násilí o několik bodů stoupl, ale občanská válka to není; ranění, ale žádný mrtvý; výhrůžek smrtí hromady, ale žádná se neuskutečnila; pro muslimského obchodníka daň za džihád závratně stoupla, zato vyděračství šlo dolů; pro nemuslimy je to totální chaos, přísahají, že už nemají z čeho brát, aby vyhověli požadavkům, vyhrožují, že se přestěhují jinam, že si došlápnou na finančák, že obsadí komisařství; kluci přestali chodit do školy a chodí do mešity, dívky se zahalily, některé se uzavřely doma, muži vyčerpaní kázáním vyfasovaným na tělo si nasadili na hlavu čapku a kefíju přes ramena a začali kázat taky, poslední hospodští štamgasti se dali na modlení, dýleři od jižní brány zmizeli, což ovšem neznamená, že musí být mrtví, třeba emigrovali, schovávají se, vrátí se. Celkem vzato se sociální struktura změnila bez nějakých donebevolajících zvratů. Za týden jsme se rozloučili s třiceti rodinami, co se odstěhovaly, ale to vykompenzoval příjezd nových – Maghrebanů, jednoho Malijce, jednoho Pákistánce, jednoho Somálce, jednoho Súdánce, jednoho Kapverďana, jednoho Rumuna. Počet obyvatelstva se nezměnil, ale jeho etnická škála a různorodost vyznání se poněkud zúžily. Objevili se noví kápové, ostřílenější, nastoupili místo těch starých, kteří byli propuštěni pro laxní přístup a bratříčkování. A co Kom-Daddy? zeptal jsem se. Není jasné, jakou zaujal strategii, udržuje stupeň bdělosti na čtyřce, čeká, co bude. Ovšem ten svůj každodenní maraton zvládá dvakrát rychleji než obvykle. A jeho lidi? Nic, čekají, co bude. Nebylo toho moc, ale vzalo mi to dech. Jak ten vlak zastavit? V Ajn Dibu mi všechno připadalo prosté, představoval jsem si, že se sídliště z té noční můry rychle probere, myslel jsem si, že stačí, aby lidi spolu mluvili a říkali všechno dětem. Docela mě to vzalo, už jsem se viděl, jak překonám svou ostýchavost, vylezu na střechu auta a promluvím k nim o bratrství, pravdě, příští úrodě. Místo toho si se mnou přišli promluvit emisaři imáma Švidrouna. Dozvěděl se totiž od svých špehů, že rodiče byli zavražděni islamisty a že jsem zajel do vsi na jejich hroby, a tak mi chce požehnat a prozradit mi, jak to doopravdy bylo. Vůbec jsem se nerozmýšlel, řekl jsem, že si ho přijdu poslechnout. Dává mi příležitost, abych ho zabil místo jeho přátel v Alžírsku, to si přece nedám ujít. Když už nemáš nic, zbývá jen pomsta. Houby zbývá, je to povinnost. Zašel jsem do vilové čtvrti. Od kámošů jsem věděl, že se našel kupec na Rašelův domek. Není příjemné vidět, jak u tebe doma bydlí cizí lidi. Blížil
140