online ART - 8 / 2015 by online ART

obča sní k 8 podz i m 2 015

obča sní k 8 podz i m 2 015 Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH HRAVÝ I MONUMENTÁLNÍ SKLENĚNÝ SVĚT Miluše a René Roubíčkovi na Špilberku / Věra Rasochová NEOBYČEJNÉ MALIČKOSTI nekrolog / Jiřina Medková BOHUSLAVA OLEŠOVÁ / Jana Vránová Bohuslava Olešová: VÍM, ŽE PODSTATA JE NEHMOTNOST / Dagmar Petrášková SKORORETRO sochy a kresby Jiřího Sobotky / Hana Fadingerová 11 OTÁZEK PRO KARLA PRÁŠKA / Ivana Beranová

4 18 20 25 34 48

LETNÍ SNĚNÍ obrazy Lenky Dobešové hadce a mramory Jiřího Vašici / Zdenka Paukrtová / Josef Chalupa NOVÉ NÁVRATY Isložba grafika i slika Lenka Tichá / Věra Rasochová Jiří Liška INSPIRACE KRAJINOU / Jan Liška „MOJE MÍSTO JE TADY...“ Domovské návraty Vlastimila Tomana / Věra Rudolfová STARÁ HUDBA NA VÝSLUNÍ ZÁJMU / Pavla Váňová

82 94 102 112

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová, Věra Rasochová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Miluše Roubíčková, T M A V O M O D R Ý S V Ě T /detail/ z cyklu Klubka – Barevné světy, sklo tvarované hutně z volné ruky, ovinuté skleněnou nití, 2000-2004, foto Lubomír Hána

H R A VÝ I M O N U MENTÁLNÍ SKLENĚNÝ SVĚT Neuvěřitelné, v kolik podob lze proměňovat ten křehký materiál, a jakou cestou je třeba projít, aby se mu obdivoval svět? Kolik je v zákulisí toho obdivu vytrvalosti a úsilí, kolik nadšení, jaké množství nápadů, obdivuhodné řemeslné zručnosti, citu pro soulad, a kolik nezměřitelné touhy na umělecké cestě hledání ? A kdy končí tato cesta ? Pro umělce duší i srdcem to bývá současně cesta životní. Manželé Miluše a René Roubíčkovi, právem nazýváni legendami českého sklářství, mají i přes vysoký věk stále co říci, čím překvapit, vzbudit úžas. Tak tomu bylo i letos, kdy vystavovali v královské kapli brněnského hradu Špilberk. Stalo se už dobrou tradicí, že v tomto působivém sakrálním prostředí vždy v průběhu léta prezentuje svou tvorbu některý z význačných umělců. Nuže, tentokrát světoví mistři sklářského umění a řemesla. Jejich unikátní expozice, která byla přehlídkou celoživotní umělecké cesty, se stala pro Brno významnou kulturní událostí.

Foto MiloĹĄ Strnad

René Roubíček, M O N T R E A L S K É S L O U P Y , 1965-1966, KOPNOVÉ SLOUPY, 1999-2012, hutní sklo, foto Miloš Strnad

Na společnou cestu životem přivedla tuto dvojici už za studií vzájemná láska, ale také nadšení pro stejný umělecký směr. Že to byla v obou případech volba šťastná, ukázal čas. Vzájemná podpora, povzbuzování, možná i milá soutěživost mezi oběma partnery, přispěly nepochybně k tomu, že dosáhli skutečného mistrovství. Narodili se v témže roce (1922), studovali na stejných uměleckých školách (VŠUP v Praze, obor monumentální malba a sklo v ateliérech Jaroslava Holečka a Josefa Kaplického), spolu začínali i ve sklárnách v Novém Boru a Karlových Varech, většinou také společně doma i v zahraničí vystavovali. Každý šel ovšem v tvorbě svou cestou. René Roubíček volil abstraktnější pojetí, s vyšším podílem emocionality, inspirován mimo jiné hudbou (kdysi dokonce přirovnal sklo k jazzu). V řadě případů upřednostňoval optické a světelné efekty, mistrně využíval průsvitnosti skla k překvapivým výtvarným kreacím. Jeho

Miluše Roubíčková, KYTICE hutní sklo, 1970, foto Miloš Strnad

René Roubíček, M Í S A , sklo tvarované hutně z volné ruky, 2008-2009, foto Gabriel Urbánek René Roubíček, A J E D O P I T O ! , sklo tvarované hutně z volné ruky, 2012, foto Miroslav Kloss (v popředí sklenička Brussels, 1958)

objekty jsou spíše monumentální, například rozměrná architektonická torza antických sloupů, nebo cyklus Obrazárna – zvláštní skleněné reliéfy, v nichž využil kombinace barev skla a světelného spektra k navození působivé jakoby malířské abstraktní kompozice. Ve světě je René Roubíček považován za jednoho z prvních tvůrců skleněné prostorové plastiky, kdy sklo začalo konkurovat tradičním sochám ze dřeva, bronzu nebo kamene. Jako sklář-sochař se poprvé představil na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Rozměrným abstraktním dílem Sklo – hmota – tvar – výraz ukázal tehdy na nové možnosti použití skla pro monumentální umění, za což sklidil mimořádnou pozornost odborné veřejnosti a Velkou cenu výstavy. Zviditelnil tak ve světě nejen sebe, ale i celou naši zemi. Po tomto úspěchu získal René Roubíček cenu za skleněné sloupy, které vytvořil pro Světovou výstavu v Montrealu

René Roubíček, FIGURA, sklo tvarované hutně z volné ruky, 2008-2009, foto Zdeněk Helfert Miluše Roubíčková, VELKÉ KVĚTY V MODRÉM VÁLCI sklo tvarované hutně z volné ruky, 1. polovina 90. let 20. století, foto René Roubíček

v roce 1967, další ocenění následovala na výstavách ve Švýcarsku, Německu, Japonsku... V roce 2008 byl uveden do Síně slávy Czech Grand Design. Abstrakce a realita se v jeho díle působivě prolínají a spojují, sklo na sebe bere nejrůznější podoby, například zmrzlé vody či rozkvetlého barevného stromořadí, imaginárních figur s křídly, podobných andělům, spirál ze skleněných tyčí, reliéfů ze střepů, které díky světlu a spektrálním lomům oslňují hrou barev. Jeho díla jsou v nejpřednějších galeriích v New Yorku, Londýně, Paříži a dalších velkých výstavních síních po celém světě.

Miluše Roubíčková, Z M R Z L I N A , hutní sklo, počátek 60. let 20. století foto Miloš Strnad

Miluše Roubíčková, VÁZIČKY, B Á B O V K A , hutní sklo, 1960-1969, foto z archivu rodiny

Rovněž světoznámá a mnohokrát oceněná tvorba Miluše Roubíčkové většinou na společných výstavách jakoby dotváří harmonický vztah dvojice – mužský a ženský princip. Vychází především ze starých hutnických technik a připomíná každodenní život. Svoji pozornost věnuje převážně obyčejným předmětům, které nám předkládá v neobyčejně poetickém, úsměvném a humorném pojetí. Jsou to věci, které běžně používáme, které nás obklopují, aniž bychom si uvědomovali jejich širší, ba

Miluše Roubíčková, P Y T L E A B A L Í K Y , hutní sklo, 1983-1984, foto Miloš Strnad Miluše Roubíčková, HLAVY – S MAŠLÍ, S KLOBOUČKEM, S MOTÝLEM, hutní sklo, 1977, foto Miloš Strnad

dokonce i vyšší a vskutku poetický význam, neboť s naprostou samozřejmostí vytvářejí naše životní prostředí. Co by ovšem byl náš domov bez nich? To si možná uvědomíme, když staneme v úžasu před těmi skleněnými vázámi plnými květin, před klubíčky, nebo zmrzlinovými poháry, před hlávkami zelí nebo bábovkami, podnosy s ovocem, pytlíky, igelitkami, zavařovačkami, překrytými celofánem a převázanými motouzkem, před pootevřenými krabičkami, jen sáhnout pro obsah – tak jako doma na stole... Tyto skleněné plastiky jen potvrzují výjimečnou výtvarnou kreativitu autorky, její smysl pro volbu výběru, s nímž nepřehlédne ani to nejprostší, především však pozoruhodnou citovost, s jakou nám dává na vědomí, že i ty nejobyčejnější věci kolem nás mají svou duši. Věra Rasochová

Do Síně slávy Mezinárodního sklářského sympozia IGS, jehož 12. ročník se konal ve dnech 1. až 4. října 2015 v Novém Boru, byli jako první v historii uvedeni manželé Miluše Roubíčková a René Roubíček. Byla tak oceněna jejich celoživotní práce a zásadní přínos volné výtvarné tvorbě v oboru sklářství.

Miluše Roubíčková, PYTLÍČKY, foukané a ručně tvarované sklo, 1984, foto z archivu rodiny

Vernisáž výstavy M I L U Š E A R E N É R O U B Í Č K O VI – SKLO, hrad Špilberk, Brno, 9. července 2015

zleva: kunsthistorička Jiřina Medková, René Roubíček, Michaela Lesařová-Roubíčková (dcera)

René Roubíček staví jeden ze svých ručně tvarovaných skleněných sloupů

Foto Miloš Strnad

(první byly zhotoveny v roce 1965-1966 pro bienále v Sao Paulu), foto z archivu rodiny

Miluše Roubíčková foto z archivu rodiny

NEOBYČEJNÉ MALIČKOSTI „Sklo od Roubíčkové“ – pro diváka znamená očekávání a splnění zážitků, pro teoretiky a historiky je to už pojem – přínos ke komplexu sklářského umění. Na začátku, asi před půl stoletím, byly žily otevřené krabičky s vysypanými bonbónky, pytlíčky s cukrlátky, lízátka na špejli, kytičky růžiček v průhledném krejzlíku, obrovské kytice s kalichy květů, pestře barevné, nepochybně slavnostní bábovky – ale také pomačkané pytle, sáčky a veselé barevné igelitky. Jsou to v podstatě obyčejné maličkosti obyčejných dnů, které Miluška Roubíčková obdařila podle své životní filosofie úsměvností s trochou ironie, poetičností s trochou sentimentality, nostalgie. Na jejich podobách nechala působit jedinečné, nesuplovatelné vlastnosti žhavotekutého skla, jeho tvarování z volné ruky, a své osobní umělecké schopnosti. Tyto transkripce věcí nemají povahu dekorativních ozdobných bibelotů, vtíravou líbivost. Líbeznost podle autorky by si však lidé měli ohlídat, kdo ví, jak by se lidstvu žilo, kdyby bylo všechno „chytré“. Zcela určitě je Miluška spokojená, že se jí dařilo „skrz sklo“ diváky i přes jejich generační rozdíly stále něčím novým oslovovat. Je tu však ještě něco zásadního : Její podíl na tom, že se ČESKÉ sklo stává nadnárodním pojmem jako kdysi v baroku, kdy byl zastáván názor, že nad české sklo ve světě není. Její zásluha na vývoji mnohotvárného profilu současného sklářského umění, v jehož historii zaujala své místo. Definitivní, neměnné. Už není, kdo by je doplňoval. Miluška nás v uplynulých dnech navždy opustila. Jiřina Medková

Miluše Roubíčková, VELKÉ KVĚTY hutní sklo, 1991, foto Miloš Strnad

Foto: Dagmar Petrášková

Bohuslava

Olešová:

VÍM, ŽE P ODSTATA JE NEHMO TNOST

Z cyklu GRAVITAČNÍ STEHY, akryl, plátno, 110 x 110 cm, 2000

Tvorba Bohuslavy Olešové je rozsáhlá a kreativní – obsahuje několik poloh, které spolu vzájemně souvisejí a vycházejí v podstatě z jednotných uměleckých principů. Hlavní doménou jejího díla je především malba a kresba, je rovněž autorkou trojrozměrných objektů a instalací, v nichž k interpretaci svých záměrů používala nejrůznější materiály, jejichž volba korespondovala s ideovým záměrem a motivací díla. Jako s prostorovým prvkem pracovala i s malbou – práce na papíře skládala a tvarovala do variabilních objektů, plošnou malbu tak transformovala do

Z cyklu GRAVITAČNÍ STEHY, akryl, plátno, 120 x 120 cm, 2009

prostorových instalací. Při retrospektivním pohledu na práce Bohuslavy Olešové z různých období je patrná kontinuita v zásadních momentech autorčiny tvorby – především v prolínání vlastních názorů a přesvědčení o smyslu a hodnotách lidského života s volbou výtvarných postupů, umožňujících adekvátní interpretaci výchozí ideje díla (o obsahovém podtextu prací či výchozí inspiraci často vypovídají její názvy). Autorka vytváří cykly, obsahující různé významové a obsahové roviny a konotace – jsou výrazem existenciálních principů, jejich filozofické kontexty naznačují podobenství související s prožitým a poznaným i odraz podvědomí.

