Skrz naskrz December 2018 by skrznaskrz2018

Studentský univerzitní časopis

Ročník 3. Číslo 6.

Obsah Úvodník …………………………………………………………………………………………………………………. 4 Stalo se …………………………………………………………………………………………………………………. . 5 Učit se spolu ………………………………………………………………………………………………………….. 6

První republika očima archivářů …………………………………………………………………………….. 8 Literatura za První republiky ………………………………………………………………………………….. 10 Voskovec + Werich = Fenomén ………………………………………………………………………………. 13 Snahy o lepší postavení žen za První republiky ……………………………………………………….. 15 KSČ za První republiky …………………………………………………………………………………………….. 18 Otázky pro ………………………………………………………………………………………………………………. 21 Pohřeb ……………………………………………………………………………………………………………………. 27 Novinky, kultura, recenze ……………………………………………………………………………………….. 28 Zábava/ křížovka ……………………………………………………………………………………………………... 32 Zdroje ………………………………………………………………………………………………………………………. 33

Skrz naskrz (studentský multioborový časopis) Ročník III., 2018, číslo 6. Šéfredaktor: Mgr. Tomáš Rell Zástupce šéfredaktora: Dominik Šípoš

Redakční rada: Kateřina Ortová, Lenka Brabencová, Anna Fučíková, Dominika Košťálová, Bc. Andrea Jaklová, Anna Brichová, Kateřina Žáková, Eliška Hrubá, Nikola Smutná Redaktoři: Pavel Hylmar, Kamila Spoustová, Mgr. Kateřina Doležalová, Denisa Malá Odborná spolupráce: Ing. Jan Petružálek Grafická úprava: Mgr. Jakub Sofka, Dominik Šípoš Vydávají studenti Univerzity Hradec Králové s podporou UHK Vychází čtyřikrát ročně.

ÚVODNÍK Vážené čtenářky, vážení čtenáři. Dostává se Vám do rukou první číslo našeho časopisu v rámci letošního akademického roku. Tentokrát jsme se zaměřili na oslavu 100 let První československé republiky. Můžete se těšit mimo jiné na článek archivářů, kteří o vzniku ČSR pojednali z historicky-správního hlediska. Pokud jste naopak milovníky umění, máme

pro Vás připraveny hned dva příspěvky. První Vám představí literární směry tehdejší doby, druhý slavnou dvojici Voskovec + Werich. Ostrouhat nesmí ani záležitosti politologické, a tak se můžete dočíst spoustu zajímavostí o postavení žen v tehdejší společnosti a o Komunistické straně Československa, která již tehdy byla poměrně aktivní. Bonbónkem na závěr je pak rozhovor s docentem Grulichem, současným ředitelem Muzea východních Čech, který v obsáhlém rozhovoru popisuje tehdejší situaci v Hradci Králové. Ze stálých rubrik pochopitelně nesmí chybět Stalo se, které Vám shrne veškeré důležité milníky UHK za poslední tři měsíce. Připravena je pro Vás také tradiční zábava, kde si můžete vyluštit křížovku a nově také přečíst povídku. Další novinkou je pak kulturní okénko, které Vám poskytne recenze na různé divadelní hry v královehradeckém regionu. Stálicí jsou naopak novinky z kateder a jiných pracovišť, které Vás informují o tom, co zajímavého se zde v poslední době událo, případně co si pro Vás ta která součást připraví v nejbližší době. Po oslavách 28. Října a 17. Listopadu přichází doba Adventu. Přejeme všem studentům, vyučujícím, zaměstnancům a členům UHK, aby následující období bylo pro Vás obdobím radosti, rodinné pohody a štěstí! Za redakční radu Mgr. Tomáš Rell

Stalo se 26. 6. 2018 „Wintonovo dítě“ Hana Kleinerová navštívila Univerzitu Hradec Králové: Vedení Univerzity Hradec Králové a zástupci univerzitních součástí v pondělí 25. června 2018 přivítali velmi vzácnou návštěvu. Do Hradce Králové, kde strávila dětství a vyrůstala, se alespoň krátce vrátila paní Hana Kleinerová, která je jednou z 669 židovských dětí, jež před smrtí zachránil Nicolas Winton. Hana Kleinerová narozená v roce 1927 v Praze poctila UHK svou návštěvou v doprovodu manžela Cedrica Isaaca. Oba vzácné hosty přivítali v budově rektorátu prorektor pro strategii a rozvoj Jan Kříž, prorektor pro zahraniční vztahy Karel Kouba, vedoucí Katedry kulturních a náboženských studií Tomáš Petráček a doktor David Bouma z téže katedry Pedagogické fakulty UHK. 7. 9. 2018 Špička výzkumu Alzheimerovy choroby se setkala v Hradci Králové: Každé dva až tři roky se konají mezinárodní setkání vědců, zabývajících se enzymy cholinesteráza a paraoxonáza, významnými v boji s Alzeheimerovou nemocí i na poli výzkumu antidot otrav nervově paralytickými látkami, jež jsou významnou skupinou bojových chemických látek. Letos poprvé tuto konferenci hostilo vědecké pracoviště v České republice. Třinácté mezinárodní setkání cholinesteráza a sedmá konference o paraoxonáze se uskutečnilo ve dnech od neděle 9. do pátku 14. září na Univerzitě Hradec Králové. Hlavním pořadatelem této konference byl rektor prof. Ing. Kamil Kuča, Ph.D.

2. 10. 2018 Knižní veletrh: Na veletrhu se představili vydavatelé české i zahraniční odborné literatury. Návštěvníci se seznámili s projektem „Nejkrásnější české knihy roku 2017“, jejímž garantem je Památník národního písemnictví. Součástí akce bylo i setkání se scénáristkou filmu Marie Terezie Mirkou Zlatníkovou, proběhly křty publikací vydaných na půdě UHK, byly připraveny přednášky, výstavy, workshopy a další program.

9. 10. 2018 Univerzita Hradec Králové má nového prorektora: Dne 9.10. rektor Kamil Kuča předal jmenovací dekret novému prorektorovi pro zahraniční vztahy UHK. Je jím PhDr. Zdeněk Beran, Ph.D. z Filozofické fakulty naší univerzity. „Rozhodně chci navázat na úspěšnou politiku internacionalizace Univerzity Hradec Králové mého předchůdce Karla Kouby. Soustředit se hodlám zejména na rozvoj v oblasti programů joint degrees a samoplátců a rád bych se zasadil o navýšení počtu visiting professors na naší univerzitě,“ říká nový prorektor Beran.

15. 10. 2018 JE Daniel Meron navštívil UHK: Univerzitu Hradec Králové navštívila Jeho Excelence Daniel Meron, velvyslanec Izraele v České republice. S rektorem Kamilem Kučou a prorektorem pro zahraniční vztahy Zdeňkem Beranem diskutoval zejména možnosti studijních a vědeckých výměnných pobytů mezi českými a izraelskými univerzitami. Dalším tématem návštěvy byla bohatá židovská historie v Hradci Králové a potřeba ji připomínat i v rámci univerzitního prostředí. Závěrem velvyslanec Meron přislíbil, že příští návštěvu Hradce Králové již spojí i s pronesením přednášky pro studenty UHK.

