Prolog
Amálie byla obyčejná dívka z malé vesničky v malebné Murašické nížině. Každý se tam navzájem znal a lidé k sobě byli většinou laskaví. Okolo vsi se rozprostírala téměř netknutá, rozmanitá příroda. Amálka zbožňovala pohled, jež se nabízel, když stála na okraji lesa. Slunce tam každý den zapadalo v záplavě barev, od fialové až po ohnivě červenou, a ona to téměř každý den s úžasem sledovala. Lepší domov si ani nemohla představit.
Celý svůj život strávila právě v Chroustově, a vůbec jí to nevadilo. Naopak vždy s nadšením pomáhala svým rodičům, jak jen mohla. Plela záhonky, pletla košíky, sušila bylinky, a obzvlášť vynikala ve vyšívání a zavařování. Za celých šestnáct let svého života se ani jednou nesblížila s žádným chlapcem, pouze v raném dětství měla nejlepšího kamaráda ze sousedství. Jmenoval se Vašík. S ním vždycky celý den proskotačila na louce u nich za domem. Nejdřív si vždy vylezli na takový malý kopeček, který jim ulehčil cestu přes jejich dřevěný plot. Na druhé straně přeskočili tenký zurčící potůček a rázem se ocitli na veliké
louce, jež končila až téměř v nedohlednu. Skoro celý den na tam zářilo slunce a vrhalo na louku zlatavé odstíny. Z trávy vykukovaly úhledné kopretiny, něžné zvonky i hedvábný vlčí mák, a mezi jejich květy se honili všelijací motýlci. Od babočky přes bělásky až po překrásné modrásky. To byl pro Amálku s Vašíkem jejich soukromý ráj, místo, kam mohli jen oni dva.
Když však bylo Amálce deset let a Vašíkovi osm a půl, stala se hrozivá, osudová nehoda.
Ubohý chlapec vylezl na jeden ze stromů, protože tam zahlédl hrdliččí hnízdo a chtěl se na něj podívat zblízka. Vašek byl vždycky moc zvídavé dítě, všechno musel vidět, všemu musel porozumět – a to se mu, bohužel, tento den stalo osudným. Jedna z větví starého dubu se pod ním náhle zlomila a on velice ošklivě dopadl na zem. Amálka na nic nečekala a běžela do vsi pro lékaře, co jí nohy stačily.
Nejdřív se zdálo, že to nebude tak zlé, že se z toho Vašek dostane. Odnesli ho domů do postele a každý den k nim docházel pan doktor podávat mu své bylinkové preparáty. Vašíkův stav se však přes všechnu péči stále nelepšil.
Když začal své rodině odcházet před očima, bylo všem jasné, že záchrana není možná.
Jeho nejlepší kamarádka Amálka se s ním tenkrát šla naposledy rozloučit, byl to bezpochyby jeden z jejích nejsmutnějších dnů. Když se objevila na prahu jeho pokoje, nemohla zadržet slzy. Vypadal tak bezmocně a ztraceně, ani ji snad nevnímal. Jeho pohled byl prázdný, jako by už byl pryč. Pohladila ho po vlasech a zašeptala: „Sbohem, Vašíku. Doufám, že tam, kam odejdeš, budeš šťastný.“
Když Vašík zesnul, Amálku to zdrtilo a dlouhou dobu necítila nic než beznaděj. Její bezstarostné dětství touto událostí předčasně skončilo a i když měla v okolí kamarádek dost, nikdy už se s žádnou tolik nesblížila. Ale život šel dál, a Amálka také musela.
Nadále pomáhala rodičům s čím mohla, až dospěla do svých šestnácti let. To sama poznala, že by maminka s tatínkem byli rádi, kdyby si začala více všímat chlapců. Amálie byla jejich jediný potomek, žádné další dítě už se jim nenarodilo, a tak by ve svém hospodářství ocenili další mužské ruce.
Její tatínek Richard byl už přeci jen starší člověk. Byl sice stále čiperný, nechyběl mu elán ani kreativita, co se týkalo různých vylepšení jak u nich na zahradě, tak v jejich domečku.
Stávalo se však, že ho chytila záda a všechna těžká práce se musela odložit, a to často některé věci komplikovalo.
Amálka ale o chlapcích přemýšlet nechtěla.
Když šla s kamarádkami ze vsi do sousedního Kapradína na zábavu, motalo se kolem ní chlapců spoustu. Třeba Tomáš od Kvasničků, ten už dva roky dával dost okatě najevo, že by o Amálii měl zájem. Bylo mu čerstvě osmnáct a pracoval u svého otce jako kovář, peníze mu nescházely ani charakter. Ale Amálka ho vždy odmítala. Věděla, že na takové věci ještě není připravená. A ani na ně nemá čas – její pozornost totiž patřila něčemu docela jinému.
