Cesty Vlachů

Mysterium Antonia z Florencie

Cesty Vlachů Kniha_CESTY VLACHU_potah_TISK.indd 1

Cesty Vlachů Mysterium Antonia z Florencie

Středověké rukopisy z počátků osídlování Krkonoš, Jizerských hor, Lužických hor a Jeseníků

Otto Štemberka, Pavel Zahradník

3.11.2022 16:41:21

Za zlatem do hor Již několik dní se na vrcholcích hor a náhorních plošinách povalovaly husté, těžké mraky. Bylo vidět sotva na pár metrů, ani ne tam, kam bys kamenem dohodil. Nevál bohužel ani žádný vítr, který by šedavou masu mraků roztrhal.

I přes velmi omezenou viditelnost mířili dva muži k Bílé louce obtěžkáni naditými cestovními vaky. Starší z nich měl k pasu připevněný špičák a rýžovací pánev. Nebylo pochyb, že se jedná o vlacha hledajícího v Krkonoších zlato a drahé kameny. Jeho větrem ošlehaná tvář, široká jizva na čele a zasmušilý pohled prozrazovaly, že muž nemá ve zvyku uhýbat od svých záměrů.

Na mladším muži byla na první pohled zřejmá únava. Prospektorské náčiní sice neměl, ale i jeho cestovní vak byl naditý. Šel s hlavou mírně sklopenou a pohledem očí bezděčně směroval každý krok. Byl zadumaný a celou dobu tiše přemýšlel o svých věcech.

Na první pohled bylo zřejmé, že oba muži, přestože putují krajinou spolu, k sobě nepatří.

Vzájemně se poznali teprve nedávno, při náhodném setkání v jednom hostinci v Jelení Hoře.

Starší muž oslovil mladšího jako první. Ukázalo se, že má před sebou studenta studujícího ve

8

Wittenbergu na kněze. Jmenoval se Bernhard a vyprávěl, že se chce vydat do hor, aby byl co nejblíže Bohu a aby zde i v jednotlivostech poznával velkolepé dílo boží. Mluvil především o neznámých kamenech a vzácných horských rostlinách. Starší muž se představil jako Ottfried a Bernhardovi nabídl, že ho na vrcholky hor doprovodí, protože tam byl již mnohokrát a zná tam i sebemenší pěšinu. Bernhard přikývl, a tak začala jejich společná pouť.

Nyní si oba razili cestu skrz hustou kleč a temná opona mraků jim bránila v hledání schůdnější cesty. Včera večer sice konečně dorazili na vrcholky hor, ale celou noc byli nuceni strávit v dešti. Luční boudu, o které jim vyprávěli v Jelení Hoře, hledali marně.

S přibývající únavou dostával Bernhard čím dál větší strach. Už třetího dne stoupání od řeky zvané Kamenná pochopil, že Ottfried nemá stejné cíle jako on. S nepříjemnými pocity sledoval Ottfrieda, jak stále cosi hledá v potrhaných listech malé knížky, jak pátrá po zvláštních znameních na stromech a skalách, jak si lehá na zem a s nastraženým uchem naslouchá tajemství jejích hlubin.

Pohled na Jelení Horu

(August Friedrich Tittel, 1782–1816)

Zpátky se však Bernhardovi už nechtělo.

Věřil, že zde nahoře přece jen vysvitne slunce a on se bude moci konečně věnovat svému pozorování.

V neustálém dešti a mlze postupovali již osm dní. Jejich cesta vedla hustým lesem, prodírali se křovím a překračovali obrovské kameny.

Pod skalnatým převisem za celou dobu svého putování nocovali pouze jednou. „Pane! Už nemohu dál,“ přerušil Bernhard dlouhé mlčení. „Zkuste ještě kousek jít. Již brzy se musíme z této sloty dostat. Brzy bychom měli narazit na vysokou horu. Tam se zastavíme a důkladně si odpočineme,“ povzbuzoval vlach svého společníka. „Kdybychom už alespoň prošli tou nekonečnou klečí a bažinou! Opravdu si již potřebuji odpočinout,“ hlásil nesměle Bernhard. „Když myslíte, že to pak půjde lépe, pojďte sem.

Je tu kousek travnatého palouku, dost velkého pro nás pro oba a není tu žádná bažina.“ Bernhard z posledních sil došel Ottfrieda, zcela vyčerpán usedl na trávu a rychle ze zad shodil těžké břemeno. „Vypadáte opravdu velmi unaveně! Ale počkejte, až si dopřejete pořádný doušek z mé lahve a alespoň krátký spánek. To Vás postaví na nohy.“ I on chvatně shodil svůj vak, rozvázal ho a po krátkém šátrání z něj vytáhl dřevěnou lahev, kterou podal Bernhardovi. „Napijte se, je to pití od mého přítele z Krumhübbelu (Karpacz), které mi věnoval na cestu. Co takový laborant uvaří, to

až zázračně pomůže.“ Ale protože vysílený Bernhard na lahev nedosáhl, přisunul mu ji k ústům Ottfried a vpravil do něj několik kapek tajemného nápoje. Bernhard záhy ulehnul, jako by byl mrtev. „Měl by si pořádně odpočinout,“ zabručel starý vlach a pokusil se mladému vyzout těžké, vlhké boty. „Nemohu ho tu nechat. Určitě ho ještě budu potřebovat. Vyzná se v kamenech lépe než já. Musíme společně dojít do údolí Úpy. Musíme!“ Poté si sedl na pytel, vytáhl opět malou knížku, zkontroloval odpočívajícího muže a znovu a znovu pročítal důležité pasáže rukopisu: “Běž na polední stranu k hoře, kterou nazývají Obří a tady najdeš velkou skálu, podle níž vede cesta do údolí Úpy. Pamatuj, že je velmi nebezpečné po ní jít. Pokud tam přesto chceš jít, vezmi s sebou jednoho dobrého a věrného společníka.“ „To jsem přesně udělal,“ zamumlal pro sebe starý vlach. „Dosvědčuji,“ četl lačně Ottfried dál, „na své čisté svědomí, že jsem tu našel kousky ryzího zlata velké jako vlašské ořechy. Čím výše stoupla voda, tím více zlata jsem našel.“ Ottfriedovi bylo jasné, že přišel v pravý čas.

Vždyť před osmi dny voda vystoupala tak, že výš by to už ani nešlo. Voda vylitá z koryt patrně přikryla území, kde by bylo zbytečné zlato hledat.

Vlach děkoval Bohu za to, že byl vybaven těmito zprávami, ale další zápisky mu dělaly vrásky na čele. „Stoupat do hor na patřičná místa musíš za jasného počasí a ve správný čas, pokud prší, jsi ztracen se všemi, kteří tě doprovázejí.“

Pohled na Sněžku

(August Friedrich Tittel, 1782–1816)

9

10

„Ne! Nechci zahynout, dokud nenajdu zlato.