2. října 2018 byl oficiálně zahájen projekt Učit (se) spolu. Do projektu je zapojeno 38 studentů Pedagogické fakulty, kteří si chtějí vyzkoušet učitelskou roli, kteří chtějí rozvíjet své praktické kompetence a být připravenými budoucími učiteli. Dále je do akce zapojeno 25 fakultních učitelů, 10 akademiků, 13 didaktiků, 13 mentorů, 4 lektoři a 4 výzkumníci. Tito lidé se spojili, protože mají stejný cíl a chuť něco změnit. V následujícím článku vás provedu projektem, jeho filozofií a nakonec krátkým rozhovorem s garantkou projektu. Dobrým učitelem se člověk stává díky zkušenostem. Proto se zakladatelé projektu rozhodli vytáhnout studenty z učeben a přesunout je přímo do centra dění, do základních a středních škol. Studenti tráví se svými fakultními učiteli každé čtvrteční dopoledne, vyučují, jsou zapojeny do chodu školy a zdokonalují své dovednosti. Projekt probíhá celý rok, během zimního i letního semestru. Hlavním cílem projektu je zkvalitňování vzdělávání budoucích učitelů Pdf UHK. Současně s projektem totiž probíhá výzkum, který má podpořit reflektované praxe na naší škole. Největší výhodou studentů zapojených do projektu je podpora, kterou mají možnost využívat. V první řadě má student fakultního učitele, který s ním tráví nejvíce času, řeší s ním vše potřebné, připravuje průběh hodiny a pomáhá navázat vztah s žáky. Dále je zde oborový didaktik, který spolu s fakultním učitelem podporuje studenta a je zaměřen zejména na cíle a metody výuky. Dalším člověkem, který je studentovi plně k dispozici je mentor, který podporuje členy a jejich spolupráci, dává podpůrnou zpětnou vazbu při plánování, realizaci a reflexi výuky. Praxemi a podporou však projekt nekončí. Každý čtvrtek odpoledne se studenti společně sejdou na seminářích. Střídají se Reflektivní semináře a semináře Nástrojů do praxe. Na Reflektivních seminářích mají studenti prostor k utřídění si svých myšlenek a emocí, probrat to, co v dopolední výuce zažili, společně diskutovat a pomocí sdílení přicházet na nejlepší řešení situací. Seminář je veden odborníky, kteří dobře vědí, jaké otázky klást, aby byl průběh semináře pro všechny co nejužitečnější. Semináře Nástrojů do praxe se potom zabývají důležitými tématy, které, jako budoucí učitelé, studenti budou muset řešit a připravují je tak co nejlépe na profesní život. Jak zvládat svoje emoce, nebo jak vtáhnout žáky do tématu? To jsou otázky, na které už studenti nebudou muset hledat odpovědi. Krátký rozhovor s garantkou projektu Mgr. Kateřinou Juklovou, Ph.D.: Jaký byl hlavní důvod pro vznik projektu Učit (se) spolu? Projekt vznikl z několika podnětů. Jednak tu byla výzva MŠMT reagující na současný stav pedagogických praxí na fakultách vzdělávajících učitele, který byl označen jako nedostatečný. Dále jsme byli osloveni kolegy z externí vzdělávací instituce, která nabídla jak zkušenosti z realizace obdobných projektů, tak i konkrétní formy podpory. V neposlední řadě sehrála svou roli chuť některých fakultních pedagogů pokusit se o změnu stavu, který v různých ohledech vnímají jako dlouhodobě neefektivní. Jste spokojena s týmem, který vnikl a s dosavadním průběhem projektu? Projektový tým je poměrně početný a je za ním spousta práce. Spolupracujeme už od března 2017 a prošli jsme si od té doby různorodými zkušenostmi. Nadšení střídají i některé negativní zkušenosti. 6

Mrzí nás například, že do projektových praxí nejsou zapojeny zástupci všech kateder. Nám všem naopak vlévá energii do žil nadšení studentů, které je v těchto týdnech vskutku nepřehlédnutelné. Jaké je vaše očekávání a jaké si myslíte, že je očekávání zúčastněných studentů? V dalších měsících bychom na tvářích nejenom studentů, ale i ostatních kolegů samozřejmě rádi viděli hlavně spokojenost. Průběžné těžkosti se ale vzhledem k faktu, že projekt zasahuje do stávajících rutin a zvyklostí spousta lidí, dají očekávat. Stejně tak studentské praxe nebudou vždycky procházkou růžovým sadem. Osobně veškeré těžkosti vnímám jako nezbytné lekce v procesu učení se, které nám pomáhají si uvědomovat, jak dělat věci (tedy studentské praxe) lépe. Ukazuje se, že každá "bouře" je vystřídána bezvětřím a novým porozuměním, za které to stojí. Na to, co očekávají studenti zapojení do projektu, mohu jenom usuzovat. Slýcháme od nich, že se chtějí učit a cítit se přitom důstojně a bezpečně. Ze srdce bych si přála, aby jim nadstandardní odborná podpora, kterou díky projektu dostanou, byla k užitku jejich profesnímu, ale i lidskému rozvoji. Kateřina Ortová

Pozvánka Studenti UHK připravují další ze série Studentských plesů, který se uskuteční 20. 2. 2019 v KC Aldis, tentokrát tematicky uvedení do světa Pop Artu. Těšit se můžete opět na bohatý multižánrový hudební program a další doprovodné akce. Z již potvrzených hudebníků se můžete těšit například na skupinu Glad For Today, nebo na písničkáře Pokáče. Více informací o prodeji lístků se již brzy dozvíte na FB události, nebo na webu UHK. Budeme se těšit! Za organizační tým Studentského plesu UHK, FIlip Tesař.

První republika očima archivářů Zajistit správu státu po vzniku Československa byl oříšek nejen pro vládu a ostatní orgány, ale i pro archiváře. Ti nejlepší z nejlepších českých archivních odborníků, které je nutno jmenovat, tedy Jan Bedřich Novák, Adolf Ludvík Krejčík, Ladislav Klicman a Václav Hrubý, se tenkrát na sklonku roku 1918 sešli, aby připravili koncepci uspořádání archivní správy. A jak asi sami z vlastních zkušeností víte, ve víceru lidech je mnohdy těžké se dohodnout, protože každý

má většinou tu svou ideální a stoprocentní pravdu a jiné představy. Tak tomu bylo i před sto lety, a pravděpodobně také dříve než před sto lety, možná už tehdy mezi Adamem a Evou. Kdo ví, přátelé, kdo ví. Ale zpět k věci. Jak se s tím tito archivní „velemuži“ poprali? Místodržitelský archiv byl dne 18. ledna 1919 přejmenován na Archiv ministerstva vnitra, který byl pověřen pečovat o písemnosti všech politických úřadů v zemi. K němu přibyl v říjnu 1919 ještě Státní zemědělský archiv, shromažďující historické památky pro dějiny půdy a všeho, co se zemědělství týkalo. V květnu 1920 byl zřízen další rezortní archiv, a sice Archiv ministerstva zahraničních věcí. Působí na vás všechny tyto archivy zmatečně? Nejen na vás, nebojte, i oni v tom měli zmatek. Opravdový guláš v tom zjevně budete mít, až dočtete celý tento příspěvek. Ale abyste si odpočali od všech těchto změn, vzniků a zániků, mám tu pro vás něco vskutku pozoruhodného! Dozvíte se nyní o jednom z největších úspěchů prvorepublikových archivářů!

Již na podzim roku 1919 byla otevřena Státní archivní škola, jejímž prvním ředitelem byl Gustav Friedrich, proslulý profesor pomocných věd historických. Škola se nacházela v zemském archivu v Praze v Bredovské ulici (nyní třída Politických vězňů). Kurzy byly otevírány každý druhý rok. Podmínkou k přijetí na školu bylo složení písemné a ústní přijímací zkoušky, dále také ukončené vysokoškolské vzdělání ne-

bo souběžné studium historie na filozofické fakultě. Studium trvalo celkem tři roky a bylo zakončeno závěrečnou zkouškou, která sestávala z písemné práce, písemné a ústní zkoušky. A jaká byla náplň výuky? Velmi pestrá! Paleografie, diplomatika, chronologie, heraldika, sfragistika, archivní nauka, nauka o pramenech, ústavní a správní dějiny, středověká

latina, čeština a němčina, středověká archeologie, knihovnictví, později i dějiny umění a předhistorická archeologie. Panečku, ti tehdejší studenti se opravdu nenudili, že? (Zůstaňte v klidu, na nic nenarážím...) V průběhu První republiky vznikl také Vojenský archiv (při ministerstvu obrany), který se roku 1929 spojil s Archivem národního osvobození v Archiv Památníku národního osvobození. Byl založen také Československý železniční archiv, Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technic-

ké práce v ČSR. To je ten chaos, na který jsem vás dopředu upozorňovala. A to ještě není všechno! O otázkách archivnictví se vyjednávalo neustále dokola až do okupace, hlavně v oblastech, kde byla působnost jednotlivých archivů sporná. A tak se archivnictví unifikace dočkalo až později, ale o tom třeba zase někdy příště… Mgr. Kateřina Doležalová

Literatura za První republiky Všichni se asi shodneme na tom, že rok 1918 patří mezi nejvýznamnější milníky v dějinách lidstva. Celý svět si oddychl po největším válečném konfliktu, který do té doby zažil. Rusko přijalo Gregoriánský kalendář. Ernest Rutherford objevil proton. Mehmed VI. se stal posledním sultánem Osmanské říše. Osmanská říše se v důsledku války rozpadla, stejně tak další tradiční monarchie – Rakousko-Uhersko. Samostatnost získalo Maďarsko, Polsko… ale to nás

teď až tolik nezajímá, že? Pro nás je důležitý zejména 28. říjen 1918, kdy konečně vznikl samostatný Československý stát. Byly přijaty nové zákony (8hodinová pracovní doba, dávky v nezaměstnanosti…) a vznikla československá koruna. To vše je samozřejmě skvělé a oslnivé. My se teď ale zaměříme na to, v jakém stavu v době první republiky byla literatura. Troufáme si říci, že naše literatura i kultura na tom byla celkem dobře už od konce 19 století, kdy jsme si vybojovali všechny atributy moderního národa – jazyk, vlastní vědu a techniku, umění a kulturu, průmysl s hospodářstvím i moderní politickou scénu. S vlastním státem je však všechno lepší. Je pravda, že hlavním tématem v literatuře nebyla ani tak radost z naší nové republiky, jako spíše právě prožitá válka. Dává to smysl. Když vám v boji ustřelí obě ruce, bude za vás někdo s rukama psát o tom, že je skvělé mít vlastní samostatný stát, nebo o tom, že je celkem těžké žít bez rukou? Ohlasy války v literatuře byly dvojí. Psala se literatura legionářská, tedy literatura s tématikou zahraničního odboje – autoři se bojů většinou zúčastnili. A objevila se i válečná svědectví, jejichž společným rysem byla žaloba na nelidskost a nesmyslnou krutost, úsilí vyhnout se morálnímu rozkladu a uchránit zbytky hodnot. Z autorů píšících o tématu války je třeba vyzdvihnout především Jaroslava Haška s jeho notoricky známými knihami o Dobrém vojáku Švejkovi, kterého jako jedno z mála českých děl řadíme do světově známé literatury. Přeložen byl dokonce do 54 jazyků. Mezi další známé autory patří kupříkladu Ru-

