Gumík a Pastelka
Jeden kluk jménem Vašík chodil do třetí třídy základní školy, ve které měl spoustu kamarádů. Vždy o velkých přestávkách byl středem pozornosti, protože porušoval školní řád a nevypínal mobil. Dětem pak o přestávce ukazoval různé hry. Tedy alespoň do doby, než jeho nejlepší kamarád Tonda donesl do školy své kresby – pastelkami malované obrázky. Byly opravdu krásné a všichni je začali obdivovat.
Dokonce i paní učitelce se kresby líbily natolik, že se rozhodla uspořádat ve třídě výstavu jeho tvorby. Tondovo nadání se ve škole rozkřiklo velmi rychle a do jejich třídy chodili o přestávkách dokonce i deváťáci, aby si prohlédli ty krásné obrázky. Toník měl velkou radost, všichni byste ji jistě čekali i od Vašíka. Bohužel tomu tak
nebylo. Naopak, Vašek cítil pouze závist a věřil, že malovat na papír zvládne každý. Ještě ten den doma se Vašík rozhodl namalovat také nějaký obrázek. Kdybyste však viděli jeho penál, no hrůza... Všechny pastelky měl polámané a nebylo možné je ani ořezat. Proto šel za maminkou a řekl, že hned potřebuje nové pastelky, aby mohl kreslit. Maminku to potěšilo, moc by se jí líbilo, kdyby netrávil tolik času na telefonu a tvořil i něco hezkého. Proto mu dala drobný peníz, aby si mohl koupit nové pastelky. Byla to jen jedna z mála věcí, ve které nelhal a pastelky si opravdu koupil. Hned po příchodu domů přemýšlel, co nakreslí. Auto, kolo nebo vlak? Ne, to umí každý! pomyslel si. „Už vím, namaluju mobil!“ vykřikl. Vzal si papír a tužku, namaloval obdélník,
do kterého kružítkem narýsoval malé kolečko, které mělo znázorňovat fotoaparát a celý ten obdélník kromě kolečka vybarvil černou pastelkou. „Tsss, přesně jako ten můj!“ opakoval si stále dokola. Obrázek hodil do aktovky a šel hrát hry na mobilu. Ráno spěchal do školy, aby se pochlubil svou kresbou. Ve třídě byl mezi prvními, usadil se do lavice a nedočkavě čekal na všechny spolužáky... Konečně přišel ten čas, aby ukázal svou tvorbu, o které si byl jist, že je naprosto dokonalá. Velkého úspěchu se ale nedočkal. Všechny děti se mu začaly smát, tedy až na Toníka, který se snažil Vaška podpořit, protože mu ho bylo líto... Vašek měl však na kamaráda zlost a dával mu za vinu, že jeho obrázek není pro ostatní dost dobrý. Toho večera Vašík seděl na posteli dlouho do noci a zklamaný se snažil vygumovat ten obrázek. Moc mu to však nešlo, spíše gumou rozmazával černý obdélník. Vzal tedy jiný papír a tolik chtěl něco hezkého namalovat, jenže najednou bylo vše kolem něj rozmazané, protože se mu do očí hnaly slzy. V ruce pevně stiskl černou pastelku s gumou a pohlédl z okna na nebe, když tu zrovna padala hvězda. Jeho slzy začaly stékat do dlaní. Přál si jediné! Aby uměl kreslit... Nenamaloval ani čárku a únavou usnul.
Po probuzení se necítil lépe, a protože byl víkend, byl moc rád, že nemusí z postele. Tatínek však zavolal Vaška na snídani, tak, ač nerad, musel přeci jen vstát. Po cestě do kuchyně si všiml, že na jeho stole leží černá pastelka s gumou. Bylo to zvláštní, přeci s nimi v noci usnul. Asi mi je rodiče uklidili, když spal, pomyslel si. K snídani mu maminka udělala jeho oblíbené tousty se šunkou, ale chlapec vůbec neměl chuť k jídlu, proto jen seděl a koukal na talíř s jídlem. „Vašku, už to sněz!“ pobídl ho důrazným tónem tatínek.
