online ART - 9 / 2016

Page 1

obÄ?a s n Ă­ k 9 z i ma 2 016


obča s n í k 9 z i ma 2 016 Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH

JÁNUŠ KUBÍČEK / Zdeněk „Eda“ Cupák POETICKÝ SVĚT ANNY HLUŠIČKOVÉ / Jiří Hlušička 50 LET TAPISERIE ART PROTIS / Hana Langová ZA INEZ TUSCHNEROVOU / Jiří Hlušička DOBRODRUŽNÁ CESTA S GRAFIKOU grafik a ilustrátor Miloš Sláma / Věra Rudolfová

4 14 28 36 42


MILAN KAŠUBA / Jana Vránová / Jiří Hlušička / Ivan Ruller / Zdena Höhmová / Adam Kubíček / Pavel Kuneš / Jiří Víšek / Rudolf Dub / Judita Csáderová Eliška Čabalová OŽIVENÉ FORMY / Petra Herotová PO KRATŠÍ PAUZE JEDEME DÁL, MOČÁLEM TEMNÝM, PŘES HUSTÝ LES... / Radim Vašinka FRANTIŠEK HRUBÍN „Všem nám tady rostou křídla...“ / Věra Rudolfová JURKOVIČOVA VILA V BRNĚ JAKO PŘÍKLAD SECESNÍ ARCHITEKTURY / Alena Krkošková JEDENÁCTILETÁ „PRINCEZNA“ V ROCE 1966 / Marcela Pospíšilová TVÁŘE KOMUNITY / Veronika Polnická

58

68 78 92 100 106 108

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Jarmila Petrová, SETKÁNÍ /detail/, art protis, 80 x 100 cm, foto Vladimír Kosek



foto Bohumil Marčák

JÁNUŠ KUBÍČEK Do ateliéru na Františkánské ulici v Brně mě v polovině 70. let přivedl rodinný přítel Kubíčkových s tím, že si budu v tichosti tisknout vlastní leptíky, a tak každý pátek v návštěvní dny jsem měl tu čest trávit odpoledne ve společnosti pozoruhodných osobností. V ty dny jsem se od Mistra učil, ačkoli on učit nechtěl, ale tak už to bývá: v prostředí, které promlouvá svým duchem, se vám umění, myšlenky i techniky zavrtají pod kůži, aniž to hned poznáte. Kubíček byl skutečný tvůrce, filozof i mimořádný znalec technologií a alchymista v jedné osobě. Od počátku své tvorby používal klasických postupů – stejně jako nejlepší muzikant využívá nastudovaných prstokladů, které při svém mistrovství variuje a obohacuje o nové tóny. A znalost technik starých mistrů studoval a dováděl k dokonalosti: mimo oleje, akvarelu či kvaše vyráběl své barvy (jak to bývalo kdysi zvykem), u pojidla žloutkové emulze se lněným olejem doporučoval používat vajec slepic z velkochovů, neboť nemají tak tmavé žloutky, oživil techniku Jana van Eycka, kterou nazýval jednoduše – van Eyck. Než ji ovšem prohlásil za použitelnou, vyzkoušel desítky variant, každý recept si pečlivě zapisoval na lístky své kartotéky a pozorně sledoval malby po léta, po desetiletí, zda nedochází k nežádoucím změnám na povrchu obrazu.

DERNIER RIVAGE (POSLEDNÍ BŘEH) tempera, uhel a van Eyck, plátno 133 x 105 cm, 1986 –1987, Muzeum města Brna, hrad Špilberk, inv. č. 67.452

5


ZÁTIŠÍ S FÍKUSOVÝMI LISTY, olej, plátno 99 x 126 cm, 1966

Jak to bylo tenkrát, když on „vstřebával“ vědomí, či zkušenosti těch, kteří jej obklopovali ? Mám na mysli zejména rodinné prostředí. Díky jeho otci, sochaři Josefu Kubíčkovi, se v brněnském Králově Poli setkal s umělci, jakými byli Jan Trampota, Jiří Mahen, J. V. Pleva, Ferdiš Duša a další. J. K. byl zakládajícím členem skupiny Brno 57. Mimo osobností Antonína Procházky, Rudolfa Kremličky a Jana Trampoty byl po celý život velkým ctitelem Bohumila Kubišty. Kubíček vstoupil do exaktně vymezeného prostředí Fibonacciho čísel a Polykleitových kánonů, on ve vymezených uličkách všeobsahujícího matematického vesmíru dokázal chodit velmi lidsky s moudrostí čínských mistrů. Byl to Jánuš Kubíček, který viděl způsoby, jaké si jen dokážeme vybavit. Zrak, jako smysl, byl mu vším, ale máme za to, že jeho vnitřní zrak přesahoval tam, co si my, obyčejní smrtelníci, dokážeme jen těžko představit. Řád i neřád světa skloubil s naprostou precizností, byl alchymistou malby, grafiky i sochařství – to vše mu proudilo v žilách – byl bytostně spjat se vším, co nás obklopuje – a aniž bychom to někdy brali v potaz, byl „pravítkem, stejně jako chmýřím pampelišek“.

6


POKUS O OBRAZOVÝ PROSTOR 2, olej, plátno 85 x 100 cm, 1969

Rozsah tvorby je neuvěřitelný, v jeho raných (dětských) obrazech se objevuje indiánská tématika, maloval vše, co jej obklopovalo – interiéry domácností, stejně jako krajiny, které potkával. Po válce navštívil Itálii, kde jej oslovili renesanční mistři, zejména Raffael a Veronese, okouzlily jej nedozírné prostory mořského horizontu, jižní slunce. Po únoru 1948, kdy mu bylo znemožněno vycestovat znovu za milovanými motivy, našel své světlo a barvy na jižní Moravě v Mikulově. Zde vytvořil řadu vedut a krajin z oblasti Pálavy. Miloval impresionisty a postimpresionisty, jakož i fauvisty (vždyť celé období figur v pohybu, vlnění a nekonečných mořských scenérií je reakcí na samotného Matisse). Po celý život se vrací k tématu Ateliéru jako prostředí kontemplace, v mládí je to ještě interiér v Králově Poli, později komůrka na mikulovské škole, kde přespával a především je to řada olejů, leptů a litografií ateliéru na Františkánské ulici. Jde o slavnost barev, dojmů – vznikají téměř novoimpresionisticko-kubistické kompozice jeho druhého domova: Ateliér s umělým světlem, Ateliér na jaře, Zima v ateliéru… Imprese potud, pokud na vás zimní ateliér dýchne chladem, s umělým osvětlením pohodou večera. Poslední Ateliér (Stmívání) je bilancí, ale také symbolickou tečkou za tímto tématem. Je v něm skryto vědomí zákeřné nemoci a konce „dramatického meziprostoru“.

7


BÍLÝ ATELIÉR (SE ZEMĚKOULÍ), olej, plátno 130 x 171 cm, 1977–1979

„Laokoon – to téma je v historii zobrazováno zřídka“, říkával – Laokoon helénistický, pak dlouho žádná stopa, až teprve El Greco v Toledu namaluje svou verzi. Známe bronz Adriaena de Vries z Valdštejnské zahrady, olej od Jindřicha Pruchy (podle El Greca), obraz Františka Hudečka. Ale především obrazy a grafiky Jánuše Kubíčka. Motiv mu byl hybnou pákou, formuloval prostor mezi dvěma body na úsečce života. Zformuloval zázrak života jako pohyb v tomto meziprostoru. Zvláštní kapitolu tvoří Kubíčkovy parafráze na klasiky. Nepřejímal kompozice v picassovském duchu (Las Meninas), ale vytvářel variace duchovní spřízněnosti. S matematickou přesností zlatých řezů maluje parafrázi Kompozice podle Poussina, běs chamtivosti ukáže v obraze Parafráze (Stoh podezřelých radostí) podle Boschova triptychu Vůz sena a vytvoří jedinečnou obrazovou úvahu na

8


PARAFRÁZE (ODKUD PŘICHÁZÍME? – CO JSME? – KAM JDEME?) olejová a žloutková tempera, plátno 150 x 129 cm, 1981–1982

věčnou gilgamešovskou otázku o smyslu života: Parafráze (Odkud přicházíme? – Co jsme? – Kam jdeme?). Impulzem mu bylo Gauguinovo arcidílo Odkud přicházíme, co jsme, kam jdeme?, jakýsi úhrn životní filozofie. V dolní části obrazu převládá žlutá, barva žloutku – symbol počátku, uprostřed obdélníkový tvar připomínající rozmalovaný obraz na stojanu, hrající rozmanitými barvami života, horní část je tmavá, rozeznáme shrbenou postavu, která jakoby stála u štaflí. „To tmavé pozadí, to je to, kam jdeme. A ta postava jsem já.“ (Ať mě pámbu netrestá, to je citace J. K.)

9


ATELIÉR (STMÍVÁNÍ), tempera, plátno 171,5 x 130 cm, 1984–1985


VLASTA, pastel a monotyp, papír 46,8 x 42,9 cm, 1955

Po celé tvůrčí období Jánuše Kubíčka doprovázela jeho manželka a múza, paní Vlasta, vznikl bezpočet portrétů – olejů, kvašů, grafik – tolik, že vydají na celou výstavu. Kubíček takto vyznává lásku ženě svého života, vzácné ženě, která jej doprovázela až do konce a která jej vždy podporovala. Po Mistrově smrti v roce 1993 zpracoval jeho pozůstalost syn Adam. Zdeněk „Eda“ Cupák, prosinec 2015, Sedlec u Mikulova

11


STUDIE K ZÁTIŠÍ SE SVĚTLEM, kvaš, papír 41 x 56,5 cm, 1966 – 1978 fotografie obrazů Libor Teplý

J ÁNUŠ KUBÍČEK se narodil 5. prosince 1921 v Nových Hradech u Vysokého Mýta v umělecké rodině – otec i strýc byli sochaři. V roce 1924 přesídlila rodina do Brna, které se stalo natrvalo Kubíčkovým domovem a hlavním uměleckým působištěm. Po maturitě na gymnáziu studoval na brněnské Škole uměleckých řemesel. Jeho otec Josef Kubíček (1890 –1972), žák Myslbekův a Hahnův, člen SVU Mánes a SVU v Brně, se stýkal s předními českými umělci, z nichž největší vliv na mladého malíře měli především rodinní přátelé Jiří Mahen a Jan Trampota. Výrazně ho ovlivnila také rodinná sbírka děl českého moderního umění. Výtvarný projev Jánuše Kubíčka postupně vykrystalizoval do osobité, imaginativní abstrakce. Významné bylo jeho celoživotní přátelství s Bohumírem Matalem, s nímž a několika dalšími brněnskými výtvarníky založil tvůrčí skupinu Brno 57 (1957). Jeho dílo bylo prezentováno na mnoha samostatných i společných výstavách u nás i ve světě (v Bulharsku, Estonsku, Francii, Chorvatsku, Kuvajtu, Libanonu, Maďarsku, Polsku, Německu, Švédsku ad.) a autor je zastoupen ve všech významných galerijních sbírkách v České republice včetně Národní galerie v Praze. Nejrozsáhlejší kolekce jeho děl vlastní Muzeum města Brna na hradě Špilberku a Moravská galerie v Brně. Kubíčkova stěžejní malířská díla náleží spolu s tvorbou Bohdana Laciny, Bohumíra Matala a Pavla Navrátila k nejvýznamnějším počinům brněnské malby po druhé světové válce. Jánuš Kubíček zemřel 21. května 1993 a je pohřben na hřbitově v Brně-Králově Poli.

12


Vernisáž výstavy JÁNUŠ KUBÍČEK, grafika, dekalky, plastika, GALERIE PEKAŘSKÁ, Brno, leden 2015, foto Jef Kratochvil


A N N A H L U Š I Č K O V Á , na chalupě ve Vážanech u Boskovic, začátek 80. let 20. století, foto Marie Dohnalová


POET I CKÝ SVĚT ANNY HLUŠ IČKOVÉ Jiří Hlušička

Brněnská GALERIE PEKAŘSKÁ přišla na podzim roku 2015 s výstavou tapiserií art protis a akvarelů z umělecké pozůstalosti Anny Hlušičkové (1934 –2009). Shodou okolností se tak stalo v roce, kdy vzpomínáme padesátého výročí brněnského objevu v oblasti netkané textilie, jenž se posléze vžil pod názvem Art protis (Umění progresivní tapiserie). Svou výstavní kolekcí autorka připomněla zmíněné jubileum nezanedbatelným způsobem. Nicméně zároveň zde bylo zřejmé, že se její tvůrčí záběr vyznačoval daleko širším rámcem, z něhož se dalo tušit, že její osobní vývoj se neobešel bez usilovného hledání vlastního výrazu.

K volné tvorbě se Anna Hlušičková dopracovávala až se zpožděním. Když se po absolvování Vyšší školy uměleckého průmyslu v Brně stala roku 1954 propagační návrhářkou Krajského svazu spotřebních družstev, neměla na vlastní výtvarný projev ještě ani pomyšlení. Pozdější zaměstnání v Krajském kulturním středisku v Brně jí umožnilo osvojit si tajemství písmové tvorby a zdokonalit se v kaligrafii, což jí po čase usnadnilo ujmout se zakázek na kamenné desky, které dnes označují brněnské významné budovy a památkové architektury. První kroky za uměleckou seberealizací Anna Hlušičková učinila až v sedmdesátých letech minulého století, kdy se mohla postupně oprošťovat od rodinných starostí a vyšetřit si čas nezbytný k tvůrčímu soustředění. Zprvu se pokusila kreslířské vlohy uplatnit v grafice, rozhodující mezník na její cestě však znamenalo až setkání s technikou art protisu. Stalo se tak již v době, kdy brněnský objev doznal značného ohlasu. Do Brna dojížděli do ateliéru Vlněny malovat barevným rounem naši i zahraniční tvůrci, aby svým projevem prověřili slibné možnosti nové techniky. Postupy netkané textilie však pohříchu exploatovali též ti, kteří je – vedeni zájmy povýtce komerčními – spíše devalvovali.

15


KVĚTINOVÉ ZÁTIŠÍ akvarel, papír 58 x 39 cm 1984

V souladu s progresivními trendy doby se jako příznačný rys extenzivní produkce ateliéru art protisu jevila převaha pojetí nefigurativního, a to v názorově diferencované škále od projevu gestického až k lyrické abstrakci, od koláže až ke geometricky založeným kompozicím. Ačkoliv tehdy aktuální výtvarné postupy Anně Hlušičkové lhostejné nebyly, principy abstraktního umění jí zůstaly vzdálené; hned od počátku ve své tvůrčí praxi směřovala ke koncepci figurativní. Její invence těžila z fantazijního fondu, který se dovolával nejen zážitků, jež přinášel život, ale také ohlasů, jimiž ji okouzlila poezie, hudba nebo balet. Mnoho též vytěžila ze vzpomínek na dětství. Zvláště se do jejího podvědomí vepsaly lidové či zlidovělé písně, které doma ráda zpívávala její

16


DÍVKA S KVĚTINOU akvarel, papír 56 x 39 cm 1983 fotografie z rodinného archivu

matka. Vydatný zdroj autorčiny inspirace lze spatřovat v oblibě poezie a hudby klasické. Odtud motiv čtenářky, odtud náměty flétnistek a hudebnic oddávajících se hře na housle či na jiné strunné nástroje. Její zaujetí světem hudby však nepostihneme jen poukazem na tematický repertoár. Je podstatné, že tyto podněty dokázala transponovat do mluvy výtvarné. Zračí se to v osobité barevnosti a v průběžném toku obrysových linií, navozujících melodické vyznění díla. Mohl by to dosvědčit například triptych podnícený Kyticí Karla Jaromíra Erbena, jakož i výtvarné parafráze komorních kantát Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů (Otvírání studánek). Muzikálním či lyrickým laděním se nevyznačují jen díla, jejichž vznik inspiroval konkrétní hudební či literární opus,

17


JARNÍ BOUŘE, art protis, 105 x 145 cm, 1986

nýbrž veškerá tvorba. Její étos autorka bezděčně vystihla metaforickým názvem tapiserie Přadlena času, jenž představoval erbovní dílo výstavy. Skladbami, v nichž se výjev zpravidla odehrává v prvním prostorovém plánu, dávala výtvarnice nahlédnout do soukromí dívčích bytostí zaujatých prací, hrou, tancem či pohřížených v meditaci. Postavami harlekýna a kolombíny se přihlásila k poetice commedia dell´arte a s empatií vlastní matce tří dětí se zhostila rovněž motivů mateřství. Figurativní pojetí tapisérií Anny Hlušičkové, jímž se od většiny ostatních evidentně odlišovala, se spoléhalo na její kreslířský talent, neméně než na vyhraněný cit pro barvu. Prozrazují to už studie k definitivním realizacím a volné kresby rudkou, zvláště pak akvarely z počátku osmdesátých let minulého století. Také jimi se představila jako figuralistka i jako malířka květinových zátiší či krajinářka očarovaná podhůřím Drahanské vysočiny, kde ve šťastném soužití s přírodou trávila na chalupě valnou část svých pozdních let.

18


JARO KOLOMBÍNA, art protis, 140 x 100 cm, 1985



PŘIVOLÁVAČI JARA, art protis, 125 x 140 cm, 1989 FLÉTNISTKA, art protis, 150 x 110 cm, 1986

Byly to ale přece jen především figurální tapiserie, jimiž Anna Hlušičková vstoupila do povědomí výtvarného života. Dobírala se v nich přehledné organizace obrazové scény a uplatnila v nich jak plošnou projekci reálných objemů, tak i smysl pro redukci barevného bohatství reality. Vlněný materiál jí umožnil nastolit kontrastní chromatiku, ale též ji harmonizovat jemně odstupňovanými valéry. Barevné rouno v jejích rukou zčásti sloužilo záměrům dramatickým, většinou však představám odlehčeným snem.