dolf Medek nebo Václav Kaplický. 10

Rozkvět v této době zaznamenala i poezie. Zmínit musíme především velká básnická jména jako jsou Jaroslav Seifert, František Halas, Vladimír Holan, Jiří Wolker nebo Vítězslav Nezval, který do českého prostředí vnesl ryze český literární směr – poetismus. Ten popisoval obyčejné věci, snažil se oprostit od politiky a vidět svět optimisticky. Jedná se o poezii citovou, zmizela tragičnost a forma měla přednost

před obsahem. První důležitou knihou, a zároveň programovou manifestací poetismu, se stala Nezvalova Pantomima. K dalším významným dílům patří i Seifertova sbírka Na vlnách TSF. Básníci se ovšem nechali ovlivnit i zahraničními uměleckými směry. Za zmínění stojí především surrealismus. V tom se prolínal sen se skutečností, osvobozovala se mysl a důraz se kladl na podvědomí, zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek. Není divu, že hlavní metodou tvorby byl psychický automatismus. Zapomenout nesmíme ani na pátečníky. Tak se označovala skupina kulturních a politických osobností, kteří se ve 20. letech scházeli ve vinohradské vile Karla Čapka. K těmto setkáváním docházelo vždy v pátek odpoledne, odtud pochází pojmenování pátečníci. Mezi tyto osobnosti mimo Karla Čapka patřili i Josef Čapek, T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Eduard Bass, Karel Poláček a další.

U Basse, Poláčka a Čapka, kteří mimo jiné pracovali jako redaktoři v Lidových novinách, ještě chvíli zůstaneme jako u zástupců demokratického proudu, což je nečekaně proud obhajující demokracii a lidství. Někdo by mohl namítnout, že proud obhajující demokracii nedává smysl… zrovna vznikl nový demokratický stát, nebo snad ne? Samozřejmě vznikl, stejně tak se ale začal formovat fašismus, který nás začal ohrožovat ve 30. letech. Především Karel Čapek se ve svých pozdějších dramatech (Válka s mloky a Matka) snaží varovat před válkou. Karel Poláček se věnuje především tématu maloměšťáctví (Okresní město a Bylo nás pět). Zatímco Eduard

Bass v dílech prokazuje důvěru v českého člověka a jeho schopnosti (Cirkus Humberto a Lidé z maringotek).

Závěrem bychom chtěly podotknout, že v tomto článku jsme ani z poloviny neobsáhly všechny směry, žánry a autory tohoto období – to je na pár stránkách fyzicky nemožné. Naším záměrem bylo především poukázat na to, že literatuře se v této době dařilo, snad bychom ji mohly označit i za jeden z jejích vrcholů. Díla z této doby to dotáhla až za hranice našeho státu, vznikl ryze český umělecký směr a svou tvorbu započal autor, který později získal Nobelovu cenu za literaturu. Díky rozvoji gramotnosti a vzdělanosti spolu s rozvojem techniky

byla také větší poptávka po knihách i časopisech, více se jich tisklo a poklesla jejich cena – čtení tedy bylo dostupnější pro větší počet lidí. S jistotou tak můžeme říci, že 1. republika byla významným obdobím nejen po stránce politické, ale i po stránce kulturní a literární.

Anna Fučíková, Lenka Brabencová

Voskovec + Werich = Fenomén Více než třicet her, filmy, nespočet písní, dva klauni, boj proti fašismu a nacismu, slavná éra jednoho z nejvýznamnějších divadel v naší historii, to a mnohem víc se nám může vybavit, když se řekne Voskovec a Werich. Článek bude vlastně takovou pozvánkou k jejich dílu, protože vhledem k jejich osudu, velkému množství „pole působnosti“ a následnému poválečnému rozdělení, by článek musel být dlouhý jako kniha. Pojďme se tedy zamyslet nad výjimečností, specifickým humorem a v neposlední řadě i aktuálností díla V+W.

Inspirací pro ně byl Charlie Chaplin, trio cirkusových klaunů Fratellini a později Laurel s Hardym. S nadšením hltali grotesky a všechno nové ve světě. Klaunství pro ně byl sen, nicméně oproti výše zmíněným vzorům nebyli Voskovec s Werichem nijak zvlášť pohybově nadaní, proto byl jejich přístup odlišný. Už v mládí si spolu znamenitě rozuměli a vedli spolu nesmyslné rozhovory. Známý je příběh s prodejem hrobky, kdy kupující schválně nabízel větší částku peněz a prodávající se snažil o pravý opak. Když se pak začali zajímat o dadaismus, poetismus a avantgardní umění, došlo jim, jaký způsob zvolit. Místo žonglování s míčky, budou žonglovat se slovy. Tím se dostáváme k prvnímu bodu jejich výjimečnosti. Struktura her Osvobozeného divadla je téměř vždy stejná. Děj je dějem a uprostřed jako na piedestalu, ale vlastně na „sociálním“ (o)kraji stojí dvě postavy ztvárněné Voskovcem a Werichem. Ať už se jedná o vojáky, vyvrhele, nocležníky, kněze a kostelníka, tak právě kvůli nim bylo pokaždé vyprodáno. Takzvané „forbíny“ se staly legendárními a dvojce tvořila „čirou“ komiku plnou barev, nadšení, hloupostí a neskutečných slovních gagů stylem „dada“. Smyslem nebylo zesměšňování ani výrazná politická satira (známá z jejich pozdní tvorby), ale prostě jen pouhé „dělání srandy“ a okouzlenost světem, který byl po první světové válce a nabytí samostatnosti Československé republiky plný potenciálu. „Jsme nejen dvojčata, nýbrž srostlá dvojčata“ říká o spolupráci Voskovec, což plně vysvětluje energii a reakční schopnost

obou protagonistů. 13

Další výjimečností Osvobozeného divadla bylo naprosto fantazijní prostředí, které je spojené s avantgardou, již zmíněným dadaismem a poetismem, který byl pro autory určující. V Paláci u Nováků (dnešní Divadlo ABC) se rozléhala hudba Jaroslava Ježka, tančil soubor krásných baletek a světlo světa spatřilo velké množství „hitů“ známých do dnešní doby. Kdo by neznal písně jako Klobouk ve křoví, Tmavomodrý svět, David a Goliáš, Ezop a Brabenec a mnoho dalších.

Ať chceme nebo ne, tak hry Osvobozeného divadla hrají víceméně amatérská divadla. Autoři psali hry zejména pro sebe, pro svůj specifický humor, který je nenapodobitelný. Diváci se chodili dívat hlavně na ně, na jejich neskutečnou imaginaci, pohotovost a bezbřehou „srandu“. Stály se fronty, aby se lidé vůbec podívali, jak si Voskovec a Werich hrají a improvizují. To je hlavním kamenem úrazu jejich repertoáru. Nemyslím si, že jsou hry neaktuální, protože v nich vystupují různé charaktery, které lze vidět všude kolem nás. Voskovec a Werich jsou ale jenom jedni, čehož jsou si vědomi i současní divadelníci.

