Vrchlabí - můj domov, dějiny a příběhy vysídlených německých obyvatel

Vrchlabí

VRCHLABÍ

Údaje o historii města uspořádal Wolfgang Fink

K přípravě následujícího příspěvku o vývoji města na horním Labi – Vrchlabí – posloužily především tyto prameny:

Franz Jos. Jirasek: Heimatkunde des Hohenelber Bezirkes, 1915

Hermann Hallwich: Gründung der Bergstadt Hohenelbe, 1882

Karl Schneider: Aus der 400jährigen Geschichte…, Festschrift 1933

Ernst Kröhn-Gießdorf: Streifzug durch die Geschichte…, Riesengebirgsheimat, Hefte der Jahre 1956 bis 1960

Josef Renner/Karl Schneider: Hohenelber Heimatbüchlein, 1949

Franz Proschwitzer: Chronik von Hohenelbe, 1914

Franz Schöbel: Die Herren v. Wrchlab, Riesengebirgsjahrbuch 1965

Ernst Kröhn: Gemeinde-Gedenkbuch der freien Bergstadt Hohenelbe

Gedenkbuch der Knabenvolks- und Bürgerschule 1938–44

ZA STARÝCH ČASŮ

„Na počátku města Vrchlabí byla dle dějepisce Dr. Hermanna Hallwicha cella, resp. pobočka kláštera na horním Labi založená kolem roku 1290. První osídlení obyvateli však sahá do ještě dřívějších časů.“ Těmito slovy popisuje Ernst Kröhn, poslední německý kronikář a úředník, ranou historii města Vrchlabí. Své početné historické spisy a povídky podepisoval jménem Ernst Kröhn-Gießdorf. Tento přídomek k příjmení používal cíleně, neboť „kde Labe prvně vstupuje z úzkého horského údolí do široké doliny, tam vznikla v neznámé době osada Gießdorf (Schneider). Ta sice v prvních listinách před rokem 1400 vystupuje pod slovanským jménem Wrchlab – coby obec s kostelem, na rozdíl od malého kláštera stejného jména (jenž pravděpodobně stával u Hostinného) – avšak vzhledem k překotně se rozvíjející důlní činnosti, která se tenkrát nacházela výlučně v německých rukách, se uchytilo německé označení Gießdorf.

Podle názvu Wrchlab, což znamená „na horním Labi“, se majitelé vesnice a jejího okolí pojmenovali „páni z Wrchlabu“. O jejich původu není nic známo, ale nejpozději od roku 1359 byli vlastníky či leníky skromné vsi. Poslední rytíř z Wrchlabu, Václav, je zmiňován roku 1530.

Když kolem roku 1414 začala loupežná tažení husitů, byl rozvoj oblasti super Albeam

na horním Labi – přerušen. Podle Proschwitzera zasáhl husitský teror Vrchlabsko v roce 1424: „3. března rozbil Žižka – vražedný vůdce táboritů, jak jej nazývá Hallwich –před Hostinným tábor a zaútočil na něj s obvyklou divokostí. Jeho útoky byly odraženy.

Když Žižka shledal, že proti městu nic nezmůže, spěchal si zchladit žáhu na mniších a jeptiškách. Zničil dva kláštery a rovněž srovnal se zemí obec Wrchlab (tenkrát se již jmenovala Gießdorf) i s kostelem a opevněním, takže roku 1424 Vrchlabí na dlouhou

Vrch labí

dobu mizí z historie. Husité vše, co dosvědčovalo vznik místa, tj. listiny, knihy apod., zničili,“ píše děkan Proschwitzer.

To potvrzuje i Schneider: „Vše je zničeno, hamry i vysoké pece. Tehdy uprchlo několik Němců, zachránili se v lesích. Udrželi svůj domov. Do měst a vesnic kolem hor se přistěhovala česká šlechta a noví majitelé. Oni však nedorostli nárokům doby. Po krátkém čase se hospodářsky i morálně zlomili a šlechtici přepadali a zabíjeli jeden druhého, až musely být části jejich těl odstraňovány z cest.“

