ŠKOLSKÝ SYSTÉM Dostáváme se k dalšímu palčivému tématu – škole a školství. Co všechno v tomto systému nestojí za nic? Každý si školou prošel, zažil si v ní své, něco se přiučil a taky v ní možná našel pár mušek. Každý na to máme svůj názor, já možná poněkud vyhraněnější, ale co tak poslouchám, nejsem jediný, kdo v tomto systému vidí vícero problémů. „Děti tráví roky v zastaralém vzdělávacím systému, studují předměty, které nikdy nebudou potřebovat, a připravují se na svět, který již dávno neexistuje.“ – Robert Kyiosaki. Tato kapitola se netýká vysokých škol. Vysoké školství oproti nižšímu není hra na stejném hřišti, není to ani stejná liga, je to úplně jiný sport. Začněme úplně od základů. Povinná školní docházka je zákonná povinnost dětí navštěvovat v určitém věkovém rozmezí školu. Základy školní docházky se datují už do Svaté říše římské 16. století, v 18. století povinnou školní docházku v tehdejší habsburské monarchii prosadila Marie Terezie. A kompletně všichni zadarmo to máme od roku 1948.1 Stovky let uběhly a my zde máme systém založený na stále stejných kořenech jako v dobách nekončících válek o území, vražd za náboženské zrady a pouštění žilou. Je to morbidnější přirovnání, ale v porovnání s novějšími oblastmi, než je školství, nevidím zásadnější progres. Podívejme se například na řešení státních konfliktů. Ať je politika v dnešní době jakákoliv a pomineme-li ještě dozvuky na Blízkém východě,2 už to dnes prostě není na ostří nože a problémy se řeší diplomatičtěji, 1 https://cs.wikipedia.org/wiki/Povinná_školn%C3%AD_docházka 2 Tuto knihu jsem psal pěknou dobu před vypuknutím konfliktu na Ukrajině. Děkuji za pochopení, že toto téma zde nebude řešeno. Netušil jsem, že Putinovi tak moc hrábne a nemám sílu na to sem tuto ohavnost zakomponovat.
2
nebo se tak aspoň tváříme. Medicína pokročila takovým způsobem, že si to ani nedovedeme představit. Pak zde jsou ty novější sektory. Jezdí snad dnešní auta se stejným motorem jako v prvním Fordu? Porovnat první telefon s tím, co máme v kapse, můžeme jen se silným sebezapřením (a skvěle vybudovanou obranou před výbuchy smíchu), protože vypadají jako dvě úplně odlišné věci. Tak proč je tak důležitá věc jako státní vzdělávací stále pozadu? Důvodů je povícero.
Finanční gramotnost Co ve školních osnovách velice postrádám, je finanční gramotnost. Jistě, existuje spousta projektů a organizací, které se nechávají slyšet, že tu a tam zajedou do škol, něco o tom poví, nechají žáky, ať si zahrají nějakou stolní hru a rozdají jim sponzorské dárečky. Jenomže to je asi tak všechno a ostatní zůstává při starém. Podíváme-li se na školní systém z pohledu „horních deseti“, zanedbávání finanční gramotnosti je obrovský byznys. Co s puberťáky, kteří vědí, o čem jsou peníze? Ještě by pak chtěli větší plat! Nesmíme se divit, že podle různých průzkumů generace Z očekává, že jim manažerské pozice spadnou do rukou. Není to naše chyba. Vzdělávat studenty o nějakém cash-flow? Ale kdeže! Kdo by si pak bral nevýhodné spotřebitelské úvěry s 12% RPSN? Naštěstí ale v dnešní době víme, který vlak dorazí na nástupiště dříve.
