Element Kostky jsou vrženy.
Zviditelnění neviditelných I. / Kde se bere osud? / Kokršpaněl
Úvod
Časopis Element
Vážení a milí!
Jaro se definitivně zahnízdilo v našich myslích. Nové pololetí je v plném proudu Školní časopis Gymnázia Na a testy, zkoušení, písemky a ještě více zkoušení je na denním pořádku. A my jsme Pražačce www.gymnazium-prazacka.cz plni rozporu a vzdoru. Venku svítí slunce, my dřepíme ve škole, jsme nevrlí, protože
2. číslo, květen 2016, Praha
Sponzor
Klub rodičů a přátel školy
Tisk
JDS Tiskárna
Kontakt
prazacka-element@seznam.cz
Šéfedaktor
Heda Ghlimová
Ilustrace, fotografie Markéta Typovská
bychom se radši viděli někde na lavičce. A profesoři jsou nevrlí, protože jsme nevrlí. Začarovaný kruh. Ani jim zajisté není příjemné, že jsou celý den uzavřeni mezi čtyřmi zdmi, když je venku tak krásně. Což takhle občas přesunout výuku ven? Třeba by se pak do hodin vloudilo více úsměvů, a když máme za školou park...! Než se ale dostaneme ze tříd, než se zbavíme znuděných tváří a zasněných pohledů z okna, přichází Element! Snad se alespoň jemu podaří vyloudit Vám úsměv na tváři. A to stejně tak žákům jako profesorům. Kostky jsou vrženy. Elementu byla do žil vlita nová krev plná nápadů a chuti tvořit. Pár vytrvalců zůstalo, ale bez nových členů redakce bychom toto číslo dohromady nejspíš nedali, takže jim za to, že našli odvahu a odhodlaní, patří obrovský dík. Změnu najdete i v seznamu rubrik. Naleznete tu samozřejmě staré známé rubriky typu rozhovor, povídka (Tentokrát se s nimi roztrhl pytel!), úvaha, ale také Vám představíme technické zázemí školy, volný čas na Pražačce, rozhovor s nějakým tím zajímavým studentem a třeba profesorské okénko! Není toho málo, že? Tak hurá do čtení! Ať se líbí! Heda Ghlimová
OBSAH
Grafika
Simona Bílková
Redakce Evelina Zitková
Tereza Bezděková
Veronika Dudová
Představujeme... .................................................................... 3 Rozhovor se studenty ........................................................... 4 Zviditelnění neviditelných .................................................. 5 Sportovní turnaje na Pražačce? ........................................ 6 Grevanov a čokoláda ............................................................ 6
Annie Hošťálková
Perličky z hodin ..................................................................... 7 Kde se bere osud? ................................................................. 7
Adéla Károlyová
Kostky jsou vrženy ............................................................8, 9 Kokršpaněl ............................................................................10
Ančulí
BRUNHILDA
Kateřina Hobzová
Matěj Ptáček
2
Tantih
Malba blázna ........................................................................11 Vzlet ........................................................................................12 Jak asi vznikaly citáty? .......................................................12 Všeumělka obecná, těší mněĚ ..........................................13 Není-liž pravda? ..................................................................13 Poezie .....................................................................................14 Soutěž ....................................................................................15
Představujeme… Volný čas na Pražačce!
Rubrika
V několika následujících číslech Elementu najdete tuto rubriku, ve které představíme vždy jednu mimoškolní aktivitu. Na Pražačce totiž fungují kroužky, které jsou vedeny samotnými profesory, nic za ně nemusíte platit a navíc tam potkáte partu skvělých lidí. Rádi bychom Vám přinesli odpovědi na pár otázek, které Vám třeba vrtají v hlavě a zároveň pomohli v rozhodování, jestli kroužek navštívit, či ne. V tomto čísle Vám představíme školní sbor Repetice, který u nás má už mnohaletou tradici. Smíšený, tedy mužský i ženský, sbor funguje pod vedením pí. prof. Emanovské. Parta nadšenců se ke zpěvu schází pravidelně každý pátek odpoledne (zkouška trvá od 13:50 do 15:30). Ve sboru najdete asi 25 studentů ze všech ročníků, ba dokonce i pár absolventů, ale nejen ty. Ve sboru totiž zpívají i profesoři! Ale nebojte, žádného okřikování se od nich nedočkáte… V každém pololetí si sbor jednou sbalí noty a hudební nástroje a odjíždí na (většinou) víkendové soustředění. Tam se udělá nejvíce práce, ale zároveň na členy čeká spoustu zábavy, různé (nejen) hudební hry, či jen klábosení a hraní na nástroje dlouho do noci. Každý půlrok ukazuje sbor práci, kterou vykonal, na koncertě. Je to vyvrcholení půlroční dřiny, na kterou se můžete všichni přijít podívat, většinou to stojí za to! Není to totiž jen „suchý“ zpěv, je doprovázen rozličnými hudebními nástroji – od kytary, přes flétny a housle až třeba po harfu! Kdo jiný by nám o sboru mohl říct víc, nežli samotná sbormistryně – pí. prof. Daniela Emanovská?
LL Proč jste tady, na Pražačce, založila sbor? Co Vás k tomu vedlo? „Sbor jsem dělala vždy, už od mala, je součástí mého života, a tak jsem si řekla, že ho zkusím založit i tady. V první chvíli tady byl takový dívčí kroužek, který neměl dlouhého trvání, protože holky někdy mohly, jindy nemohly, měly jsme problém s časem. Kvůli tomu sbor úplně usnul a rok nefungoval. Za obnovení sboru mohou kolegyně Ošťádalová a Brichcínová, které mi vyprávěly, že by si rády splnily dětský sen – zpívání ve sboru. A tak jsem si řekla, že to ještě jednou s tím sborem na gymnáziu zkusím.“ LL Kdy jste sbor založila? „Tenkrát jsem to nezapsala do zlaté knihy, takže nevím přesně, ale už to minimálně 10, 12 let bude.“ Kde se vlastně vzalo jméno Repetice? „Vymyslela ho Veronika Novenková, tuším z déčkové třídy, protože jsem si říkala, že by se ten náš sboreček měl nějak jmenovat. O jménu jsme hlasovali a tohle vyhrálo.“ LL Jak vybíráte skladby, které bude sbor zpívat? Vybírám skladby, které se líbí mně nebo členům sboru a které jsou zpívatelné
v našem obsazení. Je mnoho kritérií, které skladba musí splnit, abychom ji nacvičili. Výběr je omezený třeba proto, že mám jen 1 mužský hlas. Ale hlavní kritérium je, abychom skladbu dokázali zazpívat. LL Do sboru chodí i vyučující… Kdy se začali přidávat? V podstatě hned se začátkem nové éry sboru. Do toho prvotního dívčího kroužku vyučující nechodili, tam těch holek bylo třeba 6 až 10 a úroveň byla slabší než dnes. LL Jste za profesory ve sboru ráda? Určitě! Já si myslím, že jdou se svojí kůží na trh a ukážou spolu-sboristům – žákům, že jsou s nimi na jedné lodi. LL Kdo se může stát členem sboru? Kdokoliv, kdo má dobrý vztah ke sboru. LL Čím byste nalákala případné zájemce? Pojďte to zkusit! (smích) Kdybych to měla vzít nějak vážněji, tak bych chtěla říct, že se nemají bát a mají zkusit dělat muziku osobně, naživo. Sbor je vlastně nejjednodušší forma, jak toho dosáhnout, nemá žádné náklady, a to sdílení čehokoliv s ostatními je ohromně obohacující. Heda Ghlimová
„Sbor je pro mě především odreagování. Já si zpívám všude a díky sboru jsem se dostala k mnoha zajímavým skladbám. Je to určitě zajímavá zkušenost.“
„Sbor pro mě neznamená jen místo, kam si jdu v pátek na hodinku zazpívat. Je to místo, kde se, především díky všem těm skvělým lidem, kteří tam chodí, cítím skvěle.“ 3
Rozhovor
Rozhovor se studenty Amanda
Jak bylo předesláno v úvodníku, v jedné z nových rubrik se zaměříme na zajímavé studenty od nás ze školy. Je zde mnoho lidí, kteří v něčem vynikají a to jak svými vědomostními či sportovními úspěchy, tak třeba tím, že „jen“ organizovali Akademii. Nebyla by škoda nedozvědět se o nich něco víc? V prvním rozhovoru se dozvíme něco o Amandě Zotti, která na tento školní rok přijela jako výměnný student z Brazílie. Stala se spolužačkou studentů ze 4.C. Amanda zatím neumí česky, proto rozhovor uvádíme ve dvou verzích – v originální, anglické, i přeložené. LL Where are you from?