Z čeho učitel dějepisu a archivář tak drastické detaily citoval, lze zjistit jen těžko. Franz Schöbel, jenž dobu „pánů z Wrchlabu na horním Labi a jejich potomky“ zkoumal, sice našel zprávy o nekonečných soudních přích v oněch neklidných desetiletích, ale nic o krvavých a tak brutálních násilných činech. Ano – je to už přes 500 let. Brzy poté obnovil „v oblasti pořádek Kryštof z Gendorfu, který přišel roku 1534 jako pán, jemuž patřilo celé území východních Čech s výjimkou Hostinného a Broumova. Gendorf přišel do Čech roku 1528, Ferdinand I. ho pověřil správou jáchymovské mincovny a učinil jej brzy poté pánem téměř celé země“ – píše Karl Schneider. A protože jeho líčení názorně popisuje tehdejší feudální dobu, budu Schneidera citovat i dále: „Jemu, Gendorfovi, je zrovna 33 roků. Jako statečný králův úředník provádí inspekci dolů v Čechách a rovněž ve Slezsku. Přitom se rozhlíží vpravo i vlevo a nabývá nejprve horní práva v Krkonoších (1533); všude tam, kde on a jeho dědicové budou chtít v Království českém na vlastním pozemku otevřít důl. Všechny úředníky může na těchto dolech sám jmenovat a dostává od podřízených dolů jako dávku třetinu vytěžené rudy, rovněž ale i třetinu roztaveného čistého stříbra a zlata. Na svých statcích pak může podle vlastního uvážení stavět vsi a města. Poddaní jsou mu povinováni poslušností. Za to jsou osvobozeni od jakéhokoli druhu daně. Pouze v nouzi nejvyšší můžou být tito lidé povoláni králem do vojenské služby a k odvodům dávek, avšak horní činnost tím nesmí utrpět žádné úhony.“

→ Kryštof z Gendorfu, nar. 1487 v Greifenbergu v Korutanech, zem. 1563 ve Vrchlabí (podle stříbrné medaile z roku 1549)

HORSKÉ MĚSTEČKO JMÉNEM VRCHLABÍ

Od Karla Schneidera se dovídáme následující:

„Už 12. března 1533 získal Gendorf panství Elbegebirge od Johanna Tetauera z Tetova za částku 3 750 kop českých grošů včetně veškerých privilegií, práv k užívání, svrchované nadvlády a patronátních práv a 6. října téhož roku obdržel královské potvrzení pro založení nového města, jež chtěl vystavět na místě zaniklé vsi Gießdorf

a které označuje jako Vrchlabí, město na horním Labi.“

Privilegia takového druhu byla tenkrát zemským pánem vydávána za věrné služby.

„Hrabata z hor, hrabě z Trutnova, to byly tituly úředníků, nikoliv to, co pozdější staletí těmito pojmy rozumí. Tato hrabata se nazývají podle pohoří, které je jejich správním územím, equites vrchlabienses. A tomuto pohoří (německy Gebirge) dává jméno řeka Labe/Elbe: jmenuje se Elbegebirge či Vrchlabe. Ještě začátkem 19. století se tento název používá, i když už ne pro celé pohoří, neboť pro něj se od 16. století vžil název Riesengebirge/Krkonoše.“

S povýšením na město obdrželo Vrchlabí znak, stejně jako právo používat pečeť v zelené barvě. Znak je tvořen štítem rozděleným na dvě části; v horním bílém poli jsou dvě zelené jedle, ve spodním červeném poli zkřížený mlátek a želízko. (Hallwich, resp. Proschwitzer)

Ze slavnostního sborníku k oslavě 400 let svobodného horního města Vrchlabí z roku

1933 cituji delší pasáže od Karla Schneidera, které stojí za přečtení: „Gendorf potřeboval pro své zakoupené panství centrum. Neboť po předlouhý čas nebylo na výšinách slyšet žádný zvon kostela, žádné údery sekyrou nenarušovaly ticho lesa, pouze bouře a stáří lámaly stromy. Les tehdy pronikal až do údolí, halil horské svahy a dral se přes potoky a divoké vody až do dolin. Nebyly žádné cesty, pouze ušlapané cestičky lovců a rolníků, které se podobaly pavučinám. Vše se muselo převážet na koni anebo přenášet pěšky. Nové město se mělo stát východiskem pro nový začátek. Tomu odpovídala tvořivost muže, jako byl právě Gendorf, jenž se hodil do století, kdy probíhala conquista, dobývání Ameriky. Pouze jemu, příteli krále, se mohlo podařit získat blízký Žacléř a samotný Trutnov. Jeho síla se projevila nejvýrazněji v jeho stavbách. Přestavěl starý hraběcí zámek v Trutnově, vylepšil poničené hradby tohoto města, vztyčil novou kostelní věž, zakryl městské věže, přivedl do města pitnou vodu a postaral se o to, aby mlýny na Úpě opět klapaly.

