hledáme, jak hledáme, nic takového zde není.

Další značený kemp je až před Podgoricou. Slunce už zapadá a náš obzor je vymezen úzkou silničkou z jedné strany ohraničenou strmou skálou a z druhé prudkým skalnatým spádem až dolů k řece Morača. Projíždíme nespočtem silničních tunýlků vykutaných do skalního masivu. Při průjezdu jedním z nich si všímáme odbočky. Cesta v tunelu je neznačená, zapadaná prachem, asfalt je rozpraskaný, ale stále pokračuje. Po chvíli vyjíždíme z tunelu a dostáváme se na nepoužívanou, starou silnici. Po bližší obhlídce zjišťujeme, že se jedná o starý tunel, který patrně již kapacitně nevyhovoval, tak se vedle vyhloubil paralelně nový a větší. Vedle cesty stojí budka, která pravděpodobně sloužila jako nějaká elektro rozvodna pro tunel. Budka je otevřená, naprosto prázdná a na zemi je čistá, laminátová podlaha. Rozlohou je místnost akorát na dvě karimatky. Spát chceme venku, ale v případě deště máme perfektní úkryt. Ležení rozbalujeme vedle boudy a na vařiči ohříváme konzervu. Nedlouho poté se ve starém tunelu objeví reflektory automobilu. Ač se začínáme se obávat policejní kontroly a případného vyhoštění z našeho squatu, věnujeme se fazolím na vařiči. Po chvíli kolem nás projíždí civilní auto, řidič nám zamává, což opětujeme stejným způsobem. Řidič zastavuje, stahuje okénko a zdejší hatmatilkou nás varuje, že nad námi je vysoká skalní stěna, ze které létají dolů kameny, ať si dáme pozor. Pak nám s úsměvem přeje dobrou noc a odjíždí. "Kamaráde, my jsme zvyklí z Matterhornu na horší věci, tohle nás fakt nerozhodí." Uléháme do chladné noci.

7. DEN – SOBOTA 26. ČERVNA 2021 Z tunelu musíme zmizet co nejdříve nejen kvůli nezvaným návštěvám, ale také nás dnes čeká porce kilometrů. Byť jsme moc oka nezamhouřili, vstáváme kolem páté ranní. Rychle balíme a nasedáme na stroje zhruba v půl šesté. Ráno je v kaňonu chlad, oblékáme mikiny, zapínáme všechny větráky na oblečení a vyrážíme směr Podgorica. Zde doplňujeme nádrže a prázdné pupky. Z Podgorici míříme stále na jih k našemu nejvzdálenějšímu bodu - Skadarskému jezeru hranicí s Albánií. Po zastávce u Skadaru otáčíme směr a přejíždíme pohoří u města Virpazar.

Kopírujeme pobřeží a z výšky shlížíme na Jaderské moře. Z města Budva plánujeme zajížďku do Nacionalniho parku Lovcén. Prudké výjezdy, úzké silničky a zlamovačky jsou výbornou školou pro motorkářskou začátečnici. Oproti Lovcénu jsou osmičky na autoškoláckém cvičišti fakt sranda. Při jednom z prudkých výšvihů předjíždíme silničního cyklistu, který nám mává, zatímco ho míjíme. O kus dál děláme pauzu u lavičky ve stínu lesa. Cyklista nás mezitím dojíždí a volá "ahój, češi". Opětujeme mu pozdrav a dáváme se do řeči. Bavíme se o Lovcénu, o zdejších cyklistických trasách, o tornádu na Moravě, o zdejším nočním zemětřesení, o povodních na Moravě v roce 1997 a následně v Praze v roce 2002. Načež dialog sklouznul: "A co že si vyrazil Brňák s Ústečákem až sem? - Ale ne, my jsme Kladeňáci. A odkud jsi Ty? - Já jsem místní, odtud, z Černé Hory, z Cetinje." Naše vyvalené bulvy ho srdečně rozesmívají. "Já jsem studoval v Praze, v Dejvicích na ČVUT, teď pracuju pro Českou firmu tady v Černé Hoře a jezdím často do Čech, ségra bydlí na Vinohradech, i auta mám s pražskou značkou, tak jsem z Vás největší 7|Stránka

Pražák." Znalý místních poměrů nám radí, kudy se máme vydat, kam se podívat. Přejeme si vzájemně šťastnou cestu a vydáváme se každý svým směrem.

