online ART - 10 / 2016

Page 1

obča s n í k 10 ja ro léto 2 016


obča s n í k 10 ja ro léto 2 016

Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH

POVÍDÁM, POVÍDÁM POHÁDKU... V ateliéru Vlasty Baránkové můžete zapomenout na současný svět / Věra Rasochová

NÁVŠTĚVA U VÝTVARNÍKA ANTONÍNA ODEHNALA / Alena Krkošková

Robert Vano O FOTOGRAFII, ŽIVOTĚ A LÁSCE / Dagmar Petrášková

Miroslava a Marek Trizuljakovi ASIMETRIE / Dana Janáčková

4

32 48

60


JAKO PERLY BEZ PÝCHY Akvarely a malby Zdenky Ranné / Hana Fadingerová

RADIM VAŠINKA / Jan Vaculík / Vladimír Just / Jiří Brixi / Ladislav Vencálek / Jan Králík / Eva Králíková / Margit Koláčková

JURKOVIČOVA VILA ZNOVU OŽILA SECESNÍ ATMOSFÉROU / Alena Krkošková

AKVARELEM A NITÍ Výstava Mae Sara / Dagmar Chytková

OBRAZY KRÉDA V ČERVENÉM KOSTELE V BRNĚ

72

82

100 106 112

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Vlasta Baránková, AT L A N T I S /detail/, olej, 120 x 110 cm, foto Lukáš Paulas


V ateliéru Vlasty Baránkové můžete zapomenout na současný svět

Povídám, povídám pohádku… Věra Rasochová

Usedám do pohodlného křesla, před sebou půvabný hrníček s kávou, a beru do rukou knížku. Jednu z mnoha, které kresbou a malbou s vytříbeným výtvarným citem provází brněnská malířka, grafička a ilustrátorka Vlasta Baránková. V tichu a šeru ateliéru, který žaluzie dělí od parného letního odpoledne, navíc s vědomím, že právě zde se rodí ten půvabný pohádkový svět, snadno zapomenete na všední starosti…

Povídám, povídám pohádku… Otevírám objemnou knížku – Špalíček pohádek, říkadel, hádanek a písniček, které sepsala Milada Motlová, avšak nečtu, jen zvolna obracím list po listu, zastavuji se, a nechávám na sebe působit atmosféru obrázků: harmonii barev, tónů a tvarů, bohatstvím výrazů, vlídností a úsměvností, emocemi okamžiků – to vše umí tak mistrně ilustrátorka vetknout do tváří a očí svých pohádkových postaviček. Napadá mě, že ilustrace jsou i velmi významnou předehrou textu, neboť to, co dětskou představivost a fantazii prvotně zaujme a také může správně nasměrovat, je právě výtvarná stránka knihy, její úroveň a kvalita. Čtené slovo v takovém případě pak doplňuje, posouvá, vypráví děj, jistě důležitý, ale postavy v něm už mají svoji podobu. Bronislava Gabrielová v katalogu k výstavě Svět poezie a krásy Vlasty Baránkové (2003) píše: Obohacuje psychiku dětí, inspiruje je k vlastní tvořivé duševní činnosti. Ilustracemi nesleduje jen výtvarnou interpretaci děje, ale usiluje o vyjádření vlastních pocitů a zážitků z četby tak, aby to vše zůstalo blízké vnímání a chápání dětí. Své obrázky naplňuje fantazií, která sleduje duchovní orientaci děje, a kvalitou výtvarného tvarosloví umocňuje sdělovací záměr příběhů.

Obálka ke knize F. Recknagela POSELSTVÍ, Bohem press, Zürich, 1987

4



PRVNÍ IMPULZY V DĚTS T V Í Ne vždy sice svítí slunce, ale i to patří k životu a mnohému nás to učí. S Vlastou Baránkovou se však na chvíli vracíme do těch šťastných dětských let. K osudovým okamžikům a setkáním, které podpořily a pomohly rozvíjet její nadání a hluboký zájem o malování, a později usnadnily její životní rozhodování. Z těch nejbližších, kdo ji ovlivnil v době, kdy je dítě nejvnímavější, patřil její dědeček Jan. Měl malé hospodářství blízko Brna, kde Vlasta Baránková trávila většinu času o prázdninách. „Jezdila jsem tam moc ráda, nikdy se mi odtud nechtělo. Děda mně bral sebou na pole do vinohradu, kde jsem mohla v rámci svých možností pomáhat. Pásla jsem husy, zametala dvůr a starala se s ním o zvířata, kterých bylo na statku vždy plno. Přirozeně a neokázale mně učil pozorovat přírodu, všímat si jejích zvláštností a proměn. Můj dědeček byl renezanční člověk. Moudrý a vlídný, nebylo náhodou, že za ním chodila pro radu celá vesnice.“ Také učitel dvojtřídky v Mokré u Brna a jeho žena, která se starala o školní knihovnu, se zapsali nejen do vzpomínek, ale možná i dost zásadně pomohli nasměrovat tehdy malé děvčátko k budoucí ilustrační tvorbě. Vlasta Baránková se v Mokré narodila, a do páté třídy navštěvovala místní školu. „Panu řídícímu neušlo, že si při vyučování pořád něco kreslím, a když jsem pak ke každé knížce půjčené ze školní knihovny začala malovat vlastní obrázky, byl jimi tak nadšený, že mi dovolil malovat i v jeho hodinách počtů. Byly to vlastně moje první neumělé ilustrace.“ Nerada se loučila se spolužáky a školou v Mokré, ale rodiče tak rozhodli. Šestou a sedmou třídu už navštěvovala v Brně, kam dojížděla denně autobusem. Tehdy se také proti přání rodičů rozhodla, že se přihlásí na uměleckou průmyslovku v Brně. To se sice podařilo, ale nezařadili ji na malbu nebo grafiku, kam se původně hlásila, ale na obor uměleckých řemesel, což – jak se později ukázalo – rozhodně nebylo ke škodě.

Vlasta Baránková ve svém ateliéru, červenec 2016, foto Martin Baránek

6



Ilustrace z knihy K Ř Í D L A , vlastní námět, Bohem press, Zürich, 1990

„I tam jsem ale měla štěstí, díky velkorysosti pedagogů, zvláště pana profesora Langra. Ten po nás vyžadoval každodenní kresby pohlednicového formátu, které pravidelně hodnotil; a já jich nosila stále víc a díky jeho posudkům jsem se rychle zlepšovala. Pan profesor mi pak dokonce v posledním ročníku přenechal svoji malou zakázku – práci na ilustraci dětského leporela, které jsem si díky výuce knihaře Jindřicha Svobody, také sama svázala. Bylo to vlastně mé první autorské ilustrační dílo.“

KNIHA TAKŘKA NA KLÍČ Přesto, že po absolvování školy prošla Vlasta Baránková různými, povětšinou rukodělně zaměřenými praxemi, přes drobné umělecké předměty, dřevěné hračky, keramiku a loutky, směřovala cíleně k tomu, čemu se chtěla v životě věnovat. Poslední období, než odešla v roce 1969 z výtvarného oddělení brněnského Domu kultury definitivně na volnou nohu, už pracovala v oblasti grafického designu, výstavnictví, novinové a časopisové typografie (v té době však už také zažívala první vzrušení z volné tvorby, jak při poznávání tradičních grafických technik, tak při malování svých prvních obrazů a kreseb). Všechny zkušenosti a znalosti z profesí, kterými prošla, zúročila později při tvorbě knih.

8


„Zpočátku jsem spolupracovala s nakladatelem tehdy obvyklým způsobem, to znamená, že po seznámení s textem, jsem namalovala požadovaný počet a velikost ilustrací, a pak jsem originály odevzdala ke zpracování do nakladatelství. Výsledek v hotové knížce však často neodpovídal mé představě o vzájemném propojení ilustrace a textu, a tak jsem si velice brzy začala vytvářet vlastní papírovou maketu s vylepením sloupcových obtahů textu, kde už každý obrázek měl svoje místo a velikost na stránce. Málokdy se pak stalo, že by se něco zásadního v mém návrhu měnilo. Bylo to samozřejmě daleko pracnější a pomalejší, než jak je tomu nyní, kdy už všechny přípravné práce umím provádět pomocí chytrých programů na počítači. Nakladatelství postupně začala respektovat můj přístup, takže v současné době odevzdávám práci takřka na klíč.“ Na počátku cesty Vlasty Baránkové k ilustraci byla spolupráce s brněnským nakladatelstvím Blok. První titul, který tehdy výtvarně doprovodila, byla knížka literáta Františka Tenčíka Ivánek. Pro toto brněnské nakladatelství postupně ilustrovala řadu dalších knih, a jak sama říká, prodělala si v Bloku svoji ilustrátorskou maturitu. Významná byla rovněž spolupráce s bratislavským nakladatelstvím Mladé letá. Od té doby až do současnosti, spolupracuje s mnoha dalšími nakladatelstvími, jako je například Albatros, G plus G, Akcent, Aventinum, Atlantis, Buvik, Fragment, Euromedia, Knižní Klub, Alter, Grada atd.

Ilustrace z knihy K Ř Í D L A , vlastní námět, Bohem press, Zürich, 1990

9


Ilustrace pro přebal knihy Zdeňka Svěráka J A K É J E TO ASI V ČUDU, Fragment, 2003

V této souvislosti připomeňme alespoň některé z knížek její bohaté ilustrační tvorby: Cibulovy Francouzské pohádky, Špalíček a později Národní pohádky Milady Motlové, pohádky Bratří Grimmů, básničky pro děti Jana Skácela, příběh o vešce a blešce Jana Wericha, seriál příběhů v knihách a animovaných večerníčcích o Lískulce Ireny Gálové, série knih pro dvojici známých autorů Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, knížky pro děti Jiřího Žáčka, Broučci Jana Karafiáta a jiné. Na začátku století pravidelně ilustrovala Sluníčko, časopis pro nejmenší děti.

ŘEMESLNÁ BRILANTNOS T , N E O B Y Č E J N Ý C I T Jistý zlom v přístupu Vlasty Baránkové ke knížkám nastal ještě za minulého režimu, kdy v roce 1986 na výstavě českých ilustrátorů v St. Gallenu projevilo zájem o její vystavené obrázky švýcarské nakladatelství Bohem press.

10


„Na dálku a víceméně tajně jsem pro toto nakladatelství vytvořila ilustrace pro řadu obrázkových knih (některé i s vlastním textem), ve kterých jsem mohla pracovat malířskou technikou, která se neobejde bez kvalitního papíru a především perfektního polygrafického zpracování. To bylo u nás v té době nedosažitelné. Díky této spolupráci jsem se účastnila mnoha zahraničních výstav, ‚tajnou poštou‘ dostávala krásně zpracované barevné katalogy, ve kterých nakladatel kromě nabídky nových knih, vždy také představoval novou tvorbu ilustrátorů. Spolu se mnou se tam objevila jména českých ilustrátorů Jindry Čapka, Josefa Palečka, Květy Pacovské, slovenských výtvarníků Dušana Kálaye a Ľuby Končekové -Veselé.“ Martin Reissner ve své monografii Ilustrace označuje tuto spolupráci Vlasty Baránkové s curyšským nakladatelstvím za velmi významnou etapu její knižní tvorby: Díla ze švýcarské kolekce tvoří jeden z vrcholů ilustrátorčiny tvorby, díky nim se také před rokem 1989 stala ve světě mnohem známější, nežli ve vlasti. Technicky dokonalé zpracování (v Československu před sametovou revolucí de facto nedosažitelné) se snoubí s uvolněnou fantazijností, hřejivostí a vnitřním jasem obrazových valérů. Po malířském způsobu Baránková budovala obrazové plochy, vždy však dbala na kontext narativní linky ilustrace… A na jiném místě hodnotí : V českém kontextu literatury pro děti a mládež je tato ilustrátorka ctěna jako řemeslně brilantní, rukopisem tradiční a invencí výbušná umělkyně, jež pracuje s neobyčejným citem pro dětské vnímání a prostřednictvím ilustrací děti nenásilně kultivuje. Významnou hodnotou zůstává též pozitivní poselství jejích obrázků, souznění ilustrací s částí literární, kdy obě složky srůstají do podoby mimořádného estetického díla. Opomenout nelze ani autorčiny aktivity na poli grafického designu – vytříbené typografické úpravy knih.

Ilustrace ke knize Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře KD Y Ž S E Z A M I L U J E K Ů Ň Fragment, 2004



Volná kresba myší, ABECEDA JEN TAK…, 2001

Ilustrace ke knize Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře KDYŽ SE ZAMILUJE KŮŇ, Fragment, 2004

Vlastní cestu a nové výtvarné postupy hledá Vlasta Baránková nejen u ilustrací, ale také v práci s písmem. A to nejen přímo při typografickém řešení každé knihy. Jak sama říká: „Žiji s každou knížkou dostatečně dlouho na to, abych měla představu o jejím charakteru, abych věděla, co jí bude slušet. Mám ráda pohádkové příběhy, které nechávají prostor pro moji fantazii i dětskou představivost. Ráda pracuji s malovaným písmem jako s rovnocennou protiváhou obrázků.“

13


Dá se říct, že práce na autorském písmu se stala další důležitou součástí její tvorby. Vytvořila řadu obrázkových abeced, které nazvala Rozpustilá písmenka a Hříčky s abecedou, její byly i titulky k animovaným večerníčkům, na kterých se podílela jako výtvarník, také vytvořila cyklus malovaných číslic, který si u ní objednal Ústav pro informace a vzdělávání. Má za sebou takřka stovku ilustrovaných knih především pro děti, výtvarnou spolupráci na několika animovaných večerníčcích, v neposlední řadě typografické a grafické úpravy knih pro nakladatelství Atlantis. Od poloviny 70. let do současnosti se účastnila mnoha kolektivních výstav a přehlídek doma i v zahraničí. Za svoji práci získala několik významných ocenění a od přelomu století se věnuje výhradně ilustracím.

