online ART - 14 / 2021

Page 1

o b ča s n í k 14

podzim 2 021


o b ča s n í k 14

podzim 2 021

Nezávislý kulturní občasník, který se zabývá převážně výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH MŮJ SVĚT NIKDY NEBYL SVĚTEM ČERNO-BÍLO-ŠEDÝM Jan Rajlich ml. / Vít Jakubíček SLATINSKÝ DON QUIJOTE Michael Pavlovský / Oskar Brůža SOCHAŘKA HELENA HLUŠIČKOVÁ A UMĚLECKÝ SPOLEK NAPLECH / Dagmar Petrášková VE SLUŽBÁCH MALÍŘSKÉ POEZIE Teodor Buzu / Stefan Rammer / Jiří Kornatovský / Jaroslav Chobot MALÁ ÚZEMÍ VLADIMÍRA PRECLÍKA NASYPEŠ MÁK, SEMELEŠ, JE TO POŘÁD MÁK, ALE JINÝ Tomáš Rossí / Jan Dočekal

4 30 50 82 108 120


ORIGINÁLNÍ OBRAZIVOST USAZENÁ VE VĚCNOSTI Karel Rossí / Jan Dočekal / Sylva Lauerová JEZDECKÁ SOCHA JOŠTA PROBOUZÍ KREATIVITU BRŇÁKŮ / Alena Krkošková ABY MU NEBYLA ZIMA Stanislava Losová / Dagmar Petrášková LYRICKÉ TRANSPOZICE OPTICKÉHO ZÁZNAMU MALÍŘKY DANIELY BENEŠOVÉ / František Dvořák SÍLA ŽIVOTA INSPIRAČNÍM ZDROJEM Dana Marková / Nina Dvořáková / Dagmar Petrášková POSELSTVÍ NEJEN SURREALISTICKÝCH KOLÁŽÍ JANA DOČEKALA / Alfonso Peña DEVĚT OTÁZEK PRO PAVLA JANOUŠKOVCE / Ivana Beranová VE ZNAMENÍ JEDNODUCHOSTI A RYZÍ KRÁSY František Vízner / Jan Dočekal

148 158 160 172 182 196 206 222

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová, Dagmar Vohradská grafická úprava, design: Dagmar Petrášková dagrpet@seznam.cz obálka: Teodor Buzu, STOUPÁNÍ, akvarel, 59 x 42 cm, 2016 zadní strana: Teodor Buzu, TOULKY PŘÍRODOU, akryl na plátně, 120 x 100 cm, 2021



Jan Rajlich ml., V O U S O H O L E N Í , happening „9. června 2020 se konala v Pražákově paláci Moravské galerie jako první akce po jarním lockdownu vernisáž mé komorní výstavy, tzv. intervence do stálé expozice Art is Here. V předvečer mých 70. narozenin se stala také malou oslavou, kterou jsem doplnil nikým nečekaným (ani manželkou) „zmlazením“ – ostříháním kadeří a oholením plnovousu rukama kadeřnice Vlaďky Darmovzalové za hudebního doprovodu Ensemble Marijan, a to až skoro do jinošského vzhledu. Tento můj první životní pokus o veřejný happening si za údivného aplausu návštěvníků vernisáže nenechala ujít řada přítomných fotografů, mimo jiné Miro Myška.“

Foto Miro Myška

Jan Rajlich ml.

MŮJ SVĚT NIKDY NEBYL SVĚTEM ČERNO-BÍLO-ŠEDÝM Honzo, vzpomeneš si, kdy jsi poprvé začal tvořit a jaký vliv na Tebe mělo prostředí, v němž jsi vyrůstal ? Mám na mysli také vliv Tvého tatínka, malíře a grafického designéra, absolventa Školy umění ve Zlíně. No, to si právě skoro nevzpomínám, byl jsem moc malý. Vzpomínka mi snad vytane jen nějaká negativní, když jsem počmáral vše kolem, i to, co jsem neměl. Ale podle toho všeho, co se dochovalo, jsem kreslil a maloval jakoby odjakživa a první výstavy jsem si doma pro rodiče, příbuzné a naše hosty dělal už v 7 letech… Bezesporu to byl vliv tatínka, výtvarné umění jsem měl prostě stále kolem sebe. O nějaké tvorbě by se pak možná dalo hovořit snad už v 11–12 letech, kdy jsem býval nabuzen návštěvami výtvarných výstav a hned se pak doma vrhal na ztvárnění dojmů. Vytvořil jsem například několik akvarelů podle malíře Bohumíra Matala.

M I L T O N G L A S E R T R I B U T E ( P O C T A M I L T O NU GLASEROVI), plakát vytvořen pro akci „Designers for Glaser“ (Designéři pro Glasera), ofset, 100×70 cm, 2021, La Paz, Bolívie

5



D O M O V, akvarel, 21×29,7 cm, reakce jedenáctiletého kluka na návštěvu výstavy brněnských malířů v Domě umění v roce 1961. „Domov jsem to nyní nazval asi proto, že tam poznávám některé detaily z mého domova, jako červené křeslo (Hardoy Butterfly Chair), které jsme měli, tchýniny jazyky či schodiště, zatímco ovšem kočku – také jakýsi symbol domova – jsme tehdy ještě neměli...“

Když se podívám do obsáhlé retrospektivní monografie, která Ti loni vyšla, tak mě napadá věc, která vyvstane na mysli asi každému, když Tvou tvorbu uvidí poprvé – postmoderna. Jaký k ní máš vztah (tehdy, když jsi začínal, a nyní) a myslíš, že má i dnešku co říct ? Pro některé to znamenalo krátké období experimentů, které ale rychle vyprchalo, ale pro jiné to byl de facto modus operandi až do posledních dnů jejich života. Pro některé tvrdé zastánce modernismu jsou její formy těžko akceptovatelné. Tak jak to máš Ty? Já a postmoderna? To, co se označuje jako postmoderna, ve mně nějak hlodalo v době studií možná i jako generační pocit odporu ke škatulkování a nepřekročitelnosti epoch, slohů a stylů. Proč zavrhovat něco jen proto, že už to tu bylo, nebo že se to stylově k sobě prý nehodí. Jde možná ale spíš o můj pocit či celoživotní snahu o integrování a překonávání domnělých rozporů než o výtvarný názor. Ve škole na architektuře jsme začátkem 70. let více obdivovali brutalismus než nějakou postmodernu. O té jsem se začal dovídat později, a to s údivem, že její východiska se blíží pocitům, které jsem už dlouho sám měl... Od 60.–70. let jsem vedle Friedensreicha Hundertwassera měl rád třeba malbu Davida Hockneyho nebo objekty Niki de Saint-Phalle, což zrovna úplně postmodernismus nebude... U mých obrazů se to odrazilo hlavně v barevnosti. Já jsem barvami žil, i když to byly barvy „plakátové“. Byla to z mé strany i trochu provokace, když jsem za své nejoblíbenější barvy vždy vyhlašoval fialovou a oranžovou...

Dětské kresby, malby a koláže, 1960 –1964 (10 –14 let)

7


I K A R O V É , kresba perem a tuší, papír, 45×62,5 cm, 1984

PL O T A M O Ř E (Rumunsko), kresba perem a tuší, papír, 21×29,7 cm, 1984


CE S T A D O B E T L É M A , kresba perem a tuší, 29,7×21 cm, 2008


VĚ Š E N Í P R Á D L A N A T E R A S E Ú V O Z 8 8 , olej, překližka, 120×37 cm, 1976–1977

Tvá díla jsou hodně „barevná“, a to již od prvních olejomaleb. Co Tě motivovalo a motivuje takto tvořit ? Jak jsem řekl, já barvami žil. Tak i třeba několik černobílých fotografií jsem si přemaloval barevnými temperami. A když jsem se v roce 1969 vrátil z mé první (a na dlouho poslední) cesty na Západ – do Anglie, nadšeně jsem vyprávěl o netušené barevnosti anglických měst i o zázraku barevné televize. Můj svět nikdy nebyl světem černo-bílo-šedým. To je zajímavé a trochu krkolomné slovo, které si ale myslím, že velmi dobře charakterizuje Tvoji tvorbu, kde si také rád hraješ s jazykem, automatickými texty a podobně, bez ohledu na jakékoli konvence. Jak se tento prvek dostal do Tvých děl a jakou zde hraje roli v dnešní době? Ale to se zase budu muset vrátit do dětství, písmenka mě asi fascinovala a naučil jsem se je sám od sebe už v předškolním věku. Je to vidět na mých kresbičkách ze 4–5 let… Později už i delšími texty jsem nešetřil na různých kvazi komiksových kresbách, a nakonec se stal osvětlující text buď doprovodnou, nebo někdy také organickou součástí části mých kreseb, grafik a některých obrazů. Tak tomu je i u mnoha grafik a plakátů posledních třiceti let. Když o tom všem přemýšlím, i za to asi může můj otec. Vzpomínám, jak rád varioval slova, a když ho napadla jiná jejich neobvyklá podoba, tak ji vyslovil. Prý to doma dělal také jeho otec, tedy můj dědeček. Asi jsem to zdědil po nich. Texty

10


v mých grafikách a plakátech jsou z velké části okamžitým hned zaznamenaným nápadem, tedy jsou automatické, jen se někdy pokouším držet tématu, nebo postihnout nějaký rytmus textu a jeho linii s nějakou pointou či vtipem. V dnešní době se ručně psané texty stávají někdy také tím hlavním prostředkem kompozice – vytvářím jimi navíc na listu i třeba různě vibrující plochy a barevné obrazce. Co způsobilo, že jsi postupně od olejomalby přešel ke grafice, u níž jsi zůstal až dosud? Důvodem opuštění malby bylo určitě to, že jsem začal vyučovat. Malovat jenom o víkendech, to mi nějak nešlo, k malbě jsem potřeboval delší čas, třeba několik dnů, na jakési vnitřní soustředění se a dosažení potřebné nálady na dokončení obrazu. U grafiky jsem naopak zjistil, že mi jde i po částech, i po nocích… Ty patříš k rané generaci těch, kteří využívali/využívají počítače ke své tvorbě. Co Tě k nim tehdy přivedlo a využíváš je nyní v tvorbě jiným způsobem a dál experimentuješ s jejich možnostmi, nebo sis „našel to své“ a proměňuješ hlavně obsah svých prací ? Která výtvarná technika je Ti nejbližší ? Jsem zvídavý a počítačové umění mě jako náznak technologie budoucnosti zajímalo odjakživa. A tak se stalo, že shodou náhod mi bylo v 80. letech nabídnuto vyzkoušet si něco výtvarného v tom dosud pro mne neznámém pracovním prostředí. Nešlo už o matematicky programované koncepty, které

11



jsem vídal do té doby, ale o úplně nové možnosti práce s kresbou a její posouvání do jiných rovin. Hlavně v posledních asi patnácti letech používám i postupy, které jsem si v práci s počítačem léty našel. Nové originální možnosti výsledného obrazu. Z mého pohledu je tato postupná změna v mých plakátech zřetelná, protože vím, že to, co jsem vytvořil třeba loni, bych před 15 lety nebyl ještě schopen vůbec technicky udělat..., obsah se ale zas tak markantně nemění. Počítač – dobrý sluha (urychluje a zjednodušuje práci), ale špatný pán (komplikuje to, co je jednodušší udělat rukou a tužkou, omezuje kreativitu, nabízí jen schematická řešení atd.) Máš to taky tak? Řekl bych, že mne v práci počítač neovládá. Rukama přece pracuju, kreslím a s PC si pak jen zkouším vzpomenout na již vyzkoušené možnosti. Necháváš se rád inspirovat také tím, do čeho Tě někdy technika vmanipuluje, vytvoří snad i náhodou /omylem, a to dále kreativně rozpracuješ ? Ano, to samozřejmě neznamená, že nevyužívám i náhodu, hlavně při kombinaci barev a vrstvení různých obrazů... To se někdy nechám unést. Nejhorší je, když pak zapomenu, jakým postupem jsem se k nějakému výsledku dobral... To určité využívání náhody jsem odkoukal ani ne od otce, ale od Dali-

G Ó L N A Z B R O J O V C E , olej, plátno, 72×115 cm, 1978

V Á N O Č N Í N A K U P O V Á N Í , olej, lepenka, 100×70 cm, 1977

13


RŮ Ž O V Ý Z L A T N I R A T N A B O L U , olej, lepenka, 50×70 cm, cca 1985 SL U N Í C Í S E K L U B K O , olej, lepenka, 50×70 cm, cca 1985

bora Chatrného, se kterým jsem seděl 3 roky v kabinetu na Šuřce. Ten s náhodou pracoval v tvorbě i ve výuce záměrně až systematicky a řekl bych také s jistou humornou nadsázkou. O svých „konceptech“ mi nejednou prozradil: když mi to teoretici „sežerou“, tak proč ne, a potutelně se usmíval... Další z výrazných témat Tvé tvorby je komunikace. Pro Tebe je nejen problematika implicitně zpracovávaná v grafickém designu, ale také ústředním motivem Tvých volných prací. Jak vnímáš lidskou komunikaci, kterou v obrazech a kresbách interpretuješ ? Změnilo nějak „koronaobdobí“ tvůj pohled na ni (myslím tím fyzická i sociální izolace, přesun do online prostoru, možná i často zmatečná komunikace v mediálním prostoru)? S vlastní verbální komunikací jsem počínaje školními léty měl docela problém, například jsem se nikdy nehlásil, i když jsem odpověď většinou věděl... A při zkoušení ze mne učitelé odpovědi museli páčit heverem... Tím víc je paradoxní to, že jsem později začal učit... Většinu času jsem trávil sám, a možná i proto mě v mládí bavilo pozorovat „masové“ scény (hokej, fotbal, veletrhy, přeplněné město s dopravním ruchem). Na takovém fotbale jsem se občas víc bavil aktivitou diváků než pasivitou sportovců. To je také vidět v mých kresbách, obrazech i autorských plakátech... Jsou to často odpozorované zážitky, navazující představy a jejich projekce.

14


Tvorba komunikací vizuálních, tedy grafický design, to je ale něco jiného. Jde o znázornění nějaké informace nebo myšlenky. Tam komunikace musí fungovat, a to rychle a správně. Divák si musí sdělení v prvé řadě všimnout, pak si je i přečíst a porozumět mu a také si je zapamatovat. V takovém smyslu se já grafický design snažím dělat. „Koronaobdobí“ u mne podstatnější změnu nepřineslo (vlastně jsem jen nechodil na výstavy či do divadel...). Různou online a mediální komunikaci sleduji a pozoruji, ale nezasahuji do ní... Uvědomuju si stále víc to, že co se sdělí jen slovy, nemusí adresát pochopit, tak superpřesná mluva neexistuje. Pod stejnými slovy si je možno představovat v detailech něco jiného, mnohdy i úplně opačného. Toho využívá reklama a... politici... V několika svých plakátech na podobné téma narážím... Jsi zároveň pedagogem. Jak tuto svou roli vnímáš a jakým způsobem své studenty vedeš (jsi spíše autoritativní, nebo dáváš studentům větší volnost)? Výuka se nestala urputnou projekcí mé osoby do práce studenta, jak tomu u mnoha výtvarníků pedagogů bývá. Ač tedy učím už skoro 40 let, tak vyučování není smyslem mého života, tím je vlastní tvorba... Oddělit to ale nelze. Trochu přísnější bývám spíše u formálních kritérií, ale v tvorbě nechávám studentovi volnost – jeho práce zůstává jeho prací a ne mojí. Ocením, když studenti přijdou na něco skutečně svého, zajímavého... Někteří by však chtěli, aby pedagog za ně vše vymyslel a řekl jim, jak to do detailu provést. To nedělám, vidím vždy různé možnosti a snažím se studenta jen navést na správnou cestu, ale k výsledku musí dojít on sám. To ocení jen někteří, až poznají v praxi, že musí být sami sebou.


D I A L O G Y – D V O JICE, serigrafie, 85×60 (100×70) cm, 1991


L A M P I O N ( N A Z N A Č K Y A DO DĚR), serigrafie, 85×60 (100×70) cm, 1991


D O T Ý K A T S E ( Č E R N O RŮŽOVÉ), serigrafie, 85×60 (100×70) cm, 1992


A co cestování a sbírání podnětů? Máš pokreslených obrovské množství skicáků z cest. Jak je vnímáš dnes? Je to jako fotoalbum? Ty kresby ve skicácích pro mne skutečně znamenají návrat ve vzpomínkách a je jich fakt hodně... Zjistil jsem to při přípravách publikací a výstav k té mé loňské sedmdesátce. Nejsou ale všechny cestovatelské. Některé jsem neprohlížel desítky let. Když jimi nyní znovu zalistuji, tak se mi vše, co souviselo, dobře vybavuje, i některé detaily už dávno pozapomenuté. Také to, jakou technikou a kdy jsem co zkoušel kreslit. Je to skvělá očista mozkových závitů. Podobně, jak říkáš, funguje i prohlížení fotoalb či natočených videí. Jaký význam mělo v Tvém životě cestování? Jaký má význam fyzické cestování v dnešní globalizované době, kdy se prakticky můžeš podívat online kdekoli po světě? Jsem rád, že jsem toho stihl projet hodně, i když mám ještě některá vysněná „kruciální“ místa stále bílá (Barcelona, Athény aj.). Kdoví, jestli se tam ještě podívám. Cestování online či ve filmech, to mi moc nic neříká, je to stejné jako výstava internetová a skutečná, to zatím opravdu nemusím. Na rozdíl od nastupujících generací. Někteří se nepočítačové reality už přímo děsí... Koronavirus je ovšem takovým varováním také před rozmařilým cestováním, tak uvidíme, jak to bude dál. Jak jsi vnímal (z hlediska komunikace) prostředí, v němž se mísí jazyky, (ne)dorozumění, bariéry nebo naopak porozumění jiným způsobem než jen na základě slov. Já mám dobrý orientační smysl, takže i při těch cestách jsem moc slov nepotřeboval. Někdo cestuje za příběhy lidí, mne zajímají hlavně vizuálně jiné světy – krajiny, města. Nechat se byť jen na chvíli opojit něčím jiným, zvláštním. Tam slova mnohdy dokonce vadí. Určitě se taky stalo, že jsem něčemu neporozuměl, ale nikdy z toho nebyl nějaký průšvih. Na závěr bych se Tě chtěl zeptat, jestli bys (po dlouholeté praxi ve volném umění a grafickém designu a velkém množství nabytých zkušeností) chtěl něco vzkázat či poradit současné nastupující generaci, která teprve hledá svůj výtvarný jazyk? To zní sice pěkně něco radit nastupující generaci, ale právě ta zkušenost mi říká, že ty časy, kdy se dalo na rady kmetů, jsou dávno pryč. A to by vlastně mohla být ta má rada – studovat to, co tu bylo generacemi vytvořeno, a dívat se na to s porozuměním a ne s pohrdáním, a taky se snažit každý den činit něco smysluplného. Protože jen v každodenním uměleckém zapřažení lze najít hlubší smysl života výtvarníka. Jana Rajlicha ml. se ptal Vít Jakubíček

C U LTURE – PEOPLE – WORLD, sociální plakát, ofset, 100×70 cm, 2007, Prográfica, La Habana, Kuba: Posters for Cultural Diversity

E K O P L A K Á T / E C O P OSTER, výstavní plakát, ofset, 100×70 cm, 2009, Sdružení Bienále Brno

19





Jan Rajlich ml.

