VÍTÁVÁSOBEC POMNĚNKOV
Pozor! Nebezpečí!
žijíTadysamí pitomci!
Petr Lazar
Vyhněte se oklikou!
Rychle pryč!
Hydra říční
Pokud vás zajímá příběh zmizelé Pavlíny Potočné, která bude později úředně prohlášena za mrtvou, tak se musíme vrátit zhruba o pět let nazpět. Psal se mimořádně horký červen roku
2019 a na zahradě manželů Potočných panoval cvrkot. Pavlína Potočná, které sousedi přezdívali, vzhledem k její silné afinitě pro vodní aktivity všeho druhu, vydra říční, komandovala svého manžela Josefa Potočného. Pepík se ze všech sil snažil své paní vyhovět, ale bylo jenom otázkou času, než něco pokazí:
„Pepíku, dones mi limonádu!“
„Už běžím, Pavlínko!“
„Pepíku, voda v bazénu je moc studená, běž zapnout ohřev vody!“
„Ano Pavlínko, už to bude!“
„Pepíku, voda v bazénu je moc horká, běž vypnout ohřev vody!“
„Ano Pavlínko, už to bude!“
„Pepíku, pálí se mi záda, vezmi krém a pojď mě namazat!“
„Jistě, Pavlínko!“
„Pepíku, došly nám rohlíky, zajeď pro nějaké do obchodu!“
„Už letím, Pavlínko!“
„Pepíku, že ty jsi mi nezalil muškáty, podívej se, no jenom se podívej, jak jsou suché!“
„Ale Pavlínko, já jsem je zalíval!“
„Nelži Pepíku! Hlavně mi nelži! Já velmi dobře poznám, když mi lžeš!“
„Ale já ti nelžu, Pavlínko!“
„Ale lžeš, ty lháři jeden prolhaný! Běž je znovu zalít a kliď se mi z očí!“
„Dobře, Pavlínko…“
Pepík znovu smutně zalil muškáty, které spíše, než aby usychaly, tak uhnívaly z přemíry vody, a šel se projít do opačného rohu zahrady. Všiml si, že u plotu hrabe posečenou trávu soused Jan Novák, proto se vydal tím směrem, aby zkontroloval, jestli z jeho strany plotu k němu nepřerůstá tráva. Sousedovi samotnému by tohle sice nevadilo, ale Pavlínka, ta by mu dala, kdyby tohle zjistila!
„Pepíku, jak se daří?“ ozvalo se z ničeho nic z druhé strany plotu.
„Ale tak normálně, Honzíku,“ opáčil Josef Potočný, zatímco pečlivě vytrhával stébla trávy.
„A jak se daří Pavlínce?“ pokračoval soused Honza.
„No však jsi jí před chvíli určitě slyšel, energie má na rozdávání!“ kysele se usmál Pepa.
Soused si povzdechl. „Z toho si nic nedělej, Pepíku, to bude tím horkem. Dneska říkali v televizi, že letošní červen bude asi nejteplejší za celou historii měření!“
„Nestraš, s Pavlínou bude potom k nevydržení. Co červenec a srpen, nemělo by se ochladit?“
Honza se zamyšleně opřel o hrábě. „Pokud si dobře vzpomínám, tak by horka měla pokračovat po celý zbytek léta.“
„No paráda,“ odsekl Pepa a zdálo se, že brzy začne trávu vytrhávat taky zubama.