Tolik jsem se modlil a tolikrát se zpovídal ze svých hříchů. Musím to zlato najít.“ Vylekaný Ottfried chvatně vstal a začal se bezhlavě prodírat kupředu, do neznáma. Napíchl se bolestivě na uschlou větev, což ho vrátilo do skutečnosti. Bylo mu jasné, že včera, když se drápal vzhůru přes skály, zabloudil. Odbočil příliš brzy, a i když vstoupil do divokého údolí, nebylo to údolí Úpy. Znovu se mu vybavilo, s jak velkými obtížemi procházeli s Bernhardem podél vody celé údolí a když si mysleli, že už jsou bezpečně na konci cesty, zjevily se jim tajemné mužské bytosti. Vlach ani chvíli nepochyboval, že se jedná o ďáblovo sémě, černí mágové, které svým záměrem přivolali. Bernhard chtěl na muže promluvit, ale Ottfried ho stáhl do křoví a rychle s ním ustupoval do hlubin lesa. Snad se tím vyhnuli další nepřízni osudu. A poté znovu lopotně vystoupali až na Bílou louku. Když konečně došli na náhorní plošinu, Bernhard se vyčerpáním zhroutil, takže dnes ráno bylo velmi těžké přimět společníka k další cestě.

S těmito vzpomínkami se Ottfried dál prodíral pichlavou klečí, ale stále se mu nedařilo najít vyhlídku, která by mu usnadnila orientaci.

Za chvíli uvěřil, že s ním provedl šibalský vtip sám horský duch Rybrcoul. „Jestli mi však bude v patách, může mě zavést do hlubokých rašelinišť, kde najdu místo lesklého zlata bídnou smrt.“ Znovu se mu vybavila slova: „Když prší, jsi ztracen se všemi, kteří jsou s tebou.“ Zmocnila se ho nefalšovaná hrůza. Vždyť má přeci sebou čestného mládence, božího učence. Když ne on, tak Bernhard je jistě tím, kdo s čistým srdcem jedině může spatřit to království. Při těchto myšlenkách se Ottfried ještě chvíli prodíral vpřed.

Od travnatého místa, kde spal Bernhard, mohl být vzdálen na délku střely z kuše. Najednou se mu zdálo, že mlha přece jen poněkud prořídla a před ním se rozprostřelo obrovské rašeliniště.

Z měkké hmoty trčely mrtvé pahýly kořenů a na hladině ležely kůry zbavené větve. Vlacha napadlo, že by byl schopen díky těmto větvím přeskákat rašeliniště až tam, kde tušil Obří horu. Jenže vzápětí si uvědomil, že tu není sám a že pokud chce opravdu najít zlato, musí se vrátit pro společníka. Vždyť u sebe nemá ani nezbytné nářadí.

Obrátil se tedy nazpátek a podle polámaných větví se vrátil až na palouček, kde se právě Bernhard probíral ze svého spánku. Když unaveně otevíral oči, přistoupil k němu vlach a nadšeně zvolal: „Vyhráli jsme Bernharde! Našel jsem cestu z této motanice. Vstávej, štěstí už na nás mává!“ „Ach, kdybychom už byli venku z těchto nekonečných hor. Nepatřičně jsem pokoušel pána Boha,“ řekl mladý muž. „Ty jsi ho pokoušel? Vždyť

díky Tobě nás od počátku našeho putování doprovází a ochraňuje. Zítra ráno konečně najdeme zlato, které jsem šel hledat. Ty jsi můj věrný společník.

I díky tomu najdu, co hledám“. „Vy byste ho opravdu chtěl najít? A mně je přitom na duši i po těle tak, jako bych tu v horách měl najít smrt.“ „Prosím, příteli, nemluvte o smrti! Vrátíme se domů obtěžkáni zlatem. Zkuste hledat se mnou. Sotva na vzdálenost dostřelu z kuše končí les a začíná rašeliniště.

Jakmile ho přejdeme, staneme před Obří horou, na jejímž svahu se zatřpytí vytoužené zlato. Tam nás potká štěstí. Musíme ho najít,“ nadšeně promlouval starý vlach. „Dnešní den už je ztracený, ale zítra ráno vyjde slunce a my budeme navždy pryč z vrcholků hor, vím to,“ pokračoval. „Ano, slunce, kéž by už vyšlo slunce. Toužím po něm,“ řekl Bernhard. „Napijte se, příteli. To pití vám pomohlo ke spánku, ale teď vám pomůže zpět na nohy. Laboranti z Krummhübelu se svým lektvarem vysmívají smrti i čertu. Znají tajné receptury, ale zlato přesto nenašli. To čeká na nás,“ dodal starý.

Oba se napili a pojedli chléb se sýrem, upravili si pláště a vyrazili kupředu. Před cestou se však upřímně pomodlili k Bohu. Jednomu modlitba dávala naději, druhému sílu.

Po chvíli dorazili k velkému rašeliništi, právě v okamžiku, kdy silný poryv větru na chvíli rozptýlil mračna, a před oběma hledači se v nevelké vzdálenosti začala rýsovat veliká hora.

Starý vykřikl radostí: „Podívej, Bernharde, před námi je Obří hora! A na jejím svahu začíná údolí Úpy, které jsem hledal. Vyhráli jsme. Najdeme zlaté valouny velké jako vlašské ořechy!“ Bernhard však po všech zkušenostech se starým vlachem již ničemu nevěřil a dával to Ottfriedovi hlasitě najevo. „Mlč!“ hřímal starý na Bernharda a zlostně pokračoval: „Nezakřikni naše blížící se štěstí.

Musíme využít dobré viditelnosti a přejít přes nebezpečnou planinu.“ Oba pak skákali z jedné větve na druhou, jako by je poháněli nějací dobří duchové. Ani jednou naštěstí nepřešlápli a noha se nezanořila do temného bahna. Po nějakém čase ucítili konečně pevnou půdu pod nohama. Ottfried objal Bernharda a děkoval Bohu, že mu do cesty poslal právě jeho.

Půdu teď pokrývala suchá tráva, nízká a povadlá. Vlach se hnal vzhůru do kopce, ale Bernhard správně odhadl, že jejich dnešní putování se chýlí k závěru. Navíc opět začala houstnout mlha, i když zdaleka ne tolik jako v předešlých dnech.

Byla velká naděje na obrat počasí. Starý v tom viděl příznivé znamení. „Dnes tedy ještě usnu jako chudý muž, ale zítra už jako bohatý!“ šeptal sám pro sebe. Nestačili sice rozdělat oheň, ale přesto se na noc dobře připravili. Oba brzy velmi tvrdě

usnuli a spali až do rána, i když v noci opět přišel silný déšť. Ráno však z temnoty vycházelo rudé slunce a oba poutníci spatřili, že se nenachází na Obří hoře, ale přímo naproti ní. Mezi vrcholem, na kterém stáli, a Obří horou se rozkládalo údolí, v kterém se ještě povalovaly zbytky včerejších mračen. Hrůza jimi otřásla, když přehlédli bažinatou planinu, kterou včera bez újmy přešli.

