ROZHOVOR s Nikolou Sedláčkovou

Fotbal je mi šitý na míru!

ROZHOVOR S FOTBALISTKOU NIKOLOU SEDLÁČKOVOU

Jak se máš?

Dobře! Mám po práci, takže teď už jenom pohodička.

Kdo tě přivedl k fotbalu?

Byli jsme parta dětí, dva kluci, dvě holky. Nejdřív jsme začali s karate, ale potom nás kluci dotáhli na fotbalový trénink, kde jsme byly mezi zhruba dvaceti kluky jen dvě holky, což bylo v té době samozřejmě nenormální, i když nám to tak vůbec nepřipadalo. Rodiče z toho moc nadšení nebyli. Ne že by mi fotbal přímo zakazovali, ale asi by mě raději viděli v něčem jiném. Mě ale fotbal začal bavit, chytla jsem se a už jsem u něj zůstala.

Jaké byly tvé fotbalové začátky?

Začala jsem s klukama jezdit na zápasy a protože jsem byla nejmladší, nejmenší a navíc holka, tak jsem nemohla odmlouvat. A tak jsem se ocitla v bráně. Dodnes si pamatuju na zápas, kdy jsme dostali asi 17 gólů. To bylo tehdy pro mě jako pro malou holku hodně traumatizující.

Kudy vedly tvé fotbalové kroky?

Začala jsem asi v 7 letech na vesnici. A potom zhruba ve 14 letech jsem dostala nabídku jít do Hodonína, kde jsem hrála asi 4 roky, než mě oslovilo Slovácko. Nejdřív jsem hrála za juniorky a pak jsem asi v 17 letech přešla do áčka žen. Ty začátky tam nebyly úplně jednoduché, protože jsem nejdřív odehrála třeba jen 10 minut z celého zápasu, ale postupně jsem dostávala víc a víc prostoru. Musela jsem si to vykopat. V tom vidím velký rozdíl oproti dnešku.

V čem konkrétně?

My jsme to měly jako mladé hráčky v áčku opravdu těžké, musely jsme se prokopat přes starší holky, na kterých to stálo. Dnes už těch týmů a ani holek není tolik a holky to dnes mají dost ulehčené, protože o ty své pozice nemusí tak tvrdě bojovat. Mě to v podstatě mrzí i za ty holky samotné, protože ta cesta ti dá hrozně moc...

Máš nějaký fotbalový vzor?

Mám. Od malička je to bývalý brazilský obránce Roberto Carlos, který hrál za můj oblíbený Real Madrid. Vždycky jsem obdivovala jeho styl hry. Je to rychlostní typ hráče, který má v noze dělobuch.

Messi, nebo Ronaldo?

Já netíhnu ani k jednomu z nich. Pro mě jsou to spíš takové modelíny, které se předhánějí v něčem, čemu pořádně nerozumím. Ale kdybych si měla jednoho z nich vybrat, tak řeknu Ronaldo. Přijde mi týmovější.

Co by podle tebe nejvíc pomohlo ženskému fotbalu ke zviditelnění?

To je těžké. Ženský fotbal vnímají lidi jinak než mužský. Často se u fanoušků setkáváme i s takovými ohlasy, že patříme do kuchyně k plotně. Zviditelnění ženského fotbalu by mohla pomoct genderově vyvážená forma reklamy. Kdyby se v reklamách společně s klukama objevovaly i ženy – fotbalistky. Jinde ve světě to tak funguje.

Máš nějaké předzápasové rituály?

Dneska už ne, ale měla jsem. Dřív jsem se před každým zápasem večer dívala na film Transformers.

Kolik jsi za svoji kariéru dostala červených karet?

Jednu. Hrály jsme s reprezentací kvalifikační zápas v Ázerbájdžánu. V tom Text a foto: Kateřina Nosková

Text: Tomáš Ježek,zápase nejdřív zfaulovaly mou nejlepší Foto: Kateřina Nosková kamarádku tak, že měla rozseknutou hlavu. Vylítla jsem na rozhodčí a za to jsem dostala první žlutou kartu. Následně jsem dala gól hlavou a v té euforii jsem si sundala dres. Za to byla druhá žlutá a šla jsem ven. Já ale moc karty nedostávám, jsem moc hodná. Občas dostanu žlutou, ale spíš za kecy.

