Page 1


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

O statečné zoubkové víle Už jste, děti, slyšely příběh o zoubkové víle? Možná z vyprávění maminek, tatínků nebo babiček. Víme, že když nám vypadne první zoubek, přiletí zoubková víla, zoubek si vezme zpod polštáře a nechá nám za něj nějakou tu sladkost či penízek. Ale víte opravdu, jak to celé je a jak zoubková víla vypadá? Ne? Tak o tom vám budu vyprávět pohádku...

Zrození víly Rubínky Zoubková víla se nerodí jako my, lidé. Nemá maminku ani tatínka. Když se narodí děťátko a ukápne mu první slza, jen maličká část té slzy vzlétne a letí do říše tajemné a lidem neznámé. V té říši se rodí zoubkové víly. Kousek té slzy do-

6


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

padne na nádhernou květinu, která v té říši roste. Ty květiny mají různé barvy. Jsou zlaté, stříbrné, rubínové, smaragdové, jaké si jen dokážete představit. A jsou jich tam spousty. Tráva v té říši je zelená jako u nás, stromy jsou plné barev a šťavnatého ovoce. Ne takového, jaké známy my: jablka, třešně nebo třeba hrušky. To ovoce je duhové, plné barev a každé má jinou chuť. Je sladké a plné šťávy. Je tam také les, který je plný tajemných tvorů. Žijí v něm víly, skřítkové a maličká zvířátka. Podobná těm u nás, ale o moc menší. Jsou tam také zlověstné hory, ve kterých žijí zlí skřeti, kteří vílám a skřítkům škodí a snaží se jim kazit každodenní práci. Zoubková víla se zrodí vždy v noci, když je nebe plné třpytivých hvězd. Jakmile slza dítěte dopadne na květinu, ta se zavře a po tři dny zůstane zavřená. Třetí den, když se setmí a zajde slunce, nebe se rozzáří hvězdami, květina se otevře a víla se zrodí. Její tělíčko je bílé jako sníh,

7


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

má krásné zelené oči a třpytivé stříbrné vlásky až na zem. Na sobě nemá vůbec nic. Proto je třeba ji obléci. To mají na starosti skřítkové, kteří v lese žijí. Starají se o víly a šijí jim šaty. Ty šaty pak barví barvami, které vysávají z ovoce, takže šaty jsou pak krásně duhové. Zdobí je pak perlami a zlatými kamínky, co hledají v potůčku, který protéká tajemným lesem. Když je víla oblečená v krásných šatech, zapletou jí ostatní víly vlasy do copů a ozdobí je zlatými kamínky. Taková víla je pak připravená, aby se učila, co je jejím posláním. Z květiny, ze které se víla zrodila, pak skřítkové šijí takové malé sáčky, do kterých víly sbírají dětské zoubky. Nebe se zatmělo a obloha se rozzářila hvězdami. Jedna rubínová květina se začala pomalu otvírat. Když se otevřela, ležela v ní maličká víla. Vlásky měla stříbrné, ležely jí okolo tělíčka, a víla pomalu otevřela svoje krásné zelené oči. Zamrkala,

8


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

protáhla se a najednou uslyšela cinkání. „Kde to jsem,“ pomyslela si, „a co se to děje?“ Naklonila se přes květinu a podívala se dolů. Pod ní byli tři skřítci, maličcí stejně jako ona. Měli na sobě duhové kalhoty a kabátky. Vousy jim sahaly až na zem a byly stejně tak stříbrné, jako měla víla své vlasy. Mrkali zelenýma očima na vílu. „Kde to jsem?“ zavolala víla. „Ničeho se neboj, všechno ti vysvětlíme, až tě sundáme dolů,“ zavolal jeden ze skřítků a zapískal. Najednou odněkud přilétl krásný noční motýl. Jeho křídla byla rubínové barvy. Sedl na kytičku k víle a řekl: „Vítám tě v naší říši. Budeš tu s námi žít a my tě vše naučíme. Sedni si mi na záda.“ Víla poslechla, sedla na motýla a ten se s ní snesl dolů na zem. Jeden ze skřítků rychle vílu zabalil do duhového závoje, aby neprochladla, a všichni se vydali po cestičce, která vedla mezi

