Lyskamm | Matterhorn | 2019

4478

2019 ItĂĄlie

Lyskamm Matterhorn

Tereza z Kamýka Jirka kopyto

1

na počátku všeho bylo... „Boha jeho, už to nepij a jdi spát!“ Tak zněla má bezprostřední odpověď na SMS, která mě probudila zkraje noci a přerušila tak plynoucí tok myšlenek o nadcházející dovolené. Byly v nich hory, majestátní čtyřtisícovky ve Walliských Alpách, které jsme měli v plánu zanedlouho zlézat. Magický „čtyřkový“ svět nám již pěknou chvíli chyběl, proto jsme chtěli zavítat do masivu Monte Rosy a zdolat zde několik místních pahorků, jejichž špičky ční nad hranicí 4000 metrů. Ležící – bdící jsem přemýšlela o tamějších vrcholcích, které by pro nás byly adekvátní svou horolezeckou obtížností. Žádné to chodecké kopy hnoje bez špetky adrenalinu, ale ani přehnaně exponované terény, kde mají i kamzíci závratě. Představy o ideálních horolezeckých výstupových trasách přerušil tón přijaté zprávy rozléhající se tichem noci. „Cíl je jasný – Matterhorn!“ Letmo jsem pročetla vzkaz i čas odeslání a pomyslela si, že to je jen chvilkové alkoholové poblouznění. V opojení pár pivy jsme už na Matterhorn vyráželi mnohokrát. Spánková letargie však postupně ustupovala a mně docházelo, že můj druhý konec lana nepopíjí zlatavý mok a že nejde o momentální pomatení mysli. Naopak, šlo o jednu velkou, letitou a platonickou lásku ke králově alpských hor, která přitahuje pozornost svou majestátností, ale i krutou statistikou počtu horolezeckých neštěstí. Sedící – bdící jsem si uvědomovala, že význam oné SMSky je vlastně pěkný průser.

2

Kterak jsme činky na ještěd nosili Do odjezdu zbýval necelý týden, když přišla na řadu zatěžkávací zkouška. Posbírali jsme všechna závaží a propriety z domácí posilovny a naskládali si je na hrby. S pánskými 35 a odlehčenými dámskými 25 kilogramy jsme směle konkurovali oficiálnímu závodu Sherpa Cup 2019. Ten se však konal o pár kopečků vedle, na Sněžce. My jsme pro svou exhibici zvolili liberecký Ještěd a za nevěřícných zraků kolemjdoucích turistů, jsme jej zdolali čtyřikrát za sebou. 1700 výškových metrů zanechalo své následky, svalová únava neustoupila ani za několik následujících dní.

3

Kudy tudy na vrchol?

Itinerář cesty nabíral během posledního týdne výraznějších obrysů. Vzhledem ke švýcarské buzeraci a komerčnímu vydírání v horském prostředí, jsme tuto stranu hranice pro naše výstupy zavrhli. Přípravami jsme se přesunuli na lehce punkovou italskou půdu, kam se snaha o zpeněžení hor ještě nedostala. Naším prvotním plánem byl aklimatizační okruh masivem Monte Rosy s výchozím bodem v Italském městečku Gressoney. Poté jsme se dle harmonogramu měli přesunout do vedlejšího údolí, do lyžařského ráje Breuil-Cervinia, a popudit osud výstupem na Matterhorn hřebenem Liongrat. Spíše než nevinné škádlení osudu to ale byl pořádně přestřelený telecí nápad.

Na vrchol Matterhornu vedou dvě standardní cesty, švýcarská hřebenem Hörnligrat a italská přes hřeben Liongrat. Obě normálky jsou označovány jako AD (Assez Difficile – těžký výstup), spadají do obtížnostní kategorie C, což je horní hranice našich možností a technického vybavení. Kroky odvážlivců, kteří se snaží horu zdolat, ve většině případů míří ze švýcarského Zermattu, panenského městečka disponujícího zákazem vjezdu vozidel se spalovacími motory. Tudíž samotná cesta začíná již na placeném parkovišti v sousedním městečku Täsch a posléze ve vlaku či elektro-taxi mířícím do Zermattu. Odtud vede na vrchol nelehká cesta lezeckého charakteru se zpestřením v podobě perníkové skály a padajícího kamení. Záchytným bodem na této trase jest horská chata Hörnlihütte situovaná ve výšce 3260 m n. m. Cena za lůžko v hromadné noclehárně je krásných 150 CHF, což je v přepočtu 3500 Kč za osobu a noc. Netřeba připomínat, že stanování je na celé švýcarské straně masivu zakázáno. Pokud někdo touží po klidné noci, stranou od chrápajících spolunocležníků, může využít „Base Campu Matterhorn“. Jedná se o stanové městečko z plechových ubikací umístěné 400 výškových metrů pod chatou. Stejně jako na Hörnlihütte zde platí zákaz konzu-