Co tě dokáže na hřišti vytočit?

Na hřišti rozhodčí a určité typy hráček. Teď jsme nedávno hrály s Brnem, jedna mladá holčina mě zfaulovala a následně na mě ještě vyjela, ať vstanu a neválím se. Nemám ráda, když mladá „telata“ štěkají na starší. Měl by tam být aspoň nějaký základní respekt.

A co tě dokáže vytočit mimo hřiště?

Nedochvilnost. A když se se mnou někdo baví a dívá se při tom do telefonu.

Snažíš se mladším holkám z týmu předávat zkušenosti, nebo to není tvoje parketa?

Trenér to po mně chce, ale já na to moc nejsem. Když ale vidím, že mladším holkám můžu pomoct a ony pomoct chtějí, tak jim poradím. Ale spíš tím způsobem, že jim řeknu, jak bych to udělala já, ne jak to mají dělat ony. Třeba do toho časem dospěju.

Jako hráčka jsi velice univerzální – na jakém postu se cítíš nejlépe?

Cítím se dobře na každém postu, ale nejvíc mi sedí střed obrany. Tam mám přehled a můžu si tým dobře odřídit. Nejvíc by mě bavil asi kraj zálohy, ale už na něj bohužel nemám roky. Tam se nemusíte až tak extrémně soustředit na bránění a můžete víc tvořit hru.

Na jakém postu bys naopak hrát nechtěla?

V útoku. Já netrefím bránu. Je mi hrozně malá.

Když dáš gól, tak je to ale o to lepší pocit, souhlasíš?

Dát gól je samozřejmě hezký pocit, když jsi v té euforii. Já se ale neumím radovat. A to se netýká jen fotbalu, ale i osobního života. Neumím dát najevo emoce. Držím je v sobě.

Máš spočítané, kolik jsi dala za svou kariéru gólů?

Přesně spočítané to nemám, i když by to asi nebylo tak těžké. Určitě to není víc než deset gólů... Ale když jsem se nachomýtla u nějakého přímáku nebo penalty, tak mi to myslím vždycky vyšlo.

No... já si vzpomínám minimálně na jednu neproměněnou penaltu...

... která byla do tyčky s Brnem, ano, já vím... Ale ta byla fakt jediná!

Když uděláš v zápase chybu, ať už je to neproměněná penalta nebo minela v obraně, neseš si to pak v sobě a ovlivní to tvůj další výkon?

Ano. I když se snažím to do konce zápasu vytěsnit, tak podvědomě to v sobě pořád mám. A trápí mě to ještě dlouho po zápase. Záleží, s jakým soupeřem se ta chyba stala. Když s nějakým slabším soupeřem, tak to mám v hlavě třeba týden. Když jde o Spartu nebo Slavii, tak třeba i půl roku.

V roce 2017 jsi dostala nabídku přestoupit po devíti letech na Slovácku do Slavie, současného nejlepšího českého klubu – jaká byla tvoje reakce? Váhala jsi?

Dlouho jsem váhala. Když někde hraješ deset let, tak je těžké všechno opustit. A pro mě jako pro citlivého člověka to bylo o to těžší. Nakonec jsem si ale řekla, že už je asi na čase to zkusit a jít do toho. Chtěla jsem se výkonnostně posunout dál.

Jak sis jako holka z Moravy zvykala na život v Praze?

Nezvykla jsem si. První dva roky pro mě byly opravdu těžké. Někam jdeš a nevíš kam, nikoho neznáš. To se ti v Hradišti nestane. Praha pro mě byla strašně cizí. Chodila jsem prakticky jen do práce, na trénink a zpátky domů.

Byla jsi třeba na Karlově mostě?

(dlouhé zamyšlení) No... památek jsem za ty tři roky moc neprošla, vlastně asi žádnou. Často jsem chodila na Náplavku. Ale jo, na tom Karlově mostě jsem myslím byla... minimálně vím, kde je!

Co ti v Praze nejvíc chybělo?