Pavel Hylmar

Snahy o lepší postavení žen za První republiky Po staletích patriarchálního uspořádání světa se od poloviny 19. století a ještě výrazněji na přelomu 19. a 20. století začalo postupně zlepšovat postavení žen ve společnosti. Ženy se začaly zasazovat o to, aby se jejich životní šance přiblížily možnostem mužů, ale zlomit tradiční smýšlení společnosti, kde byly ženy dlouhý čas vnímány jen jako matky a

hospodyně, samozřejmě znamenalo běh na dlouhou trať. Nejdříve bylo třeba dosáhnout toho, aby byla ženská práva zakotvena v legislativě, pak ale následovala druhá, mnohdy náročnější fáze, kdy musely nové normy přejít do běžné praxe a společnost je musela začít brát jako samozřejmost. Jaké bylo jejich postavení? Ženy v Československé republice měly základní práva legislativně potvrzena, ale stále bylo za co bojovat, stále bylo možné mnoho věcí změnit k lepšímu. Volební právo zajistila ženám ústava z roku 1920, což byl důležitý posun, jelikož tím získaly možnost aktivně se podílet na rozhodování o chodu státu. Muži museli najednou počítat i s hlasy voliček a nemohli úplně přehlížet jejich zájmy, protože hlasy žen mohly klidně ovlivnit úspěch či neúspěch ve volbách. Ženy měly nejen volební právo aktivní, ale i pasivní (být volena). A řada z nich se na politice opravdu aktivně podílet chtěla, takže rozšířila řady československých politických stran. Rozhodně nelze říct, že by ženy hrály ve stranách jen druhé

housle, naopak se mnohé z nich dostaly na pozice senátorek nebo poslankyň. Důležitou ne-li dokonce

klíčovou

roli

sehrály

v procesu emancipace ženské spolky. V jejich čele často stály ženy, které byly zároveň v politice, ale spolky se prezentovaly jako apolitické a sdružovaly tak ženy z různých stran. Kromě žen z řad národních socialistů a národních demokratů se ve spolcích angažovaly i ženy ze strany agrární a ženy ze strany sociálních demokratů, ženy z lidové strany bychom našli především

v katolických spolcích. 15

Nutno podotknout, že se snahami ženských spolků, hlavně se spolky liberálními, sympatizoval i prezident T. G. Masaryk. Hlavním sdružením, které zaštiťovalo ostatní liberální ženské spolky v Čechách, byla Ženská národní rada, založená roku 1923. V čele stála po celou dobu její existence Františka Ferdinanda Plamínková, která byla rovněž senátorkou. V polovině třicátých let měla ženská sdružení pod záštitou Ženské národní rady 27 000 členek v padesáti organizacích. Také vydávaly vlastní časopis Ženská rada. Na Moravě a ve Slezsku se do pozice zastřešujícího sdružení postavila Zemská organizace pokrokových žen moravských, která měla opravdu velký vliv. Existovala už před první světovou válkou

a byla znovuobnovena v roce 1924. Od počátku třicátých let pak vydávala organizace i své periodikum Věštník zemské organizace pokrokových žen moravských. Slovo pokrok neměly v názvu jen tak náhodou, jejich smýšlení bylo, stejně jako smýšlení žen z Ženské národní rady, opravdu pokrokové. Chtěly stejné možnosti vzdělávání a profesního uplatnění pro ženy i muže, zabývaly se i oblastí sociální, chtěly zabezpečení pro rodiny, sňatek měl podle nich být především záležitostí státu, svobodné matky neměly být znevýhodňovány a stejně tak nemanželské děti. Právě v pojetí sňatku a mateřství se názorově výrazně rozcházely s ženami katolickými, které byly tradičně o mnoho konzervativnější a jejich spolky tvořily jakýsi protipól. Svaz katolických ženských spolků existoval již před první světovou válkou a po vzniku Československa jejich aktivita rozhodně neopadla, právě naopak. Od roku 1921 vedla Ženský katolický svaz poslankyně za lidovou stranu Augusta Rozsypalová. Ale teprve od roku 1925 lze mluvit o celostátní ucelené organizaci, která měla své stanovy a pravidla, tato organizace pak nesla název Svaz katolických žen a dívek republiky Československé. Existoval také Svaz katolických žen a dívek Moravy, Slezska a Hlučínska a byl, co do počtu členek, vetší než svaz v Čechách. Jejich cíle se v některých bodech shodovaly s cíli žen z liberálněji založených spolků, i katolické ženy chtěly pozvednout vzdělání dívek a pomáhat ženám a rodinám, které se ocitly ve finanční tísni. Katolické ženy však odmítaly občanské man-

želství, chtěly náboženské školy, byly zastánkyněmi přísné morálky ve všech (pokr. na str. 17) 16

oblastech a příčila se jim i literatura, která dostatečně nevyhovovala jejich mravním zásadám. Správně fungující manželství bylo podle nich to nejdůležitější, dokonce i pro chod státu. Za první republiky se rozhodně nezapomínalo ani na ženy z venkova, proto existoval Československý odbor pro zájmy venkovských žen, za vedení uveďme Ludmilu ZatloukalovouCoufalovou. Nejednalo se o politické hnutí, odbor měl sloužit spíše jako organizace osvětová a kulturní. Jako zásadní problém bylo vnímáno často nedostatečné vzdělání venkovských žen, proto odbor pořádal různé kurzy, které poskytovaly možnost dalšího rozvoje. Pozornost byla této problematice věnována v časopisu Zvěstování. Pro silné ženské osobnosti nebylo neobvyklé zažít nebo setkat se s nepochopením a nelibostí, pokud jejich snahy překročily hranici toho, co společnost považovala za normální a vhodné. Nebylo tedy snadné být pokrokovou ženou, když byla kolem řada zpátečníků. Žena, která se o tom přesvědčila na vlastní kůži, byla Marie Žlábková, učitelka, která působila na maloměstských školách v jižních Čechách. Věnovala se osvětovým přednáškám zaměřeným na téma pohlavní výchovy, protože si byla vědoma, že informovanost žen a dívek je v tomto směru opravdu nedostatečná. Tehdy nebylo běžné, aby se matka s dcerou otevřeně bavila o takových tématech a v silně nábožensky založených rodinách se jednalo o tabu. Marie Žlábková si uvědomovala, jaké problémy mohly pro dívky plynout z neznalosti sexuální problematiky. Tomu měly její osvětové přednášky předejít, neměly však jen tento účel, na své posluchačky působila Marie Žlábková komplexně a seznamovala je i s řadou emancipačních myšlenek. Musela však postupovat velmi opatrně, aby náhodou někoho nepohoršila. Ale stejně se našli lidé, kteří její jednání neschvalovali, a tak byla podána na Žlábkovou žaloba pro špatný vliv na mládež. Nakonec odsouzena nebyla, ale její případ jasně dokazuje, že na některé změny ještě společnost nebyla připravená. Společnost potřebovala v některých směrech dozrát, což se vlastně nakonec povedlo, jen to nešlo ze dne na den. Dnes už lze říci, že pokrokové ženy za První republiky nevedly marný boj a jejich snahy přinesly ovoce. Ale když si uvědomíme, že tehdy ve dvacátých a třicátých letech nemohly vědět, jak to dopadne, tak musíme obdivovat jejich odhodlání vystoupit z davu a zasadit se přes možná rizika o dobrou věc. Kateřina Žáková 17

KSČ za První republiky. Začátky strany, která ovládla Československo na více než 40 let O Komunistické straně Československa je všeobecně známé její převzetí moci v ČSR a její pád roku 1989. Téměř každý zná její zločiny, a to především popravu Milady Horákové. Málokdy se však hovoří o tom, jak se komunistická ideologie dostala ze SSSR do Československa, a to že strana má původ v naší nejstarší dosud fungující straně, České straně sociálně demokratické. První čeští komunisté se začali objevovat už v průběhu První světové války v Sovětském svazu. Toto uskupení, které fungovalo v rámci Komunistické strany Ruska, tvořili čeští a slovenští zajatci rakouské armády. Jejich hlavní činností bylo získávání českých zajatců pro boj v Ruské revoluci. Jádro Komunistické strany Československa se utvořilo na přelomu let 1919/1920, kdy se Česká sociálně demokratická strana dělnická rozdělila na dva názorové proudy. První (pravicovější) proud chtěl prosazovat lepší podmínky pro dělnictvo prostřednictvím parlamentní demokracie. Druhý proud se chtěl vydat cestou radikální marxistické levice. Tato část se těšila vysoké podpoře členů a voličů strany, nicméně nedokázala získat většinu vedení a poslanců strany. Pravé křídlo odhodlané bránit Československo před komunistickou ideologií, se rozhodlo rozšiřování komunismu ve straně zastavit. Lidový dům, letité sídlo strany, bylo využíváno právě levým radikální křídlem, které zde nechalo umístit tiskárnu deníku Rudé právo. Dne 9. prosince 1920 vedení sociální demokracie povolalo policii a ta po tvrdých střetech Lidový dům obsadila. Levé křídlo na tuto situaci reagovalo tzv. Prosincovou generální stávkou, která se

rozšířila do celé země. Stávka byla nakonec i za pomocí stanného práva potlačena, nicméně levé křídlo se od Sociálně demokratické strany dělnické definitivně oddělilo a založilo si stranu vlastní. Komunistická strana Československa byla založena v roce 1921 na jejím ustanovujícím sjezdu, který se konal 15 a 16. května téhož roku. Zde strana přijala tzv. 21 podmínek pro vstup do tzv. Kominterny, což byl orgán sdružující všechny komunistické strany v Evropě mimo té sovětské, která sídlila v Moskvě a byla řízena ruskými bolševiky. KSČ byla jedinou mnohonárodnostní stranou v zemi. Vstoupili do ní i významní spisovatelé První republiky jako byli např. Stanislav Kostka Neuman či Jaroslav Seifert.

