Tajuplné Krkonoše

TAJUPLNÉ KRKONOŠE

Spirituální fenomény Krkonoš a Podkrkonoší

TAJUPLNÉ KRKONOŠE

Spirituální fenomény Krkonoš a Podkrkonoší

OTTO ŠTEMBERKA

Kniha vychází za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.

TAJUPLNÉ KRKONOŠE

Spirituální fenomény Krkonoš a Podkrkonoší

Vydalo nakladatelství Green Mango, s. r. o., Benecká 902, 543 01 Vrchlabí v roce 2025

Text: Otto Štemberka

Fotografie: Petr Kotyza, Otto Štemberka, Pavel Zahradník, Milan Hůlek, Pavel Kracík, archiv Krkonošského muzea Správy Krnap ve Vrchlabí, Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Trutnov, Národní knihovna České republiky

Linoryty: Jana Laura Skučková Ilustrace (dvě podoby Rybrcoula): Roman Bartoš Vydavatel a autor děkují oběma výtvarníkům za poskytnutí originálů prací k podpoře na crowdfundingové platformě DONIO

Odpovědný redaktor: Radek Drahný

© 2025 Green Mango, s. r. o., Benecká 902, 543 01 Vrchlabí E-mail: objednavky@greenmango.cz www.krasneknihy.cz

978-80-909226-7-9

Teprve při pročítání vlašských knížek jsem si uvědomil, jak významnou roli v prospektorských výpravách starých Vlachů hrála skála Vidlice (Gabelstein). Tato sice nevelká, ale tvarově velmi zajímavá skála je do současné doby známá jen několika znalcům vlašských textů. Nebyla však jen orientačním bodem a místem, kde se údajně nacházelo zlato a kde ústila dodnes neobjevená skrytá štola, kterou zmiňuje nejstarší obrazová mapa Krkonoš. Dutina ve skále byla Vlachy považována za sídlo Rüben Zahla – Rybrcoula – ducha Krkonoš a dnešních Jizerských hor (v minulosti byla obě pohoří považovaná za jeden celek).

Na jaře 2023 jsem se ke skále vydal po delší době znovu úplně sám. Auto jsem nechal na parkovišti u hlavní silnice do Sklářské Poruby (Szklarska Poręba) a k Vidlici jsem vyrazil pěšky. Nedaleko od silnice, v místě před železničním přejezdem, jsem začal pociťovat

dojem opakovaného prožitku. Marně jsem přemýšlel, s čím se mi právě procházená cesta spojovala, ale bylo to čím dál silnější. Když jsem došel ke skále a letmo jsem přehlédl celý prostor okolo, byl ten vtíravý pocit nejsilnější. Zdálo se mi, že se úplně prolínají nějaké dva zážitky, ale stále jsem nemohl identifikovat, který byl ten první. S těmito myšlenkami jsem slezl k tajemnému otvoru do skály. Moje další konání už neneslo ani stín pochybností, že mé myšlenky se dostávají do područí tohoto místa, které ke mně mluvilo zvláštní řečí beze slov. Vlezl jsem dovnitř, a přestože díky otvoru proniká do skály i z opačné strany světlo, k mému údivu se kolem mě rozprostřelo temné šero. Chvíli jsem čekal, jestli si oči přeci jen nepřivyknou a nezačnu normálně vidět, ale šero se naopak víc a víc blížilo tmě. Poslední okamžiky ve mně spontánně vyvolaly představu, že dutina není přírodním úkazem a balvan zaklíněný mezi

• Gabelstein – Vidlicový kámen, historické foto a současnost •

DRAK

(Dopisům vyjmutým z obálek s přesnými adresami a založeným do šuplíku pro další čtení se stává, že osloví více adresátů…)