Z cyklu GRAVITAČNÍ STEHY, akryl, plátno, 120 x 120 cm, 2009

Východiska svých prací nachází v reálných impulsech tak, jak je přináší život, jak vnímá současné dění kolem sebe. Charakter užitých výtvarných prostředků nemá jen estetický význam, ale naznačuje danosti, kterými je lidský život vymezován a ovlivňován, jímž je nutno se podřizovat. Malbou se snaží pronikat k prapodstatě života a dění kolem nás. Prodíráním se ke spodním vrstvám barevných ploch, energickým proškrabáváním a narušováním povrchu malby naznačuje zraňování, dobírání se k podstatám bytí.V pracích na papíře se razantně a radikálně prořezává žiletkami nánosy barev až na

samotný podklad, a nechává svítit odhalený, rozdrásaný, bílý papír. Pracuje často s kontrasty výrazných odstínů, jejichž kompozice je určena vířivým rytmem linií křivek, anebo naopak tlumí barevnost do několika bohatě odstupňovaných valérů, či subtilních, nepestrých odstínů. Z maleb Bohuslavy Olešové vyzařuje energie, kterou autorka považuje za jeden z prioritních činitelů, ovlivňujících lidský život. Barevnost jejich obrazů a kreseb má často symbolický význam – modrá pro nekonečno, neomezený prostor, žhavými žlutými a rudými odstíny a rotujícími, vzájemně se překrývajícími silokřivkami evokuje na vše a všude působící sluneční energii, jako jeden z nejpodstatnějších faktorů lidské existence. Kromě tohoto významového aspektu naznačuje i účinky jiných energií, nejen fyzikálních, ale i těch, které působí vzájemně mezi lidmi. To, co do svých děl vkládá a jak k nim přistupuje, z nich i zpětně vyzařuje, což je podle mého názoru jev její tvorbu neustále provázející a pro ni příznačný. Její práce vždy vycházejí z toho, co pociťuje, čím se zabývá, o čem přemýšlí a čemu věří. Energie obsažená v obrazech Bohuslavy Olešové je v nich výtvarně zakódována způsobem, s nímž se v současném umění nesetkáváme často. Její tvorbu můžeme vnímat jako výtvarnou interpretaci intenzivních emotivních prožitků, oslovující jak působivostí a přesvědčivostí svého sdělení, tak svými výtvarnými kvalitami. Jana Vránová

Jste výtvarnice, malířka, ale pořádala jste také výstavy mnoha výtvarným umělcům, založila několik galerií. Jak a proč k tomu došlo? Já jsem zpočátku především psala, následně své texty ilustrovala a díky tomu jsem se postupně dostala i k malbě. Pracovala jsem v Městském kulturním středisku v Českém Těšíně, organizovala koncerty, divadla a měla na starosti různé kroužky např. astronomický. Akce jsem pořádala v Těšínském divadle, které mělo velký, prosklený foyer a ten mě inspiroval k pořádání výstav. Problém však byl, tyto výstavy prosadit. Jednak jsem neměla nic takového v pracovní náplni a taky proto, že jsem pořádala výstavy předních výtvarníků, kteří ovšem v té době nesměli vystavovat. Takže byly velké obtíže, ale přesto se tam uskutečnilo hodně krásných a především kvalitních výstav. Podobné to potom bylo i s dalšími galeriemi. Inspiruje Vás vesmír, účinky různých energií, nanotechnologie a vědecké teorie. Vývoj u mne probíhal v několika periodách, někdy ostře ohraničených, jindy přecházejících jedna do druhé. Krystalizace výtvarného názoru se neděla přímočaře a jednoznačně, ale s odstupem času se zdá paralelní. Kresby a malby vznikaly v cyklech. Ty byly ovlivňovány tak, jako jednotlivé děje člověka. Jsou to záznamy pomíjivé skutečnosti, na které člověk neustále cizopasí, aniž by ji jakýmkoliv zákrokem mohl změnit. Je to proces dění a děného. Zabýváte se těmito tématy dlouhodobě ? Už ve čtrnácti jsem četla indickou filosofii a nesmírně mě vždy zajímalo neznámo. Jde vlastně o zvědavost, alespoň se dotknout podstaty. Myslím, že celý život je vlastně hledáním. Nyní se

Z cyklu ŽÍZEŇ NEKONEČNA, akryl, plátno, 110 x 110 cm, 2005/9

řídím tím, že světlo a ticho jsou základními stavy prostoru, ale tomu předcházelo dlouhé období bádání. Nejdříve, po období realismu, mě zaujalo, že se narodíme do určitých daností. Například, že musíme dýchat, máme krev, srdce atd. Až přes tyhle danosti můžeme existovat. Pojala jsem to jako nějakou pomyslnou osnovu a tak to ztvárňovala. Nejdříve kresby, potom jsem začala používat niť – jako že to je a není – a přešlo to až do velkých prostorových objektů, protože i příroda má svoje danosti.

Z cyklu SKRYTOSTI, akryl, plátno, 120 x 120 cm, 2008/9

Fotografie Dagmar Petrášková

Čtrnáctiletá čtenářka indických filosofů – z této zkušenosti přirozeně vyplynuly následující cykly Vaší tvorby ? A co (s prominutím) soukromý život, jeho vědomé či nevědomé stopy ve Vaší tvorbě ? Další téma, které mne zaujalo, bylo obsaženo v cyklu „Skrytosti“. Cyklus vznikl na základě životní zkušenosti, že všechno, co člověk prožívá, se v něm ukládá. Vrší se obraz na obraz. Bylo namalo-

Zleva: Z cyklu Ž Í Z E Ň N E K O N E Č N A , akryl, plátno, 210 x 170 cm, 2006/7 a z cyklu ICHOR, akryl, plátno, 210 x 160 cm, 2007/9, výstava VI D I T E L N É A N E V I D I T E L N É , Galeriie ARS, 2009, foto z archivu autorky

váno více dějů, které se překrývají, a poslední záznam byl překryt jednou ze symbolických barev. Následně pak byly odkrývány předešlé, spodní děje. Cyklus „Žízeň nekonečna“ už se zabýval energiemi, které jsou všude kolem nás a v kosmu. Cykly „Neviditelno nevidí samo sebe“, „Efemérní cizopasník“, „Prošlé vymezení“, „Odnikud nikam“ a další se zabývaly vždy tématy, kterým jsem chtěla přijít na kloub. Konkrétněji – cyklus „Gravitační stehy“ byl inspirován tzv. teorií strun. Tato teorie je založena na představě, že nejzákladnějšími entitami nejsou bodové částice, ale jednorozměrné objekty podobné strunám. Dále například cyklus „Neutrinová pošta“ je o neutrinech, které přinášejí zprávy z těch oblastí kosmu odkud se na naši planetu sotva dostane nějaký jiný signál. Nemůže je nic zadržet. Pronikají zdivem, ocelovými stěnami, procházejí horskými masivy celé zeměkoule i lidským tělem. Přitom zjistili, že neutrino přilétá také ze vzdálených končin vesmíru v podobě záření vzešlého z velkého třesku a z výbuchů supernov. V neposlední řadě cyklus „Cesta k Metatronově krychli“. Metatronova krychle je jeden z nejdůležitějších informačních systémů. Vyplývají z ní všechna Platónská tělesa. Zastánci geometrie

Foto: Antonín Kanta

zdůrazňují, že v každé životní formě lze nalézt jednoduché geometrické vztahy, které dokazují geometrickou povahu vesmíru (včelí plásty, buňky atd.). Velice odborné pojmy, kterými charakterizujete svou tvorbu, mohou být pro řadu čtenářů těžko pochopitelné... Jde o inspiraci geometrií, kterou je stvořena a uspořádána veškerá viditelná a neviditelná realita.

Z cyklu ODNIKUD NIKAM, prostorový objekt, provaz, nit, Galerie ARS, 2009 Z cyklu NIKAM ODNIKUD, prostorový objekt, detail, provaz, nit, Galerie ARS, 2009

Z cyklu PRINCIP NEURČITOSTI, prostorový objekt, provaz, peří, Galerie ARS, 2011 Fotografie z archivu autorky

Vaší doménou je malba a kresba. V posledních letech jste pracovala s voskovým pastelem, prorývaným žiletkami, vrstveným akrylem a vytvářela také trojrozměrné objekty a instalace. Čím se zabýváte nyní ? Průběžně se vše prolíná. Nyní se snažím, abych do jedné věci dala více energie, nerozmělňovala ji v množství. Stále mě především inspirují poslední výzkumy. Nyní se taky zajímám o gravitační vlny. Ty se doposud pořád nedaří detekovat. Cyklus, na kterém momentálně pracuji, je inspirován teorií Zlaté nanočástice. Vím, že podstata je nehmotnost a jak říkal náš velký malíř Václav Boštík – „Jsem na cestě jako poutník do nirvány“. Kdy a kde se můžeme těšit na další výstavu ? Příští rok na podzim budu mít samostatnou výstavu v domovské Galerii ARS v Brně na Veselé ulici.

Dagmar Petrášková

Z cyklu ŽÍZEŇ NEKONEČNA, akryl, plátno, 110 x 110 cm, 2009/10

BOHUSLAVA OLEŠOVÁ * 17. září 1951 v Českém Těšíně Studia: SEŠ, SPŠS (obor Výtvarná propagace), Ostrava Malířka, kreslířka, tvůrkyně prostorových objektů, zakladatelka galerií Foyer TD a Na půdě v Českém Těšíně. Spoluzakladatelka galerií Ateliér, Aspekt a ARS v Brně.

Z cyklu ŽÍZEŇ NEKONEČNA, akryl, plátno, 110 x 110 cm, 2011

Fotografie Dagmar Petrášková

Od roku 1990 je členkou TT klubu. Od osmdesátých let 20. století uspořádala řadu samostatných výstav doma i v zahraničí. Je zastoupena ve veřejných sbírkách (Albertina, Vídeň; Moravská galerie v Brně; Muzeum města Brna; Muzeum umění, Olomouc atd.), soukromých sbírkách (ČR, Slovensko, Švýcarsko, Polsko, Nizozemí, Dánsko, Francie, Kanada atd.) a má několik realizací v architektuře (Krajský úřad Jihomoravského kraje, Brno; administrativní budova jaderné elektrárny Dukovany).

Foto Jiří Víšek

SKORORETRO sochy a kresby Jiřího Sobotky Muzeum města Brna, hrad Špilberk 25. 6. – 30. 8. 2015

Muzeum města Brna nabídlo během letošního horkého léta divákům výstavu, která přinášela lehké vizuální osvěžení, ale zároveň i nenápadné výzvy k náročnějšímu zamyšlení. Takový zážitek totiž poskytují sochy Jiřího Sobotky, autora známého v rámci brněnské umělecké scény i širšího kontextu současného umění. Bývá charakterizován jako „sochař věcí“, protože výchozím bodem jeho práce jsou skutečně věci, předměty a jevy našeho každodenního života, které bývají často banální a zcela obyčejné. Pro sochaře ale představují zajímavý materiál, se kterým různým způsobem zachází a dává mu nové podoby a významy. Věci a předměty, které hrály v umění dlouhou dobu jen pomocnou roli, se s počátkem 20. století staly jeho velkým tématem – záhadné předměty metafyzické malby, surrealistický objekt, ready-made či spotřební předměty pop-artu nebo reálné materiály, se kterými pracuje instalace a objektové umění… Všechny tyto impulsy se nějakým způsobem ozývají v práci Jiřího Sobotky. Věci a výrobky jsou kulisami a rekvizitami našeho každodenního života daleko více než příroda, která bývala dříve zrcadlem lidského pohledu. V současné době plní tuto roli spíš uměle vytvořené věci, které shromažďujeme a obklopujeme se jimi. A tak jsou i objektem zájmu Jiřího Sobotky. Věci, které nachází ve svém okolí jako obyčejné předměty, jež nenápadně fungují a slouží, nečekaně mění tvarově i významově. Vznikají zajímavé, záhadné, vtipné nebo poetické předmětné metafory. Často se za nimi jeví i psychologický podtext nebo symbolický význam. Výstava nazvaná lehce nevážně „Skororetro“ byla zamýšlena jako ohlédnutí za dosavadními počiny autora, který se nachází v určité fázi, kdy je na místě rekapitulovat, ale neměla podobu chronologicky uspořádané retrospektivy. Sestávala z několika volných celků, odvíjejících se od témat, která jsou pro Jiřího Sobotku důležitá. V nich se setkávaly starší i „čerstvější“ práce v nových konstelacích.

Prvním velkým tématem, které sochaře zaujalo v samých počátcích jeho tvorby, byl automobil. Věnovala se mu úvodní část výstavy – objevil se v groteskně expresivních kresbách aut a jejich řidičů i pasažérů z 80. let a vrátil se v podobě propracované instalace „Et in Arcadia ego“ z pozdějšího období, která tvar automobilové karoserie volnou asociací spojila s formou sarkofágu a alegorickým obsahem klasického umění. Technicky dokonalý civilizační symbol se tady proměnil v melancholické torzo veškerých iluzí.

ET I N A R C A D I A E G O , skelný laminát, sádra, akryl, barevné reprodukce, cukr, 1991 kresba z roku 1984

BÍ L Á K A R O S É R I E , polystyren, cement, 2015

TUBA A PĚT PŘEDMĚTŮ, skelná pryskyřice, 1991

Z T U B Y , styropor, akrylový lak, 2005 KL E Č Í C Í , skelný cement, 2002

Podobně stálý a zároveň plný různých variací je u Jiřího Sobotky motiv nádoby. To ukazovala další část expozice. Byla tady kráčející lahev, tuba důstojně spočívající na náhrobku nebo monumentální kompozice kosmetických lahviček a flakónů. Vyznění těchto soch je rozmanité. Lehce ironizují nebo melancholicky připomínají formu klasické figurální sochy, kterou současné umění pomalu opouští. V jejich pozadí se dají tušit i osobní existenciální významy nebo symbolika klasického umění. Některé se zdají popartově odlehčené a vytvořené z fascinace populární i reklamní vizualitou, i když zároveň připouští také odvrácenou stránku naší konzumní doby.

Expozice výstavy S K O R O R E T R O , hrad Špilberk, Brno, červen/srpen 2015

Tato mnohovrstevnatost sdělení je pro Jiřího Sobotku charakteristická. I když jeho práce vychází z jasně čitelné reality, jejich vyznění není prvoplánově nekomplikované. Naopak vrství různé významy a roviny pochopení. A proto i když sáhne po přírodních motivech, jak ukázala výstava ve svém třetím okruhu, nevidí je jako něco původního a jednoduše čistého, ale spíš mu jde o přírodu estetizovanou a různě přepracovanou. Nejlépe to ukázaly sochy ze série „Ikebama“, kde se původní zdroj (květinová zátiší) ztrácí v několikanásobných uměleckých citacích. “Skororetro” nebylo jen rekapitulací, ale take “ochutnávkou” z toho, na čem autor pracuje v současné době. Zajímá ho například spojení nepřístupných forem minimalistického umění s tvary jednoznačně čitelnými, které mají původ v běžné realitě. Byly k vidění také kresby, které Jiří Sobotka obvykle nevystavuje a které tvoří rezervoár nápadů pro jeho další sochařsé realizace. Výstava, kterou doprovází i obsáhlejší katalog vydaný za podpory města Brna, ukázala Jiřího Sobotku jako zajímavého a „nenápadně“ výrazného autora. V kontextu současného umění, které dává přednost objektu a instalaci, je jedinečný už tím, že zůstává u „klasického“ sochařského tvaru. Vytváří „sochy věcí“, obyčejných běžných věcí, ale dokáže se na moment přehoupnout ze světa jejich náhodné a bezvýznamné banality do metafyzických oblastí zásadních významů. Pro diváka je tento přístup něčím jako hrou o několika stupních náročnosti, kdy má volnost si vybrat, kam až se při hledání smyslu díla nechá zavést.