Bernhard padl na kolena a děkoval Bohu za to, že při nich celou dobu stál. Starý vlach však začal hořekovat, že opět nejsou na svahu Obří hory a že do údolí Úpy je stále ještě daleko. „K vašemu zlatu je blíž, než si myslíte,“ pronesl Bernhard a k velkému úžasu starého vlacha pokračoval. „V jedné staré knížce jsem četl, že zlato se nachází právě naproti Obří hoře ve skalnatém podloží.“ Starý vlach nevěřícně zíral na mladíka a vzápětí spustil litanii, že člověk, který mu za nemalý peníz prodal svoje ručně psané poznatky, byl nejspíš šejdíř. „Bernharde, vy jistě víte více než já sám, ale jste si svým tvrzením opravdu jistý?“ „Zcela jistě a také tam bylo vytištěno, že v údolí Úpy byly nalezeny kostry lidí svírající ve zpráchnivělých rukách váčky plné zlata.“ Když slyšel vlach hovořit Bernharda o tištěné zprávě, došlo mu, že nálezy, o nichž jeho přítel hovoří, musí být velmi staré a že zlato těchto nebožáků už dávno někdo odnesl. Ale kdo? „Kdo odnesl to zlato, nevím,“ pronesl Bernhard. „Mě se to však vůbec netýká. Moje zlato je tam – “ a ukázal rukou směrem na sluneční kotouč. „Jen chudí jsou blahoslavení,“ pronesl mladík.

Mezi oběma poutníky se rozhořela prudká hádka. Vlach nedokázal pochopit, že mladík s ním šel na tak riskantní cestu jen proto, aby velebil boží dílo. Přitom nejevil žádný strach z mocného strážce a ducha hor, z Rybrcoula.

Stále si ve skrytu duše myslel, že mladík nakonec přece jen přizná, že i jeho zajímá zlato. Vlacha by sem nahoru nic jiného nedostalo. Vlach se začal mladému a jeho bezmezné víře v Boha vysmívat. Mladý však trval na svém a byl přesvědčen, že Bůh je provází po celou dobu putování. Po delší době se však vášnivá debata uklidnila, když oba pochopili, že ten druhý si bude stát za svým. Zlatem bylo pro každého úplně něco jiného. Přesto se nakonec vlach odvážil Bernharda znovu zeptat, jestli by mu s hledáním jeho zlata nepomohl. „Rád, ale jestli ho najdeme, ponechte si prosím ten nález v naprosté tichosti jen pro sebe.“ Vzápětí se vlach prudce přiblížil k Bernhardovi a nervózním hlasem pronesl: „Doufám, že se mi můj nález nechystáte začarovat! Vím, že hodně znáte a umíte! Ale jestli to uděláte...,“ vykřikl Ottfried a divoce zvedl ruce nad hlavu, jako by chtěl svého průvodce udeřit do hlavy. Bernhard se však

nenechal vyvést z míry a ubezpečil vlacha, že mu o bohatství vůbec nejde a že vše co nalezne, si může opravdu ponechat pro sebe. Nebyl si však úplně jistý, že se mu podařilo chamtivého vlacha přesvědčit. Ten chvíli vyčkával, protože mu bylo jasné, že další průběh cesty bude řídit mladý.

A skutečně, pod Bernhardovým vedením vyrazili. Tam, kam je povede pomocná ruka božské sluneční záře. Přestože se tomu Ottfried vysmíval, začali společně sestupovat do údolí. Nejprve vyrazili na sever, krátce nato se odklonili na jihozápad. Kupodivu jim žádná kleč nepřekážela v pohybu, a tak sice mlčky, ale poměrně svižně postupovali vpřed. „Vidím, že Vás laborantovo pití velmi posílilo,“ vzal si Ottfried slovo. „Jsou to ďábelští muži.

Znají snad všechny byliny, dobré i špatné i takové, které člověka omámí.“ Bernhard však vůbec neodpovídal a díval se k horizontu, aby neztratil směr putování. Ostatně Ottfriedova přítomnost mu dnes byla obzvláště protivná. Ale překonal se a dál pozoroval krajinu před sebou. V dálce se rozprostíral český les, který odsud ještě nikdy nespatřil, a také se mu zdálo, že v dálce spatřil jakousi kostelní věž.

V širokém okolí byli jen oni dva a Bernhard věřil, že je ve spojení s Bohem, který je neomylně vede. Jeho myšlenky se čím dál více vztahovaly k Bohu. Náhle se Ottfried sklonil k zemi a sebral velký černý kámen. „Tady, podívejte, Bernharde!

Tento černý kámen! Jsem si jist, že obsahuje zlato!

Vás skutečně vede Bůh, to je jasné! A mně dnes konečně dovolí najít zlato!“ „Když Bůh bude chtít, oba nás přivede ke zlatu a dovolí nám je nalézt. Povede nás mnohem bezpečněji než Vaše drobná knížečka, ve které si pokradmu čtete.“ „Cože? Knížka? Vy jste mě tajně pozoroval!

A pak že neusilujete o můj poklad! Dejte si na mě pozor!“ vztekal se stařec. Podobné výstupy se ještě několikrát opakovaly a nedůvěra starého vlacha vůči Bernhardovi stále stoupala. Marné byly sentence o blahoslavených chudých, vlach si neuměl představit zhola nic, co by člověka donutilo šplhat do vysokých hor, a navíc v tak šíleném počasí, kromě zlata. Konečně se Bernhard začal spolehlivě orientovat v terénu a oznámil starému, že brzy dojdou do Modrého dolu. To ho však ještě více rozdráždilo, protože si uvědomil, že mladý to tu zná daleko lépe a že ho snadno obejde. Bernhardovi se v poznané krajině kráčelo lehce a nic nedbal vlachových stesků, že odežene duchy hlídající zlato i s jejich poklady. Uběhlo několik hodin, když oba muži dorazili na dno Modrého dolu. Slunce stálo vysoko nad hlavou a před nimi pramenil potůček, který tekl dál do hlubiny úpského údolí.

11

Přepis a překlad Wroclawské vlašské knížky Přepis Wroclawské vlašské knížky je pořízen z originálu s přihlédnutím k přepisu, který pořídil Wolfgang Jungandreas, jenž je publikován v knize Das älteste schlesische Walenbuch z roku 1938 na stranách 1–5. K tomuto postupu nás vedla především skutečnost, že dnes je již text na řadě míst značně poškozen a jeho přepis pouze na základě originálu by byl neúplný a torzovitý, což by přineslo další obtíže při jeho překladu.

V žádném případě nedošlo k pouhému převzetí již publikované edice, ale konečná podoba naší edice je značně upravena.

Text byl editován podle obecných zásad pro přepis rukopisů. Každá strana rukopisu tvoří jednu stranu přepisu. Jednotlivé řádky jsou číslovány pro snadnější orientaci (očíslován je každý pátý řádek). Časté zkratky v textu jsou ohraničeny hranatými závorkami [-]. Méně časté doplňky a vyznačení nejasností jsou v kulatých závorkách (-). Přepis zkratek byl proveden

22

rovněž podle edice Wolfganga Jungandrease, který se u zakončení rozhodl zpravidla pro -en, -er nebo -es. Často je zkráceno slovo und na un.

Uvnitř slova zkratky znamenají především vynechání písmen -n- a -m-, popřípadě písmene e.

Méně často je pak vynecháno -er- a -or-. V textu se objevují i řecká písmena α a ϶ jako značky pro zlato a stříbro.

V překladu pak byly ponechány vlastní jména v němčině v podobě, jak jsou zaznamenána v rukopisu. Jejich současný ekvivalent, pokud se ho podařilo dohledat, byl uveden v poznámce pod čarou. V poznámkách pod čarou jsou dále uvedeny připomínky k překladu. Překlad na mnoha místech působí neobratně, to je však dáno snahou o jeho věrnost.