grafik, grafický designér, malíř a pedagog / působí v Brně ● Narodil se 10. června 1950 ve Vyškově na Moravě ● Vystudoval architekturu na VUT v Brně (1968 –1974) a poté byl do roku 1980 interiérovým architektem ve Státním projektovém ústavu obchodu v Brně, v letech 1983 –1989 vyučoval grafický a průmyslový design a písmo na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. Od roku 1987 externě a od roku 1994 interně přednáší grafický design na VUT v Brně, kde byl vedoucím Odboru průmyslového designu Ústavu konstruování FSI VUT v Brně (1996 –2014), v oboru grafický design se habilitoval na VŠUP Praha (1995). ● Přednášel v zahraničí (Indie, Írán, Japonsko, Litva, Mexiko, Nizozemsko, Rakousko, Rusko, Skotsko, Slovensko, Tchaj-wan, Ukrajina a USA) a byl členem mezinárodních jury (Charkov, Lima, Lipsko, Mexiko, Moskva, Paříž, Řešov, Teherán, Tchaj-pej, Trnava, Záhřeb, Žilina aj.). ● Členem SČVU (1988 –1990), Sdružení Q Brno (od roku 1990), od roku 1992 Sdružení Bienále Brno (od roku 1999 předsedou). Byl členem organizačního výboru Mezinárodního bienále grafického designu Brno (1985–2004) a prezidentem jeho tří ročníků (1993 –1998). ● Organizoval na 30 kolektivních výstav, publikoval na 200 článků o grafickém a průmyslovém designu, je editorem SBB – zpráv ze světa designu (od roku 2000) a zpravodaje Sdružení Q KVÉbuletýn (od roku 2008) a autorem webu http://SBB-Bienale-Brno.cz/ a rodinného webu http:// Rajlich.cz/. ● Uspořádal 37 individuálních výstav plakátů, graf. designu, serigrafie a malby (např. Ahmedabad, Bratislava, Brno, Emmerich, Fort Collins, Moskva, Olomouc, Osaka, Ostrava, Praha, Vyškov, Varšava, Vídeň, Zlín, Žilina aj.) a vystavoval na 170 kolektivních výstavách doma a 220 v zahraničí (Bienále Brno, Fort Collins, Heidelberg, Chaumont, Lahti, La Paz, Lille, Mexiko, Mons, Ningbo, Moskva, Northridge, Ogaki, Oostende, Paříž, Quito, Řešov, Sharjah, Šen-čen, Sofia, Tchaj-pej, Teherán, Tokio, Trnava, Varšava, Wroclaw, Záhřeb, Žilina aj.) ● Doménou jeho tvorby je kresba a v 70.–80. letech i malba. Od poloviny 80. let patřil mezi průkopníky počítačové grafiky u nás. Volnou grafiku vytvářel technikou serigrafie, v posledních letech se zaměřil na autorské plakáty s tzv. automatickými texty blízkými konkrétní poezii. Realizoval tiskem více než 150 plakátů, 50 serigrafií, na 500 drobnějších grafických děl (katalogy, sborníky, noviny, časopisy, prospekty, programy, kalendáře, ex libris, novoročenky atd.). S otcem Janem Rajlichem st. spolupracoval od 70. let na jednotném vizuálním stylu BVV a různých piktografických systémech (Výrobních družstva, Slovácké strojírny, zvěrokruh Adast, Hotel Morava Pohořelice, Hotel Myslivna Brno). Zpracoval design-manuály Orgrez, MEZ Mohelnice a Olšanské papírny. Navrhl mnoho podnikových značek, erby 6 městských částí v Brně (1993), orientační mapy města Brna (1999) atd. ● Od roku 1974 získal různé ceny v oborových soutěžích na značky a plakáty, 1. cenu za malbu na Trienále 15/30 Brno (1978), Čestné uznání za malbu na Přehlídce mladých výtvarníků Brno (1980), Cenu města Brna v oboru užité umění (2001), v posledních letech cenu Demokratie vor allem !, Lipsko (2018), Stříbrnou medaili VUT v Brně (2018) a čestné uznání na Hakka Impressions – Between, Šen-čen (2019).

CO R R U P T I O N V I R U S , sociální plakát, digitální tisk, 100×70 cm, 2020, Charkov, Ukrajina

23


● Medailony Jana Rajlicha ml. uveřejnila řada odborných časopisů, např. Design Journal a Design Net Seoul, Design Exchange Guangzhou, Expoforum Ostrava, Idea Tokio, Revue vizuálnej komunikácie Košice, 2+3D Krakov atd. Jeho tvorbu zachycují mj. publikace GABRIELOVÁ, Bronislava : Jan Rajlich (1920) & Jan Rajlich (1950) : Výtvarní umělci dneška / VI, KIC Brno, 1993 ; Who‘s who in graphic design. Benteli-Werd Zurich, 1994 ; JUNEK, Dušan : Jan Rajlich jr., grafika. Galéria mesta Bratislavy, 1994, KUNDERA, Ludvík : Im Mühlhaus der Zeiten : Jan Rajlich jr. – Serigraphien, Tschechisches Zentrum Wien, 1994 ; JIANPING HE : All men are brothers : designers‘ edition. Hesign Berlin, 2006 ; HLUŠIČKA, Jiří : 150 let/years Jan Rajlich 2010. Sdružení Bienále Brno, 2010 ; DORICOVÁ, Dana, JAKUBÍČEK, Vít et al : Jan Rajlich ml. Ma(i)krosvět : plakáty, grafika = posters, graphics, Vutium Brno, 2021. Z webových odkazů : KRUTEK, Filip : Jan Rajlich ml.: Neviditeľné hranice, GJK Galérie Jána Koniarka v Trnave, 2018, https ://www.gjk.sk/sk/vystavy/archiv-vystav/2018/ jan-rajlich-ml-neviditelne-hranice/ ; CHROBÁK, Ondřej : Nová intervence Jana Rajlicha ml., 2020, http://www.moravska-galerie.cz/moravska-galerie/vystavy-a-program/aktuality/2020/novaintervence-jana-rajlicha-ml.aspx e-mail : Honza@Rajlich.cz telefon : +420 549 252 807 adresa : Jan Rajlich, Jiráskova 4, CZ 602 00 Brno fb : https ://www.facebook.com/rajlich.jan rodinný web : http://rajlich.cz/JanRajlich.html wikipedia : https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Rajlich_mlad%C5%A1%C3%AD www.terryhoponozky.cz/plakaty/parametr-1-autori/8460-rajlich-jan-ml

Výstava Jana Rajlicha ml. v Moravské galerii, červen 2020 – únor 2021

24




VESELÉ I VÁŽNE PUTOVANIE PLAGÁTMI JANA RAJLICHA ML. NA VÝSTAVE V ROSENFELDOVOM PALÁCI V ŽILINE Otvorenie výstavy Jana Rajlicha ml. – plagáty začalo o nejaké minúty neskôr, ako bolo napísané na pozvaní na webových stránkach i facebooku organizátora. Ale nikto nebol nervózny. Naopak. Z výstavných miestností bolo počuť vravu, hostia stáli, dokonca aj v hlúčkoch, pri autorových plagátoch. Pozerali si ich, čítali, a pri niektorých sa priam srdečne smiali. Keď prišiel autor, pozeranie ustalo a začala slávnostná vernisáž. Veď výstava bola zorganizovaná k jeho životnému jubileu – sedemdesiatym narodeninám. Prejavy tých, čo výstavu pripravili, boli vážne a dôstojné, ale i srdečné a priateľské, také, ako je aj tvorba jubilanta. A po nich takmer všetci prítomní pokračovali v jej prehliadke spoločne s autorom. Rozprával o svojich plagátoch i práci, odpovedal na otázky, rozprával sa s nimi. Spomienka na túto spontánnu a „rozžiarenú“ atmosféru podujatia, ako mi neskôr viacerí zo zúčastnených povedali, pretrvávala v ich mysliach ešte aj po jeho skončení. Kto je Jan Rajlich ml., ktorý je so Žilinou spojený cez účasť a prácu v súťažných porotách medzinárodného trienále Ekoplagát a jeho výstava je sprievodným podujatím 15. ročníka Ekoplagátu, nainštalovaného v Považskej galérii umenia? Narodil sa v roku 1950 vo Vyškove, ale vyrastal v Brne, kde doteraz žije. Je synom významného grafika Jana Rajlicha st., zakladateľa renomovaného brnenského medzinárodného bienále grafického umenia. Jan mladší (ako je to už natrvalo zaužívané) od raného detstva trávil čas kreslením a maľovaním. Išiel síce študovať architektúru, ale tvorbou je maliar, grafik a dizajnér. Popritom sa stal významným pedagógom a tiež organizátorom výstav grafického dizajnu a roky je predsedom medzinárodného zoskupenia Sdružení bienále Brno. Plagáty si ho postupne úplne pripútali. V ostatných desaťročiach sa venuje najmä im. V tvorbe voľných autorských plagátov si našiel vlastnú a najbližšiu cestu pre výpoveď svojho ľudského i umeleckého sveta. Voľné autorské plagáty J. Rajlicha ml. sú osobité a známe v domácom i medzinárodnom kontexte. Pozoruje v nich a kreslí život. Majú v sebe humor, láskavosť, jemnú iróniu, zmysel pre nadsázku, karikatúru, absurditu, zamyslenie i radosť hravosti. Pracuje zo štyrmi základnými prvkami zobrazovania a vyjadrovania – ručne písanými textami, drobnopisnými kresbami ľudí, zvierat i predmetov, väčšími obrazovými symbolmi (srdce, špirála a jej kruhy, profily ľudských tvárí) a autorským písmom, ktoré nesie hlavnú myšlienku či tému plagátov. Tieto štyri základné prvky tvorby J. R. ml. prevrstvuje, prepája navzájom, skladá do kompozičných celkov a rozihráva ich. Tvoria jeden obsahový, výtvarný a výrazový celok, ale aj s možnosťami samostatného či postupného čítania jeho zložiek a vrstiev. Sú obohatené často až smelou živou farebnosťou, inokedy hovoria stíšenými poetickými tónmi alebo vážnejšími tlmenými farbami, ktoré vždy podčiarkujú obsah. K jeho plagátom sa môžeme mnohokrát vracať a tak, ako vo voľnom umení, nachádzať v nich vždy niečo nové. Dana Doricová, kurátorka výstavy

Výstava Jana Rajlicha ml. v Žilině, 2020, foto Marek Jancuch

27


Zahájení výstavy Jana Rajlicha ml. ve Zlíně, 2021, foto TOAST

Na závěr moje otázka. Poslední velká výstava proběhla letos v létě ve Zlíně, co chystáš dál a jak se vyrovnáváš s koronavirovou situací ? Současná podivná doba se koronaviru docela vydařila, vešel v totální známost a ovládá celou Zemi už skoro dva roky... Jak už jsem říkal Vítovi Jakubíčkovi, já se tím však nestresuji, i když pochybnosti se občas vkrádají – co kdyby mne taky dostal, že. Nepatřím však k zastáncům konspiračních teorií... Měl jsem za ty dva roky sedm výstav (spojených se zmiňovanou sedmdesátkou) a vyšla mi obsáhlá monografie, a tak jsem jakousi svou životní etapu dovršil. Skoro roční home office ve škole, neb stále učím design na brněnské technice, mi navíc umožnil ušetřit nějaký čas, a tím aspoň pár domácích restů postupně napravovat. Ve vlastní tvorbě se mi to období neprojevilo nějak negativně vůbec, jenom jsem méně vycházel na různé akce, protože nebyly, ale to mi zas tolik nevadilo, neb zalezlý doma v ateliéru se cítím nejlíp. Co se týče „výtvarna“, stále dělám plakáty na výzvy různých mezinárodních akcí. Díky tomu, že se na ty mé výstavy vytáhly přes 30–40 let staré obrazy, tak se nyní občas v myšlenkách přistihuji, že opět maluji, náměty se mi v hlavě jen rojí… Děkuji za odpověď, přeji vše dobré, hlavně zdraví, radost z tvorby a hodně dalších úspěchů ! Dagmar Petrášková

Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu Jana Rajlicha ml.

28




Michael Pavlovský, foto Dagmar Petrášková

SLATINSKÝ DON QUIJOTE Oskar Brůža Na okraji chráněné krajinné oblasti Rokytná, nacházející se v trojúhelníku tvořeném Jevišovicemi nad Jevišovkou, Třebíčí a Moravskými Budějovicemi, leží obec Slatina a uprostřed ní stojí renesanční zámek. Po mokřadech, které daly obci jméno a které se dnes tu a tam nákladně obnovují, není už v okolí zámku ani památky, i když spodní vody – jak ukázaly zatopené zámecké sklepy – je tu dost. Dávné osídlení dokládají archeologické výzkumy, písemně je však obec poprvé zmíněna v listině krále Václava II. z roku 1287. Zámek je podle nápisu vytesaného nad vchodovými dveřmi v přízemí z roku 1602. Byl postaven pro Zikmunda Volfa Jankovského a jeho manželku Elišku Rájeckou z Mírova. Renesanční podoba zámku s překrásnými arkádami zůstala zachována díky tomu, že roku 1736 rod Jankovských vymřel a od té doby byl objekt využíván k ubytování úřednictva pro správu dvora. Jeho sláva upadla a k pozdějším přestavbám už nedošlo. Tak neštěstí šlechtického rodu bylo pro zachování původní podoby zámku vlastně štěstím.

Michael Pavlovský, A N D Ě L , lípa, acryl, zlacení, výška 220 cm, foto Dagmar Petrášková

31



Zámek Slatina, stav před renovací, zadní fasáda po výměně oken, 2010

Po druhé světové válce byla budova zámku zestátněna a později svěřena k užívání jednotnému zemědělskému družstvu. Část objektu zpustla, zbytek sloužil až do roku 1989 jako družstevní kuchyň a jídelna. Nevyužívaný a velmi rychle chátrající objekt přešel do majetku nástupnického Agrodružstva Jevišovice, které se jej marně snažilo prodat tak dlouho, až došlo k destrukci střechy a části zdiva. Když už se zdálo, že ze zámku vznikne ruina, spojila s ním svůj život rodina Pavlovských. V roce 2002 renesanční zámek koupili a přičinili se o jeho znovuzrození. Konstatujeme-li, že si Pavlovští slatinský zámek vyhlédli, není to tak docela pravda. Přesnější by snad bylo napsat, že zámek si vybral je. Když se v roce 1990 ing. Michael Pavlovský, rodilý Brňák (* 1952), rozhodl vstoupit do nejistoty svobodného povolání výtvarníka, hledal prostory, které by mohl využívat jako ateliér. Ne však prostory ledajaké. Měly se nacházet v hezkém prostředí, být přívětivé, mít svou historii. Několik let tvořil dál ve své brněnské garáži a pátral na Vysočině, o níž byl přesvědčen, že bude pro jeho tvorbu nejvhodnější. Hledal, sledoval inzeráty, poptával se a do ruky mu přišla také nabídka prodeje slatinského zámku. Nešlo o Slatinu u Brna, ani o jinou z téměř dvacítky Slatin, které v naší republice máme, ale jen o tu jedinou, Slatinu u Jevišovic. Když tam manželé Pavlovští přijeli na obhlídku, byl jim zubožený stav objektu jasný na první pohled. Ale starobylost, ony překrásné renesanční arkády, celé místo zaujalo oba tak, že se rozhodli spojit původní cíl najít ateliér s rozhodnutím zámek zachránit a vdechnout mu nový život.

Michael Pavlovský, S K L E N Ě N É T E R Č E , kámen, sklo, foto Dagmar Petrášková

33


Michael Pavlovský potřeboval ateliér k realizaci svých uměleckých záměrů. Přitom jeho školení nenasvědčovalo této životní dráze. Absolvoval matematicky zaměřenou Střední všeobecně vzdělávací školu – SVVŠ, dnes gymnázium, na Koněvově, dnešní Vídeňské ulici v Brně a vzdělání završil v roce 1976 absolvováním strojní fakulty Vysokého učení technického v Brně. Své výtvarné nadání rozvíjel ve volném čase a jeho pozdější práce mu korigovali malíři Petr Skácel a František Kocourek. Při prá-

Michael Pavlovský, KOČKY JEZDÍCÍ (nebo-li kočky jedné linie), lípa, akryl

34


Michael Pavlovský, K O Č K Y S K O Č K A M I , lípa, akryl, foto Oskar Brůža

ci u svého prvního a jediného zaměstnavatele – Výzkumného ústavu stavebních a zemních strojů v Brně – se současně věnoval i tvorbě dřevěných hraček a dřevěných objektů. Dostal se k tomu nejlepším možným způsobem, prací pro své děti. Chtít vytvořit hračku je jedna věc, umět vytvořit dobrou hračku je věc druhá, bez odborného školení velmi obtížná. Umělecký rukopis Michaela Pavlovského vznikal spojením výtvarného nadání, procvičovaného a rozvíjeného v kresbě a malbě, s technickým vzděláním ve strojařině a s vycítěným přáním jeho dětí. Proto se jeho tvorba, jejíž počátky spadají do let 1978 až 1983, od standardní hračkářské produkce výrazně odlišuje. Navíc zčásti z přebytku tvořivé energie a zčásti i z důvodů finančních, souvisejících se stavbou rodinného bydlení, se jeho tvorba hraček prolnula i s tvorbou vybavení dětského pokoje. Při navrhování nábytku, často z dřevěného odpadu, uplatnil své konstrukční nadání, tvarovou logiku, funkčnost nadřazenou levnému výtvarnému efektu i originalitu řešení. Čím víc ho uspokojovala tvorba, tím méně lpěl na „obživné“ práci ve výzkumném ústavu. Když se změnily poměry, neváhal a začal se věnovat výtvarné práci profesionálně. Protože měl již vytvořen svůj jedinečný, originální a nezaměnitelný styl, v dalších letech rostoucí konkurence nepodlehl líbivým efektům a zůstal svůj dodnes.

Michael Pavlovský, K R O K O D Ý L – L A V I Č K A , lípa, akryl, šířka 300 cm, foto Dagmar Petrášková

Michael Pavlovský, KOLO ŠTĚSTÍ, lípa, akryl, foto Dagmar Petrášková

35



Michael Pavlovský, P R A L E S , 100 let stará, renovovaná a výtvarně dořešená dětská skříň, vlevo nahoře P T Á K , závěsná skříňka, vše akryl, foto Dagmar Petrášková


Pavlovského hračky a jeho dětský nábytek mají mnoho společného. Jde zejména o zvířecí motivy (kočky, ryby, cirkusová zvířata), použití masivního materiálu, sytou veselou barevnost. Dalším společným rysem je humor a vtip, který navozuje u dětí i dospělých dobrou náladu a příjemnou pohodu. I zde se projevuje pozitivně strojařská suchá preciznost spojená s kultivovanou kresbou, střídmým grafickým projevem a s výtvarným uvažováním. Všechny realizace jsou přiměřeně zjednodušené a stylizované, snadno dětmi rozpoznatelné, jsou proporční s ohledem na dětského uživatele, ale zároveň díky masivnímu materiálu a preciznímu provedení použitelné i v době dospělosti. Díky této práci se Michael Pavlovský dostal na své umělecké cestě také k volné tvorbě sochařské. Mezi sochařská díla patří i tvorba interiérových doplňků, např. židlí – soch pro dospělé s motivy zvířat, králů, pohádkových bytostí, skříní, svícnů, zábradlí aj. Řada z nich doplňuje vlastní zámecké interiéry, v nichž ve spolupráci se svým synem ing. arch. Tomášem Pavlovským, PhD. kombinuje svou současnou tvorbu s historickým nábytkem i barevnou úpravou interiérů. Nezalekl se ani volné sochařské monumentální tvorby, jejíž výsledky se z velké části stávají součástí zámeckého nádvoří a louky, přiléhající k zámku. Doplňují ale také interiéry i zahrady mnoha příbytků jeho přátel a obdivovatelů. U exteriérových objektů využívá kombinace kamene, kovu a skla. Nápaditá a neotřelá řešení jsou

Michael Pavlovský, P R A L E S (detail), 100 let stará, renovovaná a výtvarně dořešená dětská skříň, akryl Michael Pavlovský, Ž I D L E , lípa, akryl, 2012

Michael Pavlovský, ŽIDLE, lípa, akryl, 2015


Michael Pavlovský, VLK – STOLIČKA A ŠUPLÍK, lípa, akryl, foto Dagmar Petrášková


Michael Pavlovský, D O N Q U I J O T E , železo, skleněné desky, kopí – využit hromosvod ze střechy zámku, výška 350 cm, foto Oskar Brůža


založena často na využití zbytkového materiálu, který se při prvotním zpracování stává odpadem, ale opracováním a v novém kontextu se stane dílem uměleckým. Jeho kovoví ptáci vznášející se na konci zámecké louky, ovečky spásající trávu nebo Don Quijote na nádvoří, třímající jako kopí „recyklovanou“ tyč hromosvodu nemají v nápadu ani v realizaci konkurenci. Autor má za sebou také řadu interiérových realizací v dětských zařízeních (mateřských školách, na dětských odděleních nemocnic). Jde o úpravu a trvalou výzdobu vstupních interiérů, schodišť, šaten atd., opět převážně s použitím motivů ze světa zvířat.