IKEBAMA, styropor, papírmaché, 1999

DO U B L E , papírmaché, 1999

Příprava výstavy a chvíle strávené v ateliéru Jiřího Sobotky byly jedinečnou možností, jak zblízka poznat práci i uvažování autora. Některé z jeho názorů bychom chtěli zprostředkovat i rozhovorem. Jiří, proč tě vlastně zajímají věci a předměty, co za nimi vidíš? Myslím, že to do jisté míry hezky ilustruje citát, který jsi vybrala do úvodu svého textu (pozn. text katalogu Skororetro), věci mají větší schopnost nás “přežít“. Důvod je tedy trochu metafyzický, ale zároveň cítím větší svobodu s nimi „volně“ zacházet, „přidávat“ jim další metaforický náklad. Pracuješ s klasickým sochařským tvarem a i když používáš někdy netradiční a syntetické materiály, vytváříš „sochy věcí“, nikoli objekty nebo instalace z reálného materiálu. Má pro tebe klasická forma sochy nějaký zvláštní význam? Myslíš, že je potřeba ji nějakým způsobem uchovat, podobně jako stále trvá klasický malovaný obraz, i když už se tolikrát mluvilo o jeho konci? Nevím, „klasický“ sochařský tvar mě nějak víc vyhovuje, párkrát jsem se pokoušel vtáhnout do své práce reálný předmět, ale nikdy jsem s tím nebyl úplně spokojen. Poetika Ready-made, mě přitom baví jako konzumenta, ale v mé práci by mě asi něčím omezovala. Zajímá mě představa umění jako něčeho, co vlastně před tím neexistovalo, jakéhosi novotvaru, který vznikne z „vůle“ svého tvůrce. Když různí teoretici rozebírají tvou práci, mluví o „metafyzickém hledání za věcmi“ nebo o „víře ve velké téma v umění“. Za lehkým a vtipným „povrchem“ se u tebe často opravdu nenápadně ozývá

DO M K Y S K O U Ř E M , 4 kusy, polystyren, grafit, 2013

filozofující přesah nebo „naťuknutí“ vážnějších témat – je pro tebe promyšlenější obsah v umění důležitý ? Mluvils o směřování k obsahovosti pod vlivem existenciálně zaměřené generace 70. let a pak o “české grotesce”, což byl druhý pól vlivu. Připouštíš taky, že i v rámci své postmodernistické fáze jsi nezaujal bezstarostný postoj v duchu „anything goes“… Ano, i když to bylo určitě paradoxně silnější v mých začátcích, kdy jsem „zdědil“ jakýsi romantický pocit o roli umění jako něčeho „směrodatného“ a osudového. Ta úplná bezstarostnost mi nikdy nešla. Nemohl jsem ze sebe setřást jakýsi pocit (spolu)odpovědnosti a asi máš pravdu, že je v tom cítit odkaz „naší“ existenciální generace 70. let. „Totalitní“ Akademie výtvarných umění vychovávala buď figuralisty, anebo krajináře. Pro mě jako figuralistu bylo nejsnazší „zběhnout“ ke grotesce. Teprve později pod vlivem „bezčasí“ určité části postmoderny jsem „objevil“ předmět, (tím prvním byl vlastně automobil) a začal zkoumat jeho možnosti.

Tvým komunikačním přístupem je často nadsázka, jemná ironie, dvojsmysl, vyjádření pomocí citací a přivlastňování si jiného uměleckého díla. Myslíš, že se ještě dnes dá sdělit vážnější myšlenka přímo, bez pocitu okamžitého znejistění a nepatřičného patosu? Dá a našel bych řadu umělců, kteří to ve svém díle potvrzují. Já se sám dokážu při práci dostatečně znejistit a chybí mě asi ta potřebná pevná víra. Proto se asi cítím lépe nebo bezpečněji být uschován za ironickým hávem a nejednoznačností. Pohráváš si s křížením „vysokého a nízkého“ umění. V čem je tato kombinace pro tebe přitažlivá? Je to poněkud osudová víra, že v tomto neustálém proudění jakési estetické výměny je živná tekutina pro jakoukoliv tvorbu… Je v tom možná i můj povahový rys, trochu věci „shazovat“, když ční příliš vysoko. V současné době používáš nejčastěji jako materiál pro své sochy polystyren, ale vyzkoušel jsi i další materiály – kromě klasičtějších „sochařských“ jako je mramor, dřevo nebo terakota i různé méně obvyklé – třeba vosk nebo čokoládu. Je pro tebe povaha materiálu důležitá i jinak než jednoduše fyzicky? Třeba polystyren nebo papírmaché jako provizorní a „laciné“ materiály se dobře hodí v momentu, kdy se inspiruješ populární kulturou. Pro trojrozměrnou tvorbu obecně platí, že materiál bude mít vždy větší možnosti transpozice než v podstatě materiálně definitivní obraz. Myslím, že obecně je současné vnímání materiálu hodně konceptuální. Materiál je „message“, což platí i pro „klasické“ sochařské médium. Dnes je sádra vnímána jinak než jako kdysi, kdy to byl pouze „provizorní“ a nedefinitivní materiál. V případě polystyrenu to byl delší vývoj, začal jsem ho používat nejprve spíše pro jeho technické možnosti

V Y K Ř I Č N Í K Y , 4 kusy polystyren, grafit, 2013

M RAK polystyren, grafit, 2013

Fotografie: Martin Polák Miloš Strnad Libor Teplý Jiří Víšek Martin Vybíral

v době, kdy jsem potřeboval pracovat ve větších rozměrech. Je to v podstatě skulptivní materiál, který mě přesměroval od modelování k „pevnější“ a lapidárnější formě. Později jsem ho začal vnímat víc z jeho „pocitového“ pohledu. Teď bych rád kombinoval různé materiály v jedné formě. Tvé sochy vychází z reality, ale různou měrou se od ní také vzdalují. Obvykle mají jaksi zobecněný tvar a někdy přecházíš i k abstraktnějším formám nebo vtipným způsobem využíváš narážky na slavné modernisty – Arpa nebo Maleviče. Čistá abstrakce tě nikdy nelákala? Já se vždycky v tom okamžiku, kdy se přiblíží hranice čisté abstrakce, zaseknu. Bojím se, že se „v tom“ ztratím, nebo spíš mi v té čisté formě nebude stačit. Baví mě tu hranici ohledávat, obhlížet, a to mě možná víc uspokojuje. Přitom mě jako „konzumenta“ abstrakce hodně baví. Je to stejné jako s mým vztahem k minimalizmu, který stejně tak dlouhodobě sleduji a obdivuji. Na něj si „chodím“ svým způsobem odpočívat. Ale nejraději bych dělal sochy, které jsem ještě nikde neviděl. Když jsi pozoroval, jak spolu fungují tvé sochy ze starší i novější doby v rámci jednoho celku výstavy, mělo to pro tebe nějaký význam – uviděl jsi na své práci třeba něco nového nebo překvapilo tě něco? V ateliérovém prostředí, i když je „uklizeno“, nemám moc možnost vnímat, jak spolu věci komunikují. Tohle byla moje první výstava, kde se promíchaly časové vrstvy. Mám pocit, že časová vzdálenost ve výsledku nebyla příliš vidět. Věci se propojily do určitých tematických okruhů, v kterých se ostatně moje práce pohybuje po celou dobu. Tím, jak se točím, či spíše motám v jakýchsi myšlenkových kruzích, se – snad – dají moje věci instalačně propojit. Ale jak se to ve výsledku podaří, musí posoudit spíše nezávislé oko. Hana Fadingerová

Vernisáž výstavy SKORORETRO hrad Špilberk, Brno, 25. června 2015 foto Miloš Strnad

Karel Prášek, MALBA č. 46 (CR 303), akryl na plátně, 120 x 120 cm, 1973

Poznámka autora: Všechny mé obrazy jsou akryly na plátně, nebo na deskách. Označuji je CR (Cataloque resonnée) + číslo. Číslovat jsem začal od roku 1966, kdy jsem vstoupil na posvátnou půdu školy Ecole Nationale Superiore des Beaux-Arts, Paris 6e, Quai Malaquais.

Foto: Marta Chalabalová

1 1 O T ÁZEK PRO KARLA PRÁŠKA …s krátkým uvedením „do problematiky“ Ivana Beranová Cesta malíře Karla Práška k jeho výtvarné dráze a výtvarnému projevu nebyla nikterak přímočará. Ba naopak. To, co se mladému výtvarníkovi zdálo tolik jasné a jednoduché v dobách, kdy se o své profesi rozhodoval, se ukázalo v průběhu času komplikovanější, než by si kdy byl představoval. Díky novinářské profesi svého otce strávil školská léta zpola za hranicemi rodné země. Již jako dítě – na rozdíl od otce – projevoval sklony k zachycování a zobrazování světa spíše pomocí výtvarných než slovesných technik a pomůcek. A od tohoto poznání už byl jen malý krůček k rozhodnutí zkusit štěstí na výtvarné škole, přímo tedy na École nationale supérieure des Beaux-arts de Paris. Poradil mu to tehdy jeho první výtvarný kontakt – výtvarník Jean Rustin, se kterým se setkal v roce 1965 ve Francii. Po úvodních dvou letech základního studia byl jako velmi mladý benjamínek přijat do ateliéru výtvarníka Gustave Singiera. V letech, kdy jiní navštěvují střední školu, Karel Prášek navštěvoval již zmíněnou École nationale supérieure. Zároveň s prvními úspěšnými krůčky pod Singierovým vedením navštěvoval i École municipale des Beaux-Arts v Saint Ouen specializovanou na obor grafiky. V těchto krásných dobách strávených většinou ve svobodomyslné Paříži šedesátých let, kde se účastnil kolektivních výstav a dokonce prestižního Salonu francouzských umělců v roce 1967, musela ovšem rodina z profesních důvodů otce z času na čas pobývat i v mateřské vlasti. Ještě koncem šede-

HO–DUB č. 23 (CR 4430), akryl na plátně, 120 x 120 cm, 2014

sátek pro něj ani rodinu nebyl problém získat povolení k zpětnému výjezdu do zahraničí. Pomalu se ale začalo smrákat. Normalizační sedmdesátky se s nikým stran cestování příliš nemazlily, a tak se stalo, že mladý Karel nemohl pokračovat v započatých studiích… Domníval se tedy, že studia bude moci dokončit v Praze na AVU. Jak se ovšem ukázalo i toto byla domněnka lichá. Svobodomyslný a nadaný Karel najednou neprošel talentovými zkouškami, nad kterými dohlížely patřičné orgány. A aby nebylo změnám konec, byl hned nato povolán do vojenské služby. Jak krutá hříčka osudu! Navíc pro „hocha“, který v danou chvíli uměl víc francouzsky než česky nebo snad dokonce slovensky. Spoluvojínů – Slováků – byla kolem něj ale spousta. To byl holý fakt, se kterým se musel velmi rychle vyrovnávat přímo v konkrétních situacích. A že mu to leckdy jeho slovenští „spolubojovníci“ dávali najevo. Zdál se jim zřejmě povýšený. Jenže on jim prostě jen nerozuměl… Po návratu z vojenské služby bylo důležité hlavně to, aby měl nějaké zaměstnání. Na výstavy mohl zapomenout. I přesto ale maloval. Pro radost a aby úplně nevyšel ze cviku. Času na to příliš nezbý-

valo. V tu dobu měl kromě řádného zaměstnání ve státním podniku OSPAP už také vlastní rodinu. Zůstal alespoň u polygrafie a výroby papíru a obalové techniky. Papír mu připomínal někdejší krásné časy strávené sněním, studiem a malováním. Čas se ovšem nezastavil. V roce 1974 se setkává v Praze s francouzským kulturním radou J. S. Pradeau, který mu chce umožnit po dlouhé době vystavovat ve Francii, na radnici v Niortu. Výstava je ale úřady zamítnuta. Stejně tak je zamítnuta výstava v Praze, ve Francouzském kulturním centru. Štěstí se nicméně na Karla začíná obracet zpět a v roce 1977, po ročních peripetiích se schválením, konečně pořádá první samostatnou výstavu v divadélku v Nerudově ulici. V roce 1982 vyšel i vytoužený Niort! V té době také potkává Jaroslava Černého a ten ho přivádí do skupiny, která vystavuje v galerii Aktivu mladých umělců v Karlově ulici. Poté se – kromě navázání kontaktů s francouzskými galeriemi „Espace 31“ a „Michel Broomhead“ – až do sametové revoluce opět nic kromobyčejného neděje. Po roce 1989 začíná dílo Karla Práška pozvolna ožívat. Účastní se mnoha výstav, jak autorských, tak kolektivních. Navazuje nové kontakty, je vyzván ke spolupráci s UNESCO, realizuje poprvé své nástěnné malby v Čechách i v zahraničí a začíná spolupracovat s Novým sdružením pražských umělců, získává zastoupení v našich i světových galeriích a soukromých sbírkách. V Čechách si získává nejméně jednoho milovníka umění, který si svou sbírku každoročně doplňuje o nové exponáty. Jeho práce se postupně vyvíjely a vyvíjejí ze stylu nové figurace po zcela svébytný výtvarný projev, ve kterém rád pracuje s valéry modré barvy. Jednotlivé odstíny většinou nevznikají mícháním na paletě, ale přímo na plátně, při tvorbě. Nicméně měl i různá jiná barevná období – rád pracoval s odstíny zelené nebo hnědé a oranžové. Práškovy obrazy připomínají jakési velké mozaiky, kterým autor stanoví určitý tvar v podobě sítě nebo pavučiny. Jednotlivé dílky pavučiny poté precizně barevně skládá do jím požadované podoby, přičemž ponechává zřetelně viditelné hranice jednotlivých dílků mozaiky – „chlupaté čáry“ – jak je kdysi označil PhDr. Ivan Hrdina. Tento prvek si do malby přinesl ze studií grafiky, jak sám tvrdí. O svých výtvarných snahách se vyjadřuje jako o hledání tvaru a vnitřní křehkosti. Asi má pravdu. Alespoň s vnitřní křehkostí. Člověk má u jeho obrazů pocit, že pokud zatáhne za jakoukoli z „chlupatých čar“, celý syžet se svou křehkostí rozpadne na hromádku krásných, barevných střípků. Početná část prací je také věnována jeho velkému vzoru Jeanu Dubuffetovi. Od roku 1968 pracuje téměř výhradně s akrylovými barvami.

