Page 1

Němcova vesnice

aneb Deník bratří Schillerových


Němcova vesnice

BOUALEM SANSAL

aneb Deník bratří Schillerových — Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových

Pistorius & Olšanská Příbram 2012


Copyright © Éditions Gallimard, 2008 Translation © Kateřina Vinšová, 2012 ISBN 978-80-87053-62-1


Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide à la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien d’institut français – opérateur du Ministère français des affaires étrangères et européennes et de l’institut français de République tchèque. Tato kniha vychází s laskavou pomocí Institut français – agentury francouzského Ministerstva zahraničních a evropských věcí a Francouzského institutu v České republice v rámci podpůrného programu F. X. Šalda. Na vydání knihy laskavě přispělo rovněž MK ČR.


Boualem Sansal Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových

přeložila Kateřina Vinšová úryvky z knihy Prima Leviho Je-li toto člověk v překladu Drahoslavy Janderové (do tiráže) Srdečně děkuju paní Dominique G. H., profesorce na gymnáziu A. M., že byla tak laskavá a mou knihu přepsala do přijatelné francouzštiny. Odvedla tak úžasnou práci, že jsem svůj text ani nepoznal. Pročítal jsem ho jen s námahou. Udělala to na památku Rašela, který byl jejím žákem. Jejím nejlepším žákem, zdůraznila. V některých případech jsem se jejími radami řídil, změnil jsem jména a vynechal komentáře. Jindy jsem text ponechal v původním znění, pro mě je to důležité. Říká, že jsou tam nebezpečné příměry, které mi můžou nadělat potíže.


Srdečně děkuju paní Dominique G. H., profesorce na gymnáziu A. M., že byla tak laskavá a mou knihu přepsala do přijatelné francouzštiny. Odvedla tak úžasnou práci, že jsem svůj text ani nepoznal. Pročítal jsem ho jen s námahou. Udělala to na památku Rašela, který byl jejím žákem. Jejím nejlepším žákem, zdůraznila. V některých případech jsem se jejími radami řídil, změnil jsem jména a vynechal komentáře. Jindy jsem text ponechal v původním znění, pro mě je to důležité. Říká, že jsou tam nebezpečné příměry, které mi můžou nadělat potíže. Je mi to jedno, co jsem chtěl říct, to jsem řekl, tečka a podpis: Malrich Schiller


Je mi to jedno, co jsem chtěl říct, to jsem řekl, tečka a podpis: Malrich Schiller

10


Malrichův deník Říjen 1996 Rašel je už půl roku mrtvý. Bylo mu třicet tři. Někdy před dvěma lety mu ruplo v hlavě a začal se honit po Francii, Alžírsku, Německu, Rakousku, Polsku, Turecku, Egyptě. Mezi cestami pořád četl, dumal, psal, třeštil. Přišel o zdraví. Pak o práci. Pak o rozum. Opustila ho Ophélie. Jednou večer spáchal sebevraždu. Bylo to 24. dubna letošního roku 1996, kolem třiadvacáté hodiny. Neměl jsem o jeho problémech tušení. Byl jsem mladý, bylo mi sedmnáct, když se mu něco porouchalo v hlavě, a byl jsem na šikmé ploše. Rašela jsem vídal málo, vyhýbal jsem se mu, málem mě vždycky umořil svým kázáním. Je mi líto, že to říkám, byl to můj bratr, ale z takového spořádaného občana by jednoho trefil šlak. On měl svůj život, já zase svůj. Měl vysoký post v jednom mamutím americkém podniku, měl ženu, domek, auto, kreditku a hodiny rozpočítané na minutu, já se čtyřiadvacet hodin denně poflakoval s dalšími zoufalci ze sídliště. Zařazeného mezi rizikové městské oblasti první kategorie. Člověk si tam nevydechne, jde z jednoho srabu do druhého. Jednou ráno nám zavolala Ophélie a oznámila nám tu tragédii. Zastavila se u svého bývalého, aby zjistila, co je nového. Měla jsem takový tušení, řekla. Nasedl jsem na Momův moped, Momo je syn halál řezníka, a uháněl jsem. Před domem se tlačil zástup lidí, policie, záchranka, sousedi, zvědavci. Rašel byl v garáži, seděl na zemi zády opřený o zeď, nohy natažené před sebou, bradu na prsou, pusu otevřenou. Vypadal, jako když podřimuje. Obličej měl od sazí. Celou noc inhaloval výfukové plyny svého auťáku. Měl na sobě podivné pyžamo, proužkované, jaké jsem na něm nikdy neviděl, a hlavu měl vyholenou jako mukl, pěkně odfláknutě. Bylo to hodně divné. Vzal jsem to na vědomí, ani jsem nemrknul. Pořád ještě mi to nedocházelo. Doktor mi povídá: To je tvůj bratr? Já na to: Jo. A on: A s tebou to ani nehne? Pokrčil jsem rameny a šel jsem do obýváku. Ophélie byla s komisařem ze sídliště, obecně zvaným Kom-Daddy. Ona plakala. On si něco zapisoval. Když mě uviděl, řekl: Pojď sem blíž! Položil mi pár otázek. Odpověděl jsem, že nic nevím. Je to pravda, s Rašelem jsme se nevídali. Tušil jsem, že něco tutlá, ale říkal jsem si: Má svoje mouchy, já zas svoje. Je to smutné, ale je to tak, sebevražda je na sídlišti dost běžná, na chvilku to člověka zaskočí, den dva je z toho špatný, a o týden později už na to ani nevzpomene. Řekne si: Takový je

11


život, a jde dál svou cestou. Ale tady šlo o mého bratra, o mého staršího bráchu, potřeboval jsem vědět proč. Neměl jsem ani páru, co se mu mohlo stát, a nepředstavoval jsem si, že by to s ním mohlo takhle zamávat, ani že to tak zamává se mnou. Vzal jsem na přetřes snad všechno, a přemýšlel jsem o tom celé dny – nějaká srdeční záležitost, nebo finanční, nebo státní, nějaká nevyléčitelná nemoc, nic horšího nás v tomhle podělaném životě potkat nemůže, ale ne tohle. Ne, panebože, to ne! Nevěřím, že by vůbec někdo na světě někdy zažil podobné drama. Po pohřbu odjela Ophélie do Kanady ke své sestřenici Cathy, která tam je provdaná za nějakého trapera v balíku. Nechala mě hlídat dům, s tím, že potom se uvidí. Když jsem se jí zeptal, proč spáchal Rašel sebevraždu, odpověděla mi: Já nevím, nikdy mi nic neřekl. Uvěřil jsem jí, podle toho, jak byla roztřesená, mi bylo jasné, že nic neví, Rašel jakživo nikomu nic neříkal. Ocitl jsem se v domě sám, s náladou na bodu mrazu. Vyčítal jsem si, že jsem nebyl po ruce, když se Rašel utápěl v depresi. Měsíc jsem chodil od ničeho k ničemu. Bylo mi mizerně, ani brečet jsem nedokázal. Raymond, Momo a další kámoši za mnou chodili. Zastavili se vždycky na sklonku dne, povídali jsme si na půl huby a zapíjeli to pivem z plechovek. Táhli jsme to vždycky do noci. Tenkrát jsem nastoupil do servisu Raymondova táty, pana Vincenta. AUTORÁJ, stálo na vývěsním štítu. Platil mě jako učně, plus dýško. Jak jsem byl pořád sám, začínalo mi to lézt na mozek. Hákovat má něco do sebe, aspoň zapomeneš. O měsíc později zavolal do servisu Kom-Daddy a řekl mi: Zastav se na komisařství, něco pro tebe mám. Šel jsem tam po práci. Dlouze na mě hleděl, jazykem přejížděl pod rty, potom vytáhnul zásuvku, vyndal z ní igelitový pytlík a podal mi ho. Vzal jsem ho. Byly v něm čtyři tlusté, pomačkané sešity. Řekl mi: To je deník tvého bratra. Už ho nepotřebujeme. Zahrozil na mě prstem a dodal: Koukej si to přečíst, budeš mít o čem přemýšlet. Tvůj bratr byl správný chlap. Načež se rozhovořil o všem možném, co měl na srdci, o sídlišti, o budoucnosti, republice, správné cestě. Poslouchal jsem ho a přešlapoval z nohy na nohu. Podíval se na mě a řekl: Tak padej!

12


Jakmile jsem se začetl do Rašelova deníku, udělalo se mi nanic. Všechno ve mně jen hořelo. Držel jsem se za hlavu, aby se mi nerozskočila, chtělo se mi řvát. To není možné, říkal jsem si na každé stránce. Když jsem pak dočetl, najednou se všechno uklidnilo. Uvnitř jsem byl jako kus ledu. Měl jsem jedinou touhu: umřít. Styděl jsem se, že žiju. Po týdnu jsem pochopil, jeho příběh je mým příběhem, naším společným, je to tátova minulost, teď ji musím prožít i já, projít stejnou cestu, klást si stejné otázky, a zatímco táta a Rašel ztroskotali, pokusit se přežít. Měl jsem dojem, že je to na mě moc velké sousto. Taky jsem, nevím proč, velmi silně pocítil, že to musím lidem vylíčit. Jsou to záležitosti včerejška, ale život je přece pořád stejný, takže ta bezpříkladná tragédie se může zopakovat. Než budu vyprávět, pár informací o nás. Já a Rašel jsme se narodili v alžírském vnitrozemí, jednom duáru na konci světa, nevím přesně kde. Jmenuje se to tam Ajn Dib. Tenkrát mi strejda Alí vysvětlil, že to znamená Oslí pramen. To mě rozesmálo, představoval jsem si osla, jak hrdě drží stráž u vodovodního kohoutku a samolibě si o něj drbe břicho. Naše matka byla Alžířanka a otec Němec, Ajša a Hans Schillerovi. Rašel přijel do Francie v roce 1970, to mu bylo sedm let. Z jeho dvou jmen Rašíd a Helmut se udělal Rašel, a už mu to zůstalo. Já dorazil v roce 1985, bylo mi osm. Z mých jmen Malik a Ulrich se udělal Malrich, a taky to tak zůstalo. Ujal se nás strejda Alí, bezva chlap, který měl sedm kluků a srdce velké jako náklaďák. Čím je u něj větší frmol, tím líp. Taky pochází tam od nás, tátův kámoš z první vlny emigrantů, třel bídu s nouzí, ale přece jenom se mu podařilo zařídit si na stará kolena hnízdečko. Jde to s ním, chudákem, z kopce, hlava už mu neslouží. Je to šíbání, který v tichosti umírá. Nebyl jsem pro něj žádný dáreček. Nikdy si ale nestěžoval, s úsměvem říkal: Jednoho dne z tebe bude muž. Jeho kluci se vytratili jeden po druhém, čtyři umřeli na nemoci nebo pracovní úrazy, a tři nejmladší jsou někde po světě, trochu tam u nás v Alžírsku, trochu jinde, v Perském zálivu nebo v Libyi, jezdí po stavbách, snaží se dohnat život. Dá se říct, že jsou ztracení, domů nikdy nejezdí, nepíšou, netelefonujou. Možná jsou taky po smrti. Když se to tak vezme, má strejda Alí jenom mě. Otce jsem už nikdy neviděl. Do Alžírska jsem se nevrátil a on do Francie taky nepřijel. Nechtěl, abychom se vrátili do vsi, říkal: Časem se uvidí. Máma přijela třikrát na čtrnáct dní, které všechny proplakala. Nerozuměli jsme si, fakt děs, ona

13


mluvila berbersky, kdežto my lámanou mizernou arabštinou z pařížského předměstí a sflikovanou němčinou, tu ona uměla málo a nám se vybavovaly jen nesouvislé útržky. Usmívali jsme se na sebe a opakovali: Ja, ja, gut, lábas, azul, jde to, genau, skvěle, co ty? Rašel zajel do vsi jednou, aby mě odvezl do Francie. Otec z vesnice nevytáhnul paty. Bylo to zvláštní, ale rodinné příběhy jsou vždycky zvláštní, člověk je nezná, a tak si jich nevšímá. Rašel po gymnáziu, kde dělal z rodinných důvodů němčinu a z nutnosti angličtinu, šel na techniku do Nantes. Já takové štěstí neměl, dál než do páté třídy jsem se nedostal. Přišili mi jeden malér, vloupání do skříně v ředitelně, a ze školy mě vyrazili. Šel jsem dál svou cestou, flinkání, sem tam nějaké to zaučení, sem tam nějaká ta fuška, dýlování, mešita, soud. S kámoši jsme byli jako ryby ve vodě, pluli jsme si, kam nás proud a nálada zanesly. Občas člověka lapnou, ale většinou hned zase pustí. Hráli jsme na to, že nemáme věk, aby nás šoupli za mříže. Byl jsem před všemi možnými komisemi a nakonec na mě zapomněli. Nestěžuju si, co bylo, bylo. To je osud, maktúb, jak říkají staří Arabové ze sídliště. My s kámoši si říkáme věci typu: Nepřízeň je dobrý učitel, nebezpečí tě zocelí, chlapa z tebe udělají rány pěstí… V pětadvaceti letech získal Rašel francouzské státní občanství. Uspořádal velkolepou oslavu. Ophélie a její máma, zuřivá zastánkyně Národní fronty, už neměly důvod odkládat svatbu. Napůl Alžířan a napůl Němec, ale přece jenom Francouz, a navíc inženýr, říkaly každému, kdo se zeptal. Další oslava. Fakt je, že mezi Rašelem a Ophélií to trvalo už od dětství, Wenda, její matka, ho nespouštěla z očí a viděla, jak z něho vyrůstá seriózní slušně vychovaný mladý muž. Krom toho byl blonďatý a s modrýma očima, na rozdíl od Ophélie, která byla tmavovlasá s očima černýma. Rašelova německá stránka, kterou plně zdědil po otci, a Ophéliina stránka pilné včeličky zařídily zbytek. Život jim šlapal jako hodinky, stačilo je natáhnout. Občas jsem jim záviděl a občas jsem měl chuť je zabít, abych jim zkrátil utrpení. Radši jsem se jim vyhýbal, aby se zachovaly dobré vztahy. Když jsem se u nich zastavil, rozhlíželi se kolem sebe, jako kdyby se k jejich hnízdečku blížilo tornádo. Kam jsem se hnul, šla Ophélie přede mnou, a pak se tam vrátila to ještě zkontrolovat. Když dostal Rašel občanství, řekl mi: Postarám se, abys ho měl taky, nemůžeš zůstat takhle jako toulavý pes. Pokrčil jsem rameny: Mně je

14


to fuk, dělej, jak chceš. Udělal to. Jednoho dne se zastavil na sídlišti, dal mi podepsat nějaké papíry a o rok později se zastavil znovu a řekl mi: Vítej mezi námi, rozhodnutí je podepsané. Řekl mi, že jeho šéf za nás ztratil slovo někde nahoře. Vzal mě do jedné velké drahé restaurace v Paříži poblíž Nation. Nebylo to na oslavu mých papírů, ale aby mi přečetl povinnosti z toho plynoucí. Takže jen co jsem dojedl moučník, řekl jsem mu čau. S panem Vincentem jsem se domluvil, dal mi měsíc placené dovolené. Bylo to od něho bezva, makal jsem tam jednou tři dny, jednou pět, a ani jsem nedokončil rozdělanou mašinu. Kryl mě před sociálním odborem obecního úřadu, který moje zaučení cáloval. Potřeboval jsem být sám a někam si zalézt. Dosáhl jsem stadia, kdy člověk nesnese lidi kolem sebe, a tak se od nich musí odstřihnout a ponořit se do svého trápení. Pořád dokola jsem pročítal Rašelův deník. Bylo to něco tak nebetyčného, tak temného, že jsem se v tom nevyznal. A najednou já, který měl vždycky z něčeho takového hrůzu, jsem začal psát jak pominutý. Pak jsem se začal honit z místa na místo. Co jsem prodělal, bych nikomu nepřál.

15


Malrichův deník Listopad 1996 Rašelův deník se mi četl těžko. Jeho francouzština je jiná než moje. A slovník mi nepomáhal, pořád mě odkazoval někam na další stránku. Hotová past, každé slovo je příběh sám o sobě, propojený s jiným příběhem. Jak si to má člověk všechno pamatovat? Vzpomněl jsem si, co říkával pan Vincent: Vzdělání, to je jako utahovat šroub, moc je moc a málo je málo. I tak jsem se hodně dozvěděl, a čím víc jsem se učil, tím víc jsem chtěl vědět. Všechno to začalo v pondělí 25. dubna 1994 v osm hodin večer. Jedna tragédie přivodí další, a ta odhalí třetí, tu největší všech dob. Rašel napsal: Necítil jsem se opravdu poután k Alžírsku, ale každý večer přesně v osm hodin jsem seděl před televizí a čekal na zprávy odtamtud. Zuří tam válka. Válka bez tváře, bez slitování, bez konce. Napovídala se o tom spousta věcí, jedny strašlivější než druhé, až jsem dospěl k přesvědčení, že nás jednoho dne, ať jsme kde jsme, ať děláme co děláme, ta hrůza tak či onak dostihne. Bál jsem se o tu dalekou zemi, o své rodiče, kteří tam žijí, ale stejně tak i o nás, co jsme tady, stranou toho všeho. Tatínek v dopisech psal jenom o vsi, o jejím každodenním životě, jako kdyby se vznášel v nějaké bublině mimo čas. Pozvolna se v mé mysli celé Alžírsko scvrklo do naší vsi. Viděl jsem ji jako starou vesničku z pohádky uchovávané v paměti lidí; její obyvatelé nemají jména, nemají tváře, nemluví, nikam nechodí; viděl jsem je postávat nebo v podřepu nebo polehávat na rohožích nebo posedávat na stoličkách před zavřenými dveřmi či rozpukanými, vápnem nabílenými zdmi; mají pomalé pohyby, které k ničemu přesnému nesměřují; uličky jsou úzké, domky nízké, minarety šikmé, studně vyschlé a písek rozprostírá své závratné vlny od jednoho obzoru k druhému; jednou za rok proplouvají po obloze oblaka připomínající poutníky v kápích, kteří si brebentí něco pro sebe, nezastaví se, jdou předaleko, zahynout ve slunci nebo vrhnout se do moře; někdy učiní nad hlavami lidí pokání, a pak nastane biblická potopa; občas zaslechnu psy štěkat pro nic za nic, už dávno tudy netáhnou karavany, ale jako všude v těchto opuštěných krajích jen projíždějí vychrtlé autobusy, které hrkají po vymletých cestách a čadí

16


jako ďas; vidím nahaté děti utíkat, co jim nohy stačí, vypadají jako stíny v mračnu prachu, jsou příliš rychlé, aby člověk zjistil, na co si hrají, jaký džin je pronásleduje; kolem nich smích, pláč, křik, které se vytrácejí do vzduchu prosyceného světlem a popelem, je z toho jen rámus, do něhož se mísí jeho vlastní ozvěny. A čím více jsem si říkal, že je to všechno jen film v mé hlavě, nostalgická veteš, neznalost, záběry spatřené ve zprávách, tím více si ten obraz prosazoval svou. Zato tatínka a maminku jsem viděl zřetelně, slyšel jsem jejich hlasy, cítil jejich vůni, zároveň jsem věděl, že je to pozlátko, jen výtvory mysli, zbožné obrázky mého dětství, které ve vzpomínce rok od roku mládnou. Také jsem si říkal, že je život v té zemi tvrdý a určitě ještě tvrdší ve vesničce na konci světa, a tak se závoj klidu a míru protrhl a já uviděl chromého staříka, který se snaží držet zpříma, aby na mne zapůsobil, a stařenku celou shrbenou, jak se kvůli mně pokouší vstát a přidržuje se oprýskané zdi, a říkal jsem si: Tohle je tatínek, tohle je maminka, tohle z nich udělal čas a nelítostný život. Všechno, co vím o Alžírsku, znám z médií, z četby, z rozhovorů s přáteli. Když jsem ještě bydlel na sídlišti u strýčka Alího, vnímal jsem je ještě příliš opravdově, než aby to mohlo být skutečné. Lidé si hráli na to, že jsou Alžířané, více než mohla pravda unést. Nic je k tomu nenutilo, ale podřizovali se rituálu, jak jen uměli. Emigrantem člověk je a navěky zůstane. Země, o níž mluvili s takovým pohnutím a zápalem, neexistuje. Autenticita, kterou vidí asi jako Severní pól paměti, ještě méně. Modla nosí na čele znamení konformismu, příliš nápadné, čpí z toho laciné zboží, imitace, umělotina, a při použití pěkně nebezpečné. Alžírsko bylo jiné, žilo svým životem a celý svět dobře věděl, že ho jeho nejvyšší představitelé vydrancovali a aktivně ho připravují na definitivní konec. Pravá země je ta, kde člověk žije, to Alžířané odtamtud dobře vědí. Znají alfu i omegu té tragédie, v níž se zmítají, a kdyby bylo na nich, byli by jedinými oběťmi vlastních hanebností katani. Ohlásili to hned na začátku televizních zpráv 25. dubna 1994 ve dvacet hodin: „V Alžírsku došlo k dalšímu krvavému masakru! Včera večer přepadla ozbrojená skupina vesnici jménem Ajn Dib a povraždila všechny její obyvatele. Podle alžírské televize jde o další z nesčetných masakrů, jež jsou dílem islamistů z GIA…“ Vyskočil jsem s výkřikem: „Proboha, to není možné!“ To, čeho jsem se obával, nastalo, barbarství zasáhlo i nás! Padl jsem se otupěle do křesla, potil jsem se, třásl se, byla mi zima. Ophélie vyběhla z kuchyně a volala: „Co se

17


děje…? Co je ti…? Tak mluv přece…!“ Odstrčil jsem ji. Potřeboval jsem být sám, abych tomu uvěřil, abych se probral. Ale realita byla tu, před očima a v hloubi srdce jsem měl tváře rodičů, strašně staré, strašně vyděšené. Volali mě o pomoc, napřahovali ke mně ruce, avšak starodávné stíny je prudce stáhly zpátky, mrskly jimi na zem, kolenem se jim opřely o hruď, podřízly jim nožem hrdlo. Viděl jsem, jak škubají nohama, zatímco z jejich starých těl zděšeně prchá život. Myslel jsem, že hrůzu znám, vidíme ji všude po světě, slyšíme o ní mluvit každý večer, víme o jejích hybných pákách, dennodenně nám experti vysvětlují její neúprosnou logiku, ale ve skutečnosti zná hrůzu jenom oběť. A já teď k obětem patřil, byl jsem oběť, syn obětí, ta bolest je opravdová, hluboká, tajemná, nepopsatelná. Ničivá. Znásobená drásavou otázkou. Druhý den jsem hned po ránu zavolal na alžírské velvyslanectví v Paříži, abych se zeptal, zda jsou naši rodiče mezi oběťmi. Přepojovali mě od jednoho úředníka k druhému, čekal jsem se zatajeným dechem, až nakonec se ozval zdvořilý hlas. —„Jaká jména jste říkal, prosím?“ —„Schiller… s, c, h, i, dvě l, e, r… Ajša a Hans Schillerovi.“ Zatímco se přehraboval v papírech, prosil jsem Boha, aby nás ušetřil. A ten zdvořilý hlas se ozval znovu a ulehčeným tónem mi oznámil: —„Můžete být klidný, pane, na mém seznamu nejsou… Ehm…“ —„Ano, copak?“ —„Mám tady ale jistou Ajšu Maždaliovou a Hasana Hanse řečeného Si Murád… Říká vám to něco?“ —„To je moje matka… a můj otec…“ odpověděl jsem a zadržoval slzy. —„Přijměte, prosím, mou hlubokou účast.“ —„Proč nejsou uvedeni pod svými jmény Ajša a Hans Schillerovi?“ —„To bohužel nevím, dostali jsme ten seznam z ministerstva vnitra v Alžíru.“ Rašel mi o tom nic neřekl, já se na telku nedívám a moji kámoši ani nevědí, že existuje. Sedět, koukat na obrázky a poslouchat kecy, na to nás neužije. Nebo jsem možná o tom masakru zaslechl, ale jen tak mimochodem, nevěnoval jsem tomu pozornost. Ajn Dib, Alžírsko, to mě moc nebralo. Věděli jsme, že je v té zemi válka, ale byla daleko, mluvilo se o ní jako o každé jiné válce v Africe, na Středním východě, v Kábulu, v Bosně. Moji kámoši jsou každý odněkud, kde zuří válka, řádí hladomor, povídáme si o tom obecně, do detailů se nepouštíme. Náš život, to je sídliště, nuda, atmosféra na krájení, hádky u sousedů,

18


válka klanů, islamistické bojůvky, zásahy policie, rvačky, pochůzky dýlerů, šikana od starších bráchů, demošky, pohřby. Bývají tu rodinné oslavy, to je bezva, ale pro ženské, chlapi zatím dole před panelákem chytají lelky. Člověk tam zajde jedině proto, aby mohl říct, že tam byl. Jinak jen ubíjíme čas, zalezlí někde v koutě, a čekáme, co bude. Občas vidíme přijíždět Kom-Daddyho, teda komisaře Daddyho. Tváří se, jako kdyby nic: A hele, vy jste tady, ani jsem si vás nevšiml, jedu jenom kolem… Pak se k nám připojí, opře se o zábradlí a klábosí s námi jako se starými kamarády z mokré čtvrtě o všem možném, počínaje fotbalem. My si říkáme: Přijel vyzvídat, nebo kázat? Obojí, brácho. Někdy mu dáme nějakou hlášku, nějaký prošlý tip, občas se před ním naoko nahlas zasníme nad životem plně ve službách lidstva a životního prostředí. Máme z toho srandu, pak si podáme po americku ruku a rozejdeme se. Taky se stalo, že nás pozval na čaj do Da Husejnovy kavárny nebo na kafe do nádražního bufáče. Myslí si, chudák, že z nás takhle něco vytáhne. Pro nás je to ostuda, ale zároveň namlouváme kámošům, že máme Kom-Daddyho omotaného kolem prstu, že ho navádíme na falešnou stopu, zpracováváme ho, aby píchnul ilegálům. Zato on nepropásne příležitost, aby se sám pozval, na sídlišti nechybí na žádné oslavě, na svatbách, mužských i ženských obřízkách, přijetí do učení, návratu z lapáku a z hadždže, získání dokladů, a nikdy si nedá ujít každoroční velké pobíjení ovcí na Íd. Při pohřbech vede průvod. Je z nové policejní školy: Abys pochopil nepřítele, musíš žít s ním a jako on. V garáži Rašelova domu jsem našel noviny, kde se psalo o masakru v Ajn Dibu, byly tam místní noviny i noviny odtamtud, Le Monde, Libération, El Watan, Liberté… Byl toho balík. Rašel si vyznačil pasáže, které se nás týkají. Drásalo mě to číst. Ale taky mě něco pobuřovalo, novináři psali o genocidě jako o nějaké události z černé kroniky a zároveň jako kdyby naznačovali: My vám to říkali, tahle válka není transparentní. A která válka hrome je, tahle je jen ještě míň transparentní než jiné, a to je všechno! Jenže takhle si každý hned začne představovat svinstva a hanebnosti, je mu o to hůř. Celé dny se mi ten film odvíjel v hlavě, bylo mi z toho nanic. Stará vesnička na konci světa, spící pod peřinou, nebe bez měsíce, psi se rozštěkají, šílené oči pronikají temnotou, tu a tam se míhají stíny, jdou poslouchat za dveřmi, kopnutím je vyrazí, nelidský řev, rozkazy vydávané do tmy, zděšení lidé jsou vlečeni doprostřed návsi, děti pláčou, dívky strachem změněné k nepoznání se věší na své

19


matky a zakrývají si ňadra, nechápající starci volají Alláha, doprošují se vrahů, sinalí muži mumlají něco naprázdno. Vidím obrovského vousáče ověšeného pásy s nábojnicemi, jak promlouvá k zástupu ve jménu Alláha a jedním švihem usekne hlavu nějakému muži. Pak nastane mela, jatka, pláč, řev, záškuby, divoký smích. Potom se znovu rozhostí ticho. Ještě nějaké to chroptění, drobné zvuky odumírající jeden po druhém, a potom těžký, lepkavý klid, který se snese nad prázdnotu. Psi už neštěkají, jen sténají s čenichem mezi tlapkami. Noc se uzavře sama nad sebou, nad svým tajemstvím. A film se rozeběhne znovu s většími detaily, s větším křikem, větším tichem, větší tmou. A já cítím pach smrti, který mi svírá hrdlo, a pach krve, který se mísí se zemí. A zvracím. Najednou si uvědomím, že jsem v domku sám. Venku je černá noc, ticho je nezměrné. Znenadání se rozštěká pes. Představuju si, jak čtvrť zaplavují stíny. Snažím se uklidnit, jak jen můžu, a usnu jako do vody hozený. Rašel napsal: Už jsem se rozhodl, pojedu do Ajn Dibu. Je to povinnost, absolutní nutnost. Je to moje cesta do Damašku. Na riziku nesejde. Není to ale nijak jednoduché. Na alžírském konzulátu v Nanterre mě přijali, jako bych byl sovětský disident. Úředník mi hleděl tak upřeně do očí, až to bolelo, potom si obracel můj pas ze strany na stranu, četl mou žádost o vízum neustále dokola, a náhle se opřel dozadu a s přimhouřenýma očima se díval do kouta stropu tak dlouho, až se mi zdálo, že umírá na zástavu dýchání. Netuším, jestli mě slyšel, že na něj volám, a jestli mu došlo, jak jsem znepokojený. Pak se zčistajasna ke mně naklonil a skrze zuby procedil, tak trochu jako by to říkal mezi námi: —„Schiller, co to jako je… Angličan… Žid?“ —„Pane, držíte v rukou francouzský pas.“ —„Proč chceš jet do Alžírska?“ —„Vážený pane, můj otec a matka jsou Alžířané, žili v Alžírsku, v Ajn Dibu, a to až do dvacátého čtvrtého tohoto měsíce, do onoho zlořečeného dne, kdy z vůle islamistů byla jejich vesnice vymazána z mapy. Chci zajet na jejich hrob a rozloučit se s nimi, tomu jistě rozumíte.“ —„Jo tak, Ajn Dib…! To jsi měl říct hned… Ale to nepůjde, cizincům víza nevydáváme…“ —„A komu je tedy vydáváte?“

20


—„Kdyby tě tam zabili, ještě by se řeklo, že jsme to udělali my. Mimochodem vaše vláda vám zakazuje jezdit do Alžírska, to nevíš, nebo děláš blbýho?“ —„Co tedy teď?“ —„Nech si vystavit alžírský pas, když máš alžírské rodiče.“ —„A jak to mám udělat?“ —„Běž se zeptat u přepážky cestovních dokladů.“ Po třech měsících pobíhání od čerta k ďáblu jsem ten vzácný dokument obdržel. Získat alžírské úřední doklady je určitě nejtěžší úkol na světě. Ukrást Eiffelovu věž nebo unést anglickou královnu z jejího paláce je proti tomu hračka. Můžeš zvonit ostošest, nikdo neotevře. Pošta se ztrácí někde nad Středozemním mořem nebo ji zachytí Velký bratr a uloží do silážní jámy na Sahaře, kde zůstane, dokud se svět nezboří. Jenom osvědčení o tatínkově alžírském státním občanství si vyžádalo pět doporučených dopisů a dobré dva měsíce neskutečného čekání. S doklady v kapse jsem se cítil jako hrdina, zdolal jsem Annapurnu. Honem jsem utíkal zpátky na konzulát. Úředník mající na starosti cestovní doklady se ukázal být stejně mazaný jako jeho kolega na vízech, ale nakonec zákon zvítězil. Bože, jak musí být pokořující a nebezpečné být Alžířan na plný úvazek! Na Air France si mě prohlíželi, jako kdybych se dostavil s oprátkou na krku, abych se jim před očima oběsil. „Naše společnost už do Alžírska nelétá, pane,“ řekla mi úřednice s posunkem, že mám uvolnit přepážku. Šel jsem zaklepat na dveře u Air Algérie. Úřednice neshledala nic, co by se mi dalo vytknout, hodila přede mne můj zbrusu nový pas a pronesla: „Přijďte jindy, nefunguje nám počítač, nebo si běžte letenku koupit jinam.“ Když jsem měl konečně všechno v kapse, oznámil jsem odjezd Ophélii. Jak jsem očekával, vyletěla až ke stropu. —„Ty ses zbláznil, co tam budeš dělat?“ —„Jedu tam pracovně, podnik mě posílá na průzkum trhu.“ —„Vždyť je tam válka!“ —„No právě.“ —„A ty jsi souhlasil?“ —„Je to moje práce…“ —„Proč mi to říkáš až teď?“ —„Ještě to nebylo rozhodnuté, sháněli někoho, kdo by nás tam účinným způsobem uvedl.“ —„Jen si jeď a ať tě tam klidně odprásknou, mně je to jedno!“

21


Když je Ophélie naštvaná, je konec světa. Nazítří jsem se vytratil z domu v hodině popelářů jako zloděj. Cesta byla klidnější, než jak předpovídali na konzulátu, u leteckých společností a Ophélie. Dorazil jsem do Alžíru jako dopis na poštu ve Švýcarsku. Nic nepředvídaného, mezinárodní letiště v Alžíru bylo tam, kde jsem ho zanechal v roce 1985, když jsem přijel pro malého Malricha, přesně stejné jako tenkrát. Rozdíl je v atmosféře, předtím v ní byla lehká neodůvodněná podezíravost, teď všeobecně rozšířená hrůza. Lidé se bojí vlastního stínu. V poslední době se tu leccos událo, na letišti vybuchla bomba, v hale stále ještě zeje díra a na stěnách jsou vidět stopy krve. Ocitl jsem se venku v tlačenici pod nelítostným sluncem. Co teď, kam jít? Při svém vzhledu cizince od hlavy po paty neprojdu nepozorován. Než jsem si to pomyslel, už mě obklopili podezřelí týpkové, co při mluvení vůbec nehýbali rty, někteří upírali zrak k nebi, jiní k zemi: —„Hej, pane! Taxi…? Levný… Udělám vám cenu.“ Břichomluvci s taxíky načerno. Pochopil jsem a nasadil stejnou taktiku: —„Za kolik do Ajn Dibu?“ —„To je kde?“ —„Blízko Setifu.“ Kolem mne se udělalo prázdno. Moc daleko… moc nebezpečné. Někteří se ke mně otočili zády bez komentáře, jiní mě sjeli pohledem. Zdálo se, že tady moje cesta snad skončí, když vtom se ukázal jeden legrační mladík. Na dálku jsme na sebe sykli pár slov. Byl pro. Požadoval cenu se spoustou nul. Za takovou taxu si může člověk dopřát Paříž–New York v cadillacu, ale co se dá dělat, nebezpečí něco stojí. Nenápadně jsem mrkl na souhlas. Můj dobrodinec mi nařídil, ať ho následuji v odstupu, jako kdyby nic. Auto měl zaparkované mimo letištní prostor. Zastavil jsem se a zíral na ně. Bylo v posledním tažení. „Neboj, to jenom aby nás někdo neuhranul,“ řekl. Vůz vyrazil jako střela. Ten muž se jmenuje Omar. Párkrát sešlápl plyn a byli jsme z města venku. Přejmenoval jsem si ho na Schumachera a řekl mu, že bych rád dojel živý. —„Hele, pane, musíme do Setifu dorazit před soumrakem, než budou všude falešný zátarasy. Přespíš v klidu v hotelu a ráno si vezmeš taxík do toho svýho duáru. Já přespím u někoho místního, když najdu dobrýho muslima…“ —„Jak to, že si vezmu taxík, když už v jednom sedím a zaplatil jsem za něj cenu zlata?“

22


—„Hele, pane, já nepojedu někam, kde to neznám, kde banditi odkrouhli všechny obyvatele! Chápeš to?“ —„Chápu hlavně to, že jsi mě napálil. No dobře, nechci mít na svědomí tvou smrt, bude mi stačit ta moje, v Setifu se rozloučíme.“ Strach mi svíral útroby. Silnice byla pustá, až z toho tuhla krev v žilách. Nikde ani živáčka. Žádný zvuk. Jen vítr svištící podél auta a pneumatiky šustící jako přejetí hadi. Předjížděli jsme vojenské vozy plné ozbrojených dětí, vlekoucí se hlemýždím tempem. Pokaždé když jsme se k nim přiblížili, Omar zpomalil, rozhlížel se napravo nalevo, dopředu dozadu, popotahoval a pak, děj se vůle boží, znenadání vyjel z řady a sešlápl plyn k podlaze. Potom se pokaždé usmál. „Bez starostí, tohle byli praví,“ což mě vždycky dorazilo úplně. „Co by se stalo, kdybychom padli na ty nepravé?“ zeptal jsem se hloupě. „Nic,“ řekl a palcem si přel po krku od ucha k uchu. A usmál se. Udělali jsme si pár zastávek, na benzin, na kafe, na čurání. U vjezdu do každé vesnice četnický zátaras. Postup byl přesně stanovený: zamířili na nás těžkým kulometem, nařídili nám vypnout motor, vystoupit s rukama nad hlavou, nechat dvířka otevřená a jít jeden za druhým v náležitém rozestupu do bunkru. Pak přišla kontrola dokladů, krátký výslech, tělesná prohlídka, prohlídka vozu a nakonec nám dali výstražné rady na další cestu. „Na tom a tom místě si dejte bacha… kdybyste viděli kluka nebo vyděšenou ženskou, jak stopují, nebo raněného, jak se svíjí na silnici a volá o pomoc, rychle ujíždějte, je to past.“ Omar to znal, vyprávěl mi o tom cestou. Ještě nikdy jsem nezažil tak krkolomnou jízdu, a to jsme přitom potkávali jen poctivé četníky a řádné vojáky, všechny stejně vyplašené. Těch tři sta kilometrů z Alžíru do Setifu jsme zvládli za necelé čtyři hodiny, jako kdyby to bylo někde ve Francii. Když jsme vjížděli do Setifu, klonilo se slunce k západu, ale ještě pálilo jak výheň v poledne. Omar nasadil svůj nejkrásnější úsměv a pronesl: „Tak vidíš, pane, šlo to hladce.“ Odpověděl jsem: „Říkám si, proč mě to vlastně tolik stálo. Za tu cenu by si měl člověk přijít aspoň na pár mrtvých, západ slunce nestačí.“ Takhle jsem Rašela neznal. Byl vždycky vážný, zdrženlivý, uzavřený. Hrál si přede mnou na staršího bratra, a to mě ubíjelo. Musím říct, že na sídliště moc nepasoval, chudák, se svou postavou dobře živeného, super zdvořilého Švéda, s vysokoškolskými diplomy, flekem v nadnárodním podniku a načinčaným domkem ve snobské části čtvrti. To na

23


sídlišti nemají rádi, jak se někomu daří, je z toho hned závist, nadělá to vlny, vyvolává hromadu frustrací. Mně to vadilo, někteří se na mě dívali skrz prsty, prý: Řekni si bráchovi. Byl bych radši, kdyby se Rašel odstěhoval přímo do Paříže. Nikdy jsem nepochopil, proč zůstal tam u nás. Navíc byla Ophélie nejvíc sexy holka z celého sídliště. Zdejší usmrkanci jí přezdívali Ňadranka, jen aby bylo jasné, jaká je klasa. Když si ji Rašel vzal, všude jsem rozhlásil: Jestli jí ještě někdo řekne Ňadranka, je po něm. A tak jí kluci začali říkat Rašelka. Už vyrostli a znají zákon: K ženám ze sídliště se chováme slušně. Tady v deníku je Rašel v pohodě, sympatický, zábavný. Prostě lidský. Tou bolestí změknul, přiblížil se lidem. Aspoň mám dojem, ale jistý si tím nejsem, lidi na sídlišti jsou fakt zoufalci, ale ne všichni jsou pokorní, a těch opravdu lidských jako strejda Alí a jeho žena teta Sakína je, co bys na prstech ruky spočítal. Možná že pravým důvodem je to, že si člověk klade otázky. V deníku si jich kladl spoustu. Myslím si taky, že rozhodnutí jet do Ajn Dibu, i přes všechno to nebezpečí a následnou dohru, ho zbavilo tíže. Říká se, že splnit povinnost přináší velké uspokojení. Rašel nepíše, jak si poradil v Setifu a jakým způsobem se dostal do Ajn Dibu. Představuju si, že se dohodl s nějakým taxikářem načerno a že částka zahrnovala i nebezpečí hrozící ve vnitrozemí. Jak byl na mě škrt, tak v Alžírsku teda narazil. Podle Moma, jehož rodiče jsou původem z Kabylie, je v Setifu všechno, domy, ulice, kavárny, opravny aut, kolik jen chceš, a taky slavná kašna uprostřed náměstí zvaného náměstí Kašny. Dušuje se, že je to nejkrásnější město na světě. Taky říká, že Setifani se podobají kovbojům, co nikdy neslézají z koně: samí šoféři náklaďáků nebo taxíků, dědí se to z otce na syna, jsou na to pyšní, umřít za volantem je pro ně čest, o niž se nedají připravit. Předávám, jak jsem slyšel. Každý jsme nějak cáklý. Rašel dorazil do Ajn Dibu kolem třetí odpoledne. Napsal: Proboha, když si uvědomím, že jsem se tady narodil, tak daleko ode všeho! Ajn Dib, Oslí pramen, není zakreslený na žádné mapě. Ani se nedá předpokládat, že by se tu někdo mohl ocitnout náhodou, na světě neexistuje důvod, který by vysvětlil přítomnost člověka v téhle končině. Sem ani nikdo nemůže zabloudit nebo uprchnout, takoví lidé mívají snahu si poradit a hned by se odsud pakovali. Jen pár set metrů za Setifem končí asfaltka

24


a vyježděné cesty vedou do holého, rozervaného, tichého kraje, který se rozkládá k nekonečným obzorům. Člověka se okamžitě zmocní nepokoj, cítí se malý, ztracený, odsouzený. Na mnoha místech není žádná hranice mezi nebem a zemí, prázdno a okrová barva se táhnou všude, kam oko dohlédne. Máš dojem, že jdeš k hradbě nekonečného, uhýbavého písku, a najednou tě zděsí myšlenka, že pozadí se za tebou uzavírá. Jak to jednoduše vysvětlit? Coby premiant v matematice bych řekl, že člověk kvantově vstoupí do neeuklidovského prostoru; pro smrtelníky jako my tu není žádný záchytný bod, žádné znamení, žádný pojem o čase, žádné příjemné rozptýlení, jen dotěrný šelest, který je snad ozvěnou předpotopních kataklyzmat. Zmožený horkem se ptám sám sebe: Co to bylo za nebezpečí, před nímž prchali první lidé, že se před světem ukryli tady? Proč tu jejich následovníci zůstali? Jaká kouzla je přikovala k téhle zemi? Je to strašlivé, ale dokonce mě napadlo, že vraždění 24. dubna bylo v logice věcí. Tahle země je stvořená k tomu, aby byla pustá, člověka snese, jen dokud si nenajde způsob, jak se ho zbavit. A přitom jsem se tu narodil, prožil jsem tu útlé dětství, hrál jsem si tu. Nejspíš jsem to tu měl rád, v tom věku tě zajímá všechno nebo si nudu proměníš v sen a najdeš v něm potěšení. O tom, že odtud odjedu, rozhodl otec, předběhl tak verdikt země a šílenců Alláhových, jimž se v prázdných hlavách o pětadvacet let později zrodí nápad vymazat zde poslední stopy života. Vesnice hnízdí v úzkém údolí sevřeném čtyřmi lysými kopci. Je zřejmé, že ti první, co se tu usídlili, měli touhu uniknout pohledům. Tak to bývalo odjakživa, kmeny se navzájem vysilovaly v dávných válkách. Ti slabší se klidili z cesty a raději třeli bídu, aby odvrátili loupežný vpád. Nebo to dřív možná byl rozkvetlý přívětivý kraj a zpustl později, následkem nějaké strašlivé pohromy, nějakého prokletí, podivné nemoci, nepochopitelné záhady. Pak se jako smršť přihnalo sucho a smetlo poslední iluze. Zdejší děti nejspíš odešly do jiných míst, pod jiná nebe, a s sebou si vzaly mučivou vzpomínku, v níž pomocí dokola se vracející prosopopeie, kde jsou subjektem i objektem, marně hledají vysvětlení pro své prokletí, a následkem toho kvůli únavě, strachu nebo potřebě se kát nedokáží žít nový vyrovnaný život. Pro člověka na útěku je už jen představa útočiště nebezpečná, vidí v tom past, v níž jeho útěk skončí. Ajn Dib vzdoroval jako zázrakem, měl svůj pramen a nezdolnou touhu žít. A tam, kde se zrodí zázrak, se vždycky najde dobrák osel, aby ho zvěstoval. To je děsné, jak člověk nezná historii své země. Říkám si, kolik lidí na světě je schopných od A do Z vylíčit, aniž by se ztratili v nějakých krásných výpomocných snech, historii své vesnice, čtvrti, domu. A určitě

25


jen málokdo zná historii své rodiny. Zatím jsem to netušil, ale už brzy mi nadlidská, šílená historie naší rodiny vybuchne do obličeje a zabije mě. Zastavil jsem se na vrcholku kopce. Neměl jsem sílu jít dál, bylo mi nevolno, oči mě štípaly, pot pálil na zádech. Ve vzduchu byla smrt, cítil jsem její pach. Zároveň jsem vnímal cosi přetrvávajícího, co vypovídalo o životě a potřebě věčnosti, která s tím jde ruku v ruce. Srdce mi bušilo jako splašené, doprovázelo mohutným bubnováním jakousi melopéu přicházející z daleka, z hlubin země, z tepotu slunce, nebo z volání o pomoc paměti uvězněné v kameni. V té divoké kráse, v tom nerostném neklidu, v tom syrovém světle byly život a smrt jedno. Žít nebo zemřít tu splývá, o to tady nejde, čas je takový, jaký byl odjakživa, ticho bez konce, nepřekonatelná nehybnost a světlo, které stoupá a slábne, stejně jako roční období jdoucí po sobě jako bratři a sestry, to vše nevypovídá o ničem jiném než o neměnných peripetiích slunečního cyklu. Posadil jsem se na balvan s kapesníkem na hlavě a jako stařík po návratu na svůj kontinent jsem křísil vzpomínky, exhumoval obrazy. Realita je rychle odvála, nic se tu neshodovalo. Z jednoho koutku hlavy jsem vydoloval vzpomínku na velikou vesnici jako obrázek, radostnou a trůnící nahoře na kopci a dychtivě natahující svá chapadla dolů k vádí, avšak před očima jsem měl žalostně pravdivou podívanou: malou bídnou osadu, která se zřejmě dlouho marně namáhala zapustit kořeny ve výšce. Všechno tu bylo zakousnuté hluboko. Dva tři domy, které hodlaly dobýt nebe, zůstaly na půli cesty, nedokončené, ponechané napospas zkáze. Ve vádí bývala voda a bradavičnaté ropuchy, které jsme v dobách páření trápili, kdežto teď tu byla kapesní loužička v prašném řečišti plném suchého dříví ohlazeného časem. V duchu jsem viděl radostný les, ale rostl tu skomírající hájek. Ulice bývaly plné života a rámusu, a teď jsem si  clonil oči rukama a pozoroval pusté uličky, rozpukané zdi, podvraťáka, jak se potuluje i se svými blechami, smutně se kolébající slepici, zamyšleného osla a… ale ano… tam… a tamhle na tom dvoře, nad tou terasou, ve stínu mešity, muži, ženy, děti! Vyskočil jsem a seběhl z kopce jako muflon. Ach jak se život dokáže uchovat, to je úžasné! Mnozí z nich vraždění unikli, uprchli temnou nocí, skryli se, kde to šlo, jiní předstírali, že jsou mrtví, někteří netušili, jakým zázrakem se zachránili. Poznali mě na první pohled. „To je Rašíd, syn šejcha Hasana!“ volali do všech stran. Všichni se seběhli a vytvořili kolem mne kruh. A děti už mi obracely kapsy naruby, jako když se starý strýček vrátí z města. Nedokázal jsem ze sebe setřást svůj odstup, držel jsem se zpříma s hlavou vzhůru, pohledem roztěkaným, mumlal jsem 26


zdvořilostní fráze, znějící tady tak nemístně, až mi to rvalo uši. Přihlouple jsem začal odříkávat: „Salám, salám!“ A oni mě zdravili, hladili, děkovali mi, blahopřáli mi. Role se převrátily, páriové oslavovali privilegovaného, byl jsem ohromený. Nepoznával jsem kamarády z dětství, zestárnuli mílovými kroky, byli nesnesitelně zubožení, neměli daleko ke starcům upoutaným na lůžko, které vyvážejí po ránu na sluníčko a za soumraku je roztřesené vozí zpátky. Cítil jsem se zahanbeně před jejich úctyhodnými pahýly zubů, žíněnými vlasy, hlubokými vráskami, shrbenými zády. Ruce měli mohutné a ztvrdlé na kámen, jejich krátký příběh se dal naráz přečíst v zákrutech mezi mozoly. Pokud jde o starce z tehdejších dob, ti se vůbec nezměnili a možná byli čilejší než jejich mladí. Když konec klepe na dveře, vlije to člověku do žil novou životní sílu. Pak jsme si povídali a povídali, tři dny za sebou. Moje bídná arabština z francouzského předměstí mi nijak nepomohla. Mísil jsem dohromady všechno, co jsem uměl, francouzštinu, angličtinu, němčinu, lámanou arabštinu, lámanou berberštinu, a brzy se mezi námi vytvořil most, skvěle jsme si rozuměli. Ve skutečnosti jsme si toho neměli mnoho co říci, stačil úsměv a pár gest a procítěně řečených poklon. Vše se odehrává v hlavě, mluvíme na sebe a odpovídáme sami sobě, pohled a posunek v kostce shrnou naši samomluvu ostatním. Člověk všehovšudy říká: „Jde to, děkuji, Alláh je veliký,“ a za popíjení kávy to zopakuje dalšímu. Chodil jsem od domu k domu. Znovu jsem nacházel místa, vůně a ono tajemno dětství, které ve mně znenadání probudilo touhu utíkat, strkat všude nos, sem tam i něco štípnout, kout pikle, vymýšlet nová velká tajemství s tím, že nikdy nepodlehnu pokušení je někomu vyzradit. Vrátili jsme se k té osudné noci. Všichni v ní ztratili někoho drahého, příbuzného, přítele, souseda. Ano, seběhlo se to tak, jak jsem si představoval. Zločin je tak čitelný, je to něco, co velmi dobře známe, co si dovedeme velice snadno představit, něco, co vídáme a čítáme, o čem slýcháme po celý rok. Je to náš totem zasazený do středu Země, viditelný z Měsíce. Je to historie tohoto světa. A tady vše nasvědčovalo tomu, že Alžírsko právě napsalo zvláštní kapitolu pro Ajn Dib a jeho obyvatele. Neustále mě někdo navštěvoval v domě, kde kdysi bydlela naše rodina a kde teď bylo pusto a spousty společných vzpomínek, z nichž jsem si uchoval jen nepatrnou část. Avšak vzpomínky z dětství jsou tak silné. Nosili mi jídlo, sami si kvůli mně utrhovali od úst, dělali si starosti o mé pohodlí, dohlíželi, abych měl klid v horkých hodinách siesty, a když noc začala tížit na má ramena, odcházeli pokradmu ti poslední a odnášeli si spící děti. S pocitem

27


štěstí jsem zjišťoval, že otec tu byl vážený a matka pokládaná za šťastnou ženu. Lichotilo mi to. Říká se, že mrtví za sebou zanechávají svou pověst a lidi, aby ji nemilosrdně posoudili. Mým rodičům se dostalo absolutoria. Oběti masakru byly pohřbeny v části hřbitova, vyznačené kameny natřenými vápnem a povznesené tak na pohřebiště mučedníků, kteří zemřeli ve jménu Boha a republiky. Slavnostně to hlásá arabský nápis na mramorové náhrobní desce zasazené na zemi do betonu. Napočítal jsem třicet osm hrobů v řadě jeden za druhým. Na tak malou vesnici je to obrovská amputace. Na náhrobních kamenech byla vyryta jména zemřelých, citát z koránu a vlaječka. To zařídilo a financovalo okresní město. Smuteční obřad sem přitáhl civilní, vojenské a náboženské představitele z provincie i štáb alžírské televize. Všichni ti lidé přijeli průvodem a průvodem zase odjeli, s mohutným oblakem prachu za sebou, a vrátili vesnici její výpravu a komparsisty, které si od ní na chvilku vypůjčili. Měl jsem obavu, jestli můj otec nebyl jako křesťan pohřben stranou, mrzelo by mě to. Jeho hrob jsem našel na pohřebišti mučedníků a maminčin vedle něho. Stála na nich jména Ajša Maždaliová a Hasan Hans řečený Si Murád. Zase ta podivnost. Dozvěděl jsem se, že tatínek v roce 1963, kdy Alžírsko získalo nezávislost, přestoupil na islám, přímo tady v Ajn Dibu, kam se jednoho dne přišel usadit. Lidem to připadalo podivné, a dokonce nevhodné, že nějakého Němce a křesťana napadlo žít tu s nimi, ale jelikož se účastnil války za osvobození, honosil se významným titulem bývalého mudžáhida a měl alžírské státní občanství, brali to jako poctu a měli z ní radost. O tři měsíce později, okouzlen mladou krásnou Ajšou, dcerou zdejšího šejcha, konvertoval, aby se s ní mohl oženit, a přijal jméno Hasan. Jemu bylo čtyřicet pět let, jí osmnáct. Po tchánově smrti mu vesnice přirozeně udělila titul šejcha. Jen na potvrzení, stejně se mu už šejch Hasan říkalo, lidé se s ním chodili radit, naslouchali mu, měl řešení na všechno, byli ohromeni změnami, které jeho nápady vtiskly chodu vesnice. Cizinci, kteří sem zavítali, pravda ještě vzácnější než déšť, odjížděli oslněni, nakloněni tomu si myslet, že to snad ani není alžírská vesnice. Jeho vědomosti, zkušenost, organizační talent, přirozená autorita mu pochopitelně přinášely hlasy, ani se nemusel o ně brát. Další věc, o které jsem neměl tušení. V dětství jsem slýchal, že ho lidé nazývají Si Hasan, ale myslel jsem si, že je to jenom taková běžná přezdívka, nebo Si Murád, což bylo jeho partyzánské jméno za osvobozenecké války, a posléze šejch Hasan, kdy jsem se domníval, že je to další známka úcty spojená s jeho věkem.

