Online ART - 4 / 2014

Page 1

obÄ?a s n Ă­ k 4 pod z i m 2 014


obča s n í k 4 pod z i m 2 014 Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH KONEC SVĚTA NEBO ZTRACENÝ RÁJ ? Na návštěvě u sochaře Zdeňka Macháčka / Věra Rasochová

4

NEUSTÁLE HLEDAJÍCÍ UMĚLEC LUBOMÍR DOSTÁL / Anna Zonová

26

MNOHOZNAČNÉ POSELSTVÍ OBRAZŮ MILANA NOVOTNÉHO / Jiří Hlušička

44

ANTONÍN KANTA fotograf v době po postmoderně / Jiří Valoch

56

NOVÁ CHEMIE ZDENY HÖHMOVÉ / Dana Janáčková

70


MILOŠ VLČEK V GALERII PEKAŘSKÁ / Radovan Zejda

82

UMĚLCOVA CESTA DO STOLICE Ukázka z rukopisných „memoárů“ Radima Vašinky

92

KÁJA SAUDEK komiksová tvorba ožila v galerijních prostorách / Veronika Polnická

102

TVRZENÍ MODERNY / Veronika Polnická

108

RÁJECKÉ OHLÉDNUTÍ Galerie Kruh má za sebou jedenáctou zezonu / Věra Rasochová

114

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Zdeněk Macháček, SAMOTA, mořené dřevo, 150 x 50 x 12 cm, detail, 2013 Foto: Lukáš Paulas



K ONEC SVĚTA NEBO Z T R A C E N Ý R Á J ? Na návštěvě u sochaře Zdeňka Macháčka Úzkou asfaltkou po úbočí zalesněného kopce, místy nad příkrými srázy, stoupáme vzhůru a cesta se nám zdá mnohem delší, než se dočtete ve Wikipedii. Cílem je malá víska, čítající snad jen kolem dvacítky obyvatel, srostlá s lesem a zahradami. Za poslední chalupou, ztrácející se v zeleni, otevírá se před námi fascinující pohled. Z cesty vcházíme na zelený koberec oblého vrcholu kopce, děleného lehce ohradami z kulatiny, vstříc odpolednímu slunci. Přivíráme oči a měříme dálky přes hluboké svratecké údolí k protějším lesům, za nimiž vedou cesty k srdci Vysočiny. Po tomto malém zastavení se vracíme mírným travnatým svahem kousek zpět – řekněme – za dalším zážitkem. Jsme v Křížovicích. Tak se jmenuje toto kouzelné místo nad Doubravníkem v přírodním parku Svratecká hornatina. A docela lze pochopit (i závidět) životní rozhodnutí žít a tvořit v souladu s přírodou právě tady.



Cestou vlídných návratů Je to už přes čtyřicet let, co nestor sochařů Zdeněk Macháček „emigroval“ z města a splnil si tak do značné míry klukovský sen: stát se Robinsonem, a začít z ničeho, jak říká při vzpomínce. Dobrodružné knížky i přírodovědné filmy, na které chodíval s tátou, prázdniny, trávené na venkově v symbióze se vším živým, co tenkrát k venkovu patřilo – jak by to mohlo neovlivnit chlapce, jemuž múzy štědře nadělily citové vnímání a srdce uložily do správného místa? Jak jinak by mohl vyrůstat a rozvíjet se člověk – řekněme přiléhavě – do podoby pevného kmene dubu? Sedím ve starém křesle proti muži, který už vykročil vstříc devadesátce. V rukou přidržuje hrníček s kávou, v očích vlídnost a laskavost. Jeho tvář rozhodně neodpovídá zmíněnému věku, je naopak vizitkou člověka, který si uchovává duševní svěžest, nadhled, kupodivu i skromnost – přesto, že na životní cestě umělce dosáhl skutečného mistrovství. Prostorná místnost s velkou knihovnou, která je zřejmě obývacím pokojem a pracovnou současně, nese patinu let. Těžištěm je dlouhý masívní konferenční stůl, jemuž tvůrce – jak jinak – ponechal přirozený tvar mohutného kmene stromu. Zvláštní atmosféra pro vzpomínky a návraty. Za okny slunce, lehce se houpající větve stromů, tady zvláštní klid a mírné šero, v němž se zastavuje čas. Jsou to především návraty do dětství, jež se – v dobrém i zlém – prolíná životem každého z nás. Do dětství, z něhož čerpáme a k jehož ideálům bychom se rádi vrátili. Komu se však podaří natolik sáhnout zpět, aby uchopil a dokonce realizoval dávné dětské touhy? V případě Zdeňka Macháčka to znamenalo vzdát se veřejného života, opustit městské pohodlí se vším všudy, a odejít do ústraní takřka „na konec světa“. Tam si zvolil nový domov, ten však nespadl jen tak do klína. Polorozpadlá chalupa ve vesničce, určené

Z DENĚK MACHÁČEK (1925), pevný dub, výška asi 165 cm Výhled z vrcholu křížovického kopce. Foto: Dagmar Petrášková

7


6


k zániku... Bylo třeba hodně úsilí a práce. A také vrátit se k venkovu – pokud možno v podobě zažité v mládí včetně chovu koní, nebylo nejsnadnější. Koňské sedlo však přetrvávalo, a příroda oplácela v té nejčistší podobě.

Od lodiček z kůry k létavicím „Byly mi asi tři roky, když jsem dostal malou kudličku. Měl jsem z ní velkou radost a okamžitě jsem se pouštěl do všeho, do čeho se jen dalo řezat nebo rýt,“ vzpomíná Zdeněk Macháček, a s úsměvem dodává: „Byla to i futra dveří.“ V tu chvíli se maně ohlížím a prochází mnou zvláštní pocit. Pravou zárubeň dveří do místnosti překrývá totiž masívní, tmavá dřevořezba. Kolik neuvěřitelných let uplynulo od okamžiku, kdy měl poprvé – byť ten nejjednodušší řezbářský nástroj, v dětských rukou? Ke skutečně prvním dílkům patřily lodičky z akátové kůry. Od nich se tedy rozvíjela řemeslná zručnost a vzrůstající touha po zachycení tvaru, po vyjádření pocitu a obdivu k němu, se snahou předat tento obdiv dál a podělit se o něj. A inspirace pro člověka s touto vnitřní potřebou, která ho táhne za poznáním kamkoliv, vždy byla a je všude. Ve městě tak jako na venkovském dvoře, ve stájích a polích, i pod mořskou hladinou, prostě ve světě zvířecím i lidském – odtud například plastiky s náměty zvířat a posléze cyklus ženských postav, kterými se Zdeněk Macháček představil v mládí brněnské výtvarné veřejnosti, s již osobitým rukopisem. Nekonečným zdrojem je ovšem především krajina se svými živly – větry, dešti, bouřkami. Lesy a louky, kopce oblé i příkré, strmé stráně... Krajina, která ho nesmírně zaujala, a z níž vznikla řada dalších cyklů, přičemž tento tématický proces zdaleka nekončí. Mezitím se rodí řada nových plastik i monumentálních soch – v ateliéru i pod širým nebem – a přicházejí další podněty. Pramení z odvěké touhy člověka vzlétnout, vznášet se... To lze prožít nejen ve snu, říká Zdeněk Macháček, a dělí se o úžasné pocity z jízdy v koňském sedle, odkud, jak se ostatně říká, je svět nejkrásnější. „Docela jinak vidíte kraj kolem a před sebou, vzdálené obzory... Zvláště pak ve větru, kdy se stromy ohýbají, a kůň vás cvalem unáší cestou necestou, máte pocit, že letíte... Jednou v takovém okamžiku mi náhle došlo: Vždyť já se skutečně nad krajinou vznáším !“

V Ě Č N Á TOUHA, topol, výška 450 cm, 1997 B L A Ž E NÝ LET, jilm, délka 450 cm, 1993

9



5



Závratný pocit lehkosti a volnosti zhmotňuje sochař do podoby létavic, z nichž vzniká další rozsáhlý a obdivuhodný cyklus – povětšině s žertovným podtextem... „Snažím se v lidech probouzet podobné pocity, jaké prožívám sám. A aby nebylo třeba nic dlouze vysvětlovat“, dodává. V té souvislosti mě napadá zeptat se, jak vnímá obvyklá hodnocení, zkoumání a rozebírání uměleckého díla? Odpověď je jednodušší, než jsem očekávala: Pousmání, mávnutí ruky a prosté – „Já to nečtu.“

P Ř E L E T I I , jilm, lípa, 98 x 56 x 20 cm, 1994

13


z c y k l u D U Š E S T R O M U V . , smrk, 89 x 46 x 24 cm, 2013 K R A J I N A V Í T Ě ZNÁ, mořený topol, 240 x 88 x 42 cm, 1973



Obdivuhodné krajiny V těsném sousedství chalupy, pod střechou někdejší stodoly, se nachází ateliér, a svým způsobem tam už léta žije Galerie z ruky. Přiléhavý název pro toto místo, kam na vernisáže autorských výstav a zajímavé kulturní programy neváhá vážit cestu mnoho přátel a milovníků umění – někdy i ze značných vzdáleností. Nutno dodat, že majitelkou galerie je manželka sochaře, Stanislava Macháčková. Tak vidíte, říkám si, její muž se uchýlil do ústraní před světem, a ona svět přivádí k němu. Je to ovšem svět obohacující, přátelský a – občasný. Zdeněk Macháček tady rovněž pořádá v pětiletých intervalech autorské výstavy, v části galerie je možné zhlédnout stálou výstavu jeho tvorby. Tam nyní procházíme úzkou cestičku vrostlou do keřů a řekněme i břečťanovým světem – zvláštní dojmy tady na vás prostě dýchnou snad na každém kroku... Galerie v prostém, přírodním „dřevěném“ stylu, poskytuje právě dostatek ticha a klidu k soustředění a prožitku. Zastavuji se (mám se přiznat, že s jistým dojetím?) před dřevěnými „krajinami“. Větrnými, rozevlátými, drsnými i strmými, modrými nebo zelenými... Před „Krajinou – plachetnicí“, nebo úžasně zbarveným „Podzimem na Vysočině“. Očarování přírodou, jejími náladami, proměnami, se promítá do většiny Macháčkových plastik v nejrůznějších variacích. Melodii větru ztvárnil například do podoby píšťal, smutek nad nešetrným přístupem k přírodě vyjádřil v cyklu „Umučené stromy“, nebo v plastice „Konec jilmů v Čechách“, kdy nejen u nás, ale i jinde v Evropě podléhaly celé jilmové aleje plošně šířené nákaze. „Loni tady řádilo tornádo, zlikvidovalo pás lesa, mohutné smrky. Několik se mi jich podařilo koupit,“ vysvětluje sochař, odkud další, dosud neuzavřený cyklus „Duše stromů“. A létavice? Nevím, co k štíhlým pohádkově člověčím bytostem, vznášejícím se prostorem galerie pod trámovou střechou, říci. Když v úžasu zůstanete stát, bývají někdy slova zbytečná – zažili jste to?

z c y k l u D U Š E STROMU III., mořený smrk, 122 x 49 x 49 cm, 2013

16


Fot o: Luká š Pa ul a s


B R Á N A M Ú Z , 2006, Křížovice, před galerií



24


Horní galerie „U N E B E “


Galeristka Stanislava Macháčková v expozici Zdeňka Macháčka

Ateliér pod nebem I přes vysoký věk neustává Zdeněk Macháček v tvůrčí práci. Dokončit cyklus “Duše stromů” není zdaleka poslední záměr, který chce realizovat. Přiznává však, že několikametrové sochy to už pochopitelně být nemohou. Když prohlížím fotografii, zachycující kmen o průměru téměř dvou metrů a ve srovnání s ním takřka se ztrácející postavu – nemohu pochopit, jak vůbec bylo možné lidskou rukou zdolat a k vytčenému obrazu přetvářet tak obrovité hmoty dřeva, byť by měl v rukou sekyry a dláta docela mladý člověk. Nejednu monumentální dřevěnou plastiku Zdeňka Macháčka můžeme vidět na městských prostranstvích, ale tady, před chalupou v Křížovicích, v prostoru malého přírodního divadla, vyjímají se dřevěné sochy docela jinak. Mám dokonce pocit, že patří právě sem více než kamkoliv. Do místa tvůrčího i místa zrodu, s opodál složenými kusy objemných kmenů, čekajících na vdechnutí života. V zeleni vzrostlých keřů a stromů citově ponechaných víceméně vlastnímu rozhodnutí růst a košatit se. V dosahu vévodící asi pětimetrové „Brány múz“, kterou jsme symbolicky vešli, a také tudy, o hodně bohatší, odcházíme. 22