Autoři nemají v úmyslu předložit čtenáři zcela vědeckou edici a překlad, přesto se snažili při zpracování tohoto textu o co největší věrnost.

[2r] 1

5

10

15

20

25

30

XVI registrum Das ist eyn registir off den meysen grund, mercke is gar Ebin!

In dem name[n] gotis, ame[n]! Ich, anthoni[us] wale, vor melde gote zcu lobe, manchem arme[n] zcu trosste vn[d] meyn[er] zele zcu seligkeyt: weme sey[n] mud, hercze vn[d] begyr stehet noch gutte vn[d] noch ere, der froge noch eyner stad, dy heysset dy sytte, vn[d] vorbas off ey[n] dorff, daz heyssit waltirsdorff, vn[d] snecke[n]dorff, vnd[e] fort uff fuitisdorff, vnde gehe zcu dem tolen steyne de[n] wegk, der so get kegin Ruckirsdorff, vnd von den tolin steyne off dy hoe heyde durch eynen grunt. vn[d] der grund leyt keygen der cleyne[n] heyd[e]. de wert ir gehen durch ey[n] fichtigk, durch ey[n] wind gebirge. vnd[e] wen ir durch daz wint gebirge komet, So w[er]t ir findin den valin stey[n]. do ist an gehawen ey[n] bischoff. So gehe de[n]ne off dy rechte hant keygen dem mittage wol ey[n] gewe[n]de, zo w[ir]t dir zcu kome[n] ey[n] grund, der ist nicht langk. do wirstu sehen off der hde des grundis eyne[n] bom. der ist alzo gestalt vnd[e] hot eyne[n] ast gleychir weyse, alzo eyn[er] hette eynen[n] arm aus gestracket. do habe ich, anthonius wale, groß gut vndir behaldin, daz sich wol mochtin

XVI Ukazatel Toto je ukazatel k údolí Meysen2, a proto si to dobře pamatuj!

Ve jménu Božím, amen! Já, Antonius Wale, zpravuji ke chvále Boží, mnohým ubohým pro potěšení a mé duši pro věčnou blaženost: když to musí být, srdci a přání nestojí [v cestě] ani bohatství, ani čest. Pak se ptej po městě, které se jmenuje Sytte3.

A před ním na jednu ves, která se jmenuje Waltirsdorf4, a Schneckendorff5 a dále také na Fuitisdorf a jdi cestou k Tollensteinu6, která vede okolo Ruckirsdorfu7, a od Tollensteinu nahoru k vysokému křoví skrz jedno údolí.

A to údolí leží naproti nízkému křoví.

Zde pak půjdete skrz malý smrkový lesík a skrz větrné hory. A když projdete ty větrné hory, najdete kámen, na kterém je vytesán biskup. Tak tedy jdi vpravo kolem něho nahoru, směrem na jih, asi jeden den chůze.

Objeví se před tebou jedno údolí, které není dlouhé. Tady uvidíš nad vrcholem údolí strom. Vypadá jako postava a má jednu větev, která je napřažená jako paže. Tady jsem já, Antonius Wale, získal velké jmění. Že toho mohlo být asi

23

24

25

[2v] 1 hondirt von neren, weme is got bescheret hette. vnd[e] stehet och yn dem grunde eyn bom, der ist geschaffin alzo ey[n] armbrost flussel. vnd[e] do leyt 5 och vil guttis vndir begrabin. vnd[e] so sullit ir den grund dirkenne[n] bey eyne[m] sulchin wor tczeychin: Ist daz, daz ir dor eyn komit, zo sehe eyn[er] den and[e]rn an. so seyt ir allir bloe 10 gestald vor grossim gute vn[d] swefil. d[er] do yn dem grunde ist, der wirt find[en] moes alzo tyff, daz her wil wene[n], her welde dor ynne vorsincken.

Zo tut daz moß wegk mit de[n]hendin 15 vn[d] mit den fussin, zo w[er]t ir find[en] eyne[n] weyssin sant, vn[d] yn dem weyss[e]n sande wol eyn[er] halb[e]n elen tyff zo w[er]t ir find[en] perlin alzo dy erbis groß vn[d] gold alzo dy snelle kewlen 20 lengelicht. vn[d] daz ist daz rechte wor tczeychen. vn[d] der grund ist geschaffin ad[er] gestalt alzo eyn schiff. we[n] ich, antho[nius] wale, von den gnod[en] gotis gutis genugk 25 habe an flossirn vn[d] an dorffern vn[d] darff sey[n] do ny[m]me hol[e]n. Wyl abir do ymant zcu dem schöberleyn gehen, So gehe dese halbe dy rothe hyde vn[d] sich den tolen30 stey[n] an czu dem torme. vn[d] wen du wirst sehe[n] czu eyne[m] fenstir ey[n] vn[d] czu dem and[e]rn fenstir a

26

pro stovky z nich, jimž to Bůh dopřál. V tom údolí také stojí strom, který je vzdálen od říčky asi na dostřel z kuše. A tady také leží pohřbeno velké bohatství. A tak byste měli rozeznat údolí podle takového znamení. To je tak, že když tam vejdete, vidí jeden druhého. Také se můžete všichni zbláznit, jak velké je to bohatství. Ten, kdo je v údolí, najde tady hluboký mech.

Kdo by tu chtěl získat jmění, mohl by se tady i utopit.

Proto odstraňte ten mech pryč rukama a nohama. Pak najdete bílý písek. A v tom bílém písku asi půl lokte hluboko najdete perly velké jako hrášek a podlouhlé zlato jako palice.

To je to pravé znamení. A to údolí je podobné lodi. Když jsem já, hledač Antonius Wale, z milosti Boží odnesl z říček a vesnic dostatek bohatství a směl jsem si to vzít. Pokud by někdo chtěl jít k Schöberleynu8 měl by se dát z této strany k červenému křoví a uvidí věž Tolensteynu. Když se podíváš jedním oknem dovnitř a druhým oknem

[3r] 1 aus, zo sich dich v[m]mbe wol eyne[n] armbrost schoß, zo wirstu sehen eyn kley[n] bergeley[n]. dor auß flewst ey[n] wess[er]leyn vor holin. Dor 5 ynne findistu cleyne goldeley[n] alzo dy wicken groß, Alzo daz du sy magist mit gusseln geraffin. vn[d] seyn och yn dem flosse Forellen vn[d] golt. Daz weschsit alzo dy 10 finger vn[d] stehet dy forn. vn[d] wer do hen gehen wil adir such[en], der sal sich alzo dor zcu bereytin, daz her alle recht tuhen sal gleych[er] weyse, alzo eyn[er] sterbin sulde,vn[d] 15 sal ij tage fastin zcu wass[er] vn[d] czu brothe, ehe her gehe[n] wil, vn[d] yn den drittin tage gehe her yn dem name[n] dez almechtigin got[es]. wen dy do metenandir gehe[n] wel20 lin, dy sullin en andir glewben vn[d] getrawen vn[d] gewer seyn, zo wirt sy d[der] allemechtige got berotin vn[d] ir horen. P a u l u s S e q u i t u r a l i u d C e r t i s s i m u [m] R e g i s t [r u m].