28


Díky tomu, že jsem podnikl tuto pouť a že jsem byl bratrsky přijat, jsem záhy cítil, jak se mi do srdce vlévá mír. Dech, v němž se střídaly nádechy plné odvahy a povzdechy plné ušlechtilé rezignace, se mi zklidnil. Každý muž, každá žena, s nimiž jsem se setkal, mi říkali konejšivá slova, odkazující na onen tragický úděl, jenž platí pro člověka od nepaměti a bez něhož by beztak nebyl nic, jen robot kráčející pouští, rezivějící, aniž si to uvědomuje: „Bohu patříme a k Bohu se vrátíme… Nejsme nic než prach unášený větrem… Nikdo neví, co přináší smrt… Věř v Boha, on je život a vzkříšení… Alláh nikdy své lidi neopustí…“ V této zbožné atmosféře, na tomto místě, kudy prošla smrt jako závan Apokalypsy, ve mně ty věty zněly zvláštní ozvěnou. Tak daleko ode všeho, v této zdrcující, a zároveň osvěžující obnaženosti ona slova, jež přináší čas plynoucí si beze spěchu a neomylná paměť, slova, která prošla staletími, propátrala a polidštila neproniknutelné, nabádají k nekonečné, neochvějné trpělivosti, k smíření, k transcendenci. Nevidíme sami sebe kráčet k této formě blaženosti a znenadání je z nás někdo jiný, někdo, kdo se pokojně dívá kolem sebe, neklade si otázky, nebojí se. Je to úžasné i hrůzné zároveň. Odmítáme život, stavíme se nad něj, považujeme ho za něco zanedbatelného, pomíjivého a v každém případě zrádného, zatímco on nás drtí jako zrnka písku, je neochvějný, velkolepý, nehynoucí, a nás nechá mávnutím proutku zmizet. Tyhle stránky z Rašelova deníku mě zneklidnily. Shrnul jsem si to, vzal z toho to nejlepší, zbytek jsou jen bláboly z mešity. Měl jsem těch keců plné zuby. Jeden čas jsem chodíval do sklepa pod věžákem číslo 17, kde bratři otevřeli mešitu. To by člověk neřešil, ale stačí tam třikrát zajít, a už si vypěstujete závislost. A to se tam dochází pětkrát denně a během roku není ani dne oddychu. Věčně se řeční o těchhle věcech, o pravém životě, ráji, džanně, jak tomu říkají, o huriskách, druzích Prorokových, o světcích zlatého věku, o božím společenství, o bratrství, načež se na sebe rytířsky usmíváme a poplácáváme se po zádech jako staří bojovníci ze svatých válek, s myšlenkou soustředěnou na Jeruzalém, na Al Quds, jak mu říkají. Ze začátku to šlo, zpívali jsme si pro radost, ale pak přišli jiní a v jejich čele imám z GIA, z Ozbrojených islamistických skupin, a příjemná dobrovolná rutina se zvrtla v nekončící noční můru, v tak gigantické šílenství, až nás úplně oblblo. Nemluvilo se o ničem jiném než o džihádu, o pravých mučednících, o nevěřících, pekle, smrti, bombách, záplavách krve, konci světa, sebeobětování, vyhlazování těch druhých, a venku, po mešitě, to začalo vždycky nanovo a ještě

29


se přitvrdilo. Na příští volání muezzina jsme sešli zase dolů do sklepa, čelo ovázané černou pásku, zcela připravení domáhat se činů. Když mě nespravedlivě vyloučili ze školy, imám tomu tleskal: Škola je nectnost křesťanských psů, budoucnost je v mešitě. Nemohl jsem školu ani cítit, ale jinak proti ní nic nemám. Ještě mi řekl: Naučím tě, co od tebe Alláh očekává, aby ti otevřel brány ráje. Různě jsem se vymlouval, že musím do učení, a vypařil jsem se. Momo hrdě pokračoval, ale když se dostal na úroveň tálibánu, pochopil, do čeho se namočil. Odejít v tomhle stadiu je jako dezertovat. Bratři si ho podali a vymlátili z něho duši, věděl toho moc. Zachránila ho nemocnice, dobře dva týdny se tam válel v posteli. Řekli jsme jim, že ho srazil náklaďák. Bratři koumali, jak mu pustit žilou na lůžku, ale pak na něj z nedostatku času zapomněli. Raymonda, který si dával říkat Ibn Abú Mus’ab, odchytil na poslední chvíli jeho fotr, vězel v tom až po krk, už měl jízdenku i s příručkou do táborů smrti v Kábulu. Bylo mu sedmnáct, ale v nových dokladech mu přibylo dalších deset a pořádný plnovous. Starý Vincent zorganizoval ostrahu a udělal příšerný bengál. Nakonec sklep uzavřeli z hygienických důvodů. Mešita se přesunula do místnosti za krámkem jednoho Maročana. Kom-Daddy ho nespouští z očí, udělal si z něho kamaráda. Rašel říká, že po návratu z Alžírska z něho byl jiný člověk. Mluví o obědě, na který mě prý pozval do jedné pohodové restaurace. Já si na to nepamatuju. Právě tenkrát se rozhodl neříct mi nic o tom vraždění, o smrti našich rodičů, o své cestě do Alžírska, o tajemstvích, která si odtamtud přivezl, o tragédii, která mu začala v hlavě klíčit. Asi jsem mu připadal necitelný a blbec, což si o mně myslel odjakživa, nebo se bál, že by mě ta zpráva ještě víc rozhodila. Napsal mi milá slova, jaká se píšou těm, co milí nejsou, aby se jim dalo na srozuměnou, že tomu nemůžou rozumět. Chudáku Malrichu, ta tvoje přezdívka připomíná „špatně bohatý“ a asi i sedí. Život se s tebou nemazlil. Cítím se provinile, uvědomuji si, že jsem neudělal nic, abych ti byl nablízku. Nechci se lacině vymlouvat na studia, zkoušky, čtyři roky v Nantes, na úmornou dřinu v nadnárodním podniku, který vidí jen svou účetní bilanci, na pracovní cesty, život s Ophélií, který, jak víš, není nijak snadný, společenské povinnosti. Takhle jsem už omlouval svou nevšímavost k tobě, k našemu ubohému strýčkovi Alímu, který nám otevřel dokořán dveře i srdce, i k jeho dětem, jež život vyobcoval, ještě než

30


mohly zjistit, co vlastně obnáší, k našim rodičům, které jsem odsunul do propasti zapomnění a nemyslel jsem na ně. Uvědomuji si, že jsem jen hloupě poučoval, když jsem si myslel, bůhvíjak s tebou nemluvím inteligentně, a že jsem tě srážel, když jsem tě údajně povznášel. Nejhorší je, že vím, že se na mne nezlobíš. Dokonce si myslíš, že jsem správný chlap, a vím, že mě hájíš pomocí stejných argumentů, jakých jsem užíval já, abych se z toho vyzul. Říkáš si, je to seriózní člověk, dře se, šprtá na zkoušky, honí se v práci, neustále je služebně na cestách, pečuje o Ophélii, žije ve světě, který má svá pravidla. Zlo bylo napácháno, a jakmile je jednou napácháno, nelze je odčinit. Kdybych měl odvahu, přišel bych za tebou a řekl ti, že tě mám rád a že tě obdivuji. Když jsme vycházeli z té restaurace, strašně jsem se styděl sám za sebe, za své mlčení, za svou zbabělost. Nehledám další výmluvu, ale doopravdy jsem tě chtěl ušetřit trápení, naši rodiče zemřeli za hrůzných podmínek, a to, co teď vím a co mě v nitru sžírá, by ti způsobilo strašlivou bolest, která by tě časem umořila. Začalo být pro mne důležité, abys byl ode mne daleko. Jednoho dne si přečteš můj deník a pochopíš a určitě mi odpustíš, protože mezitím uplyne nějaká doba a vykoná své. S Ophélií šlo všechno jen k horšímu. Její Rašel už nebyl jako dřív, pořád nad něčím hloubal, četl, až to hezké nebylo, vyrážel na jednu cestu za druhou a vracel se pokaždé ještě zdrchanější. Ophélie už je taková, chce, aby v jejím hnízdečku bylo všechno tipťop. Odmítá cokoliv, co by narušilo její štěstí, co by vhodilo písek do soukolí jejích zvyků, co by vehnalo mraky nad její zahrádku. Její představou je život Barbíny. Šplhala nahoru. Chudák Rašel, dorážela na něj, vyptávala se, sprdávala ho, měla na něj poznámky, rupaly jí nervy, trucovala, práskala dveřmi, zničehonic jí přeskočilo. Snadno se vytáčí. Každou chvíli běží za matkou a vrátí se až po tisíci domluvách. Láska je pitomá a nebezpečná. Máma ji moc rozmazlovala, nemohla z ní vyrůst pořádná ženská, která ví, co je bída, neštěstí, existenční starosti, trpělivost. Zároveň ji ale chápu, Rašel jí nic neříkal, mně taky nic neříkal, všechno si nechával pro sebe. Nikdo nemá rád, když se s ním zachází, jako kdyby neexistoval. Natož Ophélie. Když si pomyslím, že mi zatajil vraždu našich rodičů, mám na něj příšerný vztek. Strašně rád bych s ním jel do Ajn Dibu na jejich hrob. A tak bychom se třeba konečně spolu našli. Tak tohle je první část našeho deníku. Rašel se vrátil z Alžírska jako jiný člověk. Změnil se i fyzicky. V té době jsem ho vídal málo, hodně

31


cestoval a já na tom nebyl zrovna nejlíp, předvolali mě před další komisi, hrozba se rýsovala konkrétnější, ale té změny jsem si všiml. Párkrát jsem ho zahlédl v supermarketu, jak se namáhavě vleče za Ophélií, nabitou energií jako včelka, cítící květinový regál, co by křídly domávla. Vždycky jsem se vypařil, nesnáším nákupní hovory. Vidět ty pokusné králíky, jak bloumají nablýskaným labyrintem s vozíkem před sebou a vážně rozmlouvají o zboží v oddělení drogerie, to mě ubíjí. Já to tam vždycky prolítnu, seberu, co potřebuju, a vypadnu nouzovým východem. Supermarkety jsou takový vopruz, že mi připadá normální neplatit. Vzpomínám si, jak jsem v duchu vtipkoval: Rašel nějak zestárnul, to musí být ta jeho nadnárodní pyšná na to, že ho tak brzy amortizovala. Jenže úpadek teprve začínal. Za všechno může ten odřený kufřík, co si přivezl z Ajn Dibu. Obsahuje tátova lejstra. Vypovídají o jeho minulosti. Částečně, zbytek si Rašel zjišťoval v knihách a při svých toulkách Německem, Polskem, Rakouskem, Tureckem, Egyptem a všude možně po Francii. Pokusil jsem se pochopit, co se asi odehrávalo v jeho hlavě, když se ve starém domě naší rodiny, v tom duáru na konci světa, probíral obsahem kufříku. Vidím to takhle: Je noc, cestou ho přešel spánek, tak vstane, uvaří si čaj, upíjí ho a myslí při tom na naše rodiče, na tragédii z 24. dubna, nebo na svou Ophélii, která na něj nezlomně čeká, a najednou mu začne vrtat hlavou ten seznam obětí zmanipulovaný ministerstvem vnitra. Dráždila ho jedna otázka a položil ji i na velvyslanectví. Já si ji kladu taky. Proč byli naši rodiče uvedeni na seznamu pod různými jmény, i když odpovídajícími pravdě? Maždaliová je skutečně příjmení matky za svobodna a Hasan je jméno, které si táta dal, když přestoupil na islám. Proč ale bylo tohle jméno uvedeno místo příjmení? Proč vlastně vůbec nikde nefiguruje jméno Schiller? Na nápisech na hrobech se ta podivnost objevuje znovu, kdo o tom rozhodl? Nápad nějakého byrokrata? Politické rozhodnutí, jak si myslel Rašel? Báli se, že by cizinec mezi oběťmi mohl vyvolat diplomatické pozdvižení? Evropský a především německý tisk by se toho zmocnil, obrátil by se na alžírskou vládu, která se už beztak blýskla před celým světem jako podezřelá z genocidy, ze zločinů proti lidskosti, z mučení, ze systematického drancování a nevím z čeho ještě. Vrtá mu to pořád hlavou. Vstane, bloumá po domě, octne se v pokoji rodičů, něco hledá, ani neví co, a náhodně najde kufřík položený na skříni nebo zasunutý

32


pod postel. Ozval se v něm poplašný signál. Slyšel jsem ho taky, když se mi dostal do ruky. Rašel ho schoval do skříňky na nářadí v garáži, na jediné místo v domě, kam se Ophélie nikdy nedívá. A udělal jsem totéž co on před dvěma lety. Člověk se cítí stísněně před něčím, o čem ví, že je opředeno tajemstvím. Pro Rašela to bylo snadné, nic zvláštního nečekal. V každé rodině se něco takového najde, krabice od bot, školní aktovka, kufřík, kam se dávají doklady, fotky, dopisy, drobné šperky, talismany. Strejda Alí ho má taky, a velikánský, správný emigrantský kufr převázaný zauzlovaným provázkem, jsou v něm stovky pracovních osvědčení a vůbec všechno, co mu život výpomocné otročiny přinesl za úřední lejstra, plus pár talismanů, které si dal poslat z domova, a bohatá sbírka amuletů zakoupených u griota, Senegalce z čísla 14. Věděl jsem z Rašelova deníku, co najdu a jaké trápení mě čeká. Dlouho jsem váhal, pak jsem ho naráz otevřel. Papíry, fotografie, dopisy, novinové výstřižky, jeden časopis. Zažloutlý, se zohýbanými rohy, pocákaný. Staré hodinky z ušlechtilé oceli z minulého století, které se zastavily na šesti hodinách dvaadvaceti minutách. Tři medaile. Rašel se na ně informoval, jedna je odznak Hitlerjugend, hitlerovské mládeže, druhá je medaile wehrmachtu získaná v boji, třetí je odznak Waffen SS. Je tam kousek látky a na ní Totenkopf, umrlčí lebka, znak SS. Fotografie pořízené v Evropě, nejspíš v Německu, ho ukazují v uniformě, samotného nebo ve skupině. Je tam mladičký, s kamarády z vojny atletických postav, pyšnými na svoje uniformy, šťastnými, že žijí. Na jiných je už starší, má na sobě černou uniformu SS, tváří se přísně. Opírá se o tank, stojí uprostřed rozlehlého dvora nebo sedí na schodech nějaké barabizny. Na jedné fotce je v civilu, oblečený v bílém, velmi elegantní, moc krásný, s pěkným knírem, je v Egyptě u úpatí velké pyramidy a poočku se usmívá na staré anglické rašple, které se na něj zubí na celé kolo. Novější fotografie ho ukazují s alžírskými partyzány, má na sobě polní uniformu a měkký klobouk. Přibral, je úžasně opálený, sluší mu to. Na jedné je na mýtině, před ním sedí mladí partyzáni na zemi. Na dece jsou rozložené zbraně. Dával jim lekci, jak s nimi zacházet. Na vrcholku provizorního stožáru vlaje alžírská vlajka. Na dalším snímku je vedle chlapíka v polní blůze, vysokého, hubeného, s pomateným pohledem, který se usmívá, jako kdyby ho bolely zuby. Rašel ho poznal, prý se jmenuje Bumedien, je to velitel partyzánů. Novinové výstřižky jsou anglicky, francouzsky, italsky. Francouzský článek je dokument z časopisu Historia. Přečetl

33


jsem si ho. Píše se v něm o Norimberském procesu proti nacistickým hodnostářům, Bormannovi, Göringovi, von Ribbentropovi, Dönitzovi, Hessemu, von Schirachovi a tak dále. Píše se i o těch, co byli nalezeni později, o Adolfu Eichmannovi, Franzi Stanglovi, Gustavu Wagnerovi, Klausi Barbiem… Řeč je i o těch, co se rozutekli po světě a našli útočiště v různých zemích, v Jižní Americe, v arabském světě, v Africe. Jmenují tu Brazílii, Argentinu, Kolumbii, Bolívii, Paraguay, Egypt, Turecko, Sýrii, Nigérii, Etiopii, Rhodesii a další. Je tam několik dopisů německy a jeden francouzsky, podepsaný Jean 92, z 11. listopadu 1962. Aby mu člověk porozuměl, potřeboval by klíč, působí to jako dopis překupníka vetešníkovi. Zkrátka a dobře ten Jean 92 se jen tak mimochodem zmiňuje o nějakých cenných předmětech, co se našly, o jiných, o nichž je známo, kde jsou, a měly by být odneseny, a na závěr píše, že těm posledním, o nichž se zatím nic neví, až na pár mlhavých náznaků, by určitě bylo líp na nějakém poklidném místě. Dál mluví o neúprosném pátrači, kterého označuje iniciálami SW, o skupině nazývané písmeny BJ a o další s iniciálou N, napojené na zvlášť nepřátelskou organizaci označovanou M. Píše také o nějaké ženě jménem Odessa, která dohlíží na jejich bezpečnost a na převoz do ústraní. Rašel všechno pochopil a pátral dál. Tajemný Jean 92 končí pozdravem: HH, tvá hvězda slavných dní. Myslím, že právě tenhle dopis ho vyslal na cestu po Evropě a pak až do Egypta. Dlouze se o tom rozepisuje ve svém deníku. Ale neříká všechno. Nebo možná aby člověk rozuměl, musel by mít určité znalosti, které já neměl. Jsou tu dva alžírské úřední dokumenty. Výnosy. První je ze 17. června 1957, podepsaný plukovníkem Bumedienem, náčelníkem štábu pohraničních vojsk, a praví se v něm: Jmenovaný Si Murád je přidělen do vzdělávacího střediska generálního štábu EMG jakožto poradce ve věcech logistiky a výzbroje. Na vědomí: BE, SBLA, vedoucímu CFEMG, velitelům technických a operačních jednotek provincie 8 (spoje, doprava, ženisté…). V druhém, z 8. ledna 1963, podepsaném generálním tajemníkem Školy pro armádní velitele v Širšálu, stojí: Čl. 1: Níže jmenovanému Murádu Hansovi je přidělena následující funkce: dočasný civilní školitel.

34


Čl. 2: Vedoucí osobního oddělení je pověřen provedením tohoto rozhodnutí. Na vědomí: personálnímu oddělení Ministerstva obrany. Pro případné informace: kancelář Vojenské bezpečnosti ve vojenské oblasti Alžír. Je tam dost pomačkaná knížka, tátova vojenská. Tištěná písmena jsou švabachem, to vypadá působivě. Na první stránce osobní údaje: Hans Schiller, narozen 5. června 1918 v Uelzenu, rodiče Erich Schiller a Magda Taunbachová. Adresa: Millenstraße 12B, Landorf, Uelzen. Vzdělání: inženýr chemie, Univerzita Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. V obdélníku je pořadové číslo. U dolního okraje stránky jméno, podpis a razítko úřední osoby, která doklad vystavila: Obersturmbannführer Martin Alfons Kratz. Další stránky představují komplikované tabulky, kde jsou záznamy o přeložení, hodnostech, vyznamenáních, řádech a zraněních za celou kariéru. Jsou posety razítky. Táta to dotáhl na Hauptsturmführera, to byla šarže! A hrdina, několikrát raněný, jmenovaný v armádním rozkazu, vyznamenaný! Místa, kam byl v Německu, v Rakousku, ve Francii, v Polsku a jinde přidělený, by mi většinou nic neříkala, nebýt Rašelových poznámek: Frankfurt, Linec, Großrosen, Salcburk, Dachau, Mauthausen, Rocroi, Paříž, Osvětim, Buchenwald, Gent, Hartheim, Lublin-Majdanek. Některá z nich jsou vyhlazovací tábory. V těchhle utajených místech likvidovali nacisti Židy a nežádoucí osoby. Rašel mluví o několika statisících mrtvých a Historia o milionech. Doprdele! řekl jsem si a chytil se za hlavu. Četl jsem Rašelův deník pořád dokola a pochopil jsem spoustu věcí, ale dotknout se vlastníma rukama vojenské knížky, medailí, vidět na vlastní oči jména, doklady, razítka, to se mnou fakt zamávalo. Cítil jsem se hrozně. Ta hromádka věcí říkala, že můj otec byl nacistický válečný zločinec, který měl být oběšen, kdyby ho spravedlnost dopadla, a zároveň neříkala nic, odmítal jsem to, chytal jsem se něčeho jiného, pravdivějšího, správnějšího, je to náš otec, my jsme jeho děti, nosíme jeho jméno, byl to skvělý člověk, oddaný svojí vesnici, milovaný a ctěný jejími obyvateli, dopomohl k nezávislosti jedné země, k osvobození jednoho lidu. Říkal jsem si: byl to voják, poslouchal rozkazy, rozkazy, jimž nerozuměl, s nimiž nesouhlasil. Vinu nesou nadřízení, ti vědí, co chystají a jak to zaonačit, aby vykonavatelé neměli o ničem páru a ne-

35


vrtalo jim to hlavou. A vůbec, proč se přehrabovat v minulosti, táta je mrtvý, zavraždili ho, podřízli ho jako ovci, a mámu taky, i jejich sousedy, ti, co je zabili, jsou praví zločinci, největší grázlové plní nenávisti, jaké kdy země zplodila, a ti jsou tam v Alžírsku živí a zdraví, jsou po celém světě, spousta lidí je podporuje, povzbuzuje, chválí, jsou v OSN, ukazují je v televizi, obracejí se, na koho chtějí a kdy chtějí, jako ten imám ze sedmnáctky, který má pořád prst zdvižený k nebi, aby lidi terorizoval, aby jim zabránil přemýšlet. Chápu Rašelovu bolest, celý svět se mu zhroutil, člověk se cítí provinile, špinavý, říká si, že to někdy někdo musí odpykat. A odpykal si to Rašel, on, který jakživo nikomu neublížil. Je to hloupé, ale já o té válce nic nevěděl, třeba o tom vyhlazování. Nebo jen mlhavě z toho, co o tom říkal imám ve svých kázáních proti Židům, a z  útržků pochycených tu a tam. Bral jsem to asi jako nějaké pověsti z pradávných dob. Po pravdě řečeno, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, bylo mi to fuk, byli jsme kluci, totálně bezprizorní zelenáči, znali jsme jen každodenní rachotu. Rašel napsal fakt strašlivé věci. V hlavě mu to vřelo. Často se tam opakovala slova, výrazy, co jsem slyšel poprvé: konečné řešení, plynové komory, kremační pece, Sonderkommanda, koncentrační tábory, šoa, holocaust. Je tam německy věta, nevím, co znamená, nepřeložil ji, ale zní jako rozsudek: Vernichtung lebensunwerten Lebens. A taky výraz Befehl ist Befehl, který jsem okamžitě poznal. Znamená: rozkaz je rozkaz. Táta ho za mého dětství ve vesnici každou chvíli procedil skrze zuby, když jsme mu moc dlouho odmlouvali. Nejsme někde na trhu! zařval potom francouzsky nebo slušnou berberštinou. To mi připomnělo, co říká pan Vincent, když se ho někdo snaží ukecat: Udělej, co jsem ti řekl, ten tvůj nápad probereme jindy, až na to bude čas. Představuju si, že Rašel pak zůstal vzhůru do rána. Z toho, co napsal, má jeden závrať. Měl vzdělání, všechno mu hned došlo a viděl daleko. Já potřebuju, aby mi to někdo vysvětlil, a čas, abych si to srovnal v hlavě. Být na jeho místě já, obsah kufříku by mi nic neřekl, až na tu smutnou skutečnost, že jsou rodiče mrtví, že byli zavražděni a že je už nikdy neuvidím. Asi bych si myslel: Táta byl ve své zemi vojákem a potom přišel zacvičit alžírské partyzány, tečka. Překvapivé na tom celém je, že s takovým osvědčením se přišel zahrabat do Ajn Dibu. Já bych byl v Kalifornii, dělal bych kaskadéra v Hollywoodu nebo bodyguarda nějaké bohaté dámě, co bude dědit. Táta už byl takový, trochu

36


potřeštěný poeta, jako ti pošukové z měst, co se jednoho dne seberou, opustí krásný barák s výtahem a odejdou do hor chovat ovce, které jim stejně sežerou vlci. Vybral si Ajn Dib, je to hodně daleko. Bylo to vážně ideální místo, ani Alžířani to tam neznají. Neznali až do 24. dubna 1994. Končím jednou Rašelovou větou, na kterou pořád myslím, pronásleduje mě: „A tak stojím před otázkou starou jako sám svět: Jsme zodpovědní za zločiny svých otců, svých bratří a svých dětí? Zoufalé je, že se nacházíme v semknuté řadě, z níž nelze vystoupit, aniž se tím přetrhne, a zmizet.“ A následujícím rozhodnutím, k němuž jsem dospěl: Imámovi ze sedmnáctky je potřeba zakroutit krkem, než bude moc pozdě.

37


Rašelův deník Úterý 22. září 1994 S tváří přilepenou k okénku pozoruji koberec mraků. Vše je bílé, oblaka i nebe, nehybné, tak blyštivé, že by to pojistky vyhodilo. Zavřu oči. Znovu nacházím své myšlenky, jsou tu, ponuré, připravené mě přemoci. Jsem unavený. Otevřu oči a dívám se kolem sebe. Letadlo způsobně vrčí, je pěkně plné jako zdravím kypící vejce, a světlo je příjemné, teplota ještě víc. Cestující jsou zahloubaní do svých lejster, špitají si do ucha nebo na půl oka spí. Většinou Němci. Pravidelní zákazníci na této lince. Všiml jsem si toho při odbavování v Roissy, nemají zavazadla, jen kufřík na kolečkách nebo v ruce a časopisy pod paží. Mohli by se pohybovat se zavázanýma očima, stopu mají vyjetou. Všichni vypulírovaní a trpěliví jako buddhističtí kněží. Jsou utahaní, ale nedávají to najevo. Ze zvyku a protože mají trénink. Byznys má jednu nepříjemnou stránku, ono věčné na-metro–do-práce–na-kutě, co máme v Paříži a okolí místo každodenního života. Ještě smutnější jsou letadla a letištní prostory připomínající mraveniště třetího tisíciletí, s přísně kontrolovanými mezinárodními spoji, s hotely pro obchodní zástupce, v mnohém podobnými skleněným vězením, s nesrozumitelnými reproduktory šířícími protifatvy zplozené v břiše svrchovaných počítačů. A je tu kyvadlová doprava navazující na veřejné dopravní prostředky a metro a vlaky a taxíky v řadě za sebou a všichni ti lidé přicházejí a mizí za hermetickými stěnami. Anonymita je velkolepá a definitivní, na úrovni planety a pohybu kapitálu. Přiletí ráno, vyřídí svůj byznys v Paříži a večer nebo druhý den nasednou zase do letadla. A po návratu už na ně čeká další let. Na takové přesuny potřebují jen kartáček na zuby. Sám takhle cestuji pro náš podnik, jako automat, kterému stačí maznička a elektrická zásuvka, aby se oholil. Přiletím, udělám obchod, stavím se v hotelu pro svůj necesér a jedu taxíkem na letiště. Někdy se oslavuje. S Italy, Španěly, Řeky to jde samo od sebe, ať náš obchod dopadl jakkoli. Mezi námi jižními typy a jim podobnými si dovolíme jistou nevázanost a povídáme si o všem, člověk se uvolní. S Němci, Rakušany, Švýcary, Angličany práce slouží jako zábava i náboženství. Při přestávkách na kávu si trochu povídáme o počasí. Nejpikantnější jsou diktatury prolezlé snětí byrokracie, korupce a násilí. Tuhle atmosféru černobílých detektivních filmů miluji. Zachovaly si to nejlepší z někdejšího socialismu, tón řeči a vodění za nos, a převzaly to nejvytříbenější ze starého dobrého kapitalismu, který zabíjí, ani nemrkne. A všichni ti zlomení lidé, co drobnými krůčky cupitají nebo se ženou za vemlouvavými slovy, která jim dopřejí oddechu leda po smrti. Taková temnota, takové tajemno, taková zběsilost, takový smutek. 38


A ta radost, když nějakou naprosto neuvěřitelnou náhodou člověk padne na jakéhosi vrátného nebo někoho bezvýznamného, kdo jde právě kolem, na někoho nečekaného jako posel nebes, kdo gestem kouzelníka zvedne telefon a rázem uvolní nějakou záležitost státních financí, o níž nás do té chvíle všichni ubezpečovali, že něco takového je v lidsky dohledné době neřešitelné. A tak se slaví, jedna oslava střídá druhou, nikoli na počest toho, že byla uzavřena poctivá smlouva nebo zázračně převedena platba, to je podřadné, nýbrž na počest přátelství mezi našimi národy a skvělého porozumění mezi jejich nejvyššími představiteli. Po návratu má člověk co vyprávět kolegům a bez obavy, že nedostál pravdě, si po libosti přidávat – jedna historka o špehovi, další o darebákovi, překaženém atentátu v hotelu, ministrovi, co uškrtil svou sekretářku přímo na jednání, protože mu do poznámek zapomněla připsat nulu, o dalším, co se k žadatelům choval jako hulvát, protože nepatřili k jeho klice, o ra’ísovi, jak dal zplynovat vzbouřenou vesnici a pak celý naparáděný honem spěchal jinam, kázat pokání a nový světový řád. Člověk toho vlastně více slyší než vidí. V těchhle místech, kde je žal zaručený, jsou pravým životem každého dne, každého okamžiku lidské drby. Nikdy jsem nepochopil, jak naši šéfové dokáží vydělávat peníze na těch chamtivcích, kteří hrabou jenom pro sebe. Je ale pravda, že prodáváme věci, bez nichž se nikdo neobejde, čerpadla a kohouty, a že cenu si stanovujeme my, a ta je vždycky větší než jejich apetit. Máme jich všeho druhu a všech barev, horizontální i vertikální, na ruční i dálkové ovládání, od roztomilých a malých jako skleněnka až po obrovské hromotluky, které se nejprve instalují a teprve potom se kolem nich postaví hangár. Náš podnik je na tomto trhu světovým lídrem. Jeho nabídkový katalog má čím oslovit i ty nejnáročnější. Chybí mi má Ophélie, nejnáročnější žena na světě. Hrozně rád bych ji znovu získal a vrátil se k našim malým zvykům lidí žijících na předměstí a bažících po klidu. Určitě tone v slzách u své předrahé matinky, do klubíčka schoulená na pohovce, pěkně si mě v duchu soudí, a když už je u toho, tak i chlapy všeobecně, a zejména Alžířany a Němce, kteří od narození znají a hloupost a mučení. Určitě je v tomhle ohledu vynalézavá, jak ji znám, a tchyně ještě víc. Touhle dobou už nás určitě obnažily na kost, ani Pánbůh nám nepomůže. Nemluvíme spolu, trucuje ve svém koutku, já rozjímám v tom svém. Už jsme promeškali stadium prvního kroku, kdy bychom se mohli v žáru vášně usmířit, propast se rozšiřuje sama od sebe, automaticky a chladně. Válka se chýlí ke konci a falešný mír, který se rozprostřel nad tichem, je předzvěstí

39


rozchodu. Je to tak možná lepší, nikdy už ze mne nebude normální muž, ani příjemně ovladatelný manžel. Přenechal jsem jí ložnici a obývák. Spím teď v jednom koutě v mezipatře a večery trávím v garáži, rozestavěl jsem si tam naše kempinkové náčiní a udělal regál na knížky. Je tam v nějakých třiceti svazcích všechno, vyhlazení světa a velké ledové ticho, které následovalo. Nejsem schopen říci, proč jsem ji do té věci nezasvětil. Snad ze studu, nebo ze své vlastní nevědomosti, ze strachu z následků. Říci sám sobě: „Jsem syn válečného zločince,“ není totéž jako od někoho vyslechnout: „Jsi syn válečného zločince, odpovědného za genocidu!!!“ Nechtělo se mi mluvit o sobě, o nás, o našich drobných domácích problémech, o tom, jak se chovat odpovědně, když jsem stál tváří v tvář něčemu, co mě přesahuje, co přesahuje nás všechny a přesahovat vždycky bude. Ophélie skvěle dokáže zaměnit jeden problém za druhý, bez ohledu na to, oč jde a jak je to závažné. Přeskakuje z věci na věc s lehkostí kobylky. A nakonec vezme všechno na sebe. Jenže já tu mám před sebou holocaust, něco, co by stačilo, aby člověk zavrhl i Boha, navždy, a můj otec toho byl strůjcem. Zatímco jsem proplouval svými profesními vzpomínkami a rodinnými starostmi, doletělo letadlo k cíli. Rolovali jsme po přistávací ploše v Hamburku. Na tomhle letišti jsem už byl tolikrát, že ho ani nevnímám. Když se to tak vezme, je to jen sklo a hliník blyštící se v záři neonů. V davu procházím bez povšimnutí, jen jeden cestující z mnoha, Němec mezi Němci. Pokud si mě někdo všimne, pak jen tehdy, když na sebe jako každý správný Francouz v cizině upozorním. Jsme už takoví, naštve nás, když to jinde vázne. Ale teď jsem byl pod tlakem, k smrti vyplašený, šel jsem těžkým krokem. Strkali do mě, probodávali mě pohledem, něco si za mými zády mručeli německy, anglicky, japonsky. Někteří se dokonce tvářili blahosklonně, tak moc jsem jim vadil. Vždycky jsem cestoval jen za prací, řídil jsem se harmonogramem, tlačil mě timing, byl jsem přijímán v dohodnutou dobu na dohodnutém místě, nebo jsem byl ve vleku Ophélie, která se vždycky postará o všechno ještě dřív, než je třeba. Byl jsem ztracený a teď hledám sám sebe, vracím se v čase nazpátek, pátrám v temnotě, chystám se prozkoumat největší neštěstí světa a pokusím se pochopit, proč nesu jeho tíhu na svých bedrech. Po pravdě řečeno proto, že vím, že cesta bude bolestná. Není možné, abych pochopil rozsah té tragédie a vrátil se nedotčený. Strašně se bojím setkat se s otcem tam, kde to nemá být, kde žádný člověk nemůže prodlévat a zůstat člověkem. Ve hře je má vlastní lidskost.

40


Nic naplat, Hamburk kypí zdravím. Zdravím zcela germánským. Za pěkným zevnějškem je solidnost a příjemná útulnost. Z pohledu Německa vypadá náš sladký Frankreich tak trochu jako zanedbaný kempink. Na zdraví máme svůj názor, vidíme v něm hřích, protože odkazuje k bohatství, lichvě, třídnímu boji, rozpínavosti zbohatlíků. Pečujeme o sebe tolik určitě jen proto, abychom se potrestali za své měšťácké choroby. Copak si lze představit revolucionáře starého ražení vypadajícího jako my, s jasnými názory, rostoucím pupkem, tváří jak měsíček, rozzářenými zřítelnicemi? Se ztrhanými rysy ve tváři, celý popelavý a se včerejším strniskem jsem si nesl přes rameno svůj prapor, který vůbec neladil s mým severským vzezřením zdravého těla i ducha. Marně jsem se snažil sebrat se a fungovat po staru, už jsem nedokázal být unavený a nedávat to na sobě znát, ztrácet trpělivost, ale nerozčilovat se, váhat, a přitom jít rázným krokem vpřed. Pronajal jsem si auto a vyrazil jsem. Přesně to jsem chtěl: být sám. Sám jako nikdo na světě. Zapadlé kouty Německa jsou opravdu zapadlé, ne jako v naší ubohé Francii otevřené do čtyř světových stran, lemované moři a horami, kde i to málo, co zbylo zapadlého, je do posledního zužitkováno obchodníky s výlety a realitami. Je tragédie být turistickou zemí. Zapadlé místo znamená samotu a ticho, jinak je to jen papundeklová kulisa pro divadlo v přírodě. V německé zapadlosti, která je opravdová, rozlehlá, a navíc luteránská, je uhrančivá nehybnost, úzkost, která zavádí k prvopočátkům, kdy vše spočívalo v tajemnu kamenů a v rozjímání duší. Člověk si říká, že je to tady na věky, což je strašlivé pomyšlení pro nás, kteří se bojíme zítřka. Projížděl jsem nehybnými předměstími, nehybnými vesnicemi, nehybným krajem a viděl jsem nehybné lidi na zápraží, na polích, skloněné nad nehybnými stroji. Viděl jsem havrany odměřeně sedět na vrcholku majestátních stromů a pusté silnice mizet v dálce, v mlžném oparu, v nedohlednu. Veškerý pohyb se soustředí na dálnici, je však nad slunce jasné, že dálnice k zemi nepatří, je to přídavný díl, z obou stran uzavřený, ústupek pro cizince a především prostředek, jak si je udržet od těla. Sotva jsem Německu pohlédl hluboko do očí, už mi všechno připadalo nekonečně vzdálené, zoufale utajené. Pak jsem se setkal s lidmi, kteří se pohybovali, klábosili, hlučně se smáli, s chutí baštili, vykračovali si rázným krokem, hubovali rozmrzelé děti nebo jim dávali ponaučení tónem nikoli výhrůžným, ale prostě nesmlouvavým. Svou roli v tom hraje i jazyk, člověk ho má brzy plné uši, „Befehl ist Befehl“. Všechno to bylo tak živé, důvěrně známé, obyčejné, barvité a tak se to po-

41


dobalo tomu, co jsem už věděl o té zemi, kam mě náš podnik často vysílal. Ale jakmile jsem odjel od benzinky a jejích obchůdků, znovu jsem nacházel nehybnost, hloubku a ticho. Trochu jsem se za to zlobil na ty Němčoury, kteří ve mně na chvíli, po dobu jídla, vzbudili dojem, že je všechno normální, obvyklé, jasné, a přitom si to sami nemysleli, to bilo do očí stejně jako jejich velký pivní nos. Říkali si, co nějaký osamělý nafoukaný Franzose může pohledávat tak daleko od své základny, zatímco já si říkal, jak to, že jsou tak přirození v prostředí tak obtěžkaném významy. A pak jsem to pochopil, samozřejmě že jsem to věděl, záhada byla ve mně, už v mém postoji byla obsažena otázka, byl jsem otázka sama, jedna konkrétní otázka. Nešlo to jinak, pozoroval jsem tu zemi a její obyvatele očima raněného muže, jehož bytí je ohroženo jejich dějinami. Můj pohled jim musel pořádně vrtat hlavou. Hamburk, Hamburk, Lüneburg, Soltau, Uelzen. Jen pár kroků pro obyčejného cestovatele, avšak bezedná propast pro zlomeného zombiho, který se při hledání vlastní lidskosti vrací časem nazpátek. Bože, jak těžko se mi postupovalo vpřed! Dýchalo se mi čím dál hůř. Při vjezdu do Uelzenu, tatínkova rodného města, se mi málem rozskočilo srdce. Už od Hamburku jsem se na ten šok připravoval, ale znovu jsem si ověřil, že čím více se člověk v životě připravuje, tím míň je připravený. Představuje si toho tolik, že překvapení je naprosté. Mimo zaběhané koleje jsme jako slepci bez hole. Uelzen se podobá všem německým a evropským městům. Ten pocit déja vu mě pronásleduje všude jako stín, píská mi do uší. Jednotvárnost je budoucností světa, obchodní cestující jako já to tušil už dávno, nepotřeboval jsem zapojovat fantazii, a přesto jsem se cítil podvedený, nic se nepodobalo tomu, co jsem si ve svém rozčilení představoval. Očekával jsem starou vesnici let třicátých, plnou sazí a zloby, vyždímanou nezaměstnaností, zmítanou démony z dob před Kristem, a představoval jsem si verbíře, posedlé svými hákovými kříži, pobíhat po městě, asi jako se ďábel svíjí v srdci lidstva. Uelzen je prima, je krásný, vřelý, skvělý pro turistu, to rozhodně, a jeho obyvatelé jsou přívětiví, jako dobří řemeslníci spokojení se svým údělem. Tatínek se narodil ve městě, které už není, odvála je válka, dorazila nová výstavba. To, co jsem viděl, představovalo nový svět, plný lesku a vznešenosti, pěkně vyprojektovaný, který se přikrašluje spolu s tím, jak čas plyne a zavádí novoty a jak městští radní přicházejí a zanechávají po sobě dobré nápady. Má předměstí, které je předměstím, má pěší zónu, která je pěší zónou, a tam, kde mu bije srdce, v obchodní čtvrti, je vidět byznysmeny v tmavých oblecích a strážníky s prázdným pohledem. Mohl jsem být kdekoliv jinde nebo nikde, všude je

42


to stejné, globalizační tsunami smazalo náš odkaz, setřelo naše nejvlastnější rysy, nepoznáváme už ani ty svoje, ani ty ostatních. Město je to, co z něho udělala poválečná městská výstavba, Millenstraße už neexistuje a Landorf, což musel být kus venkova ve městě nebo kout města na venkově, se podobá mé čtvrti na pařížském předměstí, dvakrát menší, ale desetkrát důkladnější. Nemáme si co závidět, stejné poklidné uličky, keře zarovnané do řady, roztomilé domky navzájem si tak podobné, že se člověk má za svého souseda, hojně zásobené nákupní centrum celé z plexiskla a ve veselých barvách, které nám ubohým pracantům poskytuje iluzi, že jsme na té pravé cestě a že na konci života, až bance splatíme všechno do posledního centimu, nás čeká bohatství. Jak vypadal Landorf, když tu tatínek po ulicích prošlapával podrážky svých bot? Plný sazí a zloby, nebo sešněrovaný v bukolické každodennosti? Procházel jsem jím, vdechoval vzduch, seč mi plíce stačily, v naději, že mi napoví intuice, oslovoval jsem lidi na ulici, v hospodách, především starce, kteří s sebou vláčejí vzpomínek, že by to vydalo na knihovnu. Fiasko. „Millenstraße? Neznám.“ Jméno Schiller nikomu nic neříkalo, leda některým připomnělo velkého Schillera. Lichotivé, leč pro můj účel nezajímavé. Němci jsou ochotní, až příliš, zoufají si, když si nevědí rady, neschopnost být nápomocní je zahanbuje. Ale hned tak to nevzdávají, horlivě zbloudilce nasměrují tam, kde by mohli vědět víc. Naléhají: „Běžte na poštu, tam mají adresy,“ nebo: „Pojďme se zeptat k uzenářce, ta ví všechno.“ Šach mat, úřednice za přepážkou na poště mě vybídla, abych si neprodleně podal písemnou žádost, a místní uzenářka mi vřele doporučila, ať se jdu zeptat na policii. Přesně to bych nerad, vyptávat se po úřadech, musel bych odpovídat na dotazy, a na to jsem neměl sílu. S něčím takovým si člověk ve Francii nezahrává, nestačily by mu oči pro pláč. Hledal jsem otce a nikdo mi nemohl pomoci. Byl jsem ztracené dítě. Je zbytečné se tu déle zdržovat. Je zbytečné honit se po Německu, to, co hledám, naše strašlivá historie, je smazáno, zapomenuto, zameteno pod koberec. Chystal jsem se odjet, nebyl jsem na takové pátrání dostatečně vybavený, jako vodítko jsem měl jen své soužení a zažloutlou vojenskou knížku. Jenže to jsem nepočítal s náhodou. A ta zapracovala úžasně. S obloženou bagetou pod paží, zakoupenou u uzenářky, abych jí nějakým konkrétním činem poděkoval, jsem došel do parčíku určenému landorfským maminkám s dětmi. Pusto. To se hodilo, potřeboval jsem být sám, a taky že jsem byl sám jako nikdo na světě. A najednou se ke mně hrne nějaký stařík v pantoflích a čepici, se strniskem na tváři. Hledal, chudák, společnost. Staříci jsou všude

43


stejní, pořád slídí po uchu, které by jim naslouchalo, a neomylně vyhmátnou toho, kdo se jen tak poflakuje. Už měl předem nachystanou větičku, aby se se mnou pustil do hovoru: „Guten Appetit!“ – „Danke,“ odpověděl jsem stejně veselým tónem v naději, že půjde otravovat jinam. Posadil se po mé pravici a hlemýždí rychlostí si balil cigaretu. Než jsem dojedl svou svačinu a on dokouřil svého špačka, věděli jsme jeden o druhém všechno, to znamená nic. Vypadali jsme vážně jak dva vagabundi, co se dělí o lavičku. Probrali jsme dobu, život a německo-francouzské partnerství. Je to jednoduché, on na takovéhle věci nikdy nevěřil. Podle něho je frank jen cár papíru, trpce litoval silné marky, na níž mohl vyrůst mocný Vaterland, a ještě více nástupu Evropy, která tu moc pomalu, ale jistě podrývá. „Na tom vydělávaj jedině prospěcháři a nezaměstnaný,“ zakončil. Byla to extrémně pravicová řeč, to mi nikdo nemusí říkat. Ophéliina matka do mne podobné věci hustí, jak je rok dlouhý. Zatvářil jsem se jako správný rasista a přihodil jsem: „A co teprve cizinci!“ Když jsem mu řekl, že jsem Němec, Francouz a Alžířan a že mi to nikde nepřekáží, zůstal s pusou dokořán. O jaké barvě má člověk mluvit s chameleonem, aby ho neurazil? Povídali jsme si o všem možném jako spořádaní lidé, co mají čas. Dozvěděl jsem se od něho, že už je dlouho v důchodu, že jeho drahá Hilde zemřela ve spánku, když jí bylo sedmdesát, a že jeho snem je před smrtí ještě jednou uvidět zámek ve Versailles. Já mu sdělil, že jsem za náš podnik pracovně v Hamburku a že jsem toho využil, abych si splnil svůj sen vidět Uelzen a především tuhle krásnou čtvrť Landorf, kde se před sedmdesáti šesti lety narodil můj otec Hans Schiller. A v tuhle chvíli něco cvaklo. Nadskočil a tvář se mu rozzářila. „Říkáte Hans Schiller?“ Toho muže mi poslalo samo nebe, tím jsem si stejně jistý, jako že dvě a dvě jsou čtyři. Znal tatínka a taky jejich rodinu a všechny jeho přátele, mezi něž sám patřil. A vrcholem štěstí bylo, že měl vynikající paměť, živou a přesnou. O toho muže nesmím přijít. Vzal jsem ho do cukrárny a zahrnul ho otázkami. Vlastně ty otázky přicházely od něho, já otálel, nechtěl jsem jít na něj zhurta a odhalit mu tatínkovu minulost. Chtěl jsem nejdřív zjistit, na kterém břehu stojí – bývalý nácek, oběť nacismu nebo jen chlapík, co prošel mezi kapkami deště, ani neví jak – a jaké jsou jeho dnešní názory. Hrál jsem si na kluka, co s vyvalenýma očima poslouchá dědu. Vždycky je potřeba začít od nejjednoduššího a nechat to vyvinout. Mírnými postrky jsem ho sunul k tomu, aby se zasnil, aby se svěřil. Rodinu Schillerových jsem mu vylíčil v těch nejkrásnějších barvách, jako pravou, dokonalou syntézu mezi Německem, Alžírskem a Francií, třemi spřátelenými zeměmi, které se navzájem hojně pobíjely. Daly mi otce, matku, ženu a všechno,

44


v co věřím. Vložil jsem do toho poezii a veškerou možnou exotiku. Jedním tahem štětcem jsem z našeho pařížského předměstí vytvořil přístav míru nemající obdoby a z Ajn Dibu čarovnou oázu, kde se tak krásně naslouchá zpívajícímu jižnímu větru a hledí na roztančené vážky, zatímco starci se pečou na sluníčku obklopeni ještěrkami. Tak tomu bylo v mých vzpomínkách z dob před masakrem z 24. dubna 1994. On mě poplácával po zádech a po kolenou a neustále opakoval: —„To je vážně zázrak, tak vy jste Hansův syn!“ —„Zázrak je, že vy jste jeho kamarád z dětství a že jsem vás potkal tam na té lavičce. Kdo by si to pomyslel?“ Potom a po další rundě smetanového kakaa jsme se vrátili k našemu hovoru. —„Kdepak Hans! A na co vlastně umřel?“ —„No… To víte, věk… Chci říci, že byl hodně nemocný… On… Umřel tak znenadání.“ —„Ach ja, to je smutný! Měl zůstat v Německu, zdejší vzduch, to je pramen mládí. Co vlastně jel pohledávat do Afriky? Do který země jste říkal?“ —„Do Alžírska. Pracoval tam. Zaškoloval vojáky.“ —„Ach ja, to není dobrý… Tyhle země vojáky nepotřebujou, vysajou z nich krev. Mimochodem teď je tam válka, ne?“ —„Je to tak, špinavá válka, ale vedená ve jménu Alláha a Jeho Svatosti ra’íse, čímž se omlouvá vše, vyhlazování a podobně. Řekněte mi, jak tenkrát vypadal Landorf, můj otec, jeho rodina, vaši přátelé.“ —„Kdy?“ —„Za války.“ —„Ach ja, to už je dávno pryč. Nic nezůstalo, vůbec nic, já jsem zbyl z party poslední, vidíte, mládenče, život není zas tak strhující.“ Ticho. Zamžený pohled na dobrovolnou amnézii. Bylo to jasné, tenhle člověk a jeho kamarádi šli stejnou cestou jako tatínek. Nebo naopak. Jak také jinak, mladí lidé jsou už takoví, jdou jeden za druhým, předhánějí se, naskočí do prvního vlaku a ani nevědí, kam jede. V naší rizikové městské oblasti to tak chodí taky, jako na nádraží ponechaném svému osudu, nastoupit můžeš svobodně, všechny vlaky nesou nápis ráj a jedou do pekla. Pak to chce různé fígle, aby se dalo vystoupit. —„Co jste to říkal?“ —„Hans byl správnej chlap, hodně angažovanej, splnil svou povinnost jako my všichni… Tak je to.“ →

45


—„O té povinnosti s námi tatínek často mluvil, vyprávěl nám o dobách v Hitlerjugend, o tom, jaké prováděli s kamarády šprýmy, jak řádně zapíjeli noční schůzování, podnikali velké pochodňové průvody, a potom přišla služba u wehrmachtu, odjezd do války… a tak dále. Když jsem byl malý, ještě v Ajn Dibu, byl jsem v mládežnické organizaci FLN, je to taková naše FLN-Jugend, bylo to povinné a já byl docela aktivní. Občas mi to chybí, učarovalo nám to, do kdekoho jsme se pouštěli jako diví, od rána do večera jsme mašírovali, nadšeně jsme pročišťovali vlastní řady, opěvovali vítězství a vyli s vlky…“ —„S vlky?“ —„To se tak říká.“ —„Co to je FLN?“ —„Fronta národního osvobození, národně socialistická strana velkého ra’íse, neznáte? No nic, vraťme se k třetí říši.“ —„K tomu není co říct, synku, to je minulost. Válka nás rozdělila, každý dostal svůj díl, tak je to.“ —„A pak?“ —„Už jsem tvého otce neviděl, ztratil se mi z očí v Paříži… v červnu čtyřicet jedna. Docela jsme si tam s kamarády užívali a pak se každý vrátil ke své jednotce. Po válce, když jsem se vrátil domů, byl Uelzen v rozvalinách. Naše rodina, ta vaše a další zmizely za náletů.“ —„Jako u nás v Ajn Dibu, a to válka v Alžírsku teprve začíná.“ —„Hans je tam pohřbený?“ —„Ano, s maminkou a všemi našimi sousedy.“ Ticho. Pokyvování hlavou. Ten muž byl pohroužený do svých vzpomínek, byla ta pravá chvíle zasáhnout ho na správném místě. —„Po wehrmachtu se otec přidal k SS a sloužil v koncentrácích, v Dachau, Buchenwaldu, Osvětimi… Věděl jste to?“ Dlouze se na mne zadíval, pak potřásl hlavou. Znamenalo to ano nebo možná ne. Zašeptal jsem: —„Taky jste tam byl?“ Ticho. —„Patřilo to k povinnosti?“ Ticho. —„Prosím vás.“ Ticho. Zdůrazněné podrážděným gestem. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale vytáhl jsem z kapsy tatínkovu vojenskou knížku a podal mu ji. Nechápal, proč to dělám. Po chvilce váhání ji vzal,

46


převracel ji ze strany na stranu, pak si ji položil na kolena, aby si nasadil brýle, a hlemýždím tempem jí listoval. Ruce se mu chvěly. Rty taky. Byla to ode mne chyba, cítil jsem, že už nic neřekne. Zopakoval jsem: —„Prosím vás.“ Ticho. —„Mluvili jsme o povinnosti…“ —„Povinnost… prostě jsme ji plnili, tak je to.“ —„Za všech okolností?“ Vstal a unaveně pronesl sám pro sebe: —„Už musím jít domů.“ Podíval se před sebe, na modré nebe, ve směru starodávné Germánie, jako kdyby tam hledal správnou odpověď, potom se mi znovu zahleděl do očí a řekl mi: —„Tvůj otec byl voják a to je všechno. Na to nezapomeň, mládenče.“ A odešel. Měl krok starce bojícího se vlastního stínu. Bylo mi ho líto, představoval jsem si, jak se vrátí domů, ulehne sám do postele a tu noc zemře v horečce, která mu prudce stoupne. Jak to myslel, když mluvil o povinnosti jako jediném vysvětlení chodu světa? Mluvil za mého otce, nebo sám za sebe? Nebo za mě? Za tohle slovo – povinnost – se dá schovat všechno, s jeho pomocí se dají přivést celé národy k propasti a svrhnout do ní. Tak je to! Šel jsem na záchod, vymočil jsem se a pak si dlouze myl ruce a hleděl na sebe do zrcadla: „Přesně tohle si od Ajn Dibu pořád opakuješ, ne? Tatínek uposlechl rozkazů, konal svou vojenskou povinnost.“ Až do konce. „Meine Ehre heißt Treue, mou ctí je věrnost.“ Chtělo se mi zvracet. Je-li toto člověk Vy, kdo žijete v bezpečí svých vyhřátých domovů, vy, kdo se večer vracíte k teplému jídlu a přátelským tvářím: Považte, je-li člověk ten, kdo pracuje v blátě, co nezná pokoje, co bojuje o skývu chleba, co umírá pro nic za nic. Považte, je-li toto žena,

47


bez vlasů a beze jména, co už nemá sílu vzpomínat. Oči prázdné a klín studený jak žába v zimě. Rozjímejte, že to všechno bylo: Nařizuji vám ta slova. Vryjte si je do srdce. Ať jste doma nebo venku, ať uléháte nebo vstáváte. Opakujte je svým dětem. Jinak ať vám spadne dům, schvátí vás nemoc a vaše děti ať od vás odvrátí svůj zrak. Primo Levi K básni připojil Rašel tyto verše: Děti nic nevědí, žijí, hrají si, milují, dokud je nedostihne to, co bylo, tragédie zděděná po rodičích. Pak stojí před divnými otázkami, ledovým tichem a bezejmennými stíny. Můj domov se zřítil a bolest mě drtí a já nevím proč. Otec mi nic neřekl.