Úplně nově vzniká Vrchlabí, jeho vlastní město. Roku 1546 je zde dokončen nový zámek, mohutný příbytek mocného pána, který rozuměl své době a pokusil se ji ovládnout. Tenkrát byly kolem

Můj do mov

→ Nádherná kamna z roku 1545 na zámku Vrchlabí s citátem Friedricha Moudrého ze Saska, mecenáše a ochránce Martina Luthera: „Boží slovo zůstane na věky“

Vrch labí

zámku větší rybníky a přístup k němu umožňovaly pouze padací mosty. Z doby výstavby zámku se dochovala honosná kachlová kamna s citátem Friedricha Moudrého ze Saska, což byl mecenáš a ochránce Martina Luthera: ,Boží slovo zůstane na věky.‘ Gendorf byl, stejně jako ostatní páni v zemi, přívržencem Luthera. Jeho město potřebovalo nový kostel, neboť starý byl vypálenou ruinou. Nyní tedy bude znovu postaven. Okolo něj se nachází hřbitov. Kostel stojí uprostřed města mezi domy a stává se součástí celkového vzhledu města.“

Kröhn napočítal za rok 1557 kromě kostela, zámku a školy ještě „40 domů v řadě, pivovar, lázně a starobinec jako vlastnictví města“. Dále Schneider uvádí: „Počet lidí byl v tomto novém městě směšně malý. Za rok 1550 se dostaneme na 220 obyvatel. Ještě v roce 1600 jich je sotva 450. Tento počet pak přetrvává dlouhou dobu. Avšak důrazně je dbáno na obchod a řemesla, je známo, že se zde usídlili různí řemeslníci. Význam řemesel pro město je zřejmý, slouží i k zásobování vsí a k exportu. Pláteníci a soukeníci brzy zásobují velké obchodní domy v Norimberku. Kdo mohl tehdy tušit, že se lněná plátna z Vrchlabí stanou světovým obchodním zbožím již v 18. století a že Vrchlabí s tímto zbožím bude patřit do popředí ještě ve 20. století.“

Zpátky ke Kryštofovi z Gendorfu:

„6. srpna, v pátek před Vavřincem, odešel na věčnost pán z Vrchlabí, ve svém 66. roku života, a byl uložen do hrobky v nové kapli. Dědicové Gendorfa pokračovali v díle zakladatele města. Nový pán se jmenuje Mirschkowsky (mužští potomci nebyli). Vydělávalo se, město bylo bohaté. Vystavělo si první radnici naproti kostelu (1591).“

↑ První radnice. Budova stojí ještě dnes na náměstí před kostelem u vyústění Husovy ulice

VÝVOJ PO SMRTI GENDORFA

Vilém Miřkovský se coby protestant dostal během prvních roků náboženských rozmíšek, jež posléze dostaly název třicetiletá válka, do potíží a roku 1624 vrchlabské panství prodal Albrechtu z Valdštejna. Město na Labi tak bylo začleněno do frýdlantského vévodství a stalo se knížecím lénem. O toto území se neválčilo, „válečná vřava doléhala na jeho hranice pouze z dálky“ (Schneider). Valdštejn při svých válečných zakázkách myslel na svá města a podporoval jejich řemesla. A právě v této době ve Vrchlabí vznikla kovárna, v níž se vyráběly muškety a děla.

Vrch labí

SEDLÁKEM VE VRCHLABÍ: ZEMĚDĚLEC A VOZKA

Hory a podhůří dozajista nejsou ideální zemědělskou oblastí. A přesto byli sedláci z počátku 20. století ve Vrchlabí početně silně zastoupeni. Znalec tohoto povolání, jenž byl sám po celý svůj život sedlákem, vypočítává jmenovitě na 30 selských usedlostí, k tomu pak ještě „mnoho malých dvorů“.

