Jabka z borovice

Jabka z borovice

Monika Hojná

S láskou

všem, kdo se mnou prožívají život

Zvedá se zpěvné ptactvo Samy náhle větve plodné jabloně

dychtivé těchto lapků

Ještě je svědí

škrábance ptačích drápků

I.

Vítr se opírá do vysokého topolu a ten lehce vzdychá a odhazuje suché větve na střechu domu a na dvůr. Padají na boudu Aranovi. Pes je zvyklý, jeho velké bílé chlupaté tělo sebou jen lehce poškubává ve spánku. Žena se vzbudila

svíraná představou, jak topol padá na barák. Ta žena je moje máma.

Nejpřísnější máma na Borovici, řekli o ní kluci ze sousedství. Možná mají pravdu. Jednou jsme se se sestrou hádaly, která bude luxovat, tedy spíš která nebude luxovat, až mi přiletěla taková, že mi tekla krev z nosu. Opravdu jednou, výjimečně. Ale ona se hlavně snaží být spravedlivá. Nenadržovat ani mně, ani mé mladší sestře. Od dětství si v sobě nese nespravedlnost, že musela doma všechno zvládat, zatímco její o pět let mladší bratr nemusel dělat nic.

Kdyby se větru opravdu podařilo topol skácet, a ještě k tomu směrem na dům, dolehl by na stodolu, chlív a dosáhl by i k našemu pokojíčku, kde se sestrou spíme.

Kdoví, možná i k ložnici rodičů a dál. Mohl by poškodit střechu natolik, že by se nám něco stalo? V mamčiných představách určitě. Bojí se a nemůže víc usnout. Už tolikrát tátovi svěřovala svoji obavu, ale on je v klidu, prostě to neřeší. Topol patří k našemu domovu. Při návratech domů první, co z celé naší osady vykoukne, je špička topolu. Našeho topolu. Vysadil ho snad prapraděda, kdoví. Zvláštně mi voní. Jeho tvrdé lesklé listy, jeho větvičky, jeho kmen, v němž je zaražený úchyt pro dlouhý řetěz omezující Arana v běhu do polí, dokud ho děda neodváže.

S bratrancem Mirkem a našimi mámami

Na mě je Aran velký, trochu se ho bojím. Je tu možná víc doma než já, narodila jsem se totiž až po něm. V zimě se ztrácí ve sněhu, splývá se sněhulákem a sněhulačkou, které táta staví pro mě a našeho bratrance Mirka. Moje sestra je v té době ještě prťavá, stejně jako Mirkův brácha. Mirek

k nám jezdí s rodiči každou sobotu. Je o rok starší než já i moji kamarádi Jindra s Vendou. Zneužívám výsadní

Mirkovo postavení k strašení kluků, když se dostáváme do bojových pozic. Třeba při dohadování, kdo první vleze do kurníku pro vejce a kdo první si vejcem hodí do sloupu elektrického vedení. „Až přijede Mirek, pošlu ho na vás,“ zahrozím a kluci se opravdu stáhnou. Ale většinou toho není třeba. Naše síly jsou poměrně vyrovnané. A máme se rádi. Jinak by si se mnou přece kluci nehráli na mámu s tátou.

Znáte pocit, když jste převlečení do „domácího“, tedy do kousavých blůz po prasestřenicích, ve kterých běháte po venku? Měly jsme se sestrou červené upnuté ke krku, vzadu na zip, co do svých zoubků chytal vlasy. Říkaly jsme jim kajdy.

II.

V rohu dvorku u králíkáren mám svoji domácnost pod otevřeným nebem. Je tu stůl z prken, lavice, na stole obměňuju v láhvi od piva kytku z kopretin, zvonečků, řebříčku a jedovatého žlutého pryskyřníku, kterým máme zaplevelený palouk. Prý proto, že má moc kyselou půdu.

Vím, že tuhle rostlinu nemám jíst, ale je hezká. A králíkům nevadí. V plecháčku vařím oběd z vody, písku, kamínků, zvu svého muže, nejčastěji Jindru, ať se nají, abychom pak mohli vyjet s kočárkem na procházku. Jindra si sedne na lavici, pohrabe se v jídle, já do kočárku položím medvěda

Ferbáska a vyjíždíme škvárovou cestou nahoru ke schránce a pak po asfaltce dál, až ke zbořeništi, kde končí řádka domů a otevírá se pole.

Zbořeniště nás láká svou tajuplností. Přímo do jeho nitra vyrážíme samozřejmě bez kočárku, v jiných rolích. V tu

chvíli se stáváme průzkumníky, obvykle my tři starší, tedy já s Jindrou a Vendou, ale někdy se spojíme i s mladší partou, Olou, Petříkem a Jiříkem, našimi malými sourozenci.

Dům na kraji Borovice vyhořel ještě v dobách, kdy se žilo