Michael Pavlovský, V Á Ž K A , kámen, sklo, délka 60 cm, foto Dagmar Petrášková

Michael Pavlovský, O V E Č K A , železná konstrukce vyplněná kamennými válečky, foto Dagmar Petrášková

41



Sympozium hračkářů ve Slatině, 2010, foto Oskar Brůža Michael Pavlovský, podpěry k pnoucím růžím, kov a sklo, foto Dagmar Petrášková

Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu Michaela Pavlovského

Své návrhy realizuje sám nebo s pomocí řemeslníků, jejichž práci přímo koriguje, aby mohl okamžitě řešit drobné úpravy, jejichž nutnost užití dřeva jako materiálu s sebou přináší. Každá jeho práce nese tedy silný prvek originality, ať jde o jediný kus, kde je to samozřejmé, nebo o malé zakázkové série. Jeho tvorba odpovídá sílícímu trendu směřujícímu proti anonymnímu globalizačnímu tlaku na dětskou populaci. Svým robustním provedením jsou Pavlovského objekty vhodné nejen do domácností, ale i do škol, které chtějí individualizovat užívané hračky a své interiéry. Pavlovského řešení je vždy originální, vychází z daného prostoru; zcela identické objekty na dvou místech nenajdete. Michael Pavlovský je členem profesní organizace – Asociace hračka Unie výtvarných umělců ČR. Inicioval a výrazně se podílel na výstavách s tématikou koček (Kočkohrátky) a zvířat čínského zvěrokruhu (Hrajeme si se zvířaty). Jeho více než dvoumetrový tygr je už trvale zabydlen pod arkádami zámku v Kamenici nad Lipou, kde střeží vstup do výstav v době Hračkobraní, ale stal se i maskotem většiny novomanželů, kteří si s ním po uzavření sňatku pořizují fotografie. Uspořádal na padesát vlastních výstav, účast na kolektivních výstavách a prezentacích je pak dvojnásobná. Věnuje se i inspiračním výstavám, z nich největší ohlas měla výstava zvířat vytvářených z odpadových kartonových trubic (od látek, koberců apod.) v prostorách Sladovny v Písku v roce 2009. Také zařazení několika prací do sbírek Moravské galerie v Brně, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Kysucké galerie v Oščadnici, ale i Japonského muzea současné umělecké hračky v Okayamě a do majetku sběratelů u nás i v zahraničí je pro jeho tvorbu dobrou referencí. Za prototyp pohybové hry pro děti od pěti let „Hadí stezka“ získal v roce 2014 ocenění Správná hračka. Zmíněná hra rozvíjí schopnost rychlé orientace v tvarech, barvách a v rozhodování; procvičuje udržení rovnováhy. Vede k soustředěnosti jak

43


Zámek Slatina, v Galerii 1602, obrazy a dřevěné artefakty

u hráčů (rozhodování o postupu) tak i spoluhráčů (kontrola hrajících). A navíc v „klidové“ poloze může být had např. zavěšen na stěně a fungovat jako dekorativní interiérový objekt. Jestliže sen o výtvarné tvorbě se Michaelu Pavlovskému splnil, o tom, že by se stal zámeckým pánem, se mu ani nesnilo. A i to se, jak výše uvedeno, stalo. Od roku 2002 tak střídá v rozumné míře tvůrčí práci se stavařinou. Není na všechno sám, protože se zámkem se sžila celá jeho rodina. Především jeho manželka Marie, jeho syn Tomáš Pavlovský a dcera Michaela Pavlovská Pfeffer s rodinami. Nejdříve proběhly stavební úpravy obytné části a v opraveném přízemí se v roce 2009 podařilo otevřít první část prostor, určených pro veřejnost. Do života vstoupila Galerie 1602 (v tom roce byl zámek postaven). Je přístupná v sezóně (od jara do podzimu) a na internetu celoročně. V přízemí jsou k vidění i k prodeji díla Michaela Pavlovského a v sezóně výstavy tvůrců hraček i dalších výtvarníků nebo uměleckých škol. Galerie zprostředkovává mimo jiné i prodej hutního skla sklárny Svoboda v Karlově, uměleckých děl z krátkodobých výstav, autorských hraček a nábytku. Máte-li volných dvacet minut, podívejte se na reportáž ostravského studia České televize v cyklu „Chalupa je hra“, vysílaný pod názvem „Ložnice v zámeckém stylu“ 3. května 2011, kde se toho dozvíte o úpravách zámku víc.

44


Na zámku jsou uloženy i hračky, které Michael Pavlovský příležitostně sbírá, například houpací koně. Rodí se tu postupně expozice hraček, jejíž součástí jsou také autorské hračky kolegů z Asociace hračka. Některé vznikají i přímo na zámku při každoročních setkáních, která se konají od roku 2010 již tradičně vždy na přelomu srpna a září. Po odčerpání vody, proražení nového vchodu a vybudování schodiště je k výstavním účelům využito také tajemné zámecké sklepení. Jsou zde prezentována užitá i volná sochařská díla sklářského umění, jimž vlhko nevadí. Vystaveny zde byly např. práce sklářských škol nebo hutní sklo Jaroslava Svobody ze sklárny v Karlově u Žďáru nad Sázavou, která pokračuje v tradici zaniklé sklárny ve Škrdlovicích. Zámek se postupně v letních měsících stává jedním z kulturních středisek mikroregionu. Na zámku jsou pořádány také kurzy tvůrčího psaní (Tvůrčí psaní pro osobnostní rozvoj) pod vedením PaedDr. Marie Pavlovské, PhD., sochařská dílna Michaela Pavlovského pro děti a rodiče (Co drátkem spojíš a štětcem nabarvíš), vernisáže sezónních výstav spojené se společenskou akcí (např. módní přehlídkou prací studentů z brněnské školy umění a designu v roce 2016) a koncerty pod širým nebem. V letní sezóně je součástí nabídky i exkluzívní ubytování ve třech zámeckých apartmánech. Zámek je také zastavením na cyklotrase č. 5264 vybudované v Přírodním parku Jevišovka. V roce 2002 vyšla brožura Z historie a života obce Slatiny od autorky Marie Horákové. O zámku napsala na str. 41 : „Původní budova z roku 1602 má zachované arkády s křížovou klenbou, bohatě zdobenou. Pro svou architektonickou hodnotu patří mezi chráněné památky.“ Závěrem si autorka

Zámek Slatina, v Galerii 1602, obrazy, sklo a dřevěné artefakty

Foto Dagmar Petrášková


Workshop pro děti na zámku Slatina, výroba zvířat z papírových kobercových trubek a odpadového materiálu – recyklace

povzdechla: „Po roce 1995 se majitelem stalo Agrodružstvo Jevišovice. Materiál připravený k opravě odvezlo a budova chátrá. Nebude-li včas zachráněna, hrozí ji zničení.“ Bylo přímo osudové, že v témže roce 2002 se na zámku objevila rodina Pavlovských. V zajímavém příběhu, který se odehrával v uplynulých téměř dvou desetiletích a který dále pokračuje, jsme sledovali stavební úsilí, budování interiérů, úpravu nádvoří a přilehlé louky. Takřka před našima očima vznikla galerie, odvodněním zatopených sklepů další výstavní prostor pro prezentaci uměleckého skla, s podporou evropských fondů také multifunkční prostor pro výstavy, koncerty i divadelní představení v přilehlém hospodářském křídle. Jen ten ateliér pro tvůrčí práci, kvůli kterému to vše začalo, Michael Pavlovský stále nemá. Leda že bychom za jeho ateliér považovali celý zámecký areál. Pak by měl možná největší ateliér na světě, a když ne na světě, ve Slatině určitě. Chtělo by se dokonce říci: „Dobře mu tak!“

46


Módní přehlídka na zámeckém nádvoří

Zámek po opravě nádvoří a arkád

Zámecká stodola, nyní součást Galerie 1602

Fotografie Oskar Brůža


Vernisáž výstavy sochařky Heleny Hlušičkové v létě 2019 v Galerii 1906 na zámku Slatina

Helena Hlušičková, N O R S K É V Z O R Y S L U Š Í V Š EM, VZOR 1968, šamot


Helena Hlušičková, R O Z D Ě L I L A N Á S S M R T , D Í TĚ MOJE, šamot zlacený

Foto Dagmar Petrášková



Sochařka HELENA HLUŠIČKOVÁ a umělecký spolek NAPLECH Helena Hlušičková vystudovala SUPŠ v Uherském Hradišti, VŠUP v Praze (ateliér keramiky a porcelánu u profesora Václava Šeráka) a rok studovala na Duncan of Jordanstone College of Arts ve Skotsku (profesor Tim Proud). Od roku 1990 vystavuje u nás, v zahraničí a účastní se domácích i mezinárodních sympozií. Je zastoupena v tuzemských i světových státních a soukromých sbírkách. Její tvorbu, ať už sochařskou nebo designovou, charakterizují především figurální motivy, čistých zjednodušených tvarů, které odkazují na tajemné příběhy a mnohdy sarkasticky glosují mezilidské vztahy. Se svým mužem, sochařem Jiřím Hlušičkou, vedou od roku 1997 rodinnou porcelánovou manufakturu Goldfinger porcelán v Brně. 14 let také spoluorganizovali mezinárodní keramická sympozia v Bechyni. V posledních letech se Helena Hlušičková věnuje převážně uměleckému velkoformátovému smaltu. Je zakladatelkou uměleckého spolku NAPLECH. Jak a kdy vznikla výtvarná skupin NAPLECH ? V roce 2018 jsem se dostala do Dílny uměleckého smaltu ve Frýdlantu nad Ostravicí, která je otevřená pro veřejnost. Vše je připraveno, stačí se objednat, vstoupit a začít tvořit. Technologie smaltu mi byla blízká, je podobná té keramické. A být blízko ohně, to je moje ! Celé mě to velmi nadchnulo a bylo mi líto, že o této možnosti ví tak málo lidí. To se myslím, za ty čtyři roky dost změnilo, protože jsem si své nadšení nenechala jen pro sebe. Z této lásky na první pohled vyplynul v roce 2020 NAPLECH. Kolik je členů a jaké je jejich původní zaměření ? Oslovila jsem pět svých kolegyň, všechny jsme profesionální výtvarnice, povětšinou spolužačky z Umprum. Letos v říjnu jsi měla výstavu s Magdou Jochcovou a Danielou Kosovou v galerii PLATINIUM v Brně. Jak se vám spolupracuje ? Platinium je komorní galerie, proto jsme zvolily jednotný formát děl a jen tři autorky. Celkový vzhled výstavy je velmi důležitý. Spolupráce je vždy o kompromisu. A to, že jsme kamarádky, je příjemný bonus.

Helena Hlušičková v ateliéru, foto Dagmar Petrášková

51


Helena Hlušičková, TA K D A L E K O , T A K B L Í Z K O , smalt, 70 x 70 cm, 2021

Helena Hlušičková, TI, CO NÁS OPUSTILI, JSOU STÁLE S NÁMI, smalt, 70 x 70 cm, 2021

Celý náš spolek NAPLECH měl letos dvě výstavy. První v létě v Galerii 1602 na zámečku Slatina u Jevišovic a teď nedávno proběhla další výstava na Staré Radnici ve Žďáře nad Sázavou. Zde byly práce nejen nás tří, ale i Kamily Housové Mizerové, Jany Krejzové a Markéty Škopkové. Myslím, že každá z nás má jedinečný, rozpoznatelný styl a každá ke smaltování přistupuje jiným, originálním způsobem, který jen dokazuje, jak široké možnosti tato, ve volné tvorbě velmi málo používaná technologie, skýtá. Myslím, že nám všem to ve vlastní tvorbě otevřelo nové možnosti sebevyjádření.

52


V PLATINIU byly vystaveny menší formáty smaltů. U Tebe v ateliéru, vlastně venku na terase, vidím rozměrově větší. Kterým dáváš při tvorbě přednost ? To je výhoda železného obrazu – může viset i venku. Rozměr je limitován rozměrem pece a 70 centimetrů je v současnosti maximum možného. Tento formát byl pro nás vyrobený na zakázku pro 4. Sympozium NAPLECH. Je třeba si uvědomit, že mistři paliči se s plechem musí trefit do pece doslova na milimetry – otvor má jen o dva cm více. To vyžaduje velkou zkušenost a ještě větší ochotu,

Helena Hlušičková, M Ě S Í Č N Í P R I N C E Z N A A N E F R I T O V Ý K R Á L Í K , smalt, 70 x 70 cm, 2021 Helena Hlušičková, Ž A L U D O V É E S O , smalt, 70 x 70 cm, 2021

Helena Hlušičková, MĚSÍČNÍ PRINCEZNA A NEFRITOVÝ KRÁLÍK II, smalt, 70 x 70 cm, 2021

Fotografie Jonáš Novák

53


Helena Hlušičková, O Z V Ě N Y R O Z H O V O R U , smalt, 70 x 70 cm, 2021

tak bych jim zde chtěla moc poděkovat za to, že nám to umožnili. Ale samozřejmě větší plocha znamená větší možnosti. Všechny jsme si ten velký formát na posledním sympoziu moc užily. Mimo sochařiny, keramiky a kresby jsi zkoušela malovat olejem i akrylem. Jaký je rozdíl mezi nanášením barvy na papír nebo plátno, a na plech ? Já jsem už dlouho měla spoustu plošných (na rozdíl od sošných) nápadů, ale nevěděla jsem, jak je pojmout… já totiž moc neumím malovat. Tím myslím tahat štětec po plátně. Navíc akrylové barvy

54


mi připadají trochu umolousané a olej je… olej. Než uschne vrstva, zapomenu, co jsem chtěla. Naštěstí plech je hladký jako porcelán, štětec po něm hezky klouže, tak jak jsem zvyklá ze své profese. Navíc smaltovací břečky na něj můžeš stříkat, nalévat, nanášet. A barvy jsou krásné. A protože odrážejí světlo, obraz je jiný ráno a jiný večer. Linie většinou ryju dřívkem, používám houbu, prsty, nemusím moc přemýšlet a mohu se soustředit na to, co chci vyjádřit. Fotografie Jonáš Novák

Helena Hlušičková, Z A O K N E M , smalt, 48 x 48 cm, 2020

55


Helena Hlušičková, N O Č N Í H O V O R Y , smalt, 30 x 30 cm, 2021

Helena Hlušičková, JABLKO, smalt, 30 x 30 cm, 2021

Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu Heleny Hlušičkové

Poměrně často reaguješ ve své tvorbě na aktuální dění okolo nás. Vidím zde také nové smalty s tématikou tornáda. Letošní 3. Sympozium NAPLECH se konalo pár dní poté, co se ničivé tornádo prohnalo jižní Moravou. Z té hrůzy vznikly i tyto obrazy. Umění musí být velké a abstraktní. Když je malé a hezké, tak je to kýč. Kdo to řekl ? No ano, to je ta známá hláška, se kterou mě kdysi před lety vyhodili z jedné výstavy. Velice hezky to řekl v jednom rozhovoru Mistr Olbram Zoubek : Já se ty sochy snažím dělat krásné a to je dnes velký zločin. Co je a co není umění a proč… to je na sebevražednou debatu, účinnou asi jako Vogonská poezie (kdo neví, najde ve Stopařově průvodci po galaxii, luxusní kniha !). Naštěstí se uživím porcelánovým designem a tak si ve své volné tvorbě mohu dělat, co chci.

56


Helena Hlušičková, T O R N Á D O M O R A V A 2 0 2 1 , smalt, 60 x 50 cm, 2021


Helena Hlušičková, M Í T Ř I P R E Z I D E N T I , kolorovaná suchá jehla, 50 x 40 cm, 2010

V Řehlovicích, kde se pořádají konceptuální sympozia, jsi byla už mnohokrát. Tvoje sochy a grafiky tu najdeme na různých místech, třeba triptych MÍ TŘI PREZIDENTI, který visí v komunitní ložnici. Ty a konceptuálního umění ? Co tam děláš a jak jsi se k tomu dostala? Já, duší řemeslník, jsem se tak dlouho pošklebovala tomuto druhu umění, až jsem se nechala vyhecovat a přijala v roce 2008 pozvání na konceptuální česko-německé sympozium (které se koná střídavě v Řehlovicích a v Drážďanech) do Kulturního centra v Řehlovicích – vedle jsou Stadice, tam, co Přemysl zabodnul otku a šel nám vládnout – a dnes už jsem prakticky součást inventáře. Jak se říká : Odříkaného chlebíčka… Samozřejmě jsem zjistila, že i v tomto směru, ten, kdo hledá, najde okouzlující a podnětná díla a ta materiálová volnost, tak kontrastní k práci s porcelánem, mi vyhovuje. Aby ses na sympozium dostala, musíš vytvořit koncept na zadané téma, které bývá současné, často kontro-

58


Foto Dagmar Petrášková

verzní a myslím, že tématické výstavy jsou zajímavé pro obě strany, diváky i výtvarníky. Měla jsem i soukromý důvod, proč jet: Moje lužickosrbská prababička byla vyhnaná z vesnice u Drážďan do Čech národoveckými Němci a toto sympozium je zdařilý pokus o snahu překlenout hluboké křivdy minulosti a vnést nový život do zničených Sudet. Triptych Mí tři prezidenti jsem dělala v roce 2010, když jsem byla poprvé v Drážďanech, na téma: Barva v politickém prostoru. Napadlo mě, že česká vlajka má tři barvy a ty se pěkně hodí na „moje” tři prezidenty: červená na komunistu Husáka, bílá (nový začátek, čistý list) na vizionáře Havla a modrá na politika Klause, který právě vydal knihu: Modrá, nikoli zelená planeta. K nim jsem přiřadila jejich výroky: Komunismus je budoucnost lidstva, Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí a Globální oteplování je mýtus. Čí pravda převáží, uvidíme časem.

59


60


Husák červený, Klaus modrý a Havel zlatý? V Řehlovicích visí původní červenobílomodrá trojice, v atelieru mám sérii s Havlem na zlatém pozadí. Totiž, když jsem pány prezidenty později vystavovala, vždy se z nich prodal pouze Havel, tak mi ten původní, bílý, po několika výstavách došel. Mám ale ještě Havla ve zlaté, takto jsem ho vytiskla samostatně jako dar pro německý Fond smíření, který sympozium sponzoruje. O zbylé dva pány prezidenty nikdo zatím zájem neprojevil. Obraz Rovnost, volnost, sesterství vznikl také na sympoziu ? Co symbolizuje ? Ano. To bylo na téma Mlha. Já se zaměřila na mlhu informační. Na to, že noviny jsou spíš interpretační než informační. Je to taková moje úvaha, jak by to asi vypadalo s uměním, pokud by v Evropě převládla islámská tendence k ikonoklasmu (obrazoborectví). Původně u toho byl úryvek z manuálu, o tom, proč, zač a jak může muslim bít svoji manželku. Ta naučná brožurka se sice časem ztratila, ale fotka obrazu Rovnost, volnost, sesterství je z letošního léta, kdy jsem se na téma Pění to! opět sympozia účastnila s instalací vytištěnou z fosforeskujícího plastu na 3D tiskárně, s názvem: Ucha pivních sklenic naslouchají. Pobavilo mě, že k obrazu, který visí v letní kuchyni, někdo přivěsil plácačku na mouchy… celé to dostalo svěží náboj.