21


JARNÍ KYTIČKA, barevné rouno, 55 x 35 cm, 1993 PŘADLENA ČASU, art protis, 152 x 110 cm, 1996

Ve figurálních art protisech je tedy výtvarnice přítomna beze zbytku; ztělesnil se v nich její naturel i stylová podstata jejího projevu. Tíhla k proudu moderního neoklasicismu, jemuž není cizí romanticky podbarvená vize ani sklon k vytváření mýtů. Byla to inklinace, která jí umožňovala dobírat se lyrických poloh, a to v širokém rozpětí od snivého, někdy i baladického ladění, až k radostnému přitakání základním životním hodnotám. Příznivý ohlas, jehož se Anna Hlušičková díky několika individuálním výstavám i účastí na kolektivních výstavních prezentacích doma i v zahraničí dočkala, způsobil, že se její dekorativně působivé tapisérie časem ocitaly ve veřejných interiérech a hlavně se rozptýlily mezi četné, namnoze dnes už neznámé soukromé majitele. To jistě přípravu výstavy neusnadnilo. Nakonec se ale soubor charakteristických prací přece jen soustředit podařilo. Setkali jsme se s nimi v kolekci sice nepříliš rozsáhlé, nicméně natolik reprezentativní, aby nám umožnila utvořit si úhrnnou představu o autorčině uměleckém profilu. Šest let po odchodu Anny Hlušičkové do nenávratna nám tedy Galerie Pekařská představila názorově jednotné, poeticky laděné dílo a zpřítomnila osobnost skromné, leč pozoruhodné postavy brněnské výtvarné scény druhé poloviny minulého století.

22


fotografie tapiseriĂ­ art protis VladimĂ­r Kosek


M Ě S Í Č N Í P R O V A Z O CHODKYNĚ, art protis, 210 x 124 cm, 1998


AN N A H L U Š I Č K O V Á , tapiserie art protis, akvarel, kresby, GALERIE PEKAŘSKÁ, Brno, říjen 2015, foto Tino Kratochvil


Vernisáž výstavy ANNA HLUŠIČKOVÁ, tapiserie art protis, akvarel, kresby, GALERIE PEKAŘSKÁ, Brno, říjen 2015


foto VladimĂ­r Kosek



50 LET TAPISERIE ART PROTIS Výstava s tímto názvem proběhla v listopadu 2015 ve výstavních prostorách Křížové chodby Magistrátu města Brna a zúčastnilo se ji přes 40 vystavujících výtvarníků z Čech, Moravy, Slovenska, Rakouska a Německa. V roce 2015 jsme oslavili 50. výročí unikátní textilní výtvarné techniky Art protis. Její autoři jsou František Pohl, Václav Skála a Jiří Haluza. Dnes je tato technologie známá po celém světě a její přínos umění a výtvarným technikám byl natolik významný, že na Mezinárodní přehlídce patentů v belgickém Bruselu (1967) získal tento patent stříbrnou medaili. V textilním závodě Vlněna II v Brně vznikl ateliér, kde tvořili výtvarníci nejen z Československa, ale i ze zahraničí. Technika Art protis byla prezentována na mnoha mezinárodních výstavách, k nejvýznamnějším patří Expo Montreal (1967), Mezinárodní výstava tapiserií v Lausanne (1974), Expo Ósaka (1990) ad.

K výzkumu možností techniky Art protis v jejích začátcích byli přizváni přední českoslovenští výtvarní umělci: Inez Tuschnerová, Vladimír Křečan, Zdeněk Seydl, Jan Rajlich a v neposlední řadě Jiří Trnka. Později významnou měrou přispěl svými díly i profesor Antonín Kybal. Vznikla umělecká díla významné výtvarné hodnoty, která byla schopna plně nahradit drahé gobelíny. A nejen to: Inez Tuschnerová uplatnila využití této výtvarné techniky i při tvorbě divadelních kostýmů. Art protisy se osvědčily také jako textilní tapety a při prostorovém členění interiérů. Ateliér ve Vlněně, pod vedením ředitele Josefa Hanáka a vedoucího uměleckého ateliéru Josefa Trumpeše, zaručoval umělcům nejen vhodné zázemí, ale poskytl jim podmínky pro dodávky vhodného materiálu – vlněného rouna – v široké paletě barevných odstínů. Nastal bouřlivý rozkvět a slavná éra Art protisu. Do Brna se začali sjíždět výtvarní umělci z celého světa a ateliér pravidelně navštěvovali jednak pro volnou tvorbu, ale také pro realizaci velkých zakázek ve spolupráci s architekty.

Marie Mertová, BLÍZKO OHNĚ, art protis, 124 x 86 cm

29


Ki Sun Lee Bejčková, ÚDOLÍ SNŮ, art protis, 133 x 129 cm

Podnik zahraničního obchodu Rapid pořádal výstavy ve světě, ale zařizoval také realizace návrhů zahraničních autorů, kteří je do Brna posílali. Tyto realizace zhotovovaly výtvarné asistentky ateliéru a byly i nápomocné výtvarníkům při tvorbě větších zakázek. Tak vznikly tapiserie pro Expo Montreal, Sojuz-Apollo, kolekce pro Olympiádu v Moskvě, divadelní opona pro lázeňské město Bad Reichenau an der Rax. Pro mauzoleum své rodiny si objednal perský šach Réza Pahlaví velké portréty jejích členů od manželů Slavíčkových. Podnik zahraničního obchodu Art centrum objednal realizaci výtvarného řešení sálu naší expozice pro Expo Ósaka, která měla velký úspěch. Na realizaci se podílely všechny výtvarné asistentky ateliéru a za tři měsíce putovala v kontejnerech do Ósaky kolekce textilních tapet a jevištní opona, celkem o rozměru přes 170 m2. Obdiv vzbudila také velká figurální tapiserie Boženy Augustínové, zhotovená k 500. výročí objevení Ameriky. Byla prezentovaná na první výstavě po privatizaci ateliéru v Červeném kostele v Brně, objednala si ji galerie v centru New Yorku. Největší tapiserie Art protis, která byla v ateliéru realizována podle návrhu zemřelého Jaroslava Červeného

30


Miroslav Štolfa, MOTIV Z BALTU, art protis, 93 x 141 cm

byla Variace na hudební téma o rozměru 137 m2 pro Palác kultury v Praze. Realizace se ujaly Zdena Polenská a Eva Menésiová. Tapiserie byla oboustranná – z jedné strany prošitá kompozice Art protis, z druhé strany kompozice projehlená. V roce 1991 se ateliér privatizoval, společníkem firmy pod názvem Art Domus se stal také zakladatel ateliéru Josef Hanák. Podařilo se získat spolupráci s vedením Správy Českých center a pořádat výstavy v jejich prostorách a na našich velvyslanectvích v mnoha státech Evropy. Po létech velmi úspěšných, kdy ateliér doslova praskal ve švech pro velký zájem výtvarníků a kdy se termíny pro tvorbu rezervovaly až půl roku dopředu, nastal zlom. Ničivé povodně v roce 1997, které zpustošily drahocenné památky Prahy, Českého Krumlova a mnoha dalších měst, způsobily i útlum návštěv výtvarníků v ateliéru.

31



Ilda Pitrová, divadelní kostým, art protis

foto Vladimír Kosek

Vendulka Pražská, BRNĚNSKÉ DOMINANTY, art protis, 185 x 124 cm

Po víc jak čtyřech měsících marného úsilí o záchranu a prodej firmy subjektu, který by v provozu pro výtvarníky byl ochoten pokračovat, svitla naděje: ateliér odkoupila paní Zoja Schmitter s dcerami a Art protis jako unikátní výtvarnou techniku se podařilo zachovat. V říjnu 2015 se uskutečnilo na Ministerstvu kultury jednání, aby prošívací stroj Maliwatt byl zapsán jako technická památka České republiky. Uvažujeme také o podání návrhu, aby i technika Art protis byla národní kulturní památkou České republiky a posléze i památkou UNESCO. Hana Langová

33



Vernisáž výstavy 5 0 L E T T A P I S E R I E A R T P R O T I S Křížová chodba Magistrátu města Brna, listopad 2015, foto Vladimír Kosek


Z A I NE Z T U S C H NEROVOU (6. 5. 1932 – 21. 11. 2015) Jiří Hlušička

Inez Tuschnerová již není. Jak zaplnit prázdnotu, která po ní v našich představách zůstává? Snad vzpomínkami, jimiž lze alespoň v hlavních rysech zpřítomnit její lidský zjev a oživit události s ní spojené, události ještě čerstvé i ty dávné, velmi dávné. Často a tím spíše nyní mně v mysli vytane má mladší spolužačka z let studií na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. Vybavuje se mi ovšem nejen její osobní půvab, ale též její tehdejší touha vymanit se z přízemních poměrů let padesátých. Doufala je překonat studiem na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze, především však posedlostí dobrat se vlastního tvůrčího postoje ke světu. Ten se začal rýsovat už v jejích prvních gobelínech a divadelních kostýmních návrzích, zvláště však poté, co se hrou osudu ocitla na Mezinárodní akademii v Salcburku v dosahu magnetického vlivu malíře Oskara Kokoschky. Vděčila mu nejen za cenná výtvarná poučení, ale snad ještě více za poznání, že umělecká tvorba je posláním, které si žádá celého člověka. Této intenci zůstala věrná až do posledka, a to i za cenu osobních obětí. Své představy Inez Tuschnerová realizovala v oblasti tapiserie a scénografické, převážně kostymní tvorby. Okolnost, že své úsilí do značné míry soustředila na hledání nových tvárných možností moderní tapiserie způsobila, že bývala považována za textilní výtvarnici. A to mimo jiné i proto, že ve spolupráci s Výzkumným ústavem vlnařským v Brně přispěla k výtvarnému využití netkané textilie a že jako jedna z prvních tvůrců vtiskla osobitý výraz technice progresivní tapiserie, která posléze vstoupila do obecného povědomí pod názvem Art protis. Ale i v těchto realizacích, ať už určených pro komorní prostředí nebo zamýšlených jako součást veřejných interiérů, nezapřela své pravé založení. Nikdy totiž nepřestala být malířkou. Malířkou veskrze moderní vize a spontánního projevu, jenž rezonoval s aktuálními tendencemi gestické malby.

36


HŘBITOV V MORAVANECH, kresba perem, papír 42 x 29,8 cm, 1977


KA B A N I C H A , divadelní kostýmní návrh kresba perem, akvarel, papír 45 x 32,7 cm, rok neuveden

BARČE, divadelní kostýmní návrh kresba perem, akvarel, koláž, papír 42,5 x 29,5 cm, 1994 STROM KÁŤA (ACH, TAK BY SE MI CHTĚLO ŽÍT !) kresba perem, akvarel, běloba, papír 30 x 20,8 cm, 1993

Vrozený malířský naturel jakož i schopnost proniknout k podstatě mohla uplatnit rovněž v dlouholeté službě světu divadla a hudby. Milovala a ráda interpretovala dílo Leoše Janáčka a divadelní scéně se už od let mladosti upsala jako kostýmní návrhářka. Na několika výstavách jejích kostymních studií jsme se ještě před nedávnem mohli přesvědčit jak mnohotvárný inspirační zdroj v divadle nalezla. Jakkoli se vždy coby zkušená designérka dovedla zhostit úkolu se smyslem pro řemeslnou stránku i pro vystižení dobově či místně autentického koloritu, zároveň v jednotlivých návrzích dospívala k malířským hodnotám par excellence. Nemohu zapomenout například na vynikající kolekci kostymních návrhů a doprovodných studií k Janáčkově opeře Z mrtvého domu, které díky jejímu daru empatie a příslovečnému expresivnímu sklonu přerostly v působivý obraz lidského dramatu.

38



R E K V I E M Z A O B Ě T I , tapiserie art protis, 150 x 130 cm, rok neuveden fotografie z archivu PhDr. Jiřího Hlušičky

Odkaz Inez Tuschnerové bude rovněž přežívat v tvořivě rozvíjeném cyklu, jenž bývá uváděn do souvislosti s čínskou kaligrafií. Musím zde ovšem poznamenat, že mně zmíněná klasifikace této malířčiny tvůrčí aktivity nikdy nepřipadala a nepřipadá adekvátní. Soudím totiž, že autorčinou určující pohnutkou nebyly především záměry estetické, jako spíše naléhavá potřeba sebevyjádření. Stále více v oněch dílech spatřuji jakési svérázné seismografické záznamy náhlých hnutí její osobité imaginace, lhostejno zda tak reagovala na neklidnou dobu, kterou intenzívně, někdy až bolestně prožívala, nebo na zjitřené pocity a myšlenky, které jí právě táhly hlavou. Zvláště k posledku, kdy byla dlouhodobě upoutána na lůžko, se jí reliéfně utvářená nebo štětcem volně psaná průběžná linie stávala pomyslnou nitkou, pouhým vláskem, jenž ji ještě spojoval s tvůrčí minulostí a jenž ji držel při životě.

40


S M U T N Ý M O T Ý L , kresba perem, lavírovaná tuš, běloba, papír 28,8 x 27 cm, 2011

K vytčenému cíli se musela probojovávat na vlastní pěst. Navíc v době zralosti, kdy jiní šťastnější dospívají k vrcholu svého uměleckého snažení, ji zaskočilo mnohaleté onemocnění, které ji znemožnilo plynule završit a syntetizovat lidské i umělecké zkušenosti. Všichni, kdož Inez znali, obdivovali její statečnost, s níž čelila nepřízni osudu. Ve svém úsilí však nezůstala − jak by se snad mohlo zdát − zcela sama. Mnoho pro ni znamenal okruh věrných přátel a někdejších žáků, kteří nezapomněli, co za svého pedagogického působení pro ně a pro jejich tvůrčí dráhu vykonala. Umění bylo způsobem její lidské existence; obětovala mu vše, co mohla a co měla. Právem jí proto náleží výsada, která bývá dopřána jen tvůrčím bytostem: zanechala dílo, které nám při každém setkání s jejími tapiseriemi, experimentálními kreacemi nebo s vynikajícími scénickými kostymními návrhy připomne její osobnost i její místo v souvislostech našeho moderního umění druhé poloviny minulého století. (Projev přednesený na posledním rozloučení s Inez Tuschnerovou dne 4. prosince 2015)

41


ZÍDKA V ZAHRADĚ, linoryt, 27 x 34 cm, 2005

DOBRODRUŽNÁ CESTA S GRAFIKOU Grafik, výtvarník a ilustrátor Miloš Sláma žije střídavě v Polničce u Ždáru nad Sázavou a v Křoví. Aby nedošlo k omylu – Křoví je malá obec poblíž Velké Bíteše. Její dominantou je kostel svatého Petra a Pavla, nově postavený v roce 1809. Jak bývá zvykem, hned naproti kostelu stojí fara. V této barokní budově Miloš Sláma od roku 2010 nejen bydlí, ale také tvoří. Je autorem grafických listů s přírodními nebo krajinnými motivy, biblickými postavami, či náboženskými výjevy. Grafiky, převážně linoryty, vytváří technikou odrývaného linorytu, často v soutisku až dvaceti barev.

42


Když jsme u Vašeho bydliště – nevadí Vám odloučenost od velkých měst ? Do Brna je to přes čtyřicet kilometrů, do Prahy stoosmdesát… Poslední dobou jezdím více do Prahy než do Brna z důvodů pracovních. Den, dva pobytu tam mi však stačí a peláším domů. Po nějakém čase doma na vsi zjistím, že potřebuju vidět ruch velkoměsta, lidi, galerie, architekturu, tramvaje a vše co na malé vsi není a jedu si to vynahradit. Tak to „protočím“ párkrát do roka. Takže odloučeností nijak netrpím. Pro sakrální objekty máte zřejmě slabost. V roce 2001 jste působil na faře v další obci na Žďársku – v Bobrové. Byl to pro mě úžasný rok, kde jsem měl ideální podmínky k soustředěné práci. Obklopen mohutnými zdmi velké barokní fary a její zahrady, která mi skýtala vše, co jsem k práci potřeboval. Ticho a samotu. Genius loci fary v blízkosti kostela, přestavěném dle návrhů J. B. Santiniho Aichela. Dá se říci, že jsem měl štěstí na zajímavá místa, která mě nějakým způsobem vždy ovlivnila i v mé práci. Ke grafice jste se dostal již dříve, a to náhodou... Můj první ateliér jsem měl v pronajatém domku na malé vesnici. Když jsem v devadesátém roce odcestoval na rok do Francie, půjčil jsem ho kamarádovi, který mi po mém návratu zanechal svůj grafický lis, satinýrku. Na tomto lisu jsem poprvé začal jako naprostý amatér dělat své první grafiky a postupně se má malířská výtvarná tvorba proměňovala v grafickou. Ale Vaše životní cesta se mohla odvíjet zcela jinak. Narodil jste se v Novém Městě na Moravě, po základní škole se vyučil pekařem (1980 –1983) a nastoupil do zaměstnání ve žďárských pekárnách. Pracoval jste tam až do roku 1990. Tento rok se i pro Vás stal zlomovým. Už jako pekařský učeň, když jsem bydlel na internátu v Brně, jsem stále u sebe nosil skicák a kreslil, kde se dalo. Na nádražích lidi, v kostelích sochy, navštěvoval jsem výstavy a galerie. Po vyučení mi bylo jasné, že u pekařiny nezůstanu a dálkově jsem začal studovat průmyslovku v Olomouci, abych se mohl s maturitou hlásit na Akademii výtvarných umění do Prahy. Po neúspěchu u přijímaček se krátce na to (1990) naskytla příležitost, odjet na měsíc do Francie. Neváhal jsem a rozhodl se k radikálnímu kroku. Do jisté míry šlo o krok do neznáma. Bylo Vám pětadvacet let, opustil jste jistotu stabilního zaměstnání a vydal se do světa… Nezalitoval jste někdy této volby ? Rok 1990 byl vůbec pro celou naši tehdejší společnost krokem do neznáma a mě nevyjímaje. Díky svému mladému, ale velkému entuziasmu jsem se mnohem snáze rozhodoval než dnes. Každopádně vím, že bylo správné rozhodnutí, začít se živit na plný úvazek tím, co mě baví nejvíce, i když to vůbec jednoduché nebylo, není a nebude pro kumštýře nikdy. Člověk si však musí věřit a s občasnými pochybnostmi se naučit žít. Když se po sametové revoluci uvolnily hranice, odcházelo do zahraničí hodně lidí. Jak Vás ve Francii přijali a kde jste působil ? Do Francie jsem původně odjel jen na měsíc, s partou mladých architektů opravovat klášter do Sain Germain en Lay na periferii Paříže. Díky zázemí milých Francouzů, kterého se mi tam dostalo a stipendiu, jež jsem obdržel od starosty města, se můj pobyt prodloužil na celý rok.