Willi Hollmann, syn Franze Hollmanna, sedlák u Stavidlového vrchu ve Vrchlabí, o tom podává detailní zprávu:

Zemědělství u nás v Krkonoších bylo provozováno jako dnešní ekologické zemědělství: rozmanité střídání plodin, hodně jetele a trávy. Hnojilo se převážně hnojem a močůvkou, zřídka průmyslovými hnojivy. Práci značně ztěžovaly příkré svahy. Mnoho věcí se muselo namáhavě vytahovat do kopce. Využít strojní mechanizaci šlo pouze v málo případech. K tomu se přidávala kamenitá půda. Bohaté srážky a slunečné jižní svahy nevýhody horské krajiny částečně zmírňovaly. Slabé sklizně byly pouze v suchých létech. Velkou roli hrál do roku 1945 chov dobytka na loukách, který dnes z krajiny hodně zmizel. Každý „chalupník“, jak byli nazýváni nejmenší sedláci, měl jednu či dvě krávy nebo voly a několik koz. Augustiniánský klášter si až do začátku druhé světové války vydržoval své vlastní krávy, k tomu děvečku a pacholka, který při bohoslužbách šlapal na měchy varhan. Práci na poli dělal Franz Gottstein, jenž byl zodpovědný i za přepravu členů řádu. Prior Schuster se osobně staral o klášterní hospodářství.

Výnos ze zemědělství hodně početným rodinám k obživě často nestačil. Sedláci si tedy museli přivydělávat, museli jezdit s povozy. Se svými spřeženími převáželi dřevo, často šesti- a čtyřmetrové klády do pil nebo na nádraží, popřípadě dřevo do továren na papír pana Eichmanna či Dixe. Překladiště dřeva ležela převážně podél horního toku Labe,

↑ P. Schuster, Prior

↑ Franz Gottstein

od Dívčích lávek ve Špindlerově Mlýně až po Labskou soutěsku; také v Hořejším Vrchlabí na místě zvaném „an der Lände“ (tam přistávaly klády posílané po Labi).

Selskými povozy se dovážel i vápenec z lomů u Hříběcích Bud do Kratzerova závodu, který se nacházel mezi nádražím a Šibeničním vrchem. Jiní vozkové přiváželi vápenec z Černého Dolu do Rennerovy vápenky ve Vrchlabí.

Továrny ve městě a v okolí byly neustále odkázány na dodávky uhlí. To často znamenalo dlouhé cesty pro sedláky a jejich koně. Když si například Nettelova továrna na papír na Tabulových Boudách objednala uhlí a vozka poté cestou zpět musel odvézt výrobky továrny na nádraží, znamenalo to pro něj celodenní jízdu.

Domácnostem vozili uhlí obchodníci s uhlím převážně sami. I oni vlastnili mnoho dobrých spřežení: Schubert, Kober, Ritter, Fink a další. I samotné továrny, pivovar a rovněž stavební firmy měly hodně koní a vlastní vozový park. Vše, co dnes doveze náklaďák, muselo být tenkrát dovezeno povozem. Zapomenout nesmíme ani na početné drožky, jež v kočáře či na saních celoročně vozily cestující. I sedláci Gottstein a Hollmann ze Stavidlového vrchu takto vozili výletníky od dráhy do Špindlu či na Benecko. Každý z nich měl jeden kočár pro mimořádné příležitosti, např. svatby. A když bylo zapotřebí ještě třetího kočáru, zapřáhl i kočí z Quidenusova bělidla. Během let rostl podíl automobilů. Avšak za války, kdy byl nedostatek benzínu, došlo k znovuoživení povozů. V posledních letech války se často vytvořila dokonce celá kolona kočárů na silnici do Špindlerova Mlýna. Kočáry vozily návštěvníky zraněných vojáků od nádraží do lazaretů.

Můj do mov

↑ V tuto dobu byli žádáni o pomoc a „motivováni“ i sedláci na vejminku

Vlastní vozy a tažná zvířata měla i pošta. Stanicí na přepřahání pro poštu byl pověřen řezník Burkert, jenž měl svůj obchod vedle banky „Landwirtschaftlichen“. Úzkým průjezdem se vjelo na dvůr s dřevníkem a koňskou stájí. Tam byli ustájeni až tři koně. Když ještě neexistovaly autobusy, přepravovali se pasažéři i zásilky kočáry taženými koňmi; do

Vrch labí

Špindlerova Mlýna a Černého Dolu až do 30. let. Poštovní balíčky rozvážel příjemcům postilion Rücker se svým jednospřežením až do roku 1945.

Zemědělské nástroje, stroje i povozy se musely udržovat, koně okovat. K tomu bylo zapotřebí řemeslníků: kováře, koláře, sedláře. Sedlář neměl na starosti pouze jezdecká sedla, staral se o celý koňský postroj vč. polstrování a kožené střechy kočáru. Jeden z tohoto cechu to ve Vrchlabí dotáhl až na továrníka.

