Skrz naskrz 12/2019

SKRZ naSKRZ

STUDENTSKÝ UNIVERZITNÍ ČASOPIS Téma: Jiný kraj, jiný mrav

Skrz naskrz

(studentský multioborový časopis) Ročník V., 2019, číslo 8. Šéfredaktor: Kateřina Žáková Zástupce šéfredaktorky: Dominik Šípoš Redaktoři: Markéta Pirklová, Barbora Bejdáková, Jakub Vít, Denisa Malá, Jan Bolehovský, Kateřina Bachůrková, Nikola Smutná, Dana Brandejská, Tereza Kluchová, Nikola Poláková, Kateřina Doležalová, Nedůtklivá, Martin Šeba Grafická úprava: Natálie Medová Chcete se taky podílet na tvorbě časopisu?

Napište na tento email: katerina.zakova@uhk.cz 2

Obsah Úvodník Bulharsko očima delegátky Sociální praktikum v Irsku Život teenagera v rozporuplné Indii Koňmo Evropou aneb putování včera a dnes Rozhovor s Kristýnou Dufkovou Rusko, škola a já aneb jak, proč a kdy vyjet do zahraničí Vietnam, země plná překvapení Z Bělehradu do Prahy – rozhovor s Milanem Soviljem Sto lidí, sto chutí Češi v Chorvatsku Země česká, nový domov můj Úžasná Itálie Let´s talk! Pardubice Česká archivní společnost – z občanského sdružení spolkem Click and feed Recepty Básně Politologický klub UHK Beseda o vzdělávání učitelů S námi je správný začátek hračka Aula Jana Krause Zdroje

5 6 9 14 21 23 28 32 44 50 52 56 59 62 64 66 70 72 73 73 74 75 76

3

4

Úvodník Vážení čtenáři, poprvé v tomto akademickém roce vás vítáme u studentského univerzitního časopisu Skrz naskrz, na kterém se podílí studenti napříč všemi fakultami. Ke konci minulého roku se redakce potýkala s poněkud nepříjemnou personální krizí, ale nyní mohu s potěšením konstatovat, že se ji podařilo zažehnat. Máme celou řadu nových nadšených redaktorů, a proto vám nyní můžeme nabídnout toto obsahově bohaté číslo.

Na rozdíl od minulého čísla, které se týkalo české národní povahy, jsme se tentokrát rozhodli obrátit pozornost za hranice našeho státu a zaměřili jsme se na cizinu a cizince, jak už je konec konců patrné z titulu „Jiný kraj, jiný mrav.“ Můžete se těšit na řadu rozhovorů, ať už s lidmi, kteří mají osobní zkušenost z Erasmu či práce v zahraničí, nebo s cizinci, kteří žijí v České republice. Kromě rozhovorů tu najdete i články o cestovatelských zkušenostech našich redaktorů, o tom, jak prožívali lidé cestování v dobách minulých, nebo zamyšlení nad chováním Čechů k cizincům.

Věříme, že oceníte i novinku tohoto čísla, a to rubriku recepty. Abychom umožnili čtenářům obdivovat krásu naší mateřštiny, dali jsme stejně jako v minulém čísle prostor poezii.

Za celou redakci vám přeji mnoho úspěchů na akademické půdě a také pár chvilek klidu, které budete moci strávit s šálkem kávy a výtiskem Skrz naskrz. Doufáme, že vás bude jeho četba těšit stejně, jako nás těšila jeho příprava.

Za redaktory Kateřina Žáková

5

Bulharsko očima delegátky Bulharsko je destinací, kterou meziročně navštíví přes 200 tisíc Čechů. Turisticky je Bulharsko velmi známé a oblíbené už jen z důvodů cenové dostupnosti, časově krátkého letu a levnější útraty na místě.

My se dozvíme, jak to chodí z jiného pohledu než z pohledu turisty. Z pohledu delegátky Renaty Pirklové, která měla možnost si tuto práci vyzkoušet na tři měsíce.

Co bylo obsahem tvé práce?

Bylo toho poměrně dost. Především asistence na letišti. Když klienti přiletěli, musela jsem se jich na letišti ujmout. Vždy jsme s nimi jeli autobusem na jejich hotel a během jízdy jsme jim dávali veškeré informace o Bulharsku, kam na výlety a podobně. Potom jsme chodili po hotelech a řešili problémy našich klientů.

Bylo to časově náročné? Mohli ti lidé volat i v noci?

Bylo. Lidé mohli volat kdykoliv 24 hodin denně.

Jaké byly nejčastější důvody, problémy lidí, proč ti volali?

Nejvíce měli lidé problém s pokojem, to byla nejčastější stížnost. Například, když přiletěla rodina s miminkem a neměla přichystanou dětskou postýlku, tak jsem to musela vyřešit a postýlku sehnat. Nebo že jsou rozbitý postele. Časté také bylo, že třeba neměli výhled na moře a podobně.

Víceméně banality, ale člověk musel vždy vše rychle vyřešit.

6

Jak to bylo s přístupem k tobě ze strany klientů? Byli slušní?

Hodně záleželo na lidech. Někteří byli velmi milí a řekli, že nás budou potřebovat jen v krajních situacích. Někteří zas přesně naopak, volali i kvůli toaletnímu papíru na toaletách, nebo proč bazén má jiné trysky než byly na fotografiích. Zkrátka lidi jsou různí a někteří dosti nároční.

Byla tam nějaká jazyková bariéra nebo ti stačila dobrá znalost angličtiny?

Speciálně v Bulharsku je velká jazyková bariéra. Bulhaři mají svou cyrilici, je to něco jako azbuka, ale jsou tam malé rozdíly. Angličtina mi byla de facto k ničemu.

Bulhaři anglicky nerozumí. Lépe rozumí česky nebo německy. Ze začátku to pro mě byla celkem přítěž a člověk se musel učit za pochodu.

Bulharsko je prý levnou destinací. Je to pravda? Na jaké ekonomické úrovni žijí?

Asi takhle, kdo tam byl před padesáti lety, tak je to tu pořád stejné, nic se nezměnilo, ekonomika je na nízké úrovni. Na naše poměry je to tam velmi levné.

Jaké jsi měla bydlení? Vím, že ty, jako delegátka, si ubytování měla zajištěné, ale povedlo se ti proniknout do toho typického bulharského bydlení?

Já, jako delegátka, jsem bydlela na hotelu.

Po nějakém čase jsme se přestěhovaly do bytu s jednou kamarádkou, která zastávala stejnou funkci. Jejich typické bydlení je ve starším stylu. Z venku je to otřesný, ale uvnitř už je to poměrně zrenovované. Podařilo se mi seznámit se s místním, jmenoval se Marcel, ten nás jednou vzal ke své babičce. Bydlela v jedné vesničce nedaleko hlavního města.

Měla menší dvougenerační rodinný dům.

Pořád je tam vidět ten balkánský styl.

Dům měl velký balkon s výhledem na moře a tím jsem byla naprosto ohromena.

„…je to jeden velký chaos.“ A jak jsi to měla s dopravou za klienty?

Doprava v Bulharsku je prý poněkud chaotická.

Měla jsem možnost auta. Ale dopravní situace v Bulharsku je dost specifická.

Nedávají blinkry, nekoukají doprava, doleva. Zkráceně je to jeden velký chaos. Po čase jsme se přizpůsobili a říkali si: „Vždyť jsme v Bulharsku.“ A také to neřešili.

Měla jsi i nějaký volný čas? Jak jsi ho trávila?

Tak ten jsem víceméně neměla. Ten jsme měli třeba až večer. Jednou jsem měla volno v deset večer, ale zrovna mě zavolali klienti, že jejich dcera má bolesti břicha, takže jsem musela s nimi na polikliniku a z volna bylo nic.

Ale když už jsem volno měla, tak jsme vyrazily s kamarádkou za místními, podnikaly jsme s nimi výlety, snažily jsme se naučit bulharsky. Bylo to hodně multikulturní.

7

Poznala jsi místní lidi? Jací Bulhaři jsou?

Tak to je složité specifikovat. Bulhaři jsou lhostejní ke všemu. Vše měli, jak se říká, na háku.

Nejsou to zrovna ani žádní pracanti. Nejsou ani přizpůsobiví k cizincům. Neměli ani snahu s námi mluvit anglicky, ale to hlavně starší lidi.

Navštívila jsi i místní trhy?

Ve Varně, nebo na Zlatých pískách, tak tam je to proslulé největšími obchůdky s růžemi. Ze kterých dělají domácí krémy, vůně, mýdla a podobné kosmetické věci.

Vše je to čistě jen z růží, což byla taková nejvíce zajímavá věc. Tohle je přímo jejich, růže pěstují a potom na trzích prodávají, je to taková jejich rarita.

Měli jste nějaký pracovní kolektiv?

Bylo nás tam pět delegátů na Bulharsko.

Jedna v Albeně, tři ve Varně a jedna na Obzoru. Ale jako kolektiv jsme se sešli málokdy, časově to ani moc nešlo.

Jak fungovala komunikace mezi vámi a klienty?

Vždy jen přes telefon. Nebo jsme měli info-knihy s naší fotkou, které ležely vždy na recepci v daném hotelu. Také jsme jim dávali přímo své vizitky. Někdy se stávalo, že jsme byli mimo signál a to byl pak velký problém. Vždy se ale vše vyřešilo.

„V autě nechávají vizitky…“ Jakou má Bulharsko přírodu, pláže?

Krásný pláže. Jsou pláže, které jsou v té turistické zóně. Jsou hezké, ale nejsou tak čisté. Pak jsou moře, kam chodí místní 8

lidé, a to jsou nádherné pláže. Jelikož jsou turisty neobjevené. Většinou tam vedou cesty lesem, kam kloudně ani auto neprojede, ale stojí to za to.

Objevila si tam něco nového, neobvyklého?

Asi to, jak parkují. Oni parkují auto na auto. Nenechají vám tam ani místo, abyste mohli vyjet. V autě nechávají své vizitky s kontaktem. Vy si pak zavoláte, oni vám uhnou a zas zaparkují zpět.

A tahle to tam fungovalo normálně.

Jakou největší zkušenost ti to přineslo?

Umět si zorganizovat čas. Takže organizační schopnosti jsou teď u mě úplně na jiné úrovni. Pak hlavně, že člověk si musí věřit. A další důležitá věc je zvládat všechen ten stres, který se na vás valí ze všech stran. Musím přiznat, že domů jsem se vrátila zocelená.

Markéta Pirklová

Sociální praktikum v Irsku Mnoho z našich přátel touží vycestovat – ať už za účelem kulturního obohacení či za ziskem nových životních zkušeností, nebo prostě a jednoduše „chtějí na chvilku zmizet“, utéct od problémů každodenního života.

Mně a Báře se poštěstilo. S podporou programu Erasmus + (a v rámci sociálního praktika na naší střední škole) jsme dostali skvělou příležitost vycestovat na ostrovy - konkrétněji do Anglie či do Irska a vyzkoušet si práci „pomocníka“ v sociálním zařízení (školce či domově důchodců). Nejenom že to byla možnost poznat novou zem, navíc jsme si mohli vyzkoušet práci v cizině, což je velice cenná zkušenost. Třešničkou už na tak dost sladkém dortu byl fakt, že toto praktikum pokryl

grant programu Erasmus +, tudíž bylo potřeba pouze složit kauci na letenku („kapesné“ i pobyt v rodině nám byl uhrazen).

Podmínky byly prosté – navštěvovat přípravné kurzy a pilovat jazyk. Mnohé z nás doprovázela nervozita (hlavně z obávaného „irského přízvuku“, našly by se ale i jiné obavy).

Bára se proto rozhodla dát dohromady pár rad a tipů, které vám jistě na vaší cestě za dobrodružstvím a novými zkušenostmi dodají trochu té potřebné jistoty.

Já se zaměřil na téma (ne)samostatnosti v cizí zemi – jak moc je či není potřebná.

9

TIPY PŘED VÝJEZDEM NA ERASMUS

1. Dobře zvol destinaci!

Možná se Vám to bude zdát jako hloupost, možná jako samozřejmost, ale správná a dobrá volba Vaší destinace je úplný základ.

Jestliže jste se rozhodli pro Erasmus, ale ještě váháte kam, prvně si zjistěte, jaké země má Vaše fakulta „spřátelené“, to je základ. Pohledejte se něco málo o dané zemi a městu, ve kterém potencionálně budete trávit další semestr nebo dva. Přečtěte si o kultuře místních lidí, jejich zvycích a tradicích, o jejich jazyku nebo historii. Najděte si, jak univerzita v dané lokaci vypadá, v jaké části města se nachází nebo jaké je její prostředí.

Zohledněte všechny tyto věci, a dobře si rozmyslete, co máte rádi a co Vám je nejsympatičtější. Erasmus je přeci jen více o poznávání nové země a kultury než o studiu. Volte podle svých pocitů, abyste se zde Vy mohli cítit co nejlépe, nejpohodlněji a Erasmus si užili se vším všudy.

2. Zjišťuj si!

Jestliže už máte vybrané místo, je načase vzít si tužku a papír a hádejte co…? Ano, opět zjišťovat, ale více a více konkrétněji!

Nyní už můžete pohledávat, jaké jsou ve Vašem budoucím městě nebo jeho okolí zajímavá místa. Mohou to být památky, příroda, kavárny, knihovny, divadla, sporty. Záleží jen na tom, jak rádi trávíte volný čas.

10

3. Dostupnost Kéž by mě tato věc napadla při každém mém výjezdu, ale bohužel.

Hledejte bydlení, které není desítky kilometrů od školy, popř. od místa, o kterém víte, že budete navštěvovat častěji např. centrum města nebo nějaký podnik.

4. Mapy Nové město, nové uličky, pouliční lampičky, a všechny vypadají totožně. Až Vám bude obtížné najít i nejbližší obchod, vysekají Vás z toho mapy. Já konkrétně použila off-line Mapy.cz, které jsem si před odletem na Erasmus stáhla. Popravdě jsem děkovala Bohu. V naprosto novém prostředí je zprvu těžké si zapamatovat i cestu ze školy domů.

5. Co s sebou?

Pečlivě si rozmyslete, co všechno s sebou hodláte brát. Každá země má svá specifika, proto obsah kufru volte logicky a strategicky. Nutné jsou doklady, dokumenty týkající se školy a ubytování, peníze, mobil a nabíječka, notebook nebo tablet. V případě nutnosti se dají ostatní věci naštěstí lehce dokoupit.

Doporučujeme se vydat na Erasmus s nějakým tím místečkem pro případné suvenýry, cetky a šmuky pro babičky a dědečky.

6. Užít si výjezdu!

V prvé řadě se Vám bude zdát Erasmus jako halda povinností a papírování. A také to tak je, ale jen z malé části.

I přesto ale nezapomínejte, že hlavní je poznávat novou zemi, místa, jazyk, kulturu, cestovat, seznamovat se, sbírat zkušenosti, a hlavně nasbírat krásné vzpomínky.

Nebojte se si Erasmus užít a obohatit tak sebe i své studium.

Přejeme, aby se Váš Erasmus vydařil!

Jak důležitá je (ne)samostatnost v cizí zemi?

Každý preferuje jiný přístup – záleží, zda radši cestujete ve skupině kamarádů či příbuzných, nebo jste „vlkem samotářem“.

Já se osobně vždy viděl v první zmiňované skupině, a to hlavně díky mému „vytříbenému“ orientačnímu smyslu. Proto se mi neskutečně ulevilo, když jsem se dozvěděl, že budu sdílet střechu nad hlavou s mými dvěma přáteli – věděl jsem jistě, že se od nich nehnu ani na půl kroku. Jak se ale brzy dočtete, ne vždy se mi to vyplatilo – berte to jako úvahu nad tím, zda je lepší se v cizině pohybovat sám, nebo si s sebou vzít pár přátel: 1. První den jsem chtěl „obhlédnout terén“.

Kamarádi mi nabídli, že mne doprovodí, já chtěl však projevit samostatnost, takže jsem odmítnul. Cesta byla příjemná – uchvátila mne hlavně místní krajina v kombinaci s vycházejícím sluncem, které se již objevilo na horizontu - ještě nikdy jsem něco tak hezkého neviděl; člověk zkrátka neví, kam se dříve podívat.

Teď vím ale jistě, že jsem se měl tehdy nejprve podívat do kapsy, protože bych zjistil, že postrádám telefon s mapami.

Můžu vám odpřisáhnout, že takhle krátký kus cesty jsem tak dlouho ještě nešel (ty ulice vypadaly tak nějak stejně). Měl jsem jít s mými přáteli - trocha té nesamostatnosti by se mi hodila.

2. Do práce jsem to měl od bydliště pěkný kus cesty, proto jsem byl rád za možnou 11

vlakovou dopravu. Kamarád se mi dokonce nabídl, že mi najde, v kolik mi vlaky pravidelně jezdí – já jeho pomoc samozřejmě přijal. Po jeho „důkladném prozkoumání webu“ mi poradil, že následující ráno mi vlak pojede v 7:00.

Můžu vás všechny upozornit, že v 7:00 žádný vlak nejel – až tehdy si kamarád pravděpodobně uvědomil, že za číslicí 7:00 se nachází i písmena p.m. (sedm večer), nikoliv a.m. (sedm ráno). Mohl jsem si to ověřit - trocha samostatnosti by z mé strany neuškodila. Jedno ale vím jistě – tohohle kamaráda se už nikdy víc na ostrovech nezeptám, kolik je hodin.

3. Noční život v Irsku je bohatý a velmi specifický – z každé dobré hospody se line zvuk irských fléten a tahacích harmonik. Živá hudba pro nás byla velikým lákadlem již od prvního dne návštěvy a my si ji rozhodně nechtěli nechat ujít. Proto mne velmi potěšilo, když mne kluci vytáhli večer (po perném pracovním dni) do hospody, kde prý má hrát „živá hudba“ – údajně to viděli kdesi na plakátu. Živá hudba skutečně byla – asi 10 seniorů hrajících na ukulele, přičemž věková kategorie v putyce korespondovala s věkem kapely – proto si myslím, že jsme tam úplně „nezapadli“. Nemluvě ani o lidovkách, které následovaly. Měl jsem si to ověřit - trocha té samostatnosti z mé strany by neuškodila.

4. Ne ale vždy je kolektivní pomoc od vašich přátel to nejlepší – někdy vás kamarádi rádi „vypečou“. V domě naší opatrovnické rodiny jsme nebydleli pouze my tři, ale i kolega ze země „Bratwurstů a Wolksvagenů“. Ten na nás téměř celý měsíc nepromluvil, poslední večer se ale 12

rozhodl, že se s námi stůj, co stůj rozloučí ve velkém stylu. Já ale neměl zrovna náladu (což ho úplně nezajímalo), proto mi moji kamarádi nabídli pomoc – prý pana kolegu z Německa zabaví, půjdou s ním ven, aby mne nechal vyspat. Tuto velkorysou nabídku pomoci jsem přijal a šel na kutě.

Přibližně kolem jedné hodiny ranní mne probudil Německý spolubydlící. Měl svůj obličej asi 2 cm od toho mého, zorničky roztáhlé, balil si cigaretu na mé posteli, upřeně na mne zíral s otázkou: „Jacob, are you sleeping?“ Ano, inteligentnější otázka opravdu nemohla padnout.

Druhého dne ráno se vše objasnilo – Německý spolubydlící se dohodl s mými kamarády, že mi tu osudnou noc „trochu zpestří“. No, i takhle to dopadá, když se vám dostane pomoci od kamarádů.