Helena Hlušičková, ROVNOST, VOLNOST, SESTERSTVÍ, kolorovaná kresba na plátně, 50 x 40 cm, 2015

Helena Hlušičková, UCHA PIVNÍCH SKLENIC NASLOUCHAJÍ, fosforeskující plast vytištěný na 3D tiskárně, 2021



Helena Hlušičková, Z cyklu Metamorfózy, Z A H R ADNICE, porcelánový dekorovaný talíř, 28 cm, 2018 Helena Hlušičková, Z cyklu Metamorfózy, S P L Y N UTÍ DUŠÍ, šamot, porcelánová engoba, 45 x 35 cm, 2018

Helena Hlušičková, Z cyklu Metamorfózy, G O L E M KA, porcelánový dekorovaný talíř, 28 cm, 2018, fotografie Jonáš Novák


Na konceptuálních sympoziích někdo tančí, jiný hraje, zpívá, další udělají něco, co hned nebo časem zanikne, ale po Tobě zůstává vždy něco hmatatelného – třeba čtyři malované porcelánové talíře s názvem Staré rány nerezaví, u kterých je napsáno: Jestli máte zájem dozvědět se víc, otočte si talíř, jestli máte zájem jen o talíř, dejte si na něj třeba chleba se salámem. Co stojí na zadní straně talířů ? Já chci vědět, jak daná věc obstojí v toku času. Téma toho roku bylo: Zamést pod koberec a já jsem vytvořila soubor talířů na servírovacím stolku, který měl dole zrcadlo. Na horní straně talířů byla malba, na dolní nepříjemné otázky. Já tak často věci dělám, že jsou na první pohled jiné, než na ten druhý… tak to bývá, ne? Tady jsem to nechala na divákovi. Například na jednom je německá vlajka, ze žlutého pruhu jsou vystřiženy židovské hvězdy. Na spodní straně je nápis: Většina barev používaných na tomto sympoziu je vyrobena koncernem IG Farben, který zbohatnul za války na výrobě cyklonu B. Nevadí vám to? Nebo tam mám překreslenou ilustraci Josefa Lady z Mikeše, kde Pepík nese v náručí Nácíčka. Jen jsem mu, snad Mistr promine, přimalovala háknkrajc na zadek. Na spodní straně je nápis: Nic než národ!…? Čí národ mají čeští náckové na mysli?

Helena Hlušičková, T A L Í Ř E – S T A R É R Á N Y N E REZAVÍ (detail), malovaný porcelán, 2011

64


Helena Hlušičková, L I Š Á Č K O V I O S T R Ý V Í T R NEVADÍ, kamenina, výška lišáčka cca 30 cm, 2012

Koncept, který také zůstal na stěně kovárny v Řehlovickém kulturním centru má název Lišáčkovi ostrý vítr nevadí. Co jsi tím myslela ? Tenkrát bylo téma Ostrý vítr. Moje myšlenka byla, že když dějinami vane ostrý vítr, vaše přežití záleží i na tom, na jakém konci potravního řetězce se nacházíte. Myslím, že i my se uprostřed jednoho takového větrného poryvu dějin právě nacházíme… Plastika Eva, jaká je to technika? V roce 2019 jsem se na sympoziu v Kalinove setkala se svojí slovenskou kolegyní Adrikou Kutak, která si vyvinula vlastní technologii olejového raku a byla tak laskavá, že jsem si v její, pro tento způsob vlastnoručně vyrobené peci, mohla také pár věcí vypálit.

65


Helena Hlušičková, E V A , olejové raku, 40 x 30 cm, 2019, foto Dagmar Petrášková


Helena Hlušičková, Z cyklu Úsměvy, G R O W I N G SMILES (VZRŮSTAJÍCÍ ÚSMĚVY), dřevotřískořez, 40 x 40 cm, 2020

Občas se někdo zeptá, proč má had nožičky. Odpovídám slovy písně od Voskovce a Wericha: „Čtěte bibli, tam to všechno je…” Bůh nepotrestal jen Evu a Adama, ale i hada, tím, že ho odsoudil k plazení se v prachu… tak hadi, kvůli blbému nápadu jednoho z nich, přišli nejen o nožičky, ale i dobrou pověst. Tato Eva s hadem představuje ten moment, kdy to všechno ještě vypadá, že sníst jablko poznání, bude super nápad. Něco nového jsou grafické listy Úsměvy. Jaká je to technika ? To je dřevotřískořez. Grafika je pak vytvořená mnohonásobným obtiskováním. Má idea byla, že se díky rouškám vytratily ze společnosti úsměvy, tak je potřeba nějaké dodat alespoň takto.

67


Také se chci zeptat na Tvoji sochařskou tvorbu. Děláš ještě v současné době monumentálnější objekty , jako bylo třeba Zvěstování nebo Králičí žena ? Já jsem před třemi lety autoimunitně onemocněla a na tvorbu soch v životní velikosti nemám teď energii. Také naše manufaktura Goldfinger porcelán se neustále rozrůstá, tak není čas ani prostor. Z předchozích odpovědí vyplývá, že tvořím většinou na sympoziích nebo workshopech. Proto se doma věnuji spíš drobným plastikám a potěšilo mě, že na loňskou výstavu Malé porcelánové formy v Muzeu Porcelánu v Rize v Lotyšsku s tématem Asymetrický pohyb vybrali i moji práci Káča a letos na téma Rostlina mého Triffida. Také jsem vymyslela pár nových designů jako třeba hrnek Brněnský drak pro TIC Brno. Helena Hlušičková, KÁČA (pro mezinárodní výstavu Malé porcelánové formy, na téma Asymetrický pohyb) porcelán, 7 x 10 cm, 2020

Helena Hlušičková, T R I F F I D A N E B PŘÍRODA VRACÍ ÚDER (na téma Rostliny), porcelán, 14 x 9 cm, 2021

68


Helena Hlušičková, BRNĚNSKÝ DRAK (pro TIC Brno), porcelán, 10 x 17 cm, 2021


Helena Hlušičková, šálek s podšálkem K O R O N A V I R, porcelán, 7 x 15 cm, 2021

Ovlivnila Tě nějak v tvorbě současná covidová situace ? Loni jsem s projektem Fabergé vejce pro rok 2020 získala účast na risoprint workshopu v Německu. Ten se nakonec konal jen korespondenčně. A to, co jsem napsala před rokem, jako průvodní popis ke grafice Fabergé vejce pro rok 2020, platí, bohužel, i pro letošní rok : Fabergé byl geniální zlatník a mechanik, který pro carskou rodinu, mimo jiných šperků, vyráběl každoročně také vejce, která car věnoval vždy na Velikonoce své matce a své ženě. Vejce, samo o sobě skvostná schránka, skrývalo uvnitř nevídané překvapení. Vejce se každý rok měnila a vyvíjela s požadavky doby. První covidové restrikce přišly loni před Velikonocemi a toto je moje představa, jak by mohl velký Mistr vidět vejce pro rok 2020. Covid nás obklopuje nejen ve své neviditelné formě, ale i vizuálně, covidové image na nás vyskočí, jakmile otevřeme počítač, či zapneme televizi. Je již dlouho součástí našeho vizuálního světa. A proč jsem do něj uzavřela zeměkouli ? Vlády celého světa ve více či méně dobře míněné snaze ochránit své obyvatele, nás uzavírají do stále stísněnějších prostor: státu, okresu, bytu... Z ochrany se však může lehce stát zlatá klec. Nově nabyté obrovské moci se vládnoucí aparáty nebudou chtít, ani po odeznění epidemie, vzdát. Dagmar Petrášková

70


Helena Hlušičková, F A B E R G É V E J C E P R O R O K 2020, risoprint, 40 x 27 cm, 2020


Helena Hlušičková, P Ř I B I T I D O B O U , Z A M O T A NÍ V SOBĚ, kobaltová malba na porcelán, 35 x 25 cm, 2018


Helena Hlušičková, P R O P A G A N D A , kobaltová malba na porcelán, 35 x 25 cm, 2018


Vernisáž výstavy smaltů tří výtvarnic sdružených ve spolku NAPLECH. Na snímku zleva autorky Daniela Kosová, Helena Hlušičková a Magda Jochcová v brněnské galerii PLATINIUM, září 2021


Vernisáž NAPLECH v brněnské galerii PLATINIUM, září 2021. Na horním snímku s kytarou sochař Patrik Vlček, dole zleva oděvní výtvarnice Stanislava Losová a malířka Zdena Höhmová, fotografie Dagmar Petrášková a Táňa Syslová



Magda Jochcová, zleva nahoře J E Z E R O , ODLET, TOPOL ZA SOUMRAKU, ZÁBLESK, smalty, 48 x 48 cm, 2021, foto Táňa Syslová


Daniela Kosová, zleva nahoře D I E V Č A , ROZHOVOR I, ROZHOVOR II, TRAJA, smalty, 48 x 48 cm, 2021, foto Táňa Syslová


Helena Hlušičková, zleva nahoře P R Á Z D N É H N Í Z D O , ROZDVOJENÍ, TICHÉ HOVORY, TY DVĚ, smalty, 48 x 48 cm, 2021, foto Táňa Syslová


MILAN KAŠUBA

K D Y Ž S T R U N Y Ž I V O TA Z N Í Kniha o jazzmanovi a pedagogovi Milanu Kašubovi, který v loňském roce oslavil 80 let, vznikla coby pocta tomuto výjimečnému muzikantovi, jehož život je propojen s historií nejen brněnské, české, ale také světové jazzové a swingové hudby. Svoji pedagogickou činností podporuje Milan Kašuba ve svých studentech lásku k hudbě, schopnost improvizace, kytarovou hru a hledání souvislostí mezi žánry. Promlouvá ke svým žákům s láskou, humorem a životní moudrostí. Kniha obsahuje příspěvky jeho pracovních, muzikantských i pedagogických kolegů a přátel (Smigmator, Lipa, Markovič, Höhmová, Borovec, Koubková, Kerndl, Vondrák, Kořínek, Bártek a další). Součástí publikace je CD s několika autorskými nahrávkami Milana Kašuby, v jeho jedinečném a všeobecně vysoce uznávaném interpretačním provedení. Je určena nejen pro skalní fanoušky


jeho muzikantství, ale především pro mladou generaci, které poskytuje širší pohled na historii hudby v Brně, jeho jazzovou i divadelní scénu, a nabízí jiný úhel pohledu na životní postoje. Hlavní význam knihy je však v možnosti projevit touto cestou poděkování za jeho přístup k mladým lidem, bezmeznou chuť učit a šířit laskavost i humor s neskutečnou energií. Publikace vznikla za finanční podpory Jihomoravského kraje Nad jejím vydáním převzala záštitu primátorka statutárního města Brna JUDr. Markéta Vaňková Vydalo nakladatelství Miroslav Klepáček – SURSUM – 2021 Editor: Dáša Ubrová Ilustrace: Barbora Kopčilová Fotografie: Miloš Hlaváček, archiv Milana Kašuby a Dáši Ubrové Grafická úprava: Ivana Kurucová a Dáša Ubrová Knihu si můžete objednat na www.dasaubrova.cz a nebo v nakladatelství SURSUM



Teodor Buzu

VE SLUŽBÁCH MALÍŘSKÉ POEZIE Jedna jediná věta nás nutí pozorně naslouchat: „Ovlivňuje mě filosofie poezie“. Teodor Buzu, narozen 3. května 1960 v moldavské Drăsliceni, ale již dlouho žijící v jihočeském Táboře, naznačuje v rozhovoru jen velmi krátce, co jeho obrazy ve své naléhavosti vyjadřují: pomocí štětce vypravuje životní příběhy se všemi svými nádhernými variacemi, radostnými i méně radostnými. Jakoby chtěl svými obrazy vyjadřovat hudbu, hudbu, která pohladí, osvobozuje a nechává myšlenky volně plynout. Podněcuje jej nádech věčnosti? Ostře ohraničená svatozář, jak ji zobrazovali staří mistři, se znovu vrací v zářivém lesku obrazů a v záchvěvech barev. Od Goetha víme, že umění je zprostředkovatelem nevyslovitelného – v důsledku toho by bylo mylné, chtít jej znovu zprostředkovat slovy. Snahu porozumět přenesenému do umělcova obrazu umožnuje dialog. Obrazy, ve kterých se kromě jiného objevují i biblické náměty, vytvářejí obrazové prostory v zářící barevnosti. Určitá podoba s Chagallem je tady přítomná. Vzniká prostor kouzla a tajemství, „chrámu sebe sama“ – propojením bohatosti, barevnosti a barokní okázalosti. Ovšem bez jakýchkoli nadbytečných ozdob. „Umění by mělo otevírat nové cesty, mělo by pomáhat člověku žít“, říká Teodor Buzu a zdůrazňuje, že se současné výtvarné umění v reflexi situace ve společnosti příliš podřizuje vkusu většiny. Umění a život jsou od sebe neoddělitelné pojmy. Umění není iluzí bez vztahu k reálnému životu. Subjektivní názory smějí a musejí existovat. Dogmata v současném umění už nejsou přítomna. Výtvarník proto nemusí vytvářet nové umění, které by bylo v protikladu k iracionálnímu, absurdnímu světu. Buzu neztvárňuje přímo; sice pod vlivem impresionismu, odstraňuje však roucho z věcí, nahlíží za jejich podstatu a tam, kde je to nutné, zahaluje je znovu průsvitným hávem. Mnohé z jeho obrazů jsou na rozhraní mezi konkrétním ztvárněním a abstraktní interpretací. Vytváří prostor naplněný zkušeností.

Malíř Teodor Buzu ve svém ateliéru

83


SV Í T Á N Í , papír, akvarel, 70 x 100 cm, 2004 PŘ E D T U C H A , papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2004

Intenzivní, bezprostřední, přímý, subtilní, živý a rytmický: to jsou adjektiva, která divákovi stanou v mysli při pohledu na velkoformátové akvarely. Stejně tak jako nespočetné varianty jazykového vyjádření má i malíř možnost neomezeného použití barev a forem ve svých obrazech. Tak se malířství stává prostředkem vyprávění. Skutečnost, že staré umění akvarelu dovedl k dokonalosti, je zřetelná z velikosti formátů, ale také z toho, jak živě emoční kouzlo barevnosti zprostředkovává. A není snad voda původem všeho živého? Není mikrokosmos součástí makrokosmu? Teodor Buzu vybočuje z předpisů a zákonů racionalistického uvažování. Kompozice je zde stanovena rukou malíře. Nános barvy vnáší do této malířské techniky právě tolik sebevyjádření, nakolik je zastoupena vlastní zkušenost. Malířství Teodora Buzu je sympatickým spojenectvím expresionistické abstrakce věcí se sebevědomými svědectvími života, který nás obklopuje, do kterého vnáší subjektivní vyznání o světě, jak jej sám poznal, vyprávěcí fikce. Umělec se nenachází v prostoru, který by postrádal smysl.

84





DOTEK ČASU, papír, akvarel, 40 x 55 cm, 2010

Č E R V E N Á K Y T I C E , papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2004 P Ř Í L I V , papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2005

DOPIS, papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2008

Sám výtvarník Buzu se vzdaluje každému teoretickému začlenění. Jakékoliv zařazení by bylo stagnací. Nepasují tady žádné šablony. Černovlasý velikán majestátního vzezření je tichý člověk, hlasitý je jen ve svých obrazech. Přišel na svět v Besarábii a svět mu vyšel vstříc. „Umění se nedělí na východní a západní, ale na dobré a špatné“ – opět tak jednoduchá a zřetelná věta – nebo: „zdravé umění bylo vždy národní a zároveň internacionální“. Tyto aforismy přenáší do svých obrazů. A ty jsou potom zdůvodněny v přesvědčení, že umění je východiskem bezprostřednosti života a tu je nutné bezprostředně vypravovat. To je úlohou malířské poezie Teodora Buzu. Stefan Rammer, Passau

88





PO U T N Í M Í S T O, papír, akvarel, 58 x 40,5 cm, 2013

Narodil jsem se v úterý a dobře jsem udělal. Jako dítě jsem pásl husy, pak krávy a to mi ukázalo, že život je krásný. V deseti letech jsem se dostal na uměleckou školu. Na škole jsem pochopil, že obraz má dvě stránky : tu, co vidíš, a tu, která je skryta v malbě. Po škole jsem se dostal na Akademii výtvarných umění. Ve vlaku Oděsa – Charkov jsem potkal svou ženu, se kterou máme dva syny. Sloužil jsem rok a půl v sovětské armádě. Kdo sloužil v sovětské armádě, ten se v cirkusu nesměje. A tady v Čechách jsem pochopil, že svět patří především těm, co chtějí. Jsem realista, věřím na zázraky.

T I C H O, papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2012 L E S , papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2012

92

PROBUZENÁ KRAJINA, papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2012



TEODOR BUZU se narodil 3. května 1960 v Drăsliceni v Moldavsku, studoval na Charkovském umělecko-průmyslovém institutu (1980 –1985) u prof. O. Veklenka. Je členem Asociace jihočeských výtvarníků, pražské výtvarné skupiny Torzo, skupiny Die Neuen Milben v Rakousku a Uniunea Artistilor Plastici din Republica Moldova. Zúčastnil se 115 kolektivních výstav a autorských zatím uspořádal 96. Je zastoupen v našich i světových sbírkách a získal mnohá ocenění (Rumunský státní řád Comandor, 2003, Hlavní cena mezinárodní výtvarné soutěže, Passau, Německo, 2004, Cena Intersalonu AJV, České Budějovice, 2004, Cena města Tábor za rok 2004, Cena In recognition of ouststanding creative excelence, Dubaj, Spojené arabské emiráty, 2005, Laureát časopisu Literatura si Arta, titul Člověk roku v oblasti umění, Kišiněv, Moldavsko, 2006, Cena Národní galerie Moldavska na Mezinárodním bienále malby, Kišiněv, Moldavsko, 2013, Basarabenii in Lume, za ilustrace knihy Roman intim, Paul Goma, Mezinárodní knižní veletrh, Kišiněv, Moldavsko, 2015, Cena Trienále Akvarelu, Novohradská Galerie Lučenec, Slovensko, 2020). Ve své výtvarné činnosti se zabývá malbou, kresbou, grafikou a malbou na hedvábí a porcelán. Žije a tvoří v Táboře.

Každého okamžiku procitáme z nebytí v bytí – a zase zpět. Vše nám bylo odebráno, ještě než jsme se narodili, a každého okamžiku jsme obdarováváni. Anebo, jak píše H. Melville, rodíme se s oprátkou na krku Jsme odvození, neumíme tvořit ex nihilo, z ničeho něco jako Bůh. Žijeme v odlescích, šepoce, a jen jimi poznáváme svět. Žijeme v ozvěnách. Jen jimi vítězíme nad tekutostí života. Zobrazování větrem – tvarovat vlastní boltec, nastavovat plachtu. Umělcova duše je temnicí, dělohou, nádobou flaškou s hrdlem vzhlížejícím do všehomíru oko je její svící, oko – brána obrazům otevřena Řád malby, řád utváření plodu: Duše samodruhá, obtěžkaná modelace, štětce, špachtle, trupel barvy: pigmenty a pojivo, plochy a průniky intuice, experiment matrice ducha, ražba duše HYLÉ je formována životem čili ZOÉ Malba jako buněčný růst tvárnost orgánů břišní tanec, bubnování na plátno komponování hmoty a tvary podoba, podobinec abstrakce, zobecnění přemalovávání Práce na plátně odpovídá vnitřnímu tvárnění skoro už reliéf touha po prostoru skrze spodobu a optiku společnou všem očím

94

KATEDRÁLA, papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2014



Muž kráčí v pozoru oči znavené zjevováním opuštěný polní stojan Teodor Buzu, malíř spektrálních barev včetně těch moldavských národních silokřivky magnetických polí líčení, Drasličeni, lakování Malby vyhřezlé na parapet skutečnosti zamrzlé plameny, sprcha bez trychtýře kadmium, kraplak, rumělka, sráž barvu do tuby zpátky nenatlačíš vítr, výkvěty, šlahouny, slzy kaligrafie smyčců a strun. Petr Pazdera Payne

ZAČÁTEK, papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2016

Teodor Buzu

AKVARELOVÉ PRÁZDNINY (Text k letní výstavě) Akvarel je výsostná malířská technika, která vedle úcty a obdivu vyžaduje pokoru spojenou s odhodláním a dokonale zvládnutým řemeslem – pracuje se totiž čistými, transparentními tóny, které se valerují do nekonečné škály jemných odstínů a stupňů sytosti. Snadno poznáme umělcovo zaváhání, neupřímnost nebo samoúčelnou hru. V akvarelech Teodora Buzu se jedná o opravdovost a rychle nabýváme dojmu, že jde o mimořádně silnou a stále přítomnou výpověď a sdělení hlubokých osobních prožitků. Akvarel je zvládán s bravurou a hraje natolik významnou a rozhodující roli pro celý rozsah díla, až to vyvolává pocit úžasu. To, čím jsou akvarely a práce Teodora Buzu nejvíce pozoruhodné, je málokdy vídané spojení jemné senzitivity až spirituálního cítění s konstruktivní racionalitou. Umělcovo výtvarné gesto je manifestováno barevnou transparentní skvrnou, která vytváří dojem prostorových hloubek. V kompoziční skladbě obrazové struktury hrají důležitou roli rovněž tóny neprostupných útvarů, které jsou budovány na vnitřní, skryté geometrické konstrukci a tvoří harmonickou protiváhu samostatnému spontánnímu gestu. Přes náročnost stylu své malby nehledá umělec útočiště a podporu v manýře nebo laciném efektu. Naopak setrvává v pozornosti k důsledné realizaci svého záměru být autentický v každé nové práci a udržuje si tak vlastní metodu, která je znamením dlouholetého velkého pracovního nasazení. Při bližším seznámení se s dílem Teodora Buzu shledáme, že umělec se nachází ve šťastném období své tvorby – kvalitu jeho práce potvrzuje řada mezinárodních ocenění na prestižních výtvarných

96


93


CH R Á M , papír, akvarel, 21 x 14,8 cm, 2017 PR O S T O R P R O R O Z J Í M Á N Í , papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2017

soutěžích (Passau, Německo, Dubaj a další) nebo obdržení státního řádu „Comandor“. Ale zejména jde o to, že jeho dílo, obraz a osobnostní pojetí vykazují známky uměleckého dozrání a vnitřní integrity. S trochou nadsázky můžeme tedy říci, že nyní stojí v očekávání u bran velkých tvůrčích symfonií, ke kterým se nelze odhodlat dříve, než se zbavíme pochybnosti o smyslu našeho lidského údělu a než jsme naopak ochotni přijmout předurčenost, a v soustředění tak zhodnotit osobní poznání a profesní zkušenost.