Ukradený potenciál Nyní si dovolím použít slova Jana Mühlfeita: „Klasická škola se soustředí na odstraňování slabých stránek, a ty silné nerozvíjí. Učitelé dětem říkají, tohle ti nejde, tak
3
na tom makej a za rok z tebe bude šampion. Ale to je nesmysl.“ Škola je továrnou na kopie a nechápe pojem individualismus. Místo toho, aby učitelé přistupovali ke každému jedinečným způsobem, přistupují jednotným způsobem ke všem. Místo toho, abychom zlepšovali naše silné stránky a věnovali se tomu, v čem můžeme být vážně dobří, zabíjíme čas něčím, co nás nebaví a co nás nijak neposouvá. Tady je vhodné zmínit, že si zdánlivě trošku protiřečím, když jsem mluvil o výjimečnosti, ale představte si, kdyby už sama škola dokázala rozdělit žákovy silnější a slabší stránky a rodiče by to vlastně ani moc nemuseli řešit a snažit se o nastavení tratě. Nemá to nic společného s nátlakem na výjimečnost, je to otázka (Mühlfeitova) odemykání potenciálu a nalezení schopností. Škola je přece vzdělávací instituce a mohla by produkovat takřka superhrdiny. Jenomže onen popletený pojem přibírá na síle, protože škola v žácích probouzí nezdravou soutěživost, kdy každý kope sám za sebe, a komu to nejde, je zatracen a vyslán na průvod hanby ke školní tabuli. Nynější „práce v kolektivu“ je směšná. Je to jako dát dohromady tým čtyř žáků s výtečnými matematickými schopnostmi, aby napsali rozsáhlou slohovou práci, a na druhou stranu čtyři holčičky s výborným prospěchem z češtiny, aby vypočítaly rovnici se dvěma proměnnými. Nějak tak to funguje. Už jste si někdy oblékli spodní prádlo naruby? Právě takto vidím přístup školy. Vypadá to, že kreativita je největší nepřítel státu, fungujeme strojově a pro školy jsme pouze čísla, ne jména. Když se o to fakt nesnažíme, nikdo se o nás nezajímá, maximálně se nás snaží korupčně získat nějakým diplůmkem. Vypadáme jako roboti, co se programují. Další cihla ve zdi, jak pravili Pink Floyd. Tento 4
způsob vzdělávání ve stylu „Učili nás chodit a mluvit, teď nás učí sedět a držet hubu“ zdá se mi poněkud nešťastným. Chtějí z nás udělat číselnou klávesnici bez zapnutého Num Locku. Abychom tam někde vždycky byli, ale abychom toho moc nenadělali. Ve škole bychom se měli také učit, jak a co se učit. Dělá se to? Ne. Je to naše chyba? Ne.
Známkování Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Kvůli tomuhle máme ve škole sedět? Známkování je další věcí, k níž se chci vyjádřit. Historie usoudila, že se budou žáci jednoznačně hodnotit. Žák přijde domů, tatínek otevře žákovskou knížku či Bakaláře a funguje to asi nějak takhle: Výborná: „Jo! Jsi fakt výbornej!“ Chvalitebná: „No jasně, za tohle tě pochválím.“ Dobrá: „Prostě střed, dobrý, ale polepši se!“ Dostatečná: „Kam myslíš, že se s tímhle přístupem dostaneš?“ Nedostatečná: „Žádnej oběd nedostaneš!“ (Známe z filmu Marečku, podejte mi pero v podobě „Dej mu polívku, víc si nezaslouží“.) Ale co teď ? Lidem – jak dětem, tak dospělým – začíná pomalu docházet, že hraní na honičku s jedničkami už není tak cool. Začínáme si uvědomovat, zda opravdu chceme ty biče, nebo raději obětovat dva stupně známky a věnovat se něčemu jinému. Vezmeme-li to ze sobečtějšího úhlu pohledu, můžeme být vlastně rádi za to, jak hodnocení na školách funguje. Pokud vaši rodiče nelpějí na výborném prospěchu, stačí se učit místo tří hodin pouze jednu, naučit se na trojku a zbylé dvě hodiny si můžete dělat, co se vám zlíbí. Má slova jen potvrzuje Jack Ma, 5