Drahý příteli, když jsem od Vás dostala poslední psaní, byla jsem velmi potěšená a hned následující týden jsem neohlášená, odjela za Vámi. Zvláštní okolnosti však překazily naše setkání. Ubytovala jsem se u pana Hendrycha, kde jsem bydlela i při našem prvním setkání, a protože vím, že rád sedáváte v Modré hvězdě na náměstí, vydala jsem se v sobotu sedmého května v podvečer za Vámi do města. U mostu přes řeku mne však přepadla hotová průtrž mračen. Vyběhla jsem schůdky do uličky, abych se schovala před deštěm, ale byla jsem nucena postupovat až za její ohyb, kde jsem konečně objevila jakýsi výklenek. Déšť však neustával a já si po chvíli uvědomila, že slyším křik a hlasy vycházející z míst, odkud jsem před chvílí doběhla. Napadlo mě, co se tam asi děje, že se ti lidé neschovají před takovou slotou. Cítila jsem, jak každým okamžikem vzrůstá moje zvědavost, ale další silné poryvy větru a deště mě doslova držely v zajetí mého úkrytu. Konečně po dlouhých minutách déšť ustal natolik, že jsem se mohla vracet dolů k vodnímu náhonu. K mému velkému překvapení však nikde nebylo ani živáčka. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se tu odehrálo něco neobvyklého, až jsem si povšimla, že mezi kameny dláždění teče jasně červená voda. Zvláštní bylo, že jsem ani na chvíli nezapochybovala, že je zbarvena krví. Ve svahu pod lípou leželo tělo jakéhosi velkého zvířete. Když jsem přišla blíž, přejel mi mráz po zádech. Tělo toho nebohého tvora bylo staženo z kůže a částečně zasypané zeminou. Nebylo mi vůbec jasné, co se tu před několika okamžiky mohlo odehrát. Stála jsem tam nad tou hrůznou hromadou a naprosto mimoděk jsem se shýbla a odtrhla kus masa. Napadlo mě, že ti, co hrůzný čin provedli, nemohou být daleko, a vyběhla jsem zpátky na most,

ale ani teď jsem nespatřila, byť jediného, člověka. Naprosto jsem zapomněla na důvod cesty na náměstí a jakoby v mrákotách jsem zamířila k Hendrychovým. Doma jsem rozsvítila lampu a na stůl jsem položila kapesník, v kterém jsem měla schovaný ten kousek masa. Moje překvapení však pokračovalo a na stůl se vykutálel kus červeného kamene, jaký je vidět po celém kostelním vrchu. Koukala jsem na výsledek té nepochopitelné metamorfózy a pomalu do mne vstupoval pocit nezvladatelného strachu. Cosi mi říkalo, abych vyběhla zpátky do tajemné uličky a snažila se celé věci přijít na kloub, ale strach byl silnější než moje zvědavost. Zabouchala jsem na starého Hendrycha, naprosto zmateně jsem se snažila mu převyprávět svůj zážitek, a tak jsem se dozvěděla, že ulička se jmenuje Dračí a že podle staré pověsti v těchto místech zabili velikého draka. Vzpomněla jsem si na Váš poslední dopis a na pověsti, které jste mi poslal. Já opravdu nevím, co jsem to viděla a slyšela, ale je mi jasné, že to nějak souvisí s tím, o čem vedeme naši debatu. Ani nevím, jak jsem přečkala noc, ale už nad ránem jsem odcestovala zpátky domů. Dlouho jsem si nemohla srovnat myšlenky, až teprve teď, když Vám píšu, mám v celé věci jasněji. Napsal jste mi:

„Z útrob Ležícího vrchu jsem vyjmul kus našeho vzácného kamene. Tento kámen byl skutečným tělem a v té noci, kdy jsem ho vylomil z nitra červené skály, probudil se drak k novému zápasu. Skála pod lípou, snad ozářená pouliční lampou, žhnula jasnou červení, která se rozlévala po celém kostelním vrchu jako pečetní vosk.“

Četla jsem tento text, ale teprve můj vlastní zážitek mi nasvítil jeho temné poselství. Jak jsem se mýlila, když jsem si ve starých pověstech četla jako v prostých příbězích. Pochopila jsem, že Vaše setkání s krajinou je hluboké, hlubší než slova, která mě teď napadají.

Opatrujte se a buďte s bohem!