Z dvaceti jedna podmínek často historikové zmiňují požadavek č. 13 „KS zemí, kde komunisté pracují legálně, musejí periodicky provádět čistky ve svých organizacích, aby z nich vyloučili vypočítavé a maloburžoazní živly.“ První předsedou KSČ se stal Václav Šturc, ale za pravého otce strany bychom měli považovat jejího prvního místopředsedu Bohumíra Šmerala. Ten odmítal dobýt moc v Československu bolševickou strategií. I když dokázal přitáhnout do strany mnoho nových členů a měl dobrý vztah s Leninem, byl v roce 1925 z vedení odstraněn. V témže roce po Šmeralově odchodu začne ve straně tzv. proces bolševizace, kdy měla být strana očištěna od veškerých sociálně demokratických hodnot, dále strana měla být přesnou kopií strany sovětské, jak už ideologicky, tak způsobem fungování. Až do roku 1929 pod vedením Bohusla-

va Jílka se ve straně bolševizace naplno nerozjela. Strana si také udržovala značnou autonomii od Kominterny, která na bolševizaci dohlížela. Zlom nastal v roce 1929, kdy se do čela strany dostává budoucí československý prezident Klement Gottwald. Spolu s ním se do vedení dostávají tzv. Karlínští kluci Rudolf Slánský, Václav Kopecký a další budoucí tváře únorového převratu v roce 1948. Klement Gottwald stranu plně podřídí Kominterně a proces bolševizace se rozjede naplno, díky tomu strana ztratí tři čtvrtiny členů včetně výše uvedených spisovatelů a velkou část voličstva. Komunisté Československo prohlašovali za imperialistický stát ovládaný buržoazií a západními mocnostmi. Bolševizace strany se projevila v Gottwaldově prvním a často citovaném projevu v poslanecké sněmovně z roku 1929. „A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry.“

Strana své voliče získala zpět až při hospodářské krizi a nástupu Hitlera k moci, kdy se začala chovat státotvorně. Gottwald ve svých projevech vyjadřoval velké obavy o Československo. Dokonce strana zaujala i smířlivější postoj k sociálním demokratům, které do té doby považovala za tzv. sociálfašisty. Její popularita ještě vzrostla, když byla v roce 1934 podepsána spojenecká smlouva se SSSR. Komunisté byli najednou veřejností vnímání, jako jacísi zástupci SSSR, který by mohl ČSR před nacistickým Německem zachránit. Prezident Beneš od nich získal podporu v prezidentských volbách, když přislíbil amnestii Klementu Gottwaldovi,

který musel načas odejít do exilu kvůli výtržnosti, kterou komunističtí poslanci spáchali při prezidentských volbách v roce 1934, kdy Gottwald kandidoval proti Masarykovi a komunisté vykřikovali „Ne Masaryk, ale Lenin.“

Klement Gottwald, Rudolf Slánský a Jan Šverma s rodinami Nicméně po Mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa zakázána a přešla do ilegality. Většina vedení včetně Klementa Gottwalda emigrovala do SSSR, kde se však začaly spřádat plány, jak v ČSR převzít moc

. Eliška Hrubá

Otázky pro Zaznamenali jste, že se Muzeum východních Čech v Hradci Králové nachází pod lešením a zajímá Vás, kdy se otevře a na co se můžete těšit? Toužíte zjistit, kým a jak byl Hradec Králové za První republiky ovlivňován? Věděli jste, že rivalita Hradce a Pardubic má své kořeny již v období První republiky? Pro naši rubriku „Otázky pro…“ odpovídal doc. Mgr. Petr Grulich, Ph.D., stávající ředitel Muzea východních Čech v Hradci Králové, historik a akademik Univerzity

Hradec Králové působící při Katedře pomocných věd historických a archivnictví na Filozofické fakultě. Již něco málo přes rok působíte na pozici ředitele Muzea východních Čech v Hradci Králové – jaký to byl pro Vás, jako pro nového ředitele takto významné instituce, rok? Byl to pro mne rok mnoha zkušeností. Mnoha zkušeností a mnoha pracovních povinností, protože tím, že mně úvazek na univerzitě klesal postupně, tak jsem začínal v situaci, kdy jsem měl prakticky dva celé úvazky a ze začátku jsem ukrutně nestíhal, což vnímali studenti i zaměstnanci v muzeu, ale poté se to postupně stabilizovalo a pak už se to stíhat dalo a teď už je to v pohodě. Byl to rok, který mě mnohému naučil, protože přechod do muzea z fakulty byl

opravdu jako z jednoho světa do jiného.

V současné době probíhá rekonstrukce budovy muzea na Eliščině nábřeží a budova je tedy pro návštěvníky zcela uzavřena – můžete nám prozradit, na co se mohou už nyní návštěvníci těšit po jejím znovuotevření? Tuším, že by to mělo být v polovině roku 2019? Ano, v druhé polovině. Je to vlastně tak, že stavbaři by měli budovu vrátit zpátky k užívání nejspíš v květnu 2019. Pak bude probíhat příprava nové stálé expozice a zároveň připravujeme ještě výstavu k roku 1989, takže plánuji otevřít 28. října nebo 17. listopadu 2019. Na co se můžou návštěvníci těšit? Jednak na kompletně novou expozici dějin města Hradce

Králové od nejstarších dob až po 2. světovou válku, která bude pojata, řekl bych, moderně, interaktivně, s prvky informatiky. Zároveň dojde také k rozšíření návštěvnické trasy po muzejní budově, protože přibude jeden multifunkční sál pro konání krátkodobých výstav a dále na střeše vznikne vyhlídková plošina za kopulí. Muzeum bude celkově opravené – proběhne oprava vnější fasády, dojde na výměnu oken, opravu kašny před budovou i soch, které jsou na budově nad hlavním vstupním portálem, a celá řada dalších dílčích věcí. Už teď je na první pohledně vidět, že se například změnila barevnost fasády. Před svým působením na postu ředitele muzea jste se řadu let mimo jiné věnoval přednášení na Univerzitě Hradec Králové – není žádným tajemstvím, že máte vystudovanou i zdejší Pedagogickou fakultu, obor dějepis/občanská výchova/zeměpis. Vyučoval jste to někdy, nebo jste se k učení dostal až během svého působení na univerzitě? (smích) Já jsem původně vystudovaný učitel pro základní školu a musím se přiznat, že na základní škole jsem skutečně nikdy neučil, s výjimkou souvislé pedagogické praxe. Ale učil jsem šest let na střední škole. Učil jsem na soukromé Obchodní akademii a Vyšší odborné škole cestovního ruchu na Slezském předměstí, ale to byl vedlejšák už během pedagogické práce tady na univerzitě. Je o vás známo, že jste nějakou dobu pracoval také jako archivář ve Státním okresním archivu Hradce Králové – jak jste se k této práci dostal? A zúročil jste svoje zkušenosti z práce v archivu při zakládání univerzitního archivu?

(smích) Ano, zúročil. A mohutně. Když jsem studoval doktorské studium Českých

a československých dějin, tak jsem hledal přivýdělek, protože jsem v té době zakládal rodinu a našel jsem jej právě ve Státním okresním archivu v Hradci Králové, kde jsem strávil tři krásné roky, na které hrozně rád vzpomínám. A musím říct, že mě to vybavilo mnoha odbornými i životními zkušenostmi, které jsem pak skutečně zúročil, protože jsem z okresního archivu nastoupil na univerzitu ne jako učitel, ale jako archivář, takže jsem nejdřív byl tady úředníkarchivář, tady jsem zakládal univerzitní archiv a teprve postupně jsem se propracovával k učení.

Co se týká vašeho působení na UHK Vaším hlavním oborem jsou hospodářské dějiny a dějiny správy (se zaměřením na 19. a 20. století), krom toho na univerzitě ale učíte nebo jste učil také další předměty jako Historickou geografii a kartografii, Etiketu v pracovním styku a spoustu jiných. Jak se Vám tyto předměty vyučují? Dá se říct, že jde o předměty mezi studenty oblíbené? Který z předmětů, jenž učíte, je Váš nejoblíbenější – který se Vám nejlépe učí? Také jsem učil spoustu archivářských předmětů. (s úsměvem) Jestli jsou oblíbené mezi studenty, na to se je třeba zeptat studentů. A jak se mě učí? Tím, že jsem vystudovaný učitel, tak já k životu studenty potřebuju. Já si nedovedu představit, že bych neučil. Takže i když jsem odešel do muzea, tak jsem si vyprosil u paní děkanky možnost mít částečný úvazek, protože mě učení baví. Nemůžu říct, že by mě nějaký předmět učit nebavilo, ale samozřejmě musím přiznat, že některé jsou oblíbenější. Pro mě nejoblíbenější tématikou jsou dějiny správy. Ale musím říct, že bych před takovými pěti šesti lety tuhle větu neřekl, tvrdil bych mohutně, že mě nejvíc baví hospodářské dějiny. Ale je pravda, že jsem si postupně našel nové téma, své životní badatelské, a to jsou bezpečnostní dějiny. Což je téma, na které nahlížím skrz dějiny správy, takže proto jsem našel novou energii k učení dějin správy. V následujících pár otázkách bychom se rády zaměřily na První republiku a Hradec Králové - jak zasáhl vznik republiky Královéhradecko? Jak probíhaly říjnové dny roku 1918 v této oblasti? Královéhradecko bylo zasaženo úplně stejně jako všechny ostatní oblasti Českého království s českým osídlením. Okres Hradec Králové, nebo řekněme oblast Hradce Králové, byla typicky českou sídelní oblastí, tady se německé obyvatelstvo nacházelo v naprosté menšině, takže tady neprobíhaly žádné problémy typu vznik provincie Sudetenland, Deutsch Böhmen a podobně, jako v pohraničí. V Hradci Králové byla nicméně specifická situace tím, že tak jak to určovala tehdejší taktika rakousko-uherské armády, tak v Hradci nesídlily, resp. bylo tady v podstatě minimum českých jednotek, ale byli tady maďarští vojáci. A maďarští vojáci roz-