zakladatel společnosti Allibaba, který svému synovi řekl toto: „Nepotřebuješ být mezi třemi nejlepšími ve své třídě, být uprostřed je v pořádku, dokud tvé známky nejsou příliš špatné. Jedině tento typ člověka má dostatek času, aby se naučil jiným schopnostem.“ Samozřejmě je nějaké hodnocení důležité, ale co je vlastně smyslem písemek? Řekněte si sami, jestli je pro vás ve většině případů důležitější naučit se danou látku, nebo dostat dobrou známku. Učíme se jak blázni na pár otázek, ale za měsíc už stejně ani nevíme, co bylo předmětem písemky, natož abychom danou látku ovládali. Alespoň taháky v nás probouzejí kreativitu. Nerozumím tomu, že se hodnotíme podle nějakého průměru. Již jsem to zmiňoval – každý člověk je v něčem lepší a v něčem horší, tak proč by měl být potenciální budoucí skvělý historik či jazykovědec strachy zavřený doma s hlavou v učebnicích kvůli vidině pětky z matiky? Kdyby měli žáci možnost věnovat se intenzivněji a dříve těm oborům, kde jim to jde, svět by byl daleko krásnější a do školy by se chodilo daleko radostněji. Namísto toho z nás škola dělá nastejno ostříhané ovečky, které by měly mít ze všeho dobré známky, a využívá žáky s dobrým prospěchem jako příklad ostatním. Znáte to: „Proč nemáš taky takové známky jako Jirka?“ Ale jaký život má Jirka? A tohle všechno v nás pak přetrvává a soudíme lidi v porovnání s davem, nějakým průměrem. Přitom člověka podle známek ze školy vůbec soudit nelze! „Ale já jsem měl do druháku samé jedničky…“ může být vaše poslední věta na pracovním pohovoru. Na střední škole jsme v účetnictví jednou brali aktiva a pasiva. Učitelka se nás zeptala, jestli víme, co to je. Se spolužákem jsme měli přečtenou knížku Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho, kde vysvětluje, že 6
aktiva nám vydělávají peníze a pasiva nám je v podstatě berou, tak jsme to takhle učitelce podali. Samozřejmě je to v účetnictví úplně jinak, což jsme nevěděli, ale dostalo mě, když nám učitelka řekla: „Dejte si pozor na ty vaše vedlejší aktivity, může vás to potom takhle mást.“ V tom momentě jsem nevěděl, co se děje. Jako by mi přímo řekla: „Vykašli se na svoje sny, nedělej nic navíc a radši se jenom uč, abys měl dobré známky a našel si dobře placenou práci.“ Příklad jako z učebnice.
Učitelé Když už jsme u učitelů, Jan Amos Komenský o nich jednou prohlásil následující: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“ Přátelé, docela mě mrazí z toho, že toto řekl člověk, který je již nějakých 350 let po smrti, protože až na některé světlé výjimky nám stále cestu ukazují právě takové sloupy. Je to naše chyba? Není. Je to jejich chyba? Také ne! Dělají jen svoji práci. Učitel je u nás vážené povolání. V žebříčku popularity jsou učitelé na 16. místě hned za kominíky. Není tedy divu, že učitelské povolání přitahuje hlavně seriózní lidi s vysokými nároky na disciplínu a pořádek. Že ano? Učitelé jsou jenom zprostředkovatelé a dělají svoji práci. Mají určité osnovy, podle kterých musí učit, a žákům předhazují noty, podle kterých musí notovat. Každý učitel nebo učitelka má svůj vlastní styl vyučování a také svůj vlastní názor na své povolání. Zažil jsem učitelku, která v průběhu hodiny na rýpavé dotazy studentů k tomuto tématu sama konstatovala, že současný systém není úplně v pořádku, a učila dál. Dokončila výklad v hodině, dokončila téma, dokončila školní rok, do7
