DIVÍ LIDÉ VL NY OSUD
J. A. Morningstar
Na nočním stolku vedle lůžka byl ledabyle pohozený náhrdelník. Řetízek pověšený přes rožek stolku, houpající se ve večerním vánku. Musel se mi v tom zmatku nějak vytratit. Naštěstí ho našli a přivezli. Pozorovala jsem jej z postele celé hodiny, dokud slunce nevystřídal měsíc.
Neodvážila jsem se odhadnout, kolik mohlo být hodin, když jsem se vzbudila s krůpějemi potu na tváři. Jednoduše jsem zůstala zírat do stropu a přemítat nad tím, co se vlastně stalo. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Vše se zdálo jako jeden bláznivý sen. Netušila jsem ani, jaká doba uběhla ode dne, kdy k nám nakráčeli strazari s rozkazem zatknout naši matku. Stalo se to náhle a nečekaně, hned ráno po ukončení oslav Svátku Prvorozených.
Vzpomínala jsem, jak jsme tu noc s Delair pozorovaly roje padajících hvězd, jež měly představovat Prvorozené, kteří se odpojili od Prvotvůrce, aby nám přinesli naději na spásu.
Ten samý medailonek, jenž se třpytil ve svitu měsíce a světla odrážejícího se z téměř roztopené svíce, donedávna patřil mé matce. Uprostřed zdobený můrou s roztaženými křidélky, jakožto znak rodu. I přes to všechno byl náhrdelník dost onošený, a tak můra mohla být snadno zaměněna za kterýkoliv jiný hmyz.
Svíce svým mihotavým plamínkem zároveň osvětlovala ramínko pověšené na klice, na němž se pyšnil nový večerní úbor. Látka byla protkaná krajkami nejvíce viditelnými okolo límce a krátkých rukávů. Šaty jako tyhle jsme si před tím, než nás
Debaron, náš otec, odvezl sem, nemohly dovolit. Musely jsme se na chvíli s matkou uskromnit, když se její manžel dozvěděl, že mě počala s Debaronem a ne s ním.
S tvářemi hořícími nedočkavostí vyzkoušet si obdržené oblečení jsem se vypotácela z lůžka a postavila se na nohy. Den se pomalu chýlil ke konci a zapadající slunce házelo na mléčně bílé chodby narůžovělé odlesky. To zde v Beyakesh mohlo znamenat jen
jediné - brzy se bude podávat večeře. A po mě se podle všeho chtělo, abych se taky ukázala.
Když jsem ale přenesla váhu na nohu, již mi k mému zjištění omotali obvazem, chodidlem mi projela ostrá bolest. Přece jen se mi to vše nezdálo. Nebyl to jen výplod mojí představivosti.
Naštěstí jsem zavrávorání ustála a dobelhala se ke dveřím s ramínkem.
Po delším zkoumání jsem na šatech našla přišpendlený strohý vzkaz. Byl napsaný ostře řezaným písmem až puntičkářsky dokonalým.
Oblékni si to a dostav se na večeři. Debaron se dnes chystá učinit projev. Nezpozdi se.
- B.
PS: Vybrala jsem je osobně.
Ne, že bych Bianou pohrdala. Byla to přeci jen matka mého drahého otce. Avšak v oblibě jsem ji stejně neměla. Nikdy jsem ji neviděla předvést sebemenší projev lásky. Ani té mateřské.
Vždyť i hrad předala svému synovi teprve před nedávnem. I nyní se poměrně dost míchá do řízení hradu. Vždy ji bavilo rozkazovat ostatním - předvším mně. K tomu všemu ji bavilo mě neustále opravovat. S radostí mě zahrnula každou poučkou, která ji jen mohla napadnout.
Sice jsem na nějakou večeři neměla ani pomyšlení, ale přesto jsem byla nadmíru zvědavá, co má otec za prohlášení. Jednoduše jsem si tu zvědavost nemohla odpustit. Navíc jsem potřebovala zjistit, jak je na tom Delair. Celé dny jsem totiž nevytáhla paty z pokoje.
Vzkaz jsem ze šatů opatrně strhla. Potom jsem se do nich neobratně nasoukala, jako nějaká porcelánová panenka. Nemohla jsem Bianě křivdit za její výběr, poněvadž mi světlá zelenkavá barva ladila s mýma olivovýma očima a světlými vlasy s měděnými odlesky.
Natáhla jsem se ještě pro zlatý, ošuntělý řetízek. Sama jsem si jej zapnula a matčin medailonek s můrou jsem si schovala do výstřihu. Neměla jsem v úmyslu vyvolat pozdvižení mezi ostatními, kdyby ten znak náhodou zahlédli. Jenže ten pocit studeného kovu na hrudi mě uklidňoval.
