Parter

MAGAZINE PARTER Dům umění Ústí nad Labem Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně © Parter — 2020 www.duul.cz/parter

92

04 Úvodem 16 Historie 46 Rozhovory 80 Budoucnost Martina Johnová & Iva Polanecká kurátorky výstavy

Petr Karlíček historik a ředitel Archivu města Ústí nad Labem

Andrea a ourkov re ort rka om Lum e oto ra

artin ič k architekt a urbanista

Model plánované zástavby pravé strany Fučíkovy ulice, 80. léta (Archiv města Ústí nad Labem)

2

3

Poznámky k místu Úvodem

Martina Johnová & Iva Polanecká kurátorky výstavy

4

Subjektivní pocit z parteru je možné vystihnout i konstatováním, že tu nic není a nic se tu neděje. A právě z tohoto izolovaného a opomíjeného prostoru Masarykovy ulice vychází projekt Parter. Pokoušíme se o počátek mezioborového dialogu odborníků, umělců, místních politiků a hlavně obyvatel parteru, o jehož budoucnosti chceme vést diskuzi. Impulsem k vytvoření aktivity pracující s veřejným prostorem byla přímá konfrontace s životem a děním na nové lokalitě, kam Dům umění Ústí nad Labem dočasně přesídlil. Některé teze zůstávají pouze v idejích a vyčkávají na vhodnou příležitost k realizaci v budoucnu, neboť atraktivita a kvalita tohoto prostředí je přímo závislá na pochopení a propojení jeho minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Samotný městský prostor je totiž aktivní formou, ne pouhým nesouvislým souborem míst v gesci různých subjektů, a možná se s patřičným příběhem může dařit realizovat pokusy o vyjednávání.

Dnešní specifická podoba celé pěší zóny může podávat přímou zprávu o stavu dané společnosti, která prostor obývá a také o té, která prostor spravuje. Na základě našich poznatků z každodenní konfrontace s životem na parteru začínáme lépe chápat složité vztahy v lokální struktuře, což se stalo našim prvotním východiskem — propojení stavebních a přírodních prvků, individuální a kolektivní aktivity, živý provoz a klid, praktické funkce, včetně těch, které jsou spojeny s kulturním a společenským životem a především historií a okolností vzniku nové zástavby. Kvalita veřejného prostranství je tedy celostní. Proto vidíme jako důležité, aby se každá jednotlivá část, která ho spoluutváří, podílela na kvalitě celku. Vztah mezi uměleckým dílem a veřejným prostranstvím by měl být reciproční a naše dočasné působení v těchto prostorách by mohlo být jistým pokusem o katarzi prostoru parteru na Masarykově třídě. Současné a hlavně ty budoucí umělecké realizace situované ve veřejném prostranství, zhodnocují místo jako celek, čímž umožňují předat široké veřejnosti kulturní hodnoty, které leckdy mají potenciál spustit restart — novým pojetím místa přispět ke zkvalitnění zdejšího života.

Výzkum prostředí na základě rozhovorů, pozorování a porozumění nám podává obraz o silně zanedbaném a opuštěném prostoru. Nutnost žít a pohybovat se v takovém prostoru vede místní obyvatele až k dlouhodobému pocitu okrajovosti a frustrace. Hněv často směřuje především k městské části, která, jak je vidno, má jen velmi omezené schopnosti pro ovlivnění celkového stavu prostranství. Parter a jeho dnešní podoba se stala obětí kvazivlastnictví společně s nekomunikací všech zúčastněných subjektů. Čím více hledáme původní architektonickou a urbanistickou představu, tím více objevujeme souvislosti, předobrazy a dobové vize, dnes utopie.

Tento monologický vztah se světem je dokonale pustý a bezhlasý.

Skrze naslouchání se nám otevírá cesta z oddělenosti do stavu, kde je přítomno více empatie, porozumění a tím pádem i více života. Umění spolužití spočívá ve schopnosti vzájemného naslouchání. Timothy Morton přináší příkladný příměr z posluchačské praxe: „nutnost vylaďovat se na svět se stává hledáním nových smířlivých cest pro naše působení ve světě.

Jenom skrze vyladění můžeme celek obohatit, aniž bychom ho narušovali

5

vlastní svévolí. Soustředěné naslouchání tudíž nevyhnutelně vede k užšímu poznání světa. Není jen formou otevřenosti, ale také cestou ponoru k možná překvapivému odhalení, jak živé a expresivní toto místo je a touží ze své podstaty být.“ O takového naslouchání v prostředí parteru se v roce 2017 již pokoušeli architekti i místní angažované skupiny. V rámci Česko-německého kulturního jara oslovil Goethe-Institut v Praze studio MAK!, aby připravilo intervence ve veřejném prostoru ve čtyřech českých městech – Ostravě, Olomouci, Ústí nad Labem a Liberci. Architekti v místě parteru společně s místními komunitami vytvářeli platformy pro zpříjemnění života v interiéru města. Během víkendu na místě mezi paneláky za pomoci komunitního workshopu pod vedením Kateřiny Vídenové a Adama Wlazela vyrostlo dětské hřiště. Jejich cílem bylo ukázat participativní metody péče o veřejný prostor a jejich praktické využití. Přímé zapojení veřejnosti dočasně vedlo ke zlepšení kvality života v urbanistické zástavbě, ale v průběhu let došlo k poničení, degradaci a odklizení herních prvků. V současné době stále chybí park s herním vybavením pro děti, který by mohl polozapomenutou a ne úplně pozitivní atmosféru proměnit na místo aktivního odpočinku všech generací. Nový park by mohl být chápán jako jedno velké stinné hřiště s osázenou zelení a uměleckými ready-made objekty z průmyslově vyráběných inženýrských elementů certifikovaných jako zařízení dětského hřiště. Kromě těchto funkčních plastik by v parku mohl být osazen i nový městský mobiliář zahrnující lavičky, odpadkové koše, stojany na kola a veřejné osvětlení. Zásadním problémem na parteru je totiž mnoho pohozených odpadků ve všech jeho částech, nedostatek odpadkových košů, laviček, funkčních stínidel a nedostatečná péče o městskou zeleň v betonových květináčích. Právě přítomnost městské zeleně by mohla mít prokazatelný vliv na fyzické i psychické zdraví člověka, na lepší kvalitu vzduchu, ochlazení místa i na samotný zájem o pronájem či provoz v prázdných výlohách. Pokud je silný tlak veřejnosti, správci města dokáží překvapivě často otočit kormidlem.

Samotné město Ústí nad Labem už není ani průmyslovým, ani dopravním centrem, ani vyhlášenou vinařskou oblastí. Jeho hlavní náplní zůstává role politicko-správní metropole Ústeckého kraje, avšak s regionem o polovinu menším, než býval Severočeský kraj. Jako nová se objevila role univerzitní, ale ta zatím není příliš výrazná a to i vzhledem k tomu, že většina absolventů zdejší univerzity město opouští. Mnozí obyvatelé i náhodní návštěvníci se často smíří s tím, že Ústí je nevzhledné město v překrásné krajině. To je ovšem krátkozraký posudek prozrazující neschopnost nebo neochotu pochopit ducha tohoto místa. Ústí má prozatím neodhalený potenciál, který oslovuje spíše nově příchozí, než starousedlíky. Je-li Ústí momentálně něčím charakteristické, pak jako město výzev, z nichž snad v dohledné době vzejdou nové podněty a realizace, které by mohly přispět ke kultivaci veřejného prostoru na parteru, i jinde ve městě.