4

mace vlastního jídla a strávníci jsou nuceni navštěvovat jídelnu na výše položené chatě. Nápoje nejsou zahrnuty v ceně, tudíž není nad to si jít po večeři natavit sníh. A cena opět za lidovku, 150 CHF za osobu a noc. Prostě Švajc. Oproti tomu na druhé straně masivu panují ryze punkové podmínky. Parkoviště grátis, chata „s kasičkou“, žádné zákazy, příkazy či omezení. Na výstupové cestě se nachází chata Refuge Duc des Abruzzes à l’Oriondé ve výšce 2802 m n. m. a posléze klíčový bivak Refuge Jean-Antoine Carrel ve výšce 3830 m n. m. Bivak Karel, jak jsme jej posléze překřtili, je svou polohou a nadmořskou výškou velmi výhodným startovacím místem při dobývání vrcholu. Jednu nevýhodu však italská výstupová cesta má – je těžká jak prase. Oproti Hörnligratu sice chybí zpestření ve formě padajícího kamení, zážitky jsou však nahrazeny nespočtem vzdušných a opravdu silových lezeckých úseků. Kromě toho Liongrat leží na návětrné straně hory, čemuž odpovídají i podmínky výstupu. Italský a švýcarský dvojvrchol pyramidy Matterhornu se nachází ve výšce 4478 m n. m.

5

Jedu na sever, jedu na jih Páteční dopoledne probíhalo ve stylu chaotického balení. Soupis věcí na papíru byl hotov již pár dní, ale jak tomu tak bývá, vše se nechalo na poslední chvíli. Auto jsme zaplnili lezeckým „bordelem“ a nasměrovali ho na český Rozvadov, německý Mnichov, rakouský Innsbruck a přes Brennerský průsmyk na italské Bolzano. Noční jízda po rakouských a italských okreskách byla plynulá a rychlá, ke čtvrté ranní nás však přemohla únava a nedlouhou chrupku jsme absolvovali na odpočívadle v pasu při výjezdu do pohoří Stelvio. Denní provoz v rozpálené Itálií byl o poznání úmornější. Za Milanem jsme lehce zakufrovali a ztratili tak drahocennou hodinu času a trpělivosti, tudíž jsme nakonec podlehli dálničnímu návěstidlu, rozbili prasátko a druhou půlku Itálie jsme projeli rychlostí blesku. Do osady Stafal jsme dorazili v pozdním odpoledni. Vzhledem ke kupícím se mrakům jsme zavrhli původní plán večerního startu a ukousnutí alespoň části dlouhé cesty na chatu Félik. Změna plánu byla prozíravá, neboť zanedlouho se značně rozpršelo a nepřestalo cedit až do rána.

6

Do stopy!

Sobotní budíček byl velmi časný. Ještě za tmy jsme nasadili batohy na bedra a vyrazili do stopy turistické trasy Tour Monte Rosa tappa 8, po které jsme himalájskou chůzí vystoupali až k mezistanici lanovky St. Anna. Odtud vedla cesta po opuštěné sjezdovce vzhůru až do sedla Colle Della Bettaforca. Se stoupající nadmořskou výškou přibývalo i množství sněhu na sjezdovce, v horní části by se dalo i lyžovat. Manšestr od rolby napovídal, že sjezdovka musela být pustá teprve pár týdnů.

Rozcestník u opuštěné restaurace u horní stanice lanovky udával, že cesta na chatu Refuge au Félik trvá 3 hodiny. Vydali jsme se daným směrem, avšak cestu jsme ztratili asi po dvaceti metrech, neboť turistické značky namalované na kamenech byly zapadané sněhem. Ztratili jsme značky, ale našli jsme stopy, které jsme následovali přes všechna sněhová i kamenná pole až ke skalnímu masivu, na kterém leží chata Felik. Přeci jen jsme byli o poznání těžší než náš neznámý průvodce a pravděpodobně jsme šli i v pozdější denní době, kdy je sníh rozbředlý, a tak jsme se neustále bořili. Každým krokem po kolena, někdy po pás i po krk.

Neskutečně namáhavý přechod sněhovo-kamenných polí byl završen výšvihem na skalní masiv po via ferratě. Slunce se již chýlilo k západu a my jsme s těžkými batohy bojovali ve vzdušných pasážích oné „zajištěné cesty“, jejíž fixní lana a byla ve

7

8

většině případů schována kdesi v hloubi sněhové masy. Když už jsme po 10 hodinách chůze od St. Anny pomalu začali propadat pocitu bezmoci a vyčerpání, objevila se na skále chata i s winterraumem a se třemi spolubydlícími z Velké Británie a Francie, kteří sem přišli z druhé strany masivu. Zjistili jsme od nich sněhovou situaci na hřebenech, která nám však mnoho optimismu nedodala. „Všude je strašně moc sněhu, hřebenový přechod Monte Rosy je nereálný, chůze jedině ve sněžnicích, s mačkama jste tu druhý.“ Rozhodli jsme se, že následující den půjdeme na hřebenový průzkum, jen na lehko, omrkneme situaci a rozhodneme, zda-li je reálné přecházet celý masiv s těžkou bagáží. Z posledních sil jsme uvařili večeři, zachumlali se do spacáků a odebrali jsme se do říše snů.

