64Doslova zrnko po zrnku

V ZRCADLE BEZČASÍ Když počasí a zejména sluníčko přeje, nicnedělání u Vranovské přehrady se doslova vnucuje. Omrzí-li se po jisté době zvuky přírody nebo pištění omladiny, chtělo by to něco hravého, ale pozor (!) nikoliv hloupého. Splňují to Monkey Business na novince se zpěvačkou Terezou Černochovou už definitivně přijatou do skupiny. Název Bad Time for Gentlemen vypadá chmurně realisticky, ale nenechte se jím zmást. Přelévání stylů v maximalisticky vystavěných aranžích roztančí když ne tělo, tak hlavu určitě. Ta si užije svoje tradičně v textech bez autocenzury, kde slova přistávají v rýmech jako padákové bomby. Takže i na pár komentářů k aktuálním časům dojde, ale žádné lkaní: jen bum, bum a hotovo. Ale čas se hlásí o slovo, nezbývá než se po kovbojském způsobu vydat se zapadajícím sluncem v zádech směrem k Mikulovu.

JÍZDA KRÁLŮ Pro smíření s uplývajícím dnem putuje do přehrávače Ivan Král s jeho Colours. Kytarista, zpěvák a skladatel působil v emigraci s takovými veličinami jako Patti Smithová nebo Iggy Pop, se kterými napsal i pár hitů. Po roce 1989 se pak při návratech do vlasti podílel jako producent na vzestupu skupiny Lucie nebo kapely Garage. Decentní kytarová záležitost je nesena mírnou melancholií, jak se dá očekávat od tvůrce, který si už nepotřebuje nic dokazovat. Kouzlo osobní výpovědi posiluje fakt, že kromě zpěvu si nahrál téměř všechny nástroje a album otextovala jeho partnerka Cindy Hudsonová.

ZNOVU JAKO POPRVÉ Po odpočinku v tichu jižní Moravy je další den cestou vzhůru, přinejmenším v geografickém pohledu. Nejen kvůli genderové vyváženosti nás při jízdě okolo pálavských nádrží bude doprovázet zpěvačka, kterou život ze západních Čech zavál do Brna. Před odchodem na sólovou dráhu začala Ilona Csáková kariéru v kultovní skupině Laura a její tygři. Pak brázdila vody tuzemského popu, aby se po částečně i mateřské pauze znovu přihlásila albem s výmluvným pojmenováním Pořád jsem to já. Obsah tomu odpovídá, což ocení hlavně znalý posluchač. Může porovnávat původní verze zpěvaččiných hitů s jejich aktuálním nazpíváním v občas dost jiných aranžích, převážně s doprovodem Golden Big Band Prague. Když se úspěšně prosmykneme okolo moravské metropole, stoupáme dál, už „nesportovně“ po dálnici, protože čas a povinnosti nás začínají tlačit. Proto jen na dálku pozdravíme Zlín pohodovým folkrockem zdejší formace AG Flek. Po dlouhé odmlce se kapela se stále podmanivým hlasem zpěvačky Blanky Táborské vrátila znovu ke koncertování i nahrávání, jehož výsledkem je hudebně i textově zasněné a přitom chytré album Podnohama Zem. Je neuvěřitelné, že jde teprve o třetí studiové album za více než čtyřicet let od založení

Dlouhý rozvor náprav umožňuje nabídnout velkorysý prostor pro nohy vpředu i vzadu, zatímco nízká úroveň sedáků poskytuje více než dostatečnou vertikální prostornost v obou řadách sedadel.

skupiny. Cena Anděl za rok 2018 však napovídá, že na dobré věci se vyplatí si počkat.

PŘÍBĚHY NÁVRATŮ Teď už ale definitivně velíme k návratu směrem na severovýchod. Na chvíli bez hudby. To abychom posoudili solidní utlumení interiéru před hlukem okolí i samotného auta. A také, abychom se připravili na naplánovaný nápor. Nájezd na dálnici v Hradci Králové je kvůli živému provozu vždy ranou do vazu. My si ji ale ještě umocníme v přehrávači vloženým albem místní stoner rockové čtveřice The Atavists, také držitelů Ceny Anděl, a to za album Lo-Fi Life. Inspiraci vlivy sahajícími až do rocku 60. let přetahují do současnosti správně zvukově „špinavé“ kytary frontmana Adama Krofiana. Celkově se tak na nás valí něco, co si nezadá v síle s kolonou rozjetých, plně naložených kamionů. Přitom je neděle odpoledne, na dálnici by nic neměly dělat...