48


Malrichův deník Středa 9. října 1996 Momo a Raymond za mnou přišli do Rašelovy vilky a vykládali mi něco příšerného, ale ti šmejdi to říkali tónem, jako kdyby šlo o nějakou nehodu, kterou zahlídli v televizi. Klidně jsem je nemusel poslouchat, a přitom to byla fakt tragédie. O tragédiích vím svoje, vězím v nich po krk, jak se pořád probírám Rašelovým deníkem. A to mi říkáte až teď? zařval jsem. Rozbil se mi moped, odpověděl ten lhář prolhaná Momo. Šlo o Nadju, šestnáctiletou dceru přistěhovalců, která se učila na kadeřnici u Christelle, U Zlatých nůžek, hned vedle stanice RER. Zmizela. Určitě jsem ji znal, ale tyhle holky se podobají jedna druhé do posledního pramínku vlasů, neuměl jsem si k tomu jménu vybavit obličej. Měli by je nějak přinutit, aby se trochu lišily, jeden nikdy neví, tohle to jen dokazuje. Kdo je Nadja? zeptal jsem se. No jedna holka! odpověděl ten osel Momo a Raymond dodal: Bydlí ve dvaadvacítce, její táta je Músa, ten zámečník, co má tu prastarou zelenou citroenku. Ti jsou taky jeden jak druhý, Músa, Abdalláh, Arezki, Bin Něco, beztak je člověk jakživo nevidí, nejsou slyšet. Na-metro-do-háku-na-kutě pro ně začíná za úsvitu a končí pozdě večer, kromě neděle, to je den Páně a ten tráví někde v nějakém zapadlém bistru, zpustošeném nostalgií, někdo zkouší štěstí v lotynce, jiný na koníčkách. Pokud je člověk vůbec vidí, jsou to zlomené stíny vracející se za tmy nebo za tmy vycházející z domu. Sídliště se jako jeden muž pustilo do hledání Nadji, rodiče, sousedi, kluci, policie, hasiči. Pobíhali sem a tam. Ženské vyhlížely z balkonů, naříkaly, modlily se, vysílaly své muže hledat znovu. Mluvilo se o útěku, pak o únosu a od včerejška se mluví o vraždě. Přihnaly se televize a zalezly si do zálohy na ta nejhnusnější místa, na území nikoho, kam ani my ze sídliště nepáchneme. Zjistilo se, že dívku napadl jeden vousáč, mladík z jedenáctky, stoupající hvězda, známý svými pobyty v Kábulu, Londýně a Alžíru, který si dal titul Alláhův Vymítač. Předhazoval jí, jak se obléká, že si barví vlasy na křiklavo a že se schází s kluky, nadto nevěřícími, s kuffár, jak jim říkají. Nafackoval jí, plivnul jí do tváře, vytrhnul chomáč vlasů a údajně řekl: Poslední varování! Došlo k tomu na schodišti ve dvaadvacítce. Nějaký prcek, co zrovna sbíhal dolů po schodech, to všechno viděl. Vykládal o tom kámošům, až se věc postupně dostala k Músovi, který popadl kudlu, než bys napočítal pět, a hnal se toho vousáče hledat. Před domem ho obstoupili sousedé,

49


odzbrojili ho a nenápadně ho dovedli ke Kom-Daddymu. K setkání došlo beze svědků, v supermarketu, mezi dvěma regály až vzadu. Vousáč byl zadržen a po čtyřiadvaceti hodinách propuštěn. Žádná mrtvola, žádný zločin, žádný viník. Jeho advokát, další vousáč, v kvádru a s bílou čepičkou, v tom byl honěný, zburcoval různé spolky, islámské úřady, bratrstva, marabuty, spící buňky a vzbudil i ministra vnitra. Nebe bylo černé faxy, přesycené decibely. Kom-Daddy byl zelený vzteky, chtěli po něm, ať vraha propustí a otevře mešitu v sedmnáctce. Klid po pěšině, Paříž se drží hypotézy, že jde o útěk. Vymítač dělal ramena, měl svůj lístek do ráje, do džanny, jak tomu říkají; navíc zesměšnil policii a hrdinsky tak potvrdil svůj statut emíra na sídlišti. A dneska ráno, jako blesk z čistého nebe, absolutní horor. Chudinku Nadju našli ve sklepě jednoho už dlouho nepoužívaného krámku, úplně nahou, svázanou drátem, tělo a obličej měla spálené svářecím hořákem. Rodiče ji bez váhání identifikovali. Je to jejich dítě, cítili to. Emíra odchytili, když vycházel z mešity. Prý na Kom-Daddyho zasyčel: Alláhu akbar, tvoje hodina přijde. Imám okamžitě svolal na pláň velkou bohoslužbu na počest hrdiny, na podporu jeho vážených rodičů a na vybírání příspěvků pro tuto věc. Bude se konat v pátek ve dvanáct třicet. Vyhlásil fatvu: Kdo se nedostaví, prohloupí, Alláh ho nemilosrdně potrestá. Nebýt solidární s bratrem v islámu, na něhož útočí kuffár, je největší ze všech hříchů. Bude tam dav. Já tam budu taky. Na mém rozhodnutí nebylo nic spontánního, usmyslel jsem si, že mu zavřu hubu, tomu esesákovi, který chce z našeho sídliště udělat vyhlazovací lágr, už je načase. Šli jsme obrazit sídliště, jestli seženeme kámoše. K těm patřil Šikula, Pikolík neboli Bidochon, Togo-Fogo, Jednoručka a náš Kokta Idir, a šli jsme vyjádřit soustrast Músově rodině. Před dvaadvacítkou a po celém schodišti stál dav. Počkali jsme, až na nás přijde řada. Doprdele, fakt děs! Její máma nás drtila, nic neříkala, dívala se upřeně na ruce položené na kolenou a sténala jako přejetá kočka a Músa na ni koukal a pokyvoval hlavou. A my koukali na ně a zadržovali jsme dech. Potom jsme zašli za Nadjinou šéfovou. Když nás uviděla, vyskočila a letěla k telefonu. Jelikož platím v naší partě za blonďáka, šel jsem dovnitř sám a vysvětlil jsem jí, proč tam jsme. Přišla na práh dveří a poslouchala, co si to pro sebe mumláme. Nevěděli jsme co říct. Stejně pořád vzlykala a neslyšela nás. Je to zvláštní, cítit sympatie k někomu, koho člověk nezná. Jak jsme ji uviděli brečet, rozbulili jsme se taky. Vypadali

50


jsme jako pitomci zmítaní větrem. A dost, konec fňukání. Zašli jsme do nádražního bufetu. Summit v zadní části lokálu. Museli jsme něco podniknout, ukázat, že se nedáme, zachránit sídliště. Jak jsme se tam nahrnuli, tak párek, co se olizoval v koutě, okamžitě vypadnul. Bylo nás osm a vypadali jsme zlověstně. Majitel k nám přistoupil s úsměvem já-nic-já-muzikant, obsloužil nás a poodešel k tlačítku poplašného signálu. Mezi námi to brzy začalo vřít. Jedni, jako ten blbeček Momo, nevěděli, co by se dalo udělat, a jiní, v čele s Raymondem (když moc vyšiluje, říkáme mu Raplmond), byli slepě pro antidžihád. Z jednoho extrému do druhého, jako vždycky. Řekl jsem jim: „Je potřeba odseknout hlavu a hlavou je imám.“ Ticho. Šepot. Přece jenom imám… „Kurva, vy jste fakt nahovno, vojebával nás, jak mohl, mě, tebe, Momo, a tobě, ty podělanej Raplmonde, říkal Ibn Abú Sráč a byl nachystanej zlikvidovat všechny Afghánce, což se tvojí rodiny asi netýká, co? A tebe, Šikulo, když sis od čtyř od rána do půlnoci hrál v mešitě na svatouška…“ „Já-já-já t-t-t-ti ří-ří-říkám, že je po-po-potřeba upo-upo-upozornit ro-ro-ro rodiče…“ „Idire, než bys kecal hovadiny, to radši mlč. Rodiče řeknou, že je potřeba upozornit policii, policie řekne, že je potřeba upozornit soudce, soudci řeknou, že je potřeba upozornit vládu, vláda řekne, že je potřeba upozornit starosty, a víš, co ti řeknou starostové. Hovno!“ —„Takže je to na nás.“ —„Bravo, Pikolíku! Nikoho nebudeme upozorňovat, aspoň to si ušetříme.“ —„Co chceš dělat, vousáči jsou všude, maj prachy, advokáty, zbraně, buňky, vysoce postavený přátele, velvyslance…“ —„Jedině antidžihád, nic jinýho nefunguje, používat stejný prostředky, nabořit se jim do buněk, infiltrovat…“ —„Jo, jasně, to v osmi zmáknem. A ve jménu jakýho náboženství povedeš ten svůj antidžihád, máš představu?“ —„Hej, Jednoručko, jsi tady s náma, abys mluvil, nebo abys dumal o svojí ruce? Co si o tom myslíš?“ Tak jo, už toho nechám, chtěl jsem jen podat vzorek naší debaty. Ukončili jsme zasedání se třemi závěry – jednak Moma a jeho přátel: Jsme v čoudu, a ať uděláme, co uděláme, budeme v čoudu. Pak přátel Raplmonda: Na džihád to chce odpovědět antidžihádem. A nakonec mým a mých přátel: Je potřeba zlikvidovat imáma. A tímhle se budu řídit já.

51


Potom jsme se vrátili do Rašelova domku s několika kartony piv ze supermarketu. Noc před bitvou bude dlouhá. Čtvrtek 10. října Den jsme jen tak proflinkali. Sídliště bylo ve smutku. Muži se opírali o zdi domů. V hloučcích, které se snažily být solidární v zármutku a nečinnosti. O čem si povídali? Na co mysleli? Na Nadju, na to, co se stalo? Možná že na nic. Připomínali deportované, co zabíjejí čas čekáním, až se něco objeví na obzoru, až se jim země rozevře pod nohama nebo až jim někdo řekne, ať jdou rychle domů, že běží televizní seriál. Vypadali tak sklesle, tak zahanbeně, že mě to rozčilovalo. Vousáči byli v mešitě a dělali plány a jejich kápové měřili dlouhými kroky lágr z jednoho konce na druhý, pozorovali lidi, jako kdyby to byli nepotřební vězni. Před sedmnáctkou parkovala spousta aut. Pěkně vypulírovaných, takže ne ze sídliště. Už jsme se chtěli přesunout jinam, když najednou překvápko! Kom-Daddy vylezl ze sklepa, kolem něho několik lidí, chlapi z radnice, týpci, co se motají v různých spolcích, a další, úplně neznámí. Byl tam ten grázl imám, Kom-Daddy ho držel za paži, jako když se vyprovází přítel a připomínají se mu věci, na které nemá zapomenout. Kurva fix, tak Francie vyjednává s esesáky! A v jejich bunkru! To je teda bezva! Přesně o tohle totiž jde, známe Kom-Daddyho, je z nové policejní školy: z nepřítele si udělá přítele a přívětivě ho zpracovává. Na nás se sere, my ať chcípnem, republika couvá pozpátku, se svázanýma nohama! Pátek 11. října 7 hodin ráno Páni, tohle jsem ještě neviděl! Sídliště liduprázdné! Volné prostranství, ulice, balkony, parkoviště. Ani noha. Po nikom ani památky. Dokonce ani po starých Afričanech v trepkách z kůže zebu, co tu chodívají, ať svítí slunce, fouká vítr nebo prší. Kdyby chtěl někdo natočit film o konci světa, má příležitost. Netušil jsem, že je naše sídliště tak hnusné, tak smutně chladné, tak zoufale zanedbané. Dřív mi všechno připadalo normální. Měli jsme sídliště rádi. Chodili jsme si po něm a nic neviděli. Když jsem slyšel, jak si lidi stěžují na špínu a na hluk, nejradši bych je seřval. To nás chtějí urážet, nebo co?

52


Vypadali jsme pěkně prohnaně, nás osm mušketýrů. Šli jsme se pomstít a cestu nám nezkřížila ani myš. Byli jsme si svou věcí jistí, víme, která bije. Když vousáči organizují demošku, jdou na to jako profíci, začnou za úsvitu, po první modlitbě, fadžr tomu říkají, potom pobíhají jako smyslů zbavení, lítají od jednoho krámu k druhému, od jedno věžáku k dalšímu, aby lidi vytáhli od práce a zavedli je, kam potřebují. O hodinu později se jde na věc. Shromáždí je na prostranství, obstoupí je, napěchují jako roští a za pomoci Alláhu akbar a megafonů je rozfajrují. Když je propustí, nikdo už je nedá dohromady. 8 hodin Už máme plné zuby čekání. Vzali jsme to rovnou čarou k mešitě. Zavřeno. Zklamalo nás, když jsme viděli, že si vousáči nadělali do kalhot. Že by strach přešel na druhou stranu barikády? Vyhodila je ze sedla rozsáhlá solidarita s Nadjou a jejími rodiči? Jejich informační servis funguje líp než CIA, pochopili, že v tomhle za nimi lidi stát nebudou. Uctívat vraha, vítat zločin a chválit Alláha jedním vrzem, to nejde, to sídliště nebere. Je to otázka cti. Pro nepřítomnost vousáčů bylo ještě jiné vysvětlení: pořádkové síly. Jsou tu všude, ale my je nezahlédli! Na číhané v kempinkových vozech na kraji sídliště. Hajzlové, ještě nás připraví o naši pomstu, buď vousáči, nebo my, takhle to má být! Ticho na sídlišti nasvědčuje tomu, že jsme to všechno vyvolali my. Teď se budou moct dušovat, že oni nic, že se drželi stranou, aby nezavdali příležitost darebákům, provokatérům, nepřátelům islámu a republiky, co chtěli jejich shromáždění ve prospěch obětí využít. Umějí mistrovsky těžit ze situace. Neštítí se ničeho, hyeny. Zrovna jsem se chystal jít hledat imáma, abych mu do čela vyříznul hákový kříž, když mě nějaký hlas zavolal jménem: Malrichu! Malrichu! Pojď sem… Tak pojď, povídám! Byl to Kom-Daddy. Vystoupil z neoznačeného policejního auta. Šel jsem k němu s rukama v kapsách. Pojď tamhle! odtáhl mě za loket. Pak mě prošacoval, jestli nemám nůž nebo bazuku. Jeden pohled ke kámošům stačí, aby zůstali, kde jsou. —„Nemá cenu chytračit, vím, co jsi plánoval s tou svou bandou ulejváků.“ —„Co by… Jdeme do agentury, jestli náhodou…“ —„Drž klapačku!“ —„Přísahám, pane komisaři.“

53


—„Dobře mě poslouchej, imám, to je naše věc, a ne tvoje, a nebudu ti to dvakrát opakovat. Stačí, abys mu řekl dobrý den, a seberu tě pro pokus o vraždu. A zakazuju ti potulovat se kolem mešity, jak to děláš už od včerejška s těmi svými vtipálky. Rozuměls?“ —„Ne, nerozuměl! To jako nesmíme nikam chodit, nebo co?“ Znovu mě chytil za loket a přitiskl mě ke zdi. —„Hele, mladej, já vím, kam na ty nápady chodíš, to ten bráchův deník, ale to jsi teda nic nepochopil, on nešel nikoho zabíjet jen proto, že to tak dělají jiní, on se snažil pochopit…“ —„A je po něm.“ —„Víš co, mazej, upaluj domů, běž! A vezmi ty šašky s sebou! V šest večer tě chci mít u sebe v kanceláři. A ruce z kapes!“ Vyrazili jsme do Paříže. Už jsme měli sídliště po krk. Poflakovali jsme se kolem Châteletu, Beaubourgu a prošli jsme půlku bulváru Sébastopol jen proto, abychom pumpli jednoho bratrance Togo-Foga, který po ulicích prodává karcinogenní kosmetické přípravky. Rodinná záležitost. Pak jsme něco pojedli na nábřeží. Potom jsme se šli potulovat po Champs-Elysées, to je úplně jiný svět, ani se nechce věřit, že je člověk ve Francii. Pak jsme sešli do Tuilerií, abychom si vážně promluvili. Měl jsem na ně jednu otázku: „Máme mezi sebou zrádce. Chtěl bych vědět, kdo to je. Co ty, Momo? Nebo ty, Togo-Fogo? Ty jsi byl taky jako on na straně zbabělců.“ Po hodině ping-pongu jsem dospěl k závěru, že to mohl být kdokoli, oni, další kámoši, kterým o naší vrcholné schůzce vykládali, šéf bufáče na nádraží, který měl nastražené uši. Ani jsem nezavrhl hypotézu, že Kom-Daddy uhodl naše úmysly jen z toho, když nás viděl v sedm ráno před mešitou. My jsme noční můry a všichni to vědí. „No dobře, je kosa, já jdu, pan komisař mě čeká na čaj.“ 18 hodin Komisařství je barák z dutých tvárnic a neprůstřelného skla, který stojí na okraji sídliště. Jednou zdí u nás, druhou v Rašelově čtvrti. Poldové mě znají. Babar, který měl službu za přepážkou informací, mi ukázal palcem směrem do chodby. Znám to tam, šéfův kancl je až na konci. Polstrované dveře. Kom-Daddy je u nás dobrých deset let. Přišli jsme na sídliště zároveň, já z Alžírska, on z jiné předměstské čtvrti někde

54


v severní Francii. Specialista na rizikové městské oblasti. Nevím, jestli k nám povýšil. Podle mě ne, všude je to stejné, ledaže malí darebáci vyrostli, velcí ztloustli a staří s nějakým tím šrámem si hrajou na válečné vysloužilce. Zatímco ostatní, rodiny, lidi, ti žijou jako dřív, občas práce, občas dlažba, občas nemocnice. Mladí jsou buď ve vleku sociálky, nebo ve vleku školní docházky, nebo něco mezi tím, ve vleku mizerných fušek. Žádná změna za těch deset let, až na to, že v poslední době sem přišli islamisti. Prý kvůli válce v Alžírsku, v Kábulu, někde na Středním východě nebo kdoví kde. Prý si z Francie udělali ústupovou základnu, takové překladiště. V každém případě nám podělali život, to kvůli nim se plahočíme, že to hezké není. Ať táhnou do prdele, postavili armádu, než bys řekl švec, a převzali moc. Než ses stačil rozkoukat, bylo všechno jinak, móda i všechno ostatní. A prázdnota na sebe nedala dlouho čekat. Živnosti se přestěhovaly, obchody, kanceláře, drobné kšeftování, které nezaměstnaným pomáhalo přečkat. To je jejich metoda, uzavřít obzory, povykovat směrem k východu a ožebračovat lidi, aby měli k ráji blíž. Ovce, které mají na povel. My k nim taky patřili, já a kámoši, hlavně Raplmond a Momo, mimo jiné proto, že jsme hltali kecy jejich führera: Dejte se k nám, budete mít všechno, peníze a džannu, a taky proto, že se nám lepili na džellábu, nemohli jsme vystrčit nos, aby oni nepřipochodovali a nevytáhli na nás deset přikázání kamikadze. Ať táhnou do prdele, místo džanny jsme byli věčně na komisařství, u soudu, na povinných brigádách. Už chyběly jen galeje. Byli jsme poznamenaní na celý život. Kom-Daddy nám byl v patách, ale když pak viděl, že se od toho pánbíčkářství a la Šílený Max odvracíme, spolu s radnicí nám pomohl. Čekalo nás školení, učňák, organizované prohlídky, pokec s poslanci. Není to k ničemu, ale člověk se zabaví. —„Pojď blíž. Posaď se tamhle. Chceš čaj?“ —„Nechci.“ A pak jsme si popovídali, to znamená, že mluvil jenom on a přecházel přitom po kanceláři, a já ho na půl ucha poslouchal. Jak bylo jeho zvykem, začal tím, co mu leželo na srdci – sídliště, budoucnost, republika, přímá cesta –, a potom pokračoval o nás a tvářil se jako kámoš, který to s tebou myslí dobře. „…Pamatuj si jedno, chlapče, tvůj bratr byl fakt správný chlap. Při tom všem, ty víš, co myslím… Ohledně tvého otce se zachoval jediným člověka hodným způsobem, snažil se dozvědět, co mohl. Ať jde o zločiny včerejší nebo dnešní, je to první etapa: je třeba pochopit (vyslovoval

55


slova odděleně jedno od druhého, s důrazem na jednotlivé slabiky), nedá se všechno odsoudit šmahem. Když jsi nosil kamís a bradku, mohl jsem si říct: Je to islamista, terorista, toho si podám. Ale nic takového, pátral jsem a pochopil, že k nim nepatříš, ty jsi Malrich, bezvadný kluk, a chceš žít svůj život jako každý. Nic není jednoduché, sebevražda tvého bratra to dokazuje. Snažil se pochopit, ale bohužel ho to pomaloučku stahovalo, až se nakonec cítil vinen za to, co nacisti a váš otec udělali za války Židům, měl mu to za zlé, ale zároveň to byl jeho otec, chtěl ho vidět tak, jak chce vidět svého otce každý, a být na něj hrdý. Chtěl to o to silněji, že jste s ním nežili, chyběl vám, a navíc skončil tak hrůzným způsobem, zavražděný islamisty, a vaše matka taky a všichni ti chudáci, kteří mají jenom slunce, aby viděli den. Čím víc ve svém pátrání postupoval, tím víc toho odhaloval a tím víc ho to bolelo. V jeho hlavě se něco odehrálo, něco podivného, mechanismus se převrátil a on začal obviňovat sám sebe. Otce viděl jako válečného zločince, ale zároveň jako otce, jako muže, který bojoval za svobodu Alžírska, kterého vesnice milovala a vážila si ho, jako oběť islamistů a snad i alžírského politického systému, který taková monstra zplodil. To bylo příliš, pociťoval vinu natolik, že si zazlíval i to, že se společensky vyšvihl, viděl v tom svůj egoismus vůči tobě a vaší rodině, v tom svém pohodlném životě, co vedl. To možná vysvětluje, proč se od vás odstřihl, od tebe, od své ženy, od vašich adoptivních rodičů, byl to jeho způsob, jak vás chránit. Nakonec vzal všechno na sebe, odsoudil se místo otce. Sebevražda byla tedy nevyhnutelným východiskem, jediným způsobem pro něj, jak smířit nesmiřitelné. Chápeš?“ Nevím, co jsem mu odpověděl. Nic. Byl jsem v černé díře. Viděl jsem stíny… otce, matku, Rašela, jak zabředá pořád hlouběji do svého šílenství, chudinku Nadju, která řve jako o život, emíra, jak se k ní blíží s hořákem, stín imáma, vznášející se nad sídlištěm, myslel jsem na genocidu v Ajn Dibu, na… na… Už nevím. Vzpomínám si, že jsem zakřičel: „Proč mi to vykládáte, co to má se mnou společnýho?“ Naklonil se a řekl mi: „Spoustu věcí! Vím, co se ti honí palicí. Překrývá se ti včerejšek a dnešek, Rašel a ty, otec a imám, myslíš na nacisty, kteří ti ukradli otce, kteří z něho udělali nástroj genocidy, myslíš na islamisty, kteří ti zabili rodiče, a na chudinku Nadju, chceš se pomstít, počínaje imámem, protože to je šéf, führer, protože jsi sám býval členem téhle party pitomců, co chtějí

56


vyhladit lidstvo, a protože je to pro tebe způsob, jak se vykoupit, jak vidět otce jinak, jak mu odpustit. Chápeš?“ „To jsou jen kecy. Můžu už jít?“ „Můžeš. Ale pořádně si znovu přečti deník svého bratra a možná uvidíš, co on neviděl, i když to všechno pochopil. Zločin nevymažeš zločinem, ani sebevraždou. Na to máme zákony a jinak máme každý i svou lidskou paměť a zdravý rozum. A hlavně: Nejsme odpovědní za zločiny svých rodičů.“ „Můžu jít?“ „Dveře jsou otevřené, přijď, kdykoli budeš chtít.“ Šel jsem nahoru k strejdovi Alímu a tetě Sakíně. Dneska přespím u nich. Měl jsem výčitky svědomí, odešel jsem od nich už před víc než měsícem. Fakt je, že jsem na tom nebyl dobře, bál jsem se být v domku sám, nevím, co bych mohl provést. Ještě tu byl jiný důvod, chtěl jsem se na něco zeptat tety Sakíny. Předtím jsem na to nikdy nemyslel, ostatně Rašel taky ne, aspoň v deníku o tom není zmínka: Jaké byly doopravdy vztahy mezi tátou a strejdou Alím? To je k zbláznění, kolik věcí netušíme, co všechno nevidíme, a přitom je to součást nás, našeho každodenního života. Už jsem u nich deset let a nic o nich nevím, nic o tom, co je pojilo s tátou. Strejda Alí a teta Sakína jsou přesně takoví, jak si je člověk může představovat: emigranti, co zůstali emigranty. Nic se u nich nezměnilo, žijí ve Francii, jako žili v Alžírsku a jako by žili i někde na jiné planetě. Říkají, že to tak chce Alláh, a to stačí. Jsou to hodní lidé, nic od života neočekávají, kus chleba, koutek na spaní, klid a občas pár zpráv tam od nich. Milujou dopisy. Já jim je vždycky předčítal a psal je za ně. Hrozná otrava, ale dneska na to vzpomínám s něhou. Táta jim posílal dopisy, jaké se posílají emigrantům: „Milý Alí, píši Ti pár řádek, abych Ti sdělil, že se mám dobře a stejně tak i celá rodina. Doufám, že Vy se máte také dobře, Ty, Tvá žena i děti. Objímáme Vás.“ Potom vykládá trochu o vesnici a o počasí. A oni odpovídali: „Drahý Hasane, obdrželi jsme Tvůj dopis a děkujeme Ti za něj. Jsme rádi, že se dočítáme, že se máte dobře. Alláhovi budiž chvála. Tady je všechno v pořádku, děti Vás líbají. Brzy nám zase napište, co je nového. Nechť Vám Alláh dopřeje pokoje. Poslal jsem Ti ty léky, co jsi žádal, doufám, že Ti dojdou. Kdybys potřeboval ještě něco, děj mi vědět.“ Potom vyprávějí trochu o sídlišti

57


a o počasí. Napsal jsem takových dopisů desítky. Jenom jsem měnil datum, teplotu a názvy léků. Teď, když jsem si s nimi měl promluvit, uvědomil jsem si, že nemůžu. Vyměňovali jsme si vždycky jen fráze. Já jim říkal: Dobré ráno, dobrý večer, mám hlad, jdu ven, a oni mi říkali: Dobré ráno, dobrý večer, nemáš hlad? Nechceš kafe? Obleč se pořádně, je zima, Bůh s tebou. Jinak jen mlčení, způsoby chování a posunky, jak se to v rodině dělá. „Teto, jak se strejda Alí a táta seznámili?“ Jakživo jsem neviděl, že by se teta Sakína nad něčím pozastavila, ať to bylo cokoliv. Odpověděla mi pokojně. „Poznali se jako partyzáni, byli velký kamarádi, byli jako bratři.“ „No dobře… a dál?“ „Když vyhlásili nezávislost, žilo se těžko, třeli jsme bídu, lidi spali na ulici, zatímco šéfové hodovali v palácích bohatejch kolonizátorů a vraždili se navzájem, aby získali moc. Tvému otci a Alímu se to vůbec nelíbilo. Alí emigroval do Francie, aby se už na to nemusel dívat. Jakmile si sehnal práci, vrátil se, požádal o moji ruku a já odjela s ním. Alláh nad námi bděl, nikdy jsme neměli nedostatek.“ „A můj otec?“ „Vím, že měl problémy se svými nadřízenými. Někteří chtěli, aby odjel z Alžírska, a vyhrožovali mu smrtí, jiní ho tam chtěli mít dál, aby jim školil důstojníky.“ „Co proti němu měli?“ „To já nevím. To by ti řekl Alí, ale hlava už mu, chudákovi, neslouží. Vím, že několik měsíců skrýval tvého otce v naší vsi v Kabylii, a pak, když jsme odjeli do Francie, se tvůj otec schovával v Ajn Dibu, u jinýho kamaráda z odboje. Jmenoval se Tahár a je to tvůj strejda. Tatínek si vzal jeho mladší sestru Ajšu. Už je dávno po smrti, to jste ještě nebyli na světě, ani tvůj bratr, ani ty.“ „Proč táta nikdy nepřijel do Francie?“ „To já nevím, chlapče. Za Německa proti Francii válčil a v Alžírsku se bál, aby ho nezavřeli.“ „Strejda Alí taky bojoval proti Francii, a stejně tu žije a nikdy neměl problémy.“ „Tak musel mít nějaký svoje důvody, ale nevím jaký.“ „Proč nás poslal k vám do Francie a nenechali si nás s mámou u sebe? Copak je to normální?“

58


„Za to otce neodsuzuj, chlapče. Myslel na vaši budoucnost, chtěl, abyste měli pořádný školy, abyste to někam v životě dotáhli, abyste žili v klidu. Proč se mě na to ptáš?“ „Ale nic, teto… já jen tak.“ „S tebou, chlapče, není něco v pořádku, co umřel tvůj bratr, jsi jako vyměněný. Není v tobě žádná radost, moc přemýšlíš. Ale to přejde, jsi mladý, Alláh s tebou.“ Tu noc jsem spal blaženě. Poprvé po hodně dlouhé době.

59


Rašelův deník Březen 1995 Je to sestup do pekel. Všechno jde špatně. Ophélie pořád něco má, nenechá mě na pokoji, chce mě takového, jako jsem býval dřív, když mě poznala, a tečka. Chápu, jak na ženy v domácnosti působí televizní seriály typu Mladí a neklidní a podobně, líčí stejnými slovy stejné příběhy ve stejných dekoracích se stejnými herci, kteří za dvacet let natáčení nebo i více zestárnou jen o pár dní, přičemž to nemá sebemenší dopad na jejich charakter, čehož si žádná hospodyňka není s to všimnout. Možná je to jejich způsob, jak se pomstít životu. Já Ophélii chápu, všechno se jí zhroutilo, má pocit, že žije s cizím člověkem, nepovedeným vetřelcem, nezábavným cizincem, nemocným člověkem, který pořád přemílá hrůzy z jiných dob, z jiného světa. Tohle není její muž, nemá co pohledávat v jejím životě, v našem milostném seriálu. Ovládal jsem se, ale šlo mi to čím dál hůře. Vymlouval jsem se na práci, vymýšlel jsem si krize a krachy, snahy, které přišly nazmar, všeobecnou stagnaci obchodů, jak o tom mluví experti, čím dál nelítostnější jednání, šikmooké, Indy, hydry, ušmudlance, kteří nás berou útokem z boku a plundrují naše trhy, věčné vyhrocené schůzování, které postihlo generální štáb naší firmy, rozkazy štěkané jako dávky ze samopalu, semináře jdoucí husím pochodem jeden za druhým, odbory, které se obávají o své výsady a vedou všechno do záhuby. Vykládám jí o našich údajných zklamáních, asi jako se pacifistovi nebo odpírači vojenské služby vypráví válečný film, vkládám do toho napětí a náležité množství morálky, abych ospravedlnil prudkost našeho protiútoku. Bojujeme za svá pracovní místa, za nás, za ni. Jí je to ale jedno. Nic v jejích očích neomlouvá mé mlčení, mou častou nepřítomnost, mé kruhy pod očima, mou malou chuť k jídlu, mou vlažnost v posteli, a nic neomlouvá přítomnost oněch knih v našem domě, těch ohavných knih, jak říká, o válce, jednotkách SS, hromadných deportacích, vyhlazovacích táborech, průmyslu smrti, následných procesech a pronásledování válečných zločinců po celé zeměkouli, které jsem neustále hltal. Jednou mi vyhrožovala, že je hodí do krbu, ale uviděla můj pohled a uhodla, že by to dělat neměla. Odnesl jsem je do garáže a zamkl do skříně na nářadí. Občas říkala slova, která mě ťala do živého. Vím, že nebyla z její hlavy, měla je od matky. Jednoho dne prohlásila: „Vy přičmoudlí jste všichni stejní, jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou, a navíc nepředvídatelní!“ Na to jsem jí odpověděl: „Vyřiď matce, která se přitom v počtech náramně vyzná a všechno si umí velmi dobře spočítat, že se říká: druhý bez dvou za dvacet, což není totéž, i když

60


to znamená, že to právě totéž je.“ Za to drobné, bezvýznamné poopravení se mnou celý týden nemluvila a její matka mi zavolala a ostrým tónem mi oznámila, že jí nějaký cizinec nebude dávat lekce z francouzštiny. Jelikož jsem netušil, o čem to mluví, odpověděl jsem: „To je relativní, maminko, víte, cizinec je cizincem jen cizinci. Absolutně vzato je to člověk jako každý jiný a nikde není řečeno, že nesmí mít rád Moliera nebo Maupassanta.“ Praštila mi sluchátkem. Jednou večer, když jsem se vracel domů s novými knihami pod paží, prohodila Ophélie s takovou přezíravostí, až jsem se zhrozil: „My ty Židy přece nezabili, tak proč se o to tolik zajímáš?“ Věta, po které pohár přetekl. Odpověděl jsem jí se stejně strašlivou odtažitostí: „No právě, my to nebyli, ale mohli jsme to být!“ Nepokoušel jsem se jí vysvětlit více a ona změnila téma: „Dneska večer přijde na večeři maminka, udělej mi tu radost a přestaň se takhle tvářit.“ Tchyně je případ sám pro sebe. To, že je tlustá, ošklivá, bezostyšná a hloupě afektovaná, by ještě nebyla taková pohroma. Je vlastně docela zábavné vidět ji, jak si hraje na madam Castafiore na zámku. Problémem je její jazyk, zmiji by uštkla. Nemluvě o jejím pohledu, paralyzoval by hnízdo chřestýšů. Když ji má člověk nablízku, nemůže se ani nadechnout, aniž by pomyslel na nejhorší. „Rašeli, zklamal jste mě, vypadáte žalostně. Zanedbáváte se, drahý. U nás doma…“ „Zato o vás to, maminko, neplatí, vy jste pořád stejná, to člověka potěší. Mimochodem ale tady jste doma u mne.“ Tím večeře skončila. Za vzlykotu odešla od stolu. Její dcera mi mrskla ubrouskem do obličeje a šla za ní. O minutu později bouchly domovní dveře, jako kdyby jimi třískl tropický uragán. Dům se otřásl až po betonové základy. Dojedl jsem večeři s příjemným pocitem, že jsem několika našim přátelům plazům zachránil život. Nazítří mě v kanceláři čekal problém. Další v řadě problémů. Když jde něco špatně, tak na všech frontách. Předvolal si mě šéf. Podle tónu sekretářky mi to bylo jasné: jdu na kobereček. Věděl jsem proč. Bylo to ve vzduchu, už nějakou dobu si všichni povídali za mými zády. Když otevřu nějaké dveře, najednou se změní téma hovoru. Byl jsem znepokojený, ale nijak moc, pan Candela je přítel, bratr. To on mě přijal do zaměstnání, zaškolil, naučil mě finesám povolání a pokaždé mě postavil na nohy, když mě náš velkolepý stroj na peníze srazil na kolena. Máme dvě věci společné, techniku v Nantes, kde on i nějakou dobu učil mechaniku kapalin, a Alžírsko, kde se narodil stejně jako celý jejich klan, počínaje baskickým předkem. Když uviděl moje

61


CV, cvak, zasáhlo ho to u srdce. Byl jsem přijat. Potřeboval mít vedle sebe spolužáka a opravdového krajana v tom svém království na prestižním ředitelství odbytu Evropa/Afrika. A výkonného inženýra, jímž jsem si myslel, že se mohu brzy stát. Bylo mi čtyřiadvacet, v kapse jsem měl čerstvý diplom a hlavu plnou nových nápadů. Měl jsem kliku, dobrého přítele a před sebou spoustu krásných cest. O půl roku později jsem se nastěhoval do vysněného rodinného domku a oženil se se svou starou láskou Ophélií za souhlasného vrkání její matičky. Byly to šťastné časy, nohama jsme se dotýkali země jen proto, že bylo potřeba chodit. Šéf se tvářil jako boss, když má přijmout posledního poskoka, který je mu protivný. Mrzutě, přezíravě. Je to jižanský požitkář, nehodí se k němu hrát si na tvrďáka ze severu. Ani jsem nezavřel dveře, a už na mne vypálil: „Hodláš ještě dlouho takhle pokračovat?“ V práci mívá ve zvyku mluvit takto po americku, bez úvodu, začít od konce. Není to tak hloupé, koneckonců jsme tu od toho, abychom vydělávali peníze, a ne o ně přicházeli. Krédo podniku shrnují tři slova: Time is money, a jeho bohem je Mister Dollar. Naše nadnárodní společnost je stoprocentně americká, zahraničního v ní není nic, jedině trh a my, podnikový personál, zaměstnanci, bezvýznamní, upovídaní a rozhazovační Frenchmen, naštěstí placení místním oběživem, na které hledí jako na nevěřící. —„Mám teď těžké období.“ —„Velmi originální. S Ophélií?“ —„Ne tak docela.“ —„Pán je snad ve špatném duševním rozpoložení?“ A tak jsem mu to celé řekl. O vraždění z 24. dubna a o tatínkově minulosti. Všechno ani ne v pěti větách, jako to děláváme na brífinku. Duševní rozpoložení jsem nechal stranou. A on zas svůj údiv a otázky všeho druhu. „Půjdeme si o tom promluvit do kavárny. Ale říkám ti rovnou, velký šéf chce tvoji kůži, nebo moji hlavu. Za poslední půlrok máš katastrofální výsledky. A jeho informační služba pochopitelně zaregistrovala tvoje absence den po dni, hodinu po hodině. Překonal jsi všechny rekordy, bravo! Přimlouval jsem se, ale co chceš, tohle je nadnárodní společnost, ne kostel. Takže to všechno okamžitě napravíš. Jinak si na konci čtvrtletí sbalíš saky paky. Je to jasné?“ Zjednodušeně řečeno mě odstřelili. Časová lhůta odpovídala vedlejším faktorům – odbory, které se v žádném případě nesmí znepokojovat, předpisy, lejstra, která musí projít svou cestu od jedné kanceláře k druhé. Společnost kypí zdravím, ale výnos na hlavu je výnos na hlavu. Tenhle zákon držíme

62


pevně v paměti, jako nemocný drží pevně teploměr pod paží. Filosofie podniku je prostá jako biblický výrok: „Je-li strom nemocný, pokácíme ho, dřív než nakazí celý les.“ My znamená přesně to, co to znamená, mužstvo přijme bossovo rozhodnutí za své a nese za ně odpovědnost. Náš systém zainteresovanosti to tak vyžaduje. Jak to oznámit Ophélii? Nebude tomu chtít věřit. Radši držet jazyk za zuby, zítra je taky den, dopřejme mu jeho překvapení. Šéf má královský dar pochopit, aniž se mu musí co vysvětlovat. Bylo to stručné, v jeho přivřených očích jsem viděl všechnu moudrost světa, ale taky pohotovost, s níž staří a moudří pozvedávají před Zlem paže nad hlavu. Hbitými pohyby zamíchal kávu a řekl mi: „Věř člověku, který ví, o čem mluví. V naší rodině jsme zažili leccos, bídu, válku, deportaci a zase válku a exil a opovržení, samotu a tak dále. Takže mě poslouchej. Okamžitě tu záležitost ukončíš, jinak tě zničí. Především, své rodiče jsi už oplakal. Tím, že si budeš sám nad sebou naříkat, je nevzkřísíš. Každý rok jim budeš jako řádný syn jezdit na hrob a budeš se modlit, aby jejich duše odpočívaly v pokoji. Poděkuješ jim za to, že ti dali život, a řekneš jim, že si ho užíváš, jak jen můžeš, ale bez přehánění a bez nadutosti. Pokud jde o to ostatní, holocaust a všechno barbarství na světě, modli se k Bohu, ať se to už nikdy nezopakuje. Víc udělat nemůžeš. Čti, angažuj se, jestli chceš, přispěj svou troškou do mlýna, ale víc nic. Všechno, co uděláš navíc, bude od ďábla, bude to znamenat, že tě přemohla nenávist, že se tě zmocnil duch odplaty. Běda ti, jestli se necháš okouzlit Zlem. Bude z tebe zrůda, ale už o tom nebudeš vědět. Teď se vrátíme do kanceláře, práce je součástí terapie.“ To je taky americká metoda, sklidí se ze stolu, plivne se do dlaní a jde se na věc. Jinak řečeno, zlo se léčí zapomněním, které je absolutním zlem. Byl jsem zklamaný. Ale zas ne tolik. Není špatné, když to probíhá i tímhle způsobem. Očekával jsem, že mi pan Candela vnese do věci světlo, a on to udělal. Ale stačí takové světlo? Později odpoledne mi zavolal, řekl mi, že s ním mohu ve všem počítat, a zavěsil, jako to dělá správný šéf, když domluví. Chtěl jsem mu poděkovat, ale jeho rychlost mě zaskočila, a musím říci, že v oblasti citových výlevů jsem spíše zastáncem buddhistické metody: čím méně se řekne, tím lépe si lidé rozumějí.

63


Po práci jsem zašel do knihkupectví. Sháněl jsem jednu knihu. Poslední. Z nezaměstnanosti se člověk nenají, ani když má slušnou podporu a pár akcií v zásobě. Knihkupec, který je stejné krevní skupiny jako já, mi ji podal se špetkou posměchu v oku: „Touhle knihou jste měl svoje pátrání zahájit,“ řekl mi. Měl pravdu. Nepomyslel jsem na to. Jak na mne ta hrůza dotírala, začal jsem od konce, Norimberským procesem, a postupně jsem se propracovával nazpátek k prvopočátku, od hledání válečných zločinců přes objevení koncentráků, vylodění spojenců, k samotné válce, politické krizi atd. Až k prvopočátku. Když jsem před čtrnácti dny o ni knihkupce požádal, zavrtěl hlavou a řekl mi: „Hm, ta se bude těžko shánět, je zakázaná. Pokusím se, jinak byste se musel poptat u bukinistů… Dám vám adresy.“ Nakonec přece jen někde vyšťáral tu knihu, kvůli níž svět postihla největší tragédie. A mě také. Mein Kampf. Nevím, kolikrát jsem ji četl. Nejdříve vztekle a hltavě, potom v klidu, ale v klidu čím dále napjatějším. Chtěl jsem najít ten klíč, to kouzlo, díky němuž lidé zdraví na duchu i na těle jako můj otec souhlasili s tím, že odhodí lidskost a změní se ve smrtící stroje. Nic takového tam není, je to slátanina, kecy grázlíků verbujících do války, nadutost malých samozvanců, co sní o tom, že budou diktátory na věky, hesla z volebních plakátů otrokářské republiky: „Zabijte Žida, Bůh se vám odvděčí“, „Jeden árijec je lepší než všichni budižkničemové na světě“, „Chraňte svoji krev, pozor na nákazu“, „Váš soused je churavý, nepotřebný? Odkliďte ho“. Pokud se Zlo vydalo pouze touhle cestou, aby Němce přemohlo a nadělalo z nich nacisty, klobouk dolů! Představoval jsem si nějaký nezvratný důkaz, nekonečně složitou alchymii slov, zdrcující odhalení světového komplotu proti německému lidu, velkolepé řetězové reakce od jedné kapitoly k druhé, promyšleně uspořádané mimořádné okolnosti, představoval jsem si, že některé pasáže psal sám Satanáš a na zbytek, na detaily, anekdoty, dodal inkoust. Nic takového. Stačil na to holobradý velkohubý desátník, syfilitický, depresivní mazal, kupa dobře zformulovaných výroků s mužným titulem Můj boj a společensko-ekonomický kontext přející lamentacím, soudním stíháním, obžalobám, licitacím. Samozřejmě je tu i to ostatní, ať v popředí, nebo v pozadí, dějiny země, vazby na starodávné sekty, které přečkaly staletí, předpotopní báchorky plné mlhavého ezoterismu, podivné souzvuky a nesouzvuky s tím či oním, zapomenuté teorie, znovu objevené mytologie, nové filosofie zrozené v zápalu akce, horečnaté sny rovnou z nedalekého blázince nebo místní hospody a veškerá touha po moci, jakou může vyvolat technický pokrok

64


a vědecká revoluce ve společnosti, jež na tom není dobře. Ale to zacházíme příliš daleko, která země nemá ve starých sklepeních staré démony, která země nemá své obchodníky se zbraněmi a se sny o věčnosti, který lid nemá ve svých kostech nějaký ten gen pošramocený dějinami, který lid nemusí čelit chaotickým hnutím života a která církev nebyla zasažena bleskem nečekaného vědeckého osvícení? Lidstvo je jen jedno, nejsou jich desítky, a zlo má v sobě, v morku kostí. Zabředávám do toho, to mi bylo jasné. Navíc mnou zmítaly rozpory, přitom by se člověk měl chytit toho nejjednoduššího. Dění na světě nemá žádné opodstatnění. Hledat původ zla je nesmysl, prostě je, a bylo už před stvořením světa. Vymýšlet si zacvakávající postupy a vysvětlení s pružinou není k ničemu a položíme-li všechno na váhu, leda ji tím rozbijeme, rozhodně pokazíme. Toho se držím, zlo je věčně se opakující nehoda, při níž do zdi narazí jak dobří, tak špatní řidiči. Dobro zavládne pouze při pohřbu, to jsou jediné okamžiky v životě, kdy na vlastní oči vidíme, co jsme: prach, který příští závan větru odnese pryč. Protože dobro, a o tom jsem přesvědčený, je právě v tom: vidět vlastní konec v konci druhých. Nic neodradí víc, nic nepůsobí blahodárněji. Když umřeli oni, umřeme i my, přesně o to jde. Jenomže dobro není, králem je zlo. To, co se přihodilo mému otci, se stalo i jiným, v Německu, jinde, včera, předevčírem, a bude se dít dál a dál, zítra i pozítří. Dokud se bude Země otáčet kolem Slunce, dokud bude život, to sladké třeštění, navštěvovat člověka, svůj protijed, to zběsilé třeštění, do té doby budou existovat zločiny, zločinci a oběti. A nikdy nekončící smutek. A spoluviníci. A diváci. A tyrani myjící si ruce nad naším utrpením. Přesto však tento zločin není jako jiné, a právě před takovou naprostou cizostí já stojím. Sám. Sám jako nikdo na světě. Když si pročítám, co jsem právě napsal, uvědomuji si, že jsem se vyhnul tomu hlavnímu, že jsem hatmatilkou mizerného filosofa utahal rybu na udici. Je třeba podívat se věcem do tváře. Jsou takové, jaké jsou, nic a nikdo, ani sám Pánbůh se nemůže vrátit zpátky, karty nelze rozdat jinak: Můj otec jednal sám od sebe, byl si plně všeho vědom, důkazem toho je, že jiní to dělat odmítli, raději zaplatili svým životem nebo včas emigrovali. Dalším důkazem, jasným jako bílý den, je, že si své spisy uchovával jako nějaké posvátné relikvie, svou vojenskou knížku coby rodný list, medaile coby svátosti a onen zlořečený Totenkopf coby posvěcený předmět. Když člověk nic nezmůže proti totalitní mašinerii a jejím zrůdnostem, když je lapen do pasti a je konec nadějím, zbývá ještě jedno útočiště na vlastní záchranu:

65


sebevražda. Je to poslední bašta lidstva, náš žolík, neviditelný, nepřemožitelný. Přesně to udělá vlk, to úžasné zvíře, když se tlapou chytí do pasti, uhryže si ji, utrhne, a získá znovu svobodu, plnou, neporušenou, omamnou jako čarokrásná víla, nebo bojuje do poslední kapky krve a zemře vyčerpán a s obrovskou úlevou. Potom co byl čin spáchán, měl tatínek ještě tuhle možnost, vydat se soudům a žádat spravedlnost ve jménu svých obětí, aby nalezl sám sebe a svou důstojnost. Utekl, schovával se, všechno zatajil, když se to tak vezme, zřekl se sám sebe a zločin tak nechal nepotrestaný, chránil ho svým mlčením. Posvětil ho. Byl bych rád, kdyby stanul jako jeho nadřízení, bonzové třetí říše, všichni ti Hessové, Ribbentropové a spol., před lidským soudem. Slavnostně vynesený rozsudek vrací hrůze veškerou její hanebnost a viníkovi dodá špetku jeho ztracené lidskosti. Mlčením se zločin uchovává, relativizuje, zavírají se tak před ním dveře rozsudku a pravdy a dokořán se otevírá brána zapomnění, brána nového začátku. Ta otázka mě přivádí skoro k šílenství: Věděl tatínek, co vlastně dělá v Dachau, v Buchenwaldu, v Majdanku, v Osvětimi? Už nemohu věřit, že byl oběť, nevinný křehký mladík, kterého se Zlo zmocnilo bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli. I kdyby to tak bylo, vždycky nastane jistý okamžik, zlomek vteřiny, objeví se nějaká okolnost, možná sotva postřehnutelná, nějaká nečekaná, prchavá kombinace neúnosných obrazů, které vedou k odhalení, k pochybám, ke vzpouře. V takové chvíli v nás něco vykřikne, jinak tomu nemůže být, to by neexistovalo nic, ani Bůh, ani člověk, ani pravda. Jak nezareagovat, i kdyby jen nepostižitelným záchvěvem u srdce, když má člověk před sebou blouznivý pohled neduživého dítěte, třesoucího se zimou v samotě tábora smrti, nahé ženy zakrývající svá ohanbí cestou do kremační pece, ženu bez vlasů a beze jména, co už nemá sílu vzpomínat, oči prázdné a klín studený jak žába v zimě, muže, který se zuby nehty drží své dávno pošlapané důstojnosti, když z něho rvou poslední cáry lidskosti, muže, co umírá pro nic za nic. Říkám si toto: Pokud na zemi zůstane jediný nepotrestaný zločin a mlčení zvítězí nad hněvem, pak si lidé nezaslouží žít. V lépe uspořádaném světě bych se vydal úřadům. Oblékl bych si černé šaty, předstoupil před soudce a řekl mu: „Můj otec mučil a zabíjel tisíce ubohých lidí, kteří mu nic neudělali, a vyzul se z toho. Já dnes vím, co udělal, je však mrtvý, a tak jsem přišel místo něho. Suďte mě, zachraňte mě, prosím vás.“ Zato v tomto světě bych jim ani nepřipadal směšný, rovnou by mě pokutovali za urážku soudu, vyprovodili by mě, udělali by mi kázání. Panebože, možná by na mne i mrkli! Nemůžu dělat nic jiného než to zařídit sám. Ale nevím, vše je náhlé, vše je tajné,

66


vše je odporné, vše je samá vytáčka a odklad toho, co nastane po konci světa, opět vládne přesvědčení, že lež je dobrou společenskou ochranou pro národy, efektivním dárkem pro vzpurné děti, povzbudivým způsobem života pro svědomité lidi. Plácám nesmysly, nechal jsem se strhnout a unášet fantazírováním, nevidím bóji, které bych se mohl přidržet. Jsem sám. Sám jako nikdo na světě; na tomto světě, který mi připadá tak vzdálený, tak falešně ustaraný, zahleděný do sebe, do svých rozmarů, svých drobných potěšení, svých ztřeštěností, z nichž je živ, asi jako je kanibal živ sám ze sebe, a který je nepochybně zaslepený svou dobou, svými dramaty, svými sny, svou bezmocností. Samozřejmě že nějak reaguji, nejsem z těch, kteří se vyžívají ve svém utrpení, a nenávidím jakoukoli utkvělou myšlenku. Říkám si, že to všechno jsou dějiny a dějiny náleží minulosti a že minulost zemřela s těmi, kdo ji žili, zapomněli jsme, už nevíme, všechno se zrelativizovalo, dnes máme své problémy, a těch je habaděj, je to hrůza, řešení v nedohlednu, a přitom zítřek, naše jediná volba v životě, se blíží mílovými kroky a přináší krutosti a beznaděj. Mně se zhroutil svět, všechno Zlo od svého prvopočátku mi hledí do očí, prohrabává se mi srdcem, útrobami, vytane mi ve vzpomínkách, připomíná se mi, abych na ně nezapomněl, říká mi neustále, co bylo, co jsme dělali. Ta představa mě mučí, mlha mě dusí, bolí mě hlava… Bzučí mi v ní… Ozývá se nějaký povyk… vidím hrůzostrašný tábor… Muže, ženy, děti, je jich nespočet, jsou nazí, vyzáblí a spořádaně kráčí vpřed pod ledovým pohledem esesmana k nezměrnému ohništi, a on… Pomoc!… Utápím se ve fantasmagoriích… Volám o pomoc… Hledám otce… Kde jsi, tatínku, co děláš? Chci ho najít, vzbudit ho… vzbudit se… Zachránit otce… Otce, který sešel z cesty a nás svedl s sebou… Můj domov se zřítil a bolest mě drtí a já nevím proč, otec mi nic neřekl… Á, tady je, dokonalý ve své černé uniformě, s pověstnou červenou páskou na rukávě… Usmívá se na mě… Tím krásným otcovským úsměvem, něžným i přísným… Nevím, jak se to stalo, jsem s ním, jako doma v Ajn Dibu, bydlíme v krásném domku stranou… tábora… koncentráku… Před sebou máme hezký les, květiny a krásné barvy a tam vzadu za kopečkem je… to místo, celé černé a šedivé, kam nesmím chodit… Hraji si s ostatními, s dětmi důstojníků a dalšími dětmi odtamtud, přišly, aby nás bylo dost do her, aby nám dělaly společnost, byly pro nás rozptýlením, otloukánky, když se vztekáme, když si stavíme hlavu… Ale je s nimi otrava, jsou hubené, neduživé, zavšivené, krtičnaté, nemají vlasy, nemají zuby, neumějí si pořádně hrát, jsou tiché, hloupé, nerozumíme jim, myslí jenom na to, aby se najedly, zahřály, vyspaly… Nadáváme jim, bijeme je, ale neposlouchají, stočí se do klubíčka jako ježek… Kolem naší osady

67


v plném květu se plouží nelidsky vyhlížející trosky s vpadlýma očima a tváří se, že okopávají půdu, uhrabávají štěrk, natírají ploty. Jsou to naši zajatci, barbaři, kteří způsobili spoustu škod našemu národu, rozzlobili našeho Führera, mají na sobě ohyzdná pruhovaná pyžama, jsou oškliví, smradlaví, záludní, podlézaví, nevděční, ukradnou všechno, co kde leží, nic jim neunikne, nedopalky, kousky papíru, staré skrojky chleba, nad obyčejným zrezivělým hřebíkem jim lezou oči z důlků, když vidí kost, vrhnou se na ni jako psi, přehrabují se v našich popelnicích, závistivě nás pozorují… Občas znenadání přestanou předstírat, že dělají tvrdou práci, zvednou hlavu a hledí do dálky, za tábor, za kopec… až tam… na mohutný sloup mastného, odporně páchnoucího dýmu, stoupajícího k nebi… Ten křik!… Havrani, vrány houfně vzlétají vzhůru a naplňují vzduch svým ponurým krákáním… Táhněte!… Vy taky, židáci… Vězni hledí do nebe… Jejich pozornost pokaždé zaujme to náhlé zadunění, které nás někdy probouzí uprostřed noci, za úsvitu, v chladu, hřmot, jenž se ozývá před nerozeznatelnými kovovými zvuky, řinčení ve větru, natahované řetězy, zavírající se těžké, neprodyšné dveře, přerývaný sykot čerpacích strojů způsobujících pokles tlaku a blikání světla lamp… Možná výkřiky… Strašidelný kravál, který stoupá a stoupá a potom se pomalu vytrácí do trýznivého ticha… Panebože, to ticho, je tak podivné a tak bolí… Lidé, kteří… Další oholené lebky se vynoří u úpatí kopce… Další kolona, která těžce postupuje vpřed… Přichází z noci, projde šedí dne a zmizí v noci… Je to daleko… Vítr vane opačným směrem… Ti mizerové se klidně pohrouží do svých myšlenek, a tak přiběhnou naši kápové vyprášit jim blechy obuškem za hrdelního pokřiku… „Arbeit! Arbeit! Schnell! Schnell!“ Smíchy se válíme po zemi: Chachacha! Chachacha!… Je to zvláštní, jak jsou ti darebáci jen kost a kůže, nic necítí, nic neříkají, nehýbou se, někteří se smějí na celou svou bezzubou hubu a dívají se do nebe, skoro by se jim chtělo zpívat… Jsou jako uhranutí. Potom, když se vzpamatují, zase se celí seschnou, popadnou nářadí a předstírají, že okopávají zemi, že uhlazují štěrkový koberec, natírají ploty, kontrolují, jestli je všude čisto. Jsou jako automaty a jdou tím na nervy, jako kdyby to dělali celý život, pořád ty samé pohyby, už od narození. Občas zůstanou dva nebo tři ležet na dlažbě, jejich kamarádi je nevidí nebo, jak mají ve zvyku, se tváří, že je nevidí. Kápové vykřikují rozkazy, odvezou je na kolečku, tam někam přes tábor a za kopec… Důstojníci se chechtají nebo rozčilují, rákoska jen sviští, práská o holínky… Kápové se svíjejí smíchy a poklonkují… Jsou to privilegovaní vězni, trochu přibrali na úkor svých bratří v bídě… Mluví jazykem, jemuž nerozumím, nebo jen stěží: „Gut, gut, Juden kaputt, konec, danke, dženkuje, děkuji mockrát, dzieň dobry!“ Tatínek

68


mě volá na svačinu… Já… Já… Vítr se obrátil, to je smrad, takový lepkavý… Jdeme dovnitř, zavřeme okna. Chce se mi křičet, rvát ze sebe kůži. Já nevím, nevím, co mám dělat, drtí mě to ticho, to děsivé ticho, už nic nerozpoznávám, sen, noční můra a realita jsou jedno a to samé. Není úniku. Probudil jsem se zalitý potem. Nevím, jestli byla noc, nebo den. Zavolal jsem Ophélii. Ještě jednou jsem zavolal: „Ophélie… Ophélie!“ Zaslechl jsem hluk přicházející z kuchyně, lehké vrčení… Sykot ucházejícího plynu… To je lednička. „Ophélie… Ophélie!“ Nebyla tam. Nevrátila se domů. Odešla. Ticho má v sobě cosi nadpřirozeného… Vnímám ho, je cítit spáleninou, lepí se na kůži. Z pohovky něco spadlo. Panebože, ten zvuk! Kniha… Mein Kampf. Šel jsem do garáže a spálil jsem ji.