43


NA TÉMA SV. JANA OD KŘÍŽE, linoryt, 24 x 24 cm, 2001

VANUTÍ, linoryt, 24 x 24 cm, 2001


V PAPYRUSOVÉM HÁJI, linoryt, 43 x 64 cm, 2004

Po návratu jste vystudoval grafiku a knižní ilustraci na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze. Proč jste si vybral právě grafiku ? Co Vás na ní láká a těší ? Po roce v Paříži jsem opět stál před rozhodnutím, zda si pobyt tam prodloužím, nebo se vrátím do svého atelieru na malé vsi na Vysočině. Mnohým se to tehdy zdálo směšné. Vyměnit Paříž za Vepřovou – to je jméno oné vesnice. Já jsem však potřeboval vstřebat v tichu a samotě všechny zážitky z „velkého světa“. V tomto ateliéru jsem objevil lis, jak jsem se již zmínil, a ten rozhodl o mé další tvorbě a vůbec životní cestě. Dobrodružné cestě s grafikou. Slovo dobrodružství je i to správné slovo k odpovědi na otázku, co mě na grafice láká a těší. Když maluji, nebo kreslím, mám vše ve svých rukou, pod kontrolou. Při tvorbě grafiky sice také, ale moment tisku je vždy prostor pro napětí. Ať je použit jakýkoli grafický lis, či jen tzv. kostka. Pocit při sundávání prvního výtisku z matrice je prožitek, kterému se nic nevyrovná. Vše ostatní, co se s tímto konkrétním výtiskem bude dít dál (rámování, vystavování, prodej, úspěch – neúspěch), je až druhotné.

45



ZAPOMENUTÉ ŠTAFLE, linoryt z hloubky, 47 x 78 cm, 2010 V RÁKOSÍ I, linoryt z hloubky, 67 x 47 cm, 2010

Těžko někomu popíše horolezec po výstupu na horu to, co prožíval, tak i výtvarník to, co prožívá při své tvorbě. V jednu chvíli je to radost i bolest, uvolnění i napětí, starost i zodpovědnost. Někdy mám pocit, že je to taky výstup na Mont Everest. A jen slezu z té své hory, potřebuji jít na další. Když tisknu jednobarevný linoryt, prožiji tento „výstup“ jednou, při dvacetibarevném je to dvacetkrát. Výstup graduje až k té dvacáté. Po celou dobu jsem v napětí, zda ten vrchol dosáhnu nebo ne. Stačí se někde při rytí matrice ukvapit a je konec výstupu. V malbě se dá opravovat. V grafice také, ale je to obtížné, někdy však nemožné. To vše a mnoho dalšího mě na grafice vzrušuje a přitahuje. Nejdříve jste tiskl a experimentoval s monotypy. Teprve pak s dalšími technikami, jako jsou suchá jehla, akvatinta či mezzotinta. Teď se věnujete téměř výhradně linorytům. Ale dostal jste se k nim vlastně náhodou… Ano. V roce 1995 jsem se přestěhoval z jedné vesnice do druhé, do pronajatého bytu ve velikém starém domě kde se právě odstraňovalo z podlah staré linoleum. Vlastně své bydlení jsem vždy podřizoval tomu, abych tam mohl pracovat. Byt a ateliér byly a jsou u mne totéž. Tehdy jsem udělal svůj první

47


OLŠE V RÁKOSÍ, linoryt, 32 x 42 cm, 2012

vryp do linolea a postupně si mě tato technika získala. Začala převládat nad ostatními grafickými technikami, které jsem praktikoval. Nejdříve jsem tiskl jednobarevné linoryty, podobně jako jsem v té době převážně kreslil. Bylo to mé černobílé období a trvalo do roku 2001. Teprve dalším stěhováním, tentokrát už do nového podkrovního ateliéru, plného světla, který používám dodnes, začalo i „barevné období“. To, že bydlíte ve Křoví, je svým způsobem symbolické. Už patnáct let pracujete s tématem křovin. Nazval jste tak i svůj výtvarný cyklus. Proč si vybíráte jako námět právě křoviny ? Co je na nich zajímavého ? Většinou je míjíme bez povšimnutí, kdežto u stromů se přece jen na chvíli zastavíme a obdivujeme jejich krásu. Často se mi stává a jistě nejsem sám, že mnohá témata vás nějak osloví a vy nemáte žádné odůvodnění, proč právě toto a ne jiné. Prostě vás to začne přitahovat jako magnet a nezbývá, než se s tím nějak popasovat. Jistě bych mohl mít i odůvodnění prozaičtější. Jako kreslíř a rytec spíše inklinuji k čáře než k ploše, no a křoviny jsou proto ideálním námětem.

48


V Bibli, která je pro mne nevyčerpatelným zdrojem inspirace, stejně jak příroda kolem, je též několik zmínek o křoví. Snad ta nejzásadnější, kdy „Ten, který Je“ se zjevil Mojžíšovi na poušti právě v keři, dokonce hořícím. Ideální námět pro výtvarníka, nejen mystika. Jste rodák z Vysočiny – není divu, že Vaši výtvarnou tvorbu ovlivnilo i dílo architekta Jana Blažeje Santiniho. Kostely, postavené dle jeho návrhu, najdeme nejen ve Ždáře nad Sázavou, ale i v Bobrové a ve Zvoli. Nebylo náhodou, že jste další cyklus grafických listů nazval Pilíře středu. Vyrůstal jsem pod Zelenou horou, na které stojí jeho vrcholné dílo – kostel sv. Jana Nepomuckého. Z okna ateliéru mám fantastický výhled právě na tuto dominantu. Santiniho stavby, stejně jako mnohé jiné, vnímám nejen jako výtvarník, ale i člověk, který do chrámu vstupuje s pokorou a bázní nikoliv pro to viditelné, ale spíše pro to neviditelné. Dnes už na rozdíl od svých výtvarných začátků se nesnažím kopírovat natolik to viditelné, prvoplánové, ale jisté souvislosti, skryté, tušené, často přehlížené. Oko se má nasytit krásou, aby se duše pozvedla a mozek nezakrněl. Tak nějak bych definoval to, o čem přemýšlím poslední dobou, a o co se – snad právě i díky Santinimu – snažím ve svých grafikách. Byť jsou to často jen prosté křoviny. Někdy se baroku vyčítá jeho okázalost. Myslím si však, že nebyla větší než ta naše v 21. století.

JARNÍ KEŘ U LESA, linoryt, 47 x 76 cm, 2014

49


JARNÍ RÁKOS, linoryt, 75 x 49 cm, 2014

V poslední době se podrobněji zabýváte tiskem. Jste autorem ručního grafického lisu, jehož výhodou je všestranné použití. Nezabírá velký prostor a tiskne jakékoliv formáty. Tento lis mohou tedy používat nejen profesionální výtvarníci, ale třeba i žáci základních uměleckých škol. Jaký je o lis zájem? Během krátké doby, zhruba dvou let, kdy se prodal náš první lis, se už o něm ví nejen u nás, ale i v zahraničí. Těší mě, že tam, kde si zpočátku objednali jeden, dva kusy na zkoušku, si doobjednávají další. Můžeme se pochlubit, že se používají v ateliérech mnohých významných vysokých výtvarných škol v Evropě a dokonce jeden i v Mexico City. Nedávno byla zakázka i pro domov důchodců a také

50


STARÁ KANOE, linoryt, 52 x 84 cm, 2015

pro mateřskou školu. Neměl jsem tušení, kdo všechno a kolik lidí se věnuje grafice. Mám z toho velikou radost. Pro zájemce pořádáte workshopy, kde se mohou s ručním lisem blíže seznámit. Jeden z nich probíhal na jaře 2015 při Vaší výstavě v brněnské kavárně Era. Přišli na ni také žáci ZUŠ na Antonínské ulici a mohu potvrdit, že je ruční lis zaujal. Vzhledem k tomu, že u mého lisu se používá jiná přítlačná technologie, než je běžná, na místo válců kuličky, doprovázím lis do „světa“ někdy i těmito workshopy.

51


fotografie z archivu Miloše Slámy

Druhého června roku 2015 jste měl padesáté narozeniny. Právě v tento den Vás přijali za člena Sdružení českých umělců grafiků Hollar Praha. Ale nejlepším dárkem k Vašemu životnímu jubileu byl určitě syn Matyáš, kterým Vás obdarovala Vaše paní Kateřina… Matyáškovi je nyní rok a pochopitelně z něj máme oba velikou radost, i když je to „narušitel“ profesního života nás obou. Často se přistihuji, s jakým obdivem pozoruji tohoto malého človíčka, žasnu nad krásou a dokonalostí stvoření. Nebojím se použít slovo zázrak. Doufám, že se na stará kolena nestanu sentimentální. Každopádně se těším, až mi tento „zázrak“ bude moci pomáhat v ateliéru, ale to je ještě hodně daleko, je to nejisté, ale bylo by to fajn. Práce máte víc než dost. Dokončil jste grafiky pro kalendář Sdružení Hollar a Památníku Národního písemnictví, odeslal grafické listy na putovní výstavu do Francie, připravujete grafiky na dvě kolektivní výstavy do Prahy. A co Vaše cykly ? Připravujete nějaký nový? Dokud neudělám první vryp do lina, nebo první rozkresy práce, nemám ve zvyku o ní mluvit. V hlavě nosím, dá se říci, několik grafik naráz, ale postupem času dostávají konkrétní podobu v mé představě a tím se také některé dostávají v té frontě čekající na realizaci do popředí. Některé nápady se naopak upozaďují až zaniknou. Pochopitelně v hlavě nosím jak syna Matyáše a vůbec dětskou tvář, tak i novou zakázku pro zpracování historických památek jednoho města. Nejčerstvěji nabídku doprovodit svými grafikami odbornou publikaci. Věra Rudolfová

ZLATÉ KAPRADÍ, linoryt, 74 x 49 cm, 2015

52



MILOŠ SLÁMA, výtvarník, grafik a ilustrátor se narodil 2. června 1965 v Novém Městě na Moravě. Vyučil se pekařem na Středním odborném učilišti v Brně (1980 – 1983). V roce 1990 maturoval na SPŠP v Olomouci. Po roční stáži v Paříži vystudoval Ateliér grafiky a knižní ilustrace na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze (1993 – 1995). Od roku 1993 vystavuje na samostatných i kolektivních výstavách. Získal čestná uznání v soutěži Grafika roku 2004 a 2009, nominaci na Grafiku roku 2005, 2010 a tamtéž cenu diváků v roce 2010. Má zastoupení v našich i zahraničních galeriích a soukromých sbírkách. Je autorem mapy Historické památky Žďáru nad Sázavou, knižních ilustrací a četných bibliofilií, které sám navrhuje a tiskne. Podílí se na obnově drobných sakrálních památek. Je členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar Praha. Je autorem grafického ručního lisu Sláma.

Grafické ruční lisy Sláma ve stojanech, dřevo, kov, 2013

54


GRAFICKÝ RUČNÍ LIS Grafický ruční lis byl vyvinut v roce 2013 v ČR ve spolupráci uměleckého ateliéru, specializujícího se na tvorbu originální grafiky v technice linorytu a firmy se strojním zařízením. Účinnost této nové technologie v oblasti tisků grafik je plně srovnatelná s klasickými lisy. Lze ji používat jak pro tisk z výšky /linoryt, linořez, dřevoryt, dřevořez a jiné/, tisk z hloubky /suchá jehla, lept, mezzotinta a jiné/, tak i z plochy /litografie/. Výhodou tohoto grafického ručního lisu je flexibilní použití od domácích a školních pracoven až po profesionální ateliéry, snadná dostupnost i skladovatelnost a možnost tisku bez omezení formátu. Dosažení odpovídajícího účinku jako u běžných lisů je zajištěno změnou technologie tisku (potřebná síla není vyvíjena prostřednictvím válců, ale je zajištěna rozložením tlaku na několik valivých ploch kuliček). Práce s grafickým ručním lisem nevyžaduje velkou fyzickou sílu, mohou jej bezpečně používat i děti. Lis není vhodný pro tisk z pokřivené matrice, ani pro slepotisk. Výrobek je chráněn autorskými právy Úřadem průmyslového vlastnictví ČR a EU.

www.milosslama.cz www.grafickylisslama.cz

55


Vzhůru do neznáma po známé cestě – i tak by se dalo v krátkosti charakterizovat dílo básnířky, ze kterého lze vycítit mnoho podsvětů a kterým prosvitá naděje. Je zde místo pro sebeironii i nenadálou inspiraci. Sonety a básnické miniatury protkané vášní v podobě malých nitek se nám vpíjejí pod kůži, dokud jich není celé klubko. Nezbedné zašmodrchané chomáče ušlých oček u svetrů, po nichž sáhneme, přestože se venku jen mírně ochladilo a léto je v plném proudu. David Pillow

pozn. Knihu Vzhůru nohama vydalo nakladatelství Alfa-Omega


Publikace mapuje více než dvacetileté trvání Galerie z ruky v Křížovicích na Vysočině, kterou provozuje Stanislava Macháčková již od roku 1991. Zachycuje všechny konané výstavy i s vernisážemi, a to jak slovně, tak fotograficky. Text je velice osobní, protože život galerie je pevně srostlý s životem autorky. Stanislava Macháčková GALERIE Z R UKY 324 stran, 205 x 220 mm, brožovaná, 2015 280,-Kč

57



foto Gejza Szabó, 2015

MILAN KAŠUBA

Milana Kašubu znají dobře nejen milovníci jazzu, ale i návštěvníci výstavních síní, je součástí brněnského kulturního života již dlouhá desetiletí – v loňském roce slavil své pětasedmdesátiny. Umělci různých generací a výtvarné orientace jej rádi zvou na zahájení svých výstav, a to nejen jako známého a respektovaného jazzového kytaristu, ale především pro jeho přístup k vystaveným dílům. Milan Kašuba nehraje nikdy bez znalostí o výstavě samotné, zajímá jej období s ní spojené, geneze a charakter výstavního projektu. Velmi citlivě vnímá rozdílné typy výstav a jejich tvůrců, s empatií jemu vlastní pak přistupuje k odlišným uměleckým polohám a reaguje adekvátním hudebním projevem. Vychází ze svého osobního dojmu, hudební improvizací pak reaguje na konkrétní výtvarná díla, je vždy otevřený novým impulzům. Umělci, na jejichž vernisážích hrál, oceňují způsob, jakým Milan Kašuba interpretuje svoje pocity z jejich tvorby – ti, kteří se s jeho vystoupením inspirovaným výtvarným uměním setkávají poprvé jsou často překvapeni, do jaké míry se hudební projev prolíná a souzní s jejich prací. Spolupráce s Milanem Kašubou je vždy velmi příjemná i pro jeho osobní vlastnosti, především pro vstřícnost, skromnost a laskavost – tak jej znají všichni, s nimiž kdy byl v kontaktu. Na společné vernisáže se vždy těším, jak v očekávání hudebního zážitku, tak na setkání s osobností, jíž si vážím nejen jako vynikajícího hudebního interpreta. Jana Vránová

MILAN KAŠUBA, foto Jiří Víšek, 2015

59


Čím jsem starší, tím méně se mohu obejít bez hudby. Bez hudby převážně vážné. Téměř bez ustání mně celé dny zní doma z rádia nebo z televize. Nejsem ovšem žádný hudební znalec, tím méně teoretik. Hudbu vnímám spontánně, a to jak klasickou, tak i současnou. Hudba je mi denní potřebou. Má mně co říci i jazz, zvláště ten, který jsem slýchával v mládí, ale nepohrdnu ani jinými hudebními žánry současnosti. Nemohl jsem proto před léty minout bez povšimnutí pana Milana Kašubu, jenž hrou na kytaru obohatil vernisáž jedné výstavy. Od té doby jsem jej z očí nespustil. Měl jsem příležitost sledovat řadu jeho koncertů a mohu si ho doma čas od času vyslechnout z CD. Nejraději však bývám svědkem jeho živých, pokud možno sólových vystoupení. Fascinuje mě posedlostí, s níž se dovede ponořit do skladby, kterou právě interpretuje – tím, jak zejména při improvizaci je zaujat jen a jen tokem své hudební představivosti. Připadá mi, že v těch okamžicích jako by pro něho okolní svět přestal existovat. A přece z rytmů jeho hry cítím, že to je právě hudební projev, jímž vyjadřuje svůj vztah k okolnímu životu a k aktuálním jevům, které působí na jeho vnímavost. Ověřil jsem si to loni, když jsem Milana Kašubu požádal, aby zahrál na zahájení mé výstavy fotografií. Úkolu, jenž může být pro jiného rutinní záležitostí, se tehdy zhostil s mimořádnou odpovědností a empatií. Vzpomínám si, že v předstihu se nejdříve důkladně seznámil s exponáty, aby posléze mohl svým improvizovaným vystoupením dospět k hudební parafrázi čerstvého vizuálního zážitku. Velmi jsem si tohoto jeho přístupu vážil. Vážím si Milana Kašuby o to více, že jsem měl příležitost poznat v něm nejen zaníceného a vnímavého muzikanta, ale též skromného člověka vzácného osobního charakteru. Jiří Hlušička