9


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

stromy, až k vykotlanému dubu. „Tak, a teď ti ukážeme, kde bydlíme, a vše ti vysvětlíme,“ řekl další z těch skřítků. Všichni vešli dovnitř průchodem ve velkém dubu a najednou se ocitli v ohromné jeskyni. Na stěnách té jeskyně se třpytily kapky vody a jeskyní protékal potůček, ve kterém se leskly zlaté kamínky. „To je krása,“ vydechla víla. Jeden ze skřítků se usmál a řekl: „To ještě není všechno, počkej za chvíli.“ Prošli tou jeskyní, až došli k vodopádu. „Tak, a teď musíme projít tím vodopádem,“ řekl skřítek. „Vždy, když budeš chtít projít, musíš říct zaklínadlo. Nikdy ho nesmíš zapomenout!“ „Všichni si ho musíme pamatovat, skřítkové i víly. Když bys ho zapomněla, už by ses nedostala zpět a mohlo by se stát, že by tě dopadli zlí skřeti, kteří žijí v horách,“ zamračil se druhý ze skřítků a pak začal volat zaklínadlo.

10


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

„DALŠÍ VÍLA SE ZRODILA, V KVĚTU BYLA UKRYTA. V TOMTO SVĚTĚ JÁ CHCI ŽÍT, VŠE V TÉTO ZEMI JÁ BUDU CTÍT.“ Najednou se voda rozestoupila a všichni mohli projít. Víla nestačila žasnout nad tou krásou. Ocitli se v překrásné krajině. Slunce tu svítilo, všude voněly květy, které se rozprostíraly na nádherné velké louce. Stála na ní spousta maličkých domečků. Každý byl trošku jiný, ale každý z nich byl krásný. Potůček, který protékal lesem, kde se víla zrodila, protékal i tady. A zase se v něm leskly ty zlaté kamínky. U potůčku sedělo několik skřítků, někteří se procházeli potůčkem a do duhových sáčků vybírali z vody zlaté kamínky. Ze škeblí, které lovili, vysypávali maličké perly. Mezitím k nim přibíhali další skřítci s vozíky, do kterých vysypávali ty sáčky a vozili je směrem k velkému domečku. Ten vypadal trochu jako strom a opravdu byl. Skřítkové si v tom-

11


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

to stromě udělali takovou malou výrobnu, dá se říci továrnu, kde vyráběli šaty pro víly. Strom se hemžil skřítky. Byly tam všude výtahy, kyblíčky, několik vozíčků a spousty sáčků. Vše to mělo systém a muselo to fungovat. „Chtěla bych se tam jít podívat,“ řekla víla. „Půjdeme, půjdeme. Neboj, vše uvidíš. Ale nejdřív se musíš obléct a učesat,“ usmál se skřítek. Prošli mezi malinkými domečky k jedné z těch chaloupek a víla se zeptala: „Kdo tu bydlí?“ „V těch domečcích bydlí víly, jako jsi ty. Každý den se zrodí další víla, takže je vás tu opravdu hodně,“ odpověděl skřítek. „A co ty víly dělají celý den?“ ptala se znovu víla. Skřítek se usmál: „Ty jsi ale nedočkavá víla. Počkej, vše se dozvíš.“

12


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

Seznámení s vílou Zlatěnkou Skřítek zaťukal na dřevěná dvířka jednoho z domečků a otevřela krásná víla. Byla stejně tak krásná jako právě narozená víla, jen měla krásné duhové šaty a spletené stříbrné vlasy. „Pojďte dál,“ usmála se víla a pozvala je do svého domečku. Měla to tam moc hezké. Uprostřed stál dřevěný stoleček, na něm byl džbán s ranní rosou a váza s květinami. Kolem stolu stály čtyři židličky a hned naproti stolu byla malá kuchyňka. Pod oknem stála pohodlná postýlka. Okýnko bylo zdobené duhovou záclonkou a úplně v rohu byla krásná toaletka. Tam měla víla různé hřebínky, kamínky, voňavé spreje a vše, co potřebovala, aby mohla učesat novou vílu. „Co je za těmi dveřmi?“ ptala se nová víla. „Ty jsi ale zvědavá víla,“ usmála se už ta učesaná a skřítkové se také rozesmáli. „Já jsem to říkal, že je to zvědavá víla,“ roze-