Z cyklu HŘÍČKY S ABECEDOU, 2002

14


Autorka před jedním ze svých obrazů z cyklu Humanizace dětského oddělení nemocnice ve Frýdku Místku, 2002, foto Radek Miča

MALÍŘKA, NEBO ILUSTR Á T O R K A ? Bronislava Gabrielová, Přesahy výtvarného Brna (1999): Vývojový přehled prací Vlasty Baránkové přesvědčivě dokládá, že její dosavadní dílo je kvantitativně rozsáhlé, ve své kvalitě vyvážené, s množstvím pozoruhodných představ a metafor, s neotřelou poetičností tvarosloví a syntaxe (ta je podle Kundery charakteristická i pro její povahu). Náročnost tvorby rozšiřuje její rozdělení na dva proudy: Vlasta Baránková je malířka a ilustrátorka. Na první pohled se zdá, že jde o naprosto rozdílné tvůrčí přístupy, avšak při bližším poznání vystupují některé shodné základní principy: úsilí o tvůrčí svébytnost, široká škála inspiračních podnětů, uvolněnost fantazie, výrazný podíl imaginace. „Nemohu říci, co je pro mne nejvýznamnější: volná tvorba, nebo ilustrování. Pravda je, že se tyto dvě oblasti u mě střídají s jistou pravidelností,“ vyznala se Vlasta Baránková v době, kdy se ještě věnovala oběma uměleckým směrům. „Ve své volné tvorbě inklinuji k velkým formátům, hutné malbě a závažným tématům. Často při tom řeším obsahové i formální problémy, zpravidla upadám do stresu, nespokojena sama se sebou a se světem vůbec. Po takovém období nastává ten správný okamžik pro práci na knížce. S radostí se nořím do světa dětské fantazie, do práce, která je ohraničená formátem, obsahem i časem, má svůj začátek a konec – většinou radostný, má svého konkrétního zadavatele, a tím jsou pro mne vždy děti.“

15


Ilustrace ke knize Jana Karafiรกta, BROUฤ CI, Melvil, 2008


Ilustrace ke knize Milady Motlové, NÁRODNÍ POHÁDKY, Knižní klub, 2009


Z c y k l u P T Á C I , suchá jehla, 1974 Z cyklu KAM KRÁČÍŠ, kombinovaná technika, 1980

Na veřejnost poprvé vystoupila Vlasta Baránková v roce 1970 na výstavě Perspektivy. Na ní vystavovalo seskupení výtvarníků (Oldřich Eichler, Valér Kováč, Jiří H. Kocman, Karel Fuchsa, Bořivoj Doležal a další), většinou mladých absolventů uměleckých škol pod neoficiálním vedením Igora Zhoře, kteří se snažili ve své tvorbě uplatňovat nové přístupy. Jeden z názorů, který v seskupení převažoval, byl pro další vývoj díla Vlasty Baránkové zvláště důležitý. Martin Reissner : Šlo zejména o imaginativní princip navazující na surrealismus, avšak současně popírající jeho ortodoxnost. V cyklech Ptáci a Kam kráčíš, realizovaných technikou monotypů a posléze suchou jehlou, Baránková předznamenala své životní i tvůrčí krédo: etickou zodpovědnost, nekompromisní odhalování společenských nešvarů, úzkost z ohroženého lidství a postupující devastace přírody, strach, že svět – jako její monstrózní ptáci – je vystaven nebezpečí vážného deformování. Složitým formálním postupem vyniká soubor Rozhovory – uhlové kresby z roku 1985. Obsahují vyhroceně kritickou analýzu lidských typů a jejich vztahu ke společnosti. Po mnoha letech byly tyto listy vystaveny na projektu Skutečnost Iluze v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou (1993), kde patřily mezi exponáty přesvědčivě naplňující záměr přehlídky, přeměnit realitu v imaginární obraz.

18



FOS Í L I E I I I , akryl na plátně, 60 x 60 cm, 1984

FOS Í L I E I I , akryl na plátně, 100 x 110 cm, 1987



Z c y k l u POLOÄŒAS, monotypy, 1989



ÚL O V E K , akryl na plátně, 138 x 110 cm, 1987


OBRAZY S TAJEMSTVÍM „Dlouho jsem postával nad obrazy Atlantis, Jehla a zvláště Tajemství,“ vyznává svůj obdiv obrazům Vlasty Baránkové Ludvík Kundera. „Nezvažoval jsem bláhové funkce, účel viditelných předmětů, boj jakýchsi rádoby dřevěných zábran, smysl osy, navíc v hmotnosti zcela neabstraktní, rozpoznával jsem hlavy a postavy, ale i jejich mizení – zbytek stále zůstával zbytkem. Jsou to totiž obrazy s tajemstvím. To je jejich zvláštnost, tím se odlišují, v tom je jejich kouzlo.“ Martin Reissner: Vlasta Baránková nejen brilantně ovládá kresbu, ale také využívá různých fines malířské techniky. Kreslířskou dovednost, jádro ilustrování nezapře ani v oblasti volné tvorby. Její malba prochází několika vývojovými fázemi. Většinou reaguje na danou dobu, její problémy a proměny. V létech po srpnu 1968 dává přednost dramatické formě mnohoznačného sdělení a ztemnělé, těžké barevnosti. Složitá seskupení tvarů jen občas oživí přítomnost rudého témbru nebo bílého záblesku. V. Baránková zvýrazňuje sdělovací záměr i osobité citové rozpoložení. Formálně komplikovanou akrylovou malbou např. tlumočí hloubavou myšlenkovou koncepci: její Golemové vystihují nebezpečí odcizení člověka, ztrátu humanity. Lidské bytosti se změnily na golemovsky vyhlížející stroje, obklopené kovovými pásy – metaforou zneužití techniky proti člověku. K podstatné proměně dochází po listopadovém převratu 1989. V konvolutu temper Hry se paleta Vlasty Baránkové projasňuje a pohádkové postavy vyznačené vitální linií krouží po celé ploše obrazu. V konvolutu Hlavy (1990) se prolínají dva postupy předcházející malby : kolem objemů připomínajících opět hlavy golemů víří svižně a zářivě naznačené útržky, pásky, linky. Tvarová hravost se postupně stupňuje a navozuje pocit pohody, uklidnění. V závěru devadesátých let vstupuje do olejů a pastelů V. Baránkové básnivá imaginace, poezie nezávislá na dobovém výtvarném myšlení. Jako by se dvě linie jejího tvůrčího procesu – obraz a ilustrace – spojovaly. Pro obojí je příznačná výtvarná citlivost, dynamika tvarosloví, bravurně vedená linka, barevná bohatost a kreativní funkce světla.

NEPOTŘEBUJI VÝSTAVY, A B Y C H B Y L A V I D Ě T „Samotný tvůrčí proces je pro mne důležitější a podstatnější, než to, co zpravidla následuje: prezentace a práce na vlastním image. Podvědomě i vědomě se zdráhám zveřejňovat své práce, protože je vždy vnímám jako nehotové.“ napsala Vlasta Baránková v roce 1995 k výstavě svých obrazů v Galerii z ruky v Křížovicích u Doubravníka. Zřejmě definitivní odklon od volné tvorby k práci pouze na knižních ilustracích, nastal po období, kdy Vlasta Baránková prohlašovala, že „závěsný obraz je pro mne stále ještě podstatnou formou vyjádření…“ Avšak návraty ke knize byly stále častější. Že ilustrační tvorba více a více převládala nad

25


GO L E M O V É , akryl na plátně, 115 x 125 cm, 1988

malířstvím, lze vyčíst také z početného seznamu samostatných i kolektivních výstav a zájmu mnoha nakladatelství. Vlasta Baránková také přiznává, že k rozhodnutí věnovat se především ilustrování, postupně dozrávala. „Zlom nastal s požárem ateliéru v roce 2000, kdy mi shořela většina obrazů. Vzala jsem to jako znamení, které mi moje rozhodnutí usnadnilo. Zklidnila jsem se, dokonce se mi i značně ulevilo. Přípravy na výstavy a vernisáže, účast, zájem i kritika odborné veřejnosti, to vše mě nejen časově zatěžovalo, ale i stresovalo, a koneckonců zdržovalo od práce. Cítila jsem se také pod tím ‚drobnohledem‘ stále méně svobodná. Igor Zhoř mi říkával: Musíš vystavovat, když nevystavuješ, nejsi ! Bylo mi však lépe v soukromí a tichu ateliéru, jsem pracovitá, a tady byla za mnou moje práce vidět. A stále více jsem si uvědomovala hodnotu knižní ilustrace.“

26


HL A V Y I V , olej na plátně, 115 x 120 cm, 1990

K tomu Martin Reisner uvádí (únor 2010): Někdejší oscilace mezi malbou a ilustrací je nyní, zdá se, u Vlasty Baránkové zastavena. Přestože napětí mezi oběma směřováními představovalo dlouho základní charakterizační prvek autorky – umělkyně, bohatost úvah, přístupů, přemýšlivé hledání výrazu, formy odpovídající tématu – to vše v jejím díle zůstává i v současnosti. Ač se jedná již výhradně o tvorbu ilustrační, nelze v žádné z dimenzí hovořit o tvůrčím, výrazovém či ideovém ochuzení. Jeden typus vyjádření nahradila druhým, přesněji jeden utlumila a všechno své bystré hledačství vetkla do druhého. Je štěstím pro svět dětské literatury, že onou volbou srdcem i rozumem se Vlastě Baránkové stala právě ilustrace.

27


BR O U K , olej na plรกtnฤ , 90 x 65 cm, 1990


AT L A N T I S , olej na plátně, 120 x 110 cm, 1995, foto Lukáš Paulas


Vlasta Baránková a Albín Brunovský na zahájení její výstavy v Galerii Cypriána Majerníka v Bratislavě, 1984 Na jedné z mnoha besed s dětmi, 2008 Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu autorky

Knihu, především pro děti, výtvarnice považuje svým významem za zcela výjimečnou záležitost, neboť zprostředkovává první setkání dítěte s uměleckým dílem. Bezesporu tedy významně ovlivňuje jeho vývoj, vnímání hodnot, míru citovosti, životní zájmy. Na rodičích a na jejich kulturní úrovni pak záleží, jaká kniha – a zda vůbec – se k jejich dětem dostane. „Snažím se, aby ilustrace byly přijatelné nejen pro ty nejmenší, ale také pro zákazníka – nakladatele, knihkupce, rodiče, a zároveň splňovaly všechny náležitosti výtvarnosti.“ Po malé odmlce pak Vlasta Baránková dodává: „A tak jsem si tehdy říkala: nepotřebuji výstavy, abych byla vidět. K tomu mi bohatě stačí knihy, to, že je o ně zájem, a vědomí, že žijí v rodinách, mezi dětmi.“

V rozhovoru byly použity texty Bronislavy Gabrielové z publikace Přesahy výtvarného Brna a z katalogu výstavy Vlasty Baránkové v Havlíčkově Brodě 2004, výběr z textu Ludvíka Kundery v 50. bulletinu Moravské galerie a citace z textů PhDr. Martina Reisnera v publikaci Ilustrace. S Vlastou Baránkovou si povídala Věra Rosochová

30


VLASTA BARÁNKOVÁ (*1943 Mokrá u Brna), malířka, grafička, ilustrátorka. V roce 1961 absolvovala SUPŠ v Brně. Zpočátku byla zaměstnána jako výtvarník ve vývoji hraček a drobných uměleckých předmětů, později v brněnském loutkovém divadle, nakonec jako grafička ve výtvarném oddělení Kulturního domu v Brně. V roce 1969 odchází do svobodného povolání, pohybuje se v oblasti grafického designu, výstavní grafiky, typografické úpravy knih a časopisů, ve větší míře se také věnuje volné tvorbě – klasickým grafickým technikám a kresbě. Stává se členkou brněnské skupiny mladých umělců „7“, se kterou poprvé vystavuje svoji volnou tvorbu. Malbou se začíná vážně zabývat až v roce 1983. V roce 1973 ilustruje svoji první knížku pro brněnské nakladatelství Blok v Brně a v průběhu let pak spolupracuje s dalšími nakladatelstvími v Brně, Praze, Bratislavě, Zürichu, Ostravě aj. Doposud ilustrovala takřka 100 knižních titulů, z nichž asi čtvrtina byla vydána v zahraničí v jazykových mutacích. Svoji tvorbu prezentovala na desítkách výstav u nás i ve světě (Francie, Japonsko, Itálie, Německo, Polsko, Belgie, Jugoslávie, Korea, Rakousko atd.), získala několik ocenění a její práce jsou zastoupeny v mnoha galerijních i soukromých sbírkách. V roce 1986 začíná spolupracovat s Filmovými ateliéry Zlín na animovaném sedmidílném seriálu pro Bratislavskou televizi, v roce 1993 výtvarně zpracovává patnáctidílný seriál večerníčků pro Anifilm Rychecký a Via Lucis v Praze. V roce 1996 se výtvarně podílí na tvorbě třináctidílného kresleného seriálu večerníčků o Lískulce pro českou televizi, Studio Bratři v triku Barandov, který je v roce 1998 oceněn cenou Febiofestu. Od roku 1991 pravidelně maluje obrázky pro dětský časopis Sluníčko. V letech 1999 –2000 spolupracuje se studiem Avantgarde Praha v oblasti počítačové grafiky na CD ROMU – prvním dětském editoru, který je inspirován třemi díly „Tajného deníku“, jehož je autorkou. V roce 2003–2005 vytvořila výtvarnou část animovaného seriálu pohádek Markéty Zinnerové Čtyři uši na mezi. Na přelomu let 1989/90 je jedním ze zakládajících členů sdružení výtvarných umělců a teoretiků TT KLUB Brno. Je členkou Klubu ilustrátorů dětské knihy v Praze a Sdružení Bienále Brno. Má dva syny, žije a pracuje v Brně.

31


N Á V Š T Ě V A U V ÝTVARNÍKA Alena Krkošková

Narozeniny se mají slavit, zvláště když jde o jubileum milých a významných osobností. Proto jsme se jednoho březnového pátečního odpoledne vydali, co by tři absolventi oddělení grafiky na brněnské uměleckoprůmyslové škole, do ateliéru ke svému profesorovi Antonínu Odehnalovi. Celou akci spískala Dagmar Petrášková, fotografoval Vladimír Kosek a perem vládla moje maličkost.

Sešli jsme se před domem v jedné z brněnských uliček, pan profesor nám přišel otevřít dolů a my, stoupaje po schodech, jsme si představovali, že v ateliéru budou nachystány tři stojany, uprostřed místnosti svlečená modelka, my dostaneme uhel nebo rudku a budeme, zrovna tak, jak to bylo při hodinách s panem profesorem obvyklé, kreslit figuru. Ta představa nám vyvolala úsměv na rtech, úplně jsme se na to těšili jako zamlada. V ateliéru stojany sice nebyly, ale spousta grafického náčiní, od lisu pro tisk z hloubky až po naprašovcí bednu s kalafunou pro akvatintu. Vše, co grafik potřebuje ke svému řemeslu, je tu pečlivě seřazeno do zásobníků, sem-tam leží váleček nebo hromádka černého pigmentu, ze kterého si malíř dělá tiskovou barvu podle vlastní receptury sám v tomto ateliéru již celých 50 let.