98



ZV Ě S T , papír, akvarel, 50 x 50 cm, 2017 CH R Á M P Ř Í R O D Y , papír, akvarel, 100 x 70 cm, 2018

Je velmi mnoho uměleckých forem a mnoho způsobů, jak pracovat s vizuální složkou našeho vnímání. Rozhodující je, zda umělec má schopnosti a předpoklady svým dílem přesvědčivě: sdělit – bolest a radost, vzbudit – přání a touhu, ozřejmit – tajemství, potěšit – vášní, rozplakat a rozesmát do štěstí, dát zapomenout na utrpení a beznaděj, často ukázat na správný směr a posílit naději, zbavit svět prázdnoty a dát životu smysl. To vše je bezpochyby přítomno v obrazech Teodora Buzu. Ostatně, nacházíme se uprostřed těchto obrazů, a tak jsme svědky malého – možná velkého zázraku. Jiří Kornatovský

100



AS T R Á L N Í J A R O , papír, akvarel, 56 x 42 cm, 2019

Když obdivně komentuji Teodorovu stylovou stálost naplňující jeho výtvarné práce : akvarely, olejomalby – akryly a jistě také malbu na hedvábí, myslím tím přirozenou tvůrčí schopnost osobní umělecké naplněnosti jím uváděného kréda : Zdravé umění. Jeho výtvarné umění je skutečně zdravé vytrvalostí, neopakováním vzorů jednotlivých osobností a výtvarných hnutí minulosti

102


ST O S V Ě T E L N Ý C H V T E Ř I N , papír, akvarel, 56 x 42 cm, 2019

i současné „spotřební“ módnosti. Pokud bych měl vhodně nazvat jeho umělecké úsilí na základě bilancování za uplynulé tři desítky let, musel bych volit označení životnost uměním a značnou osobní etikou – snad tedy living art. Jaroslav Chobot

103


VO D O P Á D Y , papír, akvarel, 56 x 42 cm, 2019


ZN A M E N Í , papír, akvarel, 56 x 42 cm, 2019


BA B I Č Č I N A Z A H R A D A , malba na hedvábí, 87 x 88 cm, 2017

O AKVARELU Je doba kdy romantismus se proměňuje v revmatismus. Proto je čas si říci, kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme. Kdy dáváš ze sebe pro začátek co máš, časem dáváš, z toho co jsi. Moje malba je pocta životu a všeho pozitivního, co život přináší. Mne zajímá člověk a jeho svět, svět kolem lidského světa. Cílem není malovat život, ale dát život malbě. Zabývám se akvarelem již přes půl života. Snažím se vzkřísit zapomenutou techniku malby jako formu vyjádření. To není póza, ale životní filosofie. Akvarel pro mne je výsostná královna malby, je náročná milostnice, nepouští každého. V akvarelu se neschováš před laciné efekty. Tam musíš být čistý, nahý a pokorný. Tam kde končí rozum, začíná akvarel…

106


KO P U L E , malba na hedvábí, 86 x 84 cm, 2020

ZAJÍMAVÝ JE PŘECHOD OD AKVARELU K MALBĚ NA HEDVÁBÍ Hedvábí je pro mne pokračování akvarelu, ale má v sobě ještě i něco složitějšího. V akvarelu jsou možné aspoň nějaké úpravy, v hedvábí ne. Hedvábí si s vámi dělá co chce, když na něj nejste připraveni. Učí trpělivosti, upřímnosti, dokonalé koncentraci, oddanosti, a hlavně pokoře. A proto mne baví. Malba se pro mne stala způsobem života, je cestou k poznání jiných a pochopení sama sebe. Za peníze můžeme koupit hodiny, ale ne čas. A právě obraz, dobrý obraz, má v sobě zastavený čas, duševní okamžik daného času.

107


Pohledy do expozice výstavy, foto Miloš Strnad


MALÁ ÚZEMÍ VLADIMÍRA PRECLÍKA Na brněnském Špilberku v jedinečném dialogu s těmi, kteří ho v životě provázeli – Zdenou Fibichovou, Evou Kmentovou, Olbramem Zoubkem a Zdeňkem Šimkem Výstava Malá území je věnovaná sochaři, malíři, spisovateli a vysokoškolskému pedagogu Vladimíru Preclíkovi, který část svého života spojil s Brnem. Přestože zde působil jen několik let (1991– 1997), významně se zapsal do zdejšího kulturního dění. Podílel se na založení brněnské Fakulty výtvarných umění a také byl zvolen jejím prvním děkanem. Nikoli výběrová retrospektiva, ale širší kontext, v němž charismatická osobnost a nadaný pedagog žil. To je smyslem a cílem Preclíkových Malých území. Jeho sochařské, kreslířské a malířské práce jsou stavěny do konfrontace s díly dalších čtyř sochařských osobností. V první řadě se jedná o Preclíkovu ženu, významnou sochařku Zdenu Fibichovou, s níž se umělec oženil v roce 1955 krátce po absolutoriu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. „Vzájemné soužití a tvorba těchto dvou osobností

Vladimír Preclík, V Í T Ě Z S L A V N E Z V A L , vápenec, 1960, Galerie moderního umění v Hradci Králové, JAN ZRZAVÝ, dřevo, 1959, Muzeum umění Olomouc, oba z cyklu Hlavy avantgardy, foto Miloš Strnad

109


Zdena Fibichová, H L A V A – M U Ž , z cyklu Z rodinného alba, keramika, 1974, soukromá sbírka, foto Miloš Strnad Zdena Fibichová, K L E Č Í C Í , umělý kámen, 1958, soukromá sbírka, foto Miloš Strnad

utvářejí hlavní osu výstavy, která se časově odvíjí od sklonku 50. let 20. století a končí smrtí Zdeny Fibichové v roce 1991. Její předčasný odchod znamenal pro Vladimíra Preclíka tvrdou ránu a obrátil jeho pozornost a energii na Brno, kam se na následných sedm let přestěhoval,“ vysvětluje kurátorka výstavy Ilona Víchová. Nejdříve se ujal vedení Ústavu kreslení a modelování na Fakultě architektury VUT v Brně a po vzniku Fakulty výtvarných umění se v roce 1993 kromě děkanské funkce ujal vedení ateliéru sochařství. Tímto zanechal nesmazatelnou stopu nejen v historii fakulty, ale i ve směrování a výtvarném uvažování mladé generace umělců. Vedle soužití, společného hledání a vzájemného tvůrčího ovlivňování Preclíka a Fibichové se výstava zaměřuje na dobový kontext – sociální, kulturní a politickou situaci doby, ve které oba tvořili. Významný milník představuje zejména vznik výtvarných tvůrčích skupin. K jedné z nejvýraznějších patřila skupina Trasa 54 založená žáky ateliéru Emila Filly, k nimž se v roce 1959 připojili mladí sochaři z atelieru Josefa Wagnera, tedy právě Vladimír Preclík, Zdena Fibichová, Eva Kmentová, Olbram Zoubek a o něco později Zdeněk Šimek. Jejich tvorbu vytvořenou pod záštitou skupiny Trasa 54 mapují první dvě místnosti výstavy. „Záměrem je konfrontace a umělecký vývoj jmenované sochařské pětice v období od sklonku 50. let až po příchod normalizace v roce 1970. Tehdy byly tvůrčí skupiny prohlášeny za ilegální a jejich činnost byla zrušena. Následná doba temna provázená represemi normalizačního komunistického režimu znamenala jak ochromení výstavních aktivit, tak sílící tlak na umělce odmítající přijmout režimem propagovanou estetiku,“ doplňuje kurátorka Ilona Víchová.

110



Zdena Fibichová, D E N Í K , pálená hlína, 1965, soukromá sbírka, foto Miloš Strnad Olbram Zoubek, Z A S T Ř E L E N Ý , osinkocement, 1958, Nadační fond Kmentová Zoubek, foto Miloš Strnad

Během těchto nehostinných let navždy odešli Zdeněk Šimek (1970), Eva Kmentová (1980) a vytoužené svobody se v podstatě nedočkala ani Zdena Fibichová, která zemřela v roce 1991 během příprav výstavy věnované právě znovuobnovené skupině Trasa 54. Na výstavě je celkem k vidění 47 soch, 4 obrazy, 18 reliéfů a 37 kreseb zapůjčených z 13 veřejných institucí a od řady soukromých sběratelů. „Jsem hrdý na to, že právě díky Muzeu města Brna může veřejnost vůbec poprvé spatřit Preclíkovy kresby tužkou, které vytvořil v roce 1971,“ zdůrazňuje ředitel Muzea města Brna Zbyněk Šolc. Tato výstava je nejen ohlédnutím za Vladimírem Preclíkem coby významným umělcem, sochařskou, pedagogickou, organizátorskou a silně integrující osobností, která se zapsala do dějin Brněnské Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, ale je také připomínkou časů, v nichž Vladimír Preclík, jeho žena Zdena Fibichová a další spolužáci z ateliéru Josefa Wagnera žili, jakým úskalím vzdorovali, a to aniž by jakkoliv polevili ve svém výtvarném názoru a ustoupili z tvůrčí cesty. Výstava Malá území byla zahájena vernisáží 15. září 2021 a potrvá do 2. ledna 2022

112



Vladimír Preclík, K A Z A T E L , dřevo, 1965, Zdena Fibichová, BEZ NÁZVU I, II, tuš, papír, 1990, vše v soukromých sbírkách

Zdeněk Šimek, D Ř E P Í C Í , mramor, přelom padesátých a šedesátých let 20. stol., Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Z Á D A , pískovec, 1961, Muzeum umění Olomouc


Eva Kmentová, L I D S K É V E J C E , bronz, 1968, Slovenská národná galéria

Fotografie Miloš Strnad



Vladimír Preclík, V Á C L A V Š P Á L A , bronz, 1960, Západočeská galerie v Plzni, VLADISLAV VANČURA, bronz, 1959, Památník národního písemnictví, Praha

Vladimír Preclík, Č E R V E N O - O R A N Ž O V Ý P Ř E VLEK NEBEZPEČNÉHO STROJE, polychromované dřevo, 1984, soukromá sbírka Vladimír Preclík, G R A N A D A , dřevo, 1971, soukromá sbírka

Fotografie Miloš Strnad



Pohled do expozice výstavy, fotografie Táňa Syslová

Zdena Fibichová, D Ě V Č E S E Š V I H A D L E M , osinkocement, 1961, soukromá sbírka, foto Miloš Strnad



Tomáš Rossí

NASY P E Š M Á K, S E M E L E Š , JE TO P O Ř Á D M Á K , A L E J I N Ý Ať se akademický malíř Tomáš Rossí podívá z kteréhokoliv okna svého domova, vždy vidí krajinu. V moravské obci Janovičky, blízko Bystřice nad Pernštejnem, to ale není nic mimořádného. Všichni Janovičtí bydlí v přírodě. Však proto sem Tomáš Rossí před dvaceti roky přišel nastálo.

Vaše usedlost je ze všech stran pohledná. Před sto lety měli venkovští stavitelé ve vztahu k přírodě smysl pro přiměřenost. Ale přijít v devadesátých letech do starého stavení, to jistě vyžadovalo odvahu. Nikdy se necítím dobře ve velkém městě. Je ale pravda, že jedno mohu, Brno. Rád tam jezdím. Je krásné a hlavně, je to mé a mého dvojčete rodiště. Tam jsme poprvé nasáli vzduch. Vděčnost k tomuto místu přetrvává. Ovšem hned jsme byli odvezení k Tišnovu, do Újezdu, a po výškové aklimatizaci nás přenesli do Bystřice nad Pernštejnem. Povahou i životem jsem vlastně venkovan. Cítím se nejlépe mezi zeleninou a květinami, nad sebou nebe, které to všechno seshora rámuje. Nedělalo mně problém odstěhovat se na polosamotu. Dá se říct, že jsem to programově vyhledával. Stísněnost měst mi v hlavě dělala zmatek. K práci potřebuji samotu, je k ní nutný prostor venkova. Takže přijití do Janoviček nevyžadovalo odvahu, bylo to štěstí. Mým snem bylo bydlet ve staré usedlosti. Je pravda, že Míla, má drahá choť, chtěla druhý den po nastěhování jít zpátky kvůli banalitě. Byla jí zde hrozná zima. Teď je vše v nejlepším pořádku – zima je nám pořád, ale otužujeme se. Jste z dvojčat. Váš bratr Karel je rovněž akademicky vzdělaným malířem. Kdo vás nevidí společně, není si jist, s kterým se setkal. Vaše a bratrovy obrazy jsou ale velmi odlišné. Je za tím studium v odlišných ateliérech Akademie, přirozený vývoj v čase, nebo snad bratrská domluva v zájmu odlišit se ? Ano. Jsme identická dvojčata. Pletou si nás. Ale jak se podařilo, že nemalujeme stejně, to snad bude vědět Stvořitel. Ale bylo by nudné, vidět společnou výstavu bratrů. Představte si stejné obličeje, stejné ohozy, stejné obrazy. Stejně vypadáme, ovšem uvnitř jsme jiní. Pánbůh dělá jen originály. Bratr

V O D N Í R O S T L I N Y, akryl na plátně, 600 x 270 cm, 2017 Tomáš Rossí při instalaci své výstavy v Náměšti nad Oslavou, 2018

121


M A S O, akryl na plátně, 110 x 220 cm, 1988

chodil na Umprum v Uherském Hradišti, já v Brně. Bratr studoval na Akademii dřív než já. Byl v jiném prostředí, a tak i ta technika a způsob tvorby jsou odlišné. Ničím jiným se to vysvětlit nedá. Jsme sice rozdílní, ale jsme úplně stejní. Kolem půlky 80. let jste pracoval na sériích Zátiší s masem a Prasečí hlavy. Představil jste je v Brně na první autorské výstavě v roce 1988 a na Bienále mladých výtvarníků. Tehdy otřásly u nás vžitými malířskými konvencemi. Rozruch způsobilo Zátiší s masem. Tyto „masné výlevy“ navazovaly technikou, traktováním rukopisu i barevností na mé pražské učení, na lopotný styl i odér velkého města. V Brně to nazvali brutální malbou. V masném průmyslu jsem byl tehdy ponořený hluboko. Co jsem viděl barevně i tvarově

122


krásné, mohlo ovšem být pro jiné brutální. Při porcování masa mě upoutala barevnost a skladebnost jednotlivých kusů, nádhera toho gigantického zátiší, v němž se střídaly všechny odstíny červené barvy. Tahy štětce se masisku téměř samy přizpůsobovaly. Bylo to, jako bych maloval jemné ornamenty s větší porcí červené barvy. Dřívější cykly s duchovní tématikou, ty z lepené reliéfní papíroviny, jako Svatý František, myslím na ten starší cyklus téhož názvu, Zjevení, Dělníci na vinici, Madona s dítětem, Ukřižování, jsou živě barevné. V té době jste se pohyboval v sakrální abstrakci. Teprve lepenými obrazy jsem ukončil vliv Akademie. Cítil jsem, že malba, kterou jsem se tam naučil, zde ztrácí opravdovost, nemá žádný vztah k prostředí. Proto to lepení papírové hmoty, odpoutání se,

123


X I I . Z A S T A V E N Í , papiermasch a akrylát, 200 x 200 cm, 2001

zapomenutí na minulé. Pro mne to byl parádní skok do nového prostoru. Nevěděl jsem, co přinese příští den. S papírovou hmotou jsem začínal jen jednou barvou. Druhá přišla, když první došla, s třetí to bylo stejné. Dobrodružství s nádechem cestopisu. Nevěděl jsem, jak obraz dopadne. Důvěřoval jsem námětům. Snad jsem se nemýlil. Abstraktní tvorba? Nevím. Snažil jsem se dostat do obrazu reálné prvky, ale technika mi to neusnadňovala. Tak jsem to nechal plynout. Pro mne je to realistické, ale ostatní o tom asi nepřesvědčím. Shrnul bych to asi tak, že je to realistická, plně abstraktní malba. Je to protimluv. Ať.