K R O K O D Ý L , bronz, 26,5 x 22 x 9 cm, 1952

B Ý K , bronz, výška 10 cm, 1958

23


Ohlédnutí Sochař Zdeněk Macháček, nestor současné výtvarné kultury na Vysočině, oslavil letos v srpnu osmdesát devět let. Narodil se 16. srpna 1925 v Brně, kde také vystudoval reálné gymnázium, poté zoologii a antropologii na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Od dětství se u něho projevoval výrazný umělecký talent, který ho přivedl i ke studiu na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, kterou absolvoval v roce 1952. Aktivně se zapojil do brněnského výtvarného života a představil se dřevěnými plastikami s náměty zvířat, krátce na to cyklem ženských postav – to už měl svůj výrazný umělecký rukopis. Díky zálibě v potápění a reprezentaci v tomto sportu měl možnost cestovat. Řecká a italská krajina, zejména pak moře bylo novou inspirací, odtud kromě jiného rozsáhlý cyklus „Světy ticha“. Následovaly další cykly, např. „Člověk a příroda“, bezpočet „krajin“ v mnoha variantách, a další. Zdeněk Macháček se podílel na založení skupiny Parabola, po přesídlení do Křížovic u Doubravníka na Vysočině se stal členem Horáckého klubu a Sdružení Q. Je zakladatelem a organizátorem mezinárodního sochařského sympozia Dřevěná plastika ve Žďáru nad Sázavou. Za svoji tvorbu získal Čestné uznání Brněnského bienále, o dva roky později Čestné uznání na výstavě Socha a město v Liberci, v roce 2005 Cenu města Brna a Cenu zakladatele Antropologického ústavu v Brně Vojtěcha Suka. Má za sebou přes čtyřicet samostatných výstav a účast na více jak padesáti kolektivních výstavách doma i ve světě. Jeho díla jsou zastoupena v našich a zahraničních galeriích, jsou součástí soukromých i veřejných sbírek. Lze říci, že výsledky celoživotní tvorby Zdeňka Macháčka jsou výjimečné – stejně jako skutečnost, že na prahu devadesátky neopouští náročné kolbiště sochařiny, která vyžaduje kromě tvůrčího nasazení také značnou fyzickou sílu. Vezmeme-li navíc v úvahu, že jeho sochy se rodí z obřích kmenů... A nemálo jich ještě čeká v „ateliéru pod nebem“ na to, až jim ruce sochařovy vtisknou nesmrtelnost. Věra Rasochová

F A U N , 2002, Křížovice, před galerií Fotografie, pokud není uvedeno jinak, Lukáš Paulas

24


27


N EUSTÁLE HLEDAJÍC Í U M Ě L E C L UBOMÍR DOSTÁL Ann a Z o n o v á

Před rokem 1989 byl Lubomír Dostál dobře utajený umělec. „Povolání“ výtvarníkdisident bylo v malé obci Horní Loděnice na Olomoucku jednoznačně vstupenkou do kategorie sociálních deviantů. U bodrých vesničanů a bdělých státních složek mu image nevylepšily ani podezřelé návštěvy vzdělanců z Prahy či Bratislavy. Dostál vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně (1965-1969). V moravské metropoli na sklonku šedesátých let proběhly významné výstavy Le Corbusiera (sochy a obrazy), Kupky, Nepraše… Institut für Osterreichkunde s našimi institucemi uspořádal rozsáhlou výstavu Hallstatt a Býčí skála. To vše, ale i Dostálovy starší zážitky z dětských výletů, znamenalo vlivy, které se zúročily v u něj častém motivu prakrajin. „Když v údolí řeky Svitavy odbočíte u Adamova do Jesefského údolí s Křtinským potokem, po několika kilometrech se údolí rozšiřuje a vytváří malou planinu, na jejíž levé severovýchodní straně vyčnívá mohutná skalní stěna. Jejími otvory můžete proniknout do bludiště chodeb Býčí skály.“ Dostálův zájem se nevztahuje pouze k tomuto fantasknímu přírodnímu útvaru, ale i k halštatskému nalezišti. V jeho sochařské tvorbě se často objevuje forma volně navazující na umění halštatské doby.

Lubomír Dostál ve svém ateliéru v Horní Loděnici

26




K O U P Á N Í , keramika, výška 57 cm, 2000

P L A S T I C I – P OMNÍK NORMALIZACI, beton, výška 2,5 m, 1993

Dostál je výtvarník neustále hledající. Jeho tvorba zahrnuje celou škálu témat a způsobů zpracování: figura, krajina (a prakrajina), motivy koupání, motivy z mýtů a pohádek, ironické zobrazení komunistického aparátčíka, ale i ikonické obrazy a monumentální sochy-stavby. Navzdory tomu je jeho umělecký vývoj provázaný a celistvý. Lubomír Dostál začínal „klasickou“ malbou a keramickým řemeslem. Cit pro zpracování tradičních sochařských materiálů uplatnil později při vytváření figur i krajin. Kromě hlíny – kterou kombinuje s dalšími materiály, jako je například sklo, drát nebo mech – využívá i beton (Pomník) a sádru (Trojsocha-Tabernákl). 29



KO

UP

ÁN

Í, o lej, 105 x1 50

cm

, 19 8690



F U L L E R E N I E 2, smrkové dřevo, 42 x 84 x 42 cm, 2011

F U N G A , javorové dřevo, 90 x 120 x 45 cm, 2006

Sochařsky se vyrovnával také s obdobím normalizace. Vznikají první práce z cyklu „koupání“. Figury ve vodě navozují pocit svobody a radosti z pohybu. V levitujících postavách zároveň zpracovává i svou vášeň pro létání. Voda v různých tvarových i materiálových formách ostatně provází celou Dostálovu tvorbu. Malířské začátky (přelom šedesátých a sedmdesátých let) jsou spojeny především s důkladným průzkumem působení barev. Silně na něj zapůsobila pracovní metoda Bohumila Kubišty, na kterou později v některých obrazech svébytně navázal. 33


F O N T Á N A S E S O C H A M I K A P E K (v různých fázích po dopadu na hladinu), náměstí v Moravském Berouně, hliník, průměr bazénu 6 m, žula, 2011

Výstava v kostele Povýšení sv. Kříže v Moravském Berouně, srpen 2014


T M A V D U T I N ฤ , sรกdra, 100 x 180 cm, 2013


M O H Y L A , akryl na sololitu, 122 x 146 cm, 2010

Odlišné je zpracování obrazů z druhé poloviny osmdesátých a devadesátých let. Obsahem se stává obyčejná realita: zátiší se sudetským dvorem, radosti při hře, dále pak náměty dávných krajin, u kterých vytváří „obraz v obraze“. Figury se u Dostála – kromě již zmíněného „koupání“ – objevují na přelomu osmdesátých let především ve vysokých keramických reliéfech a vázách (Pohádka). Do dětského fantazijního světa naplněného jasně definovatelnými bytostmi Dobra a Zla autor odbíhá po celou dobu tvorby. V devadesátých letech se věnuje mimo 36


S T A R Á K R A J I NA, akryl na sololitu, 107 x 129 cm, 2011

jiné ilustracím pohádek – Tančící hvězdy, Soví král, O řeřavých očích a jiné příběhy… Jeho malířské vidění není při ilustrování knih limitováno tradiční představou o zjednodušeném dětském vnímání. Naopak: dětský čtenář, nezasažený společenskými stereotypy, je pro něj rovnoprávným partnerem. Schopnost tvoření, ať už v oblasti umění či řemesla, považuje Dostál především za Dar. Darování však nehledá ve složitých skutečnostech nehmotného světa, ale v obyčejné lidské přítomnosti, zde a v tomto čase.

37



V A L O U N ( N A PLÁŽI), sádra, 240 x 115 x 50 cm, 2013

K O U P Á N Í , akryl, 172 x 122 cm, 2014


P O H Ă D K A , olej, 122 x 86 cm, 2004-5


Zleva: Klára Adamová, fotografie kaple Nalezení sv. Kříže na Křížovém vrchu nad Moravským Berounem a Lubomír Dostál

POTRAVINOVÝ ŘETĚZEC, keramika, výška 40 cm, 2003

Malíř, sochař, keramik a ilustrátor Lubomír Dostál se narodil 13. března 1950 v Brně, kde také vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu (1965-1969). Profesionálně pracuje od roku 1970 a od roku 1971 žije v Horní Loděnici na Olomoucku. Od roku 1973 měl řadu výstav – např. sérii výstav ve Francii (1999 – Les Horbiers, Amboise, Saint-Herblain, Auray, 2000 – Paříž a další). Významnější realizace ve veřejném prostoru: „Domovní znamení“, Brno, Olomouc, „Trojsocha – Tabernákl“, Hradec nad Moravicí, kaple „Nalezení sv. Kříže“ na Křížovém vrchu nad Moravským Berounem, „Plastici – pomník normalizaci“, Moravský Beroun, „Fontána“, Moravský Beroun a další. Je členem skupiny Odjinud, Sudetské pětky a Spolku olomouckých výtvarníků. 41


Fotografie : Dagmar Petrá š k o v á


H O M O S A P I E NS

(MIMIKRY DOSPĚLÉHO JEDINCE), keramika, výška 70 cm, 1979


M O B Y D I C K , 80 x 80 cm, 2002


M NOHOZNAČNÉ PO S E L S T V Í O B RAZŮ M I LANA N O V O T N É H O Jiří Hlušička Výtvarný talent je dar vyznačující se nejednou záhadou. V tvůrčím procesu navozuje v jedinci jinak nedosažitelné až zázračné pocity uspokojení, ale stejně tak hlodající pochybnosti o správnosti nastoupené cesty. Někdy jen dočasně zazáří jako meteor, jindy slouží jako spolehlivý zdroj celoživotních tvůrčích aktivit. Talent se může překvapivě prosadit ve spontánním projevu dítěte školou ještě nepovinného, ale namnoze dřímá vskrytu podvědomí, aby se náhle přihlásil o slovo teprve až ve věku člověkovy zralosti. Milan Novotný (nar. 1955) patří právě do okruhu těch výtvarníků, kteří se dočkali tvůrčího prozření až se značným zpožděním. K malířskému stojanu se postavil v době, kdy mu do padesátky mnoho nechybělo − v době, kdy se obvykle jiní jeho šťastnější vrstevníci již začínají ohlížet za dosaženým životním dílem. Vůbec to ovšem neznamená, že by dříve k malování netíhl. Dodnes vzpomíná na dětství prožité v Táboře, na školní léta, za nichž měl možnost poznat malíře Karla Valtera. Není vyloučeno, že už tehdy se mu díky tomuto zatím jen letmému setkání v jeho hlavě uhnízdila myšlenka na štětec a barvy. Ta si však na realizaci musela počkat drahně dlouhou dobu; zatlačilo ji do pozadí chlapcovo poněkud unáhlené, asi romanticky motivované rozhodnutí, které jej přivedlo na středoškolská a posléze na vysokoškolská vojenská studia. Teprve postupně nabytá životní zkušenost jej definitvně přesvědčila o tom, že tudy pro něho cesta nevede. Proto jakmile školu zakončil, požádal o uvolnění z armády. Mělo to pro něho důsledky velmi neblahé. Byl degradován, propuštěn do zálohy a nadále se musel protloukat životem jak jen to bylo možné. Deset let pracoval v zemědělství a živil se 45


M A L Ý P R I N C , 115 x 105 cm, 2006

také coby meliorační dělník a technik tranzitního plynovodu. Teprve po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace, což mu konečně umožnilo přiblížit se světu umění. Zatím jen jako galerista, na vlastní tvůrčí činnost si ještě netroufal. Nicméně jeho potlačované odhodlání se nakonec přece jen prosadilo. Zvláštní zásluhu na tom mělo Novotného přátelství s táborským malířem Karlem Valterem, který rozpoznal jeho výtvarné sklony a dodal mu sebevědomí nezbytné k počátečním tvůrčím rozběhům. Však také první plátna Milana Novotného z období kolem roku 2002 nemohou ohlas díla obdivovaného mistra zcela zapřít; zároveň ale už jejich malířská mluva nenechává na pochybách, že poetika začínajícího autora je přece jen jiného rodu. 46