5. Odjezdy ze země vás mohou naplňovat velmi smíšenými pocity – na jednu stranu se těšíte domů, na druhou stranu cítíte lítost, že výlet skončil. Tyto pocity krásně doplní i stres a frustrace z letiště, kde všichni a všude pospíchají, navíc nestíháte. Když si do toho všeho potřebujete ještě odskočit, máte jistě zaděláno na malér. Na rozdíl od dívek, pro které je tato situace běžnou rutinou, se mi dvakrát nechtělo prosit kamaráda, jestli by mne nedoprovodil na toaletu.

Kdyby letadlo nemělo zpoždění, zůstal jsem pravděpodobně v Irsku. Přesně téhle situaci odpovídá pořekadlo „mít více štěstí než rozumu“. No ano, měl jsem si říci o pomoc (alespoň by mi někdo připomněl, že cedulka WC skutečně vede k toaletám).

A to je jen pár příkladů z toho, jak se má rozhodnutí být (ne)samostatný promítla do každodenního života v cizině – holt ne vždy vybereme správně. Je tedy pouze na nás, zda budeme „vlkem samotářem“ nebo „členem smečky“. Co je ale nejdůležitější – neztraťte se na svých cestách, nezmeškejte vlak ani letadlo a všechny vaše výlety do zahraničí si patřičně užijte. Cestování zdar!

Barbora Bejdáková a Jakub Vít

13

Život teenagera v rozporuplné Indii Několik procestovaných zemí, dvě patnáctileté slečny, britské školy, plno povinností, omezení a mohla bych pokračovat dál. Luisa a Olga, dvě báječná děvčata, nám nastíní praktický život v Dillí spolu s jeho radostmi i nesnázemi.

S holkami jsem se seznámila díky doučování českého jazyka. Připravovaly se na rozdílové zkoušky, které potřebovaly k uznání české základní školy. S děvčaty byla jedna radost pracovat a zkoušky zvládly bravurně.

Ahoj, holky, jak se máte?

Luisa: Mám se celkem dobře, ačkoliv prožívám stres ze školy.

Olga: Také se mám dobře.

Jaké počasí máte právě v Dillí? Proměňuje se příroda kolem vás podobně jako v České republice?

Luisa: V Dillí momentálně sice začíná podzim, ale je velmi rozdílný od podzimu, jak ho znáte v Čechách. Listy ze stromu padají teprve až v zimě a zatím se ani moc neochladilo. Na druhou stranu začínají ponuré dny kvůli znečištění vzduchu. Smog zde symbolizuje začátek podzimu.

Olga: Počasí v Dillí má opravdu méně proměn. Žádný sníh, velmi krátký podzim i jaro. Spíše je tu neustále horko a dlouhá léta s vysokými teplotami.

14

(Fotografie holek když pomáhaly v místní škole pro hluché, slepé a němé)

Co milujete na Dillí nejvíce?

Luisa: Na Dillí miluji nejvíce památky a všudypřítomnou kulturu, která na vás opravdu dýchá ze všech stran. Lidé všude nosí tradiční Sárí, Kurty, apod. Všemožné tradice můžete sledovat, kam se podíváte.

Například každý obchod mívá usušené citrony a zelené chilli papričky na provázku, které visí nad dveřmi a mají nosit štěstí.

Olga: Dillí oplývá krásnými památkami a rozmanitou barevnou kulturou. Sám o sobě se ohromně liší od České republiky.

Je prodchnuto náboženstvím a obohaceno tradicemi, které jsou velmi zajímavé.

Cestujete po Indii? Případně jaká zajímavá místa jste navštívili?

Luisa: Po Indii cestujeme hodně. Navštívili jsme Agru, kde se nachází Taj Mahal, objeli jsme Rajhastan, navštívili jsme Keralu, což je jižní stát, známý čajovými plantážemi, houseboaty a krásnými plážemi. Také jsme navštívili Dharamsalu, která se nachází v horách u hranic s Nepálem.

V okolí jsou krásné buddhistické kláštery. Také Lakshmana Temple, Khajuraho a známé město Mumbai (Bombay).

Olga: S rodiči cestujeme docela často. Procestovali jsme Indii od notoricky známých památek (Taj mahal, Jaipur) k méně známým místům (Rishikesh, Uttar Pradesh).

Kolik vám bylo let, když jste do Indie přijely poprvé? Pamatujete si na své první pocity/ myšlenky?

Luisa: Přijely jsme sem, když nám bylo jedenáct let. Upřímně, prvních pár dnů jsme byly izolované od „pravého indického života,“ což platí v menší míře dosud.

Bydlíme na ambasádě, která je svůj vlastní svět sama pro sebe. První místo, které jsme s rodinou viděly, byl proslulý a moderní trh. Vzpomínám si především na pocity vedra, a údivu, nad neskutečným počtem

lidí, kam jsem se podívala.

Olga: Bylo to pro mne docela děsivé. Ocitla jsem se v drasticky jiné situaci a daleko od domova. Všechno bylo najednou jiné.

Zvykala jsem si na nové počasí, lidi i jazyk.

Jak jste se v Indii ocitly?

Luisa, Olga: Žijeme zde kvůli zaměstnání obou rodičů. Tatínek je diplomat a maminka také pracuje na ambasádě.

Indie není první země, kde bydlíte a kde navštěvujete školu. Vím, že jste pobývaly v Itálii a školní docházku plnily krátkou dobu i v České republice. Dokázaly byste porovnat jednotlivé školní systémy?

Luisa: Žili jsme v Malaysii, Itálii, v Čechách a teď tedy v Indii. V České republice jsme zatím byly vždy přechodně. Největší rozdíl bude v typu školy, neboť v Česku jsme navštěvovaly státní školu. Škola končila v průměru o tři hodiny dříve a látka byla jednodušší. Měly jsme méně předmětů a méně úkolů. V Itálii jsme se sestrou 15

navštěvovaly soukromou britskou školu, v tomto typu školy studujeme i nyní.

Velkým rozdílem v tomto typu školy jsou vyšší požadavky. Píšeme velmi důležité konečné zkoušky (IGCSE a IB). V Čechách bychom nepsaly nic tak velkého do konečného roku středoškolského studia.

Olga: Mezinárodní školy mi také připadají více náročné v různých aspektech studia.

Dalším faktem je, že nyní studujeme vše v angličtině. Na druhou stranu se nám v Česku naskytlo více příležitostí v soběstačnosti. V Itálii a v Indii je důraz spíše na kreativitu a kladení důrazu na známky a očekávání.

Jaké prvky školních systémů se vám zdají v jednotlivých zemích nejlepší nebo naopak špatné a proč?

Luisa: V Indii se klade velký důraz na zkoušky a známky. Naše škola si zakládá na dobrých výsledcích, které musí být na světové úrovni. I na většině ostatních škol mají podobné priority. Už od čtrnácti let je od nás vyžadováno, abychom si utvářely přehled ve vysokých školách a mnoho lidí se začíná zajímat i dříve. Očekává se, že budeme mít už nějaké základní ponětí o oborech, které bychom případně na vysoké školy studovaly a podle toho si vybíráme různé předměty již na základní škole. Plníme různé aktivity, aby nám zapadaly do budoucího studia. V Čechách mi připadá, že se klade menší důraz na známky i na aplikace do univerzit. Je ale pravdou, že nejsem schopna posoudit, jak vše funguje ve vyšších ročnících.

Olga: Myslím, že děti v české škole vynikají v soběstačnosti, což jim může pomoci do budoucího života. Výhodou života v Itálii byla získaná jazyková schopnost. Naučily jsme se plynule mluvit italsky. V Indii stu16

dujeme v angličtině a učíme se hindštinu, která je velmi těžká. Těmito dvěma jazyky se na ulici s ostatními velmi dobře rozumíte.

(Školní den začínají setkáním venku, kde zpívají národní hymnu)

„Gramotnost obyvatel je různá…“ Jaká je gramotnost obyvatel?

Luisa: Vzhledem k množství zdejších jazyků a různých nářečí se gramotnost velmi špatně posuzuje. Neformální angličtinou se ale dorozumíte zhruba tak v půlce Indie. Samozřejmě v oblastech, kam tolik nepronikl turismus, je situace náročnější.

Olga: Gramotnost obyvatel je opravdu různá. Bohatá menšina má perfektní angličtinu a docela dobrou hindštinu. Lidé na ulici neumí někdy číst nebo se domluvit perfektní angličtinou, základy ale umí skoro všichni. Výhodou jsou nápisy v hindštině a angličtině, aby se všichni dorozuměli.

Co byste vypíchly v jednotlivých zemích?

Lepší i horší stránky, které by vám vzhledem k vašemu založení znepříjemňovaly život.

Luisa: Život v Indii je velmi omezen a limitován. Minimálně pro patnáctileté holky, jako jsme my. Kvůli všudypřítomným obavám o bezpečnost, nemohu nikam chodit sama. Do školy jezdíme pouze školním autobusem, a to i kvůli tomu, že MHD není vůbec spolehlivá a už vůbec ne bezpečná.

(Nejpopulárnější způsob dopravy „Riksha“)

Pokud chci být s kamarády, mohu jet pouze autem s rodiči nebo s řidičem. Řidič je pro většinu lidí naprosto běžný. Má ho skoro každá průměrně vydělávající rodina. Také je tady celkem běžné platit někomu, aby vám uklízel dům. V Čechách je toto naprosto nezvyklé. Má největší výtka vůči České republice směřuje k zastaralému způsobu myšlení, rasismu a proti-imigrantským politickým hláškám.

Olga: Osobně bych vypíchla Itálii, která je nádherná. Jsou zde super památky, jídlo i mnohá místa. Nevýhodou je ruch a ne-

bezpečný provoz. V Česku je také pěkně, ale velkým problém je rasismus a zaostalý přístup k menšinám. Souvisí s tím i myšlení některých starších lidí, kteří nechtějí přijímat změny a nové věci. Nevýhodou v Indii je všudypřítomná chudoba, se kterou vláda skoro nic nedělá. Také jsou zde časté spory kvůli náboženství a problém lidských práv.

Jste ve věku patnáctiletých slečen. Dokázaly byste popsat, jak se mezikulturně odlišuje život teenagera v Indii a v České republice?

Luisa: Jak už jsem předtím zmínila, život pro teenagera v Čechách je mnohem jednodušší z hlediska pocitu svobody. My se ségrou chodíme do drahé soukromé školy, čímž se stýkáme pouze s úzkou skupinkou privilegovaných lidí. Ti jsou často zvyklí na určitý způsob života. Že by si po sobě umyli talíř nebo vyluxovali pokoj, je pro ně naprosto nepředstavitelné. Stejně tak je zde nereálné, aby chodili někde sami, jezdili MHD atd. Takovým lidem ale takové detaily na druhou stranu nechybí, protože by se jich nedotýkali ani v jiné zemi.

Hodně aktivit, které jsou určeny pro teenagery tady „nejsou bezpečné.“ Pořádají se zde sice koncerty, jsou zde kina, nákupní centra, oslavy atd., ale bez řidiče/rodičů se člověk nikam nedostane. Určití spolužáci dokonce mají vlastní „bodyguardgy“ kteří je doprovází všude. Je zde komplikovanější život a přidaný stres ze školy limituje sociální aktivity ještě více.

Olga: Do mezinárodních škol chodí především bohaté děti, tím pádem ne všichni 17

chápou situaci chudoby a jaké je potkalo štěstí. S kamarády nechodím ven, navštěvujeme se pouze doma.

Olga: Mnoho žen je negramotných a v manželství jsou ty druhořadé. Práva žen hodně zaostávají.

Je rozdíl mezi mentalitou obyvatelstva ve velkých indických městech a zbytkem Indie?

Luisa: Myslím si, že ano. Obyvatelé Dillí jsou moderní západní lidé. Hodně z nich není součástí starších tradic. Na menších vesnicích jsou zvyky a náboženství daleko více spjaté s každodenním životem.

Olga: V Dillí jsou lidé více znalí o velkých problémech jako rasismus, sexismus a dalších diskutovaných problémech. Čím více se budeme blížit na venkov, tím klesá vzdělanost. Většinou na vesnicích pracují jen muži, ženy jsou celý život doma a starají se o děti, kterých je alespoň více než dvě. Tyto oblasti nenavštěvuje tolik cestovatelů a není taková hustota osídlení.

Místa bývají bez Wi-Fi a nové elektroniky.

Velký sen mnohých bývá dostat se odtamtud a vydělat více ve větším městě. Vzhledem k tomu, že je v Indii přes 1 miliardu obyvatel, známky a celkově výsledky ze školy jsou důležité a je zde mezi lidmi vysoká soutěživost, aby se dostali z chudoby.

„Úcta pro starší je v Indii na prvním místě…“

Připadalo mi, že se zajímáte i o ženskou otázku. Jak se liší postavení žen v Indii oproti naší kultuře?

Luisa: Postavení žen se liší ve velkoměstech a na vesnicích. Na venkově vládne patriarchát a ženy málokdy mají zaměstnání. V Dillí je objektivní pohled trochu komplikovanější, neboť ženy z vysoce postavených rodin často nemusejí a ani nechtějí pracovat, přestože mají velmi kvalitní univerzitní vzdělání. V nižších sociálních skupinách si na druhou stranu nemohou ženy dovolit nepracovat.

18

Jaké je postavení dětí?

Luisa: Úcta pro starší je v Indii na prvním místě. Rodina je naprostý základ a priorita nade všemi jinými. Stejně důležitá už je jen škola, která určuje jejich budoucnost.

Hádat se s rodiči nebo prarodiči, neuctívat je či jinak srážet jejich autoritu je naprosto nepředstavitelné.

Olga: Mnoho dětí žije ve velké chudobě a některé musí i vypomáhat a žebrat na ulici. Ne všichni mají příležitost žít obvyklý život dítěte.

Nikdo si nemůže nevšimnout alarmujícího tématu jménem klima. Na toto téma se alespoň u nás vedou četné diskuse, které bohužel ale podléhají přísloví: Kdo nejvíce křičí, toho je nejvíce vidět a slyšet, přičemž odbornost člověka a jeho názorů jde často stranou. Českem též proběhla emocionální vlna nevoli vůči hlavní představitelce Grétě, načež názory diskutujících upozadily obsahovou složku alarmu a vědecky podložená fakta. Jakým způsobem tyto globální problémy rezonují ve vaší společnosti? Činí vláda kroky vedoucí ke změně?

Luisa: Dillí je jedno z nejvíce znečistěných měst, každý rok okolo podzimu začínají měsíce dlouhého období smogu. Minulý rok jsme dokonce přesáhly metr na měření znečištění. V této zemi neexistuje debata o tom, zda znečištění je, jako například v USA. Současný ministr dává mnoho prostoru proslovům o znečištění, ale ak-

tivně stát doopravdy nedělá nic. Pokoušejí se implementovat ODD_EVEN, kampaň, kdy některé dny mohou jezdit pouze auta s lichou poznávací značkou a jiné dny pouze se sudou. Takováto omezení ale nemají moc valný efekt. Také zakázali pálení ohňostrojů, ale špatně se nařízení reguluje.

Olga: Právě teď ve svátku Diwali byly zakázány ohňostroje, prskavky, zkrátka veškerá zábavní pyrotechnika, aby situace nebyla ještě horší. Jinak ale stát opravdu moc nedělá, aby se globální oteplování zastavilo či alespoň zpomalilo. Továrny a průmysl v Indii je jeden z hlavních problémů. Lidi jsou varováni, když je znečištění moc vysoké a v naší škole je povinné nosit venku masky. Také jsou používané čisticí ventilátory vzduchu.

obvykle jedí daleko střídměji a zdravěji.

Jaká je vaše zkušenost?

Luisa: Indické pokrmy máme moc rády, ale bohužel jsou velmi často až moc ostré. Rodilý Ind měl pravdu, jídla v Čechách z Indické kuchyně mají hodně často drahé maso a hodně smetany, což většina v Indii často nejí. Základem místní kuchyně jsou luštěniny, což v Čechách indické kuchyně málokdy dodržují. Jídla jsou spíše počeštěná.

Olga: Musíme si dávat pozor na pálivé jídlo. I tak indická kuchyně používá hodně oleje a ghee, takže za zdravou bych ji moc nepovažovala. Je ale pestrá a má dobrý základ díky velkému množství zeleniny.

Luisi, aktivně se zajímáš o vegetariánství.

Jak moc je rozšířené v tvé sociální skupině a Indii?

Luisa: Vegetariánství je zde naštěstí běžnou věcí. Tato skutečnost je dána především zakotvením vegetariánství v mnoha zdejších náboženstvích. Najít zde vegetariánská jídla je jednodušší. Je tu omezený přístup k hovězímu vzhledem k posvátnosti krav.

„Základem místní kuchyně jsou luštěniny…“ Na závěr příjemnější téma. Jak jste si oblíbily indickou kuchyni? Nedávno jsem od rodilého Inda slyšela, že podoba jídel v indických restauracích v České republice jsou spíše turistická záležitost. S humorem povídal, že jsou to spíše aristokratická jídla a uváděl vše na příkladu, že je to jako když Češi uvaří návštěvě svíčkovou. Indové prý

(Tradiční svíčky „Diya“ – zapalují se při oslavě světla „Diwali“)

19

„…dávám si pozor také na jídla, jež hrají všemi barvami.“ Jaká jsou vaše oblíbená jídla napříč Českou republikou, Itálií a Indií? Co byste naopak nikdy nepozřely?

Luisa: Ironicky, moje nejoblíbenější jídlo je sushi. Napříč všemi třemi kuchyněmi miluji italské rajčatové těstoviny. Českou kuchyni nemusím, navíc v ní scházejí vegetariánské alternativy.

Olga: V Itálii miluji plody moře, pizzu, gelato a cokoliv. Mají dobrá jídla s masem a olivovým olejem. V Indii se důkladně vyhýbám čemukoliv s pálivými papričkami, dávám si pozor také na jídla, jež hrají všemi barvami. Moje nejoblíbenější jídlo je streetfood pani puri. Nedá se to dobře popsat, ale je to sytá osvěžující svačina.

Vracíte se do České republiky rády? Považujete se za Češky, nebo spíše za světoobčana, který se může usadit kdekoliv, kam ho srdce bude táhnout?

Luisa: V Čechách jsme bydlely v několika intervalech dohromady pouze tři roky, vracím se ráda především kvůli rodině, kterou celý rok nevidíme. Nevím, jak si vlastně připadám.

V patnácti letech se asi ještě nemohu nazývat světoobčanem, ale je pravdou, že přes roky jsem se naučila žít v podstatě kdekoliv. Nepřipadám si jako opravdový Čech, nevyznám se v moderní popové-kultuře, ani ve slangu a čeština mi začíná dělat problémy. Ale i přes výše zmíněné problémy jsem v základě Česka.

Olga: Česká republika je velmi zábavná, a tak se za rodinou vracím ráda. Líbí se mi kultura a její příroda, ale nevím, jestli budu v České republice v budoucnu bydlet. Mezinárodní školy mi daly příležitost se přestěhovat v podstatě kamkoliv.

Nikola Smutná

20

Koňmo Evropou aneb Putování včera a dnes Když přijde na téma Erasmus, nemám moc, co bych do diskuze přidala, neb i přes úporné snahy všech, kteří jsou na Filozofické fakultě za výjezdy zodpovědní, se nikomu nepodařilo se mě alespoň na čas zbavit a do zahraničí mě vyslat. To ovšem neznamená, že necestuji ráda nebo, že jsem snad naši předrahou vlast nikdy neopustila. Nyní se však nechci ani tak věnovat svým cestám a zážitkům, jako cestě poněkud starší.