9

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se

Naši spolubydlící z chaty zmizeli ve 4:00, my jsme posléze v klidu zabalili věci a vydali se do chladné noci. Na obzoru byly zřetelné siluety hor, za nimiž se již klubalo vycházející slunce. Drželi jsme se stop ve sněhu a stoupali kolem úpatí hory Perazzispetz (3906 m n. m.) až pod závěrečný výstup na horu Punta Felik. Po vysekaných stupech jsme vystoupali na její vrchol (4087 m n. m.), kde stopy skončily.

Naším záměrem bylo pokračovat východním směrem po hřebeni a kopírovat tak italsko-švýcarskou hranici až k vrcholku Liskamm. Na hřebeni se však nacházely poměrně vysoké sněhové převěje a současně bylo vidět, že tudy neprošel živáček. Navázali jsme se tedy na lano a vrhli jsme se kreslit cestu do neporušené sněhové pokrývky.

Po přechodu ledovcových polí nás čekal první prudší výšvih. Sápali jsme se nahoru po kolenou a místy se propadali do vysněžených ledovcových trhlinek. Po zdolání potrhaného svahu na nás čekalo překvapení v podobě velmi vzdušného hřebínku. Šířkou „na jednu mačku“ byl adekvátní cirkusovou maturitou z rovnováhy. Cesta se postupně úžila, lochna pod námi se prohlubovala, sněhová převěj se zvětšovala, čas se překlopil do odpoledního

10

a my jsme znejistili, zda-li vůbec jdeme správnou cestou a zda-li je v našich silách vše do večera zvládnout. Rozhodli jsme se k nečekanému kroku – k návratu zpět. Za horkého slunečního žáru odrážejícího se o ledovec jsme sešli k chatě, před kterou posedávala čtveřice horolezců a jeden horolezecký pes. Po chvilce vzájemného prohlížení a okukování značek outdoorového vybavení jsme poznali, že jsme všichni Češi jak poleno. Dali jsme dohromady hlavy, naše zkušenosti, jejich připravenou trasu v gpsce a rozhodli jsme se, že následujícího rána provedeme druhý pokus o vrchol Liskammu.

11

znovu a lépe Jak jsme řekli, tak jsme udělali. V pět ráno jsme se opět vrhli do studeného rána. Čtveřice českých parťáků vyšla o hodinu dříve a my jsme následovali jejich stopy. Na konci ledovcového pole jsme potkali vracející se dvojici se psem. Cestu vzdali u hřebínku, prý to na pejska byl trochu hardcore. My jsme parodii na provazochodectví absolvovali znovu. Otevřel se nám výhled na další část výstupové cesty, šlo o prudkou stěnu závěrečného výšvihu na vrcholový hřeben Liskammu. V horní části stěny byli patrní lezoucí dva čeští kolegové. K našemu překvapení nedlouho poté již sestupovali dolů. Vystoupali na předvrchol Liskammu, ale jít dál se báli kvůli vysokým sněhovým převějím.

Předali jsme si vzájemně cenné rady a my se vydali do zhruba 200 metrů vysoké ledové stěny. Ač byl její sklon už poměrně strmý, led krásně zachytával hroty maček i cepínu.

Zanedlouho jsme tak dosáhli předvrcholu vysokého 4447 m n. m., kde končily stopy našich českých parťáků. My jsme se opatrnými nášlapy vydali dál do hlubokého sněhu hřebenové převěje, ve které nebyl sebemenší náznak, že by tudy někdy někdo prošel. Kolem jedenácté jsme dosáhli na nejvyšší bod Liskamm Westgipfel 4479 m n. m. (míra bez sněhové čepice).