Z národního parku jsme sjíždíme prudkými serpentýnami k městu Kotor. "Zlatá Zdejcina! Už nikdy nebudu nadávat na výjezdy od Berounky" spílá po čtyřiadvacáté zlamovačce Tereza.

Polední žár nás provází při celém objíždění Kotorského zálivu. Zastavujeme pod jediným stromem široko daleko, smáčíme nohy v moři a dáváme krátkou pauzu. Po nekonečném poskakování přes černohorská přímořská letoviska konečně projíždíme Herceg Novi a míříme k hraničnímu přechodu Debeli Brijeg. Černohorský celník nás na hranicích odbavuje jednoduchým gestem a slovy "Jawa - good machine". Přejíždíme úsek nikoho až k chorvatské celnici, ze které se naopak táhne dlouhá fronta vozidel. Řadíme se do pruhu pro občany EU a grilujeme se ve sluneční výhni. Vedle nás stojí německý motorkář s BMW GS 1200. Ač to na první pohled pod motorkářskou výbavou není znát, je mu kolem sedmdesáti. Jako baťoh si veze stejně starou spolujezdkyni. Při pohledu na Jawu se mu rozzáří oči. Ve skromném posunkovo-německém dialogu řešíme Jawu a její rok výroby. Na chorvatské celnici se nás mladý policista ptá, kam jedeme. Odpovídáme, že do České republiky. Celník si tuto odpověď vyložil, jako že pouze tranzitujeme. Doufáme, že na průjezd Chorvatskem nemáme omezený počet hodin. Pro jistotu vymýšlíme pohádku o rozbité Jawě, kterou budeme vyprávět dalším celníkům. Uháníme směrem na Dubrovník a dále kopírujeme pobřeží. Pauzu konáme ve stínu stromů na malé městské plážičce. Jawky parkujeme hned u moře, převlékáme se do plavek a jdeme se osvěžit. Díky EU signálu opět chytáme datový tok. Zprávy z domova mírně uklidňují, že moravské rodinné větve se přírodní živel nedotkl. Motohadry oblékáme na slaná těla a za neustálého kousání solných krystalků vyjíždíme ukrajovat další pobřežní kilometry.

Nedlouho poté se před námi objevuje další hraniční budka. Chorvatskou i bosenskou projíždíme bez fronty a bez zbytečného papírování, jen s občankou. V Bosně se zastavujeme u města Neum, kde potřebujeme utratit poslední šašliky, které nám zbyly. Kupujeme džus a vodu a vyrážíme vstříc další hraniční kontrole. Zpět do EU se dostáváme s menší frontou, ale opět bez zbytečné byrokracie. Celníka zajímá pouze obsah plastových lahví připevněných na padacích rámech obou motorek. Na odpověď, že se jedná o olej do dvoutaktního motoru, se sice netvářil příliš chápavě, ale uspokojilo ho to, že nás bez obstrukcí vpustil zpět do eurozóny. Za odpoledního slunce projíždíme město Opuzen. Z vedlejší silnice najíždí na hlavní auto s chorvatskou značkou. Záměr se nevede dle předpokladů a řidič má možnost si ve vteřině vybrat, jestli to napálí do auta nebo do motorky. Vybírá červenou Konopnici. Jelikož byl jeho manévr již od začátku velice průhledný a Jirka je jako dlouholetý motorkář a profesionální řidič více než předvídavý, končí kolize ve stavu úhybného manévru, prudkého brždění a ječivého zvuku 6V klaksonu napojeného na 12V zdroj. "Tak teď už žádnej vzorek na tý gumě nemáš, kamaráde", dodává Tereza se smíchem při zastavení na nejbližším semaforu. Karambol bereme s humorem a jedeme směr Ploče, kde ale již z minulé výpravy víme, že jsou mokřady a je obtížné zde hledat pevnou půdu pod stan. Míříme na jihozápad směrem k Makarské riviéře. "Hele, to je ta autobusová zastávka, kde jsme minule spali. - To byla Jawka tak rozhašená, že nedávala ani jiskru, tak jsme jí sem dotlačili.", vzpomínáme se smíchem na peripetie roku 2017. Řítíme se po magistrále kolem stánků s melouny kropenými vodou. Chýlí se k večeru a my se rozhodujeme, že zkusíme najít civilizovaný nocleh v nějakém tom přímořském sídle, kde jeden den načerpáme síly. Z magistrály sjíždíme do městečka Igrane, které je nám sympatické svou odlehlostí a poklidem. Nepřekvapuje náš, že každé druhé auto zde má českou značku, že na hlavním parkovišti stojí autobus Student Agency a že je tu slyšet pouze čeština. Za pomoci českých turistů, které jako první potkáváme, se nám dostává číslo na dívčinu, která nám poskytuje azyl pro nás i pro motorky.