60


Mám rád jazz, a proto mám rád i Milana Kašubu. Jeho skvělým uměním se těším už hezkou řádku let. Mám-li možnost, nevynechám koncerty v jazzovém klubu v Alfa pasáži ani jeho vystoupení na vernisážích v Galerii z ruky v Křižovícicích a řadě dalších. Svojí hudbou také obohatil vernisáže mé výstavy v roce 2004 na Špilberku v MMB a v roce 2013 v Galerii architektury. Milan Kašuba skvěle ovládá svoji kytaru ve dvojici s basistou Petrem Kořínkem, trumpetistou Jaromírem Hniličkou nebo i ve větším zastoupení. Vždy jde o zcela profesionální, mimořádný výkon, i když hraje a improvizuje sám. Je to prostě jazzman tělem i duší. Jsem rád, že mimo jeho uměním se mohu také radovat i jeho přátelstvím, kterého si velice vážím. Ivan Ruller

Oslava šedesátin, Design Centrum, Brno, 2005 foto z archivu Milana Kašuby


Oslava sedmdesátin, Divadlo Bolka Polívky, Brno, 2010, foto z archivu Milana Kašuby

Vždy ráda vzpomenu na bezvadné zahájení výstav s Milanem Kašubou, kde zahrál ať již sólo nebo ve slavné trojici s Jaromírem Hniličkou a Petrem Kořínkem. Vzpomínám na koncerty na Šelepce, Flédě, v Metru v pasáži Alfa, na vernisáže v Galerii z ruky, Galerii Hřebíček, Galerii Aviatik a dalších. Skvělý jazz a temperament. Děkuji Milanu Kašubovi za krásnou muziku, atmosféru a přeji mu pevné zdraví a mnoho úspěchů do dalších let. Zdena Höhmová Milan Kašuba ? Josef Šafařík: „Rubato nezávisí na tom, co člověk chce, ale spíše na tom, kdo a co je.“ Neřeší prestiž, řeší výraz. Vlastně ani ten ne – má ho daný, dávno nalezený. Hraje sebe. Svou vitalitou zahanbuje mnohem mladší ročníky a za plentou stále na kytaru vášnivě hraje otevřený pětatřicátník se smyslem pro improvizaci a klukoviny. Milane, vše dobré ! Adam Kubíček

S Milanem Kašubou jsem se seznámil někdy v polovině sedmdesátých let minulého století. Můj kamarád, architekt Jirka Adam, pro kterého bylo hraní na kytaru velkým koníčkem již od jeho gymnasijních let, mi oznámil, že chystá něco velmi zajímavého a že si mám v určený den pustit televizi. Tam jsem uviděl představení kytarového dua Kašuba + Adam (nějak si říkali, ale to jsem zapomněl) a moc se mi to líbilo. Později, to již vznikla skupina ORNIS (ve složení Jiří Adam, Jan Beránek, Milan Kašuba a Mirka Křivánková) jsme s mojí ženou začali navštěvovat jejich vystoupení a dokonce jsme zorganizovali jeden koncert, tehdy pod hlavičkou SSM v podniku MEZ Brno, kde jsem byl zaměstnán. Milan nás tehdy asi zařadil mezi své příznivce a často nás oslovil, jak je jeho stálým zvykem, když se chystalo něco zajímavého v oblasti jazzové hudby. Vzpomínám si zejména na jeho bláznivou jízdu, kdy jsme jeli na koncert Sarah Vaughanové do Prahy. Z mírného člověka

62


se proměnil v dravého závodního jezdce a já po celou dobu naší jízdy přemýšlel o tom, zda jsem udělal dobré rozhodnutí, když jsem přijal jeho pozvání a připojil se k němu. Ale fantastický koncert v pražské Lucerně dal zapomenout na předchozí pochybnosti. Myslím, že díky Milanovi jsme zažili řadu pěkných hudebních zážitků a také se z nás stali přátelé. Milan a jeho hudební kolegové se stali kulturní součástí prvních společenských akcí, které jsme pořádali pro přátele balónového létání v rámci Aviatik klubu Brno po roce 1989. Později, když vznikla galerie Aviatik v Pršticích, Milan nikdy neodmítnul pozvání zahrát si na vernisážích našich výstav. V našem soukromém životě se naše cesty občas prolínají díky tomu, že chalupa, na kterou Milan s rodinou dojíždí, se nachází na trase cesty na naši chalupu, a zastavit se na kávu je velice lákavé a ještě docela nedávno jsme se občas setkali také díky jeho „učitelování“ na Lidové škole v Ořechově. Když se Milan dozvěděl od mojí ženy, že jsem před několika léty dostal na Vánoce kytaru a že se opět po letech pokouším na ni cvičit, vyvinul okamžitě velikou iniciativu ve víře, že ze mne také udělá hudebníka. Přinesl mi nějakou literaturou a učinil několik přednášek z hudební teorie. Ta teorie asi moc nezapadla na úrodnou půdu, takže mne přesvědčil, abych k němu ve volném čase docházel na hodinu praktické výuky – byly velice půvabné s povídáním při čaji. Všude, kde jsem viděl Milana působit, vznikala přátelská pohoda. Jeho schopnost obrátit věci v žert především směrem k sobě ho neopustila ani v takové chvíli, kdy ležel po těžkém úraze (výsledek autonehody) ve vojenské nemocnici v Brně. Oslava jeho sedmdesátin v Divadle Bolka Polívky, kam ho přišlo pozdravit velké množství jeho hudebních přátel i příznivců, byla holdem mimořádnému umělci. Nechce se ani věřit, že letos je to již sedmdesát pět. Omlouvám se, za ten předchozí text, kde příliš hovořím také o sobě. Berte to jako důkaz toho, že jsem Milana Kašubu poznal velmi dobře. A že jsem přesvědčen, že každý, kdo ho poznal, si vytvořil obraz o skromném člověku s výjimečnými schopnostmi, o které se rád podělí s kýmkoliv. Přeji Ti, Milane, abys pro nás žil a zachoval tento obraz ještě hodně let (a bez autonehod a ve zdraví) ! Pavel Kuneš

63


METRO MUSIC BAR, Brno, 2011, foto z archivu Milana Kašuby

Kontakt na Milana Kašubu jsem dostal od Jana Trdého v Jihlavě. Přál jsem si vyfotografovat jeho portrét. První zdařilé fotografie vznikly v lednu 2010 na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. Následovala řada fotografií z jeho koncertů většinou v klubu Metro, které pro Milana Kašubu fotografujeme se svými přáteli. Další portrét vznikl na ŠUŘce v dubnu 2015. Milan Kašuba je tak laskavý člověk, že neváhal zahrát v prosinci 2006 na oboru fotografie střední školy a do třetího patra vynést těžký lampový zesilovač. Také ochotně hrál na řadě fotografických vernisáží. Seznámil mne s Jaromírem Hniličkou, Mojmírem Bártkem a s dalšími jazzmeny. Jeho příběhy jsou neskutečně zábavné. Děkuji, že mi ukazuje svět plný krásných osobností. Jiří Víšek Milan Kašuba Jazzman Brno Evropa Věc: Přání Milane, v mé komunitě se přeje „…do 120…“, takže k takové maličkosti, jako je Tvých 75, Ti snad ani přát nebudu. Před čtyřmi lety jsi mi hrál s V. K. a V. V. na mých padesátinách. Takže si přeji, abys mi k mým 120-ti opět zahrál ve vinném sklepě či jinde s nějakými mladíky, jako jsou výše jmenovaní Vincenc, Víťa nebo Petr Kořínek.

64


Seznámil jsem se s Tebou díky našemu společnému příteli a kamarádovi Jurovi Víškovi, takže i jinak, abychom stále směli, pod heslem: „Dojdou-li baterky v digitálech, nakreslíme Tě tužkou do skicáku“, Tě nadále beztrestně fotit, publikovat a jinak zvěčňovat a být u jazzového dění v Tvém podání. Vážím si Tě nejen jako výtečného člověka, muzikanta, ale také kantora (viz Tvá vystoupení s modřickými žáky ze ZUŠ). Nejbližší přátelé Tě znají i z vaší krásné chalupy, takže si vážím i Tvého pozvání tam… Jen málokdo zažil to, že sis na vlastní vystoupení v Prostějově ve Špalíčku musel koupit vstupenku, že Tě Milan Markovič zval v Bratislavě v Domě slovenské fotografie : „A príď zas, vždy keď prídeš, je tu prevrat...“, nebo když Tvůj žák odložil kytaru : „To se nedá, on toho Santanu hraje stále lépe než já…“, atd. Díky Tobě jsem poznal spoustu výtečných lidí nejen od jazzu, ale i některé brněnské kavárny (ostatně k panu Pilátovi si již vzájemně dlouho slibujeme). Tvůj rudolf@dub

foto Jiří Víšek

P. S. Fotografii nepřikládám, CD s Tvými fotografiemi máš od nás s Jurou Víškem dost, ale přeji Ti, abys mohl být ještě dlouho focen.


Tešila som sa na otvorenie výstavy fotografií k výročiu brnenskej ŠUŘky v októbri 2015, v Stredoeurópskom dome fotografie v Bratislave. Súčasných pedagógov – kolegov a ich práce už dávnejšie poznám, tie zo začiatkov fungovania školy boli tiež prísľubom zážitku a samozrejme človeka vždy zaujíma čo robia mladí, hlavne keď učíte na obdobnej škole v Bratislave. Ale možno najväčším prekvapením a potešením bol zážitok z hudby, ktorú na gitare predniesol nenápadný priateľ hostí, ktorého priviezli zo sebou z Brna. Keď som mu vyjadrila obdiv za nečakaný zážitok, prejavil ochotu prísť zahrať aj inokedy. Chytila som ho za slovo: onedlho malo byť otvorenie mojej retrospektívnej fotografickej výstavy. Skúsila som ho zavolať – a on prišiel. Jeho vystúpenie bolo prekvapením pre mnohých prítomných na vernisáži, dodnes ma oslovujú otázkami : ktože to bol a odkiaľ ? „Jeho sólová hra navodila príjemnú atmosféru, ulahodila prítomným. Symbióza vážneho aj ‚ľahšieho‘, tradičného aj novšieho, veľmi harmonizovala s obsahom a formou vystavených fotografií. Predstavil sa nám majster invencie a rytmu.“ Toľko zo slov prítomného poslucháča odborníka. Ja som vďačná za to, že svojou hudbou prispel k peknej atmosfére na vernisáži mojej výstavy, som rada, že som človeka ako je on mohla stretnúť. Pán Kašuba, prajem Vám ešte veľa pekných príležitostí, aby ste mohli zahrať s takou chuťou ako som mala možnosť zažiť Vás hrať ja ! Judita Csáderová

NEBE PLNÉ HVĚZD, Brno, Šelepka, duben 2015, fotografie František Kressa

66


Milan Kašuba (*30. dubna 1940 v Brně) je český jazzový kytarista, skladatel a hudební pedagog, původním povoláním zlatník. V dětství hrál na housle, ke kytaře se dostal až v Praze, kde se učil zlatníkem. V roce 1962 nastoupil dráhu profesionálního jazzového kytaristy v Divadle Večerní Brno. Hrál také s několika brněnskými kapelami – s Orchestrem Gustava Broma, Kvartetem Ladislava Slezáka a významnou brněnskou kapelou Kombo, která v Bratislavě na soutěži nejlepších jazzových skupin z celé republiky získala první cenu za nejlepší jazzový přednes. Po roce 1969, kdy se oženil, na čas zcela opustil brněnské bary a do klubů se vrátil až v druhé polovině sedmdesátých let s kytaristou Jiřím Adamem. Vzniklo brněnské kytarové Duo. Později se k nim přidala zpěvačka Mirka Křivánková a na barytonové housle hrál Jan Beránek. Tak v roce 1978 vznikla jazzová skupina Ornis, se kterou Milan Kašuba odehrál přes sto dvacet koncertů po celé republice. O tři roky později, kdy kapela skončila, se dal na sólovou dráhu. Na Mezinárodním jazzovém festivalu v Kroměříži získal dvakrát první cenu (1982, 1984). Pravidelně hrál v pražské Redutě. Od roku 1996 se věnuje také pedagogické činnosti na brněnské hudební škole, Janáčkově akademii múzických umění v Brně a na Základní umělecké škole v Modřicích. Nahrál desítky skladeb pro Český rozhlas Brno, v roce 1999 vydal spolu s kontrabasistou Petrem Kořínkem album Přátelé a v roce 2000 Moje Smutné Srdce s Jaromírem Nohavicou.

67


Eliška Čabalová

OŽ I V E N É FORMY Jméno Elišky Čabalové je nesmazatelně spjato s fenoménem KNIHA a ušlechtilým řemeslem jejího vázání. Autorka se během své praxe vypracovala mezi špičky svého oboru, což dosvědčuje i řada obdržených ocenění. Není však jen řemeslnice – knihvazačka. Její pracovité ruce, a především houževnatá osobnost, mají daleko širší záběr. Věnuje se také grafickému a obalovému designu, digitální grafice a manipulované fotografii. Své znalosti a zkušenosti využívá i na poli pedagogickém, v současnosti jako vedoucí Ateliéru obalový a knižní design Fakulty umění Ostravské univerzity (od roku 2007).

ELIŠKA ČABALOVÁ, foto Tom Rydel

68


Do svých 36 let byla textilní výtvarnicí a pracovala s tapiserií. Svůj zájem poté směřovala ke knižní vazbě a autorské knize, kde však svoji předchozí zkušenost uplatnila v přístupu k materiálu. Od sedmdesátých let byla v úzkém kontaktu s významným uměleckým knihařem Jindřichem Svobodou z Brna. Pro knižní vazby začala používat kromě tradiční kůže také ručně čerpaný autorský papír, ve kterém objevila velký potenciál pro moderní knihu. V práci s tímto materiálem patří vedle J. H. Kocmana a Jana Činčery k nejoriginálnějším tvůrcům. Výborné zkušenosti nabyla také v kaligrafii. Jejím učitelem nebyl nikdo jiný než grafik, ilustrátor a typograf Jiří Šindler z Brna, který kaligrafii perfektně ovládal.


Jiří Šindler, Adrianna Šimotová, SNY, celopapírová vazba, foto Petr Vaněk



VARIACE NA SVITKOVOU KNIHU, foto Miroslav Bžoch


Dokonale zvládnutou techniku knižní vazby a citlivost k papíru jako autonomnímu médiu spojuje v poslední době s myšlenkovým konceptem, který dílo posouvá do oblasti volného uměleckého projevu. Výstava Oživené formy, která právě probíhá v Městské galerii Týn nad Vltavou, je ukázkou tohoto přístupu. Koncepce volně navazuje na knižní instalaci Vyhynulé formy (2005). Umělkyně tehdy vycházela ze své osobní skepse nad budoucností knihy samotné. Knižní objekty byly technologicky přesně vytvořené makety knih a mapovaly vývoj knihy od svitkové formy přes bohaté středověké a renesanční období až po nejnovější knižní technologie rukodělné vazby knih. Od roku 2010 některé formy parafrázuje na základě vizuální podobnosti, slovní hříčky nebo obsahu do nových objektů, ke kterým přistupuje jako k sochám. Pojítkem mezi původním projektem a současnou expozicí oživené formy je důsledné použití stejné knihařské vazební technologie. Jednotlivé exponáty jsou na rozdíl od původní knižní řady, kde používala papír, kůži, lepenku, plátno a nitě, až na výjimky realizované pouze z papíru a šicího materiálu s využitím optického efektu technologie zlacené ořízky. Petra Herotová

VARIACE NA JAPONSKOU VAZBU, foto autorka

73


Výstava OŽIVENÉ FORMY v Městské galerii Týn nad Vltavou, Dům U Zlatého slunce končí 21. února 2016 (otevřeno je od úterý do neděle, 13:00 –17:00 hodin). Eliška Čabalová se také zúčastní s několika exponáty výstavy 100 PODOB KNIHY, která se uskuteční od 3. února do 3. dubna 2016 v Letohrádku Mitrovských v Brně. Od 30. června do 4. září 2016 bude mít samostatnou výstavu na Slovensku v Nitranské galerii v Nitře.