Naším původním plánem bylo pokračovat na sousední vrchol Liskamm Ost, ale po zhlédnutí hřebínku mezi oběma vrcholy jsme od tohoto nápadu rychle upustili. Sice jsme pro každou

12

bejkárnu, ale tohle bylo i na nás trošku velké hazardování. Sněhová převěj, jakožto jediná případná cesta, byla vychýlena mimo hřeben a hrozivě se nakláněla do údolí. Jelikož jsme si opět objednali počasí „pro důchodce“, dali jsme na vrcholu malou sváču, pokochali se výhledem a posléze jsme mazali zpět, abychom byli dole dříve, než se zvedne oblačnost a chata se nám zahalí do mraků. Zhruba ve tři hodiny odpoledne jsme dorazili na chatu, zbaštili jsme poslední zásoby jídla a vydali se na sestup dolů k autu. Spolu s klesající nadmořskou výškou rapidně stoupala teplota a my jsme se tak bořili do sněhu o poznání víc než při cestě nahoru. Každý krok byl utrpením, těšili jsme se na pevnou půdu pod nohama. Té jsme se však dočkali až ve večerních hodinách u horní stanice lanovky Colle Betta, ke které jsme se doplazili již na pokraji sil. Zvážili jsme sice zdejší bivak, ale představa noclehu v autě s plným kufrem

13

14

15

jídla byla přeci jen silnější než bolavé údy. Vrhli jsme se na úmorný sestup opuštěnou sjezdovkou, která se mezitím změnila k nepoznání. Masy sněhu postupně odtávaly a na lysých místech se začaly klubat první jarní květiny. Na cestě nám již nezbývalo mnoho serpentin do osady Stafal, když se zdáli ozvala bouřka.

V tu chvíli jsme byli rádi, že jsme u lanovky zaťali pěsti a rozhodli se k sestupu do údolí. Poslední výškové metry jsme zapomněli na bolavá chodidla v tvrdých lezeckých botách a uháněli jsme k autu. Pomalejší jedinci naší výpravy schytali do hlavy pěknou dávku obřích krup a byli ztrestáni vydatnou dešťovou sprchou.

Auto i sebe jsme před rozmary počasí zachránili v podzemních garážích jednoho místního hotelu, které jsme adaptovali na soukromou sušárnu a převlékárnu.

Zničení a rozlámaní jsme se poskládali na přední sedadla naší Toitoiky a přečkali takto bouřlivou noc.

16

17

Regenerační pauza

Že se po bouřce vždy vyjasní je nepsané pravidlo. I my jsme se probudili do slunečného a teplého rána.

Popojeli jsme se zcivilizovat o pár kilometrů níže do osady Eyo, kde nám mapa slibovala zdroj pitné vody. Zdejší odpočinkové místo jsme ověsili našimi promáčenými věcmi, pochutnali si na instantních těstovinách a udělali jsme ze sebe opět lidi. Usušení a najedení jsme se vydali do nejbližšího města na šoping. Ještě, že ty supermarkety po celém světě sekají jako Baťa cvičky a Lidl v Ivrei se nikterak neliší od toho horoměřického. S nabalenou zásobou místních pochutin jsme okamžitě prchli pryč z nesnesitelného vedra, k horskému jezeru Lago di Maen, kde jsme měli v plánu pár dnů čerpat energii pro další výstup a vyčkávat na dobré počasí. Ač jsme si po několikadenním pochodu v horách ze všeho nejvíc přáli sprchu, ta dešťová nám moc radosti neudělala. Zvlášť když od našeho příjezdu do kempu pršelo s malými přestávkami čtyři dny v kuse.

18

Výhled předpovědi počasí sliboval v horách pro několik dalších dní nehostinné podmínky a v údolí obdobný jetel. Spát, jíst, spát, jíst, spát, neustále se opakující scénář, který nás velmi brzy přestal bavit. Jediná možnost, jak tu dobu přečkat a neukousat se, spočívala v nastavení adekvátní hladinky. Veškeré zásoby z Vizovic, které jsme s sebou vezli na oslavu dobytých vrcholů, se vytratily během druhého dne u jezera. Kempová recepční se nám „omlouvala“ za počasí, údajně zde bylo celé jaro divné, deštivé, a v červnu zde panují sněhové podmínky jako obvykle v dubnu. „Všude je hodně sněhu, hory jsou nedostupné, chaty jsou zavřené, horští vůdci neprovází a lézt na Matterhorn je absolutně nemožné.“ Tahle věta nás na místě zpražila. Samotná myšlenka dobývat Matterhorn z italské strany je přestřelená i za ideálních podmínek, natožpak to zkoušet jako zimní výstup! Představy o tom, že se na Matese podíváme, se rozplývaly v mlžném oparu s hořkou pachutí. „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko“ rozhodl vůdce výpravy a my se rozhodli vyjet do Červa (neboli Cervinia – výchozí bod výstupu) a omrknout situaci na místě.