Jakmile jsme byla přichystaná, vyšla jsem z pokoje na chodbu.
Dlouhá chodba vedla dál do obývacího křídla, kde se nacházely pokoje jak pro mou rodinu, tak i pro důležité služebnictvo. Jako všechny ostatní chodby, větvící se skrz hrad jako kořeny stromů, byla i tato vystavěna ze stejného matně bílého materiálu, který lehce propouštěl sluneční světlo. Což mělo za příčinu, že stěny působily, jako by lehce zářily.
Zhluboka jsem se nadechla a rázně jsem sešla schody vytesané z měsíčního kamene. Dostala jsem se do velkého sálu, jenž byl podélně podepírán mohutnými mramorovými sloupy. Okolo sloupů bylo vyhloubeno koryto, jímž protékala průzračná voda.
Následovala jsem tu vodu, zatímco jsem se ohromeně rozhlížela po sále. Zapomněla jsem, Beyakesh jak může být okouzlující. Naposledy jsem tu byl jako malé dítě.
Kráčela jsem dál, dokud jsem se nedostavila před starobylé dveře vedoucí do jídelny. Byly zdobeny vlnitými ornamenty a rytinami vyobrazujícími fáze měsíce. Každý ze čtyř vyobrazených měsíců představoval jeden z Půlměsíčních ostrovů.
Posbírala jsem veškerou odvahu, co ve mně zbyla. Narovnala jsem se, zvedla bradu a zastrčila jsem si zbloudilý pramen vlasů za ucho. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem zabrala za kliku. Ocitla jsem se v hlučné jídelně. Byla přesně taková, jako před lety, kdy ž jsem tu na hradě byla naposledy. Vybavovala jsem si ji do posledního detailu.
Bílé jídelně vévodil masivní stolec z tmavého yazkridu. Ve světle laděném prostředí úplně vyčníval. Mému otci, Debaronovi, to nesmírně vadilo. Často se o tom s Bianou přel. Dokonce nazval stolec starožitností, což Bianu pěkně vytočilo. Tvrdil, že by
stolec i s dveřmi měl být dávno vyměněný, jen Biana se hádala, že je to prý rodinné dědictví.
Když jsem tam vstoupila, všichni v místnosti zmlkli a obrátili na mě své zraky, jako by vyčkávali pouze na můj příchod. Stolec byl, kromě ornamentů a jmenovek, posetý nejrůznějšími předkrmy všech barev a tvarů. Pravá královská hostina. A jedna z těch jmenovek patřila mně.
Všechny židle se zdály být obsazené. Tedy kromě jedné po otcově pravici, kde sedávala jeho drahá polovička, a druhé určené pro mou sestru, která se podle všeho dnes nedostaví. Poslední zbyla na mě. Přímo naproti Keyrovi, mému nevlastnímu bratrovi.
Biana s ušitrhajícím zavrzáním odsunula svou židli v protějším
čele stolce a vzpřímila se. Tenhle její přísný, ledově chladný pohled mi chyběl. Ani o rok nezestárla od doby, co jsem ji viděla naposledy. Díky svému útlému pasu a bujným, hnědým kadeřím vypadala o několik let mladší. Klidně mohla být má teta.
Vždy na mě byla velmi přísná, což si neodpustila ani dnes. Nemusela ani mluvit, aby mi vyhubovala za pozdní příchod. Její oči to udělaly za ni.
Debaron, na opačné straně stolce, také vstal. Na tváři mu utkvěl o něco přívětivější výraz. Byl doopravdy rád, že jsem vůbec dorazila. Přeci jen si pravděpodobně o mé nedochvilnosti myslel své.
“Vítej zpět v Beyakesh,” pronesl otec svým barytonem. “Jsme rádi, že jsi v rámci možností ve zdraví dorazila. Narozdíl od tvé sestry.”
Na místě jsem strnula. Najednou se spustila lavina otázek, na něž se mi zatím nedostávalo odpovědí. Kde je Delair? Co se s ní stalo? Přežila to?
Nejspíš si mého bezduchého pohledu musel všimnout, když urychleně opustil své místo, aby mě řádně přivítal a usadil.
Nahnul se k mému uchu, načež dodal o něco tišeji: “Neboj se, Delair je v pořádku. Je teď pod dohledem místního zdravotníka. Ztratila hodně krve, potřebuje si odpočinout.”