8|Stránka

Jelikož smrdíme jako pátá bé po tělocviku, skáčeme do sprchy, děláme ze sebe alespoň trochu lidi a hurá na pivo!

8. DEN – NEDĚLE 27. ČERVNA 2021 Nefalšovaná postel a klimatizovaný pokoj. Nerušený odpočinek pro zmordovaná těla, není divu, že chrápeme do jedenácti. Hlad nás ale vykopává z postele. Jdeme vyměnit peníze za peníze a peníze za jídlo do pekárny. S plnými břichy se vydáváme na procházku po pobřeží. Po zhruba 200 metrech bere procházka za své, neboť umíráme vedrem. Oba jsme zimní typy, vedro je pro nás úmorné a nejsme schopni vykonávat jakoukoli aktivitu. Plazíme se zpět do klimatizovaného útočiště, kde nabíráme nové síly, oblékáme plavky a jdeme vykonávat aktivitu, kterou oba z duše nenávidíme - vykydnout se na pláž. Nacházíme soukromé místečko, kde vyvalujeme své špeky.

Netrvá ani dvacet minut, kdy se Jirka ozve s větou, že ho to už nebaví. Pozorujeme ostatní s nechápavým výrazem, co tady ten týden nebo nedejbože dva, vlastně dělají. Zanedlouho přichází příliv a naše soukromá plážička je tatam. Balíme a jdeme raději dělat pravidelnou údržbu mašin. Večer u piva pozorujeme mořský život a zdejší dovolenkáře. Takový způsob prázdnin opravdu není pro nás. Už se těšíme zpátky za řídítka.

9. DEN – PONDĚLÍ 28. ČERVNA 2021 Z přímořského městečka odjíždíme kolem 9. hodiny. Cesta po Jadranské magistrále je, dle očekávání, hororová. Trpělivost s dovolenkáři v autech nám dochází, proto se v Omiši loučíme s mořem a prcháme na sever. Ve městě Trilj snídáme burgr v bistru u silnice a záhy pokračujeme vyprahlým vnitrozemím k městu Sinj. U Perućko jezera se na mnoha úsecích opravuje silnice a všude jsou kyvadlové semafory. Neustálé čekání na semaforech ve sluneční výhni nás vysiluje, tak vjíždíme do opravovaného úseku rebelsky na červenou. Protijedoucím autům se vyhýbáme do opravovaného pruhu. Jako na potvoru je druhé auto v řadě protijedoucích vozidel policejní dodávka. Výrazná gestikulace policisty a pravděpodobně jeho hlasité nadávání je naštěstí vše, čím k tomuto případu přispěl. Další semafory raději projíždíme na zelenou.

Ve městě Knin vzpomínáme na naše squatování v opuštěném domě, když jsme se při minulé Jawácké výpravě schovávali před bouřkou. Při průjezdu kolem Národního parku Plitvička jezera se z motorového prostoru Stylky ozve divný zvuk. Kromě již tradičního ševelení nerovnoměrně vytahaného řetězu se přidává další nezvyklý zvuk. Terezu to znepokojuje, proto nedaleko města Slunj zastavuje. Ulomený, respektive ustřižený, šroubek od cívky je opravdu trapnou závadou.