Antonín Odehnal ve svém ateliéru, březen 2016, foto Vladimír Kosek


5


KR A J I N A I I I . , rezerváž, 296 x 348 mm, 1967 BU K , rezerváž, 493 x 296 mm, 1970

Antonín Odehnal na brněnské Škole uměleckých řemesel v Brně vystudoval malbu, a to u několika profesorů. Za jeho studií se na oddělení malby vystřídali Emanuel Hrbek, Zdeněk Juna, Bohdan Lacina a Jaroslav Lukeš, každý rok to byla jiná osobnost. Není divu, že se Antonín Odehnal nakonec rozhodl pro grafiku, která jej přitahovala natolik, že do jejích tajů po večerech soukromě vstupoval u Zdeňka Juny a Jana Bruknera. Na ŠUŘce se přátelil s Jaroslavem Kačerem, pozdějším ředitelem Moravské galerie, restaurátorem Pavlem Lorkem, designérem Ferdou Klukem a malířem Frantou Mertlem, který po studiích odešel do Paříže a stal se slavným umělcem. Tři z těchto spolužáků – Odehnal, Mertl a Lorek se vypravili v posledním ročníku ŠUŘ společně do Prahy skládat talentové zkoušky na Akademii. Cestou si představovali, co se stane, když bude přijat jen jeden z nich, druzí dva se opijí a s brekem pojedou zpátky do Brna. Daleko horší představa byla, kdyby se dostali dva z nich, to by se ten třetí asi domů už nikdy nevrátil. Zkoušky trvaly celý týden a v sobotu byl ústní pohovor. Když se profesor

34



JU D O I I . , suchá jehla, akvatinta, 302 x 516 mm, 1963

Nechleba začal ptát na politicky angažovaná díla, adepti začali blednout. Ale verdikt byl nečekaný, na AVU se naštěstí dostali všichni tři, každý na jiný obor, což bylo na dlouhou dobu výjimečné. Pro Antonína Odehnala následovalo šest krásných let u profesora Silovského, kdy na jaře a po prázdninách jezdíval na plenéry do pohraničí a přes rok mohl intenzívně studovat všechny grafické techniky od litografie přes leptovou rezerváž k akvatintě. Po absolutoriu byl dva roky na volné noze a pak se zaměstnal, no kde jinde, než na brněnské ŠUŘ. Mezi studentkami si také první rok svého učitelování našel životní partnerku, maturantku na oddělení aranžérství, Vlastu Čížovou. V ateliéru nás upoutaly Odehnalovy grafiky boxerů v ringu, zarámované pod sklem na stěnách, také jsme nahlédli do slohy se zkušebními tisky leptaných krajin. Po letech jsem se odhodlala zeptat pana profesora, proč maluje tak často sportovce – zápasníky a boxery, vyzvídala jsem, zda byl v mládí také boxerem. Odpověď byla poměrně výstižná: v mládí sám zkoušel box, ale z preventivních zdravotních důvodů toho nechal – sportovní lékař jej kdysi varoval před zbytečnou spoustou úrazů, které box přináší. Raději se věnoval šermu, což mu dlouho vyhovovalo. Dodnes toho využívá při řízení auta, dokáže se soustředit a rychle reagovat na nepředvídané situace. Dáša si také vzpomněla, že pan profesor jezdil se studenty ŠUŘ na lyžařské zájezdy a dobře lyžoval. Prozradil nám, že na jednom kurzu zachraňoval život studentce, která se později stala slavnou historičkou umění.

36


BO X E R , suchá jehla, 449 x 383 mm, 1969

VR C H Y P O D P Á L A V O U I I I . , rezerváž, 297 x 416 mm, 1980




ZA T O P E N Ý L E S , rezerváž, 364 x 501 mm, 1980

Nejen sport, ale i krajina v plenéru byla častým tématem malířových obrazů a grafik. Když jsem studovala na SUPŠ já, studenti jezdili maximálně na sběr rajčat nebo jablek. K plenérům se mohla škola vrátit až po roce 1989. Na jedné z fotografií v katalogu k výstavě k 75. výročí založení ŠUŘ je dokonce fotka z roku 1993, kde je zachycen profesor Antonín Odehnal se studenty na plenéru v Lednici. Věděl z vlastních studií, jak je to pro začínající malíře důležité. Když jsme prohlíželi grafiku za grafikou, byli jsme nadšeni, jak jsou Odehnalovy krajiny, které ztvárnil různými grafickými technikami, úžasně přesvědčivé. Dýchají letní světelností s mihotáním jiskřiček na vodě, v kalužích u cesty nebo na vodní hladině rybníka. Jedna z grafik naopak tone v hluboké tmě a jen ohýnek, u kterého sedí několik postav, ze tmy vystupuje. Atmosféra některých Odehnalových krajin z Vysočiny připomíná ztichlou náladu secesních obrazů Antonína Hudečka. Grafika s mořským skaliskem je provedena dokonce v barvě. Jen tam, kde je malíř příliš limitován časem, pracuje podle fotografie. Málokdo dnes zvládá

40


SL E P É R A M E N O I . , rezerváž, akvatinta, 395 x 492 mm, 1995 PŘ Í S T A V J A C H E T , akvatinta, 335 x 479 mm, 1992

grafické techniky tak dobře jako Antonín Odehnal. Absolventi uměleckých škol se v současné době grafickým technikám nevěnují tolik, jako v minulosti, protože je to velmi náročné řemeslo. Navzdory tomu si pan profesor vozí ze svých cest do ciziny, kam se rád vypravuje s manželkou, spoustu nových námětů na krajiny. Dcera Alena se vydala v jeho šlépějích a dnes učí také na škole grafiku, ale počítačovou. Mimo jiné graficky upravila spoustu katalogů výstav Muzea města Brna. Jestli bude grafika zajímat i dva Odehnalovy vnuky, zůstává zatím otázkou, ale sport to bude určitě. Box asi zůstane jen na grafikách, možná šerm, kdo ví. Shodli jsme se na tom, že by to krásné 85. jubileum bylo dobré oslavit výstavou, aby i jiní diváci měli možnost vidět to, co jsme upřímně obdivovali my, tři absolventi brněnské umělecké průmyslovky.

41




SL E P É R A M E N O I I . , rezerváž, akvatinta, 335 x 479 mm, 1995 M R T V Ý S T R O M , rezerváž, 486 x 323 mm, 1997 fotografie z archivu Antonína Odehnala

A N T O N Í N O D E H N A L (*1931 Skalice nad Svitavou), vystudoval brněnskou Školu uměleckých řemesel, kde byl jeho učitelem Zdeněk Juna. Pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, oddělení grafiky u Vladimíra Silovského. V grafických technikách se zdokonaloval pod vedením Ladislava Čepeláka. Po vojně se usadil v Brně, kde od roku 1963 učil na SUPŠ figurální kreslení, později vedl oddělení užité grafiky (do roku 1996). V šedesátých letech začal tvořit soubory suchých jehel a leptů se sportovní tématikou – díla neobyčejné expresivní síly. K těmto námětům se vrací až dodnes. Další doménou tvorby Antonína Odehnala je krajina – grafiky, plné poezie a básnické transformace s náměty z jižní Moravy. V užité grafice, ex libris a novoročenkách používá i náročnější grafické techniky, jako mědiryt, dřevoryt a mezzotintu s dokonalostí starých mistrů. V posledních letech se také věnuje známkové tvorbě. Od roku 1983 měl desítky samostatných výstav. Na řadě výstav kolektivních doma i ve světě získal za svoji tvorbu mnohá ocenění. Je zastoupen v našich i v zahraničních galeriích a soukromých sbírkách. Žije a pracuje v Brně.

44



V ateliéru Antonína Odehnala, březen 2016, foto Vladimír Kosek




ROBERT V A N O

O fotografii, životě a lásce Po úspěšné pražské premiéře zavítala nejnovější edice retrospektivních snímků Roberta Vana také do brněnské GALERIE PEKAŘSKÁ, kde byla ke zhlédnutí od 5. května do 22. června 2016. Expozice navázala na knižní publikaci Fotka nemusí být ostrá, vycházející z autentických rozhovorů Roberta Vana pro časopis Československá fotografie. Ve dvaadvaceti kapitolách se autor dělí nejen o své zkušenosti na slovo vzatého profesionála, ale také o své myšlenky o fotografii, o životě a o lásce. Poutavý text doprovází fotografické snímky – část z nich Robert Vano vybral ze svého archivu a část pořídil v průběhu prací na této knize. Vlastně se tak stal sám sobě inspiračním zdrojem; fotografie jsou průnikem úvah do obrazového ztvárnění. Výstava – kolekce pětadvaceti černobílých fotografií – nese stejný název jako knižní publikace a pochází z období let 1984 až 2015. Seznamuje diváka s autorovým rukopisem, který vyniká nejen v módní fotografii, ale především také v jeho volné tvorbě. Je tak charakteristický, že může fotografický odborník uhodnout jméno autora dosud neviděného záběru. Jak už název naznačuje, významná část snímků je záměrně vyfocena neostře. Tato estetická rezignace na ostrost je jednou ze specifik tvorby Roberta Vana (ač není jediný, kdo jí umí dovedně využívat). Však dokáže své přístupy také sám zajímavě komentovat. Ale není sebestředný; poukazuje například na neomezené možnosti vnímání fotografie a tvorbu takových světových autorů, jako jsou Sarah Mooon, Richard Avedon, David Hamilton či Lillian Basman.

Robert Vano, foto z archivu autora Výstava Roberta Vana Fotka nemusí být ostrá v GALERII PEKAŘSKÁ v Brně a fotografický workshop, květen 2016 foto Natalie A. Rollko

49


V rámci výstavy byl uspořádán workshop pro všechny milovníky fotografie s názvem Naučte se fotit portrét s Robertem Vanem. Účastníci, ať už začínající profesionálové nebo amatéři, zde získali nové a cenné informace, inspiraci, tipy, triky a doporučení přímo od umělce, který už více než čtyřicet let figuruje v celosvětové fotografické špičce.

Po skončení fotografického kurzu jsem Roberta Vana požádala o krátký rozhovor. Fotografie, které na výstavě prezentujete, pocházejí z různých časových období. Výběr zřejmě nebyl snadný? Fotografie pocházejí nejenom z různých časových období, ale také z jiných typů prostředí. Jejich výběr jsem přizpůsobil obsahu knižní publikace Fotka nemusí být ostrá. Když se sestavovala, potřebovali jsme do ní dodat ilustrační fotografie. Ke každé kapitole jsem ze svého archivu vybral vždy

50


jednu, podle toho, o čem byla. Když se v kapitole psalo o modelkách, vybral jsem fotografii s modelkou, když o zátiší, vybral jsem snímek se zátiším… K vašemu rukopisu patří platinotypie. Co vás na ní zaujalo a od kdy s ní pracujete? Jednou jsem četl článek o tom, že kdyby došlo k nukleární válce, tak na světě zůstanou pouze potkani a platinové fotografie. Jelikož zvířata nejsou mou specializací, rozhodl jsem se pro druhou možnost. S platinou jsem začal pracovat před patnácti lety. Zřejmě jde o náročnou techniku. Někde jsem četla, že nad výrobu jedné platinové fotografie strávíte celý den. Tato technika není těžká, jenom se ji člověk potřebuje pořádně naučit, stejně tak, jako cokoliv jiného. Všechno si vyžaduje svůj čas. Jelikož platinotisk vznikl v druhé polovině devatenáctého století, jediným problémem, který v něm vidím, je náročnost na získání původních surovin, které k výrobě platinových fotografií potřebujete.

51



Pořizujete snímky analogem nebo používáte digitální aparát? Pokud ano, jak vnímáte rozdíl mezi těmito dvěma „fotografickými světy“? Umělecké fotografie, které dělám pro sebe, fotografuji analogem, na klasický film. Komerční fotografie fotím tak, jak si to klient přeje. Většinou je dělám digitálem. Rozdíl mezi klasickým a digitálním fotoaparátem vnímám podobně, jako rozdíl mezi sezónou a fazónou. Co se týče platinové fotografie, ta se dá pořídit také z digitálu nebo telefonu, ale na jejich výrobu potřebujete získat negativy. …a jaký typ – téma fotografií děláte pro sebe ? Zátiší, krajinky a kluky. Co Vás motivovalo k focení mužských aktů? Neměl jsem žádný motiv, bylo mi to řečeno… Pan Horst se mě jednou zeptal, proč fotografuji holky. Když jsem mu na to nedokázal odpovědět, vysvětlil mi, že on fotí modelky, protože má rád ženy, a že i já bych měl fotit to, co mám rád. Poradil mi, ať fotím kluky. Možná by mě to napadlo i samotného, ale mnohem později, ne v době, když mi bylo dvacet. Většinu života jste prožil v Americe, kde jste se naučil také fotografickému řemeslu. Jak vnímáte rozdíl mezi americkými a českými fotografy? Myslím, že hlavní rozdíl mezi českými a americkými fotografy je v tom, že ti američtí chodí na focení vždy přesně na čas! Vašim učitelem byl legendární Horst P. Horst. Kdy a za jakých okolností jste se setkali? K panu Horstu jsem se dostal náhodně. V té době jsem pracoval v kadeřnictví, které každým dnem posílalo své kadeřníky vždy k jiným fotografům. U pana Horsta jsem česal a líčil modelky. Byl to starší pán, který tak, jako já teď, neustále povídal o tom, jak se mám chovat, co mám dělat… On mluvil, já poslouchal. Pracoval jsem u něj čtyři roky a vůbec jsem si neuvědomoval, že se tím posloucháním od něj vše postupně učím. Když jste mladý, některé věci neberete vážně. Ve starším věku si však uvědomíte, že to, v čem jste vyrůstal, ve vás zůstane. Je to podobná škola, jakou nám dávají naši rodiče. Naučíte se třeba rodinný recept na halušky, a když je vaříte, vzpomenete si, že přesně tak to dělala i vaše maminka nebo babička. Když jsem pak pracoval na samostatných zakázkách jako fotograf, chodil jsem vždy včas, protože pan Horst mě naučil, že mám chodit vždy načas. Naučil mě i to, abych nikdy neblýskal, protože takové světlo v přírodě neexistuje. Blýská se jenom tehdy, když jsou bohové nasraní… A tyto naučené věci, se vám pořád vracejí. Nemám nic předem nacvičené, ale když jdu fotit, vždy si vzpomenu na pana Horsta a přemýšlím, jak by to nafotil on. A když jdu vařit, přemýšlím, jak by to uvařila moje mamina.

