Vendy Čížek
Temnota a já
Zahalená temnotou
Kapitola 3 – Doba temna
Když se z tebe stane TA holka…
Ta, o které všichni mluvili už předtím, ale teď měli „skutečný“ důvod.
Ta, co střídá kluky.
Ta, co je pak ani nepozná.
Ta, co jí splývají tváře i adresy míst, kde se ráno probudila.
Ta, co necítí.
Ta ledová královna.
Byl to kruh…
Večer venku. Sklenička.
Slovo dalo slovo.
Přeskočila jiskra.
Nezapálit s ní oheň by byla škoda.
Další večer. Jiný bar. Jiný někdo.
Až jednou...
Dominik – metalák. Byl jinej.
V očích měl něco zlomenýho.
To mě k němu přitáhlo.
Chodili jsme spolu asi rok.
Byli jsme spolu. A přesto ne.
Byla tam blízkost. Ale bez vášně.
Byl na mě asi málo zlomenej.
Byla jsem mu nevěrná.
Několikrát. I s jeho strejdou.
Tenkrát bez výčitek. Dneska už je mám.
Moje city byly vypnutý tak dlouho, že jsem zapomněla, že ostatní je pořád mají.
Odešel tiše.
Stejně nenápadně, jako přišel.
Sex na jednu noc.
To bylo jediné, čemu jsem rozuměla.
Jediná činnost, u které hlava konečně vypnula – sex.
Možná jsem byla svobodná.
Možná jsem byla spíš ztracená.
Ale byla jsem tak sama sebou, jak to jen šlo.
Jen jediný „vztah“ mi tenkrát dával smysl a byl opravdu jinej…
Ten s Jirkou...
Můj soused. Spolužák. Kamarád.
Po večerech milenec.
Bez slibů. Bez plánů.
Podváděli jsme své partnery. Společně.
Bylo nám to jedno.
Bylo mezi námi něco, co mě drželo nad vodou. Pouto, co dávalo smysl, když jinak nic nedávalo.
„Někdy je ztracení útočištěm, když v tobě není co zachránit.“
Kapitola 13 – Měsíce, co prostě plynuly
Uběhlo něco málo přes rok.
Já jsem se našla v překladech. Němčina, angličtina. Konečně něco, co mi dávalo smysl. Normální práce, čistá hlava, klid.
Nic mi nechybělo – aspoň na pohled. Přesto i v tom tichu pořád někde pod povrchem dýchala moje temnota.
A moje city? Neumřely. Jen zůstaly na bodu mrazu.
V krabičkách – kam jsem je sama odložila.
Ani jsem si neuvědomovala, jak strašný mají hlad.
Sebík chodil do školy už druhým rokem. Nebyl žádný premiant, ale asi jím chtěl být.
Jednou jsme šli z družiny na hřiště, kde na mě čekal pan Optika – potřeboval pomoct s překladem pracovních smluv.
Sebík měl slzy na krajíčku. „Dostal jsem trojku z básničky.“
Optika se na něj podíval tím svým pobaveným pohledem. „No a v čem je problém? Známek je pět. Měl bys je nasbírat všechny, jinak je to nuda.“
Já jsem vyprskla smíchy a Sebík, po prvotním šoku, od té chvíle bral známky o trochu míň tragicky. Začal chodit na atletiku, byl v tom dobrej a bavilo ho to.
Žádný vztah. Občas Koloušek, když jsem měla náladu. Občas někdo jiný. Nic, co by stálo za dlouhé popisy.
Před pár měsíci se ale ozval Jirka.
Jednou večer mi od něj přišla strohá zpráva: Můžu přijít?
Věděla jsem, co to znamená. Jako bych někdy mohla odpovědět jinak než: Ano.
Když jsem otevřela dveře, jen jsme na sebe chvíli koukali. Trochu utrápenej pohled, ten starý známý pokřivený úsměv místo pozdravu.
Beze slov, která nikdy nebyla potřeba, vešel dovnitř a posadil se na gauč. Já si sedla naproti.
Nic jsme neříkali. Nemuseli jsme. Podíval se na mě. V očích měl němou, a přesto ohlušující omluvu. Já jen tiše řekla: „Já vím. V pohodě.“
Položila jsem mu ruku na koleno. Přejel mi prsty po hřbetu ruky, koukl se mi do očí, zhluboka se nadechl a objal mě.
V tom silném objetí bylo všechno. Jakoby ta léta ticha ani nebyla. Jakoby to bylo včera, co jsme spolu šli tou nocí a kolem nás nic jinýho neexistovalo.