Vernisáž výstavy OŽIVENÉ FORMY Městská galerie Týn nad Vltavou, Dům U Zlatého slunce, 15. ledna 2016, fotografie z archivu autorky


75


William Shakespeare: VENUS AND ADONIS autorsky realizovaná kniha jedné ruky (grafická úprava, kaligrafie, celopergamenová vazba), kniha se umístila mezi 25 vítězi v mezinárodní soutěži Designer Bookbinders International Bookbinding Competition 2013, foto autorka

ELIŠKA ČABALOVÁ- HLAVÁČOVÁ se narodila 7. června 1955 ve Vsetíně a do svých 15 let žila ve Valašském Meziříčí. Její otec, akad. arch. Jaroslav Hlaváč, patřil mezi nejnadějnější architekty meziválečného období. Bohužel politický vývoj po roce 1948 jeho další uměleckou kariéru ukončil. Eliška vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, obor Tvarování hraček a dekorativních předmětů (1970–74). Setkání s profesorem Jindřichem Svobodou a akad. mal. Jiřím Šindlerem mělo podstatný vliv na její další výtvarné zaměření směrem ke knižní kultuře. V roce 1981 ukončila úspěšně studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova a čeština. Na této univerzitě absolvovala rigorózní zkoušky (1983) a habilitovala s prací „Autorská kniha“ na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (2007). Souběžně s vlastní výtvarnou tvorbou se věnuje pedagogické činnosti (Filozofická fakulta Univerzity Palackého, odborná pracovnice, 1981– 1983, Fakulta výtvarných umění při Vysokém učení technickém v Brně, asistentka v Ateliéru grafický design, 1994 –1999). Je také spjata s vývojem a postupnou transformací Katedry výtvarné tvorby PdF Ostravské univerzity (1993–98, 2000–2002) do Institutu pro umělecká studia (2002 –2007) až po současnou podobu Fakulty umění Ostravské univerzity (od 2007), kde založila a vede Ateliér obalový a knižní design. Od roku 1982 uskutečnila několik samostatných výstav, z nichž nejzajímavější byl projekt „Vyhynulé formy“ v Nové síni Galerie výtvarného umění v Ostravě Porubě (2005); Výstavní síň Synagoga, Hranice na Moravě (2006); Chvalský zámek, Praha (2009). Svoji grafickou tvorbu představila loni v Galerii Kampus v Praze. Souběžně od roku 1989 participuje na národních a mezinárodních výstavách, z nichž za nejzajímavější z poslední doby může být pokládána putovní výstava

76


Karel Šiktanc, ADAM A EVA, celokožená vazba s použitím anakondí kůže, foto Petr Vaněk

kolekce vítězných a vybraných prací Mezinárodní soutěže „Designer bookbinders 2013“, kde se také v soutěži umístila mezi 25 vítězi : Bibliotheca Wittockiana, Brussels; National Library of Estonia, Tallinn; Západočeské muzeum, Plzeň; Library of the Bauhaus University, Weimar; Museum of Printing Arts, Leipzig; Imprenta Municipal, Madrid; Nerima Art Museum, Tokyo; Museum of Modern Art, Shiga (2013 –2015). Je zastoupena ve sbírkách: Museum für Kunst und Gewerbe, Hamburk; Moravská galerie v Brně; Národní muzeum v Praze; Muzeum knihy v Lokti nad Ohří; Památník národního písemnictví v Praze; Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích; v soukromých sbírkách v České republice, ve Francii a v USA.

77


Radim Vašinka

PO KRATŠÍ PAUZE JEDEME DÁL, MOČÁLEM TEMNÝM, PŘES HUSTÝ LES… (pokračování divadelního rozvzpomínání)

Memoárování jako žánr je dnes tak frekventované, že se mi do něj ani moc nechce. Ale když už jsem jednou začal… Možná to má svůj smysl, protože většinou se rozvzpomínávají lidé věhlasní, všeobecně známí, ba řekl bych, že i slavní či slavení. Já patřil mezi ty v podstatě zanedbatelné, jejichž životní běh byl ale dobou deformován stejnou měrou.

POSKAKOVÁNÍ NA VOLNÉ NOZE Jsme v roce 1963. Začátek mé „volné nohy“, byl podmíněný registrací na Pražském kulturním středisku (to taky kdysi zařídil onen dobrý pán, pan Jiří Vyskočil ze Zábradlí). Tu a tam jsem měl něco v rozhlase – zkamarádil jsem se s redaktory mládežnického vysílání (docela dobrá parta, v té době ojedinělá : Jarda Pacovský, Libuše Tikalová, Ivo Možný, Ludvík Vaculík...) a jejich režisér Weinlich mne už znal. Tak jsem se mimo jiné stal prvním interpretem Vaculíkových fejetonů, které psal pro své pořady. V rozhlase sice tehdy dobře platili, ale přece jen jsem si oddychnul, když jsem ve Vysokoškolském uměleckém souboru dostal místo uměleckého vedoucího, na půl úvazku a za 660,- Kčs. A tak jsem byl přece jen trochu jištěn razítkem ÚV odborového svazu zaměstnanců v kultuře. Ve VUSu jsem z jakýchsi trosek recitační skupiny, která tam živořila vedle preferovaného sboru a národopisné skupiny, stvořil Takzvané divadlo poezie VUS. A už za dva roky jsme zinscenovali poezii Oldřicha Wenzla („A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu“) a Vaska Popy (dva tituly z mého dramaturgického plánu na Zábradlí) způsobem, budícím všeobecnou pozornost. Mezi našimi „divadly poezie“ na Wolkerově Prostějově získala tato inscenace v roce 1963 hned tři ceny.

78


A JÁ TAK DLOUHO BUDU PSÁTI BÁSNĚ, DOKUD ZRALÉ HRUŠKY S CHUTÍ JÍSTI BUDU, inscenace poezie Oldřicha Wenzla zleva: Radim Vašinka, Jana Rezková a Vojen Foustka, Takzvané divadlo poezie VUS Praha, 1963

S Takzvaným divadlem poezie jsme se dostali i do zahraničí. Poprvé na festival studentských divadel v polských Gliwicích. Hezké, přátelské přijetí, ale naše představení v místním divadle se konalo v termínu, kdy zároveň odstartoval veselý festivalový průvod všech účastníků. Inscenace poezie Vaska Popy byla sice vysoce oceněna v místním tisku („Češi nás porážejí“), ale přišlo na ni jen asi 15 diváků, ovšem k překvapení pořadatelů byl mezi nimi i Tadeusz Różewicz, tehdy ještě více básník, než dramatik, v Gliwicích bydlící, který pořadatelům vynadal, inscenaci výsostně ocenil, což nás potěšilo o to víc, když nám řekl, že Popa je jeho přítel. (V 69. jsem pak Różewiczovu Kartotéku uvedl v čs. premiéře ve starém malostranském Orfeovi. Setkal jsem se s ním pak ještě v Praze, po převratu, při příležitosti uvedení jeho hry Bílé manželství v Divadle Komedie. Naposled.) Zato s představením Gałczyńského jsme poněkud neuspěli – jeho v podstatě komunální satiru na byrokratické nešvary jsme se snažili povýšit metaforou, kdy kontrolní komise měla obrovské papírové hlavy, a dvě z nich byly náramně podobné (muselo to být úmyslně) bolševickým náčelníkům Malenkovovi a Chruščovovi, které jsme normálně koupili v papírnictví. To nikomu nedošlo a tak nám zdvořile vysvětlili, že v Polsku se hraje Gałczyński jinak.

79


Vasko Popa: POEZ I E, inscenace veršů srbského básníka Zdena Teisingerová, Jan Žďárek, režie Radim Vašinka, tři ceny na WP 1963

Oplátkou, výměnou za naše hostování v Gliwicích přijelo do Prahy na naše pozvání tamní studentské divadlo. Uvedli u nás Różewiczovu hru „Naše malá stabilizace“ a dramatizaci „Dvanácti křesel“ Ilfa a Petrova. Obě představení byla velice zajímavá. Trapná byla účast diváků – kolem deseti. Sál byl prakticky prázdný. Nepřišli ani kolegové ze sboru VUS. Pikantní na tom bylo, že mezi polskými herci byl Wojciech Pszoniak, později slavný Wajdův herec, který v 80. letech emigroval do Francie. Druhou zkušenost jsme získali na festivalu studentských divadel v Chorvatském Zagrebu. Podle instrukcí kamaráda Dušana Karpatského jsem se ztelefonoval s jeho přítelem spisovatelem a dramatikem Vojislavem Kuzmanovičem, se kterým jsme si hned padli do oka. Ujal se nás vpravdě bratrsky. Nevěděl jsem nic o napjatých vztazích mezi Chorvaty a Srby, a nic zlého netuše, přivezli jsme na festival inscenaci poezie srbského básníka Vaska Popy. Mysleli jsme si, že v Jugoslavii se mluví jugoslávsky. A ono ne – mezi chorvatštinou a srbštinou je podstatný rozdíl. A tak aby se diváci mohli v našem představení aspoň trochu vyznat (recitovali jsme česky), Vojova přítelkyně vždycky oznámila alespoň názvy jednotlivých básní, které jsme přemlouvali do vizuální podoby stylizovaným pohybem, v překladu do chorvatštiny. Jiný oddíl zase byl založen na stylizovaném pohybu dvou herců k nahranému textu, přičemž podtext básně jsme se v kontrapunktu snažili vystihnout odlišným pohybem jejich stínů. Např.: herci se při recitaci od sebe vzdalovali, jejich stíny se přibližovaly, až se prolnuly. Osvětlení mělo dosti složitý systém, ovšem působící velice sugestivně. Diváci mohli mnohé vytušit, ale přesto byla inscenace přijata chladně. Bodejť. Voja byl ovšem skvělý. Provázel nás, jak jen měl čas, byl v té době už docela proslulý po celé Evropě, hlavně svými rozhlasovými hrami. Trochu ovšem pil. Měl osobitý test na určování způsobilosti k jízdě autem : „Sednu do auta, když vidím volant, jedu. Když jej nevidím, nejedu.“ Dnes už popojíždí jen kdesi na nebesích…

80


K. I. Gałczyński : ZELENÁ HUSA S FIALKOU, Takzvané divadlo poezie VUS Praha, 1964

A BYLY PROSTĚJOVY… Jo – Prostějovy… Přehlídky recitátorů a inscenací poezie z českých zemí. To byly velice osvěžující momenty mého tehdejšího života a snad i těch, co to se mnou dělali. Měly fantastickou atmosféru, v porotách zasedali nejen odborníci, ale i básníci a to hlavně, když už ne ti nejlepší, tak aspoň ti lepší. Na pár dní tam vládla atmosféra svobodného života, ve dne i v noci. A těch pikanterních příhod! Strana nás něžnými prsty své cenzury uměla vést ke správnému cítění, byť tomu prd rozuměla, což bylo rozkošné. Tady je jedna z příhod nejmilejších (časově skáču, přeskakuji do roku 1975, ale proč ne): V jednom z našich prozatímních působišť, v agitačním středisku ve Švédské na Praze 5, se nám podařilo udělat dosti unikátní dvouhodinovou inscenaci, už druhou, z poezie Oldřicha Wenzla, trvale hospitalizovaného se sklerózou multiplex v mělnickém špitále. Dalo vůbec práci vyjít s ním ven, protože byl zcela neznámým autorem. Jeho poezie byla v tehdejší době (70. léta pominulého století) naprosto výstřední. Nebyla příliš „realistická”, pracoval s asociacemi, mnohdy po surrealistickém způsobu, byť báseň sama nebyla jen žonglováním, ale o něčem. Člověk to musel vycítit. Což bolševika dráždilo. Wenzla zaštítil tehdy přední komunistický recenzent Milan Blahynka, autor mnoha dobových blábolů, ale z mládí zřejmě postižený láskou k poezii Vítězslava Nezvala. A Wenzlova poetika mu proto byla blízká (bodejť by ne, byla tu shodná surrealistická minulost). Proto se dovedl Wenzla i zastat, a v opozici ke stanovisku Tváře (Doležal) jej i přivítat. Náš principál zase zdůrazňoval Wenzlův tragický osud před kterým nekapituluje, naopak, dovede psát verše plné humoru (nezmiňoval se ovšem o tom, že tento humor je zároveň hořký, ba i černý), optimismu. (V armádní soutěži, kdy přišel

81


s Wenzlem do ústředního kola někdy v 70. letech minulého století Miroslav Buriánek, přirovnal Wenzla jeden důstojník v diskusi o představení k Meresjevovi). Byla to poezie, tehdy (a i dnes) fascinující obsahem i formou. A tak musely samozřejmě nastat i těžkosti, protože bolševik lecčemus neporozuměl a aby nebyl považován za blbce, mlčel, ale leccos chtěl vysvětlit. Abychom s naší inscenací mohli být v roce 1975 připuštěni na Wolkrův Prostějov (odvolali jsme se proti odmítnutí), museli jsme absolvovat ještě jednu předváděčku pro papaláše navíc. Kromě pražských přijeli i fořti z Prostějova, v čele s tehdejší funkcionářkou (snad dokonce i starostkou) MěNV Marií Polívkovou, která byla orgánem nadpřirozeného formátu. (Byla pověstná tím, že když jela služebním vozem po Prostějově, mávala na křižovatkách na policajty a vesele na ně pokřikovala, v dobrém rozmaru je zdravíc). Za spolupořadatele se tam Ústavu pro lidovou uměleckou tvořivost, nebo jak se ta instituce, metodicky spravující amatérské soubory, jmenovala, podařilo kromě zkušené a znamenitě kličkující Slávky Šrámkové přivolat na pomoc i Ivana Vyskočila, výtečně ovládajícího psychologickou praxi. Za ústřední svazáky pak tam byl další z řady tradičně homosexuálních náčelníků přes kulturu, opět růžolící chlapec. Ten se ovšem od začátku kupodivu distancoval prohlášením, že rozumí spíše baletu (!). Takže hlavní souboj se odehrával mezi

82


inteligenty a tou krávou z Prostějova. Pod tlakem kladných názorů byla sice nucena prohlásit, že ono je to zajímavé, nebo tak něco, ale z textů že musí zmizet ty politické narážky. Všichni jsme zůstali takříkajíc štajf. Jaké? „No jak se tam říká, že OW už to má dávno za sebou.“ „Ale to přece znamená Oldřich Wenzl,“ namítal jsem. „No ja, ale lidi by si mysleli Okresní výbor strany, a to nende.“ Principál se snažil vysvětlit, že to dvojité W se nedá ve výslovnosti odlišit, ale námitka byla jednoznačná: „Tož tam řekni Oldřich Wenzl a je to.“ Principálův protest, spojený s proslovem o porušení rytmické struktury verše, o narušení básníkova stylu apod., nedošel uznání. Obdobně patafyzická debata se rozvinula okolo jednoho Wenzlova verše v básni A já tak dlouho budu pozorovat hvězdy, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu: „Ať škrtnou v mé matrici jméno Grigorij…“ Vadil Grigorij. Seznav nebetyčnou blbost prostějovské pohromy, ochotně jsem navrhnul jakékoli jiné jméno, což bylo přijato s povděkem. A dokonce přežila i pobyt Františka Křižíka na ruské stepi a neblahý osud jistého Kolečkina, který cucal vajíčka jen četníkům. Nakonec to bylo jedno, stejně jsem si tam pak řekl jak OW, tak i svého Grigorije a ostatní. A nic se nestalo. Později, po představení, při setkání na přehlídce, mírně podnapilá, ale co bych ji šetřil, prostě ožralá, vidím to jako dnes, zastavila mne na schodech kulturáku a laškovně začala tahat za vousy: „Pocem, Vašinko, ty seš docela hezké kluk, ale ten Wenzl, víš…,“ ale to už ji doprovázející vedoucí ZK (závodního klubu), znalý mé nátury, táhnul pryč, s poněkud říznějším napomenutím: „Mařeno, neser mě!“ A Wenzl se stal trojnásobně oceněným představením a vítězem Wolkerova Prostějova a způsobil mezi účastníky festivalu (představení vidělo kolem dvou set diváků z celé republiky) radostné pozdvižení. A první vydání Wenzlovy sbírky bylo vyprodáno pár dní po vyjítí. Scénáře mých inscenací poezie doznaly změny : nebyla zde burianovská „dějová osnova“, na níž se navlékají korálky veršů. Začal jsem s řazením asociativním, využíval jsem Ejzenštejnových pravidel montáže, kontrapunktu, pracoval se světly, zapojil pohyb, stylizovaný i nestylizovaný, a dbal o jevištní metaforu a výtvarnou složku inscenace. S verši jsem zacházel dosti tvrdě – podřizoval je smyslu inscenace, zvukově deformoval... Ale pořád nebylo kde hrát. Sál bývalé kaple ve škole v Ječné byl nehostinný. I když do uličky jsme dali vždycky dvě polstrované židle, jakési pseudorokoko, vyhrazené pro pana presidenta, kterému jsme posílali na Hrad ormigovou pozvánku na každou premiéru. Židle rozmlátili Hell’s Devils, kteří tam jednou vystupovali. (I po letech se ti kreténi – dokonce onehdy v ČT, jako avantgarda – vychloubali, jak to tehdy v Ječné zdemolovali!) Výpravy a plakáty nám dělal František Forejt, kterého jsem poznal na Zábradlí. Plakáty byly skvělé, na tu dobu naprosto ojedinělé. Jednou přišel do klubovny VUSu v Řeznické režisér Oldřich Lipský a vyprosil jeden plakát na Popu pro hosta, který jej doprovázel, což byl světově proslulý Jugoslávec Vukotič, tvůrce animovaných filmů. A právě Františkova holka tehdy zjistila, že na Malostranském náměstí v čísle 9 je nevyužitý sklepní prostor, nějaký archiv.