KABARET, Praha, 1992

53


LINDA, pro Elle, 1998 MARTA, pro Grandhotel Evropa, 2010




Všechno, co o fotografii víte, se snažíte předávat svým žákům. Umíte během fotografického workshopu rozpoznat, kteří ze studentů mají pro profesy fotografa skutečný talent? Na fotografických kurzech umím posoudit, kdo má talent, ale neumím předem říct, jak ten, kdo ho má, svého daru dál využije. Pokud chce někdo dobře zvládnout řemeslo, musí mít píli, pravidelně cvičit, být vytrvalý a nikdy se nevzdávat. Když to člověk vydrží, je jen otázkou času, kdy mu štěstí zaklepe na dveře. Platinová kolekce i aktuální série fotografií mají černobílý charakter. Máte ve svém archivu i barevné snímky? S barvou pracuji už od začátku své kariéry, od roku 1968. Většina lidí mne však zná přes černobílé fotografie. Proto jsem se rozhodl vybranou část své barevné tvorby uveřejnit v knižní publikaci MEMORIES, na které teď pracuji. Kdy má publikace vyjít ? Letos v září. Kromě jejího křtu a autogramiády ji bude doprovázet i výstava. Ta bude mít stejný název jako kniha – MEMORIES. Určitě bude k vidění i v Brně, předpokládám, že opět v Galerii Pekařská. Slyšela jsem, že další výstavu a monografii chystáte i ke svým sedmdesátinám… Také jsem o tom slyšel, ale má to být překvapení. Stejně to je ještě daleko, sedmdesátiny budu slavit až za dva roky. Dagmar Petrášková

KA M P A , Praha, 2013 VOJTA II., Praha, 2015

ANDĚLÉ V MÉM OKNĚ, Praha, 2012

www.robertvano.cz

ROBERT VANO se narodil 5. května 1948 ve slovenských Nových Zámcích. Po maturitě v roce 1967 emigroval do Spojených států, kde pracoval nejprve jako kadeřník a vizážista, později byl asistentem módních fotografů. Od roku 1984 je samostatným fotografem. Působil v New Yorku, Paříži, Miláně a fotografoval pro módní časopisy Cosmopolitan, Harper‘s Bazaar a Vogue. Od roku 1990 žije v Praze, kde v období 1996–2003 pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle, později v agentuře Czechoslovak models. Od roku 2009 je na volné noze. Zabývá se módní a reklamní fotografií a převážně volnou tvorbou. Spolupracuje se světovými značkami, vede workshopy „Daylight nude“. Nejraději fotografuje při denním světle a používá techniku platinotypie. V roce 2009 se uskutečnila v pražském Mánesu Vanova dosud největší výstava The Platinum Collection.

fotografie z archivu Roberta Vana

57




Miroslava a Marek Trizuljakovi

ASYMETRIE Pod názvom Asymetrie sa konala prezentácia manželov Miroslavy a Marka Trizuljakovcov, ktorú pripravila Záhorská galéria Jána Mudrocha v Senici v mesiacoch apríl – máj 2016. Výstava prezentovala posledné desaťročné tvorivé úsilie ich autorských programov a formou svojho zápisu evokovala dva aspekty, súhlasný i protichodný. Každý z nich mal niekoľko možností interpretácie, pričom najdôležitejším kladným pólom, čiže symetriou, bol cieľ projektu – prezentovať výtvarnú tvorbu českého umenia, ktoré je v súlade so špecializáciou galérie.

Olomoucká rodáčka, akademická maliarka Miroslava Trizuljaková, je domácej verejnosti známa predovšetkým ako kvalitná reštaurátorka obrazov, nástennej maľby a polychrómovanej drevenej plastiky.1 Odbor reštaurovania študovala na AVU v Prahe a už viac ako tridsaťpäťročnou sústredenou mravčou prácou sa podieľa na záchrane kultúrneho dedičstva.


Popri profesionálnej reštaurátorskej práci sa u autorky logicky zrodila potreba pretavovať svoje myšlienky a rozvíjať ich do podoby vlastnej výtvarnej tvorby. Samotnú vlastnú citáciu Miroslava Trizuljaková zakladá s pokorou a disciplínou na dialógu s fragmentmi histórie a od začiatku ju modeluje do osobitej podoby, ktorá neustále nepriamo vysiela odkazy na tvorbu reštaurátorskú. Hlavnou doménou jej výpovede je totiž dekalk, technika pri ktorej aplikuje odtlačky starej omietky na podložku, obyčajne na plátno alebo papier. Jej výsledok je vždy dopredu nejasný, preto hlavná tvorivá fáza prichádza až po jeho výskume, zhodnotení vizuálnych a logických analógií tejto náhodne vzniknutej podmaľby diel. Vzápätí zapája kresbu ceruzkou alebo maľbu štetcom najmä akrylovými farbami, uplatňuje pastózne škvrny farby či plastických pieskových tmelov, častokrát lokálne aplikuje našívaním aj rôzne útvary plátna prírodnej farby alebo lepí sklené fragmenty, ktoré vznikli pri tvorbe plastík jej manžela. Napriek tomuto bohatému výpočtu vstupov jej diela pôsobia zdanlivo jednoducho, skôr minimalisticky. A práve v tom tkvie originalita jej tvorby, že dokáže prečítať prvotnú

Vernisáž výstavy Asymetrie, zľava : Marek a Mirka Trizuljakovci, PhDr. Štefan Zajíček, riaditeľ Záhorskej galérie Jána Mudrocha v Senici a kurátorka výstavy Dana Janáčková, apríl 2016

61



Miroslava Trizuljaková OH R O M N É M A L I Č K O S TI IV., akryl, plátno, 2004

abstraktnú štruktúru a vložiť do nej len esenciu svojej myšlienkovej a pocitovej databázy. Priblížiť a odovzdať divákovi posolstvo rodiace sa z impulzov každodenného života, z prírody, z vlastného rozpoloženia alebo z vážnejších tém kresťanskej orientácie. Vyjadrenie autorky, rozvíjané obyčajne vo variovanom a seriálovom princípe tak odkrýva strategickú úvahu pulzujúcu v základnej množine náhodne vzniknutých textúr a foriem útržkov starých omietok, a kulminuje autentickým, malým ale výživným zásahom interpretujúcim a vypichujúcim nosnú časť deja príbehu. Podklad abstrakcie

63


Miroslava Trizuljaková Z A H R A DA , akryl, dřevo, sešívané plátno, 1997

pretkáva striedavo vegetabilnými či figuratívnymi motívmi, rôznymi tvarmi geometrickej abstrakcie, linkou, bodmi... a intuitívne stavia na čistote a čírosti vyjadrenia. Na tejto výpovedi plnej nežnej i tajomnej mystickej atmosféry sa podieľa aj farebne nevtieravé gesto dekalku. Celá lexika diel, tvarová i farebná, je pevne definovaná, jej kmitočet je v podstate konštantný, pohybujúci sa v umiernených podobách s emotívnou silou jednoduchosti výpovede, v ktorej sa neustále stretá minulosť so súčasnosťou, konfrontácia starého s novým a tvorivý dialóg smerujúci od pratvaru k modernej koncepcii archetypu.

64


Miroslava Trizuljaková S K A L K A I . , akryl, sešívané plátno, 2014 Miroslava Trizuljaková S K A L KA I I., akryl, sešívané plátno, 2014


Marek Trizuljak S K L O H L A D I N A I I I . , digitální fotografie, digitální tisk, 2013


Akademický maliar Marek Trizuljak, rodák z Bratislavy, pochádza zo známej úspešnej slovenskej výtvarníckej rodiny.2 Odbornosť a talent tohto autora sa výrazne formovala najprv v žičlivom rodinnom prostredí a vzápätí na vyspelej českej kultúrnej scéne počas štúdií na Strednej umeleckopriemyselnej škole sklárskej v Železnom Brode a následne štúdiom maľby na Akadémii výtvarných umení v Prahe. Obsahové východiská svojich tém umelec obyčajne preveruje vo viacerých médiách ktorými vládne, maľbou, sklenou plastikou alebo výtvarnou fotografiou a pramenia najmä v témach kresťansko-duchovnej filozofickej orientácie. Stredobodom pozornosti autora v prezentovanom súbore diel v Senici bola krajina, ktorej tvarové variácie zachytil senzitívnou rečou fotografickej sekvencie a následne varioval v sklenej tavenej magme. Klasickú konvenčnú tému interpretovanú objektívom autor prezentoval dvoma rozdielnymi spôsobmi. V prvom prípade sa sústredil na impresívne ekvivalenty krajiny, na zádumčivé pohľady do zátiší so stromami zrkadliacimi sa vo vodnej hladine. Osobné zážitky a pocity z týchto dotykov rozviedol postprodukčnou úpravou, postupom analogickým maliarstvu tak, že sa v nich prelína reálny svet s emóciou. Hladina sa stala preklopením zvislou stenou so zrkadliacim odrazom a citovú výpoveď autor zviditeľnil najmä zosilnenou „rozmaľovanou“ formou. Lebo farba a hlavne farba je dôležitým nositeľom ich obsahu, očaruje možnosťami rôznych vôní, intenzitou a stupnicou vo fotografii tak širokou, fascinuje sugesciou a vyznieva ako maliarska parabola plynúca ticho, zmyslovo i nostalgicky. Druhý pohľad do plenéru interpretuje inú odlišnú podobu krajiny. Tu sa autor zameral na kubistickú traktáciu línií určitého fragmentu, v ktorom sa snúbi geometria textúry pôdy tvorená rozdielnou orbou a druhmi poľnohospodárskych kultúr.

67


Marek Trizuljak V I S U T É Z A H R A D Y I I I . , digitální fotografie, digitální tisk, 2013


Rozdielne šrafúry a odtiene pôdy a zelene sú kompozične rozložené do horizontálno – vertikálno – diagonálnej skladby, pričom prevažujú kvality vodorovné. Výpoveď tohto reálneho výseku krajiny prezrádza nosnú prácu s uhlom pohľadu na jej kompozíciu a farebnú výstavbu. Krajina interpretovaná v dvojrozmernej kvalite fotografického jazyka so schopnosťou verne zachytiť silu okamžiku je tak charakterom kompozičnej skladby okorenená esenciou subjektívnej myšlienkovej nadstavby. Nehľadal v nej len krásu prírodných scenérií, videl ju ako širší kultúrny fenomén, ktorého ideu naviac posúva z plochy do priestoru, keď svoju výpoveď rozvíja ďalej vo forme sklených plastík. Nielenže cielene vystupuje trojdimenzionálnou výpoveďou z plochy do priestoru, ale zároveň jej vertikálnym rozvrhnutím vytvára protipól k horizontu krajiny. Plastiky sú analytickým procesom definované ako zhutnený koncentrát obrazového poznania, opäť spájajú vizuálne kvality so senzuálnymi podnetmi a tlmočia ich výsostne elementárnym tvaroslovím. Ich krehký materiál s režnou podobou surového odliatku, matný, jemne štruktúrovaný, vzácne korešponduje so zrkadliacim obrazom fotografických diel. Vzťah plochy a priestoru sa stal podmienkou vzniku tohto súboru diel, lebo obsahové a významové ťažisko jedného motívu prepísal do dvoch dimenzií, do plochých farebných plôch a priehľadnej trojrozmernej hmoty. Výstava Asymetria – symetria priniesla do priestorov galérie popri kvalitnej umeleckej tvorbe aj nesmierne pozitívnu energiu, pokoj a harmóniu. V tejto chvíli ešte raz ďakujem autorom, že prijali naše pozvanie na prezentáciu v Záhorskej galérii Jána Mudrocha v Senici. Dana Janáčková

69


Marek Trizuljak MO Ř E I . , tavené sklo, 2012

Marek Trizuljak MOŘ E I I., tavené sklo, 2012 Marek Trizuljak MOŘSKÁ BRÁNA, tavené sklo, 2014

1

Autorka sa radí do spoločenstva rešpektovaných osobností českého maliarskeho a sochárskeho reštaurátorského umenia. Tvorivé stopy zanechala v rôznych kútoch Čiech, predovšetkým na Morave a v okolí Olomouca, vo veľkom počte realizovaných významných reštaurátorských prác hlavne z historických období gotiky, renesancie a baroka – fresky, závesné obrazy, polychrómované sochy, celky historickej maliarskej a sochárskej výzdoby v kostoloch a kláštoroch a podobne. 2

Otec Marka, Alexander Trizuljak (1921–1990), jeden zo zakladateľov moderného slovenského sochárstva, študoval v Prahe na Akadémii výtvarných umení u profesora Karla Pokorného. Jeho verejne najznámejším dielom je ústredná plastika víťazného vojaka na pylóne bratislavského Slavína, odbornou verejnosťou je ale vysoko cenená aj tvorba 60. rokov, kedy autor rozvinul bohatú konštruktivistickú abstraktnú tvorbu. Popri kvalitnej umeleckej tvorbe pôsobil aj ako neúnavný organizátor, zaslúžil sa napríklad o vznik viacerých galérií, stál pri zrode slovenských stredných umeleckých škôl, Slovenského fondu výtvarných umení, dielní Umeleckých remesiel v Bratislave, založil projekt Socha piešťanských parkov, bol zakladateľom Sympózia v kove v Košiciach a sympózií v maľbe a dreve v Moravanoch... atď. Matka, akademická maliarka Eva Trizuljaková (1926), študovala u profesorov Jána Mudrocha na oddelení kreslenia a maľovania Slovenskej vysokej školy technickej, Ľudovíta Fullu a Vincenta Hložníka na Vysokej škole výtvarných umení. Jej rozsiahle umelecké dielo tvoria olejomaľby, gvaše, pastely, no najmä textilné tapisérie art protis, ale aj diela literárne. Taktiež viacerí súrodenci Marka našli svoje uplatnenie vo svete umenia.

70


Fotografie VladimĂ­r HolickĂ˝ a z archivu Marka Trizuljaka


Zdenka Ranná, AU T O P O R T R É T , akvarel na papíru, 1940, soukromý majetek


Jako perly bez pýchy Akvarely a malby Zdenky Ranné Těm, kdo se zajímají o výtvarné umění, budou dobře známá jména malíře Michala Ranného (1946 –1981) nebo jeho bratra, grafika Emanuela Ranného ml. (1943). To, že výtvarně nadaná byla i jejich matka Zdenka Ranná (1919 –1990), se už tolik neví. Sahala po štětci a akvarelových barvách přirozeně a ve spontánní reakci na okolní svět. Náměty jejích maleb byly prosté, ale nikoli zjednodušující. Její malířské gesto bylo autentické a průzračně čiré jako přírodní jev nebo přímý pohled lidských očí. Obojí ji ostatně v její malbě inspirovalo. Výstava jejích akvarelů a maleb v Podhoráckém muzeu v Předklášteří s názvem vypůjčeným z veršů Jana Skácela – „Jako perly bez pýchy“, chtěla připomenout tuto zajímavou ženu a její hodnotnou, ale neokázalou tvorbu.

