Blog krkonošského hoteliéra

KAREL POLÍVKA

VŠÍM, ČÍM CHTĚL JSEM BÝT, BYL BYCH RÁD

Čtu si často o životech slavných lidí. Dokonce je to první oddělení, které v knihkupectví navštěvuji. Fascinuje mě, jak ti lidé věděli, čím chtějí

být. Nemluvím tedy o úplném dětství. Tam je to často ovlivněno momentálními zájmy. Naše dcera tak postupně už chtěla být doktorkou (podle televizního seriálu pro děti Doktorka Plyšáková), zpěvačkou

(Kája a Bambuláček) a učitelkou (paní učitelka Anetka ze školky). Furt lepší, než kdyby chtěla být králíkem (Bing). Mluvím spíš o dospívání.

A je pravdou, že ačkoliv mám oddělení životopisů v knihkupectvích od Čech až po Moravu v malíčku, nikde jsem nenarazil na žádnou osobnost, která by chtěla být od mládí hoteliérem. Nebo hoteliérkou. Ani já.

Nejdřív jsem byl přesvědčený o tom, že budu sportovcem. Táta totiž sportovcem byl. Teda vlastně, i ve svých sedmdesáti osmi letech, sportovcem pořád je. Začal jsem hrát fotbal. Ale hned po prvním zápase mi maminka říkala, že nebylo poznat, za který tým hraji. Přitom jsme měli každý jiné dresy. Takže fotbalista ne. Začal jsem tedy hrát hokej. Po jednom prohraném buly jsem jel, uprostřed akce, nadšeně na střídačku našim sdělit, že mě puk trefil do masky. Takže hokej taky ne.

12. HOTELIÉR ZA VELKOU LOUŽÍ 2

ANEB JAKÉ JE BÝT

11. ZÁŘÍ 2001 V USA

Když jsem poprvé v životě letěl letadlem, bylo to rovnou až do New Yorku. Při pomalé jízdě po runwayi jsem nechápal, proč mě všichni před prvním startem varovali. Když jsme se pak rozjeli pořádně, pochopil jsem, že si člověk musí na tu rychlost zvyknout. Což se mi podařilo. Často jsem pak dokonce při startu i usnul. Třeba

při cestě do Varšavy, kdy se mi za jeden den podařilo navštívit pět evropských států. Vyrazil jsem z Brna, jel přes Bratislavu do Vídně na letiště a z něj letěl do Varšavy na pracovní schůzku. Zpět pak přes

Frankfurt do Vídně, Bratislavy a Brna. Pořádně jsem se vzbudil jen při obchodním jednání a při hledání zaparkovaného auta.

Když jsem byl v New Yorku podruhé, cítil jsem se už jako zkušený

Newyorčan. Hravě jsem zvládl odbavení i pasovou kontrolu, a je-

likož jsme si, s mou tehdejší dívkou, loni vydělali nějaké peníze, mohli jsme letět dál až do Minnesoty, kde nás čekala prázdninová brigáda v hotelovém resortu. Koupil jsem si tedy jejich sendvič

ZA OKNY PODIVNÁ POSTAVA POSTÁVÁ, PAN FRIES

Obvykle mi to dělají holky. Možná to znáte. Říkám tomu, že nade mnou „zavrátí oči“. Hned po tom doplní: „No jo, rádoby vtipnej, za každou cenu.“ Jo, jo, za každou cenu vtipný, to já holt jsem. Když se mě totiž někdo zeptá na název našeho piva, říkám: „To ti byl dlouhý a složitý proces. Musel jsem vzít v úvahu všechna pro a proti,

marketingově je vyhodnotit a pak rozhodnout. Takže mi to zabralo přesně jedenáct vteřin a Fries byl na světě.“ À propos, první zmínka o Friesových Boudách je ve Vrchlabském urbáři, kde je v roce 1676 připomínán Jiří Fries, jemuž zde bylo povoleno postavit boudu.

