KAPITOLA 1 Smrt bratra a počátek Část této události se stala před mým narozením, takže to znám jen z matčina vyprávění. Moje máma měla dva syny, a přestože byl Daniel o zhruba čtyři roky starší než John, postupem času rostli a byli si podobní jako vejce vejci. Manželství mojí matky se rozpadlo, rozvedla se, ale přesto zůstávala s otcem dětí v kontaktu a byli nejlepší přátelé – jejich vztah byl speciální a dost zvláštní. Pro Daniela byla největší rána smrt jeho babičky, matky mojí maminky. Dlouho se tím trápil. Z fotografií vím, jak vypadal. Měl kaštanové, vlnité vlasy, které mu krásně lemovaly růžové tváře a zvýrazňovaly jeho modrošedé oči. Tento krásný vzhled umocňovala vysoká a štíhlá postava. Z dálky však kvůli jeho vlasům vypadal skoro jako děvče a mnohokrát si ho lidé s dívkou pletli. To byl možná i důvod k tomu, co se stalo poté. Mimo jeho pohledný vzhled byl můj bratr i velmi chytrý. V době, kdy si Daniel vybíral střední školu, kterou by chtěl studovat, byly počítače v mé zemi novinkou a svým rozměrem zabíraly celou místnost. Můj bratr však viděl v počítačích potenciál. Toto vše jsem se dozvěděla z jeho deníku, který si psal.
Máma je křeček, jak jí s oblibou říkáme, protože si vše schovává, včetně jeho deníku. Smrt naší babičky Daniela zasáhla tak moc, že se v letech 1995 až 1996 snažil vytvořit počítačový program, do něhož by vložil vědomí milované osoby, aby s ní i po její smrti mohli rodina i přátelé nadále komunikovat. Bohužel bratrova mysl byla na svou dobu v daleké v budoucnosti. A tak, po nekonečných neúspěších, svou snahu vzdal. Možná, že kdyby můj bratr stále žil, bylo by se mu to podařilo, ale to se nedozvíme. Víme jen, že jeho srdce bylo velké a že jeho moudrostí předešel dobu, ve které žil. Přišel čas, kdy musel můj bratr nastoupit na povinný vojenský výcvik, který trval jeden rok. Každý muž v mé zemi ho v té době musel absolvovat a můj bratr nebyl výjimkou. Tam se mu zřejmě stal jeho vzhled osudným. Můj bratr byl statečný, ale to nestačilo. Po jeho smrti se moje matka dozvěděla krutou pravdu, kterou jí nikdo z příslušných vojáků nechtěl potvrdit: Po dobu jeho vojenské služby ho vojáci znásilňovali. Nevíme přesný počet, kdo to byl, ani jestli jich bylo víc. Lidé se báli kvůli té tragédii promluvit. Nestačilo jim, že mého bratra znásilňovali, ještě mu dali přezdívku „šlapetka“. Situace, ve které se můj bratr nacházel, neměla východisko. Den před danou tragédií se však stalo něco neuvěřitelného. Moje maminka byla v té době křesťankou a změna v jejím chování mým bratrům neunikla. Daniel den před tragédií uvěřil v Krista Ježíše.