Zdenka Ranná pocházela z rodiny drobných zemědělců z Vohančic na Tišnovsku, záhy osiřela a vychovávala ji pak babička Anna a strýc Josef Samson. Výtvarné nadání projevovala už od dětství, ale naplno se rozvinulo v letech, kdy studovala na tišnovském gymnáziu (1930 –1938). V jejích uměleckých pokusech ji podporovali a vedli třídní profesor, akad. malíř Oldřich Rosenbaum a profesor historie Karel Krejčí, pozdější ředitel Obrazárny Moravského zemského muzea v Brně. Vnímavá a talentovaná dívka, kterou zajímala také literatura, prostřednictvím svých maleb řešila i svůj postoj ke světu a lidem. Barvou a tvarem promlouvala upřímně, beze vší stylizace a s mimořádnou citlivostí, která je vlastní právě mladému člověku. Klíčové pro ni bylo období let 1937–1939. Poznává svého budoucího manžela, tehdy studenta pražské Akademie výtvarných umění Emanuela Ranného, zapisuje se ke studiu na Filozofické fakultě MU v Brně (1938), ale záhy je zřejmě pro finanční těžkosti ukončuje a vrací se domů do Vohančic. V té době hlavně soustředěně maluje – v akvarelech a olejích zachycuje pohledy na rodnou vesnici a krajinu, která ji obklopovala a ve které přirozeně rezonovaly její pocity a nálady. Fragment rukopisu Zdenky Ranné dává pochopit, jak hluboké bylo její sepětí s přírodou a že znamenalo mnohem víc než vizuální okouzlení přírodní scenérií: „…ještě nikdy jsem nepocítila přírodu tak blízkou, krásnou jsem ji viděla pořád, ale tak blízkou srdci, věčnou přítelkyni, kde kolem Tebe každá travička, metlička, kvítečko, stromy, lesy, oblaka, dávaly Ti velikou útěchu a lásku, ne jenom krásu. Krása je trochu chladná, ale člověk cítí, že se může s velikou důvěrou oddat na věky přírodě, že trvá, ona mu zůstane, člověk odejde. Byla jsem šťastna, že jsem ji našla.“

73


U S T U D N Y , akvarel a tuš na papíru, 1938, soukromý majetek

Se stejnou empatií se mladá malířka nořila také do tváří lidí ve svém okolí – vytváří sérii portrétů, ve kterých projevuje pochopení pro lidské osudy a dokáže je přesvědčivě zprostředkovat. Nabízí se srovnání s podobně existenciálně cítěnými figurami Václava Hejny (1914 –1985), které jsou ale pojaté více jako typ a symbol, zatímco Zdenka Ranná zůstává u jedinečnosti každé portrétované osobnosti. Její tvorba byla navzdory autorčině velmi mladému věku a absenci profesionálního školení nečekaně vyzrálá a soudržná. V podstatě byla vedená jen svou citlivostí a neomylným výtvarným instinktem. Základem pro její malbu byla intenzivně prožívaná skutečnost – hlavně krajina tvořící rámec jejího života a příroda, se kterou byla neobyčejně silně spjatá. Tento reálný základ ale do určité míry výtvarně transformovala a posouvala v náladově výmluvné kompozice. Do melancholicky laděných maleb

74


N A Š E O K N O , akvarel na papíru, 1945, soukromý majetek

vkládala všechnu rozjitřenou citlivost mládí a hledání vlastní životní cesty, která nebyla vždycky bez překážek. Hlavní role při tom náležela barvě – ať už to byly syté tóny olejomaleb nebo transparentní akvarelové odstíny, které měly v jejím podání překvapivou sílu a plnost. V roce 1942 se Zdenka Samsonová vdala za malíře a grafika Emanuela Ranného (1913 –2008) a přestěhovala se do Štěpánovic. Poznává nové prostředí a život, který se promítá i do jejího výtvarného vidění – zachycuje venkovské stavení a sad Ranných, krajinu v okolí Štěpánovic, vrací se malovat také do Vohančic. Její paleta se prosvětluje novou životní skutečností a také s novými poetickými náměty domácího života. Když se narodí synové (Emanuel 1943, Michal 1946) chvíle pro malování jsou stále vzácnější. Její kreativita si však nachází i jiné cesty – vytváří z domácnosti Ranných kultivované prostředí, zakládá na dvoře domu květinovou zahrádku, vede záznamy v obecní kronice nebo zhotovuje

75


Emanuel Ranný st., P O R T R É T Z D E N K Y R A N N É , kresba tužkou, 1956, sbírka Podhoráckého muzea v Předklášteří

dekorace pro místní ochotnické divadlo. A hlavně předává výtvarný talent svým synům – oba se také věnují umění a mladší Michal se zdá být silně ovlivněn její spontánní akvarelovou technikou. Emanuel Ranný st. takto popisoval některé intuitivní výtvarné postupy Zdenky Ranné, které dával do souvislosti s pozdější tvorbou svého syna: „Když se jí práce na akvarelu nedařila, zašla k rybníčku, měla ho před okny a kartáčem smyla nezdařené a potom na akvarelu pokračovala dále. V zimě zkoušela zase změkčování akvarelu potopením ve vysekaném ledu, nechala zmrznout a rozmrznout. Michal zdědil po matce nadání, vášnivé zaujetí, bohatou invenci a pravděpodobně i některé jeho specifické technické postupy mohly být podníceny jejím příkladem.“ (z rukopisu E. Ranného)

76


B E Z N Á Z V U , akvarel na papíru, 1963, soukromý majetek

Tvorba Zdenky Ranné pak už nikdy není tak intenzivní jako v mládí, musí ji podřídit praktickému životu (práce v hospodářství, příležitostně v zemědělském družstvu), ale stále má svou kvalitu. Od 60. let se častěji věnuje květinovým zátiším, které jsou v jejím podání povýšeny nad omezený rámec líbivého námětu. Maluje také krajinu, kterou nově poznává na cestách – Prosatín, odkud pochází rodina Ranných nebo i přímořskou krajinu v bývalé Jugoslávii (Ulcinj). Zdenka Ranná svou tvorbu se sobě vlastní skromností nijak nepřeceňovala. Přesto naštěstí nezůstala veřejnosti neznámá. Ve 40. – 60. letech vystavovala na skupinových výstavách tišnovských výtvarníků.

77


S A D , pastel na papíru, 1969, soukromý majetek

V roce 1981 a 2014 byly její práce zastoupeny na výstavě všech členů rodiny Ranných na radnici a v Galerii Jamborův dům v Tišnově. Představila se také na několika samostatných výstavách – v Tišnově (Klub přátel výtvarného umění – 1978, 1981 a 1994); v Jimramově (1984); v Muzeu města Brna (Měnínská brána, 1995); v Šumperku (Galerie Jiřího Jílka, 1997); ve Štěpánovicích (2004) a Vohančicích (2007). Výstava, která proběhla v Podhoráckém muzeu v Předklášteří (14. 2. – 17. 4. 2016) se snažila tvorbu Zdenky Ranné prezentovat v co největším rozsahu – byly k vidění malby a akvarely ze sbírek muzea i ze soukromého majetku. Zároveň se pokoušela postihnout také mimořádnou osobnost autorky tak, jak ji vykreslovaly vzpomínky pamětníků, citace z jejích zápisků a rodinné fotografie. Atmosféru rodné krajiny v okolí Vohančic a stavení Ranných ve Štěpánovicích, ze které Zdenka Ranná získávala svou inspiraci, přiblížily fotografie Ireny Dobišarové a Valeriany Kallabové. Tvorba Zdenky Ranné probíhala do velké míry v ústraní a nezávisle na aktuálních uměleckých tendencích, ale přesto se pro ni dají najít v období jejího vrcholu ve 30. a 40. letech styčné body s dobovým uměleckým směřováním (střední proud modernistické malby využívající dědictví fauvismu, expresionismu a impresionismu). Postoj Z. Ranné byl sice vzdálený čisté výtvarnosti moderních uměleckých směrů, vždy byla silně citově vázaná k námětu, ale uměla reálné východisko ve své malbě harmonicky spojit s vytříbeným užíváním výtvarných nástrojů, zvláště barvy. Bylo by jistě zajímavé sledovat, kam až by ve své práci dospěla, kdyby jí bylo umožněno věnovat se výtvarnému umění soustavněji. Nábě-

78


Zdenka Ranná se syny Emanuelem a Michalem

hy k abstrahování, které se dají v některých jejích pracích sledovat a které směřují k vystižení tvarové a významové podstaty, by určitě vedly k zajímavým řešením. Když přehlédneme celek její malby s kolísající intenzitou, je možné myslet na obrazy, které Zdenka Ranná mohla namalovat, kdyby měla možnost výtvarné umění studovat a věnovat se mu intenzivněji. Možná ale dospěla ke svému vrcholu jinou cestou jako nevšední osobnost přesahující uzavřený umělecký svět. Byla tvůrčí každým svým gestem – ať už jako malířka nebo jako moudrá a citlivá žena se smyslem pro vnitřní harmonii, ať už ji nacházela v umění nebo v přírodě. Hana Fadingerová

fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z rodinného archivu

Zdenka Ranná osmdesátá léta 20. století foto Emanuel Ranný ml.

79



Z vernisáže výstavy Jako perly bez pýchy v Podhoráckém muzeu v Předklášteří (únor – duben 2016), foto Jarmila Marvanová



K O M E D I E B Ě Ž Í DÁL Principál Radim Vašinka pohledem Jana Vaculíka „Moji Drazí, ráno jsem se na to už vysral. Všechny zdravím ! La commedia e finita. vr“ „vr“ jsou iniciály, které používal Radim Vašinka, a když jsem tento mail včera odpoledne dostal, netušil jsem, jak fatální je skutečnost skrytá za tím sdělením. Mail byl rozeslán na sto padesát adres, takže ihned přispěchalo pár hlasů přesvědčovat, že určitě není tak zle; že komediant se přece nevzdává, dokud ho nevynesou z divadla nohama napřed. Jenže telefonát o chvilku později mi objasnil, že to je právě to, oč se jedná.

V divadle Orfeus jsem začal hrát v roce 1975: v době, kdy divadlo přišlo o své druhé pražské působiště na Hřebenkách a stalo se štvancem potloukajícím se po nejrůznějších pražských štacích. Nazkoušeli jsme hru „Piráti z Penzance“ od anglického operetního autora Williama S. Gilberta a hráli jsme ji mimo jiné i v radlické hospodě Za větrem, tedy u pověstné „báby Šlajsové“; ta byla prý tak stará, že ji eventuální politická perzekuce na tomto světě už nemohla dostihnout, a tak souhlasila, abychom využili jejich vesnickohospodský sál. Divadlo se tehdy obrodilo větším počtem naprostých neherců; vzpomínám, jak si pan řídící, jak jsme principálovi tehdy říkali, poradil s nesrozumitelnou dikcí Petra Klimenta, jehož hlas se nedokázal úspěšně prodrat ven skrz hustý zrzavý plnovous: pan řídící přidělil Petrovi tlumočníka; tehdy ještě mělo divadlo lidí dost. Bylo mi sedmnáct let, hrál jsem tam policajta na motorce a dalšími spolupolicajty byli Roman Lipčík (velitel), Martin Fabík, Petr Škába a Václav, jenž se posléze stal lékařem internistou a onehdy, když jsem k němu náhodou byl přidělen ve zdravotnickém zařízení, tak mi musel říct nemilou věc, totiž že mám metabolický syndrom a měl bych aspoň o pět kilo zhubnout; mezitím je to o deset. Věci mají někdy dost zvláštní souvislosti. Naším úkolem bylo pohybovat se v šiku jako na motorkách, občas legračně poskočit a zvolat „Tarantara-tarantara!“ a k tomu provozovat voice-band. V jedné z titulních rolí zazářil Jiří Oberfalzer, dnes senátor. Hrál Frederika a dokázal si nadhozem hlavy shodit pirátský klobouk tak, že mu za okraj střechy uvízl mezi zátylkem a vrškem límce a trčel dozadu jak velbloudí hrb, a pak jej dalším nadhozem vrátil zpět na hlavu a tvářil se jakoby nic a lidé se smáli ; dnes se takový kousek v senátu už nedělá. V Praze jsme byli jako psanci: Solidarita, Branické divadlo a bůhvíco ještě; všude jsme hráli jednou a pak nás hnali pryč. Ale když jsme přijeli na festival Šrámkův Písek, tak jsme tam najednou byli hvězdy. Podobnou slávu jsme sklízeli na festivalu Wolkerův Prostějov. Děvčata na nás obdivně vzhlížela a někteří z nás nevěděli, co si s tím počít.

RADIM VAŠINKA, koláž Miroslava Huptycha

83


TA J E M S T V Í V O D N Í C H K V Ě T I N , Zuzana Chaloupková a Radim Vašinka v celovečerní inscenace z poezie Josefa Friče (Wolkrův Prostějov, Cena poroty, Cena diváka a Cena za režii), 1975, foto z archivu Radima Vašinky

Pan řídící tehdy žil velmi pestrým společenským životem. S paní Stanislavou bydleli hned vedle Václaváku v Krakovské ulici, kamarádi a kolegové chodili kolem křížem krážem a dveře se u nich netrhly. Měli spolu dvě děti. Pak se stalo neštěstí: snědli jedovaté houby, byly to běžně jedlé houby, jež vyrostly v nějaké záhadné mutaci, takže lékaři si s tím vůbec nevěděli rady; sháněli rozumy až v Americe. Mladší děcko zemřelo a pan řídící byl mezi životem a smrtí řadu dní. Dostal se z toho, ale měl narušené zdraví a s následky se pak potýkal celý život. A uvnitř měl o kus smutku víc. O něco šťastnější období přišlo, když divadlo zakotvilo na Dobešce; tam nám bylo dopřáno vydržet řadu let. Slavným představením dobeškového období se stala inscenace z textů Kozmy Prutkova „Ukvapený Turka“. Tam pan řídící taky umřel; ovšem inscenovaně na jevišti v roli Kozmy Prutkova, opakovaně:

84


Je se mnou chyba, končí síly, organismus se vyčerpal… Buď sbohem, úřade můj milý, kde ředitelem jsem se stal, aniž kdy múzám vale dával a službu v něčem zanedbával. Krok, dva, a schrána v hrob se schýlí… Buď sbohem, pero jímž jsem psal i ty, ó papíre můj bílý na němž jsem dobro rozséval ! Už lampička jsem bez oleje, či člun spíš, který klesá ke dnu…

Ach ! Všichni… Přátelé, bůh s vámi…! Buď sbohem, pero jímž jsem psal i ty, ó papíre můj bílý Španělé, Řekové… Jste tu… I junker Schmidt… S pomněnkami ! Na hrob ! Pachomyč ! Na cestu… Průvodčí volá… Ach !