Bratr na mě pokynul hlavou, čímž chtěl naznačit, abych svého otce poslechla a poslušně se šla usadit. Více pozornosti jsem teď opravdu nepotřebovala. Proto jsem ho raději rychle uposlechla.
Propletla jsem se ke svému místu skrz sedící, mezi nimiž se nacházela nejen šlechta, ale i důležití provozní hradu. S dalším zavrzáním jsme se společně s Bianou a otcem usadili. Letmo jsem si prohlédla svou jmenovku, kde stálo zdobným písmem
Catarya.
Moje jméno.
Chybělo tam ale moje příjmení. Zvláštní.
Asi se stále ještě nerozhodli, zda mě otec do své rodiny přijme, když se z mojí matky stala vražedkyně.
Ačkoliv jsme s Keyrem nesdíleli stejnou matku, vždy mi připadal jako vlastní. Jediná útěcha a porozumění, které se mi při návštěvách Beyakesh naskytla. Vždy byl velmi pozorný. Taky byl v obličeji dost pohledný se svými vlnitými jemně blond vlasy a safírovýma očima. Nešlo si však nevšimnout, co všechno se na něm od posledně změnilo.
Ramena se mu rozšířila, podobně jako čelist. Jeho postava se taky zcela vytáhla a nepochybně nabral na svalech.
Jedním kývnutím a vřelým úsměvem jsme se pozdravili a on mi nabídl svou porci sladkých košíčků. Mé nejoblíbenější sladkosti, jíž jsem se nemohla nabažit. Keyr naopak sladké nesnášel. Vždy ho schraňoval pro mě. Byla to naše tajná věc.
“Pěkná práce, sestřičko. Delair má štěstí, že to přežila,” popíchl mě Elezio, můj starší nevlastní bratr. Byli si s Keyrem v obličeji tolik podobní, avšak v tolika věcech rozdílní. Elezio měl tmavší vlasy po otci a o dost drzejší povahu.
Jelikož z nich byl nejstarší, měl vše jednou zdědit. Což bych na otcově místě přehodnotila, poněvadž jeho vzdělání bylo na bodu mrazu. Na druhou stranu, nedalo se mu upřít, že v boji je bezkonkurenční.
Keyr protočil panenky, přesto jeho chování raději slovně nekomentoval. Nedovolil si mu vzdorovat, natož ho pokárat.
“Plánuješ tak zmrzačit i nás dva?” Elezio do mě nepřestával rýpat, přičemž si naplnil pusu košíčky, takže mu bylo rozumět jen každé druhé slovo. “Připomeň mi příště až s tebou někam pojedu kočárem, ať si nechám přistavit jeden sám pro sebe.”
“Elezio, nech laskavě Taryu najíst. Má za sebou dlouhou cestu,” zpražila ho Biana pohledem. Byla jedinou osobou, vůči níž měl respekt. Jedinou Bianu poslechl na slovo. Na hradě by se nenašel nikdo, kdo nemá z Biany hrůzu.
Elezio poslechl a s povzdechem se sesul do židle. Nakonec se s radostí vrátil zpět k přecpávání se jídlem nahromaděným na talíři před ním.
Zanedlouho se rozrazily postranní dveře ústící do kuchyně, z nichž se vyhrnuli kuchaři nesoucí ještě vroucí polévku. Všichni v sále se ponořili do debatování.
Když i Elezio odvrátil svou pozornost jinam, naklonila jsem se blíž ke Keyrovi. Chtěla jsem vyzvídat, jestli neví, co má náš milý tatík Debaron v plánu ohlásit.
“Celé mi to přijde nějaké divné. To haló a ty tajnosti - je to zvláštní. Co myslíš?” špitla jsem, nakloněná přes vrchovaté talíře dobrot.
Z jeho strany jsem se odpovědi nedočkala. Obvykle tak nemluvný nebýval. Vždy mi byl sto sdělit nejčerstvější drby.
Zopakovala jsem svou otázku, pro případ, že mi přes bavící se hosty nerozuměl. Napodruhé mu cuklo v koutku. Snažil se mi něco zatajit. Myslel si, že na to nepřijdu.
Naklonila jsem hlavu ve snaze prokouknout jeho taktiku. Zkoumala jsem jeho tvář, jestli mi neprozradí víc. Ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nic jsem z něho vyčíst nedokázala. Ve skrývání pocitů se stal opravdu dobrý.