69


Rašelův deník Duben 1995 Našel jsem Jeana 92. Bylo to jednoduché jako nic. Jel jsem na adresu, která se objevuje v dopisech, co od něho dostával tatínek. Bydlí ve zchátralém domku na konci truchlivé uličky v chudém koutě vymírající vesnice, někde poblíž Štrasburku. Když jsem projížděl mezi urbanistickým veledílem, jímž je Štrasburk, a vesnicí, které si ani mapy nevšímají a o jejímž jménu ze soucitu pomlčím, přiznám se, měl jsem dojem, že jsem přijel někam na konec světa a že toho budu trpce litovat. Ve Francii se pořád ještě najdou místa tak ztracená, že si člověk říká, kam se schovala. Moje pronajatá renaultka 4L ji neznala, a přitom je ze Štrasburku, musí to tu mít po okolí docela proježděné. Na kraji vesnice mi nějaký nevrlý místní ukázal prstem na opačný konec v odpověď na mou otázku: „Prosím vás, mohl byste mi říci, kde bych našel Ernesta Bruckeho?“ Děkovat mu nemá smyl, ztratil řeč, neuměl by ani říci: „Nemáte zač.“ Pak už stačilo jen obtěžovat tři nerudné stařeny, opřené o košťata, rozštěkat smečku hafanů a byl jsem šťastně v cíli. Byl to poslední domek ve vesnici. Za ním už není nic, jen hradba divoké vegetace. Očekával jsem starce a s úzkostí jsem si říkal, jestlipak bude vůbec chápat mé otázky. Přede mnou byl muž ve středních letech, halabala postrojený, s pořádným pupkem a s tváří, jakou má mít správný aktivní alkoholik, samá trudovina a píštěle. Poklopec měl otevřený stejně jako pusu, na znamení, že kašle na všechno. Seděl na zahrádce plné oprýskaného haraburdí, vlastně to bylo takové nezastavěné prostranství v kapesním vydání, u rozviklaného kovového stolu, na kterém trůnila láhev kořalky; dále tam stála sklenička, otlučená a bez samostatné existence, jakoby přirostlá ke stolu, plná jakéhosi mazlavého moku, v němž se macerovaly listy, jehličí a chcíplé mouchy; a něco, co připomínalo popelník, zavalený hromadou popele, nedopalků, zuhelnatělého hmyzu. Muž hleděl před sebe a nic neříkal. Neviděl mě přicházet. Pocítil jsem veliký soucit. Byl troska, která se zanedlouho rozpadne. Viděl jsem to před očima, bylo mi jasné, co ho čeká: Ten muž takto zemře, porostlý lišejníkem, připoutaný k židli, s láhví na dosah ruky, na nic při tom nebude myslet, nic si nebude říkat, neuvidí, co má kolem sebe. Nedovedl jsem si dost dobře představit tatínka, který byl přísnost sama, přísnost zcela germánská, že by se přátelil s takovouhle osobou. Ale co, uběhla spousta času, určitě i on měl svou chvíli slávy. Zpaměti jsem si to rychle spočítal a dospěl jsem k závěru, že se tatínek s tímhle mužem neznal, nemohli se

70


znát. Je to otázka věku a okolností, tatínek po roce 1962 nikdy neopustil Alžírsko a tenhle člověk si před tím datem nejspíš hrál na indiány s místními podsvinčaty nebo v houští na schovávanou s ovcemi, ještě než se začal opíjet s kamarády. Teď mu je kolem padesáti, i když vypadá na víc, to však má daleko k otcovým sedmdesáti šesti letům ve chvíli, kdy zemřel. Vůbec jsem si nepřipouštěl myšlenku, že by tento člověk mohl přijet do Alžírska, aby se setkal s otcem. Tam jdou žerty stranou, jsou tam hranice, hrůzu nahánějící stráže a prapodivné zákony, návštěvy se netrpí a žádný dobrý důvod neobstojí. Existují taková místa, kam se člověk nedostane, nemůže ani dovnitř, ani ven, a ani se nedozví proč. Tento stárnoucí muž nejspíš v pití našel způsob, jak omládnout nebo předčasně zchátrat, nebo jak se vydávat za někoho jiného. Něco mi v tom unikalo. Konečně mě uviděl. Měl nevraživý pohled a odulé rty jako nějaký poživačný stařík a já se cítil nesvůj. Jako dítě chycené do pasti. Zhluboka jsem se nadechl a zatvářil se jako chlap, co dovede nahnat strach copatým holčičkám. Jeho si ujít nedám, jako jsem vyplašil toho důchodce z Uelzenu, když jsem na něj dotíral otázkami spíše nepříjemnými než chytrými. „Pokud jste Ernest Brucke alias Jean devadesát dva, rád bych vám jménem svého otce Hanse Schillera stiskl ruku a poděkoval vám.“ Muž se na okamžik zadumal a potom ke mně s obrovským úsilím napřáhl paži přes láhev a chraplavým hlasem řekl: —„Schiller? Kdo to je? Ty jsi jeho syn?“ —„Jo, tak nějak! Otec mě na smrtelném loži požádal, abych zašel za jeho přáteli, za těmi, co mu pomáhali v nesnázích, za těmi, co…“ —„Zaraž, mladej, já nejsem Jean devadesát dva…“ —„A kdo tedy jste, vážený pane?“ —„Jeho syn Adolphe… Staroch natáhnul bačkory, už je to hezky dlouho.“ —„Aha.“ —„Co jsi chtěl po fotrovi? Kromě poděkování?“ —„Zavzpomínat si…“ —„Jo tak! A proč?“ —„No… sháním svědectví, materiály… Píšu knihu o otci a jeho boji za spásu lidstva, nacismus není mrtvý, pokud vím.“ —„Jo, vypadáš na to, že píšeš knížky.“ —„Jestli chcete, poznamenám si vaši výpověď a napíšu kapitolu o vás a vašem otci.“ Bingo! Trefil jsem do černého. Ten ochlasta se už viděl ve výkladních skříních knihkupectví. Vstal, odkašlal si a pohlédl na mne přátelsky. Nevzpomněl

71


jsem na to, člověk má tendenci na to zapomínat, ale ta nemoc ještě pořád existuje – ješitnost, mrkvička, díky níž přiběhne krocan na pekáč. Toho úžasného Jeana 92 číslo dvě se už nepustím. —„Ještě jsem ti to, milý Adolphe, neřekl, ale už mám nakladatele a platí dobře. Dostaneš svůj díl.“ —„Kolik?“ —„To záleží na prodeji, ale může to být dost. Tady je zatím stovka jako záloha.“ Tak to bychom měli. Pohodlně jsme se usadili a povídali si jako partneři ve výnosném obchodu. A vlastně bez námahy. Jenže to byla fuška, ten ochmelka neustále svého otce odstrkoval do pozadí a sám se dral dopředu. Chtěl mít celou kapitolu pro sebe. Vyprávěl mi o svém dětství, mládí, o babičce Gertrudě, která mluvila jen německy, o vojně v té všivé francouzské armádě, o drobných válkách v Africe, kde se vyřádil na černoších náhradou za tu ostudu, že slouží Francii, o couře jménem Greta, která mu zničila život, o bratranci Gaspardovi nebo Hectorovi, který ho pěkně napálil, o tetě Ursule, co žije v Brazílii s jistým Felixem, překupníkem smaragdů nebo diamantů, o svém domku, který mu padá na hlavu, o vsi, které hrozí přestavba, o obecním úřadu, ze kterého je mu na blití atd. Řekl mi všechno o tom, co dělal pro svého otce nácka, nejdříve drobné sekretářské práce, pozorování sousedů, pohyb mezi poštou a schránkou na dopisy, malou ministrantskou výpomoc při tajemných obřadech, a později, když přicházelo stáří a rozum byl na odchodu, nekonečná schůzování, tajné porady nějakých blbečků, nadávání na zrádce a revizionisty, nakládačky grázlíkům z města, rvačky s četníky, zimní chlastačky se starými mazáky zdeptanými maškarádou moderní doby. Zkrátka úspěšné živoření. Ukázal mi jejich spisy. Překvapilo mě, že dokáže vstát a chodit. Byla toho plná skříň, na kterou jsem se vrhl jako smyslů zbavený. O hodinu později jsem byl celý zaprášený a páchl mršinou. A styděl jsem se, že jsem člověk. Prohrabával jsem se tou kupou špíny, jaká se najde na půdě starých katů, když konečně odevzdali duši ďáblu. Smrdí to starobou, druhořadostí, vlhkem, zuřivým šílenstvím, zbytečností, hnusem. Živý nebo mrtvý, katan zůstane katanem. Ten nešťastník Jean 92 měl umřít, ještě než se narodil, nebo aspoň než se přeměnil ve vlkodlaka třetí říše. Pocintané plakáty, mizerné knížky, kniha modliteb v plátěném obalu, rozdrbané katalogy pro myslivce, vyšisované praporky, dopisy k uzoufání, fotografie ještě více, sešity plné žluči, letáky k zblití. Nabídl mi ten balík za dvě stě franků. Byl to draze zaplacený sajrajt, ale přijel jsem, abych poznal původ Zla. Byla tam i pořádná pistole a pár kulek pokrytých měděnkou.

72


„Lüger, nejlepší bouchačka na světě!“ upřesnil a hrdě ji vzal do ruky. Souhlasil jsem: „Máš pravdu, kamaráde, fotr na něj taky nedal dopustit.“ My dva, Adolphe s lügerem v natažené ruce a já s balíkem letáků a vlaječek pod paží, jsem opravdu vypadali, jako kdybychom hodlali vyčistit svět. Vidět nás tak mladí s horkou hlavou, okamžitě by se k nám přidali. Pátrat v minulých válkách je dřina, člověk se daleko nedostane. Slepé uličky, cesty, které končí ve tmě, stoky, jež zahnívají v mlze, prach, zvedající se jako clona dýmu, jak člověk tápe v prázdnotě. Uvědomuji si, jak to musí mít těžké ti, kteří jsou pověřeni pátráním po válečných zločinech obestřených mlčením, zapomněním a tichou dohodou. Je to nesplnitelný úkol, pravda je ztracená uprostřed divoké trávy, zavalená kupou bajek a báchorek tisíckrát pohřbených, tisíckrát vyhrabaných a taky tolikrát zfixlovaných. Jsou tu ztráty paměti, mlčení, lži, nabiflované větičky, obhajovací řeči ďáblových advokátů, jeden projev za druhým, papíry rozežrané moly. A nad tím vším vane vítr hanby, rozežene choutky a přiměje zavřít oči a svěsit hlavu. Oběti umírají vždycky dvakrát. A jejich katové je pokaždé přežijí. „Tatínek mi zapomněl vysvětlit, co znamená to číslo devadesát dva, co to je?“ „To je kód organizace, kterou měl fotr pod sebou, Jednota 92, její členové měli přezdívky, Jean 92, François 92, Gustave 92. Museli jsme si dávat bacha, šli po nás gaullisti, židáci…“ —„Ale proč devadesát dva? O co jde?“ —„No teda… Hitler se dostal k moci v třiatřicátým, Pétain podepsal spolupráci ve čtyřicátým a v tom roce bylo otci devatenáct a nastoupil u gestapa… Součet dělá devadesát dva. Fotr byl hlavička! To je ta jednota, věrnost třetí říši.“ —„Meine Ehre heißt Treue.“ —„Jo, to je ono, správně! Když jsem po fotrově smrti v devětašedesátým věc převzal, přejmenoval jsem ji na Jednotu 134… Narodil jsem se ve čtyřicátým druhým, chápeš? 92 plus 42 rovná se 134, Jednota 134, jasný? No jo, jenže už nebylo do čeho píchnout, kámoši byli všichni ulitý v bezpečí, lebedili si v Santiagu de Chile, v Riu nebo někde v Číně v Bangkoku… chápeš?“ —„Jo, jasně, to je hned vedle, v Thajsku. Takže to byla práce naší Jednoty 92, že… I mého otce?“ —„Samosebou. Po porážce, když už nebylo v co doufat, založil tatík s dalšíma Jednotu a postarali se o to, aby dostali kamarády z Německa, posílali je do spřátelených zemí. Pozdějc se napojil na síť Odessa, víš, o co jde?“

73


—„No jistě! ODESSA, františkánská síť, vatikánská líheň, kamarádíčci Červeného kříže, etiopská síť, cesta turecko-arabská a další.“ —„My z Jednoty 92 jsme se zabývali speciálně příslušníkama SS z koncentráků. To je elita, chápeš, ty chlapy je potřeba uchovat pro budoucnost. Musíš to do tý knihy napsat, fotr odvedl dobrou práci, zachránil desítky hrdinů z jejich spárů. Jména máš v tom malý černým notýsku. Tvůj tatík tam bude taky… Jak že se jmenoval?“ —„Schiller. Ze spárů koho?“ —„Rusáků, Amíků, těch kurevskejch Anglánů, zasranejch gaullistů a tý židácký verbeže. Chápeš to, ještě pořád nějaký zbyli! Co se fotřík nadřel kvůli tomu jejich Nakamu a Židovskýmu kongresu, který využil zmatků, aby se zmocnil Palestiny a Francie, kvůli tomu jejich Mosadu a tomu hajzlovi Wiesenthalovi, kterej si na tom pěkně nahrabal… A to nemluvím o sousedech, co převlíkli kabáty jeden jak druhej, včetně některejch z Jednoty 92. Nevěděli jsme co dřív, museli jsme bejt v obraze o tom, co se chystá, pořád, varovat kamarády, zajišťovat spojení, chránit sítě, shánět prachy, falšovat papíry… To se rozumí, že jsem přiložil ruku k dílu, makal jsem, až se ze mě kouřilo… Chybí mi to, dřeli jsme se pro čest… Kdepak dneska…“ Poslouchal jsem ho a neposlouchal. Věděl jsem toho o té záležitosti stokrát více než on. Ale jak jsem ho viděl, slyšel, cítil, jak jsem se brodil jeho bahnem, ocitl jsem se v samém srdci poválečné atmosféry, toho nevídaného konce světa, mezi zříceninami, kam jen oko dohlédne, uprostřed vyděšených davů, otupělých chodících mrtvol, Himálají mrtvých těl, do nichž se pouštějí buldozerem, bláznů potulujících se bezcílně po zpustošených táborech, děsivých výjevů, vítr už roznáší hnilobný pach, všiváci už kšeftují, čachrují, opatřují si svědectví, připravují si budoucnost, a nad celým tím skladištěm haraburdí to, co bolí, z čeho by člověk zešílel, neodbytné ticho a mlha, v níž se dnes dusím. —„A teď…? Jak jsme na tom, strýčku Adolphe?“ —„Pf! Je konec, chlapče, Židi vyhráli.“ —„Hitler se vrátí. Nebo někdo jiný, kdo bude ještě víc… kdo bude taky tak mazaný.“ —„Jo, můžu si o tom nechat zdát.“ —„Třeba to bude Francouz jako my.“ —„Ty bys mě rozesmál, už jsi někdy viděl Francouze, co by nebyl podělanej?“ —„Pétain nebyl, nebo jo?“

74


—„Ne, ale na Hitlera neměl. Takovej se může narodit jedině v Německu.“ —„No dobře, ale byl přece Stalin, Pol Pot, Ceauşescu, Mao, Kim Ir-sen, Idi Amin… ehm… a ještě ten s knírem, jak se jmenuje… ten, co zplynoval ty…“ —„To je všechno jen lůza, komančové, přičmoudlíci, rákosníci, to se nepočítá.“ —„Američan by byl dobrý, podařilo se jim zlikvidovat indiány, černochy už ne tak docela, to uznávám, ale zato shodili dvě atomovky na žluťáky.“ —„Co to meleš? Amíci jsou samí Židi, ty je potřeba vyhladit.“ —„Možná Arabové… Co si o tom myslíš? Mají dar výřečnosti…“ —„Čeho?“ —„Umí to všechno okecat a mají to v hlavě srovnané.“ —„Taky samí židáci, můžeš z nich nadělat leda uhlí, a ještě ne moc kvalitní.“ —„Hele, když to ale vezmeš, problém energie, se kterým pořád otravujou, by byl vyřešený jednou provždy. Je to levné, obnovitelné a je toho habaděj.“ —„Chachacha! Ty jsi teda fakt syn svýho otce, to je vidět! Chachacha! Chachacha!“ Za jiných okolností by mě ohromně bavilo promenovat se mu hlavou. Objevoval bych jeskyně a propasti, o kterých ten chudák nemá ani ponětí, idiocie se neomezuje jen na to, co je vidět, má i svou skrytou část. Měl jsem chuť ho… ne, nic. Blázni se nezabíjejí, nevyléčitelně nemocným se nedává rána z milosti, člověk se za ně modlí. Ale ublížil mi. Z piedestalu své choroby mi vrazil kudlu do těla větou: „Ty jsi teda fakt syn svýho otce.“ Bylo to jako elektrický výboj rovnou do srdce. To já ho viděl jako syna svého otce, Jeana 92, bernardýna lidí na útěku, zachránce vrahů, a on mi se smíchem připomněl, že ani já nezapřu svého otce, Hanse Schillera, příslušníka SS, anděla smrti. Ve vlaku, který mě odvážel zpátky do Paříže, jsem na to neustále myslel. Jsem syn svého otce… Jsem syn svého otce… Opakoval jsem si to do monotónního rachotu kol až do naprosté otupělosti, do úplného zničení, až jsem usnul. Myslím, že jsem to vyslovil nahlas, možná i zakřičel. Pronásledovaly mě dva zlé sny, dvě křeče, dvě touhy, umřít hned na tomto sedadle, nebo až později, až si vypiji kalich do dna, zmítal jsem se ve tmě. V každém případě jsem zaslechl kohosi v kupé, jak poměrně hlasitě šeptá sousedovi: „Říci to, znamená o tom pochybovat,“ a soused hned nato: „Ví to otec? To je otázka!“ A najednou se všichni ti spořádaní cestující za zábavou začali pohihňávat, vybuchovat smíchy, někdo do dlaně, jiný za novinami, další neslyšně. Sám jsem se tomu smál, byla to vážně legrace, mezi příjemnými lidmi, ale potom, ve správnou chvíli, kdy smích zanikl na svou nicotnost, jsem vstal a jako

75


rozhorlený prorok jsem neadresně zamumlal: „Ať ten, kdo ví, kde je jeho otec, zvedne ruku!“ Do vagonu vstoupil chlad. To mě vzpružilo. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na tento židovský vtip: Chudák Moše se v posteli převaluje ze strany na stranu, už je po půlnoci a zítra přesně v poledne má vrátit dluh svému příteli a sousedovi seshora Jákovovi. Obchodům se tenhle měsíc moc nedařilo, Moše ty peníze nemá, to bude ostuda, ještě ho vyloučí z obchodnického spolku, rabín na něj prstem ukáže. Tolik si hlasitě naříká, že se probudí jeho žena a začne se ho vyptávat. Nemívá ve zvyku svěřovat se se svými tajnostmi, a navíc ženské, ale už je tím nářkem celý vyčerpaný, a tak jí to poví. „A to je všechno?“ zeptá se žena. Pak vstane, otevře okno dokořán a z plna hrdla zakřičí: „Jákove, Jááákove, Moše ti ten dluh nevrátí, nemá peníze!“ Pak si zase zaleze pod peřinu a svému vyjevenému manželovi řekne: „Klidně spi, teď si bude dělat hlavu on.“ Zbytek cesty proběhl v naprostém klidu. Otevřel jsem noviny a přečetl si zprávy ze světa: Válka postupuje všude mílovými kroky.

76


Malrichův deník 31. října 1996 Já Rášelovi někdy nerozumím. Jde mi na nervy. Mluví o našem otci jako o vrahovi a trvá na tom, svaluje všechno na něj, to je šílené. Táta byl u SS, no dobře, pracoval v koncentrácích, ano, ale nikde není řečeno, že zabíjel. Hlídal vězně, to je všechno. Vlastně ani to ne, to nebyla jeho práce, na to tam měli kápa, německé kriminálníky a taky vězně, co přešli na stranu nepřítele, sám Rašel to říká, ti psi, to oni hlídali vězně, to oni je bili, okrádali, znásilňovali, dřeli z nich kůži, mlátili je obušky, odtahovali za nohy a házeli do pece. Táta byl inženýr chemie, a ne kat. Pracoval v laboratoři, daleko od koncentráku, připravoval směsi a to je všechno. Nevěděl, co s nimi budou ostatní dělat, nepotřeboval to vědět, plynové komory se týkaly Sonderkommand, plynových komand, Einsatzgruppen, a ne laboratoře. Tátova odpovědnost končila u vykládací rampy, dál nešla. Přijela nákladní auta, naložily se sudy, podepsaly se papíry a řidiči vyrazili na cestu bůhví kam, v doprovodu vojenských motorek. Jak si mohl Rašel, který tak obdivoval německý smysl pro pořádek, představovat, že by velcí šéfové, ti jejich bonzové, postavili vědce, jako byl táta, do role obyčejného kata, který přikládá uhlí do pecí, pouští plyn do komor, zamyká dveře, nahazuje páky, kontroluje stupnice? My s Rašelem jsme přece Halb-Deutsche, a tak dobře víme, že pro Němce platí: služba především, nikdy nepletou jablka a hrušky dohromady. Táta takový byl, nebyla s ním legrace, leda že byla doba na legraci. Rašel ztratil půdu pod nohama, zapomněl na naše základní vychování. Představoval si kdovíco, protože na tom byl zle, přeháněl to, trápil se tak jako já, když myslím na nás, na naše rodiče zavražděné ve spánku islamisty z Alžíru, na sídliště ponechané samo sobě napospas, na jeho obyvatele pod tuhým vojenským velením imáma, obklíčené vousáči v džellábách a černých bundách, ponižované kápy, kteří kolem nich obcházejí jak pitbulové, na strejdu Alího, co umírá jako starý koncentráčník, na tetu Sakínu, která jen čeká a nikdy ji nic nepřekvapí, na tu chudinku Nadju, kterou upálil emír. Myslím na otce. Táta… Co jsi vůbec na těch galejích pohledával? Věděl jsi o tom všem? Meze se stírají, v koncentráku se žije pohromadě, jí se v důstojnické jídelně, mluví se o práci, vykládá se o potížích během dne, o tom, co se komu povedlo. Konají se oficiální schůze, poslouchají Führerovy projevy, úřední oznámení z vrchního velitelství, přímo od Himmlera,

77


mluví se o harmonogramu, výsledcích, technických závadách, povaleči se strkají do basy, machři dostávají pochvalu, přijímají se týdenní rozkazy. Jsou tam tlampače, ty zatracené hlásné trouby visící vězňům nad hlavou a dohánějící je k šílenství, a ten mechanický hlas, který přehlušuje i sílu větru, který ustavičně volá k nástupu, k poslušnosti, k odevzdanosti, který článek po článku, verš po verši dopodrobna hlásá hrůzu a ze zločinu dělá obyčejný přestupek. A večer po večeři a povinném přípitku Führerovi se všichni rozsadí kolem kamen, udělají si pohodlí, poslouchají hudbu, mastí karty, zasněně popíjejí, vzpomínají na rodinu, na lovy a rybaření s kamarády, na krásné bitvy, které se odehrávají někde na konci světa. Povídají si o lágru, o příhodách, legracích, šmelině, drbech, strašlivých nemocech, žalostných podfucích, mluví se o nových, co přijeli ranním vlakem, byli přijati s fanfárami a vojenskou okázalostí, jsou ještě plni naděje, ještě se drží svojí důstojnosti a svých kufříků, jsou sice obezřetní, ale nic víc, zatím pořád věří v Boha, v rozum, že neuvěřitelné nemůže nastat. Ještě přemýšlejí, a to je dobře, než se seřadí u vchodu do tábora, už je napadne myšlenka stará jako svět sám, že poslušnost je ochrání, že si u pánů šplhnou; ti bonzové vypadají tak silní, tak mocní, člověk si nedovede představit, že by jim mohla chybět vznešenost a ušlechtilost. A vůbec, dokonale udržovaný tábor a pohled na ukázněné zástupy, které ho obývají, je už uklidnil docela, smrt není jistá, jak slibovali pesimisti po celou dlouhou a strašlivou cestu v dobytčáku, je to jen předpoklad, to se zvládne, chce to trochu štěstí, chytrosti a odložit svou pýchu. Nejtěžší mají za sebou, bez potíží byli rozděleni na stejnorodé skupiny, muže, ženy s miminky, děti, starce, postižené, krásné mladé dívky jako Nadja, nebudou se vzpouzet, až za chvíli nebo zítra za úsvitu, po dezinfekci, zavedou lebensunwerte Leben, ty nepotřebné, do plynové komory a práceschopné k jejich osudu, k Arbeitskommandům a jejich protějškům Strafarbeitkommandům, do bordelů pro kápa a kdoví kam ještě. Jako na sídlišti, člověk ví, co se děje, co kdo dělá, co si myslí, co tají. Mluvíme spolu, hlídáme se, radíme si, scházíme se na oslavách, na pohřbech, při vyřizování věcí na obecním úřadu, při akcích na vyčištění schodišť, při hlídání na parkovišti. Ví se, kdo je islamista a co kuje, a kdo není a čeho se bojí. Ví se všechno. A zároveň se neví nic, jenom se vídáme, člověk si myslí, že ví, ale je jenom ve svojí hlavě, ne v hlavě druhých, sleduje svoji myšlenku, myšlenky jiných se k nám nedostanou, nebo už pokřivené z doslechu. Na sídlišti se mluví nejmíň patnácti jazyky

78


a zrovna tolika dialekty, jako v lágrech, člověk je nemůže všechny znát. A tak se tváří, že rozumí, něco lámaně zamumlá. Beztak, o čem bychom si asi povídali kromě toho, jaké je počasí, a kromě těch věčných lamentací, stejných jako včera, které se do konce měsíce třicetkrát znásobí? Obyvatelé sídliště znají Paříž, svoje hlavní město, a Pařížani zase sídliště, svoje předměstí, ale co vůbec vědí? Nic. Jsme jedni pro druhé jen stíny, jen lidské řeči. Mezi nimi a námi je zeď, ostnatý drát, strážní věže, minová pole, předsudky zásadního rázu, realita, kterou si druhý nedovede představit. Táta věděl, i když nevěděl, taková je pravda. Rašel je můj brácha, a přitom jsem ho neznal, a tenhle jeho deník je jako promítací plátno, které mi brání ho vidět. Chudáku Rašeli, kdo jsi, kdo je náš otec? Kdo jsem já? Držím se za hlavu a řvu vzteky, brečím. Jsem chycený do pasti, všechno se mi hnusí, hnusím se sám sobě. Už je ze mě taky blázen. Nevycházím z domu, pořád si pročítám Rašelův deník, jeho knihy, čučím tupě na bednu, chodím dokola, držím se za břicho. A v noci chodím po ulicích, daleko, hodně daleko. Sám. Sám jako nikdo na světě. Jako Rašel. Chudák Rašel. Teď jsem chtěl vědět zase já. Rašel udělal jednu chybu, soustředil se na svou bolest a ta ho zničila. Jeho šéf pan Candela mu to předpověděl. Je třeba se na věci dívat s tím, že je chci pochopit, jak mi to radil Kom-Daddy: „Nejdřív je potřeba pochopit.“ Myslel si, že Rašel šel touhle cestou, ale to se pletl, Rašel se snažil přijít tomu na kloub, aby se zbavil své bolesti. Nebo aby ji přiživil. Zlo ho uhranulo, obrátilo ho proti němu samotnému. Tak se do toho položil, že pociťoval vinu místo táty. Viděl sám sebe v lágru jako dítě esesáka spolu s dalšími, jak mlátí a zabíjí chudinky děti, které mu nic neudělaly. Nejnebezpečnější past je zřejmě ta, kterou si člověk nastraží sám. Zašel tak daleko, že uvažoval o tom, předstoupit v černém obleku před soudce a přiznat se ke všem zločinům třetí říše. Myslím, že poslední ránu mu dal Primo Levi tou svou básní, která hned na začátku vyvolá u čtenářů pocit viny: „Vy, kdo žijete v bezpečí svých vyhřátých domovů, vy, kdo se večer vracíte k teplému jídlu a přátelským tvářím: Považte, je-li toto člověk…“ Přesně to byl případ Rašela, žil si královsky, ve vší vážnosti, ale bezstarostně, a najednou se dozví o vraždění v Ajn Dibu, o smrti našich rodičů, a hned nato, že táta byl u SS a že prorajzoval všechny vyhlazovací tábory třetí říše. To já šel rovnou k věci, položil jsem si otázku: Týká se nás vůbec tátova minulost? Byl to jeho život, my máme svůj. Copak jsme odpovědní za válku, za tu tragédii, za holocaust, jak tomu říkají, za šoa? Ophélie měla

79


možná pravdu: My ty Židy přece nezabili. To jsou prostě dějiny, valí se jako parní válec, nikoho neušetří, je to hrozné, je to politováníhodné, ale co s tím naděláme? Rodiče nevzkřísíš tím, že si budeš naříkat nad svým osudem, povídal pan Candela. Nemůžu dějiny předělat, když budu nad sebou brečet, nikoho nevzkřísím, ani rodiče, ani Rašela, ani tu chudinku Nadju, ani ty miliony otrávené plynem, o nichž nic nevím. Musím něco udělat. Jednat. Ale jak? Čti, angažuj se, jestli chceš, přines svou špetku do mlýna, ale víc nic, všechno, co uděláš navíc, bude od ďábla, říkal pan Candela, který už leccos zažil, takže věří spíš v ďábla než v Boha. Myslím taky na to, co říkal pan Vincent, když jsme se nad porouchaným motorem škrabali na hlavě: Nepřemýšlej tolik, půjde ti to líp. A skutečně stačilo auťák roztlačit a jel. Člověk si dělá ze všeho problémy a pak se diví, že ho bolí hlava. Neustále si kladu otázku: Kam zařadit otce, tak jak ho znám, toho jediného, co znám, tátu, mámina manžela, šejcha z Ajn Dibu, muže, kterého všichni milovali a ctili, starého věrného přítele strejdy Alího? Tenhle člověk, tenhle otec, který nám tak dlouho chyběl, přece existoval a my jsme jeho děti, zdravé na duchu i na těle, někdo dokonce superinteligentní jako Rašel, jiný ne moc bystrý jako já, ale dost na to, aby poznal dobré od zlého. Má se ten člověk hodit do jednoho pytle s esesákem? Jak odsuzovat jednoho a vážit si druhého, nenávidět kata ze včerejška, někoho pro mě neznámého, a milovat otce, tátu, dnešní oběť, oběť těch, co nás mají v současné době na mušce? Zaplatil otec za své zločiny? A my, my máme platit, protože jsme jeho děti? Je to tedy Osud, Prozřetelnost, Prokletí? „Nařizuji vám ta slova. Vryjte si je do srdce. Ať jste doma nebo venku, ať uléháte nebo vstáváte. Opakujte je svým dětem. Jinak ať vám spadne dům, schvátí vás nemoc a vaše děti ať od vás odvrátí svůj zrak.“ Takhle to vidí Primo Levi, děti jsou předem odsouzené, protože rodiče jim nikdy neprozradí, jakých zločinů se dopustili. Ale copak to nechápe? Kdyby rodiče řekli svým dětem všechno, zabili by je v zárodku. Ten Primo Levi je blázen. Odmítám věřit, že Bůh je zvrácenější než lidi a že děti svému osudu neujdou. Občas za mnou zajdou kámoši. Myslím, že se sem vždycky nahrnou, protože je baví mě otravovat. Ale ve skutečnosti si kvůli mně dělají hlavu, bojí se, že začínám cvokařit. Klidně mi to říkají do očí, ale jelikož se mi to nezamlouvá, předstírají, že jen tak blbnou, mluví jeden přes druhého, tahají se za rukáv, za límec, za poklopec a nadávají jeden dru-

80


hému do pitomců. Čím víc se blbne, tím je větší sranda, říkají s pusou od ucha k uchu. Člověk má takové kámoše, jaké má. Tvářím se, že mě ty jejich hovadiny baví, jen aby už byl konec. Když je pak všechno vzhůru nohama, svalíme se do křesel a povídáme si. Celé hodiny. Pořád to samé. Začnou se mnou. Chtějí vědět, proč už nechodím ven, proč se tvářím tak pohřebně, proč čtu knížky a co si to asi čmárám tam do toho sešitu. Potom mi kladou debilní otázky, co jím, kdo mi pere, kdo uklízí, kdo vynáší odpadky, kdo platí elektriku. Neodpovídám, bylo by to na ně moc, mají mámy a ségry, které se o ně starají, ani o tom nevědí. Nedovedu si představit, že by Bidochon, který za celý život makal tři dny jako pingl v kavárně, a hlavně Momo, který žije zadara z halál masa svého otce, měli ponětí, co znamená trvalý příkaz z bankovního účtu, prát si sám spoďáry, usmažit si na pánvi omeletu, nakrájet chleba, utřít prach, spláchnout záchod. Nikdy neuměli dělat nic jiného než užívat si života. Žít si takhle jako rentiér, to je o mrtvici. Jediný, kdo přemýšlí, je Kokta Idir, ale neumí svou myšlenku vyjádřit, koktání ho zarazí, jen co otevře pusu, a pak už jenom škobrtá. O Togo-Fogovi radši ani nemluvit, poněvadž je černý jak bota a nosí afro účes, myslí si, že je chytrý jako opice. Stačí ale vidět, jak koulí velikánskýma očima nad jedním otazníkem, a je ti hned jasné, že o opicích nemá šajna, jsou mezi nimi některé příšerně hloupé. Raplmond má v hlavě dva mozky, které o sobě nevědí, mozek svého otce, plný zdravého dělnického rozumu, a ten svůj, který zdravý rozum semele. U něho vždycky záleží na tom, s kým z nich mluvíš, jestli s otcem, nebo se synem. Nebo s Duchem svatým. Když se to tak vezme, jedině Šikula trochu vybočuje z party; mít šikovné ruce, to člověka kvalifikuje samo. On jediný něco dělal, makal s otcem na stavbách a osahal si všechna řemesla, proto ta jeho přezdívka. Nemá na zápěstích pracky, ale švýcarské multifunkční kleště. Člověk má fakt takové kámoše, jaké má. Ale mně se líbí, jací jsou – blázniví, pitomí, nevděční, nepotřební, divoši, otravové, zmatkáři, bez nároku na cokoliv. Koncentráčníci, jako když vyšije. Jo, mám je rád. Dneska přišli s novinkami. Jednou dobrou, dalšími špatnými. Dobrá zpráva je, že imám ze sedmnáctky byl zatčen za spoluvinu na vraždě Nadji. To si zaslouží pivko, řekl jsem. Jenomže, dodali, sídliště je ve varu, jde z toho hlava kolem, nedá se tam dýchat. Tak proto přišli, dusili se. Na jednu stranu dělají lidi na sídlišti mrtvé brouky, vyčkávají, jak se to vyvrbí, a na druhou stranu je tam pěkný frmol – imá-

81


movi sebevražedníci a jeho spící buňky, informátoři Kom-Daddyho, policajti, bezpečnostní složky, chlapi z různých sdružení, reportéři, intoši, zvědavci, radní, zástupci dalších rizikových městských oblastí ve Francii a v Navarrském království, a dokonce vyslanci z belgických dělnických sídlišť. V bedně se mluví jen o nás. Když sídliště nastydne, plive Francie krev. Nejde udělat krok, aby se člověk někde nezapletl. Kámoše třicetkrát legitimovali a šacovali, patnáctkrát s nimi dělali rozhovor, sedmkrát natáčeli, třikrát přivolali na pomoc a jen jednou prošli bez povšimnutí. Aby se zbavili novinářů, strčili vždycky napřed Koktu Idira a sami zůstali deset kroků pozadu, aby si to vychutnali. —„Kdy ho zatkli a jak?“ houkl jsem na ně. Někdo, myslím, že Momo, odpověděl: —„Včera, četnická zásahovka, přijeli z Paříže.“ —„Má to spočítaný, vyfasuje deset let, Babar z komisařství to říkal Rábihovi z Prisunicu.“ —„Houby! Táta říká, že se do toho vloží politika, ještě ho vyznamenaj, uvidíte, že jo,“ pronesl Raplmond. —„Togo-Fogo se dozvěděl od jednoho ze svých tří tisíc dvou set bratranců, toho, co uklízí na ministerstvu, že ho brzo propustěj. Podle něho strčit imáma za mříže, to je jako pustit nějakýho magora do dívčího penzionátu a střelit se do paty. V cele bude vyrábět sebevražedníky jak na běžícím pásu a telefonem probudí všechny spící buňky po celý Francii a nasype je do ulic jak kovové ježky. Že jsi to tak říkal, Togo-Fogo?“ naléhal Jednoručka. —„Přísahám, že to bráchanec slyšel říkat ministra do telefonu. Mluvil s někým jiným, prej s ministrem nespravedlnosti, a prosil ho, ať to nějak vyžehlí.“ —„Co to znamená?“ zeptal se Momo. —„Jak říkaj,“ vysvětlil Jednoručka. —„Ať ho odkrouhnou a je to,“ uzavřel Momo. —„Jasně, Momo, ty fakt tátu řezníka nezapřeš, člověk si s tebou vždycky rád pokecá.“ —„Vo-vo-voni to-to utu-utu-utut…“ —„Ututlaj?“ —„Jo-jo.“ —„To bych jim neradil, sebrali ho, ať si ho nechaj!“ —„Nebo ať ho vypakujou zpátky do jeho země, ale už bude o jedno oko chudší.“

82


—„Nebo o jednu ruku kratší, jako Jednoručka.“ —„Jestli ty špatný zprávy jsou takový jako ta dobrá, máme tu zejtra občanskou válku. Co je to vlastně za zprávy?“ zeptal jsem, abych to ukončil. —„První je ta, že máme novýho emíra, říká se mu Střelka.“ —„To si našli rychle náhradu.“ —„A máme novýho imáma. Tomu říkaj Švidroun. Prej šilhavý nosej smůlu.“ —„To si pleteš s hrbatejma.“ —„Blbost, ty nosej štěstí.“ —„Čím dál tím líp, postižený nám určujou osud. Kdo další?“ —„Samí tvrdý chlapi, z islamistickejch ozbrojenejch skupin, machři na konspiraci, přijížděj z Boufariku, vypadá to, že tam má tálibán základnu. Ještě ten den vyhlásili fatvu. Zaprvý: Kdo nejde s námi, jde proti nám a čeká ho smrt. Zadruhý: žádný holky na ulicích. Zatřetí: Je zakázáno bavit se s Židama, křesťanama, animistama, komoušema, teplejma, novinářema. Začtvrtý: Je zakázanej koks, tráva, cigarety, pivo, flippery, sport, hudba, knihy, televize, kino… Zbytek si už nepamatuju.“ —„Honit si péro na veřejnosti.“ —„V soukromí taky.“ —„Prdět ve směru mešity.“ —„Holit si…“ —„A vy se, pitomci, bavíte!“ —„Jo, je to sranda.“ —„Co říkaj lidi?“ —„Jako vždycky, dělaj mrtvý brouky.“ —„A vy?“ Ticho. Mručení. —„A vy?“ nedal jsem jim pokoj. —„Co asi tak máme dělat?“ vyletěl Raplmond. —„Nic, jako vždycky.“ —„Ty, kterej nevytáhneš paty, to vidíš jak?“ Bylo na mě, abych jim řekl, co a jak. Pověděl jsem jim všechno, co jsem měl na srdci. Ani se mi nechtělo věřit, ale poslouchali mě od začátku do konce, až na Moma, který se najednou chytil za břicho a prohlásil: „Počkej, dojdu se vyčurat, nic neříkej, hned jsem tady.“

83


Přiběhl zpátky s ukapávající vodní pistolkou v ruce a povídá: „Dobrý, můžeš.“ Na začátku jsem jim položil otázku: „Víte, kdo byl Hitler?“ Ticho. Pohledy. Šepot. „Fajn, nikdo neví, tím se to zjednodušuje. Budu pokračovat. Za jeho časů jsme nebyli. Ani naši rodiče nebyli ještě na světě nebo se zrovna narodili, s výjimkou mýho otce, ten už byl patnáctiletej borec. Hitler by německej führer, něco jako velkej imám v čepici a černý bundě. Když se dostal k moci, přinesl s sebou i nový náboženství, takzvanej nacismus. Všichni Němci nosili na krku hákovej kříž, což znamenalo: Jsem nacista, věřím v Hitlera, žiju díky němu a pro něho. Taky to znamenalo, že ty, co nenosej na krku hákovej kříž, se maj zlikvidovat. Zakázal Němcům spoustu věcí, stejně jako to teď vyhlásil imám na sídlišti, a když je pak pořádně vycepoval, když se z nich stali správný náckové, zblázněný do svýho náboženství a svýho führera, nařídil, že Židi, cizinci, emigranti, nemocný, bezruký jako ty, Jednoručko, chytráci jako Togo-Fogo, fenoméni jako Šikula, ukecaný jako Kokta Idir, míšenci jako já, synové halál řezníků jako Momo, raplové jako Raplmond musí zmizet. Byli nečistý, podřadná rasa, nezasloužili si žít a jejich rodiče, který je takovýhle zplodili, měli zemřít v plamenech. Hitler nařídil všem Židům v Evropě, u nás ve Francii taky, že musej nosit na prsou žlutou hvězdu, aby je četníci mohli snadnějc sebrat. Všechny ty lidi, byly jich miliony, poslal do spalovny odpadků. Ne do takový malý pece, jakou máme vedle bejvalýho nádraží, ale do obrovských pecí, větších než naše sídliště a o moc líp zorganizovaných. Dovedete si to představit? Miliony mužů, žen, dětí, který pochytaj na ulici jako zajíce, naženou na stadiony, označkujou žhavým železem, převážej jako dobytek na korbách náklaďáků a ve vlacích do vyhlazovacích táborů, kde budou celý dny a měsíce čekat vestoje, nohama zabořený ve sněhu, až je přijdou spálit. Každej den z nich náhodně vyberou skupinu, svlíknou je donaha, svážou drátem a položí na běžící pás, který je už nějak dopraví do tlamy vysoký pece. Jsou tak vyděšený, že ani nemůžou křičet, nebo pokud křičej, nic se neděje, stejně je nikdo neslyší, jen oni sami. Ti, co s nima zacházej jak s otýpkou dříví, jsou německý grázlové, ale i zvláštní vězni, nabušený, mladý, jako my. Říká se jim kápové. Než přijde řada i na ně, dělají hlídače, přikládají uhlí do pecí, otevírají ventily, tlačej kolečka, obsluhujou běžící pás, registrujou mrtvý a nově příchozí,

84


těm seberou jejich pět švestek, vyrvou jim vlasy a zuby, a víte, co dělaj z jejich popele? Mejdlo a krém na boty pro vojáky! A tak to jde pořád dál, ve dne v noci, celej rok.“ Šepot. Poposedávání. Odkašlávání. Ještě nikdy nebyli tak ukáznění. „Všechno, co vám říkám, je pravda, je to tady v těch knihách, ukážu vám fotky, když mi slíbíte, že se na ně mrknete jenom na zlomek vteřiny. Jinak jste vyřízený, bude vám zle po zbytek života. Už nebudete moct věřit, že jste lidi, že vaši rodiče jsou lidi, že vaši kamarádi jsou fakt kamarádi, sympaťáci jako my. Rašel si to všechno ověřil, pátral, byl v Německu, v Polsku, navštívil ty spalovací pece, viděl to na vlastní oči.“ Otázku od Kokty Idira přepisuju srozumitelně: „Proč to Rašel dělal?“ „K tomu se dostanu,“ odpověděl jsem. „Jednoho dne se celý svět proti tomuhle šílenství vzbouřil, zabili hlavního imáma, Führera, i všechny emíry a obsadili Německo. A tam objevili vyhlazovací tábory. Byly jich desítky, mrtvých byly miliony a ti, co přežili, se tak podobali mrtvolám, že ani nevěděli, jak s nima mluvit. Když naše rodiče a sousedy zabili ve vsi islamisti, začal si to Rašel dávat dohromady. Došlo mu, že islamismus a nacismus jsou jedno a to samý. Chtěl vidět, co nás čeká, když to tak necháme, jako to udělali v Německu, v Kábulu a v Alžírsku, kde se islamistický masakry nedaj ani spočítat, jako to děláme u nás ve Francii, kde se už nedaj spočítat islamistický gestapa. Nakonec dostal takovej strach, že se zabil. Myslel si, že už je pozdě, cítil odpovědnost, říkal, že naše mlčení je spoluvina, říkal, že jsme v pasti a že tím, jak mlčíme a tváříme se, že vedeme kdovíjak chytrý řeči, máme našlápnuto, aby se z nás stali kápové, ani nebudem vědět jak, a ani si nevšimneme, že z ostatních kolem nás už kápové jsou.“ „Hele, co blbneš, my nejsme žádný kápové!“ vykřikl Raymond. „Asi bych vám měl připomenout, že jsme mezi ně patřili, není to tak dávno, a že jsme si to neuvědomovali.“ Nemusel jsem se nijak namáhat, pamatovali se na to moc dobře, pěkně se v tom vymáchali. —„Co navrhuješ? To se máme zabít jako Rašel?“ zeptal se. —„Uděláme přesný opak, budeme žít, budeme bojovat.“ —„Jak?“ —„Nevím, to se uvidí.“ —„Doprdele, takovejch řečí, a nakonec stejně neví!“ —„Založíme anti-islamistickou ligu,“ navrhl Bidochon.

85


—„A nti-islámskou nebo anti-islamistickou?“ zeptal se Raplmond. —„To je detail, kašli na to.“ —„Šílíš? To není to samý, islám je náboženství mých rodičů, je nejlepší na světě!“ rozkřikl se na něj Momo. —„Moje máma se modlí a mouše by neublížila,“ dodal Kokta Idir. —„Jenže právě z muslimů se stávaj islamisti, ne?“ zeptal se Jednoručka. —„A le z křesťanů, jako je Raplmond, taky,“ opravil ho Kokta Idir. —„Víš co, Momo, mrkni do slovníku a řekni nám, jakej je rozdíl.“ —„Podle mě žádnej,“ trval na svým Bidochon. —„Stejně se podívej, Momo… Ne, tam ne, to je J, koukni se pod I… Ne, to je dřív, ne až po něm. Podívej se ty, Idire.“ Kokta Idir si umí s písmeny poradit líp než s mluvením. Našel to v mžiku, ale trvalo mu deset minut, než nám to přečetl. Trochu to zkomprimuju: —„Islámský znamená náležící k islámu… a islamistický… ehm… Kde to je? Jo… to neexistuje… Co to znamená?“ —„To je starej slovník, ještě před islamistama.“ —„Ukaž… Je z devadesátýho, to už jsme vousáče měli.“ —„To je seriózní slovník, nedaj tam cokoliv.“ —„Dobře, budeme říkat islamistický.“ —„Co bude ta tvoje liga dělat?“ —„ Zastaví islamisty!“ —„A jak?“ —„Vyženeme je ze sídliště!“ —„Jak?“ —„…“ O hodinu později jsme byli pořád tam, kde jsme byli. Ať jsme to brali, kudy chtěli, všude jsme narazili na zeď. Měli jsme problém, ale žádné řešení. Zastavit islamismus, to je jako chtít chytit vítr. Na to je potřeba něco víc než děravý košík nebo parta vtipálků, jako jsme my. Nestačí jen vědět. Nestačí to pochopit. Nestačí mít vůli. Chybí nám jedna věc, které mají islamisti ažaž, ale my ani gram: odhodlanost. Jsme na tom jako koncentráčníci tehdy, vpletení do mašinerie, strachy přikovaní k zemi, uhranutí Zlem, čekáme a tajně se kojíme nadějí, že si poslušností šplhneme. O tátovi a jeho minulosti jsem jim neřekl. Jsou to kámoši, nechtěl jsem, aby se mě děsili a vykašlali se na mě. A vůbec, známe je, všemu uvěří a hned vylítnou, mohli by začít nespravedlivě podezírat svoje otce, že jim zatajili nějaké to temné mladické vyhlazování. Togo-Fogo by

86


si mohl vzpomenout, že byl jeho pradědeček kanibal a že jeho otec je z toho venku jen díky tomu, že ho odmalička vychovávali na bifteku s hranolky. To by byla jeho smrt. Otec mi nic neřekl, napsal Rašel. Někdy to tak je, otcové nemají nic říkat. Momo, který je vždycky poněkud zvědavější, než by bylo zdrávo, po mně kouknul: Hele, tvůj otec byl Němec… Byl nacista? Odpověděl jsem mu: To se ví, že ne, emigroval do Alžírska, bojoval s ostatníma za osvobození tvý země. A umřel jako mučedník. Odešli až o půlnoci. Nemotorně dávali najevo, že jimi náš hovor otřásl, byli zamlklí, loudali se, uhýbali pohledem. Přitáhli si bundy na prsou a vnořili se do ledové tmy. Bylo mi jich líto, vypadali jako vězni vracející se do lágru, když se pokusili o menší únik bez vyhlídek. Dneska v noci poznají noční můru, která mě straší od Rašelovy smrti. Během několika měsíců jsem její zásluhou zestárnul o sto let. Nepřeju jim, aby je pronásledoval ten přízrak, který doléhal na trestance v každém okamžiku jejich ubohého, nekonečného života. Ten zlý sen nepřeju nikomu, kromě imáma z bloku číslo 17 a jeho emíra.

87


Malrichův deník Sobota 2. listopadu 1996 Dneska časně ráno mě navštívila paní Karsmirská, paní Wenda Karsmirská, Ophéliina maminka. Kdysi v jiném životě to byla bílá Ruska, ale v tomhle životě je to Francouzka každým coulem, která zapomněla na své kořeny. Zvoní způsobem, že by probudila mrtvého, to jsem nevěděl. Brutální, nepřestávající drnčení plné výtek. Takhle vyzvání jedině policie. Já spal jako zabitý, a tak ani nevím, jak jsem se ocitl u dveří, nevěděl jsem, čí jsem. Reflex vyplašeného spáče. Ještě jsem měl zavřené oči, když se mi podařilo dveře otevřít. Do tváře mě praštil pronikavý hlas, který mi říkal: Mladíku, mohl byste se na mě dívat, když s vámi mluvím! Zkrátka paní Karsmirská, madam Castafiore, jak jí říkal Rašel. Protřel jsem si oči a řekl: Dobrý den. Pokrčila rameny a vrazila dovnitř v doprovodu svého těžce navoněného průvanu. Ani nevím, jak jsem se dostal do obývacího pokoje, kde jsem hleděl upřeně do stropu, zatímco ona to nahoře prošťárávala větší rychlostí, než má spěchající tornádo. Sledoval jsem ji uchem, slyšel jsem podpatky bubnovat všude, kam se vměstnala se svým obvodem pasu. Potom přišla, postavila se přede mě a zaječela na mě: Tady je to na mou duši jak v chlívě! Detaily vynechám. Věnovala mi celé dopoledne, aby se to tam dalo do pořádku a vyklidilo. Z jejího řečnění jsem vyrozuměl, že se Ophélie rozhodla usadit se definitivně v Kanadě, že požádala maminku, aby nabídla domek k prodeji a peníze jí pak poslala. Vytáhla z kabelky nějaký papír a hrdě mi jím mávala před nosem: Mám od ní plnou moc! Nezbývalo než věřit jí na slovo. Řekl jsem jí: Můžu si vzít Rašelovy knížky? Zdrtila mě opovržlivým pohledem, jako kdybych byl šváb lezoucí za měsíčním světlem: Dělejte si s nimi, co chcete! Zašel jsem do garáže, dal knihy do krabice, naložil si ji na rameno a zamířil ke dveřím. Zakřičela: A co uklízení? Řekl jsem jí: Podle mě je tu čisto, nevím, co víc bych měl udělat. A šel jsem pryč. Dostihla mě a povídá: Jestli chcete, můžete si vzít Ophéliino auto. Odpověděl jsem jí: Neumím řídit, nemám řidičák. Poděkoval jsem a odešel. Už jsem ji pak nikdy neviděl. Bylo to potřetí a naposledy, co jsem se s ní setkal. Poprvé to bylo, když Rašel slavil udělení státního občanství, podruhé když si bral Ophélii; a teď jsme společně obrátili list dějin, v nichž jsme ona a já měli role sice důležité, ale vedlejší – protivná tchyně a nezvedený bráška.