P O S L E D N Í C I GARETA, 115 x 105 cm, 2006

Dávají to jasně najevo jeho obrazy následujících let, v nichž lyrické ladění začíná ustupovat ve prospěch hodnot výrazových. Podílela se na tom okolnost, že Novotného tvůrčí zájem stále více přitahovalo současné společenské dění a ruku v ruce s tím též témata figurální. Už od počátku je také zřejmá oscilace jeho tvorby mezi dobovou aktualitou a mýtem, popřípadě mezi podněty čerpanými z klasického písemnictví či z literatury novodobé. Tímto sémantickým rozpětím se tak náš malíř bezděky blíží odkazu francouzského romantismu, jenž se vyznačoval jitřivým konfliktem mezi lidským individuem a světem − konfliktem, ústícím namnoze v bolestný sarkasmus a v pocit odcizení. 47


S E S T U P O R F E 女V, 100 x 70 cm, 2007


C A R M E N , 80 x 80 cm, 2007

Malířská tvorba Milana Novotného se však navzdory zmíněné intenci vědomě nedovolává žádných stylových principů ani nemá povahu předem stanoveného programového záměru; vyplynula z autorova lidského založení a z jeho potřeby naléhavého uměleckého sdělení. Není snad třeba zvlášť zdůrazňovat, že si tak autor na počátku tvůrčí dráhy zvolil cestu velmi náročnou, a to tím spíše, že se na ni vydal bez školské výtvarné průpravy a že ji podstoupil na vlastní pěst. Svému odhodlání a hlavně soustavnému úsilí podloženému osobní vytrvalostí vděčí za to, že v konkrétních malířských realizacích dovedl zmíněný handicap obrátit v přednost. Může se především spoléhat na nabyté lidské zkušenosti, které mu umožňují 49


nazírat s nadhledem na vnější impulzy, lhostejno zda na jeho obraznost dorážejí ze života nebo ze sféry umění. Necítí se proto vázán osvědčenými, ve škole osvojenými postupy ani žádnými vzory; uchyluje se zpravidla k takovým výtvarným prostředkům, od nichž si slibuje dospět k vyjádření utkvělé představy. Ta se v uplynulých letech ztělesnila v malířských plátnech nesených primitivizující deformací a expresivní nadsázkou. Ať už se Milan Novotný inspiruje čerstvou aktualitou nebo třebas antickou mytologií, ať už vychází z podnětů literárních nebo z osobních životních zkušeností, vždy mají jeho obrazy povahu volné malířské parafráze. Jí vděčí za to, že jeho malba ani v tématech veskrze aktuálních nesklouzává k reportérsky neúčastné popisnosti, 50


S T A Ř E C A M OŘE, 76 x 95 cm, 2007

Z V Ě S T O V Á N Í , 41 x 39 cm, 2007

nýbrž překonává původní východisko ve prospěch uměleckého zobecnění. To na sebe bere podobu metafory popřípadě symbolu. Snad tím malíř někdy ulamuje hrot jitřivému podnětu, jenž jej vzrušil a jenž uvedl do pohybu jeho imaginaci, na druhé straně však dociluje toho, že se dopracovává širšího významového vyznění díla, které si tak podržuje platnost i v době, kdy původní pohnutky někdejší naléhavost pozbyly. K naznačenému výsledku se v konkrétních případech dobírá v usilovném tvůrčím zápasu; dobře totiž ví, že je podmíněn tím, do jaké míry se mu podaří více či méně literárně podbarvený záměr převést v malířský tvar, transponovat jej z roviny povýtce pojmoslovné ve specifickou obrazovou řeč. Ta bývá nejpůsobivější tam, kde 51


R I NG V O L N Ý , 50 x 50 cm, 2008

malíř sáhne až na samé dno svého citového fondu, aby dal výraz svým úzkostem či obavám podníceným ohlasy současného světa. Nejvýrazněji se to zračí v obrazech, nesoucích totožný název V ohrožení, jakož i v dalších malbách (Osamělý vlk, Tanec smrti, Rekviem ad.), v nichž tuším vlastní étos malířova tvůrčího úsilí. Tím se ovšem ani zdaleka nevyčerpává obsahový repertoár malířova dosavadního díla. Nezanedbatelné místo v něm přísluší rovněž těm plátnům, jež autor už na začátku své tvůrčí dráhy i později obdařil sklonem k lyrické reflexi (Moby Dick, Svatojánská noc, Malý princ, Mahlerovo Kaliště, Starý dům). Zdá se, že tato poetická inspirace, které umělec vděčí prožitkům veskrze osobním (Pohřeb kamaráda), 52


C O T O M U Ř Í KÁTE PANE WERICHU ?, 60 x 60 cm, 2013

popřípadě literární předloze, ustupuje v průběhu času do pozadí pod tlakem znepokojivých společenských událostí, jež přináší den. Milan Novotný na ně reaguje způsobem, který není jednoznačný. Komentuje je buď s úsměvným pozastavením nad absurditami dneška (Lázeňský švihák, Co vy na to pane Werichu?) a snad ještě častěji dává průchod svému rozhořčení formou ironie, která nemá daleko k sarkasmu (Zlaté tele, Pán tvorstva, Falzifikátor, Hraniční kámen, Bodový systém). Tato krajní významová poloha není výplodem skepse, nýbrž naopak autorova vyhraněného sociálního cítění, jež na sebe v jiných jeho malbách bere podobu účasti s existenciálními problémy prostého člověka (Zvěstování, Carmen). Nostalgie takových pláten, jako je Poslední cigareta nebo malířská parafráze novely Ernesta Hemingwaye 53


Stařec a moře, nenechává na pochybách o tom, že malíři nejsou vzdáleny ani základní otázky lidského bytí. Nemíní nabídnout recepty na bolesti dnešního světa, nepřichází s hotovými odpověďmi, nýbrž se naopak sám v jednom obraze táže: Odkud jsme, kdo jsme a kam jdeme? Je to obraz, jenž má svým expresivním vyhrocením charakter přímo provokativní. Mnohé, snad dokonce ty z nejpůsobivějších pláten Milana Novotného, se bez obsahové interpreace zcela obejdou. Jsou to právě ty, v nichž umělec sází na účin mluvy povýtce malířské – ty, v nichž spoléhá na sdělení, jaké může prostředkovat jen a jen linie, plocha a barva nebo duktus štětce. Mám na mysli vedle již několika zmíněných děl například Tarase Bulbu, Ruskou ruletu, Útěk do Egypta, Ring volný, či z novějších realizací Salome. Právě díky malbám tohoto ražení se lze také nejlépe dobrat charakteristiky umělcová výtvarného rukopisu. V souladu s Novotného posedlostí po účinném sdělení hraje v jeho malířském vyjadřování podstatnou roli nadsázka, která se projevuje už ve skladebném pojetí stejně jako v utváření objemových hodnot, jež namnoze počítá s deformací tvaru. Samozřejmě, že nezanedbatelnou úlohu zde hraje rovněž barva, i když je namístě přiznat, že malíř mezi soudobé koloristy nepatří. Barevný rejstřík obrazů Milana Novotného nebývá totiž příliš rozsáhlý; zpravidla se spokojuje s dialogem dvou barev, jejichž protikladný vztah vyrovnává neutrálními tóny. Jak chromatika, tak i zjednodušená kresba, s níž se do jeho obrazů dostává čerň, slouží umělcově touze po vyjádření naléhavého poselství. Malířská tvorba Milana Novotného se od počátku až do dnešních dní nepřestala pohybovat mezi lyrikou a expresí. Na okraj umělcova tvůrčího směřování jsem už před časem u příležitosti jeho první výstavy poznamenal, že jeho dílo sice vzniklo a vyvíjelo se v ústraní bez vědomých vazeb s programem hlavních proudů současného umění, nicméně může posloužit jako doklad toho, že z dobových vazeb se vymanit nelze. Proto také i s odstupem doby se netajím míněním, že s malbou Milana Novotného je třeba nadále počítat, a to jako s jednou z alternativ nové figurace. Váže jej s ní vědomí jedincova odcizení neméně než potřeba dospět k malířskému výrazu, jenž by postihl a adekvátními prostředky vyjádřil složitou situaci člověka v současném světě.

54


S A L O M E , 140 x 130 cm, 2014

Uvedená díla jsou malby akrylem, většinou na plátně. Fotky z archivu autora.



ANTONÍN KANTA fotograf v době po postmoderně Antonín Kanta je v posledních letech stále zajímavější a originálnější umělec. Přitom absolvoval u nás nejstandardnější fotografické studium a dosti dlouho to vypadalo, že jeho zájmem bude jedna z klasických fotografických disciplín – reportáž. A teprve poté, co v tomto oboru získal slušný ohlas, se stále více ukazovalo, že jej reportážní fotografie – a udělal jich skutečně hromady – přestávají zajímat a se stejným zaujetím vytváří celé série prací, které jsou ryze výtvarné, většinou nesené nějakým konceptem. Přitom již jeho geometrické zásahy do ženských aktů asi před dvěma dekádami jsou z hlediska milovníků čistých fotografických postupů skutečnou herezí – jsou to koláže různých barevných staniolů. Potom fotografování různých „doma vytvořených“ komorních geometrických objektů již vytvořilo hodně nestandardní situaci – jednak sám zájem o jazyk geometrie, u nás stále ne tak oblíbený – a potom onen nový vztah mezi objektem a fotografií, včetně barevných rýsovaných přehodnocování některých detailů. Neboť tento objekt by mohl být klidně vystaven jako finální artefakt, autor ovšem volí výtvarný zásah do fotografie! Tak si Antonín Kanta uvědomoval, že může klidně střídat média i komunikační jazyky … Neboť jsme v jiné době, postmoderna ukázala, že je možno programově střídat výtvarné jazyky – snad

Z c y k l u N E J A S N Á Z P R Á V A , barevná fotografie, 2007

57


V S T U P S V Ě T L A, černobílá fotografie, 2002

nejcharakterističtějším známým českým příkladem je asi Jiří David, ale myslím, že díky své tvorbě z poslední dekády jej Kanta v míře objevování nových konceptů sdělení překonává – také na rozdíl od Jiřího Davida on není ten, jenž postmoderní program realizuje, ale naopak ten, jenž již využívá onu svobodu volby, kterou postmoderna přinesla a rozvíjí ji pouze v souladu se svým naturelem, výtvarně i konceptuálně samozřejmě velice originálním a odlišným. Jakmile ponechal za sebou ony přísné regule fotografické reportáže, otevřel se před ním celý svět moderního i postmoderního výtvarného umění … Nikoliv náhodou jej ještě Ludvík Kundera, vlastně původně básník Skupiny Ra, tedy druhé surrealistické generace u nás, jenž se také hned na počátku dotkl výtvarné praxe a potom se stávala jeho komple58


Z c y k l u B R Á N A SVĚTLA, černobílá fotografie, 2003

mentární aktivitou, vyzval k několika výstavám. To ještě byly fotografie, ovšem s tak jedinečným výtvarným viděním – a přitom vázané určitým vymezujícím konceptem. A protože doba striktních modernistických programů je již definitivně za námi, může se Kanta vracet i ke konceptům, které již byly známé, třeba hledá estetické kvality detailů trhaných barevných plakátů, které poprvé vnesli do výtvarného umění pařížští dekolážisté. Ovšem skutečně jedinečný a skvěle autentický je ve všech svých pohledech na minimální detaily kolem sebe – třeba pozorně sleduje a postupně „mapuje“ proměny pracovního stolu našeho společného jihlavského kamaráda, výborného výtvarníka Františka Dörfla pod napůl vážným, napůl záměrně pozornost odvádějícím názvem Obraz snu a skutečnosti, 2007 nebo prezentuje jejich počítačovou 59


38


Z c y k l u K R A J INA TĚLA, černobílá fotografie, 2008

barevnou transkripci jako Magii barev, 2007. Pod podobně kryptografickým názvem Rajská zahrada, 2008, najdeme fascinující struktury zmačkaných igelitových fólií. Zároveň jsou tyto cykly spjaty jako sui generis jeden koncept: vždy je to vlastně postupné vizuální zmapovávání detailů na jediném objektu nebo z jednoho typu situace, třeba stěn (Barevná inspirace, 2001-2006) nebo plakátovacích ploch (Nejasná zpráva, 2006-2007). Takové zkoumání ryze fotografické vizuality pokračuje doslova dodnes, počínaje tím nejklasičtějším tématem, ženským aktem (Torzo, 2007-2010) přes objevená „malířská gesta“ (Konstrukce barev, 2011) až po subtilní geometrii dalších nalezených objektů – třeba různých sítěk (Studie sítě, 2011). A Kantova aplikace postmoderní zkušenosti spočívá právě ve vědomí toho, že různé výtvarné jazyky, které v minulém století reprezentovaly určitý přesný tvůrčí postoj, dnes již může být pouze novým konceptem jako konfrontace celé oné škály, tak jak ji moderní umění postupně přinášelo.