19

Base camp červo

V kempu jsme načerpali energii pro naše těla i powerbanky a hned, jakmile předpověď začala slibovat lepší počasí, zahájili jsme přesun se do městečka Breuil-Cervinia ležícího na konci údolní silničky. Během našeho stěhování stále pršelo, nad celým městem visely těžké šedé mraky a nebylo vidět takřka nic z okolních pahorků. Odpoledne jsme se vydali prozkoumat městečko, výchoziště turistických tras a zdejší infocentrum, kde jsme potřebovali zjistit aktuální sněhovou situaci v horských pasážích. Prvním, co nás v Červu zaskočilo, byla jeho liduprázdnost. V celém městečku „chcíp pes“, jediný obchod nebyl otevřený a v ulicích jsme potkali jen pár zbloudilců. Paní v infocentru na nás koukala jako na zjevení, potkat totiž turistu ve vyhlášeném horském středisku, to se fakt často nestává. Z dotazu na aktuální sněhové podmínky se madam málem osypala, neboť do hor přece nikdo nechodí, ani vůdci ne.

Před budovou infocentra stojí cedule s fotografií Monte Cervina s vyznačenou výstupovou cestou, v pozadí je ze stejného úhlu viditelná i hora samotná. Jeden zásadní rozdíl mezi fotkou a skutečností tu byl, Mates byl v reálu celý bílý. V tu chvíli nám došlo, že zkoušet lézt nahoru je

20

stejné jako jít hlavou proti zdi. S mírnou depresí jsme se vraceli na parkoviště na okraji liduprázdného města. Vedle naší Toitoiky parkovalo auto s českou poznávací značkou a my netrpělivě čekali, až se k němu vrátí jeho posádka, která by nám mohla sdělit subjektivnější informace o sněhových podmínkách. Večer jsme se dočkali, k našemu údivu se u vedlejšího auta objevil horolezecký samotář, který se na cestu Liongratem pustil sám bez parťáka. Jarda ze Zlína zkoušel své štěstí i přes nepřízeň počasí, ale dostal se jen nad chatu Oriondé, dál ho sněhová masa nepustila. Své putování byl nucen zpestřit nouzovým bivakem v ruině bývalé stanice lanovky.

Ač jsme Jardu lákali, aby se přidal k nám a pokusil se o výstup ještě jednou, hlad, vyčerpání a končící dovolená ho přiměly zůstat dole. Několik piv přispělo k příjemnému rozhovoru, po němž jsme se rozloučili a odebrali se na kutě odestlané ve svých kárách.

21

cesta do pekel

Budíček v půl čtvrté bezcitně zakončil studenou noc. Nasadili jsme o poznání lehčí batohy než při výstupu na Liskamm. Odlehčili jsme je o náklad pitné vody a spoléhali jsme více na natavený sníh. Do výbavy jsme protentokrát přidali i desinfekci na čištění vody, neboť řešení následků kontaminované vody v takto exponovaném terénu by bylo poněkud komplikované. Do výbavy jsme přidali více lezeckého bordelu a kovových nesmyslů. Kdyby nám to k ničemu nemělo být, tak alespoň abychom vypadali drsně.

S břemeny na bedrech jsme stoupali tmou. Když se začalo rozednívat, zjistili jsme, že jsme tu výstupovou cestu úplně netrefili a stoupáme na opačnou stranu údolí. Jedinou naší možností k návratu na původní trasu byla kamzičí stezka suťoviskem. Po absolvování terénní vložky jsme narazili na turistickou trasu vedoucí k Abruzziho chatě z východního žebra. I když se jedná o standardní trekařský okruh kolem Monte Cervina, bez maček bychom nebyli schopni se hnout z místa. Ač bylo teprve kolem sedmé hodiny ranní, opět nastaly obligátní scény typu „po pás ve sněhu“.

Od chaty Refuge Duc des Abruzzes à l’Oriondé vedly ve sněhu stopy, které jsme následovali. Cesta byla pestrá, vedla střídavě přes skalky a ledová pole. Na jednou kamenném ostrohu jsme si odložili trekové hole, zahrabali jsme je do zhruba půlmetrové sněhové vrstvy. Stopy nás vedly cestou pod hlavním skalním masivem.

22

Slunce již popostoupilo po obloze a začalo ohřívat sníh ležící nahoře na skále. Netrvalo dlouho a místem, kudy jsme před malým okamžikem prošli, se svezla menší lavina. I když jsme se stále bořili jak pitomci, uháněli jsme, co nám síly stačily, mimo lavinová pole. Sněžnicové stopy našeho neznámého průvodce nás dovedly až k úzkému komínu v úžlabí skalní masy. Jednalo se o vysněžený kuloár, či spíše ledové koryto, které pro nás bylo jedinou možnou výstupovou cestou. Mačky i cepín se do podkladu parádně chytaly a komínem se poměrně snadno stoupalo vzhůru. Vše se zdálo být ideální až do chvíle, kdy se proti nám vyřítila sněhovo-kamenná lavina. I když jsme s možnou kamennou smrští předem počítali a měli promyšlený plán, kam uskočit, pocítili jsme na vlast-

23

ní kůži rychlost a sílu, kterou valící se masa měla. Naštěstí to skončilo jen roztrženými kalhotami o hroty maček. Adrenalinovou vložku v podobě rychlého úskoku před lavinou jsme během následujících chvil absolvovali ještě třikrát.