→ Pohled na pěší zónu ze střechy panelového domu, 2020

6

7

Vernisáž výstavy Domov v Domě Parter —umění opomíjený Ústí nad prostor Labem, Masarykovy 2019 ulice v Domě umění Ústí nad Labem, 2020

8

9

Pohled na pěší zónu ze střechy panelového domu, 2020

10

11

12

Pohled na pěší zónu a hřiště ze střechy panelového domu, 2020

13

Pohled na Centrum obchodů a služeb z Masarykovy ulice, 2019

14

15

Historie

Petr Karlíček historik a ředitel Archivu města Ústí nad Labem

16

Úvodem Ústí nad Labem patřilo v roce 1945 mezi válkou nejvíce poškozená města v celém Československu. Spojenecké nálety z dubna 1945 poznamenaly především jeho centrum. V souvislosti s rozmachem průmyslové výroby došlo po válce k nárůstu počtu obyvatel. Zatímco v roce 1950 zde žilo téměř 58 tisíc obyvatel, tak o třicet let později to bylo již bezmála 90 tisíc. Po roce 1986 počet obyvatel překročil 100 tisíc. S tím pochopitelně souvisel velký nedostatek vhodných bytů. Jejich výstavba byla totiž v padesátých letech nedostatečná. Od šedesátých let se tempo výstavby prudce zvýšilo – začala být budována nová sídliště. Většinou se ale jednalo o architektonicky málo hodnotnou typizovanou panelovou výstavbu. K nejstarším zdejším sídlištím patří Střekov, Všebořice, Bukov I-III, Střekov-Karla IV., Skřivánek či HornickáStará. Od konce šedesátých let probíhala výstavba sídlištního komplexu Severní Terasy. Mezi menší sídliště patřila například ještě ta Pod Holoměří nebo Střekově-Kamenném vrchu. V polovině osmdesátých let rostla ve velkém panelová sídliště v Krásném Březně a Všebořicích.

Roku 1948 se Ústí nad Labem stalo krajským městem. Po správní reformě z roku 1960 se hranice kraje značně rozšířily. Vznikl Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labem, který sahal od okresu Chomutov až k okresu Jablonec nad Nisou. Ekonomicky se jednalo o jednu z nejvýznamnějších částí Československé socialistické republiky. V souvislosti s tím začalo být velkoryse budováno v centru Ústí nad Labem podle tehdejších estetických měřítek výstavní velkoměsto. Za ideového původce radikální přestavby tehdejší Fučíkovy ulice (dnes Masarykova) je považován někdejší vedoucí tajemník Severočeského krajského výboru Komunistické strany Československa Jaroslav Hajn (1919—2003).

↑ Roh ulic Vladimirská (dnes Winstona Churchilla) a Fučíkova (Masarykova) v místech, kde stávala oblíbená restaurace Pražačka.

Diapozitiv z jara 1981. (Muzeum města Ústí nad Labem)

Demolice Výstavbu „nového krajského města“ provázely rozsáhlé demoliční akce.

V centru došlo ve druhé polovině sedmdesátých let například k demolici budovy okresního soudu – dominanty Mírového náměstí. A další demolice následovaly vzápětí. Rekonstrukce starší historické zástavby (především činžovních domů) sice možná byla, ale scházela k ní vůle. Někdejší Fučíkova třída se totiž měla stát výstavním a širokým bulvárem. Atmosféra starých ulic proto odsud navždy zmizela, stejně jako desítky let vytvářené mezilidské vazby. Žádné jiné srovnatelné české město ve druhé polovině 20. století (snad kromě zcela zlikvidovaného Mostu) tak brutálně nepozměnilo svou podobu jako Ústí nad Labem.

Demoliční akce na Fučíkově třídě (dnes Masarykova ulice) začaly v prosinci 1979. „Dne 23. února 1980 zde proběhl dosud největší odstřel v dějinách Československa. Za oběť mu padlo celkem 19 budov postavených převážně na počátku 20. století. Za pozornost stojí, že při odpalu došlo ke zpoždění, které způsobil přihlížející, který chtěl mít nejlepší výhled, ale zároveň tak ohrozil i svůj život. Tento „zádrhel“ mj. svědčí o velkém zájmu veřejnosti o tuto kontroverzní a zároveň technicky zajímavou akci. Při přípravě odstřelu bylo do historické zástavby levé strany ulice navrtáno kolem šestnácti tisíc otvorů na nálože značky Perunit. Této trhaviny se spotřebovalo celkem 1440 kg. Odstřelem této strany ulice se uvolnilo 74 tisíc metrů čtverečních plochy pro výstavbu bytů a občanské vybavenosti.

Dobový kronikář o odstřelu fascinovaně píše: „Přesně ve 13:10 byl dán povel k odpálení. Zazněla detonace a budovy na Fučíkově třídě jako by se nadzvedly a pak v oblacích prachu padly v sutinách k zemi. Bylo to vyvrcholení práce ústeckých a brněnských Vodohospodářských staveb.“ Další zajímavostí je skutečnost, že při demoličních akcích (na levé i pravé straně Fučíkovy ulice) musela být zahalována socha prvního dělnického prezidenta stojící v Sadech Klementa Gottwalda. Tento fakt vzbudil značnou pozornost u místních obyvatel. Pyrotechnici byli následně místními komunistickými pohlaváry upozorňováni, že se soše státníka během demolic nesmí nic stát.

Demolice Fučíkovy ulice měla ve své době hodně odpůrců. Tento fakt byl konstatován dokonce i ve stranickém deníku Průboj na konci prosince 1983: „Odstřel celého bloku starých domů vyvolal vášnivé spory mezi přívrženci zbourání a odpůrci demolic, kteří tvrdili, že domy se mohly zrestaurovat, prostě, že je jich škoda.“ Veřejná diskuze ovšem ani náznakem neproběhla. Úřady řešily pouze odškodnění a náhradní ubytování těch, kteří přišli ve staré zástavbě o byty. Názor odpůrců demolic byl tehdy pouze vzat na vědomí a bez pádných argumentů pomocí nic neříkajících frází vyvrácen: „Dnes je již jasné, že pravdu měli zastánci odstřelu. Musela se uvolnit cesta pro výstavbu centra, kde žádný jiný prostor nebyl, pro postavení nového středu Ústí nad Labem. Staré prostě muselo ustoupit novému.“ Dodnes místní vzpomínají na Restauraci Pražačka a její snack bar či vilu, v níž byly umístěny jesle Jožky Jabůrkové. „Lidé byli kvůli těmto demolicím hodně naštvaní, protože se většinou jednalo o kvalitní, i když neudržované domy,“ ↗Spodní část Fučíkovy ulice na barevné pohlednici z roku 1962.

(Archiv města Ústí nad Labem)

18

vzpomíná jeden z pamětníků.

↘Odstřel pravé části Fučíkovy ulice dne 8. prosince 1979.

(Archiv města Ústí nad Labem)

Fotografická dokumentace budov na levé straně Fučíkovy ulice určených k demolici. Snímky pořídil v červnu 1986 Václav Voženílek.

(Archiv města Ústí nad Labem)

20

21

První etapa demolice levé části Fučíkovy ulice v sobotu 7. února 1987.

Pod průmyslovou textilií je celkem osm objektů odsouzených k zániku.

Barevný snímek pořídil ústecký fotograf Petr Berounský.

(Archiv města Ústí nad Labem)

22

23

Výstavba bytových domů Po úspěšné demolici levé strany Fučíkovy ulice následovalo dlouhé odklízení sutin zbouraných domů. Stavební práce na nových objektech začaly ve druhé polovině listopadu 1980. Během roku 1982 byly dokončeny hrubé stavby všech obytných domů a pokračovalo se ve výstavbě objektů pro služby a obchod. Zároveň v horní části demolované ulice začalo budování základů hotelu Vladimir.

Na konci roku 1983 stavebníci dokončili první a druhý blok bytových domů: „Objekt číslo jedna (krajní dům), v němž je 60 bytů jedna plus jedna a 20 garsonek, převzal již v říjnu investor a v listopadu vystavil národní výbor prvé dekrety na byty. Před dům začaly najíždět stěhovací vozy, nákladní auta, dodávky s nábytkem a začalo stěhování. Je dokončen a zkolaudován i druhý panelák, v němž je 72 bytů jedna plus jedna a 24 garsonek, takže i tady se začnou brzy rozsvěcovat okna, objeví se prvé záclony a stěhovací vozy.“ V prosinci roku 1983 ještě proběhla přejímka třetího domu (první nájemníci se sem začali stěhovat v polovině roku následujícího) a ve čtvrtém se dokončovaly vnitřní práce. Dobový tisk na konci roku 1983 správně prorokoval problémy nových obyvatel bytových domů: „Nebude lehké bydlet na Fučíkově třídě v době její rozhodující výstavby. Zájmy nájemníků a stavbařů se od sebe přeci jen značně liší. Bude proto zapotřebí vzájemné tolerance a porozumění obou stran.“ A stížnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Vedle obtížného přístupu a častých výpadků dodávek vody a elektrické energie nefungovaly výtahy ani zvonky. Navíc zadní vchody do domů se provizorně používaly jako vchody hlavní. Ty hlavní byly totiž v době budování centra obchodu a služeb díky čilému stavebnímu ruchu nepřístupné.