hodně vzniku republiky nakloněni nebyli, protože sami prožívali zrod Maďarské republiky a navíc vnímali jako velmi ohrožující to, že ta republika je československá, protože samozřejmě Slovensko bylo maďarské, takže Maďaři zrovna vzniku republiky nakloněni nebyli ani tady v Hradci Králové. Ale nutno říci, že i tady v Hradci to proběhlo bez vojenských či bezpečnostních incidentů a podobně. Prostě se shromáždilo obyvatelstvo na dnešním Velkém náměstí, tam byl provolán vznik Československa, byl vyměněn okresní hejtman a od 29. října 1918 v podstatě můžeme počítat československé dny v Hradci Králové. Jak vypadal dnešní Královehradecký kraj za První republiky ze správního hlediska? Ze správního hlediska, no tak to je složitější. V prvé řadě nebyl Královéhradecký kraj v těch hranicích, jaké jsou dneska. Do republiky jsme vstoupili bez krajského zřízení, to zna-

mená, že tady byla soustava okresů a okresních politických správ, které ten prostor spravo23

valy, to znamená, že se jednalo o typicky politické okresy Hradec Králové, Náchod, Jičín, Rychnov nad Kněžnou, abych byl přesný. V roce 1920 je uzákoněn vznik Královehradecké župy, která má vzniknout v následujících letech, ale nevzniká, tak jako nevzniká žádná župa na území českých zemí, jediné župy vznikly na Slovensku. Takže teoreticky bychom se nacházeli na území tehdejší Královehradecké župy, ale ta v praxi nevznikla, a tak se dál pokračovalo až do roku 1938, resp. i potom, během Protektorátu Čechy a Morava, na úrovni okresů. První další Královehradecký kraj vzniká až 1. 1. 1949. Dnes je známá rivalita mezi Hradcem Králové a Pardubicemi – projevoval se podobný trend v soupeření těchto měst i za První republiky, ať už v oblasti hospodářské, správní nebo třeba i jiné? Velice. To je zase jaksi složitější téma, ale když to řeknu velmi zkratkovitě, tak před pádem hradecké pevnosti byly krátce největším městem východních Čech Pardubice. Předtím to byla Chrudim – Pardubice předehnaly Chrudim v 80. letech 19. století. V 90. letech padají hradecké hradby a na počátku 20. století se rozvíjí Hradec do toho velkého města, i když zase to je složitější, protože to byla soustav několika obcí, ale v téhle době se Hradec objevuje jako konkurence Pardubicím. Pardubice jsou ale stále početně silnější, větší, až po 2. světové válce Hradec Králové překonává Pardubice co do počtu obyvatel. Ale právě éra První republiky je éra té největší hradecko-pardubické rivality, protože předtím nebyl důvod. Předtím tady byl jen jeden hegemon a teď najednou za První republiky tady máme dva kohouty na jednom smetišti – toho jednoho s géčkem a toho druhého s půlkou bílého koně. Napadl by Vás třeba nějaký konkrétní spor nebo něco, kde se to projevilo? Hromada. V Hradci Králové „drze“ vzniklo regionální ředitelství státních drah, což samozřejmě Pardubice nemohly přijmout, protože Pardubice byly železničním uzlem, Hradec Králové rozhodně železničním uzlem nebyl. Takže natruc si pardubičtí vyvzdorovali ředitelství pošt a telegrafů. Jenom otázka toho, kde bude župa, jestli bude župa v Hradci nebo v Pardubicích – nakonec vznikly župy dvě, hradecká i pardubická – bylo poměrně ostré téma. Dokonce se jeden

čas mluvilo i o tom, jestli by mělo být v Hradci Králové biskupství, jestli by nemělo být přesunuté. Celá řada témat řekněme hospodářských: kde bude obchodní a živnostenská komora, jestli v Hradci nebo v Pardubicích, nebo jestli nebude mít někde nějakou expozituru? Jakým způsobem budou organizovány různé národohospodářské výstavy, kudy povedou tratě, jak to bude s dvojkolejkou mezi Hradcem a Pardubicemi… Jaké byly klíčové osobnosti Hradce Králové za První republiky? Nejklíčovější osobností je samozřejmě starosta František Ulrich jako muž, který z Hradce Králové udělal ten Hradec, kterým je dnes. Nesmíme zapomenout na jeho úzkého spolupracovníka architekta Josefa Gočára. Josef Gočár jako hlavní architekt Hradce Králové je „spolupachatelem“ toho dnešního krásného města. Stejně tak nemůžeme zapomenout ani na následovníka Františka Ulricha, na starostu Josefa Václava Pilnáčka, protože to byl muž, který 24

završil dílo, které bylo započaté Františkem Ulrichem. Ale nebyli to jenom tihle tři. Tady v Hradci Králové byla celá řada osobností, které významně do dějin města vstoupily. Například inženýr Černý, agrárnický politik a spoluzakladatel Východočeské elektrárny. Rudolf Machač, šéf agrární záložny jako jednoho z tehdy největších bankovních ústavů v Hradci Králové. A nemůžeme zapomenout ani na lidi, kteří se točili kolem hradeckého průmyslu: rodina Petrofů (pozn. red. majitelé továrny na piána), Červení (majitelé továrny na hudební nástroje), dále nesmíme zapomenout na rodinu Skuherských (majitelé továrny na nábytek) nebo také Steinský-Sehnoutka (na dnešním Ulrichově náměstí nechal Rudolf Steinský-Sehnoutka postavit ústředí ke své textilní továrně). A samozřejmě Ludvík Domečka, jeden ze zakladatelů královehradeckého muzea. V několika článcích se věnujete dějinám bezpečnostních složek, konkrétně četnictva, působila v královehradeckém četnictvu nějaká významná osobnost? Tam jich bylo! Je otázka, jakým úhlem pohledu na ty významné osobnosti budeme nahlížet. Já bych osobně řekl, že nejvýznamnější hradeckou četnickou osobností byl major Václav Holý jako velitel četnického oddělení v Hradci Králové. To byl excelentní četnický důstojník, který prožil v Hradci Králové většinu své kariéry a byl to muž, který skutečně formoval hradecké četnictvo jako jeden z příkladných útvarů četnictva, protože Hradec Králové byl významné četnické město, tady bylo těch četnických útvarů opravdu velké množství. Ale veřejnost by určitě ráda slyšela, že tady sloužil Josef Arazim, který ale nebyl velitelem hradecké pátračky. Ale řekněme zajímavější postavou může být Vilém Exner. Vilém Exner byl velitel pátračky po vrchním strážmistru Šiktancovi, který skutečně byl šéfem pátračky, ale po něm místo Arazima, který byl jenom psovodem, jakkoli to byl jinak jistě výborný četník, nastoupil Vilém Exner. Vilém Exner byl ruský legionář a byl to četník, který zase prožil poměrně zajímavou četnickou kariéru jak tady v Hradci, tak zejména potom na dalších působištích. Co bylo pro Hradec Králové z Vašeho pohledu pro jeho další rozvoj klíčové? Co jej formovalo v těch následujících letech? Co ovlivnilo Hradec pro další léta? Nemůžu si pomoct, ale byla to První republika, konkrétně Gočárův regulační plán. Protože Gočárův regulační plán dvou soustředných okruhů, které fungují dodnes a dodnes svojí kapacitou vcelku postačují a jsou schopny pojmout i tu obrovskou masu automobilů, zároveň umožnil plánovitý rozvoj města. To byl ten krok, který udělal z Hradce Králové ten dnešní Hradec a potom samozřejmě zrod Hradce Králové jako Velkého Hradce Králové, protože prvorepublikový Hradec bylo dnešní centrum města a pak samostatné obce Pražské Předměstí, Slezské Předměstí, Kukleny, Věkoše a další. Sloučení těchto obcí dohromady provedli nacisté v roce 1942 (což bylo později v roce 1947 potvrzeno), tím vznikl tzv. Velký Hradec Králové a to je ten současný Hradec. Dál je pro Hradec určitě důležitá