Poznámka autora: Obraz KONSTANZ 2 vznikl jako reakce na sympozium k 600. výročí upálení Mistra Jana Husa. Organizátorem byla pražská Galerie La Femme a manželé Kirsteinovi ve spolupráci s radnicí v Kostnici. Nejprve proběhla výstava prací, které vznikly v Kostnici a ve Villars v dubnu 2013. V září 2013 se uskutečnila výstava v Praze, kde přibyly práce vytvořené na základě dojmů z tamního pobytu. Pro tuto akci jsem vytvořil první verzi KONSTANZ 1 na plátně o rozměrech 190 x 300 cm. Projekt měl pokračování vloni v září v Táboře, kde pro tuto výstavu vznikla druhá verze sestavená ze 4 dílů (každý 95 x 150 cm). Důvodem byl snazší převoz a instalace. Starosta a další návštěvníci z Konstanz projevili zájem obraz koupit, ale bohužel radnice neměla v rozpočtu prostředky. Rozhodl jsem se tedy (i přes nesouhlas galeristy La Femme M. Lipiny), že obraz městu daruji. Proběhlo slavnostní předání a nyní je umístěn před vchodem do zasedacího sálu radnice. Po starostově děkovné řeči, jsem odpověděl, že město Konstanz tu má už dva Čechy, kteří byli bohužel díky reformám upáleni, a tak je mi ctí, že tu mají nyní třetího Čecha, kterého právě pověsili, ale ten ještě dýchá... Poté radnice vydala zvláštní brožuru, věnovanou obrazu i autorovi. Celý projekt byl ukončen poslední výstavou v Husově domě v Kostnici pod patronací Českého centra v Mnichově.

KONSTANZ 2 (CR 4398), akryl na plátně, 180 x 300 cm, 2014

MODRÁ TRAŤ (CR 4391), akryl na plátně, 95 x 85 cm, 2014

Karle, taková originální, neotřelá otázka na úvod. Jak jsi se k výtvarnu dostal ? Zpočátku Tě bavila spíš kresba nebo jsi hned raději maloval barvami ? Maloval jsem odmalička, podobně jako jiní. S malým dovětkem – NEUSTÁLE. A spíš kreslil. Proto se kresba stala hlavní, páteřní silou všech kompozic a bez kresby si nedovedu malbu představit. Část svého dětství jsi prožil s rodiči ve Vietnamu. Jak vypadal takový Tvůj běžný den ? Co jste se učili ve škole ? Měl jsi tam nějaké kamarády nebo jsi byl spíše s dospěláky ? (Pro čtenáře jen upřesním, že to bylo ještě před válkou ve Vietnamu). V Hanoi jsem chodil do ruské školy, bylo nás asi pět českých dětí. Kamarády jsem měl, hlavně sousedovic Číňana. Byl velmi zručný a učenlivý, vše možné jsme si mezi sebou vyměňovali. Ale s Rusama se kamarádit moc nešlo, vůbec nás mezi sebe nebrali, jen ve škole. Mě to tam moc nebavilo, furt do nás cpali moc dlouhé básničky. Bylo to v rozmezí leden 1958 až srpen 1961. V době klidu. Bylo to pro Tebe obtížné naučit se francouzsky ? Má hlava měla zmatek: doma čeština, na ulici vietnamština, ve škole ruština, pro dorozumění fránina a po návratu v páté třídě… čeština, hlavně gramatika... horor. Hlavně tedy pro rodiče. Ale do devítky se to zkonsolidovalo. A hned nato, v mých šestnácti, opět zlom. Od léta 1966 Paříž a hned o prázdninách jsem šrotil v Alliance Francais fráninu a šlo to kupodivu dobře. Respektovali Tě ostatní studenti ateliéru G. Singiera? Byl jsi zřejmě mladší než oni. Rozuměl jsi si s nimi? Nikdy jsem tam během pobytu nezažil nějakou diskriminaci, naopak! Vždy a všude mě brali jako domácího a zajímali se o Československo. Později za mnou sem začali jezdit. Jak bys popsal rozdíl mezi atmosférou ve Francii koncem šedesátých let a počínajícím obdobím normalizace tady u nás? Vzpomínáš si na nějaké konkrétní rozdíly v uvažování tehdejších Francouzů a Čechů? Zažil jsem tam květen 68. Pro mě báječná zkušenost a obdivoval jsem hlavně mládež, jak se prala o své školy a svou budoucnost. Ta spontánnost byla úchvatná. Tam do mě možná dostali tu „bejčí“ odhodlanost a vydržet u toho, co chci a co mám rád. Samosebou, že potom přišel šok v srpnu 68 ! Dost Francouzů by reagovalo s větším odporem. Oni mají takový ten ohýnek za zadkem – hned vybuchnou a bouřej se, to je vidět na stávkách. Tady jsem zažil i zbabělost po prověrkách v roce 1969, kdy dost lidí měnilo kabáty. To jsem tam nepoznal, i když po prohře De Gaulla v roce 1968, po událostech v květnu, nastal obrat v jejich systému. Ale myšlení lidí zůstalo stejné. Jak jsi prožíval fakt, že nebudeš moci dostudovat École Nationale ? Jak na Tebe působila skutečnost, že se nemůžeš do Francie vrátit a potažmo také to, že budeš muset nastoupit základní vojenskou službu ? Zřejmě jsi na takový fakt nebyl připraven. To byl můj první velký životní šok – nevrátit se po prázdninách do školy. Pomáhal mi tenkrát ředitel NG pan Kotalík. Jakmile se provalilo, že otec byl vyhozen z novin, patřičné úřady si vymyslely, že musím dělat talentové zkoušky. Jako začátečník. Po čtyřech letech Beaux-Arts.

ŽIŽKOVSKÝ HORIZONT (CR 4353), akryl na plátně, 195 x 135 cm, 2015

Jak jsi zvládal vojenskou službu? Popiš nějakou historku z toho období, která by vypovídala o tom, jak rozdílně jsi se k životu stavěl Ty a ostatní vojáci, kteří nezažili ten druh francouzské uvolněnosti a tvůrčího ducha Francie těch dob. Vojna byla nejčernějším obdobím, ale porval jsem se s ní. První vojenské uznání spočívalo v tom, že jsem dostal kýbl s vápnem a musel natírat latríny... Později jsem dělal nástěnky a díky tomu jsem mohl v klidu kreslit. O francouzské uvolněnosti se mi mohlo jen zdát. Rozdíl mezi mnou a ostatními byl v tom, že chodili na vycházky do zakouřených hospod na pivo a já ne. V Latinské čtvrti kolem školy zakouřené lokály nebyly. Věřil jsi, po návratu z vojenské služby a nástupu do OSPAPu, že budeš moci jednou znovu svobodně tvořit a vystavovat? Jak tato situace ovlivňovala Tvoji tvorbu ? Tím, že jsem prožíval dva roky jakýsi špunt ve ventilování kreativity, bylo mi najednou hej. Dělal jsem si ale celou dobu vojny záznamy a skici, měl jsem z čeho čerpat. Doufal jsem, že jednou budu moci v klidu vystavovat. Emigrovat jsem ale nechtěl, přestože bych měl k nastartování pomoc přátel. Podporovali mě zasíláním barev i přes francouzskou ambasádu nebo za mnou jezdili. Jak probíhalo obhajování Tvé výstavy v divadélku v Nerudově ulici před komisí? Na co se Tě komise ptala a jak dlouho to trvalo, než se výstava uskutečnila ? Myslím, že tam byla zášť, tím že jsem měl tu Beaux-Arts a hlavně jsem nemaloval konkrétně. Prý v tom nebylo úsílí... Ale když jsem napočtvrté přinesl obraz s názvem „Vzpomínka na Vietnam“, kde byl k rozeznání rozbombardovaný strom, s letadlem, bylo to odkejváno. A nynější tvorba? Z Tvých současných aktivit i zápalu je znát, že prožíváš šťastné období. Z čeho máš za posledních dejme tomu pět let svého života největší radost? Vždycky jsem se snažil být volný v estetickém myšlení. Nekoukám na výstavách na díla jako malíř, jen jako obyčejný divák. Tím si uchovávám svou svobodu spolu s rukopisem. Jestli se to momentálně zdá jako šťastné období, tím líp. Je fakt, že poslední dobou jsem poznal „krásné“ lidi a francouzské přísloví říká: NAŠI PŘÁTELÉ NÁM POMÁHAJÍ ŽÍT. A po letech mám taky skvělé domácí zázemí. Dožil jsem se důchodového věku a to má sem tam i nějakou tu výhodu. Dočkal se i první vnučky a ten fakt sám o sobě mi hodně pomáhá k pozitivní náladě. Zmiňoval jsi, že v tvorbě hledáš tvar nebo vnější podobu svých výtvarných vizí. Vizí o vnitřní křehkosti. Dokázal bys nám to slovně přiblížit ? Nikdy jsem se nesnažil zaznamenávat přírodu tak, jak to dělal někdo přede mnou. Měl jsem kliku, že mě prof. Singier nechal své vize rozvíjet v jeho třídě. Byl to ateliér abstraktní malby. V té době jsem vytvářel ještě rozpoznatelné postavy. K abstrakci jsem se dostal až následně, v konkrétním prostředí tehdejšího Československa. Jako by to byl vnitřní protest proti tomu, v čem jsem se pohyboval a co jsem prožíval. Ty čtyři roky po návratu z Francie – vojna a doba bezprostředně po ní – mě „naformičkovaly“ natolik, že se ještě nevyčerpalo vše. Doufám. I teď se občas k něčemu, co jsem dělal v minulosti, vrátím. Hledám v tom to, co jsem tehdy přehlédl. Za ta léta jsem objevil určitou abecedu, která se stala mým vyjadřovacím jazykem. Pokud objevuji, tak přímo při práci. I Kandinský říká, že teorie následuje praxi. Jinak by nebyla.

HO-DUB č. 28 (CR 4459), akryl na plátně, 95 x 85 cm, 2015

NOČNÍ MARSEILLE (CR 4470), akryl na plátně, 135 x 230 cm, 2014/15

NOIR-BLANC-GRIS (CR 4479), akryl na plátně, 45 x 61 cm, 2015 Fotografie z archivu autora

Karel Prášek se narodil 20. května 1950 v Ohrobci, jako syn novináře. 1958 -61 1965 1966 -70 1967 1968

1973 1974 1977 1982 1984 1985

pobyt ve Vietnamu, cesty po Číně a Kambodži první návštěva Francie, setkání s J. Rustinem studium na Ecole Nationale Superieur des Beaux-Arts v Paříži účast na Salonu francouzských umělců přijat do malířského atelieru Gustava Singiera (na ENSBA), začíná pracovat s akrylovými barvami, současně navštěvuje Beaux-Arts v St. Ouen (předměstí Paříže), obor grafiky, účastní se kolektivních výstav, setkává se s J. Helionem buduje atelier v Božejově v Jižních Čechách setkání s J. S. Pradeau první samostatná výstava v Praze, Divadlo v Nerudovce samostatná výstava v Niortu ve Francii, J. Helion je autorem textu do katalogu atelier v Holandské ulici v Praze tvůrčí kontakt s galeriemi Espace 31 a Michel Broomhead

Od roku 1990 samostatně vystavuje doma i ve světě (Varšava, Mnichov, Paříž, Vídeň, Marseille atd). Spolupracuje s řadou našich i světových architektů, účastní se společných výstav, sympózií a přehlídek. Získal řadu ocenění. V roce 2014 buduje nový ateliér v Praze na Bohdalci.

LETNÍ SNĚNÍ obrazy Lenky Dobešové hadce a mramory Jiřího Vašici Letošní léto nabídlo snění na výstavě ve Staré radnici ve Žďáru nad Sázavou. Od 30. června do 23. srpna zde vystavovali práce z posledních let Lenka Dobešová a Jiří Vašica. Pro své obrazy Lenka Dobešová použila techniku akvarelových podmaleb na ručním kartonu, dotvářených suchými pastely. Sochař Jiří Vašica ve Žďáru nad Sázavou představil kamenné objekty, pro které jako materiál tentokrát zvolil hadec a mramor. Obrazy ve velké barevné škále na stěnách výstavní síně tvořily pozadí pro z velké části pohyblivé kameny umístěné v prostoru. Při bližším prohlížení představených prací tak rozdílného charakteru mohlo překvapit mnoho shod mezi díly obou autorů, ať už se jednalo o dynamiku pohybu, čistotu linií, struktury a rytmus v obrazech i kamenech. Zvláštností u Vašicových soch je pro publikum lákavá možnost dotýkat se, hladit, pohupovat a otáčet většinou hadců a mramorů. Návštěvníci výstavy této možnosti hojně využívali a odnášeli si tak s sebou z výstavy dojmy nejen vizuální. I Lenka Dobešová tentokrát pobídla diváky k pohlédnutí do barevných ploch, nalezení vlastních významů a nových názvů obrazů.