PS: Zatímco už pomalu vystupuje silueta stověžaté matičky, dáváme si dohromady zážitky z opulentní jízdy v autě, jehož výkony hudební si nezadaly s těmi motoristickými.  Viz: www.kia.cz

doslova zrnko po zrnku

ABY VÁM KÁVA DOMA CHUTNALA, MUSÍ SE PODAŘIT ŘADA VĚCÍ. JEDNA Z NICH JE NAPROSTO ZÁSADNÍ. FARMÁŘI JI MUSÍ DOBŘE VYPĚSTOVAT A SPRÁVNĚ ZPRACOVAT. TAKHLE SE TO DĚLÁ NA JÁVĚ, KDE NAVÍC KEŘÍKY KÁVOVNÍKŮ SVÝMI PEVNÝMI KOŘENY ZABRAŇUJÍ EROZI PŮDY. VÝSLEDKEM JE LEHCE NAKYSLÁ, HUTNÁ ARABICA A KÁVOVÁ SMĚS NESPRESSO DHARKAN S NÁDECHEM HOŘKÉHO KAKAOVÉHO PRÁŠKU A PRAŽENÝCH OBILOVIN.

Zatímco hybnou silou vinobraní bývají studenti, tedy pokud kuličky révy netrhá stroj, na Jávě česají kávové třešně výhradně titíž lidé, kteří keříky zasadili. Za prvé by se jen málokdo dostal hluboko do džungle, v jehož stínu se to odehrává, a za druhé... políčka jsou malinká. Indonéská vláda nabízí pěstitelům k pronájmu nejčastěji pouhé dva hektary pozemků. Děje se tak jen poslední roky, a tak je řada jávských pěstitelů kávy de facto nováčkem v oboru. O to větší je jejich zapálení pro věc a nadšení, i když pěstovát kávu je „lehce“ složitější než zasadit a po čase vyorat a přebrat třeba brambory. Pěstitelé se však učí rychle i proto, že jim s tím pomáhají odborníci značky Nespresso. „Od začátku jsme farmáře školili jak v pěstování, tak ve zpracování kávy. Je to výhodné pro obě strany. Tím, že kávu vypěstují dle našich zásad ve vysoké kvalitě, mají jistotu, že nám bude vyhovovat. Dostanou zaplacenu spravedlivou cenu a mají zajištěný dlouhodobý odběr. Odpadá jim starost o obživu na další roky,“ říká Michaela Illíková. V Česku u značky Nespresso zastává pozici Coffee Ambassador a svoji práci nasává všemi smysly i doušky. A jak že sklizeň přesně probíhá? Už jsme zmínili, že výhradně ručně. Je totiž nezbytné trhat pouze ty plody, které jsou temně rudé až hnědavě fialové. „Zralost je prvotní kritérium pro lahodnou chuť kávy,“ vysvětluje Michaela. Po sběru se káva sváží do vesnice, kde sídlí zpracovatelské továrničky pro přibližně dvě stovky farmářů, a tam se následně zpracovává společně. „Na stejném místě je i další zázemí, jako školka pro děti, zeleninová zahrada, ze které se v jedné velké kuchyni dohromady vaří, či skladiště na úrodu,“ dodává Michaela.

VE VODU PONOŘENA První třídění probíhá pomocí vody. V lavoru klesnou zralá zrna ke dnu a nezralí nebo poškození „plaváčci“ se odstraní. Na řadu přichází mechanický ruční mlýnek, který oddělí zrnka od slupek. Ty se nevyhazují, ale používají jako hnojivo. Dle odrůdy se pak některé třešně hned suší, zatímco jiné se fermentují. A přitom se stále třídí a třídí. „Odstraňují se tím jak poškozená zrna, tak malé klacíky nebo zbytky listů. Dělají to zpravidla ženy, které obdivuhodným způsobem zvládají rovnou dělit zrnka i podle velikosti a odstínu. Výsledkem jsou homogenní směsi, které mají stejnou chuť napříč celou úrodou,“ říká s velkou úctou Michaela.  Viz: www.nespresso.com