éra vysokoškolská. Od roku 1945 je Hradec Králové univerzitním městem, neboť tu vznikla 25

lékařská fakulta. Už tehdy se mimochodem uvažovalo o tom, že se postupně transformuje do královehradecké univerzity, ale to se nestalo. Takže to si myslím, že výrazně ovlivnilo Hradec Králové v průběhu existence republiky, protože dneska je sídlem tří vysokých škol, což má málokteré město o té velikosti jakou má Hradec Králové. Tak to je jeden aspekt. Potom Hradec Králové jako město vojenství. Dnes už to tak znát není. Tak jak došlo k útlumu české armády nebo československé armády, tak ty jednotky, které tady v Hradci sloužily, už tady samozřejmě zdaleka nejsou, ale není to tak, že by vojáci z Hradce Králové odešli s koncem pevnosti. Naopak

v Hradci Králové bylo sborové velitelství a další složky československé armády a po 2. světové válce byl Hradec sídlem velitelství letecké divize, takže z Hradce Králové se velelo letectvu na území celých severovýchodních a středních Čech. A zároveň se v Hradci Králové nacházela celá řada armádních útvarů, které výrazně ovlivňovaly život ve městě úplně stejně jako v sousedních Pardubicích. A jak vidíte Hradec třeba za dalších 100 let? Máte nějakou vizi? Hradec za dalších 100 let? Víte, co bych si přál? Bude to vypadat velmi zvláštně, možná velmi dráždivě, ale je fakt, že to je můj sen. Aby neexistoval Hradec Králové a aby neexistovaly Pardubice, ale aby tady bylo jedno velké souměstí těchto dvou měst. Aby zanikl královehradec-

ký a pardubický kraj, protože to je to, co vlastně blokuje toto srůstání. Vezměte si, že dneska se denně přesouvá mezi Hradcem a Pardubicemi, třeba 20 000 lidí. Městská hromadná doprava Hradce končí 3 km od městské hromadné dopravy Pardubic. Ta města už dneska nesoupeří, ta města dnes strašně spolupracují. Samozřejmě, ať si zachovají svoji identitu Hradec ať je dál Hradcem, Pardubice ať jsou dál Pardubicemi, já to v tom úvodu trošku přehnal, ale souměstí, jako Gdaňsk-Gdyně-Sopoty v Polsku, to je to, co by se mi líbilo. Přál bych si velkou městskou aglomeraci, která by měla všechno, co chybí v Hradci a všechno, co chybí v Pardubicích, protože to vždycky má ten druhý. Bc. Andrea Jaklová Denisa Malá

Pohřeb Vždy jsem byla pevně přesvědčená o tom, že naše rodina není normální. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mohlo být ještě hůř. Plný rozsah výrazu nenormální jsem měla teprve pochopit. Celý náš klan provázely už od nepaměti různé zajímavé příhody. Když se měla vdávat moje teta, museli celou svatbu v den jejího konání zrušit, protože farář dostal infarkt dvě hodiny před obřadem. Byla to samozřejmě náhoda, ale naše rodina přitahuje podobné katastrofy

jako magnet. Můžete se vsadit, že když si budeme chtít udělat rodinný výlet do divadla, tak si den před představením představitel hlavní role pohmoždí žebra nebo dostane akutní zánět spojivek. Prastrýček zase celý život básnil o tom, že jeho největší sen je projet se ve formuli. Ale když jsme mu ke kulatinám darovali poukázku, ke všeobecnému překvapení nás informoval, že nikdy neměl řidičský průkaz a za volantem žádného auta v životě neseděl. To je další typický rys naší rodiny, každý má nějaké tajnosti, nebo lépe řečeno informace, které se neobtěžuje nikomu z rodiny sdělit. Kdybychom si více věcí říkali, nedošlo by k pohromě, která přerušila rodinnou vánoční oslavu před pěti lety. Tehdy byla moje sestřenice celá oteklá a převezená na pohotovost, jelikož ji nenapadlo zveřejnit svou alergii na ořechy. Ale jak už jsem naznačila, to nejhorší mělo teprve přijít. Opravdový poprask nastal až ve chvíli, kdy zemřel můj dědeček. Většinou to byl totiž on, kdo vzniklé problémy řešil a v krizových situacích si dokázal zachovat klidnou hlavu. Ale druhá taková hlava se v naší rodině bohužel nevyskytovala, proto není divu, že když už nad námi dědeček nedržel ochranou ruku a neměl nás tedy kdo umírnit, vypuklo přímo davové šílenství. Zesnulého dědečka našel jeho starší bratr, můj prastrýček, a ten okamžitě spustil poplach. Všichni byli naprosto šokovaní, dědeček byl totiž v plné síle a nikomu nebylo známo, že by trpěl nějakou závažnou chorobou. Ale situace se musela nějak vyřešit, a tak „rada starších“ rozhodla, že pro dědečka, jakožto skvělého organizátora, by byla největší pocta bezchybná organizace jeho pohřbu. To by ji ale nesměla mít na starosti naše rodina. I když musím říct, že

se všichni činili, a to možná až moc. No považte, která rodina peče koláče na pohřební hostinu a váže pohřební věnce už v den úmrtí? Taktéž bylo rezervováno místo na hřbitově a datum v krematoriu. Je rozhodně zajímavé, že tohle všechno jsme stihli už za tři hodiny. Jednou jedinkrát si naše rodina počínala systematicky a hned jí to bylo na škodu. Po třech hodinách totiž do dědečkova domu, který zatím hlídal jeho bratr, dorazila pohřební služba a náš skvělý plán selhal v tom nejstěžejnějším bodě. Jak se páni pohřebáci asi museli leknout, když jim dědeček při pokusu přesunout ho z pohovky do rakve nevybíravými výrazy vysvětlil, že si nepřeje být rušen během odpolední siesty. Prastrýček z toho málem dostal infarkt. Bylo však nutné, aby dědečkovi vysvětlil situaci, činil tak s velkými obavami nad

jeho reakcí. Dědeček to naštěstí vzal sportovně a opět se projevila jeho schopnost vyřešit 27

jakoukoli pohromu. Nejdřív sice málem doopravdy umřel smíchy, ale poté rozhodl, že když jsme si dali takovou práci s přípravou těch koláčů, tak uspořádáme zahradní slavnost a celý omyl společně s těmi inkriminovanými koláči sprovodíme ze světa. Byla to jedna z nejlepších rodinných oslav a kupodivu se obešla bez zásahu záchranné služby či hasičů. Byli na ni pozváni i pohřební zřízenci, ti se také dobře bavili a pro blaho všech přítomných nám sdělili následující: „Tohle se nám nestalo poprvé.“ Kateřina Žáková

Proběhla ustanovující schůze Klubu přátel Katedry českého jazyka a literatury Dne 30. října se konalo historicky první setkání Klubu přátel Katedry českého jazyka a literatury. Tato událost byla zároveň ustanovující schůzí. V prosklené místnosti vedle Auly na budově A se sešli milovníci češtiny, vášniví čtenáři a možná budoucí lingvisté z řad studentů napříč ročníky. Zastoupení zde měli nejen bakalářští a magisterští studenti učitelství, ale taky studenti oboru Jazyková a literární kultura. Po krátkém seznámení na začátku schůzky Jakub Voves jakožto hlavní iniciátor a zakladatel studentského spolku přestavil svou vizi jeho fungování. S dalšími studenty pak odhalil nápady na zajímavé akce, jejichž pořádání by studentský tým mohl zajistit. V závěru proběhla drobná diskuze, při které se zrodily další skvělé nápady. Klub přátel v rámci svého prvního setkání naplánoval premiéru (ne)oficiální seznamovací večeře, při které se nebudou členové jen poznávat, ale začnou taky plánovat první unikátní zájmové i studijní příležitosti nejen pro češtináře. Díky zapálení studentů se již můžete těšit třeba na workshopy či autorská čtení. Jsi tvůrčí osobnost, kterou zajímá jazyk a literatura tak jako nás? Neváhej a přidej se k nám! Rádi tě uvidíme. Za Klub přátel Katedry českého jazyka a literatury Kamila Spoustová