Rozplakal se štěstím, vběhl do pokoje, kde byla moje maminka, a řekl: „Mami, já jsem opravdu uvěřil. Věřím v Krista.“ Máma byla upřímně šťastná, nevěděla však, co přinese zítřek. Druhého dne šla moje maminka s Danielem na její pracoviště, kde tamní mistr nabídl Danielovi práci. Můj bratr však nebyl ve své kůži – dle slov mojí matky se choval podivně. Poté, co bylo vše vyřízeno, šel Daniel domů. Později přišla domů i máma a uslyšela šílený hluk z televize. Volala tedy na Daniela: „Danieli, Danieli, co se děje? Kde jsi?“ Vešla do jeho pokoje, televize stále křičela, matka prohlédla na stůl a všimla si láhve alkoholu. Zvedla oči a uviděla svého prvorozeného syna bez známek života, oběšeného na hrubém lodním provazu. Já už dnes vím, že se můj nebohý bratr chytil do satanových lží a že Duch úzkosti hrál v této tragédii velkou roli. Vím, že Bůh je Všemohoucí, že Danielova víra v Ježíše Krista zachránila jeho duši a že se jednou všichni setkáme. Matka má dodnes před očima ten provaz a námořnické uzly, které bratr udělal. Mojí matce se zhroutil svět, a aby toho nebylo málo, její druhorozený syn zkolaboval pod nátlakem situace, stresu a smutku. Jeho srdce pod návalem emocí přestalo bít, ale doktoři o jeho život bojovali. Já však vím, že ho samotný Bůh držel ve své úžasné dlani a vzal ho zpět mezi živé. Po měsíci v nemocnici byl můj bratr John zpět doma. Matka skončila na antidepresivech a trvalo jí dlouhou dobu, než vše překonala.
Tato tragédie jí však nepřiblížila k Bohu, jak by se mohlo zdát. Naopak, zřekla se víry, a tím v naší rodině započalo mnoho problémů. Bůh byl však milostivý a neustále se o nás staral. O nás všechny. Neustále k matce posílal lidi, kteří jí vyprávěli o Kristu Ježíši. Věřím, že bratrova víra v Boha, kterou přijal den před svou smrtí, významně ovlivnila jeho posmrtný osud. Vím, milí čtenáři, že na to můžete mít svůj názor. Já však věřím, že je můj drahý bratr u našeho Pána. Po této nešťastné události se máma odstěhovala z bytu, v němž se tragédie stala. Nedokázala v něm spát už ani jednu noc. V novém bytě se s Johnem zabydleli a po několika měsících maminka zjistila, že se v práci líbí jednomu muži. Po dlouhé době od bratrovy smrti se matka odvážila vyjít si s partou přátel na malou zahradní párty, kterou pořádal jeden z jejích kolegů. Všichni už v té době věděli, že je ten muž do mé matky dlouho zamilovaný, ale z úcty k ní a k té tragické události čekal několik měsíců, než se vyznal ze svých citů. Bylo to právě na té zahradě, kam si šla máma odpočinout. Matčin kolega, kterému ta zahrada patřila, jí řekl: „Anne, Petr za chvíli přijede, ale jen proto, že jsi tady ty.“ Máma nevěděla, o co se jedná, a tak se zeptala: „Proč by měl Petr přijet jenom kvůli mně?“ Neuplynulo ani deset minut a na mopedu přijel pohledný, vysoký mladý muž s krásnou, hnědou bujnou kšticí a plnovousem.
Když uviděl Anne, jeho modré oči se rozzářily a pak si sedl vedle ní. Máma na tento den ráda vzpomíná. Vybavuji si, s jakým zapálením vyprávěla, co se stalo potom. Petr si před ní klekl na kolena, podíval se do jejích hlubokých očí a věděl už jisto jistě, že ji miluje. Ano, máte pravdu, milí čtenáři, ten Petr je můj otec. Od chvíle, kdy spolu začali chodit, se máma každý den, když venčila našeho pejska Michaela, modlila k Nebeskému Otci, aby jí vrátil to, co ztratila. Matka toužila po dítěti tak moc, že Bůh její modlitby vyslyšel. Když můj bratr John zjistil, že bude mít sestřičku, řekl větu, na kterou nikdy nezapomeneme: „Tak už zase nejsem sám“. Všichni byli šťastní, až na Petrovy rodiče. Hlavně jeho matka – moje babička – byla zásadně proti, protože Anne byla o deset let starší než Petr, a to pro ně představovalo zásadní problém. Narození dítěte pro ně nepřipadalo v úvahu. Ale Bůh měl jiný plán. Plán, který zahrnoval oslavit jeho jméno, zjevit jeho milosrdenství, majestát a slávu nejen v rodině, do které jsem se narodila, ale celému světu. Aby každý viděl, že Bůh působí v našich životech neustále a že zázraky nejsou jen na papíře, ale dějí se v životech každého člověka, i tak obyčejného jako jsem já. A i když se po mém narození Petrovy rodiče Anne omluvili, nikdy se jejich vztah nenapravil. Naopak, bylo to každým dnem horší.