25 Item wiltu Golt vn[d] edel steyne find[en], Zo gehe obir dy steyne[n] brucke dy bey de[m] molken Hause obir den bober get. Do gehe den bobir abe off dem lande ad[er] ubir off der seytin kege[n] de[m] golt berge 30 wert, daz du ko[m]mestvor eynes gebawres hoff. der heyssit hinck fuss do gehe abe an dem bobir. do flewst

ven, rozhlédni se kolem asi na vzdálenost jednoho dostřelu z kuše.

Uvidíš malou horu. Tam odtud teče říčka z jeskyně. Tam uvnitř najdeš malé zlatinky, velké jako zrna vikve, kdybys je chtěl přečistit odlévaním. A v této vodě jsou také pstruzi a zlato. To je ve tvaru prstu a vytváří jakoby kapradí.

A kdo tam ale chce jít nebo hledat, ten by se na to tedy měl připravit. A všichni by měli správně udělat všechno stejným způsobem, jinak by tedy mohli zemřít. Měli by mít dostatek vody a chleba, než se tam vydají. Vydej se tam třetí den ve jménu všemohoucího Boha. Kdyby tam s tebou někdo chtěl jít, měli byste si vzájemně důvěřovat, být odvážní a spolehliví. Tak vás bude všemohoucí Bůh ochraňovat a poslouchat vás.

Paulus Následuje další jistý ukazatel.

Ačkoliv jestli chceš najít zlato a drahé kameny, tak jdi přes kamenný most, a cesta vede ke stavení, kde se dojí dobytek, nad Bobrem9. Tak jdi podél Bobru po [suché] zemi nebo cestou stranou směrem ke Goldbergu10, čímž přijdeš k selskému statku, který se nazývá Hinckfuß11 [Pajda, Kulha]. Ale odtud jdi podél Bobru. Tady teče

27

28

29

Tolštejnská vlašská knížka

56

Mezi mnoha starými a cennými knihami starosty obce Quitkau (Kvítkov, obec v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji) se nacházela i malá knížečka, v níž je velmi obšírně popsáno, kde a jakým způsobem lze získat velký poklad. Následuje doslovný přepis: „Vše pro největší boží slávu a čest! Toto je pravdivý, skutečný a důkladný popis cesty k velkému pokladu a k pramenu zlata, který se nachází nedaleko hory a hradu Tolštejn, v takzvaném Míšeňském (někdy též Sýkorčím) údolí. Dočteš se tu, jakým způsobem se může k tomuto pokladu dostat každý věrný křesťan. Můj milý Němče, nemohu opomenout, že jsem u tebe zažil tolik dobrých skutků, a to v době, kdy jsem k Tobě přišel z pro Tebe tak vzdálených vlašských zemí, abych se tu na onen poklad důkladně vyptal. A poté abych přinesl pravdu i praktické zkušenosti o tom místě, abych podrobně popsal cestu a znamení, která Tě dovedou k cíli. Mohlo se to stát jenom proto, že mi milostivý a milosrdný Bůh prokázal tak velkou milost. Jenom s jeho pomocí jsem tento poklad mohl spatřit na vlastní oči a získat ho pro sebe.

Pozorně si všímej všech podrobností v mém popisu, kde jsem vše zachytil tak, jako bych putoval osobně s Tebou.

Nejdříve musíš dojít ke hradu Tolštejn. Obejdi hrad a až budeš v jeho zadní části, ohlédni se.

Po pravé ruce uvidíš keř staré vrby a nalevo stojí veliká jedle, na níž je vyryto hodně znamení. Přímo naproti mýtné bráně spatříš tři kříže. Pokud bys ale popisovanou jedli nebo keř tvrdé vrby nenašel, řiď se podle značek, které nalezneš vytesané do skal.

Pokud nenajdeš ani tyto značky, vydej se proti toku říčky po pravém břehu a měl bys dojít až ke starému mostu. V okolních skalách jsou opět značky, ale pokud je nenajdeš, musíš se vrátit zpět k hradu, ke stěně se dvěma okny. Odtud běž směrem z kopce a počítej si 6 000 kroků, až dojdeš k mlýnu a pile. Následuj odtékající vodu z náhonu tak dlouho, až dojdeš k soutoku s další říčkou. Tu sleduj až k mostu, kterému se říká Šlechtický. Odtud dojdeš do údolí, které se jmenuje Míšeňské nebo Sýkorčí.

Od výše řečeného mostu se však musíš držet při pravé straně. Budeš míjet jedli se značkou a dál budeš stoupat asi do poloviny kopce. Až dojdeš ke skále vysoké jako lidská postava, spatříš na ní různé četné značky a dokonce nápis „Tady žádný poklad není“. Ty však toho nápisu nedbej a kopej právě pod touto skálou. Nalezneš tu zelená zrna

o velikosti dýmkové hlavičky, ale z části i menší.

Vezmi je ke zlatníkovi, k němuž máš důvěru, ale neprodávej lacino, živil bys zlatníka, a ne sebe. Věř, že ta zrna mají velikou cenu. Od této skály se dej doleva a napočítej 600 kroků. Dojdeš ke třem jedlím, z nichž každá nese znamení tří křížů. Od nich postupuj ještě trochu výš doleva a poté uhni do strany. Lehni si na zem a naslouchej, až konečně uslyšíš zurčení vody pod mechem. Když odhrneš mech, najdeš zlato velké jako články prstů. Následuj tento malý potůček a po dalších 600 krocích, v místech, kde se na obzoru sbíhají vrcholy kopců, najdeš další skálu, na které jsou vytesána písmena C. L. A to je to pravé místo, kde nechal uvnitř skály vyrůst všemohoucí Pánbůh zlato tak prapodivným způsobem. Jasně poznáš, že do skály žádný vchod nevede, a proto budeš potřebovat kouzelný proutek, který ti otevře cestu dovnitř. K tomu proutku ti mohu sdělit hodně užitečných údajů.

Především jak a v který čas musí být proutek odříznut z keře. Budeš-li mít tedy proutek připraven, šlehni jím skálu ve jménu Nejsvětější Trojice. Skála se ti záhy otevře, a tak beze strachu vstup a běž ve tmě asi dvacet kroků. Ničeho se neboj, za chvíli vejdeš do světlé chodby a spatříš, co tu Bůh svou božskou mocí vytvořil. Na stěnách uvidíš vyobrazenou smrtku, která drží v pravé ruce svíci a v levé přesýpací hodiny. Také uvidíš lva s otevřenou tlamou a ukrutného psa, který vypadá jako živý. Nesmíš se bát, protože to jsou pouhé sochy, i když na pohled člověku velmi odporné. Až projdeš světlou chodbou, dojdeš k pootevřeným dveřím. Ty dveře otevři dokořán, ale s přimhouřenýma očima, které pomalu otevírej. Potom spatříš ke svému velkému údivu, jak ze stěn vytéká zlato a jak se ve skále rozrůstá. Vezmi si ho tolik, kolik potřebuješ, abys udržel dobré a bohabojné hospodářství. Nebuď lakomý, a nenech se přepadnout pýchou, tím bys urazil Boha. Pokud ty dveře otevřeš, ozve se velmi silné burácení a vřava. Bude se ti zdát, že se celý svět hroutí. Ale na to se neohlížej. Jedná se o pouhý lomoz, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Už při vstupu do Míšeňského údolí lze většinou zaslechnout hučení a jakýsi šum. Nenech se zmást a odradit, protože to jsou první předzvěsti Tvého budoucího štěstí. Pokud bys ale uslyšel něco zlého, musíš provést kouzlo, abys zlá sdělení zahnal. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého proneseš následující: „Creshtam, Sentam, Vebam Karo Factam Esf – Jesus im berat + Jesus Regnat