Konkrétně jde o putování Jaroslava Lva z Rožmitálu a na Blatné, zapsané Václavem Šaškem z Bířkova, jedním z účastníků této poutě na konec světa.

Pokud by vás zajímalo, jak daleko při své slavné pouti musel český šlechtic jet, dost možná by vás čekalo překvapení. Konec světa se totiž dle účastníků výpravy z let 1465– 1467 nacházel v dnešním Španělsku, kde prý za vesničkou Finisterre není ale už vůbec nic. A zde bych také ukončila historicko-zeměpisný výklad a věnovala se věci poněkud zábavnější, totiž českému turistovi. Na milém Václavu Šaškovi lze totiž dokázat, že český výletník se za ta všechna století zase až tak moc nezměnil.

Prvním spojovacím bodem mezi tehdy a teď je přístup: Když jsem na dovolený,

tak jsem na dovolený! Milému Václavovi je při zaznamenávání svých zážitků z ciziny úplně jedno, že je součástí důležité diplomatické mise. Maximálně v textu najdeme narážku, že vedoucí výpravy s někým jednal, takže ho teď asi dva dny neviděl.

Druhé pojítko: Hele hrad, tam se podíváme. Jak bylo řečeno, diplomatické úkoly buď zapisovatele cesty moc nezajímaly, nebo o nich pomlčel schválně, rozhodně se o to více soustředil na vlastní cestu a místa, kterými projížděli. Není v Evropě kout, kde by se byli zastavili a Václav jím nebyl nadšen. Tedy až na jednu výjimku, kterou je Heidelberg. Pro ten nemá laskavého slova. Odmítli je totiž vpustit dovnitř.

21

S druhým bodem se ovšem pojí i jeden rozdíl. Václav je, tedy alespoň z mého pohledu, až morbidně přitahován relikviemi. Nechápejte mě špatně, je hezké se pro něco nadchnout, jen jeho radost nad krví sv. Štěpána, loktem sv. Anny, případně třemi plenkami, do nichž měla Panna Maria zavinovat Krista je z dnešního pohledu až nepochopitelná, tím spíše, že podle všeho někteří svatí měli končetin o něco více, než je pro obyčejného smrtelníka běžné. Ovšem, když se to vezme kolem a kolem, jako současnice lidí, kteří jsou ochotni si za nemalé peníze koupit pramen vlasů a zkažený zub Johna Lennona, tak bych jeho jednání kritizovat moc neměla. Takže beru zpět, rozdíl se nekoná.

Posledním, třetím pojítkem mi během mého čtení dělal Václav Šašek z Bířkova obzvláštní radost. Zajímalo ho totiž jídlo. Kuchařku si podle něj sice nesepíšete, ale pokud jste zastánci gastroturismu, pak je dobré vědět, že v Krefeldu umí skvěle připravit králíka, v Bruselu mají vynikající cukroví a pokud jste příznivec drůbeže, v Salisbury nemůžete s kachnou udělat chybu. Nebo to tak alespoň bývalo.

A na závěr drobná perlička. Při příležitosti čtení o putování po Evropě 15. století jsem si vzpomněla, že jsem si sama vedla cestovní deník, když jsem poprvé s rodiči byla v Chorvatsku u moře. Kupodivu se mi zápisy staré asi patnáct let podařilo najít. Můj deník o jízdě Opelem do Chorvatska mě ovšem trochu svým rozsahem zklamal.

Zápisky zní následovně: 1) Viděla jsem dva čápy.

2) Zvracela jsem.

3) Byli jsme na lodi.

Z toho je možné usoudit, že jak české písemnictví, tak i zájezdy do zahraničí bohužel už nejsou, co bývaly.

22

Denisa Malá

„Vtipné na tom bylo, že jsem musela předstírat, že

aneb Balkánské dobrodružství Kristýny Dufkové jsem Slovinka…,“

Portál STAG mi prozradil senzační novinu, a to konkrétně skutečnost, že jste čerstvou nositelkou titulu Ph.D. Velmi Vám gratuluji.

Bylo těžké skloubit výuku na UHK zároveň se studiem a přípravou na doktorský studijní program?

Děkuji Vám. V mém případě bylo velkým štěstím to, že jsem již část doktorského studia měla za sebou, jinak by bylo obtížné plnit všechny požadavky na 100% a k tomu vyučovat na přece jen poněkud vzdáleném místě. Měla jsem také ohromnou výhodu v tom, že můj školitel, prof.

Václav Blažek, mé další zájmy, tedy i práci na UHK, nejen akceptoval, ba přímo pod-

poroval. Je to skvělý člověk. Velkou oporou mi byla i kolegyně z UHK, Mgr. Žaneta Göbelová, která mě podporovala nejen morálně, ale bylo-li třeba, dovolila mi čas od času strávit milé chvíle při jejím rodinném krbu. Doufám, že jí to budu moci v následujících letech oplatit. Na druhou stranu je nutné přiznat, že plnit obě role na obou místech zároveň bylo, zvláště ke konci, vyčerpávající.

Vzpomenete si na moment ve svém životě, kdy bylo rozhodnuto, že se budete věnovat bohemistice a slovanským jazykům? Proč právě tyto obory?

23

Jistě. Když jsem se na gymnáziu rozhodovala, co bych chtěla studovat, bohemistika byla jedním z oborů, které mi byly nejbližší. Měla jsem tehdy vybránu bohemistiku v Olomouci a český jazyk a literaturu a výtvarnou výchovu v Hradci Králové, ale protože jsem se obávala, že s čistou bohemistikou jednak neprorazím a jednak nebudu moci učit, rozhodla jsem se pro Pedagogickou fakultu UHK. Už při studiu na UHK jsem však hodně tíhla spíše k lingvistickým disciplínám, k historické gramatice. Naprostým zjevením tenkrát pro mě byla lexikologie s dr. Vondráčkem.

Zbožňovala jsem ji, hlavně pro tu logiku, vše najednou dávalo smysl.

A slovanským jazykům jsem se začala věnovat přibližně v době, kdy jsem začínala psát svou magisterskou práci u doc. Koblížka. V té době jsem vyjela na Erasmus do Mariboru do Slovinska, kde se mnou nepočítali, ač byly všechny smlouvy podepsány, a zařadili mě do běžných studijních programů ke Slovincům. Vše bylo samozřejmě vyučováno jen slovinsky. Do té doby jsem slovinsky neuměla, navíc tenkrát kreditové ohodnocení neodpovídalo meziuniverzitní domluvě, takže jsem zkrátka musela navštěvovat skoro vše, co bylo otevřeno, abych splnila podmínky.

Například také předmět Makedonština 4, tedy nejpokročilejší kurz makedonštiny, který jsem zvládala horko těžko, protože do té doby jsem o makedonštině neměla ani páru.

24

A právě na tomto kurzu se mi otevřela cesta na Balkán. Můžu být vlastně UHK vděčná, že meziuniverzitní dohody fun-

govaly takto specificky, protože právě na Makedonštině 4 mi bylo nabídnuto místo na letní škole makedonského jazyka přímo v Ohridu. Vtipné na tom bylo, že jsem musela předstírat, že jsem Slovinka.

Stipendium bylo totiž určeno jen pro slovinské studenty. Zkrátka jedna náhoda za druhou. Vděčná můžu být taky dr. Miroslavu Koubovi z UPCE, na jehož balkanistické přednášky jsem s chutí chodila.

Tuším, že krom makedonštiny ovládáte ještě další cizí jazyky. Prozradíte nám, které to jsou?

Troufnu si říci, že makedonštinu ovládám nejlépe, další jazyky jsou na tom u mě hůře, ovládám je bohužel spíš pasivně. Domluvím se chorvatsky či srbsky, snad mám ještě někde uloženy zbytky té své slovinštiny. Nicméně z jihoslovanských jazyků, kromě bulharštiny, překládám, takže alespoň pasivní znalost si stále uchovávám. Jinak jsem prošla běžnými ja-

zykovými kurzy na gymnáziu. Ráda bych si obnovila francouzštinu a finštinu. A samozřejmě horní lužickou srbštinu.

Jak dlouho jste studovala jihoslovanské jazyky? Ke kterému z nich máte nejblíže?

Jihoslovanské jazyky jsem vlastně nikdy pořádně nestudovala. Makedonštinu si prohlubuji každoroční letní školou a také vlastní výukou. Chorvatštinu jsem se naučila hlavně konverzací s Chorvaty, o slovinštině jsem již mluvila, tam jsem prostě byla hozená do vody. A plavala, jak se dalo. Takže nejblíže mám nyní jednoznačně k makedonštině.

Můžete nám prozradit nějaký tip, jak se naučit takto bravurně cizí jazyky?

Neřekla bych, že nějaký jazyk umím bravurně. Tipů, jak se naučit jazyk, respektive jak napomoci tomu, aby si člověk lépe pamatoval slovíčka či gramatiku a aby byl lépe motivován, je samozřejmě celá řada. Mně však hlavně pomohlo to „hození do vody.“ Takové ty situace, kdy je zkrátka člověk vydán napospas cizímu jazyku a cizímu prostředí. Kdy si ten chleba

nějak koupit musí, kdy cizinecké policii nějakým způsobem potřebuje dokázat, že je v zemi legálně, kdy se potřebuje s taxikářem přít o ceně. A k tomu je pak nezbytné přidat potřebnou gramatiku, vidět souvislosti například mezi vývojem češtiny a jihoslovanských jazyků, sledovat odlišnosti, vytvářet si vlastní tabulky.

Poslouchat písničky. Dívat se na filmy – mně třeba na poslech hodně pomáhá také má záliba v titulkování filmů. A taky číst knihy. U slovinštiny mi výrazně pomohl Harry Potter, který v té době vyšel již slovinsky, a já jsem odmítla čekat na překlad do češtiny. A nebát se mluvit ve všech situacích. Dnes také není problém si na mobilu najít trasu a dojít na místo schůzky, ale já se ještě stále radši zeptám kolemjdoucích. Prostě aktivně používat jazyk, kde se dá.

Jsou nějaké filmy, které byste doporučila zhlédnout jako motivaci ke studiu balkánských jazyků? Nebo jen – které máte ráda a u nás nejsou natolik známé?

Předně podle vkusu. Já kupříkladu nemám ráda horory, ale líbí se mi zběsilé balkánské road movie. Pro začátek určitě Kusturicu, toho znáte, ale na Balkáně netočí jen on.

Působivý je film Před deštěm. Zdánlivě jen komediálního charakteru je film Knězovy děti, „makedonským westernem“ je Až na dřeň! – v jednom komentáři na ČSFD tento film snad trefně přezdívají „Tenkrát v Makedonii“ a „Butch Krsto a Sundance 25

Filip.“ A z dalších: Deník strojvůdce, Gavrilo Princip – proces, Sud prachu, Velká voda, Osvobození Skopje, Země nikoho, Kdo to tam zpívá, nebo třeba Třetí poločas, tedy film, který všichni, kdo chodili na makedonštinu na UHK, viděli. Zajímavý je film o vině, nevině, trestu a lásce Agape. Nebo skvělé bulharské filmy jako Lekce a Glory. Milý a zcela pozitivní film je Jméno: Dobrica, příjmení: neznámé.

Nebo komedie V šoku, která mi trochu připomíná film Good bye, Lenin!, a krátký film Teleport Zovko. Taky se můžete podívat na chorvatský film Tovaryšstvo Ježíšovo, natočený na motivy stejnojmenného Šotolova románu, případně Trajkovův film Noc bez moci, který je adaptací českého trezorového Ucha. Film, který bych ocenila více, než jej oceňují komentátoři na ČSFD, je makedonský Punk is not dead – myslím si však, že v tomto případě je nutné znát alespoň trochu makedonsko– albánské vztahy a spory. Velmi zajímavé je „magické válečné drama“ Circus Fantasticus. Svíravé je slovinské drama Ivan – se skvělou Marušou Majer. Jen těhotné ženy ať radši počkají, až dokojí. Ze starších filmů můžu jednoznačně doporučit ty, které natočil Goran Marković – Mistři, mistři, výborná Variola vera, novější Turné, jeden z mých nejoblíbenějších filmů, a Falsifikátor. Pro vánoční čas můžu doporučit lehčí film Šťastné a veselé. Jsou to však opravdu jen filmy, které mi v poslední době utkvěly v paměti. A nemůžu zapomenout na svůj první balkánský film – Horu hněvu, černobílý film z roku 1968 se skvělou kamerou a hudbou. Vidět balkánské filmy na velkém plátně můžete například ve Vsetíně, kde se každoročně koná filmový maraton.

26

Je o Vás všeobecně známo, že zbožňujete Balkán. Navštívila jste jej někdy?

Na tuto otázku jsem vám vlastně již odpověděla dříve. Na Balkáně jsem každý rok, někdy i vícekrát. Jezdím na letní školy, účastním se konferencí, ale občas se mi poštěstí jet jen tak, navštívit přátele, dát si dobré víno, pleskavicu s ajvarem. Zkrátka sluníčko, jezero či moře a uživancija.

Balkán je oblastí přírodních i kulturních krás. Která místa Balkánu byste doporučila našim čtenářům ke zhlédnutí?

Těch míst a měst je opravdu hodně. Dnes je však většina z nich obležena turisty. Ve Slovinsku bych doporučila Alpy, v Chorvatsku hlavně národní parky. Nabízí se také Dubrovník. Je sice nádherný, ale přes davy turistů se často dovnitř starého města dostat téměř ani nedá. Split je pro mne neobyčejně krásný – tedy jeho centrum.

V Makedonii například Ohridské jezero, ale také NP Galičica. Klenotem Bosny a Hercegoviny je pro mě Mostar. A tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Plánujete někdy v brzké době Balkán opět navštívit?

Ano, na začátku prosince jedu na Univerzitu sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji – podívat se na tamní bohemistiku.

Jaký předmět zde na univerzitě vyučujete nejraději? Jste spokojena se svými studenty?

Děkuji za tuto otázku. Na celé výuce na UHK je pro mne nesmírně zajímavá ta rozmanitost. Jak rozmanitost předmětů, které vyučuji, tak i rozmanitost přístupů studentů k jednotlivým předmětům a mé vlastní reakce na ně. Například v zimním semestru minulého akademického roku se mi velice dobře učil předmět Obecná jazykověda, měla jsem z něj skutečně dobrý pocit. V letním semestru to však pro mě nebyla zcela uspokojivá zkušenost. Stejně tak to mám i s předmětem Základy sociolingvistiky – občas se studenty spolupracujeme na zajímavých výzkumech, občas jako by v komunikaci mezi námi exis-

tovala nepřekonatelná bariéra. Tradičně dobře se mi vyučuje předmět Slavistika a staroslověnština, na nějž chodí studenti navazujícího magisterského studia, kteří jsou již pravděpodobně v hodinách zvyklí pracovat, studovat také samostatně doma a svůj i můj čas v hodinách využívat co nejlépe.

Za poskytnutý rozhovor děkuje Jan Bolehovský.

27

RUSKO, ŠKOLA A JÁ aneb jak, proč a kdy vyjet do zahraničí Kája je studentkou cizích jazyků němčiny, angličtiny a ruštiny se zaměřením na cestovní ruch na Univerzitě Hradec Králové. V dubnu 2019 dostala příležitost vycestovat v rámci školy na pět týdnů do Ruska. Neváhala a v období června a července se zúčastnila letní školy v Nižním Novgorodu, kde se účastnila výuky na místní univerzitě.

Jak vnímáš výjezdy do zahraničí z pohledu studenta? Jaké jsou vůbec možnosti a jaký je mezi nimi rozdíl?

Vnímám to jako obrovskou příležitost pro nás studenty. Hlavně výjezdy v rámci programu ERASMUS. Tento program zajišťuje finanční podporu od školy a možnosti jsou rozmanité. Nabídka destinací záleží na oboru a fakultě, na které studujeme.

Taky délka pobytu je rozličná, protože můžeme vyjet krátkodobě, třeba na měsíc či dva, nebo klidně i na celý semestr.

Opravdu záleží na domluvě a na tom, na co si sám student troufne. Můj výjezd se Erasmu netýkal, v mém případě se jednalo o letní školu. Rozdíl mezi výjezdy je jednoznačně v místě konání, také jak jsem již zmiňovala v době trvání. A také je i rozdíl ve finanční podpoře. Každá fakulta přispívá jinou částkou, záleží na cílové destinaci.

Než jsi vyjela, co tomu všechno předcházelo?

Co sis musela zařídit sama a s čím ti pomohla škola?

Bez pomoci školy si to upřímně nedokážu představit. Škola zajistila letenky, vízum, finanční podporu a také i ubytování.

Na mě zbyla povinnost vyplnit formulář, kde se uvádělo bydliště, datum narození 28

apod., které jsou třeba k udělení víza a k zajištění letenek, a nakonec všechny tyto služby zaplatit. Navíc jsem ještě psala motivační dopis, který byl snad na tom všem mém zařizování asi nejsložitější.

Jak dlouho dopředu je potřebné takový výjezd řešit a kde shánět informace?

Myslím si, že doba na řešení výjezdu je různá. Například v mém případě jsem vše řešila pár týdnů předem. Letenky a vízum nám zařizovala školou najatá agentura, tudíž mojí povinností bylo jen dodat všechny potřebné materiály. Sama jsem si informace vyhledávat nemusela. Byla jsem bohatě informována ve škole nebo v podobě častých e-mailů. Ale jinak na každé fakultě operují studentská oddělení, která o studentských možnostech ví mnohem více a rádi se o informace podělí.

„Pevný režim jsme určitě neměli…“

Jak jsi to měla s financemi? Co všechno sis musela platit sama? Pomohla ti škola něco proplatit?

Dle mého názoru nám škola dala relativně dost peněz, finanční podpora pokryla dopravní náklady, školné a ubytování v Novgorodu. V Novgorodu jsme bydleli na univerzitních kolejích.

Ze svého jsem si platila ubytování v Moskvě, které jsme si zařizovali s ostatními studenty z UHK, a jídlo. Nebylo to nic strašného, jídlo v Rusku je pro nás velmi levné.

Co bylo součástí tvého výjezdu? (jestli jsi měla možnost cestovat, jestli jsi měla pevný režim) Co obnášela letní škola?

Pevný režim jsme určitě neměli, univerzita pro nás sice měla připravený program na každý den, ale účast na něm byla dobrovolná. O víkendech jsme si mohli dělat cokoliv, co se nám zachtělo, což bylo určitě výhodou.

29

Proč sis vybrala právě Rusko?

Rusko jsem si vybrala, protože ruštinu studuji a vždy mě tato země fascinovala a zajímala. Abych pravdu řekla, byl můj sen navštívit tuto zemi, a proto jsem moc ráda, že jsem si ho díky škole mohla splnit.

Jaký byl tvůj první dojem z Ruska?

Za sebe můžu říct, že já byla od prvního dne naprosto nadšená a uchvácená, samozřejmě je to trochu změna, jsme tu zvyklí na nějaký standard a pohodlí, ale myslím si, že o tom přesně výjezdy jsou. Člověk pozná novou kulturu, má šanci si vyzkoušet, jaké to je žít v jiné zemi a ztotožnit se s ní.

Co bys doporučila určitě v Rusku navštívit?