29. 9. 1931

Klára

NEZMĚRNÉ POKLADY HOR

A TAJEMNÍ VLAŠI

Mlha se válela nad Obřím dolem jako těžký závoj, když starý Vlach Antonio sestupoval po kamenité stezce. V ruce svíral svou věrnou virguli z lískového proutku, která ho již několikrát dovedla ke skrytým pokladům země. Jednou na něho narazili místní horalé, kteří ho pak nenápadně sledovali zpovzdálí, krčící se za balvany, a šeptali si mezi sebou o jeho údajných schopnostech mluvit s duchy hor. Antonio se zastavil na místě, kde se údolí zužovalo. Virgule se v jeho rukách zachvěla a začala se ohýbat k zemi. Stařec se usmál – věděl, že hluboko pod jeho nohama se nejspíš skrývá bohatá rudná žíla. Vytáhl z váčku hrst bylin, které nasbíral při východu slunce, a začal mumlat prastarou formuli ve své rodné italštině. Jeden z pozorujících mužů – Johannes, nemohl od toho dne na starého Vlacha zapomenout. Často se vracel na místo, kde ho viděl naposledy, a pokoušel se hledat v okolí, kde pozorovali Vlacha, ale hory jako by své poklady střežily jen pro zasvěcené. Jednoho dne, když už téměř ztrácel naději, potkal na stezce jiného Vlacha, mladšího než byl Antonio. „Hledáš poklady, chlapče?“ oslovil ho Vlach s lehkým úsměvem. „Vidím v tvých očích stejnou touhu, jakou mají všichni hledači.“ „Díval jsem se na jednoho starého Vlacha, jak hledá rudu, ale po jeho odchodu jsem zjistil, že se tu v okolí nic nenachází,“ odpověděl Johannes, „a ten muž odešel dřív, než mi mohl prozradit tajemství hor.“ Vlach pokýval hlavou. „To byl určitě můj učitel Antonio.“ Poté sáhl do své kožené brašny a vytáhl lískový proutek. „Virgule sama o sobě není nic. Je to jen nástroj. Důležitější je znát řeč hor, respektovat jejich duchy a nikdy nebrat víc, než kolik hory samy nabídnou.“

V následujících měsících se Johannes stal vlašským učedníkem. Učil se rozeznávat znamení v krajině, naslouchat šepotu větru a číst z uspořádání kamenů. Poznal, že skutečné bohatství hor nespočívá jen v drahých kamenech, ale i v moudrosti, kterou skrývají. Vše si pečlivě zapisoval do drobné knížky, aby nic z poznaného

nezapomněl. A tak se stalo, že tajemství Vlachů žilo dál – předávané z učitele na žáka, z generace na generaci, spojující v sobě prastarou moudrost Italů s drsnou krásou krkonošských hor.

O. Š.

V mlhavých výšinách Krkonoš, kde se skutečnost často prolíná s pověstmi, se před staletími pohybovali záhadní poutníci z dalekého jihu. Říkalo se jim Vlaši. Kroky těchto tajemných mužů z italských zemí vedly po stezkách, které zdejší horalé míjeli s posvátnou úctou. Jejich příběhy jsou fascinujícím svědectvím o době, kdy naše nejvyšší hory skrývaly nejen přírodní bohatství, ale i nespočet tajemství. Tito cizinci, hovořící pro domorodce nesrozumitelným jazykem, přinášeli do Krkonoš nejen své znalosti o drahých kamenech a rudách, ale i auru mystična, která je obklopovala jako horská mlha. Místní obyvatelé k nim chovali směs úcty i strachu, obdivu i nedůvěry. Jejich schopnost získávat skryté poklady země jim v očích prostého lidu propůjčovala nadpřirozené schopnosti. V jejich světě se střetávala středověká pověrčivost s počátky vědeckého poznání a střízlivá geologie se mísila s magickými praktikami.

Další kapitolu o spirituálních fenoménech v Krkonoších i pod horami nelze začít jinak než výňatky ze článků z časopisu Poutník v Krkonoších z roku 1898 od Roberta Cogha (Vlaši v Krkonoších a Jizerských horách). Robert Cogho totiž patřil k největším sběratelům pověstí z Krkonoš a Jizerských hor týkajících se působení Vlachů. Vděčíme mu i za nalezení několika vlašských znamení vytesaných do skal.

Robert Cogho se narodil 16. října 1835 nedaleko hradu Chojnik (Kynast) do rodiny okresního soudního rady. Původ rodiny Cogho leží právě v Itálii. Počátky jejich působení ve Slezsku sahají až do poloviny 17. století. Předkové žili v Itálii, v provincii Brescia. Nejstarším známým příslušníkem rodiny byl Andreas Cogho,

SPIRITISMUS

Se spiritismem jsem se poprvé seznámil ještě jako student gymnázia při pokusné seanci s kreslící tužkou nasazenou v dřevěné trojnožce. Zkoušeli jsme naivním způsobem vyvolávat duchy zemřelých a kupodivu byly některé tyto pokusy i zdánlivě úspěšné. V jistém období jsme této činnosti věnovali několik večerů, ale protože se průběh sezení prakticky neustále opakoval a nic nového nepřinášel, záhy jsme toto jednoduché praktikování vyvolávání duchů opustili.