Z c y k l u O B R A Z SNU A SKUTEČNOSTI, barevná fotografie, 2007

61


Z cyklu TORZO II., černobílá fotografie, 2010

A ještě jeden nový posun a kvalitativní objev – nejdříve Kanta zviditelňoval různé jazyky moderního umění fotograficky a tak svůj koncept transponoval do tohoto nového média. Ovšem vzpomeňme si, že si již dávno vytvářel geometrické objekty jako modely k fotografování nebo zasahoval do fotografií geometrickými liniemi nebo kolážemi. Tak postupně kromě fotografií v posledních asi pěti-šesti (???????? Není to víc : ????????) letech vznikají velice originální díla v jiných, tradičně vzato ryze výtvarných médiích – koláže, kresby. A opět zde klidně, „postpostmoderně“ střídá jednotlivé jazyky umění, tradiční i méně tradiční, někdy přece jenom vidíme, 62


Z cyklu VYMEZENÍ OBRAZCŮ I. č. 18., koláž, 70 x 50 cm, 2011

jak je mu hodně blízký jazyk geometrie, ale opět svobodně užívaný – až po experimentování s expresívní kaligrafií. V takové situaci mu pak samozřejmě zbývá to, to co všem dobrým umělcům dnešní doby: v každé podobě objevit svou vlastní artikulaci. A Kanta se tak osvobodil od tradičních, kodifikovaných estetik, že jsou pro tento nový vizuální svět skutečně krásné … Samozřejmě něco může připomínat již nalezená řešení, ale Kanta právě proto, že nevychází z tradiční výtvarné zkušenosti a výtvarného školení (která se někdy těžko překonávají!), objevuje většinou objekty nové – a protože vždy pracuje v cyklech, uplatní skutečně maximální škálu možností, 63


42


které zvolené objekty či formy dovolují: když v roce 2009 objevil doma háčky na stromeček, vytvořil originální sérii Vánočních asambláží. V tom obecném principu, jak svobodně přehodnocovat objekty kolem sebe, má snad nejblíže k Běle Kolářové. Manželka slavného básníka, dlouho skutečně velice v ústraní, nejprve fotografovala, potom již vytvářela fotogramy a nakonec asambláže z toho, co bylo doslova „po ruce“ (a uznání závažnosti svého díla se dočkala až úplně v jeho finále). Tak dokáže Kanta vytvořit celou sérii z párátek (Průměrný počet, 2010-2011), v nichž autenticky využívá nově své zkušenosti s jazykem geometrie … A jestliže cyklus Černé linky, 2011, koláže z černých pruhů papíru, je jeho vlastní, osobitou reflexí minimal artu – protože i ten již postmoderna učinila jenom jedním z historických -ismů, pak Vymezení obrazců, 2011, to je krásný nový koncept, který již dobře koresponduje s oživením zájmu o konceptuální myšlení u nejmladší generace a tvoří jeho vlastní, dobově adekvátní autentický originální příspěvek. Většina jeho realizací má jistě určitý konceptuální moment – a nemusí to být ryzí sémantika, přede mnou stojí menší koláž, jejímž „pravidlem hry“ je vždy vzájemné dotýkání několika geometrických elementů. Zvolený počet elementů může být určujícím pravidlem hry nyní již i u kreseb, třeba těch, tvořených dotýkáním víčka (Pět, 2010) nebo kolážováním stejného množství bílých koleček (Bílé kruhy, 2011). Tohle vše, čím Antonín Kanta překročil skutečně originálně hranice svého původního výchozího média, to jest fotografie (není to ani v dnešní době tak jednoduché !) jsem považoval za skutečně autentické, autochtonní, originální, takže jsme se pustili do přípravy výstavy. Ale on stihl i mne ještě překvapit dvěma typy kreseb – protože koláže a jejich nejrůznější odvozeniny jsou přece jen dřív spojovány s „bezrukými Raffaeli“, jak to poprvé formulovali tuším surrealisté, ovšem tento autor se ukázal i jako kreslíř par excellence. Téma „spojování náhodných bodů“ několika příklady do našeho výtvarného prostředí vnesl asi roku 1930 František Hudeček, počítačem determinované náhodné linie

Z c y k l u F O T O KOLÁŽ IV. č. 4, barevná fotografie, digitální tisk, 2011

65


Z cyklu PARTITURA PRO LÉTAJÍCÍ HMYZ, č. 10, kresba tuší, 55,5 x 39 cm, 2012

jsou tématem obrazů Zdeňka Sýkory v posledních dekádách, také další významný geometrický, byť poněkud opomíjený brněnský umělec Pavel Rudolf v něm našel cenná řešení, ovšem Antonín Kanta, možná právě proto, že je bez tradičního výtvarného školení, ale jak víme již z celého jeho dosavadního díla umělec mimořádně výtvarně citlivý, nejprve v kresbách rýsovaných několika barvami tuše Spojení 66


Z cyklu PARTITURA PRO LÉTAJÍCÍ HMYZ, č. 16, kresba tuší, 70 x 50 cm, 2012

náhodných bodů, 2011 přišel s naprosto osobitým formováním jakýchsi krystalicky působících struktur, přičemž naopak jeho „náhoda“ není matematická, ale intuitivní. Stejně jako, v zatím (?) nejnověji, Partiturách pro létající hmyz, 2012, kde využívá kontrapunktu tenkých rýsovaných linií s kratšími, ale podstatně širšími, což samozřejmě esteticky působí a svým způsobem dynamizuje i ozvláštňuje celou strukturu, 67


neboť sui generis struktury, byť intuitivně vznikající, oba tyto cykly jistě jsou. Ale samozřejmě – Kanta zůstává věrný nejen novému tématu, ale i svým fotografickým východiskům a fotografuje také několik variací náhodně rozsypaných korálků. Nikoliv náhodou jsme Antonína Kantu s ředitelem Galerie města Plzně Václavem Malinou vybrali do našeho, velice kvalitativně přísného výstavního souboru Vysočinou jako jediného fotografa. Tento umělec pomalu, ale jistě regionální měřítka přesáhl a ve své izolaci se propracoval ve zralém věku k autentické, zralé tvorbě. Jako by nyní až horečně nalézal své osobité, dnes již nezastupitelné místo v našem umění. Možná mu pomohly i kontakty s třebíčskými vrstevníky ze Skupiny 4, možná by si svou originalitu a kvalitu našel sám, kdo to může posoudit? Jiří Valoch Text pro katalog, který byl vydán u příležitosti výstav v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě (2012) a v Galerii výtvarného umění v Náchodě (2013) pod názvem Zastavení.

Antonín Kanta (1952), výtvarník – fotograf a grafik, vystudoval Institut výtvarné fotografie v Praze. Je členem Unie výtvarných umělců České republiky, Klubu výtvarných umělců Horácka a Sdružení Q Brno. Vystavuje doma i v zahraničí a je zastoupen ve sbírkách Moravské galerie v Brně, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci, v Galerii umělecké fotografie v Moravské Třebové, v Galerii výtvarného umění v Náchodě, v Galerii V.E.G. v Třebíči, v Galerie Malovaný dům v Třebíči a v četných soukromých sbírkách.

Z c y k l u S L A V NOST OBYČEJNOSTÍ, č. 23, barevná fotografie, digitální tisk, 2011 Fotky z archivu autora

68



O Č I S T E C , olej a kombinovaná technika na plátně, 120 x 110 cm, 2014


NOVÁ CHEMIE ZDENY HÖHMOVÉ V létě (17. července – 31. srpna 2014) se uskutečnila v Galérii Jána Koniarka v Trnavě výstava malířky Zdeny Höhmové s názvem Nová chemie. Kurátorkou výstavy byla Dana Janáčková.

Zdena Hőhmová, charizmatická umelkyňa, vyzretá osobnosť súčasnej českej výtvarnej scény, sa venuje voľnej maliarskej tvorbe, kresbe, grafike a príležitostne knižnej ilustrácii. Výpoveď často zakladá a cyklicky uzatvára na kombinácií techník, keď maľbu (olej, temperu alebo gvaš) dopĺňa frotážou a kresbovým záznamom realizovaným uhľom alebo ceruzou. Po ukončení štúdií (1981) mali jej diela status imaginárnej pocitovej maľby, najmä krajinárskej, neskôr aj figuratívnej. V dlhšom časovom horizonte si zachovali podobu utíšenej transkripcie. Znakový prepis predmetného sveta naplnila filozofickými a metaforickými odkazmi, jeho obsahové a významové posolstvá budovala v rovine symbolov a znakov. Ich amplitúda zaznamenala posun od lyriky k expresii alebo od senzuálneho k duchovnému pri vypätých spoločenských a osobných peripetiách. Tlmená farebnosť zemitých, sivých a bielych farieb vo výslednom, prevažne monochromatickom vyznení, však pulzovala naďalej v hladkej, takmer lazúrovej štetcovej traktácii. Výraznejšiu zmenu zaznamenali až deväťdesiate roky. Do života a tvorby autorky vstúpil ďalší ateliér – odvtedy tvorí striedavo v oboch (Brno a Praha). Nezaťažené prostredie nového pražského ateliéru sa od začiatku stalo optimistickejšou a farebnejšou polovicou tvorivej fabulácie. Jeho genéza zrodila diela stupňované najprv optickou a vzápätí aj výraznou haptickou aktiváciou. Korundový piesok miešaný s farbou vytváral štrukturálne vrstvené plochy, pričom sa stal v nasledujúcom desaťročí dôležitým médiom a pilierom umeleckého znakového vyjadrovania autorky. Kompozíciu zakladala na vzťahu dvoch paralelných, výpovedne rovnocenných priestorov, v ktorých sa stretali tvarovo oslobodené nestále štruktúry s komponentmi majúcimi

71


Č E R V E N Á K O Č K A , olej a kombinovaná technika na plátně, 90 x 90 cm, 2014

častokrát pôvod v geometrickom tvarosloví. Toto obdobie má okrem monumentálne pointovanej výpovede, ktorá je poznačená výraznou redukciou, aj delikátnu farebnú hodnotu: k noblesnej zemitej a sivej monochrómii pribudli časté modré valéry. Opätovné ponory do tvorivého vnútra odkryli koncom 90. rokov nové podoby zážitku a vyjadrenia emócií, kompozície ovládla čerstvá energia s pastelovou farebnosťou. Paralelne vznikal aj cyklus diel s dvojplánovým výpovedným radením 72


D I A L O G , olej a kombinovaná technika na plátně, 110 x 110 cm, 2014 V E L K É Z Á T I Š Í , olej a kombinovaná technika na plátně, 125 x 161 cm, 2014

ovplyvnený biomorfnými archetypálnymi tvarmi a prírodnými procesmi. Už tieto diela predznamenávali zásadný zlom v štruktúrach. Vrstvenie hmoty, práca so špachtľou a rukami ustúpili štetcovej maľbe kombinovanej frotážou a kresbou uhľom. Reprezentantmi návratu k hladkej maľbe a kombinovaným technikám sú napríklad nasledujúce cykly z rokov 2004-2006: Prekrývanie symbolov, Vyhorenosť, Klíny a neskôr téma Na zemi. 73




V E L I K O N O C E , olej a kombinovaná technika na plátně, 90 x 90 cm, 2014

AKTUÁLNA TVORBA „Současný cyklus obrazů a barevných kreseb je o energii barev a jejich dialogu, který mi přijde jako samonosný, protože otevírá absolutní téma a přináší absolutní malbu, která mě zpětne nabíjí.“ Zdena Hőhmová (Nová chemie obrazy / kresby 2009-2012, publikácia k autorskej výstave v Galérii Ars Brno, Sdruženie Q Brno 2012). V životnej skúške rokov 2008 a 2009 autorka našla záchytný bod v tvorbe poznačenej určitou premenou: ubudlo z témy krajiny, symboly zmenili svoju rétoriku, vedenia sa ujal dialóg farieb a tvarov tlmočiaci odkazy každodennej prítomnosti. Novoformulované témy s názvom Nová chémia prezentuje Zdena Hőhmová v Galérii Jána Koniarka v Trnave po prvý raz na Slovensku. Vystupuje v nich výrazne očistený pred76