Matka stále trpěla depresemi a vztah, který začal slibně, se pod nátlakem okolí rozpadal. Z nechtěného dítěte se najednou stalo chtěné a spory sílily. Bůh byl však s mojí matkou i s námi neustále a jeho zázraky nás doprovázely na každém kroku. I jeho andělé dělali svou práci. Milí čtenáři, věřte mi, že se máte na co těšit, a doufám, že vás to povzbudí k hledání Boha i ve vašem životě. Někdy i mlčení je vzkaz od Boha.
KAPITOLA 3 První setkání se zlým duchem Mnoho lidí tvrdí, že je skoro nemožné pamatovat si rané dětství. Já si však jednu vzpomínku vybavuji až moc dobře. Byly mi čtyři roky. Máma se vrátila zpět k otci, a tak jsme zase bydleli v domě blízko vody. Z mého dětství si z nějakého důvodu vybavuji převážně ty negativní vzpomínky. Na ty pozitivní bych musela dlouho vzpomínat. Nevím, proč to tak je. Neříkám, že celé mé dětství bylo negativní, určitě bych našla i milé vzpomínky, ale bohužel mě nic momentálně nenapadá. Máma propadala víc a víc do depresí a úzkostí a začala pít alkohol. Nebylo to často, ale stávalo se. Chyby byly na obou stranách, máma nebyla bez viny a otec také ne. Ubližovali si navzájem a odnášela jsem to já.
V tu dobu jsem brala prarodiče jako ochránce. Neviděla jsem hádky a ostatní věci. Otce vztah unavoval a matku také. On hledal útěchu jinde a ona se cítila ponížená a poražená. Byla velmi pohledná, a o to víc ji otcovo chování mrzelo. Přišel den, na který nikdy nezapomenu. V ten den vedla matka s babičkou konverzaci, kterou jsem asi neměla poslouchat. Má zvědavost však byla silnější a já ten osudný rozhovor vyslechla. Dnes bych si tuto informaci mileráda nechala ujít, bohužel se stalo, co se stalo. V té konverzaci byla řečena jedna důležitá informace. Maminka babičce sdělila, že jsem měla bratra, který zemřel před mým narozením. Ano, máte pravdu. Máma mluvila o Danielovi, o mém bratrovi. Byla to pro mě šokující informace a já byla zmatená. Tady musím něco dodat: Od dětství jsem se bála tmy. Noc pro mě byla děsivá a tma, skoro bych až řekla, nepřítel. Strachu ze tmy jsem se zbavila až v dospělosti. Takže když jsem musela jít spát, vždy jsem potřebovala mít lampičku rozsvícnou a nechtěla jsem spát sama. Bála jsem se tmy a toho, co se v ní skrývá, co mě neustále pozoruje a zkoumá, a ten pocit mě děsil. Nedokážu ani popsat, jak jsem se cítila, ale bylo to, jako by v té tmě někdo stál a neustále mě pozoroval. Místnost, která by byla úplně pohlcena tmou, pro mě byla noční můrou, a vždy jsem musela mít otevřené dveře.