88


Ještě jednou mě zavolala zpátky, hledala něco v kabelce a pak řekla: Zapomněla jsem, asi to nebude nic důležitého, Ophélie vám posílá dopis. Jak vidíte, je nerozlepený, nečetla jsem ho. Odpověděl jsem jí: Děkuju vám, a odešel jsem. Vrátil jsem se na sídliště. S tou velkou krabicí na rameni a ksichtem jak živá mrtvola jsem vypadal jako zloděj, co se vrací domů po dlouhé noční šichtě. Jestli tudy pojede hlídka, jsem v rejži, těžko budu vysvětlovat svou zálibu v knihách a zájem o vyhlazování Židů. Ale co, řekl jsem si, abych si dodal kuráž, poldové mě znají, strávíme půlhodinku hlubokomyslnými kecy a pak si řekneme čau. Už jsem byl na okraji sídliště. Když jsem uviděl věžáky tyčící se k nebi, zamotala se mi hlava, udělalo se mi zle. Můj poustevnický život skončil. Byl jsem jako starý mukl, co se dostal na svobodu ve chvíli, kdy ho to už nezajímá, a kterému najednou dojde, že doma mezi svými bude cizincem. Měl jsem strach, tušil jsem, že už nic nebude jako dřív, ani já, ani sídliště. Možná bych měl jít žít někam jinam, jako správný emigrant bez minulosti a bez budoucnosti. Knihy dost váží a vyjít deset pater, to utahá. Výtah vypustil duši už dávno, nikdo si na něj ani nevzpomínáme. Žijeme jako horalé, šplháme nahoru a cestou házíme lano starochům, co uvízli na skalním převisu. Dolezl jsem po kolenou. Zazvonil jsem, co nejcivilizovaněji to jde. Teta Sakína mi řekla: Posaď se, donesu ti kafe. Odložil jsem krabici a svalil jsem se do křesla. Strejda Alí seděl na židli tváří k oknu, hleděl někam před sebe, uvnitř své hlavy. Pomyslel jsem si, že je přece jenom fajn vrátit se domů a vidět, jak rodina žije dál jakoby nic. Otevřel jsem Ophéliin dopis. Byla tam kartička a… tisícidolarová bankovka! In God we trust, je na ní napsáno. Četl jsem tu kartičku a popíjel kafe. Pravé, už jsem na jeho chuť zapomněl. Ophélie mi napsala: Milý Malrichu, doufám, že se máš dobře a Vaši také. Víš, rozhodla jsem se zůstat v Kanadě a požádala jsem maminku, aby se pokusila dům prodat. Děkuji Ti, že jsi ho celý ten čas hlídal. Doufám, že ses nenudil a že ses v noci moc nebál. Doufám taky, že jsi zaléval květiny. Posílám Ti tisíc amerických dolarů, abych se Ti odvděčila za tu námahu, kterou jsem na Tebe naložila. Ve směnárně Ti dají 5162 franků. Kdyby to bylo méně, zajdi do

89


banky, tam mají výhodnější kurs. Budou po tobě chtít průkaz totožnosti, nezapomeň si ho vzít s sebou. Kdybys chtěl něco z domu, jako televizi, oblečení po Rašelovi nebo naše auto a nářadí, nezdráhej se, maminku jsem na to upozornila. Měj se hezky, drahý Malrichu, a buď rozumný. Najdi si přítelkyni a žij šťastně. Ophélie P. S.: Ještě Ti chci říct, že jsem někoho poznala a budeme se brát. Pomyslel jsem na Rašela: Chudák brácha, právě umřel posedmé.

90


Malrichův deník Prosinec 1996 Ta sprška dolarů přišla jako na zavolanou. Konečně budu moct zajet do Ajn Dibu. Tentokrát se já vydám zpátky k prameni, budu hledat svoje dětství, náš dům, naše rodiče. Budu hledat otce. Zajdu na jejich hrob. Mám šílenou trému. Ale jsem v sedmém nebi. Vnímám tu cestu jako nutnost, jako něco, co musím dřív nebo později vykonat. Potřebuju cítit tu zemi pod nohama, cítit, jak mě nese jako obyčejného mrňavého broučka. Nejenom proto, že jsem tam prožil útlé dětství, nejenom proto, že se tam narodila matka a babička s dědečkem a že tam otec strávil největší část života. Myslím, že to má menší váhu než fakt, že jsou tam rodiče pohřbení. Nevím, jak to vysvětlit, pracovat s větami je tak složité, nevím, ale zdá se mi, že výsledek neříká, co skutečně cítím. Asi proto, že mi chybí vzdělání. Chci říct, že smrt vyjadřuje pravdu věcí líp než život. Připadá mi, že nic nepoutá člověka k nějaké zemi víc než hrob jeho rodičů a prarodičů. To mě napadlo teď, budu se muset nad tím ještě zamyslet, je přece jen trochu přitažené za vlasy tvrdit, že smrt nás váže k životu, když přitom zaručeně víme, že je to konec všeho. Rašel říkal: Pravá země je ta, kde člověk žije, no dobře, ale on to říkal kvůli vystěhovalcům, co sami sebe odsoudili zůstat ve všem všudy emigranty, takže nakonec nemají nic ani z jedné země, ani z té druhé. Rašel se nemýlil, je to psychické. Takoví myslí na sebe, na svoji smrt, na hrob, který je čeká doma, ale na svoje děti nikdy, ty nechávají nebezpečně viset ve vzduchoprázdnu. Takže když sletí, nutně si nabijou držku. Nedovedu si představit, jak by to dopadlo s naším Togo-Fogem, kdyby jeho rodiče dostali nápad vychovávat ho jako praděda, všechny by nás sežral, bez rozmýšlení. Tvoje pravá země je taky ta, kde jsou pochovaní rodiče. Já to tak cítím, proto mám potřebu zajet tam, chodit po té zemi, nasáknout trochu její duše, kterou získala ze všech duší, co ji kdy po celá staletí živily. Hádanka obalená tajemstvím uvnitř další záhady, říkával jistý Churchill, kterého Rašel považoval za velkého hrdinu války proti nacistům. Bude to tak, země rovná se hádanka. Zároveň si kladu otázku, proč mě neláká Německo? Otec se tam narodil, prarodiče z otcovy strany tam jsou pohřbení, část mojí duše je tedy někde v hloubi Německa, které Rašel popisuje jako neřešitelnou záhadu. Že by kvůli válce? Kvůli tátově minulosti? Protože jsem tam

91


nikdy nebyl? Rašel říká, že je to tam krásné, skvěle uspořádané, a že lidi jsou ohromně ochotní. Jednoho dne tam zajedu. Vím to z Rašelova deníku, s úředníky na alžírském konzulátu v Nanterre není lehké pořízení. Dám si na ně pozor. Poohlídnu se, jestli neznám na sídlišti někoho, kdo by znal někoho, kdo má nějaké čachry s úředníkem na pasovém. Získal bych čas a ušetřil peníze. Nakonec to všechno dobře dopadlo. Momo mě správně nasměroval, jeho otec se tam dost ochomýtal v začátcích svého podnikání, v době pasového boomu, když se Alžírsko dostávalo ven ze socialistického teroru a emigranti začínali mít dojem, že si tam můžou zajet a zase se vrátit, jak budou chtít. Prodávalo se to jako houska na krámě, ráno člověk zaplatil a večer měl svůj Ausweis, vydaný v Da Husejnově kavárně. Ale trvalo to jen jedno jaro, dveře mlýna se zavřely, socialistická diktatura se zmátořila a spojila s dalšími dvěma diktaturami, bazarem a náboženstvím, a tak se Momův otec radši pasům vyhnul obloukem, na nové pohlaváry neměl. S jměním, co si nadělal, se pustil do halál řezničiny a brzy se z něho stal prvotřídní porážeč přesně podle koránu a norem kvality. Íd al-adhá je jeho svátek, podřezává, až se z něho kouří, od jednoho konce rizikové městské oblasti na druhý, a měsíc se opájí ovčí krví. Tak teď mám fungl nový, pěkně zelený alžírský pas získaný během jednoho dne za pouhých pět kilo pravé biftekoviny. Chudák Rašel se mohl zjevit, než dostal ten svůj. Bylo to legrační, připadal jsem si jako Francouz v ilegalitě. To je problém míšenců, žádné boty jim nepasujou. Já bych potřeboval pas společný třem zemím, Francii, Alžírsku, Německu. Člověk si musí vystačit s tím, co má po ruce, říkával pan Vincent, když nás viděl zamilovaně nakloněné nad krásnými reklamními katalogy a zasněné nad posledními výkřiky v oblasti nářadí. Poprvé v životě jsem viděl tetu Sakínu překvapenou. Když jsem jí oznámil, že mám v úmyslu zajet do naší vesnice, zamračila se a najednou se tvářila, že nerozumí. Kam že pojedeš? zeptala se třaslavým hlasem. Dělal jsem se, jako když jsem si jejího znepokojení nevšiml. Do Ajn Dibu, tak na tejden, podívat se tam, zajít rodičům na hrob, setkat se s kámoši z dětství. Zamyslela se a řekla: Mám trochu peněz stranou, koupím něco pro děti ze vsi, určitě tam nic nemaj. Potom mi připravila kufr, největší, jaký našla. Kufr emigranta vracejícího se domů hrát si na Mikuláše chudých.

92


Když jsem oznámil odjezd kámošům, zimomřivě zalezlým na schodišti paneláku, něco jsem si od nich vyslechl. —„Ty ses zbláznil, vodkrouhnou tě tam.“ —„Zapomněl jsi snad, co udělali tvým rodičům!“ —„Co blbneš, vole, zůstaň s náma!“ —„Nedomluvíš se ani arabsky, ani kabylsky, jak chceš s těma lidma mluvit?“ —„Tvař se, že jsi hluchoněmej.“ —„Oblíkej se jako tálibán, budeš nenápadnej.“ —„Vyhýbej se čtvrtím, kde to vře.“ —„Hlavně předměstím.“ —„Dávej si bacha na poldy, prej je to mafie.“ —„Vousáčům se radši vyhni obloukem.“ —„Usmažej tě zaživa jako Žida.“ —„Nepustěj tě zpátky, uvidíš.“ —„Zavřnou tě, nemaj Francouze rádi.“ —„Nesnášej Araby z Francie, vyženou tě.“ … Na tohle i na všechno ostatní jsem měl jednu odpověď: —„Když jste mě tak pěkně uklidnili, tak se rozloučím. Uvidíme se za tejden. Čekejte mě na Orly.“ Večer před odjezdem byl dlouhý. Teta Sakína chodila sem a tam, ověřovala, jestli je kufr pořádně zavřený, potom ho zas otevřela, něco přidala, pak ještě něco, zavřela ho, utáhla provázek, šla zpátky do obýváku, chvíli přemýšlela a zase se vrátila všechno zkontrolovat. Strejda Alí ležel v posteli a z hlubin své hlavy zíral do stropu. Já jsem si ve svém pokoji pročítal Rašelův deník pořád dokola, tu část o jeho cestě do vsi, o letišti, policistech, jak si zkoumavě prohlížejí ty, kdo přiletěli, a lusknutím prstů nechávají podezřelé vystoupit z řady, o atmosféře vyhlazovacího tábora panující v ulicích Alžíru, o taxících načerno, které vyklopí své zákazníky v otevřené krajině, o falešných zátarasech, o četnících zalezlých v bunkrech, o zmučené přírodě. Kupodivu místo aby mě to odradilo, tak mě ten obraz v černých barvách povzbudil. Nikdy jsem si nemyslel, že návrat k pramenům je legrace. Za všechno se platí. Byl jsem připravený zaplatit. Rašel mluvil o cestě do Damašku, nevím přesně, o co jde, ale bude to tohle: cesta do Alžíru.

93


Teta Sakína celou noc nezamhouřila oka. Nehnula se z obýváku. Přebírala to ze všech stran. Jsem její poslední syn, až tady strejda Alí nebude, bude mít jen mě. Musím se vrátit. Já toho taky moc nenaspal. Četl jsem si, pak jsem zhasnul a s očima upřenýma ke stropu jsem se snažil přemýšlet. Spousta věcí mě nenechávala na pokoji. Sledoval jsem myšlenky, které mě napadaly, a čím víc jsem je sledoval, tím víc se jich objevovalo. Až jsem v té tlačenici usnul. Byl jsem jako omámený a najednou jsem se ocitl v nějaké ponuré chodbě, roztřesený horečkou jako odsouzenec na smrt. Vzpouzel jsem se, nevím čemu, nějaké síle, která mě strkala do propasti, a vtom se z temnot vynořili dva zamaskovaní muži, vrhli se na mě, chytili mě za ruce a udýchaně vlekli pryč. Kopal jsem nohama ve vzduchu. Mrskli mnou doprostřed stadionu, jehož řady se sedadly byly plné podivně vyděšených a mlčenlivých trestanců, a zatímco jsem se snažil vstát a utéct, vyšli z podzemí strašlivě vyhlížející muži, obstoupili mě a začali skandovat moje jméno s jakousi hrdelní extází v hlase: Schiller!… Schiller!… Schiller!… A pokračovali s paží napřaženou ke mně: Síg hajl!… Síg hajl!… Síg hajl!… Ticho v řadách bylo tak intenzivní, že jsem až brečel bolestí. Vyletěl jsem z postele a rozsvítil. Mami, kde to jsem? Sevřel jsem si hlavu v dlaních. Pohled mi sjel na kufr ležící uprostřed místnosti. Nepamatoval jsem si, že jsem ho tam nechal. To je přece blbost, takhle o něj člověk leda zakopne, já bych ho postavil ke zdi, zastrčil pod postel, položil na židli. Nemohl jsem se od něho odtrhnout pohledem. Fascinoval mě, děsil mě, ale zároveň jsem se usmíval sám pro sebe, je to jen věc, krabice z papundeklu, emigrantský kufr, který je potřeba ovázat, jinak se vysype. Koho by napadlo brát si s sebou šatstvo, když nikam nejede, nebo jen na necelý týden k přátelům, kde je jako doma? Ten kufr vypovídá o něčem jiném – pro mě, který se utápím v koncentrácích a vyhlazování, mluví o deportaci, o životě, který člověk nechává za sebou. Teď nebyl čas připouštět si strach, za chvíli letím do země, kde je válka v plném proudu, kde si nikdo není jistý, že dožije večera. Seber se, zatraceně, jsi přece dítě sídliště, už jsi něco zažil, aby ses postavil samotnému ďáblovi! Ale jen co jsem se vzpamatoval, začalo všechno nanovo. Čtu si, zhasnu, koukám do stropu, rozhodnutý nepřemýšlet. A tak začnu přemýšlet o nejlepším způsobu, jak nepřemýšlet, a už se na mě hrnou zase ty samé myšlenky. Znovu jsem zfetovaný a zase na stadionu, kde přízraky pořád ještě skandují moje jméno. Pekelný kruh.

94


Radši jsem doopravdy vstal, zasunul kufr pod postel, sedl si na podlahu pod okno, zády se opřel o stěnu a držel hlídku až do rozbřesku. Ulevilo se mi, teprve když se panelákem začal rozléhat obvyklý lomoz seřaďovacího nádraží. Byly čtyři ráno, staří Afričani v trepkách z kůže zebu se srdnatě připravovali na své denní tažení bušem, věřící se horečnatě chystali na omývání a místní drobotina, surově vytržená ze svých nočních můr, hulákala, že by hluchému praskly bubínky. Pak se na plné pecky rozjely televize a rádia. Teta Sakína nezůstala pozadu, strejda Alí už seděl na židli u okna, měla poklizeno, přichystanou snídani. Pětkrát jsem si zkontroloval doklady, čekal jsem, až bude čas, a pil jednu kávu za druhou. Třásl jsem se. Bylo to poprvé, co jsem měl od svého příjezdu z Alžírska nasednout do letadla, poprvé, co jsem měl opustit Francii, poprvé, kdy jsem šel do neznáma, poprvé, kdy jsem cítil smrt nablízku. A poprvé v životě ponesu kufr. Děs a hrůza.

95


Rašelův deník Červen, červenec 1995 Přes měsíc se potuluji po Evropě. Neustále sleduji otcovy stopy. V čase nazpátek. Je to příběh mého života. Už jsem nesnášel Francii, Paříž, náš dům, drobná každodenní očekávání. Bylo tu příliš mnoho věcí najednou, vyhodili mě z podniku, opustila mě Ophélie a zdraví mě nechalo na holičkách. Přišlo to, aniž jsem mohl něco udělat. Po pravdě řečeno, viděl jsem to přicházet, a nehnul jsem prstem, nechal jsem, ať to přijde. Být to na bitevním poli, při tom, jak jsem byl jako řešeto a zároveň tak stoický, byla by ze mne živá legenda, ale teď, v té svěrací kazajce nemělo smysl něco podnikat, zlo pocházelo z nitra. Všechno se ve mně porouchalo. Byl jsem jako naprosto zlomený člověk, kterému umřela velká láska nebo který přežil strašlivou katastrofu, a teď žije navždy ve smutku. Ztratil jsem své místo ve společnosti a v životě, byl jsem vyděděnec, syn svého otce, jak říkala jedna z lidských trosek, s nimiž se přátelím, úžasný Adolphe alias Jean 134, syn neméně pozoruhodného Jeana 92. V práci se tvářili, jako když neexistuji, žádné obchodní cesty, žádné porady, žádné telefony, a já si nestěžoval. Moje papíry už byly v běhu, blížily se k horním patrům, nezbývalo než čekat, co jiného, když se prezident vydal přes hory a doly za novým eldorádem. Jakmile dorazily ke mně, odešel jsem, jako kdybych v tom podniku nikdy nepracoval. Jeden poslední podpis stačí vymazat deset let poctivé a věrné služby. Vzali v úvahu jen poslední půlrok; je pravda, že ten byl katastrofální ve srovnání s mými vyloženými úspěchy po dobu oněch devíti a půl let. Milý pan Candela mi stiskl ruku, zmáčkl rameno a řekl: „Zastav se u nás, kdykoli budeš chtít.“ Jako správnému Jižanovi se mu v oku zaleskla i slzička. Slíbil jsem a odešel. Skoncoval jsem s čerpadly a ventily a s problémy kavitace, nutně plynoucími z nějaké výrobní závady a nikoli ze špatného zacházení zákazníkem nebo z katastrofální kvality jeho vody, jeho ropy nebo jeho mléka, teď to mohu přiznat, když už nejsem vázán loajalitou. Ophélie dosáhla bodu nenávratna, už to měla v hlavě rozhodnuté, znovu se jí lehce dýchalo a pomaloučku polehoučku dávala do pořádku své věci jako pravá hospodyňka, která se chystá odstěhovat. A já nic neříkal. Občas se na mne zadívala, hlavu zakloněnou dozadu, oči přimhouřené, pak pokrčila rameny a dál něco kutila. To je její stránka pilné včeličky, je u ní silnější než ženskost. Jednoho dne odešla. Na stole v kuchyni mi nechala dopis. Přečetl jsem si ho a uložil do zásuvky. Bylo mi naprosto jasné, že se rozhodla udělat to, co logicky udělat měla, nezazlíval jsem jí to. Nedá se žít s neznámým člověkem,

96


s někým tak nerudným. A to ještě chudinka moje malá netušila, že ten neznámý je potomek netvora, každou chvíli se může proměnit v důstojníka SS a uškvařit ji v plynovém sporáku. Moje tělo přestalo vysílat varovné signály, limit pro spuštění poplachu byl překročen, v tom stadiu člověk necítí nic, jen čas od času lehké kornatění a břídilskou touhu servat ze sebe kůži. Byl jsem mimo život, vzdálenost mezi světem a mnou se příliš natáhla, rozhostila se nezřetelnost, ticho zhoustlo, hodiny plynuly naprázdno a prázdnota se prohlubovala sama od sebe. Byl jsem jako cizinec našeho prozíravého Camuse, mimozemšťan na zemi, je tu vše, ale smysl chybí. Možná jsem byl mrtvý a netušil jsem to. Jak jsem to měl vědět, byl jsem ve stavu, kdy je všechno relativní, tedy nedůležité. Tak nastávají velké pohromy, doutnají v útrobách země, pak se jednoho dne někde v koutě rozevře puklina, jednoho večera to někde v budově zaskřípe, člověka napadne, že by se mohla rozpadnout, začne věřit, že to může každou chvíli vyletět do povětří, a než stihne přesvědčit sám sebe, aby neztrácel naději, znenadání bum-bác! a všechno se řítí k zemi. A k nebi stoupá obrovský sloup bolesti. Potom nastane ticho a cosi, co se podobá kolosální prázdnotě. Člověk je ochromený, zdeptaný, vyčerpaný, přišel o svou důstojnost, potom upadne do sklíčenosti, autismu, má blíže ke konci než kdy dřív. Takhle jsem na tom byl, dokonce ještě hůř, v naprosté černotě, na stupni 9 Richterovy škály, a pokud jsem vůbec něco mohl vidět v té hluboké propasti, byl jsem sám. Sám jako nikdo na světě. Ve světlých chvílích jsem si říkal, že celé moje trápení pramení z toho, že jsem takový směšný snílek, blbeček, který přišel na svět donekonečna se opakujících nočních můr s představou prostého, vytříbeného, nekončícího života. Ale nejčastěji jsem si po vzoru milého Adolpha nad jeho smrtícím absintem neříkal nic, sny, život, harmonie, prostota, to jsou pro mne slova beze smyslu. Copak jsem měl právo jich užívat, když jsem dobře věděl, nakolik je můj otec potupil? Jsem ve zvláštním postavení. A strašně bolestném. A strašně devastujícím. Žil jsem v kůži koncentráčníka jeho každodenním vychrtlým životem, trestance čekajícího, až bude konec, ale byl jsem také v kůži otce, žárlivě střežícího své poslání, které přináší konec. Oba extrémy se ve mně neblaze spojily. Jako čelisti svěráku. Zastavila se tu Ophéliina advokátka. Malá roztomilá baculka, která má, zdá se, problémy s astmatem. Anebo ráda prudce oddychuje, aby udělala dojem na klientky a poněkud znepokojila druhou stranu. Růžolící jako poupátku, s ňadry tak bělostnými, že by to oslnilo protijedoucí řidiče. Usmála se na

97


mne jako pravá profesionálka a s výrazem, že o nic nejde, mě požádala, abych podepsal nějaká lejstra. Uposlechl jsem, ani jsem se na ně nepodíval, a řekl jsem jí: To mlčení bylo zbytečné, je v pořádku, aby všechno připadlo mé budoucí ex-manželce. Byla byste tak laskavá a přimluvila se za mě, rád bych zůstal v jejím domě, než si najdu nějaký menší byt daleko odsud. Slíbila a obdařila mě velice shovívavým úsměvem. Načež jsme se k vzájemné spokojenosti rozešli. Zřejmě jsem dělal všechno mechanicky. Na nic si nevzpomínám. Jednou ráno jsem se ocitl v Roissy s palubním lístkem do Frankfurtu v ruce. Jako jediné zavazadlo taška. Pár věcí na převlečení, tatínkova vojenská knížka a ten tlustý sešit, bez něhož se nehnu už od… ano, od dubna 1994 nebo hned nato, od chvíle, kdy jsem byl v Ajn Dibu a kdy do mne ta Věc vstoupila. Zatímco jsem se podroboval kontrolním formalitám, kladl jsem si otázku: Proč vlastně do Frankfurtu? Teprve v letadle se mi vrátila paměť. V té vojenské knížce stojí, že Hans Schiller studoval na Vysoké škole chemické Univerzity Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. Zbytek přinesly mé dedukce, má pátrání. Někde jsem se dočetl, že v laboratořích chemického koncernu IG Farben, za podpory Goetheho univerzity, pod vedením nesmírně nebezpečného Nebeho, šéfa Einsatzgruppe B, byl vyvinut smrtící plyn Cyklon B. Nemohl jsem zavrhnout hypotézu, že tatínek, jenž v té době končil studia, byl nějakým způsobem zapojený do tohoto výzkumu a do nekonečných debat, které plán na zplynování vězňů v koncentračních táborech vyvolaly mezi říšskými hodnostáři, intelektuály a soucitnými dušemi. Otázka, jež jim vrtala hlavou, zněla: Jestliže je rozhodnuto usmrtit plynem lebensunwerte Leben, Židy a ostatní minderwertige Leute, idioty, nemocné, cikány, homosexuály, má se postupovat humánně, anebo je důležitý pouze výsledek? První přístup, lidské řešení - humane Lösung, předpokládalo užití plynu bez zápachu nebo ještě lépe kyseliny kyanovodíkové, která má nasládlou vůni a již firma IG Farben vyráběla v průmyslovém množství pro potřeby zemědělství a domácností na hubení cizopasníků ve skladech a hmyzu v bytech. Lidé v plynové komoře by nic necítili, netušili by, že umírají. A po chvíli by popadali jak mouchy a bylo by. Což je jistě jeden z nejhumánnějších způsobů zabíjení – eine der humansten Tötungsarten. A navíc by to katy ušetřilo hrůz spojených s jejich prací. Ale ukázalo se, že tato metoda přináší jedno vážné nebezpečí pro německé vojáky a jim podřízenou obsluhu plynových komor, pro Sonderkommanda, tedy vězně, na kterých leží břímě posbírat mrtvá těla svých bratří a dopravit je do krematorií; mohlo se totiž

98


stát, že po první várce nešťastníků vstoupí nic netušíce do plynové komory, načež je to zkosí, ani nebudou vědět jak. Někteří, a jejich názor nakonec převážil, byli spíše nakloněni tomu, aby se zvýšila dráždivost plynu přidáním takzvané výstražné látky – Warnstoff, která bude ohlašovat zbytkový plyn v komorách a jeho výpary, které pochopitelně mohou unikat při manipulaci s plynovými bombami. Je třeba volit mezi vojákem a odsouzencem, zněl jejich pádný důvod, mezi bezpečností jedněch a nepohodlím druhých. Zvolila se rozumná cesta, problém byl postaven tak, aby nejhumánnějším způsobem upřednostňoval vlastní lidi. Lidé v plynu budou strašlivě trpět, ale jelikož je cílem je zabít a jejich mrtvoly spálit, je tato nepříjemnost zanedbatelná a morálně přijatelná. Aby si to vyžehlili u citlivých dušiček, vymysleli lest: Odsouzencům, které povedou do plynové komory, se řekne, že jdou do sprch, takže budou šťastní a vděční. Jenže takový trik lze použít jen jednou, v lágrech se všechno hrozně rychle rozkřikne. Slíbí se to tedy vždy nově deportovaným, kteří jsou už od přírody v táboře nežádoucí, takzvaným nepotřebným, to je starcům, dětem, těhotným ženám, nemocným, postiženým. Uvěří tomu s velikou radostí. Dočetl jsem se, že se na lidských pokusných králících prováděla spousta testů, ve Frankfurtu a na jednom jeho předměstí, které dnes už neexistuje. Brali je po pěti nebo desetičlenných skupinách, někdy homogenních, ženy, muži, děti, nemocní, jindy heterogenních, po rodinách, otec, matka, syn, dcera, babička a služka, pokud byla taky Židovka nebo poněkud zaostalá, cílem bylo určit potřebné a dostatečné množství plynu pro všechny tyto případy, tak aby smrt nastala v rozumném časovém rozmezí. Jelikož je respirační kapacita u jednotlivých subjektů různá, dospělo se k názoru, že je třeba stanovit souvislost mezi dvěma faktory, objemem vzduchu vdechnutého za jednotku času a rychlostí skonu, a zkoumat přirozené disproporce, jako například fakt, že novorozenec vdechne mnohem méně vzduchu než dospělý, avšak je znatelně křehčí, stačí málo a je po něm. Nějak tak to bylo s Galileem, když před publikem vyděšených prelátů experimentálně předváděl, že tělesa, ať lehká, nebo těžká, padají na zem stejnou rychlostí, tedy nezávisle na své hmotnosti. Dospělý jedinec je odolný, vdechuje však více vzduchu, kdežto novorozenec ho vdechuje méně, zato je choulostivější. Suma sumárum zemřou zároveň. Tyto experimenty tedy ukázaly, že lze lidi sázet do pece bez ohledu na jejich pohlaví, věk, zdravotní stav. Ať je to kulka, provaz nebo plynová lázeň, zemřou tak jako tak. Není nutné je třídit, což v případě masového vyhlazování představovalo značné usnadnění. Přesto jde stále o velmi složitý problém, je potřeba brát v úvahu spoustu faktorů

99


jako stres, dávkování, samotný způsob provedení, tvar plynových komor, chování obsluhy atd. Někteří se totiž zajímali o paranormální a náboženskou stránku věci, neboť život a smrt jsou abstraktní jevy, které někdy vybočují z normálu a mohou způsobit rozruch v hlavách obsluhy; hovořilo se o kletbách rabínů, o pomstychtivých fantomech, nebezpečných zázracích, a dospělo se k závěru, že důkladná mechanizace by takovéto hlouposti odstranila, práce na běžícím pásu by totiž u každého z mužů obsluhy vyvolala dojem, že v rámci vyhlazování plní zcela nezávadný úkol. Jako u popravčí čety má mít každý voják možnost být přesvědčený, že právě on vystřelil onu pověstnou slepou patronu. Tento taylorovský přístup se rozšířil na celý proces, od registrace Židů ve městě po spalování jejich těl v táborech přes jejich zatčení a převoz. Jednotlivý článek řetězu nemusí vědět, že bez něho by řetěz nedržel. Vůči smrti si nejsme rovni, jeden zemře na obyčejný průvan, zatímco druhý, který ani nemusí být statnější, větší nebo chytřejší, může přežít zemětřesení. Náš vztah ke smrti by měl vyrovnat stroj. Je tedy třeba vypočítat průměr, zohledňující ty nejzávažnější faktory. Byly vytvořeny speciální výpočetní pomůcky k mechanickému využití ve vyhlazovacích táborech, kde pracovní síla zrovna nevyniká bystrostí. Šlo o jakási snadno použitelná logaritmická pravítka. Střední lišta na pravítku se posune na číslici označující počet osob nahnaných do komory, jezdcem se přejede na objem komory vyjádřený v kubických metrech a pak už jen stačí přečíst, jaké množství Cyklonu B je třeba vysypat do trychtýře. Výsledek se koriguje tak, že se lišta nastaví na číslici označující teplotu v komoře a jezdec na číslici označující již stanovené množství Cyklonu B. Při pěkném počasí, například při okolní teplotě dvacet pět stupňů Celsia, nastane smrt pro devadesát pět procent subjektů zaručeně v rozmezí třiceti minut. Je-li chladno, pod pět stupňů Celsia, je vzduchová vrstva svým způsobem sražená, plyn se špatně šíří a na výkonu je to znát. Je možné, že bude nutné operaci zopakovat nebo zvýšit množství plynu. V obou případech jde o ztrátu času i peněz. Promrhat deset minut a tři říšské marky na osobu je zanedbatelné, ale z hlediska deseti milionů lidí určených k záhubě to představuje ztrátu sta milionů minut a třiceti milionů říšských marek, což je holé šílenství pro zemi, zapojenou ostatně do nepoměrně prospěšnější světové války. Později se zjistí, že ta teorie byla chybná. Platila pouze v ideálních podmínkách laboratorních experimentů, v malém měřítku. Ve skutečnosti tomu bylo jinak. Problém ztrát nebyl bezvýznamný, utěsnit krcálek pro dva tři pokusné králíky ve špatném zdravotním stavu anebo hangár pro dva tisíce osob zocelovaných čtyřiadvacet hodin denně vězněním, jsou dva rozdílné

100


problémy. Ale mluvil jsem o vlivu teploty při skutečném provozu. Ukázalo se, že při teplém počasí je výkon mizerný a naopak optimální při počasí chladném. Ta chyba v odhadu leckým otřásla, ale záhada se brzy objasnila, avšak mezitím se objevily další, neboť ve skutečnosti nic nikdy neodpovídá tomu, co se tvrdí na papíře. Cyklon B tedy neměl všechny kvality, o nichž se zmiňoval výrobce, a obsah sudů, dvě stě litrů podle zásilkové etikety, se natolik lišil, že komplikoval každé třetí zplynování. Pochopitelně by se dalo mluvit o nevyhnutelných ztrátách způsobených úniky plynu, jde však především o obchodní triky, které podniky pracující pro říši, s IG Farben v čele, používaly, aby upravily statistické údaje určené pro státní správu. Jedná se o velké peníze a back-handery, úplatky kamarádíčkům. Ale vraťme se k teplotě, tato veličina měla podíl na řadě problémů a zaslouží si trochu rozvinout. Když je teplo, plyny se rozpínají, stoupají a koncentrují se v horní části komory. To je základní vlastnost plynů. Oběti to brzy pochopily, takže jakmile se něco šustne, vrhnou se k zemi, zavřou oči a zpomalí dýchání. A když se posléze o třicet minut později dveře komory otevřely, byly naše subjekty k velkému překvapení nalezeny na zemi, ve zbědovaném stavu, ale většinou živé. Oprávněně vznikla domněnka, že k úmrtím dochází spíše účinkem paniky, umačkání a udušení než účinkem plynu. Naopak v chladném počasí zůstane plyn pěkně koncentrovaný u země a výsledek je vynikající. Sice byly případy, že někteří přežili, děti, které rodiče nesli na ramenech, dokud mohli, ale to byly jen výjimky potvrzující pravidlo. Ti chudinkové malí na tom byli tak mizerně, že cestou do Krema – do kremační pece - stejně dodýchali. Nebylo potřeba poslat je do plynu ještě jednou, což by byla pro obsluhu děsivá vyhlídka. Tvar komor a jejich rozměry hrály také velkou roli. Je-li komora úzká a strop nízký, je výkonnost značná, ovšem těžko se do ní nahánějí subjekty, zděšené pohledem na to, co nelze nazvat jinak než hrobka. Mohlo by dojít ke vzpourám, a tedy nepořádkům, nejtěžšímu z hříchů, jak stanovuje řád na germánské půdě. Však také byly na pořadu dne v četných táborech, kde se nakonec muselo přistoupit ke zvětšení komor. Rozlehlá komora s vysokým stropem je uklidňuje. Kdoví vlastně proč. Lidská povaha je nevyzpytatelná, vždyť výsledek je stejný a odsouzenci to věděli. Členové Sonderkommand dávali samozřejmě přednost velkým komorám. Menší námaha a více mrtvých, to ovšem zase rozčilovalo obsluhu v krematoriu, jakmile dodanému množství nedostačovala kapacita jejich pecí. Mrtvoly se kupily všude možně, zahnívaly, lákaly krysy, mouchy a podobně, což pochopitelně představuje vrchol nepořádku.

101


Když se to tak vezme, řídit podnik tohoto druhu není tak snadné, jak by se zdálo. Je to velkoprůmysl, se všemi potížemi, které si člověk dovede představit, jako jsou problémy s pracovní silou, mezi něž patří nedostatečná kvalifikace a absentérství, s přerušovanými dodávkami proudu, s vyčerpáním zásob, s nerovnováhou mezi nabídkou a poptávkou ohledně plynových komor a krematorií, a to vše narušuje harmonogram, rozbíjí pracovní rytmus, vyvolává svízelné situace či nutnost technický provoz zastavit. Je tu management – jak se dnes říká, aby se dalo na srozuměnou, že jde o náročnější záležitost než řízení – se vším, co ho charakterizuje, tedy nesmyslná kritéria výkonnosti povýšená na náboženství, nesváry, různé kliky, konflikty ve věcech kompetencí, tahanice o místa, klacky pod nohy. Lágry na sebe žárlily navzájem kvůli všemu, kvůli dodanému vybavení, přiklepnutým rozpočtům, přiděleným dobrým znalcům tam, kde je nijak prokazatelněji nepotřebovali, soupeřily v obratnosti, v zápalu, ve vynalézavosti, všem leželo na srdci, aby se zalíbili Führerovi, všichni se třásli při pomyšlení, že zklamou temného Himmlera. Jenže co naplat, vše se uhlídat nedá, a když se něco pokazí v jednom místě, odrazí se to na celém provozním řetězci. Jak za těchto podmínek zjistit viníka? Sotva se vyřešil jeden problém, už jich hned vedle vyvstala celá řada. Mohou to být strašlivé katastrofy, požáry, výbuchy, ničivé pandemie, útěky, sabotáže, a s tím spojené řetězově vyvolané zmatky, hlášení, která je třeba sepsat, stresy, které je třeba udržet na uzdě, sankce, které je třeba zavést, čímž nakonec prořídnou řady a posvátná výkonnost se hroutí. Chtělo by to mít tam odborníky natrvalo, aby zasáhli vždy v pravý čas. Diletantismus a drobná fušeřina byly zakázané, třetí říše je kladla před sedmero hlavních hříchů. Na svolání popravčí čety stačí ani ne pět minut a ještě méně na to podepsat odvelení na ruskou frontu. Na sektor plynu byl požadován zkušený chemik a na sektor pecí specialista na spalování. A dále lékaři, laboranti, účetní, zásobovači, zkrátka technický personál všude, tábor nejsou jen plynové komory a krematoria, jsou tu i zbylé provozy továrny a především dílny všeho druhu, stejně jako zemědělské podniky, ti všichni mají tu čest vyhovět nejlepšími cenami potřebám reichu v oblasti průmyslových a přírodních produktů. Pořádný tábor má nějakých tři sta, čtyři sta tisíc vězňů, kteří se neustále obměňují, a tedy v přiměřeném počtu i dozorčí personál, to představuje desítky pracovišť a striktní organizaci práce. Zeptejte se kteréhokoli starosty nebo generálního ředitele, řekne vám, že řídit město nebo podnik takových rozměrů není žádná legrace. Průmyslovou genocidu nezvládne nějaký obyčejný sériový vrah. A koordinovat pětadvacet vyhlazovacích táborů rozesetých po mnoha zemích je titánský úkol, kvůli němuž by dnes

102


padla nejedna vláda. Vezměte si jenom otázku železniční logistiky a zděsí vás obrovská kupa přesných úkonů, které je třeba provádět podle harmonogramu stanoveného na minutu přesně. S vlaky se nedá jen tak si hrát. Ty miliony lidí, než půjdou do plynu, musí být nejdříve zjištěny, identifikovány, zaregistrovány, odchyceny, shromážděny, transportovány, rozmístěny podle řady kritérií, někdy protichůdných, znovu zaregistrovány, živeny, šaceny, ošetřovány, donuceny pracovat v souladu s říšskými normami, hlídány, trestány a konečně vyhlazeny, a to vše je třeba provádět ve správný čas na správném místě a v co největším UTAJENÍ. Nezapomínejme, že utajení bylo základem celé Machinace, motorem, bez něhož nemohla fungovat. Pro konečné řešení to bylo něco jako neviditelnost pro Boha; stačí jedno nebo druhé zrušit a vše se zhroutí. Někde jsem se dočetl, že samotný tábor v Osvětimi, na nejvyšším stupni dokonalosti tohoto systému, spaloval až patnáct tisíc duší za den. Dovedeme si představit, co to bylo za pekelné tempo. Tatínek tam také strávil nějakou dobu, musel se něco nadřít. Ale jelikož prošel všemi koncentráky v Německu a Polsku, měl zkušenosti, a tak to zvládal. Neustále jsem na něj myslel, na jeho úmornou a málo uspokojivou práci, když jsem dával dohromady stohy informací o plynových komorách a kremačních pecích. Chtěl jsem vědět, jak vypadal jeho běžný den ve službách vyhlazování. Domníval jsem se, že na to, aby člověk soudil svého otce, musí znát jeho zločiny dopodrobna, stanovit každou etapu a co nejpřesněji zrekonstruovat její průběh. Zbývá kapitola „okolnosti“, přemýšlel jsem o této otázce a myslím, že jsem dospěl k závěru, totiž že člověk, jehož pohltilo Zlo, ale který nespáchá sebevraždu, nevzbouří se, nevydá se spravedlnosti a nepožaduje ji ve jménu svých obětí, naopak uprchne, skrývá se, organizuje zmizení svých lidí beze stop, nemá právo na soucit, na žádnou polehčující okolnost. Děti jsou vždy nemilosrdné vůči otcům, protože je milují, obdivují je více než kohokoli na světě. Myslel jsem také a především na oběti toho gigantického pekla a napadlo mě, že spolu s nimi zmizel v dýmu všechen smysl života. Žijeme v nové éře, nemožné je naprosto klidně možné. S informatikou, automatizací a moderními metodami manipulace masami máme velký Zázrak na dosah. Vzpomeňme, co všechno prodělala řada úctyhodných národů jen díky tak bezvýznamnému čtivu, jako byl Mein Kampf, či na základě tak směšných pomůcek z víceméně zaostalých zemí, jako je Maova Rudá knížka, Zelená kniha Kaddáfího, kniha Kim Ir-Sena, Chomejního, Saparmurata „Turkmenbašiho“, a vzpomeňme také na miliony lidí zlikvidovaných sektami založenými na ubohých idejích a vládnoucími ubohými prostředky.

103


Prostudoval jsem spoustu dalších věcí. Například onen problém, který nebyl nikdy opravdu vyřešen, myslím obecně, a který se týkal všech koncentračních táborů: Jaký zdravotní stav deportovaných je pro koncentráčnický život nejvhodnější, aby co nejlépe vyhovoval požadavkům na produktivitu práce i požadavkům na bezpečnost? Nemocní nemají sílu a nejsou k ničemu, jsou říši jen na škodu; v dobrém zdravotním stavu jsou nebezpeční, přemýšlejí, bouří se, vyvolávají vzpoury, organizují útěky, sabotují zařízení, podvádějí kápa, ty surovce příliš tupé na to, aby se měli na pozoru před něčím, co sami nevidí, podkopávají morálku zelenáčů, kteří se ještě neotrkali. Tento problém, který se snadno předkládá, ale těžko řeší, se stal předmětem bezpočtu studií a četných experimentů. Především nemocní nejsou všichni doopravdy nemocní. To se ukázalo mnohokrát, ti, kteří údajně měli smrt na jazyku, viděli umřít spousty svých souvěrců, než je to skolilo samotné; a mnozí z těch, co tvrdili, že jsou ve skvělé formě, se ve skutečnosti chovali sebevraždně, doslova se chtěli udřít k smrti; takoví jsou nejnebezpečnější, beznaděj je učinila prohnanými, tvrdošíjnými, záludnými, jsou schopní všeho, dostat se ke kulometu a střílet na všechny strany do posledního náboje, podpálit baráky, vrhnout se na strážného a podříznout ho nebo přitisknout na ostnatý plot pod elektrickým proudem, dokud se jejich těla k sobě neseškvaří ve smrti. Neustále opakovaný rozkaz zní, včas je vyhmátnout a na výstrahu zlikvidovat, nebo pokud je to možné, přece jenom je to pracovní síla, v nich znovu vzbudit naději; receptů na to je spousta, někdy stačí jen přátelské gesto, aby sebevražedná horečka opadla, často bývá řešením tvrdý postup. Dnešními slovy by se řeklo, že to byla záležitost operativního výzkumu, nesmírně složitá, kdy se berou v úvahu vyčíslitelné parametry naměřené lékaři a další, které vyčíslitelné nejsou, jako je vliv dlouhé zimy na chování, zápach, který nahání hrůzu a zviklá duši, strašlivá, nekonečná samota jedince, hádky mezi vězni, váha toho, co se proslýchá, příjezd nových trestanců, což vzbuzuje pozornost, nebo naopak bere odvahu, drtí, co já vím, morálka člověka je jako dým, stačí závan a je unášena jedním směrem nebo druhým a nakonec chřadne, až se vytratí do šílenství. Pouze čich a zkušenost starých protřelých mazáků z lágrů to dokázaly zvládnout. Na veškerá řešení se vždycky přišlo v lágrech, empirickou cestou, nikdy ne v laboratořích hlavního města, kde se jen vedly intelektuální žvásty a experimentovalo se ve zkumavce. Jako ve všem napoví práce v terénu více než aseptické rekonstrukce na oko, které mají ohromit vrchnost, bonzy, a získat od nich úvěry, prýmky, sliby. K čertu s modely ve zmenšeném měřítku, jsou popřením reality, hrůza není okrajovým jevem experimentu, nýbrž jádrem všeho.

104


V táboře se člověk ráchá v krvi a ve sračkách, hraje o svou duši, dělá, co může, v případě nutnosti vsadí na cokoliv, na morálku vězňů, na jejich rozepře, organizují se oslavy, soutěže, konflikty, šíří se informace, které mají za cíl obelhat – blížící se osvobození, veliká dodávka brambor, chleba, topiva, zvětšení tábora, reorganizace práce, instalace opravdových sprch, otevření knihoven, možnost posílat dopisy, co by ne. V prázdnu lze říci cokoliv, vždycky bude ozvěna. Dá se také udělat opak, semlít je napadrť, všechno jim vzít, mlátit je jako žito, rozsévat hrůzu, připravit jim ve dne v noci peklo na zemi a vrátit je tak nohama na zem. Když k nim promluví naděje, rozruší se, postaví si hlavu, dodávají si odvahy, stačí jiskřička. Pokud je ale obelstíme, ve správný čas střídáme teplo a zimu, pak můžeme korigovat dráhu střely, narušit celý proces, rozbít organizaci klanů, získat čas, zajistit výkonnost, zlepšit ji. To je starý dobrý systém, který se používá na odvedené brance, necháš je plahočit se pro nic za nic, jen aby vydali všechnu energii, necháš je každou chvíli nastoupit a rozpočítávat se pro nic za nic, jen aby otupěli, necháš je dřít od slunka východu do slunka západu pro nic za nic, jen aby ztratili všechnu naději na svobodu, vyhlašuješ poplachy pro nic za nic, jen aby byli neustále ve střehu, trestáš je pro nic za nic, jen aby jim bylo jasné, že jejich život visí na vlásku, a jednoho rána je pro nic za nic vyženeš z kasáren, aby šli umřít jinam. Jediný rozdíl – v koncentráku práce znamená smrt, trest znamená smrt, mučení znamená smrt, ošetření znamená smrt, povolenka znamená smrt, volno znamená smrt, menáž znamená smrt, poplach znamená smrt a propuštění znamená okamžitou smrt. Člověk, co umírá pro nic za nic. Dobrý recept je samozřejmě zlikvidovat ty starší, než začnou vystrkovat růžky a zkazí bažanty. Na druhou stranu právě ti starší, ti mazaní, zajišťují výkon, nově příchozí jsou moc vyděšení na to, aby se v práci činili. Strach se šíří, v mžiku se mění v paniku. I zde stojíme před nesnadným problémem operativního výzkumu, je třeba nalézt rovnováhu a trvale ji udržovat, aby systém vydržel, byl účinný a běžel bez rizika. Nezapomínejme, že účelem táborů je vyhlazení, a přestože to všichni vědí, nikdo o tom nemluví, doopravdy si to nemyslí, ani odsouzenec, protože potřebuje naději, ani kat, jemuž leží na srdci produktivita, všichni se tváří, jako kdyby smrt byla jen jeden z obyčejných těžkých trestů, a jejich pracovní vztahy jsou tedy mimořádně složité. Řídit takový tábor rozhodně není snadné. Když se vžiji do tatínkovy situace a když si proberu ty neuvěřitelné potíže, s nimiž se setkával, a srovnám je s těmi, jakým čelí nadnárodní podnik jako ten náš, i na nejnižším stupni ekonomické konjunktury, pod palbou novinových pisálků, bombardován

105


spekulanty, bouřícími se klienty, úřednickými výnosy a terorismem odborů, ušklíbnu se. Hrdinské činy úžasné nacistické vojensko-industriální organizace jsou nepřekonané a nepřekonatelné. Byla ta cesta nutná? Z technického hlediska určitě ne. Co jsem potřeboval vědět, jsem věděl. Chtěl jsem ale být tam, kudy prošel můj otec, a mluvit s ním přes časovou bariéru. Od koho se jinak dozvím, co o něm chci vědět, jak vypadala jeho životní dráha, v jakém byl duševním rozpoložení, když rozdával smrt v takovém rozsahu? Vzpouzel se, užíval si své moci? Proč ta nenávist k Židům, proč taková totální nenávist, co od toho očekával? Na co myslel, když padla třetí říše, že je konec světa, že je konec jednoho světa? Jaké byly jeho pocity, když lidstvo po odhalení vyhlazovacích táborů tak mocně vykřiklo zděšením, že to muselo být slyšet na opačném konci vesmíru? Probral se? Naštval se, řekl si, že lidstvo nic nepochopilo a že na opačném konci vesmíru je konec světa jen banalita, řízení osudu vepsané do odvěkého řádu věcí? Chaos vzniká z chaosu a do chaosu se vrací, to je matematika, dá se to vyčíst z nebe jako z otevřené knihy. Tolik civilizací, obrovských říší a znamenitých národů zmizelo, to není nic nového, staré přece musí zemřít, aby se objevilo něco nového. Ty otázky mě dohánějí k šílenství, protože znám odpověď: Tatínek nespáchal sebevraždu, utekl, mlčel, zapomněl. Nic mi neřekl. Ubytoval jsem se v jednom kouzelném mrňavém hotýlku zářícím jako jarní sluníčko. Z okna jsem viděl univerzitu umístěnou ve snové scenerii, v níž kraluje zeleň. Udržované trávníky, stoleté stromy, laserem stříhané živé ploty, bazénky, předpokládám, že s rybičkami dobře živenými neviditelnýma, nejlepšími úmysly vedenýma rukama, nebo alespoň dbalýma přesnosti, uměřenosti a kvality. Uprostřed, na kulaťoučkém pahorku, trůní její výsost univerzita Johanna Wolfganga Goetha. Taková krásná budova! Velkopanská, přebohatá a tak přívětivě vyhlížející ve svých narůžovělých barvách. S postesknutím jsem si vzpomněl na svou školu v Nantes a viděl jsem jen ubohou zamračenou cuchtu vláčející koště a ešusy. Tady má člověk okamžitě dojem, že stojí před chrámem vědy. Nesčetní ukáznění studenti chodí v hloučcích nebo v řadě za sebou a vypadají jako staří přísní učenci, starostliví a roztržití zároveň, ale také neučesaní, rozesmátí a mile otrhaní, jako všichni učenci jejich věku. Profesoři sem nějak nepasují, vypadají jako chlapíci z jiných časů, zgruntu neškodní, kteří přijeli z venkova nakupovat, ale spletli si místo. Nosí košík, nákupní tašku, plátěnou nebo síťovku

106


jako kdysi. Vzpomněl jsem si, že Německo zrovna prodělává ekologickou krizi, což skvěle odpovídá jeho úžasné průmyslové struktuře. Stará dobrá aktovka z teletiny nebo koženky není letos na univerzitě ve Frankfurtu žádoucí. Za mých časů v Nantes jsme nosili turistické batohy, které odolaly všemu, a vzpomínám si, že mi pan Candela jakožto správný samolibý buřič z osmašedesátého říkal, že za jeho dob se přicházelo s prázdnýma rukama a odcházelo se studentkou v náručí. Jiný čas, jiný mrav. Až dosud jsem mohl svému budoucímu otci uznat pár polehčujících okolností, vidět v něm premianta, veselou kopu, občana utvářeného podle výnosů, řádného vojáka, který si žije radostně a bezstarostně, jde do boje a příliš si s tím neláme hlavu. Je mladý, nic neví, Konečné řešení je státním tajemstvím, mimořádně důvěrnou záležitostí mezi Velkým Führerem, hřadujícím nahoře v orlím hnízdě, v nedobytném Berghofu, a malým hladovým häftlingem tam dole, někde na samém konci Evropy, v koncentračním táboře odříznutém od světa sněhovou vánicí. Něco se tušilo, mluvilo se o tom v náznacích, bylo vidět, že těch s hvězdou, Židů, a dalších minderwertige Leute je na ulicích čím dál méně, že spousta krámků zůstává beznadějně zavřených, že v Judenhäuser bydlí někdo jiný a že ze synagog se staly užitkové prostory, ale válka je válka, nejdříve je potřeba ji vést a teprve potom se počítají mrtví a pohřešovaní a státní tajemství vyplouvají jako mrtvoly na hladinu. Potloukal jsem se po okolí univerzity. Takový student tráví život ve vinárnách a hospodách, tam se vedou hovory, předělává svět, tam se člověk vzpamatovává ze zklamání. Co jiného jsem dělal já v Nantes po ty čtyři roky? Zašel jsem do všech. Ale nedokázal jsem pocítit tísnivou, nadutou a horečnatou atmosféru nacistického Německa. V tomto dnešním Německu, liberálním a evropském až do morku kostí, přehnaně umírněném, je všechno nablýskané, zářící, srdečné, dobromyslné, třebaže viditelná populace je v průměru mnohem starší než kdy dřív. Chtěl bych být kouzelník a mávnutím hůlkou všechny omladit, všechno natřít na černo, na šedivo, kouřovo, po staru, vrátit do ulic dlažební kostky, na domy předválečný oprýskaný háv, dámám ono měšťácké kouzlo balancující mezi důstojností a prostopášností, dívkám vzhled olympijských přebornic, státním úředníkům jejich strnulost nebezpečných automatů, dělníkům jejich vzhled zkrachovalých venkovských šlechticů a sedřených nevolníků, lidovým hlasatelům jejich tón duševně chorých. Nedovedl jsem si představit mladého Hanse Schillera, příliš mnoho obrazů se mi v hlavě překrývalo, obraz vzorného důstojníka SS v černé uniformě, obraz šejcha v Ajn Dibu mého dětství v neposkvrněném

107


bílém burnusu, obraz německého obchodníka v tmavém obleku, onoho řádného Homo economicus, jakého potkávám na všech evropských letištích a díky němuž je ze současného Německa mírumilovná velmoc, a obraz nadějných studentů, odsouzených k předčasné vážnosti. Ano, ten mladý Hans, kterého si nedokážu představit, má právo na sympatie, je mladý, nic neví. Zpracovaly ho svalnaté paže Hitlerjugend, nechal tam tu špetku zdravého rozumu, která mu v dospívání mohla ještě zbývat z dětství. Mě měla v práci mládežnická organizace FLN, FLN-Jugend, nebylo to nic moc, diletantská fušeřina a pěkné svinstvo, ale vím, co po tom zůstane, hukot v hlavě, uslintaná hesla v ústech a spousta malých ošklivých reflexů v pěstích. Roky na fakultě Hanse nezušlechtily, už měl profil narýsovaný a byla doba mohutné propagandy, železné bdělosti a brzy i Blitzkriegu – bleskové války. Dá se pochopit, že bylo těžké uvažovat podle svého. Takže fakt, že ho přibrali do výzkumného týmu kolem Cyklonu B, jen vyplynul ze souhry pravděpodobností. Byl tady, potřebovali někoho v bílém plášti, kdo by přidržoval zkumavky, dohlížel na destilační přístroj, zapisoval naměřené hodnoty. Mladý inženýr Hans cítil, že je uznávaný, vyvolený, vážený, a tak tleskal ze všech sil. Nepochybně si myslel, že plyn, který měli vynalézt, má sloužit, jak se říkalo, k hubení vší v táborech. „V jakých táborech?“ se možná zeptal. „V pracovních táborech velké Říše!“ mu asi odpověděli, jako když se obhajuje myšlenka neodkladné křížové výpravy proti chudobě a ponížení. Jestlipak si položil tu pravou otázku: „Mein Gott, was ist das, co to je?“ když se jednoho dne, zvečera nebo za svítání, mezi dvěma bledými kruhy světla, někde na vzdáleném frankfurtském předměstí a v atmosféře, která by se dala nožem krájet, účastnil svého prvního experimentu in vivo, zplynování židovské rodiny příliš vyděšené, aby ze sebe dostala slovo, nebo několika nachmelených tuláků příliš otupělých, aby uhodli, co je nemine; a všechny následné otázky, které přirozeně vytanou na mysli: Co tady dělám? Je to vůbec možné? Za jakým účelem? Raději chci věřit, že se vzpouzel, ale když pochopil, že už je unášen soukolím obrovského státního tajemství, nemohl couvnout. Nejdůležitější je první krok, a on jich udělal hned několik naráz. Ostatní přijde samo, člověk si zaleze s bolístkou do kouta, olíže si ránu a jde dál, utají své myšlenky, zapomene na ně, každým dnem na ně zapomíná bezpečněji, potom přijme myšlenky, jež se shodují s ostatními, a každým dnem jim věří s větším nasazením; a jsou tu velcí mizerové, tlučhubové v první linii, kteří horlivě zabíjejí, to člověka uklidní, jde správným směrem, jediným možným. Tatínek brzy dospěl k nejposvátnější ze všech hrůz, k tomu jsou však zapotřebí jisté schopnosti. Nenapravitelná prostoduchost? Pořádná

108


dávka zbabělosti? Trocha přesvědčení? Možná hodně. Možná i opravdová zloba vůči Židům a jiným minderwertige Leute. Bože, kdo mi řekne, co je můj otec zač? Odjel jsem z Frankfurtu nad Mohanem, tak jak jsem tam přijel. Stejně jako jsem se vrátil z Uelzenu i z té díry nedaleko Štrasburku, kde žije zalezlý syn svého otce, můj přítel a společník Adolphe. Musím ve své cestě pokračovat. Až do konce. Do samého konce.