Michaela Illíková

Miluje kávu a vše, co je s ní spojené. Své nadšení pro tento svět objevila před více jak 13 lety a káva se stala jejím koníčkem. Jako Coffee Ambassador sdílí své zkušenosti a znalosti ze světa kávy i se svým okolím a pouhým vyprávěním umí přenést posluchače na kávové plantáže vzdálené tisíce kilometrů, či bořit mýty o tomto nápoji. Potkat ji můžete v zážitkovém Nespresso Experience Center či v Nespresso Boutique.

jediná touha přežít

PŘI VÝBĚRU OUTDOOROVÝCH KURZŮ JE TŘEBA ROZLIŠIT, ZDA JDE O MARKETINGOVÝ TAH, KTERÝ MÁ PŘILÁKAT KANCELÁŘSKÉ MYŠI (MEZI KTERÉ PATŘÍM I JÁ SÁM) NA TROCHU NEŠKODNÉHO DOBRODRUŽSTVÍ, ANEBO VÁS PŘINUTIT HRÁBNOUT SI NA DNO VLASTNÍCH SIL.

Willisův kaňon, americký Utah. Jsme jižně od NP Zion. Troy, jeden z našich průvodců, nabírá do hrnku bahnitou vodu. Zhluboka se napije a hned sahá po další. „Váš žaludek,“ říká, zatímco si hřbetem ruky otírá zrzavý plnovous, „se musí změnit v čutoru. Pijte, co to dá!“ Jeho modré oči při těch slovech zajiskří. Před deseti minutami nás přivezla dodávka, která hned zmizela v oblacích prachu. Je nás sedm – čtyři muži, tři ženy a Troy. Kolem se rozkládá nehostinná pustina vzdálená asi 300 km od monumentálního útvaru Grand Staircase v poušti Great Basin. Tam je náš cíl. Za sedmadvacet dní! Za pochodu, doslova a do písmene, se budeme učit, jak přežít v extrémních podmínkách. V blízkosti totiž nebydlí žádní lidé, nejsou zde obchody ani naděje na pomoc v nouzi. Troy nám už v autě řekl, že záměrně nevzal vysílačku ani mobil, kterými by mohl někoho kontaktovat. Stejně není signál. Prvních pár dní, které představují takzvanou „šokovou terapii“, nebudeme mít k dispozici téměř žádnou vodu ani jídlo. Má to pomoci aklimatizovat se v poušti. A pokud to někdo „zabalí“, musí se do civilizace dostat na vlastní pěst. To jsme i podepsali. „Může mi někdo říct, proč to děláme?“ snaží se o křečovité vtipkování jeden z nás. Skupinka zahučí nervózním smíchem. Každý si nese batoh s teplým oblečením, kompasem, balíčkem první pomoci, zažívací sodou, hrníčkem a nožem s dlouhou čepelí. Později dostaneme mapu, deku a pončo proti dešti. Pár základních rad zní: opruzený zadek si utírejte co nejjemnějším pískem, nedostanete pak vyrážku. Když – byť v sebeobraně – zabijete nějakého tvora, musíte ho sníst. A ze všeho nejdůležitější. Nikdy nenechte někoho pozadu! Systém signálů je jednoduchý. Jeden výkřik znamená zpomalte. Dva zastavte. Tři jsou signálem nouze. Troy zvedá varovně prst: „Jestli někoho uslyším vykřiknout třikrát, očekávám, že ho najdu s chřestýšem zakousnutým do krční tepny. Bude-li to cokoli

Plechový hrníček je při pití vody z kaluže víceméně zbytečný…

menšího, zabiju ho sám!“ Cesta vede úzkým kaňonem, který ústí do pouště. Je tu pár vysokoškoláků, právník i majitel autodílny. Tři ženy pracují jako fyzioterapeutka, zahradnice a masérka. Skrývám se na konci skupiny, abych unikl štěbetání, ubírá síly. Počítač se schránkou plnou nevyřízených mailů přestává existovat.