Z c y k l u V Z K A ZY, olej a kombinovaná technika na plátně, 100 x 100 cm, 2014

metný svet paralelne so snom alebo abstraktnou úvahou, sú to zrkadlá subjektívne filtrovaného života. Do takejto polohy percepcie témy vzápätí vstupuje optimizmus nosnej výraznej expresívnej farby, pričom jej plošnú a tvarovú kultúru naďalej dopĺňa iný fenomén výstavby kompozícií – kresba. Rukopis kresby čiernej alebo farebnej kvality neurčuje líniu deja prvoplánovo, vystupuje raz v podobe sólo čiar inokedy sa stretá vo výbušnejších a hustejších šrafúrach. Odľahčuje expresiu farby a ich prienik akcentuje silu výrazu a pozitívnu energiu svojrázneho tvorivého celku. Stránka formálna teda neustále smeruje od javu k podstate zobrazeného, kde cez číre hĺbanie v súradniciach abstrakcie prestupuje esencia silného zážitku a poznania. Vystihuje ich priliehavý verbálny názov, ktorý predurčuje diela k ďalšej analýze. 77


Neustálym dialógom citov, rozumu, tvarov, znakov, symbolov a výrazného koloritu nadobúdajú diela rozmer hlbokej spovede o zdanlivo obyčajnom bytí napájanom výdatným prameňom osobitej fantázie. Sú novou cestou a dobrodružstvom oslobodenej duše. A prečo názov Nová chémia? Pretože „Všechno je chemie. Život i smrt, vážná nemoc, přežití a vyrovnání se s bolestnou strátou. Je to restart organismu, způsobu života a myšlení...“ Zdena Hőhmová (Nová chemie obrazy / kresby 2009-2012, publikácia k autorskej výstave v Galérii Ars Brno, Sdruženie Q Brno 2012). Dana Janáčková

Zdena Hőhmová 1955 nar. 4. októbra v Brne 1971-1975 Stredná umeleckopriemyselná škola v Brne 1975-1981 Akadémia výtvarných umení v Prahe, ateliér krajinárskej a figuratívnej maľby (prof. František Jiroudek) 1982-1987 pedagogicky pôsobila na Katedre výtvarnej výchovy Pedagogickej fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brne a 1987-1988 na Vysokej umeleckopriemyselnej škole v Prahe. Členka Združenia Q Brno a Združenia pražských maliarov. Od roku 1981 usporiadala viac než osemdesiat samostatných výstav a zúčastnila sa okolo stošesťdesiat spoločných prezentácií, umeleckých projektov, bienále, sympózií, veľtrhov súčasného umenia, umeleckých a aukčných salónov v ČR a v zahraničí. Svojou tvorbou je zastúpená v početných domácich i zahraničných zbierkach inštitúcií aj súkromných zberateľov. Žije a tvorí v Brne a Prahe.

78


S T U D N Y , olej a kombinovaná technika na plátně, 140 x 120 cm, 2014

Foto z archivu Zdeny Hőhmové


Galerie Jána Koniarka v Trnavě

Instalace výstavy... V trenkách, ale moc šikovní

80


Pohled do expozice výstavy

Před galerií, zleva Mgr. Josef Fantura, ředitel GVU Hodonín, akad. mal. Zdena Höhmová a akad. mal. Róbert Němeček, ředitel galerie J. K. Foto z archivu Zdeny Höhmové

81


M ILOŠ VLČEK V GAL E R I I P E K A Ř S K Á Od 3. září do 31. října 2014 probíhá v brněnské GALERII PEKAŘSKÁ výstava sochaře Miloše Vlčka. Ve středu 8. října 2014 od 18 hodin se zde bude konat beseda o jeho díle a místě tvorby s názvem Třísky z Dílny. Besedou provede Jiří Plocek.

Miloš Vlček se narodil 12. února 1939 v Brně-Slatině. V letech 1953-1955 se vyučil řezbářskému řemeslu u vynikajícího brněnského řezbáře Heřmana Kotrby. Tím byl zřejmě pro Miloše Vlčka předurčen jeho nejoblíbenější materiál, kterým i přes pozdější studia zůstalo dřevo. Jméno Heřman Kotrba dnes asi málo komu co říká, ale většina milovníků umění nepochybně slyšela o gotickém levočském oltáři. Heřman Kotrba patřil k jeho zachráncům. V letech 1955-1959 studoval Miloš Vlček na brněnské Škole uměleckých řemesel u prof. Karla Langra a v letech 1959-1965 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Jana Kavana, ale také Josefa Malejovského. Jan Kavan byl špatný sochař, jehož umění bylo především dáno jeho komunistickým přesvědčením, což bylo pro Vlčka štěstím. Štěstím proto, že nebyl vtažen do kopírování obdivovaného profesora, ale hned mohl rozvíjet svébytnou tvorbu. Mimořádně talentovaný autor mohl být klidně i velkým malířem nebo muzikantem, ale zvolil si sochařinu.

VLASATICE, patinovaná lípa, dub, 1986

82



K O L U M B U S , fosilní dub, 1978

Zpracovávat dřevo znamená neustále se vyrovnávat se skrytými nepravidelnostmi a vadami, neustále se rozhodovat, které z nich je možno využít ke zvýšení estetického účinku díla nebo které je nutno potlačit. Znamená to zvládnout složité chování tohoto krásného materiálu v různých prostředích a podle toho komponovat do zpracovaného bloku sochy. Díla vznikající z vůle autora jsou vysekávána na tzv. ztracenou kresbu – lehce načrtnuté hlavní proporce přímo na blok. U soch určených do architektonického začlenění do určitého prostoru je většinou nejprve vypracován model, obvykle v měřítku 1:10. 84


KRÁLOVÉ, dub, 1983

Vlčkovy práce, tektonicky více nebo méně členité, se stávají postupně monumentálnějšími, stávají se uměním symbolu a zkratky, okouzlením materiálem, tvarem a zápasem o jeho formování. Autor se nechává vést strukturou dřeva. Na tom závisí i stupeň opracování. U ženských torz a aktů jde spíš o zobrazení vztahu k ženě, o obohacení reálné skutečnosti znakovou abstrakcí citu. Linie aktů a torz rafinovaným způsobem násobí obrysový tvar dalšími liniemi, patrnými pouze při vhodném osvětlení, kdy klasický řecký nebo ingresovský typ v sobě tají současný kánon krásy ženského těla, jejich dialog i souznění (Černé torzo 1981). Živost a přitažlivost aktu je dána životností 85



a chvěním jejich povrchu (Bílé torzo 1978). Zejména u figur a bust realizovaných v prostoru je patrné, jak si sochař uvědomuje podmíněnost proporčního kánonu jejich umístěním a pohledem diváka. Cyklus „lodí“ vznikl z obdivu k odvážným cestám starých mořeplavců k neznámým a tušeným světadílům. U nejstarších je dobře rozpoznatelný trup se symbolizovanými děly a kotvou a bohatě tektonicky pojednané „plachtoví“. Socha někdy z čelného pohledu připomíná hlavu (Loďka – hlava, 1965). U monumentální sochy z fosilního, asi milion let starého dubu, je to imaginární portrét Kryštofa Kolumba (Kolumbus, 1978). Jiné lodě podávají zprávu o svém poslání svým tvarem: ať už je to Návrat (1971) s nákladem z Nového světa, pirátská Žraloď II (1975), či Novosvětská (1974), zhmotňující svou strukturou slavnou skladbu Antonína Dvořáka. Postupně „lodě“ nabývají symbolického významu (např. Loď – město, 1986) a začínají se objevovat mosazné aplikace. Třebaže si sochy formálně zachovávají více či méně zřetelné členění na „trup“ a „plachtoví“, jejich význam či sdělení jsou posunuty do zcela jiné oblasti (Venuše I a II). U celého cyklu je použito bohatého členění a labyrintu skutečných i naznačovaných prostorů, někdy prosekaných přes značnou hmotu zpracovávaného bloku. Vedou ke zprostorovění samostatného uzavřeného tajemného světa, jehož obyvatelem a zároveň vládcem je divák. Světa, často duchovně spřízněného se světem Elsinoru Františka Muziky (Velké město a jiné). Vlčkovy sochy v rozmezí velikosti od několika decimetrů až několika metrů se vyznačují dokonalým technickým provedením a úctou ke zpracovávanému materiálu. Je jim nejčastěji lípa, dub, hruška, ořech, nebo švestka. Rád využívá i vzácných středověkých dubových pilot nebo trámů ze splavu a u některých soch přibližně milion let starý dubový kmen ze sádrovcového lomu v Kobeřicích u Opavy. Stejně svrchovaným způsobem však ovládá i jiné využívané materiály, ať už je to kámen, železo, sádra, hlína, měděný plech, či mosaz. Celé dílo je podloženo kresebnými a kompozičními studiemi, často dosahujícími úrovně definitivního tvůrčího činu, především ale hlubokou znalostí života – nejzákladnější podmínkou dobrého a závažného umění vůbec. Kolik čekání, práce, odříkání, vnímání a trpělivosti je asi potřeba, aby ze života všedních dnů, záblesků radosti a chvil pohody uzrály tyto zhmotnělé obrazy a sny. Ač uskutečněné uměním, přece nesrovnatelně pravdivější, než reálná skutečnost.

L O Ď – B E T L É M, dub, mosaz, žula, 1984

87



BETLÉM, bronz, 2012


Vlčkovy sochy vznikají na základě hlubokého studia a pozorování přírody, spojeného s pochopením a znalostí kulturních tradic i lidské povahy. Jsou výsledkem tvůrčí radosti, citu a rozumu, jasným viděním světa, znovu tlumočeném do objevných souvislostí. Každému dílu je udělen tvar a linie, nejlépe vystihující jeho myšlenku a poslání – pravdu skutečnosti. 90


Foto: Tino Kratochvil

Miloš Vlček patří k nejvýznamnějším českým sochařům řešícím problémy současné sochařiny. Dílo Miloše Vlčka je bohužel vzhledem k jeho zdravotnímu stavu uzavřené, doufejme však, že se mu co nejdříve dostane takové pozornosti, kterou si bezesporu svou kvalitou zaslouží. Radovan Zejda 91


Koláž Miroslava Huptycha na zadní stranu obálky knihy Vašinkovy básničky. Foto: Archiv autora


U MĚLCOVA CESTA D O S T O L I C E (Ukázka z rukopisných „memoárů“ Radima Vašinky)

Po zabydlení v Ostravě jsem začal zjišťovat, že s tím dojížděním do Brna za Ikskou to nejde, a že vůbec to mám složité. Pokud jsem jezdil po vrtech, tak to šlo, ale musel jsem jezdit i na podnik, a to bylo 50 km a první spoj z Karviné mi jel, že jsem vstával ve 4 hodiny ráno, abych chytil první ranní autobus, a do práce jsem dojel s hodinovým zpožděním, které jsem si musel o sobotách napracovávat. To se mi moc nelíbilo. Po dlouhém rozvažování jsem se rozhodl vrátit do Brna. Ovšem odejít z místa na umístěnku? A navíc z Ostravy?! Nemyslitelné. Ale měl jsem vynikajícího šéfa, inž. Filipa: „Když tě to nebaví, nemá cenu, abych tě tady držel.” Podepsal. A bylo to. V mnohém záleželo na lidech. (Odbočka, kterak si osud s člověkem zahrává: ředitelství Uhelného průzkumu bylo v Hrabové, bydlišti Jaromíra Šavrdy, básníka-disidenta, jehož osudy a dílo jsem později po letech „propagoval“. Po 68. roce, kdy začal být režimem šikanován, pracoval v tomto podniku jako skladník. Když se „zjistilo”, že pro tuto profesi nemá „potřebnou kvalifikaci“, měl pracovat jako dělník, ale to už se dostal na léčení do nemocnice a díky závažnému onemocnění následoval invalidní důchod. A pracoviště jsem měl na závodě Paskov, kde později vznikl důl, nedávno v tisku velice frekventovaný.) Mezitím jsem někde ztratil ženu, které se mé dobrodružné plány příliš nezamlouvaly, a po rozvodu si vzala svého karvinského kolegu, kterému jsem ji svěřil na opatrování, když jsem šel na vojnu. V Brně jsem zásluhou Adolfa Kroupy, ředitele Domu umění, pracoval nejprve na hvězdárně a později na Městském domě osvěty jako metodik pro divadlo. Zdeněk Čecháček zatím, co jsem byl v Ostravě, zinscenoval Brechtovu poezii, Hrubína a asi ještě něco. Zapojil jsem se znovu do Iksky. Štědroň s Frejem sice po absolvování JAMU hráli ve Večerním Brně, ale nikdo jim nebránil v další spolupráci s Ikskou. 93