Oldřich Wenzl: ROZHÁZENÉ KOPRETINY Radim Vašinka, Jana Rezková (coby šmouha) a Miloš Rotter, Orfeus, Hřebenky, 1975, foto Bohdan Holomíček

83


A TADY ZAČÍNÁ HISTORIE ORFEA, PŮVODNĚ U ORFEA Prostory patřily Motokovu. A ve VUSu dělal kdosi ze sesterského Kova. To byly podniky zahraničního obchodu. Následovalo jednání: v případě, že jim pomůžeme sestěhovat jejich pražské archivy do nového, centrálního, odsouhlasí převod prostor na VUS. A tak jsme tři měsíce, každý den, v minimálním počtu pěti brigádníků (stravné 5,- Kčs) balili a stěhovali archiválie. Protože provést rekonstrukci sklepa bylo nad možnosti zřizovatele VUSu, přešli jsme pod Svaz klubů mládeže, jeden ze svazů tehdy se rozpadajícího ČSM (jsme v roce 1967!), který tehdy koncipoval J. Šamonil podle vzoru francouzských Domů mládeže. Byly i nějaké peníze, dělali jsme pomocníky zedníkovi, postavily se toalety, bouraly příčky, já nahazoval omítku, opravoval, co zedník udělal nekvalitně, míchali jsme maltu, seškrabovali starou malbu, až jak to šlo, takže na stěnách tam zůstala taková krásná strakatina, nad vchodem do vedlejšího sálu jsme objevili velký nápis „V srdíčku“, na stropě pak víly, tančící na lesní pasece... Kde to šlo, tak jsme nechali i opadanou omítku... Navštěvovaly nás babky z okolí, co tam zamlada chodívaly tancovat (prý i Jan Masaryk se tam občas zastavil), v průchodu nahoře byly kamrlí-

84


Tak takhle to tam vypadalo, když jsme se nastěhovali. Ten, co kouká jako vyvoraná myš, jsem já, se mnou autor fotografií Ivan Knap, co s námi hrával a žil

ky pro holky. (Jednou si to tam k nám přišel prohlédnout jeden pán. „No jo,“ povídal, „pak se chodilo s holkama nahoru do těch komůrek. Strčil jsem tam pak foťák do okýnka, a pak jsem šel druhý den za panem továrníkem, slušně pozdravil, ukázal mu fotografie a negativ vyměnil za peníze. Docela dobře jsem se tím živil.“) Prostory jsme zabydleli starým nábytkem, skříněmi, i kredenc tam byla, židlemi, vyřazenými hospodskými stoly a různým haraburdím. Otevřeli jsme a protože jsme si mysleli, že ta hospoda se kdysi jmenovala Orfeus, dali jsme našemu klubu název U Orfea. I když později jsme se dozvěděli, že to byla asi Šanghaj. Byli jsme čtyři povolení zaměstnanci : vedoucí provozovny, pokladní, účtující číšník a číšník, kteří od 19 do 21 hodin směli hrát divadlo. A do toho nám pochopitelně museli vlítnout Rusové. Z podniku Spektrum, do kterého jsme byli zahrnuti, nám tam schovali pod pódium jakési vysílačky (nám se z nich hodily ty šroubováky, co v nich byly !), začaly jezdit tanky, mne v Karolíně Světlé, kde jsem bydlel, hlídali vojáci, že je tam „podpolnaja redakcija Litěraturnych gazet“, a když ke mně někdo šel na návštěvu, musel jim ukázat co má v aktovce.

85


Starý ORFEUS – divadelní sál, změněný v hospodský, když se hrálo v sále vedlejším (byly dva a střídaly se podle charakteru hry), foto Ivan Knap

KOLEKTIV DIVADLA ORFEUS (zleva B. Špalková, J. Kellner, R. Vašinka, L. Nováková, J. Zelenka, sedící S. Vránová a I. Knap), obsazení Prévertovy komedie Roura k rouře pasuje, novinový snímek Tomáš Straňák (Mladá fronta nebo Večerní Praha)

86


A my hráli. Samé čs. premiéry: Prévert – Roura k rouře pasuje, Różewicz – Kartotéka, Jiří Konůpek přivezl tehdy z Paříže texty P. H. Camiho a jen co je stačil přeložit, poslal k nám s nimi syna Michala (dnes zahraničního českého spisovatele) a my je za pár dní uvedli... A byl tu Bondy se svou poezií, začal pro nás psát i hry (jednu jsme hráli: Nic jsem tím nemyslel), psal i hříčky, ale na ty jsme neměli odvahu (v jedné se např. měla ctěnému publiku servírovat vejce na slanině, což o to, ale předtím zastřeleného revolucionáře). Byl tu byl Brechtův Baal, třiapůlhodinový... Scházeli se tu zajímaví lidé, výtvarníci (Pacík, Zoubek, Klimeš, Veselý, Šmaha, Budil, Pařík, kolorit podniku utvářel i otravný Kalousek – pořád chtěl ukazovat, jakou díru má v patě...), fotil tu Honza Reich, novou chuť k focení tu chytil Jaroslav Krejčí, byli tu literáti (Brousek, blekotající Chudožilov, Zogata...), parta od Krasavců (Odeon – Wenigová, Strebingerová, Hartmannová, Žilina, Dvořáčková...), večery s Pavlem Sedláčkem a jeden (ale stál za to!) i s Petrem Spáleným (kvůli svému Cashovi zajel i pro magneťák). Objevil se tu dokonce zábradlácký šéf dr. Vodička s chotí a Jiřím Menzelem (paní za mnou přišla na pár slov – to už tady byly ruské tanky – a najednou povídá: „Co teď s náma bude?!, a po chvíli bezelstně upřesnila: „Copak vy, vy jste zvyklý, ale co my?“). Krásné byly Silvestry, jeden byl mezinárodní, přišli nějací Angličané, co se trhli Čedoku, jedna Irka nádherně zpívala a hrála si k tomu na kytaru a nakonec jsme všichni zpívali české koledy, Ludvík Vaculík vydával potvrzení o účasti... Dost lidí vzpomíná i na Otevírání záchodků. Které jsme konečně slavnostně instalovali. Dovoluji si posloužit ukázkou:

Dámy, slečny, pánové.

Ze srdce vás zde vítám jménem talentovaného kolektivu Takzvaného divadla poezie.

Sešli jsme se zde u příležitosti velké věci – otevírání záchodků. Záchodky jsou plodem naší mravenčí píle, když jsme se mnoho namáhati musili. Pokládám při této příležitosti za nejvýše vhodné, abych se i já vyjádřil k současné situaci. Můj projev měl být původně velmi obsažný, měl analýzovat naše současné společenské dění a tak dále a tak dále. Nicméně po projevu dr. Gusty Husáka nemám co bych dodal. Tento precizní projev mne zbavil možnosti, neboť je v něm všechno přesně tak, jak jsem to chtěl říci. Jako vedoucího provozovny mne obzvláště zaujala myšlenka, že se umělci nemají srát do politiky, na oplátku že se politici nebudou srát do umění. S návrhem tohoto handlu nám však nelze souhlasit. Myslím, že tady se strana mýlí. Umění musí sloužit politice a není možno diskutovat o tom, jestli ano nebo ne. Jménem celého našeho kolektivu prohlašuji u příležitosti dnešního slavnostního aktu, že jsme ochotni hrát za jakéhokoliv režimu jakékoliv hry. Upozorňuji, že jsme první, kteří jsme s tímto prohlášením přišli. A dále dodávám : a běda, jestli nám bonský kurvy nedají klid k práci. I my jsme se mýlili. Ale byl to celý proces lidských omylů, proces velmi složitý, avšak upřímný a hlavně pochopitelný. Své chyby takto veřejně odvoláváme a stojíme pevně se všemi našimi pracujícími za dalším novým vedením strany a vlády. Ostatně nač ze sebe dělat Jana Husa, když lid právě v předem přesně vypočítaném momentu si dá klidně srát na hlavu. V čele se všemi Výbory na obranu tisku, vesničkami SOS a zlatými zuby na poklad republiky. Tedy – i my pevně stojíme za novým výborem. Nakonec – měli jsme své připomínky už přímo v průběhu liberalizačního procesu, který u nás proběhl loni.

87


Neboť umění rezonuje dobu, ve které vzniklo, nechme zaznít paralytické básni, vzniklé v našem středu. Je to báseň, která byla načata ještě daleko před příchodem kamarádských armád.

Joža Mrázek-Hořický

K JMENINÁM VELIKÉHO BUDOVATELE SOCIALISMU Drahý soudruhu!

I když tvář Tvá léty jednou bude bledá,

Maestro Pokorný, Karle Veliký,

Národ Tobě pokoj nikdy nedá.

Velkým a zdárným Synem Jsi Republiky.

Tvůrce Velikého v Tobě stále hledá. Slavíš svoje jmeniny a nejsi v světě jediný.

Tvoje líc dosud nevadne,

U Tvých jmenin je to jiné. Protože Tvé ruce a nohy nejsou líné.

úlevy v práci neznáš žádné.

Jinak by to ani nešlo, chvílemi též sedáš v křeslo.

Hodnota a velikost Tvých děl,

Ve Tvém žití dlouhá léta!

je Tvůj životní úděl.

Nechť Ti štestí stále vzkvétá!

Nejvyšší mírou k výstavbě socialismu přispíváš,

A protože všichni chceme mír kýžený,

při tvorbě díla každého si zpíváš.

přijmi totéž od Mařenky, Mé ženy.

Vytvořils: Památník Sbratření, Karla, Stalina, Janáčka.

Dále se ptám v ráz! Bude také hodokvas?

Tvoříš: Němcovou, Jiráska.

Stačí něco jídla a pár piv, vždyť jsme přece kolektiv.

Kteří jinak tvrdí, ti jsou cháska.

Výjimka tu přece je, jeden, který nepije.

Zrak máš jiskrný, v hlavě Tvojí jasno.

Krybus má rád baštonádu, pije k tomu limonádu.

Nemůžeš být přece jiný, tvoříš samé krásno.

My však ať se nám to dobře zpívá

Tvůj hlas zvučný, k tvorbě Máš sílu lva.

Na Tvé zdraví napijem se piva.

Nejsi vůbec tučný a je Ti roků šedesát dva. Říkám Tobě zcela jistě, že srdce Tvé je v pravém místě.

Báseň opět pro vždycky

Atelier když ještě v ranním hávu, náhle zazní: Pepíku uvař kávu! A ta černá káva právě Tobě sílu dává.

Joža Mrázek-Hořický

Dřív než dílo vytvoříš, vždy proň celý zahoříš.

Žádný se nepři!

Neopouštěj Tebe nikdy síla, ať vytvoříš ještě mnohá díla.

28. ledna 1953

JEMINEČKU JÉMINE, STALINEČKU STALINE. Tesknou atmosféru doby citlivě vykresluje připojená paralytická básnička. Je o lásce, mocné čarodějce, dle skutečné události, jak se říká. (A napsal jsem ji já.) Padla na mne erotika

Šoustá je v křovíčku

V tomto slunném podzimu

Přes celou noc

Včera u nás za rohem

Co je vám do toho

Zhaftli čtyři poldové

To si vzít nedám

Čtyři patnáctky

Oni jsou takový

Lozily po žebříku

Odpočatý

Za ruskejma klukama Zadem do spisovatele

Padla na mne erotika

A jedna holka

V tomto slunném podzimu

Co je jí osmnáct

88


Ale zdravé jádro nakonec zvítězí.

Daleko před odsunem Dubčeka a všech jeho spřeženců jsme začali tušit. A kladli jsme si otázky, které místo toho, aby se nechal fotografovat jak skáče na plovárně do vody, si měl klást právě soudruh Dubček.

Dámy, slečny, pánové, žumpa už nám funguje, trochu to smrdí, ale to se časem ztratí.

Tímto považuji záchodky za otevřené. Páni vlevo, dámy rovně, jinak všechno normálně. (Přednášející znázorňuje rozmístění toalet křídou na tabuli, umístěné na jevišti.) Moment – ještě instruktáž jak správně splachovat. (Následovala ukázka správného používání toalet na maketě, připevněné na zdi. I s ukázkou splachování.)

Tak vypadalo ono OTEVÍRÁNÍ ZÁCHODKŮ, pro svoji unikátnost mnohokráte připomínané v dějinách světového divadla (ten sličný jinoch na fotografii jsem já při výkladu), foto Jaroslav Krejčí


Tadeusz Różewicz, KARTOTÉKA, uvedeno v čs. premiéře, 1971, Radim Vašinka, Jana Franklová-Tomšů, foto Jaroslav Krejčí

Své večery u nás měli Hutka s Třešňákem, Laco Déczi s Cellulou tu představil všechny jazzmany z celé republiky (o pár let později mne nikdo z nich ani nepozdraví), zpívala Vlasta Průchová, hráli tu Fečovci (dnes hrají pro panstvo v Internacionálu)... Občas přerušila představení hlídka VB, perlustrovali diváky, zasalutovali a zas odešli. A program pokračoval. Jo – a nezapomenutelná Zuzana Kočová: přiletěla kolikrát po představení v Maringotce, vzala si zástěru a vrhla se do lokálu, aby inkognito obsluhovala hosty (po letech, byl jsem na tom dost špatně, jsme se potkali a ona hned – to už byla v rozhlase – ať se stavím, že něco vymyslíme, já se samozřejmě nestavil...), a když všichni odešli, hrála si s holkama třeba na operaci: herce Hajdučíka (po pár letech, to už jako šéfrežisér rozhlasu, jezdil s bolševickými papaláši střílet na hony) přivázali na stůl a operovali, velice seriózně, a jiné takové klukoviny – kdyby to nebyly holky, a ony byly, naráz dvanácti-třináctileté... Krásnou svatbu tu měl můj bratr a taky Karel Chaba, tomu ji fotil Václav Chochola... Jednou týdně u nás vařil básník Vladimír Kafka, na Tyláku koupil, doma předdělal, u nás dodělal : perličky, zajíce, bažanty... i gril si k tomu pořídil! Hulan tu měl svoje jazzové hrátky... A policajti! Jedni nás měli rádi – přišli si v noci odpočinout z pochůzky, my si třeba dělali dekádu, jiní si zas umanuli, že si zastřílíme a hned sháněli nějaký terč..., co sem byli odveleni z venkova, tu tesknili po domově... Všechno pití si platili ! S těmi zlými pak byly zlé historky. A Bondyho exhibice! Jednou přednášel své verše a naše Hedvika Janoušková, vyučená holička, ho přitom stříhala. Na chvilku jsem poodešel, přiběhla za mnou Bondyho Julie, s rozzářenými očima: „Radime, pojďte se podívat! Půjčil si ode mne stovku, doma nemáme co jíst, a on si s ní zapaluje cigaretu!“ Mejla Hlavsa vzpomíná, jak mu Magor zakázal při jednom Bondym jít na záchod, protože by se to Vašinkovi nelíbilo. A tak čural do prázdných hořčičných skleniček na víno... „To je ta správná škola herectví,“ chrčel tu jednou Evžen Sokolovský... A ovšem: byl tu Stich: snesl se k nám jednou zcela podnapilý po zavírací hodině, mával průkazkou pracovníka aparátu ÚV KSČ a že žádná zavírací hodina neplatí. Tehdy (byla s ním nějaká mistryně světa v letecké akrobacii) jenom

90


Tadeusz Różewicz, KARTOTÉKA, uvedeno v čs. premiéře, 1971, Radim Vašinka a Jan Žďárek, foto Jaroslav Krejčí

pil, to by ještě šlo. Ale on pak začal chodit pořád! Už na schodech volal: „Dáme si panáčka, Mistře?“ Dal si pár myslivců a začal mi spílat do pravicových elementů, s nimiž se musí skoncovat. Já mu zas kontroval tvrzením, že právě on zastřelil Majakovského. Druhého dne přišel: „To bylo včera veselo! Pojďte, dáme si panáčka!“ A za hodinu jsme na sebe řičeli. Kdo nás neznal, utíkal pryč. Nikdy mne neudal. Chodil tehdy s krásnou dívčinou z Leninského svazu mládeže. Moc se mi líbila. Nenáviděla mne. Celý ten jejich spolek k nám chodil. Psali i verše! Jednou s ní přišel její otec. A už za chvíli mne stavěl do pozoru, že je důstojník sovětské armády. Já mu řekl, že mi může políbit prdel, protože já zas té české. (Trochu jsem si, pravda, přidal.) A pak už to jelo. Stich v té době spokojeně spal na záchodě. Zamknutý. Herec Zelenka tam za ním horem vlezl, vzbudil ho a poslal za náma. Jeho nastávající tchán mne šel mezitím udat policajtům ve Vlašské. Takže Stich letěl do Vlašské, legitimoval se, dal si předložit zápis, požádal o jeho stornování a pak ještě čtrnáct dnů sledoval na ÚV svodky, kdyby bylo zapotřebí ještě něco udělat... Jednou v noci, byl jsem tam už sám, zametal jsem, židle na stolech vzhůru nohama, slyším, že někdo schází dolů: Václav. Havel. Já stál zrovna se smetákem v ruce. Jak že se mám, rozhlíží se kolem dokola. Něco jsem blekotal, on kýval hlavou a mručel... Dost těžko se mi vysvětlovalo, že se mám vlastně docela dobře: …Na světě co opuštěnější je než v prázdném lokále nohama vzhůru obrácené židle?... (Oldřich Mikulášek) Navždy zůstalo mezi námi něco nevysvětleného a už nikdy se to nevysvětlí. Byly to bohatýrské časy, tam u nás, dole. Tehdy.

91


FRANTIŠEK HRUBÍN „ Všem nám tady rostou křídla…“ Věra Rudolfová

Nejoblíbenější básničkou mých vnuček (i mých dcer, když byly malé) byla ta o kuřátku, které zabloudilo v obilí. Naučily se ji nazpaměť a myslím, že si ji pamatují stále. Není divu – vždyť hravé a milé verše napsal básník, který těm nejmenším opravdu rozuměl – František Hrubín. Psal je s otcovskou láskou (měl syna a dceru) a s mimořádným citem pro dětskou duši. Je zajímavé, že nejvíce říkadel, hádanek, veršů pro děti, písniček i pohádek napsal František Hrubín v rozmezí let 1951 až 1957. V uvedené době se už výhradně věnoval literární tvorbě. To mu umožnilo pobývat v milovaných jižních Čechách, v Chlumu u Třeboně. Jeho dalším oblíbeným místem byly Lešany v Posázaví, kde prožíval dětství. Tam všude nalézal inspiraci pro svou tvorbu. Ale je možné, že ji ve zmíněných letech čerpal i na Horácku, konkrétně v městečku Sněžném. Důvod k této domněnce jsem našla při návštěvě u paní Zlatoslavy Svobodové v Brně. Jejím otcem byl Jožka Rýdl, majitel hotelu Záložna ve Sněžném. Ve čtyřicátých a padesátých letech se toto městečko právě Rýdlovou zásluhou stalo známým kulturním střediskem. Přijížděli sem umělci z Prahy, Brna, Hodonína a dalších míst. Přijížděli rádi, protože Jožka Rýdl jim vytvářel příjemné prostředí pro odpočinek i uměleckou tvorbu. Mnozí z nich se hostiteli zapsali do pamětních knih, které rodina opatruje stejně pečlivě jako desítky vzácných fotografií.