Hradiště samotné. Klid malého města. Já nesnáším davy lidí, takže třeba jízda metrem pro mě byla utrpení. Velká města pro mě nejsou.

Jaké bylo nastupovat v dresu Slavie proti bývalým spoluhráčkám ze

Slovácka?

Nebylo to jednoduché. Nejdřív jsem chtěla napsat do smlouvy, že proti Slovácku nebudu hrát. Potom jsem to ale přehodnotila. A bylo to hodně zvláštní... přijedeš domů a všichni od tebe mají nějaké očekávání, všichni tě sledují. A já pozornost nesnáším. Kdyby bylo na mně, hraju fotbal bez diváků.

Z mého pohledu je to v současné době tak, že někde nahoře je Sparta a Slavie, pak je mezera, Slovácko, mezera a pak zbytek pelotonu.

Proč to tak je?

Je to na prvním místě o penězích. Když se někde objeví talentovaná hráčka, vytáhne si ji Sparta, nebo Slavie. Dokud tady ty nadějné holky nebudou zůstávat, těžko se to změní, protože kvalita je potom samozřejmě na straně soupeře. Je hrozně těžké proti nim hrát, když vám po sezóně odejde třeba šest kvalitních hráček, nemáte pak na čem stavět. Ve Spartě a Slavii mají ten základní kámen, který tvoří osm až devět hráček, pořád stejný a tým jenom doplňují těmi talenty, co k nim přijdou. A potom je to samozřejmě o psychice. Mladé holky, ale kolikrát i ty zkušenější, mají z těchto silných soupeřů podvědomý strach, takže potom nepředvádí takové výkony, jaké standardně předvádí. Jindy jsou víc vidět, jsou živé, aktivní, ale v těchto zápasech se schovávají, neříkají si o přihrávky a bojí se.

Jaké jsou ve fotbale tvoje největší přednosti?

Asi v organizaci hry jako takové. Naučila jsem se hodně komunikovat a řídit si to lidově řečeno „hubou“. A standardky.

... a slabiny?

Nedůraz v soubojích. Jsem moc měkká. Bojím se, že holkám ublížím. S klukama je to něco jiného, do těch klidně zajedu. (smích)

Máš za sebou několik zápasů za reprezentaci a v dresu Slavie jsi nastoupila taky v Lize mistrů – co je pro tebe víc?

Určitě reprezentace. Ta je pro mě světovější. Je to extra výběr dvaceti nejlepších hráček České republiky, takže to pro mě byla velká pocta a zároveň odměna. Na druhou stranu při zápasech Ligy mistrů jsem měla opravdu husinu a bylo to pro mě emotivnější. Možná je to nesrovnatelné...

Máš ještě nějaký fotbalový sen?

Chtěla bych ještě zkusit cizinu. To je střípek, který mi chybí do té mozaiky. Ale už jsem na cizinu asi stará, nejlepší je odejít tak do 24 let, kdy se ještě jako hráč rozvíjíš. Kolem 25 let se rozvoj utne, jestliže tedy nejsi extra talent. A to já nejsem a nikdy jsem nebyla. Měla jsem všecko dost vydřené. Někdo udělá nožičky napoprvé, mně to trvalo třeba tři roky a ještě s dopadem. To dělám doteď. (smích)

Opravdu si myslíš, že by ses dostala tam, kde jsi teď, bez talentu?

Tak asi trošku talent mám, ale kdybych to měla vyjádřit procentuálně, tak 30 % je talent a 70 % píle a dřina.

Máš nějaký „nefotbalový“ sen?

Mám. Chtěla bych dělat MMA (smíšená bojová umění, pozn.red.). Vždycky jsem k bojovým sportům tíhla. Není to o tom, že dáš někomu přes hubu a sama jsi samá modřina. Líbí se mi ten sport jako takový. Je boží! Jsem holt taková romantická duše...

Až skončíš s aktivní kariérou, chtěla bys u fotbalu pokračovat třeba v pozici trenéra?