109


Rašelův deník 16. srpna 1995 Pokud jsem udělal nějaký zbytečný krok, tak to byl tento: Napsal jsem alžírskému ministrovi zahraničí. Já vím, ten list k němu nedoputuje, bude včas odchycen a skartován nebo předán tajné policii, která si s ním už nějak poradí, jak i napovídá poznámka k dalšímu řízení na doručence. Přesto jsem si řekl, že to udělat musím, a udělal jsem to. Až nadejde čas, poradím se s právníkem, jak postupovat dál. I v tomto půjdu až do konce. Vážený pane ministře, dne 24. dubna 1994 kolem dvacáté třetí hodiny moji rodiče, spolu s dalšími šestatřiceti svými sousedy, muži, ženami a dětmi, byli ve vesnici Ajn Dib, provincie Setif, brutálně zavražděni neidentifikovanou ozbrojenou skupinou. Podle francouzské televize, která převzala závěry televize alžírské, je onou neidentifikovanou ozbrojenou skupinou nepochybně skupina islámských teroristů, Vašim policejním složkám dobře známá. Domnívám se, že tato tragédie neunikla Vaší pozornosti, že jste byl o ní určitě informován. Zahraniční pozorovatelé a nevládní organizace zabývající se obranou lidských práv Vás na ni zajisté nejednou upozornili a nejspíše i požadovali vysvětlení. V seznamu obětí sestaveném alžírským Ministerstvem vnitra a předaném Vašim jménem alžírskému velvyslanectví v Paříži figurují můj otec a matka pod jmény, která neodpovídají jejich občanskoprávnímu stavu. Matka je uvedena pod svým dívčím jménem Ajša Maždaliová a otec pod přezdívkou Hasan Hans řečený Si Murád. Přikládám k dopisu kopie jejich průkazů totožnosti, podle nichž zjistíte, že otec se jmenoval Hans Schiller a že matka je zapsána jako Ajša Schillerová, rozená Maždaliová, oba alžírské státní příslušnosti. Považuji za zcela běžné, že obyvatelé určité země žijí a umírají pod svou oficiální identitou a že informace o nich jsou zveřejňovány pouze tímto způsobem. Nemyslím si, že se v tomto ohledu alžírské zákony nějak podstatně liší od zákonů platných víceméně ve všech zemích světa. Budu Vám tedy nesmírně vděčný, dáte-li pokyn příslušným úřadům, aby moji rodiče byli zapsáni do seznamů obětí pod svými pravými jmény a mně byla zaslána úřední kopie. Pokud by se tak nestalo, byl bych, vážený pane ministře, bohužel nucen považovat je za pohřešované a podniknout veškeré potřebné kroky k tomu, aby byli nalezeni, mám

110


na mysli soudní kroky u zmocněných úřadů, alžírských, francouzských, německých, a také u Mezinárodního soudního dvora. Jistě chápete, že mám právo se domnívat, že je alžírský stát do vraždy nějakým způsobem zapleten, a v seznamu, který vystavil, spatřovat důkaz toho, že ve věci mých rodičů nemá čisté svědomí nebo má alespoň co skrývat. Pokud usoudíte, že takováto náprava není možná, prosím, abyste mi sdělil důvod. Dovedu pochopit určité nezbytnosti. Využívám příležitosti, abych se Vás zeptal, jak je daleko pátrání po pachatelích tohoto strašlivého zločinu, aby mohli předstoupit před soud. Už uplynulo více než patnáct měsíců a do dnešního dne nebyla ani veřejnosti, ani příbuzným obětí podána žádná informace o postupu vyšetřování. V tomto ohledu se rovněž cítím povinen učinit potřebné kroky, tak aby byl na Vás činěn nátlak a bylo konstatováno, že se podílíte na zamlčování pravdy. Vážený pane ministře, přijměte prosím výraz mé hluboké úcty… Je pozdě, dopis byl odeslán, ale když si ho teď pročítám, zlobím se na sebe, protože má smířlivý tón. Jelikož jsem se obracel na ministra, zaujal jsem hloupě postoj prosebníka, slabocha, který dává najevo poslušnost, trpělivost, občanské pochopení pro bonzy, tlačené časem, zavalené žádostmi a protokolárními povinnostmi. Připadá mi ponižující, aby oběti pořád žádaly, doprošovaly se, čekaly. To je nesnesitelné. Až nadejde čas znovu se ohlásit, budu jednat, jak se na oběť sluší: domáhat se, požadovat, nestrpět žádné průtahy a předem odmítat jakékoli floskule. Ti lidé mají sloužit nám, ne naopak.

111


Malrichův deník 15. prosince 1996 Je to zázrak, že jsem se vůbec do Ajn Dibu dostal. Bože, to teda bylo dílo! Při vystupování z letadla na mezinárodním letišti Huariho Bumediena nás těsně pod schůdky odchytili, shromáždili a odstavili doprostřed letištní plochy, všechny cestující sakumprásk, muže, ženy a děti, a čekali jsme přes hodinu v prudkém lijáku a ledovém vichru, bičujícím nás z boku. Muži pokašlávali, starci a děti nevydrželi stát, mimina vřískala, ženské je úpěnlivě prosily, ať zmlknou, snažily se je zabavit, jak uměly, chudinky. Mezi lidmi se ozývalo mručení, byli jsme promočení na kůži. Ono nestačí o tom číst nebo slyšet, je potřeba si představit dvě stě lidí ověšených zavazadly, k smrti vyděšených, podupávajících v tom nečase na ploše pod ledabylým dohledem smečky poldů, které pod nepromokavými kabáty nebylo ani vidět. O hodinu později přijeli černým autem čtyři policisti v tmavě zelených gabardénových pláštích a slunečních brýlích. Bing, bing, bing, bing, vystoupili. Speciální agenti. Něco se bude dít, tenhle nový tým naháněl fakt strach. Velitel si zvedl límec pláště, brýle si posunul na čelo a začal kolem nás obcházet, mlčky, pomalu, pomaloučku, zkoumavě se zahleděl tu na jednoho, tu na druhého, a aniž kdo chápal proč, nařizoval některým: Ty vystup, běž tamhle… Ty taky… A ty… Ty tam, vystup… Ty taky… Ty, běž za nimi… Ty se neschovávej, vystup. Ženy si taky prohlížel. Jedné řekl: Sundej si brýle, jiné zas: Stáhni si kapuci. Nějakému nemocnému starci, který upadl na zem, rozkázal: Vstávej! Z toho hlasu jsem měl bobky, byl jednotvárný, mechanický, nepředstavitelně neutrální. Řekl bych, že tomu člověku nikdy nikdo neodepře poslušnost. Klidně by mohl zůstat doma v posteli nebo sedět za svým psacím stolem a všude na jeho teritoriu by lidi prováděli jeho myšlenky, ani by nemrkli. Když si pomyslím, jak musí Kom-Daddy vyjednávat, až se z něho kouří, než se vůbec může obrátit na soudce, tak si říkám, že v Alžírsku něco nehraje. Nebo ve Francii. Já vystoupil z řady jako šestnáctý. Kouknul na mě bez mrknutí a na půl huby mi řekl: Běž za ostatními. Po mně vystoupilo ještě pět dalších. Celkem nás takhle stranou stálo jednadvacet podezřelých. Většinou mladých. Ostatní pasažéry odvedli k zakrslé budově nesoucí v průčelí nekonečný světelný nápis hlásající ve třech jazycích: Přílety. Vítejte v Alžírsku – Hall d’arrivée. Bienvenue en Algérie. Arrival. Welcome in Algeria, a arabsky, což neumím ani číst, ani psát. Naši spolucestující

112


už zapomněli na naše společné strádání, ani jeden z nich se neotočil, aby nám zamával nebo nás politoval, s úsměvem na tváři se honem tlačili pryč. Měli fakt kliku. O něco později, když už jsme stáli ve vodě po kotníky, před námi prudce zabrzdil vojenský náklaďák s plachtou. Na rozkaz velitele nám speciální agenti odebrali pasy, letenky, příruční zavazadla a igelitky a nařídili nám, ať nalezeme na korbu. Ani se mi tomu věřit nechtělo, klepal jsem se strachy, zavánělo to deportací. Poldové na mě nikdy velký dojem nedělali, naopak, rád jsem je na veřejnosti provokoval a sledoval, jak nevědí, jak se zachovat. Teď jsem byl jako ochromený, nedokázal jsem přemýšlet, měl jsem pocit, že se už nikdy nepohnu, i kdyby mi přísahali, že to všechno byl jen nevinný fór před skrytou kamerou. Potom náklaďák vyrazil a zamířil do místa, které zřejmě bývalo nákladním prostorem. Obrovské zrezivělé hangáry, sto metrů široké chodby, povalující se věci, rozpukané betonové desky prorostlé kořeny, obrněný vůz zaparkovaný pod vodárnou, v každém koutě pytle s pískem a za nimi dva vojáci za kulometem. Jinak nikde ani živáčka, nikde se nic nepohne, až na skučící vítr, crčící vodu a uvolněné kovové desky, které skřípají, až z toho jednomu trnou zuby. Atmosféra tak akorát na to svíjet se bolestí. Náklaďák vjel do jednoho z hangárů a zastavil uprostřed. Brzdy mu zasmrděly, že to hezké nebylo. Řidič nechal motor dlouho burácet, sešlapoval plyn k podlaze, a pak ho najednou vypnul. Hangár málem vybuchl tím strašlivým tichem, které se tu znenadání rozhostilo. Takovéhle ticho má vážně děsivou ozvěnu, nikdy bych nevěřil, že náhlá nepřítomnost zvuku může být tak ohlušující. Je to šílené, asi jako kdyby se řeklo, že je někdo zároveň živý i mrtvý. Což byl mimochodem náš případ, byli jsme víc mrtví než živí. Někdo kašlal, že si mohl strhat plíce, u jiného by ses krve nedořezal, já cedil hořké slzy. Říkal jsem si, jestli nás ten mizerný řidič nechce vyhladit výfukovým plynem, ale jelikož byl v hangáru s námi, usoudil jsem, že to tak nemyslí, jenom si čistí motor, člověk nemůže být tak blbý, aby zplynoval sám sebe, spalovací plyny mají zvláštní pach, který je na dálku ohlašuje, člověk si k nim nečichá jako ke květině. Co by to bylo za Sonderkommando, kdyby se zapomněli v plynové komoře. Hangár je tak obrovský a děravý, že by to chtělo třicet náklaďáků a celý týden na to, abychom se odebrali na věčnost, jak říkával Rašel. Dřív bychom pošli hlady. Nebo zešíleli. Vzpomněl jsem si na bráchu, na chudáka Rašela, který takhle umřel, seschlé plíce, utrápené srdce, vysílené tělo. Sám v garáži, sám jako nikdy. Potom šlo všechno ráz na ráz, vyložili nás,

113


náklaďák odjel a vzápětí se obrovská vrata hangáru za námi přibouchla za zvuku výbuchu atomovky. Nechali nás tam ve tmě, beze slova, bez jediného pohledu. Na chvilku jsme propadli panice, ale pak když jsme viděli, že kromě větru, který cloumal hangárem, a vody, která stékala klokotem ze střechy, se nic neděje, uklidnili jsme se a shlukli se v koutě, abychom se navzájem zahřívali. Někteří lačně pokuřovali, jako kdyby to byla jejich první cigareta za celý den, anebo poslední. O hodinu později jsme byli mrtví zimou, hladem, žízní. A to byl teprve začátek. Skamarádil jsem se se svým druhem v neštěstí Slímem, studentem, který jel o Vánocích domů. Zeptal jsem se ho, jestli ví, co s námi bude, odpověděl, že netuší. Řekl mi, že často jezdí z Paříže do Alžíru, ale že je to poprvé, co na něj padl los. Se smíchem dodal: Možná že teď vypadám jako terorista. Vidí všechno růžově. Povídali jsme si o všem možném. Studuje informatiku na univerzitě v Jussieu, bydlí v šestnáctém pařížském obvodu u strýce, který je profesorem v nemocnici Pitié-Salpętričre. Synáček z bohaté rodiny. Prý naopak tře bídu, má mizerné stipendium pro studenty z rozvojových zemí, jeho strýc mu poskytuje jen ubytování a stravu, průkazku na dopravní prostředky a nějaké drobné, aby zahnal žízeň. O víkendech mu půjčuje Mercedes 300 kabriolet s plnou nádrží a dává trochu peněz na nepředvídané výdaje. Dodal, že musel jít brigádničit na ředitelství obchodní banky k jednomu dobrému strýcovu příteli, aby měl z čeho zaplatit týden na horách ve Švýcarsku. Potom si stěžoval na Francii, na zimu, na diskriminaci, nebezpečnost, drahotu, špinavé ulice, aroganci policistů a úředníků a na další věci jako na prefekturu, která mu odmítá vydat pobytovou kartu na deset let bez uvedení závažného důvodu. Náročný týpek. Řekl mi, že má v plánu usadit se v Londýně, až dostuduje, a zřídit si s bratranci mezinárodní rozvojovou kancelář, aby vydělávali prachy na Africe. Poslouchal jsem ho, chápal ho, ale co se dá dělat, nesnáším mazánky, řekl jsem mu, co mi teta Sakína opakuje celá léta: Člověk nemá být nevděčný. Nenaštval se, řekl mi: Já nejsem nevděčný, to Francie je nevděčná. Fakt hodně náročný. Zase jeden, co si nevidí na špičku nosu, říkal pan Vincent, když viděl chlápka přihrnout se ve ferrari, hodit nám klíčky s pohledem do stropu a pronést: Koukněte se na to! Taková šaškárna, dostrkali jsme tu jeho káru do kouta kurníku a dali jsme si pěkně načas, než jsme mu vystavili fakturu hodnou krále. Ještě chvíli jsme kecali o všem možném a naplánovali si, že se sejdeme v Alžíru i v Paříži. Ani on, ani já jsme si

114


nemysleli, že zkejsneme navěky v tomhle hangáru. Když člověk neví, co bude, je lepší být optimista. O hodinu později se speciální agenti vrátili. Seřadili nás před velitele, který nám jednomu po druhém kladl spoustu otázek. Když přišla řada na mě, chtěl si ověřit, že se opravdu jmenuju Malik Ulrich Schiller, že jsem pas získal legální cestou, že skutečně jedu za příbuznými do Ajn Dibu, že jsem v životě nedělal nic ilegálního a že nechystám žádnou levárnu. MWoje příjmení mu nějak vadilo, pořád opakoval: Tvůj otec je Němec a ty jsi Alžířan? Vysvětlil jsem mu, kdo byl můj otec, učený muž, muslim, hrdina, mudžáhid, velký šejch a šahíd. Řekl mi: Běž si stoupnout tamhle. Ukázal nalevo. Můj kámoš Slím se ke mně brzy přidal. Za další hodinu z nás byly dvě čekající skupiny, jedna vpravo, druhá vlevo. Koukali jsme po sobě s úzkostí a záští, každý si říkal: Za to, že jsme my tady, můžou tamti. Když bylo rozřazování hotovo, naložili skupinu vpravo na náklaďák a odvezli je. Kam, to nevím. K naší skupině přistoupil jeden polda a řekl nám: Pojďte se mnou. Šli jsme za ním jako ovce. Zavedl nás k budově označené Přílety. Vítejte v Alžírsku. Řekl nám: Padejte! Nemusel nám to opakovat. Roztřeseně jsme podstoupili výstupní formality – pasová a celní kontrola, prohlídka zavazadel i tělesná, menší rutinní výslech, různá prohlášení, povinná směna, zaplacení poplatků, a byli jsme venku, mrtví únavou, hlady, žízní, zimou, ponížením, promoklí až na kost, ale volní, a tudíž šťastní. Měl jsem pocit, jako kdybych si odkroutil třicet let v lochu. Denní světlo mě bodalo do očí a kufr tety Sakíny mě táhl k zemi. Dlouho jsem si pak ještě říkal, co se asi stalo s těmi z druhé skupiny. Odmítal jsem si připustit, že je mučili, zabili, deportovali nebo něco podobného. Radši si myslím, že je jenom strčili za mříže a že si příbuzní nebudou dělat starosti. Jednoho dne, až bude po válce a tábory se otevřou vyšetřovatelům, se dozvíme, jak to s nimi bylo. Slím zavolal rodičům, ať pro něj přijedou. Doma si mysleli, že mě sem nepustili nebo že mě zavraždili. Táta už chtěl volat do Paříže, byli úplně bez sebe, řekl mi se smíchem. Je to vážně rozmazlenej fracek, pomyslel jsem si. Čekali jsme a pozorovali cvrkot na letišti. Vládlo tu hluboké ticho. Lidé přicházeli a odcházeli nenuceně anebo možná hodně obezřetně. V jednu chvíli jsme zahlédli policistu, jak vleče skupinu mladých spoutaných po dvou, kteří si zřejmě mysleli, že můžou jen tak z Alžírska odjet. Teď to mají spočítané, opustit vlast je tak trochu jako ji potupit. Určitě půjdou do plynu. Kdežto my jsme přiletěli a dostalo se

115


nám speciálního zacházení. O něco později jsem viděl, jak naši agenti, sedící v bufetu, prudce vstali, zapnuli si gabardénové pláště, stáhli sluneční brýle na nos a rázným krokem odešli. Procházeli kolem nás, včas jsme se schovali. Vedle tohohle letiště je naše předměstí hotový domov důchodců, člověk se tam klidně stihne i nudit. Spíš bych měl říct stihnul, protože co přišli nový imám a nový emír, blíží se k nám čtvrtá říše mílovými kroky. Když jsem odjížděl, byla už scéna připravená, propaganda běžela na plné obrátky, nastoupila železná ostražitost a ve vzduchu byl Blitzkrieg. To jsem zvědavý, jak bude vypadat sídliště, až se vrátím, a jestli tam ještě budou naši a sousedi. Už teď se mi po nich stýskalo. Nedovedu si představit budoucnost bez nich, bez kámošů, Moma, syna halál řezníka, Raplmonda, syna automechanika, Togo-Foga, Kokty Idira, Šikuly, Jednoručky a Pikolíka Bidochona, co neumí ani pořádně kafe uvařit, syna chudých dělníků, kteří fakt za nic nemůžou. Mazánek Slím mi vykládal o svém životě v Paříži, o kámoších a kámoškách, a potom mi vyprávěl o svém životě v Alžíru během prázdnin, jak celé dny kouká na video, jak se rodina schází v pevně stanovenou hodinu u stolu, jak doma pořádá menší večírky, jak si sestry zvou kamarádky, aby se spolu učily. Říkal jsem si, o čem to vlastně mluví. Já zas mu vykládal o sídlišti. Koukal na mě, jako kdybych žil v nějaké jiné zemi. A vtom přifrčel otec, celý šťastný a celý bez sebe. Je to významný profesor v jedné nemocnici v Alžíru, dřív pracoval v pařížských špitálech. Cestou mě vysadili u autobusového nádraží. Mazánek Slím na mě mrknul a řekl mi: Zastav se u nás, až se vrátíš z toho svýho zapadákova, můžem se spolu učit. Rašel měl taky zbohatlické choutky. To musel vysolit hromadu peněz za taxíka, když tu jezdí autobusy? Za pár šupů tě zavezou na konec světa i s tvými saky paky a celou rodinou. U vchodu na autobusové nádraží, jakéhosi bujně zarostlého, halabala oploceného prostoru, kde se asi stovka rozhrkaných autobusů prala o to, aby mohly vjet dovnitř, aby ulovily zákazníka a zase zmizely, stál nějaký hastroš, který bloudícím ukazoval, kam mají jít. Vysvětlil jsem mu svůj problém. Za padesát dinárů mi řekl – a zároveň odpovídal i dalším, co si nevěděli rady: Jo, jasně, jasně, pojedeš autobusem číslo dvanáct do Setifu… Ty osmičkou do Oranu… A ty… hm… šestatřicítkou do Sidi Bel Abbes… Cože? Jo, ze Setifu, pojedeš autobusem do Burdž Kádiru… A ty… počkej chvilku… Jo, ty jeď na Tiaret nebo Mascaru, to je jedno… A ty autobusem do Warkaly a odtamtud s karavanou do El Goléy… Ty jeď

116


domů stopem… Kam že to chceš? Zopakoval jsem to srozumitelně. Šel si to vyřídit s jiným hastrošem, co mu přišel dělat konkurenci, a na odchodu mi řekl: Ajn co…? Dib…? Jo, jasně, jak jsem povídal. A nechal mě tam v blátě a tlačenici. Všechno proběhlo, jak mi řekl a jak to Rašel popsal v deníku. Vojenské konvoje, zátarasy, četníci, pusté silnice, otřesné ticho, autobus, který se řítí vpřed a nehledí napravo nalevo, cestující, co strachem zvracejí. Rozdíl je v tom, že lilo jako z konve a že do nás z levoboku šlehal sibiřský vichr. V každé zatáčce jsme se už málem řítili do propasti. Jestli nás nezabije terorismus, tak ten autobus. Nebo zima. Udělali jsme zastávku ve vesnici, která vypadala mrtvá už od dob posledního dinosaura. Nikde nikdo, ani žádný přízrak, jen zachumlaní troglodyti. Číšník nám přinesl horkou kávu, vyinkasoval peníze a utíkal se schovat. V Setifu jsem přestoupil na jiný autobus. Mají to tam líp zorganizované než v Alžíru, samozvaný naháněč mi řekl, a jenom za pět dinárů: Všechny modré mikrobusy jedou do Burdž Kádiru, nemůžeš se splést. V Burdž Kádiru jsem černého chytil taxikáře, který souhlasil, že mě za slušnou cenu zaveze někam poblíž Ajn Dibu. Jeho peugeotka 403 nepřipomínala žádné z aut, co člověk zná. Řekl mi: Tam kolem to nevypadá dobře, trousí se tam různý lidi, je to divný. Zeptal jsem se ho, co je to za lidi a co chtějí. Kouknul po mně a hned neodpověděl. Možná mi nedůvěřoval, možná mi nerozuměl, mluvil jsem na něj svou bídnou francouzštinou a vkládal do ní nejarabštější předměstský přízvuk, co jsem dokázal. Přiznám se, že ani já mu moc nerozuměl, předpokládal jsem, že mluví o teroristech, viděl jsem, jak se neustále rozhlíží napravo nalevo, jako kdyby se bál bočního útoku. Vysadil mě na rozcestí dvou zatopených cestiček, ve tmě sotva postřehnutelných. Ukázal na cestu vlevo, stoupající vzhůru, kdežto ta druhá vpravo se svažovala, a řekl mi: Tamhletudy… Je to asi tři kilometry. To jsem pochopil podle toho, jak mávnul rukou, ukázal tři prsty a třepal mi jimi před obličejem. Kilometr je mezinárodní slovo, obejde se bez překladu. Taxikář vzápětí zmizel ve tmě se zhasnutými světly. Pořádně jsem se nadechl a začal jsem se drápat vzhůru v prudkém lijáku a vichru, který se do mně naštěstí opíral zezadu. Zkrátka a dobře byl to zázrak, ale dorazil jsem do Ajn Dibu. Mrtvý únavou, hladem, žízní, promočený nadranc, celý od bláta a s rukama vytahanýma od kufru tety Sakíny. A pěkně nastydlý. Jestli to takhle chodilo v koncentráku každý den, tak bych šel radši do plynu rovnou,

117


říkal jsem si, zatímco tma houstla a nahoře na kopci, tam, kde se jednoho dne zastavil jako zbloudilec Rašel, fičel vítr dvojnásob zběsile. Málem mě shodil dolů, ale naštěstí mě přidržoval velký emigrantský kufr, a tak jsem se jen zapotácel. A najednou mě napadla jedna základní otázka: Jak mě přijmou? Nikomu jsem nenapsal, nikomu jsem nezavolal. Po pravdě řečeno jsem na to vůbec nevzpomněl, rozhodl jsem se pro tu cestu zčistajasna, díky tomu dárku od Ophélie. No co, řekl jsem si, po smrti táty, mámy a Rašela se kontakt s Ajn Dibem přerušil. Jsem cizinec, který se tu náhodou objevil. Ale jsem taky kluk z vesnice, který se vrátil po stopách svého bratra hledat našeho otce, naši matku, naši pravdu. Z toho kopce se dala vesnice sotva vytušit. Čekal jsem na další blesk, abych se zorientoval. Postupoval jsem přískoky jako parašutista. V jednu chvíli, když nebe vzplálo záplavou světla a burácení, jsem uviděl kouř, jak se vine nad komíny. Tak jsem konečně tady. Dítě sídliště nemá nikdy nouzi o nápady. Dovlekl jsem kufr ke dveřím Mohameda, ševcova syna, kámoše z dětství. Vzpomněl jsem si, že se mu říká Mimed a že tenkrát nechodil líp obutý než my. Byl to nejlepší způsob, jak vstoupit do vesnice a nevyvolat všeobecnou paniku. Vzpomínka na vraždění je nejspíš ještě pořád straší. Našlapoval jsem tiše jako kočka a modlil se k Bohu, aby byl Mimed naživu. V tuhle pozdní hodinu, bylo po osmé večer, slušní lidi už odříkali poslední modlitbu a spí spánkem spravedlivých. Detaily přeskočím, udělal jsem hroznou pitomost, zaškrabal jsem totiž na dveře, místo abych pořádně zabouchal, takže se uvnitř v domě ozvaly kradmé pohyby, po nich vzrušená debata a pak začala panika, když jsem místo toho, abych řekl celé svoje jméno, zašeptal do dlaní: Mimede, otevři, to jsem já, Malrich… Malrich je moje přezdívka ve Francii, tady ji nikdo nezná, mysleli si, že je to nějaké heslo nebo kdovíco. Potom se to ale vyřešilo, řekl jsem jasně, co a jak, ohlásil se jménem: Tady Malik, syn Hasana a Ajši, Rašídův bratr, proboha, otevři! Mohamed mě nepoznal a já nepoznal jeho. Chtělo to trochu času, vybavit si vzpomínky z dětství, než jsme si mohli říct: Tak ty jsi Malik, syn šejcha Hasana, to snad není možný! A ty jsi Mimed, syn příštipkáře Tajjiba, to snad není možný! Čekal, že bude mít před sebou starého chlapa, ale mluvil s mladíkem, a já čekal, že uvidím mladíka, a měl jsem před sebou starého chlapa s kupou malých dětí s kalhotkami na půl žerdi, které za ním povykovaly a věšely se mu na lýtka. Ty chudinky se počuraly strachy.

118


Objal mě a pustil dovnitř. Dětičky jako mávnutím proutku zmizely, slyšel jsem je podupávat za závěsem. Jeho žena, stará mladice kypící zdravím, mi nabídla zbytek kuskusu, datle a mléko, pak se na chvilku vytratila a vrátila se s kobercem, dekou, polštářem a přichystala mi lože u krbu. Cpal jsem se jak nezavřený. Škvírou v závěsu mě pozorovaly dětičky a byly z toho celé pryč. Chudinky, ještě nikdy neviděly cizince, nevěděly, že něco takového existuje. Mohamed mi přehodil přes ramena bílý burnus a přiložil do ohně. Zanedlouho mě to zase přivedlo k životu. Pro ně už bylo příšerně pozdě, devět večer, a já usínal vestoje, tak jsme si popřáli dobrou noc a oni šli do svého pokoje. Sfouknul jsem plamínek lampy a zalezl si pod deku, která příjemně páchla po ovcích ze stepí a obilných snopech. V ohništi hučel oheň, praskal, rozhazoval jiskry. Bylo to pěkné. Vedle krbu, ve starém košíku ožehnutém plameny si hověla kočka s koťaty. Myslím, že se na mě usmála, ve tmě jí blyštěly oči. Bylo to hrozně krásné. Venku fičel vítr na plné pecky, déšť se lil v poryvech a vesničtí psi, kteří ucítili cizí pach, ten můj, štěkali ostošest. Znal jsem to, pamatoval jsem se na to: Jestli to jsou potomci našich tehdejších psů, nepřestanou před svítáním, dokud neuvidí kozy vyběhnout a vesele utíkat dolů do údolí k rozvodněnému vádí. Najednou jsem se cítil šťastný. Tohle všechno je tak nevinné, tak neuvěřitelně věčné, že člověk zapomene na všechno, na svoje neštěstí i na neštěstí světa. Tu noc jsem spal jako malé dítě. To už se mi dávno nestalo.

119


Malrichův deník 16. prosince 1996 Byl to perný den. Prodělal jsem to samé co Rašel, chodil jsem od domu k domu, pil jsem jedno kafe za druhým, lámal jsem všechny možné jazyky a nakonec mě Mimed, tak trochu proto, aby mě neudusili, a trochu proto, že hrob nepočká, člověk tam nemůže jít po soumraku, zavedl na hřbitov. Slunce, které se ukázalo časně zrána, se už klonilo k západu, obklopené mohutnými černými mračny, ale pořád ještě dobře viditelné, a vítr ustal. A vzduch byl správně ledový, píchal v plicích jak akupunktura. Tak tady je ten hřbitov mučedníků, kde odpočívají naši. Tráva už vyrostla, vápno z kamenů zmizelo a kameny tonou v blátě. Z mučedníků jsou nebožtíci jako ostatní, nic je neodděluje, jejich prostor se spojil s prostorem pro ty, co umřeli přirozenou smrtí. Nebo možná přesněji řečeno se ti, co umřeli přirozenou smrtí, přidali k zavražděným, aby jim byli nablízku v jejich utrpení. Brzy z nich všech bude jeden prach. Malý náhrobní kámen, který sem daly zasadit úřady, už nebylo vidět, na zemřelé se taky vztahuje stejný zákon, zákon času, který všechno smyje. Mimed poodešel a nechal mě samotného. Odříkával modlitby v ústraní a já se v tom svém nad hroby snažil rozjímat v pokoji, myslet na šťastné dny dětství stráveného s tátou a mámou. Nedařilo se mi to, ale říkal jsem si, že mě kouzlo meditace určitě brzy strhne, jako Rašela, který se dostal tak daleko, že mudroval jak celé shromáždění imámů. Ale najednou jsem pocítil bolest. Strašlivou. Rvala mi střeva na kusy. To, co bylo daleko, co jsem věděl z druhé ruky, z četby Rašelova deníku, co jsem měl v sobě zasunuté, potlačené, co jsem vnímal jen napůl, bylo přede mnou, před mýma očima – hroby rodičů, tátův, mámin a těch ostatních, našich sousedů, přátel, kamarádů z dětství a malých dětí, které jsem neviděl se narodit ani vyrůstat a které někdo zabil jako psy. Hlava mi vybuchla, začal jsem brečet, řvát, všechno se mi rozmlžilo, padl jsem na kolena a bil jsem čelem o zem. Bylo to všechno hrozně nespravedlivé, hrozně záhadné, o strašlivě moc věcech se mlčí a beztrestnost je všude kolem nás, bohorovná, a otáčí kudlou v ráně. Nevěděl jsem, co dělat. A najednou jsem začal šílet, chtělo se mi všechno rozbíjet, byl jsem plný nenávisti, měl jsem zlost na sebe, měl jsem zlost na celý svět, měl jsem zlost na Rašela, měl jsem zlost na tuhle zemi, měl jsem zlost na tyhle chudáky. Takhle to přece nemůže zůstat, zlobil jsem se na ně za

120


jejich mlčení, že ho za každou cenu zachovávají, jako posvátný oheň, mají ho jako hradbu, kterou si postavili sami proti sobě, rozčilovalo mě, že se chovají tak, jako kdyby pravda a život byly majetek, který je třeba skrývat, o němž se mlčí, a že nechávají děti vyrůstat ve lži, v přetvářce, v nevědomosti, v zapomnění. Já za to platím. Táta nám nic neřekl a Rašel mi taky nic neřekl a od úřadů jsme se nic nedozvěděli, jen zlomily naši vůli. Teď jsme bezbranní, ubozí a zranitelní, už jsme ochotní dělat ústupky, zachovávat mlčení, dopouštět se podlostí. Jsme chudáci, jsou z nás mrtvoly, ovce, deportovaní. Měl jsem zlost na otce, že z nás udělal vyděděnce. Měl jsem zlost na Boha, že to dopustil, on, který se klidně a neviditelně šíří vesmírem, který neslyší naše volání a nikdy neodpovídá na naše modlitby. Ale já na něj kašlu, jeho pravda není naší pravdou a naše zas není tou jeho. Nepatří mezi nás. Proto taky chci a přeju si, aby můj deník četli všude po světě lidi, jako jsem já, jako jsme my. Nemám co skrývat, nechci nic skrývat, ať mě vidí, jaký jsem, ať vědí, kdo jsem a odkud jsem přišel. Vstal jsem a s pažemi vzhůru jsem zařval: Já jsem Malrich, syn esesáka Hanse Schillera, odpovědného za holocaust, nosím v sobě největší tragédii na světě, jsem jejím správcem a stydím se a bojím a chci umřít! Snažně vás prosím o pomoc, nikdo mi nic neřekl, všechno dopadlo na mou hlavu a já nevím proč. Můj bratr spáchal sebevraždu, naši rodiče a sousedi byli zavražděni a já nevím ani proč, ani kdo je zavraždil, jsem sám, sám jako nikdo na světě! A v tu chvíli mě přepadl opravdový vztek, temná zlost mi sevřela útroby, člověk nemá právo si naříkat, jediná pravdivá věc je pomsta, Nakam, měl jsem zlost na islamisty, na ty psy, na ty nácky, chtěl jsem je zabít všechny do posledního, i s jejich ženami a dětmi, jejich vnoučaty, jejich rodiči, chtěl jsem zbořit jejich domy, jejich mešity, jejich sklepy, rozbít jejich spící buňky a pronásledovat je až na onen svět a znovu je rozdrtit přímo před Bohem, tím Bohem, o němž tvrdí, že jsou držiteli jeho obchodní značky. Chtěl jsem slavit jejich smrt jako o státním svátku 14. července, abych přivítal naše znovuzrození. Bože, proč jsou takoví? Proč jsi je tak stvořil? Kdo je může zachránit? Kdo zachrání jejich ženy a jejich děti? Kdo zachrání nás před nimi? Třásl jsem se, upadl jsem na zem a válel se v blátě. Chtěl jsem umřít, chtěl jsem umřít. Křičel jsem to ze všech sil. Mohamed mě vzal za ramena a jako slepce mě vedl do vesnice. Nerozumí francouzsky, a tak si myslel, že moje výkřiky jsou vzpoura proti Alláhovi, a pořád vyčítavě opakoval: To je maktúb, Maliku… to je maktúb,

121


to musíme přijmout. Tak jsem dostal chuť ho zabít taky, odtáhl jsem se a řekl mu: Maktúb, maktúb, copak nás on stvořil takovýhle, ustrašený zbabělce, co se nechaj podříznout jako ovce? Hned jsem si to vyčítal, styděl jsem se, celý den s námi speciální agenti na letišti jednali jako s prašivými psy, jako s koncentráčníky, a my byli vyděšení, hladoví, zkřehlí, promočení na kůži, sebrali nám naše příruční zavazadla, naše doklady, naši identitu, otravovali nás výfukovými plyny a nechali ve tmě v tom příšerném hangáru, beze slova, bez jediného pohledu, a nikdo z nás, ani já, ani ostatní, nic neudělal, než nás odvezli, nikdo po nich nic nechtěl, nepožadoval, aby nám nahlas přečetli naše práva. Každý si říkal pro sebe: Je to tak, s tím nic nenaděláš. A všichni jsme v tichosti a s jistým ulehčením sledovali své druhy, jak znovu nastupují do náklaďáku a odjíždějí neznámo kam. Řekl jsem mu škytavě: Mimede, nejde o maktúb, ten problém je v nás. Potřeboval jsem být sám. Sám navždycky. Zašel jsem do domu našich. Teď už do svého domu, jsem poslední Schiller. Páchl opuštěností a zatuchlinou. Vyvětral jsem a v krbu jsem rozdělal pořádný oheň. Potom jsem se převlékl, vzal jsem si bílý burnus a posadil jsem se na máminu lavičku; a začal jsem psát, co se mi honilo hlavou. Potřeboval jsem být tak hodinku dvě šťastný a bezstarostný, abych dobil baterky, abych se z toho nezcvoknul. Psal jsem, co mě napadalo, drobnosti, věci každodenního života. Například že tetě Sakíně a strejdovi Alímu by tady v Ajn Dibu bylo líp. Je tu zdravý vzduch a osvěžující ticho. Tam u nás na sídlišti, až nahoře v desátém poschodí bloku 13, jsou jako ve vězení, vůbec nevycházejí, leda na nákupy, na ty chodí teta Sakína se sousedkou z patra starou Majmúnou, vždycky ve stejnou dobu, vždycky pro totéž, těstoviny, rýži, rajčata v plechovce a bagetu pěkně bílého chleba. Tady by měli celý kraj pro sebe a sousedy, kteří si pomáhají, tady nikoho neotravuje nějaké papírování a městský randál. Chovali by slepice a pár koz a ostatní by přišlo samo. Léta plynou v řadě za sebou, člověk si zvykne, řídí se ročními obdobími a jednoho dne umře, ale nedělá se z toho tragédie a ani to neprojde bez povšimnutí. A hřbitov je hned vedle, jsme jedna rodina, shledáš se se svými a pokračuješ s nimi i na onom světě. Myslel jsem na kámoše a umínil jsem si, že až se vrátím, povím jim všechno, co jsem před nimi tajil, žili až moc dlouho v mlčení a nevě-

122


domosti. Možná je už pozdě a bude to pro ně pořádná šlupka, až se to dozvědí, ale možná se budou dívat na život s nadějí, s opravdovou nadějí, která dává křídla a chuť jich využít. Sám jsem to potřeboval, žít a těšit se z čekání na zítřek. Myslel jsem na sídliště a řekl jsem si, že by se to tam změnit dalo. Je to snadné, stačí málo, potřebujeme jen spolu mluvit a říkat všechno dětem. Ostatní už přijde samo a mizérie vezme nohy na ramena, protože nebude mít, čeho by se chytila. Úřady nás budou muset vyslechnout, uvidí v našem pohledu, že moc dobře víme, co chceme, pravdu a respekt. Islamisti se už neopováží k nám přiblížit, sami od sebe vyklidí pole, hlavu sklopenou, ocas stažený, vousy na půl žerdi. Ďábel si je odvede, sežere je a bude vymalováno. Obrátíme list a velkolepě to oslavíme. Myslel jsem na Rašela a umínil jsem si, že zajdu na jeho hrob a povím mu o všem, řeknu mu, že všechno vím a že díky našemu deníku se celý svět dozví, kdo jsme a čím jsme prošli. Už se nebudeme muset schovávat, červenat se, lhát. Tu noc jsem nespal, celou dobu jsem si povídal s rodiči, jako kdysi, s Rašelem jako nikdy, s kámoši jako už brzy. A jako kdybych už byl šťastný. Poznámka ohledně rozvržení následujících kapitol a výběru z Rašelových záznamů, jak mi to poradila paní Dominique G. H. Rašel podnikl cestu do Istanbulu a Káhiry v průběhu března 1996, tedy po svém dlouhém pátrání v Německu, Rakousku a Polsku. S tím začal ve Frankfurtu v červnu 1995, jak jsme se právě dočetli v jedné z předchozích kapitol, a zakončil to v Osvětimi v únoru 1996. Postup byl logický, až na jednu výjimku, která je ale podstatná. Rašel se neustále držel dráhy, kterou prošel otec, jak vyplývá z jeho vojenské knížky – začínal ve Frankfurtu, pokračoval přes různé lágry v Německu a Rakousku a skončil v Polsku, v Lublinu-Majdanku, nikoli v Osvětimi. Knížka zmiňuje i další nasazení ve Francii, v Belgii, ale Rašel usoudil, že to s vyhlazováním nesouvisí. Šlo o krátkodobé úkoly, pravděpodobně odborného charakteru, v místech jako Paříž, Rocroi, Gent a jinde, kde Reich tábory neměl. Táta byl expert přes průmyslovou chemii, mohli si ho tedy vyžádat v některé z říšských továren, školících středisek nebo laboratoří. Z důvodů, které neznám, si Rašel nechal Osvětim jako poslední etapu svojí okružní cesty, přestože tam otec pobýval uprostřed své kariéry. Proto, že v očích veřejnosti je Osvětim symbolem

123


vyhlazování Židů? To si nemyslím, Rašel toho měl načteného spoustu, věděl, že hrůza byla stejná ve všech táborech a že tak jako tak, sám to píše v deníku, byli vězni neustále podle potřeby převáženi z jednoho tábora do druhého, a co si nevytrpěli v jednom, vytrpěli si v druhém. Fakt je, že jím ta návštěva strašně otřásla, víc než jiné. Myslím, že právě tam se v určitém okamžiku, jak uvidíme, rozhodl spáchat sebevraždu, přesně řečeno zemřít v plynu, až se vrátí do Paříže. Možná ho to ale napadlo už dřív, hned na začátku, v Ajn Dibu, v Uelzenu, ve Frankfurtu nebo jinde, v Buchenwaldu, v Dachau nebo za dlouhé samoty v domku na předměstí, když ho propustili z práce a Ophélie ho nechala plavat. Osvětim mu možná otevřela oči a spustila v něm mechanismus. Třeba ho k tomu přiměla, a to dost zásadně, podivná scéna z Osvětimi, která ho fakt dostala a o níž se dlouze rozepisuje. Podle vojenské knížky byl táta v době nacistického debaklu v Lublinu-Majdanku. Sovětská vojska už vstoupila do Polska a jako parní válec se hrnula na Berlín. Od té chvíle se jeho stopa ztrácí. Vrátil se s přáteli do Německa bránit poslední výspu, utekli do Rakouska, skrývali se v Polsku? Rašel neví. Nacistické řady se rozprchly a v Evropě panoval takový zmatek, že každá hypotéza je možná. Jisté ale je, že v určitý okamžik navázal, ať už v Polsku, nebo v Německu, kontakt s Jednotou 92, a tak se dostal do Turecka a potom do Egypta. Dovolil jsem si udělat výběr z Rašelových záznamů a uspořádat kapitoly tak trochu po svém. Do té příští jsem zařadil jeho text o Istanbulu a Káhiře a z jeho dlouhatánského putování po německých a polských koncentrácích jsem nechal jen text o Osvětimi, který si můžeme přečíst o kousek dál. Náš deník by byl neúnosně dlouhý a děsivý na čtení, kdybych sem zařadil všechno. Jednou z toho udělám knihu, ale nevím, jestli ji dokáže hodně lidí přečíst do konce. O té cestě do samého srdce hrůzy napsal Rašel stovky stránek, které se hemží přesnými technickými údaji o koncentrácích a neuvěřitelnými, otřesnými příběhy, které různě posbíral, něco slyšel od průvodců v táborech, něco od bývalých trestanců, na které natrefil v některém z lágrů, kam přijeli jako na poutní místo. Setkat se s lidmi, co přežili, bylo pro něj zvlášť citlivé. Popsal to pěkně drásavě. Oslovoval je a vydával se jednou za badatele, jindy za příbuzného někoho z koncentráku. Přiměl je vyprávět a nutil je, aby mu co nejpřesněji a do detailu líčili i ty nejintimnější věci, které zažili. Sbíral jejich jména. Přitom to všechno

124


znal, ale sháněl podrobnosti ohledně jednotlivých oblastí a zapisoval si všechno na kartičky, často nečitelné, musím říct, něco jako poznámky z četby plné hesel, symbolů, náčrtků, čmáranic, citátů: stravování vězňů, prádelna, dílny, nemocniční zařízení, třídírny oděvů, experimentální kliniky, pověstné komise provádějící selekci, černý trh, odporné chování esesáků neustále slídících, kde by splašili ukrytý šperk, nějakou pěknou Nadju, dobrou láhev, krásný kožich, kde by vyvolali krvavou rvačku; a dál vojenské přehlídky, občanské a náboženské výroční slavnosti, velké inspekce bonzů, bordely pro kápa, důstojnické harémy. Znal ty knihy nazpaměť, ale chtěl o tom slyšet z úst těch, kteří lágr zažili uvnitř, kteří zapomněli, že venku existuje svět, kde se žije, tančí, čte, učí, miluje, kde se kupují květiny, vychovávají děti, děkuje Bohu za jeho dary. Byla to choulostivá věc, to uznával, ale jednal ohleduplně, ptal se jenom tehdy, když měl dotyčný potřebu mluvit, a mlčel, díval se před sebe a přikyvoval, když se ten člověk znenadání rozbrečel. Ptal se jich, jako kdyby o nic nešlo, jestli si vzpomínají na své katy, na jejich jména, hodnosti, jestli se nechovali nějak zvlášť zvráceně, nebyli tvrdší, než po nich požadoval řád, a jestli někteří přece jenom nebyli trochu lidštější. Pokaždé zavedl řeč na plynové komory, na Sonderkommanda, Einsatzgruppen a vojáky dohlížející na řady odsouzených, kteří měli jít do sprchy, a na jistého nenápadného muže, chemika, který se v lágru staral o dávkování Cyklonu B, a ptal se jich, jestli si nevybaví nějaké jméno. Obviňoval se k smrti, nepřestával si opakovat: Ten člověk znal mého otce, nezapomněl na něho, nikdy na něj nezapomene, musím mu to říci, je to i jeho pravda, stejně jako moje. Pane, musím vám to říci, já jsem syn Hanse Schillera. Myslím, že to neřekl, nikomu, rozhodně se o tom v deníku nezmiňuje. Nebylo by to dobře, k jednomu utrpení se nemá přidávat další. Když Rašel odjížděl z Dachau, umínil si, že jednoho dne zajede do Jeruzaléma, do památníku holocaustu Jad Vašem. Napsal: „Oběti jsou v táborech, jejich prach, jejich popel je navždy v německé a polské půdě, tam je musím prosit o odpuštění, před plynovou komorou, před krematoriem, tam, kde jim otec vzal život. V Jad Vašem bych ale mohl dát každé oběti jméno, je důležité vyslovit jména těch, kteří byli pro otce vždy jen nositeli hvězdy nebo čísla vypáleného do těla.“ Nejel do Jeruzaléma, do Jad Vašem. Jestli na to někdy budu mít finance, zajedu tam za něj. I za sebe. A přečtu všechna jména nahlas a každého jménem otce požádám o odpuštění.

125


Vzpomněl jsem si, že naše rodiče o jejich jména připravili a že jsou pohřbeni pod pozměněnými jmény. Jestli je to dobře nebo špatně, nemám ponětí. Rašel z toho udělal zásadní otázku, kterou já osobně považuju za vedlejší. Na mámině hrobě stojí její dívčí jméno, Ajša Maždaliová, jako kdyby umřela svobodná, bezdětná, jako nečistá žena, kterou nikdo nechtěl, a otec na svém hrobě nemá příjmení, jen jméno a přezdívku: Hasan Hans řečený Si Murád, jako kdyby byl bastard, jeho otec byl neznámý. Nevím, co si o tom mám myslet, takhle to napsaly dějiny. Pro vesnici Hasan Hans řečený Si Murád byl šejch, mudžáhid, muž velkého srdce, šahíd, a Ajša je dcera svého otce, velectěného šejcha Maždaliho. Myslím si, že hrob s nápisem Hans Schiller by působil odtažitě jako něco, čemu člověk nerozumí. Kladu si otázky typu: Věděly úřady o tátově minulosti? Určitě v době, kdy byl u partyzánů a když byla vyhlášena nezávislost, ale od těch časů utekla spousta vody, vsadil bych se, že dnešní malí bonzové nemají o ničem páru, byli vychováváni v kultu lži a v kázni velící zapomenout. V takovém režimu má člověk svoje jistoty a v nejhorším staré mlhavé pokyny, které bohatě stačí na to, aby si uměl poradit. Pro ně je Ajn Dib Němcova vesnice a ten Němec se jmenuje Hasan Hans řečený Si Murád. A vesničani? Vědí to? A dělají jako když nic? Táta byl dlouhých třicet let jedním z nich, to jim nic nevykládal, to se ho nikdy na nic nezeptali, porozuměli si navzájem a mlčky to přecházeli? Jsou to hodní lidé, pohostinnost je pro ně posvátnou povinností, když někdo zatluče na dveře, na nic se ho neptají, jsou mu k službám, a pokud se tam chce usadit, ožení ho s nejvznešenější dívkou a přijmou mezi sebe. Slyšeli vůbec někdy o nacistickém vyhlazování Židů? Nebo na tom jsou, jako jsem byl já, nevědí nic, leda to, co jim o tom mohl říct imám? A co ten o tom ví, ten papoušek z minaretu? Nemyslím si, že by vláda nechávala o těchhle věcech učit ve škole, děti by to mohlo dojmout, mohly by cítit sympatie k Židům a tudíž i leccos pochopit. Myslím si, že učí spíš nenávisti k Židům a udržují ducha v temnotách. Vzpomínám si, že když jsem byl v mládežnické organizaci FLN-Jugend, jak jí říkal Rašel, s tímhle tématem se nijak neskrblilo, slova jahúdí měli naši vedoucí plnou pusu, špinavý Žid, odplivovali si při tom na zem a zároveň vyslovovali rituální větičku, aby si vypláchli ústa: Ať ho Alláh zatratí a odstraní z povrchu zemského! Věci se přece jenom musely změnit, myslím, že jsou zaobalené nebo hodně zředěné. Alžírsko je součástí OSN, má jisté formální, ale i zásadní povinnosti, což bonzům naprosto vyhovuje. Země je uzavřená jako trezor a důvod je pořád ten

126


samý: Čím jsou lidi chudší, rasističtější a plnější zloby, tím snadněji je jde dirigovat. Rašel napsal: „Se vzdělanými lidmi se nepáchají masakry, k tomu je potřeba nenávisti, zaslepení a sklonů k demagogii. Vznikající státy budují vždy blázni a vrazi. Pozabíjejí ty dobré, vyženou hrdiny, lid strčí za mříže a prohlásí se za osvoboditele.“ Když se to tak vezme, myslím, že to neví nikdo. Jednou, až bude zase mír, se vrátím do Ajn Dibu s tetou Sakínou a příběh Hanse Schillera vylíčím Mohamedovi, synu ševce, pak nechám na něm, aby o tom řekl ve vsi. Bude k nim umět mluvit líp než já. Úplně se z toho zblázní, nebudou tomu chtít věřit, budou se hádat, mě budou proklínat, ale pravda je pravda, musí ji znát. V hlavách dětí si už cestu najde. To, že Rašel zajel do Istanbulu a Káhiry, nemělo žádný pořádný důvod, věděl všechno o sítích, které umožnily nacistickým důstojníkům stáhnout se ze scény a uniknout spravedlnosti. V Istanbulu vůbec nevylezl z hotelu. Strávil tam den válením se na posteli, dumáním u okna, čmáráním, a druhý den odletěl do Káhiry. Tam chtěl zjistit, jak se mohl táta později, po vojenském puči proti monarchii, dostat do rukou Násirových tajných služeb muchábarát a být odtamtud poslán k alžírským partyzánům jako instruktor nebo pověřenec nevím jakým úkolem. Ale jak by se to mohl dozvědět, tajné služby jsou tajné a jejich práce je tajná. V Káhiře udělal něco, co mě pobavilo a co ukazuje, jak daleko se už ve svém šílenství dostal. Myslím, že si do Turecka a do Egypta zajel bez nějakého cíle, jen zabíjel čas, chtěl se po tom ponoru do propasti nadechnout, zabavit se při čekání na chvíli, kdy umře. Tu si už stanovil naprosto přesně: 24. dubna 1996 ve 23 hodin. Právě 24. dubna 1994 kolem jedenácté hodiny došlo v Ajn Dibu k masakru. Táta, máma a naši sousedi byli jeho oběťmi, ale v tu chvíli taky skončil svůj život esesák Hans Schiller, vyhlazovatel a uzurpátor, a odnesl si svoje tajemství do hrobu. Pro Rašela nebyla spravedlnost vykonána. Nesl tu tíhu až do konce a teď ji nesu já.