I am from Dois Vizinhos, Paraná, Brazil. A small city in the south.
LL Odkud jsi?
Z Dois Vizinhos, Paraná v Brazílii. Malé město na jihu.
LL Why did you choose Czech Republic?
LL Proč sis vybrala Českou republiku?
My dream was always to go on exchange and live completely new experiences. I chose Czech Republic because I thought it was a nice country to make new discoveries in and I was right. Here I first saw snow and went skiing, these are just two examples of the things that in Brazil I would never be able to do.
Vždy bylo mým snem jet na výměnný pobyt a zažít zcela nové zážitky. Vybrala jsem si Českou republiku, protože jsem se domnívala, že je to pěkná země, kde bych mohla leccos nového objevit, a měla jsem pravdu. Tady jsem poprvé viděla sníh a byla jsem poprvé lyžovat, což jsou dva příklady věcí, které bych v Brazílii nikdy nemohla dělat.
LL What do you like about this country?
LL Co se ti na této zemi líbí?
Czech is a wonderful country. I like it here because I feel safe, and I feel like at home. People are great, and the culture and all the places are amazing. Prague is in my heart and it will be hard to say goodbye.
Česká republika je krásná země. Líbí se mi, protože se tu cítím bezpečně a jako doma. Lidi jsou tu skvělí a kultura a všechna místa jsou úžasná. Praha si našla místo v mém srdci a bude těžké se s ní rozloučit.
LL How long have you been staying here?
LL Jak dlouho jsi tu?
I‘ve been here since August. And I am going back in the beginning of July.
Jsem tu od srpna a vracím se na začátku července.
LL Do you see any differences between studying here and at home?
LL Vidíš nějaké rozdíly mezi studiem tady u nás a doma?
Yes, of course. The educational system here is very different from Brazil. There I normally have a book with all the subjects together and a lot of activities that I need to answer, it usually takes me 4 months to finish the whole book and move to another one. Besides that, the school day is much shorter. The classes start at 7:30 but they finish at 12:15 every day. I honestly prefer the school time in Brazil. About the school system. I can‘t say which one is better, because both give us a good knowledge and prepare us for the university and jobs. LL Do you like our school? And why? (Or why not?)
Yes. I do. The people here are different, and I am learning a lot with it.
4
Ano, samozřejmě. Zdejší vzdělávací systém se velice liší od toho v Brazílii. Máme tam jednu učebnici se všemi předměty dohromady a aktivitami, které musím řešit a většinou mi trvá tak 4 měsíce než celou knihu dokončím a přejdu k další. Kromě toho máme školní den mnohem kratší. Každý den začínáme v půl osmé a končíme ve čtvrt na jednu. Upřímně mi víc vyhovuje vyučovací čas v Brazílii. Nemůžu říct, který ze školních systémů je lepší, protože oba nám dávají dobré vzdělání a připravují nás na univerzitu a práci. LL Líbí se ti na naší škole? A proč? Případně proč ne?
Ano, líbí. Lidé jsou tu jiní a tím se hodně naučím.
Rozhovor LL Do you have some problems with communication in your class?
I don‘t obtain normal grades here, because of the language. My knowledge of Czech doesn‘t allow me to study normal subjects like geography or biology. So I participate just in English, arts and sport classes. I believe that if you are in a foreign country with another culture, you should try your best to live like them and also speak their language. These seven months that I have been here I realized that learning Czech is not even close to be an easy task. I speak Portuguese and most of the time I am trying to learn Czech I find no sense in its grammar (she‘s laughing). However, I am not giving up, just focus on it, and I hope at the end of my exchange here I will have a considerably understanding of the Czech Language and so a better relationship with the natives.
LL Máš nějaké problémy s dorozumíváním se ve třídě?
Nemám normální známkování, protože mluvím jiným jazykem. Neumím česky, proto taky nemůžu studovat normální předměty jako je biologie a zeměpis. Takže tu chodím jen na hodiny angličtiny, výtvarky a tělocviku. Myslím, že pokud jste v cizí zemi s odlišnou kulturou, měli byste se snažit žít jako místní a také mluvit jejich jazykem. Za těch sedm měsíců, co jsem tu, jsem si uvědomila, že učit se češtinu není nic lehkého. Mluvím portugalsky a většinu času mi česká gramatika nedává smysl (smích). Ale nevzdávám se, naopak se na to snažím zaměřit a doufám, že na konci výměnného pobytu budu značně rozumět češtině a budu mít lepší vztahy s místními.
Evelina Zitková
Zviditelnění neviditelných I. Ve škole pracuje spousta lidí - většinu z nich známe, neboť nás učí. Ale nejen profesoři tvoří školu! Jsou tu i lidé, bez kterých by to zkrátka nefungovalo, jen nejsou tolik na očích. O kom mluvím? Mluvím o těch, kteří zajišťují, že se na chodbách nebrodíme v odpadcích, že můžeme rekonstruovat učebny a že to prostě všechno funguje, jak má. Asi nejviditelnější z neviditelných je paní hospodářka Silvia Dunajová, za kterou chodíme pro razítka na potvrzení o studiu, pro lístky na ples, či mikiny a trička. Každý z nás ji zná, ale víme, co je vlastně náplní její práce? Víme, jestli je zde spokojená? Odpověděli jste dvakrát „ne“? Tak na co ještě čekáte? Vrhněte se do čtení!
Silvia Dunajová
LL Je o Vás známé, že jste milá a vyhovíte každému, v každé situaci, kde jste se to naučila? (smích) No to nevím, všem se ale vyhovět nedá. LL Jak jste se dostala na pozici hospodářky u nás ve škole?
LL Jak si rozumíte s kolegy profesory a se studenty?
Na pozici hospodářky jsem se dostala přes známou, řekla mi, že hledají novou hospodářku – po paní, která jde do důchodu. Přišla jsem na pohovor k panu řediteli Mackovi. Hned, jak jsem vstoupila do budovy, jsem měla příjemný pocit ze školy. Dýchl na mě takový dobrý duch Pražačky. Tréma tam ale byla taky, to je jasné.
Myslím, že si s kolegy rozumím, to ale musí posoudit oni.
LL Máte naši školu ráda? GNP mám moc ráda, každé ráno se těším do práce, to myslím vážně! Není nad pocit jít ráno do školy s úsměvem, no ne?