A pak to s ním seklo. Naštěstí se jej hned chopili čtyři kolegové. Ani jej nenechali dopadnout na zem a odnášeli ho za doprovodu smuteční hudby středem sálu pryč. On přitom ovšem ještě stačil provolávat oslavná pohřební hesla. Věřili jsme mu to. Vypadal jako nefalšovaný stařec a bylo mu 44 let. Byly ryčné komedie a byla představení melancholická. Jenže ve Vašinkově pojetí to vycházelo nastejno: veselost a melancholie se dokážou prolínat, jedna druhé pomáhá. Loď bláznů od bratří Čapků, Fričovy Umělé květiny, komornější Zedno. Radim byl člověk divokých vášní a vždycky jsem se ho trochu bál, i teď. Vždycky jsme mu uctivě říkali „pane řídící“, zatímco on mě pak oslovoval různě podle toho, jak bylo potřeba; někdy mi říkal něžně „paznehte“. Když se něco herecky nedařilo, nacházel pro mě omluvu, že jsem inženýr. Jako ing. Singer jsem byl uváděn na programech v dobách nesvobody, zatímco bratr byl Ondřej Děd. Řídící se tím snažil přelstít estébáky, ale ti se nedali. Došli za ním a varovali jej. On je tehdy požádal, ať mu řeknou, jestli tedy u něj v divadle smíme hrát nebo ne. Přímou odpověď nedostal, a tak jsme hráli dál. Těsně před nástupem svobody jsem se z divadla na dvacet let vzdálil, stejně jako bratr Ondřej. Povoláni zpět jsme byli před sedmi lety. „Chlapci, nechcete obnovit hru Ovčín?“ To byla ovšem výzva: jak to vypadá, když se vstoupí po třiceti letech do stejné řeky? Jak se bude člověk cítit v roli, kterou hrál onehdy ve dvaceti, když je mu teď přes padesát? (Výsledek: je to dost stejné.) Ovčín je hra, kterou můj bratr Ondřej napsal, když mu bylo sedmnáct a okolnosti jej přivedly vést skautský tábor v horských pustinách na východním Slovensku. Je to, mimochodem, Ondrášova nejlepší divadelní hra, a on se díky tomuto faktu může kochat plynulostí svého dlouholetého uměleckého sešupu, tedy pokud má zrovna náladu se trýznit. Ten Ovčín jsme párkrát zahráli, a já jsem pak v divadle zase už zůstal. Teď v posledních letech mě pan řídící v pár drobných inscenacích přizval k sobě na scénu do jakéhosi kvazisymetrického postavení, což se projevilo například tím, že mi přidělil stejně pruhované klaunské tričko, jaké měl on sám. Cítil jsem se blaženě, totiž připadal jsem si jako Miroslav Horníček, když měl hrát s Janem Werichem.

85


Jako herec Radim Vašinka ovšem do značné míry Werichem byl a mně to vždycky připadalo tak, že jeho projev rozvíjí a vede jej dál. Odlupuje z něj výhonky jednoduchého optimismu a pod nimi se objevuje melancholie. Werichem řídící dost často argumentoval a z Werichova rejstříku byly i některé zásady, které nám říkával: „Jen žádnou improvizaci; improvizace je krásná věc, ale musí být dobře nacvičená.“ „Herectví spočívá v tom, že když dva lidi jsou spolu na jevišti, tak jeden sleduje, co druhý říká, a reaguje na něj.“ Navždy mi bude znít v uších řada dalších instrukcí, čím samozřejmějších tím geniálnějších: „Říkej to úplně normálně; nesnaž se uplést z hovna bič!“ „Obyčejná slova jsou nejsilnější.“ Taky nás učil vyhýbat se nesmyslnému důrazu, kterým člověk občas ve větě některá slova obdaří: „Jako když řekneš lasice kolčava: obě slova jsou stejně důležitá.“ Během minulých tří let jsme spolu hráli Nepaměti a Kozu na trati, tedy dvě inscenace z tatových textů. Poslední velké představení byla inscenace z textů Lawrence Ferlinghettiho, pitoreskně doplněná verši J. V. Sládka, Jana Nerudy a Allena Ginsberga. To byla inscenace, kde se našly i bizarní herecké výkony; ovšem já jsem na scéně ve volných chvílích zavíral oči a po zádech se propadal do tmy, když jsem se mohl nechat okouzlit verši Allena Ginsberga z úst Ireny Hýskové anebo dobráckým ztvárněním Václava Havla v podání Miloše Rottera. Zmínil jsem tu Irenu Hýskovou. Co by byl Radim Vašinka posledních víc jak třicet let bez Ireny, báječné zrzavé herečky původem z Hadivadla? Nebyl by; nebyla by ani leta kočování s vozíkem pod žlutou plachtou za autem. A nebyla by ani Lucie, jejich dcera, ani všechny role, které Lucie už od dětství v kočovném divadle sehrála. Zmínil jsem tu i Miloše Rottera: ten je živoucím příkladem, jak čas ztrácí na významu. Vzhlížel jsem k němu s úctou i obdivem, když mi bylo sedmnáct a on s Radimem hrál dvojjedinou roli autora – Oldřicha Wenzla v představení Rozházené kopretiny. Miloš byl tehdy na mat-fyz učitelem Petra Heřmana, který se později stal mým učitelem a u něhož jsem skládal maturitní zkoušku. Onehdy jsme se všichni tři sešli v divadle a zjistili, že mezitím se cosi stalo a najednou jsme všichni tři stejně staří. Ještě záhadnější je to s plynutím času u Radima Vašinky. Byl starcem, když jsme v roce 1980 hráli Kozmu Prutkova; byl to čistočistý kmet : „...končí síly. Organismus se vyčerpal.“ To mu bylo 44 let, a v podstatě stejně mlád zůstal až dodnes. Pohrát si s časem, který neexistuje, vydrželo mu až do posledních chvil a vlastně ještě i o pár hodin déle. Když jsme si onehdy připomínali našeho taty nedožitých devadesát let, vzkázal mu Radim: „Vyřiď tatovi, že ho pozdravuju. A že se těším, že už brzy se přijde podívat na naše představení!“ Tož tak. Komedie běží dál. Jan Vaculík, divadlo Orfeus, 11. srpna 2016 psáno pro Echo24

86


Kozma Prutkov: „Dříme Alhambra, spí i Estremadura...“, 1980, foto Bohdan Holomíček Radim Vašinka v roli Kozmy Prutkova před památnou putovní oponou divadla Orfeus, 1980, foto Bohdan Holomíček

87


PÁR SLO V T A M N A H O R U Čtu zpětně, že kolega Jiří P. Kříž to Principálovo „la commedia e finita“ nejprve mylně přečetl jako oznámení konce divadla, a apeloval snažně, aby se proboha nekončilo, což naštěstí při tom všem neštěstí, jak dále čtu, nehrozí, takže jen pár slov Principálovi tam nahoru, a pozůstalým dolu do krytu.

„Krytové divadlo“ bylo jedno z mých nejmilejších divadelních setkání, byly to vzácné chvíle, kdy samotný fakt setkávání převyšoval pouhou estetickou informaci. Sdílení místo sdělení (ale sdílení tváří v tvář, tělo na tělo, oči na oči, aura na auru, nikoli „sdílení“ v tom nablblém elektronickém pa-významu, kdy si jedním kliknutím uměle vyrobíte desítky či stovky umělých přátel). To, co Principál (a jemu blízcí) vytvořil z ohyzdného krytu, umístěném v odepsaném, nereformovatelném koutu Prahy i nevábného domu na Plzeňské, si dávno zasluhovalo pět Thálií a deset radoků, kdyby o něco takového kdy stál. Některé své neomluvné a neomluvitelné absence v tomto krytu před nepohodou z poslední doby jsem – a mám na to desítky svědků – vyvažoval alespoň tím, že jsem na Plzeňskou vytrvale posílal jak známé (donedávna i po rozhlasových vlnách), tak své studenty při přednáškách a seminářích o „Pražské divadelní topografii“, o Praze divadelní „zmizelé nebo utajené“, a dostal za svůj „tip“ tu a tam od studentů i zpětná poděkování, neboť jsem na levém břehu Vltavském i kvůli Principálovi

88


VR A Ť M I M O J E J Á T R A , Radim Vašinka a Lucie Vašinková prosinec 2009, foto Jan Lukeš N. V. Gogol, Ž E N I Š I , Radim Vašinka a Irena Hýsková, prosinec 2009, foto Jan Lukeš

záměrně spočíval mnohem déle, než na tom divadelně slavnějším, pravém. Nejasně si vzpomínám, že Principál kdysi dávno mluvil v jednom svém hovoru před oponou – snad to bylo ještě na Dobešce před jeho famózní mluvenou operou „Piráti z Penzance“ (na tu si naopak vzpomínám velmi dobře), o své představě „selského (sur)realismu“, a na té Plzeňské se mu vlastně jakousi novodobou renesanci „sousedského divadla“ podařilo vzkřísit. „Sousedského“ ve smyslu divadla hraného sousedy pro sousedy, a taky pro radost, svátečně, divadla neanonymního, jehož součástí je i neanonymní, dopředu sobě samému představené publikum. Principálovo sousedské krytové divadlo, dobře utajené porotám, festivalům, novým i starým médiím a správcům (našich) penězotoků, Principálova nezaměnitelná re-citace (ve smyslu resus-citovaného slova a resus-citovaného smyslu, tedy básníkovy nové ex-citace), to všechno bylo pro mne vždycky důkazem toho, že „La commedia“ není a nikdy nebude „finita“. Že tady někde, nikoli v light-designu, laserových hradech a zámcích, audio-video-multi-digi -3D-online sériových produktech nadnárodních festivalových obchodních řetězců, že tady někde leží naděje a snad i budoucnost tak nelukrativní a pošetilé lidské činnosti, jakou je dělání divadla. Vladimír Just /zdroj: Divadlo Orfeus, divadlo@orfeus.cz/

89


Večer poezie ze sbírky Vašinkovy básničky, JINOŠSTVÍ, MUŽSTVÍ, KRETÉNSTVÍ, květen 2009, foto Dagmar Petrášková

ZA RAD I M E M V A Š I N K O U ( 1 9 3 5 -2 0 1 6 ) Začátkem tohoto léta, v době velkých dešťů a dílčích kanalizačních problémů, mi od něj přišel mail: Tak se přírodním elementům zachtělo poněkud si zalaškovat s naším divadlem: po řadě přívalových dešťů vyvalily se vlny zdola a na nějakou dobu se k našemu překvapení zradou toalet zabydlely v našem interiéru, neb kanalizace byla na kvanta vody krátká. Vzhledem k tomu, že navzdory ušlechtilé kulturně-osvětové činnosti, jsme spolek veskrze chudinský, nezbývá nám, než se obrátit na spřátelenou veřejnost s žádostí o finanční výpomoc, z níž bychom vzniklé škody byli s to napravit. (Odhaduji je na cca 15 000 korun.) Činilo tak sice svého času už i Národní divadlo, ale naše potopa se kvalitativně jeho vyhoření trochu podobá. Pánbů vám to oplatí na dětech (pokud tak již dopředu neučinil!) a národ pak znatelným zvýšením své kulturnosti v momentě, kdy budeme s to na tom začít znovu pracovat. Má ten Radim na stará kolena smůlu, napadlo mě, ale znovu se nepodává a tak se mohu těšit na další sezonu Krytového divadla, dodal jsem si ještě lehkomyslně a předevčírem jsem tudíž dostal mail definitivní: Moji Drazí, ráno jsem se na to už vysral. Všechny zdravím! La commedia e finita. vr Takže se okamžitě vyrojily oficiální protonekrology, které připomínají některé Radimovy výjimečné televizní či filmové role a také (jaksi druhořadě) jeho „nonkorformní divadlo Orfeus“, v němž je třeba ovšem spatřovat jeho největší význam a odkaz. Nejen proto, že jde o jeho původní autorský projekt,

90


ACH, ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ, DUŠE MÁ BY SE RÁDA PNULA, ALE NEPNE SE…, Radim Vašinka, Lucie Vašinková, Petra Černohorská a Moe Binar, duben 2011, foto Tomáš Rychlý

ale hlavně proto, že jej tvrdohlavě neopouštěl přes mnohé ústrky, které mu všechny ne příliš kulturní režimy, ve kterých mu (nám) bylo žít, uštědřovaly. A tak se svým Orfeem putoval z Malostranského náměstí na Hřebenka, z Hřebenek na Dobešku, po převratu (tak on říkal tzv. sametové revoluci) na pět let do svého bytu a konečně do krytu na košířském konci Smíchova. A tam všude naúnavně vytvářel poetické světy, které v jeho podání dokázaly s tím naším šedivě všedním vytvářet zázračné průniky a sjednocení. Největší problém divadla je jeho nezachytitelnost už proto, že každé představení je jiné a v čase se (vzhledem ke kondici herců i obecenstva) mění a vyvíjí. Takže v televizních archivech sice existuje záznam bytového provedení Čaje Šárky Smazalové, ale ten záznam nutně postrádá charakteristickou chuť a vůni Vašinkova divadla. Největší tvůrčí vklad Radima Vašinky je třeba spojovat s jeho jedinečnou interpratací poezie. Jako jeden z mála dokázal spojit myšlenku básníkovu s duchem interpreta a tak znovu vytvářet pro něj tak typické nové poetické světy. Jako světovou premiéru uvedl Radim svého času ve svém Orfeu hru rumunského autora Radu Tutuᶅesca Zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku. Když ji autor při své návštěvě Prahy shlédl, dedikoval Orfeu jinou svou hru. Vím, že ji Radim začal zkoušet a protože Divadlo Orfeus uvádí aktuálně na svých stránkách: Vážení a milí, zemřel náš principál Radim Vašinka. Bojoval statečně, ale dnes ho nemoc skolila. Měli jsme ho rádi ; máme ho rádi. Vzpomínejte v dobrém. Jede se dál ; dokud to půjde; věřím, že v nové sezóně dojde v Radimově Orfeu k nové premiéře... Sluší se nekrolog zakončit slovy jako pokoj Tvé duši a s Bohem. Ale zakončím jej jinak: Na shledanou ještě na tomto světě, Radime. Jiří Brixi

91


Dobral jsem se pravdy s Ikskou

VZPOMÍ N K A N A R A D I M A V A Š I N K U Malá divadla z konce padesátých a z let šedesátých zvolna mizí z paměti, jako celé to období, ve kterém se lidé znovu zvolna prodírali ke svobodě a normálnímu uvažování. Nejspíš jen ve vzpomínkách pamětníků žije ještě brněnská Ikska, amatérský soubor založený brněnskými studenty v roce 1958... A pamětníci odcházejí. 10. srpna 2016 zemřel jeden z jejích zakladatelů, Radim Vašinka.