Nešvarem socialistického stavitelství bylo nedodržování termínů dokončení staveb. I v případě bytových domů jej stavebníci o několik měsíců překročili. To by však nebyl jediný nedostatek. V dobovém tisku se objevila ještě blíže nevysvětlená zmínka o tom, že stavbaři při realizaci zakázky „udělali pětimilionové manko.“ Za to ovšem vedoucím představitelům strany a kraje slíbili urychlit stavbu obchodního centra i budoucího hotelu.

↑Stavbaři stěhují do právě dokončených bytových domů vnitřní vybavení. (Průboj z 30. prosince 1983)

24

Snímek fotografa Zdeňka Práška zachycuje Fučíkovu ulici v létě 1982. Její levá strana dosud stojí. Plot vpravo prozatím ukrývá staveniště. (Archiv města Ústí nad Labem)

↘Výstavba bytových domů na Práškově fotografii z podzimu 1982. (Archiv města Ústí nad Labem)

Výstavba hotelu Vladimir na snímku z léta 1986.

V popřední je již dokončené a funkční obchodní centrum a bytové domy.

(Archiv města Ústí nad Labem)

26

27

Pamětníku Zdeňkovi S. byl přidělen v roce 1985 byt 1+1: „Na tyto byty nebyly pořadníky. Jinak bych se sem nikdy nedostal. Zpočátku zde bydleli lidi z bouraček – z Fučíkovky nebo ze Střekova, kde se taky ve velkém demolovala stará zástavba. Já přišel z hodně zanedbanýho baráku v Krásném Březně. Pro mě to tenkrát bylo něco úžasnýho. Nejednalo se totiž o typickej panelák. Tyhle bytový domy byly úplně jinak řešený a měly lepší vybavení. V koupelně jsme třeba měli klasickou vanu a navíc i odrušenou podlahu, takže jsme mohli prát i v noci, aniž bychom rušili sousedy. Na rozdíl od běžných paneláků zde byly větší místnosti – například kuchyň nebo obývací pokoj. Byly tady i slunolamy, který jsem ale moc nevyužíval, protože mám výhled do letního kina, takže mi na ně nejčastěji sedal prach. Důležitý ale byly spíš pro lidi, jejichž byty byly orientovaný směrem k chemičce, kam pálí slunce. Pro mě to tenkrát znamenalo nejlepší adresu – bydlel jsem v novém bytě, v centru, měl jsem to kousek do práce i do krámu. V těch osmdesátých letech se tady žilo docela dobře. Když tak o tom přemýšlím, tak tu samozřejmě negativa byla, ale já jsem je přehlížel, protože jsem byl rád v novým.

Třeba jsem měl větší topné těleso v menší místnosti a naopak. Také jsem měl poškozenou kuchyňskou linku. Problém byl s vyklápěcíma dvojitejma oknama. Zvenku byly hliníkový, zevnitř dřevěný. Abych je mohl umýt, musel jsem je rozmontovat. Strašná práce. Umakartový jádro bylo tenkrát normální. No, máme ho dodnes! Z okolních bytů toho taky bylo hodně slyšet, což je v paneláku taky běžný. Já bydlim v předposledním patře a nade mnou kdysi bydlel pár, kterej se často oddával sexuálním hrátkám. Podlaha v koupelně sice odrušená byla, ale nikoliv podlaha a zdi v jejich ložnici. Jejich počínání, hlavně tedy rytmické údery postele o zeď, tak měl možnost slyšet i obyvatel přízemí. Také pláště těch budov stály zato. Jednalo se o tzv. boletickej panel, kterej byl přišroubovanej k budově. Jedna část toho šroubu končila u mě v bytě, a když byla tuhá zima, tak se na jeho špičce dělala jinovatka.

Důležitá věc oproti dnešku je, že ty bytovky měly domovníka, kterej dostával slevu na nájmu, ale za to se staral o dům i jeho okolí. Dnes je každýmu jedno, co se v domě děje. Město se těch bytů zbavilo v privatizaci. Po nich zde hospodařila chemička, jmenovalo se to Spobyt. A v současnosti to vlastní CPI miliardáře Vítka. Rozhodnutím magistrátu se všechny ty budovy nacházejí ve vyloučené lokalitě. To znamená, že nově příchozí už nedostávají příspěvek na bydlení. Nikdo tam teda nechce, takže jsou teď i některý byty prázdný, někde je ubytovna pro zahraniční dělníky. Z obchodů dole se udržely pouze hudebniny. Zkusilo to tam dost podnikavců, ale často to vydrželi pouze měsíc či dva. Ty krámy ale nestály za nic.“ Zdeněk S. zde bydlí dodnes

↗Prostranství po zdemolovaných domech v Moskevské a Fučíkově ulici na barevném diapozitivu pořízeném v létě 1987. V pozadí je vidět kino Hraničář. Snímku dominuje východoněmecký osobní automobil Warburg. (Muzeum města Ústí nad Labem)

28

↘Unikátní barevný diapozitiv z léta 1987 ukazuje novou výstavbu i nové betonové zatrubnění části Klíškého potoka.

(Muzeum města Ústí nad Labem)

Centrum služeb a obchodu Po bytových domech přišlo na řadu centrum obchodu a služeb. Kultura prodeje potravin i průmyslového zboží a obecně nedostatek provozoven v celém Ústí nad Labem byly kritizovány od konce sedmdesátých let soustavně. Za pozornost jistě stojí, že na dokončení obchodů tlačila veřejnost i stranické a krajské orgány. V srpnu 1984 pomáhali při finalizaci stavby pracovníci Pozemních staveb z Ústí nad Labem, Teplic, Lovosic i Mostu.

Vedle toho zde přes prázdniny pracovali i studenti Pedagogické fakulty Ústí nad Labem či stavební dělníci z Polska. Ze specializovaných firem pak Český průmysl kamene z Příbrami nebo vzduchotechnika Janka Radotín. Šlendrián v obchodní síti. V březnu 1985 se mohli čtenáři Průboje seznámit s nešvary při prodeji masa a masných výrobků: Obchody se nacházely v nevyhovujících a dlouho zanedbávaných provozovnách. Personál bezostyšně šidil na váze, nevydával účtenky a nakonec i nesprávně účtoval. Pro inspektorky byly nepříjemným překvapením například výběrové prodejny v centru Ústí nad Labem: „V Labi maso v nepříliš čistých vitrínách, výběr nevalný a k tomu ještě na patnáct minut fronta. Na Mírovém náměstí zase odrazovaly špinavé a neupravené výkladní skříně a půl až třičtvrtěhodinová fronta. I když po trpělivém čekání si zákazník dobře vybral, neboť bylo z čeho.

Chybělo však samozřejmě vydávání účtenek.“ Straničtí bosové vysvětlují. Na všeobecné stížnosti museli reagovat i nejvyšší zdejší představitelé strany. Pavel Bronec, tehdejší tajemník Okresního výboru KSČ Ústí nad Labem a budoucí primátor města, v dubnu 1985 uvedl: „V krajském městě bylo od počátku volebního období nutné překonávat problémy v nedostatečné obchodní síti zejména tam, kde staré objekty musely ustoupit nové výstavbě. Významnější přírůstek prodejen se začal realizovat počátkem třiaosmdesátého roku. Kromě celé řady modernizovaných objektů bude v letošním roce předáno do užívání v Ústí nad Labem jen na Fučíkově třídě téměř pět tisíc metrů čtverečních prodejní plochy a dva tisíce metrů čtverečních plochy pro provozovny služeb a restaurací.“

↑Plán „Obytného souboru Ústí nad Labem – Fučíkova“ vypracovaný Krajským projektovým ústavem Ústí nad Labem (Archiv města Ústí nad Labem)

30

Perspektivní pohled na „parter“, neboli „terasu“ či „dvoreček“.