124


S V A T Ý F R A N T I Š E K , papiermasch a akrylát, 200 x 200 cm, 2007

Později, na počátku nového století, jste přistoupil k metodě rozlévání a roztírání barvy. Co bylo příčinou změny formy ? Chuť přiklonit se k novým expresionistům ? Nebo to byl přirozený krok vývoje ? Stejně, jak se vyčerpala předchozí témata a způsob jejich malby, tak i věci dělané z papírmašé se začaly opakovat. Cítil jsem, že je to prozatím vše, čeho v tom můžu docílit. Abych si procvičil prsty

125


Výstava obrazů – akrylů jednotého rozměru 200 x 250 cm s tématem zahrad v brněnské galerii T I T A N I U M v roce 2014

a barvy zbytečně nevysychaly, pustil jsem se do akvarelu. Je to rychlá technika s krásnými barvami, také nutnost, trefit se do formátu. Nic neměnit, zvyknout si na určitou neomylnost. A to je prvopočátek mého způsobu malby od roku 2011. Trvá dosud. Obrazy jsou velkými akvarely. V kýblech mám zředěné odstíny pigmentů s pojidlem. Zcela mně to vyhovuje. Ne, žádný příklon k novým expresionistům, jen větší zakoukání. A jestli se to dá u mne říci, tedy hlubší studium okolí, v němž jsem usazený. Krajina, spíš krajinná zátiší, se zde opravdu klubou k expresivnímu vnímání, pohyb, barvy, jasné ohraničení tvarů, stínů, řezavá síla světel procházejících tím vším zeleniskem, a nebe, to snad nejvíce navazuje pocit exprese. I když, pravda, někdy si myslím, že jsou podhrnutou barokní oponou. Avantgarda je často spojována s optimismem, kdežto postmoderna spíše s projevy skepse. Váš projev je zřetelně postmoderní, avšak skepsi nepropadáte. Tak budete vložen, když se nebudete hněvat, do separátního šuplíku se štítkem optimistický postmodernista. Ano, to asi bude ono. S profesionální tvorbou jsem začal v době, které se opravdu začalo říkat postmodernismus. Asi proto, tak si to myslím, že v té době bylo tolik výtvarných vlivů, že muselo vznik-

126


Z cyklu Z A H R A D Y – Z Á T I Š Í , akryl na plátně, 200 x 250 cm, 2014

nout nové označení, aby bylo možné dobu jednoduše definovat. V Německu už byli na vrcholu Noví divocí (Noví expresionisté) a v Itálii Nuovi Nuovi. To jsou zcela odlišné koncepce, ale existují vedle sebe. Mluvím o Evropě. Přitom je zřejmé, že směrů bylo mnohem víc. Dotýkám se jen toho, co mne ovlivnilo, ale ani tak nemohu říct, že bych do těchto směrů přímo vplul a do mrtě využíval jejich principy. Pro mne to spíš bylo jen okrajové nahlížení. Šel jsem jinými cestami, ale dech doby tam cítit je. Ovšem je také pravda, že se tam v tom období u mne objevuje humor a švanda, snad i sranda. Tak když o tom přemýšlím, budu asi opravdu separátním šuplíkem. Noví expresionisté dostali také téměř bulvární označení noví divocí nebo nové šelmy. Byl byste raději novým divokým nebo novou šelmou ? Spíš ta divokost. Ta je vlastně základem mého malování. Ale princip 80. let jsem vnímal jen krátkou dobu. Ohromilo mě malířství baroka. Vlastně celé umění baroka, hudba, gesta tančících figur, všechna ta echa, prodlužování, zvětšování a prolamování prostoru. Snad proto je i mé dnešní malování divoké, protože baroko bylo těžký mazec. A expresivní forma? S tou jsem se už narodil. Z cyklu Z A H R A D Y – Z Á T I Š Í , akryl na plátně, 200 x 250 cm, 2014

127



125


S L A B I K Á Ř I V , akryl na plátně, 220 x 600 cm, 2014

Vaše náměty v cyklech maleb a akvarelů Svatý František, kterého jste skryl v krajinářských kompozicích, Vodní krajiny, Stromy a rostliny, Zahrada, Květiny, Barokní ornament vycházejí z věcnosti. Ovšem jsou daleko od popisu. Kde je původ toho přístupu ? Jsou to věci, které vycházejí z naprosto reálného vidění. Ale to se odehrává v mé hlavě. A realita je, to je pravda, trochu posunutá. Ostatní ji asi nevidí jako já. Ale ujišťuji, že žádná jiná realita, žádný jiný rozměr v tom není. Je to věcné nahlížení přešlé přes mou hlavu. Je to jako princip máku a mlýnku. Nasypeš, je to mák, semeleš, je to pořád mák, ale jiný. Ale nikdy jsem o tom příliš neuvažoval. Nejvíc svérázný je, myslím si, cyklus Slabikář. Věcné náměty, jak se patří na učebnici. Forma je vaše, nanejvýš volná, v pohybu, s psaným vyznačením obsahu : nebe, strom, hlava, ryba, ráno, mlhy, světlo etc. Slabikář je zrcadlem nadhledu a optimismu. Slabikáře vznikly jako vzpomínka na školní léta. Ve třídě jsme měli vyvěšené didaktické pomůcky. Byly to kartony, kde zobrazený děj byl podpořen písmem. Těkal jsem po nich očima, studoval ty

130


scény poplatné době. Vím dodneška, jak správně orat, vybírat brambory a podobně. Obrázky se mi ale vypařily, padly do mozkového odpadkového koše. Až nyní jsem si na ty věci vzpomněl, vše se sepnulo. Zas sedím v 1. třídě a koukám na kartony. Ten první slabikář, to byla krajinná a lesní zátiší. Opakují se v několika obrazech. V rychlých malířských sděleních se především jedná o imprese námětů a světlo. Už nerozluštím, co jsem napsal drobným písmem. A názvy, psané velkými písmeny, jsem tam dát musel. Jsou pojistkou, aby mně malba neutekla z formátu. Další z cyklu Slabikářů je výrazově jiný. Je o tvaru, barokní náladě a o světle. Také o zvířátkách, jimiž nikdy nic nepokazíš, o stromech, o černé barvě, kterou se dá i malovat, a o psaní, které tam musí být, abych naplnil vzpomínky. A je to o expresi, samozřejmě. Vaše letošní výstava v Náměšti nad Oslavou měla titul Několik kroků od světla. Sáhl jste k podstatě. Světlo jako nezbytná podmínka zrakového vnímání uměleckých děl. Výstava byla na tom založena. Snad nejvíce se to dotýká posledních prací, ale ten princip fungoval i v předešlých věcech. Je zřejmé, že když často sleduji zelené, na první pohled monochromní náměty,

131


Pohled do bývalé tkalcovny v Náměšti nad Oslavou, kde se v roce 2018 uskutečnila výstava NĚKOLIK KROKŮ OD SVĚTLA

musím dospět ke světlu. Ono ozvláštňuje kompozici, prohlubuje a rozsvěcuje obraz, dává mu prostor a chuť. Když se ráno dívám do lesa, je velice blízko, a vychází slunce, tak onu sílu světla vidím. Cpe se přes zeleň v jakémsi světelném koláči, až ke mně do domu. Světlo je pro mne určujícím kompozičním prvkem a spojovatelem. Žiji zároveň v sadu a v lese. Jsem obklopen zeleniskem, tím „špenátem“, který prý nejde namalovat. Ale pro to světlo, které všechno obklopuje a omotává, si zvyknu. Začnu malovat barvou dříve nepoužívanou, zelenou. A brzy začnu znát jen ji. Drží mne u ní světlo, zase jen

132


K V Ě T I N Y I , K V Ě T I N Y I I , akryl na plátně, 320 x 300 cm, 2017

světlo, a samozřejmě slunce. Zakončím to sv. Františkem : … S Panem bratrem Sluncem, jenž je dnem a skrze nějž nám dáváš světlo. On je krásný a září velkým jasem. Je, Nejvyšší, Tvým obrazem. Jan Dočekal (Rozhovor, zde zkrácený, vyšel v roce 2019 v Literárních novinách)

133



Série obrazů K O S A T C E ( z a s y c h a j í c í k v ě t y ) , akryl na plátně, 200 x 250 cm, 2018 Pohled do bývalé tkalcovny v Náměšti nad Oslavou, kde se v roce 2018 uskutečnila výstava NĚKOLIK KROKŮ OD SVĚTLA



Série obrazů z cyklu Z A H R A D Y , akryl na plátně, 200 x 250 cm, 2014–2018 Pohled do bývalé tkalcovny v Náměšti nad Oslavou, kde se v roce 2018 uskutečnila výstava NĚKOLIK KROKŮ OD SVĚTLA



Pohled do bývalé tkalcovny v Náměšti nad Oslavou, kde se v roce 2018 uskutečnila výstava NĚKOLIK KROKŮ OD SVĚTLA

V P R OSTŘED P ŘÍRODNÍHO MILIE U Tomáš Rossí (nar. 1955 v Brně) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze, měl stáž na akademii v italské Perugii, byl asistentem na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, působí v Janovičkách u Bystřice nad Pernštejnem. Náleží k přední garnituře své umělecké generace. Jeho tvůrčí cesta je vyznačena periodami s dominancí odlišných malířských technik. Dospíval k nim ve volné tvorbě, stejně tak recipročně přes náročnou práci restaurátorskou. Snahy přenést úsek krajiny závěsnou malbou do interiéru, skončily ve vývoji malířství před koncem 19. století. Od té doby je krajina pro malíře modelem, předlohou, vzorem. Obraz je ohlasem modelu, s význakem jisté podobnosti. Ona podobnost v obrazech Tomáše Rossí zrcadlí umělcovu inspiraci a citlivost, ne však ambici přiblížit se malbou objektivní skutečnosti. Snaha vězí v opaku, v dospění k určité distanci od viděného, což je vlastní tvorba, zrcadlo syntaxe, do níž umělec vložil intelekt a čistotu rukopisu.

Z cyklu K O S A T C E ( z a s y c h a j í c í k v ě t y ) , akryl na plátně, 200 x 200 cm, 2018

139


S V Ě T L O, akryl na plátně, 190 x 190 cm, 2019

Tomáš Rossí stojí v soustředění na kolekce obrazů se specifickými tématy vprostřed přírodního milieu. Monumentalizuje solitéry květeny a plodů, s nevýhradním přihlášením se k estetice baroka. A to i přesto, že význaky baroka jsou kupříkladu nedůvěra v rozum (pravda je zjevena) a odvrat od přírody, což pro Tomáše Rossí není programem. Důležitou roli přisuzuje barvě. Má cit pro její energii a optickou iluzi vibrací, čímž posiluje vnitřní význam obrazu a dospívá k prolnutí vrstvy faktické s vrstvou imaginativní. Jan Dočekal

140


S V Ě T L O, akryl na plátně, 190 x 190 cm, 2019

Pohled do expozice výstavy v konírně třebíčského zámku, která se konala v létě 2021. Obrazy s motivem paprik jsou jednotného formátu 150 x 160 cm.

141




Z E L E N I N A , akryl na plátně, 200 x 200 cm, 2021

Pohled do ateliéru, v poředí J A R O , akryl na plátně, 270 x 120 cm, 2017, pod ním část V O D N Í C H R O S T L I N Pohled do ateliéru, L A M P A , akryl na plátně, 100 x 240 cm, 2020

Fotografie Tomáš Tichý, Antonín Halaš a Michal Zábrš


141




Karel a Tomáš Rossí

V rozhovoru pro Literární noviny Tomáš Rossí s jemným vtipem brilantně objasnil, jak on a jeho dvojče Karel došli k zcela odlišnému uměleckému projevu : Stejně vypadáme, ovšem uvnitř jsme jiní… Jsme sice rozdílní, ale jsme úplně stejní. Jejich obapolná umělecká jinakost je už desítky let garancí sledu neobyčejných tvůrčích činů dvou uměleckých individualit, úplně stejných, šťastně rozdílných. (dp)

ORIG I N Á L N Í O B R A Z I V O S T USAZ E N Á V E V Ě C N O S T I V Galerii z ruky v Křížovicích, části městyse Doubravník na Brněnsku, její majitelka Stanislava Macháčková chystá už od roku 1992 sezónní, jarní až podzimní, komorní výstavy současného umění. Těší se značnému návštěvnickému zájmu. Galerie z ruky, vytvořená v bývalé stodole, v sousedství stálé expozice sochaře Zdeňka Macháčka (1925–2020), posiluje své významné místo mezi privátními galeriemi rustikálního charakteru. Vystavoval zde také výběr svých maleb Karel Rossí. Dbejme na uvádění křestního jména. Karel má bratra, dvojče Tomáše, též malíře.

Karel Rossí, K R A J I N A S E S E R A F E M , kombinovaná technika, 40 x 34 cm, 2020

148



Z cyklu R O S S Í H O S T R O J K Y , kombinovaná technika, 36 x 43 cm, 2020

Karel absolvoval v roce 1975 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a o pět let později Akademii výtvarných umění v Praze. Působí v Bystřici nad Pernštejnem. Odtud je to do Křížovic tak blízko, že tam lze pomyslně kamenem dohodil. Výstava uvedla autora v Galerii z ruky popáté. Vítán je tu pro interesantní původnost tvorby. V roce 1980, po vysokoškolských uměleckých studiích, přišel do prostředí, které odkazovalo k dílům klasiků vysočinské krajinomalby. Založením však nebyl předurčen ke krajinné tématice s její specifičností, byť by se mohlo jednat o originální vize v korelaci na soudobé skutečnosti přírodního utváření a přetváření. Přitom ale vzrušeně vnímal krásu přírodní skutečnosti, jíž se ocitl na dosah. Vložil do ní rozměrnou obrazivost, schopnost spojování objektivně existujícího s domnělým.

Z cyklu R O S S Í H O S T R O J K Y , kombinovaná technika, 43 x 36 cm, 2020

150





Z cyklu R O S S Í H O S T R O J K Y , kombinovaná technika, 36 x 43 cm, 2020 Z cyklu R O S S Í H O S T R O J K Y , kombinovaná technika, 36 x 43 cm, 2020

Do konkrétních (nebo konkrétnosti blízkých) krajinných námětů, podaných technicky precizní malířskou technikou téměř dokumentárně a koloritem připomínajících duchovnost pozdně renesančních obrazů, vřadil kompoziční metodou prvního plánu, opticky předsunutého před krajinu, reálné i roztodivné předmětné a ústrojné prvky, jež mají svým tvarem, vzájemným vztahem a dějovou spolupůsobností někdy lyrický, častěji imaginativní charakter na pomezí podvědomé nadskutečnosti a snu. Tak si vypracoval nezaměnitelný styl. Tři desetiletí jej rozvíjí v souvztažnosti s hloubkou myšlení o něm a jeho možnostech. Realistické zobrazení krajinným motivům zůstává, proměňovány jsou nástroje obrazotvornosti. Řekl bych, že jsou stále rafinovanější. A stále kreslířsky dokonalejší. Josef Čapek napsal před zhruba osmi desítkami let : Umění se samozřejmě dělá ze života, ale obrazy se kultivují zase jenom obrazy. Pořád je to pravda.

154


T Í H A V Z Á D E C H , kombinovaná technika, 40 x 40 cm, 2020

Slučováním reálného a ireálného Karel Rossí dokládá, že ve svých východiscích a svém pojetí nemá nultý bod výlučně v podvědomých duševních pochodech, kde jej nacházeli surrealisté, že neočekává překvapivé obrazy od náhody, nýbrž tvoří se zřetelem k obsažnému malířskému projevování všech často se svářících stránek své vnímající bytosti. A že tak činí dle nepsaných pravidel vlastní duchaplné a enigmatické hry, již umocňuje lehká nadsázka. Recepci jeho obrazů to jistě neusnadňuje. Jsou vícevýznamové, s možnostmi rozličných výkladů pojmů a jejich vzájemných spojitostí. Dotýkají se krajiny, vzdušného prostoru, mystiky i příběhů z minula. Ta či ona malba dráždivou podmanivostí vybízí vnímatele k aktivní smyslové účasti. Jan Dočekal (Se souhlasem autora zde redakčně upravený text k jedné z nedávných výstav Karla Rossí)

155


Vernisáž výstavy Karla Rossí v prštické Galerii Aviatik v září 2021

P Ů S O B I V Ý A M YSTICKÝ J E S V Ě T M A L Í Ř E KARLA ROSSÍ 17. září tohoto roku jsem měla tu čest a radost zahájit úvodním slovem a krátkým poetickým příspěvkem vernisáž umělce Karla Rossí. Svoje obrazy vystavoval v Galerii Aviatik v Pršticích. Atmosféra vernisáže byla vlídná a příjemná, jako by vystihovala Karla samotného, který byl tak plachý, že pronesl pouhých pár vět. Prozradil ale, který z vystavovaných obrazů je jeho nejoblíbenější. V Nové encyklopedii českého výtvarného umění, kterou vydala Academia v roce 1995 se dočteme: „Od počátku 80. let se téměř výhradně věnuje krajině a zátiší nevelkých formátů prováděných pečlivou staromistrovskou technikou. Poetika těchto obrazů aktuálně parafrázující a rozvíjející brueghelovskou sugestivní imaginaci představuje mezi generačními vrstevníky zcela ojedinělou názorovou polohu“. (text: Kalliopi Chamonikola)

156


Z cyklu R O S S Í H O S T R O J K Y , kombinovaná technika, 40 x 40 cm, 2020

Obrazy Karla Rossí jsou skutečně ojedinělé, spojující hloubku a svůdnost přírody s vědeckofantastickými, surrealistickými až mystickými vizemi. Tahy jeho štětce zprostředkují jistý transcendentální zážitek, nebo snad spíše umožňují vhled do jiné dimenze, té, pro běžného smrtelníka nevnímatelné. Výstava v Galerii Aviatik probíhala do 24. října 2021. Sylva Lauerová

157



Jaroslav Róna, O D V A H A (jezdecká socha markraběte Jošta Lucemburského), Moravském náměstí v Brně, fotografie Dagmar Petrášková

JEZDECKÁ SOCHA JOŠTA PROBOUZÍ KREATIVITU BRŇÁKŮ První adventní týden v Brně začal letos definitivním uzavřením Vánočních trhů, takže prostranství před kostelem sv. Tomáše zůstalo vylidněno navzdory blížícím se svátkům. Rónova postmoderní verze jezdecké sochy však stejně figuruje dál jako styčný orientační bod pro setkávání párů a skupinek cizinců, přesto, že studený vítr profukující náměstím činí kovové nohy koně nedotknutelnými i přes zvědavost obdivovatelů. Možná i toto byl důvod happeningu textilní výtvarnice Stanislavy Losové, který proběhl v pondělí 29. listopadu ve 14 hodin. Pro zimou ztuhlého koně uháčkovala ze silné kombinované příze pruhované „štuplny“ na všechny čtyři nohy. Možná někdo spekuluje o tom, jak se daly tyto přiléhavé návleky na koně natáhnout, zda na chvíli spolupracoval a zvedl svá pevně k zemi přitažená kopyta dobrovolně. Nic takového, i když celkový dojem vyzněl tak, že skutečně na chvíli zapomněl na svůj bronzový původ a po kostce cukru obživnul. Otázkou je, jak dlouho štulpny na nohou koně vydrží, po noci to vypadalo, že díky vlhkosti a mrazivému počasí se trochu posunuly k zemi. V pátek 3. prosince 2021 proběhl další happening výtvarnice, která se obětavě přišla na své dílo podívat a provedla úpravy, aby jezdecká socha zbytečně netrpěla zimou. Nebo k odstranění ozdoby přispěje kulturní cenzura? Alena Krkošková

159



ABY MU NEBYLA ZIMA několik otázek pro Stanislavu Losovou Jak Tě napadlo, vyrobit jezdecké soše markraběte Jošta Lucemburského od sochaře Jaroslava Róny návleky na zimu? Takové nápady chodí samy a asi si vybírají ty nejbláznivější hlavy, dobře ví, kde můžou uspět. Když jsem si dělala pro sebe štulpny a viděla ty dlouhé holé nohy našeho koníčka, tak mě napadlo mu také jedny, vlastně čtvery, uháčkovat, aby mu nebyla zima. Bylo to poprvé, co jsi se pustila do něčeho takového ? Před dvěma lety jsem měla výstavu ve Vamberku v Muzeu krajky a při té příležitosti jsem tam obháčkovala zábradlí až do třetího patra. Obháčkované zábradlí si pamatuji z Tvé výstavy v brněnské Galerii Pekařská. Ano, tam jsem ten nápad uskutečnila nejdříve. Chtěla jsem svou výstavu doplnit nějakým vtípkem, ale aby nerušil expozici. Chvilku mě trvalo, než jsem vymyslela, kde se můžu projevit. Háčkování je moje oblíbená relaxační činnost. Bez ní si nedovedu svůj život vůbec představit. Večer u televize, ve vlaku nebo autobusu, aby cesta lépe uběhla. Jet na dovolenou bez klubka a háčku by bylo pro mě nemyslitelné. Výhodou této techniky je, že se dá použít opravdu jakýkoliv materiál. Pamatuji si, že se kdysi kupovaly takové ty umělohmotné barevné drátěnky na nádobí, ty se rozpáraly a háčkovaly se z toho síťovky. Jako studentka jsem neměla moc peněz, tak jsem háčkovala z obyčejných nití, asi takové síly jako ty, kterými jsou prošité džíny. Vytvořila jsem z nich krajkový kabátek do půlky lýtek. Když se před nedávnem začaly u nás prodávat extra silné háčky, tak jsem háčkovala čepice, pro které jsem smotala i 25 přízí různých barev. Počátkem letošního léta jsi předvedla v prštické galerii Aviatik kolekci hedvábných modelů, šálů, šátků a také paličkování. Je o tento typ oděvů zájem ? Hedvábí je nádherný materiál, bohužel u nás není příliš rozšířen. Tak se snažím to trochu zlepšit. Je pravda, že to není tak složité. Pokud někdo hedvábí vyzkouší, tak se k němu vrací. I když z počátku panuje jistá nedůvěřivost. Třeba mi řeknou, že přeci nebudou jezdit v hedvábných šatech tramvají. Takže jim vysvětlím, že já v nich tou tramvají jezdím, protože hedvábí na léto je ideální řešení. Je prodyšné, když se v něm zpotíte, nezapáchá jako umělý materiál a pokud se objeví vlhké místo, tak po chvilce vyschne, nezůstává mokré jako bavlna. Aby bylo používání co nejjednodušší, tak ho vrapuji. Tady se ukazuje jeho další velká výhoda, stočí se do ruličky, velmi malé, protože je to tenký materiál, takže při cestování nezabere místo. Na dovolené vyndáte z kufru, rozvinete a máte model na pláž, na promenádu, na večeři.

fotografie Dagmar Petrášková

161



P U N T Í Č K O V A N É , malované hedvábí, krepdešín, fotografie Dagmar Petrášková Š A T Y P R O M Ú Z U , ručně barvené hedvábí, přední část topu tvoří paličkovaná krajka

Hedvábí je ručně malované, takže každý kus je originál, střih nadčasový. Používám jednoduchý volný střih, který neruší malbu a nepodléhá krátkodobým trendům módy. Některé modely zdobím náročnější ručně paličkovanou krajkou. Jaká věková skupina žen si hedvábné modely pořizuje ? Řekla bych, že nezáleží na věku. Je to o pochopení kvality materiálu a preciznosti práce. Koho přestaly uspokojovat oděvy, které nabízejí prodejní řetězce, ten se začíná poohlížet jinde. Také samozřejmě daná žena musí být naladěna na stejné výtvarné pojetí.