92


Hotel Rýdl ve Sněžném

Mezi nimi jsem uviděla několik snímků, na nichž byl i František Hrubín. Od ostatních se lišil vysokou, štíhlou postavou. A také stálým a milým úsměvem na tváři. Fotograf zachytil Františka Hrubína ve společnosti Jožky Rýdla i uměleckých přátel. V pamětní knize jsem také našla několik Hrubínových zápisů, pro něž je typické drobné a dobře čitelné písmo. První zápis je z července 1962 a má nadpis: Rýmy, k nimž svádí Jožka Rýdl. „Dobrého si važme bydla / u milého Jožky Rýdla / všem nám tady rostou křídla.“ Další zápis od Františka Hrubína je trochu ironický. „Nežli vidět, jak se koupá / na Rýdlově Adolf Kroupa, / lépe v chladu pod zemí / třást se mezi zmijemi.“ Tady dlužím čtenářům vysvětlení. Jožka Rýdl vybudoval na konci Sněžného, u cesty na Milovy koupaliště, kterému se začalo říkat Rýdlov (dnes už je bohužel zarostlé býlím a plevelem). Často se tam chodil koupat i Adolf Kroupa – básník, překladatel a pozdější dlouholetý ředitel Domu umění v Brně. No a pan Kroupa byl postavy spíše zavalité, takže si František Hrubín neodpustil pichlavý rým. Ale jinak to byl člověk hodný a laskavý. Tak na něj vzpomíná i paní Zlatoslava Svobodová. „František Hrubín měl moc rád děti. Byl trpělivý, vždycky si pro nás našel čas a vymýšlel všelijaké zábavy. Přijížděl s celou rodinou, s paní Jarmilou, dcerou Jitkou a synem Vítem. Líbilo se jim tady hlavně v létě, v zimě moc nejezdili. S Jitkou a Vítkem jsme lyžovali, ale pan Hrubín raději zůstával v teple. Do Sněžného přijížděli Hrubínovi většinou s Trnkovými.“

93


zleva – Jožka Rýdl, manželé Hrubínovi, jejich syn Vít a dcera Jitka

Její slova potvrdila dcera národního umělce Jiřího Trnky, paní Helena Trösterová. „Otec se vždycky do Sněžného těšil zejména na setkání s Františkem Hrubínem. My děti jsme ho měly také rády, s jeho synem a dcerou jsme kamarádili až do dospělosti. Těšily jsme se na něj, protože s námi chodil do lesa, na borůvky, vymýšlel všelijaké hry, zejména pro nás malé. Vždycky na nás dával velký pozor, abychom někam nespadli nebo si jinak neublížili. To byly krásné časy !“ Nezapomněla na ně ani dcera Františka Hrubína, paní Jitka Minaříková. Pokud se týká jejího povolání, dá se říci, že jablko nepadlo daleko od stromu. František Hrubín překládal z francouzské, německé a ruské poezie. Paní Minaříková je překladatelkou z angličtiny, italštiny a francouzštiny. (Bohužel, jejího bratra Víta Hrubína jsem o vzpomínky na Sněžné požádat nemohla. Televizní režisér a scénárista zemřel v roce 1995 ve věku pouhých 49 let.)

94


Podle paní Jitky přijeli Hrubínovi do Sněžného poprvé v roce 1951. „Je pravda, že nás tam přivedli Trnkovi a že jsme bydleli v hotelu Záložna. Hodně si pamatuji na věčně usměvavého pana Rýdla i na ten hotel, plný obrazů. Ale jinak jsou moje vzpomínky hodně útržkovité a dětské. Vzpomínám si na koupaliště s kuželníkem a skákacím můstkem, na velký táborák na Buchtově kopci a samozřejmě na děti Trnkovy, se kterými jsme se znali celé dětství. Tátovi se ve Sněžném určitě líbilo, byl společenské povahy a v hotelu Záložna nebyla o společnost nouze. Vím, že se tam v jídelně vysedávalo dlouho do noci a bylo tam veselo. Toho já jsem se už pochopitelně neúčastnila. Jezdili jsme hlavně v létě, táta měl rád teplo, sluníčko i koupání. Pokud jde o zimní pobyty, byli jsme tam asi jednou nebo dvakrát. Táta vysloveně neměl rád zimu, sníh a v životě na lyžích nestál. Takže Sněžné – to pro něj byla hlavně návštěva u Rýdlových, které měl jako každý moc rád, společnost Trnkových a dalších.“ O společnost skutečně nebyla v hotelu Záložna nouze. Z Prahy kromě Trnkových a Hrubínových přijížděl malíř Vladimír Sychra a jeho paní Jarmila Zábranská. Další umělci přijížděli nebo přicházeli z blízkého okolí. Z Kuklíku František Emler a Oldřich Nový, kteří tam měli chalupy. Z Blatin Josef Jambor, z Poličky František Bukáček, ze Svratky Rudolf Hanych. Z Nového Města na Moravě občas do Záložny zavítal Karel Němec. Z jižní Moravy přijížděl Rudolf Gajdoš a Ferda Štábla. Bývalo zvykem, že se hosté k večeru scházeli v jídelně hotelu Záložna. V družném rozhovoru a nad sklenkou vína hledali společně odpovědi na otázky a pochyby, které umělce neustále trápí. Trnkovi a Hrubínovi společně chodívali v létě na dlouhé procházky do okolí. Nejčastěji do Samotína nebo na Blatiny, horských obcí s chalupami, které jsou roztroušené uprostřed polí, luk a pastvin. Chalupy mají malá okénka a nechybí u nich kvetoucí zahrádka. Pastviny a pole jsou rozděleny mezemi a kamenicemi, na nichž rostou jeřáby, lísky a šípkové keře. Možná právě na těchto výletech se zrodil nápad na spolupráci básníka a výtvarníka. Tehdy se možná domluvili na tom, že Jiří Trnka bude ilustrovat Hrubínův Špalíček pohádek, Příběhy tisíce a jedné noci i Pohádku o Květušce. Tato veršovaná pohádka vyšla poprvé v roce 1955. Chaloupka na jednom z obrázků se nápadně podobá doškovým chalupám z okolí Sněžného. A v knížce najdeme i tyto verše:

Před chaloupkou je zahrádka, strom s panenskými jablíčky tam stojí a záhon květin voňavých do barev duhových se strojí a za chaloupkou hustý les své větve strká do nebes. Človíčka nikdo tu nevidí, žijí zde daleko od lidí.

Na večerních besedách v hotelu Záložna se také hodně vzpomínalo. Především na básníka Františka Halase, který do Sněžného jezdíval z Kunštátu. Halas byl o devět let starší než Hrubín. Znali se z Prahy. Ve třicátých letech pracoval František Halas v nakladatelství Orbis a František Hrubín v Městské knihovně. Když se Halas stal po roce 1945 přednostou publikačního odboru na ministerstvu informací, pracoval tam nějaký čas i Hrubín. V červenci roku 1952, čtyři roky po smrti svého přítele, napsal František Hrubín do pamětní knihy v hotelu Záložna tuto jímavou baladu.

95


Jožka Rýdl a František Hrubín

Kde máš křídla, Františku, křídla zvyklá na výšku? – Křídla vzduchu nabírají, zatímco já ve svém kraji, na kunštátském hřbitově sčítám pírka nočních ptáků, na kulichu, na sově, sčítám kapky v černém mraku. – Františku, kde srdce máš, srdce, kterým´s byl tak náš ? – Až se prachu dopočítám,

prášek svého srdce schytám, a ty, ať jsi mlád či stár, najdi tolik lásky v sobě, aby moje srdce v hrobě v život obrátilo zmar, aby srdce jak ta křídla plné krve bylo zas, aby láska neustydla… a já přijdu mezi vás !

Poslední Hrubínův zápis v pamětní knize Jožky Rýdla pochází z února roku 1957: „Ať jako trávu sněhy zavějí / křehkou a přitom stálou naději / na celé zemi u všech řek a stok / vyráží divočeji rok co rok / a s tmou zde vespod vyvažuje třpyt / tam toho, co se jednou bude dít !“ Po roce 1957 se už drobné a dobře čitelné písmo Františka Hrubína v pamětní knize neobjevuje. Stále více pobývá v Chlumu u Třeboně. „Vysočina je překrásná, ale jižní Čechy mu přirostly k srdci víc,“

96


Jarmila Hrubínová, Jožka Rýdl a František Hrubín

tvrdí básníkova dcera Jitka Minaříková. Ale myslím si, že do Sněžného přestal František Hrubín jezdit i z jiného důvodu. V hotelu Záložna totiž chyběl jeho dobrý přítel Jožka Rýdl. V březnu roku 1958 byl na základě falešného a nepravdivého udání zatčen a patnáct měsíců strávil ve vězení. Do Sněžného se pak nemohl a ani nechtěl vrátit. Tím pádem tam přestali jezdit i umělci, kteří si díky přátelskému přijetí a dobré péči Záložnu a Sněžné tak oblíbili. Křídla pro inspiraci už hledali jinde.

FRANTIŠEK HRUBÍN, básník, spisovatel, dramatik, scénarista a překladatel, se narodil 17. září 1910 v Praze, zemřel 1. března 1971 v Českých Budějovicích. Dětství a mládí prožil v Lešanech. Gymnázium vystudoval v Praze (1922–1932), právnická a později filozofická studia nedokončil (1932–1934). V letech 1935 až 1945 pracoval v Městské knihovně pražské, potom byl krátký čas zaměstnán na ministerstvu financí. Od roku 1946 se věnoval výhradně literární tvorbě. Roku 1966 byl jmenován národním umělcem. Napsal 15 básnických sbírek, z nichž nejznámější se stala poema Romance pro křídlovku. Vedle J. V. Sládka byl František Hrubín nejvýznamnějším českým tvůrcem poezie, určené dětem. Kromě říkadel zaujímá v jeho díle důležité místo veršovaná pohádka (Špalíček veršů a pohádek, Pohádka o Květušce a její zahrádce). Z dramat je nejznámější Srpnová neděle. Významná byla i Hrubínova překladatelská činnost, zvláště z francouzské, německé a ruské poezie.

97


KŘEST KNIHY VĚRY RUDOLFOVÉ Brněnská publicistka a spisovatelka Věra Rudolfová vydala v pořadí již svoji pátou publikaci o osobnostech z oblasti Vysočiny, hlavně okolí Nového Města na Moravě a Žďáru nad Sázavou. Kniha nese název Kraj návratů i setrvání a obsahuje celkem 23 medailonků, věnovaných méně známým nebo téměř zapomenutým osobnostem. Patřil mezi ně například básník Volfgang Flek, spisovatel Karel Juda, básnířka Elvíra Stárová, která se nedožila 18 let, malířka Marie Šimková-Střižíková, jejíž pozůstalost uchovává Horácká galerie. V knížce Kraj návratů i setrvání jsou také medailonky známějších umělců, jako byli malíři Pavel Kopáček a Jindřich Zezula, restaurátorka a malířka Věra Frömlová-Zezuláková, sochař Arnošt Košík. Čtenáři se z nové knihy dále dozvědí o novoměstských premiérách skladatele Jaroslava Křičky a tajemství šípkového keře jeho bratra, básníka Petra Křičky. Autorka rovněž píše o umělcích, kteří na Novoměstsko přijížděli z Prahy nebo jiných míst. Ve Sněžném tak rád pobýval básník František Hrubín nebo malíř Rudolf Gajdoš z Mikulova. Jak bývá dobrým zvykem, je kniha doplněna množstvím fotografií. Ty Věra Rudolfová získala z archivů i od rodin a přátel vzpomínaných osobností. Kniha Kraj návratů i setrvání vyšla v nakladatelství TVÁŘE ve Žďáře nad Sázavou. Její křest proběhl 15. listopadu 2015 v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Dagmar Petrášková

98


Křest knihy v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě, foto Milan Šustr

99


J U R KOV I ČOVA V I LA V B RNĚ JAKO PŘ Í KLAD SECESN Í ARCHI TEKTURY Přelom 19. a 20. století je charakteristický intenzívním úsilím o přehodnocení dosud běžných představ o kvalitě života střední a vyšší společenské vrstvy. Nové stavební přístupy v architektuře sledovaly návraty k přírodě, podnikatelé začali pro svá rodinná sídla hledat parcely mimo městskou aglomeraci a na okrajích metropolí tak začaly vyrůstat kolonie komfortních obytných domů se zahradami. Tento trend zahrnoval i obrodu uměleckého řemesla, které díky rozmáhající se strojové výrobě ztratilo v 19. století řadu estetických i užitných kvalit. Touha spojit jednotlivé obory umění v syntézu gesamtkunstwerku měla charakterizovat kulturu bydlení a vysokou úroveň životního stylu vzdělaného člověka v období moderny. Příkladem moderní secesní architektury je vlastní dům slovenského architekta Dušana Jurkoviče v Brně-Žabovřeskách. Koncepce domu spojuje znaky vídeňské a britské architektury a fasáda i interiér domu jsou doplněny prvky lidového umění.

Když roku 1899 přišel Dušan Jurkovič do Brna, předcházel jej ohlas úspěchu staveb na Pustevnách. Spisovatel Josef Merhaut ve fejetonu Moravské Orlice vyzdvihl Jurkovičův talent a schopnost využít prvků lidové architektury do působivé syntézy, dokonce jej nazval „básníkem dřeva“. Tato chvála neunikla významné brněnské kulturní osobnosti Františku Marešovi, řediteli Pokračovací dívčí školy při vzdělávacím spolku Vesna, a ten vzápětí Jurkoviče kontaktoval se zakázkou na přestavbu interiéru staré školní budovy na Údolní ulici č. 12 na moderní dívčí penzionát. Jurkovič rád práci přijal a vybavil ložnice, pracovny, chodby penzionátu vyřezávaným nábytkem v lidovém stylu a pro každý pokoj zvolil jinou barvu lazurování dřeva. Toto úspěšné řešení pro mladého architekta znamenalo dobrou vyhlídku na další zakázky, které rychle následovaly, proto si pronajal v Brně malý byt a přihlásil se k trvalému pobytu. Tehdy ještě netušil, že se v Brně ožení a zůstane tu celých dvacet let. Společně s Františkem Marešem, který se obklopoval literáty, malíři, sochaři a hudebníky, se roku 1900 stal Dušan Jurkovič zakládajícím členem Klubu přátel umění v Brně. Od stavitele školní budovy Vesny Antonína Tebicha, získal krátce poté zakázku na vybavení interiéru „Búdy“, klubové zasedací místnosti na Veveří ulici č. 117. Jurkovič se této realizace zhostil opět na výbornou a po drobněj-

100


Jurkovičova vila po rekonstrukci, foto © Moravská galerie v Brně

ších interiérových zakázkách začal dostávat objednávky na celé fasády budov – např. Zemského zahradnicko-ovocnářského ústavu v Brně-Bohunicích a hlavně na projekt vily na Rezku nad lázněmi v Novém městě nad Metují pro majitele snad největší továrny na elektronické výrobky u nás, Roberta Bartelmuse, místopředsedy Klubu přátel umění. Dřevěné letovisko na Rezku bylo Jurkovičovou první stavbou typu britské cottage s centrální schodišťovou halou a zaujalo také majitele zchátralého zámku v Novém Městě nad Metují, bratry Bartoně z Dobenína, kteří zadali Jurkovičovi nabídku na realizaci přestavby zámku. Jurkovič se tak stal významnou osobností s dobrým profesním zázemím a roku 1903 se oženil s Bartelmusovou dcerou Boženou, se kterou měl později tři syny. Protože i Jurkovičova rodina potřebovala vlastní přiměřené bydlení, zakoupil architekt v září roku 1905 rozsáhlý pozemek o výměře 37 arů Pod kopcem u Císařského lesa v Žabovřeskách u Brna. Jeho záměrem bylo vystavět na pozemku podobnou vilovou uměleckou kolonii jako realizoval roku 1899-1901 Josef Maria Olbrich v německém Darmstadtu nebo později Josef Hoffmann 1900-1902 na Hohe Warte ve Vídni. Domníval se, že po ukázce první vlastní vily rozprodá jednotlivé části parcely svým přátelům z uměleckých kruhů a pro ně navrhne v duchu gesamtkunstwerku další obytné domy.