„Já jím,“ odsekl Vašík a studený toust žvýkal snad ještě dobrou půl hodinu. Když konečně spolkl poslední sousto, dostal nakázáno uklidit si ten velký nepořádek v pokoji. „Uklízení nesnáším!“ huboval Vašek, ale ne moc na hlas. To, aby ho nikdo neslyšel. Rodiče by totiž jistě měli snad tisíc důvodů, proč ten pokoj musí uklidit. Proto, ač nerad, pustil se tedy do práce. Do dřevěného boxu na hračky hodil asi tři autíčka a už měl pocit, že úklid trvá snad celou věčnost! „Ach jo... To je nuda...“ vzdychl si. Úklidu moc času nedal a už se mu zachtělo na telefon, proto potichu nahlédl na chodbu, aby zjistil, kde jsou rodiče. V bytě bylo ticho a nikoho neviděl. Rozhodl se tedy, že si zahraje jednu rychlou hru na mobilu a pak bude pokračovat v úklidu. Přesunul se ke stolu, na kterém měl položený mobilní telefon a hned vedle na prázdném papíře ležela pastelka společně s gumou. Na pastelky měl Vašek už zlost. Proto papír s pastelkou i gumou odstrčil co nejdál od sebe. Posadil se na židli ke stolu, vzal do ruky telefon a pustil si svou oblíbenou hru... Jenže v tu chvíli se pastelka začala kutálet po stole zpět němu, čehož si chlapec hned všiml a upřel svůj zrak na onu pastelku. „To snad není možné!“ vykřikl. Ten stůl, je určitě nakřivo! pomyslel si. A odsunul pastelku zpět na roh stolu. „Vašku! Přines špinavé prádlo k vyprání!“ ozval se rozkaz z koupelny.
„Už jdu!“ odpověděl Vašek a začal rychle sbírat prádlo dřív, než maminka přijde nazlobená do pokojíčku a uvidí, že Vašík zatím skoro nic neuklidil. Šel odnést posbírané oblečení a důkladně za sebou zavřel dveře od pokojíku, aby nebyl vidět ten nepořádek. V koupelně vše rychle hodil do koše na špinavé prádlo a utíkal zpět. Na chodbě ale narazil na tatínka, který vycházel z jeho pokoje a už podle výrazu bylo jasné, že je nazlobený, v ruce držel Vaškův mobil. Chlapec věděl, že dřív, než bude pokoj uklizený, tak mu ho rodiče nevrátí! Chtělo se mu bouchnout dveřmi, začít křičet a na úklid se vykašlat, ale tím by si vůbec nepomohl. Proto dveře potichu zavřel a naštvaně se pustil do úklidu. Netrvalo dlouho a začal mít pocit, že úklid ho baví a líbí se mu, jak teď pokoj vypadá. Nechtěl to však nikdy říct nahlas: Kluci totiž nemají rádi slovo uklizeno! Popravdě nevím, proč si to myslel, to přeci není žádná pravda! Když bylo hotovo, zůstal ještě sedět na koberci, aby si rodiče mysleli, že je úklid náročný a zabere spoustu času. V tom tichu zaslechl, jak něco malého padá na zem a kutálí se směrem k němu, otočil hlavu a na zemi ležela zase ta pastelka! Nechápavě zavrtěl hlavou. „Tak ty mi tu budeš dělat nepořádek?!“ prohlásil a začal se tomu smát...
Chtěl ji uklidit, ale pastelka byla jako přilepená, nešla vůbec setřást! Rukou klepal jako blázen a smál se ještě víc. Bylo to opravdu legrační! Po chvilce se mu to přeci jen podařilo, pastelka přestala lepit. Vašek měl mnohem lepší náladu, proto se rozhodl namalovat něco mamince a tatínkovi, aby mu rychleji vrátili mobil. Posadil se tedy na židli, uchopil pastelku a z rohu stolu přitáhl prázdný papír k sobě. Přemýšlel, co namaluje... Najednou si všiml, že se mu nad stolem slaňuje ze stropu pavouk. Vašek na něj upřel svůj zrak, jenže v ten samý čas začala ruka sama malovat! Nešlo to zastavit, prsty ho vůbec neposlouchaly a pastelku držely opravdu pevně! Na prázdném papíře se objevovali černé tahy, které se během chvilky začaly měnit v tvary a za krátký čas se na papíře objevila krásná kresba pavouka! Vašek seděl jako opařený a s otevřenou pusou zíral na papír!