„Především třemi věcmi jsou krkonošské hory proslulé: Předvídají a ohlašují veškeré počasí, vzácností rostlinstva a drahých kamenů a konečně podivuhodným Zjevením, kterému obyvatelé říkají Rybrcoul. Pokud jde o oznamování počasí, nechci zabíhat do podrobností, ale za věrohodné se považuje toto: Kdykoli září úplně jasný den, slunce je v plném lesku a obloha bez mráčku, ale z Krkonoš se kouří, nemine den, aby nenásledoval déšť či jiná nepohoda. A tak podle tmavé barvy kouře či výparů, podle velikosti i výše strmých nebo narůstajících mraků lze snadno odhadnout, v co mohou doufat nebo čeho se mají obávat krajiny ležící pod horami. (…)
8
Bohuslav Balbín: Krásy a bohatství české země – Miscellanea historica regni Bohemiae
Úvodem
Jsou ještě jiná údolí různých jmen, údolí, která v sobě skrývají nebezpečí: Obří důl, Úpský důl, Čertova zahrádka, Kotelné jámy, Polední jáma, Mumlavský důl (tento poslední oplývá rudami, jež se tam vyskytují pomíchaně). Je také známější než ostatní, poněvadž se při dolování nejprve objevuje měď, z ní se pak vyplavuje a vypíráním odděluje zlato a drahé kameny.“
Jan historik,Luštinecemeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici 9
Semily – visutá lávka na Riegrově stezce 12
Vždycky jsi mně přisliboval, že mě věrně miluješ, že mě v našem kostelíčku od oltáře povedeš. Nechal jsi mě opuštěnou, co mám nyní dělati? Mám se snad na tvoje štěstí se slzami dívati? Musím ti však, můj Jeníčku, musím ti však štěstí přát, mé srdéčko zarmoucené nepřestane pro tě lkát. Až tě budu s jinou vidět, že s ní budeš šťasten žít, přestane snad srdce v těle, pro tebe Jeníčku bít. (lidová píseň)
Proč ta Jizera tak hučí
13
Proč ta Jizera tak hučí, snad nad naší láskou lká, proč nemám být můj Jeníčku, proč nemám být navždy tvá? Miluji tě z duše celé, jak milovat dovedu, přece, drahý můj Jeníčku, přece tvoje nebudu.
Oblast prošla také složitým náboženským vývojem. Rozloučit se musíme s tradicí, že v horním Pojizeří operoval s vojskem Jan Žižka. Hojně opakovaný mýtus vznikl nedopatřením – v dobových zprávách se píše, že slavný vojevůdce zlikvidoval klášter v Jilemníku, což se v latinských pramenech píše jako Ilemnic, a odtud pak už vedla cesta k snadné záměně s Jilemnicí. Po husit ských válkách sem pronikalo zřejmě zvolna kališnictví a v 16. století také nové protestantské směry. Zatímco štěpaničtí Valdštejnové a nístějští Jenštejnové setrvávali na katolických, byť umírněných tolerantních pozicích a stali se jistou brzdou v pronikání nových proudů, majitelé jilemnického panství páni Jilemničtí z Újezdce a Kounic a posléze Křinečtí z Ronova se v roce 1530 v Mladé Boleslavi slavnostně přihlásili k českobratrské církvi. Pozice katolíků tu nakonec zůstaly slabé. Protireformace zde v dobách třicetileté války zůstávala navzdory všem nařízením téměř bez výsledků. Důležitý list můžeme najít v Národním archivu v Praze. Je německý a v překladu zní takto: „Císařsko-královský list, R. 1634, 1. prosince. Aby šlechtična Křinecká nebyla oddána s Harantem před přijetím katolické víry. Vysoce důstojnému v Bohu Otci a knížeti, panu Arnoštu Vojtěchu, svaté římské Církve kardinálu-knězi z Harrachu, arcibiskupu pražskému, římsko-císařského Majestátu tajnému radovi, našemu zvláště milému příteli. Důvěryhodně jsme se dověděli, že si slíbili manželství mladý Harant