LL Co je zhruba náplní Vašeho pracovního dne? Můj pracovní den začíná emailovou poštou. Ale jinak dělám, co je potřeba udělat a zařídit, tak všeobecně. V době přijímacích zkoušek je toho více, ale to k tomu patří. LL Baví Vás tahle práce? Práce hospodářky mě baví, je různorodá.
LL Máte chuť si někdy zkusit učit? Učit? To teda ne, neměla bych na to nervy (Učitelé mají můj obdiv!) a navíc v dnešní době... LL Je něco, na co se do práce vyloženě těšíte? No přece na Vás všechny, to je jasné. V době prázdnin, když jsem ve škole, je tady moc smutno a to není ono, chybí to rušno. LL Co bylo Vaším vysněným zaměstnáním, když jste byla malá? Hmm, tak toho bylo více – od veterinářky po květinářku, ale nejvíce učitelka ve školce. Veronika Dudová 5
Povídka
Sportovní turnaje na Pražačce? Ano! Nedávno se ke mně doneslo něco, co mě naprosto nadchlo. Dozvěděla jsem se, že kdysi se tady u nás na škole konaly každý pátek, po mnoho let, sportovní turnaje mezi studenty a profesory. Soutěžilo se ve všemožných sportech, například v basketbalu, florbalu, kopané či volejbalu. Když jsem se zeptala, proč se už nic takového ve škole neprovozuje, odpověď zněla, že za ta dlouhá léta zájem studentů opadl, což mě dost šokovalo, jelikož od spousty spolužáků slýchám, že právě takovéto "akce navíc" všechny velice baví a i sám pan profesor Klíma tvrdil, že ho nezájem studentů o tuto aktivitu mrzí a zároveň mi prozradil, že by byl rád, kdyby se tato tradice znovu obnovila, což je také důvod, proč píši tento článek. Jak jste si mohli všimnout z výsledkové listiny umístěné na nástěnce před kabinetem tělocviku, v pátek 18.3. se konal basketbalový turnaj, kterého se zúčastnila čtyři družstva (družstvo 6.D, družstvo 6.A, mix napříč třídami a družstvo profesorů). Tento turnaj byl prvním z chystaných turnajů, kdy profesoři vyzvali studenty. Dalším nejbližším by měl být turnaj v kopané. Profesoři se ale nebrání žádnému sportu a vzkazují, že rádi přijmou výzvu od kohokoli, kdo sestaví tým ochotný utkat se s nimi. Takže pokud máte zrovna vy v pátek odpoledne čas a chcete dokázat, že zvládnete porazit zkušené sportovce ze školních kabinetů, neváhejte a přijďte si zasportovat s nimi! Ančulí
Grevanov a čokoláda Normálně na žádné akce nechodím, ale tento protest mě velice zaujal. Byl to protest proti zákazu jedení čokolády. Na náměstí se shromáždilo více než padesát tisíc lidí a mezi nimi jsem byl i já. Všichni čekali na příjezd toho zlosina Grevanova, který s tímto zákazem přišel. Sám o sobě to byl člověk velice zdravý a silný, proto také pobouřil několik set tlouštíků ve městě, a nejen jich, jeho novým zákonem. Grevanov byl prezidentem již třetí rok. Většina lidí ho měla ráda dokud nepřišel s tímhle. V davu to zašumělo a náhle začali lidé pokřikovat směrem od hlavní ulice z náměstí. Všichni ožili a vztyčili své nápisy,
6
cedule, dokonce i své děti, které s údivem celou situaci sledovaly z výšky hlav svých rodičů. Zpoza rohu vyjela černá limuzína a z ní vystoupil pod ochranou několika desítek policistů Grevanov. Oči se mu šibalsky leskly, jen po nás koukal jak mu nemůžeme nic udělat. Nemůžeme? Přesně to si pomyslel i jeden z protestantů vedle mě. S odhodláním se prorval davem co nejblíže k Grevanovovi a po cestě s sebou strhl i pár lidí. Následně byla půlka davu upoutána plánem tohoto odvážného chlapíka. Muž poodešel k ohraničené stavbě chodníku. Přidalo se k němu několik protestantů, až nakonec měli všichni v rukou dlažební kostky. Grevanov se blížil k po-
diu, aby se vyjádřil k dnešnímu protestu, avšak než stačil dojít ke schůdkům podia, přistála mu těsně před nosem dlažební kostka. A další. A ještě jedna. Celý déšť kostek. Tak jsem si taky jednu hodil a trefil jsem Grevanova do hlavy. Tak se stalo, že kostky byly vrženy. Najednou už odváželi Grevanova sanitkou a v davu se rozpoutal boj s policisty, přičemž jediná naše zbraň byly stavební kostky. Druhý den ráno jsem se procházel sám s modřinou pod levým okem po zdevastovaném náměstí. Všude se válely kočičí hlavy. Jaký to krásný den, pomyslel jsem si. BRUNHILDA
Element
Perličky z hodin Zaklepání na dveře třídy, ve dveřích se objeví studentka a ptá se: „Dobrý den, nenašel se tady mobil?“ Třída: „Ne, nenašel...“ Studentka: „Aha... Tak nic, díky.“ Po jejím odchodu profesor: „Tak co? Už jste ho prodali?“ Třída píšící test: „A můžeme používat učebnice?“ Profesor: „Ne. Můžete použít matematicko-fyzikální tabulky.“ Třída: „Ale ty my nemáme...“ Profesor: „Já vím, že je nemáte!“ Student: „Pane profesore, my máme počmáranou lavici.“ Profesor: „Dobře vám tak!“ Zadání v hodině čj: „Najděte jedno pojmenování pro strom a stroj.“ Profesorka: „Tak já vám trochu poradím. Je to takové oranžové...“ Třída: „Pomeranč!!!“ (pozn. redakce: Správné řešení je jeřáb) Profesor: „Tady máme několik ukázek asijského písma, já ho tedy neumím...“ Student: „Špatná příprava na hodinu!“
Asi každý z nás někdy slyšel takové to známé ,,tak tohle byl prostě osud“. Každý z nás si představí podobnou abstraktní sílu, která způsobuje souhrn událostí tak, aby se ono „osudové“ stalo. Ať už jde o osud, který nám přinese něco kladného či záporného, pokaždé nám to připadá nemožné, náhodné a někdy až nesmyslné. Pokaždé to ale spojuje pocit s tím, že je to něco ,,shůry“, nebo jak to mám vyjádřit. Každý by to asi nazval po svém, ale všichni máme při takové události podobné pocity. Otázkou je, jaktože nás v takové situaci napadá to samé? Jednoduše svedeme nevysvětlitelnou situaci, kterou si sami nedokážeme logicky odůvodnit, na něco, čemu říkáme osud, a nemusíme se tím dál zaobírat? Nebo snad věříme v něco, co nás ovládá, jen nevíme, co přesně to je, a tak to nazveme osudem? A nebo je osud to správné „profláklé“ vyjádření onoho dojmu? Myslím si, že i toho nejracionálnějšího člověka někde v podvědomí tenhle pocit provází. Jestliže cítíme, že je něco, co se mělo stát, pojmenujeme to osudem.
Kde se bere osud?