Nicméně, abychom cívku připevnili pět k rámu, musíme odstrojit celý vršek mašiny. Rozbalujeme nářadí, shazujeme bagáž, sundáváme sedlo a odmontováváme nádrž. Ve vteřině je vše vyřešeno fofrpáskou a vše zase pěkně poskládat zpět. Uháníme se posilnit večeří, protože nás dnes čeká ještě velká porce kilometrů.

Večer jako bychom se ocitli v jiném světě. Na ulicích nebylo živáčka, nikde žádný provoz. Záhy nám dochází, že prázdné silnice nám dopřává fotbalový zápas Eura Chorvatsko vs. Španělsko.

Kolem osmé hodiny večerní přijíždíme k celnici u Metliky. Obě hraniční kontroly projíždíme pouze krátkým rozhovorem o Jawě a roku výroby. Vjíždíme do Slovinska a krátký briefing děláme na známém odpočívadle. Jelikož Jirkovi se z mobilu záhadně vytratily stažené mapy Slovinska, roli vůdce přebírá Tereza. Nevýhodou je, že tma je tu cobydup a Stylka má místo reflektoru mžourací lucerničku. Bez kufrování však projíždíme Novo Mesto, Trebnje a podél řeky Mirny se 9|Stránka

houfem hmyzu prodíráme až do města Sevnica. Odtud už za úplné tmy jedeme podél řek Sava a Savinja až do Celje a dále do Velenje, Slovenij Gradec a Dravograd téměř bez zastavení. V jednu hodinu v noci přejíždíme hranici u městečka Wölbl. V Schengenském prostoru už žádnou kontrolu nečekáme, proto nás velice překvapuje vojenská hlídka na hranici. Unavení a ospalí jim předáváme doklady, které jen zběžně prolítnou očima. "Máte test? - Na co? My jen projíždíme Tak to jo, v pohodě, jeďte." Vůbec nám v tu chvíli nedochází, že máme vlastně lejstra poctivě vyplněná. Ukrajujeme ještě pár rakouských kilometrů v chladné noci a kempíme na silničním odpočívadle nedaleko Wolfsbergu. Dnešní den lámeme své osobní rekordy v počtu ujetých denních kilometrů. Přes 660 km za den pouze po okresních silnicích, to je slušný výkon. Unaveni padáme do spacáků a do snů.

10. DEN – ÚTERÝ 29. ČERVNA 2021 Ranní špička se promítá i na silnici, u které bivakujeme. Kolem sedmé hodiny nakopáváme vychladlé motory a míříme k zapadlé benzince v Reichenfels. Do motorek tankujeme bůhvíco, protože Konopajzně benzín moc nechutná. Projíždíme horskými průsmyky a chytáme se party motorkářů, které pronásledujeme až do městečka Trieben, kde bufetíme u místní Billy. Posilnění se vydáváme na další alpské výjezdy a prudké sjezdy. Zvuk obou našich řetězů je již nesnesitelný, ani jejich dopínání už nepomáhá. No, nějak to už doklepeme. S horskými silničkami se loučíme ve městečku Steyr, odkud se složitými objížďkami snažíme dostat do Haagu a St. Valentinu a dále směrem na Freistadt. V pozdním odpoledni přejíždíme českou hranici u Dolního Dvořiště. Vítězně vztyčujeme ruce k nebi. Jsme doma!

Jihočeské zatáčky si užíváme se sladkým pocitem vítězství. Výstrahy meteoradaru nás varují před večerními silnými bouřkami. V Blatné už jsou na západním obzoru zřetelné černé mraky.

Zmoknout nechceme, uháníme tedy rychle na sever. V Příbrami v rychlosti tankujeme a řítíme se přes Brdy. Ve Zdicích nám bouřková mračna nahání hrůzu, ale tušíme, že souboj by mohl pro nás dopadnout dobře. Z Nižboru vyjíždíme za šera, obloha se zatahuje. Do garáže dojíždíme za sucha, sundáváme bagáž a uklízíme motorky. Zatahujeme vrata a v tu chvíli se spouští liják doprovázený hrozivými záblesky.

Ujeli jsme zhruba 3600 km, bez dešťové kapky a bez jediné závady. Spolehlivost československých a českých vozidel se potvrdila nad očekávání. Je to prostě Jawa!

10 | S t r á n k a