V Nižním Novgorodě si každý určitě musí projít místní Kreml, nábřeží a nejlépe ze všeho nábřeží brzy ráno, při západu slunce, nebo v noci. Novgorod je kouzelné město, které člověka nikdy nepřestane překvapovat.

V Moskvě si myslím, že je povinnost navštívit Rudé náměstí a chrám Vasilie Blaženého, bez toho to opravdu nejde.

„Člověk pozná novou kulturu…“

30

Provázely tvou cestu i nějaké nepříjemnosti či nesnáze?

Za jedinou nepříjemnost se snad dá považovat neustálé střídání teplot, jeden den člověk padá vedrem a druhý den mrzne.

Co také od Ruska čekat. Jinak vše probíhalo hladce a bez sebemenších problémů. Každému bych doporučila nějaký ten výjezd absolvovat, ať v rámci Erasmu, či letní školy. Jsou to zkušenosti a zážitky, na které budete opravdu dlouho vzpomínat.

Kateřina Bachůrková

31

Vietnam, země plná překvapení Vietnam nám přiblíží Martina Čepelková, která vycestovala s programem pedagogické praxe na mimoevropskou univerzitu. Martina je studentkou pedagogické fakulty, mou spolužačkou, skvělým člověkem a nyní nově i naší průvodkyní po vzdáleném Vietnamu.

snad dost. Jednoduše jsem si přála zažít život v jiné kultuře, v nové společnosti, zkrátka poznat něco úplně odlišného, než na co jsem dosud byla zvyklá a co vnímám jako samozřejmost.

Ahoj, Marti, jak se máš?

Ahoooj, Niky, mám se nejvíc skvěle, děkuji moc za optání.

Sleduji tvé nádherné příspěvky z Vietnamu, které působí skutečně velkolepě. Prozraď nám, proč sis vybrala právě tuto destinaci?

Jééé, moc děkuji. Abych byla upřímná, tak to tady velkolepé opravdu je. Vietnam jsem si vybrala proto, že jsem chtěla poznat něco jiného a nového. Ve hře bylo ještě Portugalsko, kde by nejspíš zažila jednu velkou párty, ale těch už mám za sebou 32

Je organizačně náročné vyjet za hranice? Co bylo v rámci procesu nejnáročnější? Byl ti někdo z univerzity nápomocný?

Proces náročný není, ale kdo nemá rád papírovaní, tak se asi pomine. Je perfektní, že si kromě letenky, očkování a ambasády nemusíš sám nic jiného zařizovat a vše máš krásně připravené od školy. Na tobě je jen vyplnění přichystaných dokumentů. Zároveň bys měl dopředu vyřešit záležitosti na ambasádě (předesílám, že je lepší povinnosti neřešit týden před odjezdem). No a je hotovo a můžeš jet. Stojí za zmínku, že můj studijní pobyt je zaměřený na pedagogickou praxi. Moc mi pomohla paní Nosková, které bych tou-

to cestou poděkovala. Paní Nosková nás měla na starosti a z mých emailů musela být vysloveně nadšená. Dále mi pomohla moje sestřenice, která již měla zkušenosti z Vietnamu a Maris Dobrovolný, který stejnou cestu absolvoval dva roky zpátky.

Moc všem děkuju.

Potkaly tě před cestou obavy? Čeho jsi se nejvíce obávala a byly nakonec strachy, jež jsou přirozenou součástí kroků do neznáma, opodstatněné?

Jelikož už mám za sebou podobně dlouhý pobyt v Minnesotě a několik dalších cestovatelských zkušeností, žádné obavy jsem neměla. Díky tomu jsem se naopak nemohla dočkat toho, co nového mě zase čeká a nemine.

Co jsi o Vietnamu věděla, než jsi vycestovala za hranice?

Jedině to, jak jsou v této zemi lidé úžasní a přátelští. Jednoduše informace, které jsem získala od sestřenky a Marise. Obvykle si však před cestou nikdy nic velkého nezjišťuji, a naopak se ráda nechávám překvapit, čímž si vytvořím vlastní názor až na místě.

„Počasí je tu opravdu pekelné.“ Jaké pocity tě zaplavily v prvních chvílích ve Vietnamu? Že jsem se konečně dočkala a další dobrodružství je tady. A že to vedro asi nedám.

Jaké je právě teď ve Vietnamu převládající počasí? Mění se významně teploty přes den a v noci, nebo je to peklo 24/7?

Počasí je tu opravdu pekelné. Právě je na

jihu, kde se nacházíme, období dešťů. Ani místní nemají tušení, kdy deštivé období skončí. To znamená, že je tady přes den kolem třiceti stupňů. Důvod k oslavě už je pokles teploty na pětadvacet nebo sedmadvacet stupňů, což je opravdu zoufalé. Vládne tu všudypřítomné dusno a šílené vedro. První tři týdny jsme neměly šanci spatřit sluníčko, což se nyní zlepšilo.

Upřímně, kolem dvanácté až patnácté hodiny odpolední se nedá venku chodit. Ve výsledku tu panuje nepsané pravidlo, že v tuto dobu moc lidí u školy a na procházkách skutečně nepotkáš. Úderem sedmnácté hodiny začínají šílené slejváky, blesky a hromy. Je tu takový šílený déšť, že se v něm nedá ani chodit. Naštěstí už počasí není tak rozmarné jako na začátku našeho pobytu. Doufám tedy, že dešťové období je na ústupu. Dokonce jsme už zažily tři dny bez deště. Haha, jen co jsem dopsala poslední větu, strhla se jedna z nejhorších bouřek, kterou jsme měly tu čest poznat.

No, i to tu zažíváme. Naopak večery jsou vždy příjemné. Jednou se nám dokonce stalo, že jsme pocítily chlad, bylo pětadvacet stupňů, přátelé. Moc se těším v lednu do Čech. Naopak na severu, kde jsme před měsícem trávily čas, byly teplotní rozdíly výrazně větší. Přes den jsme zažívaly teplo, ale večer jsme ocenily tepláky a mikinu.

V současné době bude na severu ještě o poznání chladněji.

Prožila jsi kulturní šok?

Spíše jsem se cítila desorientována a zmatena, ale jak zmiňuji výše, díky spolubydlící Lucce, která navštívila Vietnam již podruhé, jsem měla obrovskou výhodu.

Děkuji, Luci, moc jsi nám pomohla! Ráda bych to vše popsala, ale nevím, zda je tady na to prostor?

33

Na vše je tu, Marti, prostor, jsme dychtiví se od tebe dozvědět, co nejvíce.

Super! Možná budu tento aspekt zmiňovat v rozhovoru vícekrát, ale je pro mne skutečně mimořádný a především velmi zvláštní. Všichni se nás neustále chtějí dotýkat. Alespoň jen tak letmo, nenápadně, ale někdo si s nenápadností nebo náhodou opravdu hlavu nedělá. Když jsme v posilovně upocený, tak si nás poplácají po nohách, jindy se mezi nás vmáčknou na strojích, kde je asi 30 cm místa (všude jinde je volno). Musí být prostě za každou cenu u nás a alespoň prstíčkem se dotknout.

Mně to vůbec nevadí, jsem kontaktní člověk, ale Lůca P. to třeba z pochopitelných důvodů nemůže vystát.

Co tě po příjezdu nejvíce zaskočilo nebo naopak příjemně překvapilo? Co bys bývala ráda věděla dopředu?

První neskutečný zážitek byla doprava. Co se tu děje, jsem v životě neviděla. I kdyby mi zdejší pirátské zvyky někdo popisoval, nevěřila bych mu. Čtyři dospělí na jedné motorce, nebo i psi na motorkách jsou zde naprosto normální. Běžně se tu na motorkách prohání děti bez helmy. No prostě blázinec. Každý na sebe troubí, řítí se jak blázen, do toho lidi v protisměru zatáčí, jak se jim zachce, pak si to přes cestu někdo zvesela šine chůzí na druhou stranu. Klidně i přes pruháč, za to jsou snad plusové body, no vtipný. Doufám, že si na zdejší pravidla nezvyknu a nepřivezu si je s sebou do Česka, to by mě nikdo moc v lásce neměl. Např. troubení ve Vietnamu neznamená to, že někdo řídí jak blb. Zde troubením dáváš vědět, že jedeš, odbočuješ, předjíždíš apod.

Druhá věc, která mne zaráží je zdejší praktický život. Je to naprosto neskutečné a do 34

teď nechápu, jak se zdejší lidé zvládnou uživit. Samozřejmě si uvědomuji, že životní úroveň je úplně jiná než u nás, ale i tak. Abych Vám to trošku přiblížila. Jídlo na naše poměry stojí 15 Kč, denní vstup do posilovny 14 Kč, permanentka 220 Kč na měsíc atd. Samozřejmě ceny jsou levné pro nás. Nikoliv pro ně. Nerada bych říkala klamné informace, ale dozvěděly jsme se, že průměrný plat je kolem 3000 vietnamských dongů. Takže ano, pro nás je vše neskutečně levné, ale pro ně určitě tolik ne. Opravdu před nimi smekám, protože je tento fakt k nevíře. Co bych velice ráda zdůraznila je chování personálu, které mě moc mile překvapilo, až dokonce zaskočilo. Když jdeš na jídlo nebo si chceš cokoliv koupit a platíš, protistrana neočekává žádné spropitné. Naopak ti běží i pro blbou korunu, aby ti ji vrátili. A pak jsou naprosto šokováni a potěšeni, když jim dáš něco navíc. A ty jim rád něco dáš.

I když se mi i stalo, že si ode mě spropitné nevzali a nechtěli. No a naopak taxikáři se toho ve větších městech opravdu nebojí a automaticky třeba dvacet Kč zpět nevrací. A vlastně ještě poslední věc, všichni mají svoje fotky na ploše svého mobilu.

Tak to je vtipné. Znamená to snad, že jsou Vietnamci snad ještě více narcističtí, než západní svět?

Nevím, zda to říct přímo takhle, ale evidentně jsou se sebou spokojení.

Kdybys měla Vietnam charakterizovat pěti přídavnými jmény, které by to byly?

Velkolepý, rozmanitý, přátelský, chaotický, chudší.

Jací jsou lidé ve Vietnamu?

Lidé Vietnamu jsou dle mého názoru na-

,,Rozmanitý, přátelský, chaotický…“

prosto úžasní. Je vtipné a zároveň děsně roztomilé, jakým způsobem jsou z nás pořád i po takové době stejně unešení. Jejich chování na mě působí, jako by naše přítomnost tady pro ně byla ohromná událost. Každý na nás kouká, chce se s námi fotit, přátelit na facebooku, dotknout se nás. Neustále nás zdraví, ukazují srdíčka, no je to něco neuvěřitelného. Na začátku bylo moc vtipný, když jsme šly s kamarádkou po ulici a lidi do sebe strkali, dokonce šťouchali i do jejich dětí a ukazovali na nás prstem, ať si na nás pořádně prohlédnou.

Ráda bych upozornila na skromnost vietnamských lidí, ale zároveň i na jejich neutuchající neoblomnost. Bohužel, nemůžeš pomoci všem, od každého si něco koupit,

přestože bys chtěl a jeho by tvůj skutek učinil šťastným. A musím se přiznat, že mne hrozně baví s nimi smlouvat, ne že by mi šlo o těch pár korun, ale je zábava, že ve výsledku nakonec ve většině případů povolí. V mých očích jsou neskutečně pracovití, i když třeba nemají nejlepší podmínky.

Jsou tedy pracovní podmínky Vietnamců těžké? Dbá se zde alespoň na elementární bezpečnost práce?

Myslím si, že vše tu je významně specifické. Nerada bych porovnávala místo, kde jsme my (Dong Thap) a například Hanoj, kde bychom samozřejmě nalezli rozdíly.

Jednu zajímavost ale prozradím. Přijel mě 35

navštívit přítel a ve volném čase, kdy jsem já měla badminton, si on našel tatéra. Samozřejmě, že jsem se bála, co vám budu povídat. Šel si nechat udělat kérku v čase oběda.

Vše je tu tak rodinné, že jeho salon je zároveň i jejich obývák a kuchyň.

Na oběd přišly babičky, maminka, děti si tam hrály a všichni v jedné místnosti na zemi obědvali. Jejich business je tedy zároveň jejich příbytek. Mimochodem, kérka je vážně skvělá.

„…člověk, když potřebuje, vždy se nějak domluví.“ Co je pro tebe jako českou turistku ve Vietnamu nejnáročnější?

Nejnáročnější je určitě komunikace s místními obyvateli. Přestože i máme jako jeden z předmětů vietnamštinu, je jazyk nepředstavitelně náročný. Vietnamština skýtá šest tónin, a tak trvá velmi dlouho, než nám někdo porozumí. Jedno slovo má více významů, které se dotvoří právě díky tónině. Takže pro nás to je zatím naprosto nereálná a bezvýchodná situace. Například slovo pro rýži a pomeranč je identicky stejné. No a ty pak musíš používat fantazii a pantomimu, abys vysvětlil, co opravdu chceš. Jo a ještě je tu kamarád Google translator. Komunikaci nadále stěžuje i neznalost angličtiny u místních obyvatel. Ani studenti anglicky nemluví, což pro mne bylo překvapení. Komunikace je tedy chvílemi vyčerpávající. Nejhorší pro mě je, když si chci objednat něco k jídlu. Ale zatím to vše zvlá36

dáme. Jak se říká, člověk, když potřebuje a hlavně chce, vždy se nějak domluví.

Pomáhají ti tedy i ruce a nohy? Tvůj pobyt ve Vietnamu opravdu působí vtipně a jako jedna velká jízda.

Rozhodně ano. Někdy překvapím i sama sebe co dokážu předvést. A oni musí mít taky velkou fantazii, aby mne pochopili…

Takže si umíš představit, jak to někdy dopadá a kolik času tím strávíme.

Co je naopak nejnáročnější pro tvé nové přátele z cizích zemí?

Pravděpodobně je pro ně těžká také komunikační stránka. Chtěli by si s námi povídat, zajít na večeři, do kavárny, ale je tady opravdu málo lidí, kteří zvládají ang-

ličtinu. Šly jsme posedět s holkami z fotbalového týmu. Bylo nás osm včetně mojí spolubydlící Lucky Pluskalové, já a šest holek, přičemž pouze jedna z nich uměla anglicky.

Jakého faux pas se může dopustit ve Vietnamu neznalý turista?

Všichni jsou si tak podobní. Není překvapení, když se k tobě někdo blíží, zdraví tě a ty si říkáš, tak je to ona nebo není? No a do poslední chvíle nevíš… Navíc je nemůžeš oslovit jménem, protože si ty zpropadená jména prostě nezapamatuješ.

Všechny zní holt stejně… A Lůca má ještě jednu perličku, byly jsme na hospitacích na základní škole a po hodině se bavily s učitelem. Došla řeč na jeho věk, a když se zeptal, jaký je náš tip, tak mu Lůca odvětila, že 19? On se zarazil a řekl, že mu už je 26. Dozvěděly jsme se následně zajímavost, že do třiceti let vypadají všichni mladě, ale pak najednou zestárnou a rozdíl už je znát.

Ocitla ses v nepříjemné situaci, na kterou teď už vzpomínáš se smíchem?

Zažila jsem dokonce dvě zajímavé situace, o kterých do teď nevím, co měly znamenat. Každopádně nás hodně pobavily. Šly jsme si takhle na místní trhy a po chvíli si konečně vybraly. Měly jsme nakoupeno a už chtěly odcházet, když najednou v tu chvíli ke mně přišla drobounká stará babička, o které jsem si do té doby myslela, že je roztomilá. Začala mi něco říkat, usmívala se, všichni se na nás dívali a ona mě najednou začala pořádně plácat po tváři. Ne hladit, ale fackovat. Všichni se smáli, ona neustále něco říkala a my jen koukaly jedna na druhou a nevěděly, co to má znamenat. Ráda bych jen podotkla, že

měřím 183 cm. Bylo překvapení už to, že na mě dosáhla a netuším, jak to zvládla.

A druhá sranda. Seděli jsme s partou na obídku a od druhého stolu na nás koukala stará paní a pán. Věnovala jsem se jídlu, a když jsem zvedla oči, tak jsem tu babičku viděla přilepenou na Lůce tak, že se k ní přikrčila, začala ji mačkat a objímat a zároveň přiložila její nos k Lůci hlavě a jen dýchala, chtěla cítit naši vůni. :D To stejné se pak stalo i mně a celý proces se zopakoval dvakrát. Byla ale báječná. Myslím si, že zrovna pro ni to byl velký zážitek vidět někoho blonďatého.

A ještě jedna situace. Měla jsem poprvé v životě řídit skutr, a to rovnou ve třetím největším městě Vietnamu. Takže si to šílenství umíš představit. První půlku dne jsem byla vážně po… ale po chvíli jsem se cítila jako místní profík.

Jsi ve Vietnamu zhruba měsíc a týden, ale určitě jsi již měla možnost navštívit zajímavá místa. Která místa tě nejvíce oslovila nebo se naopak zařadila do škatulky cestovních zklamání?

O žádném místě bych nikdy neřekla, že je to cestovní zklamání. Jsem moc ráda za každé místo, kam se podívám. Vnímám cestování jako příležitost vidět něco nového a buď si to místo zamiluji a jsem z něho naprosto unešená, nebo jsem jen ráda, že jsem toto místo navštívila a znovu už ho vidět nemusím. Možná škoda, že tento rozhovor neděláme na konci ledna, protože mám před sebou ještě tolik zážitků a cestování, že by to mohlo být zajímavější.

No vidíš, skvělý nápad. My ostatní, co chodíme do školy, si rádi ve volné chvíli u kávičky přečteme pokračování.

Stačí říct a ráda přispěju dalšími perlička37

mi… Chystáme se totiž na Halloween do Ho Chi Minh City. Také mi přijede za dva týdny bratr a jeho přítelkyně Ali (Američanka), s kterými budu dva týdny cestovat a následně mne čeká více než měsíční cestování s mojí spolubydlící Lůcou. Ještě si ani neumím představit, jaká dobrodružství zde zažiji. Naše plány jsou určitě Phu Quoc Island, kde budeme trávit Vánoce, Son Doong Cave, což je největší jeskyně na světě, Mui ne, Hoi An, Can Tho, Da Nang, Hue, Da Lat, Elephant Falls , tak uvidíme, jak to všechno dopadne. Další mimořádný zážitek je ve formě úžasného člověka.

Před pár dny jsem měla tu čest poznat v posilovně úžasnou mladou paní, která při nehodě cca před deseti lety přišla o nohu. Tato nová životní situace ji ale nezastavila, naopak po nehodě začala 38

různými způsoby pomáhat ostatním lidem. Jsem za ni moc ráda, dokonce mne pozvala příští pátek do nemocnice, kde dobrovolníci jednou měsíčně stříhají a upravují pacienty, aby se cítili lépe. Navštívím nemocnici s ní, budu se také účastnit a snad někomu alespoň vyčaruju úsměv na rtech. Další skvělá aktivita, jež nás napadla je upozornit na problémy doby plastové.

Plastů je tu ohromná spotřeba. Půjdeme k ní do třídy nejspíš s nějakou prezentací a uděláme menší přednášku o dopadech plastů na naši Zemi. Pokud naše přednáška zaujme alespoň jednoho studenta, mise byla splněna.

Bydlíme tu jen krátce, ale už jsme stihly navštívit Hai Phong, Cat ba, Ha Long, Sa pa, Hanoi, Ninh Binh, Chau Doc, Ho Chi Minh. Nejlepší ze všech míst byla Sa pa

(Ta Van Village), kam se určitě znovu podívám. Dále mne zaujalo Cat Cat Village, které ale už bylo více turistické. Cat ba, Ha Long, Ninh Binh. Bylo to božíííííí!