163


P U N T Í K O V A N Á D U H A , malované hedvábí, krepdešín


L E T N Í L O U K A , malované hedvábí, krepdešín

T A J U P L N Ý V E Č E R , velký pléd, malované hedvábí, habotai, fotografie Dagmar Petrášková



D R Á H Y M E Z I H V Ě Z D A M I , malované hedvábí, krepdešín, foto Táňa Syslová Z L A T A V É , komplet šaty s kabátkem, dupion, foto Dagmar Petrášková



Letní měsíce trávíš především na své chalupě v Kostelci nad Orlicí. Máš tam i ateliér ? Ano, je to dům, ve kterém jsem vyrůstala. Je umístěn na kraji města s nádherným výhledem do přírody. V ateliéru mám velké rámy, některé z nich mi dělal ještě tatínek. Hedvábí pro malování musí být nataženo na rámech. Pracuji s napařovacími barvami, jsou velmi kvalitní a hedvábí si zanechává svůj příjemný omak. Horší je to pro práci. Pokud barva vystříkne při energické malbě a nebo se někde vylije, tak se jen velmi těžko z některých povrchů odstraňuje. A to nemluvím o rukou, ty hrají vždy opravdu všemi barvami. Zajímavá jsou velká háčkovaná kola, která jsi vytvořila letos na chalupě. Kola háčkuji už dlouho, jako podsedáky nebo předložky do koupelny. Měla jsem velké zásoby svých starých vln a taky adoptované zásoby od kamarádů a známých. Rozhodla jsem se je zpracovat a naháčkovat z nich kola na prodej nebo do nadace. Motání barevných kombinací mě naprosto pohltilo a háčkování při kterém vznikaly neskutečné barevné kombinace se pro mě stalo na konci

V L Č Í M Á K Y , malované hedvábí, krepdešín, foto Táňa Syslová D R Á H Y M E Z I H V Ě Z D A M I , malované hedvábí, krepdešín, foto Dagmar Petrášková Z R Ů Ž O V Ě L Á , malované hedvábí, krepdešín, foto Dagmar Petrášková


léta činností od které jsem se nemohla odpoutat. Chtěla jsem si je před odjezdem vyfotit, tak jsem je rozložila na trávník a fotila z patra. Výsledkem bylo rozhodnutí zpracovat stejným způsobem také zbylé příze. Nyní přemýšlím o různých prostředích, kde všude bych mohla ta kola fotit. Jak se Ti vede v době koronavirové a na čem ještě aktuálně pracuješ? No na těch kolech přeci! Samozřejmě nejen na kolech, jako vždy pracuji na více věcech současně, protože při různých technikách je jiné postavení páteře a to už musím brát na vědomí. Takže mám vždy něco rozešitého, teď to jsou především vlněné kabátky, které zdobím ruční výšivkou. Zima si žádá také něco teplého pleteného. V příštím roce se bude konat bienále krajky ve Vamberku a proto myslím také na to, co ještě zajímavého bych mohla vytvořit. Koronavirová doba mi splynula s odchodem do důchodu. Pro výtvarníky sice ten přechod tak výrazný není, nicméně určité zklidnění spojené s pokorou se dostavilo. Naštěstí chuť tvořit neodešla. Asi si budu víc hrát a učit se nebrat život moc vážně. Proto jsem se také rozhodla uskutečnit svůj dřívější nápad s těmi návleky pro koníčka. Mile mě překvapila reakce kolemjdoucích, jejich zájem, úsměvy. A úsměv léčí a v dnešní době je ho tak málo. Dagmar Petrášková KO L A V P O Z D N Í M L É T Ě , kombinace všeho možného – vlna, bavlna, akryl, PAN, lurex, chemlon, foto Stanislava Losová

STANISLAVA LOSOVÁ-MUŽÍKOVÁ (*10. 1. 1959 v Rychnově nad Kněžnou) vystudovala Petrohradskou státní akademii umění a designu barona Stieglitze, obor textilní výtvarnictví. Tam také absolvovala roční stáž. V letech 1983–1990 byla zaměstnaná jako výtvarnice ve Vamberecké krajce v oddělení vývoje ručně paličkované krajky. Od roku 1990 má svobodné povolání a je členkou Syndikátu výtvarných umělců. Věnuje se především malbě na hedvábí a paličkované krajce, ale v její tvorbě jsou zastoupeny i další textilní techniky. Ve své práci vyjadřuje spíše vnitřní pocity než vnější podobu věcí a ráda se inspiruje v přírodě. Obdivuje sílu stromů a klid krajiny. Vnitřní poznání pak přenáší pomocí jednoduchých linií do textilu. Založila oděvní značku MUZ, která její textilní tvorbu prezentuje českým zákazníkům. Spojením hedvábí s paličkovanou krajkou a jednoduchou údržbou se ji tak podařilo přiblížit tradici ručně paličkované krajky široké veřejnosti a začlenit ji do šatníku současných českých žen. Ráda by v tomto úsilí pokračovala i do budoucna. Samostatně vystavovala doma i v zahraničí a její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Muzea krajky Vamberk a Okresního muzea Sokolov. Žije a tvoří v Brně a v Kostelci nad Orlicí.

170



B Í L Á K R A J I N A , olej, 100 x 81 cm, 1992


Daniela Benešová ve svém ateliéru

LYRIC K É T R A N S P O Z I C E OPTICKÉHO ZÁZNAMU MALÍ Ř K Y D A N I E L Y B E N E Š O V É Obrazový svět Daniely Benešové má svoji historii zakotvenou v malířské škole Emila Filly v prvních poválečných letech Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Její vývojová dráha odtud až k současnosti se však v ničem neshodovala s myšlenkovými zvraty a výtvarnými tendencemi její generace a vždy jí zůstala cizí přizpůsobivost svůdným požadavkům politicky aktivizovaných dnů. A kupodivu naopak sílila tím její vazba na subjektivní východisko tvorby, čerpající inspiraci ve snu a fantazii. Její učitel Emil Filla znamená v českém umění nejtěsnější spojení s tendencemi rodícího se kubismu, jak to dokládá i světová literatura věnovaná souputníkům Picassova epochálního díla. Avšak prvotní zájem Daniely Benešové o osvojení si vlastního výtvarného projevu, soustředěný na problémy imaginace a výtvarně aktivního svobodného myšlení, se u ní z malířských lekcí Emila Filly záhy přesunul na snahu o duchovní přepodstatnění vnější skutečnosti. Byl to v jistém smyslu její vlastní, ničím zvenčí ovlivněný způsob transformace zažité reality, přímo vizuálních pocitů v magicky snovou vidinu.

173


N Á V R A T S L U N C E , olej, 36 x 70 cm, 2013



S T Ř E T N U T Í , litografie, 55 x 45 cm, 2013

Z E M Ě , litografie, 38 x 48 cm, 2019


Daniela Benešová se nám však svojí malbou představuje jako autorka, která svým dílem přece jen vytváří ozvuk změn, které navodil ve vývoji evropské malby surrealismus. Povaha jejího tvořivého založení, v němž probíhá romantická inspirace s klasickou malířskostí a kompozičním racionálním řádem, jí však nedovolila, aby z vnějšku přijala víc, než kam sahají hráze její vlastní imaginace při plném respektování základních malířských determinant vrozeného tvůrčího naturelu. Přivádí nás tak k prezentaci tvorby, v níž se obráží úsilí o kontinuitu vytýčenou velkými zjevy evropské imaginativní malby, jíž dovedla dát akcenty svých vlastních malířských objevů, získaných v mlčenlivém soustředění své záměrné atelierové izolace. Řešila tím od počátku vlastně i evropský problém dalšího rozvíjení imaginativní malby, který řeší návratem k nejelementárnějším formám malířského výrazu. Neztrácela tím však nikdy vztah ke světu konkrétní tématiky, ale je si zřejmě vědoma, že rozšíření pojmu reality v obraze nelze zvládnout tradičními ani progresivně převzatými výtvarnými prostředky, byť se před jejím zrakem jevily jako velmi působivé. Její malba se stává lyrickou transpozicí optického záznamu jako výpovědí o vlastním malířském dobrodružství se zákony své vlastní vize obrazové reality, myšlení i malířského citu. Zasluhuje si proto, aby její tvorba byla oceněna i v širších evropských souvislostech, s nimiž Danielu Benešovou spojují také východiska její malířské orientace. František Dvořák Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

177


M Ů J M O D R Ý K L A V Í R , olej, 80 x 100 cm, 2020 M Í J E N Í Č A S U , olej, 60 x 50 cm, 2020

DANIELA BENEŠOVÁ se narodila 27. září 1929 v Klatovech. V letech 1948 –1953 studovala na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze v ateliéru monumentální malby u profesora Emila Filly, a pak i tzv. čestný rok v ateliéru užité grafiky u profesora Antonína Strnadela. Věnuje se malbě, ilustraci, volné grafice a tvorbě Exlibris. Ilustrovala více jak padesát knih, převážně pro děti. Technikou jejích prací jsou převážně olejomalba a akvarel, ale používá i temperu a kresbu, v grafice pak zejména barevnou litografii, suchou jehlu a lept. Jednou z jejích nejsilnějších inspirací je hudba, jejíž akordy se ozývají v barevnosti jejích maleb, a pak krajina, sdílená s diváky spíše jako krajina duše či symbol krajiny, v němž je zakodováno pevné citové pouto k rodnému kraji, k místu jistot a tajemství. Její imaginární svět prorůstá světem reálným, takže oba světy nelze od sebe exaktně oddělit. Od roku 1954 trvale žije a pracuje v Praze. S manželem Karlem Benešem (*1932–2021), který byl rovněž malíř, grafik a ilustrátor, uspořádala i většinu ze svých více jak osmdesáti autorských výstav. Účastní se také kolektivních výstav malby, grafiky a exlibris, pořádaných zejména Sdružením českých umělců-grafiků Hollar nebo Sdružením pražských malířů a sochařů, jejichž je členem. Svými díly je zastoupena v galeriích a sbírkách u nás i ve světě.

178




P L Y N U T Í , olej, 50 x 60 cm, 2021 P O T O P E N Á K A T E D R Á L A , olej, 45 x 35 cm, 2021

Fotografie z archivu Daniely Benešové


Dana Marková

S Í LA Ž I VOTA I N S PI RAČN Í M ZD R OJ E M Sochařka, restaurátorka a malířka Dana Marková se narodila 3. listopadu 1947 v Brně. V letech 1963–1967 studovala na brněnské Střední uměleckoprůmyslové škole u profesorů Františka Navrátila a Františka Šenka. Už od dětských let pokládá sochařství za svůj životní úděl. Počátky její tvorby jsou ve znamení keramických plastik se zvířecími motivy, určených hlavně pro mateřské školy. V té době pracovala také na sérii portrétních reliéfů pro Muzeum města Brna. Od počátku 80. let minulého století se vyhraňuje její zájem ztvárnění ženské postavy, jež je pro ni představitelkou matky – dárkyně života, tak obraznou personifikaci živlů (trojice stylizovaných hlav ZEMĚ – VODA – VÍTR) i dalších námětů. Autorčino umělecké zrání kulminuje v díle představujícím její výsostné téma – mateřství (PRVNÍ MATEŘSTVÍ, 1986). V postavě těhotné ženy se působivě uplatňuje jak plastický objem, tak něžná obrysová křivka. Stylizované ženské figury jsou výchozím tvarem k dílům symbolického významu, např. PROUDY a SPLYNUTÍ ŘEK, 1989. K profilaci sochařčiny monumentální tvorby přispěla také její účast na mezinárodním sympoziu v italském Quattro Castella (1996), kde vznikla její Manon z kararského mramoru.

Dana Marková, S V Ě T L O J E L Á S K A , bronz, výška 40 cm, 2010


175


P R V N Í M A T E Ř S T V Í , bronz, výška 235 cm, 1987, Brno-Bohunice, fotografie Michal Novák



O D P O Č I N E K , vračansky vápenec, délka 190 cm, 1988, Jihlava, fotografie Michal Novák P R O U D Y , dřevo, výška 240 cm, 1989, Nová Říše u Telče, fotografie Michal Novák

V roce 1997 Dana Marková v Brně založila a pak několik let vedla Bienále Kámen, mezinárodní sochařské sympozium. Sama se zúčastnila mnoha dalších sochařských setkání u nás i v zahraničí. Od roku 2003 obesílá svými návrhy soutěže na pomníky ve veřejném prostoru. Významnou část jejího díla tvoří portréty a práce komorních formátů, jak figurální, tak abstraktní či symbolické povahy (CO ZBYLO Z ANDĚLA…). Tvorba Dany Markové vychází z rodinného zázemí (otec – sochař Jiří Marek) a je součástí rodinné tradice (syn – sochař Jiří Marek). Je postavena na dokonale zvládnutém řemeslném základě, včetně práce v kameni, uplatněném v její činnosti restaurátorské (od roku 1992). Pramenem je především hluboce myšlenkově i citově ukotvené přesvědčení o síle života, jehož vznik i projevy jsou jejím inspiračním zdrojem. Nina Dvořáková

186


179



Z E M Ě , hořický pískovec, délka 190 cm, 1997, Brno - Královo Pole

183


JAK B Ý T J I N Á N E Ž C H L A P několik otázek pro Danu Markovou Chtěla bych se Vás zeptat na dětství – když jste se začala věnovat výtvarnu, bylo to hned modelování ? Původně jsme bydleli v brněnské ulici na Úvoze 88 v bytě úplně nahoře (po nás tam bydleli Rajlichovi). Byl to ateliér s takovým mini bytečkem. Tam jsem se narodila. Přímo tam. Takže už v tuto chvíli to bylo dáno. Budu sochař! Modelovala jsem už jako předškolák a jako školák jsem se účastnila všech výtvarných školních soutěží. Vždy první místo a to až do 9 třídy. Delegaci z Belgie darovali mou plastiku a ostatní plastiky si rozebrali učitelé. Ani se mě nezeptali. Potom následovala Šuřka (SUPŠ – Střední uměleckoprůmyslová škola), tu jsem si moc hezky užívala – byla jsem děsnej puberťák. Ovlivnil Vás v tvorbě Váš otec sochař Jiří Marek ? V mé tvorbě mě neovlivnil jen můj otec, ale i profesoři, sochaři František Šenk, Franta Navrátil a také malíř Vladimír Drápal. Začínala jsem původně prostorovou keramikou – plastiky a mozaiky. Zkoušela dřevo (vinný sklep Valtice) a delší dobu jsem se věnovala portrétním plaketám (např. zakladatelé Moravského muzea – Salm, Mitrovský, André a Ausperk). No a potom nastal zlom. Byla jsem na návštěvě v ateliéru svého otce, kde byl také sochař Honza Brož. Dávali mně „kapky“ – ženská nemůže být sochař, to je jen mužská záležitost. Tak to se teda ještě uvidí, řekla jsem si a vymodelovala První mateřství. Dlouho jsem uvažovala o tématu – jak být jiná než chlap? V rukopisu a materiálu to není. Duchovní náboj – mateřství – jako matka to prožívám (tu plastiku) a dávám do toho celé své já. Semínko ve mně klíčí, roste... Když potom na velké komisi vyběhl ven Mirek Netík a gratuloval mně, tak jsem věděla, že jsem se rozhodla správně.

Dana Marková, 10 let S T O P A Ž I V O T A , kolorovaný ytong, výška 140 cm, 2012 Plastika vytvořená na výstavu v Malé galerii v Brně - Králově Poli

190



Z cyklu Zvěrokruh, B Ý K , pálená hlína, kysličníky, 40 x 34 cm, 2018–2019

Po revoluci jste v Brně založila Mezinárodní sochařské sympozium Kámen. Hodně velkou zkušeností bylo pro mě pozvání na sochařské sympozium v Itálii. Tam vznikla Manon z kararského mramoru vysoká asi 270 cm. Tehdy jsem se rozhodla udělat mezinárodní sochařské sympozium v Brně. Všichni kolem mě byli skeptičtí, ale podařilo se. Za pomoci rodiny – syna Jiřího a přátel – Sylvy Lacinové, Karla Kobosila a dalších.

192


Z cyklu Zvěrokruh, Š T Í R , pálená hlína, kysličníky, 34 x 40 cm, 2018–2019

V počátcích Vaší tvorby jste se převážně věnovala monumentální sochařině, určené pro architekturu a volná prostranství. Jak je to nyní ? Tady kolem sebe vidím komorní plastiky a hlavně reliéfy. To, že jsem začala dělat reliéf, mělo dva důvody – zdravotní problémy se zády a také mě a další výtvarníky požádal Prof. Jaroslav Malina o doprovodné ilustrace pro jeho knihy.

193


P A N B R O U S E K , platinová sádra, ø 40 cm, 2017 A N T R O P O L O G J A R O S L A V M A L I N A , pálená hlína, 45 x 40, 2018 Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu Dany Markové

Jak se Vám daří v současné koronavirové době a na čem ještě teď pracujete ? Na nějaký koronavirus nemám čas myslet. Krom reliéfů, drobných plastik a ilustrací restauruji také kamenné památky. Takže pracuji a pracuji… a doufám, že ještě nějaký čas mně to vydrží. Dagmar Petrášková

194



M I L Ý P A N E K O L Á Ř I , koláž na lepence, 16 x 11 cm, 2010


POSELSTVÍ NEJEN SURREALISTICKÝCH KOLÁŽÍ JANA DOČEKALA Jan Dočekal je vizuální umělec, výtvarný publicista, analytik úhrnného surrealismu. Vzdor bariérám, které staví český jazyk, známe jeho surrealistická díla – publikované texty, katalogy, recenze knih, výstavy obrazů a koláží, rovněž jeho účasti na mezinárodních surrealistických výstavách organizovaných na různých místech světa. Čeští surrealisté jsou pod dohledem neporazitelného Arnošta Budíka soustředěni kolem skupiny Stir Up, dědičky skupiny Lacoste (1960 –1970). Její členové měli vynikající účast na mezinárodní surrealistické výstavě Klíče touhy v Kostarice v druhé polovině minulého desetiletí. Pamatujeme si různá obrazová, představivostí naplněná témata, jejich snový obsah, experimentování, výlety do jiných dimenzí. Jan Dočekal je v trvalých přátelstvích podporovatelem sounáležitosti. Věnuje se umělecké interakci, vždy dbá, aby vykonával to, co patří do surrealistického společenství. Stejné je to při výměně digitálních kouřových signálů (mailů). Posíláme si různé materiály, oběma směry jdou knihy poezie, katalogy, koláže. Dočekalův vztah k americkým surrealistickým skupinám a umělcům je velmi pozitivní. Přátelské vazby způsobují, že jeho díla byla vystavena v Chile s projekty skupiny Spill Grup. V Mexico City v příkopu pilotovaném Ricardem Echávarrim – v Centru surrealistických studií, nebo nedávno v edici spojených časopisů Triplo a Matérika (Portugalsko a Kostarika), nazvané 22 surrealistických dalekohledů. Tam se představili společně básníci a vizuální umělci. Se solidaritou náš přítel Dočekal recenzuje v novinách a digitálních časopisech mimořádný přínos časopisu Agulha ve vydáních Arc Edições. To vše v doslovném a poetickém smyslu vytváří dobrý dojem a závazek umělecké solidarity. Dočekal používá odkazy, které odhalují jeho vesmír, jeho humor a také určitý skepticismus. Otázky jsou kladeny a vyslyšeny. Poselství Dočekalovy kolážové tvorby je široké a důrazné, plné dějin umění a beletrie, surrealistické.