Když jsem na hory přišel, měl jsem za sebou deset let zkušeností práce s velkými českými, evropskými i světovými pivovary. Ale sám jsem pivo pouze pil, nikdy nevařil. Tak mi nezbývalo nic jiného než sehnat sládka. Jednoho mi doporučil Josef Krysl, který pivovar postavil. Sládek přijel. Z Prahy. Kdokoliv, kdo k nám přijede, přijede z jihu. Není to značení zeměpisné, ale spíše filozofické. I Honza totiž přijel, choval se a vypadal jako dítě Jižní Ameriky. Kdyby byl černý, mohl by být rovnou obsazen do filmu Kokosy na sněhu. Černý ale nebyl. Oblečený jako Jihoameričan ano. Před obecním úřadem jsme nasazovali řetězy.

Sládek na nás zmrzle koukal a říká: „Já bych vám moc rád pomohl, ale tohle fakt neumím.“ Dole v lomu jsme mu alespoň dali rukavice a čepici. Nic dalšího jsme s sebou neměli. Tipovali jsme, jak dlouho bude trvat, než nás poprosí o návštěvu jakéhokoliv obchodu s norskou módou. Nikomu ale tip nevyšel. Celých sedm let, co u nás byl, vystačil se svým hipstersko-jihoamerickým šatníkem. A pracovní morálkou. Když se pak do Prahy vrátil, trvalo mu půl roku, než si opět zvyknul na život. Třeba vstávat na určitý přesný čas do práce.

V těžkých časech koronaviru nám pivo zbylo. A ten zbytek by se pak už pod názvem „pivo“ nedal pít. Jen po úpravě, kterou by mnoho

30. DEN HOTELIÉRA V BLOGU HOTELIÉRA

Někdo ráno medituje. Někdo ráno cvičí. Někdo ráno medituje a cvičí. Někdo ráno nedělá nic. A já? Já ráno vstanu.

Kdybych psal román v devatenáctém století, vstával bych v něm na statku za ranního kuropění a větřík by čechral koruny stromů. Ale je století jednadvacáté. A jsem v Krkonoších. Ranní kuropění je většinou slejvák. Vzhledem k tomu, že bydlíme přímo pod střechou, tak hlasitý slejvák. Vítr nečechrá. Vítr fičí. Tak mohutně, že se střecha celá klepe a vrže. Vstávám za tmy. Ne že by mě povinnosti donutily začít dřív pracovat. Ne, mám to asi geneticky. Můj děda vstával denně ve čtyři a chodíval do sklárny. Bylo to po příjezdu spřátelených armád v roce 1968. Přestal tenkrát sklárnám ředitelovat a začal v nich hlídat elektrická maxima. A to se dělalo od brzkého rána.

Já se budím kolem půl páté. Holím si tvář žiletkou a hlavu strojkem.

Zdědil jsem totiž po dědovi nejen brzké vstávání, ale taky nedostatek vlasů. Zkoušel jsem si hlavu holit taky žiletkou, ale většinou jsem

se tím víc zjizvil, než zkrášlil. Měli jsme kuchaře, který sice skvěle vařil, ale zároveň i holdoval alkoholu. Večer po směně si vždycky posílil sebevědomí Becherovkou a vydal se konverzovat s hosty. Předtím si ale vždy oholil žiletkou hlavu, bohužel se stejným výsledkem, jako já. Oblepil tedy svá zranění toaletním papírem, který za ním vlál, vzal si džíny a tričko a vyrazil. Díky Becherovce už mu plynulá konverzace dělala nemalé problémy, tak většinou skončil na baru sám. A usnul.

Chodíval jsem taky ráno kontrolovat, jestli všichni kolegové, co snídaně připravují, vstali. Možná vypadám jako hnidopich, ale věřte, že se několikrát přihodilo, že jsem tam byl sám. Tedy, naštěstí se nestalo,