(Archiv města Ústí nad Labem)

Na veřejnosti se v polovině roku 1985 objevily úvahy o tom, že se prodejny z různých částí města sestěhovávají do nového obchodního centra ve Fučíkově ulici. Podle těchto názorů prý nedocházelo k rozšiřování obchodní sítě, nýbrž k pouhému přemísťování provozoven. Na to reagovala v květnovém Průboji místopředsedkyně Městského národního výboru Ústí nad Labem Milada Vlasáková. Potíže a výpadky v zásobování přiznala, ale stížnosti na sestěhovávání odmítla: „Prodejní a provozní plochy služeb se vzhledem k počtu obyvatel v Ústí nad Labem staly naprosto nevyhovujícími.“ Závazek byl, aby se mezi lety 1981–1985 zlepšilo prostředí v provozovnách a rozšířily se prodejní plochy: „Budujeme střediska občanské vybavenosti na nových sídlištích, především na Stříbrníkách, Holoměři, Kamenném vrchu i na nově budovaném v Krásném Březně a v centru města se obchodní síť rozšiřuje formou nové moderní výstavby i adaptací a rekonstrukcí původních objektů.“ Jako důkaz o pilném budování moderní obchodní sítě použila informace o nově otevíraných prodejnách ve Fučíkově ulici: „Pavilon F byl otevřen jako první 6. května a má 2850 čtverečních metrů provozní plochy. Patří podniku Restaurace a jídelny.

V druhém pavilonu A bude podnik Textil Liberec nabízet bytový textil na dvou tisících čtverečních metrech, a protože byla podepsána dohoda s Bytexem Vratislavice, bude prodejna plnit i úlohu průzkumu prodeje koberců. Velmi moderní a dobře vybaveny jsou i další obchody a provozovny služeb tohoto pavilónu – Hygie, Tesly Multiservis, obuv… Veřejnosti začalo sloužit i nové klenotnictví, hudební nástroje, provozovny Svatky, Strojsmaltu a výrobního družstva Snaha na celkové ploše větší než 500 čtverečních metrů. Do konce října přibudou ještě další pavilóny.“ V nových budovách byly podle Vlasákové vytvořeny nejlepší předpoklady pro

31

bohatý a spokojený nákup: „A co je také důležité, i pro práci personál. Vždyť podmínky v některých starších obchodech byly už nevyhovující anebo k tomu neměly daleko.“ Převratné změny obchodní sítě však měly teprve přijít: „Nebude dlouho trvat a změní se i protější strana Fučíkovy třídy, dále Revoluční, Pařížská… Chceme v další pětiletce stavět nové obchody i v centru i satelitních sídlištích.“ K životu v normalizačním Československu nesmazatelně patřily i rozličné politické rituály. Především pak oslavy významných výročí.

Vedle 25. února (Den vítězství československého pracujícího lidu), 1. květen (Svátek práce), 9. květen (Den osvobození ČSSR Sovětskou armádou), 29. srpen (Den výročí Slovenského národního povstání), 28. říjen (Den znárodnění) a 7. listopad (Den výročí Velké říjnové socialistické revoluce). A právě 7. listopadu se zahajovaly oslavy Měsíce sovětsko-československého přátelství. Během něj docházelo k družebním stykům s partnerskými městy v Sovětském svazu. V případě Ústí nad Labem se jednalo o město Vladimir.

Listopadové oslavy posloužily jako příležitost k otevření obchodního centra i budoucího hotelu. Ten dostal i po družebním městě i své jméno.

Dobový tisk o oslavě 7. listopadu 1985 nadšeně referoval: „V ten den se Fučíkova třída proměnila z rušného staveniště v moderní nákupní centrum a v místo vyhledávaných procházek. K již otevřenému Luxusu, prodejně bytového textilu a koberců, obuvi a hudebních nástrojů, k provozovně Strojsmaltu a dalším službám přibyly další prodejny.“ Jednalo se o potraviny se samoobsluhou, lahůdky i obchod se zeleninou a ovocem. Dále se zde nacházela prodejna dámských, pánských či dětských oděvů, hračkárna, papírnictví a fotoateliér. Velký zájem a očekávání tehdy vzbuzovala prodejna Mladý technik, kde bylo možno nakoupit rozličné stavebnice či modelářské zboží.

Historická zástavba na levé straně Fučíkovy ulice měla také ustoupit nové zástavbě. Ústecký kronikář popsal v roce 1986 situaci následovně: „Zvláštní pohled poskytuje dnešní Fučíkova třída od Sadů Klementa Gottwalda až po hotel Vladimir. Celá pravá strana této části Fučíkovy ulice je vzorem moderní výstavby, ve které jsou umístěny všechny druhy služeb a obchodu a tím se stala tato ulice centrem nákupu občanů Ústecka i návštěvníků z domova a ze zahraničí. Proti pravé straně Fučíkovky kontrastuje levá strana se starou zástavbou, ale i tato část je v současné době připravována k demolici, aby se uvolnila prostranství pro moderní zástavbu. Zatím je připravená část od bývalé prodejny ryb až ke kinu Hraničář. Demolice se uskuteční v prvním čtvrtletí roku 1987.“

↗↗Ukáza dobové inzerce, Průboj, (Archiv města Ústí nad Labem)

32

Pronájem elektrických praček. Otevření provozovny Strojsmalt­ servisu doprovázel článek otištěný na první straně Průboje ze 4. listopadu 1985: „Po Praze, Brnu, Bratislavě a Ostravě, kde je již Strojsmaltservis velmi populární, se tak i naše krajské město dočkalo této potřebné služby zákazníkům. Oblastní závod Strojsmaltservisu ji zatím prostřednictvím svého servisního střediska bude nabízet zájemcům z Ústecka, v průběhu příštího roku ji však rozšíří i do dalších okresů našeho kraje.“ Bratislavská firma Strojsmaltservis poskytovala smluvní pronájem praček typu Tatramat. Za zhruba 180 korun měsíčně si jedna domácnost mohla najmout elektrickou pračku. V ceně bylo její zapojení i servis. Po čtyřech letech se pračka stala majetkem zákazníka.

Mladá móda v krajském městě. Tak se jmenoval článek otištěný v Průboji 17. prosince 1985: „Mirka, Květuše, Anna, Fanda, Helena či Jan nejsou jenom dívčí a chlapecká jména, ale také názvy modelů mladé módy, na které od včerejšího dne přijímá objednávky nová provozovna ústeckého okresního podniku místního průmyslu na Fučíkově třídě. Zákazníci si zatím mohou vybírat z kolekce deseti vystavených výrobků – jde především o bundy, paleta, teplé sukně, termokalhoty a další oblečení z módních a oblíbených materiálů, určené pro zimní období. Otevření provozovny mladých v našem krajském městě je výsledkem potřebné změny přístupu k mladým zákazníkům – vyhovět jejich přáním, oblékat je moderně a přitom cenově přístupně.“

33

Dokončování spodní části hotelu Vladimir (Archiv města Ústí nad Labem)

Hotel Vladimir S budováním základů budoucího hotelu se začalo v roce 1982. Již při tom však docházelo k různým nečekaným komplikacím. Stavebníci například nečekaně narazili na staré hluboké sklepy.

Plánovaný počet zaměstnanců Hotelu Vladimir byl ještě v dubnu 1982 odhadován na 71 osob, konkrétně 42 žen a 29 mužů. Za zmínku stojí, že zástupci Restaurací a jídelen požadovali v září 1982 urgentně obstarat do hotelu toto „speciální“ vybavení: „1) Do suterénu výkonnou pračku, 2) v přízemí vybavit snack bar švédským výrobkem Elektrolux minilinie pro přípravu jídel před hostem a do protilehlého pultu minibar vyráběný firmou Kovodílo Praha a do kavárny ještě flambovací vozík.“ Finanční prostředky na moderní vybavení kuchyně chronicky chyběly po celou dobu stavby.

Ačkoliv stavebníci slíbili uspíšení realizace, při kontrolních dnech se stále objevovalo velké množství nedostatků. Na jaře 1986, krátce před plánovaným otevřením, dozor napsal: „V objektu není dostatečně velká místnost, kde by bylo možné uskutečnit jednání, je např. zájem realizovat v Ústí nad Labem mezinárodní sympozium, ale chybí kongresová hala. Jako možné řešení se navrhuje zastřešení atria.“ A to pořád nebylo všechno: „Byly vynaloženy značné náklady na umělecká díla – cca. 1,6 milionu Kčs, ale na druhé straně už nezbyly finanční prostředky na firemní označení, které je důležité – především pro orientaci návštěvníků po jejich příjezdu.“ Protahovala se i montáž výtahů. Pozemní stavby dodaly nevyhovující tapety a včasná realizace utrpěla i nepravidelnými dodávkami dřevěných obkladů. Terénní úpravy kolem hotelu navíc nebylo možno dokončit, protože si stavebníci stěžovali na stísněný prostor. Okolí hotelu, které mělo být osazeno zelení, totiž sloužilo do poslední chvíle jako staveništní komunikace. Nehledě k problémům, které způsobovala bezprostřední blízkost rušné Fučíkovy ulice.