Mapa okolí Tolštejnu a Míšenské doliny

+ Jesus in berat berti Israel ber Kacauit lunirnry, Jesus in Laceti + Homo, factus Dei Sankti Miserere Nostram.“ Upozorňuji tě, že pokud budeš chtít jít hledat zmiňovaný Míšeňský důl, musíš předem vyslovit tato slova: „Vycházím ve jménu Boha, který všechno vidí a slyší, On ví, co je mým předsevzetím. Prosím, ochraňuj mne svojí všemocnou silou a mocí.“ Ubezpečuji tě, že pokud tato slova nevyslovíš, nenajdeš ani jedinou značku, ani žádný jiný ukazatel Tvé cesty. Těmito slovy budeš osvobozen také od klatby při vynášení své části pokladu. Nezapomeň na to, protože jinak by sis mohl zlomit vaz. Po provedení tohoto zaříkání však můžeš pokračovat ve své cestě. Avšak pamatuj, že od této doby jsi povinen pilně pomáhat chudým a utiskovaným. Proto i nadále žij v boží bázni a Bůh Tě bude navždy ochraňovat. Neber, prosím, tato má slova lehkovážně.

Dříve než se pustíš do díla, očisti se modlitbou, s opravdovou a upřímnou lítostí nad svými dosavadními i minulými hříchy. Abys byl usmířen s Bohem, milosrdným stvořitelem.

O Velikonocích se ti zjeví osoba, která tě přátelsky osloví. Ty však buď zdrženlivý, mlčenlivý a neotáčej se k ní čelem. Pozvedni svou mysl a duši k Bohu a ve svém srdci pros Boha o pomoc. Pak už nad Tebou takové osoby nebudou mít žádnou moc. Ony byly v dávnověku vyobcovány a dodnes

se snaží svést bohabojné lidi z jejich pravé cesty.

Bůh to připouští, protože ví, že ten, kdo by byl sveden, není hoden vytáhnout zlatý pramen. Udělal by s ním víc škody než užitku. Není dobré, aby měl každý člověk velký majetek. A je jistě mnoho takových, kteří pro majetek ztratí věčnou boží blaženost.

I proto Bůh dovolil, že byl tento poklad zaklet.

Roku 1345 nalezl tento zlatý pramen Johann Hermann z vlašské země a také on zde patrně prošel duchovní zkouškou.

V těch časech také přišlo oznámení od Jeho Papežské Svatosti, že se v Německu, konkrétně v Čechách, nachází velký zlatý pramen, který v takové velikosti už nebude nikdy v Německu nalezen. A byl míněn právě zlatý pramen ve výše jmenované Míšeňské dolině.

Jak už jsem sdělil, poklad může být vyzdvižen pouze díky uvedeným modlitbám. A proto jsem je přeložil do několika řečí. Udělal jsem to z křesťanské lásky k bližním. A udělal jsem také jedno památné znamení, protože jsem díky Tobě, německý dobrý pomocníku, obdržel určitý obnos za vykonání tohoto díla. Ještě ti chci sdělit, milý Němče, že k pokladu nechoď v nahodilé dny, ale chceš-li přemoci klatbu, přijdi v tyto dny: Velký pátek, Velikonoční svátek, Letnice a na sv. Jana.

Ale pokud bys ani v jednom z těchto dnů nemohl nalézt onen zlatý pramen, počkej až do

57

Na jedné nedaleké skále objevil Zdeněk Semerád znamení kříže, nad kterým je ještě vidět torzo nečitelného textu. Nejprve jsme nález vyhodnotili jako pomníček nějakého neštěstí, ale znamení je nelogicky vysoko od úpatí skály, snad aby bylo viditelné z větší vzdálenosti.

Je těžké stanovit, zda se jedná o vlašské znamení, ale už podle stupně velmi silného zvětrání lze odhadnout, že znamení bude značně staré. V pásmu okolních skal se žádné jiné znamení objevit nepodařilo. Pokračovali jsme směrem přes Zámecký vrch a Rolandovu vyhlídku, kde jsme prudce uhnuli směrem k údolí Úpy a poblíž vrcholového skalnatého hřibu na kótě 616 jsme našli na skalnatém výstupku znamení dvou obličejů, které se nachází i v Lehmannově přehledu vlašských značek. Navíc na horní ploše tohoto výstupku je patrný vysekaný ovál, silně připomínající obrys lidské stopy. Zdeněk Semerád si povšiml velmi zajímavé souvislosti. Podle jeho zjištění se obličeje dívají směrem k Rýchorám, kde je největší koncentrace zlatých důlních děl. Podle mapy

si vytipoval místo, kam hledí oči těchto obličejů a po průzkumu v terénu objevil ústí neznámé štoly, která je kupodivu zachycena na některých mapách a označována jako Jeskyňka. To už se opravdu nacházíme velmi blízko Bartova lesa u Sklenářovic, kde jsou v terénu dodnes vidět rozsáhlé terénní pozůstatky po těžbě zlata. S velkou dávkou opatrnosti vyslovujeme hypotézu, že zmíněné obličeje a obrys stopy (ta se objevuje jako vlašská značka i na slezské straně Krkonoš) by mohly být dosud nikde nepopsanými vlašskými značkami.

Putováním v okolí Trutnova prozatím opustíme nejstarší pergamenové zápisy cest ke kutištím a pozvolna přejdeme k druhé částí Antoniovy vlašské knížky, která je tvořena převážně alchymickými traktáty, ale i různými recepty na výrobu elixírů, či dokonce kamene mudrců.

Některé texty zasahují i do další tradiční vědy – astrologie. Ještě než se detailněji seznámíme s obsahem druhé části vlašské knihy, projdeme aspoň ve stručnosti obsah činnosti a částečně i symboliku středověkých alchymistů.

Dvě tváře nad Trutnovem

86

Na jedné z výprav do terénu v okolí Trutnova jsme narazili na zajímavé znamení. Jedná se o dvě tváře, které jsou vysekány do malé nenápadné boční skalky. Na její horní plošině je patrná i značka lidské stopy.

Dnes se přikláníme k názoru, že by se mohlo jednat o vlašská znamení. Na dalších fotografiích je patrný i značný stupeň zvětrání těchto znamení. (foto Otto Štemberka, 2014)

Detail hlavy

(foto Otto Štemberka, 2014)

87

Co z našeho bádání vyplývá?

Pro naši knihu jsme shromáždili velké množství dat. Nyní je namístě, abychom se pokusili vyvodit závěry, které z nich vyplývají, či uvést, jaký dojem v nás vzbuzují. Je téměř jisté, že naše domněnky budou doplněny nebo i vyvráceny, ale snažíme se co nejvíce opírat o zjištěná fakta. Posiluje nás přesvědčení, že v současnosti posouváme naše vědění o vlaších alespoň o kousek dál.