Ale už samotné spojení ,,něco, co se mělo stát“ je zavádějící, protože jak víme, že jsou na světě věci, které se stát mají a které se stát nemají? Na začátku jsem u vysvětlení slova osud použila, že
vést pře. Je pravda, že člověk, který je věřící, si asi v takové situaci vybaví představu svého Boha, protože v jeho případě ovlivňuje Bůh vše. Člověk, který v takového Boha nevěří si představí něco dle své fantazie
OSUD je to nějaká abstraktní síla. Někdo už se mnou proto hned na začátku nemusí souhlasit. Troufla bych si říct, že slovo ,,abstraktní“ je na místě, zatímco o slovo ,,síla“ už by se daly
a člověk racionální se o tom s vámi zřejmě ani nebude bavit, protože si takovou ,,věc“ nebude chtít připustit. To, co mě ale zaráží a proč tohle celé píši, způsobuje nejspíš myšlen-
ka, že to jednoduše JE, že osud je slovem aktivní slovní zásoby a že žije... Kde se to vzalo? Není o tom vlastně celá má úvaha? Když se tu bavím převážně o otázce ,,proč“, nevysvětluje to i otázku ,,kde“? Vlastně asi ano, protože lidé o tom museli dříve přemýšlet podobně, tedy lépe řečeno, měli podobné pocity, a tak si našli slovo, jakým by onen pocit vyjádřili. Někdo by teď mohl podotknout, že se tu celou dobu bavím vlastně o tom, proč vzniklo náboženství, protože to asi bylo podobné nevědění - proč se něco, to všechno tady, děje a kde se to vzalo? Sem ale nechci odbočit, protože se bavím jen o jedné jedinečné události a ne o smyslu bytí. To bych si opravdu netroufla... Ale nemám pravdu? Nepřemýšlíte při takové jedinečné situaci o tom, co všechno se muselo stát před tím, aby se mohlo stát tohle? Nemáte pocit, že to najednou ovlivňuje širokou škálu lidí? A nebo je to prostě všechno jen náhoda? Možná, každopádně to stojí za pozastavení. Veronika Dudová
7
Téma
Kostky jsou vrženy
Kostky js
Pamatuji si, jak jsem se s těmito slovy setkala před čtyřmi lety. A jak pravdivé tehdy byly. Naprosto vystihovaly moji situaci. Seděla jsem totiž nad SCIO testy ve třídě 312, a sledovala bublinku, v níž se právě zrcadlila má jediná myšlenka. Nebylo cesty zpět. Každý černý křížek mohl být rozhodující. Mezi úspěchem a zklamáním leželo jen pár znaků. Kostky byly vrženy. Všechno vlastně začíná na úplném začátku všeho. Dlouho se rozhodujete, zda do oné věci vůbec jít. Píšete si všechna pro a proti, zvažujete milion jiných možností. Pak už vám stačí jen popostrčení od kamaráda a vy si jste jisti, že skok po hlavě bude nejlepší. Zatnete zuby, zavřete oči a provedete. Dlouho se snažíte, usilujete o co nejlepší výsledek, zatímco vaše šance na úspěch neustále kolísají. Pak už přichází jediné. Poslední tah. Poslední pohyb. Nadechnout se, vynaložit veškeré soustředění na poslední možnost něco změnit… A jít do toho. Cítíte tlak, napětí, nervozitu. Vteřinová ručička s každým pohybem zrychluje, ale vy víte, že s tím nedokážete nic udělat. Musíte se vrhnout po hlavě do neznámého s nejistým koncem, jste si jistí jen v jedné věci. Už nemůžete couvnout. To nejlepší, co v tuto chvíli můžete udělat, je věřit, že jste pro danou věc udělali maximum. Nebo neudělali? To už záleží na vás. Tak jako tak už jen čekáte na výsledek, který rozhodne o vašem dalším osudu. Ať o dobrém nebo špatném, doufáte, že o konečném. Nebo lze ještě něco změnit? Možná ještě můžete zasáhnout. Natáhnout ruku, posunout průběh, zahnout na křižovatce, fouknout, škytnout… A pak jen odevzdaně sledujete, jak se na bílé plošince zjeví jediná černá tečka. A vy víte, že je to málo. Moc málo k tomu, abyste dosáhli cíle jako první. Ale dost k tomu, abyste se vyhnuli drakově propasti, takže se nemusíte vracet. Nezvítězili jste. Ale můžete pokračovat. A to je nejdůležitější. Annie Hošťálková
Kostky jako mučicí nástroj
„Tak koho si dnes kostička vybere?“ třídu zaplňuje ticho a nervozita, „Jednička, takže slečna Bezděková! Pánové, přineste, prosím, dámě židli.“ – má první myšlenka, když se řekne ‚Kostky jsou vrženy‘. Kdybych nebyla studentkou paní profesorky Válkové, pravděpodobně by se mi u tohoto slovního spojení vybavil Caesar, rčení nebo třeba stolní hra. Na zdejší škole pro mě ovšem toto sousloví nabralo úplně nový význam, ačkoli obsahuje všechny tři předchozí položky. Pokud si vás kostička zmíněné kantorky „vybere“ a vy jste před tím týden nechyběli, není zde žádný způsob, jak se zkoušení z dějepisu vyhnout. Jediné, co ještě můžete ovlivnit, je konečná známka. Tady platí pravidlo učit se, učit se, učit se a hlavně je důležité si nenadbíhat při svých odpovědích. Paní profesorka se toho většinou chytá a to nedopadá dobře. Aneb kostky jsou vrženy, ale jaký bude cíl, je čistě na vás. O Caesarovi, který je považován za zakladatele tohoto sousloví, se učí v sekundě nebo tercii. Poprvé toto památné rčení řekl, když se svými legiemi přecházel řeku Rubikon a chystal se táhnout na Řím. Na takové obyčejné úsloví mi to přijde jako dost velká událost. V moment, kdy paní profesorka hází kostkou, to ostatním jako stolní hra připadat může. Ona je bankéř, studenti naopak zákazníci s jednou kapsou prázdnou, druhou vysypanou. A před úplným bankrotem je můžou zachránit jen rodiče, kteří jim předali příjmení se správným začínajícím písmenem. V primě jsem tyhle kostičky moc v lásce neměla, dokonce jsem si představovala, jak úžasný by to byl pocit, kdybych je vyhodila z okna. Ale jak jsem starší, dochází mi, že je to od paní profesorky promyšlený a z její strany spravedlivý plán. Při získané pětce tak nemůžeme vinit (kromě nás samotných) ani ji, nýbrž jen ty zpropadené kostičky nebo naše předky. Když to vezmu kolem a kolem, vše začíná u jednoduché stolní hry. Z malé krychličky, která přidává body nebo slouží jako prostředek při pohybu po herních deskách, se stalo táhnutí na Řím, všemi známé úsloví a dokonce i mučicí nástroj na vymáhání většinou malých znalostí z historie. Tereza Bezděková
8
sou vrženy
Kostky jsou vrženy