Mezitím, co služební začali nalévat všem po jedné naběračce, nepovedlo se mi z Keyra vypáčit ani sebemenší kousíček důvodu k jeho tajnůstkářství. Elezio si vyškemral i druhou naběračku, čímž nenuceně zase stáhl všechnu pozornost na sebe. Nikdo mu neoponoval. Ženy se nad ním rozplývaly a muži ho respektovali tolik, jak už dovedli jenom svého Velezvěsta. Našeho otce.
“Prosím, proč mi nic neřekneš?” žadonila jsem kňouravě. Už mi tato hra lezla krkem. V žilách mi bublal vztek, zatímco jsem horečně přemýšlela, jak z něj získat potřebnou odpověď.
Přišla řada na vydírání. Na tváři se mi rozlil sebevědomý úsměv.
“Pokud mi to ihned nepovíš, prozradím Eleziovi, co jsi provedl s jeho...”
Keyr sebou trhl, přičemž vyprskl polévku sobě do klína. “Počkej!” vyhrkl. “Já ti to teda povím, ale musíš mi slíbit, že neztropíš scénu,” pokračoval umírněnějším hlasem. Z váčku za opaskem si vytáhl inkoustem potřísněné brko a něco naškrábal na kus čistého ubrousku. Poté jej složil a nepozorovaně mi jej předal pod stolem.
Rozložila jsem jej před sebou. Inkoust byl dost rozpitý a slova tím pádem téměř nečitelná. Chvíli jsem luštila jeho škrabopis.
Nic mě nemohlo připravit na to, co na tom ubrousku mezi
kaňkami stálo:
Chce tě prodat.
Vytřeštila jsem na Keyra oči. Musel se mýlit. Můj otec by mě nikdy neprodal za peníze. O ty totiž nikdy neměl nouzi. Muselo v tom být určitě něco víc.
Alespoň to vysvětlovalo, proč na mě byla Biana tak milá.
Dokonce se za mě postavila. Třeba to byl její plán, jak mě odsud
vystrnadit. Nikdy mě taky neměla moc v lásce, soudě dle jejího chování.
V tomtéž momentě se ozvalo cinkání kovu o sklo. V tom údivu jsme nestihla zaregistrovat, že by Debaron vstal či bral do ruky svůj kalich. Držel ho napnutýma rukama před sebou, jako by třímal louči na jedné ze svých výprav, které nám vždy tak důkladně líčil. Jako by ho kalich mohl ochránit před temnotou číhající uvnitř mě.
“Než začne hostina, chtěl bych učinit přípitek,” zaburácel.
Srdce mi vystřelilo až do krku. Všichni kolem utichli a upřeli
svůj pohled na něj.
A je to tady.
“Nejprve pro mou zesnulou ženu, Iris, jejíž obřad se uskuteční už za týden.” Jeho sebejistý hlas se zachvěl, když vyslovil její jméno.
Dlouhou síní se rozlehl výskot na důkaz soucitu. Někteří přitom po mně hodili zlý pohled. Mračili se na jeho nemanželské dítě, jejž počal s údajnou vražedkyní jeho zesnulé chotě.
Otcova bývalá žena zemřela na otravu. Velká spousta lidí si myslela, že její smrt zapříčinila ve vlně žárlivosti má matka. To byl taky důvod, proč nás sem odvezli. Aby celou záležitost mohli důkladně prošetřit.
“Za druhé bych chtěl předat obrovský dík Cataryi. Než padla vysílením, statečně bránila svou mladší sestru. Tím si ode mě vysloužila mé uznání a také požehnání. Celá tato situace s napadením kočáru bude také vyšetřována,” dodal varovně, pro ty, kteří si mysleli, že v té otravě máme také prsty.
To musí být nějaký omyl. Není možné, aby mi teď přede všemi děkoval a vzápětí mě prodal. Do otroctví se prodávají pouze podvrženci a vyvrhelové.
“Tím se dostáváme k třetímu bodu večera.” Záda mi polil studený pot. “Jak jistě víte, obchod s pevninou nebyl v poslední
době nijak významný či přínosný. Proto jsem se rozhodl učinit s Prvotajem obchod. A to provdat mou nejstarší dceru za jejich následníka trůnu.”
Výraz v obličeji mi zkameněl. Uvědomila jsem si, že na ubrousku nestálo prodat, nýbrž provdat. Hrdlo se mi stáhlo natolik, že bych do sebe polévku nenasoukala ani kdybych se o to pokoušela. Nasucho jsem polkla.
Celý svět se se mnou rázem zatočil. Jen matně si vybavuju následující události v místnosti. Zvuk otcova hlasu jsem úplně vytěsnila. Tleskání a šeptání byl pouze vzdálený šum, jako bych se nacházela v naprosto odlišné místnosti.