Ale před 25 lety, už ve „svobodných časech“, kdy se někteří spiritisté opět začali volně scházet, setkal jsem se s jedním kamarádem, který mi vyprávěl velmi zvláštní, pro mě dost sugestivní příběh, který osobně zažil.

Můj kamarád se zajímal o okultní nauky a jednou byl díky tomuto zájmu kontaktován člověkem, který ho pozval na spiritistickou seanci. Její průběh se však dostal do slepé uličky, údajný duch skrze médium přestal mluvit lidskou řečí a začal vydávat zvláštní skřeky, které se podobaly mrouskání kočky. Po ukončení neobvyklé seance šel kamarád na trutnovské náměstí, kde měl nějakou schůzku, ale k domluvené restauraci dorazil s předstihem. A tak se myšlenkami vracel k podivnému zážitku. Najednou se z nedaleké uličky vynořily dvě naprosto stejné černé kočky s bílými packami a bříškem. Začaly kolem něho pobíhat a jedna z nich na něho začala prskat a vrčet naprosto stejně jako medium při seanci. V jejich očích prý viděl něco démonického. Strach neměl, jen se podivoval té velmi zvláštní souvislosti, ale obě kočky se náhle rozeběhly směrem do náměstí, až se mu ztratily z dohledu. Na příštím setkání zážitek vyprávěl svým kolegům, ale u nich průběh minulé seance nepokračoval vůbec žádným způsobem. Zážitek to však musel být velmi intenzivní, protože po této trochu děsivé zkušenosti pro něj vyvolávání duchů definitivně skončilo.

Nechci množit opakující se texty o historii podkrkonošského ani toho tzv. vyššího či městského spiritismu, kterých je velké množství, ale chci čtenáře seznámit se

dvěma méně známými prameny, které dosud nebyly v úplnosti publikovány a které budou nejspíš i pro současné badatele překvapením a pozmění náhled na počátky tohoto fenoménu v Čechách.

Začněme krátkou citací z jedné z nejobsáhlejších studií o spiritismu od Zdeňka Nešpora (Nešpor, Zdeněk R. K původu a pramenům českého lidového spiritismu. Lidé města / Urban People. 5 (12), 2003, s. 59–81. ISSN 1212–8112). V této studii je totiž velmi zajímavá pasáž, která se dotýká počátku spiritismu v Čechách a zmiňuje se o vlivu trutnovského textilního podnikatele Ignáce Etricha, kterému se budeme následně věnovat podrobněji:

„V literatuře se nejčastěji setkáme s přesvědčením, že spiritismus se do Čech dostal dvojím způsobem, jednak z Německa seancemi, které okolo roku 1880 pořádal trutnovský továrník Etrich, ve druhé řadě v 90. letech prostřednictvím českobudějovické martinistické lóže U Modré hvězdy a jejích styků s francouzskými hermetiky a literárními symbolisty. V obou případech přitom mělo jít o vcelku jednotný směr, vycházející z Davisových amerických pokusů s pohybujícím se stolečkem, které byly v Evropě recipovány A. Kardecem a postupně obohaceny některými prvky starších esoterních, hermetických a paravědeckých tradic (Swedenborg, Aksakov, němečtí tzv. pneumatologové přelomu 18. a 19. století: Horst, Jung-Stilling, von Mayer, mesmerismus). Pro takto obecně pojaté hnutí, které od 50. let 19. století vítězně kráčelo Spojenými státy i Evropou, pak dobře můžeme přijmout Zacharovu definici, že totiž spiritista ‚domnívá se, že duše lidská jest nesmrtelna a jest schopna i po smrti těla stýkati se s pozůstalými živoucími na tomto světě a po čas svého zjevu vykonává dokonce i různé fysické a duševní úkony, kterých člověk živoucí, podle našich pojmů, schopen není. Aby žijící svět mohl vstoupiti ve styk s duchy zemřelých, k tomu jest třeba prostředníka, člověka, media.‘ Ve skutečnosti však byl spiritismus vždy spíše