Naši sedláci nehráli v hospodářském životě města v žádném případě druhé housle. To bylo zřetelné o nedělích a svátcích a obzvláště při slavnostech a průvodech. Při nich se sedláci rádi prezentovali coby rovní s dobře situovanými měšťany. Jeden selský synek z Dolní Olešnice, Johannes Borth, coby děkan založil tradici velikonoční projížďky. Během ní přijížděli v neděli dopoledne na vyzdobených kočárech mladí sedláci a děvčata přes Stavidlový vrch dolů do města. Mezi nimi, rovněž na oři, i děkan. U kostela proběhla polní bohoslužba, roku 1938 naposledy.

↑ Hubertův spolek ve Vrchlabí spojoval obyvatele města i venkova. I sedláci vlastnili lesy a rádi v nich lovili

↑ Sedlák při sečení trávy. V pozadí žebřiňák a před ním jednoduchý žací stroj

↑ Křídlovým strojem / Flügelmaschine bylo obilí odkládáno na stranu v podobě velkých otepí. Vázáno bylo ještě ručně (1925 až 1935)

↑ Bindemäher / samovaz vázal již obilí motouzem automaticky (od roku 1935)

Můj do mov

↑ Na tomto snímku jsou zachyceny při práci tři generace z Gottsteinova dvora (1923). Text: Margarete Hanková, rozená Gottsteinová

↑ Masopustní úterý při mrazu 25 stupňů ↑ „Mí starší sourozenci v roce 1911, vždy 1 rok po sobě,“ napsala

k tomuto obrázku dcera Franze

Gottsteina Gretl

Můj do mov

↑ Mladí turneři 1904. „V roce 1967 z nich žil už pouze Karl Ther,“ napsal Josef Wolf. Ther se třemi dubovými listy

↑ „Veselá společnost na koupališti“ nazval Josef Wolf toto foto z doby kolem roku 1930.

Druhý zprava stojí čtenáři známý Oskar Kober

Vrch labí

↑ Bývalé koupaliště vedle sportovního hřiště na dnešní Žižkově ulici. Postavil ho Sportclub Hohenelbe

↑ Z archivu Krkonošského muzea v Marktoberdorfu, složka SC Hohenelbe Josefa Wolfa, Riesengebirgs-Turngau (Krkonošská turnerská župa) a sportovní archiv

„Deutscher Sport Klub (D. S. K.) Hohenelbe“

Můj do mov

↑ Těžká atletika (kolem roku 1930)

Zápasník s věncem je Josef Wolf, druhý zprava v civilu je mistr zápasník Ferdinand Meißner Fotografie a text: Sportovní archiv Josefa Wolfa

↑ Mužstvo šermířů

Pravděpodobně o 10 let starší snímek. Fotografie a text: Sportovní archiv Josefa Wolfa

Vrch labí

↑ Tělocvična německého Svazu turnerů 1937. Stará pohlednice

K tomu fotografie z roku 1936, kterou mi před mnoha lety zaslala Gretl Hanková, dcera Franze Gottsteina. Její vysvětlení:

„Jsou to turneři. Vozkou je pan Anton Schreier (Landwirtschaftliche Kasse /Zemědělská pojišťovna/), vsedě spolu s bratrem Adolfem (náčelníci), vestoje pan Knittel, pan Kuhn (Sparkasse /Spořitelna/). Mezi skupinou ještě pan Reil a vestoje pan Walter Zirm. Jména těch mladších neznám. Koně a vůz poskytl můj otec. Náklad na voze je základní kámen k vrchlabské tělocvičně, přivážený právě přímo z lomu.“

„Brzy po konci války v roce 1918 mohl rozvíjet svou bohatou činnost jako profesor kreslení a matematiky na gymnáziu ve Vrchlabí a na této škole působil až do hořkého konce druhé světové války.“

Toto napsal Dr. Karl Fischer roku 1956 v rámci vzpomínky na svého učitelského kolegu.

Svědectví jeho umělecké tvorby, zápůjčky z Vrchlabí i ze soukromých sbírek v Německu, byly k vidění na výstavě v Marktoberdorfu během jubilejních dnů „50 let kmotrovství Vrchlabanů“ v září 2007.

Můj do mov

Vrch labí

↑ Benno Dlouhy: Zámek ve Vrchlabí

Můj do mov

↑ Roku 1858 postaveno jako Wernerovo bělidlo: Schreiberova továrna v Hořejším Vrchlabí

↑ Vrchlabí kolem roku 1900: Waltherova továrna, zámek a radnice