Černobílý jednorožec

Sabina Bazalová

Příběh o životě s endometriózou, bipolární poruchou a o hledání lásky

Ten v masce

Po pár měsících doma jsem se zase zpátky vrátila do města, kde jsem studovala a začala pracovat v herně. Byla jsem na noční směně. Koho najdeme v herně? Když pomineme ve většině případů gamblery, tak i uživatele drog. V noci jste v práci sami jen se zákazníky. Když jsem tenkrát nastupovala do nové práce, nevěděla jsem, jak moc se mi díky ní změní můj život. Pamatuji si to jako včera. Byla květnová noc. Já pracovala asi pátý den, protože jsem měla směny za kolegyně. Nevadilo mi to. Byla jsem mladá a bez partnera, takže jsem si brala co nejvíc směn. Noční směna probíhala v pořádku. Klasičtí štamgasti, jinak nikdo nový. Bylo půl páté ráno a já dokončovala směnu. Při počítání peněz jsme se nemohly zamykat a trezor byl vzadu za dveřmi. Vzala jsem si tržbu a šla jsem dozadu. V tom jsem ve dveřích uviděla postavu celou v černém. Byla jsem unavená a myslela jsem si, že je to nějaký hráč. Řekla jsem mu, co tam dělá, že tady být nesmí V tom jsem si všimla, že je to muž, který má kuklu na hlavě a drží v ruce zbraň, kterou míří na mě. „Davaj děvočka“ řekl lámanou češtinou a zbraní mi mířil na hlavu. Stála jsem jako opařená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Podala jsem mu peněženku s penězi a on chtěl otevřít trezor. Zbraň přitiskl víc k mé hlavě. Trezor jsem otevřela a modlila se, aby odešel. Celý můj život mi probíhal v hlavě.

Už je po všem. Muž si vzal peníze a utekl. Rychle jsem běžela zamknout a mačkala jsem na ruce náramek, který měl přivolat pomoc. Zavolala jsem policii, která za chvíli přijela. V tom všem zmatku jsem si ani neuvědomila, že potom na mě mluvil česky. Celou dobu jsem se snažila být v pohodě,

že se nic nestalo. Avšak muž s maskou mě každou noc chodil navštěvovat.

Pachatele ještě ten den chytli. Byl to nějaký recidivista, který byl zrovna propuštěn z vězení. „Doporučíme vám psychologickou pomoc,“ řekl mi policista. „Nic nechci, jsem v pohodě.“ Odvětila jsem. Snažila jsem se zůstat co nejvíce klidná. Nic se nestalo a nic to nebylo. Je první noc po předání. Lehnu si do postele a snažím se usnout. V hlavě mám chaos a ovládá mě strach. Jdu zkontrolovat, zda jsem zamkla dveře. Zkusím, zda jsou zamčené. Projíždím rám dveří prsty, zda není někde nějaká skulinka a dveře se daly vypáčit. Ještě okna. Momentálně bydlím v 7. patře panelového bytu. Okna jsou zavřená. Je to teplá noc, ale strach mi nedovolí otevřít okna a vyvětrat. Lehnu si do postele a snažím se usnou. Nutkavá potřeba zase vše zkontrolovat. Kontroly se opakují co deset minut do ranních hodin, dokud není venku světlo. Hurá, můžu usnout.

* * *

Asi bych přeci jen měla někoho navštívit. Psychologickou pomoc mi nabídla sama policie. Po dlouhé úvaze jsem nakonec policistu kontaktovala. Paní doktorka byla moc milá. Při rozhovoru s ní mi v hlavě běželo, že si za to můžu sama. Kdybych porušila pravidla a zamkla se, tak by se to nestalo. Já nerada porušuji pravidla. Pravidla jsou od toho, aby se dodržovala. Doktorka mi sdělila, že já za to nemůžu, že to moje chyba není. Kecá. Běží mi v hlavě. Všechno špatné, co se kdy stalo, je moje chyba. Doporučila mi antidepresiva, psychiatři neberou nové pacienty, ale obvodní lékař mi je napíše. Je tu další noc. Stojím sama v pokoji a venku je tma. Dneska to bude v pohodě, říkám si. Dveře i okna jsem zkontrolovala a jsou zavřená. Nemůžu být paranoidní a nikdo se do bytu nedostane. Jdu si lehnout do postele. Bojím se. Nechám roz-

svícenou lampičku, abych se nebála. Spím. Jako bych to znovu prožívala. Vidím ho, jak přichází ze tmy ke mně. Nedokážu se probudit. Probudím se celá zpocená. Musím zajít k doktorovi pro ta antidepresiva.

Nevím, jaký je den. Týden beru léky a přijde mi, že ani nevím, co je za den. Zapomínám šíleně moc věcí a je mi všechno jedno. V práci jsem dala výpověď a chci se přestěhovat do Prahy. Mám tam sestru, tak aspoň budu s ní a nebudu se bát. Týden mi dali v práci volno, ale musím zpátky na noční. Naštěstí s léky jsem jak vygumovaná, tak mi to je jedno.