Ale jak dál? Pořád jsme chtěli mít své divadlo. Nějaká možnost se začala rýsovat, když v Brně nastoupil v televizi nový ředitel (Křivánek?). Mluvilo se o tom, že bychom mohli existovat při televizi, jako základ dabingového studia, na nějž se mělo Brno soustředit. Jakousi předzvěstí měla být moje první televizní režie: předávání Rudého praporu pracujícím ze Svitu Gottwaldov. Zajel jsem se tam podívat, předvedli mi, co bych měl tedy zrežírovat, na jevišti pochodovaly šiky pracujících s rudými prapory, já řekl, že to nepřipadá v úvahu a byl konec mé spolupráce. Ale jinak se nic nedělo. Nezastřelili mě. V Iksce jsme rozdělali básnickou skladbu Ludvíka Kundery „Historie Velikého Okresního Kýžala“. Ale i já jsem musel jít za svým – stačil jsem to jen rozrežírovat, s Pavlem Blatným domluvit songy, předal jsem to Jiřímu Štědroňovi a odešel na Zábradlí, před čímž mne sice Miloš Macourek varoval, leč marně. Zkusil jsem tam ještě prosadit Štědroně s Frejem, dokonce se na jejich absolventské představení přijel podívat Václav Havel, který tam už povýšil na dramaturga, ale nakonec z toho sešlo – asi že bychom tam byli tři kamarádi… Na Zábradlí jsem vydržel rok. Sezonu, abych byl přesný. Začal jsem záskokem ve Vyskočilově a Havlově Autostopu. Místo Milana Neděly, který se svým hereckým partnerem Haškem šel na nervy Ivanu Vyskočilovi, protože v průběhu představení posílali si do nedaleké hospody V koutku pro pivo. Prodělal jsem jednu orientační zkoušku na zkušebně a pak rovnou před lidi. Zkouška to byla dosti prapodivná, protože pan režisér Milan Vomáčka (?) si to pochopitelně už moc nepamatoval. Podle toho jsem vypadal. Ivan Vyskočil mi sice k mému „výkonu” řekl pár celkem laskavých připomínek, ale na mém pocitu mi to nepřidalo. I pozval jsem na představení kamaráda z rozhlasu, režiséra Karla Weinlicha (v brněnském Divadle mladých, kde kdysi režíroval, mu prý říkali Zajíček Doveda, podle odposlechnuté pochvaly od jeho partnerky, s níž laškoval za zamčenými dveřmi v šatně) a ten mne začal učit. Pravda – něco mi pak řekl i Ivan Vyskočil, když viděl, jak se v tom plácám. Byl jsem do té doby uvyklý herectví stylizovanému: vpravo v bok, vlevo v bok, kotrmelec, krok sun krok – a teď jsem měl na scéně vypadat najednou jako člověk. Takže jsem dostával samozřejmě ty nejbanálnější nápady, o nichž jsem předpokládal, že jsou světové. Karel mne vyvedl z omylů, trpělivě mi všechno vysvětlil, dokonce velice ohleduplně. (Ale stejně si mě z té doby zachoval v paměti jako naprostého lazara, takže v rádiu jsem to u něj v pohádkách dotáhnul maximálně na Pravítko.) Pak přišly na řadu Nejlepší rocky paní Hermanové. Aniž by si mne nějak aspoň trochu vyzkoušeli, přidělil mi režisér Lipský (teprve po něm to převzali Grossman a Havel) čtyři věty v samotném závěru. Což mne později stálo 400,- Kčs za prošvihnuté představení (zaskočil taxíkem dodaný pan Hlinomaz), nesprávně datované v programech Literárních novin, jak jsem se o tom přesvědčil v Brně, kde jsem měl 94


v té době recitovat na vernisáži obrazů Bohdana Laciny (prodal jsem svůj snubní prsten, abych měl na letenku!). A nerecitoval jsem, protože jsem si spletl dobu zahájení a dostavil se o hodinu později… Pak se mi nějak podařilo z Rocků vycouvat, panu Hlinomazovi to zůstalo a v poněkud rozšířenější podobě, přizpůsobené jeho nátuře, z toho byla nakonec docela svěží role. Dostal jsem ještě roli v Srncově Černém divadle, které bylo tehdy součástí Zábradlí. Mezi jednotlivými díly inscenace jsme se Zuzanou Stivínovou střídavě vyprávěli Macourkovy minipovídky. Každý dvě. Aby za zataženou oponou mohli dělat přestavbu. Jednu povídku jsem měl před přestávkou, druhou po přestávce. Když jsem měl za sebou asi tři představení, rozhodnul jsem se svoji roli zpestřit tvůrčím způsobem. Tehdy jsem nosil bradku. (Vypadal jsem s ní hrozně.) Přišel jsem na geniální nápad: o přestávce jsem si ji oholil a na druhou povídku nastoupil bez ní. Myslel jsem si kdovíjaké tím nezpůsobím veselí. Ale publikum vůbec nic. Patrně si mysleli, že v první půlce jsem ji měl nalepenou. Když mě pak uviděla Olga, tehdy Šplíchalová, později Havlová, uvaděčka, zle se na mne zašklebila: „Jdi pryč, nemůžu se na tebe podívat, připadáš mi nahý.” To byl jediný výsledek mého experimentu. Tak jsem si tu bradku zase nechal narůst. 95


Na Zábradlí jsem ve své prostoduchosti opovrhnul i televizní kariérou. Provozní ředitel Jiří Vyskočil se bezúplatně otcovsky staral i o mimodivadelní využití herců, jejichž platy byly v té době dost mizerné (začínalo se s 1 000 korunami platu měsíčně!). A tak i mne s Václavem Sloupem obsadili v jakési televizní inscenaci. Pan režisér mne velice zaujal: měl pod krkem přilepeného obrovského puntíkatého motýlka. Seděli jsme v jakýchsi lavicích, nevím proč, a nafasovali jsme každý asi dvě repliky. Chvíli se zkoušelo, až jsem posléze vstal a řekl panu režisérovi, že na tak malou roli nereflektuji. Pan režisér mi odpověděl, že příště si na mne vzpomene jistě s nějakou větší rolí a rozloučili jsme se. Vašek Sloup zůstal. Pochopitelně. Ten už o divadelním životě věděl své. A ještě jeden kšeft mi Jiří Vyskočil dohodil: zrežírovat vystoupení AUSu, Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Byla to jakási estráda, se kterou měl soubor jezdit po posádkách. Složení souboru bylo vpravdě velkolepé: estrádní orchestr, balet a pár činoherců, kteří byli zrovna na vojně. Tehdy se tam sešla slušná sestava: Hrzán, Kodet, Patera, Zahájský, Mrkvička... S nimi jsem si nejvíc užil. Libreto bylo značně slaboduché, tak jsme se to snažili alespoň herecky zpestřit. Nejvíc mi utkvěl v paměti Jiří Hrzán – když s Mrkvičkou v jedné ze scének losovali, tak z toho byla fantastická desetiminutová improvizovaná etuda, dokázali se na tom neuvěřitelně vyblbnout. Bylo poznat, že Hrzán byl vyškolený E. F. Burianem. Balet jsem nechal být na pokoji, ale orchestr jsem se snažil zapojit: po každé anekdotě se měli začít smát. Když jsem své přání přednesl, ozvalo se z jeho řad: „To nic, pánové, to není žádnej režisér, to je geolog.” Petr Skoumal.


Vypomohl kamarádovi. Ale vzhledem k tomu, že ty anekdoty byly neuvěřitelně stupidní, rádi mi vyhověli a smáli se s chutí, neb z toho měli psinu. Premiéra dopadla kupodivu dobře. Po čase za mnou přišel velitel AUSu, s. plukovník Říčka a tlumočil mi požadavek z Hlavní politické správy: celé to zideovět. Byla to moc psina. Odmítnul jsem, své že jsem udělal. Tak to předělal sám a pozval mne, ať se přijdu podívat. Podíval jsem se. Bylo to hrozné. „Tak co na to říkáte?” naivně se mne zeptal. Odpověděl jsem po pravdě: „Soudruhu plukovníku, po ideologické stránce je to jistě víc na výši, ale po té umělecké to stojí za hovno.” Kupodivu se nenaštval. Ale tím i skončila jakákoliv další spolupráce. Mezitím jsem v divadle začal zkoušet svoji Vyšinutou hrdličku. Jako výtvarníka jsem zapojil Pepu Vyleťala, u kterého jsem na začátku svého pobytu nějakou dobu i bydlel. Tehdy ho ještě nikdo neznal. Ale jeho osobnost, postupem doby stále výraznější, stojí za menší odbočení. Když jsem přišel do Prahy, neměl jsem kde bydlet. Po nějakých těch intermezzech, zásluhou novinářky Evy Pleskotové, s níž jsem se setkal v pražském rozhlase, jsem našel svůj první stálejší asyl u její maminky v hlídačském domečku letohrádku na Bílé Hoře. (Už to samo mohlo být předzvěstí toho, co čeká Moravana v Praze, byť se nakonec ukázalo, že tito Moravané byli ve skutečnosti němečtí knechti.) Byly to romantické návraty v noci z divadla, tichou temnou alejí bělohorské obory, která byla kdysi pověstným výletním místem Pražanů a svědkem mnohých veselic městského lidu. U brány už na mne čekával obrovský vlčák, který byl nočním strážcem letohrádku. Už si na mne zvyknul, ale dalo to práce – patřil k těm psům, co nechají člověka vstoupit do místnosti, ale nenechají jej odejít. A taky trvalo, než vzal na vědomí můj podivný způsob příchodu „domů”, kdy jsem do svého pokojíku lezl oknem (bylo to ale přízemí !), protože jsem nechtěl svoji paní domácí rušit průchodem přes ten její. Dlouho čekával u toho okna, co bude dál, jestli zase nevylezu a nebude třeba nějaká legrace. Mezitím mi nějaký zloděj v divadle ukradl mých deset košil, jimiž mne maminka vybavila do světa místo uzlíku buchet. (Přesný počet mi byl oznámen VB, když po letech chytli lupiče, který tam v okolí kradl, kde se dalo.) Nakonec jsem zásluhou kamaráda Jaroslava Pacovského, redaktora mládežnického vysílání Československého rozhlasu, kde jsme měli s Ikskou velkolepý průšvih s naším Opitzem, našel asyl v předměstském chudinském domku v Holešovicích. Už příchod jsem měl velkolepý: konečně jsem si mohl na Zábradlí vyzvednout zbytek svých svršků, včetně peřiny od tety Boži. Kufr tehdy – byl sice lehký, ale velký – táhla Inka Machulková, tehdy ještě neznámá pražská básnířka, ve foyeru stáli zrovna Havel s panem Grossmanem a měli velice udivený výraz ve tváři. Stejně jako paní bytná, když mi otvírala na těch mých 97


Zátorách. (Do místní hospody prý chodíval president Zápotocký na pivo a na guláš – nebo na tvarůžky? teď si nejsem jistý – já tehdy ještě do hospod naštěstí nechodil.) Ale byl jsem tady příliš pod její kontrolou. Situaci přiostřila i kamarádka Jana Najmrová, z Iksky, která při své návštěvě Prahy se za mnou stavila. Byla to krásná křehká blondýnka se širokými rameny, štíhlá v bocích, náturou poněkud nekonvenční, a když se nenuceně posadila do okna, s nohama ven do ulice a rozverně s nimi mávala, bylo mi jasné, že pochvaly paní bytné, která věděla o všem, se nedočkám.