127


Rašelův deník Istanbul, 9. března 1996 Nikdo mě nerozčiluje více než Turek. Tolik si zakládá na své reputaci paličáka, že to neustále musí dokazovat. Stačí ho vidět, jak jde, a člověk má dojem, že bude hlavou demolovat zdi nebo popadne za rohy nadrženého berana. Obecně vzato nemohu vystát národy, které musí za každou cenu dostát své pověsti. Ital musí být temperamentní a nedá s tím pokoj, ačkoliv po něm nikdo nic nežádá, Španěl musí povinně vybuchnout jen proto, že se ho někdo zeptal, jak se daří jeho sestře, Polák do sebe hodí dalších šest panáků, když mu řeknou dost, Arab je popuzený a tasí šavli, je-li pochválen za svou příslovečnou zdrženlivost, a co teprve Angličan, který se zahalí do flegmatičnosti, když ho někdo upozorní, že mu hoří šaty. Alžířané, k nimž z poloviny náležím, mě ničí, jak ze sebe dělají krále pohostinnosti, když přitom ze své krásné vlasti udělali tu nejnehostinnější zemi na světě a mají tu nejodpudivější vládu, jaká pod sluncem satanovým existuje. Pokud jde o nás Francouze, raději nemluvit, my jsme to všechno dohromady. To je ta naše univerzalistická stránka, mohu-li to tak říci. Když ti chudáci v cizích zemích řeknou „Francouz“, vědí, co to obnáší, naši krajané, kteří tam byli před námi, zavdali dost podnětů k tomu, aby si mohli lámat hlavu, než se jim podaří obsáhnout celou šíři naší domýšlivosti. Měla by se vytvořit mapa, na níž by bylo vyznačeno, čím který národ proslul, a nabízet s turistickými průvodci, obyčejný cestovatel by věděl, kam jet a jakým tématům se vyhnout. A národům s jistou pověstí by se mělo říci, že jde jen a jen o pověst, že ji mohou odhodit a žít v pokoji. Žádná reputace, žádné divadýlko a žij si po svém, to je pravidlo, které by se mělo vyučovat. Zkrátka a dobře od příletu na letiště až do hotelu Bospor, zastrčeného v jedné strmé uličce za Velkou mešitou, se na mne každý Turek od okurek, kterého jsem potkal, mračil. Ani jeden mi neřekl „merhaba, selam“, tím spíše ne „günaydın“ nebo „lyi günler“ nebo „güle güle“, jak se hojně častují mezi sebou. Je pravda, že jsem svým mrtvolným vzhledem a blouznivým zrakem vzbuzoval strach a odpor. Byl jsem mrtvola, mrtvý člověk, který toho viděl příliš. Policista na letišti na mne hleděl jako na drogového dealera, který se chytil do vlastní pasti, jeden taxikář mě odmítl svézt, zřejmě usoudil, že mám jakousi nebezpečnou chorobu, a hoteliér tak dlouho váhal, než mi odpověděl, že jsem se obával, jestli mě nepopadne pod krkem a nepřivolá bašibozuky. Pravda je však jinde. Díval jsem se na ně svrchu, Turecko bylo pro mne zemí, která jako politicky neutrální svým způsobem legitimizovala holocaust. Po-

128


depsalo smlouvu o přátelství s říší, mělo blízko k Ose, nabídlo nacistickým důstojníkům únikový východ, ve své vlastní historii má genocidu, která je o to tíživější, že ji Turecko s neuvěřitelnou neomaleností neuznává. Že si nevezme příklad z Německa s jeho zdaleka největším zločinem všech dob? Jsem však já ten pravý, kdo má hodit kamenem, já, který mohu zešílet z otázky, proč se otec ke svému zločinu nepřihlásil? Míval jsem Turecko rád, je to krásná země, se zdravým ovzduším. Moje bývalá nadnárodní společnost tam má spolu s jednou významnou tureckou skupinou partnerskou montážní továrnu. Jezdil jsem tam často. Znám dobře jejich kuchyni. I ty jejich čachry, na něž si potrpí, jak tak sedí na dvou židlích, nebo možná spíše otomanech, západním a východním, jak berou tady i tam s tak tajuplným výrazem, že člověk tuší, že si přijdou na své na obou frontách. Musím říci, že mi jde Turek na nervy, jak je ráno světský a večer ďábelský, zatímco našinec je proti němu prkenný, průzračný jako vzduch. Zítra odletím do Káhiry. Není tam tak zdravý vzduch, ale podle toho, co jsem viděl za svých četných obchodních cest, lidé jsou tam mouchy-snězte-si-mě. Oknem jsem pozoroval ten nevypočitatelný svět a kroutil jsem nad ním hlavou. A pak, nevím proč, asi že jsem zahlédl mladého Evropana, jak nenápadně následuje starého Osmana v širokých roztřepených kalhotách, ale statného jako kůň, a viděl jsem, jak oba zmizeli v temné uličce, jsem se najednou ocitl v tatínkově kůži. Byl to pro mne způsob, jak ho lépe poznat, vstoupím do jeho myšlenek, půjdu v jeho stopách a prodělám jeho strašlivou pouť. Jsem Jekyll a Hyde zároveň. Představoval jsem si, jak po krkolomném útěku napříč Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a balkánským poloostrovem v plamenech, spíše v noci než ve dne, spíše přes pole a lesy než přes města, přijíždím do Bulharska, které ovládají bolševici, a odtamtud se tajně dostávám do Istanbulu, kde se mě ujmou turečtí převaděči. Šířily se různé fámy, do lágrů se dostaly ve chvíli, kdy začínala likvidace zásob, než se zavře krám, což byla v Osvětimi strašlivá noc cikánů a ve všech táborech masakr členů Sonderkommand, prý došlo k tajným vyjednáváním mezi německým vojenským bezpečnostním úřadem – Reichssicherheitshauptamt - pracujícím pro wehrmacht, waffen SS a gestapem a tureckými tajnými službami ohledně dohody, jež by umožnila sítím organizujícím útěky německých důstojníků využít tureckého území jako přestupní stanice, alespoň po dobu, kdy bude Evropu ovládat chaos. Byl to jediný možný nouzový východ, všechny evropské země byly okupované jedněmi nebo druhými a hledání kolaborantů a válečných zločinců bylo v plném proudu. Na záchranu německé vojenské elity byla uložena spousta peněz na turecká konta ve Švýcarsku. Později,

129


v roce 1947, kdy začne fungovat organizace Odessa, se otevřou i jiné cesty, především přes Švýcarsko, Itálii a Rakousko. V té době už uspěchaná improvizace prvních dní skončila, otevírala se nová éra, éra byznysu, mluvilo se o milionech dolarů, o ukrytých pokladech, unikátních sbírkách obrazů, nesmírně vzácných dokumentech, bájných předmětech v ceně diamantů, o přísně tajných spisech, vyjednávalo se se státy, čelnými tajnými organizacemi, význačnými vyjednavači, vedly se velkolepé podzemní války, oživovaly se ideologie se silným explozivním potenciálem. Na koncentráčníka a jeho tragický osud, který stejně nemá hlavu ani patu, už nikdo nevzpomněl, jako kdybychom už byli v příští světové válce. Poptávka rostla, kdekdo chtěl mít svého Němce, svého odborníka na rakety, na pevná paliva, na chemické a atomové zbraně, na medicínu a vojenství, na vojensko-průmyslovou organizaci, na šifrování a rozšifrovávání, na propagandu, na umělecká díla, na správu menšin. Kdo nenakupoval u Odessy? Představoval jsem si, že se podobně jako ten Evropan, hledající nějaké nemravné dobrodružství, kradmo vydávám uličkami medíny a mizím v nějakém pochybném karavanseráji. A že tam čekám, stejně jako v tomhle hotýlku, a celé dny špehuji okolí přes rozviklanou mašrabíju a kroutím hlavou. Představoval jsem si, jak při sebemenším zvuku nadskočím, jak poslouchám BBC triumfálně ohlašující konec světa, našeho světa, bombardování našich měst jednoho po druhém, dohadování spojeneckých vojsk a ruské armády o říši a náš drahý Berlín, zatýkání naši nejvyšších hodnostářů, sebevraždu našeho Führera, kapitulaci celých divizí naší úžasné armády, zatímco hladové obyvatelstvo bloudí zpustošenými ulicemi. Myslel jsem na Uelzen a slyšel jsem své staré rodiče sténat pod rozvalinami. Představoval jsem si, jak jsem u konce sil, držím se za hlavu, váhám, jestli mám spáchat sebevraždu, pokračovat v boji nebo utéct. Potom mi jednou ráno za rozbřesku přišli říci, že je cesta volná, že si mám pospíšit a že nemám mluvit německy. Oblékli mě po turecku, předali mi falešné doklady a možná vzkaz od mého dalekého dobrodince, onoho slavného Jeana 92, a strčili mě na náklaďák z první světové války. Byli tam i další němečtí důstojníci? Proč ne, nejspíš ano, byly jich tisíce, co se pokoušeli zachránit kůži. Navzdory pokřiku a výhrůžkám jsem se odmítl zbavit brašny, obsahovala to, co důstojník třetí říše nesmí nikdy odložit, vojenskou knížku a vyznamenání. A vůbec, válka ještě neskončila, třeba bude pokračovat jinak, formou odboje, ilegality; když se plánuje vítězství, bere se nevyhnutelně v potaz i porážka, generální štáb nepochybně vypracoval plány, jak v takovém případě postupovat. Povedlo se to přece Francouzům, a to nejsou nejlepší stratégové světa, když dostali na frak,

130


přešli do protiútoku z Londýna a z Alžíru. Cesta byla dlouhá, strastiplná, přerušovaná poplachy, až mi jednoho dne šeptli do ucha, že za obzorem je hranice, kde mě čeká syrský průvodce. Egypt byl ještě daleko, ale Orient už byl tady, se svým sluncem, pouštěmi, karavanami, bincem a neuvěřitelnou pestrostí. Tam se určitě jehla v kupce sena nenajde. Anonymita je zaručená, když všichni nosí džellábu a na hlavě kúfiji. Egypt byl sice pod kontrolou Velké Británie, jenže situace tam byla tak složitá a zmatek tak veliký, že jistá naděje existovala, tam bylo možné všechno, dalo se zmizet a znovu objevit, jak kdo chtěl. Král Farúk v podstatě skončil a nikdo netušil, co bude dál. Jen se šířila šeptanda, různé kosmopolitní zprávy, které se navzájem rušily, prolínaly, přetlačovaly v beztvaré spirále. Špioni z celého světa se tam zabydleli natrvalo, přestrojení za usměvavé diplomaty, svědomité archeology, nenasytné velkoobchodníky, milovníky islámu, stádní turisty, jedním okem pomrkávali po vrtných věžích a Suezském průplavu, druhým po špehovi naproti. Tak vypadá Střední východ, už od počátku věků tu nic není jasné. Prostudoval jsem si všechny možné trasy, jak se dostat do Egypta, a dospěl jsem k závěru, že otec využil pozemní cesty. Po moři to bylo nejkratší, ale nejnebezpečnější, americké a anglické loďstvo bylo všude, v neustálé pohotovosti, válka sice skončila, ale popel leckde ještě doutnal, jejich lodě hlídkovaly, zastavovaly jiná plavidla, kontrolovaly je, konfiskovaly, Středozemní moře bylo srdcem několika světů, křižovatkou všech podloudných obchodů, s opiem, americkými cigaretami, alkoholem, zbraněmi, tajnými dokumenty, falešnými papíry, uměleckými předměty, provozovaly se tu kšefty všeho druhu, včetně pirátství na úkor poutníků z Evropy a Maghrebu směřujících do Mekky, Nadžafu, Qomu, Karbaly, Jeruzaléma. Angličané měli zvlášť spadeno na Židy, byli odhodlaní zabránit všemi prostředky tomu, aby se dostali do Palestiny, kde chtěli v Galileji a v Negevské poušti založit stát, stát Izrael, což by namíchlo Araby, kteří už tak byli na kordy se vším, co se hýbe, kteří vyhrožovali, snili o nezávislosti, pekli to s komunismem, socialismem, panarabismem, fundamentalismem a s tou směšnou věcí, navíc židovsko-křesťanskou, jakou je demokracie, a nakonec neuspěli ani v jednom, ani v druhém, protože byli příliš rozdělení, příliš bohatí ve svých snech, příliš chudí, aby je uskutečnili, a tak padli do chapadlovitých rukou Moskvy. Jak se často stává, ta nejdelší cesta bývá nejméně nebezpečná. Dospěl jsem k závěru, že otec a jeho průvodci to vzali přes Adanu, Dörtyol a Hassu ve východním Turecku, že se do Sýrie dostali přes Afrin a odtamtud do Aleppa a Damašku, potom do al-Mafraqu v Jordánsku a do Ammánu a Rammu na jihu království. Pak už stačilo překonat Akabský záliv, vy-

131


stoupit na břeh na Sinaji a přejet přes něj na zádech velblouda do Suezu a do Káhiry, cíle cesty. Několik tisíc kilometrů putování pod tím nejstarším a nejkrutějším sluncem. Byl jsem vyčerpaný po té dlouhé a nudné cestě přes všechny pouště Orientu. Vysprchoval jsem se, vlezl do postele a usnul.

132


Rašelova cesta do Káhiry 10. – 13. dubna 1996 Často jsem jezdil do Káhiry v dobách, kdy jsem dělal obchodního cestujícího pro naši nadnárodní firmu. Měl jsem to tam hrozně rád, jezdil jsem tam jako na schůzku se sluncem a snem, nemohl jsem se dočkat, až se vnořím mezi autentické pestrobarevné zástupy, až se nechám unášet tou kypící atmosférou, jaká se najde jen v jižních zemích, které vesele vše obrátí naruby, jako Egypt lpící zuby nehty na minulosti, ale od své mnohatisícileté historie na míle vzdálený, otevřený světu, ale jen malým vikýřem turismu, osvěžující, ale jen ve svých hrobkách. Tak už to chodí, přitahuje nás, co je neomšelé, zaběhané necháváme za zády, doma. Ta země je zázrak, žije jen ze své delty, tedy ze svých ubohých zelinářských zahrad a díky starým felláhům, kteří jako by vypadli z nějakého basreliéfu, a to je skutečně dost málo. Ale je-li řeč o zemědělství, pak je i řeč o zavlažování, a pro nás v našem podniku to znamenalo čerpadla, potrubí a drobné zakázky na klíč, splatné v dolarech. Viděli jsme to touto optikou, jinak to totiž nejde, trh potřebuje obchodníky. A to jsme byli my a znali jsme jejich potřeby, nezměrné slabosti i dramata na způsob pohádek bez začátku a bez konce, lépe než je kdy budou znát oni sami. Říká se tomu analýza trhu, the market analysis, a z ní vyplývá bojová strategie, the global marketing strategy. Jakmile dali bossové zelenou, slétli jsme se na tu nešťastnou zemi jako supi, dopadli jak další rána biblická. Než Egypt stačil zvednout hlavu a pronést „Alláhu akbar“, byl vybavený od hlavy po paty a zadlužený na zbytek svých dní, už nemohl doufat, že uvidí vody své mytické řeky vtékat pokojně do starého moře, jak to dělávaly celá tisíciletí předtím za doprovodu trýznivého zpěvu lodníků a nesmyslného křiku racků, a někdy, za jistých zvlášť příhodných konjunkcí, roztomilého kňourání baculatého děťátka rozhazujícího ručkama v kolébce z rákosí, plující si polehoučku posvátnými vodami. Vody byly zachyceny, odvedeny, zadrženy, našlehány, přefiltrovány, usměrněny, odčerpány, obohaceny, zužitkovány do poslední kapky a teprve potom znovu navráceny do starého, traumatizovaného Nilu, který je do konečné stanice unáší špinavé a odpudivé. Zkrátka byl konec legendárních záplav na Nilu, na něž se čekalo jako na znamení bohů a které se slavily jako příchod nového roku. Za třicet stříbrných a pětiprocentní bakšiš se nám podařilo změnit běh dějin starých jako svět. Teď aby aktualizovali své hieroglyfy.

133


Po byznysu hned mezi dav, zapojit se mezi bratry z medíny. Jen co jsme vyšli z klimatizovaných kanceláří, běhali jsme po chudých čtvrtích, opravdových, jaké si jen bída jihu dovede vymyslet. Stojí jenom zázrakem, dýchají z boží milosti. Hledali jsme nejklikatější a nejužší uličky, neuvěřitelnou vřavu těch dítek Štěstěny, pravou záplavu barev, zvuků, vůní, zmatený úsměv chudých - masákín, neúnavné povídačky krámkařů, kteří se už od nepaměti dovedou nenadále zachovat s takovou důvěrností, že by oklamali nejednoho podvodníka mezinárodního kalibru, lyrické rozlety povalečů, útoky dětských smeček, bunajja, wálid, hádky naoko sarrákín - zlodějů ze súku, nářky soudních zřízenců, pupkatých skuhralů, kteří tyjí z neštěstí nevinných, nadávky vozků, prosby žebráků, tak patetické, že je nikdo neposlouchá, snové krasořečnění veřejných písařů, kteří mají uši plné tolika důvěrností, že by i slepá víra prohlédla, kdyby do nich nakoukla, a za tím vším jsme pozorně jako orli pásli po pohledu Egypťanky v přiléhavé tunice a s pestrobarevnými střapci na čele. Pokud jsou nablízku manželé a hledají je, jenom ztrácejí čas, na to nemají, aby je zvládli, ať si jejich pohledy metají blesky a hole sviští. Zdejší ženy mají nejeden trumf v rukávě, jak na ty případné vrahouny vyzrát. A tady jsou, jako kdyby vystoupily z nějakého potutelného snu, z uličnic se staly ďáblice, kloužou houpavým krokem, paže do vějíře, kyprá poprsí, šibalský úsměv a mezi nosem a čelem dvě čarovné oči. Právě to jsme u nich hledali, živý pohled Sfingy, který pronikne až za onen svět. Je kradmý a čarovný jako nesmrtelnost žitá v dnešní den, jeden blesk za druhým, a mnohem výhrůžnější než kletba faraonova, i kdyby to byl Tutanchamón. V každé jsme viděli oživlou Kleopatru, maliku hodnou chalífů, hurisku drahou Alláhovi, princeznu z Tisíce a jedné noci, nádhernou Sirénu, která se vynořila ze znepokojivého světa džinů. Říkali jsme si mezi sebou, my zcestovalí, co leccos viděli, že nic na této zemi nedokáže svádět k nonšalanci více než třpytivý pohled Egypťanky, zdůrazněný khulem, prosvětlený nejstarším tajemstvím na světě. Pouť završena, malý ebenový skarabeus nebo malá hliněná mumie pro Ophélii přibalené do zavazadla, a už tu byl návrat do smutku v našich dalekých zemích a děs z představy, že máme navázat na neúprosnou realitu moderního světa. Ale to vše jsou vzpomínky na dávné, pracovité a bezstarostné časy. Teď jsem lapen minulostí, ponořen do té strašlivé války, drcen tou největší tragédií všech dob a navíc mučen vlastním otcem. Teď už se nemohu dívat na Egypt, jako když se člověk zasní nad pohlednicí. Otec sem přišel se svými zločiny v kufru a zdá se, že si zde docela užíval, očistil se od minulosti, sehnal si místo

134


mezi egyptskými tajnými. Právě to bych se rád dozvěděl: Když člověk vyšel z pekla zbudovaného vlastníma rukama, z toho tak příšerně pochmurného života v lágrech, jak se mu žije v takovém fantastickém ráji, kde je králem slunce, královnou poníženost, bída a příjemný nepořádek, vodní dýmka a vroucí čaj na dosah ruky, pupek tanečnic ve výši očí, postel s výhledem na hvězdy? Na co myslí, po čem se mu stýská, jaké potěšení mu může dát zapomenout na bolest, kterou tak štědře rozdával v oné těžké a temné atmosféře, v mechanickém tanečku ritualizovaném ad absurdum, v zajetí šílenství bez konce a v každodennosti, která se scvrkla na nicotu, na naslouchání agonii prosakující stěnami a pozorování černého dýmu stoupajícího k nebi? Člověk je dost záludný na to, aby si vše odpustil, to dobře vím, ale žádná soustrast, žádné opojení, žádná sebelítost nedosáhnou na hanebnost takového řádu. Anebo ten člověk není člověkem, ani vedlejším produktem, je to ďábel osobně. Bože, kdo mi řekne, co je můj otec zač? Netrvá dlouho, stačí otevřít oči a člověk zjistí, že starý Egypt, šťastný Egypt, Egypt kosmopolitní, rámusivý a romantický Nagíba Mahfúze už neexistuje. Moderní Egypt, Misr, drtí dva kolosy stejně mohutné jako pyramidy: policie a náboženství. Svobodnému člověku nezbývá ani čtvereční centimetr, kam by vložil nohu. Když na něj nepíská policajt - šurtí, tak fanatik - irhábí. Ra’ísova policie a Alláhovo náboženství si podaly ruku, aby všem a jednomu každému učinily život na světě vezdejším nemilosrdným. Agonie a hanba jsou dvě koleje toho smutného osudu. Nevěřil bych, že v těchto zemích zlomených vírou a holí se vše seběhne tak rychle. Naposledy jsem navštívil Káhiru před dvěma lety, dodali jsme tam naše nejnovější megačerpadlo H56, H znamená horizontální a 56 je průměr ústí v coulech, a podle toho, co jsem směl vidět pod záštitou našich oficiálních průvodců, před nimiž jako průzkumníci kráčeli vstřícní šurtí, se ten nátlak prováděl přívětivě poeticky, člověk by se i dal zlákat k tomu, aby konvertoval a z plna hrdla pěl o svém štěstí. Naši průvodci měli pokyny nás klamat, to jsme věděli, ale tentokrát přímo bilo do očí, o kolik se škrtidlo utáhlo. Po ulicích nebloumají obyčejní lidé, nýbrž odsouzenci na smrt hledající úkryt na noc, daleko od komisařství a mešity. V té zemi se nedá žít, není pro lidi, ani pro světce ne, a ani všechny pohlednice světa na tom nic nezmění. Lituji Egypťana, který není policista nebo fanatik. Procházel jsem se po městě velmi znepokojeně. Hlídal jsem se. Žádné nemístné gesto, žádný pohled do prázdna, žádná nekalá myšlenka. Míjel jsem ministerstvo vnitra a sídlo tajných služeb. Otec svého času tato místa

135


navštěvoval, vystavili mu tu doklady, přiměli ho k jistým závazkům odměnou za královu pohostinnost, kterou na sebe posléze převzal Násir. Co jiného po něm mohli žádat, než aby pronikl do evropských kruhů v Káhiře, rozšifrovával tajné dokumenty získané na černém trhu, připravil nějaký ten bojový plyn a později byl odborným poradcem alžírských revolucionářů, kteří sídlili v jednom nenápadném činžáku ve středu města? Brzy jsem si všiml, že o mne vědí, poslíčci se kradli podél zdí, staré rachotiny, za normálních okolností nezničitelné, předstíraly poruchu, tajní brejlili do novin rozložených po větru. Včas jsem jim upláchl. Od roku 1945 se leccos změnilo, záclony v oknech, služební vozy, obleky vzdělanců, nářky hlídek ve službě, zvuk sirén, ale ovzduší je stejné. Příslušník SS Hans Schiller byl ve svém živlu. Pak jsem si vzpomněl, že Egypt nikdy nevyšel z válek, pokud je nevedl sám, někdo je vedl proti němu. Je toho dlouhý výčet: válka proti mamlúkům, Turkům, královi, války s Angličany a Francouzi, válka s americkým imperialismem, války s Izraelem, válka proti islámskému terorismu, válka proti Koptům, válka proti nevěřícím, válka proti Velkému Satanovi a ta nejhorší ze všech - válka proti lidu. Když už má všechny ty války za sebou, což je velmi cenná výhoda, zbývá mu jediné, uzavřít mír sám se sebou, aby našel svoje někdejší štěstí, štěstí velkého Egypta, mírumilovného a věčného. Vrátil jsem se zpátky stejnou cestou a vmísil se mezi turisty. Ti nic nevědí, nic netuší, je jim to jedno, kašlou na dějiny a na všechno ostatní, jsou tady kvůli sluníčku a fotce na památku. Jsou na dovolené. A jak jsou domýšliví, to je nápad, dát se nafilmovat vedle velké pyramidy, jako kdyby to byla stará známá, přítelkyně! Je věčná a oni, kolik let žili a kolik jim jich zbývá, než je země pohltí? Proč turista mimo svou zemi zapomíná, že je lidskou bytostí, smrtelníkem, to bych rád věděl. Mluvil jsem o fotce na památku. Jednu jsem měl v kapse, a ta mě nenechávala na pokoji, je na ní tatínek ve stínu Cheopsovy pyramidy, našel jsem ji v kufru v našem domě v Ajn Dibu jednoho večera ojedinělé samoty. A už mě zase zachvátila horečka, už se zase prohrabuji zlem, pozoruji tatínka oblečeného jako džentlemena ze starých časů, jak pózuje před skupinkou dam u úpatí pyramidy. Chtělo to špetku bezstarostnosti a pár finančních prostředků na oltář turistiky, která byla v oněch dobách kratochvílí bohatých, dopřávajících si okružní plavby, uvyklých letním pobytům. Nevím, kdy byl ten snímek pořízen, pravděpodobně ještě za krále Farúka, v údobí mezi rokem 1945, kdy tatínek přijel do Egypta, a 1952, kdy byl monarcha svržen generálem Nagíbem. Když se nad tím zamyslím, řekl bych čtyřicet šest až čtyřicet sedm. Léto 1946

136


nebo léto 1947. Ve čtyřicátém osmém byla situace na Středním východě následkem ozbrojeného konfliktu v Palestině natolik napjatá, že turistika v Egyptě na několik let opadla. Přítomnost dam a jejich toalety připomínají způsob života, jaký se vedl za krále. Nevěřím, že by tatínek chodil jako dandy v bílém obleku a bílém klobouku za plukovnického režimu, Násir si zakládal na revoluční střídmosti a hodlal ji vnutit všem. Představuji si život za krále, okázalé recepce na diplomatických misích, přepychových lodích a ve velkolepých sídlech pašů a vezírů, projížďky na koních po rozlehlých statcích efendiů, učené návštěvy úžasného káhirského muzea, nonšalantní plavby po Nilu od jedněch archeologických vykopávek k druhým, od ústí Nilu po Karnak a Asuán, zdraví prospěšné odskoky oněch pánů do malých thajských hammamů, tajných harémů a kuřáren v katakombách. Nikdo neztvárnil tuto lehkou, cynickou a napjatou atmosféru lépe než Aghata Christie, královna civilizovaného zločinu. Tatínek žil na vysoké noze, byl vzdělaný, mluvil několika jazyky, měl rozsáhlé vědomosti podobně jako spousta německých důstojníků, byl krásný, elegantní, a především měl obrovskou zkušenost se smrtí, která spikleneckému cynismu požadovanému ve velkých salonech dodává opravdovou, tragickou, nemilosrdnou, fascinující hloubku. Určitě se mnohokrát blýskl před těmi dámami a jejich vlivnými ochránci, což usnadňovalo jeho špionážní činnost ve službách krále a možná i jiných mocností, co by ne. Mám na mysli Sověty, ti určitě odhalili jeho nacistickou minulost a nabídli mu obchod, který nemohl odmítnout. Izrael není daleko, mohli mu klidně poslat kufr plný židovského popele a na dveře esesmana Hanse Schillera namalovat žlutou hvězdu. A jelikož jsem si osedlal tatínkovy myšlenky a kráčel jsem v jeho šlépějích, budu si také užívat jako on. Uvidíme, co z toho vzejde. Už mi mnoho peněz nezbývá, ale Egypt je na tom bídně, a tak si za své poslední dolary vyměněné na súku budu moci dopřát dostatek oněch malých tuctových radostí, jimiž se krmí turista šetřílek. Připojil jsem se k zástupu výletníků z cestovní kanceláře a všichni pěkně rozjařeně, jak to vyžadoval náš průvodce, jsme pobíhali po Káhiře by day i by night, prolétli muzeem, narušovali zvyklosti, plenili súk, močili do Nilu, procházeli se po velkých třídách a hlučně se usazovali v oněch mytických kavárnách, jimiž Káhira proslula kdysi, v dobách velkého egyptského filmu, úžasných hvězd a bájných mezinárodních archeologických expedic. Ten lesk už tu není, co se dá dělat, člověk se spokojí i s bídou, když po ní pouze surfuje, pili jsme lepkavý čaj místo šampaňského, jezdili rozhrkanými autobusy místo koleskami a limuzínami, hodně jsme se nachodili pod sálajícím sluncem místo ve stínu slunečníků přidržovaných

137


nosiči a směle komentovali kyklopská tajemství faraonů. Pak jsme se vypravili do Gízy a já si jako všichni řekl, že se nechám vyfotit u úpatí velké pyramidy. Chtěl jsem však trochu zvláštní snímek: ve společnosti postarších dam. Rozhlížel jsem se kolem sebe a našel jsem skupinku, jakou jsem si představoval, pěkně růžolící, tak akorát baculaté Angličanky s obnaženými pažemi, a mezi nimi, zázrak, jedna hranatá jako pazourek, zahalená do štípavého šálu, dvojnice strašlivé Viktorie. Ještě bylo potřeba přemluvit je ke spolupráci, aby se můj plán zdařil. Ty staré kočky se okamžitě začaly mlsně olizovat. Od jednoho udiveného holandského turisty jsem si půjčil panama, sehnal jsem profesionálního fotografa, dámy rozmístil jako na jevišti, kradmo jsem se na ně usmál a zavolal na fotografa: „Maestro, je to na vás!“ O pět minut později jsem měl snímek. Přesnou repliku originálu, pomineme-li můj koncentráčnický vzhled. Na zadní stranu jsem napsal: „Helmut Schiller, syn Hanse Schillera, Gíza, 11. dubna 1996.“ Dělí je půl století; a několik milionů mrtvých, kteří vyletěli komínem. Nakonec jsem si blahopřál, necouvl jsem před ničím, abych se dostal věci na kloub. Už jsem neměl v Káhiře co pohledávat. Ani nikde jinde. Vrátím se do Paříže, mám tam jednu schůzku, kterou nesmím zmeškat. Když jsem dospěl až sem, může to být jedině konec. 24. dubna zemřeli moji rodiče a toho dne unikl Hans Schiller navždy lidské spravedlnosti. Jenomže ta je nutná, aby člověk jako já mohl po dobu, co mu zbývá k životu, dál věřit, že někde v nás je i atom dobra. Spravedlnost Boží mě nezajímá, na tu nemyslím. Neuspěla na zemi, proč by se jí to tam nahoře mělo podařit? Zjednám spravedlnost sám, svedu to lépe než on.

138


Malrichův deník Leden 1997 Snad ani nemusím říkat, že dostat se z Alžírska ven není žádná legrace. Bože, to to trvalo, všechny ty papíry, ty Ausweisy, ty kontroly, čekání, šikany, jako kdyby bonzové v Alžíru netoužili po ničem jiném než lidi natahovat na skřipec. Fakticky, jak gestapo. Měl jsem nervy nadranc a hrozný strach, že mě seberou. Když k nám v jednom momentě, zatímco jsme procházeli posledním sítem, přišel jeden v modré blůze s frčkami a řekl nám: Ty… ty… ty a ty půjdete se mnou, myslel jsem, že je konec. Uf, o nic nešlo, jen potřeboval čtyři silné maníky, aby vyložili velikou bednu z náklaďáku a odnesli ji do nějaké místnosti v podzemí. Pořád ještě tomu nemůžu uvěřit, ale řekl nám děkuju a nabídl nám každému cigaretu. Teprve když se letadlo vzneslo a překonalo bod, za kterým už není návratu, jsem si oddechl. A vzápětí jsem usnul. Potřeboval jsem nabrat síly, protože mě čekalo sídliště. Měl jsem obavy, nedobrou předtuchu. Byl jsem připravený na pořádné zemětřesení, a taky že cestou z Orly na sídliště mi kámoši, kteří mě přišli přivítat jako hrdinu, toho navykládali dost, aby mě přesvědčili, že je to tam k nepoznání. Jedna věc je, co člověk očekává, a druhá, co najde. Sídliště bylo pořád sídliště, vypadalo stejně, věrné samo sobě. Rozdíl je v pocitu, myslel jsem, že je to dávno, co jsem odjel, ale tady před těmi zdmi, co tu stojí odjakživa, jsem měl dojem, že jsem nikde nebyl. Čas neplyne stejnou rychlostí, když člověk sedí ve vlaku nebo stojí na nástupišti. Byl jsem zmatený. Neměl jsem zkušenost s dalekými cestami a s vnitřním neklidem vyvolaným relativitou. Týden je dlouhý i krátký zároveň. V Alžírsku jsem měl pocit, že jsem tam strávil rok, protože každá vteřina byla pro mě obtěžkaná významem, a po návratu do Francie tu stojím před těmi věžáky a připadá mi, že jsem byl pryč nanejvýš pár hodin. A zatímco kámoši, kteří se nehnuli z místa, byli přesvědčení, že se přes ně přehnalo celé století, já je viděl, tak jak jsem je před pár dny opustil. Šlo to ale rychle, jen co jsem stačil udělat majetnickou obhlídku, vyšplhat nahoru dát pusu tetě Sakíně a strejdovi Alímu v jeho mlžném oparu a sejít se s kámoši v nádražním bufáči, už bylo všechno jako dřív, byl jsem s nimi na jedné notě, už mě taky dusila těžká atmosféra sídliště v rukou dobyvačného islamismu. Bylo potřeba ujasnit si situaci. Pokud možno ji objektivně zhodnotit. Vyplynulo z toho, že se jako obvykle ustupuje, jednou víc, jednou míň, tentokrát je to ale krapet razantnější a nervóznější, co tu nastoupil emír Střelka a imám Švidroun. Index 139


násilí o několik bodů stoupl, ale občanská válka to není; ranění, ale žádný mrtvý; výhrůžek smrtí hromady, ale žádná se neuskutečnila; pro muslimského obchodníka daň za džihád závratně stoupla, zato vyděračství šlo dolů; pro nemuslimy je to totální chaos, přísahají, že už nemají z čeho brát, aby vyhověli požadavkům, vyhrožují, že se přestěhují jinam, že si došlápnou na finančák, že obsadí komisařství; kluci přestali chodit do školy a chodí do mešity, dívky se zahalily, některé se uzavřely doma, muži vyčerpaní kázáním vyfasovaným na tělo si nasadili na hlavu čapku a kefíju přes ramena a začali kázat taky, poslední hospodští štamgasti se dali na modlení, dýleři od jižní brány zmizeli, což ovšem neznamená, že musí být mrtví, třeba emigrovali, schovávají se, vrátí se. Celkem vzato se sociální struktura změnila bez nějakých donebevolajících zvratů. Za týden jsme se rozloučili s třiceti rodinami, co se odstěhovaly, ale to vykompenzoval příjezd nových – Maghrebanů, jednoho Malijce, jednoho Pákistánce, jednoho Somálce, jednoho Súdánce, jednoho Kapverďana, jednoho Rumuna. Počet obyvatelstva se nezměnil, ale jeho etnická škála a různorodost vyznání se poněkud zúžily. Objevili se noví kápové, ostřílenější, nastoupili místo těch starých, kteří byli propuštěni pro laxní přístup a bratříčkování. A co Kom-Daddy? zeptal jsem se. Není jasné, jakou zaujal strategii, udržuje stupeň bdělosti na čtyřce, čeká, co bude. Ovšem ten svůj každodenní maraton zvládá dvakrát rychleji než obvykle. A jeho lidi? Nic, čekají, co bude. Nebylo toho moc, ale vzalo mi to dech. Jak ten vlak zastavit? V Ajn Dibu mi všechno připadalo prosté, představoval jsem si, že se sídliště z té noční můry rychle probere, myslel jsem si, že stačí, aby lidi spolu mluvili a říkali všechno dětem. Docela mě to vzalo, už jsem se viděl, jak překonám svou ostýchavost, vylezu na střechu auta a promluvím k nim o bratrství, pravdě, příští úrodě. Místo toho si se mnou přišli promluvit emisaři imáma Švidrouna. Dozvěděl se totiž od svých špehů, že rodiče byli zavražděni islamisty a že jsem zajel do vsi na jejich hroby, a tak mi chce požehnat a prozradit mi, jak to doopravdy bylo. Vůbec jsem se nerozmýšlel, řekl jsem, že si ho přijdu poslechnout. Dává mi příležitost, abych ho zabil místo jeho přátel v Alžírsku, to si přece nedám ujít. Když už nemáš nic, zbývá jen pomsta. Houby zbývá, je to povinnost. Zašel jsem do vilové čtvrti. Od kámošů jsem věděl, že se našel kupec na Rašelův domek. Není příjemné vidět, jak u tebe doma bydlí cizí lidi. Blížil

140


jsem se k němu s rukama za zády, jako bych byl na nedělní vycházce. Úředně jsem neměl už žádný důvod poflakovat se v těchhle místech. Domek byl odshora dolů osvětlený. V oknech záclony, štěkající pes, vřeštící televize, ječící vrtačka, rány kladivem, dětský smích. V garáži otevřené dokořán krabice, nábytek. Noví majitelé se právě nastěhovali, zahlazovali po nás stopy a vtiskávali svoje vlastní. Není příjemné, když tě takhle odstraní. Jestlipak vědí, že v domě došlo k sebevraždě? Myslím, že ne, říct klientům pravdu, z toho realitní agent nic nezíská. Když si to tu takhle halasně zařizují, budou asi šťastní, tudíž nic netuší. Dozvědí se to, až tu budou usazení a sousedi jim začnou vykládat co a jak. Řeknou jim i to, že rodiče bývalého majitele byli zavražděni v jedné alžírské vesnici. To by bylo, aby je to nevyděsilo. Doufám, že to vezmou dobře, Rašel byl úžasný chlap, vzorný občan, nikdy nebyl k nikomu nezdvořilý, jeho přízrak mouše neublíží. Ale chápu, že s morálkou to zacloumá, Rašelův dům stejně jako ten náš v Ajn Dibu v sobě přechovává strašlivé tajemství o největším zločinu všech dob, časem začne něco vyzařovat ze zdí, svírat útroby, užírat mozek, dohánět k šílenství, pomalu ničit. Rašel na to umřel a každý, kdo se k tomu tajemství přiblíží, umře. Když jsem to tu obýval, ani na okamžik jsem si nepřestal klást otázky, bědovat, třást se, šílet strachy, a čím víc jsem se tomu vzpouzel, tím víc přízraků se mi objevovalo na obzoru a upřeně mi hledělo prázdnými důlky do očí. Utíkal jsem nocí a pronásledovalo mě jejich chroptění, dokud mi slzy neosušilo denní světlo. Zastavil jsem se na hřbitově, jak jsem si ve vsi slíbil. Posadil jsem se na Rašelův hrob a dlouze jsem k němu promlouval. Byl jsem si jistý, že mě slyší. Řekl jsem mu: Ahoj, brácho, ty to nevíš, ale byl jsem v Ajn Dibu. Rozhodl jsem se tam zajet díky Ophélii, dala mi peníze na cestu. Řekla mi: Rašel bude rád, když uvidí, že se o rodiče zajímáš. Vidíš, nejsem tak beznadějnej případ a lepším se mílovými kroky. Ve vsi je všechno v pohodě, až na to počasí, ale je zima, tak je normální, že prší a fičí vítr. Lidi jsou hrozně milí, ohromně se o mě starali, hlavně Mimed, syn ševce. Tys ho neznal, narodil se až po tvým odjezdu do Francie. Možná si ho pamatuješ z doby, kdys pro mě přijel do vesnice, abys mě odvezl sem, brečel jako blázen, že odjíždím, svaloval vinu na tebe, nadával ti. Dneska je z něho krásnej mladej muž se spoustou roztomilých dětiček. Neřekl jsem jim, že sis vzal život, byli tak nedočkaví, až se o tobě dozvědí, že jsem je nemohl zarazit. Udělal jsem to jako ty, zašel jsem

141


na hrob rodičům. Líbí se mi, že odpočívaj v takovým pokoji. Tenhle hřbitov taky není špatný, je tu krásně, je tu klid, spousta kytek, choděj sem lidi, zpívaj tu ptáci, zamilovaný si špitaj do ucha. Měl jsi kliku, máš se tu přímo královsky…! Taky jsem ti chtěl říct, že jsem si přečetl tvůj deník. Kom-Daddy mi ho předal, když jsi… když skončil vyšetřování. Řekl mi: Tvůj bratr byl správný chlap. To jsem věděl i bez něho, vím to odjakživa. To je teda věc, ten tátův příběh, a pro nás pěknej průšvih. Klidně bysme se bez toho obešli, viď, ty bys byl mezi náma, s Ophélií, to by bylo bezva. Myslel jsem si, že jsi na něj moc přísnej, ale když jsem se nad tím zamyslel, uznal jsem, že máš pravdu. Z toho, co jsem si přečetl v tvým deníku a co jsem se dozvěděl z těch knih, mi běhal mráz po zádech. Jako kdybych najednou zestárnul. Může se něco takovýho zopakovat? Říkám si, že to není možný, ale když vidím, co prováděj islamisti u nás a jinde, napadá mě, že ještě nacisty překonaj, jestli se jednoho dne dostanou k moci. Jsou strašně nenávistný a domýšliví, těm nebude stačit nás zplynovat. Nevím, co by se tak dalo udělat, aby se jim v tom zabránilo, lidi nic neříkají a policie to jen zdálky pozoruje. S kámoši se tomu snažíme vzpouzet, jak jen to jde, jenže co zmůžeme my, mladý, lidi k nám maj větší nedůvěru než k islamistům. Taky jsem ti chtěl říct, že jsem se rozhodl vydat tvůj deník i ten svůj, doufám, že souhlasíš a že najdu nakladatele. Podle mě pravda je jednou pravda a lidi ji mají znát. Jak říká ten tvůj básník Primo Levi, dětem se má všechno říkat. S kámoši chceme založit klub, kde by se dozvěděly, co se před nimi tají, musí to vědět, dědí přece po rodičích dobrý i zlý. Jestli dovolíš, požádám tvoji bývalou profesorku paní Dominique G. H., aby z toho udělala opravdovou knížku. Měla tě moc ráda, neodmítne mi to. Tak tohle jsem ti chtěl říct, můj milovaný brácho. Pozdravujou tě kámoši i teta Sakína. Chudák strejda Alí to už nemá v hlavě v pořádku, jak víš. Mám tě moc rád a za spoustu věcí ti vděčím. Zase za tebou přijdu, zatím hezky odpočívej. Ještě nikdy jsme k sobě neměli tak blízko. Pak jsem zašel za imámem do sklepa. Přeměnili ho na bunkr, pancéřové dveře, na okénku mříž, a kolem rozestavěli hradbu z kápů. Udělali mi tělesnou prohlídku a vedli mě k němu jako válečného zajatce. Tak tady ho máme, toho zatraceného švidrouna, z masa a kostí – bělovlasý padesátník v zelené ganduře, černé bundě, s plnovousem až po pupek a šíleně pronikavým pohledem. Seděl se zkříženýma nohama, zády

142


opřený o zeď. Před ním na nízkém stolku ležely jeho pracovní nástroje, korán, kupa nepodepsaných fatev, vlhké razítko a telefon s faxem. Vedle něho udělaný vousatý mladík, emír Střelka. Pod bundou měl bouchačku. Pažba mu schválně vyčnívala, aby návštěvníky nabádala dobře si všechno rozmyslet. Imám řekl: „Přistup blíž, synu, pojď, posaď se naproti mně. Znáš mudžáhida Si Omara, kterému mladí hlupáci ze sídliště přezdívají Střelka? Povídej, řekni mi, jak se máš a jak se ti líbilo v našem Alžírsku, zemi islámu, která si s tou bezbožnou vládou vytrpí muka.“ Řekl jsem mu: —„Co po mně chceš?“ —„Chci tvoje dobro, synu, dobro tvoje i našeho svatého náboženství. Když jsem se dozvěděl, že tvoji rodiče byli brutálně zavražděni, bolelo mě to, věř mi. Okamžitě jsem se informoval u našich bratří v Alžírsku, kteří bojují za Alláha a jeho náboženství.“ —„O nic jsem tě nežádal.“ —„Udělal jsem to pro Alláha a pravdu, to je má povinnost muslima a imáma. Musíš to vědět, tvé rodiče dala zabít vláda, a ne Alláhovi bojovníci. Má ve zvyku zabíjet nevinné a házet pak zločiny na nás.“ —„Oni, vy, v tom není žádnej rozdíl.“ —„Ne, to není totéž. Kdyby to byli naši udatní bojovníci, řekl bych ti to, ať se ti to líbí nebo ne, my se před světem k džihádu hlásíme. To oni mají ten zločin na svědomí, musíš své rodiče pomstít, Alláh naléhavě radí odplatu.“ —„Já nepotřebuju ani vás, ani nikoho jinýho.“ —„Je správné být hrdý, ale ty teď potřebuješ islám, abys posílil své srdce a svou paži.“ —„Já nepotřebuju nic.“ —„To, co říkáš, je bezbožné, ale ty si to rozmyslíš a přidáš se k nám, u nás najdeš morální vzpruhu a pomůžeme ti i materiálně, stejně jako tvým adoptivním rodičům, a najdeme zaměstnání pro tvé přátele, kteří se celý den navzdory zákonům jen poflakují.“ —„Myslím, že jsi mě neposlouchal, imáme, já vás nepotřebuju!“ —„Bolest a zloba ti zatemnily ducha, ale to nic, Si Omar je tady, bude nad tebou bdít, povede tě…“ —„To je výhrůžka?“ —„Pouze Alláh trestá, synu, my jsme jen nástroji v jeho rukou.“ Už jsem chtěl vstát a odejít, ale pak jsem si to rozmyslel.

143


—„Poslyš, imáme, kdybysme měli na zemi moc, čí genocidou bysme začali?“ —„Co znamená tahle otázka?“ —„Četl jsem, že v dějinách byla spousta genocid, jaký by byly ty naše?“ —„Čteš špatné knihy, to není dobře. My máme své, uvidíš, dočteš se v nich, že jediná genocida, která kdy byla spáchána, byla proti muslimům.“ —„No tak tím spíš, jaký budou ty naše, aby se skóre vyrovnalo?“ —„Islám přináší mír, synu, ne válku. Až budeme u moci, budou lidé šťastní, že budou moct přistoupit na islám.“ —„A co když odmítnou?“ —„Toho, kdo odmítá Alláha, Alláh odmítne, není pro něj místo na zemi a v jeho ráji.“ —„Zabijeme je?“ —„A lláh rozhodne o jejich osudu.“ —„Vždyť je odmítá!“ —„Bez lítosti je potrestá.“ —„Bude po nás chtít, abysme je všechny do posledního zabili?“ —„Uděláme, co nám nařídí.“ —„No a v tom já právě vidím ten problém: Jak v dohledný době zabít šest miliard odmítačů, ještě než se proberou a vzbouří se?“ —„Plácáš nesmysly, synu!“ —„Jsi imám a já jako věřící mám právo klást ti otázky, jaký chci.“ —„Jistě, ale já ti odpověděl, až nám dá Alláh moc, sdělí nám, co máme dělat a jak to máme dělat, říkal jsem ti, jsme nástroji jeho vůle.“ —„Může člověk navrhnout řešení?“ —„A lláhovi ne!“ —„Jeho zástupcům, kteří mu to předají.“ —„Poslouchám tě.“ —„Já to vidím takhle, mohli bysme je shromáždit v táborech obehnaných elektrickými dráty a nepotřebný rovnou zplynovat. Ostatní rozdělíme podle povolání a podle pohlaví a naženeme je do práce, dokud se nerozpadnou na prach. Toho, kdo bude ohrnovat nos, pošleme do plynu. Co si o tom myslíš, imáme?“ —„Myslím, že blouzníš.“ —„Neblouzním, už se to stalo.“ —„To jsou barbarské metody, Alláh nařizuje zabíjet nevěřící podle muslimského rituálu.“ —„Imáme, ty jsi mi neodpověděl, upálit dívku, jako byla Nadia, nebo odkrouhnout čtyřicet vesničanů v díře, jako je Ajn Dib, nebo zabít 144


šest miliard nevěřících, to není to samý. Kutilství není průmysl. Až ti to dojde, dej mi vědět, zase se zastavím. Salám s tebou.“ —„A lláh tě zatrať, čubčí synu!“ —„Seru na tebe, imáme, a na tebe taky, emíre! Chcete vyhlazování, budete ho mít! Já a kámoši se nemůžeme dočkat, až vyřídíme nácky a vousáče, na oslavu pak pozveme všechny mladý ze sídliště.“ —„Sám sis o to řekl!“ —„A ty jsi mě slyšel!“ Teď, když je válka vyhlášená, čeká mě to nejtěžší: říct všechno kámošům. Naštvou se na mě, odstrčí mě od sebe, budou šílet, ale pravda je jednou pravda, musí ji znát. Budu jim to podávat po kapkách, sám jsem to pěkně odskákal, když jsem se všechno dozvěděl naráz. Řeknu jim, co byl můj otec zač a co dělal, a potom, až budou na to připravení, jim povím všechno o té neuvěřitelné nacistické vyhlazovací mašinerii, půjčím jim svoje knihy. Povím jim, že nám táta nic neřekl a že proto je Rašel mrtvý. A jestli se mě zeptají: A co uděláš ty? Odpovím jim: Budu říkat pravdu, všude po světě. Pak se uvidí.

145


Malrichův deník Únor 1997 V srpnu 1995, před víc než šestnácti měsíci, napsal Rašel alžírskému ministrovi zahraničí a pořád žádná odpověď. Rozhodně nepřišla v době, kdy jsem u Rašela bydlel, a nikde mezi jeho papíry jsem po takovém dopisu nenašel stopu. Mně taky, stejně jako jemu, pořád vrtalo hlavou, proč byla jména našich rodičů pozměněna. Po tom všem, co teď vím, je to pro mě, jako kdyby byli pohřbeni s pořadovým číslem vytetovaným na předloktí. Uvažoval jsem, že bych se možná šel zeptat nových obyvatel domku, jestli mezitím něco nepřišlo, ale pak jsem si řekl, že když ministr neodpověděl za prvních šestnáct měsíců, je malá šance, že by odpověděl v sedmnáctém měsíci. Dopis se ztratil, řekl jsem si, v té zemi všechno vždycky skončí na policii, ale nevěřím, že by se u nich s ministerskou poštou zacházelo stejně jako s dopisy chudých; tu dopravuje policejní motocyklista a speciální letadlo. Měl jsem pocit, že to Rašelovi dlužím, a tak jsem poslal upomínku. Jeden nikdy neví. A když už jsem byl u toho, napsal jsem i našemu ministru vnitra ohledně sídliště a toho, co se tam děje. Nebude to sice k ničemu, ale jak říká Rašel: Co se má udělat, se má udělat. Tady je kopie mých dopisů: Vážený pane ministře zahraničních věcí Alžírské demokratické a lidové republiky, dne 16. srpna 1995 Vám můj bratr Rašíd Helmut Schiller zaslal doporučený dopis, v němž Vás prosil, abyste zjednal nápravu ve věci skutečné totožnosti našich rodičů, zavražděných 24. dubna 1994 nezjištěnou ozbrojenou skupinou a pohřbených místními úřady pod už neplatným jménem, pokud jde o matku, a pod pseudonymem u otce. Neudělal jste to a ani jste se nesnížil mu odpovědět. Dnes je můj bratr mrtvý a já, poslední ze Schillerových, si dovoluju Vám to připomenout. Něco mi říká, že není snadné Vás upomínat, ale to ještě není důvod, proč bych se o to neměl pokusit. Buďte klidný, pane ministře, po mně Vás už nikdo otravovat nebude. Nepřeju Vám to, ale kdyby Vám jednoho dne přišli oznámit, že Vaši rodiče byli zavražděni neznámými lidmi a že byli pohřbeni jako XY, pak byste naši bolest pochopil. Prozatím máte navrch, nesejde Vám na tom, kdo zemřel, kdo zmizel a kdo v tichosti trpí.

146


Přijměte, prosím, pane ministře, výraz mého hlubokého studu za to, že z poloviny patřím mezi Vaše krajany… V druhém dopise píšu tohle: Vážený pane ministře vnitra, pokud někdo v této zemi ví, co se děje v naší rizikové oblasti, jste to Vy. Náš pan komisař Daddy Vám jistě píše, a častěji, než záhodno, protože se ve věci velice angažuje, žije mezi námi, vynakládá velké úsilí a my víme, jak ho trápí, že s tím víc nesvede. Je to člověk zákona a v tom je jeho problém. Islamisti kolonizují naše sídliště a ztěžují nám život. Není to sice vyhlazovací tábor, ale je to už koncentrační tábor, ein Konzentrationslager, jak se říkalo v dobách třetí říše. Pomalu zapomínáme, že žijeme ve Francii, půl hodiny od Paříže, jejího hlavního města, a zjišťujeme, že hodnoty, které tato země před tváří světa hlásá, platí ve skutečnosti jen v oficiálních proslovech. Máme sice různé nedostatky, ale ve Francii věříme víc než kdy dřív. Všechno, co si jako lidé a francouzští občané zakazujeme, si islamisti dovolují a my si nesmíme stěžovat, protože, jak říkají, Alláh to tak chce a Alláh je nade vším. Jestli to takhle půjde dál a vzhledem k tomu, že rodiče jsou příliš zbožní na to, aby otevřeli oči, a děti příliš naivní, aby viděly dál než na špičku nosu, bude ze sídliště brzy islámská republika se vším všudy. Měl byste tedy proti ní vést válku, pokud ji chcete alespoň udržet v jejích dosavadních hranicích. Ale my Vás v té válce nepodpoříme, hromadně se vystěhujeme nebo se budeme bít za svou nezávislost. Moc toho od Vás neočekávám, ale myslím si, že člověk má udělat, co je třeba, a tak to dělám, píšu Vám. Řekl bych, že mi odpovíte, a brzy, to už patří k uznávaným přednostem francouzské administrativy, které vy budete určitě chtít potvrdit. Nejspíš mě za mou občanskou iniciativu pochválíte a nastíníte mi, co hodláte Vy a Vaše vláda podniknout, aby se na našem sídlišti obnovila republika. Pokud by měl takhle vyznít Váš dopis, o čemž jsem přesvědčený, pak je zbytečné mi ho posílat, protože tu písničku už znám.