Jak se ve Vietnamu odlišuje místo, které je turisticky protřelé od těch ostatních?

Především se odlišuje cenově, no a také tím, že lidé nešílí jen, co tě uvidí, ale cizince vnímají jako samozřejmost. Nebojí se pro cizince napálit ceny, což pro nás není nic hrozného, neboť na naše poměry je vše stále levné. Dále se odlišují zpoplatněním přístupu kamkoliv.

Jaká nejlepší jídla jsi zatím měla možnost okusit? Jsi si už teď jista, že ti leccos z Vietnamu bude chybět?

Protože ani v Čechách masu moc nedám (kromě kuřecích prsou maso nejím), tak asi není překvapení, že jsem tady maso neměla. Proto jsem byla šťastná, když jsem vždy našla něco vegetariánského. I když je pravda, že ani vajíčka bych si ve Vietnamu nedala. Celý den je vidíš ušmudlané a popraskané, jak na ně pere slunce, což je akorát tak o nemoc. Je tady ale plno dobrůtek, které v Čechách prostě budu potřebovat. Některé ovoce jako třeba malé banány, ananas, zelené pomeranče, mango, smažený banán, fialová rýže s ořechama, kokosem a cukrem v rýžové placce, ale hlavně spicy noodles. Spicy noodles jsou korejské a zatraceně pálivé. Zvládám u nich jen level 1, ale jako výzvu zkusím určitě i level 2. Pokud nepřijdu o chuť, ráda povím výsledek. Moje nejoblíbenější je tofu s rýží a nějakými zvláštními okurkami, a navíc s ovocem. No, mňáááám.

Ještě miluji nudle se zeleninou a tofu z místního trhu,… no bude toho hodně.

Jídlo zkrátka miluji.

Měla jsi už možnost nahlédnout do obyčejného života vietnamských občanů? V čem je odlišný od našeho? Jaké v něm spatřuješ benefity, či naopak zásadní nedostatky?

Určitě se liší v tom, v kolika letech tady mají lidi první lásky. Není zvykem jako u nás, že náctiletí randí už od čtrnácti let.

Do teď jsme mezi studenty ani žádný pár neviděly. Je ale pravdou, že tady se na veřejnosti ani líbání, vodění za ruku apod. moc nenosí.

Není to bohužel ověřená informace, ale nedávno jsem se někde dočetla nebo slyšela, že právě projevování lásky na veřejnosti je ve Vietnamu zakázané.

Je pravda, že jsem to taky někde zaslechla, ale nejsem si tím vůbec jistá. Spíš to nedělají. Nikoho jsem opravdu zatím neviděla.

Až předevčírem jsem zahlédla jeden pár, který se chvíli držel za ruce. Například naše kamarádky z fotbalu v jednadvaceti letech nemají o kluky vůbec zájem a věnují se pouze studiu, které je tady pro ně opravu náročné. Dozvěděly jsme se, že když už někdo s někým začne chodit, bývá vztah zpravidla vážnější. Začínají s randěním tak v jednadvaceti a pak se brzy vdávají a žení. Pokud se pár vezme, ženu čeká odchod z jejího domova. Žena se automaticky stěhuje k rodině novomanžela, kde spolu všichni bydlí.

Jak se Vietnamci oblékají? Inspirují se jinými módními vzory než lidé ve střední Evropě?

Tato otázka je skutečně zajímavá. Dle mého názoru se oblékají moc pěkně a jdou s dobou. Je pravdou, že zde mají přehršel značek jako třeba gucci, new balance s N na druhou stranu, Nike s takovou ne39

nápadnou ploutvičkou a mohla bych pokračovat. Propracovanost padělků je ale na takové úrovni, že ani nepoznáš, že by to mohl být fake. Ale zpět k otázce. Když nepočítám jejich zálibu chodit po večerech v saténových pyžamkách všech vzorů, kterým dominují zvířátka, vtipné obrázky atd., oblékají se pěkně.

Abych byla upřímná, saténová pyžamka se zvířaty zní hrozivě.

Hrozivější jsou spíš ty jejich bundy v třiceti stupních. Je zde třicet stupňů, my jsme naprosto v háji a nejraději bychom chodily jen v plavkách. Oni mají ale bundy, dlouhé rukávy, dlouhé kalhoty a deštníky, aby jim nebylo vidět ani kousek kůže a náhodou se trochu neopálili. Já tady jít v bundě, tak asi okamžitě zkolabuji. Toto absurdní chování je zapříčiněno jejich strachem z opálení. Čím světlejší pleť a kůže, tím si u nich bohatší a atraktivnější. Zajímavý.

Není tedy výjimkou, když nacházíš bělící pleťové masky, bělící tělová mléka apod…

Na mysli mi vytanuli chudáci zemědělci, kteří každý den pracují na poli… Ti musí pak čelit rasistickým pohledům.

Asi jsem zapomněla říct, že se před sluníčkem tak urputně schovávají především ženy. Muži občas také, ale ne tak moc.

Na vašich cestách navštěvujete i vietnamské školy plné nadšených roztomilých dětí.

Díky těmto malým fanouškům zažíváte své chvilky slávy. Odkud pochází jejich zápal?

Co vám děti říkají?

Tak tohle téma je jedno z mých nejoblíbenějších. To je něco nepopsatelného a neskutečného. Zastávám stejný názor jako moje kamarádka Lůca P. Je nám to až trapný, protože jsme nic nedokázaly 40

a ničím jsme si takovou úžasnou přízeň nezasloužily. Upřímně si připadáme jako nějaké celebrity, což je naprosto šílený, neboť k tomu není jediný důvod, ale ty děti vám dávají jakýsi pocit výjimečnosti.

Nerada rozlišuji lidi a nikdy to nedělám, všechny lidi považuji za stejně rovné. Toto téma se mi tedy těžko popisuje, ale jsme pro ně prostě jiný, jsme světlejší pleti, blonďatý. Pohledy a štěstí těch dětiček, když si jich všimneme, nás dojímají. Všichni jásají, běhají kolem, křičí, ukazují na nás, protože některé z nich ještě nikoho takového neviděly. Každé dítě je šťastné, když se nás může dotknout. Najednou se na mě sesypalo s papírkem a propiskou kolem padesáti dětí a všechny chtěly můj podpis…

No chápete to? Nejčastěji se mne ptají, jak se jmenuji, když odpovím a na oplátku se zeptám jich, tak mi odpovídají krásně celou větou. Jsou tak překvapené, když jim řeknu, že je moc ráda poznávám a podám jim ruku. Zkrátka jsou v sedmém nebi.

A to nemluvím o tom, když mají vyučování a my procházíme kolem, to jde veškerá výuka stranou a učitelky si neví rady.

Jako poslední věc bych ráda dodala, že v jedné menší třídě je kolem padesáti dětí, učitel a asistent. Ale jsou tak šikovní. Jedou jako hodinky a jsou báječní. Zažít tyto hospitace je skvělá zkušenost a opravdová inspirace.

Jak bys popsala režim dětí ve škole? Jsou podmínky přísnější? V čem je největší rozdíl mezi českým a vietnamským systémem kromě počtu dětí ve třídě? Pokud píšeš, že šlapou jako hodinky, má v hodinách prostor kritické myšlení?

Co mě na zdejším školstvím právě nejvíce překvapuje je to, že děti se chtějí učit a chtějí být lepší a lepší. V hodinách je pro-

stor na plno aktivit. Ani náhodou jim učitel neřekne: „A teď se všichni naučíte tohle nazpaměť.“ Všichni pracují na látce, tak hezkým a pestrým způsobem, že snad každý si musí odnést plno vědomostí.

Používají interaktivní tabuli, do ní doplňují, soutěží mezi sebou, všichni opakují, a ještě je prostor pro hru.

Následně si nové učivo vypracovávají do pracovního sešitu a poté například zpívají, nebo dokonce malují.

Také přednáší před třídou, což zvládají i v angličtině. Takže opravdu boží!!! Jsem ze všeho tu opravdu unešena. Hodiny jsou pestré, zábavné, naučné a především propracované takovým způsobem, že se ani chvilku nenudíš. Jedna aktivita střídá druhou.

Začaly jste již s ostatními navštěvovat vaši univerzitu? Pronikly jste alespoň trochu do reality vietnamského školství? Dokázala bys ho komparovat s naším?

Ano začaly. Máme 5 předmětů (Vietnamštinu, Cross – Cultural Studies, Badminton, Class observation a ještě by nás měl čekat Toy Design). Když porovnám přístup studentů, tak rozdíl vidím určitě.

Studenti se vzdělávají, aby získali v budoucnu dobrou práci. O vzdělání opravdu stojí a tvrdě studují. Nedělají to proto, aby nemuseli platit sociální a zdravotní. Mají neskutečné množství domácích úkolů, na kterých musí pracovat. Školu mají často i v sobotu, nemají tedy moc času na cesto-

vání, ale na druhou stranu si vždy udělají čas na sport. Ráno už od šesti slyšíš pískat píšťalky, přes den se bohužel v místním hicu nic dělat nedá, ale druhá vlna přichází kolem 17. hodiny a sportují až do 22. hodiny. Nejradši mám předmět Cross – Culture Studies, který je v angličtině a hlavním tématem je USA…. Velice zajímavé. Především bych chtěla vyzdvihnout pana učitele, doposud jsem nezažila nikoho tak charismatického a nadšeného.

Poslouchala bych ho celý den, neboť každá hodina je v něčem jiná. Umí vyvolat u studentů pocit pohody. To ale neznamená, že by neměl vysoké požadavky, naopak. Jedno téma, jež zadá je cca na 30 stran. Doma se musíš připravit a strávíš nad tím snad sto let. Odpovídáš na plno otázek, učíš se nová slovíčka k tématu. Vše se učíš nenuceně a pak tři dvouhodinovky probíráš jedno téma. Ve výsledku se dozvíš nenásilnou formou opravdu vše, a to různými formami. Nakonec napíšeš krátkou esej.

Vždy odcházím s dobrou náladou a stal se mojí inspirací.

41

„…vynikají ve volejbalu.“ Dokázala bys jako profesionální hráčka basketbalu zhodnotit tamní tělovýchovnou úroveň? Měla jsi už možnost zúročit své zkušenosti, nebo si alespoň zahrát?

Máme možnost navštěvovat hodiny badmintonu, a tak jsme mohly zdejší sportovní návyky omrknout. S badmintonem trávíme týdně tři hodiny. Podotýkám, že v sobotu začínáme v 7 ráno. :D Řekla bych, že v badmintonu budou vynikat, ale sport tady moc v lásce vzhledem k vedru prý nemají. Samozřejmě ne všichni. Potkali jsme ale i pár jedinců, kteří hrají neskutečně! Celou dobu hrajeme zápasy ve čtyřhrách a opravdu si tři hodiny v zápalu hry užíváme. Zatímco vietnamské holky na druhou stranu odehrají třeba jeden zápas a jdou si na dvacet minut sednout a pak jsou vyřízené, my hrajeme tři hodiny v kuse a učitelka nám tam posílá dvojici za dvojicí, protože na rozdíl od nich nemáme dost. Ve výsledku je z nás každý zoufalý. Hned jsme se dostaly do holčičího fotbalového týmu. Zaráží mne, že je tu šílená bouřka, déšť, blesky a hromy, ale tady se hraje, jak kdyby se nic nedělo, naprosto v klidu. Tak to klobouk dolů. Na druhou stranu opravdu vynikají ve volejbalu. Ještě jsem proti nim nehrála a ani nevím, jestli úplně chci. Zamilovala jsem si večery, neboť tu lidé žijí sportem. Jsou boží. Před pár dny jsem se dostala do party kluků a chlapů, kteří každý den hrají hodinu a půl street. Nadšeně mě vzali mezi sebe.

Každičký den si užívám nové zážitky a poznávám plno super lidí. Rozumíme si, přestože neumí anglicky. Na sportu miluji, jakým zázrakem dokáže lidi spojit. Ještě tu hraji tenis, volejbal, fotbal, bembas. Ne42

rada bych zapomněla na něco jako fotbal s takovým větším badmintonový míčkem, to nakoupím domů jako dárky, protože to nechápu ještě teď.

Vietnam, celým názvem Vietnamská socialistická republika, je země s komunistickým režimem. Má tento fakt dopad na tebe jako turistku? Případně v jakých oblastech?

Ať se snažím sebevíc přemýšlet, tak si neuvědomuji, že by mě zde něco omezovalo nebo na mě mělo nějaký dopad. Samozřejmě, když bych šla někam, kde jsou nějaká pravidla nebo určený oděv, tak by mě ani nenapadlo jejich kulturu narušovat a přizpůsobila bych se pravidlům. Ale kromě toho, že se do škol chodí tak, aby nám nekoukala ramena a kolena, tak si nic jiného nevybavím. Ještě bych k tomu ráda podotkla, že i když bych do školy přišla tak, jak etiketa nepovoluje, tak nám jako zahraničním studentům nikdo nic nejspíš neřekne.

Víš například z doslechu o nějakých omezeních, jež jsou režimem nastaveny?

Upřímně jsem o ničem neslyšela, ale je to dobrá poznámka, o které si ráda zjistím víc a pak třeba někdy zase povím, takže děkuji.

Vrátíš se někdy v budoucnu do této země znovu?

Rozhodně vrátím. Jak už jsem říkala, jsem tady teprve něco málo přes měsíc, ale už jsme toho stihly vidět dost a hlavně máme ještě plno cestovatelských plánů před sebou. Juchůůů. Vietnam jsem si ale jednoznačně zamilovala. Obzvlášť pár míst, které chci vidět znovu.

Umíš si představit v této zemi žít?

Nevím, zda úplně žít, ale umím si představit tady být déle než pouhé 4 měsíce.

Třeba 2-3 roky. Chtěla bych ještě nasávat atmosféru na univerzitě, přátelit se tady, užívat si tu pohodu a pak vždy někam vycestovat i do okolních států, protože možností je tady nespočet. Přemýšlely jsme o Kambodže, Laosu, Barmě, Thajsku, Filipínách, daly jsme si prioritu pořádně projet Vietnam, takže bych si to za tu dobu tady, alespoň vynahradila. Protože je tady tolik neskutečných míst, že bych měla co dělat. Je mi moc příjemný ten pocit klidu tady, nespěchat za každou cenu někam, a dokonce by se mi moc líbilo mít homestay nebo ubytování v Sa pě … Takže si to na nějakou chvíli představit umím.

Domníváš se tedy, že Vietnamci si dokáží více užít pocit pohody? Mají jinou mentalitu než Češi a život umí více prožít?

Spíše si myslím, že plno z nich nezná nic jiného, a tak nemohou porovnávat. Opět ale musíme brát na zřetel, že popisuji místo, kde se nacházíme. Moc se mi líbí, že společně tráví čas při rodinných či přátelských večeřích. Také spolu tráví obědy, neboť mají volno v největších vedrech mezi 11.-14. hod. Byla bych ale nerada, aby vše vyznělo tak sluníčkově a báječně. Plno z nich musí žít svůj život ve stresu, neboť mají finanční problémy. Přeci jenom jsem tady na tohle posuzování ještě krátkou dobu. Počkejme si za pár měsíců, to budu zase o něco chytřejší.

Pokud bychom nebrali v potaz rodinu, přátele, vztahy,… chybí ti Česká republika jako taková? Českou republiku mám ráda, kdo necestuje, tak si ani nemůže uvědomit, jaký po-

klad a štěstí v ní máme, můžeme nalézt a neustále objevovat. Můžeme si vážit skvělého zdravotnictví, školství, volnosti nebo třeba přírodních krás. Ale asi jsem spíš typ, který potřebuje a chce poznávat něco jiného, nového a nebrání se žít v jiném státě. Zároveň bych se sem vždy skutečně ráda vracela.

Co tě ve Vietnamu inspirovalo, případně jakou trvalou životní zkušenost si z pobytu odneseš?

Asi je ještě brzy na to opovědět, protože jsem přesvědčená o tom, že mě tady toho bude inspirovat ještě hodně a životní zkušenost ještě přijde. Předem odhaduji, že to bude pokora, vzpomínky na usměvavé a příjemné tváře, obdiv k nim mířený.

Budu na sobě makat tak, abych v sobě mohla mít něco jako učitel z Cross-Cultal Studies a hlavně to, že člověk může být šťastný, spokojený a úžasný bez telefonů, hromady peněz a bez nejluxusnějších věcí.

Miluju to tady a děkuju za jednu z nejhezčích příležitostí.

Doporučila bys tuto životní zkušenost i ostatním studentům?

Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Zastávám názor, že cestování a zážitky ti nikdy nikdo nevezme.

Můžeš si koupit plno věcí, které ti udělají radost, ale dle mého to je pomíjivé. Pro mě je cestování a poznávání nového rozhodně nejlepší investicí. Je snad něco lepšího než se chopit příležitosti, cestovat a prožít čtyři měsíce v cizí zemi a obzvlášť, když ti škola dokonce přispěje? Každá nová zkušenost ti něco přinese a někam tě posune.

Tak neváhej a jdi do toho, protože určitě nebudeš litovat.

Nikola Smutná 43

Z Bělehradu do Prahy – rozhovor s Milanem Soviljem Mgr. Milan Sovilj, Ph.D. přednáší na Historickém ústavu Filozofické fakulty UHK, v České republice žije již řadu let, pochází však ze Srbska. Nejdříve vystudoval historii na Univerzitě v Bělehradě, dále absolvoval doktorandské studium na Karlově univerzitě v Praze, které dokončil v roce 2015. Nyní působí jako odborný asistent na FF UHK a současně v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Jak dlouho už žijete v České republice?

Tak to musím spočítat…

Je to víc než 9 let, vlastně je to skoro 10 let.

Jaké byly vaše první dojmy, když jste se přistěhoval?

Moje zkušenosti, to záleží, první dojmy po přestěhování nebo první zkušenosti s Českou republikou… Protože poprvé jsem byl v Praze v roce 2006, to jsem měl jeden studijní pobyt, který trval asi měsíc a půl. Potom jsem tu byl ještě jednou v roce 2008 jako badatel ze Srbska na jedné konferenci. A pak po přestěhování, to bylo tak od konce roku 2009 nebo začátku roku 2010. No, nebylo to snadné, protože jsem tehdy začínal s doktorským studiem, ale zároveň jsem musel opustit svoji práci v Bělehradě. Také jsem přijel sám, manželka zůstala tehdy doma v Srbsku, a tak jsem tu prvních pár měsíců žil prakticky sám, a navíc na studentské koleji, tak to nebylo snadné. Ale ještě ten začá44

tek byl těžký z toho důvodu, že jsem tehdy sotva vládl českým jazykem. Říká se, že čeština je jedním z nejtěžších jazyků na naučení, jaké to bylo pro vás, když jste se ho postupně učil?

Já jsem nějaký základ měl ještě ze Srbska, kde jsem se po tom prvním pobytu v České republice začal učit česky v jedné jazykové škole, ale to byl takový rychlý kurz, trval asi měsíc. Ale hodně mi pomohlo, že jsem shromáždil tehdy spoustu českých knížek a četl jsem to se slovníkem v ruce, ale snažil jsem se a určitě jsem tak rok, rok a půl individuálně pracoval.

A četl jste beletrii, nebo spíš odborné knihy?

Spíš odborné. A pak ještě učebnice češtiny pro cizince.