VÍRA V ZÁZRAKY

(ZÁZRAČNÁ UZDRAVENÍ)

Fascinující příběh téměř zapomenutého poutního místa v Heřmanicích u Jaroměře se pro mě začal odvíjet asi před pěti lety, když jsme s přáteli v kostele sv. Mikuláše v Jaroměři pořídili fotodokumentaci unikátní rukopisné knihy z 18. století, známé jako Kniha zázraků. Tento pozoruhodný historický dokument obsahuje detailní záznamy o stovkách případů zázračných uzdravení, která se udála v tomto kdysi významném poutním místě.

Heřmanice dodnes skrývají mimořádně bohatou historii. Narodil se zde významný vojevůdce

Albrecht z Valdštejna, jehož rodiče našli místo posledního odpočinku v místním kostele. Barokní stavbu založil na základech vypáleného středověkého chrámu proslulý hrabě F. A. Špork. Po požáru v roce 1882 byl kostel klasicistně přestavěn a byla přistavěna věž. Co však činí toto místo skutečně výjimečným, je jeho role významného duchovního centra v 18. století.

Kniha zázraků (jedná se o starší verzi, později byla vytvořena ještě navazující kniha) obsahuje podrobné záznamy o různých případech uzdravení, každý je pečlivě zdokumentován, nechybí ani svědecká potvrzení současníků. Pro tehdejší obyvatele představovalo i menší zlepšení zdravotního stavu zázrak, který byl přičítán nadpřirozené moci Panny Marie. Součástí rukopisu je také rozsáhlý seznam votivních darů, které věřící věnovali jako poděkování za své uzdravení.

Zvláště překvapivé je zjištění silné vazby mezi Heřmanicemi a obyvateli Krkonoš, a to z české i slezské strany. Množství zaznamenaných případů uzdravení totiž jasně ukazuje, že Heřmanice byly nejen významným duchovním centrem jak pro hradecký a rychnovský kraj, ale ve velké míře i pro celou oblast Krkonoš. Možná zde alespoň okrajově rezonovala návaznost heřmanických zázraků na domovinu alpských dřevařů působících od 16. století v Krkonoších, Mariazell se totiž nachází v rakouských Alpách.

Některé zaznamenané případy uzdravení, jako například náhlé prozření slepců, se z dnešního pohledu zdají být těžko uvěřitelné. Jako badatel pouze přijímám tyto záznamy tak, jak byly zapsány, s vědomím, že tehdejší vnímání zázraků bylo odlišné od našeho současného pohledu. Heřmanice představují pozoruhodný příklad kdysi významného duchovního centra, které je dnes takřka zapomenuto.

Následující přepis úplného seznamu zázraků a všech votivních darů nám poskytuje jedinečný vhled do života a křesťanské víry lidí v 18. století. Rozhodl jsem se zpřístupnit tyto záznamy širší veřejnosti, aby dosud skryté duchovní dědictví neupadlo zcela v zapomnění, i když jeho poselství může být pro současného člověka obtížně uchopitelné. Moje práce s knihou zázraků nepředstavuje historický výzkum, je pouze a jen snahou o zachování a lepší pochopení duchovního odkazu našich předků. V rukopisu je poměrně hodně osobních jmen a názvů obcí silně zkomoleno. Přes veškerou snahu nebylo možné na několika místech určit zcela přesvědčivě obec, ze které uzdravený pocházel. Takové místo buď uvádím s otazníkem a nechávám název v původní formě, nebo zapisuji pravděpodobný český název a doplňuji otazník. Stejně postupuji u osobních jmen. V seznamu votivních darů jsem pro lepší přehled použil vlastní pořadové číslování, ale neřešil jsem přiřazování darů k jednotlivým zázrakům, což jinak originální rukopis přes drobné nepřesnosti umožňuje.

Kniha není jen soupisem zázraků a darů, ale obsahuje i poměrně podrobné zápisy o historii Heřmanic a Jaroměře. Často jsou zde citováni Beckovský a Balbín, ale tyto zápisy nebyly předmětem mého zájmu. Soustředil jsem se jen na zázraky a dary s nimi spojené. Připomeňme si nejprve fascinující historii, která heřmanickému fenoménu předcházela.