DEN DRUHÝ Rudě svítá. V žaludku mi to hlasitě burácí – mám hlad. Chodil jsem po Pyrenejích i Himálaji, přepotácel se pouští v Izraeli, ale ještě nikdy jsem nestrávil měsíc v divočině, navíc bez zásob. Ani nikoho takového neznám. O téhle akci mi řekl jeden chlapík ze Salt Lake City. Prý mne tady naučí, jak chytat a zabíjet divoká zvířata, jak rozdělávat oheň pomocí dvou dřívek a pochutnávat si na rostlinách, o které bych jinak nezavadil ani pohledem. Vlastně se trochu bojím. I proto jsem se tvrdě připravoval, každý den běhal deset kilometrů. Držel hladovku a cpal se proteiny. Chci zažít pocit, kdy bude můj život záviset jen na mých vlastních schopnostech. Na instinktech zděděných po předcích.

Při téměř nekonečném pochodu úzkým kaňonem jsme mysleli na jediné. Pokud teď pořádně zaprší, tak se utopíme jako myši.

Slunce hladí stěny kaňonu, musíme jít. Před námi leží 1,5 milionu akrů Národního parku Grand Staircase-Escalante. V poledne je horko nesnesitelné. Člověk prý potřebuje minimálně 4 dl vody za den k tomu, aby přežil. Po osmnácti hodinách vysilující chůze bez jediné kapky tekutiny docházíme ke skalám porostlým borovicemi. Tam budeme spát. Všichni se držíme spolu, až na Stephena, jednadvacetiletého kluka z Maine. Neustále klade otázky typu: „Jak daleko je voda? Bude tam jídlo?“ Po zbytek cesty se drží vzadu a každou chvíli třikrát hystericky zaječí. Na to mu Troy odpoví výkřikem: „Na tebe nečekáme, srabe!“ V krku mě řeže, chci co nejdřív usnout, abych zapomněl na tu děsnou žízeň. Přemýšlím vážně o tom, že začnu pít moč. Jenže pak z hromádky větviček, které jsem si nahrnul jako polštář, vylézá škorpión. S pocity paranoie se přesunuji rychle jinam. Každé zalechtání na těle považuji za kousnutí jedovatého tvora, který do mě pumpuje obsah svých žláz. Teplota zatím klesla o téměř 40 °C. Země je ledová a tvrdá, budím se neustálým střídáním poloh. A všichni kolem trpí stejně. DEN TŘETÍ Rady, jak hledat v poušti vodu: sledujte pohyb ptáků a motýlů, hledejte bílý navažský pískovec. Kolem poledne vidíme hejno vlaštovek stále kroužících nad velkým balvanem. Je tam pramen – jediná voda v okruhu padesáti kilometrů. Kdybychom ji nenašli, většina z nás by zřejmě další noc zemřela. Dostáváme nalejvárnu. „Pokud není ve vodě žádný život, nepijte ji, i kdyby byla sebečistší.“ S největší pravděpodobností obsahuje arsen a je jedovatá. Naštěstí pak Troy kývne souhlasně hlavou a my se vrháme na všechny čtyři. Brzy vzdám pokusy nabrat ji do hrnku bez larev komárů a řas... Hltám ji přímo z dlaní. Po mé pravici leží dvacetiletý David ze San Diega, který je bavičem skupiny. Lije si vodu na hlavu a mumlá: „... tohle nevypadá na školní pochoďák. Vždyť nemáme asi masky s chobotem.“ Ptám se ho, jak si mohl tuto výpravu dovolit. „Rodiče mi spořili na školu, znáš to. Ale já něco utratil ve Vegas, něco za tequilu a zbytek za tuhle srandu.“ Kývám hlavou a v duchu si říkám, hochu, ty to asi nezvládneš.

DEN ČTVRTÝ Hlad je podivná věc. Chvílemi je všudypřítomný a paralyzující, chvílemi ho nevnímám. Vše, co jsem za poslední čtyři dny pozřel, byl kus listu opuncie. Před polednem vidíme koryto pro napájení dobytka. Vrháme se k němu a chceme začít hltat vodu. „Počkat!“ vykřikne právník Thomas. Na hladině plave mrtvá myš. Otáčíme se k Troyovi. „To nic, utopila se. Vlezla dovnitř a nemohla se dostat ven.“ O pár sekund později se ozývá hlasité srkání a cákání. Poblíž nádrže je přístřešek z větví a v něm deky, ponča a jídlo, které pro nás zanechali lidé z kanceláře pořádající společnosti BOSS. Každé sousto je jak první objevování ženského těla. Cítím takové vzrušení, že se až třesu. Brambory, čočka, mrkev, cibule. Jak jsou chutné, jak štavnaté... Pak si rozdělujeme zásoby na dalších šest dní. Na každý máme 900 až 1000 kalorií.