Politologický klub FF UHK se představuje Co jsme? Kdo jsme? Co děláme? Na tyto a další otázky se Vám pokusíme odpovědět v následujících řádcích. Politologický klub je spolek studentů a příznivců katedry politologie Filozofické fakulty UHK, jehož účelem je podpora vzdělávání v oboru politických a příbuzných společenských věd, rozvoj občanské a společenské odpovědnosti a informovanosti, jakož i reprezentace Univerzity Hradec Králové. Spolek vznikl při katedře politologie na FF UHK v roce 2011. Klub je otevřený všem studentům i ostatním akademickým pracovníkům, kteří mají zájem o politiku. Politologický klub vede blog plný komentářů o aktuálním dění, zkušeností studentů z ERASMU, dále pořádá přednášky, semináře, studentské konference a spolupracuje s dalšími organizacemi, mimo jiné například nadací Forum2000 či Pamětí národa. V průběhu zimního semestru budeme spoluorganizovat například besedu s PhDr. Doskočilem na téma „Politik do každého počasí?“ o názorových přemetech Gustáva Husáka v roce 1968 - vše očima dobových rozhlasových nahrávek, která proběhne ve spolupráci s Hradeckou studentskou sekcí ČAS a Studentským historickým klubem UHK. Dále také besedu s Michaelem Žantovským, Politologický kvíz či přednášky o vybraných afrických a latinskoamerických zemích a mnoho dalšího. Na konci semestru proběhne Simulace jednání Poslanecké sněmovny ČR, kterou pořádáme pro studenty Gymnázia J. K. Tyla. Zároveň jsme taky skvělá parta lidí, se skvělým smyslem pro humor, která tě ráda pozná a vezme do svých řad. Pokud máš plno nápadů, baví tě politika a chceš poznat mnoho zajímavých lidí i mimo katedru, tak nás můžeš kontaktovat na jedné ze sociálních sítí či na emailu. Tak neváhej a ozvi se nám, moc se na tebe těšíme. Naše kontakty jsou... Facebook: Politologický klub KPOL FF UHK Instagram: @pkffuhk Email: politologickyklub.uhk@gmail.com Blog: www.pkffuhk.blogspot.com

Festival Čekání na Václava Zatímco si většina lidí na svátek svatého Václava (28. 9.) užívá pracovní volno, v Klicperově divadle se poprvé po divadelních prázdninách otevírají dveře nedočkavým návštěvníkům. Děje se tak už pojedenácté při slavnostní události festivalu Čekání na Václava, který je pro hradecké skvělou příležitostí navštívit dramata divadel z různých koutů republiky a zhlédnout tak to nejlepší z českých malých i velkých scén. Měsíční akci navíc symbolicky rámuje zmíněný Den české

státnosti (28. 9.) a Den vzniku Československa (28. 10.). A jaká představení oslovila mne? Druhý den měsíce října jsem měla možnost zhlédnout představení Žítkovské bohyně pražského Divadla pod Palmovkou. Jedná se již o třetí divadelní adaptaci vysoce oceňované knihy přední současné autorky Kateřiny Tučkové. Kniha mi před pár lety doslova učarovala, a tak jsem do divadelního sálu vstupovala velmi zvědavá. Již první scéna dává divákům jasně najevo, že přijít si dnes do divadla odpočinout nebyla dobrá volba, neboť hra bude vyžadovat sto procent naší pozornosti. Každým momentem nás představení vtahuje více a více do spletitého děje, namáhá přitom bezohledně smysly a pohrává si s nervy. I přes režisérovu zjevnou snahu o zpřehlednění příběhu, například použitím projekce jednotlivých let, kdy se příběh odehrává, se vlivem množství retrospektivních scén a návratům do minulosti až o tři generace zpět jeví hra místy zmatečně. Chrlení jednotlivých emocí vkrádajících se až na dřeň kostí je umocněno rychlým střídáním scén a stupňujícím se zlem. Netrpělivě tedy čekáme na rozmotání zauzlovaného klubíčka tajemství, moci, nenávisti, podlosti, slabosti, ale i síly a vášnivé lásky. Přestože představení přesáhne tři hodiny, dozvíme se bohužel velmi málo o fenoménu samotných žítkovských bohyní, což vnímám jako velkou škodu. Představení hodnotím jako velmi působivé, odcházela jsem spokojená. Pro plné prožití ho ale doporučuji spíše až po přečtení samotné knihy. Slovácké divadlo z Uherského Hradiště se představilo v pátek 19. 10. 2018 adaptací knihy Karolíny Světlé Kříž u potoka. Hra mě dostala humorným laděním, přestože v knižní předlo-

ze humor spíše schází. Kritikou protagonistů nešetří, nechává je se plně vybarvit. Úplně nový byl pro mne do tak vysoké míry užitý prvek chůze jako ukazatel charakteru postav i s jejich proměnami. Divadlo ve výsledku působí mnohem odlehčeněji, než jak ho známe ze spisovatelčina pera a místy dostává nový rozměr. Je ale obohaceno o nové symbolické prvky, které nesmírně lahodí oku i příběhu. Symboly jsou většinou snadno rozluštitelné a napomáhají tak divákovi dostat se hlouběji do celkové problematiky. Symboliku úlu hodnotím jako dokonalou a medově laděné scény s kontrastní modrou si zamilujete. Velký prostor dostalo postupně se otevírající Ambrožovo nitro a jeho tajemství. V dramatizaci nám je odepřeno Evino dospívání, a tak výsledná proměna její osobnosti není tak výrazná, stejně jako její položené oběti.

Nikola Smutná 30

Integrity Life Studentský život, který stojí za to!

Jsme parta mladých lidí, většinou studentů a někdy lehce „post“. Máme rádi život, legraci, upřímnost, svobodu, pravdu, fungující vztahy, a to vše chceme žít na max! Věříme, že v každém člověku je ukryt velký a jedinečný potenciál, a jde jen o to ho odhalit a rozvinout. Proto vytváříme spoustu příležitostí, při kterých se můžeme vzájemně obohatit a posouvat se tak v životě dál. Mnozí z nás našli během svých vysokoškolských studií osobní vztah s Bohem, a proto naše aktivity stojí na křesťanských hodnotách, které tvoří základy naší kultury. Když se díváme do budoucnosti … … Chceme vidět společnost plnou lidí, kteří usilují o ryzí charakter a život v integritě. Lidí, kteří zastávají kvalitní hodnoty a mají smysluplný životní cíl. Lidí, kteří si užívají života a také si ho váží. Věříme, že změna ve společnosti začíná u proměny jednotlivce. Věříme, že změna jednotlivce je možná skrze osobní vztah s Bohem. V letním semestru připravujeme 13.-17.2.2019 Relax po zkouškách, Chalupa Končiny – Janatův Mlýn Lyžování a sněhové radovánky, chalupa s vlastní saunou. Březen a Duben: Série seminářů o zdravých vztazích FRISBEETVOŘIVÉDÍLNYVZTAHYSRODIČISTRESEMOČNÍINTELIGENCEPROKRASTINACETIMEMANAGEMENTZDRAVÁSEBEDŮVĚRASTRACHKVÍZOVÉVEČERYDISCOVERYBIBLELY ŽÁKVÝLETYZLOČINPODBÍLOUVĚŽÍJAKZVLÁDNOUTVYSOKOUMUŽAŽENAZDRAVÉVZTAHYJAKSE SPRÁVNĚZAMILOVATTEMATICKÉPARTYD.I.S.C.ENGLISHCAMPMAN’SCHALLENGEDÍVČÍVÍKEND YLASERGAMEADALŠÍ

Vznikli jsme v Brně roku 1982. V roce 1991 jsme byli zaregistrováni u Ministerstva vnitra jako občanské sdružení a od roku 2017 jako zapsaný ústav. V současné době máme 5 poboček: Brno, Ostrava, Hradec Králové, Praha a Bratislava.

Další informace a aktuální nabídku akcí najdete na: web: integritylife.org | hradec@integritylife.org fb: IntegrityLifeHK | inst: integritylifehradeckral

Křížovka

1. Hlavní město Nizozemska 2. Co vždy vítězí? 3. Název českého knihkupectví 4. Česká automobilka se sídlem v Kopřivnici 5. Umělecký směr z Francie 6. Křestní jméno kouzelníka 7. Který Čapek v knize poprvé použil slovo robot?

Zdroje a literatura První republika očima archivářů: Wikipedia Commons, Jiřina Šťouračová, Úvod do archivnictví, Brno 2002, s. 74–76, 104–107. Literatura za První republiky: Wikipedia Commons

Voskovec + Werich = Fenomén: V+W Hry osvobozeného divadla III, Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky, Petr Král Hrát, či nehrát V+W?, Komplikované dědictví Osvobozeného divadla. Marie Třešňáková Snahy o lepší postavení žen za První republiky: Wikipedia Commons, Jana BUREŠOVÁ, Ženské spolky a zemědělské ženy v období první Československé republiky, in: Politická a stavovská zemědělská hnutí ve 20. století, Uherské Hradiště 2000, s. 249–258., Helena KOPÁČOVÁ, Marie Žlábková Mravně pohoršující? K životnímu osudu emancipované ženy z první poloviny 20. století, in: Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea 7, Prachatice 2000, s. 175–194. KSČ za První republiky:

KAPLAN, Karel, Gottwaldovi muži, Praha 2004., RUPNIK, Jacques, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátku do převzetí moci, Praha 2002.,KLIMEK, Antonín, Velké dějiny Zemí Koruny České XIII, Praha 2001. Otázky pro: Soukromý archiv autora Literatura a zdroje jsou pouze orientační, vybrány byly pouze ty nejdůležitější. Vzhledem k popularizačnímu záměru časopisu nepovažuje šéfredaktor za nutné uvádět veškerou použitou literaturu.

Případné nápady a návrhy pro naši budoucí činnost nám můžete zasílat na casopisskrznaskrz@gmail.com.