Po 600 výškových metrech kuloáru jsme po kolenou došplhali do sedla Colle del Leone situovaného ve výšce 3580 m n. m. V tu chvíli jsme si mysleli, že už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, suchá skála, trocha lezení a bivak na dosah. Ó, jak jsme se mýlili.

Lví sedlo je počátek skalní lezecké partie, která nekončí a vede až na vrchol. Na cestě je poměrně často a vhodně rozmístěno jištění, ať už jde o nýty, za něž lze cvakat postupové jištění, nebo jsou zde natažena fixní lana. Přeci jen se ale najdou úseky, kde jsme o jistící bod nezavadili, přitom šlo o poměrně strmé, vzdušné a nebezpečné úseky. Doma, při tréninku na skalách, bychom takové pasáže nepřelezli ani „na rybáře“ a tady jsme si troufli rovnou na „free solo“, ani nevíme jak.

24

25

Jelikož panovaly v letních Alpách zimní podmínky, mnoho skalních ploten bylo zakryto vrstvou ledu a my jsme veškeré lezecké pasáže šplhali v mačkách. Na výstupově cestě na člověka čeká několik úseků vysoké, hladké a kolmé skály, na níž je zpravidla připevněno fixní lano, po kterém je nutné vyšplhat. S plně naloženým batohem na zádech, 10 až 20 metrů výšky, téměř bez použití nohou. Skála je většinou tak hladká, že zde není jediná skulinka, kam by se dal vklínit hrot mačky. Erární fixní lano je naštěstí zhruba po pěti metrech přichyceno ke skále prusíkovým uzlem, za který lze v nouzi cvaknout odsedku a na chvíli si „vorazit“. I tak jsou ale tyto pasáže náročnou posilovnou. Ve vyšších polohách Lvího hřebene se již začala citelněji projevovat návětrná strana Matterhornu a lezení se tím mírně ztížilo. Kolem sedmé hodiny jsme konečně nad sebou na skalním ostrohu spatřili ocelovou konstrukci bivaku Refuge Jean-Antoine Carrel umístěného ve výšce 3830 m n. m. Terasa bivaku poskytovala jedinečný výhled na Walliské a Penninské Alpy, čehož jsme využili pro stylovou večeři. Poté, co jsme roztavili dostatek sněhu na následující den, zakuklili jsme se do spacáků a vydali se na kutě.

26

za hranice našich možností

Ve 3:00 nás probudilo šramocení. Během pozdního večera se do chaty dosápala další dvojice italského či francouzského původu a hned brzy z rána se vydala dobývat vrchol. My jsme standardně vyčkali, až vypadnou, a v klidu jsme se sbalili a vyrazili tamtéž. Lezení v chladném a větrném ránu bylo kruté, prsty byly zkřehlé a neobratné při práci s lanem. Doma jsme trénovali na skalách a stěnách, ale vždy v suchu, teple a bezvětří. Nějak jsme v rámci příprav zapomněli jistit a lézt v mokrých, tlustých rukavicích a se spoustou kovových nesmyslů překážejících na sedáku. Dbali jsme na bezpečnost více, než by bylo zdrávo, což nás stálo mnoho času. Strach nás donutil se vzájemně jistit jak podle příručky, což je na Matesovi časově naprosto nemožné. Prvolezec musí „za pochodu“ sázet expresky a druholezec je musí posléze kontinuálně sbírat, není možné jistit druhého lezce ze štandu. Dost jsme se zdrželi v místech dramatických výšvihů, zakloněných převisů a vzdušných přechodů. K časovému prodlení a všeobecnému vzteku přispělo i naše šedesátimetrové lano, které se neustále „cuchalo“, přemotávání trvalo věčnost a v neposlední řadě, po věčném tahání ve sněhu bylo nacucané a těžké jak prase. Původní nápad vzít kraťoučkou třicítku byl mnohem prozíravější.

Nad jedním z výšvihů jsme potkali naše spolubydlící z bivaku, kterak slézali zpět dolů. Prý je nahoře strašně moc sněhu a fakt se to nedá. To nás ostatně neodradilo od pokračování, neb brod je ještě daleko. Byť poměrně pomalu, stoupali jsme směrem k vrcholu Piz Tyndalu (4241 m n. m.). Jižní stěna Matterhornu byla tou dobou ještě zahalená do stínu, přibývající sněhové pasáže se tak překonávaly vcelku pohodlně. Až do místa, kde se fixní lana ztratila do

27

masy ledu. Posléze se i nýty na skále vytratily. S hrůzou jsme zjistili, že veškeré jištění je zhruba 3 metry pod námi, zasypáno sněhovou masou. Stopy našich kolegů také znenadání skončily a žádné jiné dále nepokračovaly.