Bohatou Vašinkovu faktografii přinesly Divadelní noviny krátce po jeho skonu. Cítím jako svou povinnost, vrátit se do oněch dávných let, k počátkům Vašinkova divadelního žití. Snad ten článek trochu osvětlí jeho úpornou touhu dobrat se pravdy – pomocí poezie. Vašinku jsem prvně potkal v posluchárně mineralogického oddělení přírodovědecké fakulty brněnské univerzity. Jmenovala se tehdy Purkyňova a psal se rok 1955. Študoval Rudé právo a brblal: „Zase nesplnili. Zase nesplnili.“ „Kdo co?“ ptám se. „Důl. Nosek. Už dluží jednu celodenní směnu. Jestli to tak půjde dál...“ „Vašinko,“ povídám po letech: „Tos myslel vážně?“ „Myslel,“ povídá, „já to měl těžké. Byl jsem z chudé rodiny. Tatínek byl stolař, maminka švadlena. Jejich rodiče z obou stran proletáři. Tehdy ještě existoval proletariát. Kde se člověk měl co dozvědět? Až později byla bolševická praxe tak názorná, že jsem začal leccos tušit. Vzpomínám si, jak po válce se šel tatínek přihlásit do strany ke komunistům. Po tom, jak se mu žilo za té první republiky. Přišel domů a prohlásil, že když viděl, kdo se k nim hlásí, otočil se a šel pryč. Později mu bolševik zrušil stolařskou dílnu. Ne nějakým zákazem, to ne, jen nedostal příděl dřeva. A pak už, nějak souběžně s tou Ikskou, jsem se začal dobírat pravdy sám. A díval jsem se kolem sebe už ne dětskýma očima. Ale došel jsem jen k názoru, že komunisté se zpronevěřují svým vlastním idejím. Že takhle se socialismus dělat nemůže. A ve své praxi jsem začal provozovat v podstatě protirežimní politiku. Svým divadlem… Aniž bych fandil slovy písně Až k nám přijdou hoši z júesej...“ Radim Vašinka i Zdeněk Čecháček, zakladatelé souboru X 59, jsou ještě studenty, když soudruh Chruščov odhaluje svým národům, že soudruh Stalin má na svědomí miliony mrtvých. Souběžně je možno v básních odhalit i dívčí ňadro. Nakladatelství Svět sovětů jde odvážně v čele nové doby a v knihkupectvích se po dlouhé době objevují milostné verše: „Břitvou ses ráno škrábl do pysku. / Co hezkých dívek nosíš v notýsku ! / Dívek je mnoho, jedna ale je, / Pro kterou tady kvetou aleje / I kdybys pro ni za moře měl plout / Tu dívku musíš musíš naleznout / Dukátů nemá zlatou truhlici / tvé štěstí jí však leží na srdci.“

92


A JÁ TAK DLOUHO BUDU PSÁTI BÁSNĚ, DOKUD ZRALÉ HRUŠKY S CHUTÍ JÍSTI BUDU, inscenace poezie Oldřicha Wenzla, Takzvané divadlo poezie VUS Praha, 1961, foto z archivu Radima Vašinky

Tento skvost Stěpana Ščipačeva v „přebásnění“ Ladislava Fikara z tehdy nesmírně populární sbírky Sloky lásky vtrhl na český knižní trh v celkovém nákladu 44 500 výtisků za sumu 10 Kčs. To přece muselo mít následky! Taky mělo. Kudrnaté soudružky v modrých košilích náhle přestávají bojovat proti dvoukolektivům (když spolužák se spolužačkou ze studijního kruhu například šli spolu do kina bez kolektivu)... Jenže v hlavách hrstky brněnských studentů klíčila otázka – což opravdu jsou zapomenuti skuteční básníci? Zapomenut je v Brně Halas? „...Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / nechci být kůlem vyhlášek / veřejným míněním / nechci být nápovědou co polyká jen prach / těch jejich komedií / hraných na márách...“ píše Halas mezi lety 1945 až 1949 ve sbírce A co básník vydané až v roce 1956 v čase mírného tání... „A my byli přes Halase,“ říká Vašinka. A to už je počátek let šedesátých, čas trhl oponou a zpoza ní se jakoby na povel vyrojí malá divadla. Všeobecně se má za to, že předobrazem všech byli Voskovec a Werich, ať už to byl Semafor, Reduta či desítky jiných. Nebo že předobrazem těch nových malých forem jinde než v Praze, tedy na venkově, byl Semafor a Suchý a Šlitr. Ale kdeže. „Malá pražská divadla neměla na nás žádný vliv,“ říká Radim Vašinka, „věděli jsme o nich, to ano, ale Semafor byl pro nás spíš kabaret. My byli přes poezii, že kočka seděla v botě a kdesi štěkal pes, nás, tedy mne, abych plošně nezobecňoval, nijak nevzrušovalo. Já vězel po uši v Halasovi. Pickovým kabaretem, Paravánem, když jsem se s ním později na vlastní oči seznámil, jsem dokonce opovrhoval

93


jako estrádou. Neoprávněně, pochopitelně. Příliš zaujat pro svůj způsob. Vše vycházelo z reakce na dobu, souběžně, snad po celé republice. A nás inspiroval Ludvík Kundera. Stál přímo u toho, když jsme zakládali Iksku. Vybavil nás se Zdeňkem Čecháčkem teoretickými spisy E. F. Buriana a stal se jakýmsi naším kmotrem. Gramofonová deska se záznamem Burianovy Vojny, kterou jsme si s Čecháčkem donekonečna přehrávali, byla později inscenačním principem představení z Prévertových veršů Velké prádlo, postaveném právě na voicebandově intonovaném a rytmizovaném přednesu. To byla Zdeňkova inscenace.“ Jacques Prévert byl naprostým zjevením v době, kdy stále ještě zněly verše, jsou-li to verše, například od Jindřicha Hilčra: „Omyly jednotlivců / neznamenají konec myšlenky / nad kterou bdí Lenin / Již nikdy smrt! – volají zástupy / a pevnými mosty spojují břehy / Usmívá se Lenin.“ Jaká to úleva, jaké to překvapení, když do ticha naplněných hledišť zaznívaly dva nepatetické hlasy: „Ani tisíce a tisíce let / nestačí vypovědět / vteřinku věčnosti / kdy jsi mne políbil / kdy jsem tě políbila / jednoho rána ve svítivé zimě / v parku Montsouris v Paříži / V Paříži / Na Zemi / která je hvězdou.“ Bylo to vysvobození. Léta osvobozování slov i jeviště. Divadlo X přinášelo nejen nekonvenční texty a písničky, ale také nové jevištní ztvárnění básniček, aforismů a textů. Ve Velkém prádle se objevily žebříky a pruhovaná trička. A budiž řečeno, že potom na mnoha dalších ročnících Wolkerova Prostějova mnoho souborů vystupovalo na žebřících a v tričkách. Snad nejznámější a nejslavnější představení Iksky, Inzerát na skřivánka, přivedl na scénu autory, jejichž verše byly mnohdy z hlediska režimu problematické. Přednášely a zpívaly se texty Milana Uhdeho, Miloše Macourka, Miroslava Holuba, Oldřicha Mikuláška, Josefa Kainara a mnoha jiných. Hlediště bývalo plné nejen spolužaček tehdejších studentů JAMU Jiřího Štědroně a Ladislava Freje, kteří v Iksce hráli, nebo spolužáků z přírodovědecké fakulty brněnské univerzity, kde studovali Vašinka a Čecháček. Milan Uhde vzpomíná: „Zdeněk Čecháček mě pozval na představení, které nedávno vytvořil se souborem, který tehdy nesl název X 61. Průhledná byla inspirace Burianovým Déčkem, které si v letopočtu vždy přidávalo rok navíc proti platnému datu, aby manifestovalo zaměření na zítřek, a tedy budoucnost. Tak jsem uviděl scénickou montáž z tvorby Bertolta Brechta pod názvem My, bujaré pokolení. S verši tam režisér i recitátoři zacházeli nikoli jako s textem divadelní hry, nýbrž jako s metaforickým vyjádřením. Burianovský voiceband byl pro ně samozřejmostí a zněl úchvatně – znal jsem podobný projev jen z gramofonových desek s nahrávkami Burianových výtvorů vzniknuvších před válkou a posléze reprízovaných po roce 1956. Neobyčejně podnětnou se stala přítomnost dalšího kamaráda, Radima Vašinky. Podařily se dvě mimořádné inscenace: montáž z české poezie nemilostné Inzerát na skřivánka, do které jsem zahrnul verše a krátké texty autorů vyrovnávajících se s dobovým typem přizpůsobivce a oportunisty a kterou Radim Vašinka neobyčejně vynalézavě inscenoval, přičemž se mu podařilo získat jako účinkující dva studenty JAMU, Jiřího Štědroně a Ladislava Freje, znamenitou recitátorku, studentku filosofické fakulty Hanu Pražanovou a její přítelkyni Gabrielu Wilhelmovou, na pětici je doplnil Vašinka sám. Hudbu k mým písňovým textů a textům Vašinkovým a svým napsal Petr Skoumal. V Čecháčkově pásmu z poezie Jacquese Préverta Velké prádlo výborně recitovali i Jaroslava Suchomelová (později redaktorka Svobodného slova) a Rudolf Vévoda (později známý brněnský urolog) a několika pantomimickými čísly se obecenstvu poprvé představil mladý mim Ctibor Turba.“

94


„Obě inscenace měly obrovský ohlas jak u kritiky, tak u obecenstva a získaly si porotu i publikum na festivalu amatérského přednesu Wolkrův Prostějov,“ pokračují Uhdeho vzpomínky, „jak už to ale v takových souborech bývá, postupně došlo k neshodám, hádkám a divadlo se rozdělilo. Měl jsem na tom podíl a nevzpomínám na to rád, choval jsem se jako hlupák. Radim Vašinka poté přešel do Prahy, kde nakonec zakotvil ve vlastním divadle, které pod jménem Orfeus působí za nesnadných podmínek v Praze dodneška a inscenuje moderní poezii pro okruh sice úzký, ale vděčný a věrný. Soubor X pokračoval pod původním jménem v inscenační praxi pod vedením Zdeňka Čecháčka, po léta oživoval brněnské kulturní dění nápaditými a nekonvenčními pořady plnými invence a humoru a dostal příležitost předvést své umění dokonce v zahraničí.“ „Po ukončení JAMU jsme se pomalu rozprchli,“ vzpomíná Ladislav Frej, „naším posledním představením v původním obsazení byla Historie velikého okresního Kýžala Ludvíka Kundery, k níž napsal hudbu Pavel Blatný. Pak to zakázali. My s Jirkou Štědroněm jsme zůstali ve Večerním Brně, kde jel ještě naplno Drak je drak s Lubošem Černíkem. Byl to krásný, krásný sen, byť za bolševika.“ Většina lidí z Iksky zůstala „amatéry“ na věky: Zdeněk Čecháček se stal ředitelem vlastní mikrobiologické laboratoře, (zemřel 30. 7. 2011) autor tohoto článku si odvezl Inzerát na skřivánka do svého prvního působiště v Geologickém průzkumu v Chomutově, tam založil Divadlo v podloubí, kde se vyhraněné politické texty snoubily s něžnými písněmi Jiřího Bulise, později skladatele hudby pro divadla i filmy – ale to už je jiná kapitola. Ladislav Vencálek

VELKÉ PRÁDLO, inscenace poezie J. Préverta, X 62, režie Zdeněk Čecháček; zleva : Jiří Štědroň, Jan Heger, Jaroslava Suchomelová, Radim Vašinka, Hana Pražanová, Rudolf Vévoda, foto Vratislav Vašinka

95


Měl jsem to štěstí být principálovi poblíž, zejména v dobách dávno minulých, když ho vyhnali z Rubínu do Švédské, kde Čaj a zejména Rozházené kopretiny byly jako zjevení. Svítil jsem tam (mizerně), pak také v Branickém divadle (fuj – osvětlovačský pult tam probíjel), na Dobešce, na Solidaritě (střídali jsme se s Cimrmany), také výjimečně v Baráčnické rychtě, kde v roce 1976 přednášel Bondyho. A ty večery i noci v Krakovské… Do Vinohradské nemocnice jsem mu v roce 1977 nosil nějakou minerálku, jediné pití, které směl pozřít, když na otravu hub téměř zemřel. Později jsme se vídali jen občas, když kleklo auto, s nímž jeli na štaci, nebo když bylo třeba dostat se k volantu, když se ztratily klíče. Naposledy v nemocnici na Karláku, tři dny předtím než odešel, navštívili jsme ho s manželkou Evou, která chodila od začátku 70. let do Orfea se mnou. Ve Švédské točil Petr Koliha film o Orfeu jako dokument ke své přihlášce na FAMU. Když ho sestříhal, přinesl ho promítout po představení. Tenkrát tam byl i Vlasta Třešňák, už trochu v náladě, jako ostatně my všichni (když spadla opona, dělal jsem barmana). Po promítání došlo k jistému nedorozumění, Vlasta se domníval, že si film nechal principál natočit kvůli sobě, což Radima mimořádně rozlobilo – skončilo to bitkou, suterénním agitačním střediskem Národní fronty ve Švédské létaly půllitry a tříštily se o zdi a nikdo to bohužel nenatáčel. Kdepak je ten Kolihův film? Jan Králík

Orfea jsme objevili společně a prožili tam krásný čas, v Rozházených kopretinách byla moje první a poslední herecká role. Jak píše Honza, vídali jsme se pak málo, ale vzpomínali často. Je mi moc líto, že jsme nechodili víc, divadlo bylo jeho život – však také hlavně o něm mluvil při té naší poslední

96


návštěvě na Karláku, ačkoli mu dobře opravdu nebylo. Naposledy jsme na jaře v Orfeu viděli Bondyho a mám pocit, že to někdo natáčel. Moc ráda bych se podívala nejen na tenhle záznam, ale i další, hlavně na všechny ty večery poezie, které jsme neviděli… třeba budou na webu? Vždy jsme obdivovali také Irenu, kromě skvělého herectví i její dokonalou a souladnou péči. Hodně sil. Eva Králíková

Připojuji se (i když opožděně kvůli 14-ti dennímu nepřipojení k internetu) ke vzpomínkám na principála Radima Vašinku, který pro mě znamenal ztělesnění potřeby vytvářet kulturní kvalitu, ve které se mají šanci projevit naše duše. Vždy jsem si toho velmi vážila a děkuju mu za to. Věřím, že i dál jeho divadlo ponese tuto kvalitu a Radim bude mít šanci ve svém světě to vycítit. Margit Koláčková

Inscenace Č A J Šárky Smazalové byla poprvé uvedena na scéně Orfea v roce 1971, foto z archivu Radima Vašinky

Setkání s poezií Zbyňka Hejdy, JEŽTO SE MRTVÝCH NEMUSÍME BÁT, ALE PŘIBLIŽNÝCH OBRYSŮ ČLOVĚKA…, leden 2014, foto z archivu Radima Vašinky

97


GALERIE AVIATIK, Ořechovská 169, 664 46 Prštice Vás zve v pátek 14. října 2016 v 18:00 hodin na zahájení výstavy

ZDENA H Ö H M O V Á / O B R A Z Y Hudební vystoupení Ensemble Marijan Výstava potrvá do 20. listopadu 2016. Otevřeno: čt, pá, ne 15:00-20:00 hodin


Zdena Höhmová, JABLKO SVÁRU, olej na plátně, 50 x 92 cm, 1991


J U R K O V I Č O V A V I LA Z N O V U O Ž I L A SECESN Í ATMOSFÉROU Již potřetí přivítala Jurkovičova vila milovníky secese a první republiky, módy, klobouků a historie, kteří strávili příjemné odpoledne v zahradě vily na akci Kloboukový den, pořádaný ve spolupráci Moravské galerie v Brně, Technického muzea v Brně a Kloboukového klubu Radky Chabičovské. Pořadatelé připravili program dvou módních přehlídek ve stylu secese a dvacátých let, tentokrát doplněný o pánské oblečení a klobouky, které exkluzivně předvedl umělecký fotograf Jiří Zach. Pro pány byla také jistě motivující ukázka současné výroby tzv. panamáků, klobouků, které se začaly nosit v době secese a dodnes patří k výbavě dokonalých gentlemanů a celebrit. Komentované prohlídky vily se střídaly s živým hudebním vystoupením manželů Procházkových a jejich produkcí Louis Armstrong Live, hlavní moderátorkou akce byla paní Radka Chabičovská. Mimo to byl program tentokrát oživen nevšedním vystoupením dvojice cyklistů na historických kolech, manželů Klieglových, kteří se v dobových kostýmech s flašinetem přijeli předvést až z Kyjova.