(Beru to trochu zeširoka, proč ne, ať vidíte, jak strastiplná byla cesta tohoto chlapce, putujícího za vidinou divadelních ostruh, možná i podvazkového řádu.) A tehdy mi vypomohl Zdeněk Čecháček. Znal ze své pražské vojny Milana Čorbu, později proslulého bratislavského kostýmního výtvarníka (žel, již zesnulého), jehož kamarádem byl právě Josef Vyleťal. (Tady končí to moje drobné odbočení.) Jeho rodiče měli velký byt a tak mne vzali na milost. 98


Dovolím si otisknout část ze své vzpomínky na Pepu Vyleťala, kterou jsem před časem sepsal: „ ...V 62. roce min. stol. octnul se náš principál (to jsem já, pozn. R. V.) shodou okolností, o nichž dodnes není jasné, zda byly příznivé či nepříznivé, na zkušenou v Divadle Na zábradlí. Tehdy ještě ovšem zdaleka nebyl principálem, ale pouhým prosťáčkem, původem z moravské vísky, byť jí i bylo samo Brno. Neměl ani kde bydlet, tak spával v šatnách tohoto divadélka, dokud mu neposkytnul asyl jeden kamarád Milana Čorby, Čecháčkova spolubojovníka z vojny. A tím byl rovněž mladý chlapec jménem Josef Vyleťal. Skamarádili se spolu, Pepa bydlel u rodičů ve velkém bytě, kde nebyl problém, aby se do něj vešlo o jednoho víc. Principál zkoušel a i něco hrál a ve volném čase stával se Pepovým druhem v jeho výtvarnických výzkumech: na překližku, pojednanou černou olejovou barvou lil – a teď co to bylo? ale hořelo to (rodiče nebyli doma!) a vypalovalo na onom podkladě kruhové struktury, které pak Pepa domalovával… Nebo vytvořili v pokoji síť všelijak od stěny ke stěně vyvázaných provázků, na něž navěšeli šňůry korálků, které ve svém zaměstnání vyvíjela jako výtvarnice paní Vyleťalová, přičemž vrcholnou produkcí byla šňůrka fosforeskujících korálů, potmě spuštěná z jednoho konce šikmo vyvázaného provázku na druhý. A ono to plulo tmou a svítilo! Kam se hrabalo Srncovo Černé divadlo! A taky pánové experimentovali, byvše bez peněz, se smaženými obalenými paštikovými řezy z konzerv ze zásob rodiny Vyleťalovy. (Moc pohromadě to nedrželo.) Dlužno tu připomenout i časté Pepovy odskoky do ateliéru Mikuláše Medka a k Honzovi (jak on říkal) Koblasovi. Zabydliv se Na zábradlí, začal se principál, co tehdy ještě nebyl principál, osmělovat, zvláště když začal zkoušet svoji Vyšinutou hrdličku. Jako výtvarníka si pochopitelně zvolil Pepu. Ten vymyslel kromě toho, co potřeboval „pan režisér” i jakousi výtvarnou nadstavbu, jíž měly být v prostoru zavěšené velké roury starých gramofonů, připomínající květy svlačců. Takže řiditelství dalo inzerát, že shání staré gramofony s rourou. Průběh této akce byl velice pozoruhodný. V předsálí, kde se zkoušelo (jeviště nebylo zapůjčeno), poposedávali momentálně nezkoušející herci poblíže dveří a odchytávali babičky, vlekoucí své staré gramofony, aby je vyměnily za peníze. (Jak se režisér post coitum dověděl.) Takže časem měli všichni herci gramofony. Jen do samotné inscenace nezbyl ani jediný. Výtvarno šlo vniveč. Posléze si troufnul náš pan režisér svěřit se pánům Grossmanovi a Havlovi s faktem existence malíře Vyleťala a jeho pozoruhodných obrázků. Pánové se zašli k Vyleťalům podívat a došli k názoru, že jeho tvorba je hodna výstavy ve foyeru divadla. Tak, a konečně jsme u jádra věci : na vernisáži bylo principálovi přednésti dvě básně Maxe Jacoba, které si Pepa přál a vlastnoručně opsané mu je předal. 99


BURLESKY PŘIJĎ TY MÁ NEJDRAŽŠÍ JAK LOTOSOVÝ KVĚT PŘIJĎ ZA MNOU VYBRAT SKŘÍPKY NA JARMARK. JÁ SKŘÍPKY KOUPÍM TI A BUDEM PŘEDHÁNĚT MOSULSKÉ PASTÝŘE POD BLAHOVIČNÍKY ! NÁŠ ZPĚV SI ULÉHÁ NA POTOK DO VLN PĚN PŘIJĎ! FLÉTU ZA DVA SOUS TÉŽ KOUPÍM TI A ČTVERO PRSTŮ KLÁST TĚ BUDU UČITI I SYRINX Z RÁKOSU TI ZROBÍM V JEDEN DEN ! HLE ABY OPIL SE TÍM KRÁSNÝM KONCERTEM JENŽ LÁMÁN SKALAMI ZNÍ ECHO ZA ECHEM NEZNÁMY POCESTNÝ SE ZDRŽEL POD JILMEM. ZBLOUDILÉ PŠENICE NESOU V DÁL NOVÉ ZPĚVY PASTÝŘŮ KRÁSNÝCH FLÉT I PÍSNĚ KRÁSNÉ DĚVY HLEĎ I CVRČEK STYDLIVÝ SI HOVÍ NA KAPRADÍ A VRBA CHVĚJE SE A ŠTÍHLÝ TOPOL CÍTÍ DLAŇ NĚŽNÉ DRYADY SNÍCÍ ŽE HARFU HLADÍ. VŠAK NE TY NECHCEŠ SE TÉ HUDBĚ NAUČITI.

Výstava měla myslím úspěch, vzpomíná principál, byl tam i Peter Karvaš, dlouze s Pepou mluvil (Pepa vyrůstal v mládí na Slovensku a jeho otec, náměstek ministra, tuším lehkého průmyslu, měl kdesi v Nízkých Tatrách nejen jakousi boudu, ale i spoustu známých), Jan Klusák, Josef Škvorecký… Pak Pepa začal pracovat v divadle jako kulisák. Potřeboval peníze. Zkoušel už několik zaměstnání, ale vždycky to skončilo nějak podivně. V Holešovickém pivovaru, po čištění jakési obrovské nádrže na výrobu piva, nechal v ní žebřík a to způsobilo nějakou příšernou katastrofu, snad i přerušení výroby… Když principál ukončil svoji podivnou existenci na Zábradlí, Pepa se skamarádil s Václavem Havlem a nějakou dobu tam ještě pracoval. Dělal jevištního technika i v Hubalkově Antigoně, v nudné inscenaci, k níž panu Krejčovi navrhl scénu arch. Svoboda: celé jeviště bylo tvořeno obrovskou krychlí bez přední stěny, s posuvnou 100


zadní – technici-galejníci ji tlačili dopředu nebo tahali dozadu. V sále se působením této vývěvy otvíraly nebo zavíraly lítačky, občas vyšlehnul i plamen z kamen. Zbytek techniky seděl v podpalubí a na narážku vystrčili na kůlech přidělané, do podlahy zapuštěné desky, které na scéně vytvořily stůl, sedačku... Jenže obsluha přitom mastila karty a i jinak se zabavovala a tak se stávalo, že místo stolku vyjela sesle, nebo jiná sesle a jinde nebo jindy, ba i zničehonic… Bylo to hezké a záhadně smysluplné. Dnes už je chudák po smrti. (A visí principálovi obrázek…)“ Radim Vašinka

Koláže Miroslava Huptycha z knihy Vašinkovy básničky. Fotografie jsou z archivu autora.

101


C L E R U S C O M I C S , 1966, tisk, limitovanรก edice, 2014


K ÁJA SAUDEK komiksová tvorba ožila v galerijních prostorách Alšova jihočeská galerie otevřela bránu komiksové a digitální výtvarné tvorbě a jako první svá díla v galerijních prostorách představil velikán českého komiksu Kája Saudek a „gladiátor“ digitální ilustrace Karel Jerie. Krátce po ukončení retrospektivy nazvané „Hommage á Kája Saudek“ byla převedena vybraná část vystavovaných děl z Muzea umění v Olomouci do Wortnerova domu AJG v Českých Budějovicích (29. května-13. července 2014). To však neznamená, že českobudějovická expozice by snad byla pouhým pokračováním ve vzdávání pocty tomuto králi české komiksové tvorby. Právě naopak, neboť do Wortnerova domu doputoval pouze výběr skončené olomoucké výstavy a druhá část byla na místě exklusivně doplněna o kresby a exponáty přímo ze Saudkova ateliéru, a tyto exponáty až do této chvíle neměl možnost spatřit nikdo jiný než členové rodiny. Během procházení českobudějovické expozice nám při zamyšlení se nad charakteristikou autorova díla na mysli vyvstala slova jako preciznost, talent, smysl pro humor a důmyslné vkládání jinotajů a různých odkazů na dění ve společnosti do celé tvorby. Hned v úvodní části výstavy se nacházely tři prvotiny z jeho tvorby, konkrétně studentský časopis „Tuleň“, který začal vydávat jako čtrnáctiletý mladík společně se svým bratrem Janem. Myšlenka tohoto časopisu, který byl vždy vydáván v počtu 1 kus, se prakticky zrodila pod vlivem inspirace americkými komiksy. Kromě toho 103


B l o w j o b v e f i lmu Č T Y Ř I V R A Ž D Y S T A Č Í , D R A H O U Š K U , (1971)

zde bylo možné objevit pokračování komiksu Kolotoč či poutavé hudební plakáty měsíčníku Pop Music Expres (1968), dále plakáty pro Aro Cola Club nebo Diskotéku Dynacord, ze kterých k nám promlouval vliv pop-artu a komiksu na způsob amerického, případně evropského stylu. Při dalším procházení výstavy v prvním patře, jsme se rázem ocitli jako by v jiném světě, nanejvýše vzrušujícím, a sice ve světě dějin československé kinematografie. Tato část byla věnována době, kdy Kája Saudek pracoval pro Filmové studio Barrandov. Právě zde si jeho talentu všiml Miloš Macourek, který se zasadil o to, aby byly Saudkovy kresby použity na plakát k filmu Kdo chce zabít Jessii? (1966), dále byly v této části vystaveny plakáty k dalším neméně divácky atraktivním filmům, mezi které neodmyslitelně patří Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1971), Kit a spol. (1974), či Barbarella s okouzlující Jane Fondovou v hlavní roli. 104


Č T Y Ř I V R A Ž D Y S T A Č Í , D R A H O U Š K U , filmový plakát , 1 9 7 1

Překvapení, které tu na diváka čekalo, mělo podobu nerealizovaných návrhů na filmové plakáty, jako například návrh plakátu určeného pro slavnou českou komedii Dívka na koštěti (1971) pod taktovkou režiséra Václava Vorlíčka. Do šuplíku nerealizovaných návrhů Káji Saudka se dostal díky nekompromisnímu verdiktu tehdejších kritiků, který se opíral o přílišnou podobnost se stylem amerických komiksů. 105


W I N D S O R , r eklamní kresby, 1989

V této sekci byla zastoupena též vrcholná díla Saudkovy komiksové tvorby vzniklé po roce 1968, z nichž jednoznačně hraje prim Muriel a andělé, Muriel a oranžová smrt nebo Superdívka. Podnět k polemizování nad vývojem a odlišnými přístupy k uchopení reklamních plakátů poskytly exponované návrhy pro Niveu nebo toaletní potřeby pro muže značky Windsor. Do poslední fáze výstavy byl vstup povolen pouze osobám starším 18 let. A důvod tohoto omezení? Je ryze praktický, nebo chcete-li výchovný. Předmětem zde zastoupené umělcovy volné tvorby byly totiž spoře oděné krasavice zvěčněné na kresbách s erotickými motivy, které zde byly v pozici komiksové kámasútry. Závěrem bych ještě dodala, že v současné době bychom napočítali pouze dvě instituce umění v celé České republice, které mají ve svých stálých sbírkách díla z umělecké produkce Káji Saudka. Jednou z nich je Veletržní palác. Třeba se i díky faktu pronikání a stále větší popularizace komiksové tvorby tento tristní stav změní a přispěje k probuzení zájmu již zmíněných institucí o rozšíření svého uměleckého fondu o tato díla. 106


Foto: Zuzana Nevařilová

K Á J A Š T E J N , 2001

Přinejmenším by to byl velice pěkný symbolický dárek k 80. narozeninám Káji Saudka, které oslaví příští rok a k jejichž příležitosti se chystají dvě velké výstavy v USA a v Japonsku, kde je dílo tohoto nekorunovaného krále českého komiksu velmi populární a žádané. Veronika Polnická

Dodatek k projektu výstavy: Na vernisáži promluvil její autor a kurátor Libor Grónský. Publikaci k výstavě opatřil textem Adam Hnojil a k výstavě byl pořádán také doprovodný program: Komiksová galerijní noc, která se konala 30. května 2014 ve Wortnerově domě AJG v Českých Budějovicích. 107