Byl to podvědomý pocit, který jsem nedokázala vysvětlit ani pochopit. Vždy se mnou spala máma nebo babička. Když se na to dívám zpětně, byla jsem už v té době senzitivní na přítomnost zlých duchů. Maminka mi vyprávěla, jak mě učila, abych se v noci budila sama na záchod. Pamatuji si, jak mě poučovala: „Když budeš chtít na záchod, probuď mě.“ Mám to tak živě v mysli. Mám tu noc před očima, jako by to bylo dnes. V noci jsem se probudila, protože jsem potřebovala jít na toaletu. Viděla jsem světlo červené lampičky. Slyšela jsem každý matčin nádech a výdech. Chtěla jsem se pohnout, ale moje tělo mě neposlouchalo. Snažila jsem se vší silou, ale veškerá snaha byla marná. Pomyslela jsem si: Zkusím vzbudit mámu. V duchu jsem panikařila. Nikdy jsem nic takového nezažila. Když jsem se pokusila promluvit, uviděla jsem černou postavu. Ne obličej, ale jen černou siluetu někoho nebo spíš něčeho, co jsem nikdy předtím neviděla. Najednou ta postava přiložila ruku na má ústa. Z posledních sil jsem se snažila vzbudit matku. Toto se stalo v den, kdy jsem se dozvěděla, že jsem měla bratra, který zemřel. A tak jsem si jako malé dítě samozřejmě myslela, že ten, koho jsem viděla, byl můj mrtvý bratr. Nebylo tomu tak. Cítila jsem, jak TO bylo silnější než já. Nedalo se s tím bojovat. Cítila jsem, jak na mě padá únava. Z posledních sil jsem řekla tichým a přidušeným hlasem: „MA…“
A pak jsem usnula. Tohle bylo mé první setkání se zlým duchem a spánkovou paralýzou v jednom. Ráno jsem se probudila úplně počuraná. Máma se samozřejmě ptala: „Proč jsi mě nevzbudila?“ Pravdu jsem jí však neřekla. Od té doby jsem se v tom domě necítila bezpečně, a když jsem byla v pubertě, bylo mi to čím dál jasnější. V té době nikdo z mých rodičů ani prarodičů nebyl věřícím křesťanem, takže jsem byla úplně bez duchovní ochrany, a proto jsem prožívala věci, které bych nikomu nepřála. Ale tohle byla moje první vzpomínka z dětství. Trochu děsivé že? Bůh byl však i v tu chvíli se mnou. Zachraňoval mě neustále a věřím, že tyto zkušenosti mi byly k užitku. S odstupem času vím, že mám autoritu nad všemi mocnostmi a vším zlým, díky Kristu Ježíši. A, milí čtenáři, pokud si něčím takovým procházíte i vy, postavte se satanu, a on od vás uteče. Věřte Kristu Ježíši, a pokud potřebujete vysvobození, běžte za odborníky, kteří se této problematice věnují. Buďte však obezřetní a sledujte ovoce jejich práce. Ve všem se svěřujte Kristu a On vás navede tím správným směrem. Dostala jsem teď při modlitbě slovo pro rodiče a všechny opatrovníky: Modlete se za duchovní ochranu pro vaše děti. Je to velmi důležité.
Vaše děti vám poděkují později. Jako rodiče máme duchovní autoritu nad svými dětmi, buďme tedy moudří a využijeme to k jejich dobru.
KAPITOLA 17 Když Ježíš plakal Milí čtenáři, z názvu už zřejmě poznáte, o čem následující kapitola bude. Tento zážitek se mi vryl jak do paměti, tak i do srdce. Tato vize je mému srdci nejbližší, a když se necítím dobře nebo mi je smutno, vzpomenu si na ni. A hned mi je lépe, protože vím, že Ježíš, můj úžasný Spasitel a má skála, má záchrana a mé útočiště, je se mnou. Byla jsem v našem novém bytě ve Finsku. Byl už večer a moje děti šly spát. Mým zvykem je, že když děti usnou, poprosím po nějaké chvíli Riche, aby šel do naší ložnice, abych se mohla v klidu modlit a strávit nějaký čas s Bohem. Nebudu vám lhát – ne vždy je to možné, a s postupem času jsem zjistila, že když nemám ten čas pro sebe a pro Boha, nejsem ve své kůži. Jsem podrážděná, a někdy i nervózní. V těch chvílích mi prostě chybí něco, bez čeho nemohu v klidu žít. Bůh je pro mě jako vzduch, který, jakmile se začnu modlit, proudí do mých plic a rozlévá se do celého mého těla.