Copak asi vedlo slečnu šéfredaktorku k tomu, že mi zadala zrovna tohle téma? Ještě ke všemu s tím, že můžu psát, o čem chci... Samozřejmě, nabízejí se hned dvě možnosti. Rozebrat historickou událost, která vedla k tomu, že Caesar řekl, co řekl, načež se vrhl do vln hraniční řeky Rubikonu a začal tím občanskou válku. Jenže to je otřepané až hrůza. Nebo se pozastavit nad tím, co tím vlastně Caesar chtěl říct, a aplikovat to na nějakou aktuální, blížící se událost... ehm, třeba maturitu. Ble, kdo by to četl? Dvojnásob ble, kdo by to psal? Stačí to rok co rok zažívat. Čili tyto dvě prvoplánové možnosti jsou vyloučeny. Co dál? Fuj, ten mrkvový salát z Alberta je opravdu hodně chemický, že jsem si ho kupovala... Dobře, až ten článek vyplodím, dám si za odměnu něco dobrého. Kostky jsou vrženy... Svrženy... Navrženy... To je neuvěřitelné, kolik složenin se dá vymyslet od jednoho slovesa. Bude věta „kostky jsou vrženy“ mít smysl i s těmi složeninami? Zkusíme to. Kostky jsou svrženy – jo, to by šlo. Prostě jsme je smetli ze stolu. Kostky jsou navrženy – dokonce dva smysluplné významy. Buď je navrhl nějaký dyzajnér, nebo někdo navrhl, že si je půjdeme zahrát. Kostky jsou odvrženy – ne, nepůjdu si je zahrát. A možná jimi ještě švihnu o zeď, takže je odvrhnu i fyzicky. Kostky jsou opovrženy. Ano, opovrhla jsem nabídkou jít si zahrát v kostky. A pokud se zařeknu, že už v kostky nikdy v životě hrát nebudu, tak jsou kostky dokonce rovnou zavrženy. Kostky jsou zvrženy – no to ne. To nejde. Kostky mohou být maximálně zvrhnuty, ovšem pouze v případě, že by byly duté a naplněné tekutinou. Kdyby do nich potom někdo drcnul tak, že by se překotily a tekutina by se vylila, což je u kostky hooodně nepravděpodobné, byly by zvrhnuté. Nebo zvrhlé? Zvrhlá kostka... To zní dost nebezpečně. Kostky jsou vyvrženy... Tak tohle je dost degustábl představa a připomíná mi to ten nedobrý mrkvový salát. Tak jsme si trochu zablbnuli a kolik nám toho zbývá napsat? Víc než polovina?! Jéžiš. A pořád nemám inspiraci. Ještě ke všemu to bude číst celá škola... Poslední dobou (tím nemyslím poslední půlhodinu) začínám mít dojem, že absolutní tvůrčí volnost mi přestává vyhovovat. Už jsem si jí užila hodně, teď mi spíš sedí dokázat se tvůrčím způsobem pohybovat v určitých dohodnutých mantinelech. Je to svým způsobem zajímavá výzva. Byly doby, kdy jsem nedokázala – a hlavně tvrdohlavě odmítala – psát beletrii na termín. Dneska pokládám termín za nejlepší inspiraci. A bez termínu prakticky nepracuji. Takže pan šéfredaktor jednoho nejmenovaného časopisu, se kterým spolupracuji, má dost smůlu, protože když se ho zeptám, kdy chce nový článek a na jaké téma, odvětí – až budete mít něco zajímavého, o čem chcete psát, tak mi to pošlete, no nejlíp do dvacátého, kdybyste to stihla. Ergo kladívko nemá článek. Kdyby mi řekl: do dvacátého potřebuju 8000 znaků o dyslekticích na víceletém gymnáziu, má to už osmnáctého. Jdu umýt nádobí. Hm. Začínám sebekriticky uvažovat o tom, že moje nechuť psát o Caesarovi nebo o situacích vyžadujících jasná a nezvratná rozhodnutí pramení z mé hypertrofované touhy po originalitě. Budu muset svést vnitřní boj, jestli být neoriginální nebo nenapsat článek. Bé ovšem nepřipadá v úvahu. Dobře tedy, není čas na hrdinství, připozdívá se a ještě si musím jít koupit nějakou dobrůtku, kterou mám slíbenou za ten hnusný mrkvový salát. Dáme přednost neoriginalitě. Když Caesar se svými legiemi stanul na březích říčky Rubico, která od dob Sullových tvořila hranici mezi Itálií a Předalpskou Galií, držel ke svému vojsku řeč. Upozornil legionáře, že pokud překročí Rubico, budou prohlášeni za nepřátele státu, protože ani římská legie nesměla přes tuto hranici přejít bez svolení senátu. A zeptal se svých mužů, jestli ho budou následovat. Jednohlasně zařvali, že ano. Caesar tedy dal pokyn k překonání Rubikonu a podle Suetonia to doprovodil oním okřídleným úslovím „kostky jsou vrženy“. Stejně jako hod kostkami nelze vzít zpátky, co padlo, to padlo, ani toto rozhodnutí ve chvíli, kdy se legie ocitly na jižním břehu Rubikonu, nebylo možno změnit – jedinou cestou teď už byl jen boj s Pompeiem. Proto se ve chvíli, kdy člověk učiní rozhodnutí, které už nijak nemůže zvrátit, říká ono „kostky jsou vrženy“. A nebo také, že dotyčný překročil Rubiko. Je to to samé. Vy, milí maturanti, jste své kostky vrhli a svou říčku Rubiko překročili v momentě, kdy jste podali přihlášky k maturitě, protože teď už nejde změnit maturitní předměty, teď už nejde (bez propadnutí termínu) k maturitě nejít, teď už vám nezbývá nic jiného než bojovat a buď vyhrát, nebo se ctí padnout. Doporučuji to první. Uf. A můžu si jít pro dobrůtku. Asi si koupím ten nový mentos s bílou čokoládou, ňami ňami ňam. Veronika Válková
9
Povídka
Jsem z hlavního města, takže mi věřte, že jsem zažila všechny možné druhy lidí. Prodávám v trafice na Palackého náměstí. Každý den kolem mé trafiky projdou všelijací lidé - mladí i staří, veselí i smutní, i cizinců je hodně. Mám pouze jednoho pravidelného zákazníka. Každý den ráno přesně za deset minut půl osmé, ke mně přijde starší paní s ošklivým kokršpanělem a lacinou rtěnkou. Pokaždé si kupuje to samé. Mentolové cigarety a los. Vždy udělá všechno úplně stejně - vyjde z trafiky, zapálí cigaretu, nehtem seškrábe los, a když zjistí, že nevyhrála, pobouřeně něco zamumlá, vyhodí los do koše vedle sebe, vytáhne další cigaretu a i se psem odchází. Pomalinku se došourá směrem k parku, až mi docela zmizí z dohledu. Nad tou paní jsem přemýšlela hodně dlouho, vypadá tak smutně a osaměle. Asi vám přijde divné, že mě zajímá nějaká stará ženská, ale za ty roky, co chodí ke mně do trafiky, jsem si k ní vytvořila vztah jako k někomu, koho vídáte každý den, nepřijde vám důležitý, ale přesto si nedokážete představit, že by tu nebyl. Nadcházející středu, když už jsem automaticky paní chtěla podat cigarety a los, mě zarazila a poprosila mě pouze o cigarety. Dala jsem jí cigarety, ona zaplatila a odešla. Dneska vypadala jinak než obvykle. Pozorovala jsem ji, když odcházela, a nemohla jsem zaboha přijít na to, čím to je, že mi přijde