A jaké bylo třeba nejtěžší slovo nebo slovní spojení, případně hláska?

Je to těžký dotaz. Tak naučil jsem se třeba „přeletěla holubička přes tři sta třiatřicet stříbrných střech.“ Ale spíš šlo o to, že jako každý jazyk, který se člověk začíná učit a poslouchá ho, tak mu přijde, že ta osoba, která jím mluví, mluví moc rychle. Tak se mi zdálo, že každý v České republice mluví moc rychle. Teď už s tím nemám problém, ale tehdy to bylo těžké.

A musel jste se učit latinku?

Ne, v Srbsku se běžně používá latinka, takže z této strany to nebyl vůbec problém, zároveň gramatika srbského a českého jazyka je velmi podobná, takže jsem se vůbec nemusel učit, co je to pád, nebo kolik pádů v českém jazyce existuje. To je prakticky úplně stejné, ale zdůrazňuji, že nejsem žádným filologem, ale zdálo se mi to velmi, velmi podobné. Jen je v češtině spoustu výjimek, což v srbštině není.

A umíte psát i cyrilicí?

No ano, to je taková samozřejmost. To platí do dneška, každý, kdo se učil v Srbsku, ale také v části Bosny a Hercegoviny, tak umí cyrilici. Ale moji prarodiče se narodili na území dnešního Chorvatska, tak chodili do školy tam a učili se pouze latinku.

Když se přestěhovali do Srbska, tak to pak byl trošku problém, ale babička do konce života psala latinkou.

Dál bych se chtěla zeptat, jaké je to pro cizince v České republice, jestli vnímáte, jací jsou Češi ve vztahu k cizincům?

Záleží na tom, s kým mluvíte, nebo koho potkáte. Jako všude jsou různé osoby a měl jsem tu příležitost potkat někoho, kdo je hodný, tak i někoho, kdo má velmi divné názory. A možná se to netýkalo přímo mě, ale jako všeobecně cizinců nebo jednotlivých národů.

Setkal jste se i třeba s předsudky vůči Srbům?

Ani ne, možná proto, že pro dnešního člověka v České republice je spíš Srbsko součást bývalé Jugoslávie, zase to ale není Chorvatsko, kam se jezdí k moři. Takže není ani tolik styků, pokud ta osoba opravdu nemá větší zájem o Srbsko nebo o bývalou Jugoslávii celkově. Je to několik let zpátky, co se mě jeden kolega v Bělehradě ptal, jak se vlastně Češi dívají na nás, na Srby. Tak jsem mu říkal, že nic zvláštního jsem neviděl. To je podobné, jako jak se Srbové dívají na lidi v Česku - je to spíš individuální.

Vypozoroval jste u Čechů něco, co mají společné? Je nějaká typicky česká vlastnost, nějaký společný rys?

Já tady žiju a vůbec s tím nemám problém, ale někdy se mi zdá, že české prostředí je příliš klidné, vůči některým děním, která vyžadují víc společenské aktivity. Občas se snažím srovnat tu situaci v České republice, kdyby se něco takového dělo na Balkáně, tak se mi zdá, a nemusí to být celková politická situace, ale i nějaká každodenní příležitost, zdá se mi, že by něco podobného nejen v Srbsku, ale celkově na Balkáně vyvolalo trošku jinou reakci. Možná je to banalita, ale třeba v Praze se spousta turistů chová velmi, řekněme neslušně a málokdo na to zareaguje a vysvětlí, že by to neměli dělat nebo tak. Mám pocit, nebo vlastně se to dokonce stalo, že kdyby 45

nějací turisté dělali potíže na Balkáně, tak obyčejný člověk by zareagoval.

Myslíte, že tohle se dá vypozorovat třeba i v historii u Čechů? Částečně ano, zase je to těžké srovnávat ta žádný historik by neměl klást dotaz, co by bylo, kdyby bylo, ale nějaké události, které se staly na území bývalého Československa nebo v českém prostředí, tak mám pocit, že by dopadly jinak, kdyby se jednalo o Balkán a srbské území. Možná jako příklad můžu uvést rok 1968, protože tehdy Jugoslávské vedení v čele s Titem uvažovalo o tom, že by sovětská armáda mohla podniknout něco podobného, jako udělala roku 1968 na území Československa, a dokonce v průběhu toho podzimu Jugoslávská armáda měla spoustu různých cvičení. I jugoslávská veřejnost tehdy mluvila, a to vím i na základě nějakých vzpomínek své rodiny, o tom, že nějací Rusové možná přijedou, ale zase mám pocit, že něco takového by se alespoň v tom okamžiku v Jugoslávii nemohlo stát. Že by byl mnohem větší odpor v ten okamžik?

To by byl obrovský odpor. Myslím si, že také sovětské vedení o tom vědělo. Pochopitelně, je to trošku těžké srovnávat, a ani nebyl takový důvod, tedy alespoň v roce 1968, aby sovětská armáda něco podobného podnikla v Jugoslávii. Spíš by se jednalo možná o období předtím v roce 1948, na 46

podzim toho roku, protože tehdy se Jugoslávie postupně dostávala do izolace ze strany států, které byly pod sovětským vlivem, a myslím si, že tehdy taková hrozba sovětské reakce, dokonce invaze, byla spíš realitou než o dvacet let později.

A mě k tomu ještě napadá, u nás se vždycky mluví o tom, že v Jugoslávii ten režim přeci jen nebyl tak kontrolovaný z Moskvy a že to bylo volnější něž třeba u nás za komunistických let.

Určitě, protože právě po rozkolu mezi Titem a Stalinem už ten socialismus, který se budoval v Jugoslávii, byl jiný. Tito a jeho blízcí spolupracovníci už měli spíš v rukách veškerou moc a vytvářeli socialismus podle svých představ. Já jsem částečně zažil ten konec socialistické Jugoslávie, tak

si pamatuju na konec 80. let, spíš pochopitelně ne z nějakého politického úhlu pohledu, ale jako někdo, kdo měl, mohl bych říct, velmi šťastné dětství, protože jako více méně každý kluk nebo holka

v tom okamžiku, to bylo prakticky bezstarostné. I když ten stát měl spoustu problémů, ale my jsme o tom nevěděli a všechno tehdy bylo moc lepší, nebo to tak aspoň vypadalo, než v tom období, které následovalo. Jeli jsme přes celou Jugoslávii a ani jsem nevnímal, že to je Chorvatsko nebo Srbsko, zdálo se mi, že je to jeden celek, jenom trošku jiný přízvuk, nic víc.

A jak třeba vnímáte rozdíl mezi Českem a Slovenskem?

Možná je to nějaký můj osobní názor, nebo zkušenost, co jsem zažil poprvé, když jsem se seznámil se Slovenským prostředím bylo to rok po pobytu v Praze, tak když jsem slyšel slovenštinu a potkal nějaké kolegy v Bratislavě, později v Košicích, tak se mi zdálo, že ta mentalita je trošku jiná

a možná dokonce blíž jednotlivým bývalým jugoslávským národům než k Čechům, ale zase je tam obrovská blízkost z pohledu jazyka mezi Čechy a Slováky.

Ale zdálo se mi, že slovensky rozumím líp než česky, když jsem se začínal učit, protože je tam spousta velmi podobných slov mezi slověnštinou a srbštinou. Pamatuji se například, když jsem žil na těch kolejích v Praze, tak se mě jeden kluk ptal, jak se mám a jak dopadly volby na Slovensku (v roce 2010), opravdu jsem ty volby nesledoval, ani nevím, jestli to byly parlamentní nebo jaké, tak jsem mu říkal, že nevím, že jsem nesledoval zprávy a proč se ptá… A on řekl, že jsem přece ze Slovenska, že mluvím takovou velmi podivnou češtinou.

47

Když se v Srbsku řekne Česká republika, co se Srbům vybaví?

Nejspíš asi pivo. Nebo možná spíš samotné hlavní město Praha a nějaké zájezdy, protože poslední dobou je spoustu možností, aby se jelo někam do střední Evropy, zájezdy jako Budapešť, Bratislava, Praha. Pak to pivo, částečně taky hokej a fotbal. Jestli něco spjato s minulostí, možná… Myslím, že to bylo v roce 2017, co se v Chorvatsku vedla polemika ohledně Masarykovy ulice v Záhřebu, protože někdo z politiků přišel na to, že Tomáš Garrigue Masaryk, když byl profesorem na pražské univerzitě, tak byl zároveň učitelem nejen chorvatských, ale i srbských studentů, a že prosazoval jisté myšlenky, které vedly ke sjednocení těch národů následně v Jugoslávii, což někteří politici spíš z těch nacionalistických struktur a stran, které prosazují stále chorvatský nacionalismus, tak vnímali jako nevhodné, aby v centru města byla ulice podle nějakého politika, který se kdysi snažil o nějakou jednotu mezi Srby a Chorvaty.

Dokonce se tehdy dělal takový průzkum, jestli obyčejný člověk ví, kdo to je Masaryk. A málokdo to věděl. Kdyby se něco podobného stalo v Srbsku, myslím, že tam

48

by asi takový návrh nezazněl, aby se měnil název ulice z takového důvodu, ale kdyby udělali podobný průzkum. V Bělehradě je také Masarykova ulice, Masarykova garáž, jako veřejné garáže, a taky Masarykovo nábřeží. Kdyby někdo chtěl měnit název ulice a udělal by průzkum a zeptal se, kdo to byl Masaryk, myslím, že by taky spoustu lidí nevědělo.

A jmenuje se naopak v Česku něco po někom z vaší historie?

Ano, i když možná ne podle osobnosti, protože osobnost může v čase zažít jiné chápání ze strany nějaké nové skupiny nebo myšlení. Ale v Praze je velmi rušná ulice Jugoslávská, hned vedle Bělehradská, pak Lublaňská, Záhřebská, Sarajevská, a potom velmi známá ulice, která měla také zajímavou minulost, je ulice Jugoslávských partyzánů. Ta se nachází na Praze 6, během 30. let se jmenovala podle krále Alexandra. Vzhledem k tomu, že v roce 1945 Jugoslávie úplně změnila státní zřízení, oficiálně se stala republikou s komunistickým režimem, kam král pochopitelně nepatřil, tak v roce 1946, kdy J. B. Tito navštívil Prahu, poprvé tehdy jako předseda jugoslávské vlády, tak byla změněnanauliciMaršálaTita, o pár let později, kdy vypukl rozkol mezi Titem a Stalinem už nebylo vhodné, aby v Praze byla ulice, která by nesla název podle někoho, kdo se postavil Stalinovi, tak byla přejmenována na ulici Jugoslávských partyzánů.

mi podobné. Spíš Vánoce se liší než Velikonoce, ale zase je tam ten rozdíl, že pravoslavné Velikonoce se oslavují jindy než katolické, protože je tam rozdíl v kalendáři, občas za několik let se stává, že jsou ve stejný den.

Teď bych měla takovou otázku na odlehčení, jak se v Srbsku slaví Vánoce?

Zase podobně jako otázka písma, tady je to taky velmi specifické, protože v Srbsku žijí nejen pravoslavní, ale také katolíci, také tam je komunita muslimů. Každý oslavuje svůj svátek svým způsobem, ale podstatná část občanů spíš patří do toho pravoslavného světa, tak oslavuje Vánoce až v lednu. Liší se to možná i z toho důvodu, že Štědrý den nemá možná takový význam jako v České republice, ale spíš První svátek vánoční (7. ledna), který je doprovázen spoustou různého jídla a připravuje celé selské prasátko.

A myslíte si, že v Srbsku mají Velikonoce víc křesťanský podtext, než v České republice? Protože mně se zdá, že se z toho v Česku ten původní záměr trochu vytrácí.

No, také se mi zdá, že tam ten význam je možná spíš jinak posunut k Vánocům. Ale zase je to možná jen můj osobní pohled. Mám pocit, že Vánoce oslavuje víc lidí než Velikonoce, nebo alespoň o tom víc mluví.

Za rozhovor děkuje Kateřina Žáková

Kam se my hrabeme s kaprem…

Kapr by tam neprošel. 6. ledna je něco jako masopust, ale upřímně všichni se chystají na ten další den, na to prasátko.

A jak se vám zamlouvaly české Velikonoce a zvyky, když jste se s nimi setkal?

Je to podobné jako v Srbsku, kraslice a tak dál, spousta barev i zvyků, které jsou vel-

49

Sto lidí, sto chutí Pohled Češky na standardizované chování Čechů k cizincům.

Nastoupíte do autobusu, chcete si sednou. Nikdo si k vám nepřisedne. Pokud sedí někdo poblíž vás, odsedne si. Cítíte na sobě pohledy, ale ať se podíváte kamkoli, nikdo se na vás nedívá. Připadáte si jak paranoik. Jen proto, že jste jiní, jen proto, že vyčníváte tím, jak vypadáte. Protože váš vzhled není typicky český. Jste jiní, což se automaticky rovná tomu, že jste divní. Češi obecně jsou xenofobní a vedou k tomu od mala i své děti. Je známo, že malé děti nesoudí, pokud je k tomu nevedeme. Pokud jsou od dětství vystavováni jinakosti, odlišnosti, a to nejen vzhledo50

vé, ale i mentální, jsou pak i jako dospělí tolerantnější na své okolí. Když jim však říkáme, aby si s někým nehráli, protože vypadá nebo se chová jinak, než je běžné pro naše normy, nastává v dětské hlavičce zkrat – spojí se dvě informace: zvláštní člověk = nebavit se s ním.

Při rozhovoru s paní Natálií, dámou, která se do Čech dostala díky ruské ambasádě a svému vzdělání, jsem se dozvěděla, že největší kulturní šok zažila při českých Velikonocích. Okolo desáté hodiny jim cizí pán s chlapečkem zazvonil na zvonek.

Obvykle jim nikdo nezvoní na zvonek,

protože o zvaných hostech předem vědí a sousedy příliš neznají kvůli jazykové bariéře i kvůli pouze částečnému obývání chaty. Paní Natálii tak velice udivila tato nečekaná návštěva. Když otevřela vrátka, vrhli se na ni oba nezvaní návštěvníci a začali ji tlouci podivnými věcmi. Manželu paní Natálie se to příliš nelíbilo. Co následovalo, byla scéna jako ze špatného filmu. Po paní Natálii požadovali dary! Na to ona nebyla vůbec připravená. Netušila, co se sluší a patří, věnovala jim pár bonbónů. Nezvaný dospělý byl velice drzý.

Pronesl pár nepříliš vhodných slov, a i se synem odešli. Paní Natálie mi toto vyprávěla takřka jako hororovou historku. Ptala se, jak se na Velikonoční pondělí připravit.

Tradice jsou jedna věc, chování druhé. Češi nejsou většinou příliš otevření cizím kulturám. Doba Bílého jezdce je už sice dávno za námi, pořád však ve většině Čechů je zakořeněná nenávist vůči všemu cizímu. A s přicházející ekonomickou krizí, která nás v následujících 10 letech pravděpodobně zasáhne, bude hůř. Síla extrémistických stran bude výrazněji cítit, ale to už bude pozdě.

A i přesto, že jsme krásná země plná lesů, vod a strání, nevyhne se cizí návštěvník kulturnímu šoku z toho, že mnozí lidé nemluví anglicky, odmítají pomoci.

V cizině jsem se často setkala s tím, že o Češích se obecně mluví buď jako o „cikánech“, protože Bohemia, že… Anebo o zlodějích a podfukářích. Jsme uzavření, nekomunikativní a v ruce obvykle svíráme pivo.

Ale nejsou to jen negativa. Mnoho cizinců nám chválí památky, krajinu, Dvořáka, Smetanu, Haška, Jágra a další. I ten náš Karel Čapek ve světě prokoukl. A takových Čechů je mnohem víc. Někteří

„jen“ vlastní bar v USA, Austrálii, ale i to je úžasné.

Co se týče historie, je z ní vidno, že emigrující Češi se snadno asimilují. Například Češi, kteří přišli do USA před 2. sv. válkou. Většina z nich už ani netuší, že mají předky z Čech. Naznačuje to pouze jejich zvláštně znějící příjmení, občas už ani to ne. Nevybočujeme jako Irové, Italové.

S Čechy jako migranty vlastně nikdy nebyl problém.

Tak nečiňme problémy druhým.

Dana Brandejská

51

Češi v Chorvatsku Co se vám vybaví, když se řekne Česká republika? Pivo, hokej, Škodovka, turisté v Chorvatsku. A právě to poslední bych vám ráda přiblížila. Myslím si, že většina Čechů byla někdy v Chorvatsku nebo se tam chystá. Proč? Je tam relativně levno a bezpečno, s Chorvaty se dá dorozumět a cesta netrvá dlouho.

Jak vlastně vidím chorvatské pobřeží? Je to zem sluncem vyprahlá a vzduch se tetelí teplem.

Osolený vzduch je roznášen dál a dál od moře.

Vlnky si tiše hrají a jejich šumění zaniká v koncertu cikád. Ty přestávají pouze v noci, když jdou spát a s nimi usíná i celá sluncem zalitá Dalmácie. Nastává teplá noc jako každá jiná. Ale ráno už zase sebejistě vychází slunce a hraje tu svou písničku.

Vše je zase při starém.

Vlnky si tiše povídají, vzduch šílí vedrem a kol a kol je jen sluncem vyprahlá zem.

Pojďme se podívat blíže, jak může vypadat taková typická rodinná cesta do Chorvatska. Doma je potřeba sbalit vše, co by se mohlo jen trochu hodit. Pro čtyřčlennou domácnost o složení rodiče a dvě děti to zahrnuje věci velmi potřebné jako doklady, kuny (chorvatskou měnu, ne to 52

škodící zvíře), hygienické potřeby, opalovací krém a krém po opalování, oblečení, a ještě další oblečení, šnorchl a brýle, čtyři podložky na pláž (kamínky opravdu nejsou příjemné), čtvery boty do vody a dvě vodní lehátka (popřípadě tři, pokud tatínek nechce vydat dětem lehátko). Dále méně praktické věci jako chorvatský slovník, badmintonové pálky či ploutve (ve kterých se jde akorát přerazit). Chorvat

sko je relativně blízko, a tak plno Čechů volí možnost vlastní dopravy autem nebo autobusem od cestovní kanceláře. Někteří nadšenci si s sebou vezou stan či karavan, aby ještě snížili náklady na dovolenou.

„Při koloně se popojíždí takovou rychlostí, že motýli v klidu nastupují a vystupují otevřenými okénky aut.“ Z vlastní zkušenosti musím říct, že nejhorší část cesty byla vždy v České republice. Nehody, kolony, objížďky, práce na silnici. Také se musí správně vystihnout denní doba při přejíždění hranic. Nejlepší je to v noci či časně zrána. Přes den se tvoří nárazové kolony. Při koloně se popojíždí takovou rychlostí, že motýli v klidu nastupují a vystupují otevřenými okénky aut. Další, co vás během cesty potká jsou parkoviště a odpočívadla. Můžu s klidem říci, že mi vůně málo uklízených veřejných toalet vůbec nechybí. Během cesty všichni netrpělivě očekávají ten okamžik, kdy poprvé uvidí moře z okénka auta nebo autobusu. Jednou nám dokonce vysílačka v autě chytila příjem jiné vysílačky zrovna ve chvíli, když jsme poprvé viděli moře a nadšeně povykovali. Z vysílačky se ozývalo „Morze! Jééj!!“ od polských turistů z vedlejšího auta. Pokud se jede s menšími dětmi, je vhodné jim zajistit zábavu na cestu například v podobě cd přehrávače.

