ukázka | Co je nového v estetice | s. 52-59

Estetika ve skeneru V některých jiných oborech by otázka po tom, co je nového, automaticky nasměrovala pozornost k objevům a technologickým inovacím. Ty často posunují hranice poznatelného, například tím, že umožní spatřit dosud neviděné, pouze předpokládané, nebo že vnucují nové metafory, které přeorganizují již poznané. Může se však něco takového stát v oblasti myšlení, které ve většině případů nepotřebuje nic víc než tužku, papír a pohodlné křeslo? Na první pohled se zdá, že estetika takovou cestu k odpovědi po novém nepřipouští. V této knížce ovšem sledujeme i jinou tvář estetiky – tu, která křeslo opouští a sestupuje do laboratoře. Estetiku, jež oblast estetické zkušenosti zkoumá experimentálně pomocí dostupných, neustále se vyvíjejících technologií.

S některými technologiemi jsme se již na předcházejících stránkách setkali. Výzkum pohybu očí, o kterém jsem se zmínila zkraje publikace, se v minulých letech proměnil: nová technologie umožňuje účastníkům experimentu, aby při vnímání obrazů pohybovali hlavou (představte si, jak nepohodlná a pro vnímání obrazů nevhodná musela být pevná fixace hlavy, která se používala do konce devadesátých let). Na konci předchozí kapitoly jsem zmiňovala výzkum estetického prožitku návštěvníků švýcarské galerie – projekt eMotion. Návštěvníci výstavy, kteří souhlasili s účastí na experimentu, si navlékli tzv. datovou rukavici, která zachycovala nejen jejich pohyb po místnostech, rychlost chůze, trvání a souřadnice jednotlivých zastavení, ale měřila také tep a vodivost kůže, tedy parametry umožňující zachytit odraz emocí či jiných pocitů. Ve zkratce: díky novým technologiím může experimentální výzkum vnímání umění dnes probíhat za přirozenějších podmínek, či dokonce přímo v terénu.

52

I přesto však největší rozruch v estetice způsobila technologie, která je mimo laboratoř nepřenositelná – funkční zobrazení magnetickou rezonancí (v anglické zkratce fMRI), v současnosti jeden z nejužívanějších nástrojů pro zachycení činnosti mozku.64 Obrovský skener – svou hmotností i velikostí se vyrovná plně obsazenému mikrobusu – se ve výzkumu používá především k mapování „neuronálních korelátů“ rozmanitých kognitivních funkcí. Podle předpokladu zachycují snímky pořízené prostřednictvím fMRI ty části mozku, ve kterých dochází k zvýšené aktivitě. Tato činnost je považována za stopu duševní práce obvykle stimulované ve skeneru, často pomocí promítaného či vysílaného podnětu (fotografie, schématu, psaného textu, zvukového signálu, úryvku filmu či hudební skladby atd.) a zadání laboratorního asistenta („vnímej“, „hodnoť“, „odhadni“, „spočítej“, či dokonce „nemysli vůbec na nic“ ad.).

Nemalý počet studií založených na výsledcích měření pomocí fMRI, které byly napsány v posledním čtvrtstoletí, se týká vnímání umění.65 Vznikají rovněž přehledové studie, které srovnávají různé výsledky primárního výzkumu v oblasti vnímání uměleckých děl,66 a pochopitelně také kritické analýzy Technologii a limity zobrazování mozkové aktivity pomocí fMRI srozumitelně vysvětluje Jaroslav Tintěra v kapitole Funkční zobrazení magnetickou rezonancí (fMRI).

In ŽIŽKA, Jan; TINTĚRA, Jaroslav; MECHL, Marek; a kol. Protokoly MR zobrazování. Pokročilé techniky. 1. vydání. Praha: Galén, 2015, s. 29–35.

64

Funkční magnetická rezonance je nejpopulárnější, ale rozhodně ne jedinou technologií, která se při tomto výzkumu používá. Další neinvazivní – a oproti fMRI zcela tiché – výzkumné technologie jsou například elektroencefalografie (EEG) a magnetoencefalografie (MEG), které snímají elektrické potenciály, resp. distribuci magnetických polí pomocí elektrod přiložených na lebce. Invazivní, leč hojně používanou technologií je také pozitronová tomografie (PET), při které je účastníkům experimentu vstříknuta do žil radioaktivní látka, jejíž postupné uvolňování v mozkových tkáních skener sleduje a zobrazuje.