a Barbora Alžběta Křinecká z Ronova, která je dosud nekatolička a zdržuje se u své sestry, manželky vysoce uroze ného a našeho milého věrného Rudolfa hraběte ze Šternberka na Rožďalovicích a Novém Ronově, rady a komořího jeho řím. cís. Majestátu, našeho nejmilostivějšího a nejmilovanějšího pana otce, a též našeho rady, a že svatba se má konat v nejbližších dnech. A tak nyní, kdyby Tvoje Eminence nepodnikala sama vlastní kroky k jejímu zamezení dle resoluce, došlé od jeho cís. Majestátu, našeho nejmilovanějšího pana otce, reformačním komisařům a tato se měla uskutečnit, Křinecká by nejen byla ještě více utvrzena ve svém blu du a zůstala v zemi jako nekatolička, ale byla by též uvedena do zlých následků a zmíněná císařská resoluce by byla znatelně zlehčena a znevážena. My však míníme v každém případě a s konečnou platností pevně se jí držet. Tvoje Eminence bude již ze své strany na základě arcibiskupské péče vědět, jak tomu zabránit, aby sňatek se v žádném případě neuskutečnil, ale ona naopak (čehož snad tímto způsobem bude možno lehčeji dosáhnout) byla vyučena ve svatém katolickém náboženství. Ukládáme také našim pověřeným královským místodržitelům, aby ji k svatému katolickému náboženství obrátili a přiměli, anebo, v opačném případě, až by dosáhla pětadvaceti let své ho věku, emigrovala spolu s ostatními, kteří se drží tohoto náboženství, jak to milostivě nařizuje dříve zmíněná vydaná císařská resolu ce. Toto, nechtějíc se věc zdržovat, posíláme milostivě Tvé Eminenci, abys o tom věděl a tomu včas předešel a zůstáváme tímto listem s královskou milostí v každém čase nakloněni. Dáno v Neuburku nad Dunajem prvního dne měsíce prosince roku tisícího šestistého tři cátého čtvrtého, našeho uherského království devátého a českého osmého. Ferdinand v. r. Spolupodepsán Jiří hrabě z Martinic, kancléř Království českého.“ Tento list dosvědčuje, že ani zdejší vrchnost nebyla nábožensky spolehlivá, což leckde samozřejmě hrálo důležitou roli. 46
Náboženské poměry
Kostel sv. Kateřiny v Mříčné 47
Socha sv. Stanislava v Roprachticích 92
Cestou kolem Jizery
Protožeroli.v Jizerských
Jizerka je nevelká říčka na katastrálním území kořenovské osady Jizerka, pramenící v Jizerských horách na rozvodí mezi Balt ským a Severním mořem v sedle mezi Vlašským a Středním Jizerským hřebenem. Mělké údolí, kterým protéká, se nazývá Malá Jizerská louka a je vyplněno několika vrchovišti chráněnými národní přírodní rezervací Rašeliniště Jizery. Před ústím Jizerky překlenoval Jizeru na státní hranici od roku 1901 železobetonový most spojující osadu Jizerka s osadou Orle. Tento most byl Poláky začátkem osmdesátých let stržen. Obec Kořenov tu později nechala postavit dřevěnou lávku. Od 15. července 2005 můžeme přes hraniční turistický přechod pohodlně přecházet do Polska. Dnes na tom nevidíme nic zvláštního, ale za komunistického režimu představoval i přechod do spřátelené země problém a nechyběly ani nepříjemné hraniční prohlídky. Zde pro správnou orientaci uveďme, že se jménem Jizerka se setkáme ještě v Horní Sytové, kde se do Jizery jako levostranný přítok vlévá bystrá říčka stejného jména, kdysi velmi důležitá pro plavení dřeva a pramenící západně od Medvědína u Horních Míseček.
Vydejme se teď na putování krajinou horní Jizery. Čeká nás nepochybně řada krásných a zajímavých zážitků.