vedla třídu k maturitě a cyklus se mohl opakovat znovu. Dělala svoji práci a dělala ji dobře. Tak dobře, že jsem díky ní chvíli rozuměl matematice. Trápí mě ale, že se škola naprosto distancuje od porozumění faktu, že učitel má vlastní život, stejně jako žáci, a tudíž se nemůže zlobit na žáky, kterým předmět, nebo dokonce on samotný nesedl, a naopak žák nemůže proklínat učitele za svou neschopnost něco se naučit. Představte si svoji oblíbenou osobu, svůj idol. Je jedno, co dělá, jestli zpívá, hraje fotbal, tancuje nebo hraje hry. Prostě byste rádi byli jako tato osoba. Teď si představte, že tento člověk bude před vámi stát a učit vás den co den. A bude vás učit věci, které potřebujete k tomu, abyste se dostali tam, kde je teď on. Upozorní vás na všechny chyby, kterých se na té cestě můžete dopustit. Zajímavá představa. Samozřejmě nemůžeme čekat, že na střední školu v Pardubicích přijede Jaden Smith a poví nám, co a jak. Nebo že nám do Rakovníku přijede Cristiano Ronaldo ukázat své dovednosti. U těchto jedinců bychom však měli jistotu, že mluví s nadšením, ne z nutnosti (pokud by to nebylo v rámci reklamní kampaně). Je to sice pohádka, ale mezi ní a tím, co zažíváme, je obrovská mezera a cílem by mělo být vymyslet plán na její ztenčení a realizovat jej. Zkrátka, bylo by možná dobré někdy poslat na praxi i učitele. Možná by jim to zajistilo větší respekt u žáků – a že je ho někdy opravdu málo, bohužel. Pedagogická fakulta totiž vyplivne žáky, kteří poté učí. Získají tituly, aby mohli celou rozumnou větu shrnout do třech obtížných slov. Učitelé nemají ani malou šanci být naším vzorem, pokud sami nemají dobrý pocit ze své práce. Obrovská škoda jak pro žáky, tak pro systém samotný. Jako v každém jiném povolání může 8
také učitel zjistit, že ho to snové poslání předávat naučené (nezažité) znalosti vlastně vůbec nebaví. Jenomže jakou mají motivaci? Plat mají nízký jak hlas Morgana Freemana, jsou jedním z nejlepších příkladů zákonu padajícího hovna a jejich povolání ztrácí smysl, když… to ty děcka prostě mají na háku. Děti motivované svými rodiči a svou „výjimečností“ se pak ocitnou v jedné místnosti s těmi, které už tuší, že s největší pravděpodobností nebudou astronautem ani kominíkem, ale spíš si najdou místo někde ve skladu, a učitel musí pracovat s oběma případy nastejno. Profese učitele základní nebo střední školy by měla získat zpět svoji hodnotu a učitelé samotní autoritu a sebevědomí. Možnost vzdělávat děti a působit na jejich rané myšlení by si měl člověk zasloužit, vážit si jí a zároveň by za to v žádném případě neměl dostávat jen třicet hrubého. Vždyť učitelům pak s takovou může být někde, co z těch dětí bude a co zanechají v jejich mladých mozcích.
Povinná četba Co mě na škole opravdu mrzí, je fakt, že stanovený systém jaksi některým dětem znechucuje čtení. Nemějte mi to za zlé, ale mám pocit, že mladí by četli daleko raději, kdyby jim v patnácti letech nebyly vnucovány klasiky od Shakespeara, protože pak si pod pojmem kniha představí několikastránkovou „nezajímavou“ bichli. Je úžasné, když někoho slyšíte citovat například Romea, protože víte, že tento člověk dokáže ocenit klasickou literaturu, ale v jakém věkovém rozmezí se tento člověk nachází? Kolikrát jste slyšeli patnáctiletého puberťáka, jak říká: „Kámo, včera jsem poslouchal Bacha. Teda řeknu ti, že to bylo fakt epický, mega v topu!“ Ke klasice musí člověk 9
dozrát sám, je to stejné jako s kultovními filmy. Dětem prostě film Gauneři nemusí nic říkat, a kdyby je někdo donutil se na tyto typy filmů podívat, mohly by vinou znechucení skončit maximálně u animovaných pohádek a průměrných komedií s Adamem Sandlerem. V tuto chvíli děti ale daleko raději sáhnou právě po filmu než po knížce, a to z toho důvodu, že film jim nikdo nenutí ani jim nediktuje, na který se podívat. Pak to končí tak, že místo opravdového požitku ze čtení raději hledáme veškerá zfilmovaná díla. A to i během přípravy na maturitu. Proč? Protože se nám knihy (ne naší vinou) zhnusily.
10