Paní Potočná byla vskutku zvláštní tvor. Ač údajně měla být člověkem, její metabolismus spíše připomínal ten plazí, jako najdeme u hadů, ještěrů nebo krokodýlů. S klesající teplotou okolí se její reakce zpomalovaly a během zimy hibernovala ve svém baráčku, který za nízkých venkovních teplot radši vůbec neopouštěla. Naopak s narůstající teplotou se její metabolismus neobyčejně zrychloval a byla schopná ječet hlasitostí přehlušující zvuk startujícího letadla, tedy něco, o čem si aligátoři mohou nechat jenom zdát. Tento zajímavý metabolický
Líp ovšem nebylo ani omylem. Horké tropické noci způsobily, že metabolismus paní Potočné přeskočil na novou turbo rychlost. Místo spánku pobíhala po jejich domečku a cosi na Pepíka neustále vyřvávala, několikrát dokonce vyběhla ječící na zahradu, což u sousedů vyvolávalo obavy, že u Potočných dochází k domácímu násilí. Tento úsudek byl bezpochyby správný, nicméně na rozdíl od většiny případů šikany v domácnosti byl obětí muž, nikoli žena. Jediný člověk, který měl perfektní přehled o dané situaci, tak byl soused Honza Novák, který celý tento tyátr z uctivé vzdálenosti pečlivě pozoroval. Jeden večer se ukázal jako obzvláště bizarní:
„Pepíku, pomoc, já se přehřívám!“
„Pavlínko, já nevím, co mám dalšího dělat! Všechen led už nám došel!“
„Pepíku, dělej něco, rychle, já ti jinak uhořím!“
„Ježišmarjá, Pavlínko, co budeme dělat? Mám zavolat záchranku? Nebo snad hasiče?“
„Nikoho nevolej, Pepíku, na to není čas! Rychle, vezmi mě do náruče a odnes mě do bazénu!“
Padesátikilový Josef Potočný neváhal a popadl asi osmdesátikilovou Pavlínu Potočnou, aby se s ní následně vydal na z jeho pohledu nekonečně dlouhou cestu k zahradnímu bazénu. Nejdříve s Pavlínou v náručí musel sejít schody a nohou rozrazit dvoje dveře, než se vůbec dostal na zahradu. Následoval slalom mezi trvalkami a záhony se zeleninou, kolem jabloní a jedné třešně, než konečně s vypětím všech sil spočinul u mimořádně vysoké hrany nadzemního bazénu.
„Na co čekáš, Pepíku! Hoď mě tam!“
„Když já už nemůžu, Pavlínko,“ skučel a úpěl pan Potočný.
„Nebuď srágora! Vrhni mě do vody chladné!“ ječela paní Potočná.
„Ááááááááááá!“ ozval se hrozivý řev, tentokrát Pepíka Potočného, když nastřádal poslední zbytky energie a překulil svou ctěnou paní přes hranu bazénu, aby ji vrhnul do vody chladné.
fenomén bychom mohli stručně popsat jako „letní doktor Jekyll a zimní pan Hyde“.
Soused Honza přes plot chvíli mlčky pozoroval Josefa Potočného, jak zuřivě rve stébla trávy, až drny kolem něho lítají, a navíc sprostě nadává, ale jenom velmi potichu, aby ho Pavlínka neslyšela. Bylo mu Pepy líto, tak se pokusil aspoň o odlehčení celé situace, které se z dnešního pohledu jeví jako velmi prorocké:
„Pepíku, zase není tak zle! Hlavně, že jsme všichni zdraví,“ konejšil soused svého souseda.
„Ještě abychom nebyli zdraví,“ zavrčel Pepa.
„No víš, mám známého, který hodně cestuje po světě, a říkal, že skoro všude mají nějaké breberky.“
„Mně bohatě stačí ta jedna brebera, kterou mám zrovna doma!“
„Třeba v Africe měli pár let zpátky hroznou pandemii Eboly,“ nenechal se odradit soused Honza a pokračoval ve vyprávění, „a taky teď hodně varují před ptačí chřipkou.“
„No jo, tu by mohla dostat třeba ta moje slepice!“ odsekl Pepa.
„Nedávno v televizi běžel nějaký dokument o… jak jim jenom říkali, korunaviry? Takhle nějak se jmenovaly. Ale jsou prý dost vzácné a mají je jenom v Asii, takže tady můžeme být asi v klidu.“
„Jako, že za každý virus dostaneš korunu? Něco takového by se mi líbilo!“ pousmál se Josef Potočný, zatímco pečlivě skládal omylem vytrhané drny trávy zpátky podél plotu. Jakmile je doskládal, tak bolestně vstal, jelikož klouby už neměl nejmladší, a oprášil si kolena od zbytků hlíny. „Tak já zase jdu, Honzíku, za tou svojí virulkou. Snad už v tom bazénu vychladla. Ale díky za rozptýlení, máš pravdu, hlavně, že jsme všichni zdraví, však ono bude zase líp, jak praví náš soudruh předseda!“
„To je paráda,“ ráchala a cákala ve vodě Pavlína Potočná, jako kdyby jí bylo pět, a ne padesát. „Ještě vlny Pepíku, ještě vlnyyy!“ „Vlny?“ zeptal se zmateně Pepa, zatímco lapal po dechu a nekontrolovaně slintal u kraje bazénu, „ty chceš vlny? Jak ti je mám teď asi udělat?“
„Skoč pro lopatu, Pepíku, pro lopatuuu,“ pokračovala v ráchání Pavlína. Pepa se nedokázal narovnat, tak se začal aspoň plazit směrem ke kůlně s nářadím. Nahmatal poslepu lopatu, s jejíž pomocí se jakž takž narovnal, a kulhající se vydal zpátky k bazénu.
„A teď ty vlnyyy,“ nenechala se odradit paní Potočná. Pepa vlezl s lopatou do bazénu a začal s ní nabírat vodu, kterou potom házel na svoji ctěnou, a nalijme si v tento okamžik čistého vína, taky pěkně jeblou, choť. Jeden náhodný kolemjdoucí, který byl svědkem celého incidentu, se dokonce toho večera rozhodl zavolat na krizovou linku Státní veterinární správy se stížností, že „nějací lidé v Pomněnkově týrají ve svém zahradním bazénu lachtana“. Státní veterinární správa tento případ důkladně prošetřila a po zjištění, že k týrání skutečně došlo, ovšem nikoli lachtana, následně celou záležitost zase odložila.
Nespokojenost Josefa Potočného s jeho lachtankou Pavlínou se ovšem stupňovala. Paní Potočná si noční vlnobití velmi oblíbila a nutila svého manžela, aby na ni sněhovým hrablem házel vodu v bazénu celé hodiny. Sousedé si tento mimořádný úkaz začali natáčet a sdílet na sociálních sítích, kde diskutéři zvažovali, že by pan Potočný měl za svůj mimořádný výkon získat nějaké ocenění, třeba titul Poměnkovský Iron Man. Netrvalo dlouho a manželé Potočné začali obtěžovat novináři, dokonce se objevila nabídka od televize na reality show jménem Survivor Pomněnkov.
Zatímco Pavlína si zájem médií o svou osobu vyloženě užívala, Pepa jej nesl velmi těžce. Jednoho dne se proto svěřil svému dobrému příteli sousedu Honzovi, že už všeho má plné zuby: „Honzíku, já už takhle dál nemůžu.“
„Copak, Pepíku?“ ozval se soused zpoza plotu a pokračoval ve sbírání kanadských borůvek.
„Co asi! No přece Pavlína! Od té doby, co za námi chodí novináři, se z ní stala úplná hydra!“
„Nepřeháníš trochu, Pepíku?“ zeptal se Honza Novák a podal přes plot sousedu Pepovi hrst borůvek.
„Já si myslím, že jsem ještě moc mírný! Představ si, dneska k nám mají přijít z Playboye nafotit kalendář, jak s Pavlínou dovádíme v bazénu bez plavek, úplně nazí!“
„Jak jako dovádíte?“ povytáhl obočí zmatený soused.
„No jak asi? S lopatou, přece!“ odsekl Pepa.
„Jo s lopatou. Ale tebe se takové focení moc nezamlouvá, jestli ti rozumím správně?“ odpověděl klidně soused Honza.
„Proboha, komu by se zamlouvalo!“ rozhodil rukama Pepa.
„Třeba Pavlínce? Však víš, já jsem městská náplava, ve městech lidi dělají různé věci…“
„Ty jsi z hodně divného města,“ přešel Pepa poznámku o Pavlíně a pokračoval, „co jsi vlastně dělal, než ses přistěhoval do Pomněnkova? Nikdy jsi s námi o své práci nemluvil.“
„Ale tak různě. Hlavně jsem lidem pomáhal řešit různé trable,“ udělal rukou vlnu soused Honza.
„Třeba manželské?“ vyzvídal Pepa.
„Ty… taky. Občas, naštěstí ne moc často. Manželské neshody jsou podle mé zkušenosti nejhorší. Málokdy se dají úspěšně vyřešit ke spokojenosti všech.“
„Takže jsi byl nějaký poradce? Terapeut?“ pokračoval ve výzvědách pan Potočný.
„No, jak bych se ti jenom popsal… já jsem byl vlastně takový katalyzátor… změny,“ zamrkal významně soused Honza.
„Katalyzátor, říkáš? Katalyzátory já nerad, ty my nikdy nešly, zato karburátory, s těmi jsem si vždycky na dílně do sytosti vyhrál!“ pokusil se odlehčit situaci Pepa. „A co bys někomu v mé situaci poradil?“
Jan Novák se dlouze zasnil a potom povídal: „No víš, z mojí vlastní zkušenosti, jednou všechny hry skončí a člověk musí být zase upřímný. Jak ke svému okolí, tak hlavně a nejvíce k vlastní osobě. Jinak se nepohne z místa.“
„Co tím myslíš?“ nechápal Josef Potočný.
„Tím myslím, že byste si s Pavlínkou měli konečně pořádně promluvit. O tebe, o ní, o vás. Co pro sebe znamenáte. Jak chcete, aby vaše soužití vypadalo.“
„To ale bude hodně ostrý,“ zachvěl se bojácně Pepa.
„Bude, ale je to nezbytné. Půjde o katalyzátor změny,“ opět významně zamrkal soused Honza. „Hlavně si svoje myšlenky dobře utřiď, než do toho půjdeš.“
Pepa Potočný poděkoval sousedovi za radu a zamyšleně odkráčel zpátky do svého domečku.
Týden se nic nedělo. Pan Potočný ale působil neobyčejně zadumaným dojmem, dokonce i během focení kalendáře pro Playboy. Nakonec ale našel odvahu, hlavně díky tomu, že do sebe nalil půl litru domácí hruškovice, a jednoho poledne před obědem se dal s paní Potočnou do řeči.
Celá situace se vyvíjela dle očekávání. Pepa zvládl pronést asi dvě věty, než Pavlína dostala hysterický záchvat. Začala po něm ječet a řvát a sypat na něho sprosté nadávky, za které by se nemusel stydět ani ten nejhrubší dlaždič v okrese. Po chvíli na něj začala házet prostřené talíře a příbory a nebýt Pepových rychlých reflexů, tak by měl jeden kuchyňský nůž zapíchnutý v oku a druhou vidličku pro změnu zapíchnutou v nose.
Následně s řevem vyběhla před jejich domeček. Poslední slova, které měla údajně pronést, byla tato: „Pepisko, já tě vydědím, slyšíš mě, vydědím! Nezůstane ti tady ani rohožka u dveří!“ potom s jednou obutou fialovou teniskou zmizela kdesi v dáli.
Josef Potočný byl z celé situace jak opařený. Nejdřív nehybně asi pět minut stál v kuchyni, nato pomalu potichu vyšel před baráček, kde se posadil na verandu a začal usilovně plakat.
Jan Novák zrovna na něčem pracoval ve své garáži, když se ozval zvonek. Honza vystoupal po schodech a přešel k domovním dveřím, které otevřel. Za nimi stál zoufalý soused Pepa Potočný s vyplakanýma očima podlitýma krví.
„Co se děje, Pepíku?“
„Neviděl jsi ji?“
„Koho, Pepíku?“ nechápal soused Honza.
„No přece Pavlínu! Hrozně jsme se pohádali a už je pryč celý den! Tak dlouho sama ještě nikdy nebyla!“ sypal ze sebe slova ohromnou rychlostí soused Pepa.
„Neviděl, Pepíku, ale hrozně rád ti ji pomůžu najít! Nemůže být třeba u dětí?“
„Ty už jsem zkoušel, tam není!“
„A nevzpomínáš si, co posledního ti říkala, než odešla? Zkus si vzpomenout,“ naléhal Honza.
„No říkala něco o tom, že mě vydědí,“ vyhrkl Pepa a znovu se rozplakal.
„Aha, a zkoušel jsi obvolat notáře?“
„No, ty jsem ještě nezkoušel,“ vzlykal Pepa.
„Tak je zkus. A potom ještě známé a kamarádky. A pokud ani u nich nebude, tak zkusíme zavolat na policii, třeba ji někdo viděl,“ radil soused Honza.
„Ježišmarjá, co já si bez ní jenom počnu! Je to sice hydra, ale aspoň je to moje hydra!“ vřískal Pepa.
„Pepíku, nebul! Ona se určitě šla jenom někde projít. Zkus obvolat notáře a známé a dej mi vědět. Něco spolu potom vymyslíme!“
„Dobře, Honzíku,“ vzlykal Pepa, „ještě že tě mám, takového dobrého souseda, na kterého je vždycky spoleh, toho si snad ani nezasloužím!“
„Ale zasloužíš, Pepíku, to víš že zasloužíš, a teď už běž honem volat!“
„Dobře, tak já už jdu! Ještě jednou díky!“ zamával Pepa a běžel zpátky ke svému baráčku. Soused Honza ho chvíli pozoroval, zabouchl dveře a vydal se zpátky do garáže, když mu v kapse zazvonil mobil.
„Haló?“
„Dobrý den, pane Černý. Potřebovali bychom využít vašich specializovaných služeb.“
„Pan Černý je už v důchodu,“ opáčil klidně Jan Novák a pokračoval v chůzi po schodech.
„Budete za své služby pochopitelně patřičně kompenzován, dvojnásobek standardní sazby,“ nenechal se odbýt hlas v telefonu.
Soused Honza mezitím dorazil do garáže a posadil se k pracovnímu stolu. „Dobře, zašlete informace obvyklým způsobem,“ odpověděl a podíval se na zakrvácenou fialovou tenisku ležící uprostřed stolu, „teď musím ještě dořešit nějaké manželské neshody.“