Vernisáž, Stará radnice, Žďár nad Sázavou, červen 2015

JAK DĚLÁM OBRÁZKY To se vezme papír a barvy. Papír je krásný, lákavý. Bílý je dokonalý. Až moc. Takže barvy. Jedna vrstva, zaschnout, druhá vrstva, zaschnout, třetí... Áááá to už je moc. Osprchovat. Teď je to ono. Barvy se do sebe vpíjejí, tahy štětce a míra vlhkosti vytvářejí skvrny. Sedím a hledím do nabarveného papíru. Čekám a číhám. Nepravidelně barevnou plochu vytvořila zčásti náhoda. Náhodu je třeba si ochočit. Číhám na to, o co si plocha řekne. Pohled se stáčí do jednoho místa. Ta část budoucího obrázku si říká o trochu modři. Odhlédnout. Zapomenout. A znovu nezaujatě hledět do papíru. „Trochu modré!“ řekne si znovu totéž místo. Vstávám a místo namodřím. Začalo to. Teď znovu usednout a zadívat se. Nevnucovat, nevymýšlet, nespěchat. Trpělivě vyčkám na pokyn, který přijde z vnitřku obrázku. Papír je mé místo, kde se učím trpělivosti. Papír je mé místo, kde se učím zacházet se svobodou. Když se čáry, barvy, rytmy barev a čar uspořádají tak, že pocítím radost, podepíšu to. Když zjistím, že je to podepsané, je to hotové.

Z BAREV A PAPÍRU Pokaždé jako poprvé: dobrodružství přítomnosti. Tady a teď v rozhovoru s nabarveným papírem napjatě číhám na odpověď. Dokud po mlčenlivém dotazu nedostanu od plochy pokyn, jak dál, nepokračuju. Hra v jednom postrádá smysl. Pokud vytuším další krok, mám možnost radostně použít svoje barvy. Po každém zásahu však následuje další otázka. A to je všechno: papír, barvy, pokusy o soustředění a trpělivost. Dál už se to děje skrze mě jaksi samo, mimovolně. Tvary svévolně vykukují z plochy, čáry zaujatě hledají směr, světlo uvnitř a barvy vně mění atmosféru. To vše se v pro mě překvapivé podobě vynoří, zaplní obraz a zůstává. Svět barev a papíru, území ploché, aby v něm zbyl prostor pro představy. Lenka Dobešová

? ? ? , akvarel a pastel na ručním kartonu A2, 2015

NOČNÍ KRAJINA, akvarel a pastel na ručním kartonu A2, 2014

KONTINENT BAROKO, akvarel a pastel na ručním kartonu A2, 2015

MODRÁ KRAJINA, akvarel a pastel na ručním kartonu A2, 2014

OBRAZY L E N K Y D O B E Š O V É Plocha ručního papíru z Velkých Losin je prostorem, na kterém vytváří své obrazy Lenka Dobešová. Pracuje převážně s akvarelem, který kombinuje se suchým pastelem. Při práci nechává dílo vyrůstat zdánlivě samo bez vyhraněné předchozí koncepce a studiemi ověřené a propracované kompozice. Definitivní tvar vzniká na ploše papíru, na kterou postupně nanáší podkladové vrstvy malby a ty poté dotváří zásahy pastelem. Různé nahodilosti a samovolné nerovnosti se stávají impulzem, který otevírá brány imaginace. Ze zjitřené představivosti se vybavují zasuté zážitky a intenzivní pocity ze světa nejen viděného, podněty nasbírané všemi smysly. Jde zde o záměrné využívání náhody, která slouží jako důležitý inspirační prvek aktivizující tvůrčí schopnosti. Ovšem tento počáteční podnět je jen jiskrou rozněcující plamen. Sám o sobě nic neznamená. Pouze ve spojení s připraveným prostředím, kterým je senzitivní autorčina duše a dovedná ruka, může vzniknout zajímavé a silné dílo. A jen impuls rezonující s vnitřním rozpoložením, zkušenostmi a vůlí malířky může být dále rozveden a umělecky dotvořen. Tento intuitivní způsob tvorby je opakem přístupu více rozumového, založeného na pevné vnitřní stavbě a promyšlených premisách díla. V určitém zjednodušení bývají oba tyto postupy spojovány s ženskými a mužskými principy tvorby.

MODRÁ VODNÍ KRAJINA, akvarel a pastel na ručním kartonu A2, 2014

Fotografie Jiří Dobeš

I když se způsob práce v díle samozřejmě projeví, zůstává jeho podstatnou a nezaměnitelnou složkou autorova osobnost. V malbách a kresbách Lenky Dobešové plných poezie na nás čekají prostory, ve kterých může člověk snít. Jsou tu místa vzbuzující pocit okouzlení, bezpečí, harmonie, údivu a zapomnění. Jejich vyznění ovšem záleží také na divákovi, jeho rozpoložení a vlastní interpretaci. Křehký půvab řady děl stupňuje ještě citlivé užití pastelové liniové kresby jako základního významového prvku. Akvarelové malby dotvářené pastelem jsou jakýmsi záznamem vnitřního světa, poetickou vizí vystavěnou z barev a jednoduchého tvarosloví oproštěného od popisnosti. Zdenka Paukrtová

Lenka Dobešová (*23. prosince 1954 v Pardubicích), malířka a grafička vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1970-1974), obor užitá malba. Vedle užité grafiky se věnuje převážně volné kresbě a malbě. Černobílými tušovými kresbami zaznamenává pohyb, rytmus, plynutí. Technikou akvarelových podmaleb dotvářených suchým pastelem na ručním kartonu se vydává do krajů tušených a sněných. Je členkou Unie výtvarných umělců pardubického regionu. Vystavuje samostatně i na společných výstavách.

ČERVENÁ HLUBINA, akvarel a pastel na ručním kartonu A2, 2015

ČERVENÁ ZAHRADA, akvarel a pastel na ručním kartonu A2, 2015

Foto: AntonĂn Kanta

PODVEČERNÍ HRA, hadec, 45 x 30 x 25 cm, 2014

HADCE A MRAMORY JIŘÍHO VAŠICI Od nepaměti měli lidé kameny ve zvláštní úctě. Pokud se takové kameny nacházely na výjimečných místech, měly neobvyklý tvar nebo velikost, lidská fantazie je opředla nejednou pověstí. Kamenům byla přisuzována často i léčivá síla a tajemná moc. Jak víme, pro každého sochaře je v tvrdém kameni ukryta socha. Jen najít ten správný kámen, který ukrývá tu správnou sochu určenou pro toho kterého sochaře. Jiří Vašica o svých kamenech sní, svým kamenům naslouchá a svým dlátem jen zviditelňuje svůj sen a jejich kamenný příběh. Sochař Jiří Vašica dokázal kámen zbavit jeho obvyklé tíhy. Jeho kameny jako by byly osvobozeny ze svého prokletí a nebo je tomu naopak? Je tím čarodějem, který dává kamenům křídla. Kameny po doteku jeho dláta jsou schopny levitace, pohne s nimi něžná dívčí ruka. Od prvotního impulsu, doteku kamene, jímž narušíme jeho klid a uvedeme kámen do rotačního pohybu, až po opětovné zastavení, uběhne relativně velmi málo času, ale v tomto zhuštěném ději je symbolicky vyjádřeno veškeré lidské hledání, které se neustále opakuje po mnoho generací. Jsme-li v klidu, cosi vevnitř nás provokuje, nutí k akci, v okamžiku, kdy začneme jednat, nastupuje fáze touhy po klidu, po návratu v prvotní stav. A tak se to děje opakovaně.

DVOJÍ NEBE, hadec, 60 x 25 x 28 cm, 2015

SEN NOCI, hadec, 45 x 30 x 24 cm, 2014

Jaký je smysl toho snu, jen na chvíli zapomenout, uvést se do víru extáze, vymanit se z pout, která nás svazují a znemožňují vzlétnout? Ale kde je náš cíl? Chceme dosáhnout prvotní čistoty, klidu a řádu. Jen sporé záblesky světla, jen lehké a nepatrné chvění před úplným klidem, nirvánou, únavou kamene napovídá, že se kámen dostává do stavu rovnováhy všech sil. Kdy jeho umělá vyprovokovaná rotující levitace je ukončena předurčenými gravitačními silami, kterým se opakovaně v přírodě podřizuje. Ale stačí jen jemný impuls a vše je opět v pohybu, vše se bortí. Každý z Vašicových kamenů skrývá v sobě tajemství, jakési vnitřní poslání, vnitřní sdělení, jakési věštecké – každý z kamenů mnoho pamatuje, mnohé naznačuje. Jeho kameny jsou zhmotnělou meditací o Proměnách i Trvání, meditací o Lidské existenci, o smyslu našeho Bytí.

ZATMĚNÍ SLUNCE, hadec, 46 x 32 x 22 cm, 2015

Fotografie Reanata Vašicová

Je jen na nás, jsme-li schopni rozšifrovat tajemné sdělení přicházející z hlubin času. Jeho smysl však si musí najít každý sám, je nepřenositelný, nesdělitelný. Tak jako je každý kámen jiný a přitom jsou všechny ve své podstatě stejné. Dodatkem malé varování: S ničím se to nemá přehánět, ani s meditací nad kameny, jinak se Vám zatočí hlava jako Jiřímu Vašicovi, a začnete levitovat a nedej Bože, abyste někam uletěli… Josef Chalupa

Jiří Vašica (*10. ledna 1953 v Hradci Králové), sochař. Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně (1968-1972). V 80. a 90. letech sochařsky zpracovával krajinu, pak opustil statické vyjádření a věnuje se tvorbě kamenných levitujících objektů. Dynamická prezentace díla osazeného na kovový trn umožňuje uvedení snových vizí do pohybu. Je členem skupiny Dva Albatros a UVU. Zastoupen je ve sbírkách Horácké galerie v Novém Městě na Moravě, v Gallery Cyrany v Heřmanově Městci a v Galerii F. A. Sporcka v Kuksu. Vystavuje samostatně i na společných výstavách. Tvoří a žije v blízkém kontaktu s přírodou v Cholticích, kde má ateliér s výhledem na okolní pole, louky a lesy.

NOVÉ NÁVRATY Isložba grafika i slika Lenka Tichá Věra Rasochová

Je polovina července, datum odjezdu přede dveřmi. Poslední přípravy: dokončit rámování, plátna srolovat do obalů, sbalit pár osobních věcí. A štíhlá černovláska – s batohem na zádech, přes každé rameno tašku s obrazy, v ruce tubu s plátny – se vydává autobusem do Chorvatska. Přestup v Zagrebu s nezvyklým nákladem musí zvládnout sama, v cíli cesty, kterým je starobylé městečko Pag ji už čekají tamní přátelé. Ti jí také pomohou s instalací grafik a obrazů. Pod názvem DVA MJESTA – DVA POGLEDA se výstava (isložba) koná ve dnech 17. až 21. července v kostele sv. Jiří...

Město Pag na stejnojmenném ostrově nezvolila pro jednu ze svých výstav brněnská grafička a malířka Lenka Tichá náhodou. Je jí důvěrně známé, stejně jako pobřeží, moře, úchvatné přírodní scenérie. Od dětství tam jezdila s rodiči, později jako studentka uměleckoprůmyslové školy už vozila sebou náčrtník, barvy, malířský stojan, s nímž ji tamní obyvatelé i turisté mohli vidět v uličkách Pagu téměř každé dopoledne. Zaujetí kouzelným koutem na břehu Jadranu přetrvává. Množství dojmů zapsaných v paměti i v srdci, může kdykoliv poskytnout příležitost k novému výtvarnému vyjádření.

JEŠTĚ LETNÍ OHLÉDNUTÍ Pustit se sama na takovou cestu s obsahem výstavy v rukou bylo dost odvážné a náročné. Kolik obrazů jsi takto vezla či spíše nesla, a jaký byl výběr námětů pro tamní návštěvníky a přátele? Ptám se autorky výstavy. „Dalo se to unést, šestnáct obrazů padesát na padesát bylo v lehkých rámech, a tři velké kolorované tisky na plátně. Obrazy – abych to upřesnila, jde o počítačovou grafiku v kombinaci s kresbou a fotografií – byly z poloviny inspirovány tamní krajinou a městem, z poloviny večerními procházkami Brnem. Náměty byly odlišeny také barvou rámů.“ Představuji si Tvoje grafiky v prostředí, které v nás obvykle vzbuzuje pocit pokory. Musely vyniknout i zapůsobit intenzívněji než v běžné výstavní síni ? „Ano, bylo to tak. Románský Kostel Sv. Jiří, který je vzácným pozůstatkem starého, kdysi královského města, poskytl opravdu zvláštní, řekla bych až neopakovatelnou atmosféru.“

ULIČKA PAG, kombinovaná technika: tisk na textil, malba a kresba na textil, 180 x 90 cm, 2015

Vernisáž výstavy DVA MJESTA – DVA POGLEDA v kostele sv. Jurja, Pag, 17. července 2015

Od dob studia (Uměleckoprůmyslová škola v Brně, obor grafika, a Univerzita Palackého v Olomouci, grafika, výtvarná výchova a čeština) představila Lenka své obrazy a grafiky na více jak dvaceti samostatných i společných výstavách. Kdybychom jimi zalistovali jako pomyslným albem, získali bychom obdivuhodný přehled o výrazně osobitém vývoji a o nekončícím hledání nových výrazových forem, byť za cenu zvyšující se technické náročnosti. Jako by zvolený obor s nadstavbou počítačové grafiky, zdánlivě svobodu uměleckého projevu omezující, byl naopak výzvou k hledání nových objektů a možností.