Jinak se mohou začít nudit, a to je pro řidiče špatná zpráva. Jistě si vybavíte příklad otravného oslíka ze Shreka.

Co se zjistí po příjezdu do Chorvatska? Že panuje hrozné vedro a nebylo potřeba tolik oblečení, zejména mikin a triček, jelikož se stejně po většinu času chodí v plavkách na pláži. Že máte malou zásobu knih na pláž, dále jste včas nezahájili jarní tělesnou přípravu na to, že se budete v plavkách ukazovat na veřejnosti, což už vám je teď stejně jedno. Že boty do vody jsou vám malé, vodní lehátko je děravé a cikády snad nikdy nespí. Že v chorvatském slovníku nehledáte dostatečně rychle a slovo povrće neznamená povrtět, ale zelenina a nečte se povrčí.

A jak se tedy Češi chovají v Chorvatsku? Domnívám se, že relativně ukázněně oproti hlučným Němcům. Správný Čech si na pláž přinese pivo, což mu stačí ke štěstí. Češi také často odmítají nosit boty do vody a mazat se opalovacím krémem.

Hlavně muži tvrdí, že to je k ničemu. Myslím si, že nejčastějším důvodem, proč turista skončí v Chorvatsku na pohotovosti je

53

šlápnutí na mořského ježka. Ti, kteří odmítnou opalovací krém pak večer skuhrají při mazání zad krémem po opalování vyčítající ženou. Další dny pak chodí na pláž v tričku. Tak lze snadno poznat turisty, kteří podcenili sílu slunečních paprsků.

V Chorvatsku lze praktikovat vodní sporty jako kitesurfing a windsurfing. Zatímco Chorvati mohou surfovat klidně každý den, pokud bydlí blízko pobřeží, v České republice jsou možnosti omezené. Od toho se odvíjí i chování turistů na pláži při provozování těchto sportů. Chorvati dosáhli takové úrovně, že je nezvedne ze židle vánek ani vítr. Oni čekají na vichřici, kdy vítr buší a lidé na pláži se musí něčeho držet, aby vůbec byli stále na pláži. V tu chvíli se natrénovaný Chorvat začne usmívat a běží si pro své vybavení, se kterým jde nadšeně létat po hladině. Intenzita větru je to taková, že by stačilo držet nad hlavou ručník a mohli byste surfovat. Neznamená to ale, že se Češi nechají zahanbit. Někteří jezdí do Chorvatska právě kvůli těmto lepším podmínkám a také na pláži poklidně čekají, až se zvedne pořádný vítr. Jednou

54

(to vítr převracel slunečníky) jsem se ptala českého windsurfaře, jestli je na něho vítr dostatečně silný. S úsměvem mi odpověděl: „Vždyť to jen tak šolíchá.“ Pro tyto vodní sporty mohu doporučit Bol (ostrov Brač) nebo Viganj (poloostrov Pelješac).

Ještě bych ráda zmínila chování některých obyvatel jižní Moravy. Ti zahajují den slivovicí, pak následuje sklenka vína po obědě a popíjení vína večer. Pokud jsou tito lidé vašimi přáteli, vystavujete se pokušení pít alkohol více než je zdrávo. Jakmile se snažíte projít okolo bez povšimnutí, jste zastaveni a je vám nabídnuto víno. Je těžké někam dojít, například na pláž, jestliže k ní vede jediná cesta, a to okolo těchto pokušitelů. Návrat zpět do rodné vlasti už není tak veselý jako cesta na jih a při posledním pohledu na moře se derou do očí slzy. Není ale třeba smutnit, může se jet zase někdy znova do Chorvatska. Je tam vcelku levno, bezpečně a je to relativně blízko.

Tereza Kluchová

55

Země česká, nový domov můj Jacoba, milého vtipného chlapce, jsem poznala jako mého žáka na základní škole Sion, kde nyní navštěvuje poslední devátý ročník. Jacob, celým jménem Jacob Blue, je původem Američan, který v České republice bydlí teprve rok. S touto životní změnou se ale obdivuhodně vyrovnává a každý den rozdává úsměvy do všech stran.

Jak se stalo, že nyní žiješ právě v České republice?

Moje rodina jela do České republiky na misijní cestu.

Ahoj, Jacobe, jak se daří?

Daří se mi dobře.

Líbí se ti proměna přírody, která se právě kolem nás děje? Žil jsi v Americe také na místě, kde se střídala roční období?

Ano, podzim mám rád, dokonce nejraději ze všech ročních období. Především je tomu tak proto, že začíná fotbalová sezona. A já fotbal miluji. V Montaně v USA jsme měli podzim také.

56

Pamatuješ si na své první pocity z nové země?

Pamatuji si především únavu, kterou jsem pociťoval z dlouhé cesty letadlem. Nebyl jsem si jistý vůbec ničím, zcela mne naplňovala nejistota, zkrátka jsem absolutně neměl ponětí, do čeho jdu.

Prožil jsi po příjezdu kulturní šok?

Ano prožil a to veliký. Nebyl jsem z USA zvyklý vidět tolik alkoholu a také jsem poprvé u vody viděl nudisty.

Jak jsi zvládal jazykovou bariéru?

Jazyková bariéra byla a bohužel stále ještě je tou nejtěžší částí mého nového života v České republice. Je potřeba, abych na jazyku pracoval každý den, ale s časem se mé dovednosti zlepšují.

„…fotbal je můj život.“ Pomalu ale jistě se tedy učíš český jazyk, jak se ti čeština líbí?

Byl bych nerad, aby můj vztah k českému jazyku vyzněl špatně, lidé jsou tu skvělí, mám to tu rád, ale čeština je pro mne stále velmi náročná, mám s ní problémy, a tak ji nedovedu zhodnotit jako celek.

Slyšela jsem, že jsi vášnivým hráčem amerického fotbalu, kterému ses v USA plně věnoval. Co pro tebe fotbal znamená, proč je pro tebe důležitý?

Fotbal je pro mne víc než hra, fotbal je můj život. Co si pamatuji, vždy jsem ho miloval a nyní je součástí toho, kým jsem.

V České republice je bohužel pouze malá nabídka klubů, které by se fotbalu věnovaly, navíc často postrádají juniorskou kategorii.

Stále hledáš se svým tatínkem, někdejším trenérem, své působiště? Zmapoval jsi už situaci v ČR? Má americký fotbal v českém prostředí nějaké modifikace?

Už jsme konečně nalezli tým, kde doufám, že budu hrát. Je to trutnovský tým. Byl jsem se i podívat na jejich zápasu a moc se těším. Fotbal v České republice nabírá popularity a já jsem rád, že toho budu součástí. Přestože tu není fotbal na takové úrovni jako v Americe, jsou tu hráči s atletickým nadáním, kteří mají potenciál.

Opustit svůj dosavadní život, místo bydliště, přátele a v tvém případě dokonce i kontinent není lehké pro nikoho, natož pro teenagera.

Jak náročné pro tebe bylo přijmout tuto životní změnu?

Vše, co mne dosud potkalo a potkává je náročné. Každá situace, se kterou se musím potýkat, má vliv na můj život a obohacuje mě. Zároveň si říkám: „Go with

the flow.“ Vím, že pokud budu na své cestě optimistický, vše dopadne dobře.

Co ti v náročném období pomáhalo? Případně kdo ti byl oporou?

Především mi pomáhali mí rodiče. Oporu jsem ale cítil i od kamarádů v USA. Chybí ti USA? Chybí mi Peace tea, můj oblíbený nápoj, který v Česku není (haha). Pokud budu vážný, tak mi moc chybí zbytek mé rodiny v USA, kde zůstal i můj bratr.

Jaké nejdominantnější rozdíly spatřuješ mezi Českou republikou a USA? Češi jsou v mé optice mnohem více bezstarostní a dokáží si užít i dovolenou, zatímco v Americe všichni pořád pracují.

Nyní plníš základní školní docházku na soukromé škole Sion, nemůžeš tak tedy plně zhodnotit obvyklý státní vzdělávací systém.

Přesto se tě zeptám, zda spatřuješ rozdíly mezi jednotlivými školami? Případně popiš americký systém/školu, kterou si navštěvoval.

Má česká škola dovolí být dětem uvolněnější. V USA jsem zažil striktnější pravidla. Co nemám na současné škole rád je přezouvání. To jsme v USA nikdy dělat nemuseli. Na druhou stranu tady lépe vaří.

V čem jsou Češi od Američanů odlišní? Který národ je přívětivější?

V této otázce budu muset odlišit dvě roviny. Jedna věc je, jak se Češi chovají na veřejnosti a jak v soukromí. Na veřejných místech jako jsou obchody, nákupní střediska atd. umí být Češi velice nepříjemní.

Na stranu druhou, většina Čechů, které jsem poznal, jsou v soukromí přívětiví a milí.

57

Zákaznický servis v Česku je oproti USA velký problém. Někdy zažívám pocit, že nás ženou jako dobytek. Zboží naflákají přes kasu a pak se, zákazníku, starej. Proto musím říct, že Američané jako celek jsou lidé přívětivější, a přestože daleko více pracují, dokáží být takoví i v zaměstnání.

Jaké výhody má Česká republika a naopak USA? Budu se opakovat, v Americe si mohu koupit Peace tea. Pokud budu mluvit vážnějším tónem, tak v Americe jsou pro mne, co se týče mého oblíbeného sportu, lepší příležitosti. V Americe bych mohl mluvit svým rodným jazykem, což by mi značně ulehčilo komunikaci. Především výše zmíněné Ameriku v mých očích značně zvýhodňuje. Česká republika je pro mne především velkou zkušeností a možná i výhoda do budoucna. Získávám zde cenné životní zkušenosti o životě v cizí zemi, které jiní lidé mít nebudou.

V které zemi ses cítil bezpečněji?

Přestože jsem nikdy v USA v nebezpečí nebyl, v České republice se cítím bezpečněji.

Uvažuješ nad možnostmi do budoucna?

Umíš si představit žít v České republice natrvalo?

Pokud by americký fotbal narůstal i nadále v popularitě a byly by zde možnosti, jak se do dění zapojit, je možné, že bych o budoucnosti v Česku přemýšlel a možná tu i zůstal.

58

Jaká česká jídla ti nejvíce chutnají?

Nejvíce mi chutná řízek s hranolky. Co se týče jídla, napadá mne, že známý McDonald tu dosahuje mnohem vyšší kvality než v USA. Měl jsi už možnost procestovat zemi? Preferuješ kulturní památky nebo přírodu? Kde se ti nejvíce líbilo?

Tady i v Montaně mne vždy více táhla příroda než památky. Za rok, co tu bydlíme, jsme s rodiči procestovali relativně veliký kus Český republiky, který mne okouzlil. Nejvíce se mi zatím líbilo v Orlických horách. Musím říct, že Česko je opravdu překrásná země.

Nikola Smutná

Úžasná Itálie Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek vůbec napíši, protože jsem se nemoha zbavit pocitu, že další příspěvek podepsaný mým jménem by mohl působit trochu sebestředně. Má letošní zářijová výprava do severní Itálie ve mně však zanechala takový dojem, že by byla škoda se s vámi alespoň částečně nepodělit o zážitky, které mi zůstanou navždy v paměti.

Itálie je jednou z těch zemí, kam jsem se vždy chtěla podívat. Letos se mi povedlo strávit tam skoro 14 dní a nebyla jsem zklamána. Stále je více míst, které jsem neviděla, než viděla, ale i „malá ochutnávka“ severní Itálie mi stačila k tomu, abych si slíbila, že se tam ještě někdy vrátím a prozkoumám další města a vinice. Hluboký dojem ve mně nezanechala jen Itálie, ale také Italové.

Když se mluví o Italech, většinou si každý představí temperamentní až hádavou povahu, hlučnou „italskou“ domácnost, možná také nedostatek pořádku, až chaos ve všech možných oblastech. Nevím, jak je tomu v jižní Itálii, ale podle míst, kde jsem byla já, jsem si vytvořila o Italech úplně jiný obrázek. Netvrdím, že jsem měla čas provést hloubkovou analýzu italské společnosti, ale během těch dvou týdnů jsem 59

se potkala s různými lidmi, s obyčejnými Italy (od řidičů autobusu, přes prodavače, až po kolemjdoucí, kterých se člověk potřebuje na něco zeptat) a byla to velice příjemná setkání.

Italové se do mé paměti zapsali jako lidé velmi milí a vstřícní, ochotní pomoci a s velmi kladným vztahem k turistům. Se všemi se dalo domluvit, dost často uměli anglicky, ale i když jsme nevládli společnou řečí, nebyl problém, zapojili jsme

ruce a nohy a ať už se jednalo o chleba nebo o lístky na autobus, vždy jsme se nakonec dobrali ke zdárnému konci. Také jsem nevnímala žádný despekt vůči turistům, když si uvědomili, že jsme cizinci, nezačali se na nás škaredit, ale naopak s námi jednali s úsměvem a ochotou. Také bylo vidět, že byli potěšeni, když zjistili, že jsme se naučili pár frází v italštině, vůbec jim nevadila naše špatná výslovnost, prostě ocenili snahu.

V malém alpském městečku Cadine se nám dokonce stalo, že nám byly nabíd60

nuta pomoc, aniž bychom ji hledali. Stáli jsme skloněni nad mobilem a hledali jsme v mapě obchod s potravinami, protože jsme potřebovali doplnit zásoby před výstupem na alpské dvoutisícovky. Možná jsme působili trochu ztraceně, ale každopádně k nám přišla mladá maminka s kočárkem a sama od sebe se nás výbornou angličtinou ptala, jestli nepotřebujeme pomoct. Taková vstřícnost opravdu potěší.

A nesmím opomenout jedno zajímavé setkání z prvního dne, svačili jsme na lavičce vedle kostela v okrajové části Tridentu, za námi se tyčily příkré srázy, které jsme se posléze chystali zdolat a pokračovat dále do hor. Na lavičce vedle nás se zase tyčily naše přeplněné batohy, snad mi odpustíte, když si trochu zanaříkám nad svým těžkým údělem, můj batoh vážil okolo 15 kilo (tato váha navíc kolísala v závislosti na množství pitné vody, kterou jsem zrovna táhla). Váhu batohu samozřejmě nikdo kromě mě neznal, ale nacpaná krosna ověšená vším možným i zvenčí, působila svým vzhledem v kombinaci s mými 164 cm trochu nepatřičně už na první pohled. To byl nejspíš důvod, proč si nás všiml jeden staříček, který k nám přistoupil pomalým krokem a oslovil nás italsky. Samozřejmě jsme mu nerozuměli, ale nakonec jsme pochopili, že ho zajímá, kam máme namířeno. Pomocí posunků, ukazování a slova lago (tedy jezero, jedno z mála italských slov, které jsme si

pamatovali) se nám podařilo vysvětlit mu náš záměr. Když stařík pochopil, pohlédl nejdříve k horám za námi, pak na nás, uznale pokýval hlavou, a potřásl nám pravicí se slovy: „Bravo, bravo.“ Tento překvapivě povzbuzující začátek výpravy jako by předznamenal její další vývoj, musím totiž říci, že ty dva týdny byly jedny z nejlepších, co jsem zažila. Ať už jsem kráčela po alpských horských stezkách, kouzelnými vesničkami a vinicemi, či rušnými ulicemi Verony nebo Benátek, zapomněla jsem na celý zbytek světa, nic mě netížilo (tedy kromě těch 15 kilo, které jsem většinou měla na zádech) a vychutnávala jsem si tu krásu, která mě obklopovala.

Kateřina Žáková

61

Let´s talk! Pardubice Pardubická skupina nejen pro Pardubáky, určená k oprášení nepoužívané angličtiny, dobře stráveného času a k nalezení nových známých.

Mnoho z nás jistě přemýšlelo nad tím, že je určité riziko postupně zhoršující se dovednosti mluvit anglicky, kterou jsme se několik let učili na školách. Pokud se nepohybujeme v prostředí, kde by se tento jazyk mohl hojně využít, máme jen málo příležitostí s ním hovořit. A od toho tu je právě skupina Let´s talk!

Tato skupina vznikla v roce 2015 v Pardubicích, kde se právě konají i setkání členů. Skupina je otevřena veřejnosti, avšak události jsou zveřejňované na stejnojmenné facebookové skupině. Je určena komukoliv, kdo má zájem se seznamovat, na chvíli posedět nad zajímavými rozhovory v anglickém jazyce nebo si angličtinu jen znovu osvěžit. Vůbec ničemu nevadí, pokud zrovna nejste ostřílený mluvčí s úrovní C1 a výš nebo se zvládnete jen domluvit na základní úrovni. Skupina je určena víceméně pro kohokoli, kdo aspoň trochu v jazyce rozumí. Akce se většinou pořádají v čajovnách či jiných příjemných prostředích a pokaždé na nějaká zajímavá témata. Avšak ani těch se člověk striktně držet nemusí, když rozhovor plyne a je mezi ostatními účastníky příjemně.

Sama jsem takhle na jednu jejich akci před pár lety zavítala a našla jsem velice zajímavé lidi se kterými se potkávám 62

a bavím dodnes. A to mi věřte, velký přeborník v angličtině zrovna nejsem, a přesto vždycky na Let´s talk zažiju příjemně strávený čas. V současnosti jsem správu skupiny dokonce převzala a je tedy teď na mně konání těchto akcí.

Proto bych touto formou chtěla čtenáře časopisu do skupiny pozvat, aby také měli možnost zúčastnit se některého z posezení, které určitě proběhne i v zimních měsících. Události jsou tedy sdílené v této skupině a jsou určené i veřejnosti, takže se stačí k naší skupině na Facebooku přidat a budete mít možnost sledovat, kdy se akce konají a sami se na nějaké zastavit i třeba za doprovodu vašich kamarádů. V případě účasti je šance, že v této skupině naleznete zalíbení stejně jako před pár lety já.

Nikola Poláková

63

… z občanského sdružení spolkem

Aby hned na úvod bylo jasno – tento článek píši z pozice místopředsedkyně Hradecké studentské sekce České archivní společnosti, což zmiňuji, aby někteří konečně pochopili, proč náš spolek nese tak dlouhé jméno. Jsme totiž jednou ze studentských sekcí „velké“ České archivní společnosti (dále jen ČAS). Představte si, v ČR jsou i další spolky, které mají tak dlouhatááááánské názvy (i když je pravda, že u ČAS je to jistota: Brněnská studentská sekce ČAS, Českobudějovická studentská sekce ČAS, Pražská studentská sekce ČAS, Olomoucká studentská sekce ČAS). ČAS byla registrována Ministerstvem vnitra v roce 1990 nejprve jako občanské sdružení a spolkem se stala ze zákona až roku 2014. Sdružuje především archiváře, vysokoškolské pedagogy a studenty archivnictví a pomocných věd historických, ale i sympatizanty z řad odborné i laické veřejnosti v oblasti archivnictví, a to napříč celou republikou.

Hlavní úlohou ČAS je podporování odborné činnosti a zájmů archivářů v České republice (i jejich uplatnění v archivech).