100


foto VladimĂ­r Kosek

101



foto VladimĂ­r Kosek


Vyvrcholením celé akce byla nenadálá návštěva herce, představujícího samotného pana Dušana Jurkoviče, který přijel společně s bratry Bartoňovými z Dobenína, pro něž přestavěl zámek v Novém Městě nad Metují. Tito movití podnikatelé přivezli Jurkoviče až do zahrady vily vlastním vozem, který byl ve skutečnosti veteránem ze sbírek Technického muzea v Brně. Nádherná červená otevřená brněnská Zetka z roku 1927 dobře posloužila k tomuto účelu, řidič i oba pánové v dobovém oblečení dokázali o automobilu publiku přiblížit spoustu zajímavých informací. Pan Jurkovič se přítomným oficiálně představil, prohodil pár vět s moderátorkou, přivítal návštěvníky garden párty a také svoji manželku Boženu, kterou dokonale předvedla jedna z modelek. Kytice, kterou manželka pana Jurkoviče dostala, byla ovšem předem nenápadně natrhána přímo v zahradě vily, v červnu tam totiž kvetou pivoňky odrůdy Sarah Bernadt, nejkrásnější symbol secesní flóry, pojmenovaný po slavné francouzské herečce, pro kterou tvořil plakáty přímo v Paříži Alfons Mucha. Představitel Dušana Jurkoviče – opět fotograf Jiří Zach – se role architekta zhostil tak přesvědčivě, že jej někteří z návštěvníků omylem považovali za skutečného vnuka tohoto slavného architekta. Pak už byl ohniskem zájmu návštěvníků automobil, který nestačil odolávat náporu nadšenců, kteří dostali souhlas vyfotografovat se s automobilem i modelkami v dobových kostýmech tentokrát ve stylu dvacátých let.

104


foto Vladimír Kosek

Mezi návštěvníky během akce procházeli porotci, kteří v závěru programu vyhodnotili nejlépe sladěnou dámu a nejkrásnější klobouk. Tentokrát vyhrála jednu z cen dáma, která dokonce přišla v secesním oblečení zapůjčeném přímo z divadelní garderoby. Výhrou byly estetické značkové kulaté krabice na klobouky z prodejny Dantes. Akce se stala velkou příležitostí pro řadu brněnských fotografů, kteří doslova lovili záběry v prostředí secesní vily a stylově upraveného okolí s modelkami v kostýmech ve stylu secese a dvacátých let, které navrhla módní návrhářka Romana Šetmaňuková. Však se také první záběry objevily již následující den v brněnském deníku a ostatních novinách. Hlavními fotografy, kteří se podíleli na fotografiích pro pozvánku a plakát na akci byli Jiří Zach, Vladimír Zemánek v čele s Vladimírek Koskem, který týden před akcí vystavil zvětšeniny fotografií z minulých ročníků Kloboukového dne v Jurkovičově vile ve fotolabu na Kozí ulici v Brně. Tato propagace jistě přispěla ke vzrůstajícímu zájmu o akci z řad veřejnosti, která se dostavila navzdory podmračenému počasí na zahradu vily v počtu 150 účastníků. Další akce tohoto druhu se do vily plánuje v příštím roce opět na začátek června, tentokrát s vykutáleným historickým překvapením. Na své si přijdou všichni, kteří chtějí vilu v rozkvetlé zahradě vidět i s lidmi, podobně, jako mohla vypadat v období secese, uměleckého žánru, který více než před sto lety uchvátil celou Evropu a oděvní průmysl i módu včetně životního stylu tehdejšího člověka vynesl na luxusní úroveň. Alena Krkošková, organizátorka akce za MG

105


MAE SARA


A K V A R E L E M A NITÍ Mae Sara ve svých akvarelech i šitých obrazech vytvořil postavu beze jména, která nejdříve žije obyčejný život na planetě Zemi a běh všedních věcí prožívá v přítomném okamžiku. Jakmile se jí však naskytne příležitost, dostává se do vesmíru, do prostoru, kde poznává technicky i duchovně vyspělé civilizace. Výstava s názvem Akvarelem a nití v SVČ Lužánky v Brně zachytila tento příběh v akvarelovém komixu i v obrazech šitých na šicím stroji. Vernisáž výstavy se konala 5. dubna 2016.

RO Z H O V O R S K R A B E M (šitý obraz, 75 X 100 cm)

fotografie Mirka Holasová

107


Část příběhu z komiksové knížky K O B E R E C U P RABABIČKY (inkoust a akvarel)

www.maesara.cz

Mezi bytostmi s cizích planet se cítím jako mezi svými


火 を も て い ま す か ? N E M Á Š V O H E Ň ? (šitý obraz, 75 x 100 cm)

Komixový příběh z Mae Sara World je souborem akvarelů vznikajících jako inspirace ze sledování channelingových záznamů, zejména z publikovaných knih Dorothy Jane Robert a kanálů bytosti Bashar dostupných na YouTube. Dále je to inspirace indickými učiteli a knihami Vladimíra Megreho. Autor o svém akvarelovém příběhu říká: „Cesta hlavního hrdiny po vesmíru a různých úrovních vědomí byla pro mě neustálým překvapením, nemaloval jsem podle žádného předem daného scénáře. Kromě vnitřního zrcadla jsem v událostech na papíře mohl postupně potkávat to, co mne již od dětství velmi přitahovalo – komunikace s bytostmi z jiných mimozemských civilizací, lucidní snění, mystický vztah s přírodou, vhledy do minulých životů, nekonečno.“ Malby formátu A5 jsou jakýmsi průletem vesmírem, kde kromě obrazové části diváka provází komixové bubliny. Ty mohou při dalších čteních nabývat na jiném významu, záleží, v jakém stavu a rozpoložení se divák nachází a jakou informaci si z malby převezme. Každá malba funguje jako samostatné ztvárnění jedné situace hlavní postavy, lze se tedy na malby dívat jako na jednotlivé obrazy poskytující náhled do světa jiného myšlení, žití v přítomném okamžiku a přemýšlení o tom, jak funguje svět, či jak by fungovat mohl. Obyčejné žití a prožívání hlavní postavy divákovi neukazuje, co je správná či špatná cesta. Přijímání, myšlení a plné vnoření se do nastalých situací dovádí postavu i diváka k nečekaným možnostem. Dagmar Chytková

109


Z cyklu THE WORLD NEEDS THOSE WHO DON‘T FIT (volně přeloženo: SVĚT POTŘEBUJE TY, KTEŘÍ NEZAPADAJÍ). Postava bojující s drakem – jediný přítomný člověk, který spatřil reálnou hrozbu, zatímco ostatní mají oči jen na displejích mobilů...

Narodil jsem se v roce 1978 …pak jsem dělal všelijaké kraviny, chodil do různých škol, měl různé plány, navštívil jsem různé země a potkal různé lidi. Co z toho zbylo? Různé vzpomínky, ale vzpomínkami já moc nežiju. PRÁVĚ TEĎ mě baví volejbal, japonština, gong, spánek, moře a vědomí nekonečna. Taky mě celkem baví všechny ty malůvky a šití obrázků, chci žít z prány a channelovat hodný ufony.

110


Ilustrace z cyklu タコの誕生日 NAROZENINY CHOBOTNICE



OBRAZY KRÉDA V Č E R V E N É M K OSTELE V BRNĚ V chrámu Jana Amose Komenského, známého všeobecně jako Červený kostel, je instalován soubor maleb brněnského výtvarníka Karla Rechlíka. Plátna výtvarně zpracovávají základní témata křesťanské nauky, známá pod názvem Apoštolské vyznání víry, zkráceně Krédo. Podél obou stran hlavní lodi novogotického kostela, postaveného podle návrhu Heinricha von Ferstela, jsou umístěny obrazy Stvoření, Zvěstování, Narození, Křtu, Ukřižování, Vzkříšení, Seslání Ducha Svatého a Dokonání. Korouhve – malby na volně zavěšeném plátně – vznikly před dvěma lety z iniciativy Diecézního muzea v Sankt Pölten jako součást rozsáhlé výstavy Credo, připravené v rámci akcí Roku víry. V katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Sankt Pölten (Domkirche) byly zavěšeny více než šest měsíců. Poté byl cyklus přenesen do moderního kostela sv. Wolfganga v německém Regensburgu. Výběr korouhví byl využit v adventním čase v městském kostele ve Waidhofenu an der Ybbs, v adventu roku 2014 bylo pět korouhví zavěšeno na bočních oltářích a na varhanní kruchtě ve farním kostele v Dobříši u Prahy. Instalace v chrámu Jana Amose Komenského je českou premiérou kompletního cyklu. Krédo – Apoštolské vyznání víry je podle tradice spjato s působením apoštolů v době bezprostředně následující po Kristově vzkříšení. Podle historiků vznikaly jednotlivé formulace Kréda mezi druhým a devátým stoletím a patří tak v každém případě mezi nejstarší dochované náboženské texty křesťanů. V dobách raného křesťanství byla znalost kréda i znamením věroučné sounáležitosti věřících – odtud také název Symbolum Apostolicum – Apoštolský symbol (v původním smyslu slova rozpoznávací znamení). Z velkého počtu myšlenek, které krédo obsahuje, bylo vybráno osm témat. To umožnilo dějově přehledné uspořádání celého souboru v prostoru kostela. Pro instalaci téměř třímetrových maleb byly v Červeném kostele zvoleny volné prostory mezi nosnými sloupy, oddělujícími střední část novogotické halové stavby od bočních lodí. Nad talířovými hlavicemi sloupů byly upevněny kovové objímky a na ocelovém, z pozice návštěvníka téměř neviditelném lanku, jsou zavěšeny jednotlivé korouhve, malované na hrubém režném plátně.

Instalace cyklu Credo v katedrále v Sankt Pölten, malba na plátně, 2013

113


Dosažení výtvarné interakce s prostředím podporuje nejen volba materiálu a malířské pojetí, ale i prostříhání nebo naopak přesahy plátna. Tvarování formátu a barevné ladění jednotlivých obrazů mohou vyniknout právě v prostoru oproštěném a prosvětleném, jakým je „protestantsky strohý“ interiér Červeného kostela. Základem každé z osmi obrazových kompozic je vždy rozměrově totožný obdélník na výšku, jehož kontury jsou však v některých případech porušeny přesahem malovaného prvku přes hranice formátu (Křest Páně). Figurální kompozice může i zásadně překročit vymezené obrazové pole (Vzkříšení), nebo vytvořit intenzivní dojem doteku s reálným prostředím chrámu (Seslání Ducha Svatého). Zvláštním případem je Ukřižování, kde je plocha plátna – i malby s tělem Ježíše na kříži – roztržena tak, aby evokovala slova evangelia o roztržení chrámové opony v okamžiku Kristovy smrti. Tvarování formátu korouhve se tak přímo podílí na výtvarném i symbolickém smyslu každého výjevu.

Instalace cyklu Credo v kostele J. A. Komenského v Brně, 2016

114


TVÁŘ, z cyklu Tváře proroků, akryl na plátně, 220 x 110 cm, 1997

První Rechlíkovy korouhve vznikly už v 80. letech 20. století, kdy nacházely svoje místo v českých a moravských kostelech, tehdy především jako „dočasná“, liturgická a proto tehdejšímu ideologickému dozoru poněkud snadněji unikající „výzdoba“. Rozvíjením výtvarných možností malby na volně zavěšených plátnech se autor zabývá od té doby systematicky. Instalace v Červeném kostele v Brně se zapojila jak do Brněnské muzejní noci, tak do Noci kostelů v roce 2016. Kostel je přístupný vždy v čase nedělních dopoledních bohoslužeb, během už tradičních hudebních nešpor, pří koncertech, nebo po dohodě na faře Českobratrské církve evangelické na Opletalově ulici. rk 2016


116


K A R E L R E C H L Í K se narodil 1. března 1950 v Brně. Je výtvarník a historik umění, absolvent Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obor dějiny umění a filosofie. Už během studií se zabýval problematikou křesťanského umění. Tématem jeho disertační práce byla česká sakrální architektura v době mezi světovými válkami. Uspořádal řadu samostatných i společných výstav v ČR i zahraničí, je autorem výtvarných realizací, zejména vitrají, malovaných korouhví a liturgické výbavy v sakrální architektuře. Několik let se intenzivně zabývá interiérem obnoveného poutního kostela v Neratově v Orlických horách. Realizován zde byl už oltář, ambon, sedilie a svatostánek. Připravuje se výtvarné dílo, vyjadřující původní zasvěcení kostela. Korouhve – malby odpovídající tematicky průběhu liturgického roku – jsou pravidelně instalovány v jezuitském kostele sv. Ignáce v Praze, velikonoční korouhev s Andělem zmrtvýchvstání v bavorském benediktinském klášteře Ottobeuren. Cyklus maleb „Credo“ byl vytvořen pro instalaci v katedrále v Sankt Pölten v roce 2013. V tomtéž prostoru je během roku 2016 instalován triptych Porta Caritatis, symbolická „Brána Milosrdenství“. V teorii se zaměřuje na sakrální architekturu, zejména moderní. Tímto tématem se zabýval v mnoha článcích a v několika publikacích, naposledy i jako spolu-editor knihy Sensorium Dei, vydané nakladatelstvím CDK v Brně 2013. Je autorem řady scénářů dokumentárních filmů, představujících českou a evropskou sakrální architekturu, realizovaných Českou televizí. V centru zájmu zůstávají dálniční kaple, interpretované jako výraz spirituality dnešního člověka. V roce 1992 inicioval a připravil založení Diecézního muzea v Brně. Jako ředitel vedl muzeum i po jeho přemístění na brněnský Petrov do roku 2013. Je autorem libreta stálé expozice Vita Christi – Život Kristův v budově Diecézního muzea na Petrově 1.

Instalace cyklu Credo v katedrále v Sankt Pölten, malby na plátně, 2013

117



Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.