T VRZENÍ MODERNY Tak zněl název výstavního projektu, který neměl být pouhou přehlídkou jedné z nejvýznamnějších sochařských sbírek u nás, ale jeho cílem bylo představit v rámci možností přelomovou etapu uměleckého oboru, v němž získali čeští výtvarní umělci světový úspěch. Výstava poukázala na to, jakým způsobem umělci jako Bedřich Stefan, Vincenc Makovský nebo Mary Durasová, odchovanci takových velikánů jakými byli Václav Štursa či Otto Gutfreund, ovlivnili světovou sochařskou scénu první poloviny 20. století a uvedla tyto osobnosti v novém světle. Velkou zvláštností zde byl nejenom svým zjevem ale především svým obsahem pozornost poutající sochařský pavilon, který vyrostl v prostorách hlavního výstavního sálu AJG v Hluboké nad Vltavou, jehož návrh pocházel od architekta Tomáše Suchoně. Jednalo se o velmi netradiční moderní stavbu, umístěnou v tradičním výstavním prostoru bývalé zámecké jízdárny. V interiéru nově vzniklého sochařského pavilonu si každý návštěvník výstavy mohl prohlédnout na sedmdesát plastik, mezi kterými se objevilo i jedno bozetto od Otty Gutfreunda. 108


Ladislav Šaloun, SALAMBO A MATHO (VÁŠEŇ), materiál : sádra, 1909

Uvnitř čekal každého návštěvníka, který zavítal na tuto výstavu, labyrint soch, jehož jednotlivé zastávky s komorním nádechem, doprovázeným intimním osvětlením se věnovaly následujícím tématům: Secese a symbolismus, Žena, Láska a erotika a nakonec Vzdělanost a Smrt. Podobný způsob uspořádání nové stálé expozice zvolila také Galerie Středočeského kraje v Jezuitské koleji v Kutné Hoře. Stavy mysli – za obrazem, tak zní název oné 109


Jan Štursa, ODPOČÍVAJÍCÍ TANEČNICE, materiál: bronz, 1913-1914

expozice, kde jsou vybraná díla založena na jednotlivých okruzích, jenž odpovídají konkrétnímu stavu citového či myšlenkového rozpoložení člověka (jako je například úzkost, osamocení, duchovnost, paměť, kontemplace), který se nachází u zrodu představovaných děl. V druhé části nazvané Za obrazem, výstava otevírá svět umělcovy fantazie a podává možný výklad jeho postavení v rámci společnosti, ve které žil a tvořil. Díla nacházející se uvnitř pavilonu umístěného uprostřed Velkého sálu zámecké jízdárny na Hluboké též nebyla řazena chronologicky, ale tématicky. Neudávaly tedy systematicky řazený pohled na vývoj dějin českého sochařství první poloviny 20. století, což na druhou stranu umožňovalo návštěvníkovy oprostit se od všeobecné110


Josef Mařatka, INTELIGENCE, materiál: bronz, 1910

ho nešvaru škatulkování. Představování děl a jejich autorů v časové posloupnosti by bylo vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o konkrétní soukromou sbírku takřka nerealizovatelné, neboť exponovaná díla ani nemohla být dostatečně ucelena k tomu, aby byla schopna podat podrobnou výpověď o vývoji české moderny v pravdě encyklopedického charakteru. Přesto všechno lze říci, a to i s odstupem času, že nástin nového pohledu na exponovaná díla a jejich autory se vydařil. Při procházení labyrintem se návštěvník nejdříve seznámil s dílem Stanislava Suchardy a jeho pokračovatelů, dále mu v ,,sále dívek“ představil Jan Štursa svou Pubertu, kterou na výstavu zapůjčila sbírka Patrika Šimona. Hned vedle ní se nacházela Čtrnáctiletá od Karla Dvořáka. Tato dvě díla secesního symbolismu skvěle doplňovala 111


Otto Gutfreund, pozdní brozový odlitek sochy D O N Q U I J O T E

Štursova Odpočívající tanečnice. V dalším tématickém okruhu věnovaném Vzdělanosti očekávala své obdivovatele Inteligence od talentovaného Rodinova žáka Josefa Mařatky, dále zde bylo také vystaveno několik děl portrétního realismu, jenž byla dána do kontrastu s pracemi spadajícími do kuboexprese jako například Hlava muže (autoportrét) Emila Filly z roku 1934. Téma lásky zde zastupovali mimo jiné například Milenci od Jaroslava Horejce či reliéf Venuše a Adonis od téhož autora. V závěru výstavy zanechali na každém divákovy hluboký dojem do jedné osy umístěné plastiky Úzkost Otty Gutfreunda a dva dřevořezy – Štursův Pohřeb v Karpatech a Utrpení (Válka) Josefa Kubíčka. Z celkového pohledu představovala exponovaná díla ty nejvěrohodnější svědky, schopné podat pravdivou výpověď o tom, jak jednotliví umělci vnímali konkrétní múzy tvůrčího procesu (jako žena, láska, vzdělanost, atd.). 112


Karel Dvořák, Dr. EDVARD BENEŠ, materiál: bronz, 1947

Alšova jihočeská galerie vybrala tuto sbírku, která je primárně zaměřena na sochařství z toho důvodu, že i ona sama se do budoucna hodlá věnovat tématu sochařství a plánuje veřejnosti představit svůj vlastní fond, který čítá na 1000 sochařských děl. Prezentace soukromé sbírky Karly a Davida Železných byla shledána jako vhodnější než by byla sbírka regionální pro následné srovnání. Jádro této sbírky začal shromažďovat Vladimír Železný počátkem 90. let a o její rozvoj se do dnešních dnů stará jeho syn David. Veronika Polnická

Foto: Zuzana Nevařilová

113


R ÁJECKÉ OHLÉDNUT Í Galerie Kruh má za sebou jedenáctou sezonu Výstavou obrazů Jana Odvárky uzavřeli manželé Naděžda a Jiří Formánkovi jedenáctou sezonu galerie Kruh, která se nachází v prostorách Státního zámku Rájec nad Svitavou. Už cesta k ní, vedoucí Čestným dvorem kolem travnatých ploch a květinových záhonů ve stylu francouzské zahrady, navodí patřičnou atmosféru. Samotný zámek vystavěný v letech 1763-1769 v ušlechtilém slohu rokokového klasicismu, zaujme jedinečnou architekturou, na Moravě zcela ojedinělou, a není od věci, že se může pochlubit ucelenou sbírkou barokního malířství a grafik. Milovníci umění si přijdou při návštěvě tohoto noblesního sídla rodu Salmů přinejmenším dvojnásob na své. Zámek je skrytý v zeleni rozlehlého zámeckého parku na severním svahu nad obcí Rájec-Jestřebí. Jeho návštěvníci zpravidla neminou galerii vedle hlavního vchodu a často si přijdou cíleně prohlédnout právě probíhající výstavu nebo koupit vkusný dárek. Galerie Kruh je otevřená od jara do podzimu v provozní době zámku. Nabízí široký sortiment uměleckých a řemeslných výrobků z keramiky, skla, kovu, textilu a dalších výtvarných oborů. Ve výstavních prostorách se pravidelně konají autorské výstavy předních výtvarníků i regionálních umělců. 114


Jan Odvárka, J IMRAMOVSKÉ PASEKY, akvarel /2014 výstava v galerii Kruh/. Foto : Miroslav Habeš

Inspirací byl hrnčířský kruh „Nejsme v oblasti umělecké tvorby profesionály. Já pracuji jako lékařka a manžel, majitel galerie, je původní profesí pedagog. Oba nás však spojuje velký obdiv k výtvarnému umění“, svěřuje se MUDr. Naděžda Formánková. Galerii předcházel obchod s keramikou v Blansku, kde se nejen prodávaly, ale i vystavovaly výrobky několika desítek našich keramických dílen. Splnit tajný sen – prezentovat v širším rozsahu uměleckou tvorbu a především pořádat autorské výstavy současných moravských a českých umělců, se naskytla začátkem nového tisíciletí. Pochopení pro tento záměr našli Formánkovi u paní Jany Kopecké, kastelánky na státním zámku Rájec nad Svitavou. Pronajaté prostory umožnily postupně rozvinout výstavní činnost a zřídit skutečnou galerii. A odkud název galerie? „Inspirací byl hrnčířský kruh, neboť to byla právě keramika, která nás přivedla k aktivitám v oblasti umění.“ První autorská výstava se v galerii Kruh na rájeckém zámku uskutečnila v roce 2004. Byla to společná výstava obrazů známého benešovského malíře Jana Dvořáka a zahradní keramiky Milana Růžka z Rudky u Kunštátu. „Spojení krajinomalby plné barev a života se zemitou, režnou keramikou se setkalo s mimořádným zájmem návštěvníků zámku a pro nás znamenalo úspěšný vstup do další výstavní činnosti“, 115


Bohumil Nečas, N E Z N Á M Á Z V A L L E T T Y , olej na desce /2007 výstava v galerii Kruh/. Foto : archiv autora

vzpomíná paní Formánková. V následujících letech uspořádali manželé několik desítek autorských výstav. I když obrazy převažují, místo k prezentaci dostávají i další výtvarné techniky a umělecké obory, mj. umělecká fotografie, keramika, sklo, umělecké zpracování kůže a další. „V areálu zámku jsme však časově omezeni turistickou sezónou, což má na druhé straně výhodu v tom, že přípravě každé výstavy můžeme věnovat více času, což se týká i vernisáží, kterým se snažíme dát určitou jedinečnost a originalitu.“ 116


Alena Kojdlová, KABELKA A ŠPERK, kůže a polodrahokamy /2014 výstava v galerii Kruh/. Foto : Dagmar Petrášková

„Mezi nejzdařilejší vernisáže patřilo bezesporu zahájení výstavy obrazů Jaroslavy Fišerové. Bylo doplněno pohádkou pro děti i dospělé a na nádvoří zámku ji sehráli členové brněnského Divadla Paravánek. Na vernisáži blanenského malíře Bohumila Nečase vystoupil s recitálem Laďa Kerndl, pro vernisáž výstavy známého brněnského impresionisty Viktora Zakrynyčneho jsme se převlékli do historických kostýmů a součástí vernisáže malířky a výtvarnice Aleny Kojdlové byla módní přehlídka jejích originálních kožených módních doplňků.“ 117


Alena Kojdlová, KRAJINA TICHA, olej /2014 výstava v galerii Kruh/.

Za jedenáct let pořádání autorských či tematických výstav získala galerie řadu stálých příznivců. Charakter její činnosti nemají manželé Formánkovi v úmyslu výrazně měnit. Chtějí i nadále vyhledávat nejlepší a nejrenomovanější umělce a umělecké řemeslníky. „Naším krédem je, aby každý návštěvník u nás našel dílo, které bude blízké jeho srdci a které ho potěší.“ 118


Viktor Zakrynyčny B E N Á T K Y , olej /2013 výstava v galerii Kruh/

Viktor Zakrynyčny V Í D E Ň , P R V N Í JARNÍ DEN, olej /2013 výstava v galerii Kruh/

Foto : Dagmar Petrášková


Jan Odvárka, NA MILOVECH, akvarel /2014 výstava v galerii Kruh/. Foto : Miroslav Habeš

Vysočina ve své skromnosti a kráse Do babího léta vstoupila galerie Kruh ruku v ruce s Vysočinou. Její půvaby a poetičnost nám zprostředkoval malíř Jan Odvárka, jehož tvorba a jméno jsou s touto krajinou neodmyslitelně spjaty. Výstava obrazů v areálu Státního zámku Rájec nad Svitavou byla prodloužena do konce září. Můžete se tedy ještě potěšit pohledem na místa, která možná důvěrně znáte. V jedinou chvíli můžete „zavítat“ třeba do Jimramova, Rybné, Ubušínku, Křižánek, na Buchtův nebo Brázdův vršek, na Roženecké nebo Jimramovské paseky, obdivovat chaloupky, zasněžené po okraj okének, i stráně v plném květu, zadumané hladiny rybníků, louky v předjaří... 120


Jan Odvárka, Z IMNÍ PODVEČER, akvarel /2014 výstava v galerii Kruh/. Foto : Miroslav Habeš

„Když jsme jeli domlouvat s panem Odvárkou vernisáž této výstavy, znovu jsme si uvědomovali, jak je Vysočina krásná. Jak je zvláštní, jemná, vlídná, a jak zejména v dnešní divoké a bohužel i neuspokojivé době potřebujeme zklidnění a pohlazení,“ řekla Naděžda Formánková na vernisáži výstavy v polovině července. Malíři Vysočiny vzdala tímto od srdce vřelý dík. Za to, že nám dovede tuto krásu zprostředkovat, zachytit i s geniem locci – s duší obdivované krajiny. Věra Rasochová 121



Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.