Kapacita hotelu i celého areálu se ale v průběhu stavby zvýšila. Z původních 146 lůžek (s vybavením pro podávání snídaní) to bylo na jaře 1986 už 192 lůžek. K tomu pak ještě 46 míst u stolu na baru, 86 míst u stolu v restauraci, dále 22 parkovacích míst a dalších přibližně 40 parkovacích míst nad objektem civilní obrany.

Ačkoliv se stavebníci zavázali, že doba stavby hotelu bude zkrácena o rok, nestalo se tak. Naopak – doba dostavby se o několik měsíců protáhla. Ústecký kronikář k průtahům suše poznamenal: „Hotel Vladimir měl být dokončen v červnu 1986, ale pro technické obtíže se termín otevření posunul na listopad 1986 k dvacetiletému výročí družby s Vladimirskou oblastí. Hotel vévodí celé Fučíkově třídě a tyčí se nad ní.“ Ubytovací kapacita tříhvězdičkového hotelu byla při jeho otevření celkem 192 lůžek v 84 na svou dobu komfortně vybavených pokojích (každý měl vlastní koupelnu, rádio, televizor a telefon) a dvou apartmánů pro náročnější hosty. Stravovacích míst zde bylo nakonec celkem 256. V osmém nadzemním podlaží se nacházela vyhlídková kavárna a salonek. V přízemí byl umístěn družební a svatební salonek, denní bar, snack­bar a restaurace. Hitem snack-baru byla příprava jídla před zraky zákazníků

35

a mikrovlnný gril. V restauraci se každý pátek a sobotu konaly hudební produkce s nekonfliktní náladovou hudbou. O chod hotelu se staralo celkem 97 zaměstnanců. V letním období bylo ještě v provozu atrium se zahradní restaurací.

Stavbyvedoucí závodu 01 podniku Pozemní stavby Ústí nad Labem Ing. Jiří Šmíd se v říjnu 1986 rozhovořil v krajském deníku Průboj o problémech s novou výstavbou: Nejčastějšími nedostatky v socialistickém stavebnictví bylo podle jeho názoru obecně nedodržování termínů či kvalita a nedostatek vhodných zaměstnanců. Stavbyvedoucí tvrdil, že „je to v lidech“. Kritizovat systém a jeho nedostatky pochopitelně veřejně nemohl: „Náš závod 01 stavěl první část Fučíkovy třídy v krajském městě, nyní dokončujeme hotel Vladimir. Šlo a jde pro nás o zcela atypické objekty, protože jinak jsme zaměřeni především na komplexní bytovou výstavbu. S tím jsou spojeny mnohem vyšší nároky jak na výkony jednotlivých profesí, tak i na práci mistrů. U běžných bytů například omítkáři vědí, že za den musejí zvládnout tři bytové jednotky. Tady je ale veškerá činnost obtížněji kontrolovatelná. Proto prosazujeme, aby mistři byli po celou směnu na stavbě, ovšem nezřídka narážíme na hráz, která je také jedním z důvodů k mistrování: na přemíru administrativy, kterou musejí mistři kromě svých stěžejních povinností zvládnout.“

„Ubytovací objekt - Fučíkova“ neboli budoucí hotel Vladimir v projektu z roku 1984 (Archiv města Ústí nad Labem)

36

↗Hotel Vladimir na konci listopadu 1986 (Archiv města Ústí nad Labem)

↘Dobové značky a logotypy

Zvelebení — zeleň a umění Projektanti počítali i s humanizací nového prostoru pomocí výsadby zeleně a umístění uměleckých děl. Projektovou dokumentaci k této akci u obytných souborů se bohužel nepodařilo dohledat. Zeleň zde však byla vysazena a byly zde umístěna i umělecká díla. V parteru se nacházela plastika znázorňující rodinu (žena a muž s dítětem) od Ivana Závodského. Podle místních občanů došlo před několika lety k jejímu odstranění a nyní se nachází v atriu Magistrátu města Ústí nad Labem. Za pozornost ještě stojí, že na parteru před obytným domem čp. 20 se nacházel zapuštěn do chodníku bazének. K jeho zavodnění nedošlo a dnes je zasypán. Pozornost ve své době vzbuzovala i tehdy velmi netypická svítidla (koule) na parteru. I ty již byly odstraněny.

Nejvýraznějším uměleckým dílem centra obchodu a služeb byla mozaika Petra Menše. Znázorňuje stylizovanou mapu Severočeského kraje s výraznou linií řeky Labe. K jejímu osazení došlo roku 1986. O třiatřicet let později ji zaměstnanci Muzea města Ústí nad Labem sejmuli, protože majitel nemovitosti, jíž zdobila, na tomto místě plánoval zřídit kavárnu. Uvažuje se o tom, že mozaika bude znovu osazena v univerzitním kampusu.

Značná pozornost byla věnována sadovým úpravám v okolí hotelu Vladimir. Podle doporučení Technických služeb města Ústí nad Labem se měla zeleň realizovat následujícím způsobem: „K sadovým úpravám není připomínek. Doporučujeme plochy veřejné zeleně zahustit tak, aby se pracnost údržby snížila na minimum. Dále je nutno v tomto úseku zabudovat vodní hydrant pro zálivku zeleně na terase. S rostlinným sortimentem navrhovaným v ÚP SÚ souhlasíme a vzniklé náklady na zahuštění nízké zeleně uhradíme z prostředků Městského národního výboru Ústí nad Labem.

V rámci technicko-hospodářských úprav bude započteno do úprav zeleně založení trávníků, zřízení stabilních laviček a založení vysoké zeleně.“ Námitky neměl ani Zahradnický podnik města Ústí nad Labem s jedinou podmínkou: „U zakázky ubytovna – Fučíkova musí být provedeny trvalé závlahy ve všech malých plochách, nejméně na terase, pokud možno všude.“ Údržba a závlaha zeleně se v budoucnu opravdu ukázaly jako značně problematické. Péče o zeleň zde probíhá minimální. A v důsledku sucha a tropického počasí (především v letech 2015—2019) část rostlin, stromů i keřů uhynula.

V hotelu Vladimir se po jeho otevření nacházelo několik uměleckých děl. V atriu například plastika ženy od Michaela Bílka, v baru keramický obklad od teplického výtvarníka Milana Žofky, v družebním a svatebním obraz malíře Jiřího Novosada s ústeckým motivem, v salonku umístěném v osmém podlaží dílo ústeckého řezbáře Františka Čumpelíka a v apartmánu mohli hosté najít výtvarné doplňky odkazující k ruskému národnímu folklóru. Na sloupu před hotelem se nachází bronzová socha Vítání od Ivana Záleského.

↗Model projektu nového hotelu a okolní zeleně uveřejněný v Průboji dne 12. února 1982 (Archiv města Ústí nad Labem)

38

↘Pracovníci Muzea města Ústí nad Labem zachraňují mozaiku zobrazující stylizovanou mapu severních Čech v areálu na Masarykově ulici.

Autorem mozaiky je Petr Menš. (Muzeum města Ústí nad Labem)

Závěr Nová výstavní Fučíkova ulice měla fungovat i ve spojení s politicky důležitými Sady Klementa Gottwalda, kde od roku 1970 stála pískovcová socha prvního dělnického prezidenta od sochaře Antonína Kalvody. Socha byla výtvarně nepovedená a navíc měkký pískovec, z něhož byla vytvořena, působením ústeckého ovzduší zčernal. V Sadech Klementa Gottwalda se ale každoročně konaly politické akce na výročí Února 1948 a při výročích Velké říjnové socialistické revoluce. Delegace ze spřátelené Vladimirské oblasti právě zde a u pomníku osvoboditelů během družebních dnů pokládaly věnce.

Odstřel levé strany Fučíkovy ulice proběhl v roce 1987. Ačkoliv se připravovaly plány na novou výstavbu, tak zde dlouhá léta nic nestálo.

Nepovedený Gottwald byl odstraněn v lednu 1990 a na jeho místě je nyní busta Bedřicha Smetany. Fučíkova ulice se po roce 1990 přejmenovala opět na ulici Masarykovu. Obchody a provozovny ve vlastnictví státu byly na počátku devadesátých let zprivatizovány. Podobně též byty, které patřily městu.