Stane se, že mám někdy špatný den a chci si jen lehnout a zapsat si vše, co se dělo, a i v takových chvílích se snažím alespoň trochu promluvit si s Bohem. Tento den byl však jeden z těch úžasných. Pamatuji si ho, jako by to bylo včera. Seděla jsem v mém křesle v naší kuchyni a pouštěla jsem si jednu chválu. Nevím, jestli ji zde mohu jmenovat, řeknu tedy raději jen to, že muž, který ji napsal, pochází z Řecka a měl vizi, kterou mu Bůh zjevil. Zpívala jsem ji dokola a dokola a užívala si tu úžasnou melodii, kterou tato píseň má. Zpívala jsem Bohu a užívala si čas strávený s ním. Najednou se v mé mysli odehrálo něco neuvěřitelného. Byla jsem vzhůru, nespala jsem, tím jediným jsem si byla jisto jistá. Toto pro mě byla nová zkušenost a abych řekla pravdu, přála bych si mít víc takových zážitků. Viděla jsem sebe jako malé dítě. Malé batole, které dělá své první krůčky. A na druhé straně jsem viděla osobu. Byl to Ježíš. Měl úžasně bílé, až zářivé roucho, hnědé vousy a kaštanově hnědé vlasy. Měl ten nejhezčí úsměv, mnohem hezčí než Rich. Usmíval se a natahoval své ruce k dítěti. Věděla jsem, že to batole jsem já a že dělám své první krůčky. Když se to miminko v mé vizi začalo pohybovat směrem k němu, byl tak šťastný a radoval se, připraven mě chytit. Když jsem to uviděla, vyhrkly mi slzy do očí. Bylo to něco neuvěřitelného, úžasného a tak silného.
Ve své mysli jsem se zeptala Ježíše, kde byl, když jsem byla nevěřící a dělala jsem své největší chyby. Byl tak milosrdný, že mi ukázal přesně, kde byl. Seděl na posteli, na které se odehrála jedna z mých chyb, a plakal. Byl se mnou celou tu dobu, i když jsem v Něj nevěřila. Byl se mnou a plakal. Poté, co jsem přišla zpět k sobě, stále jsem seděla na svém křesle, proudy slz mi tekly po tváři a já jsem prosila o odpuštění za to, jak jsem Bohu ublížila, a zároveň jsem děkovala za tuto vizi, kterou mi ukázal. Pán Ježíš mi tím jasně řekl jednu věc: „Jsem s tebou neustále. Radoval jsem se z tvých prvních krůčků a plakal jsem, když jsi plakala ty. Viděl jsem vše a stále vše vidím.“ Ukázal mi, že má emoce. I když tu pro mě moji rodiče ani rodina mnohokrát nebyli, Ježíš byl se mnou neustále. Radoval se z mých úspěchů, podporoval mě, když se mi nedařilo, a plakal, když jsem plakala já. Byl se mnou, i když jsem byla v hříchu. Říkám vám to vše proto, abyste věděli, že když se něco takového mohlo stát mně, může se to stát komukoli. Bůh miluje každého a všichni musí vědět, že Ježíš Kristus je s nimi v každém okamžiku jejich života, i když třeba ještě neuvěřili v Boha nebo nejsou křesťanem. To však neznamená, že se jím nemohou stát. Modlím se za vás za všechny – aby vám dal Bůh vizi, která bude speciálně pro vás, a vy byste ji nemohli svým rozumem nijak vyvrátit. Aby vás to chytilo za srdce stejně, jako tato vize chytila mě. Abyste pocítili, jak moc vás Bůh miluje.