Datace a skutečné autorství nejstarší vlašské knihy

168

Všeobecně se tradovalo, že nejstarší záznamy Antoniovy vlašské knihy pocházejí z roku 1430 a poslední odkazuje k roku 1470. Je zřejmé, že tzv. ukazatel cest (první část knihy) je skutečně nejstarší, o čemž svědčí i použití pergamenu, zatímco druhá, alchymická část už je psaná na papíře. Přisuzovat nejstarší části letopočet 1430 je však opět zavádějící, protože žádný letopočet v této části souboru nenalezneme, a tak je jasné, že se vycházelo pouze z odhadu pozdějších badatelů. V druhé, alchymické části se u jednotlivých traktátů skutečně objevují letopočty, a to v rozmezí let 1439–1470. Můžeme tedy skutečně konstatovat, že kniha jako celek v té podobě, jak ji známe, vznikla až někdy po roce 1470.

Datování nejstarších zápisů pak logicky (i kvůli dodržované chronologii dalších zápisů) předřazujeme již zmíněnému roku 1439. Úplně přesnou dataci s přesností na rok však neznáme.

Neméně zajímavé otázky panují okolo autorství knihy. Také zde se přidržujeme dosavadní praxe a konvolut opět rozdělujeme na dvě části.

Po pečlivém prozkoumání textu v nejstarší části knihy nesdílíme názor jinak renomovaného badatele Karla Schneidera, který tvrdí, že se jedná o zápis několika písařů a dotyční museli být Němci, nikoliv Italové. Domníváme se naopak, že se vrací zpět do hry osobnost Antonia di Giovanni di ser Mattea z Florencie. Podle našeho názoru byl písař jeden a Antoniova znalost němčiny musela být již ve třicátých letech 15. století dokonalá.

Hypotéza, že se za Antoniem skrývá někdo jiný a jeho osobností se pouze zaštiťuje, aby zápisům dodal větší hodnověrnost, je sice teoreticky možná, ale jakýkoliv důkaz pro toto tvrzení chybí. Přikláníme se k názoru, že autorem (případně

spoluautorem) těchto zápisů byl ve skutečnosti sám Antonio. Nenašli jsme žádný věrohodný údaj, který by jeho autorství mohl zpochybnit.

Jinak se ovšem jeví situace v případě autorství druhé, alchymické části konvolutu. Ta podle letopočtů uvedených v jednotlivých traktátech vznikala od konce třicátých let 15. století až po zmíněný rok 1470. Naše úvahy zde zatím nelze opřít o žádné další prameny, nicméně se domníváme, že první traktáty alchymické části mohl k nejstarším zápisům přiřadit sám mistr Antonio. Určil tak budoucí ráz celého konvolutu.

Jako hornický odborník přicházel zcela jistě do styku s alchymisty a vše, co bylo pro něj důležité, přiřadil do knihy. Mohlo se to týkat i citací starověkých autorit, o kterých se v Antoniových dobách prakticky nepochybovalo. Pokud budeme zároveň předpokládat, že skutečné autorství Cesty spravedlivé v alchymii můžeme připsat Antoniovi (a my si myslíme, že ano), získáváme jasnou informaci, že v roce 1457 byl Antonio po smrti, a proto nemohl být tím, kdo vlašskou knihu, tak jak ji známe dnes, sestavil. Analogii nalézáme právě v pojednání Cesta spravedlivá, v němž pisatel sděluje, že je pouhým žákem Antonia a že knihu sepsal na základě sdělení svého mistra. Myslíme si, že podobně mohla vzniknout i druhá část wroclawské vlašské knihy. Mohl ji dokončit někdo z Antoniových spolupracovníků, ale spíše některý z žáků, jenž pokračoval v dosavadních intencích sestavování celého souboru.

Pokud je v českém prostředí roku 1457 Antonio označován svým žákem za velkého alchymického mistra, můžeme se domnívat, že znalosti hermetické vědy měl opravdu hluboké. A jeho vědomosti mohly pocházet z traktátů zahrnutých později do rukopisu vlašské knihy.

Vlaši a vlaši Jak už jsme si na některých místech povšimli, pojmenování prvních prospektorů vlaši či Vlaši je poněkud zavádějící. Dnes panuje všeobecná shoda v tom, že označení vlaši (s malým „v“ na začátku) znamená obecně hledače či (lépe) první prospektory. V Polsku jsou označováni pojmem Valoni, který odráží jejich tamější představu, že nejčastěji přicházeli z Belgie či Francie. K Valonům tam však přiřazují i hledače pocházející

Vlašské značky na polské straně Krkonoš

Pro nás je zajímavé především vyobrazení stop nedaleko hradu Chojník.

Shledáváme určitou podobu se značkou, kterou jsme nalezli u Trutnova. (zdroj: https://www.szklarskaporeba.pl/cz/o-sklarske-porube/historie/valoni-podivne-ale-pravdivepribehy.html)

z dnešní Itálie. Vlachem s velkým „V“ je pak myšlen Ital nebo v užším slova smyslu Benátčan.

Je nezpochybnitelné, že mezi lety 1300 až 1500 proudilo z dnešní Itálie do Čech, do Slezska, ale i třeba do Saska velké množství Vlachů, kteří zde významně ovlivnili svět obchodu, stavitelství, hornictví a finančnictví. V roce 1300, za vlády Václava II., byla italským konsorciem provedena česká mincovní reforma a zhruba od tohoto okamžiku je vliv Vlachů v našem prostředí stále přítomný. Jako Trutnovany nás v této souvislosti nepřestává zajímat verze vyprávění o založení města Trutnova lombardským stavitelem Cyno Lombardem, zachycená Simonem Hüttelem v jeho legendaristické Kronice o počátcích. Historický Cyno Lombardus byl totiž jedním z členů zmíněného finančního konsorcia, přičemž historická data jeho hypotetické působení v našem kraji rozhodně nevylučují.

Obraťme však naše úvahy o vlaších k hornické činnosti. Nezpochybňujeme, že vlaši přicházeli z různých koutů Evropy, ale Vlaši (tj.

Italové, Benátčané) mezi nimi patrně měli nejsilnější zastoupení. V historii Trutnova se sice uvádí fakt, že v roce 1511 přišli kopat na úpatí vrchu Chmelnice horníci z Míšně, ale samo o sobě to nemůžeme brát jako důkaz, že se jednalo o Němce. Mohlo se docela dobře jednat o vlachy pod vedením nějakého informovaného Vlacha, nebo dokonce o skupinu Vlachů, která předtím působila v Míšni. K této možnosti odkazuje analogie v Míšeňském údolí pod hradem Tolštejnem. To je sice s velkou pravděpodobností pojmenované po

Míšni, ale díky Antoniově vlašské knize bezpečně víme, že v něm hledali také Vlaši, včetně samotného Antonia. Ostatně i vlašská kniha uložená v Drážďanech jasně hovoří o příchodu a působení Vlachů v Sasku. Zdá se, že již v Antoniově době představovali vlaši národnostně pestrou skupinu, jak o tom vypráví i Schneiderova povídka z úvodu naší knihy. Zatímco byl z počátku italský původ vlachů zdůrazňován, později nastal pravý opak. Nemůžeme se zbavit dojmu, že badatele devatenáctého a první polovině dvacátého století k tomu vedly nejen romantické, ale i národovecké pohnutky. Naše kniha, aniž by to bylo jejím hlavním cílem, do značné míry rehabilituje význam Vlachů jako skutečně prvních prospektorů v českých horách.