Chtěla. Já už jsem měla tu čest trénovat juniorky Slovácka v roce 2015, kdy jsme vyhrály titul. Moc mě to bavilo. Ty holky jsem dobře znala a lidsky jsme si sedli i s druhým trenérem. Problém je, že se mi nechce studovat. Myslím si, že tu teorii, kterou do tebe nahustí, pořádně nevyužiješ. Není nad praxi.

Byl někdy okamžik, kdy jsi chtěla s fotbalem skončit?

Ne. I když jsem měla přetrhaný křížový vaz v koleni, což je dnes pro holky často důvod k ukončení kariéry, tak mě to ani tehdy vůbec nenapadlo. Řekla jsem si, že se dám do určité doby do pořádku a tak se i stalo. Tu nohu jsem měla stoprocentně připravenou. Hodně jsem si vytrpěla, ale stálo to za to.

S jakou celebritou bys chtěla strávit večer?

Nikola Sedláčková (*1990, Kyjov)

je česká profesionální fotbalistka hrající na postu obránce. V současné době hájí barvy ženského týmu 1. FC Slovácko, kde prožila většinu své fotbalové kariéry. Díky svým výkonům zaujala pražskou Slavii, kam po dlouhých devíti letech na Moravě v roce 2017 přestoupila. V sezóně 2019/2020 slavila s týmem Slavie titul v 1. lize žen. Nikola nastupuje jak na pozici stopera, tak i na krajích obrany. Její předností je kopací technika a organizace hry. Talentovaná fotbalistka má na svém kontě i několik startů v seniorské reprezentaci žen včetně kvalifikace na EURO nebo na mistrovství světa a odehrála také několik zápasů v Lize mistrů. V srpnu 2020 přestoupila ze Slavie zpět do týmu 1. FC Slovácko.

Je jich víc. Se Simonou Krainovou, Pepou Vojtkem a Evou Burešovou. A kdyby ještě žila, tak s Věrou Špinarovou, tu jsem milovala.

Na jakém filmu jsi byla naposledy v kině?

Na filmu Attila. Je to dokument o slovenském MMA bojovníkovi. Byla jsem v kině sama a brečela jsem.

Jak nejraději odpočíváš?

Při běhání. A vaření. Já moc odpočívat neumím...

Jak vypadá tvůj ideální volný večer?

Ráda si zajdu někam na drink. Nebo se jdu jen tak sama projít, dám si sluchátka do uší, zapnu Kabáty a jdu.

Jak vypadají tvoje večery před zápasem?

Nachystám si věci, uvařím jídlo na další den, pustím televizi a jdu brzo spát. Zásadně před zápasem nepiju a nechodím ven.

Máš nějakého blízkého člověka, za kterým můžeš jít, když je ti špatně?

Když jde o fotbalové záležitosti, tak ano. Mám kamarádku, která hraje fotbal za Ajax Amsterdam, a s tou si voláme a píšeme skoro každý den, posíláme hlasovky... Řešíme spolu fotbalové věci. Osobní ne. Ty jsou jenom moje a nechci se o ně s nikým jiným dělit. Ale někdy si všechny ty myšlenky, které se mi honí hlavou, vypíšu na papír. Mám deníček, kterému se svěřuji.

Je něco, na čem ujíždíš?

Na dětských a fantasy filmech jako Pokémoni a Želvy Ninja, to je od malička moje srdcovka. A teď jsem na mobilu začala hrát Šmouly. Už mám celou vesničku. A pak taky ujíždím na čokoládě, to je ale spíš závislost.

Co ti dělá v životě největší radost?

Když ráno vstanu, můžu se hýbat a jsem zdravá. Od té doby, co jsem měla zraněné koleno, se o sebe víc starám. Dřív jsem před zápasem chodila na párty, měla špatnou životosprávu a nevážila si určitých věcí. A vyústilo to tím zraněním. Na druhou stranu jsem ale za něj i vděčná, protože mi otevřelo oči a změnilo mě.

Kde vidíš sama sebe za deset let?

Dovedu si představit, že se odstěhuju natrvalo někam do ciziny, třeba do Nizozemska, to je mi jako země blízké. Nemám tady žádné závazky.

Za co jsi v životě nejvíc vděčná?

Za to, že můžu hrát fotbal a že jsem se v něm našla. Je mi šitý na míru.