Dominanta levé strany Fučíkovy ulice? Jan Christoph informuje v prosinci 1985 o záměru vystavět na Fučíkově ulici nové sídlo Státní banky Československé: „Tvář našeho krajského města se mění, i pokud jde o rozšiřování obchodní sítě a dalších služeb. Vzpomeňme jen třeba na nedávné otevření obchodů na Fučíkově ulici, které přispělo k dalšímu zkulturnění i rozšíření prodejní sítě.“ Banka měla být důstojnou dominantou levé části ulice, kterou teprve čekala demolice: „Po zvážení několika variant, bylo rozhodnuto výstavbu realizovat na Fučíkově třídě v prostoru stávající prodejny ryb a v prostoru bytové provozovny.“ Na zamýšleném místě nyní stojí Hotel Clarion. Budova České národní banky nakonec v devadesátých letech vyrostla u kostela Sv. Vojtěcha.

Pocit hrdosti a nové Ústí nad Labem. Jan Votruba popisuje své pocity ze Dnů kultury Ústí nad Labem v Žilině. Právě slovenská Žilina byla vedle Vladimiru a Karl-Marx-Stadtu (Chemnitz) dalším partnerským městem severočeské krajské metropole: „Ústecké okresní muzeum vytvořilo výstavu na vysoké poznávací i estetické úrovni. Více než 140 fotografií – od rozbombardovaného Ústí 1945 po nové centrum a obchody na budované Fučíkově třídě – dvě makety sídlišť a ukázkové exponáty ústeckých podniků. Vše účinné, i pro našince překvapivé, neznámé pohledy na ústecký okres. Cítím, jak ve mně stoupá ono známé teplo – pocit hrdosti, že jsem Severočech.“

↗Ústečtí občané při slavnostním odhalení sochy družby „Vítání“ u Hotelu Vladimir, listopad 1986 (Archiv města Ústí nad Labem)

40

↘Jan Hrubeš, Vojtěch Novák a Štefan Pecko na střeše panelového domu vyhlížející přílet páva, 2020

42

Slovníček lidové tvořivosti místních obyvatel: Dvoreček Parter Hajnpark Díra po zbouraných domech v pravé části Fučíkovy ulice (1979—1982); podle komunistického politika J. Hajna a furiantského hesla: „v Londýně mají Hyde Park, my v Ústí máme Hajnpark!“ Záprdelní, případně za prdelí Vaníčkova ulice, která se nacházela za pozadím sochy Klementa Gottwalda Gottwaldotechna sochař Antonín Kalvoda, který byl proslulý řemeslnou výrobou soch „prvního dělnického prezidenta“ Socha svobody plastika „Vítání“ od Ivana Záleského před hotelem Vladimir

Historické názvy (dolní části) někdejší Fučíkovy ulice: Bukovská (cca. 1885—1915) Císaře Viléma (1915—1919) Drážďanská (1919—1934) Masarykova (1934—1938) Adolfa Hitlera (1938—1945) Masarykova (1945—1952) Fučíkova (1952—1990) Masarykova (od 1990)

↖Oslavy Únorového vítězství pracujícího lidu v roce 1984. Věnec ke Gottwaldovu pomníku pokládají členové Lidových milicí. První zleva stojí tehdejší předseda OV KSČ Pavel Bronec, čtvrtý zleva je vedoucí tajemník Severočeského krajského výboru KSČ Václav Šípek. Mezi čestnými hosty nechyběli ani zástupci okupační Sovětské armády. V pozadí je vidět spodní část obchodního centra služeb.

(Archiv města Ústí nad Labem) ↙Nepovedená socha „prvního dělnického prezidenta“ Klementa Gottwalda od Antonína Kalvody. Pietní pokládání věnců u příležitosti čtyřicátého výročí Slovenského národního povstání v srpnu 1984.

(Archiv města Ústí nad Labem)

43

Opomíjený prostor Masarykovy ulice

44

45

Lidé z parteru Rozhovory

Andrea Vaňourková studentka Kurátorských studií a reportérka Tomáš Lumpe 46 fotograf

Centrum obchodu a služeb společně s horním parterem nad Masarykovou třídou byl v 90. letech místem prosperity a společenského rozvoje. Během třiceti let se však situace výrazně proměnila. Když projdete po pěší zóně, všimnete si řady prázdných obchodů, na jejichž skleněných výlohách se dnes odráží už jen váš pohled. Panelové domy lemují zarostlé i upravené záhony a pod podrážkami cítíte drolící se štěrk ze zanedbaných chodníků.

Může se zdát, že se v tomto prostoru již dlouho nic neudálo, ale opak je pravdou. Probíhá zde dlouhodobý a neustálý konflikt mezi místními obyvateli, soukromými majiteli a především s vedením města.

Co patří mezi hlavní problémy a jaké jsou možná efektivní řešení? Na to jsme se zeptali vybraných osobností i podnikatelů, kteří tady již několik desítek let působí nebo žijí. Odpovědi a reakce mohou nastínit pocit bezvýchodnosti, ale jak zmínil jeden z respondentů: „Jsme lidé, a proto je vždy šance něco změnit.“ Nenechme tedy čas bezostyšně ubíhat. Spojme své síly a vytvořme z horního parteru klidný a funkční prostor, kam se všichni budeme rádi vracet.

47

48

Ivana Bubnová Spodní prádlo

Jak byste charakterizovala město Ústí nad Labem?

Město Ústí nad Labem bych charakterizovala jako jednu velkou katastrofu, protože jsem rodačka a to město vypadalo dřív daleko líp.

Myslíte daleko líp třeba v 90. letech?

Myslím daleko líp i před 90. lety.

A v jakém roce jste začala podnikat?

V roce 1990.

A jak se zdejší situace za tu dobu proměnila podle Vás třeba právě pro podnikatele?

Právě pro podnikatele se to proměnilo tak, že město absolutně pro ně nedělá nic. Pokud se to týká prostor, tak město všechno rozprodalo, co šlo. Takže v podstatě město nevlastní skoro nic. Já jsem zažila a zažívám neustále šílený propad podnikatelů, dá se říct pomalu k nule, protože dřív to město tady žilo. Žila hlavně Masarykova třída a Pařížská, což jsou dnes úplně mrtvé ulice. Všechny obchody jsou k pronájmu nebo k prodeji.

Nemáme tady malé obchody jako jsou v zahraničí, že si udržují ty malé obchůdky, kde si můžete koupit od pekaře, mlíkaře, řezníka… To tady vůbec neexistuje. A myslím si, že největší problém nastal, když se u nás postavilo na 100 tisíc obyvatel tak ohromné množství marketů. Markety se mají vždy stavět za městy, kam si teda lidé dojíždějí, ale město by mělo fungovat na bázi malých obchodů, což se v Ústí neděje. Když přijedete do jiného města, např. do Litoměřic, mají nádherné náměstí, kde mají kavárničky, obchůdky, všechno funguje. Ať vezmu Teplice, Duchcov, Bílinu, Žatec, Louny, tak prostě všichni mají nějaký svůj střed, který funguje. My nemáme nic.

Změnilo se to především s vybudováním obchodního centra Fórum tady v Ústí nad Labem?

Fórum jako takové, tam jsou samé nadnárodní společnosti a to si myslím, že nás vůbec neohrozilo, protože pokud projdete Fórem, prochází se po

49

chodbách pouze mládež, která se tam baví, ale když se podíváte do obchodů, tak obchody jsou prázdné. Vím o několika případech, kdy se tam přestěhovali z normálních obchodů někteří mí spolupodnikatelé a dá se říct, že to tam zavřeli také. A zavírají to tam i nadnárodní společnosti, protože tady v tom Ústí prostě ta kupní síla není.

Víte, co bylo původně na Vašem místě tady?

Původně na mém místě v roce 90 byla Svatka, to byla seznamovací kancelář a inzertní kancelář.

Jak se vám teď v podnikání daří? Máte zákazníky?

Daří se nám rok od roku hůře, protože stálí zákazníci, které jsme měli, jsou v důchodu, nebo už zemřeli. A ti noví zákazníci, což je převážně mládež, tak ta právě bude chodit nakupovat do těch megamarketů.

Proč jste si vybrala pro podnikání zrovna tohle místo, tady na horním parteru na Masarykově třídě?