65

V neurovědě a příbuzných oborech existují vlivné časopisy, které vydávají výhradně přehledové studie, jejichž cílem je ve změti publikovaných původních článků vyhmátnout to nové a aktuální (často s více či méně skrytým úmyslem autorů přehledu upozornit zároveň na vlastní výzkum). Mám na mysli časopisy vycházející v řadách jako „Trends“ či „Current opinion“ nakladatelství Elsevier nebo pod hlavičkou „Nature reviews“. V humanitních vědách jsem se s takto zaměřenými časopisy nesetkala.

66

53

výzkumného pole,67 pro něž se v devadesátých letech minulého století ujalo jméno neuroestetika68. Jedny z výtek, které na adresu neuroestetiky padají, upozorňují na nehostinné provozní podmínky, za nichž experiment probíhá. Je-li cílem výzkumu zachytit prožitek krásy, umělecké hodnocení či estetickou zkušenost, zdají se námitky, které zpochybňují samu možnost vzniku takového prožitku uvnitř stroje, docela relevantní.

Jak je v magnetu Takto popisuje zkušenost účastníka neuroestetického výzkumu historik umění Ladislav Kesner: Každý, kdo si někdy „poležel“ v MR skeneru, nehybně natažený, s pevně zafixovanou hlavou, vystaven ohlušující kakofonii zvuků z magnetů a s myslí upnutou na požadavky experimentálního protokolu, tuší, že v zásadě nemůže být prostředí méně přirozeného pro prožitek uměleckých děl; prožitek děl, která jsou přítomna jen ve formě malých digitálních stínů.69

Srov. např. HYMAN, John. Art and Neuroscience. In FRIGG, Roman; HUNTER, Matthew (eds.). Beyond Mimesis and Convention. Representation in Art and Science. 1. vydání. Dordrecht: Springer, 2010, s. 245–261. Či novější NOË, Alva. Art and the Limits of Neuroscience. In TÝŽ. Strange Tools: Art and Human Nature. 1. vydání. New York: Hill and Wang, 2015, s. 120–133.

67

Označení neuroestetika se používá především v souvislosti s neurovědeckým výzkumem vizuálního umění. Autorem názvu je britský neurovědec Semir Zeki.

TÝŽ. Inner Vision: An Exploration of Art and the Brain. 1. vydání. Oxford: Oxford University Press, 1999.

68

KESNER, Ladislav. Umění, mysl, neuroscientismus a humanitní vědy.

Kontexty, 2011, roč. 3, č. 6, s. 42–55, zejm. s. 46.

69

54

Skutečnost, že skenery používané při laboratorním výzkumu kognitivních činností mohou být vybaveny speciálními sluchátky, do kterých ruch mašiny proniká jen jako šelest, Kesnerovu námitku nijak zvlášť neoslabuje. Naopak lze doplnit, že jednotlivé obrázky jsou promítané v radikálně krátkých, několikavteřinových intervalech, že rozdíly v rozlišení, barevnosti a velikosti „digitálních stínů“ původních obrazů jsou obvykle uměle vyrovnávány a že soubor promítaných děl (zpravidla se jedná o několik desítek, někdy i stovek obrazů) sleduje necitlivou, „antikurátorskou“ logiku, kterou lze shrnout do věty: „Nechť si každý přijde na své.“ Otázka „přirozeného“ prostředí pro vnímání uměleckých děl je složitá, nejspíš se však shodneme na tom, že receptivní situace, kterou Kesner popisuje, není optimální. Pokud budeme za vzorový způsob vnímání vizuálního umění považovat galerii či muzeum umění, jen obtížně si představíme, jak ve skeneru stimulovat prožitek, který by se návštěvě galerie vyrovnal. Je-li pro estetický prožitek vizuálního uměleckého díla podstatná možnost se k obrazu přibližovat a vracet, pohroužit se a setrvat,70 nemáme téměř žádnou možnost, jak takový prožitek skenerem zachytit. Nebo snad ano?

Neuroestetický avatar Kritika důsledků nepřirozeného prostředí pro výzkum vnímání, myšlení či cítění ve skeneru provází i jiné oblasti neurovědeckého zájmu. Jednou z nich je výzkum morálních soudů Už vůbec přitom nemluvím o pro mnohé vnímatele podstatné možnosti pokusit se porozumět kontextu vzniku díla nebo záměru kurátora či kurátorky výstavy na základě dalších vystavených děl či pomocí doprovodných textových nebo auditivních informací. Diskusi o rozmanitých souvislostech mezi výstavními podmínkami a prožitkem návštěvníků muzea výtvarného umění v českém kontextu rozvíjí rovněž Ladislav Kesner. Viz TÝŽ, Muzeum umění v digitální době, op. cit.