DEN PÁTÝ Skály jsou rozpálené na 52 °C. Krajina se změnila v nekonečný pás narudlého písku, pichlavých keřů a zase dalšího písku. Osmatřicetiletý Thomas dostal těsně před odjezdem v práci padáka. Je ženatý, má pětiletého syna. Na dovolenou jezdí do Evropy, vlastní harleye a jednou za rok si zaběhne maratón. Líbí se mi. Říká, co si myslí, má trpělivost se slabšími. On a Michelle, šestadvacetiletá zahradní architektka, jsou vedoucími skupiny. Mají nás dovést k patnáct kilometrů vzdálenému prameni. Cestou se skrýváme ve stínu kopce. Jen Stephen se táhne za námi. Jeho rozpraskané rty začínají mít černou barvu, zorničky má zakalené. Rozhodl jsem se na něj počkat. „Tak tys už něco podobného absolvoval,“ sípá a přitom se mlsně dívá po mé čutoře. Sám už nemá ani kapku a to je sotva poledne. „Asi nepotřebuješ všechnu tu vodu, že?“„Nezlob se, nevím, co nás čeká,“ odpovídám vyhýbavě a snažím se nevšímat si jeho prosebného pohledu. Také Becky, pětadvacetiletá sportovní terapeutka z Jižní Karoliny, začíná ztrácet tempo. Zvracela, ale teď už nemá co, dáví se nasucho. Ani náznakem si ale nestěžuje. Vedle ní jde Bruce z Arizony, který má široký úsměv, velké dlaně a po těle tetování. Přerušil studium a rok trávil ježděním na mořském kajaku v Mexiku. Trochu mu závidím mládí i takové možnosti. S našimi těly se něco děje. Moč změnila barvu, má odstín pomeranče. Bolí mě hlava, ramena a chodidla. Nepotím se už, nemám ani sliny. Mozky uvařené prudkým žárem začínají produkovat unáhlená rozhodnutí. Nikdo už nemluví... Probere mne šeptání. To Becky prosí o vodu. V lahvi mám dva, možná tři doušky. Stephen zmizel za kopcem a tak jí podám čutoru. Ale jen hlt! Jenomže Stephen se právě vynořil a vidí, jak si Becky otírá rty. Ten pohled bych vám nepřál vidět. Slunce zapadlo před půl hodinou, ale my lezeme pořád do kopce, abychom se dostali na druhou stranu průsmyku. Má tam být další pramen. Průvodci nás však zastavují, cesta je prý nebezpečná. Stephen a Becky zvracejí, uprostřed vyschlého řečiště leží Jane a tiše pláče. Už dva dny má mezi nohama pruh topolové kůry, její dny přišly poněkud nevhod. Zachumlám se do deky a přetáhnu si

Podobných skalních soutěsek jsme při cestě absolvovali nepočítaně.

přes hlavu pončo. Jsem na dně. Chce se mi brečet. Ale ovládnu se. Bylo by to plýtvání tělesnými tekutinami.

DEN ŠESTÝ Stoupáme do výšky dva a půl tisíce metrů. Cestou nás chytla bouřka a krupobití. Stavíme si proto přístřešky ze zlámaných borovicových větví. Na místě zůstáváme dva dny, během kterých si vyprávíme historky a cpeme si břicha odměřovanými příděly jídla. První den odpoledne nám průvodci nařídili sednout si do kruhu, kam přinesli „hůl pravdy“. Ten, kdo ji dostane do ruky, může říct, co má na srdci. Ostatní musí naslouchat. Jeden po druhém vyprávíme, jak se cítíme. Pravda se však ukáže až později.

DEN OSMÝ Při rozednění je ve vzduchu cítit déšť. Pak se slunce vyhoupne nad třítisícovou stolovou horu Death Ridge (Hřbet smrti). Přemýšlím, proč první bílí návštěvníci dávali tomuto kraji podobná jména. Short Neck (Krátký krk), Devil‘s Garden (Ďáblova zahrada), Rod‘s Crotch (Rodův rozkrok), Death Hollow (Díra smrti). Včera jsme šli od rozednění do noci a já měl halucinace o kojotech a chřestýších. V jednu chvíli jsem se zhroutil na zem a okamžitě usnul.