Malebná osada Jizerka se rozprostírá na malé náhorní plošině v srdci Jizerských hor. Osada byla kdysi pojmenována podle hory Jizera, která se tyčí do výše 1 122 m n. m. nad nedalekou Smědavou. Původně rozptýlená dřevařská osada později proslula i sklářskou výrobou. Vznikla někdy kolem roku 1500 (první zmínka pochází z roku 1539). V té době se proslavila i jako naleziště drahokamů a snad i zlata. Poloha na pomezí návarovského a frýdlantského panství přivodila obci mnoho hraničních sporů. Na druhou stranu naprostá odlehlost obce umožnila, aby tady vedle sebe v klidu a míru žili katolíci a evangelíci. Teprve v roce 1769 centrální úřady v Praze tuto skutečnost zjistily a snažili se z toho vyvodit důsledky. Zdá se však, že celá situace nakonec vyzněla do ztracena a po vydání tolerančního patentu už nehrála pod statnější horách podobně jako jinde byly na sklonku století vyčerpány lesní zdroje v nižších polohách, usilovala frýdlantská vrchnost (Clam-Gallasové) o posunutí těžby do vyšších míst a počet domů se tu brzy zdvojnásobil ze sedmi na čtrnáct. V roce 1828 zde založila proslulá sklářská rodina Riedelů hutě pro výrobu tyčového skla. Roku 1866 Riedel zbudoval druhou, tzv. Novou huť. V té době měla Jizerka 334 obyvatel ve 43 domech, nejvíce v celé své historii. 94
Jizerka do třetice
Z osady vede řada turistických tras a v okolí je překrásná příroda s několika rašeliništi a jezírky. Jedna z cest nás bezpečně zavede k zastávce na naučné stezce a dále pak do středu národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky (Malá Jizerská louka) o rozloze 105 ha a vyhlášené v roce 1987. Mocnost rašeliny obklopené kosodřevinou zde dosahuje až šesti metrů. Přímo z povalového chodníku je možné spatřit řadu rašelinných rostlin, např. miniaturní masožravou rosnatku okrouhlolistou. V zimních měsících nabízí Jizerka jiné půvaby, ale stejně krásné a poetické. Hemží se to tu běžkaři a Jizerka jim jako středisko nabízí krásu i odpočinek včetně občerstvení před další cestou. 95
To už se situace začala pronikavě měnit. S rozvojem turistiky zde Německý horský spolek vybudoval cesty, jejichž síť využíváme v převážné míře dodnes. Již roku 1887 tu vznikla studentská ubytovna, od roku 1903 začal letním pobytům sloužit Panský dům. Za I. ČSR se pak tzv. nová sklárna přeměnila v dětskou zotavovnu a vznikla další turistická zařízení. Válka zle poznamenala celou obec, po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva. Na rozdíl od Krkonoš se zde turistický ruch obnovoval jen pozvolna. Roku 1960 byla Jizerka přičleněna ke Kořenovu. Skutečný rozmach tu nastal až po revoluci roku 1989. V současnosti patří Jizerka k nejnavštěvovanějším místům v Jizerských horách. Pro svou výhodnou polohu je skvěle přístupná i z Harrachova, a to jak přes Kořenov a Polubný, tak i z Polské strany od osady Orle. Za zmínku stojí, že okouzlující místo spadá do takzvané rezervace tmy. Jizerská oblast tmavé oblohy, jak se území nazývá, má za úkol popularizovat noční oblohu a zároveň podpořit turistický ruch. Během jasných nocí je zde vidět na 1 000 hvězd, a to pouhým okem, kdežto ve velkoměstech je jich přibližně 20. Pohled na velebnou noční oblohu uchvátí snad každého. Vidíme tu ovšem to, co naši předkové v dobách bez světelného smogu vídávali i od svých domovů. Obec prohlášená za vesnickou památkovou rezervaci leží v neobyčejně malebném místě a zalesněná špice Bukovce jí propůjčuje krásnou dominantu. Zároveň ale vyniká velkým množstvím srážek a neobyčejně drsným podnebím. Naši přátelé si sem jednou na podzim zajeli na dovolenou. Vrátili se tak trochu šokováni. Museli si dokoupit pláštěnky, holínky, a když si na ubytov ně otevřeli okno, vítr jim hnal déšť do poloviny místnosti. Ale dnes na to rádi vzpomínají. Kdo nepoznal hory v jejich drsné kráse, nemůže hovořit o tom, že je zná a navíc rozbouřené živly samy o sobě vytvářejí jedinečný zážitek.
Muzeum Jizerských hor Uprostřed osady Jizerka stojí nenápadné stavení. Přesto zaujme svým starým a opečovaným půvabem. Budova z roku 1889 sloužila jako škola a nyní zde najdeme Muzeum Jizerských hor. Stavení leží na jedné z odboček z hlavní silničky protínající Jizerku. Budovu dnes vlastní Český svaz ochránců přírody a nabízí tu několik velmi zajímavých expozic. Turista tu nahlédne do historie Jizerských hor (nemůže samozřejmě chybět sklářství) a zvláštní pozornost tu přirozeně věnují samotné Jizerce. Některé exponáty jsou někdy i kuriózní – například ručnice, kterou prý kdysi zastřelil jednoruký revírník Hub pytláka Hennricha. Podrobně se tu můžeme obeznámit s jizerskohorskou faunou a flórou a získáme tu spolehlivé vědomostní penzum pro prohlídku okolní A můžemepřírody.vyrazit.