147


Přijměte, prosím, pane ministře, výraz mé hluboké občanské zlosti nad tím, že jsem Vaším poníženým občanem, avšak pod islámskou soudní pravomocí…

148


Rašelův deník Únor 1996 Osvětim, konec cesty Takto jsem si to přál, zakončit svou cestu v Osvětimi. Přijel jsem časně ráno, chtěl jsem být sám, než se sem nahrnou návštěvníci. Den bude dlouhý. Tábor je obrovský, pokrývá více než čtyřicet pět kilometrů čtverečních, to je čtyři tisíce pět set hektarů. Je to celé město, po vzoru oněch měst z dob divokého kapitalismu v dalekých, náhle zbohatlých zemích, měst, která rostla z původního Stammlageru - kmenového tábora - na plné obrátky a roztahovala se, kam mohla, podle toho, jaká byla chuť a zběsilost, jak pokračovaly objevy a jak chtěla šťastná náhoda; město uspořádané a chaotické zároveň, s dobře vyznačeným obvodem, širokými třídami, shromaždišti tak rozlehlými, že by maratonec ztratil odvahu, nevzhlednými administrativními budovami, bohatými čtvrtěmi plnými výstředních sídel, s romantickými zámky, s přebujelým kostelem, oblastmi lidové zástavby a donekonečna se opakujícím stejným ubohým schématem – rokokové divadlo, úžasné kino, elegantní kabaret, laciné bordely a bezútěšné bary, průmyslové zóny, nádraží a jejich síť výhybek, jejich skladiště, anemické parky, otřesná nezastavěná prostranství, anarchické trhy, sportovní hřiště připomínající vesnici, kde se umírá nudou a nečinností, obavy budící kasárny a jakás takás přistávací dráha s něčím jako kontrolní věž po straně, slibující, že zanedlouho bude letištěm hlavního města. Člověk si to dovede představit, města s bleskurychlou výstavbou jsou už taková, rušná i nudná, slibná a bez budoucnosti, bohatnou a zároveň chudnou a nakonec servírují na stůl bídu a násilí každému, jsou šílenstvím hledajícím posvěcení. Navenek je v nich život plný lesku, svobody, tvořivosti, ale pod tím nekonečné slumy na předměstí, život uzavřený mezi stěnami, hemžící se, hanebný, anonymní, který umírá se zarážející snadností, pro nic za nic. Ty živelně vyrostlé aglomerace, odpovídající logice totalitního systému, který jim dal vzniknout, prosperují na základě mýtu a na tento mýtus umírají. Jednoho dne se příroda přihlásí o svá práva a všechno se vytratí do ticha, odváto absurditou, z níž se zrodilo. To nebylo zlato, na čem zbohatlo toto skličující město, které se zrodilo z popele chudé osamocené vesnice v samém srdci starého Polska, ani ropa, ani káva, ani kaučukovník, ani vzácné esence, nýbrž průmyslové vyhlazování, Vernichtung lebensunwerten Lebens, především Židů a také cikánů, ale i válečných zajatců, asociálních živlů a všech možných minderwertige Leute. Po pravdě řečeno tahle továrna si dříví na zátop nevybírala, kotel nesměl vychladnout jen kvůli tomu, že by se přerušil hlavní řetězec zásobování. V pekle shoří všechno, nejrůznější

149


vandráci, zrádci, odpůrci, odbojníci. Osvětim byla nejrozlehlejší, nejponuřejší, nejsmrtonosnější a nejnenasytnější z nacistických táborů. Za čtyři krátké roky milion tři sta tisíc mužů, žen a dětí, z toho devadesát procent Židů, bylo zpracováno v pecích, to je v průměru nějakých tisíc duší za den. To znamená jedna vesnice, která dům po domě, rodina po rodině zmizí z mapy mezi rozbřeskem a soumrakem. Ještě byla tma, příšerná zima, padal špinavý sníh a od východu fičel mrazivý vichr. Pokud jsem si přál to nejhorší přijetí, abych se potrestal za to, že se vracím na místo otcova činu, dostal jsem, co jsem chtěl, ale to ještě zdaleka na vyrovnání účtu nestačí. Pro deportovaného, který přijel transportem smrti, tu byla řada dalších věcí způsobujících, že ten okamžik byl nesčetněkrát krutější - únava z mnoha dní vestoje v přecpaných dobytčácích, hlad, žízeň, špína, panický strach, hrůza ze selekce, fanfáry na plné pecky, břitké rozkazy, štěkot psů, surovost vojáků, ponížení, když se musí vysvléknout donaha pod širým nebem, když jim oholí hlavu a vytetují číslo na předloktí, a především zdrcující pocit, že se na zemi událo cosi kolosálně zvráceného: konec lidstva, které zradil sám Bůh. Byli to ještě lidé, když vcházeli do tábora? Přijet sem s turistickým autobusem za krásného jarního dne by bylo nepatřičné, nejsem jen tak někdo, jsem Helmut Schiller, syn esesmana Hanse Schillera, můj otec má zde v tomto místě svůj podíl na milionu třech stech tisících mrtvých, kteří většinou zahynuli v plynu, jen ti šťastnější kulkou. Mohl jsem si zvolit mezi tím, přijet jako otec ve vyhřátém automobilu, s klidem v duši, možná jen rozmrzelý pro nějaký technický problém, anebo jako deportovaný, vyděšený, hladový, zkřehlý, promočený na kůži, sám jako nikdo na světě, kterého drtí všechny ty manipulace a který neví, co se po něm, zrovna po něm chce. Nepřeháněl jsem to z nějakého masochismu nebo že by to byla hra, chtěl jsem se přiblížit realitě deportovaného člověka a vidět, kam až otec zašel. Já vím, že ta věc přesahuje veškeré chápání, nikdo a nic mě k ní nemůže přiblížit ani o miliontinu milimetru. Vždyť jsem svobodný, přišel jsem o své vůli a odejdu, až budu chtít, stojím, mám vlasy a všechny zuby a v kapse doklady, a vyloučíme-li nehodu nebo vraždu nebo nějakou fatální nemoc či sebevraždu v záchvatu šílenství, vím, že budu naživu zítra i pozítří i popozítří a tak dále, až do konce života. Nemohu ze sebe udělat deportovaného, nemohu ze sebe udělat pokusného králíka či člena Sonderkommanda, nemohu ze sebe udělat kata nebo kápo, nemohu nic, leda vstoupit do tatínkových myšlenek, jít v jeho šlépějích a pokusit se ho sledovat na jeho hrůzostrašné cestě; nemohu nic více než koncen-

150


tráčníka napodobit a pokusit se cítit jeho muka, když se nad ním snáší ta nejzáhadnější, nejpotupnější smrt. Nemohu nic. Ale jsem tady, dlužil jsem to a musím to dotáhnout do konce. Sledoval jsem koleje vlaku smrti od Judenrampe -Židovské rampy. V dálce naproti uzavírá obzor stavba, jejíž snímek je ve všech knihách, dlouhá, nízká načervenalá budova, uprostřed níž se přes vjezd tyčí čtvercová strážní věž s taškovou střechou. Je to tábor Osvětim-II, Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau. Když se projde vstupní bránou, jsou vidět baráky táhnoucí se do nedohledna, jako podle pravítka, mužský sektor z jedné strany široké ulice, ženský z druhé, a všude strážní věže, ostnatý drát, ohrazení pod proudem. Člověk se nemůže zmýlit, tady sídlilo peklo, není to tak dávno, všechno je pořád ještě na místě, všude je jen popel a samota jako dřív. Tady v Březince dosáhlo Zlo svého vrcholu. Naproti směrem na východ je tábor Osvětim-I se svým pověstným vytepaným heslem klenoucím se nad vchodem: Arbeit macht frei, práce osvobozuje. Uvnitř ohrazení, v části, která kdysi bývala vysoce zabezpečená, se rozkládá obrovská zbrojovka Krupp AG, továrna firmy DAW - Deutsche Ausrüstungswerke, dílny SS, ústřední lékárna a také bloky s marodkami - Häftlingskrankenbau, takzvané HKB pro vojáky a dělníky. O tři kilometry dál na sever je tábor Osvětim-III, Monowice. Ty obrovské šedivé budovy tonoucí v mlze okupoval koncern IG Farben, specializovaný na smrtící plyn, hnojiva a čistící prostředky. Musíme si je domyslet, ty budovy už neexistují, ve čtyřicátém čtvrtém byly vybombardovány a pak srovnány se zemí. Zbývají po nich jen stopy v terénu. V těchto místech, v Buna-Werke, jiném komplexu rovněž vybombardovaném a srovnaném se zemí, se vyráběl syntetický kaučuk, pro armádu říše životně důležitý. Pracovalo tam deset tisíc vězňů v pekelném pracovním tempu. Myslím, že ani jeden odtamtud nevyšel živý, věděli toho příliš, znali výrobní tajemství, dostali se blízko k vojenským experimentům, na svou dobu velice pokročilým. Poslední dělníci byli zlikvidováni narychlo, když sovětská armáda vstoupila do Polska a když jeden její útvar se hnal ozlomkrk k táboru v naději, že se tam dostane dřív, než bude všechno zničeno nebo odstěhováno. Vešel jsem do tábora Březinka a nechal jsem se vést instinktem. Nutil jsem se zapomenout na to, co vím, chtěl jsem poznat, co člověk cítí, když vstoupí do tábora poprvé, s hlavou plnou jeho obludné pověsti. Bylo to těžké, nemožné, znal jsem toho spoustu, tolik jsem to místo prostudoval, že bych se mohl orientovat se zavřenýma očima, plánek jsem měl v hlavě. Mohl

151


bych tu chodit jako správný voják konající službu, který jde od stanoviště ke stanovišti ve snaze splnit rozkaz ve správný čas a na správném místě. Vstoupit do jeho šlépějí a vést si jako on, srdnatě, upjatý ve svém těžkém zimním kabátě: zavést raněného z ošetřovny na jeho pracoviště, odtáhnout nějakou trosku do Bunkru I nebo II, kam posílali do plynu francouzské Židy, vyzvednout hlášení o pracovním dni v jednom ze čtyř ultramoderních komplexů, kde byly plynové komory a krematoria zároveň, jejichž plány prý navrhl sám Himmler, slavné K II, III, IV a V, opravdové klenoty v oboru vyhlazování, a donést ho poklusem na služebnu v administrativní budově SS, vzít to s bleskovou zastávkou přes bordel pro kápa, jestli tam není něco nového, nebo jen tak z lehké chorobné zvědavosti nakouknout přes sklo na experimentální kliniku profesora Karla Clauberga či zlověstného doktora Josefa Mengeleho, Frankensteina jednovaječných dvojčat, nebo jít oklikou přes laboratoř, kde chemici jako můj otec, který tam ve své hodnosti Hauptsturmführera určitě šéfoval, připravovali svůj zázračný lektvar a granule proti vším; zkrátka kamkoliv, jen ne do blízkosti příliš neblahého Bloku 11, kde šílenci, jaké svět ještě nespatřil, experimentovali se způsoby mučení a s popravčími metodami, mimořádnými i na Osvětim. Mohl jsem také vyjít z prostranství, kde se shromažďovali vězni za úsvitu, a neprodleně odvést některou ze skupin na místo nucených prací. Naučil jsem se sledovat otce v myšlenkách, byl jsem schopen pohybovat se po lágru, jako kdybych tam vyrůstal. Neexistuje detail v průběhu jeho dne, který bych nevzal v úvahu. Tatínek byl muž pořádku, přesný jako metronom, celý život si uchoval zvyk mít vše na minutu rozvržené. I náš život v Ajn Dibu byl takový, řídil se podle jeho hodinek. Když si moji kamarádi užívali sluníčka a běhali, kam chtěli, podle nálady, já na svou chvíli volna čekal jako na trní, s pohledem upřeným na velkou ručičku hodin. Ocitl jsem se před komplexy K. Otec byl zřejmě při výstavbě K IV a pravděpodobně u jeho otevření. Proč právě u tohoto komplexu? Je to otázka dat. Otec sloužil v táboře Osvětim-Březinka od ledna do července 1943. A s výstavbou komplexů se začalo počátkem dvaačtyřicátého a dokončena byla koncem třiačtyřicátého. Domnívám se, že při jeho příjezdu byly první dva komplexy v provozu, třetí vstupoval do zkušební fáze a uvedení do chodu a u čtvrtého se teprve prováděly pozemní práce. Po pravdě řečeno to vím přesně, přečetl jsem spoustu knih a svědectví těch, co přežili, mám vše řádně zdokumentováno. A stále na základě dat mohu říci, že tatínek spadal pod hlavního velitele koncentračního tábora Osvětim, zlověstného SS-Obersturmbannführera Rudolfa Höße, kterého později najdou spojenci

152


v Bavorsku, kde se schovával pod falešnou identitou; v roce 1947 pak byl odsouzen polským tribunálem a oběšen před jedním z krematorií ve své drahé Osvětimi. Uprostřed léta 1943, když otec dorazil do nového místa, kam byl přidělen, do Buchenwaldu, byl vystřídán Arthurem Liebehenschelem a Richardem Baerem. První bude zatčen a popraven v osmačtyřicátém, zároveň s neblaze proslulou velitelkou ženského tábora v Březince Marií Mandelovou a její zástupkyní, krásnou, strašlivou a mladičkou Irmou Greseovou, kterou se tatínek možná snažil mezi jedním a druhým vsazením do pece sbalit. Pokud jde o Richarda Baera, byl odsouzen k doživotí a zemřel ve vězení v roce 1963. Strašlivý Josef Mengele řečený Anděl smrti využil všeho, aby se v klidu vypařil, františkánské sítě v Itálii, přívětivého ovzduší v Argentině za Peróna, v Paraguayi a v Brazílii, kde zužitkoval svůj díl obrovského jmění rodiny Mengele a měl zlaté časy. Údajně zemřel přirozenou smrtí v roce 1979 ve věku šedesáti osmi let kdesi v Bolívii, neví se kde, a zanechal za sebou mýtus nadčlověka, kterého smrt nemůže dostihnout. Když se jeho syna, který patřil k úžasným newyorským golden boys, zeptali: „Proč se váš otec nevzdá?“, odpověděl: „To není moje věc, to si musí rozhodnout sám.“ Kdybych byl jeho synem já, udal bych ho, ještě než by mi tu otázku položili, a jakožto jeho oběť bych žádal, abych směl při procesu proti němu svědčit. Čím déle jsem tudy bloumal a nechával se vést instinktem, abych lépe pronikl do toho tajemství, tím více se mi v hlavě odvíjel neúprosný proces, který řídil chod tábora na vteřinu přesně. Byl jsem zajatcem toho, co jsem věděl. Vězel jsem v knihách, v technických údajích, jenže takto se věci ve skutečnosti neodehrávaly, ne pouze takto. Za chladnou logikou mechanismu bylo prudce jedovaté tajemství smrti, v němž se tábor dusil, byly tu strašlivě nespravedlivé zákony náhody, která zde více než kde jinde provázela trestance na každém kroku, nespouštěla ho z očí a zařídila, aby na určitou dřinu, na určitý trest byl vybrán právě on, která způsobila, že nemoc sklátila jeho a ne jiného, a to znamenalo okamžitou smrt; byla tu ona magie věcí, díky níž se začnou bezvýznamné, zcela okrajové příhody znenadání řetězit jedna za druhou, až jako obrovská katastrofa zadřou ten úžasný, neponičitelný stroj, takže mistři ztratí hlavu, jejich potupa dosáhne vrcholu, to následně vyvolá strašlivý hněv, přívaly schválností a trestů; a celé dny a týdny strádání; byla tu záhada času, který se donekonečna natahuje, až zničí veškerou vůli, naději, dokonce i lítost, pak se znenadání smrští, lidi rdousí, vnese ukvapenost do sebemenšího pohybu, stane se z něho neúprosné škrtidlo a každá minuta je pak těžší, každá vteřina nejistější; a bylo tu podnebí, jeho nálady a jeho muka,

153


a šeptanda a s ní horečky, byla tu promiskuita a s ní hanba a podrážděná pokožka, byl tu hlad, neustálý, šílený, a pachy, při nichž se zvedá žaludek, byla tu strašlivá ztráta morálního svědomí, která z trestance dělá nejhoršího nepřítele jiného trestance, neboť každý uzavřel spojenectví s hladem, pudem sebezáchovy a šílenstvím, a byly tu nespočetné každodenní drobnosti, které se mohly kdykoli tragicky zvrtnout; Bože, to drama - ukradená bota nebo ztracená čepice v zimě, o něco delší pohled na důstojníka, vteřinka nepozornosti, prasklý ešus, podvrtnutá noha, úplavice, bolest v kříži, zanícená rána; bylo tu ono vyčerpávající napětí, aby člověk neustále vypadal práceschopný a nevzbuzoval podezření; byl tu onen malström, který nosil v hlavě čtyřiadvacet hodin denně, ony hnisavé úzkosti, nekonečné otázky, morbidní vzrušení, dětské strachy, dotěrné potřeby, neuskutečnitelné sny, prchavé vzpomínky na jiný život, kde existuje slunce, kde den a noc jsou milostí, již sdílíme s ostatními. Každá maličkost vedla k smrti, pro každé nic se život stal nesnesitelným, všechno bylo nahodilé, odsouzené k nezdaru, k čemusi ohavnému, k hnilobnému rozkladu. Nejspíše dokonce doufali, že ten úžasný, nezdolný stroj bude běhat stále stejně dobře. Možná se modlili k Bohu, ať na ně zapomene a ať dohlédne, aby se Bestii nic nestavělo do cesty. Ať dostane své mrtvé, ať se nacpe a nechá nás na pokoji. Když jde všechno hladce, dá se uloupit pár momentů oddechu. Když všechno běží jako na drátkách, může člověk počkat, až nadejde jeho hodina, a umřít v pokoji. Já mám také hlavu plnou záhad. Je tu jedna, která mě trápí, myslím na ni neustále, záhada přeživšího. Proboha, jak žít po koncentráku? Existuje život po Osvětimi? Mezi všemi svědectvími, co jsem přečetl, především těmi, která byla shromážděna takříkajíc ještě za tepla, hned po osvobození táborů a při prvních procesech se zločinci, nebylo jediné, z něhož by vyzařovala nenávist, zloba, jediné, které by požadovalo odplatu. Nechápal jsem to a nechápu. Je to pro mne záhada. Ty ženy, ti muži pouze vyprávěli, pokojně a ostýchavě odpovídali na otázky vyšetřovatelů, soudců: „Jmenuji se X, přišel jsem do tábora toho a toho dne toho a toho měsíce toho a toho roku… Byl jsem přidělen do oddělení konfekční výroby… Ano, věděl jsem, že trestanci chodí do plynu… Ano, kápové mě bili… Byl jsem přítomen výkonu trestů… Jednoho dne nás shromáždili na popravu pěti vězňů obviněných z toho, že ukradli zbytek látky… Jindy se náš spoluvězeň Y vrhl do drátů elektrického ohrazení a nás zmlátili za to, že jsme ho nezadrželi… Chtěl se zabít, chápali jsme ho.“ A vy? „No já měl štěstí, byl jsem přidělen do Kanady.“ Řekněte nám, co to je Kanada. „Obrovská dílna stranou lágru,

154


kde se třídily osobní věci nových vězňů, peníze se dávaly na jednu stranu, šperky na druhou a z roztříděných oděvů se dělaly balíky, které náklaďáky odvážely na nádraží. Práce to byla úmorná, ale zas ne tolik… Pro ty, co se plahočili venku v blátě a mrazu, byla Kanada ráj.“ Několikrát jsem si přečetl knihy těchto lidí, co přežili a stali se slavnými jako Charlotte Delbová, Elie Wiesel, Jorge Semprún, Primo Levi, a nenašel jsem v nich slůvko nenávisti, stín touhy se pomstít, sebemenší výraz zloby. Pouze líčili svůj každodenní život se všemi detaily, jichž byli schopni, a právě v tom tkví jejich umění, že vykládali, co viděly jejich oči, co slyšely jejich uši, co cítil jejich nos, čeho se svýma rukama dotýkali, jakou dřinu a utrpení zakoušela jejich záda a nohy. Vyprávěli o tom tak, jako kamera předává obrazy, jako magnetofon reprodukuje zvuk. Hovoří o svých katech slovy: „Ten a ten, důstojník XY, řekl to a to, udělal ono, toho dne v tu a tu hodinu.“ Hovoří o svých spoluvězních slovy: „Ten a ten řekl to a to, udělal ono, jednou ráno odešel, už jsme ho neviděli.“ Proč takový odstup? Vrtá mi to hlavou. Kam se poděl hněv, kde je nenávist, kde je volání po pomstě, kde je chuť všechno zničit, zavrhnout lidstvo, odmítnout Boha, touha běžet a běžet a nikdy se nezastavit, nic neslyšet? Není to zkušenost jako jiné, ani všechna vřava světa by nedokázala přehlušit bolest, která z toho místa stoupá. Mluví se o tom jen tak, jako o dni beze světla, který svět náhodou zažil. Mluví se o absolutním Zlu a nepopsatelném utrpení, které nás zasáhlo. „Kuhn je blázen. Copak nevidí na sousedním lůžku Řeka Beppa, kterému je dvacet let, pozítří půjde do plynu a ví to, leží, dívá se upřeně na žárovku a už nic neříká a nic si nemyslí? Copak Kuhn neví, že příště přijde na řadu on? Copak Kuhn nechápe, že co se dnes stalo, je něco obludného, co nemůže napravit žádná přímluvná modlitba, žádné odpuštění, žádný trest, který si odpykají viníci, zkrátka nic, co je v silách člověka, co prostě nemůže napravit vůbec nic? Kdybych byl Bůh, vyplivl bych Kuhnovu modlitbu na zem.“ To je veškerá zloba, kterou jsem v knize Prima Leviho Je-li toto člověk nalezl. Pouze konstatuje, že nic, ani modlitby, ani odpuštění, ani pokání to nemůže odčinit, a tím to pro něj končí. Nechápu to. Jsem svým způsobem také přeživší, avšak já nenacházím dost slov, nemám v sobě dost síly, abych vypověděl všechen svůj hněv, svou hanbu, nenávist, a vím, že nic nezastaví tu touhu po pomstě, kterou v sobě nosím. Zjistit, že je člověk synem kata, je horší než být sám katem. Kat má své oprávněné důvody, vypomůže si řečněním, může zapírat, může dělat ramena, hlásit se ke svému zločinu, co to říkám - k plnění své povinnosti, a hrdě stát tváří v tvář šibenici, může se schovávat za rozkazy, může utéct, změnit si identitu, najít si nové oprávněné důvody, může se polepšit, může

155


všechno. Ale co syn, co ten může? Leda sčítat zločiny svého otce a celý život se vláčet s tou koulí u nohy. Mám zlost na otce, mám zlost na tu zemi, na systém, který to z něho udělal, mám zlost na lidstvo, mám zlost na celý svět, mám zlost na ty slavné literáty, kteří chladně podali zprávu o tom, co otec dělal, a nic víc, jako kdyby vykonával nějakou bezvýznamnou činnost, práci, za niž dostával plat, zbavili ho lidskosti, kterou ještě mohl mít, a předvedli ho jako hloupý automat, který poslušně plní Führerovy rozkazy, mám na ně zlost, že ho ušetřili, že ho nedokázali nenávidět, tak jak je nutné nenávidět tyrana, že mu nenadávali, mám na ně zlost, že si udrželi odstup, mám zlost, že byli zdrženliví. Otec věděl, co dělá, znám ho, byl to muž jednající z přesvědčení a vědomý si svých povinností, zaslouží si všechen hněv světa. Hansi Schillere, jsi svině, nejhorší ze všech vrahů, je mi z tebe na blití, nenávidím tě, chci, aby tvoje jméno bylo vymazáno, chci, aby ses až do konce věků smažil v pekle a aby všichni, které jsi zplynoval, ti chodili naplivat do ksichtu! Neměl jsi právo žít, neměl jsi právo dát nám život, já ten život nechci, je to zlý sen, nesmazatelná hanba. Neměl jsi právo utéct, tatínku. Musím to vzít na sebe, zaplatím místo tebe, tatínku. Buď proklet, Hansi Schillere! Sedl jsem si a jako häftling, na kterého toho bylo za den moc, jsem plakal bez slzí. Už nesněží. A přestalo foukat. A mráz není tak štiplavý. Malé neviditelné sluníčko vysílá trochu tepla. Možná jen jeden stupeň, ale já ho pocítil jako závan života. Už jsem se oklepal. Všechno mě bolelo. Protáhl jsem se a pokračoval v bloumání po táboře. Chtěl jsem se vrátit k rampě, koneckonců je to nejdůležitější místo v táboře, nejkrutější, tam se vše rozhoduje. Tam ženy, muži a vyděšené děti, spící pokakaná miminka, dojedou do cíle. Ještě jsou městsky oblečení, mají kufr, tašku, aktovku, hračku, ženy nesou miminka, tisknou si je k hrudi, hladí je jemně po tváři, chrání je před zimou nebo před sluncem, mají u sebe doklady, hodinky, šperky, v kapsách drobné. A žlutou hvězdu na klopě saka, dělá jim ostudu, to je pravda, ale vlastně jen vypovídá o tom, že jsou Židé; člověk je nemusí mít rád, to nevadí, nikdo přece nemusí mít rád každého. Jiní nosí svou ostudu ve tváři, snědí cikáni a nemocní s voskovou pletí a vyhaslým hlasem, starci vzbuzující soucit tak daleko od svých posledních návyků, a co říci o dětech, které nemohou ani předstírat, že jsou větší, ani vypadat jako dospělé, ani chápat, co se to kolem nich děje, co se to chce po jejich rodičích. Není to nádraží jako jiná, takováto rampa neexistuje nikde na světě. A ta hvězda není jako jiné, na nebi ji nenajdeš. Tady na Judenrampe, na volném prostranství vedle nádraží dojde k selekci, budou rozděleni, zaregistrováni, bude jim vytetováno číslo,

156


dostanou trestanecký oděv, seřadí je a budou čekat, až někde někdo, nějaký deus ex machina, bonz, který má starostí nad hlavu, dá rozkaz k pochodu. Trvá to hodiny a každá minuta je nekonečná. Pro starce, nemocné a děti zde všechno končí, žádný další den pro ně nenadejde. Nevědí to, někteří něco tuší, ale to, co se ještě nestalo, co člověk neviděl na vlastní oči, zůstává jen hypotézou, život je ještě možný; dveře plynové komory jsou už pro ně dokořán, Sonderkommando je čeká se svou zbraní u nohy, tedy s kolečkem páchnoucím mršinou, a s oním kamenným mlčením, které jim pomáhá zapomenout na to, jak hluboko klesli. Za pár hodin vystoupají v dýmu na nebesa, k tomu hluchému, slepému a nesnášenlivému Bohu, k němuž se od prvního dne modlí. Jak věřit v tohoto Boha? Jakýkoliv živočich, kočka, krysa, studený had dají lidstvu více tepla, jsou život, který se otře o jiný život. Pro práceschopné muže a ženy tady vše začíná. Právě zde ztratí jednou provždy svou nezávislost, důstojnost, své vzpomínky, svou lidskost. Všechno. Právě v tom okamžiku se z nich stanou deportovaní, Abgewanderte. Smrt bude pak jen formalita, později, až cenu za svou smrt splatí dobrou a poctivou prací. Stála u vchodu do Březinky. Drobounká stařenka s trochu křivýma nohama, přes ruku měla zavěšenou kabelku a na hlavě malý směšný klobouček. Plášť měla oblýskaný, už se ho něco nanosila. Byla sama. Hleděla upřeně na cosi před svýma nohama, nehýbala se. Člověk by ji klidně mohl považovat za starou hospodyni, která trpělivě vyhlíží první ranní autobus na sinalém, větrem vymeteném předměstí. Rozhlédla se napravo, nalevo, potom se obrátila a dlouze pozorovala koleje vytrácející se k obzoru, s náspem z obou stran, nebe zachumlané do mohutných mračen, než znovu zaostřila pohled na budovu a strážní věž. Prozkoumala na nich každý detail. Cítil jsem, že v ní něco křičí, jak tak strnule stála, než překročí hranici, za níž se šlo na smrt. Osmělila se a prošla bránou o kousek dál, ale pak se náhle zastavila, myslím, že se jí i zarazil dech. Hlavou otáčela do všech stran, jako by se v ní porouchal nějaký mechanismus. Zachvátil ji strach, opravdový velký osvětimský strach. Byl jsem jako uhranutý jejím zvláštním, žalostným baletem v tomto divadle ošklivosti, v tomto čase, v němž není místo pro nic jiného než smutek a mlčení. Uhodl jsem, že šátrá v paměti, hledala znamení, záchytné body. Vzpomínky. Přemýšlela. Řekl bych, že vnímala vše zevnitř, Zlo a jeho záhady rozeseté v čase a v její hlavě, byla jako zvíře, které instinktivně vycítí vibrace vzdálených otřesů a zmocní se ho strach. Ale nehýbala se, ani se nepohnula, působila dojmem, že takto může zůstat navždy, jen čekat. Pak se zachvěla, a jako kdyby se rozhodla jít vstříc svému soužení, vstoupila do

157


tábora, popošla o krok a znovu se zastavila. Pohledem přelétla celé místo, pak se vydala doprava, postupovala drobnými krůčky s hlavou sklopenou. Dostala se do jiného světa, světa, který znám tak dobře na papíře, že bych ji mohl vést a předem uhodnout její reakce. Pochopil jsem, že v tomto zlořečeném místě pobývala. Nevím proč, ale byla pro mne hvězdou na mém temném nebi. Šel jsem za ní. Zamířila do ženského tábora. Zastavila se, vytáhla z kabelky kapesník, zmuchlala ho, otřela si jím oči a přitiskla si ho k nosu. Popošla dál, přečetla si číslo prvního bloku, dalšího, a tak dále. Přidala do kroku, drobně a trhaně cupitala, číslo, které hledala, bylo dál. Znenadání se zastavila, dlouze a upřeně hleděla na blok po své pravici, šla ke vchodu, vystoupala po třech schodech, napřáhla ruku ke klice. Váhala, pak ji stiskla, a ještě jednou. Dveře byly zamčené. Nechala toho. Posadila se na první schod. Díval jsem se na ni. Nedělala nic, nehýbala se. Ponořila se do svých myšlenek, do nejtemnějšího místa v hlavě. Pocítil jsem k té ženě nesmírnou náklonnost. Vypadala tak křehká, tak osamělá. Přikrčil jsem se někde v koutku, abych ji mohl pozorovat. Hlavu měla nakloněnou ke straně a hrála si s kapesníkem, skládala ho na koleni a rozkládala, srolovala ho, rozvinula. Duchem musí být hrozně daleko, pomyslel jsem si. Za půl hodiny vstala a s povzdechem zamířila na východ k plynovým komorám a kremačním pecím. Byl tam zástup lidí. Návštěvníků. Skupina mladých gymnazistů, skupina starých lidí. Poslouchali každý svého průvodce. Mladí zuřivě fotili, něco si vzrušeně šeptali do ucha. Asi se jim chtělo křičet, klást ty pravé otázky, avšak v tomto místě nikdy nebylo zvykem mluvit, sem se chodilo do plynu, vyletět komínem, věděli to. Staří neříkali nic, nehýbali se. Přidala se k jejich skupině. Řekla pár slov svému sousedovi, a ten ji objal kolem ramen, naklonil se, aby ji políbil na čelo. Přátelské gesto. Vmísil jsem se mezi ně. Průvodce mluvil, vysvětloval. Nelíbil se mi jeho hlas. Neměl ten správný tón. Vadilo mi, že se drží knih, technických dat, jen popisoval postup. Tak to není! Vyhlazování není jenom tohle. Není to pouze tento poslední úkon. Je tu i vše ostatní, to nejdůležitější, ono bezejmenné každodenní zlo, jemuž člověk tak rychle přivykne a na něž si nezvykne nikdy, které se té stařence okamžitě vybavilo a které já zoufale hledám už celé měsíce, aniž jsem se k němu přiblížil o miliontinu milimetru. Vnímal jsem to tak od samého začátku: Nemohu poznat otce a znovu nalézt sám sebe, nepůjdu-li do hloubky, do samého srdce celé Machinace. Jenomže žádné poznatky, žádné pochopení, žádný soucit, žádná představivost nemohou dosáhnout toho, co zkušenost s holocaustem vryla do hlav koncentráčníků, a ti, co

158


přežili, nám to žádným způsobem nemohou sdělit. Otec zůstane záhadou a moje bolest neskončí. Skupina se opět vydala na cestu. Zařídil jsem se, abych šel vedle své stařenky. Dali jsme se spolu do hovoru. Mluvila anglicky s těžkým středoevropským přízvukem, který jsem nedokázal identifikovat. Řekla mi, že pochází z Československa, z Bratislavy, a že od roku čtyřicet osm žije v New Yorku. Já jí řekl, že jsem Francouz a že bydlím na pařížském předměstí. Když jsem cítil, že je kontakt navázán, zeptal jsem se jí: „Vy jste byla v Březince?“ Zrudla a odpověděla: —„Ne, kdepak, já ne, moje sestra Nina, já byla v Buchenwaldu… s rodiči.“ —„Hm… A vaše sestra tady zahynula?“ —„Ano. Dozvěděla jsem se to od jedné přítelkyně, která tu byla v Březince s ní… Loni zemřela.“ —„Hm!“ —„Chodily spolu v Bratislavě na gymnázium. Jednoho dne se nevrátily domů. Později si přišli i pro nás… pro celou rodinu.“ —„Hm!“ —„A vy?“ —„No, já… já…“ —„Někdo z vašich příbuzných?“ —„Ano… otec… Byl v Březince i jiných táborech… Zachránil se jen zázrakem. Nevěděl jsem to, nikdy mi nic neřekl… Dozvěděl jsem se to nedávno… náhodou… po jeho smrti.“ —„Rozumím… Nesmíte se na něj zlobit, tyhle věci se dětem říkat nedají. Věřte mi, je strašně těžké o tom mluvit, i s lidmi, kteří tím prošli.“ Naše cesty se rozdělily na jednom rozcestí. Její skupina zamířila k autobusu, kdežto já musel pokračovat ve své pouti až do konce. Ve chvíli, kdy nastupovala do autobusu, jsem k ní znenadání přistoupil, chytil ji za loket a řekl jí: —„Chtěl bych vás požádat o odpuštění…“ —„A za co, prosím vás?“ —„Já… Život se s vámi nemazlil… s vaší sestrou, rodiči… Cítím se za to odpovědný.“ Upřela na mne své krásné oči stařenky, která hodně vytrpěla, vzala mě za ruku a řekla: —„Děkuji, synku, moc mě to dojímá, je to poprvé, kdy mě někdo žádá o odpuštění.“

159


Naklonil jsem se a políbil ji na čelo. Přátelské gesto, bratrské. Přes propast, která nás dělila. To setkání mě rozrušilo. Tato žena si nezasloužila, abych jí lhal. Měl jsem strašlivý pocit, že jsem jí ukradl život, důstojnost. Zároveň jsem si však říkal, že už má nejspíše smutek za sebou a že by nebylo dobré probouzet její mrtvé. Ve skutečnosti jsem jen lhal sám sobě, vím to, žádná přímluvná modlitba, žádné odpuštění, žádný trest, který si odpykají viníci, zkrátka nic, co je v silách člověka, to prostě nemůže napravit. Být na jejím místě, vyplivl bych to tvé odpuštění, Helmute Schillere, na zem. Bylo načase, abych odešel. Už jsem tu neměl co pohledávat, v tomto světě není pro mne místo. Neměl jsem sem jezdit, pošpinil jsem to tu.

160


Malrichův deník Únor 1997 Když se Rašel v únoru 1996 vrátil do Paříže, zavřel se ve svém domku a už z něho nevyšel. O dva měsíce později, 24. dubna, spáchal v garáži sebevraždu. O tom, že se vrátil, jsem se dozvěděl od Moma, našeho slídiče. Řekl mi: Zahlídnul jsem tvýho bráchu u Prisunicu, kurva, ten teda vypadá, to má aidu, nebo co? Odpověděl jsem mu: Kašli na to, má problémy s mladou a v podniku. V té době jsem neměl o ničem ponětí, ale začalo mi to vrtat hlavou, tak jsem za ním zašel. Sehrál jsem to, jako že jdu kolem a jen jsem se zastavil. Byla to pro mě pěkná ťafka, vypadal jak smrt, shrbený a dezorientovaný jak důchodce, on, který býval tak krásný, tak elegantní, plný energie a metodičtější než špičkový manažer. Měl na sobě podivné pyžamo, proužkované, takové jsem na něm ještě neviděl, a hlavu měl vyholenou jako galejník, pěkně odfláknutě. Dům byl v neuvěřitelném nepořádku, všude špína, smrad, okenice byly zavřené. Atmosféra jak v kobce. Posadil se na krajíček křesla a slabým hlasem mi řekl: Chystal jsem zajít za vámi na sídliště… Ale já přijdu… Ano, přijdu. Zeptal jsem se ho, jestli je v pohodě. Pokrčil rameny, jako kdyby se nic nedělo: Ale ano. Za rozpačitého mlčení jsme pili vystydlé kafe. Pozoroval jsem ho koutkem oka, hleděl upřeně na zem před sebou, ruce položené na kolenou. Kdybych ho neznal, řekl bych si: To bude nějakej feťák, co se probral u nás na zahradě. Byl nepřítomný, uzavřený do sebe, do své hlavy, slyšel jsem ho přemýšlet. Řekl bych, že přímo prožíval to, co v něm hlodalo. Vypadal tak křehce, tak osaměle. A tak tajemně. Dojalo mě to. Potom nečekaně, tónem, který se snažil být naléhavý a vážný, na mě jako obvykle vybalil malé kázání o serióznosti, poctivosti, rovném jednání, studiích. Vstal jsem a řekl mu: Jo, dobrý, vidím, že jsi v pohodě, tak já půjdu. A on mě zadržel! To bylo poprvé, nemíval ve zvyku naléhat, chytat někoho za rukáv, vnutit mu další porci na talíř. Řekl mi: Promiň mi to. Zaváhal a pak dodal: Nebyl jsem ti dobrým bratrem, ale nikdy nezapomeň, že jsem tvůj starší bratr a že tě mám nade všechno rád. Myslím, že jsem pokrčil rameny, mám hrůzu z citových výlevů, připadalo mi to hrozně ponižující. Zopakoval: Nezapomeň na to… Ať se stane cokoliv. To mě dojalo tak, že jsem se dopálil. Vstal jsem a vypadnul jsem odtamtud, ani jsem se neotočil. Trpce toho lituju. Měl jsem tam zůstat, mluvit s ním, chtít po něm vysvětlení, vzít ho za ruku, měl jsem se k němu nastěhovat a dohlížet

161


na něj. Moc dobře jsem věděl, že je v koncích, to bylo jasné jako facka. Ale tenkrát bylo mou filosofií: Lidi maj svoje průsery a já zas svoje. Stydím se za to, ale už jsem tam nezašel, zakázal jsem si to, zlobil jsem se na něj, že nedodržel slovo, řekl přece: Zastavím se u vás na sídlišti. A já už to ohlásil tetě Sakíně a ta byla radostí bez sebe. A řekl jsem kámošům, že jim dám vědět, aby zaskočili jako kdyby nic, jsou mistři v tom, zaplnit jeviště a působit dojmem, že život je improvizace, a to že je důvod k oslavě. V deníku má o své sebevraždě tři stránky. Pro něj to ale sebevražda nebyla, nelíbilo by se mu, kdyby mě slyšel to slovo vyslovit. On sám je nepoužil nikdy, ani jednou. Mluví o trestu, o spravedlnosti. Říká, že je to akt lásky k našemu otci a jeho obětem. Nevím, jestli je správné spojovat nespojitelné, udělat jediným stejným gestem s obětí i s katem. Myslím, že nikdy úplně nepochopím, co se v jeho hlavě odehrálo. To asi platí pro všechny sebevrahy. Člověk stojí nad jejich nehybným tělem jako pitomec, klade si otázky, na které neexistuje odpověď. Teď, když jsem několikrát pročetl jeho deník, je mi jasné, jaké duševní pochody ho k sebevraždě přivedly, ale sám čin, to je něco jiného, ten přesahuje chápání. Dovedu si představit, že na ni člověk pomýšlí, sebevražda je jedním z nejběžnějších pokušení, na sídlišti je to úplná mánie. Připouštím, že někdy může člověk přejít i k té věcné stránce, připravovat se na ten čin, zvolit si zbraň, zkoušet si to, napodobovat zoufalce, jak si vpálí kulku do spánku, jak padne k zemi, a dokonce zadržovat dech, aby viděl, co to udělá, ale k činu to má ještě hodně daleko. Ten okamžik nejde postihnout. Ani sám sebevrah ho nedokáže předvídat, v určitou chvíli to docvakne, a je po všem. Když rána vyšla, už tady není, aby viděl, jak ho zasáhla. Rašel si nevybral ten nejrychlejší způsob – vpálit si kulku do hlavy, otrávit se jedem, skočit z mostu, vrhnout se pod vlak – umíral pozvolna. O sebevraždu mu nešlo, chtěl pykat, chtěl zemřít v plynu jako oběti našeho otce, jako kdyby ho zplynoval sám táta. Viděl sám sebe umírat a myslím, že udělal všechno, aby zůstal až do poslední vteřiny při smyslech. Byla to cena, kterou chtěl zaplatit místo táty za oběti koncentráků a určitě i za mě, aby mě zbavil tíhy našeho dluhu. Ano, výraz sebevražda není ten pravý. Nehledám pro sebe omluvu, ale v té době nebyl život na sídlišti žádné peříčko. A byl vůbec někdy? Myslím že ano, mám vzpomínku na bezstarostné časy. Člověk si jen tak bloumal, lehkomyslně, bez problémů.

162


Pokud nějaké byly, hlavně na konci měsíce, snadno se překonaly, a ty, které se nepodařilo zvládnout, jsme různě obcházeli, utáhli jsme si opasky, žilo se na dluh, ženské chodily do zastavárny. Mám dojem, že lidi byli uvolněnější, museli se ohánět, ale nemysleli si přitom, že by život byly galeje, ze kterých není úniku. Říkalo se nahlas a jasně: „Zítra je taky den“, „Ať žije republika, ať žije Francie“, „Naděje umírá poslední“. Nebo taky „Běž ten hlad zaspat“, „Zítra budeme mít aspoň větší chuť k jídlu“, „Dumlej si palec, zapomeneš na hlad“, „Mysli si, že je ramadán“, „Napij se vody, bude se ti něco hezkýho zdát“, a pak jsme se tomu zasmáli. Když šlo do tuhého, hráli jsme si na vojáky z první světové války, co mudrují v zákopu: „Válka je válka, s tím nic nenaděláš“ nebo „Na něco se přece umřít musí“ nebo „Jinde se maj ještě hůř“ nebo „Chlap má umřít vestoje…“ Tohle jsem slýchal odjakživa, z těch průpovídek před výplatou, většinou dovezených z Afriky starými veterány, by se dal sestavit slovník. Neutápěli jsme se v beznaději, když jsme byli u konce sil, vyrukovalo se s Alláhem, Ježíšem, Marií a griotem. Sídliště byla tenkrát ves mimo hlavní tahy, měla své lepší a horší chvíle, jeden den si navzájem pomáháme, druhý den bychom se povraždili a další den se všichni usmíříme kolem ohně. Ves žila jen těmihle věcmi, záležitostmi přes plot, sousedskými hádkami, klukovinami, spletitými rodinnými historkami, táhnoucími se donekonečna, až do hloubi Afriky. Kromě stařenek, které s pobrekáváním vytahovaly nitky, neměl nikdo dost trpělivosti to rozplést a říct konec, a tak se každý tvářil, jako že ví, o co jde, a pomlouvat byl taky jenom způsob mluvení. Ale je to možná tím, že jsem byl mladý, pořád jsme se někam pachtili, neměli jsme čas nakouknout pod pokličku, vidět, co doutná ve sklepě, co vře v hlavách, stejně se to k nám dostávalo jen po drobkách, zahalené tajemstvím a strašlivým násilím, z něhož se linula vůně osvíceného hrdinství a štědrých odměn, jak na zemi, tak i na nebi. Když přišli první islamisti, tleskali jsme jim, postavili se proti Tyranovi a jeho lidem, tam u nich v Alžírsku, proti tághútu, jak tomu říkali, byli to úžasní, po zuby ozbrojení vůdcové, kteří naprosto legálně vraždili a plenili. Sám jsem si k tomu přičichl v Alžíru, na každém kroku jsem se už viděl, jak mě deportují a zlikvidují, protože jsem Untermensch – podčlověk. Byli legrační v těch svých sebevražednických uniformách jako zastara, růženec přes prsa, vousy rozevláté, čelo zachmuřené, pohled planoucí, sandály do terénu, líbily se nám jejich řeči Alláhových raperů, jejich ochota venkovských farářů, vytrvalost hasičů té nejhorší

163


chudoby. Byla jich hrstka, ale nás byla hejna a neprahli jsme po ničem jiném než být jejich prodlouženou paží. Dokázali jsme všechno, stačilo, aby nás požádali, Alláh jim naslouchal a povzbuzoval je. Sotva jsme se vyklubali ze skořápky, už jsme byli připravení, naučili nás, jak je povznášející mít koho nenávidět a přát si jeho smrt tak, že z toho ani nemůžeš spát. Mluvili jsme o tom v noci ve sklepech a na schodištích zachumlaní v našich mudžáhidských bundách, zatímco chudí lidi, kteří mohli přijít leda o svou bídu, zamykali dveře na dva západy před pravdou Proroka a před morální obrodou a usínali blaženě jako pitomci. V téhle fázi průpravy se nám hnusily abstraktní bytosti beze jména a příjmení, všechno působilo tak mysticky, že by to světce omámilo. Vše zamlžené a nevysvětlitelné, to jsou základní ingredience pro toho, kdo chce být fanatikem, a to my chtěli a neprodleně. Beztak jsme měli času habaděj. Ty nenáviděné bytosti jsme nazývali nevěřícími – kuffár, jak říkali v mešitě. Znělo to dobře, nevěřící, kuffár, tyrani, tághút, za to se může schovat cokoliv, kočka, pes, noční můry. Když nás uznali za schopné džihádu, vybalil imám před námi všechny kuffár a každému dal vážným a nesmlouvavým hlasem jméno: Tenhleten je Žid – jahúdí, prašivec, nejhorší ze všech, tamten je křesťan – masíhí, pokrytec, zlořečený, tohle je komunista – šujúí, zrůda hnusící se Alláhovi, tamto, to je muslim bez vyznání, poevropštělý Arab, neprovdaná žena, sprostí psi a čubky, zasluhující krutou smrt, tamto zas teplouši, feťáci, intoši, které je potřeba za každou cenu semlít. Samí lidi, co jsme většinou znali, sousedi, sousedky, spolužáci, kolegové z práce, místní obchodníci, profesoři z gymplu, lidi z televize. A najednou se nám Francie ukázala v celé svojí děsivé podobě, zkažená do morku kosti, hotová sebranka Untermenschen, nestydatých, zlolajných bastardů, co se paktuje s Izraelem, Amerikou a těmi příšernými arabskými diktaturami, které vyhlazují svůj lid, aby zabránily šíření islámu. Byl nejvyšší čas ji zničit. Po pár dnech a různých akcích na záchranu se z toho kdekdo vyzul, jakmile to šlo, ale mnozí se v tom deliriu topili dál. Kdo se ze zeleného moru nevyléčí včas, je ztracený na věky. Jak se dalo vyrozumět z předchozích kapitol, situace se za poslední měsíce děsivě zhoršila. Od té doby, co Nadju zavraždil emír ze sídliště na rozkaz svého imáma a co sem dorazila nová skvadra, Švidroun, Střelka a jejich kápové, není už sídliště, jako bývalo. Už teď je to koncentrák, má k tomu nakročeno, čeká nás pomalá smrt, lidi se zabarikádovali, mají nás podchycené, hlídají nás, neustále nám připomínají koncent-

164


ráčnický řád, oblečení, délka vousů, jaké máme dělat posunky, co dělat nemáme, každodenní shromáždění, všeobecná mobilizace v pátek, rauš při kázání, veřejné procesy a tresty, a nakonec nás odvedou do Kommand smrti odjíždějících do afghánských táborů. Chybí už jen plynové komory a pece, aby se přikročilo k masovému vyhlazování. A nikde na obzoru ani památky po nějakém Spravedlivém. Rašel to nevysvětlil, ale došlo mi, že Spravedliví byli lidi, kteří s nasazením vlastního života ukrývali Židy, po nichž šlo gestapo a četníci. Má na to téma jednu kartičku a další týkající se německých Spravedlivých, kteří přímo v srdci celé Machinace prokázali obrovskou odvahu a předvedli bohatou škálu lstí a úskoků, aby zachránili tisíce nevinných. Mnozí jsou známí a jejich jména jsou vysoce ctěna: Oskar Schindler, Albert Battel a další. Tati, proč jsi to taky neudělal? Rašel by byl naživu a byli bychom syny Spravedlivého. Rašel říkal, že holocaust je zvrácenost dějin a že lidstvo už nikdy nepřipustí, aby se něco takového zopakovalo. Byl vzdělaný, sečtělý, věděl, co říká, ale já si myslím, že si neuvědomil, že věci je vidět teprve až potom, co k nim došlo. Minutu před smrtí je člověk živý, ale vteřinu po ní tu jsou ohromení lidé, kteří pláčou nad jeho odchodem. Teta Sakína říkává: Rozdíl mezi včerejškem a zítřkem je dnešní den, nevíme, jak skončí. A pan Vincent, který se zatraceně vyzná v utahování šroubů, nám často nad hlavami pronášel a jen držel palce: Zatím to drží, až přestane, zjistíme to. A Rašel taky zapomněl, že lidstvo má ve zvyku chybovat a že nic mu není tak proti srsti, jako když se má napravit. Na sídlišti ví každý, že je pozdě, islamisti jsou tady, už pěkně zapustili kořeny a my jsme v pasti, se svázanýma rukama i nohama. Jestli nás nevyhladí, nenechají nás žít. Ještě hůř, udělají z nás hlídače nás samotných, budeme poslouchat emíra a k sobě navzájem budeme nemilosrdní. Budou z nás kápové. Jak se věci mění. Během několika měsíců se ze vsi stalo něco naprosto cizího: riziková oblast minulosti, ein Konzentrationslager. Během několika minut, jen co si člověk stihne prolistovat starou vojenskou knížku, která tam neměla být, se Rašel propadl do černé díry dějin. Během dvou krátkých let přišel o zdraví, o rozum, o práci, o kamarády, o starou lásku Ophélii a o život. A já během deseti krátkých měsíců jsem přešel z naprosto nevědomé bezstarostnosti do stavu permanentní krize, něčeho mezi šílenstvím, vztekem a chutí jít se utopit na druhý konec světa. Nevím, co mám dělat a jak bude vypadat zítřek. Cítím se hrozně sám. Sám jako nikdo na světě. Rodiče jsou mrtví, Rašel je

165


mrtvý, strejda Alí je u konce a nemám ponětí, co čeká tetu Sakínu. Život je čirý smutek. S kámoši si začínáme říkat, že je pro nás načase zvednout kotvy a jít chcípnout někam jinam. Taky si říkáme, že se nesmíme dát a musíme bojovat. Jeden den jsme přesvědčení, že to stojí za to, a druhý den si říkáme, že to nestojí ani za odplivnutí. Není nám jasné, jakým zázrakem by se to dalo odblokovat.

166


Rašelův deník 24. dubna 1996 Čas se mi v těchto posledních měsících hrozně vlekl. Přehnalo se přese mne celé století a ne jen tak ledajaké, století absolutní hrůzy a absolutní hanby. Bože, jak to bylo dlouhé a kolik mě to stálo. Ano, musím říci, že jsem zaplatil za každý krok, za každé slovo, každý útržek informace, abych poznal svého otce, abych poznal zevnitř, co byl holocaust a jak byl do něho otec zapojen. Sledoval jsem ho od začátku do konce, vstoupil jsem do jeho myšlenek a šel v jeho stopách. Před ničím jsem necouvl, v žádném okamžiku, ani před plynovou komorou, ani před neuvěřitelným každodenním životem koncentráčníka, ani před bolestí, která mi každým dnem užírala srdce neskonale více. Kdyby zdi táborů, kdyby přízraky vězňů, kdyby muži a ženy, s nimiž jsem se setkal během svého ponoru do procesu vyhlazování, kdyby knihy, které jsem četl stále dokola, kdyby ti všichni mohli svědčit, řekli by: Ano, tento muž nešetřil silami, on může mluvit, on ví. Myslím, že jsem si počínal poctivě, pokud to jen bylo možné, zvažoval jsem všechna pro a proti, nic není nikdy naprosto černé a jen zcela vzácně je vše bílé jako padlý sníh. Nesnižoval jsem odpovědnost otce, který byl jen malým kolečkem toho neuvěřitelného soukolí, ani jsem si nikdy nepomyslel, že by ten slepý stroj mohl byť na vteřinku běžet bez odhodlané vůle každého z těch, kdo ho obsluhovali. Možná mi to upřete, ale já ho znal, tak jako dítě zná svého otce, a myslím si, že se nikdy nezachoval krutě. Byl už takový, strohý, přísný, neúprosný. Také trochu oportunistický, soudě podle jeho dobrodružství v Egyptě a v Alžírsku. Z něčeho se žít musí, a tak přijal, co se mu nabízelo – špion, vojenský instruktor a co já vím. V Alžírsku udělal přinejmenším dost pro to, aby si zasloužil pro Alžířany slavný titul starého mudžáhida. Ve vesnici byl uctívaným šejchem, pro maminku milujícím manželem a pro nás dobrým otcem, a to natolik, že si upřel možnost být s námi a poslal nás do Francie za vzděláním, aby nám připravil solidní budoucnost. Zahynul barbarským zásahem a byl povznesen do řad šahídů, mučedníků národa. Pro Ajn Dib je to Spravedlivý. Člověk si v životě nevybírá. Otec si nic nevybral, ocitl se na cestě vedoucí k hanebnosti, do srdce holocaustu. Nemohl z ní sejít, mohl jedině zavřít oči a pokračovat po ní dál. Nikdo nesní o tom, že se stane katem, nikdo nesní o tom, že bude jednoho dne popravený. Jako slunce vysílá přebytky své energie do ojedinělých úžasných explozí, tak dějiny čas od času vychrlí nenávist, kterou v sobě lidstvo nashromáždilo, a tento žhavý vítr odnese

167


vše, co mu stojí v cestě. Náhoda zařídí, že člověk bude tady nebo tam, schovaný nebo odkrytý, s puškou v ruce nebo před její hlavní. Já si nic nezvolil, leda to, že chci žít klidným a pracovitým životem, a teď stojím na šibenici, která nebyla postavena pro mne. Platím za někoho jiného. Chci ho zachránit, protože je to můj otec, protože je to člověk. Chci tím odpovědět na otázku Prima Leviho Je-li toto člověk. Ano, ať oběť klesla jakkoli hluboko, je to člověk, a ať je katova hanba jakákoli, je to také člověk. Zároveň však je v každém okamžiku volba na nás. Mezi námi a životem je úmluva, on nás opustí, kdy si zamane, pokud nás považuje za nehodné života nebo příliš opojené vlastní mocí, a my máme tu výsadu opustit ho, kdy si zamaneme, jakmile se začne ubírat směrem, který neodpovídá našim ideálům, a tvrdošíjně v něm pokračuje. Vyříkáme si to a rozejdeme se po dobrém, přestože je to bolestné a definitivní. Když už umřít, tak mít přitom v úctě sebe i jeho. Otec si vybral svou cestu a pokaždé, když mu život nabídl alternativu, tu volbu potvrdil. Nezabil jednoho člověka, zabil dva, pak sto, pak tisíce a desetitisíce a mohl jich zabít miliony. Žil v nenávisti a podřízenosti a tyto propasti jsou v hlavě bezedné. A nakonec ve chvíli účtování, ve chvíli procitnutí se rozhodl otočit se ke svým obětem zády a uprchnout. Bylo to jako zabít je podruhé, a to je strašné. Potom se vědomě dopustil té chyby, že předal život, a přitom musel vědět, že dříve nebo později vypluje pravda na povrch a že jeho děti budou příšerně trpět. Říci o někom takovém, že to není člověk, by znamenalo zbavit ho jeho odpovědnosti, dát mu tak absolutorium, takže by nemusel nic napravovat, nemusel by žádat o odpuštění. Avšak ani Bůh v celé své slávě, ani Satanáš v celé své síle nemají nic zadarmo, musí si svůj trůn zasloužit a uchovat si ho, to my je učinili králi. A pokud nic, co je v silách člověka, to prostě nemůže napravit, pak ho lze alespoň přimět k tomu, aby platil, a bez váhání. Člověk po sobě nemůže nechávat dluhy. A tak bez váhání zaplatím za otce a jeho oběti. Je to jen spravedlivé. Nikdo nebude říkat, že všichni Schillerové pochybili. Nechť Bůh, ta slepá a hluchá věc, která majestátně bloumá po nebi, odpustí mému otci, a pokud jde o mne, ať vezme na vědomí, že od něho nic nečekám. Nechť nám jeho oběti odpustí, to jediné je pro mne důležité. Má smrt nic neodčiní, je to akt lásky. Drahý Malrichu, můj milý bratříčku, jestliže čteš tento deník, odpusť mi. Měl jsem si s tebou promluvit a podělit se o tu hroznou tíži. Ale byl jsi tak mladý a tak nepřipravený. Teď se to tedy snažím dohnat, píši tento deník pro sebe i pro tebe. Buď silný a veď si dobře. Mám tě rád. Obejmi za mne

168


tetu Sakínu a strýce Alího. Kdybys mluvil s Ophélií, řekni jí, že ji miluji, a požádej ji, aby mi odpustila. Je třiadvacet hodin. Je čas na mou schůzku. KONEC P. S.: Přeji si, aby můj deník byl předán mému bratrovi Maliku Ulrichovi Schillerovi. Děkuji, že bude má vůle respektována. Ediční poznámka V textu jsou užity citáty z knihy Prima Leviho Je-li toto člověk v překladu Drahoslavy Janderové. Dále zde zachováváme psaní velkých písmen u některých abstraktních pojmů v intencích autora.

169


Boualem Sansal Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových Z francouzského originálu Le village de l‘Allemand ou Le journal des frères Schiller vydaného nakladatelstvím Éditions Gallimard v Paříži roku 2008 přeložila Kateřina Vinšová Typografie a sazba z písma Tabac (suitcasetype) & Adelle (Typetogether) provedl Marek Fanta Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská s.r.o. Pražská 128, Příbram I. v roce 2012 jako svou 63. publikaci Odpovědná redaktorka Anežka Charvátová Vytiskla tiskárna Akcent, Špidrova 117, Vimperk 176 stran. První vydání Doporučená cena 289 Kč ISBN 978-80-87053-62-1 www.pistorius.cz


Nemcova vesnice  

story about me & Mr. Hora