Kokršpaněl jiná. No jasně! Že mi to nedošlo dřív. Její pes. Nebyl s ní. No tak ho nechala jednou doma, na tom není nic divného. Ale následující den, ani ten další nepřišla vůbec. Takhle to trvalo skoro týden. Přišlo mi to trochu podezřelé, tak jsem se rozhodla - i přes možnost ztráty zisku – trochu se v pracovní době porozhlédnout po okolí. Vyšla jsem ven z trafiky a ptala se všech možných lidí po paní s kokršpanělem. Nikdo ji tu neviděl. Tak jsem se zeptala bezdomovce, byl to jediný člověk, který tu byl kromě mě a té paní každý den. Dozvěděla jsem se víc, než jsem doufala. Zjistila jsem totiž, do jakého domu každý den chodila. Překvapivě to byl domov důchodců poblíž parku. Ta paní ale nevypadala zas tak staře, navíc psi zde byli zakázáni. Šla jsem tedy dovnitř. Zeptala jsem se sestřičky, jestli tu paní zná. Pověděla mi, jak se jmenuje, a že jí tu předevčírem ubytovali a má tady i manžela. Rozhodla jsem se ji navštívit. Sestřička, zjevně znuděna svou prací, mi nevzrušeně oznámila číslo pokoje a patro. Vypravila jsem se tedy nahoru. Ve třetím patře jsem se zastavila. 63, 64, 65… a tady! 68. Pokoj číslo 68 vypadal jako všechny ostatní. Jeho dveře měly pěknou řádku let, čemuž nasvědčoval oprýskaný lak a zrezlá klika. Zaťukala jsem, a když se nikdo neozýval, vešla jsem dovnitř. „Halo?“ „Jo, prášky jsem už dostala, jestli nenesete jídlo, tak vypadněte.“ řekl někdo nevrle a já
ihned poznala hlas paní Světlany. „To jsem já, nevím, jestli mě poznáváte, prodávám tady přes ulici v trafice, chodila jste tam každý den..“ paní si mě prohlédla a kývla hlavou, ať jdu dál. Vešla jsem a najednou mi připadalo, že dělám úplný nesmysl. Co je mi po cizích lidech? Pokoj byl vymalován na oranžovo, bylo tu jen pár kusů nábytku. Postel, stůl se židlí a malinká skříň. Všechno až na postel bylo perfektně uklizeno, jako by paní nedělala nic jiného, než spala. Jako by se vůbec nezúčastňovala ničeho, co by jí zkrátilo volnou chvíli, nikde žádná televize, křížovky ani knížky. Seděla na židli a vypadalo to, že nad něčím přemýšlela: „Co chcete?“ „No, když jste přestala chodit do trafiky, bála jsem se, že se vám třeba něco stalo.“ jen se pousmála, ale ne potěšeně, spíš jako kdybych jí obtěžovala. „No, nebudu vás obtěžovat.“ vypravila jsem ze sebe. Ona jen koukala do zdi jako by mě neslyšela. „Jste v pořádku?“ chvíli neodpovídala. „Víte, jak jsem měla toho psa…“ podívala se na mě. „No, jo vzpomínám si.“ řekla jsem trochu zmateně. „Tak to byl Pepik, kokršpaněl. Umřel.“ „To je mi vážně moc líto.“ nevěřícně se na mě podívala. „Ale sestřička mi řekla, že tu máte manžela, tak přece jen nejste sama.“ „To jo, víte, já kouřím, protože chci umřít dřív než von, je tady na speciálnim voddělení, nechci zažít jeho smrt, to je pochopitelný, žejo.“ zmateně jsem zamrkala. „Proč by měl umírat? Nemůže být o moc starší než vy.“ „No jo jenže vono to není zas tak lehký, je skoro jistý, že to prostě nezvládne.“ „Nezvládne? Co by podle vás neměl zvládnout?“ „No nějákou voperaci, je už starej a je na tom zle.“ „Tak to mě mrzí.“ „Všichni mi umíraj.“ zdála se s tím být smířená. „Tak pořád máte naději.“ Zasmála se, až se z toho rozkašlala. Dohromady to znělo smutněji, než si myslíte. Naprosto to vystihovalo její situaci. Stáří a čas jí zakazují, aby byla šťastná. „Něco vám vo tý naději řeknu. Naděje neumírá poslední, umře dřív než vy.“ padla na mě melancholická nálada, přemýšlela jsem, jestli budu jednou stejně stará a zahořklá. „Nechci vám kazit iluze, a vůbec, měla byste jít.“ odešla jsem z pokoje číslo 68. Přemýšlela jsem nad tím celou noc. Život není fér. Další den se paní Světlana opět neobjevila, od té doby, už jsem ji nikdy neviděla. Evelina Zitková
10
Povídka
S ostruhy na rtech kráčel povadlými skalami, jež své planoucí nitro skrývaly před zraky chudých myší. Opojen nektarem zvrácených kopretin, pozvedl ruku v ladném gestu a začal se tlumeně smát. Neboť za rozcestím, ve stínu magnolií, skrýval se ušmudlaný papír, po němž svou krvavou cestu táhl starý kafemlýnek. Skřípavě pěl písně bohům a otáčel zrezlou klikou. Vlažným tempem zdolal vzdálenost, která ho od pokladu dělila, a uchopil
krví potřísněnou stránku. Každý cákanec byl jedinečný. Kafemlýnek mlel v rytmu života a zanechával za sebou viditelné rýhy. Zalovil v kapse, odkud vytáhl tlustý herbář. Krátce jím listoval a posléze uložil další skvostný list do své sbírky. Zaklapl desky a jemně přejel špinavými prsty po hřbetě knihy. Za jeho zády se ozval tichý hlas. „Je to unikát, že? Najít ho však není snadné…“ Pozorovaly ho dvě srdečné oči, ukryté za obroučky tlustých brýlí. „Jistě že je.“ Schoval herbář do hluboké kapsy plné záplat. „Není pochyb o jeho vzácnosti…“ Muž v brýlích se sehnul do smetanově koprové trávy a něžně pohladil oprýskanou kliku. „Jsou to zvláštní tvorové. Umělci!“ Opatrně zatáhl za rozviklaný šuplík a nahlédl dovnitř. Naskytl se mu pohled na čistě bílou, ohlodanou kost. „Zdá se, že vyčerpal svůj zdroj. Vláhu bytí…“ podrbal se zamyšleně v pěstěném kníru. „Také už měl načase. A já se tím stávám hrdým majitelem jeho posledního díla.“ Nadzvedl koutky nálezce. V očích se mu zrcadlila
Malba blázna pýcha. Knírač se sesunul do pichlavé trávy a odložil vedle sebe poutnickou hůl. „Měl jste štěstí. Nebýt vás, vlastnil bych tento kousek já. Pokud skutečně domlel poslední zbytky naší mysli, znamená to, že tento druh na nějaký čas vyhyne, nemám pravdu?“ „Naprostou,“ potvrdil mu rozjařený společník a usedl vedle něj. „Blýská se na lepší časy, příteli.“ Odkudsi vytáhl zahnutou dýmku, která se nenápadně podobala lesnímu rohu, a upěchoval v ní tabák.