Roku 1920 na menšinovou českou školu do Příchovic s elánem nastoupil spisovatel Josef Šír. Žel ještě než mohl zahájit výuku, nečekaně zemřel. Obec poskytuje skvělé terény pro letní i zimní turistiku, zvláště pro lyžování. A protože leží vysoko, o sníh tu nebývá nouze.
Štěpánka
Toto označení si nese kamenná novogotická rozhledna na vrchu Hvězda (959 m n. m.) na Příchovickém hřebeni. Nachází se v katastrálním území Příchovic a Kořenova, dnes v okrese Jablonec nad Nisou. Představuje krásnou dominantu celé oblasti včetně západních Krkonoš, proto ji v našem vyprávění nemůžeme vynechat. Stavebně zajímavá věž měří 24 metrů, což bohatě stačí k tomu, aby mohla nabízet úchvatné výhledy na panorama Krkonoš, Jizerských hor, ale dohlédnout můžeme až hluboko do vnitrozemí na Mužský, Bezděz, Ralsko, Zvičinu atd. Štěpánka se spolu s rozhlednou na Žalém řadí k nejstarším vyhlídkovým stavbám v oblasti Krkonoš a Jizerských hor. Obě jsou postaveny v romantickém pseudogotickém stylu. Štíhlá elegantní Štěpánka vyniká větší okázalostí a uprostřed přírody 96
28. dubna 1897 se dočkaly dokonce povýšení na městys. Od roku 1690 tu stál dřevěný kostel svatého Víta, znovu vysvěcený po zásadní přestavbě roku 1862. Farnost byla v Příchovicích zřízena roku 1736. Za minulého režimu zde v odlehlém místě vzniklo při kostele centrum hnutí mladých křesťanů Křižovatka. Střídaly se jich tu stovky a stovky a vytvářeli zde neopakovatelnou atmosféru, jež zasáhla snad každého z přítomných. V transformované podobě společenství existuje dodnes.
Podle Profouse první zmínka pochází rovněž z roku 1577 (Przichowice). Původně se skládaly z řady osad a částí (Dolní Příchovice, Horní Příchovice, Pustiny, Morava, Libštát, Potočná, Nová Huť, Tesařov a řada samot) a samostatnou obcí byly v letech 1850–1960.
Příchovice
působí jako milé překvapení. V červnu 1847 totiž zdejší kraj navštívil zemský správce arcivévoda Štěpán, který v rámci kontroly probíha jící výstavby císařské krkonošské silnice z Liberce do Trutnova (dnes silnice I/14) vystoupil právě na vrch Hvězda a na jeho počest pak kní že Kamil Rohan zadal stavbu, kterou pojmenoval Stephanshöhe –Štěpánova výšina. Ale už o rok později byl arcivévoda povolán zpět do Uher a kníže Rohan z neznámých důvodů ztratil zájem pokračovat ve stavbě. Za první rok tak byla vystavěna pouze kamenná základová část do výše cca čtyř metrů. Podle pověsti kníže Rohan zastavil stavbu poté, co mu cikánka předpověděla, že dokončení rozhledny mu přine se smrt. Měsíc po jejím dokončení skutečně zemřel – ovšem ve věku 92 let, a tady asi těžko lze hledat něco nadpřirozeného. Pravdě bližší snad bude skutečnost, že arcivévoda Štěpán upadl u vídeňského dvora do nemilosti, tak proč by měl kníže provokovat? V Řivnáčově Průvodci po Království českém z roku 1882 najdeme tento popis: „Kamenná věž, roku 1846 od arciknížete Štěpána započatá, nedostavěná; jest tu dosavad asi 20 stupňů, ale nemožno po nich jíti, poněvadž dolejší scházejí; jiných 26 hotových k zasazení leží vůkol – jak snadné by bylo dokončení věže!“