Alfonso Peña, Kostarika

197


S U R R E A L I S T I C K Ý S E N , koláž na lepence, 25,5 x 19 cm, 2018


S L A V N O S T V E F L O R E N C I I , koláž na lepence, 25 x 21 cm, 2020



I N K O G N I T O , H E S L O O L O U P A N Ý C I T R O N , koláž na lepence, 19 x 15 cm, 2020

N A Č M Y S L Í H O Š I , K D Y Ž J E D Í T Ř E Š N Ě , koláž na lepence, 25 x 20 cm, 2020



Jan Dočekal historik umění a výtvarník (*12. 7. 1943 v Třebíči) Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v polygrafické firmě, učitelem výtvarné výchovy. Připravil více než sto výstav výtvarného umění, byl komisařem sochařského sympozia Mladá tvorba Žďár nad Sázavou (2000). 25 let spolupracoval s Galerií z ruky Stanislavy Macháčkové v Křížovicích u Nedvědice. Je členem surrealistické skupiny Stir up. Uskutečnil třicet autorských výstav, první v roce 1966 v Třebíči a účastní se i výstav kolektivních. Vydal knihy a katalogy : Jaroslav Vyskočil (Galerie V. E. G., Třebíč, 1996), Klub výtvarných umělců Horácka (1999, 2000), O grafice (Městské muzeum a galerie Dačice, 2001), Grafika Maxe Švabinského (MMG Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), Josef Kremláček (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2020), je spoluautorem Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců (Výtvarné centrum Chagall, Ostrava, 1998 etc.) a editorem knihy Vlastimila Tomana, Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč, 2015). Autorsky spolupracuje s webovými Kulturními novinami a s brazilským webovým magazínem Agulha Revista de Cultura.

V Č A S E K V E T O U C Í C H Ř E Ř I C H M A G I E S Í L Í , koláž na lepence, 27 x 19 cm, 2020

203


S V I Ť , A Ť M N Ě Š I J E N I Ť , koláž na lepence, 22 x 18 cm, 2020 V E N U Š E , D V A A D O N I S O V É A P E S , koláž na lepence, 27 x 20,5 cm, 2021 Fotografie z archivu Jana Dočekala



Z cyklu Katedrály, S O U M R A K , akryl, plátno, 100 x 100 cm, 1993


DEVĚT OTÁZEK PRO PAVLA JANOUŠKOVCE V tomto roce jsi oslavil svoje významné životní výročí. To je určitě důvod k bilancování, a tak bych se Tě ráda zeptala, jak ses k výtvarnu dostal a zda Ti byl vzorem někdo z rodiny ? Byl někdo z příbuzenstva malířem nebo dělal jinou tvůrčí práci ? Moje cesta k malbě a výtvarnému umění vůbec, když se tak podívám zpět, vlastně asi započala už v dětství. Táta byl takový ten hobby malíř, který o víkendech relaxoval tím, že vytáhl olejové barvy a maloval si pro potěšení krajinky. Neobkresloval nějaké pohlednice, ale zpaměti vytvářel realistické, nicméně svým způsobem abstraktní krajiny, neboť spoléhal čistě na svoji imaginaci. No, a protože maloval olejem, tak vůně terpentýnu byla onou specifickou vůní „víkendu“, kterou si dobře pamatuji z dětství. Další vzpomínkou je tátův kufřík barev. Ten mne naprosto fascinoval, tedy hlavně jeho malířská paleta s kopečky zaschlých barev. Ostatně tu mám schovanou dodnes. Rozmlouvali Ti studium umění? Nechtěli rodiče mít doma raději třeba inženýra nebo lékaře ? Zcela upřímně, tehdy byla maličko jiná doba, kdy zas nebylo tak jednoduché, díky tehdejšímu politickému establishmentu, dostat se na Akademii výtvarných umění nebo na UMPRUM. Takže to rozhodování nebylo zase tolik o nějakém rozmlouvání, ale spíš o pragmatickém zvážení možných šancí

207


S O U M R A K , akryl, sololit, 60 x 60 cm, 2018

být přijat ke studiu. Nakonec jsem tedy zakotvil na strojní průmyslovce a studiu malby se věnoval na lidové škole umění. LŠU v té době měly docela slušnou úroveň, neboť na nich vyučovali dost často výtvarníci, kteří akademii vystudovali. A tak jsem se vlastně dostal do ateliéru akademického malíře Jaroslava Šindeláře, který mne, mimo jiné, připravoval i na přijímačky na Akademii výtvarných umění. Tam jsem posléze, a nejenom tam, ale i na UMPRUM, dělal střídavě přijímačky celkem asi osmkrát. Talentovkami jsem sice prošel, ale protože jsem na tehdejší dobu neměl ten správný „kádrový profil“, tak jsem stejně přijat nebyl. To mne velmi zklamalo, a tak jsem pokračoval vlastně v soukromém studiu právě u Jardy Šindeláře, v jeho ateliéru a později v ateliéru dalšího významného západočeského malíře Jiřího Patery.

208


M I H O T Á N Í , akryl, plátno, 85 x 90 cm, 2019

T A N E Č N I C E S K L A U N E M , akryl, plátno, 65 x 50 cm, 2019 C E S T O V N Í I K O N A , akryl, plátno, 65 x 40 cm, 2020




P I V O Ň K Y A P Ř I C H Á Z E J Í C Í D É Š Ť V Z A H R A D Ě , akryl, plátno, 119 x 167 cm, 2020 N O Č N Í C E S T O V A T E L , akryl, plátno, 65 x 40 cm, 2020

Jaké výtvarné styly jsi měl rád předtím, než jsi se promaloval ke své vlastní výtvarné zkratce ? Krajiny, figuru nebo hned od začátku abstrakci ? Líbila se Ti malba ve stylu klasických, předmodernistických malířů nebo expresionismus, abstrakce a znakovost ? Já jsem svoji výtvarnou dráhu začínal u pana Šindeláře, který mimo Akademie výtvarných umění v Praze, studoval i na Moskevské akademii výtvarných umění, a to hlavně klasickou, mistrovskou, realistickou malbu. Takže mé první setkání, či školení ve výtvarném světě, bylo zaměřeno na klasickou malbu. Upřímně se přiznám, že mne nikdy nelákala figurální kompozice, vždy jsem spíš tíhnul ke krajinomalbě, což Jaroslav Šindelář velmi dobře poznal a nesnažil se mne směrovat jinam. Studijních kreslení dle živého modelu, jsem si ovšem také užil, ale nebylo to zrovna to, co by mne oslovilo. Brzy jsem se začal zajímat o abstrakci, tedy přesněji řečeno, jak vystihnout základní stavební prvky krajiny, města nebo působení světla. Rozhodující v mém dalším směřování bylo moje seznámení se s publikací, kterou tenkrát vydala Jazzová sekce pod názvem „Zakázané umění“. Přinášela

212



P R O N I K Á N Í I I , akryl, plátno, 90 x 100 cm, 2020 Z cyklu Katedrály, T A M N A H O Ř E , akryl, plátno, 130 x 100 cm, rok neurčen

přehled o současném světovém umění té doby. Konkrétně mluvím o letech 1982–1985, takže reprodukce byly jen černobílé, ale přesto mi „otevřely oči“. Pochopil jsem, že na krajinu se dá pohlížet i jiným způsobem, než tím „tady je domeček a tam stromeček“. Vlastně to byl také hlavní důvod, proč jsem opustil studia u Jaroslava Šindeláře a přešel k Jiřímu Paterovi. Na moji abstraktní tvorbu měl největší vliv právě Jiří Patera, který mi ukázal, že krajina se dá vnímat různými způsoby. Byl to nesmírně moudrý a citlivý člověk, který své žáky nesměroval, spíš jim vždy naznačil cestu, kudy by se mohli ubírat.

214



T Ř I , akryl, plátno, 50 x 65 cm, 2020

Dokázal sis po studiích představit, alespoň zhruba, jak bude vypadat Tvůj život a „umělecký provoz“? Třeba kolik výstav bys rád uspořádal v průběhu roku, kam by ses chtěl, dejme tomu za pět let, posunout a jak se propagovat ? Nebo jsi intuitivní typ, který chce nejdříve malovat a teprve poté se rozhodne, co s obrazy vlastně udělá ? Ne, to jsem si nedokázal vůbec představit, a to z několika důvodů. Tehdy byla dost jiná doba, režim, pravidla. Takže nonkonformní výtvarníci, mezi které jsem se v té době řadil, neměli zrovna „umetenou cestu“. Vystavit tenkrát nějaké abstraktní dílo se rovnalo skoro sebezáhubě. To jsem si ostatně vyzkoušel v roce 1984 ve Starém Plzenci. V tehdejším kulturním středisku tam proběhla výstava mých abstraktních obrazů a prostorových instalací. Jedna paní učitelka výtvarné výchovy z místní školy na tuto výstavu reagovala do knihy návštěv takto: „Je podivuhodné, co vše člověk neudělá, aby se nemusel živit poctivou prací.“ Poté jsem delší dobu nikde nic nevystavil. A pro dokreslení celé

216


absurdní situace – já jsem v té době, z důvodu obživy, pracoval jako pomocný dělník na noční směně v pekárně, abych měl přes den čas na malování. V určitou dobu u Tebe nastal odklon od malování k fotografii. Měl jsi pocit vyhoření a potřebu dobít si baterie jiným druhem tvorby, nebo jsi tak nějak tušil, že fotografie Ti po čase přinese další obohacení malířské tvorby ? Na tuto otázku jen velmi těžko hledám odpověď. Ono to přišlo tak nějak samo a postupně. Napřed mne fotografické médium zlákalo možností zachycení reality a následně, jak se mi to svým způsobem „přejídalo“, jsem se začal snažit i v tomto hledat jisté možnosti tvůrčí stopy. Musím upřímně říct, že čím více a hlouběji jsem se nořil do fotografie, tím více jsem nacházel značné možnosti koexistence fotografické tvorby s tvorbou výtvarnou. Nicméně v určitém bodu jsem usoudil, že už je opět čas vrátit se k malbě. Tohle se prostě velmi těžko popisuje, nejsou proto žádné empirické kategorie, pohybujeme se pouze v oblasti pocitů. Jak k Tobě přicházejí nápady? Víš předem, co chceš malovat, ztvárnit nebo spíš něco „nahodíš“ na plátno a sám se necháš inspirovat tím, co vzniklo a postupně vizi rozvíjíš ? Čím dál více otázky na tělo. Toto se mi těžko vysvětluje, možná bych použil jednu citaci z mého kratičkého úvodu v katalogu k výstavě v plzeňské galerii Centrum v roce 1988. „Je noc, zhasnuto, tma. Vy dostanete žízeň a tak jdete, po paměti vezmete ze skříňky sklenici a po tmě automaticky točíte vodu do sklenice. Najednou Vám voda přeteče, Vy procitnete a rozsvítíte…“ Co tě nabíjí ? A kde čerpáš inspiraci ? Inspiraci čerpám v podstatě všude, ze všech vjemů, z viděného. Nicméně nejsem ten typ malíře, který si dělá nějaké poznámky či skici. Já to vše ukládám do paměti, do své hlavy. Po nějakém čase to vše zas vyplyne ven formou obrazu, ale pak to není nějaký „záznam viděného“, ale prožitek, vzpomínka. Mnohdy promotaná, skládající se z několika vrstev, obsahující jen nějaké útržky… Ale vždy je to záznam nějakého mého iracionálního světa, světa vzniklého z reálné skutečnosti, ze zážitků, vzpomínek či vjemů. Máš nějaké malířské krédo, podle kterého se řídíš a mrzelo by Tě se mu příliš vzdalovat ? Ne, nemám, i když… možná toto: „Nikdy se nesnažím namalovat konkrétně TO nebo ONO, vždy jen maluji“. Co všechno bys chtěl ještě namalovat ? Kam se posunout – jak v tvorbě samotné, tak i v její prezentaci? Tak na tuto otázku opravdu neumím odpovědět, protože já nekalkuluji. Maluji, protože malování je pro mne formou komunikace, je to prostě bytostná potřeba, je formou jistého deníku mého vnitřního já. Rozhodně to není nějaké předem vykalkulované směřování. Děkuji Ti za odpovědi i čas, který jsi rozhovoru věnoval a popřeji hlavně neutuchající chuť tvořit a hodně inspirace ! Ivana Beranová, kurátorka

217


N Ě C O J A K O K R A J I N A , akryl, lepenka, plátno, 50 x 40 cm, 2020

Pavel JANOUŠKOVEC malíř, grafik a fotograf (*1961, Plzeň) V letech 1977–1983 studoval v ateliérech malířů Jaroslava Šindeláře a Jiřího Patery. Uspořádal řadu samostatných výstav jak doma tak v zahraničí a zúčastňuje se také výstav kolektivních. Je zastoupen ve státních i soukromých sbírkách v České republice a ve světě. Letošní výstava k jeho životnímu jubi-

218


Z cyklu Katedrály, H R O Z I V Á , diptych, akryl, lepenka, plátno, 140 x 140 cm, 2020 V Ý H L E D Z O K N A , diptych, akryl, plátno, 135 x 172,5 cm, 2020 Fotografie z archivu Pavla Janouškovce

leu s názvem Sekvence času 1981–2021 byla přesně po dvaceti letech od autorovi poslední výstavy v Plzni v Galerii Atrium, jeho další výstavou v rodném městě. Kolekce obrazů, která zde byla vystavena, zachycuje autorovu tvorbu za uplynulých čtyřicet let jeho výtvarného života.

219




František Vízner

Č E R V E N Á M Í S A , broušené a leštěné sklo, ø 32 cm


VE ZNAMENÍ JEDNODUCHOSTI A RYZÍ KRÁSY František Vízner, 9. března 1936 –1. července 2011 Když 1. července 2011 zemřel sklářský výtvarník, akademický sochař František Vízner, sklářství ve světové dimenzi postihla velká ztráta. Vízner byl skromným člověkem, ovšem jeho jméno má světový zvuk. V civilizovaném světě nelze najít sběratele či jen milovníka uměleckého skla, který by neznal, když ne bezprostředně Víznerovu tvorbu, tedy alespoň jeho jméno. Byl věhlasnou uměleckou osobností. Nikoli médii uměle vymodelovanou z ničeho, nýbrž takovou, za níž je znamenitost a výbornost. Osobností se stal svým pracovním úsilím a hodnotou jeho výsledků. Víznerova díla náležejí ve světovém měřítku k předním tvůrčím hodnotám lidského myšlení

Z E L E N Á M Í S A S H R O T E M , broušené a leštěné sklo, 11,1 x 30,5 cm


Č E R V E N Á M Í S A S H R O T E M , broušené a leštěné sklo, 11,1 x 30,5 cm Č E R V E N Á V Á Z A S E D V Ě M A O T V O R Y , broušené a leštěné sklo, 30,5 x 24,8 x 9,2 cm

a důvtipu druhé poloviny 20. století. Jednou mně řekl : Je až ohromující, když tě newyorský sběratel přivede do haly svého luxusního domu, uprostřed stojí osvětlená vitrína s odčerpaným vzduchem, v ní vidíš svoji věc.

SAMOTÁŘ POHLCENÝ PROBLÉMY SVÉ PRÁCE V eseji otištěném před dvaatřiceti roky v Glass Art Society Journal Vízner napsal o své tvorbě: Jsem samotář pohlcený problémy své práce. Cílevědomě posiluji svou samotu. Obklopím se hmotou skla a usilovně hledám způsob komunikace s ní. Očisťuji svůj přístup od všeho, co ho může rozmělnit, rozptýlit. Zbavuji se přílišného množství forem a barev. Držím se podvědomě tvarů, které považuji za vhodné. Neumím a nemohu akceptovat neodůvodněnou změnu. Věřím v nedělitelnost činu, zbožňuji dokonalé dílo z nádherného materiálu. Ve Víznerově monografii, vydané v roce 2002 v New Yorku, její autor William Warmus píše v kapitole Klasikové: Od počátků své práce v Československu let šedesátých až po svá nejsoučasnější díla vytvořil dlouhou řadu nádob, které patří k nejdokonalejším objektům, jaké kdy byly vytvořeny lidskou rukou. Zdá se, jakoby se sám čas zhmotnil ve Víznerově geometrii, ale je to čas svrchovaně lidský daleko spíš než čas hodinového stroje.

224



Z E L E N Á M Í S A , broušené a leštěné sklo, ø 42 cm

Z E L E N Á M Í S A , broušené a leštěné sklo, ø 45 cm

A v kapitole Minimalistické techniky a umění konstrukce jsou tato Warmusova slova : …má své kořeny v mezinárodním konstruktivismu (evropském dědici ruského konstruktivismu roku 1914), který se po jistý čas zdál být následovníkem starého panství malířství a sochařství. On sám napsal: ´Můj základní přístup je konstruktivistický. Živím svůj talent prostřednictvím architektury, řádu a naděje, která vychází z čistoty a průzračnosti forem´. Vždy se snaží oprostit od afektovanosti, dokud se jeho objekty nepromění v čirou přírodní sílu v jejím základním tvaru.

SETKÁNÍ S OBRAZY CY TWOMBLYHO Četní umělci mají neradi práci jiných umělců. Jsou nad ni povýšeni nebo je, řečeno jednoduše, ruší. Proto chodí pouze na jeden druh výstav, na vlastní. František Vízner byl jiný. Upřímně se těšil z úspěchů druhých a měl obdivuhodný přehled o soudobém světovém umění. Nejednou jsme společně procházeli výstavy uměleckých velikánů ve vídeňských galeriích. Naposledy 19. září v roce 2009. V Muzeu moderního umění byla expozice slavného amerického abstraktního malíře Cy Twomblyho, který se proslavil obrazy kombinujícími malířské a kreslířské techniky, opakované linie, čmárance a používání nesouvisejících zlomků textů nebo písmen. Do té doby jsme, on i já, tato díla viděli jen v knižních reprodukcích a na internetu. Bezprostřední setkání s nimi bylo velkým zážitkem. Shod-

226


Z E L E N Á M Í S A , broušené a leštěné sklo, ø 32 cm


V Á Z A S E D V Ě M A O T V O R Y , broušené a leštěné sklo, rozměr neuveden


li jsme se, že v těch zvláštních obrazech s monumentálními rozměry i těch docela malých, vlastně skicách, je cosi podivuhodného, nepopsatelně podmanivého, řád ve zdánlivém chaosu. František tehdy v nadšení řekl, že sice není malířem, ale je tím vším tolik podnícen, že se zkusí vyjádřit barvami. Ale záměr neuskutečnil. Přišly zdravotní obtíže, s nimi omezení vlastně ve veškerém konání.

Cy Twombly, B A K C H U S , akryl na plátně, 324 x 412,5 cm, 2006–2008

JE OBTÍŽNÉ NEPRACOVAT Musel se vyhýbat fyzické zátěži a chránit před infekcí. Nemohl pracovat, nemohl mezi lidi. Přestali jsme se vídat. Telefonovali jsme si. V březnu, o jeho sedmdesátých pátých narozeninách, jsme spolu mluvili naposled. Postěžoval si, jak je pro něj obtížné nepracovat, nestýkat se s lidmi. Tím větší měl radost z úspěchu z jiné strany. Jeho originální design nápojové soupravy, tedy práce, již roky nechával bez povšimnutí, byl oceněn v zahraničí.

OSUDY Sotva lze postihnout náhodu, která vstoupila do osudů obou proslulých umělců. Cy Twombly zemřel třiaosmdesátiletý 6. července 2011, pět dnů po úmrtí Františka Víznera. Jan Dočekal

229


Teodor Buzu, T O U L K Y P Ř Í R O D O U , akryl na plátně, 120 x 100 cm, 2021


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.