„Nebyl, nebyl…!“ zakroutil zoufale hlavou a vzepjal se pod jejím stiskem. Tlumeně si odkašlal. „Chci říci, žádného muže s knírem já už neznám.“ Vyhledal její oči. „Je mi to líto, pane Briane,“ odvětila mu smutně sestřička a v prstech zmuchlala propustkovou listinu. „Je mi líto…“ Spatřila, jak pohled opět upírá kamsi za ni. V křesle tam seděl muž s brýlemi a jeho knír se otřásal burácivým smíchem. Nechal se vést malou ručkou, která otevřela zamčené
„Zdá se, že z nás bude na okamžik sejmut halící závoj. Možná tak nalezneme cestu domů.“ Škrtl sirkou a párkrát zadumaně zabafal. „Inu, nedělejte si předběžné iluze. Však víte, jací Tlachhubové jsou. Naposledy nám málem vymluvili do hlav díry, vzpomínáte? A pak čí rozum se vytratil.“ „My přeci nejsme žádní blázni.“ Vypustil z úst oblak kouře a ten se záhy proměnil v plovoucí oceán. „My ne…“ Přiletěla modrá vrána a kafemlýnek sezobla. „Pane Briane, slyšíte, co říkám?“ Sestra v bílém plášti zachmuřeně luskla prsty před nevidomýma očima. „Pane Briane, mluvím s vámi.“ Zorničky se mu počaly opět stahovat a muž zamrkal. „Byl jste zase tam, že?“ Žena se zamračila a on spatřil hněv, který jí plál na tváři. Poděšeně uskočil. „Já… ehm…“ zmateně koktal a rozhlížel se po místnosti. Světlo z oken, přepásaných kovovou mříží, mu vrhalo paprsky slunce na zpocenou tvář. „Byl tam muž s knírkem, viďte?“ nadzvedla obočí a uchopila ho za paži. „Posaďte se.“
dveře. Pomohla mu posadit se na postel. „Zítra ráno máte terapii, nezapomeňte.“ připomněl na míle vzdálený hlas a pak opět zavládlo ticho. Matně vnímal stěny pokryté molitanovým povrchem. „To jsme to dopracovali.“ Jeho pozornost si vyžádal Knírač. „Jak se zdá, můžu vyrazit na lov.“ Krajina se proměnila a staré změkčené zdi zmizely. Seděl opět pod magnolií a mezi prsty svíral rohovou dýmku. Jeho brýlatý společník se zvedl. „Kdesi v koutě téhle propasti na mě čeká další malba,“ usmál se na něj a vysekl mu krátkou poklonu. „Sbohem, příteli, naše cesty se ještě zkříží, to ti slibuji.“ Zamával širokou dlaní a pustil se stezkou zpět, směrem k rozcestí. Jak zdvořile se s ním rozloučilo šílenství… Ucítil, jak peřiny ztěžkly. Stočil oči k přikrývkám, na kterých se objevil zrezlý kafemlýnek. Roztřesenými prsty pootevřel rozbitý šuplík a rozechvěle nahlédl dovnitř rozpraskaného dřeva. Kost byla obalena čerstvým masem… Tanith
11
Úvahy
Vzlet Většina studentů na této škole se do našeho ústavu dopravuje tramvají, včetně mě. No a jako každý den se blížím se sluchátky v uších k zastávce. Koutkem oka zahlédnu tramvaj. Rychle se podívám na mobil. Je to moje tramvaj? Písnička začíná přecházet do refrénu. Tempo se zvyšuje. Tramvaj se blíží. A já běžím. Ano, opravdu běžím. Těžká školní taška mě mlátí do zad. Proplétám se mezi kolemjdoucími jako had. Písnička vrcholí. Z tramvaje se ozývá upozornění zavírání dveří. Stále běžím. Ne! Já letím. Ano opravdu skáču a v posledním momentu proklouznu mezi dveřmi. Znenadání jsem v tramvaji. Cestující na mě zírají a jediné, co je v tramvaji slyšet je moje oddychování. V krvi mi proudí adrenalin. Písnička končí. Na mé tváři byste v té chvíli mohli vidět blažený výraz úspěchu. Jsem v tramvaji a už to nejde vrátit. Osud je zpečetěn. Kostky jsou vrženy. Nikam mi už neujede. Vzpamatovávám se z této akce a za sklem okna tramvaje stojí můj spolužák. Nestihl to. Jako by umřel. Tramvaj se rozjíždí. Je to vůbec moje tramvaj? Kdoví, ale stálo to za to. BRUNHILDA
Jak asi vznikaly citáty? Jak asi vznikaly citáty? Přece lidé v tak důležitých situacích nemysleli na to, aby řekli něco zajímavého, ne? Nebo snad jo? Co třeba v takovém středověku… Jak to asi vypadalo? Představte si, že jste uprostřed boje. Všude je slyšet řev, křik a řinčení mečů. Jste urostlý rytíř. Sedíte na svém koni, kterému se ve slunečních paprscích leskne hříva. Na sobě máte krásně ukované brnění, na hlavě helmu a pod ní vlasy smočené a zplihlé potem. Najednou přestanete bojovat. Zastavíte se a řeknete si: „Teď bych mohl říci něco zajímavého. Něco, co se bude dlouhou dobu vyprávět.“ Rozhlídnete se kolem sebe a začnete přemýšlet. (No usuďte sami, není to nezodpovědné, udělat něco takového?) Když už ale nějaký ten výrok či citát vymyslíte, tak potom po celou dobu bitvy myslíte jen na to, abyste ho nezapomněli, a přitom se snažíte bojovat ze všech sil, aby
Jste zdatný a statečný rytíř.
12
vás ještě někdo nezabil předtím, než ho slavnostně pronesete. A co když je to jinak? Co když jste král. Jste součástí každého boje. A teď má přijít velká, očekávaná bitva, která nejspíš změní váš život. Před bojem přijdete za svými mysliteli a řeknete: „Hele pánové, chci, aby nadcházející bitva byla spojena s mým jménem. Vymyslete mi, co mám říct, pokud bych ji vyhrál, a co pokud bych v ní zemřel.“ Myslitelé myslí, radí se s písaři a v den D za vámi přijdou s dvěma větičkami, které se naučíte, abyste je mohl zařvat během boje. To, jestli je zařvete, se ale stejně nikdo nedozví, protože v tom šrumci vás nikdo neuslyší. Akorát to zapíšou písaři do listin, podle toho, jak bitva dopadla. A listiny ponechají budoucnosti. Napadá mě ještě jedna verze… Jste zdatný a statečný rytíř. Vysoký a velmi svalnatý. Svými šermířskými schopnosti
každého předčíte. Právě jste vyhráli bitvu. Náhodou máte štěstí, že ve vaší zemi nevládne zrovna král, který by byl dobrý bojovník. Každé správné království potřebuje svého hrdinu, který by byl vzorem všem chlapcům v zemi. A zrovna tady král, či jiný významný hrdina, dosud chybí. Přijde za vámi pár písařů z královského dvora, jejichž přáním je vás zviditelnit a zapsat vás do dějin lidstva. No řekněte, komu by se taková nabídka nelíbila? A tak to přijmete. Oni už pro vás mají samozřejmě nachystanou úžasnou větu. To, že jí třebas ani nerozumíte, nikoho nezajímá. Postačí, když budete tvrdit, že jste to zvolal v bitvě a tím to hasne. Tohle jsou tedy moje verze, ale stejně by mě zajímalo, jak to bylo doopravdy. Existuje tolik zajímavých citátů, ale co když jsou vkládány do nesprávných úst? Kačka Hobzová
Teď bych mohl říci něco zajímavého!
