Znaky a významy v evoluci | Anton Markoš

Znaky a významy v evoluci Anton Markoš

Podpořeno Grantovou agenturou České republiky, projekt 13-24275S. Děkuji nakladatelům a lektorům, že mi dali příležitost si hrát a důsledně pečovali o kvalitu textu i o jeho provedení.

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Markoš, Anton Znaky a významy v evoluci = (Signs and meanings in evolution) / Anton Markoš. — 1. vydání. — Praha: Nová beseda, z. s., 2015 Anglické resumé ISBN 978-80-906089-3-1 575.8 * 57:003.2/.6 * 591.557.6 — evoluce (biologie) — biosémiotika — symbióza — monografie 575 — Obecná genetika. Obecná cytogenetika. Evoluce [2]

Text © Anton Markoš Lektorovali: Vladimír Scholtz, Dan Faltýnek Design © Štěpán Marko Illustrations © Kristýna Mlynaříková

Znaky a významy v evoluci Anton Markoš

OBSAH 6 Úvod: Hromadění zkušenosti 12 Kondenzátory a knihovny 15 Strašidlo lamarckismu 24 I Život a neživot 25 Spořádané hemžení 30 Strašidlo rozkvetlých zahrádek neživého 34 Strašidlo mechanické 36 Strašidlo fyzikální definice 38 Pracovní definice života odvíjející

se od interpretace světa a sebe v něm 52 Robot a život 60 Pospolitost 64 Kaše, strom a drátěnka: linie a jejich propojení 73 Plasticita přerůstá v elasticitu 76 II Život a člověk 79 Malé světy narativity a objektivní realita 84 Transcendentno — „boží umwelt“ 90 Rejstřík 91 Další čtení 94 Souhrn 95 Summary (Signs and meanings in evolution)

Ale když o tom budeme přemýšlet, byla minulost vždycky důležitější než přítomnost. Přítomnost je jako korálový ostrov, který ční nad vodu, ale stojí na milionech mrtvých korálů pod hladinou, které nikdo nevidí. Stejně tak náš každodenní svět stojí na milionech a milionech událostí a rozhodnutí, k nimž došlo v minulosti. A co přidáme v přítomnosti, je triviální.

Michael Crichton, Proud času, 2000, s. 338 Náš vztah ke světu, založený na vnímání, funguje, protože věříme tomu, co jsme v minulosti slyšeli. […] Příběh, který nám naši předkové předali, bereme jako pravdivý, i když dnes těmto předkům říkáme vědci. Nikdo nežije v bezprostřední přítomnosti.

Spojujeme si věci a události díky soudržné funkci paměti, jak osobní, tak kolektivní (dějiny a mýtus).

Spoléháme na předešlý příběh. […] Jelikož žijeme se dvěma paměťmi — s naší individuální pamětí, která nám umožňuje vztahovat se k tomu, co jsme dělali včera, a s kolektivní pamětí, která nám říká, kde a kdy se narodila naše matka, máme často tendenci je zaměňovat, jako bychom mohli být svědky narození své matky (a také Julia Caesara), stejně jako jsme byli „svědky“ naší minulé zkušenosti.

Umberto Eco, Šest procházek literárními lesy, 1997, s. 174—175