V poslední době mě nějak bolí břicho a nevím proč. Když jsem byla na kontrole, tak mi lékař řekl, že je vše v pořádku. Kdybych nebyla tenkrát tak naivní a hloupá, měla jsem jít na neschopenku. Ale to jsem neudělala.

Po čtrnácti dnech jsem vysadila léky – takhle to nejde. Musím nějak fungovat. Prostě to zvládnu, v Praze bude dobře. Mám tu kamarádku, která za mnou chodí často. Budu jí říkat Andílek, protože má blond vlasy a je strašně hodná. Vždycky, když potřebuji, tak je se mnou.

Noc co noc za mnou v noci chodí. Vidím v rohu stát postavu v černém s kuklí na hlavě. Přepadá mě strach a pocity bezmoci. Každou noc chodím několikrát kontrolovat dveře a okna, zda jsou pořádně zamčená. Vždy pomalu přejíždím prsty futra od shora dolů, zda jsou pořádně zatěsněná. Těším se do Prahy za sestrou na svůj nový začátek.

Setkání s pravdou

Je ráno, zase ta tupá bolest v břiše. Nemůžu pořádně chodit, protože cítím, jako kdyby měl někdo kudlu a bodal mě do spodu břicha. Byla jsem u několika lékařů a pokaždé to stejné. Jste zdravá, nic vám není. Je to všechno v hlavě. Když mám sex, chce se mi bolestí brečet. Ale jsem zdravá. Každý den beru několik léků od bolesti, abych mohla fungovat. Na poslední kontrole doktorka nevěděla co se mnou, a tak mě poslala k primáři gynekologie. Verdikt zněl jasně: „operace a vypadá to na endometriózu“. Jak já jsem byla šťastná. Po letech utrpení mi někdo řekl, co mi může být. Jak s tím budu žít? Vyhledala jsem si všechno o téhle nemoci. Takže nebudu moct mít nikdy děti? Slzy mi začaly stékat po tváři a já cítila prázdnotu, zlost a nenávist vůči sobě, vůči všem. Kdybych tenkrát tušila, jaká cesta mě ještě čeká s endometriózou a že to bude můj věrný společník na život a na smrt. Po operaci mi řekli, že mám endometriózu. Ložiska však doktoři vypálili, všechno bude zase dobré. Dostala jsem antikoncepci (léčí se tím endometrióza) a měla jsem ji brát permanentně. Což znamená, že jste v umělém přechodu. Během prvního půl roku jsem přibrala 40 kg. Neustálé návaly, podrážděnost, začaly přibývat depresivní stavy. Někdy jsem se cítila jak schizofrenik. Snadno jsem se naštvala. Během pěti minut jsem se dokázala rozbrečet, ale také se začít smát na plné kolo. Bez bolesti jsem vydržela dva měsíce. Postupně vše začínalo od znova. Bolesti při chůzi, bolesti, když jsem ležela, bolesti pořád. Ani ne po roce další operace a za další rok další. Endo se mě drželo jako klíště. Psychický stav se zhoršoval a vidina dítěte byla čím dál víc v nedohlednu.

„Tak jak se máte dneska,“ ptá se mě doktorka na kontrole po půl roce po operaci. „No, začíná mě to zase bolet.“ Doktorka obrátila oči v sloup a já se začínám cítit trapně. V hlavě mi probíhá tok myšlenek, jak si bude myslet, že jsem simulant. Navíc po tom, co jsem přibrala, se necítím vůbec dobře. Vysvleču si oblečení a čekám na vyšetření. Zase ta bolest. Chce se mi brečet a křičet bolestí. Nedá se to vydržet. „No, vypadá to, že se endometrióza zase vrátila. Berete opravdu léky?“ ptá se mě doktorka. „Ano, vše beru,“ odvětím. No nic, začíná zase mé oblíbené kolečko dalších vyšetření. Speciální ultrazvuk a MRI. Výsledek? Endometrióza se rozšířila zase o něco více a v létě operace. Super. Další operace kvůli tomu, abych mohla mít děti. Jsem nasraná na celý svět. S takovou si chlapa nikdy nenajdu. Možná bych si to dítě měla udělat hned, jak mi říkají lékaři. No nic, večer jdu s kámoškami do baru, tak třeba někoho sbalím a odvedu si ho domu a oplodní mě. Ale dokážu to? Bude to zase bolet jako vždycky? A kvůli tomu, abych mohla mít dítě, fakt mám ze sebe udělat kurvu, co se s někým vyspí jen tak? Je to nechutné. Začíná mi hrabat, když vidím hezkého chlapa, hned si představím, jaké bychom měli dítě. Ta touha po dítěti je šílená. Dle doktorů začíná být i nereálná. Je mi třiadvacet a partnera nemám. Kdybych aspoň našla chlapa, co už dítě má. To by mě vysvobodilo a nejlépe, aby byl vdovec a já se mohla starat o dítě. Čeká mě druhá operace. Strach nemám. Už vím, do čeho jdu, a hlavně chci být bez bolestí. A mít možnost mít děti. Po operaci nejsem úplně fit. Bolesti přetrvávají a mně byla nasazena zase další léčba, antikoncepce, kterou mám brát kontinuálně, abych nemenstruovala. Ok. Zase další přechod.