ROZHODLA ŠŤASTNÁ NÁHODA Životní cesty mívají podobu snů – v tom lepším případě. Podaří-li se první krůček, nemáme vyhráno, ale můžeme říct – jsme na správné cestě. Přijdou však rozcestí, křižovatky... Jak se orientovat, jak neodbočit, abychom nelitovali? Roli tady hraje něco velmi důležitého : Štěstí v podobě podpory a lásky, dobrého příkladu. Sudičky nám ho dávají do kolébky jako část rodinného dědictví. V tomto směru byla Lenka štěstím obdařena, včetně inspirace pro postupně se vyhraňující umělecký zájem. Maminka byla úspěšnou oděvní návrhářkou. Přísnou i důslednou, máme-li na mysli výchovu a výtvarné vedení. A jak už to tak bývá, malá Lenka po příkladu maminky kreslila, vymýšlela a šila oblečky na panenky. Přála si být také návrhářkou. „Většinou chtějí dcery dělat něco podobného jako matky. Ale nešlo mi moc šití, nebo spíš tvrdý a velmi kritický přístup mé maminky mě odradil.

PROCHÁZKA SE PSEM, pc grafika, 50 x 50 cm, 2015

Začala jsem si tedy navrhovat vlastní pokoje a celé byty a domy – to mi šlo lépe. Na střední škole jsem se zajímala o architekturu v plenéru, kreslila jsem staré uličky v Praze a Olomouci, nebo také u moře, na ostrově Pag a v Zadaru – původně větší realistické kresby a malby. Rozhodovala jsem se pro studium architektury, ale nakonec jsem od toho pro nezbytnou technickou náročnost upustila.“ Díky čemu a kdy Tě zaujala grafika, že jsi jí dala přednost před malbou? „Chtěla tomu náhoda, a řekla bych, že šťastná. Po přijetí na uměleckou průmyslovku mě na tento obor jednoduše zařadili. Tehdy jsem netušila, že mě grafika postupně tolik nadchne.“ Potom vstoupily osudově do Tvojí tvorby počítače a hrají zřejmě dost zásadní roli. Jak se s nimi cítíš? Je to přece jen technika... „Počítače mě ovlivnily jako snad každého. Já jsem je měla v popisu práce. Být grafikem znamenalo po revoluci ovládat práci s počítačem. Musela jsem se to po mateřské doučit. Měla jsem dvě milé

MOŘSKÉ ZÁT I Š Í, pc grafika kombinovaná s koláží a dokreslením, 50 x 50 cm, 2015

kolegyně, které mi pomohly, také jsem musela projít různá školení. Ale hlavně si to musí každý vysedět. To znamená trávit u počítače dlouhé večery. Jsem ráda, je to opět jedna z cest, už nevnímám zda mě nějak omezuje, spíše je pro mne právě pro svoji náročnost lákající a provokující.“ Jak bys vysvětlila laikům termín „počítačová grafika“ ve spojení s uměním? „Je to velmi široký pojem, který je spíše nahlížen z technického než z uměleckého hlediska. Dnes je počítačová grafika spojována hlavně s filmem a filmovými efekty, zejména pak s animovaným filmem. Jsou to velmi náročné a složité programy, přesto, přiznám se, mě oblast uměleckých animovaných filmů velmi láká.“

CESTA MOŘEM, pc grafika kombinovaná s koláží, 50 x 50 cm, 2015

SBÍRKA TVARŮ, A – PAKOBYLKY Inspiraci pro tvorbu lze nacházet všude. I procházky, které už známe nazpaměť, dovedou překvapit znovu a znovu něčím novým. Každý umělec má navíc něco ryze svého. Pro Lenku to byla v určitém období příroda v nejrůznějších detailech: kameny, lastury, kořeny, úlomky větví a větviček v různých kompozicích i známky drobného, takřka neviditelného života mezi nimi. „Fotografie, které hromadí, jsou sbírkou tvarů“, zmínila se v úvodním slově k jedné z Lenčiných výstav její kamarádka a spolužačka Eliška Čabalová. Tehdy, po návratu z mateřské dovolené, představila Lenka kromě klasických grafických projevů svou počítačovou grafiku. K tomuto opětnému návratu k tvorbě E. Čabalová uvedla: „Překvapující není, že výtvarnice opět začne tvořit. Můj obdiv patřil tomu, že po takové pauze Lenčina tvorba poskočila dopředu, nemusela se znovu hledat. Z čista jasna se objevily grafiky na

LEVITUJÍCÍ KOŘENY, pc grafika kombinovaná s koláží, 40 x 60 cm, 2010

téma knihy Věry Linhartové : Průřez cibulí, pojaty zcela nově a experimentující s tiskovou formou. Počítačová grafika však kupodivu má opět onu drsnou poetiku výrazu, známou z autorčiny předchozí tvorby. Osobité výtvarné vidění se nezměnilo, spíše přetransformovalo prostřednictvím jiného média.“ V závěru se Eliška Čabalová podělila o vzpomínku, kterou by bylo škoda pominout: „Na kolejích jsme bydlely spolu v jednom pokoji. Lenka chovala pakobylky. Byla jimi uchvácena. Mě děsily, protože každé ráno po probuzení jsem je měla přímo před nosem. Našla jim takové místo. Po čase jsem se smířila s jejich existencí a sledovala je. Byly nehybné, jako kořeny – figury na jejích současných obrazech. V té nehybnosti bylo něco děsivého a fascinujícího, protože stačil okamžik a pakobylky s nezměrnou enerií změnily své místo. Jejich nehybnost byla nabitá energií, vyčkávaly. Byly tajemné. Onu spojitost s pakobylkami vám nechci vsugerovat, protože tuto zkušenost nemáte. Nicméně pochopila jsem, že autorčin rukopis má někde své kořeny. Řekla bych, že u pakobylek.“

STÍNY, pc grafika kombinovaná s koláží a dokreslením, 50 x 50 cm, 2015

NÁVRATY KE SLOVŮM Prohlížím listy s Lenčinými grafikami, probírám se katalogem. Znovu a znovu. A uvědomuji si, že se u nich zdržím vždy o trochu víc. Jakoby mne zprvu neosobní, vzdálené a neprostupné obrazce, s významem tíže pochopitelným, pomalu pouštěly k sobě, otevíraly se mému vnímání, promlouvaly ke mně. Vyjímám z názvů počítačové grafiky: Přeludy, Nebezpečné vztahy, Levitující kořeny, Kořeny červené, Kořeny modré, Kořeny lásky, Mezi dvěma kameny, Běžec... a mám pocit, že mi ty různé obrazce a seskupení vesměs kořenů, kamenů a větviček, stínů, něco vyprávějí a já že se na ty okamžiky odpoutávám od vnějšího světa. Docela chápu, že třeba Letící stromy (technika suchá jehla) mohly být inspirací ke složení básně: V jediném okamžiku / se stromy odpoutaly od země / a nesly se vzduchem / se široce rozpaženými větvemi / A ptáci seděli na větvích / a zpívali a divoce mávali křídly / A celý svět hučel / a zněl a burácel a svištěl / Slunce dokulata rozsvícené / objímalo svými paprsky / štíhlonohé letící kmeny / A zatím na zemi / bludné a náhle zbytečné kořeny / spletly se v jedinou velikou košatinu / a plnily se listím / které padalo z oblohy / Krajina bez stromů / byla bezbranná... (Úryvek básně Evy Černé)

ZASAŽENÁ, akvatinta a suchá jehla, 45 x 35 cm, 2003

UZAVŘENÁ, akvatinta a suchá jehla, 45 x 35 cm, 2003

A pak zase trochu jiné téma (většinou akvatinta): Cyklus Hlavy – Stavy ženy, inspirované knihou Věry Linhartové – Chiméry aneb průřez cibulí. Kolorované, proškrabávané kresby, doplněné úryvky textu, postupně převáděné do grafické techniky v podobě volných listů. V posledních letech (nebo opět?) lákají Lenku stále více psané texty. Nejen zmíněná próza, ale také poezie, zejména básníků Jana Skácela, Františka Halase, Ivana Blatného, jimiž se nechala inspirovat už dříve pro část své diplomové práce. „Mezi přáteli mám nejen umělce, ale také básníky, kteří některé mé výstavy svou poezií zahajovali a doprovázeli. Ráda bych jim vyhověla a ilustrovala na oplátku jejich sbírky, jen doufám, že na to brzy najdu čas“, posteskla si.

V KRAJINĚ NOVÝCH OPAKOVÁNÍ Mezi přátele básníky patří také Tomáš Mazač. Z úvodního slova k jedné z výstav a ke katalogu vyjímám: Na počátku bylo jablko. Cibule pro slzy přišla až pak. Se svými slupkami, pestrými vrstvami a plášti. Výtvarnice Lenka Tichá zvolna směřuje k jádru. Jádru pravdy i prosby. A to je vážná práce. Tak tro-

ROZKVETLÁ, akvatinta a suchá jehla, 45 x 40 cm, 2004

chu titěrná, poctivá a přitom prostá jak verše Lenčina milovaného Jana Skácela. Zaujata strukturou jakožto básní vytváří náročně koncipované a kombinované techniky, pracovně nazvané Stavy ženy. ...Žije v mysteriózní „Krajině nových opakování“ jiného povýtce brněnského básníka: Ivana Blatného. Je si dobře vědoma, že obě ústřední témata umění jsou jednou provždy daná – láska a smrt. Ale vyslovit je znovu, nově je zopakovat, považuje za svůj neokázalý tvůrčí úkol (a úděl). Nutno dodat, že se u této autorky, vnitřně velice křehké, dá s přesvědčením hovořit o usebraném, dokonale promyšleném, dostředivém uměleckém vývoji. Jedno zde navazuje na druhé, něco se rodí s představou dalšího. Dohromady Ariadnina nitka k nepřetržení, k neodmotání... Stejně si myslím, že její skrytou touhou, „skrytou“, neboť sama je plachá a zastřená, schoulená do sebe, je nalezení úplného a pravdivého poznání, aťsi vykoupeného odosobněním. Všechny ty koule, čtverce, obdélníky, pečlivě volené barevnosti mají vždycky co do činění se slovem... Vrátit slovům jejich původní závažnost – po tom prahne Lenka Tichá jak po vodě ! A odtud zbývá už jen hebký krůček ke knižní ilustraci. Ostatně ilustracemi ke čtyřverším Jana Skácela kdysi začínala...

DVA V LESE, akvatinta, 70 x 50 cm, 2004

PŮLOBRAZ, akvatinta a suchá jehla, 50 x 70 cm, 2004 Fotografie z archivu autorky

Brněnská grafička a kreslířka Lenka Tichá se narodila 5. ledna 1957 v Brně. Je absolventkou Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně, obor grafika (1971-1975) a filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, obor grafika, čeština a výtvarná výchova (1976–1981). Na střední škole ji zaujaly především základní grafické techniky – linoryt, suchá jehla a jejich kombinace, později se zaměřila na lept a akvatintu a experimenty s nimi. Po ukončení vysokoškolského studia učila několik let výtvarnou výchovu na Lidové škole umění v Ostravě, poté se vrátila zpět do Brna. Pět let se věnovala výhradně rodině, uplatnění pak našla jako učitelka marketingu, reklamy a aranžování na střední obchodní škole. V současné době učí na Střední grafické škole v Brně dějiny umění, odborné kreslení, typografii a počítačovou grafiku. Ovlivněna touto výukou věnuje se stále více počítačové grafice, kterou kombinuje s ruční kresbou a malbou a dolepováním detailů, čímž vznikají osobité koláže. K posledním experimentům patří tisk na textil, který rovněž barevně a lineárně dotváří. Grafička Lenka Tichá má za sebou více jak dvacet samostatných i společných výstav, které dokládají nejen vzestupný umělecký vývoj, ale i originalitu zvolené cesty, která zdaleka ještě nekončí.

RYBNÍK U DOLNÍCH HEŘMANIC, akryl na lněném plátně, 95 x 80 cm, 2014

Jiří Liška INSPIRACE KRAJINOU Úvodní slovo na zahájení výstavy v Galerii U Ní v Mikulově, 1. srpna 2015

Výstava Jiřího Lišky „Inspirace krajinou“ v Galerii U Ní představuje práce, jež se dají charakterizovat jako cyklus a které jsou unikátním pohledem na přírodní scenérie v České republice. Tato, dá se říci fascinace krajinou, obsažená ve vystavených dílech, poukazuje na aspekty, které u současných českých malířů moc nevidíme. Jedná se především o autorovo vidění krajiny, smysl pro kompozici a cit pro barvu. Ve vystavených obrazech můžeme nalézt části krajin, které jsou českému i moravskému cestovateli a poutníkovi, nanejvýš dobře známy. V konkrétních obrazech lze vidět pohledy na Českomoravskou vrchovinu, což dokumentují například malby Volákova kopce u Kameniček, rybníku Kadolce u Křížanova a rybníku u Dolních Heřmanic, dále pak okolím u Lednicko-valtického areálu, které zastupují motivy Ocúnů u Janohradu a výjevy ze Zámecké zahrady a Českého ráje, který prezentuje obraz Staré jabloně u loveckého zámečku Humprechtu u Sobotky. Další práce, neméně podstatné, jsou krajinné studie mimořádné působivosti. Zde bych upozornil na studie Svízele syřišťového na návrší u Sklenného a Lámání kukuřice.