13


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

smál se jeden z těch skřítků. „Já se jmenuji Zlatěnka. Každá z nás máme jméno po květince, ze které se zrodíme. Za těmi dveřmi je skříň, do které mi skřítkové vozí ušité šaty pro vás, nové víly.“ Otevřela dveře a nové víle se zatajil dech. „To je krása,“ vydechla. Všude visely krásné duhové šaty. Každé byly jiné, ale všechny stejně krásné. Nějaké byly víc do růžové, další zase do fialové nebo do modré barvy. „A jak se budu jmenovat já?“ zeptala se nová víla. „Ty budeš Rubínka,“ řekl skřítek. „Zrodila ses z rubínové květiny.“ „A co jiné víly, které se zrodí z rubínové květiny? Je jich tu přeci víc. Také se jmenují Rubínka?“ zeptala se ještě neučesaná víla. „Jsi chytrá víla,“ řekl skřítek. „Máme tu Ruběnku, Rubátu, Rubatu. A ty budeš Rubínka.

14


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

Vždy vymyslíme jméno, které žádná jiná víla nemá.“ Víla se usmála. Moc se jí to nové jméno líbilo. „Tak, a teď si obleč tyto šaty,“ řekla Zlatěnka a podala Rubínce krásné duhové šaty, ve kterých převažovala rudá, rubínová barva. Víla se oblékla a nemohla se vynadívat, jak jí to slušelo. „Pojď si tady sednout k toaletce a vy skřítkové už nás nechte o samotě. My už to tu zvládneme,“ řekla Zlatěnka. Skřítkové se s vílami rozloučili a šli si po svých. Rubínka si sedla na židličku a Zlatěnka vzala zlatý hřebínek. Začala Rubínce česat krásné stříbrné vlasy. Zapletla jí cop a nakonec jí uvázala rubínovou stuhu. „Tu si chraň,“ řekla jí Zlatěnka, „bez té stuhy bys byla ztracená. Stuha ti pomáhá k tomu, abys mohla létat a dostat se tak do světa lidí. Bez té stuhy bys nemohla létat a pak bys nemohla sbírat dětské zoubky. „A co by se pak stalo?“ zeptala se Rubínka.

15


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

„No, to bys pak už nebyla zoubkovou vílou a proměnila by ses na kapku vody, která pak zůstane na stěně skály,“ zvážněla Zlatěnka. „Myslíš té skály, kterou jsme sem procházeli?“ zeptala se Rubínka. „Ano, přesně tak. Je spousta víl, kterým se to stalo a nebyly na svou stuhu opatrné, proto je uvnitř skály tolik kapek vody.“ Když byla Rubínka učesána, Zlatěnka jí řekla: „A teď pojď se mnou, vše ti to tady ukážu a řeknu ti, co je naším posláním.“ Vyšly ven z domečku a procházely ostatní domečky dalších víl. Nějaké měly na starost jen odnášet zoubky z lidského světa a jiné zase starat se o zvířátka, která pomáhala skřítkům při hledání perel a zlatých kamínků v potoce nebo při sběru šťávy z ovoce na barvy, kterými pak barvili šaty pro zoubkové víly. Jedna víla byla krásnější než druhá. Všechny měly stříbrné vlasy, různě

16


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

spletené. Některé měly cop, jiné zase drdol. Každá měla trochu jiný účes a hlavně jinou stuhu, což bylo velmi důležité, aby se víly rozeznaly. A také měla každá z nich jinak zbarvené šaty. „A kdy se létá do lidského světa?“ zeptala se Rubínka. ,,No přece v noci, když dítě tvrdě spí. U lidí to chodí tak, že když dítěti vypadne první zoubek, schová si ho pod polštář a očekává náš příchod. Ale pro nás je důležité, že nás nikdy dítě nesmí spatřit. Proto létáme do lidské říše v noci, když dítě tvrdě spí,“ odpověděla Zlatěnka. ,,A co by se stalo, kdyby nás dítě spatřilo?“ zeptala se Rubínka. „Tak to by bylo stejné, jako když ztratíš stuhu ze svých stříbrných vlasů. Sice by ses neproměnila v kapku vody, která v naší říši uvízne na stěně jeskyně, ale rozplynula by ses jako pára.“ „To je smutné,“ řekla Rubínka a zamyslela se. „Smutné to sice je, ale tak to chodí. To je náš