Stáli jsme v tu chvíli uprostřed mixového pole s hroty maček zakousnutými do tenké ledové krusty. Nad námi se tyčil vysoký skalní masiv a pod námi byla hluboká rokle. Bez možnosti jakéhokoli jištění jsme se posunuli blíže ke skále s nadějí, že najdeme nějaký ten nýt, smyčku nebo lano, které nám ukáže, kudy pokračovat dál. Žádný náznak cesty ale v dosahu nebyl. Všechno jištění bylo pravděpodobně zalito hluboko v ledu. Vzhledem k času a podmínkám bylo pro nás nemožné pokračovat dál.

Game over nastal ve 4100 m n.m. Museli jsme se otočit a začít sestupovat zpět k chatě Karel. Téměř celou cestu zpět jsme proslaňovali, konec lana posledního slaňovaného úseku končil na střeše chaty. S hořkou pachutí v ústech jsme zakempili na vyhlídkové terase chaty a rozhodovali se, co dál. Jelikož

28

29

30

bylo kolem poledního, dát se na sestup k autu by byla čirá sebevražda. Netrvalo dlouho a z okolních svahů bylo slyšet neustálé burácení lavin, které podlehly sluneční výhni a svalily se do údolí. V „našem“ kuloáru bylo tedy krapet rušno. Nebylo zbytí, museli jsme počkat do rána, až bude koryto kuloáru vymrzlé a okolní sněhové masy soudržné.

Zásoby jídla nám rychle zmizely, přešli jsme tedy k válení šunek s jedinečným výhledem na okolní pahorky. Opékajíce se v žáru vysokohorského slunce jsme pročítali návštěvní knihu bivaku Karel. Nejstarší záznamy v tomto svazku pocházely z počátku milénia a mísily se zde jazyky celého světa, češtinou počínaje, rozsypaným čajem konče. Jen hrstce adeptů se podařilo dosáhnout vrcholu, nemálo z nich při tom ještě muselo nouzově bivakovat kdesi pod kameny, neboť se zavčas nestihli vrátit zpět na chatu. Pro další, překvapivě nemalé procento lezců, musel na Karla letět vrtulník. „Od rána napadlo 40 cm sněhu, nelze sestoupit, již pátý den čekáme na vrtulník, ten však nemůže vzlétnout kvůli špatnému počasí.“ Různé variace této věty se v knize objevily mnohokrát.

31

My jsme měli naopak počasí exkluzivní, byla jasná obloha, téměř bezvětří a mohli jsme se tak nerušeně opalovat na terase bivaku. V chatě Karel je umístěno kolem šedesáti lůžek a v sezóně je naplněna nad hranici své kapacity. Spí se na stole, pod stolem, na lavicích, zkrátka všude, kde je kus vodorovné plochy. My jsme však měli celou chatu jen a jen pro sebe. Klid, žádný noční šramot, žádné pranice o roztavený sníh, o vařič, o hrnec, žádné hádky, které mačky jsou čí (tedy hádali jsme se jen my dva mezi sebou), jen slunce, hory a my. Když se svítíčko přesunulo na západ, přesunuli jsme se i my dovnitř do chaty, do spacáků, do snů.

32

Útěk před lavinou Ráno bylo opět mrazivé, sníh a led, který se během zimy dostal dovnitř chaty, nerozmrzal. Sbalili jsme věci do batohů, almužnu za nocleh jsme zanechali v kasičce, zabednili jsme chatu a za svítání jsme se vydali na sestup, resp. seslez dolů. Většinu úseků jsme opět slaňovali, avšak přemotávání zacuchaného lana na každém štandu nás velmi zdržovalo. Cesta od Karla do Lvího sedla nám trvala mnohem déle, než jsme čekali. Nedaleko Colle del Leone jsme potkali dvě osoby sedící na skále, zabalené do termofolie. Další chudáci, tentokrát ze Španělska, kteří byli nuceni nouzově přenocovat. Vydali jsme se na sestup kuloárovým žlabem. Vzhledem k našemu zdržení v horních skalnatých pasážích jsme museli hodně pospíchat, neboť slunce se již pomalu opíralo do sněhových mas nad námi. Ač byl žlab krásně vymrzlý a mačky se zasekávaly jedna báseň, zdál se být kuloár nekonečný. Člověk byl neustále na pozoru, nezaslechne-li někde rachot padajícího kamení či valícího se sněhu.

Naštěstí jsme bez újmy stihli projít nejen celý kuloár, ale i lavinová pole pod ním.

Slunce začínalo žhnout, sníh začal měknout a my se v tu ránu opět bořili jak trotli. Dopoledne jsme dorazili ke kamennému ostrohu, kde jsme si pár dnů předtím odložili hole. K našemu údivu, nejen že hole nebyly zakryté masou sněhu, ale sníh nebyl ani nikde okolo.