MIKULOVSKÁ ZAHRADA ŽIVOTA, akryl na lněném plátně, 100 x 90 cm, 2014

OCÚNY, akryl na lněném plátně, 100 x 80 cm, 2014

LÁMÁNÍ KUKUŘICE, akryl na lněném plátně, 90 x 80 cm, 2014

Jestliže si návštěvník, milovník umění nebo případný zájemce položí otázku, proč Jiří Liška takto přistupuje ke krajině, můžu odpovědět: Umělec originálním řešením posouvá hranice expresionismu k expresionistickému realismu. Volně přeloženo : Jiří Liška nechává vyniknout pravdivost krajiny v pohledu systematického bádání německého expresionismu a svého školení u Petra Skácela a Dalibora Chatrného. Tato reflexe uměleckého stylu a inspirativních kantorů ovšem neznamená sloučení jejich vlivů v pasivní napodobování. Malíř z těchto uměleckých zkušeností totiž vychází a posunuje je

RYBNÍK KADOLEC U KŘIŽANOVA, akryl na lněném plátně, 80 x 90 cm, 2015

invenčním způsobem. Originálnost maleb Jiřího Lišky spočívá zejména ve volbě pohledu na krajiny, které de facto abstrahuje. Nenapodobitelná je také barevná složka obrazů, která dotváří kompoziční řešení u každého obrazu. Výstava „Inspirace krajinou“, jenž obsahuje práce z posledních dvou let, je zásadní v tom směru, že Jiří Liška nechává prostor fantazii a nespoutanosti. Nepropadá sentimentálnímu opakování se a není žádným způsobem ani přístupem takzvaný kopečkář nebo jezírkář, jak již téměř před sto lety odsoudil zakladatel futurismu Filippo Marinetti krajináře. Naopak je tvůrčím člověkem, který upouští od přežitého abstraktního dekorativismu, který je tak příznačný pro jiné české malíře. Jan Liška

RYBNÍK ŘASNÍK U MORAVSKÝCH KŘIŽÁNEK, akryl na lněném plátně, 90 x 95 cm, 2015

JIŘÍ LIŠKA (*1953), grafik, měditiskař a malíř, absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1968-1972), obor propagační grafika u prof. Dalibora a Ivana Chatrných. Ještě před maturitou mu byl vysloven zákaz studia na všech vysokých školách. Po maturitě se vyučil v oboru ruční sazeč. Až do vysloveného zákazu výkonu povolání v roce 1978 (za plakát na Slavnost hraničářů – Pálavské vinobraní) spolupracoval s Janem Rajlichem st. a samostatně pracoval na drobnějších zakázkách (grafické úpravy, plakáty) z větší části „pokrývané“ J. Rajlichem st. Díky podpoře Dalibora Chatrného tiskl své volné grafické listy v dílně SUPŠ, které naposledy vystavil v roce 1978 v Městském kulturním středisku v Mikulově. V dalších letech již ve volné tvorbě nepokračoval – bez atelieru, bez možnosti pořízení materiálu a prezentace považoval další práci za nemožnou.

100

STARÉ JABLONĚ, akryl na lněném plátně, 80 x 100 cm, 2015 Fotografie z archivu autora

Od roku 1974 do roku 1980 vystřídal několik povolání – technolog sazby, grafik a tiskař na maloofsetu v Městském kulturním středisku v Mikulově, pomocný dělník v kamenické dílně na zámku Valtice a poté ještě v letech 1986 až 1988 fotograf v OKS Beroun. Od roku 1980 tiskne uměleckou grafiku technikou měditisku (rytina, suchá jehla, lept...), spolu s Milanem Dřímalem v grafické dílně Díla na pražském Smíchově a od roku 1988 samostatně. V roce 1992 se vrátil i k ruční sazbě, knihtisku a tvorbě bibliofílií (první knihu vydal, ilustroval, sázel a tiskl v roce 1974 – Jan Skácel: Tratidla). V roce 2014 se vrátil po čtyřiceti letech k malbě, s kterou začínal na LŠU u Petra Sklácela. V témže roce uspořádal výstavu obrazů „Návrat k barvě“ a v roce 2015 „Inspirace krajinou“ v mikulovské galerii U Ní – ve městě své poslední výstavy (1978). V současné době žije a pracuje v Praze.

101

„MOJE MÍSTO JE TADY…“ Domovské návraty Vlastimila Tomana Věra Rudolfová

Mezi nejkrásnější historické památky Třebíče patří tzv. Malovaný dům na Karlově náměstí. Má sgrafitovou fasádu a koncem šetnáctého století ho postavil benátský kupec Francesco Calliguardo. Asi by se velice podivil, k čemu nyní jeho dům slouží. V přízemí je galerie, kde se od roku 1987 konalo mnoho zajímavých výstav. Vernisáž jedné z nich se uskutečnila 26. srpna 2015. K pětaosmdesátým narozeninám akademického malíře Vlastimila Tomana, třebíčského rodáka, ji uspořádalo Městské kulturní středisko. Autor obrazů samozřejmě na vernisáži nechyběl. Přátelé ho na výstavu přivezli z třebíčské nemocnice, která se stala místem jeho dočasného (doufejme) pobytu. Do galerie přišlo tolik návštěvníků, že museli postávat i na chodbě. Vlastimil Toman v jejich společnosti a v blízkosti vlastních obrazů viditelně pookřál. Přijímal gratulace, podepisoval svou novou knížku vzpomínek a veršů, kterou nazval Životní cesta.

Když jsme u vzpomínek – také jednu mám. O Vlastimilu Tomanovi jsem poprvé uslyšela před více než třiceti lety, a to v tehdejším Československém rozhlase v Brně. Malíř posílal básně i fejetony do pořadu Obzor, který připravovala literárně dramatická redakce. Osmnáctého ledna 1986 například posluchači slyšeli fejeton, nazvaný Kouzlo domova. Autor napsal mj.: „Už ani nevím, kolikátý rok mne očarovává tahle náves na třebíčském předměstí. Je v ní cosi přitažlivého v každém okamžiku. Co je to jen proměn během dne! Kolik barevných nálad se tu vystřídá. Hodně záleží na obloze, zda je podmračená nebo se v ní něco odehrává. Pronikání světla, to je ta pravá příčina kouzla. To světlo samo o sobě je malíř, který ladí barvy, štíty domů i zemi do barev. Světlo podrží okamžik a člověk může na té kráse oči nechat. Co oči. Srdce !“ „Nechceš se s Vlastíkem Tomanem seznámit? Je to opravdu zajímavý člověk,“ nabídl mi jednou vedoucí redakce Jindřich Uher. A tak jsme jeli do Třebíče, přesněji řečeno do Týna. Kdysi vesnice, kterou v šedesátém roce pohltilo rozrůstající se město. Zastavili jsme u malého domku s bílou omítkou a dvěma okny. Dveře se otevřely a uvítal nás starší muž v kostkované flanelové košili, teplém svetru a manžestrových kalhotách.

Vernisáž výstavy Vlastimila Tomana k jeho životnímu jubileu, 26. srpna 2015, Třebíč, Malovaný dům

103

Úzkou chodbou, kterou se kvůli obrazům ani nedalo projít, jsme byli uvedeni do kuchyně. O jejím původním charakteru napovídal jen sporák, umyvadlo a starý příborník. K obvyklému vybavení určitě nepatřil lis na tisk linorytů se zvětšovákem. Jinak byly všude obrazy, plné příznačných znaků Vysočiny. Nejčastěji se objevovaly cesty, stromy, skály, rybníky, potoky, chalupy. Ve vedlejším pokoji byly nejen obrazy, ale také katalogy, náčrty, fotografie, výkresy. Přehlédnout se nedal malířský stojan a poličky plné vzácných knih, třeba monografie o Picassovi či Janu Zrzavém. A byl tu především hostitel. Velice srdečný člověk a vynikající vypravěč. S láskou vzpomínal na prababičku Cecílii Němcovou, která domek na Budíkovické ulici koupila v jednatřicátém roce pro jeho rodiče. Vlastimil Toman se totiž narodil v jiné části Třebíče – v Nových Dvorech. Vzpomínal také na tatínka a maminku, kteří mu nebránili, když se rozhodl pro studium v Brně a později v Praze. Vlastimil Toman se původně vyučil malířem pokojů. Často však chodil na výlety do okolí Týna a tamější krajina ho přitahovala od dětství. Zkoušel přenést její podobu na papír. „Někdy jsem byl na vahách, když jsem viděl z okna kluky hrát kopanou. Buď kopaná nebo kreslení, řekl jsem si a bylo rozhodnuto. Stačil mi skicák, pero a tuš a první nesmělé kresbičky byly na světě. Posílal jsem je do časopisu Vpřed, který po válce vydával Klub Jaroslava Foglara. Probíhala tam celostátní soutěž kreslířů a já byl vždy na druhém místě. Pak se otec dozvěděl, že v Náměšti žije nějaký pan Stanislav Černý a že taky pěkně maluje. Tak za ním zajel vlakem, ukázal mu několik mých kreseb a pan Černý mu pověděl, že bych se měl výtvarně vzdělávat a že je na to v Brně škola. Tak jsem si v devětačtyřicátém roce podal přihlášku na Vyšší školu uměleckého průmyslu. Vzali mě na oddělení grafiky a plakátu k profesoru Janu Bruknerovi. No a pak jsem se dostal do Prahy na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu a později na Akademii výtvarných umění. Po studiích jsem se vrátil tam, kde jsem začínal.“

104

KO U Z E L N Á K R A J I N A , olej, 45 x 60 cm

V roce 1990 měl Vlastimil Toman šedesáté narozeniny. Chtěli jsme třebíčského malíře a grafika posluchačům připomenout. Obrazy se bohužel na rozhlasové vlny nedají přenést. A tak jsme do literárního pásma, nazvaného O zádumčivé duši Vysočiny, zařadili Tomanovy básně. Pořad se vysílal 14. ledna. A malíř vzpomínal i na své básnické začátky. „Já jsem měl tady v Týně vzor. Byl to pan Josef Cink. Měl dlouhou postavu a psal krátké básničky. Já se pokoušel svoje pocity a nálady také vyjádřit prostřednictvím veršů. Ale nejdřív jsem se bál je někde zveřejnit. Až v pětasedmdesátém roce jsem několik básní poslal do Rovnosti, do Zemědělských novin, do časopisu Naše rodina a později také do rozhlasu. Když se člověk může duševně projevit, je to příjemný pocit. Texty, jak jim říkám, vznikají z vnitřní radosti a chci se o ni podělit i se svými přáteli.“

Kroky otevírají dálky, probouzejí se horizonty, sbíhá se celé okolí v kosém úhlu… Kraj se zvedá bez křídel. Štěstí je v lidské práci, ve zpěvu domova.

Vlastimil Toman vydal vlastním nákladem více než dvě stě drobných soukromých tisků. O jejich obsahu svědčí už názvy: Duševní ráj, Tikot srdeční krajiny, Domovské návraty, Cesty naděje, Nenávratné okamžiky, Kouzlo krajiny… Verše doplnil kresbami (většinou jsou to kresby uhlem nebo rudkou), obálku i grafickou úpravu si udělal sám. Pak zašel k tiskaři a nechal zhotovit několik xerografických kopií. Ale ty nejsou nikde na prodej. Autor věnoval texty svým přátelům a já si velice vážím toho, že některé bibliofilie Vlastimila Tomana také vlastním. Dotvářejí totiž malířův svět, prostřednictvím veršů pak čtenář snadněji vstupuje do jeho obrazů.

105

TÝ N S K É S T O D O L Y , olej, 45 x 35 cm

Žár slunce zastavoval dech Každý stín od stromu nebo keře byl jako záchrannou brzdou před ohnivou pecí kdy prostor vzdušný se vlnil a nadnášel bělásky

I když jsem se do Třebíče delší čas nedostala, přátelství s Vlastimilem Tomanem trvalo. Posílali jsme si přání k narozeninám či vánočním svátkům, občas jsme si zavolali. Když měl v roce 2005 pětasedmdesátiny, zajela jsem se podívat na jeho výstavu v třebíčském Malovaném domě. A samozřejmě jsem se vypravila do Týna. V duchu jsem si říkala, jestli k Vlastimilu Tomanovi vůbec trefím a jestli mě pozná. Nemusela jsem mít obavy. Domek jsem našla, i když se jeho okolí pořádně změnilo. Klidnou Budíkovickou ulici přeťala rušná křižovatka, sídliště Hájek se rozrostlo a kus další plochy zabral supermarket. Ale když jsem zazvonila na dveře malého domku s bílou fasádou, opět mi otevřel muž v kostkované flanelové košili, svetru a manžestrových kalhotách. Zdálo se mi, že se za ta léta vůbec nezměnil. Uvnitř domku zůstalo také všechno při starém. Až na jednu věc – v zadním pokoji přibyl počítač. „Co já se s ním natrápím, nebo on spíš se mnou“, smál se hostitel. Monitor počítače však byl téměř

106

schován pod kupou papírů, výkresů a novin. Podobně to vypadalo v celém pokoji. Vlastimil Toman však tvrdil, že se i v tom zdánlivém nepřehlednu dobře vyzná. Věřila jsem mu to, protože v domku prožil svoje dětství a mládí. Do Týna se také vrátil po jedenácti letech studia v Brně a Praze, i po nezdařeném manželství. „Moje bývalá manželka Emílie pocházela z Bratislavy. V roce 1958 se nám narodila dcerka Jaroslava. Když jsem ukončil studium na akademii, tak jsem odešel za rodinou do Bratislavy. Bohužel manželský svazek nám nevyšel a já odešel domů do Týna.“ Když se v jednašedesátém roce vrátil do rodného města, neměl to po existenční stránce snadné. Jeho začátky byly spíš svízelné, protože se za ta léta vytratil z povědomí místních obyvatel. Musel si mezi třebíčskými znovu získat jméno. Pár korun za grafiku nebo kresbu stačilo k uživení, pokud se ovšem nějaký zájemce o jeho obrazy objevil. Vlastimil Toman se také po návratu ucházel o místo v Lidové škole umění v Třebíči. Jeho žádost dlouho ležela na odboru školství, ale nakonec dali místo učitele jinému. Předkládal obrazy do výběrové komise Českého výtvarného fondu v Jihlavě, ale ta je většinou do prodeje nepřijala. „Kdo nebyl v zaměstnaneckém poměru a byl navíc nestraník, ten měl podle tehdejšího vedení Svazu československých výtvarných umělců velmi omezený nárok na zakázky. Ty si mezi sebou rozdělovali členové umělecké komise. Navíc v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století lidé projevovali větší zájem o kresby nebo obrazy realisticky pojednané. Když mi komise konečně některé obrazy vzala, zase nešly na prodej. Ale byl jsem z domova už z dřívějších časů zvyklý skromnému životu, tak mně ani nepřišlo, že by se taková existence nedala vydržet. Zvláště když jsem měl tu svou práci vlastně jako svobodné povolání.“ K pětasedmdesátinám dostal Vladimír Toman pěkný dárek – knížku Cestou domova. Obsahovala jeho vzpomínky a malíř ji sám ilustroval. A tak jsme mohli prostřednictvím knížky opět vidět polní cesty, svažující se k Týnu, nebo týnskou náves v různých ročních obdobích. To jsou nejoblíbenější