17


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

úděl, a proto musíme být velmi opatrné. Nejdůležitější je dostat se přes vodopád zaklínadlem, které ti řekl skřítek. To nesmíš nikdy zapomenout. Když se pak dostaneš do lesa a na louku, kde rostou květiny, ze kterých se my víly zrodíme, musíš tam říct další zaklínadlo. Tím se pak dostaneš do říše lidí,“ řekla Zlatěnka. „A jaké je to zaklínadlo?“ zeptala se Rubínka Zlatěnky. Zlatěnka jí do ucha pošeptala: „NAŠE ŘÍŠE TAJEMNÁ, JÁ JSEM VÍLA STŘÍBRNÁ, PRO ZOUBEK JÁ LETÍM A S NÍM SE TAKÉ VRÁTÍM.“ „A co se pak stane?“ zeptala se Rubínka. Zlatěnka zvážněla a řekla: „Ukáže se duhový tunel, do kterého vletíš, a tak se dostaneš do říše lidí. Máš jen krátkou chvíli na to, abys zoubek vzala, dala tam dítěti cukrátko nebo korunku a rychle se vrátila do duhového tunelu, než se zavře.“ „A kde vezmu to cukrátko nebo korunku?“

18


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

zeptala se zase Rubínka. „To ti dají skřítci do tvého duhového vaku. Vše připravují oni, ale to ti také ukážu. Každý má svoji práci, tak jako my víly. Někteří skřítci vybírají z potoka perly a zlaté kamínky, další je pak vozí do domečku, kterému říkáme továrna. Tam už jsou zase jiní skřítci, kteří šijí šaty a těmi kamínky a perlami je zdobí. Skřítci, co žijí na kraji lesa, jsou kouzelníci. Pomocí lektvarů a kouzel dokážou vykouzlit lidské sladkosti a penízky, které pak střádají a balí nám je do našich vaků, když letíme pro zoubek do lidského světa,“ řekla Zlatěnka. „A proč vlastně zoubky od dětí sbíráme?“ ptala se dál Rubínka. „To je vlastně takový koloběh,“ řekla Zlatěnka a pokračovala dál. „Každý zoubek, který doneseme do naší říše, zasadíme do země na louce, kde rostou rubínové, zlaté a další květiny. Zoubek zaléváme a staráme se o něj, až z něj vyroste

19


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

kouzelná květina. Z té se pak zrodí nová víla z kapky slzy, která k nám dolétne z lidského světa. Je to první slza narozeného děťátka. Kdyby nebyly dětské zoubky, nebyly by ani kouzelné květiny, ve kterých se můžeme zrodit. A kdybychom se nezrodily, nebyla by ani kouzelná říše, ani skřítkové. Prostě nic.“ „Jen jediné si pamatuj,“ podívala se vážně na Rubínku. „Když budeš na kouzelné louce, nikdy nechoď směrem k horám. Vůbec se k nim nepřibližuj! Žijí tam zlí skřeti, kteří nám už vytrhli několik kouzelných květin a kteří požírají zoubkové víly, jež se nestihly zrodit. Proto každý den, když se setmí, hlídají skřítci celou louku, kde květiny rostou, aby se tam skřeti nedostali. Ale bohužel se už několikrát stalo, že skřítci louku neuhlídali, skřeti květinu utrhli a snědli dřív, než se víla vůbec stačila zrodit.“ „To je hrozné!“ řekla Rubínka. „A nemůžeme se jich nějak zbavit?“