Teplé počasí, které v tu dobu panovalo nad Evropou, se projevilo více, než jsme čekali. I my jsme se díky slunečnímu žáru grilovali ve vlastní šťávě.

33

U Abruzziho chaty jsme odložili horolezecký outfit a po trekařské turistické cestě jsme sestupovali do Červa. Značně uťapkaní jsme dorazili k autu, jehož kufr plný jídla jsme na místě vybílili. Nedaleko od nás se k výstupu chystala banda lezců z Polska. Popsali jsme jim aktuální stav sněhu, což je moc nepotěšilo. Ale třeba jim, vzhledem k panujícímu vedru, ty borháky a fixy mezitím vyplavaly na povrch. Poté, co jsme se trochu zcivilizovali a poskládali do auta, naším dalším cílem byl Lidl v Aostě. Ten nás zklamal, jelikož nebyl stejný, jako ten v Horoměřicích, tak jsme trochu bloudili a žádaný sortiment jsme museli pracně hledat. Ale zadařilo se a v podvečer jsme s plnými zásobami jídla, pití i slavnostního pití mířili k hraničnímu přechodu se Švýcarskem v Passo del Gran San Bernardo. Večer jsme dorazili k jezeru Lac du Vernex u švýcarské vesničky Rossinière, kde jsme provedli důkladnou očistu těla i duše. Oslavili jsme, že jsme z toho Matese slezli živi a zdrávi. Do ticha noci promlouvaly jen zvony pasoucích se krav. Neodmyslitelný to zvuk švýcarského venkova.

34

35

Sbohem, Alpy!

Padající ranní rosa u jezera společně s klubajícím se slunkem nás vyhnaly ze spacáků. I když jsme si mysleli, že je ještě nekřesťanský čas na vstávání, bylo to „za pět minut dvanáct“. Nedlouho poté se cesta kolem jezera proměnila na pejskařskou zónu, posléze i na stezku pro traktory.

Rozhodli jsme se popojet více na sever a do našeho itineráře zařadit také nějakou tu kulturně-historickou vložku. Stejně jako u nás, i ve Švajcu je léto ve znamení rozkopaných silnic. Objížďka nás zavedla do středověkého městečka Gruyères s proslulým hradem a malebným podhradím. Jakmile jsme vystoupili z klimatizovaného auta, dostali jsme horkou facku. Teplotní rozdíl mezi horami a nížinou byl nejméně 30°C. Kulturní vložka v takovém podnebí proto pro nás byla víc než úmorná. Raději jsme zavrhli všechny další kulturně vzdělávací položky a jeli jsme se koupat.

Téměř již tradičně jsme zastavili u Brienzersee, okoupili jsme jednu z mnoha soukromých plážiček a naskákali do vody. Čochtání v blankytně modrém jezeře v obklopení tyčících se hor, to byl ideální odpočinek po namáhavém výstupu.

36

Náš roadtrip pokračoval v podobném duchu přes Sustenpass k řece Reuss. Na vrcholku pasu byly ještě obří masy sněhu, vyfrézované do kolmých, zhruba pětimetrových, stěn.

Velmi horké počasí, které v tu dobu sužovalo Evropu, však udělalo své. Na silnici před námi se svezla hromada odtátého sněhu a zablokovala tak veškerý provoz přes horský pas. Jedinou možností bylo odklidit sněhovou nadílku svépomocí. Seběhli se pasažéři ze všech stojících aut a rukama shazovali sněhové hroudy dolů do údolí. V koloně stojících vozidel se našel jeden terénní vůz, který posléze zbytky závěje projel a vytvořil tak cestu pro ostatní. O několik zatáček níže se další masa sněhu svezla na silnici, akorát ve chvíli, kdy jsme tudy projížděli, a lehce nám plácla do zadní části auta.

Užívali jsme si poslední alpské výhledy, u Andermattu jsme se rozloučili s posledními třítisícovkami a od městečka Chur jsme směřovali na sever k Bodamskému jezeru.

Poslední štíty okolních hor zůstaly za námi a my jsme přemýšleli, kdy zase nastane příležitost oprášit mačky a cepíny v Alpách.

Třeba nás zase jednou po několika pivech napadne nějaký telecí nápad. Takže příště ahoj, Matýsku!

37

38

obsah Na počátku všeho bylo...

2

Kterak jsme činky na ještěd nosili

3

Kudy tudy na vrchol?

5

Jedu na sever, jedu na jih

6

Do stopy!

7

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se

10

Znovu a lépe

12

Regenerační pauza

18

Base camp Červo

20

Cesta do pekel

22

Za hranice našich možností

27

Útěk před lavinou

33

Sbohem, Alpy!

36

Obsah

39

39

40