Fejetony
Všeumělka obecná, těší mněĚ Vždy to začíná jaksi nevinně. Letmé doteky, milé úsměvy, „nečekaná“ setkání v kavárně, kterou denně navštěvujete… No, vždyť to každý známe. To pravé ale přichází až v onen den D. V ten Den, kdy nemyslíme na nic jiného, nemůžeme se soustředit a mísí se v nás všelijaké pocity. Co ale dělat, když se to nevyvíjí přesně podle našich představ? Nebo přesněji řečeno, když se to nevyvíjí podle ničích představ? Zkrátka, když je to úplný propadák? Taková situace nastává například při setkání s Všeumělkou obecnou. Ale jak ji poznat? Dopředu Vám bohužel musím sdělit, že pro mnohé jedince to zprvu není vůbec jednoduché, protože, buďme k sobě upřímní, jsou příliš zaslepeni svými hormony. Takže to „pravé odhalení“ přichází mnohdy až za pět minut dvanáct. Tedy na onom zmiňovaném rande. Všeumělka má mnoho typických znaků, ale důležité je, že není limitována pohlavím. Takže, spálit se můžeme každý. Nejtypičtější je pro ni její chování ve společnosti. Vyznačuje se tím, že se zvětšujícím se počtem obecenstva stoupá její „inteligence“ nebo
lépe řečeno, její touha informovat ostatní o věcech, o kterých nemá nikdo jiný kromě ní ani ponětí. Proto například místo toho, aby si s Vámi v klidu vychutnala kávu, tak raději hned při objednávání espressa zahltí číšníka „odbornými“ dotazy o původu kávy a Vás pak poučí o rozdílnosti Arabicy a Robusty, a ještě se stihne pobavit nad neinformovaností toho „hloupého“ číšníka. Při návštěvě knihovny Vás pak bude chtít ohromit všemi citáty, které umí nazpaměť. A když už si myslíte, že horší to být nemůže, vytasí se se svým nezaměnitelným humorem. Pokud se dostanete až do této fáze, je nejvyšší čas odejít. Hrozila by Vám totiž dlouhá, bolestivá smrt. Ať už se ale projevuje jakkoli, skončí to pokaždé stejně. Všeumělka si zvýší ego (A to i přestože se zdá, že vyšší už být nemůže.) a Vy se naopak cítíte méněcenně. Rada, jak se tomuto zážitku vyvarovat, je prostá. Mějte oči na stopkách. A když to nevyjde, zbývá už pouze jedno. Musíte se vyvarovat galerii, protože tam se Všeumělka vymkne kontrole a Vám už nikdo nepomůže. Adéla Károlyová
Není-liž pravda? „Když něco končí, něco nového začíná.“ „Když ti život zavře jedny dveře, otevře ti jinde druhé.“ Všichni jsme to už několikrát zažili a moc dobře víme, že ještě milionkrát zažijeme. Otázka ovšem je, jestli se tomu chceme vyvarovat. Jestli opravdu chceme všechnu naši energii investovat do maření něčeho, co je stejně předem dané a my, ať už chceme nebo ne, s tím stejně nic nesvedeme. Jenže problém je v tom, že, když nevynaložíme naši energii na toto, tak už ji nevyužijeme nijak. A to taky není zcela optimální, nemyslíte? Takže, co s tím? Nuda nebo stres? Lehkomyslnost nebo strach? Být či nebýt? Mnozí to považují za životní otázku. Ten zbytek to považuje za blbost a ztrátu času. Nakonec si ale stejně každý z nás tuto otázku položí a zjistí, že stoprocentní odpověď nemá. Proč taky, že? Vždyť kdyby někdo odpověď znal, ztratilo by vše pomalu ale jistě smysl. Jaký by byl důvod žít, kdybychom se za něčím nehnali? Kdybychom neměli nějaký cíl? A právě proto bychom si měli všichni vzít příklad z hesla našeho čísla a obecně z původu tohoto výroku. Protože, kde by asi tak Caesar byl, kdyby nebyl té odvahy a nepřekročil Rubikon? A kde by byli ti ostatní, co se jím nechali inspirovat? Zkrátka, ať už jsou vrženy kostky nebo náš osud, měli bychom do toho jít. La vie est belle, není-liž pravda? Adéla Károlyová
13
Poezie
Z útrap osoby školou povinné Taky to máte, když ráno vstáváte, že se vám nic nechce a věcma o zeď flákáte? Večer jste četli povinnou četbu, která vám měsíc leží na stole a teď nechcete vstát z vaší vyhřáté postele? Až o tom budu příště psát, tak psát vlastně nebudu a půjdu radši spát. Učíte se. Ve škole, doma, v tramvaji. Přichází to většinou ohlášeně a jak se to přibližuje a přibližuje narůstá napětí. V ten den vstanete, všechno se zdá být v normě, ale číhá to a brání dobré náladě. Už je to skoro tady, první přestávka, druhá, třetí. A už zvoní. Lidé si šeptají, o tom co se bude dít. A když slyší kroky, ztichnou a bojí se čím dál víc. Ha, byl to jen žák s třídnicí. Někdo si v dálce tiše povídá a pak... Klíče. Podpatky.
Zabouchnou se dveře, všichni se mlčky postaví. Někdo se už jen v zoufalství směje, někdo doufá, že se ještě něco naučí. Má papíry, tak přeci. Už je to jisté. A není cesty zpět. A,B,A,B. Zbytečnými otázkami se občas někdo snaží oddálit totální zkázu, jako by doufal v požár, nebo aspoň v náraz meteoritu. Cokoliv, aby se tomu zabránilo. I nevěřící se začnou modlit, vzpínat ruce, volat boha. Čtvrtletka z matiky se zdolat prostě nedá. Evelina Zitková
Už to nevrátíš... Lesy z betonu Pod sluncem lamp v lesech z kovů a betonu za mraky síry sám již pár dnů na hradbě saténu poznávám, že ti ptáci dříve trhající látku z modré propasti důvěrného nebe ztratili směr a sebe. Tam, kde střelka květů ladně točících se v letu jindy protínala oblohu, jsou lesy z betonu slunce lamp a mraky kouře, které čas sám spravit nedokáže.
14
Matěj Ptáček
Sedíš, můžeš, ale odmítáš, bouješ sám v sobě, následky výsledku si promítáš, nevíš, zda je to v tobě. Dvě opozice bojují každá prosazuje to své, zmaten seš, chceš obojí, rozhodnutí je na straně tvé. Uděláš-li to tak, jak máš, možná opozici potěšís, nešlo však o úspěch náš? To jest zapomněno,to víš... Sedíš, nemůžeš, ale chceš, bojuješ sám v sobě, následky výsledků 'seš, už víš, že je to v tobě. Lavice, zvonek,posaďte se, přinutit ses včera měl, pětka, kázání, nedivte se, já dobrovolně sem šel. Veronika Dudová
Soutěž
SOUTĚŽ
Drazí spolužáci-spolustudenti! Tak to vypadá, že se Element vrátil a po několika letech budete mít opět možnost (věříme, že dokonce pravidelně) prohlížet a pročítat náš časopis. A jelikož z toho máme opravdu velkou radost, rozhodli jsme se pořádat pravidelné literární soutěže. Každé kolo bude zaměřené jinak, takže na své si, doufejme, přijde každý. ☺ Samozřejmě soutěž by nebyla soutěží, kdyby na nejlepší příspěvky nečekala nějaká ta odměna...na co se tedy můžete těšit? Ano, někteří jistě už tuší. Jsou to knihy a otištění oceněných děl v následujícím čísle Elementu! Tak tedy, dost už bylo úvodů. Začněme hezky zvolna, povídkově. Téma vašich povídek tentokrát nebude určené, ale přeci jen máme jedno, kterým se při nedostatku nápadů můžete inspirovat. (...virbl prosím) inspirativní téma zní: SNÍDANĚ SE STAROU. Jelikož budeme povídky zveřejňovat v Elementu, máme i jistá prostorová a časová omezení: LL Prosíme vás, aby povídka měla max. 4000 znaků (přibližně necelá A4). LL Datum uzávěrky je 15. 5. 2016. Do té doby můžete zasílat vaše dílka, díla i veledíla (avšak i veledíla s daným maximem znaků ☺) na náš redakční e-mail prazacka-element@seznam.cz. Vybíráme PĚT NEJLEPŠÍCH POVÍDEK! Knihu si ocenění budou moci vybrat z naší široké nabídky titulů, mezi kterými jsou například knihy od Umberta Eca, Dana Browna či Borise Viana. Hurá do psaní, ať máme z čeho vybírat! ☺
Vaše Elementární redakce
Šéfredaktorka Fotografka, Ilustrátorka
Grafička
Markéta Typovská
Simona Bílková
Heda Ghlimová
Redakce
Matěj Ptáček
Tanith
Evelina Zitková
Tereza Bezděková
Veronika Dudová
Annie Hošťálková
Adéla Károlyová
Ančulí
BRUNHILDA
Kateřina Hobzová
15
16