101


Jurkovičova vila po rekonstrukci, foto © Moravská galerie v Brně

To se však v brněnských poměrech nepodařilo, nakonec pozemek rozprodal a jednu ze sousedních vil pro manžele Kunzovy také projektoval. Svůj dům postavil podle britských a vídeňských vlivů s prvky lidového umění jako jednopatrovou budovu s centrální schodišťovou halou. Také se stavební technologií experimentoval – stavba je položena na kamenném základě, na němž je hrázděná dřevěná konstrukce z obou stran pokrytá omítnutou vrstvou korku vně 4 cm a zevnitř 3 cm silnou, prostor uvnitř je vyplněn vápennou struskou a pískem. Jurkovič se domníval, že v domě se díky sendvičovému typu zdiva bude dobře držet teplo a k vytápění využil kotelnu v suterénu, ze které se potrubím do jednotlivých místností vháněl horký vzduch. O pár let později však pochopil, že tento systém je pro naše podnebné pásmo nedostatečný a vilu vybavil ve všech místnostech ústředním horkovodním topením. Vila s centrální dispozicí schodišťové haly přes dvě podlaží byla slavnostně otevřena již necelý rok po zakoupení pozemku „Výstavou architektury a uměleckého průmyslu,“ kterou Jurkovič pojal jako přehlídku své dosavadní profesní činnosti, tedy vlastní portfolio, kterým se představil přátelům a sousedům, vilu sám považoval za prototyp domu pro československého inteligenta. Interiéry nechal vyfotit brněnským ateliérem Raffael a díky dobovým fotografiím pak bylo možné vilu detailně rekonstruovat. Kolem centrální schodišťové haly se odvíjel život v domě, na stupínku oddělená závěsem se pod oknem hlavního průčelí skvěla alkovna s knihovničkou vybavená nástěnnými gobelíny Rudolfa Schlattauera, sochou Maměnky od Franty Uprky a kavkazským kobercem. Alkovnu využívala se svými

102


Interiér Jurkovičovy vily po rekonstrukci, foto © Moravská galerie v Brně

návštěvami zejména paní domu. Naopak lavici pod ochozem měl v oblibě pán domu, sedával tu se svými častými hosty, Leošem Janáčkem, Františkem Marešem, bratry Mrštíkovými u stěny s lidovou modročervenou ornamentální malbou, kterou vytvořila malérečka Bryndzová z Čataje. Hala byla dále vyzdobena lidovou keramikou na policích, sochou Dudáka od Josefa Pekárka. Nosné trámy schodiště byly vyzdobeny barevným řezaným ornamentem, detaily lazurovány modrou a červenou barvou. Schodiště bylo vybaveno hnědočervenou tapetou a kobercem. V širokém poli stěny nad alkovou původně Antoš Frolka namaloval kopii obrazu od Joži Uprky Z jara, tato se však nedochovala. Přilehlý salon fungoval jako showroom, byl vybaven nábytkem, který Jurkovič nabízel svým hostům, pokoj nazýval výstavní místností prodejního nábytku. Původně zešikmené francouzské okno vedoucí do zahrady po doplnění ústředního topení muselo býti přeměněno na obyčejné. Salón byl esteticky završen křišťálovým lustrem, bohatou ornamentální výmalbou stěn a vlastními kachlovými kamny, okénkem z přilehlé kuchyně bylo podáváno jídlo. Z centrální haly byla přístupná i soukromá část domu, dětský pokoj a ložnice s koupelnou, která je v současnosti prostorem pro stálou expozici s názvem Dušan Jurkovič Architekt a jeho dům. V patře byl pokoj pro hosty s umývadlem, Jurkovičova pracovna a osvětlený ateliér, přístupné schodištěm vedoucím do bytu domovníka a do technické části domu. Na místě pokojíku pro služky je nyní výtahová šachta. V současné době je v patře umístěn dětský ateliér a badatelna s knihovnou pro návštěvníky. V suterénu je bezbariérový vchod pro návštěvníky s prodejnou knih a zázemím.

103


Pohled do původní haly Jurkovičovy vily foto © Moravská galerie v Brně

Interiér Jurkovičovy vily po rekonstrukci foto © Moravská galerie v Brně

Exteriér vily byl v hlavním průčelí vyzdoben mozaikou Adolfa Kašpara Bača a šiarkan, kterou provedl Benedikt Škarda se svojí sklářskou firmou. Jelikož se do současnosti nezachovala, byla v rámci rekonstrukce nahrazena novou moderní malbou na skle od současného malíře Josefa Bolfa. Hlavní vchod do vily byl zastřešen kamennou vstupní lodžií se sochou Myslitele od Jana Štursy, kterou se podařilo po letech znovuosadit díky dlouhodobé zápůjčce díla z Národní galerie v Praze, kam ji kdysi Jurkovičův syn prodal. Na vstupní bráně Jurkovič užil řezbu dvou ornamentálních pávů v lidovém stylu. Zahrada byla podle dobových fotografií řešena pravoúhle a osazena okrasnými rostlinami, stejně jako terasa domu. Odtud pak navrhoval Jurkovič své zakázky po Moravě a východních Čechách.

Brána Jurkovičovy vily po rekonstrukci, foto © Moravská galerie v Brně


Interiér Jurkovičovy vily po rekonstrukci, foto © Moravská galerie v Brně

Roku 1919 po vzniku Československé republiky odchází Jurkovič s celou rodinou a přítelem Františkem Marešem na Slovensko, aby napomohl k rozvíjení tamní kultury na evropskou úroveň. Tehdy začal projektovat stavby v duchu funkcionalismu, takže uzavřel kapitolu dřevěné secesní architektury, jejíž nejkrásnější doklady nalézáme ve východních Čechách a na Moravě. Alena Krkošková, kurátorka Jurkovičovy vily

105


JEDENÁCTILETÁ „PRINCEZNA“ V ROCE 1966 V létě roku 1966 mi bylo jedenáct let a já ho prožila téměř jako princezna. Vila pod Wilsonovým lesem v brněnských Žabovřeskách byla ve srovnání s řadovým domkem v Černých Polích kouzelným zámkem včetně tajemné půdy a strašidelného sklepa. Už ta vstupní brána zdobná vyřezávanými pávy, od které vedla široká cesta upravenou zahradou k impozantnímu kamennému vstupu.... Doma jsme měli malou plechovou branku a dvě pole drátěného plotu, šikmý betonový chodníček se svažoval nelogicky směrem k domu, takže za deště bylo nutné u schůdku do domku překonat nepříjemně hlubokou kaluž. Vilu jsem před svým prázdninovým pobytem letmo znala z občasných návštěv s maminkou, kolegyní majitelky rezidence. Paní Mirka se do toho domu velmi hodila – nebo naopak – ten dům jí převelice slušel. Byla to totiž dáma – vždy krásně upravená, milá, pohostinná, vtipná. Po předlouhé době, která uplynula od mých princeznovských prázdnin si už nepamatuji, čím jsem si zasloužila privilegium toho nádherného pobytu (že by se doma malovalo a rekonstruovalo?). Nejmladší dcera paní Mirky byla moc hezká blondýnka s hnědýma očima (nebo naopak hnědovláska s modrýma, každopádně byl ten kontrast zajímavý), okamžitě jsme si padly do oka a léto v její společnosti bylo báječné. Dvě jedenáctiletá třeštidla, možná jsme trochu svou nevázaností trápily babičku (maminku paní majitelky, která nás měla na starost). Někdy jsem se snažila starší paní udobřit hrou na klavír – snad mi to docela šlo, protože nám naše alotria velmi rychle odpustila. Je pravda, že moje „produkce“ zněla docela jinak na velkém křídle, velmi odlišném od pianina, které jsem, zastrčená mezi knihovnou a gaučem, týrala doma v Černých Polích. Ve velkém pokoji vedle haly – hlavního společenského prostoru – byl kromě černě lesklého křídla také oválný stůl, na který se jídlo podávalo okénkem z přilehlé kuchyně. Na tu si nepamatuji, zřejmě jsme se Zuzkou nebyly moc zdatné pomocnice, většinou jsme v tom babičku nechaly samotnou a na zahradě klábosily o hloupostech nebo lítaly v přilehlém lese. Hlavní společenský prostor byl tenkrát rovně zastropen, ne otevřený do krovu jako nyní po rekonstrukci původního stavu. Nejen z důvodu úspory tepla, rodina, která od architekta Jurkoviče vilu koupila, byla nucena poskytnout po určitou dobu horní patro nájemníkům. Ano, takové byly kdysi předpisy – v rodinném domku, který moji rodiče koupili v roce 1959, byly tři byty, v každém podlaží jeden, my – majitelé – jsme čtyři roky bydleli v suterénu na třiceti metrech, se záchodem pod schody, bez koupelny. Nájemníci přidělení národním výborem platili po sedmdesáti korunách měsíčně... Zuzčin pokoj, který jsme společně sdílely, byl podle mých dosavadních měřítek obrovský. Z ochozu s pěkně vyřezávaným zábradlím se do něj vcházelo po dalších dvou či třech dřevěných schůdcích. Podlaha u arkýře zaskleného okny s malými tabulkami byla o stupeň zvýšená a to působilo velmi nevšedně a krásně romanticky. Zámecká komnata... Vedlejší místnost patřila starší dceři paní domu, nemýlím-li se, studovala medicínu.

106


Jurkovičova vila před rekonstrukcí, foto Václav Jirásek, © Moravská galerie v Brně

Nevzpomínám si, že bychom se někdy setkaly, ale paměť je nádoba děravá. Ten pokoj byl modrý – koberec, nábytek – něco tak osobitě zvláštního jsem nikdy neviděla, doma vládla hnědá nuda. Modrá byla taky okýnka ve všech pokojích – lépe řečeno velká okna dělená množstvím malých tabulek. Jednou jsme se Zuzkou rozhodly „odprosit“ babičku za naše zlobení a pustily se do mytí. Těch tabulek bylo asi milion a s jejich přibývajícím počtem klesala kvalita naší práce. Babička měla pokoj v přízemí vedle haly, v horním patře byly soukromé pokoje paní majitelky a jejího manžela, z přilehlé koupelny to vždy krásně vonělo. Dnes jsou ve všech původně obytných místnostech expozice, prostory pro pořádání seminářů, půda se změnila k nepoznání. Když jsem v roce 2012 vilu navštívila (v rámci návštěvy mojí švagrové z Pardubic), byl to zvláštní pocit. Celkem bezpečně jsem se orientovala ve většině pokojů, naskočila mi spousta vzpomínek, jmen, osudů, poznávala jsem nepodstatné detaily (ovládací kličky u radiátorů, porcelánové vypínače). Nostalgické vzpomínání převážila radost ze snahy mnoha lidí, kteří umožnili dalším mnoha lidem, vidět něco nadčasově krásného – moje milá švagrová, vdova po architektovi, mi několikrát do telefonu děkovala za krásný zážitek. Také všem děkuji...

Marcela Pospíšilová

107


TVÁŘE KOMUNITY: Obrazy, symboly a performance pozdně středověkého a raně novověkého města (1400 –1700) Jedná se o tříletý výzkumný grantový projekt Ústavu estetiky a dějin umění Jihočeské univerzity s mezinárodním přesahem, který je financován GAČR. Hlavním cílem tohoto projektu je analýza prostředků, jimiž se jedinci, rodiny, městské elity, cechy či konfesní skupiny v pozdním středověku a raném novověku snaží utvářet městský veřejný prostor za účelem vlastní reprezentace, vyjádření politických ambicí nebo konfesní příslušnosti. Projekt počítá s každodenní vizuální zkušeností pozdně středověkého a ranně novověkého člověka. K ideovému a symbolickému formování veřejného prostoru středověkých a raně novověkých měst docházelo často právě prostřednictvím vizuálních médií, jako například veřejně přístupných obrazů, památek, výzdobou městských úřadů, domovních fasád, memoriálních fundací či iniciováním výstavby a výzdoby interiérů církevních staveb. Pořádáním procesí a městských festivit, pro jejichž potřeby vznikaly rozličné druhy efemérní architektury a výzdoby. Hlavní řešitelkou výzkumného projektu je PhDr. Kateřina Horníčková, PhD., členka výboru mezinárodní organizace CARMEN (Co-operative for the Advancement of Research through a Medieval European Network). Spolupracovníky mezioborového projektu (dějiny umění a historie) jsou doc. PhDr. Michal Šroněk, CSc., PhDr. Bc. Jan Ivanega, Mgr. Kateřina Pražáková, Ph.D., Bc. Petr Adámek, Bc. Jana Doktorová, Bc. Veronika Polnická.

R E G I O N Y A M Ě S T A , K T E R Ý CH SE VÝZKUM TÝKÁ: Jižní Čechy – Český Krumlov a Jindřichův Hradec jako feudální sídelní města, Dačice, Slavonice a Soběslav jako feudální nerezidenční města, České Budějovice a Prachatice jako královská katolická města, Tábor a Písek jako královská ultrakvistická města. Praha jako královské rezidenční město. Díky přeshraniční spolupráci s Dr. Elisabeth Gruber z Univerzity ve Vídni jsou zkoumána také města v Horním Rakousku (Freistadt a Weitra). V rámci projektu se ve dnech 12.–14. 11. 2015 konala na půdě Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích mezinárodní konference Faces of Community: Agency and Meaning in Urban Visual Communication, Central Europe 1400 –1700. Na konferenci přijelo představit výsledky svého výzkumu dvacet přednášejících, z toho třetina ze zahraničí.

108


DAČICE NA MORAVĚ, pohled na město od kláštera, stará pohlednice

Jedním z nich byl také Prof. Mgr. Jaroslav Miller, MA., Ph.D., současný rektor Palackého univerzity v Olomouci, jehož jméno figuruje na seznamu autorů knihy, která brzy vyjde pod názvem The Transformation of Confessional Cultures in a Central European City: Olomouc, 1400 –1750. Publikace se snad nestane pouhým zbožím za výlohou knihkupectví nebo dalším přírůstkem na seznamu katalogů vědeckých knihoven. Naopak, svým obsahem by v mnoha případech mohla přispět k rozvoji místní kultury a cestovního ruchu. Právě tuto velkou devízu oceňuje také v případě plánované publikace k projektu Tváře komunity i město Dačice, které projevilo zájem o její využití v rámci místního turistického ruchu, rozšíření možností místní turistiky, vycházkových tras a prohlídek města. Příspěvek v projektu Tváře komunity se z části věnuje náboženské minulosti města Dačice, kterou lze označit za velmi pestrou. V minulosti se zde střídali nebo žili vedle sebe různé konfesní skupiny, od českého rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, přes Jednotu bratrskou, kališníky, židovskou komunitu až po katolíky. Případová studie věnovaná Dačicícm je zaměřena na zdejší největší stavební počin v minulosti – založení bývalého františkánského klášterního komplexu (1660 –1664) s kostelem sv. Antonína

109


Exteriér klášterního kostela sv. Antonína Paduánského v Dačicích, pohled na presbytář kostela

Paduánského (1672–1677), který se stal výrazným projevem protireformace v 17. století a především na iniciátora stavby – Matěje Jiřího Kapetu (1598 –1672). Bohatého měšťana, obchodníka se suknem a doživotního primátora města Dačice. Z hlediska urbanistického konceptu představovala stavba kláštera důležité vizuální médium v rámci komunikace architektonických staveb ve městě (kostel sv. Vavřince s renesanční věží, stará radnice, bývalý františkánský klášter) a souběžně s tím radikálně zasáhla do vzhledu města. Jak šel čas, prošel klášter poměrně bouřlivým vývojem vzhledem k proměnám vizuálním i funkčním. Například během první světové války byla v budově kláštera zřízena pomocná nemocnice Červeného kříže. Dačice leží na Moravské Dyji, nedaleko od jejího soutoku s řekou Vápovkou. V současné době se formálně nacházejí na území Jihočeského kraje, ovšem v minulosti byly jedním z nejstarších měst historické Moravy. Paměť na osobnost Matěje Jiřího Kapety, stejně jako historická paměť je mezi místními obyvateli stále živá. Stopy, které po sobě zanechal jsou patrné po celém městě a pokud

110


bychom se chtěli blíže seznámit s jeho životním příběhem a odkazem zanechaným budoucím generacím, mohla by z toho vzejít atraktivní prohlídková trasa. Právě ta by mohla poskytnou nejenom místním, ale i zahraničním návštěvníkům nový úhel pohledu na město, tiché svědky minulosti a osoby, jejichž činny by jinak mohly upadnout v zapomnění. A jak by tato potenciální trasa vypadala? Výchozím bodem by mohl být Nový zámek, kde v současnosti sídlí Městské muzeum. V jeho historické části se nachází zajímavé exponáty vztahující se k vývoji řemesel, místním rodákům a umělcům, kteří se také podíleli na výzdobě interiéru klášterního kostela sv. Antonína Paduánského. Především je zde ale umělecké dílo – portrét Matěje Jiřího Kapety od malíře Václava Altmanna, jenž dává tomuto významnému měšťanovi konkrétní tvář. Pokračovalo by se kolem kostela sv. Vavřince s renesanční věží, kde ještě za Kapety působilo literátské bratrstvo, pro které byl v letech 1586 –1587 zhotoven tzv. Dačický graduál. Jedná se o jediný dochovaný rukopis obsahující české náboženské zpěvy, zdobené nádhernými iniciálami, v minulosti obsahově dokládající utrakvistickou orientaci dačické farnosti v době předbělohorské. Po roce 1624 došlo k násilnému vyříznutí třinácti listů z dačického graduálu, které byly věnovány Mistru Janu Husovi. Dále by se šlo k radnici, kde Kapeta po většinu svého života zastával nejvyšší funkci a zastavení by bylo také u Kapetova rodinného domu čp. 62 s barokním portálem a rozlehlou tzv. kapetovskou zahradou, která byla v roce 1730 z části upravena ve stylu francouzského parku. Tento měšťanský dům,

V roce 1914 byla v budově františkánského kláštera zřízena pomocná nemocnice Červeného kříže


Interiér klášterního kostela sv. Antonína Paduánského v Dačicích, pohled od hlavního oltáře

nacházející se na dačickém Dolním náměstí (dnes je kulturní památkou a sídlem Městské policie), byl zároveň střediskem jeho soukenické firmy a centrálou pobělohorské rekatolizace v Dačicích. Závěrem prohlídky městem bychom došli kolem Kapetovy ulice až k bývalému františkánskému klášteru, který je nyní v majetku řádu bosých karmelitek. V interiéru klášterního kostela sv. Antonína Paduánského bychom se seznámili s ikonografickým programem a obrazy, které zaznamenávají poslední hodiny života Ježíše Krista a pocházejí z bývalého kláštera klarisek ve Znojmě, jednoho z nejčastějších cílů poutníků. V ideálním případě by pak tato procházka mohla být doplněna trasou k nedávno upravené lokalitě Tři kříže s křížovou cestou, která vede lesoparkem a končí na vrcholu kopce. Veronika Polnická

112


Kostel sv. Vavřince s renesanční věží Kapetův dům v Dačicích

Fotografie z archivu Veroniky Polnické



Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.