Amálčino tajemství se netýkalo ničeho jiného než bájných lesních víl. Poprvé je objevila měsíc po Vašíkově smrti. Tenkrát moc nešťastná bloumala sama po lese. Dělala to tak vždy, když se smutek zdál už nesnesitelným. Bylo právě pozdní červencové odpoledne a nad prašnými cestami, po kterých dívenka kráčela, se v horku tetelil vzduch. Amálka se ze všech sil snažila nemyslet na Vašíka a na to, co se mu přihodilo. Raději se pokoušela soustředit na okolní les: na voňavé jehličí, jež zde tvořilo pichlavý koberec, na pravidelné ťukání datla, na zajíčky
přebíhající hopsavě přes cestu. A někdy to fungovalo, jako by všechny její problémy na chvíli v náručí přírody zmizely. Tušila však, že jakmile dorazí domů, smutek se jistojistě vrátí.
Tady v lese, kde mezi stromy stále tančily sluneční paprsky, zvířátka si sháněla potravu, dozrávaly borůvky a štěbetali ptáčci, si Amálka začala uvědomovat, jak bezvýznamný byl vlastně její život, i život Vašíkův, a vlastně všech. Vašíkova smrt neznamená konec všeho, život vždycky poběží dál. A to ji zvláštním způsobem uklidnilo. Tato myšlenka zasela v její duši semínko smíření, které však nikdy nevyklíčilo naplno.
Jak si tak přemýšlela s hlavou v oblacích, zahlédla najednou, jak se cosi mihlo mezi jedlovými kmeny. Pomyslela si, že jde snad o nějaký závoj nebo rozvířené šaty, ale vypadalo to téměř průsvitně. Vydala se tím směrem a rázem ucítila cosi podobné doteku – ne fyzicky na sobě, ale spíš uvnitř, ve své duši. V tu chvíli zažila dokonalý klid. A poznala přítomnost něčeho dalšího. Někoho dalšího.
Ohlédla se a na pařezu tam seděla víla, ani na okamžik o tom Amálka nepochybovala.
Víla byla nádherná. Bledá, naprosto dokonalá pleť, špičatý nosík a sytě fialové šaty působící
vznešeným sametovým dojmem – Amálka stála naprosto očarovaná. Měla pocit, že se snad dívá na nějakou kouzelnou princeznu. Tmavé vlnité vlasy měla víla propletené pampeliškami a téměř dětinsky mávala ve vzduchu svýma bosýma, ladnýma nožkama. Dívala se na Amálii s tak upřímným úsměvem, že to dívce přišlo až nadpřirozené. Jako by z ní vycházelo samo slunce.
Dívenka k víle opatrně vykročila, trošku se bála, aby ji nevyplašila. „Ahoj,“ pozdravila a s úctou se uklonila. Ani si to neuvědomila, a také se usmívala. „Čemu vděčím za tvé zjevení?“ zeptala se se zcela upřímnou zvědavostí. Nikdo ji takové zdvořilosti neučil a samu sebe překvapovala, s jakou samozřejmostí ji napadají slova.
„Vítám tě, Amálie. Jen málo lidem se dostane šance vidět nás, víly. Vidím, že máš čistou duši a otevřenou mysl, jsi jedna z mála. Proto jsme se rozhodly ti ukázat. Od dnešního dne pokaždé, když půjdeš do lesa, uvidíš mne i další víly, které tu jsme. A kdykoli ti budeme ochotné pomoci. Nikdy nás už neztratíš,“ vysvětlila víla. „Já se jmenuji Rosalína. Jsem víla květin,“ dodala a podala Amálce ruku.
Dívka ručku přijala a ucítila, jak hedvábnou má víla pleť, bez jediné chybičky. Rosalína se zvedla z březového pařezu a lehce pobídla
Amálku, aby běžela s ní. Ale vlastně to nebyl běh, vždyť se téměř vznášela. Rosalína byla tak lehká, že nešlo ani poznat, zda se dotýká země, když běžela. Amálii za sebou vedla za ruku a ta se vílu snažila napodobovat. Ze začátku si připadala trochu neohrabaně, ale nakonec našla správný rytmus a cítila se lehká jako Rosalína, lehká jako pírko. Uvnitř věděla, že je to rituál. Že ji tímto přijaly.
Ten den usínala s klidem v duši, přestože měla o čem přemýšlet. V hlavě měla naprostý klid a mír. Od truchlení si dala přestávku, teď věřila, že je možné všechno. A že se s Vašíkem zase jednou uvidí.