O necelých čtyřicet let později mělo jméno arcivévody Štěpána opět dobrý zvuk. Navíc s rostoucím turistickým ruchem mohutněla i touha po dokončení objektu. To se posléze stalo výhradně záležitostí kořenovského odboru Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory v Liberci. Roku 1888 převzali Kořenovští nedokonče nou vyhlídku od knížete Rohana, po čtyřech letech prací ji dokončili a v srpnu 1892 (tedy ve stejném roce, kdy hrabě Harrach vybudoval rozhlednu na Žalém) ji neobyčejně slavnostním způsobem otevřeli pro veřejnost. Jenom první den přišlo na osm tisíc zájemců. Zbývalo ještě dohodnout výši vstupného. To činilo pro dospělé 10 krejcarů, děti do 14 let chodily zdarma. Členové uniformovaných spolků platili jenCestupolovinu.narozhlednu můžeme zvolit z několika stran: například z Jab lonce nad Jizerou, Tanvaldu či Kořenova. Všechny trasy nabízejí mnoho krásy a zajímavostí, jablonecká cesta dává navíc možnost zastavit se také v historicky a národopisně jedinečných Pasekách nad Jizerou. Rozhledna Štěpánka na vrchu Hvězda 97
Rebelie na Rokytnicku
V 16. století se většina obyvatel Rokytnice hlásila k nekatolickému vyznání. Proto zde od roku 1598 stál i protestantský dře věný kostelík. Ten byl v rámci rekatolizace českých zemí přestavěn jezuity v letech 1646–1657 na kamenný. Dnešní faru severně od kostela dali roku 1679 postavit též jezuité. Jejich úsilí však dlouho nepřinášelo kýžené ovoce. A problémy se na tehdejší majitele panství Haranty z Polžic a Bezdružic začaly hrnout ze všech stran. Zatímco na Jilemnicku byl již klid, na severu, zejména na Rokytnicku, se žádoucí přeměna nedostavovala. Zprvu se tam rekatolizace děla s plnou podporou vrch nosti, ale po čase se jí vdova po Adolfu Vilémovi hraběnka Harantová, rozená ze Schönfeldu, zastupující nezletilého syna Františka Pavla (1669–1728), začala obávat. Vzniklo totiž nebezpečí, že syn bude útěkem poddaných těžce trpět na svých důchodech. Misionář P. Kaspar Dirig píše, že na půlnoc (na sever) se Roketnice uzavírá hroznými lesy, se skrýšemi medvědů a jiných šelem, táhnoucími se několik mil a neobývanými. V poslední době jsou však více a více vzdělávány zásluhou skláren a usilovnou lidskou prací.
Město se rozkládá na rozsáhlém a velmi členitém katastru nabízejícím nejrůznější přírodní krásy od Jizerského údolí až po horské velikány. Obec vznikla nepochybně až v 16. století, neboť na dílčí listině Valdštejnů z roku 1492 ještě nefiguruje. Připomíná se roku 1574 a hovoří se o huti sklenné ve vsi Roketnici, oboje nově vystavené. Druhým významným zdrojem obživy se stalo místní hornictví, jež tu rozkošatělo do podivuhodné šíře. Známe i názvy zdejších dolů. Název zpočátku uváděný v češtině záhy získává i německý protějšek Rochlitz an der Iser, neboť zde až do roku 1945 byla výrazná převaha Němců.
Pro rekatolizaci si vymýšlel nejrůznější postupy, jež mu ale zhusta mařili predikanti z blízkého zahraničí. Přesto neužíval násilných prostředků. V roce 1679 postavil ve zdejším kostele první jesličky (určitě jedny z prvních v Krkonoších). Na jedné straně sklidil obdiv a úspěch, na druhé kritiku, že jehňata a ovce patří na pastvu do lesa a ne do kostela. Roku 1679 začala revolta rokytnických horníků požadujících svobodu a právo svobodného dolování. Obrátili se nejprve na krá lovského mincmistra do Kutné Hory. Ten však jejich požadavky rázně popřel a připomenul, že jsou dědičnými poddanými jilemnického pána a vůdce delegace dal vsadit do vězení. Jednomu z nich, Natanaelu Müllerovi, se podařilo uprchnout a ukrýt se na panství Christofa von Ichtrizv Horní Lužici. V roce 1682 pak Müller s houfem ozbrojených lidí pána z Ichtriz vtrhl do Rokytnice 114
Rokytnice nad Jizerou
Kaple Panny Marie v Rokytnici nad Jizerou 115