Protože jsme to v 90. letech koupili na 5 nebo na 10 let, teď už si nepamatuju přesně. Měli jsme mít i předkupní právo, ale najednou z ničeho nic nastoupilo zase nové vedení města. To rozhodlo, že se nic prodávat nebude, že to budeme mít jen v nájmu. Nájem nám tenkrát asi 5× navýšili, protože předtím jsme měli úplně minimální. To jsme platili jenom služby. A pak to pokračovalo dál, takže jsme si opět dali žádost na odkoupení. Nakonec se tadyty domy opravily šíleným nákladem a potom se to za úplně minimální peníze prodalo firmě CPI. Domy byly v katastrofálním stavu. My jsme tady v zimě, stará okna, i ti nájemníci tady… nepořádek. Dřív to tu bylo krásné, protože sem přestěhovali převážně starší lidi, kteří museli odejít z míst, kde byly zbourané vesnice pro doly. Tady ti lidé se o to starali. Starali se tady o venek, o okolí, uklízeli všechno. Když tihle ti lidé postupně pomřeli, tak se sem začali stěhovat nepřizpůsobiví lidé. Začali se sem stěhovat feťáci. Prostě lidi, které to absolutně nezajímalo a pro nás tady začal úplný teror.

Když vysvětlujete zákazníkům, kde se Vaše oděvy nachází, používáte nějaké označení tady pro to místo?

To je velmi problematické, protože zákazníkům, kteří nejsou Ústečáci, to musíme vysvětlovat, pokud jedou autem, tak jedou podle navigace.

Zákazníci, kteří jsou v Ústí, tak se držíme záchytného bodu — Hraničář.

Kdybyste něco ze zmíněných problémů mohla změnit, co by to bylo?

Momentálně teď tady nastal velký spor, protože nájemníci, kteří tady bydlí, nejsou až taková elita a pokud kouří, odpadky, tak všechno hází z oken. To znamená, že my každé ráno musíme zamést před obchodem, po víkendu ani nemluvím. Naproti je ještě klub Domov, tam se pořádají někdy koncerty, to pak tady vypadá katastrofálně. Takže rozhodně bych zpět zavedla to, co tady dříve bylo, že bych sem dala úklidovou službu. Buď AVE, nebo prospěšné práce. Dále to bylo pronajato tady, jak jsou ty velké květníky, o to

50

se staralo AVE. Zasadili kytky, chodili to zalévat, upravovat, alespoň trošku to tady vypadalo. Na to, že je naproti Hotel Clarion, jezdí sem prezident a představenstvo, tak kdyby se sem šli projít, je to prostě hrůza. Co se týká těch květníků ještě venku, město teď vymyslelo úžasnou věc, protože vypověděli všem smlouvy, přestali se o to starat. Oslovili tady dámy z domů, že by jim na to něco přispěli a jestli by si mohly vzít ty ohromné květníky tady do nájmu. Takže tady proběhl ohromný boj, protože se ti lidé tady rádi nemají, takže ti, kteří se o to starali zadarmo, kteří tam zasadili ty kytky, museli všechny ty své kytky vykopat, protože město to dalo do nájmu jenom někomu, přitom do toho dali vlastní finance. A květníky se pronajaly vždy jedné osobě, která by se o to měla starat.

Takže bylo vlastně lepší, když se o to lidé starali předtím zdarma sami?

Samozřejmě. Akorát jsou tady teď spory, protože se ty dámy hádají mezi sebou. Nadávají si sprostě. Napadají se tady. Vyčítají si to. A to si myslím, že je velký kámen úrazu.

Jak se vám jeví tento prostor z hlediska kvality, funkce (architektury) a údržby?

Když jsme tady byli a začali jsme bojovat, aby tady udělali nové výlohy.

Těch jsme nedocílili do dneška. Plastových oken jsem docílila po 28 letech, jinak jsme tady seděli v zimě, protože když chodí zákazníci, tak to v životě nevytopíte. Což není až takový problém, velký kámen úrazu tady těch domů je, že nad námi je technické podlaží. Technické podlaží spočívá v tom, že to, co mají všichni ve sklepech, je zde na technickém podlaží.

Komukoliv praskne stupačka, komukoliv praskne voda, přes to technické podlaží to jde všechno k nám a jsme tady neustále vytopení. Když byly velké přívalové deště, tak v tom technickém podlaží to vyrazilo víka dešťové vody. Ani ti lidé v těch bytech to nemají jednoduché, natož my v nebytových prostorech, vůbec. I když teda musím zase vyzvednout to, že současný ředitel nebo šéf, ten se hodně snaží, má zájem a komunikuje, což jsem za tu dobu nikdy nezažila. Současné vedení CPI opravdu má zájem a jsem z toho mile překvapena.

Registrujete, že se nachází blízko Vás Dům umění?

Ano. To jsem zaregistrovala. Překvapilo mě to, protože je to v téhle lokalitě.

Takže vám mohu říct, že tyhle obchody vedle nás — a ještě jich tam několik je — jsou stále prázdné, protože odsud lidé stále odcházeli. Já za těch 30 let jsem tady zažila opravdu hrozně moc obchodů. Přišli na tři měsíce, na půl roku, na rok, dva nebo tři a všechno to odešlo. Za prvé kvůli tomu, kdo tady bydlí a žije. Za druhé kvůli tomu, že jsme v druhé řadě a na hlavní třídě.

Máte pocit, že díky Domu umění se v této lokalitě něco změnilo?

Ne. Nemám. Já osobně jsem tady zaznamenala asi dva občany, kteří se přišli zeptat, kde to tady je. Ale ti co se zajímají o umění, ti to vědí. Ty ostatní to vůbec nebude zajímat a nehledě na to, že do téhle lokality se dost

51

lidí bojí chodit. Protože jestli vám někdo vyleje polévku z 9. patra na hlavu, anebo vyhazuje vajgly od cigaret a nedopalek přistane dámě, která jde do obchodu, do vlasů, tak oni to jako příjemné věci nejsou. Takže ti lidé opravdu raději půjdou spodem, než by šli tudy. Tam, kde vy jste, byly vlastně dětské koutky, které fungovaly. Fungovalo to i dobře, ale díky těm nájmům to ty ženské neutáhly. A tady ten Dům umění, který vy máte, tak určitě máte za jiných podmínek, než máme my všichni tady. Není mi to lhostejné, že vedle je nezisková organizace, která to vybudovala šíleným nákladem a ti to mají úplně luxusní. A já jsem tady 30 let a podívejte se, jak to tady vypadá.

Vypadá to jak v 90. letech.

A máte tady na tom místě vůbec něco ráda? Vidíte nějakou výhodu?

Mám ráda svoje stálé zákazníky, protože ti mě neustále prosí, abych to nezavírala, že tady žádný takový obchod není, že mě znají 30 let. Nebo ti noví, co přišli, že se ještě nesetkali s takovým jednáním. Takže mám ráda pouze své zákazníky. Jinak vám mohu říct, že tady to místo jsem měla ráda, ale začínám ho úplně nenávidět. Po těch všech peripetiích, co jsme tady museli všechno uhrát. Že jsme byli 2× vykradení, že tady fetující občané lezli do sklepů těmi sítěmi, co jsou tady venku, které se pak musely zavařit, protože si udělali ve sklepích svá doupata. Vařil se tady pervitin a my jsme nemohli vydržet uvnitř, protože to šlo všechno dolů. To bylo cítit těmi stoupačkami. Když tohle všechno vymizelo, všechno se upravilo apod., tak teď ještě do toho přišel ten Covid, takže kupní síla je úplně minimální.

Já si myslím, že nedělám rozdíly mezi chudými, bohatými a střední vrstvou. Chraň Bůh. Všichni jsme lidé. Všichni víme, jak co děláme, ale myslím si, že ti staří lidé už to tady neustáli a většina z nich se odstěhovala, protože tady byla i taková šikana ze strany mladších. Další věc. Není tady vůbec žádné parkování. Není tady prostě nic. Nikdo vám tady nepomůže s ničím.

Nikdo se vás nepřijde zeptat, jenom vám chodí neustále kontroly.

52

53

54

Jindřich Pihrt Hudební nástroje

Jak byste charakterizoval město Ústí nad Labem?

No, já nevím. Bydlím na Střekově, to je jiné místo než tady. Taková vilová čtvrť. Sice s fabrikou. Se Setuzou. Ale tohle město je jiné než Střekov.

A je jiné z hlediska architektury, obyvatel nebo v čem je vlastně jiné?