Věnuje se především teorii archivnictví, archivní praxi, pomocným vědám historickým a dalším oborům, zejména historii a historiografii. Zároveň propaguje archivy a archivnictví na veřejnosti a snaží se 64

o osvětu a mediální propagaci Mezinárodního dne archivů v České republice. Předchozí větu jsem ztučnila z jednoho prostého důvodu – mnoho lidí nechápe, proč existují lidé, kteří archivnictví studují, a když vystudují, tak „jak se JAKO uplatní?“, a když se uplatní, tak „co tam v tom archivu JAKO dělají?“, a když pochopí, co dělají, tak se ptají „a co to má JAKO za smysl?“. A tak bychom se mohli ptát donekonečna, až by nám došly i matematické znalosti kombinatoriky (na tu jsem bohužel asi zrovna chyběla, takže Vám její principy nepovím). Proto tu máme mimo jiné ČAS, která se snaží veřejnosti zodpovědět jejich zvídavé a často i dost nemístné otázky. ČAS realizuje své myšlenky hned několika způsoby. Každé dva roky organizuje celostátní archivní konferenci ve spolupráci s Českou informační společností, z. s. – pobočným spolkem při Národním archivu a dalšími partnery. Konference se věnuje aktuálním otázkám (nejen) českého archivnictví, je otevřeným diskusním fórem a přispívá ke sdílení názorů a myšlenek a k prohlubování kontaktů v našem oboru. ČAS pořádá rovněž odborné exkurze, přednášky či semináře, případně se na jejich zajištění organizačně podílí.

Předseda ČAS je v kontaktu s řídícími or-

gány českého archivnictví, je členem Vědecké archivní rady.

Od roku 2002 vydává Česká archivní společnost i svoji ročenku, která nahradila Archivní čtvrtletník. V této ročence jsou členové informováni o činnosti společnosti, o některých problémech archivů a archivářů a o společenských aktivitách archivářů. V ročence máme jako HSS ČAS možnost každým rokem zveřejňovat naše výroční zprávy. Nejen za to jsme naší „velké matce“ vděční, kéž by všechny spolky měly takové zázemí jako my… Děkujeme ČASu, že nám dal ČAS pochopit, že jiné spolky ČASto takový ČAS nemají. :-) Více viz: www.cesarch.cz Kateřina Doležalová

65

CLICK AND FEED Jak můžete začít měnit svět okolo sebe a navíc jednoduše? Pomoci zvířatům v útulcích díky projektu Martiny Hřebíkové může dnes každý, dokonce zadarmo a za minimum svého času. Pokud jste dosud litovali, že na opravdovou pomoc nemáte dostatečné prostředky nebo čas, projekt vám nově otevírá prostor pro smysluplnou pomoc, ve které doslova stačí hnout prstem.

Na stránce clickandfeed.cz kliknete na tlačítko „klikni zdarma a naplň misku,“ čímž naplníte misku opuštěnému zvířeti v útulku. Partner projektu Brit, výrobce krmiv pro zvířata, následně v závislosti na počet kliknutí dodá určité množství skutečného krmiva.

Svým kliknutím výrazně snížíte náklady útulků, které tak mohou finance využít například pro veterinární péči či zvyšování komfortu svěřenců. V současnosti se projekt pyšní 140 719 kil rozdaných granulí a jeho pomoci vděčí přes 250 partnerských útulků. Možná je mezi nimi i ten ve vaší blízkosti. Web mimo jiné dalšími aktivitami pomáhá ztraceným zvířatům nalézt svůj domov, motivuje k adopci psů, vyhlašuje fotografické soutěže s odmě66

nami a vede e-shop, pomáhající svým výtěžkem projektu. Pro zapomnětlivé navíc nabízí funkci připomenutí krmení.

Celý příběh projektu a snaha lidí, kteří se snaží aktivně pomáhat, přestože dennodenně narážejí na lidskou bezohlednost, mne ohromila. Rozhodla jsem se napsat článek, který snad získá další pravidelné klikaře. A jaká byla motivace k uskutečnění projektu? „Projekt Click and Feed jsem založila proto, že už jsem nechtěla jen nečinně přivírat oči u smutných příběhů opuštěných zvířat, cítila jsem, že jim musím začít pomáhat aktivně. “ říká Martina Hřebíková, zakladatelka úspěšného projektu, na webové stránce clickandfeed. cz. Další zajímavosti se dozvíte v následujícím rozhovoru.

V listopadu 2017 jste vyhrála i díky tomuto skvělému projektu soutěž Žena roku v časopisu Žena a Život v kategorii internet. Přestože jste takřka celý život mediálně činná, výhru jste si zasloužila právě touto bohulibou činností. Pomohla medializace vašemu projektu? Zaznamenali jste nárůst „klikařů“?

Medializace našemu projektu velmi pomohla a já za ni moc děkuju, neboť přesně ji potřebuje můj projekt nejvíce. Čím víc lidí bude vědět, že je v jejich moci takto jednoduše pomáhat, tím líp pro zvířata.

Lidé se dokonce zapojují i finančně, a to je úplná bomba. Vzhledem k narůstající důvěře, jež lidé projektu dávají, vzrůstají finance na našem transparentním účtu.

Díky tomu si pak můžeme dovolit třeba takovou „frajeřinku“, že pošleme 60 tisíc na okamžitou pomoc při odhalení množírny.

Projekt jste označila za svůj koníček, co vše vám dává, nebo naopak bere?

Dává mi velikou radost, když vidím, kolik zvířat reálně nakrmíme a kolika můžeme pomoci finančně. Těší mě, když mně lidé píšou nebo oslovují, že projekt milují a že clická celá rodina nebo třeba kancelář. Je skvělé vidět, že děláte něco, co má smysl.

Na druhou stranu mi tento koníček bere hromadu času a bez mého parťáka Matěje bych to sama už nedávala, jelikož je to práce na plný úvazek. Občas si od toho všeho potřebuju úplně odpočinout, protože někdy je těch emailů a zpráv s dotazy a prosbami o pomoc tolik, že musím vypnout, abych se nezbláznila.

Jakým aktivitám se kromě projektu věnujete?

Mým dalším koníčkem je moje práce, za

což jsem moc vděčná. Pracuji jako seriálový producent a dramaturg. Je to zajímavá, nestereotypní, tvůrčí práce a to je přesně moje gusto. Jo a začala jsem psát knížku.

Oslovila mě kreslířka Renata Reiglová s tím, že se jí líbí můj styl psaní a že by se mnou ráda udělala něco pro děti i dospělé.

Tak jsme začaly. V současné době máme hotové všechny kapitoly i kresby, ale ještě je potřeba text vyladit, aby správně fungovala dějová linka a nebyly v něm dramaturgické chyby.

Koncept Click and feed jste vymyslela zcela sama, nebo jste nalezla inspiraci například v zahraničí?

Inspirovala jsem se webem theanimalrescuesite.com, kde na podobném principu „clickání“ řeší pomoc zvířatům ale i spoustu dalších problémů.

Jaké množství krmiva měsíčně odešlete partnerským útulkům?

V současné době je to něco kolem pěti tun.

Jak vnímáte situaci útulků? Změnila se nějakým způsobem od doby, kdy problematiku sledujete?

To si bohužel nemyslím. Útulky jsou pořád nacpané. Dokud budou lidé nezodpovědní a pořizovat psy a kočky jako hračku nebo módní doplněk, nebudou kastrovat a před problémy zavírat oči, nic se nezmění.

Aktivně se zajímáte o tristní situaci v útulcích, sama říkáte, že primární je prevence.

V čem spatřujete největší problém? Existuje u nás vůbec nějaká osvěta? Pokud ano, proč se jí nedaří?

Základní problém je v tom, že lidi jsou sobci a často řeší jenom svůj užitek a své 67

pohodlí. Nevnímají svět globálně, neřeší nic, co se jich netýká, nechápou, že všechno se vším souvisí. Od toho se odvíjí všechno ostatní. Už od mala by se měly děti učit mnohem důrazněji, jak se chovat ke zvířatům a přírodě. Ukazovat jim, co se stane se zvířátkem, o které se nestaráme.

Upozornit, jakým způsobem plýtvání vodou ohrozí rostliny, kde se berou potraviny atd. Tam by měla osvěta začínat. Za mě se jí teď nejvíce věnují především spolky a organizace, které svépomocí shánějí peníze a makají na tom, aby se ty správné informace šířily mezi lidi. Informace, které zabraňují utrpení zvířat. Já osobně hodně spolupracuji se spolkem O chlup líp, doporučuji jejich práci sledovat, jsou fakt dobří.

Sama jste si adoptovala pejska Barunku, jež pochází z útulku. Jaká specifika adopce psa z útulku obnáší?

Není na tom vůbec nic. Většinou se zaplatí adopční poplatek, který se pohybuje kolem pěti stovek, podepíše se předávací protokol, dostanete očkovací průkaz a ideálně se za vámi přijdou z útulku třeba i jednou podívat, jak se zvířeti u vás daří.

né jídlo mi moc chutná a objevuje se často na mém jídelníčku. Myslím, že mezi lidmi je pořád hodně rozšířený předsudek, že vegetarián jí jenom salát. Ale to je omyl.

Veganské i vegetariánské jídlo je neuvěřitelně pestré, chutné a výživné, takže je určitě z čeho vybírat. Maso si dám občas, ale vybírám si jen to kvalitní, od zdroje, který znám. Celkově je myslím lepší, když maso párkrát za týden z jídelníčku vynecháme a nahradíme ho rostlinnou stravou. Tělo i zvířata nám za to poděkují.

Jaké má cíle Click and feed do budoucna?

Velké. Teď bych nejvíc chtěla dokončit aplikaci, kterou mám už vymyšlenou, ale nemám vyřešené financování. Pak bych letos ráda vydala knížku a našla granulového partnera pro Click and Feed na Slovensku, kde je hodně velká potřeba krmení v útulcích.

Máte oblíbenou myšlenku, kterou byste na závěr ráda vyjádřila?

Chovejte se ke všemu a všem tak, jako by to byla součást vás.

Nikola Smutná

Jakými dalšími cestami můžeme útulkům pomáhat?

Kromě materiální a finanční pomoci spousta útulků ocení třeba i venčení zvířat, pomoc s osvětou a hledáním nových domovů pro jejich svěřence. I vyvěsit letáček ve svém obchodě nebo rozeslat email kolegům může být velkou pomocí.

Všimla jsem si, že na facebookovém profilu sdílíte příspěvky s veganskou tématikou, jaký máte na rostlinnou stravu názor?

Já vegan ani vegetarián nejsem, ale rostlin69

Cesta kolem světa začíná v kuchyni Tři nenáročné recepty z různých koutů světa, které nezruinují ani studenty s utaženým rozpočtem. A navíc vhodné i pro vegany.

Indický dhal z červené čočky

- olej - sůl, pepř - chilli, mletá skořice, sušený zázvor (může být i jiné orientální koření dle chuti, jako je např. kari nebo kardamom) Postup: Ve větším hrnci si rozpálíme olej a osmahneme nakrájenou cibuli s česnekem do zlatova. Poté zalijeme kokosovým mlékem nebo vývarem a přidáme předem propláchnutou červenou čočku. Okořeníme podle chuti. Vaříme bez pokličky do doby, než nám čočka s mlékem dostatečně nezhoustne do skoro kašovité substance.

Můžeme podávat spolu s uvařenou rýží.

Tip: Pokud nemáte kokosové mléko, ale kokosový olej, použijte ten na osmahnutí cibule s česnekem. Kokos totiž dodá dhalu to správné orientální aroma.

Čočkový pokrm vhodný pro zahřátí během studených dnů.

4 porce, 30-45 min.

Ingredience: - 200-250g červené čočky - plechovka kokosového mléka (v případě těsného rozpočtu možno použít 500 ml zeleninového vývaru nebo i horké vody) - 1 střední cibule - 2 stroužky česneku 70

Aztécké guacamole Avokádová pomazánka vhodná jak k večeři, tak i na různá posezení.

2-3 porce, 10 min.

Ingredience: - 1 zralé avokádo - ½ menší červené cibule - 2 stroužky česneku

- 1 menší keříkové rajče nebo 8 cherry rajčátek - sůl, pepř - šťáva z limetky

Postup: Oloupeme a rozmačkáme avokádo do misky tak, aby mělo skoro formu pasty.

Přidáme nakrájené rajče a nadrobno nakrájenou cibuli s česnekem. Přidáme sůl, pepř a dochutíme šťávou z limetky. Jemně promícháme a můžeme podávat například namazané na toastu nebo bagetce.

Tip: Stejně chutná je i varianta bez cibule, která je v receptu pro svou barvu a štiplavou chuť. Je také potřeba si zvážit kolik množství nakrájené cibule do guacamole dát. Recept je sice lehce ostrý, ale pokud nejste silný masochista s cibulí spíše opatrně.

Fazole & Rýže Nenáročný a rychlý pokrm, vhodný obzvlášť během posledních dní před výplatou.

1-2 porce, 15 min.

Ingredience: - červené fazole v plechovce s nálevem - 1 střední cibule - 2 stroužky česnek - jarní cibulka (možno vynechat) - sůl, pepř - olej - chilli, sladká sušená paprika, saturejka (možno použít i jiné bylinky, co máte po ruce) - rýže Postup: Na oleji si osmahneme nakrájenou cibuli s česnekem a jarní cibulkou. Poté přidáme fazole i s nálevem. Dále pak přisypeme koření (s paprikou nešetřete) a vaříme, dokud nám obsah v hrnci nezhoustne do podoby hodně husté omáčky. Během toho si uvaříme rýži podle návodu na obale. Fazolovou omáčku je poté možno zamíchat do rýže.

Tip: S chilli opět opatrně. Záleží opět na vaší toleranci pro pálivé. Je také možná varianta s masem. To by se pak restovalo nakrájené na kostičky spolu s cibulí a česnekem.

Nikola Poláková 71

Básně Usínám s rozpaky v životním klišé.

Pod dekou s koťátkem v pokoji z plyše.

Světýlka z kytiček, třpytek jak vílí prach.

Believe in unicorns!

Růžová na stěnách.

Stmívání vesele tulí se v poličce k sérii 50 Shades a čínské kočičce.

Dala jsi mi mat ve třetím tahu chytře jsi zahájila italskou hrou a já ti nikdy nebyl schopný pořádně vzdorovat Postavil jsem totiž svou hru na „nikdy nebo navždy“ noviny o tom tenkrát psaly: „Ukázkový příklad sebevraždy“.

Martin Šeba

Sto dvacet plyšáků s moc velkou hlavou, příručky s make-upem a zdravou stravou.

Pandy a Pandora, Barbie a poníci, manga, Hello Kitty na jedné polici.

Třešinka na dortu tohohle víkendu: milion fotek korejských boy bandů.

Jde na mě spaní... ale mám ještě přání: Už si tu krávu odstěhuj, nebo se tu z toho poseru!

Nedůtklivá 72

Prohra

Politologický klub UHK Politologický klub UHK je studentský spolek, který se snaží rozšířit povědomí o politologii jako takové.

Pořádáme různé besedy a přednášky expertů na dané téma. V loňském roce jsme uspořádali mnoho debat, například jsme pořádali debatu s Jaroslavem Kmentou na téma „Pravda o českém podsvětí“, nebo s Jiřím Drahošem na téma „Studenti proti totalitě“.

Naší hlavní akcí každého semestru je Simulace jednání Poslanecké sněmovny, kterou zatím pořádáme pro střední školy. Studenti se rozdělí do stran a následně do výborů, projednávají zákon tak, jak by se projednával v opravdové Poslanecké sněmovně. Studentům se tak zábavnou hrou přiblíží celý legislativní proces. Členství v našem klubu je otevřené, kdybyste se k nám chtěli přidat, stačí nás kontaktovat na email politologickyklub.uhk@gmail.com. Scházíme se přibližně jednou za měsíc, či podle potřeby.

Beseda o vzdělávání učitelů Ve středu 30. října proběhla na budově A beseda na téma vzdělávání učitelů v České republice. Záštitu nad touto akcí převzal Studentský historický klub. Hosty byli místopředsedové organizace Otevřeno, Mgr. Daniel Pražák, b. d. p. a Karel Doleček. Návštěvníci se tak například dozvěděli, jak probíhá příprava Strategie 2030+, kterou připravuje MŠMT, nebo jak se nastavují počty pedagogických praxí na českých univerzitách. Velmi nás potěšilo, že na besedu dorazili také akademičky z Katedry pedagogiky a psychologie, které dokázaly, že jim na názorech studentů UHK velmi záleží.

V tomto akademickém roce se můžete těšit na další akci, která bude zaměřená na inovativnější přípravu a vzdělávání budoucích pedagogů. Krom akcí také připravujeme vytvoření pobočky Otevřena na hradecké univerzitě, do které rádi přivítáme aktivní studenty, kteří se zajímají o rozvoj vzdělávání v ČR.

Michal Pajer 73

S námi je správný začátek hračka Jsme studentská organizace a portál „První kroky na FIM“ – PKNF. Jak náš název napovídá, patříme pod FIM a snažíme se již od roku 2004 pomáhat všem novým prvákům a usnadnit jim tak začátek studia. A nejen studia, nedávno jsme například natočili video, kde radíme, jak se zorientovat v Hradci, najít si svá oblíbená místa a aktivity, které nám všem studentům zpříjemní studium. Nejen že se tedy snažíme usnadnit start na FIMce po stránce studijní, ale také po té volnočasové.

Příkladem toho je i již tradiční srpnová přednáška Vítejte na FIM, která je určená všem novým FIMákům. Přednáška má oficiální část s akademiky a všemi důležitými informacemi, po které následuje pokec se studenty a přiblížení studentského života. A pokud by to někomu i tak bylo málo, může s celým týmem PKNF zajít na pivo.

Videa, články, návody či vše o nás a našem týmu naleznete na fim.uhk.cz/kroky.

74

Aula Jana Krause Dne 16.10.2019 se ve 14:00 pro studenty otevřela jedna z největších místností na UHK – AULA, která pro toto odpoledne dostala příhodný název AULA JANA KRAUSE. Pan Kraus, který je známým českým moderátorem a hercem, čas od času přednáší na univerzitách, kde se studentům snaží předat to, co bere jako důležité a sám to v našem věku nevěděl a nedokázal tomu dát tu správnou váhu.

A o čem, že Jan Kraus na UHK mluvil? O svém otci, pobytu svých příbuzných v koncentračním táboře, o jeho velmi kladném vztahu k britskému školství, o tom, co on sám bere jako štěstí a mnoho dalšího.

Po hodině a půl vyprávění nejrůznějších historek a předávání moudrosti mladší generaci přišel prostor na dotazy, které pokrývaly velmi široké spektrum od nedávno zesnulého zpěváka Karla Gotta, přes politika Andreje Babiše, až po jeho věrného fanouška pana Odvárku.

Za celou Studentskou unii Univerzity Hradec Králové bychom chtěli poděkovat panu Krausovi, že si na nás udělal ve svém nabitém programu čas, dále pak Univerzitě Hradec Králové za poskytnutí nejen AULY, ale dalších tří velkých poslucháren, kam se dění z AULY mohlo živě streamovat a v neposlední řadě hlavně všem, kteří se akce zúčastnili a udělali tuto přednášku tou největší v zimním semestru! Díky moc!

Za tým SU UHK Ráchel Šebková

75

Zdroje: Koňmo Evropou aneb Putování včera a dnes ŠAŠEK Z BÍŘKOVA, Václav, Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa, Praha 1974.

Obrázek: JIRÁSEK, Alois, Z Čech až na konec světa, Praha 1971.

Z Bělehradu do Prahy Obrázky: Wikimedia Commons Sto lidí, sto chutí Obrázek: AKELA PHOTOGRAPHY, Shallow Focus Photography of Girl, dostupné online: (https://www.pexels.com/photo/blur-children-class-classroom-448877/), [cit. 26. 10.

2019] 76

77