* * *

Už mi hrabe. Nevím, jestli je to z bolesti, nebo z hormonů. Mé okolí nechápe, že mám bolesti i po dvou operacích a lécích. Strašně přibírám. Už tak jsem měla nízké sebevědomí, ale díky Endo se mi ještě víc snižuje. Jsem tlustá, nafouklá, nateklá, neplodná. Co mi ještě chybí? A blbá tak, že jsem nedodělala ani VŠ. Zjišťuji, že abych mohla dělat práci, jakou chci (sociální pracovník), musím mít vysokou školu nebo minimálně VOŠ. Hlásím se na starou školu, kde mě nevzali. Tak zkusím VOŠku v Praze. Přijata. Z kasina jsem odešla a začala jsem dělat osobního asistenta. Baví mě starat se o lidi a pomáhat jim. Škola mi nepřináší to, co jsem čekala. Navíc zkombinovat ji s prací je hodně těžké. Je každé úterý na celý den až do večera. Po škole chodím ještě do práce na večerní hygienu. Když přijdu domů, dám sprchu a lehnu. Už dlouho tady nebyl. Říkám si v hlavě a mám radost. Občas ho někdy vidím venku ve tmě, ale nemám z něj strach. Vzpomínku na tuhle událost jsem potlačila a dělám, že se nic nestalo. Ségra mě nutí chodit k psychologovi, abych to zpracovala. Mně se nechce. Jsem v pohodě a nic mi není. Nevím, co bych s ním řešila. Navíc nemám na to čas.

Po půl roce jsem ze školy odešla, protože jsem to nezvládala kombinovat s prací a celkově se mi ta škola nelíbila. Je to půl roku od operace. Cítím, jak se Endo vrací. Bodá mě nožem do břicha a skoro každý den cítím bolest. Spolu s prací osobního asistenta to moc dohromady nejde. Taháte lidi, polohujete, koupete atd. A to všechno sama. Takže na to mé břicho to není nic dobrého. Mám další kontrolu u doktorky. Moje tělo mě přestává poslouchat, a i přes antikoncepci krvácím. Jako by se tělo bránilo a řeklo mi, ať na to seru, že to stejně nemá cenu. Chci je vysadit. Doktorka je příjemná asi jako vřed na prdeli. Když jí řeknu, že mám velké bolesti, tak jen převrací oči. Vyšetření se nedá vydržet. „Ježíši, tak moc to určitě nebolí. Já vás musím vyšetřit,“ říká mi. No jo, ona asi

Endo nemá. Vyšetření je surové a bolestivé. Člověk by řekl, že když máte gynekologické onemocnění, a ještě ke všemu máte doktorku, tak že tam bude empatie a pochopení. Omyl. Tahle paní nemá ani jedno a ani druhé. „No tak bude další operace. Já nevím, co s vámi.“ Ani speciální ultrazvuk, ani MRI se nekoná. Prostě bude operace a basta fidly. Byly mi zase doporučeny léky a já je přijímám. Teď opravdu věřím, že mi pomůžou.

Po operaci jsem se vrátila znovu do kasina, tentokrát na denní směnu. Jenže můj život byl prázdný. Začala jsem trpět depresemi kvůli endometrióze. Cítila jsem se sama a nepochopená. Sama a hnusná, tlustá, nefunkční ženská ve svých nejlepších letech. Našla jsem, že hledají chůvu do dětské skupiny. Poslala jsem tam životopis a paní se mi ozvala. Pamatuji si, že když jsem tam přišla na pohovor, byl tam rozkošný chlapeček. Plácly jsme si. Přijata. Takže jsem do skupinky chodila, když jsem měla volno z kasina. Neměla pro mě pracovní místo na plný úvazek. Znamenalo to pro mě, že jsem čtrnáct dní jela v kuse, budíček kolem čtyř hodin ráno a potom dva dny volno. Ukrojila jsem si toho na mě velký kus. Z hormonů mi hrabalo čím dál víc a asi i z únavy. Nálady se mi šíleně střídaly. Během jednoho dne jsem brečela, smála se na plné kolo a byla tak nasraná, že bych někoho zmlátila. Bylo to těmi hormony? Vše

o mé knížce najdete