70

55

a sociálního chování často označovaný nálepkou neuroetika.

Běžně probíhá tak, že se účastníkům ve skeneru promítne – obvykle formou textu – náčrt nějaké morálně složité situace.

Scénář je zakončen sugestivní otázkou (například: „Shodil byste jednoho člověka z viaduktu pod vlak, abyste zachránil skupinu dělníků pracujících na trati?“).71 Účastník experimentu se má rozhodnout, jak by se v dané situaci zachoval. Svou volbu signalizuje zmáčknutím příslušného tlačítka, přičemž badatele zajímají nejen výsledky jeho rozhodnutí a čas, který o své volbě přemýšlel, ale především neuronální procesy, které jeho rozhodnutí předcházely.72 Umělé situace, které scénáře popisují, jsou možná velmi sugestivní, můžeme si však všimnout, že jim chybí nejen jemný sociální kontext, ale především možnost situaci od počátku ovlivňovat, spoluvytvářet. Používané scénáře jsou typicky vystavěny kolem postavy pozorovatele, který se rozhoduje, zda se do děje zapojí (případně, kterou z nanejvýš dvou nabízených možností jednání zvolí). Ve skutečných životech je nám však pozice distancovaného pozorovatele obvykle odepřena; vězíme v tom až po uši a svými na každém kroku činěnými rozhodnutími situaci tvoříme. Morální dilemata, kterým čelí účastníci experimentu, jsou kvalitativně jiná než situace, v nichž se nacházíme za všednodenních okolností.

Návrh na metodologické zmírnění ostří takto vedené kritiky byl nedávno předložen – zatím pouze v hypotetické podobě – na stránkách časopisu Frontiers in Human NeuroScénář do etiky zavedla Judith Jarvis Thomsonová, jež jej původně označila krycím názvem „tlusťoch“, aby tak učinila představu člověka, který svým tělem zastavuje jedoucí vlak, poněkud přesvědčivější. Viz TÁŽ. The Trolley Problem. The Yale Law Journal, 1985, roč. 94, č. 6, s. 1395–1415.

71

Nejznámějším etikem operujícím u fMRI skeneru je Joshua D. Greene, který vede Laboratoř morálního poznávání (The Moral Cognition Lab) na Harvardské univerzitě.

Sérii dalších experimentů stejně jako debatu o možnostech a omezeních výzkumu morálního souzení pomocí zobrazování mozkové aktivity spustil studií, kterou v roce 2001 vydal časopis Science. Viz TÝŽ; a kol. An fMRI Investigation of Emotional Engagement in Moral Judgment. Science, 2001, roč. 293, č. 5537, s. 2105–2108.

72

56

science autorským týmem složeným z badatelů reprezentujících převážně finské neurovědecké ústavy na jedné straně a filmová či mediální studia na straně druhé ( jeden z autorů zastupoval ovšem i Českou republiku – nevládní umělecko-výzkumné centrum CIANT).73 Pia Tikkaová a kolektiv ve své práci navrhují obohatit přístroj fMRI zpětnovazební smyčkou, jež by dokázala proměňovat promítaný podnět (film) na základě informací získaných při snímání mozku a dalších měřeních.

Návrh si můžeme představit jako soukromou verzi kinoautomatu74: dějová linka odvíjeného příběhu se mění v závislosti na zjišťovaných fyziologických reakcích vnímatele. Z pozorovatele se nenápadně stává jeden z aktérů.

Je možné podobný scénář navrhnout i pro neuroestetické studie zaměřené na výzkum výtvarného umění? Představme si například, že by se obraz promítaný ve skeneru dynamizoval, že by umožnil vnímateli hledat a nacházet správný úhel pohledu a že by „se vystavoval“, dokud by na sobě „pociťoval“ zaujatý, napjatý pohled účastníka experimentu. K podobné naturalizaci receptivních podmínek by mohla přispívat také ve skeneru pouštěná virtuální prohlídka výstavní expozice obohacená případnými interaktivními prvky dobře známými mezi hráči a hráčkami počítačových her.75 Skener by pak sloužil jako TIKKA, Pia; a kol. Enactive cinema paves way for understanding complex real-time social interaction in neuroimaging experiments. Frontiers in Human Neuroscience, 2012, roč. 6, čl. 298, s. 1–6.

73

Kinoautomat byl projekt Radúze Činčery vytvořený pro montrealské EXPO ’67, který umožnil vznik a projekci prvního interaktivního filmu na světě – snímku Člověk a jeho dům (1967). Na výzvu herce, jenž se v určitých momentech příběhu objevil před plátnem, diváci pomocí zeleného a červeného tlačítka volili, jak bude děj pokračovat.