Vesnice, jejíž původ bychom našli asi ve 14. století, leží zhruba uprostřed cesty mezi městy Semily a Jilemnice na březích řeky Jizery. Vytváří tu mohutný oblouk, leč průtok vody tu bývá zpravidla malý, neboť většina vody míří náhonem do továrny a teprve za ní se vrací do původního koryta. Obec se skládá z několika původně samostatných a lidnatých vsí. V příhodném místě při Jizeře a živé cestě z Jilemnice do Semil se roku 1883 usa dil František Gerl, někdejší ředitel firmy Linke a Stumpe v Jablonci nad Jizerou. Měl vynikající zkušenosti a zakoupil si na rozhraní Hájů a Dolní Sytové mlýn s pilou. Následujícího roku 1884 zahájil stavbu továrny, náhonu a také mostu spojujícího Háje s Dolní Sytovou. Jak se dalo předpokládat, podnik prosperoval a rychle si získal dobré jméno. Po smrti Františka zdědila továrnu jeho manželka a do čela se postavil jeho syn Alvín, tehdy dvaadvacetiletý. Na počátku století podnik zmodernizoval a zaměstnával 230 dělníků. Za I. světové války sice produkce musela být na čas za stavena, ale po válce se rychle rozběhla a nebyla postižena krizí tak významně jako jiné textilky. Alvín Gerl podporoval významně spolkový život v obci. Po druhé světové válce byla továrna znárodněna a začleněna do n. p. Kolora Semily. Po roce 1989 se podnik vrátil původním majitelům a dnes funguje jako textilní úpravna a barevna, společnost s ručením omezeným, Háje nad Jizerou. K 1. 1. 2010 zde žilo 675 obyvatel, z toho 314 v osadě Dolní Sytová, 154 v osadě Ryb nice, 155 v osadě Loukov a 52 v osadě Háje nad Jizerou. V současné době je v obci celkem 188 trvale obydlených domů s 680 obyvateli a 127 rekreačních chalup. Není divu, podmanivě krásné okolí po tom přímo volá a zároveň máme naději, že většina zdejších zajímavých objektů lidové architektury zůstane i nadále zachována. Socha sv. Jana Nepomuckého 188
Háje nad Jizerou
189
Rybnice
V podzemí je ukryto také rudné bohatství a těžilo se snad již v 16. století.
Rudných průzkumů a dolování se v padesátých letech 19. století ujal vynikající odborník Emil Porth. Zkoumal celé západní Podkrkonoší a na několika místech obnovil těžbu. Patří mezi ně také Rybnice. Vytěžené rudy dosahovaly vysoké jakosti, byly ale obtížně tavitelné. Doly střídající rychle majitele kolem roku 1860 zanikly, znovu se obnovily v roce 1909 a naposledy za I. světové války, kdy tady těžil vojenský erár. My si zde připomeneme jednu zajímavou historii: V letech 1738–1740 tu působila zlodějská banda, složená z osob ze širokého okolí. Překvapí nás, že mezi nimi najdeme i kantora, řezníky, šenkýře, tedy osoby, u nichž bychom podobnou trestnou činnost nepředpokládali. Vůdcem lupičů se stal Jan Jiří Kavka z Rybnice. Kradli v širokém okolí, zacházeli až do Slezska. Kradli také dobytek, a proto ve svých řadách potřebovali řezníka. Víme například, že Matěji Kavánovi ve Víchové ukradli tři kůzlata, v Kundraticích Bušákovi krávu, v Mříčné sebrali dvě kozy a sva zek lnu, Petru Junkovi v Sytové 1 a půl věrtele žita, pár střevíců a punčoch, v Mříčné koláče, hrnec mléka, sud masa, tamtéž selce Jiřištové kožíšek, klobouk a dva strychy ovsa, na jarmarcích sukno, plátno a jiné věci, zašli až do Borovnice, kde ukradli vola atd. Domácí zvířata předávali spolčeným řezníkům a peníze za prodané maso si dělili. Stali se postrachem kraje, a když byli polapeni, všem se ulevilo. Většinou se ke svým činům přiznávali, jenom vůdce Kavka přiznání měnil, a tak byl v Semilech podroben útrpnému právu. Tři vůdčí postavy pak byly odsouzeny k trestu smrti provazem. Kavka požádal o milost, ale nedočkal se jí a byl 13. ledna 1741 v Semilech tamějším katem popraven. Dochovalo se i vyúčtování popravy. Nebyla lacinou záležitostí.
V roce 1713 tu nacházíme řadu jmen jako například Hloušek, Chlupáč, Kavka, Šedivý, Teplý, Puturek, Umáčený atd.
Obec má řadu půvabů daných zejména krásnou polohou. Doložena je už v 16. století, kdy se tu připomíná mlynář Kulhánek.