107

a nejčastější motivy, které se na Tomanových obrazech objevují. Ocitli jsme se také v krajině u Čapí skály, u rybníka se zvláštním názvem Konopníček a v kamenolomu u Druhého rybníka. Nebo jsme si mohli dopřát pohled na zimní Třebíč, na věž kostela svatého Martina, na baziliku svatého Prokopa. „V posledních letech se vyjadřuji ve tvarové zkratce, aby kresba dosáhla pocitu poetického ladění, ale zároveň působila poutavě. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se dopracoval vlastního výrazu. Když má být člověk svůj, pak ho práce může formovat. Sám musí šlapat cestu podle svých představ a názorů, aby kresba byla osobitá a měla současnou tvář.“ Při návštěvě v malířově domku mě tehdy nejvíce zaujaly dva pastely, které se vymykaly z ladění ostatních obrazů. První měl název Vzpomínka. Pod klenbou vysokých stromů stály dvě malé postavy – muž a žena. Prostor za nimi byl prozářen zvláštním světlem. Tento obraz věnoval malíř svým rodičům. Druhý pastel působil na první pohled spíše pesimisticky. Černé hůlky stromů se jako ostré nože zvedaly k obloze. Ale nad nimi se rozzářilo slunce, které na sebe vzalo podobu rozety. „Pod Budíkovicemi se táhla údolní louka až k okraji Pavlíkovýho lesa, kde bylo údolí ještě přírodní, bez hráze a bez vody. Kde byly i borovice a ty tvořily v zimě onu krásu. Ještě jsem z té poezie přírody dodnes nevyšel. Také mě tam očarovala část lesa s průnikem světla. Musel jsem ono tajemství, ty záhadné vertikály oživit v technice pastelu. I les má zvláštní tajemno, někdy až strašidelné, kam nepronikne světlo.“

108

JARNÍ KRAJINA, olej, 65 x 75 cm

Lesní cesta je uzavřena do šera samoty, paprsky světla zápasí se skulinou, krok pozvedá sluch z jemné šelesti. Jak ticho chvílemi bolí…

Výtvarný kritik Jan Dočekal napsal o Vlastimilu Tomanovi, že „s tesknou touhou vytrvale kreslí, maluje a ryje to, co bylo kdysi, co nepřestal milovat.“ Ano, na olejomalbách, pastelech, akvarelech, kresbách rudkou i na grafických listech je především krajina malířova domova, jak vypadala v první polovině minulého století. Dnes už má jinou podobu. Není to malíři líto? „To víte, že je. Místo krásných polí, která dávala bohatou úrodu tu teď stojí hangáry, ve kterých se skladuje kdeco. Rybníky zmizely nebo jsou sevřené v betonových hrázích. Stromy se kácejí, ptáci nemají kam se schovat. U cesty do Týna stávaly dva košaté topoly. Už tam nejsou a krajina neuvěřitelně zchudla. Měl jsem tu břízy na dvorečku, ale sousedi si stěžovali, že jim padá listí do zahrady. Tak jsem je musel ořezat. Ale bolelo mě přitom srdce.“

109

Ze zadní místnosti pronikl až do bývalé kuchyně rachot nákladních aut. „Já už raději spím tady v kuchyni, vedle se nedá,“ postěžoval si malíř. „Za mého mládí jsme ještě sedávali před domem na schodech a zpívali si. Auta skoro nejezdila, byl tady před brankou čistý vzduch a hlavně klid. Teď když chci klid, tak čekám na sobotu. Před polednem si vyjdu na procházku směrem na Pocoucov. Projdu přes pole a les k místu, kde mám takové malé tábořiště. Tam si vždycky rozdělám ohýnek, mám od hajného povolení, že můžu spálit polámané větve a klacky. Sednu si na lavičku, koukám kolem a je mi dobře. Chodíval jsem tam s bratrem, někdy tam se mnou chodí kamarádi, když mají čas. Ale už mi dva umřeli. Nedá se nic dělat, léta jsou tady. Kdysi jsem lezl na střechu a maloval odtud akvarely. Teď jsem musel střechu spravovat a lezl jsem na ni s velikými obavami. Na štěstí jsem nespadl.“

Ještě letos z jara nezdála se mi ta sekyra tak těžká Získal jsem z pařezu jen tři odštěpky Ale prodloužily ještě oheň

V roce 2010 bylo akademickému malíři Vlastimilu Tomanovi osmdesát let. Ohlédnutím za jeho tvornou byla výstava, která od května do června probíhala v Malovaném domě v Třebíči. „No byla kolem těch mých narozenin sláva, ale nemusela být. Nerad chodím na vernisáže, nejraději bych se proměnil v myš a někam se schoval. Ale už to tak nějak k životu malíře patří, aby ty svoje obrazy také ukázal ostatním. Aby z nich měli stejnou radost, jakou sám cítil při tom, když obrazy maloval. No a malování – to mě pořád těší. Teď už sice moc nechodím ven, kromě té sobotní procházky, ale ani nemusím. Já mám tu krajinu v srdci. Taky jsem ji hodně fotografoval. Měl jsem flexaretku, kreslila výborně a tak mám na negativech zachycená místa, která už nejsou nebo se změnila k nepoznání.“ Neodpustila jsem si otázku, jestli Vlastimil Toman opravdu nikdy nepřemýšlel o tom, že by domek po rodičích opustil a přestěhoval se jinam. „Kdepak, nic lepšího mě nemohlo potkat. Můj spolužák z brněnské umprumky, architekt Karel Holík, mě před lety lákal, abych šel pracovat na brněnské výstaviště. Byla to pěkná nabídka. Ale přece když jsem dělal krajinářskou školu, tak se jí nechci zpronevěřit. Moje místo je tady“. Malířovu celoživotní věrnost a lásku mu Třebíč oplácí. V roce 2005 se stal Čestným občanem města. O pět let později dostal za svou uměleckou tvorbu Cenu města Třebíče. O jeho výstavy, ať už v Malovaném domě, nebo jinde je vždy velký zájem. V mnoha třebíčských domácnostech visí jeho obrazy na čestném místě, což akademického malíře Vlastimila Tomana samozřejmě velice těší.

110

Bezmezně Člověk tíhne k svému rodnému hnízdu A ke svému okolí Jakoby ten kousek země Obsahoval magnet A člověk byl magnetickou částečkou Která k němu nutně lne a náleží Byť by mu tady nic nepatřilo To je pravá domovská zátěž Kdy duše je cele zemi oddána a ta je jí nade vše

Fotografie František Jůza

VLASTIMIL TOMAN, malíř, grafik, ilustrátor, básník a fotograf, se narodil 19. února 1930 v Třebíči. Vyučil se malířem pokojů a v letech 1949-1953 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně u profesora Jana Bruknera. Následovalo studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Aloise Fišárka (19531956). V letech 1956-1960 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (profesoři Otakar Nejedlý, Antonín Pelc a Vlastimil Rada). Věnuje se krajinářské malbě, kresbě a grafice, okrajově portrétu. Má za sebou 44 autorských výstav především na Vysočině. Zúčastnil se padesáti kolektivních výstav. Po roce 1990 tvořil v časopisech Zálesák a Tramp kreslené dobrodružné seriály pro mládež. Ilustroval 15 knih, například Foglarovy Hochy od Bobří řeky. Vydal několik knih (Krajina mého domova, Proměny domova, Cestou domova, Poetická Třebíč, Životní cesta). Věnuje se rovněž tvorbě básnické, je autorem více než dvou set drobných soukromých tisků s vlastními ilustracemi a s dokumentárními fotografiemi z minulosti Třebíče.

111

S T AR Á H U D B A N A V Ý S L U N Í ZÁJMU Obliba hudby renesance, baroka a raného klasicismu není „hit“ sezóny ani několika posledních desetiletí, a přece se zdá, že je stále na vzestupu. Čím to? V uspěchané době plné výstřelků nabízí řád, osvědčené a nezpochybnitelné hodnoty, ryzí půvab, citovost a harmonii. A je svým způsobem skromná – nereklamuje si výlučnost, netrestá nikoho, kdo od ní odbíhá co chvíli k lidové muzice, k jazzu nebo k vrcholnému romantismu. Všichni se k ní totiž rádi a s potěšením vracejí. Ale existuje jedna sféra, kde vede ne o koňskou délku, ale o délku toho největšího koncertního Steinwaye. A to jsou letní prázdninové interpretační kursy a mezinárodní semináře hry na dobové nástroje. Nemám je spočítané ani nemám přístup k jejich evidenci (pokud nějaká je, když už nad zahraničními návštěvami nebdí oko tajných služeb). Ale třeba na Vltavě (ČRo3) slyším co chvíli docela nadšené ohlasy účastníků i pedagogů a ukázky z vystoupení nesčetných souborů staré hudby, z nichž jeden je lepší než druhý. A přitom si dovedu aspoň přibližně představit, jak obrovské úsilí musí vynaložit pořadatelé už ve velkém předstihu, jak musí využívat svých zahraničních osobních kontaktů s hudebníky a určitě také zdejších kontaktů s představiteli měst, institucí a v neposlední řadě i sponzorů.

Takzvaná stará hudba má totiž výhodu ve své mezinárodnosti. Když se sejdou lidové národopisně orientované soubory, je to báječná podívaná i poslech, ale zpívají a vyhrávají jedni pro druhé a pro publikum, ale ne spolu! Když se sejdou přívrženci jazzu, mají svou společnou angličtinu a společné kořeny někde v Louisianě, skvěle si spolu „zasoulujou“ třeba v Polsku nebo u nás, ale nemají v Evropě něco jako autentické zázemí. Kdežto milovníci staré hudby mají znásobené zážitky, když se sejdou třeba ve Valticích, v Náměšti, v Kuníně nebo v Bučovicích. To je možná větší rozdíl, než mezi poslechem varhan v nějakém sálku konzervatoře a ve velkém chrámovém prostoru s dozvukem, příšeřím a staletou atmosférou. A jak to vypadalo letos v srpnu v bučovickém zámku? Kaleidoskop momentek i připravených záběrů samozřejmě nezprostředkuje hudební zážitky, ale čtenářům s trochou fantazie poskytne představu o tom, jak dobře se tam muselo muzicírovat i poslouchat. Všichni vypadali, že jsou šťastní, a že je akusticky zajímavé a krásné dobové prostředí inspiruje k tomu, aby ze sebe vydali to nejlepší.

114

Je ovšem na čase poskytnout také pár konkrétních dat. S návrhem uspořádat na zámku v Bučovicích kurz interpretace staré hudby letos na konci srpna přišel renomovaný brněnský loutnista, pedagog a organizátor Jan Čižmář (po zkušenostech s podobnými akcemi jinde, například na zámku v Kuníně) už někdy v jarních měsících. Pana starostu Radovana Válka, který velmi přeje kultuře, nemusel přemlouvat, přestože ta prestižní aktivita také něco stojí – město významně finančně podpořilo ubytování a stravování účastníků, kterých nakonec nebylo málo, dohromady 52 téměř z celého světa. Nicméně se účastníci zavázali uhradit vložné, ze kterého bylo možno zaplatit potřebný počet lektorů. A tento učitelský sbor byl opravdu na vysoké mezinárodní úrovni, v jejich životopisech se to hemží slavnými univerzitami a význačnými soutěžemi. Ovšem už při úvodním koncertu pedagogů se ukázalo na výsost jasně, že jim nic není vzdálenější, než nějaká akademická škrobenost. Hráli s obrovskou vervou na věrné reprodukce dobových nástrojů (cembala, violy da gamba, theorby, kytary, houslí, harfy, zobcové a příčné flétny), nechyběl zpěv a dobová gestika, která byla ostatně jedním z vyučovaných předmětů, podobně jako improvizace.

115

Ta hrála významnou roli při oblíbeném ranním „zahřívacím kolečku“, u kterého se všichni sešli. Vedl je Davide Monti a také Barbara Maria Willi, cembalistka a varhanice, která ráda hraje i na kladívkový klavír. I když je její mateřský jazyk němčina, mluví výtečně česky (získala i české státní občanství) a pro ty, kterým to snad uniklo, ještě dodám, že je přímo jedním z energetických zdrojů brněnského kulturního života. Kromě ní a Jana Čižmáře byli z Česka také flétnistka (traverso) Marta Kratochvílová a gambista „duší i tělem“ Petr Wagner z Prahy, z pedagogů byli Laila C. Neuman (sólový zpěv) z Holandska, harfistka M. C. Cleary z Irska podobně jako houslista, zpěvák a lektor improvizace Davide Monti, z Polska další

116

Fotografie Anna Pinknerová

specialista na barokní housle Martyna Pastuszka. Pozoruhodná flétnistka Bolette Roed přijela z Dánska, cembalistka a pěvkyně Aline Zylberajch z Francie. Nu a obrázek frekventantů byl ještě pestřejší, nechyběli účastníci ze zámoří, například z Mexika a Australie. Ale dost faktů a vypočítávání. Podstatný totiž byl nesmírně přátelský tvůrčí duch, který vanul prostorami zámku, nádvoří, zámecké zahrady i přilehlého městského okolí. I když byli účastníci hosty Bučovic, trmáceli se mnozí zdaleka a nebyl to úplně levný špás, ale to společné dílo a ta společná cesta do kulturní minulosti nevýslovně obohatily jejich současnost. Není divu, že závěrem prohlašovali: „Prosíme, příště zas!“ Pavla Váňová

117