66Jediná touha přežít

Naučit se rozdělávat oheň pomocí dřívek, to je jeden z nejdůležitějších bodů, které vám pomohou přežít. Pomocí nože jsme dělali špičky na oštěpech, které jsme opalovali pro větší pevnost ve žhavých uhlících.

Když jsem se probudil, bylo pozdní odpoledne. S námahou jsem se postavil na nohy a pochodoval další dvě hodiny. Cestou jsem narazil na zbytek výpravy, která spala pod stromy, kam se ukryla před deštěm. Odcházím do křoví, abych se poprvé po osmi dnech vykadil. Tlačím ze všech sil, chce se mi řvát, bolest je nesnesitelná. Nakonc jsem „zátku“ ve střevech odstranil prsty. Z řitního otvoru mi teče krev. Uléhám na bok a okamžitě usínám. Budí mne průvodce, který mi zavázal oči. Z dáli slyším hlas: „Musíme vzít jeden život, abychom zachránili ty ostatní. Sundejte si šátky.“ Před námi je beran přivázaný ke stromu. Ve tvářích kolegů vidím zmatek. Thomas vrtí hlavou a odchází. Stejně tak David. Nereagují ani na Troyovy výkřiky, aby se vrátili. Stébly losujeme, kdo zvíře podřízne. „Než jsem začal dělat průvodce u BOSSe, byl jsem vegetarián. Když nevedu výpravu, maso skoro nejím,“ svěřuje se Troy. „Ale tohle je způsob, jak si uvědomit, že balené maso z obchodu bylo dříve taky živé.“ S těmi slovy nám podává kus černého lesklého obsidiánu s ostrou hranou. Jerry, mladíček z New Jersey, který o sobě tvrdí, že je naturalista a indiánský spiritualista, si vytahuje nejkratší stéblo. Zatímco berana držím,

Jak se dostat s těžkým batohem na druhou stranu řeky? Udělejte si vor. Samozřejmě pro batoh, ne pro sebe.

prořízne mu krk. Horká krev vytéká na zem. David opouští tábor – rozhodl se odejít. Už delší dobu to chtěl vzdát. Průvodce mu ukazuje směr. Musí ujít něco přes 20 km, než narazí na silnici do civilizace. Začíná pršet a to nepřestane po několik dlouhých dní. Spíme proto ve velké jeskyni a cpeme se k prasknutí pečeným skopovým. Z kostí zvířete vyrábíme nože a háčky na ryby, ze střev klobásy. Učíme se též rozdělávat oheň. Thomas sice zůstal ve skupině, ale s nikým se nebaví a odmítá jíst cokoli skopového.

DEN PATNÁCTÝ Zaplatili jsme 3 000 dolarů za to, abychom čtyři týdny pochodovali pouští. Na chodidlech máme puchýře velikosti čtvrtdolaru a veškerý nadbytečný tuk je pryč. Nálada je napjatá. Lidi se začali hádat a trhat na menší skupinky. Já se bavím s Georgem, Becky a Jane. Sólová část výpravy nemohla přijít ve vhodnější chvíli. Každý z nás bude ponechán v kaňonu bez jídla a lidské společnosti pět nocí, šest dní. Když ostatní zmizí v ohybu řeky Escalante, svlékám se okamžitě do naha. Batoh uvážu na kratší klády a plavu s ním na protější břeh řeky. Mezi dvěma stromy si stavím přístřešek z větví a střechu pokrývám kusy topolové kůry. Odpoledne přichází čas rozdělat oheň. Potřebuji k tomu tři nástroje: luk, kolík a prkénko. Vyrábím si je z větví, tětivu splétám ze stromové kůry. Začínám roztáčet kolík ve snaze dosáhnout maximálního tření. V tu chvíli netoužím po ničem víc než po teple plamenů. Stříká ze mne pot, ale ze dřeva se začíná kouřit. Přidám hromádku listí a suché trávy, lehce do nich fouknu a... Povedlo se! DEN OSMNÁCTÝ Jen jediný z nás si ulovil během dní samoty něco k večeři. Byl to George, který chytil veverku. Ale pokousaly ho blechy a dostal hnusnou vyrážku. Po celém těle má zarudlé hnisavé skvrny. Blechy jsou společně se smrtícím hantavirem v údolí rozšířené. Člověk může bez jídla přežít i dva měsíce, pokud má dost vody. Proto jsem se rozhodl, že nebudu zvířata lovit, ani jíst. Pochutnávám si na téměř neviditelné vrstvičce lýka skryté pod kůrou stromů, ale nemůžu přestat myslet na pořádný steak a vychlazené pivo.

DEN DVACÁTÝ PRVÝ Opět se všichni scházíme a dáváme definitivní sbohem Troyovi. Posledních sto čtyřicet kilometrů musíme za šest dní urazit sami. Dostali jsme mapu, kompas a trochu jídla. Muži a ženy byli rozděleni do dvou skupin. Bez průvodce a žen, které zmírňovaly napětí, vše nabírá rychlý spád. Mladší kluci mne provokují kladením stupidních otázek. Jediným překvapením je Stephen. Událo se to poblíž Mokie Canyonu během nelidsky horkého dne. Měl jsem všechny na starost, když jsme zabloudili. Předpokládal jsem, že Stephen bude hysterický, tak jsem se mu snažil vysvětlit, proč se to stalo. „To je v pořádku,“ odpověděl. „Otočíme se a vrátíme na správnou cestu.“ Všichni na něj vytřeštili oči. Dostal úpal? Později nám líčil, jak mu peníze a sezení u psychoanalytiků zničily život. Už ho nebaví dělat to, co pořád chtějí rodiče. I proto se vydal na tuto výpravu. „Vím,