20


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

„To nejde,“ zamračila se Zlatěnka. „Skřeti jsou velmi nebezpeční a už jsme proti nim zkoušeli všechno možné. Dříve s nimi skřítci i bojovali, ale vždy boj prohráli a přišli o stovky kouzelných květin. Mohlo by se stát, že bychom pak přišli o všechny květiny a už by se nemohla zrodit žádná nová víla.“ Zlatěnka vše Rubínce ukázala. Prošly továrnu, kde skřítkové pracovali na nových šatech, obešly všechny víly a Rubínka se se všemi seznámila. „Tak, a teď jdi spát. Ukážu ti tvůj domeček. Večer, až se setmí, půjdeš se mnou do lidského světa pro zoubek, aby ses vše naučila, než jednou poletíš sama,“ řekla Zlatěnka Rubínce. „To už dnes?“ zeptala se Rubínka. „Ničeho se neboj. Všechno zvládneš. Jen si musíš hlídat svou stuhu ve vlasech a vyhýbat se skalám, kde žijí skřeti.“ Zlatěnka zavedla Rubínku k jejímu domečku.

21


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

Byl opravdu krásný. Měla tam maličkou postýlku a stoleček s židlemi, stejně tak jako Zlatěnka. Rubínka byla velmi unavená, a tak si lehla do postýlky a šla spát.

Výprava do říše lidí pro první zoubek Rubínku probudilo cinkání, otevřela oči a už byla tma. Za okny stála Zlatěnka s lucernou a cinkala stříbrnými křidélky. „Pojď, Rubínko, vstávej, už je čas.“ Rubínka si vzala lucerničku, duhový sáček a vyšla ven za Zlatěnkou. „Tak, Rubínko, a teď spolu půjdeme do říše lidí. A dávej pozor, ať příště víš, co máš dělat, až budeš létat sama,“ řekla Zlatěnka. Blížily se k vodopádu, který stékal po vysoké skále dolů a sléval se do potoka. Zlatěnka se zastavila a řekla zaklínadlo.

22


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

„DALŠÍ VÍLA SE ZRODILA, V KVĚTU BYLA UKRYTA. V TOMTO SVĚTĚ JÁ CHCI ŽÍT, VŠE V TÉTO ZEMI JÁ BUDU CTÍT.“ V tu chvíli se vodopád rozestoupil a víly mohly vejít dovnitř jeskyně. Rubínka se dívala na stěny, které byly posety kapkami vody, a zatrnulo jí. Chudinky víly, pomyslela si. Zlatěnka si toho všimla a řekla: „Byl by způsob, jak víly vrátit mezi nás, ale nikdo to ještě nedokázal. Kdyby se někomu podařilo dostat se do skal mezi skřety na jejich hrad a vzít jim z vysoké věže vak s kouzelným pískem. Ten písek dříve patřil nám, ale zlí skřeti nám ho ukradli, když napadli naši říši. Tímto pískem jsme mohli víly vracet zpátky. Kdyby se ten písek rozprášil a řeklo se zaklínadlo, víly by se k nám vrátily. Ale nikdo to nedokáže, a i kdyby měl sebevíc odvahy, ze skal už se nikdy nikdo nevrátí.“

23


Ukázka z knihy – O statečné zoubkové víle

Rubínka se zamyslela: „Třeba bych to mohla dokázat já,“ ale zase myšlenku zahnala, protože mezitím vyšly z jeskyně a ocitly se na louce plné zavřených květin. Všude bylo ticho. Zavřené květiny se třpytily ve svitu měsíce. Jedna byla krásnější než druhá: stříbrná, smaragdová, rubínová, zlatá... byla to krása. Zkraje louky byly posedy a na nich seděli skřítkové a hlídali louku před zlými skřety. Vzadu za loukou byl les a hned za ním ty hrůzostrašné skály. Držela se nad nimi zlověstná mlha. Došly až ke kraji lesa a Zlatěnka se zastavila. „Tak, Rubínko, dál už nesmíme. Teď řekneme zaklínadlo, a až se objeví duhový tunel, chytíš se mě za ruku, rozumíš?“ zeptala se Zlatěnka. „Rozumím!“ kývla rychle hlavou Rubínka a cítila, jak se jí chvěje celé tělíčko. Vlásky se jim ve světle měsíce krásně třpytily a šaty se pohupovaly nočním vánkem. Zlatěnka začala volat zaklínadlo.

24

Profile for Pointa Publishing

O statečné zoubkové víle  

O statečné zoubkové víle  

Advertisement