74

Počítačové hry a prostředí virtuální reality se skutečně při zobrazování mozkové aktivity pomocí fMRI používají, a to nejen ve výzkumu zaměřeném na fungování mysli při hraní počítačových her. Pro některé badatele představují právě počítačové hry ten správný, ekologicky validní podnět, který přibližuje výzkum pomocí fMRI životu „tam venku“. Srov. přehledovou studii PARSONS, Thomas D. Virtual Reality for Enhanced Ecological Validity and Experimental Control in the Clinical, Affective and Social Neurosciences. Frontiers in Human Neuroscience, 2015, roč. 9, čl. 660, s. 1–19.

75

57

vstupní brána do prostředí, ve kterém by diváci, resp. jejich virtuální alter ego, měli umělecká díla doslova na dosah ruky.

Ať už je, či není představená vize technicky realizovatelná a psychicky udržitelná, v současné době se při výzkumu vnímání umění v fMRI skenerech zpětnovazební smyčkou ovládaní avataři nevyskytují. Vraťme se k popisu standardního měření: ležet se sluchátky na uších, soustředit se, vnímat... Nepodobá se taková situace přece jen něčemu, co dobře známe?

Hudba místo kakofonie V posledních letech se odborný zájem o vnímání hudby stočil k průzkumu vlivu rozmanitých životních kontextů, ve kterých hraje poslech hudby důležitou roli. Většina lidí, všímají si hudební psychologové a sociologové, poslouchá hudbu při jízdě autem či ve veřejné dopravě, při domácích pracích či tělesných cvičeních, během studia či jiných, mentálně náročných aktivit.

Výzkumníky zajímá, jaké různé psychologické či sociální role hudba v těchto kontextech hraje a jak se sám hudební prožitek sytí a moduluje prostřednictvím různých druhů typických situací poslechu. Tichý, nehybný, plně soustředěný osamělý posluchač, který je ze svého prostředí mentálně vytržen, je v reálném světě stejně jako v psychologické literatuře o prožívání hudby čím dál vzácnější figurou.76 To, že hudba často tvoří pouhé pozadí k dalším aktivitám, samozřejmě neznamená, že se nemůže ve více či méně výjimečných případech dostat do popředí. Současný výzkum LAMONT, Alexandra; GREASLEY, Alinka; SLOBODA, John. Choosing to Hear Music: Motivation, Process, and Effect. In HALLAM, Susan; CROSS, Ian; THAUT, Michael (eds.). The Oxford Handbook of Music Psychology. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2016, s. 711–724.

76

58

však upozorňuje nejen na to, že pozorný, jen na hudební skladbu zaměřený poslech není běžný, ale také, že takový poslech je schopností či dovedností, nikoli automatismem. Pokud se paradigmatickým případem hudebního poslechu stane situace, v níž má hudba jen doprovodný charakter, pak její umístění do centra pozornosti vyžaduje mentální úsilí. Má-li hudba tendenci se upozadit a nechat prostor pro další duševní či fyzické aktivity – jak alespoň naznačuje výčet způsobů, jakými je běžně konzumována –, pak její solitérní, pozorné sledování vyvíjí specifický tlak na kognitivní schopnosti posluchače a žádá své vlastní vysvětlení.

Výše jsem naznačila, že popis toho, co se děje ve skeneru – ležet se sluchátky na uších, soustředit se, vnímat –, by mohl bez velkého zkreslení odpovídat jednomu z přirozených, běžně dostupných zážitků, totiž poslechu hudby (a tudíž by nebylo nutné přirozenost zkoumané situace zachraňovat pomocí za vlasy přitažených scénářů, jak tomu bylo v případě vnímání výtvarného umění). Je-li však, jak výzkum psychologie a sociologie hudebního vnímání naznačuje, soustředěný poslech spíše výjimkou než pravidlem, je třeba i v tomto případě zvýšené opatrnosti.

Může se totiž stát, že i když posluchač zdánlivě jen leží a poslouchá, dělá ve skutečnosti něco jiného – připomíná si rozhovory, které vedl během dne, zpracovává a „tráví“ emočně náročné situace, plánuje víkend... Hudba se i v takovém případě může stát jen pozadím činnosti, která není sice zjevná po způsobu jízdy autem či joggingu, jež nicméně narušuje neurovědcův předpoklad, že právě objevil korelát hudebního prožitku, respektive, že všechny procesy, které v mozku zaznamenal, úzce a přímo korespondují s poslechem hudby.

59