Byl tady. Já tu byla.
Oba jsme tu byli – my a náš přístav.
Od té doby se zase objevoval a mizel pravidelně a svět byl zase v pořádku.
Na chvíli. Na pár měsíců.
Bylo to jako ticho před bouří.
Před největší bouří mého života.
„Někdy nepotřebuješ nic jiného než žít v iluzi, že všechno je tak jak má.“
Osvícená temnota
Kapitola 7 – Falešné svítání
Uběhlo pár dní.
Modřina na tváři se změnila z temně fialové na žlutou.
Fyzicky mi bylo líp.
Psychicky to bylo horší.
Všechno bylo najednou tak zvláštně klidné.
Až moc…
Nikdy předtím se tak nesnažil.
Nikdy nebyl tak pečlivý, tak laskavý, tak ochotný.
Nosil mi čaj, dělal večeře, připomínal, ať si vezmu prášky na bolest.
Seba se smál.
Všechno fungovalo.
Na oko.
Zvenčí.
Bezchybně.
Ale já věděla.
Já nezapomněla.
Každé ráno, když jsem se probudila a uviděla jeho tvář, jsem si vybavila ten den.
• Den, kdy mě uhodil.
• Den, kdy jsem seděla na zemi a chtěla křičet, ale nešlo to.
• Den, kdy jsem ho nenáviděla za to, co mi udělal, a zároveň mu byla vděčná, že mi pomáhá.
• Den, kdy se mi zbořil svět. A hned nato se vystavěl nový –jiný, bezpečně nebezpečný.
• Den, kdy zařídil, aby mě Seba takhle neviděl. A ukázkově se o něj postaral.
Nejvíc jsem se bála, že si Seba všimne. Že pozná, že je něco špatně.
Ale Ludvík to zahrál dokonale.
Smál se na něj.
Vozil ho do školy.
Pomáhal s úkoly.
Pouštěli si spolu filmy.
Před ním nebyla ani stopa po tom, co se stalo.
A já mu za to byla vděčná.
Možná víc než za cokoliv jiného. Protože když jsem viděla, že je Seba v klidu, mohla jsem předstírat i já.
Každou noc jsem si v hlavě přehrávala celý ten den pořád dokola.
A na konci vždycky přišly ty stejné otázky:
Jak může člověk, který tě praští, být ten samý, co ti ráno přinese
snídani do postele a pohladí tě po vlasech?
Jak může ten, kdo ti způsobí to nejhorší, dělat tvoje další dny jako z pohádky?
Protože přesně to se dělo.
Ty následující týdny byly jako líbánky.
Snídaně do postele.
Květiny.
Dárky. Něha.
Láska.
Ani náznak po násilí.
Žádné zvýšení hlasu.
Žádné scény.
Žádné dusno.
Bylo to jako krásné svítání letního rána. Klid. Mír.
Noc už není.
Jen tichý, laskavý východ slunce.
Na ty otázky jsem nenašla – nebo možná nechtěla najít – žádné odpovědi.
Tak jsem se radši přestala ptát. A právě to z toho dělalo to nejhorší období.
Protože to nebylo o bolesti. Bylo to o tom, že jsem to přijala.
„Když hra na klid trvá dost dlouho, všichni zapomenou, že začala kvůli strachu.“
Kapitola 12 – Líbánky v bolestech
Po té ukrutné a nekonečné noci plné bolesti, mě jako hadrovou panenku odnesl do auta a z auta pak přímo do postele.
Zase mě ošetřoval. Zase byl něžný. Zase byl jak med. Zase jsem mu za tu péči byla vděčná.
Sebastian měl být následující tři dny na výletě se školou, takže nehrozilo, že mě v tom zbídačeném stavu uvidí – i za to načasování jsem mu v duchu poděkovala.
Ač to může znít sebevíc neuvěřitelně, já jsem tento začarovaný kruh a zvrácený cyklus přijala v rámci přežití za svůj.
Pokud bych ve chvílích, kdy se o mě staral a byl něžný, jakkoli dala najevo svoji nechuť, můj život by se smrsknul jen do té bolesti.
A já chtěla cítit i něco hezkého. I když jen na chvíli a falešně, ale chtěla.
Nikdo nechce jen trpět. A pokud už se do toho kola utrpení dostane, hledá, a hlavně potřebuje oddych. Klidně i v podobě falešného pocitu bezpečí a klidu – aspoň na prchavý okamžik.
„Bolest byla norma. Něha za odměnu.“
O mé knížce i tom, co zrovna píšu:
