Já, poštovní schránka číslo osm
Jsem malá a stojím tiše na svém místě. Moc lidí si mě už
nevšímá – dneska se dopisy posílají jinak. Ale já tu pořád jsem – klidná a trpělivá – čekám, až mi někdo svěří své
tajemství v obálce. Někteří lidé mi stále důvěřují. Vědí, že když mi svěří svůj dopis, já ho opatrně schovám, jako by to byl poklad. A taky že je!
Jsem hranatá, oranžová, mám dvě oči, šedé obočí a malou pusinku – na klíček. Tou mě pošťáci otevírají, když si přijdou pro moje tajemství.
A víš, co je zajímavé? My poštovní schránky máme svá čísla. Já jsem číslo osm.
Že ti osmička připadá obyčejná? Kdepak! Podívej se –vypadá jako nedokončený sněhulák. A když ji položíš na bok, promění se v nekonečno!
Nekonečno je, když začneš počítat hvězdičky na nebi a zjistíš, že je nedokážeš dopočítat.
Nebo když ti maminka, tatínek, teta nebo babička řeknou:
„Máme tě rádi až do nekonečna.“ To znamená, že tě mají rádi pořád, pořád a pořád…
A já bych si přála, abych tu taky mohla být tak dlouho.
Pomáhat lidem, uchovávat jejich dopisy a přání. I tu poštu, která se někdy vrátí zpátky, protože nenašla svého adresáta.
Pracuji celý rok – na jaře, v létě, na podzim i v zimě.
Stojím tu trpělivě a čekám. Možná kolem mě
právě chodíš – třeba cestou do školky, za babičkou nebo do školy.
Všiml sis mě někdy? Na sobě mám nápis POŠTA.
Jsem poštovní schránka číslo osm – a možná čekám právě na tvůj dopis.
Valentýn
Jednoho dne ke mně přiletěl dopis, který vypadal
úplně jinak než všechny ostatní. Měl barevnou
nálepku, co se třpytila, a na ní spousta malých červených srdíček.
„Jééé, tohle je ale speciální dopis!“ zasmála jsem se.
Ukázalo se, že srdíčka znamenají, že dopis posílá někdo z lásky. Bylo období Valentýna – 14. února – a lidé si posílají přáníčka, aby druhým vzkázali, že na ně myslí.
Děti posílají pohledy kamarádům, maminkám a tatínkům, a babičky s dědečky se také mohou těšit z takových malých radostí.
Když srdíčka nebyla na známce, byla nakreslená někde jinde – na obálce, na pohlednici, nebo dokonce celé
psaníčko bylo poseté malými červenými srdíčky! Vypadalo to, jako by dopis sám skákal radostí a chtěl všem roznášet úsměvy.
A já, vaše osmička, jsem se při tom skoro rozesmála nahlas – představte si schránku, co poskakuje radostí! Srdíčkové dopisy byly jako malé balíčky štěstí, které čekaly, až je pošťáci doručí.
A tak pozor! Každý dopis se srdíčky, co ke mně přiletí, je maličké kouzlo. A kdo ví, kam všude spolu s ním poletíme – třeba až k vám domů!
Cestování
Neposílám poštu jen po naší krásné zemi. Moje zásilky
často putují i do ciziny!
Do sousedního Slovenska to nemám daleko, a protože je slovenština podobná češtině, zvládnu si tamní dopisy i přečíst. Ale některé dopisy cestují mnohem dál – třeba do Anglie, Francie, Švédska, Itálie a dokonce i do zemí, kde lidé píší úplně jiným písmem!
Tam potkáte třeba velbloudy, slony nebo opice. Pošťáci
tam často nosí krátké kalhoty a tílka, protože je tam opravdu velké horko.
A pak jsou tu dopisy psané japonsky nebo čínsky. Přiznám
se – těm nerozumím, ani kdybych studovala od rána do večera! Jejich písmo totiž vypadá jako obrázky. Každý znak může znamenat jednu slabiku nebo celé slovo. Známky na dopisy a pohlednice do zahraničí bývají také jiné než ty naše. Pokud na sobě nemají číslo, bývají na nich písmena. Například písmeno E znamená Evropu a Z zase zámoří. Tyhle známky mám obzvlášť ráda – často jsou samolepicí, barevné a někdy i zvláštně tvarované!
Lidé posílají pohledy nejen z dovolené, ale i přání k
narozeninám nebo různým svátkům, stejně jako my.
Nejhezčí jsou ale podle mě ty turistické – s obrázky hradů,
zámků, kostelů nebo přírodních krás, jako jsou hory, řeky, jezera a jeskyně.
A víte, že existují i pohlednice s českými lidovými kroji?
Nebo dokonce s jídlem! Viděla jsem třeba pohled s řízkem, svíčkovou nebo koláčem. Mně osobně se nejvíc líbí ty s
vánočním cukrovím, kávou či kakaem.
A co ty? Jakou pohlednici by sis přál dostat ty? S obrázkem
šťavnatého ovoce, hamburgeru, buchtiček s krémem nebo
třeba s chodským koláčem?
Advent
Je advent! To je ta kouzelná doba, kdy se všude rozsvěcují
světýlka, voní cukroví a lidé se těší na Štědrý den. A víš, co se děje se mnou? Jsem úplně plná! Tolik dopisů, pohlednic a přáníček mi přichází, že se do mě skoro nic nevejde!
Lukáš ke mně chodí některé dny i dvakrát, aby mi od té
tíhy trochu pomohl. Ale víš co? Já si vůbec nestěžuju –mám tohle období nejraději!
Když si mohu pročítat všechna ta vánoční přání, koukám na barevné obrázky, na třpytivé stromečky a usměvavé
sněhuláky, úplně se mi rozsvítí srdce. Každý dopis, každý pohled má v sobě kousek lásky. Všichni si přejí štěstí, zdraví, radost, úspěchy a rodinnou pohodu.
A víš, co je nejmilejší? Děti mi nosí i dopisy pro Ježíška!
Psaly jste tento rok už nějaký?
Na dopis stačí napsat adresu: Vánoční pošta, Boží Dar 1, 362 62 Boží Dar, nalepit známku a zamíří tam, kam má!
A kdybyste chtěly, můžete se i s rodiči vydat do opravdového Božího Daru – je to vesnička v horách kousek od Karlových Varů, skoro až u hranic s Německem. Tam se přání pro Ježíška opravdu sbírají!
Ale klidně mi svůj dopis přines ty sám. Slibuji, že tvé
tajemství nikomu neprozradím!
Každá schránka má svého pošťáka
Můj pošťák se jmenuje Lukáš. Známe se už spoustu let.
Je to příjemný usměvavý chlapík, který se k mým dvířkům chová s úctou. Ví, že už nejsem nejmladší a
nedělalo by mi to dobře. Lukáš bydlí kousek od hlavní pošty. Musí se ke mne dostat tramvají, ale jsou to asi jen
tři stanice. Někdy před víkendem, bývá po celém týdnu
Lukáš unavený. Pohladí mne a řekne mi napolo šeptem:
„Zítra nepřijdu, však víš, že Tě v sobotu a neděli nechávají lidé taky odpočinout.“ Má pravdu. Mimo
Velikonoce a Vánoce je během víkendů klid nikdo nikam nespěchá, auta odpočívají, a i město si trochu zdřímne.
Doma ho čeká kočka Celestýna. Ptala jsem se ho, jak přišla ke svému jménu. Celestýna znamená nebeská. A protože je Celestýna celá bílá, měl Lukáš hned jasno. Našel ji jednou pod oknem v dešti, kde mňoukala, měla hlad a vypadala opuštěně. Cítili jste se tak někdy? Věřím, že ne. Kočkám se to občas stává, a ne vždy je najde tak hodný pán jako je Lukáš. Hned ji vzal domů, osušil, vymyslel, co by Jí dal k jídlu a ze starého chlupatého polštáře jí udělal pelíšek.
Další den ji vzal k doktorovi, aby zkontroloval, jestli je zdravá a jestli jí nic nechybí. Podíval se jí i na zoubky, protože podle nich se pozná i to, kolik je kočce let!
Celestýna od Lukáše dostala obojek s rolničkou a už věděla, kde bude mít svoje „doma“.