Značky Díky nálezu originálu Antoniovy knihy se můžeme podrobněji vyjádřit i k otázce tzv. vlašských znamení. Je zajímavé, že v této nejstarší známé vlašské knize nenalezneme žádná jejich vyobrazení. Antonio sice některé zmiňuje, např. znamení biskupa, značky slunce a měsíce atd., ale nechává je bez dalšího komentáře. Jedna věc se zdá být zřejmá – tato znamení, vyrývaná do skal, netvořila nějaký ucelený systém nebo jakousi tajnou mluvu. Pokud vlaši přebírali alchymické značky, využívali je v jejich původním významu slunce – zlato, měsíc – stříbro apod. Ostatní značky patrně vznikaly nahodile a jejich význam byl srozumitelný pouze tomu, komu jejich autor

169

To nejlepší nakonec aneb k nově objevené podobě Rybrcoula

184

Když jsme uvedli, že v Antoniově vlašské knížce není ani zmínka o Rybrcoulovi, vyslovili jsme názor, že není radno věřit ani pozdějším opisům. Až příliš často obsahují záznamy, které bychom v originále patrně nenalezli. Obávali jsme se, že zmínky o Rybrcoulovi v opsaných textech vlašských knížek o skutečném stáří rybrcoulovských legend nic podstatného nevypovídají. Stará sentence však říká, že na mnoho věcí člověk přijde pouhým pozorováním, a tak musíme svůj názor poopravit.

Při pořádání obrazových příloh pro tuto knihu jsme si povšimli velmi důležitého detailu. Jedna ze dvou tabulí vlašských značek ze spisu Zpráva o Vlaších od Christiana Gottlieba Lehmanna (1764) obsahuje znamení doplněné popiskem „Rübezahlswohnung“, tj. Rybrcoulovo obydlí. Už to samo o sobě je velmi zajímavé, ale skutečné překvapení nastalo při přezkoumávání značek z tzv. Drážďanské vlašské knížky.

Ta byla, jak uvádí její doslovný opis z roku 1698, uchovávaný v Saském státním archivu, na základě starších předloh dokončena 13. února 1590. V digitální kopii tohoto opisu jsme nalezli i 28 překreslených vlašských značek. Jedna z nich je právě znamení, které dává Lehmann do souvislosti s Rübezahlem. Na tomto vyobrazení se však nachází text Reichberg či Reichburg. Jak tedy Lehmann přišel k textům jím zaznamenaných vyobrazení. Jsme přesvědčeni, že i on čerpal ze stejné předlohy a jen byl ve svém počínání pečlivější než opisovatel z roku 1698. Výmluvným důkazem je srovnávací tabulka, kterou vyhotovil Petr Kotyza a která srovnává znaky zakreslené Lehmannem se značkami z opisu z roku 1698 a také se znaky, které nejspíše odtud překreslil Johann Georg Grässe1.

Posledně jmenované lze běžně spatřit na mnoha internetových stránkách. Zajímavé je, že si dosud nikdo nepovšiml, že značky zachycené Lehmannem a značky z opisu z roku 1698 mají stejný původní zdroj, nejspíše tedy v Drážďanské vlašské knížce, jejíž originál je pro nás bohužel momentálně nezvěstný.

Tento objev se nám v dosavadním zkoumání Rybrcoulovy ikonografie jeví jako zcela zásadní. Uvedená podoba Rybrcoula byla tedy známa nejméně již v roce 1590 a vzhledem k proklamovanému stáří předloh Drážďanské vlašské knížky se možná díváme na vůbec nejstarší podobu známého horského ducha.

Samozřejmě je nám známo, že dosud nejstarší vyobrazení Rybrcoula (Rübezahla) pochází z proslulé mapy Martina Helwiga, vydané roku 1561, ale podoba toho „našeho“ může odkazovat k dobám ještě starším, do časů prvních prospektorů.

Toto vyobrazení není žádnou stylizací dnes populárního bájného gryfa, a dokonce nezobrazuje žádnou fyzickou podobu vůbec! Jeho tvůrce zobrazil ducha hor v podobě magického obrazce. Ten velmi připomíná charaktery andělů nebo démonů, jak je známe ze středověkých magických rukopisů. Legendy o magických obřadech starých prospektorů tím dostávají reálný podklad.

Pro ilustraci uveřejňujeme dva obrazce z pojednání Claviculae Salomonis (Praha: Trigon, 1990), které nesou určitou podobnost s uvedenými znameními. V prvním případě se jedná se o charakter anděla vládnoucího měsíci říjnu, v druhém jde o charakter Démona démonů. Netvrdíme, že tvůrce postupoval podle stejného rituálu, ale domníváme se, že pracoval na podobném principu. Musíme si uvědomit fakt, že ve středověku byl Rybrcoul považován prvotně za Ducha hor, který se do rozličných fyzických podob (obr, trpaslík, myslivec, zajíc atd.) pomocí svých magických schopností pouze převtěloval.

Co tyto obrazce představují? Jsou to vlastně iniciační pomůcky, které se ryly do kůry stromů nebo do skalních bloků a stávaly se prostředníkem v komunikaci mezi mágem a vyvolávanou nebo zaříkávanou bytostí. V našem případě šlo nejspíš o souhlas s vyzvednutím nerostného bohatství. Tyto zdánlivě nesrozumitelné čáry jsou ve skutečnosti originálním záznamem psychického rozpoložení operatéra, každý detail má hluboký význam a jedná se i o zhmotnění představy cílového objektu.

Abychom se ujistili ještě jednou o správnosti našich závěrů, požádali jsme Martina Stejskala, našeho předního odborníka na alchymii, o případné upřesnění: „Je to velmi zajímavé zjištění a já k tomu nemohu mnoho dodat. Měl-li bych se pokusit poněkud interpretovat samotnou značku ducha Rybrcoula, která je na obou vyobrazeních stejná, pak podle Piobbova Formuláře vysoké magie se jedná o pasivní horizontální princip, na jehož jednom konci spočívá trpný rovnoramenný kříž, zatímco druhý

konec je osazen činným trojzubcem. Zároveň je to podle magické klasifikace znamení dobrého ducha. Tomuto znamení předchází alfanumerický symbol, který lze číst buď jako 76 (zvláště v prvém případě), nebo jako 7C, jehož význam mi zůstává nejasný. Vše je posazeno uvnitř schematického nákresu (rovněž v obou případech téměř shodného), jímž je zkratkovité zobrazení domu s komínem spojeného s horou (patrně Sněžka), což myslím přesně vystihuje symbol jeho sídla i působiště.

Vlašská značka Rübezahlswohnung (Lehmann, 1764)

Vlašská značka der Reichberg

(Drážďanská vlašská knížka, 1590; podle Grässeho)

185