I zástavbou. Střekov je v podstatě taková dlouhá vilová čtvrť. Je to takové klidnější. Není tam takový provoz jako tady.

A kdy jste začal podnikat?

Před 30 lety. Hned po revoluci. (Při rozhovoru došlo ke komunikačnímu šumu. Pan Pihrt se před 8 lety přestěhoval do Ústí z Děčína.)

Když srovnáte 90. léta a současnost, jaké to bylo dřív a jaké je to teď?

Co se změnilo?

Myslíte v podnikání?

Ano. Změnilo se hodně, protože díky internetu lidi nenavštěvují kamenné obchody. Proto tady veškeré obchody skoro všechny skončily. My jsme vlastně ty obchody dostali po revoluci. Nebo před revolucí, když se zbourala Revoluční ulice dole. Víte, kde to je?

Vím, vím. (Smích.)

Takže vlastně potom přidělili ty obchody tady v roce 1986. Tady byl servis Tatramat, klenoty, oděvy… A tohle všechno skončilo díky internetu a díky těm centrům jako je Fórum apod.

Takže díky tomu se vlastně všichni ti zákazníci stáhli do centra…

Stáhli se do centra, kde těch obchodů jsou desítky a nemají potom potřebu chodit po malých krámech na periferii nebo tady na těch odlehlejších místech.

55

Tohle je ale přece úplně v centru, to není odlehlé místo…

No, jo. Jenže tohle je pěší zóna. To je něco jiného. My jsme vlastně tady v zóně druhé kategorie, protože hlavní obchody máte na ulici. My jsme tu vysazení nahoře a spousta lidí nás do dneška hledá.

Jak se vám v podnikání daří teď oproti 90. letům? Máte zákazníky?

Nedaří. Nemám. Právě díky těm internetům. Tyhle e-shopy (smích) zase někomu nadbíhají.

A vy nemáte e-shop?

Ne, ne. (Pan Pithrt provádí ve svém obchodu především servis a opravy nástrojů.)

Víte, co na Vašem místě bylo původně, než jste začal podnikat?

My jsme tady jediní od začátku, kteří tady zůstali. Byly tam různé obchody, které také dřív nebo později skončily. My jsme tady jen proto, že jsme tady úplně první od začátku, takže lidé si to pamatují. Co koupíte na e-shopu, tak můžete vrátit do 14 dnů bez udání důvodu. Tenhle sortiment, když si někdo koupí a za týden ho vrátí, když někdo vrátí klávesy po týdnu, že mu nevyhovují, takový zboží už je neplnohodnotný. Musíte ho prodat se slevou a na to tady není prostor.

Proč jste si vlastně pro podnikání vybral tohle místo?

No, protože to tady bylo. Hudební nástroje prostě. Historicky to tady bylo.

Co byste změnil tady na tom prostoru, kde se Váš obchod nachází?

Tady nezměníte nic. To je dané, protože dole je hlavní ulice a tady je primárně pěší zóna, takže tady neuděláte nic.

Já jsem to myslela i z toho hlediska, jestli se vám to tady líbí. Jestli byste byl rád, kdyby tady bylo víc laviček, zeleně…

Já si myslím, že by to v podnikání nepomohlo. Spíš by to tady bylo lepší prostředí pro lidi. Víc laviček pro starší lidi, kteří tady jsou v převážné většině. Ty lidi prostě nemají, kam jít, když nechtějí do toho města. Pod Hraničářem byl původně park a tam to zastavěli Hotelem Clarion.

V každém baráku je 80 bytů a tady vzadu je parkoviště pro 4 auta.

Takže úplně chybí parkovací plochy?

S tím se vůbec nepočítalo. Tenkrát měl každý jen motorku nebo spartaka.

Ale dnes, v téhle době, když má každá rodina auto nebo i víc, tak je to tragédie. Parkování. To je velký problém.

A když vysvětlujete zákazníkům, kde je Váš obchod, jak toto prostranství nazýváte? Je to složité vysvětlit?

No, Masarykova ulice — pěší zóna. Dnes si to může najít každý na internetu, že jo. Na Mapách.cz

56

Je tady něco, co máte rád nebo co vám tu vyhovuje?

Je tady klid. Sice to je pro to podnikání takové horší, že tady není hlavní ulice a proud lidí, kteří chodí dole po ulici, takže cizí lidi vás nenajdou. Ti vás hledají těžko. A muzikanti ti to tady znají, ti sem dojdou, ale zase těch není tolik, jo, těch normálních lidí, kteří běžně nakupují. Tahle zóna prostě to není obchodní zóna. Tady by spíš měli být kavárničky, nějaký klub, ale určitě ne obchody jako jsme my.

A přitom to vlastně původně mělo tak sloužit, jako Centrum obchodů a služeb…

Kdysi to tady fungovalo, ještě za komunistů to přidělili jednotlivým firmám.

Bylo tady živo, ale postupně se prostě ty obchody vytratily odsaď. Dnes tady máte více jak polovinu obchodů prázdných a není o to už několik roků zájem. Nikdo to nechce. Je to zastrčené. Nové obchody tady vydržely maximálně 2—3 měsíce.

Registrujete, že je tady Dům umění?

Ne. Vůbec. A když tady v Ústí jsou nějaké kulturní akce velké, třeba v Kulturáku, společenské tance, nějaké festivaly hudební, tak o tom nevím vůbec. I když je třeba v Ústí nad Labem větší akce, tak mi nepřijde, že by tady bylo více lidí.

Takže vidíte chybu v propagování těch kulturních aktivit?

Ano.

57

58

Marie Lattembergerová Vlasta Maršíková důchodkyně

Jak byste charakterizovala město Ústí nad Labem?

(ML) No, tak tady je to docela ucházející. Ještě to jde. Akorát úklidy nám tady nedělají pořádně. Jak venkovní, tak vnitřní. A jsou tady strašní lidé, kteří dělají veliké problémy.

A to myslíte přímo místní lidi?

(ML) Ano, tady přímo místní z bytovky.

Proč si myslíte, že to dělají?

(ML) Protože tady byly záhony osázené keři, pak se to zlikvidovalo a já jsem měla předzáhon támhle, tak nám ho zlikvidovali, vyrvali nám kytky, vyházeli ven, zničili. Pak teda jeden pán to tady poryl a řekl nám, že kdo chce, tak si má nějaký úsek vzít. Tak my s paní prodavačkou jsme si vzaly tady tohle, už to ale není naše teď. No a nějaká paní Prokopová, ta prostě je strašná žena, rozhází všechny lidi kolem sebe. Takže to pokračovalo tady tímto.

Co byste třeba změnily Vy? (VM) CPI sem stěhuje sociální… já říkám „socky“. Já mám třeba sousedku, která nepůjde do důchodu, protože dostává podporu, dostává na bydlení. Ona by takový důchod možná ani nedostala, jako máme třeba my, protože pravděpodobně asi nedělala. A mně tohle to hrozně vadí, jako že stát financuje tadyhle ty lidi, ať jdou klidně bydlet pod most, když v životě nedělali. Já mám 37 let odděláno. Tři roky učení, takže 40 let.

(ML) Ale oni makat ani nechtějí. Oni mají možnost a oni budou radši na těch sociálkách, protože si nadělají děti a vydělávají dětmi vlastně.

Obírají stát. Co my jsme se nadřeli, aby ten stát trochu prosperoval a teď to jde všechno do „péru“. Je to tak. Bohužel. Protože já mám kluka a ten dělá celou dobu a říká „mamko, ten kdo chce dělat, tady je tolik práce, ale nikomu se nechce, protože využívají sociálky a podobně…“.

59

Z hlediska orientace Vašeho bytu, architektury, slunečního svitu apod., jak se vám tady bydlí v místních bytech?

(ML) No, já bydlím z druhé strany, tak dobré. Tam hřeje chvilku sluníčko, ale tady paní bydlí…

(VM) Já koukám na chemičku, a když budu bydlet támhle vzadu, tak budu koukat pánu Bohu do oken.

(ML) Ale je to protivné. Je tady strašné horko odpoledne. Opravdu.

Až do večera.

(VM) No, to se nedá nic dělat.

Když se podíváme, co tady na tom horním parteru je, nechybí vám lavičky, zázemí?

(ML) Teď sem dali nové. Teda jednu sem dali. Ale sedává nás tady hodně, takže by se tady hodila ještě jedna lavička.

(VM) Támhle byla lavička, tam to zadělali, už jí tam nedali a to nám říkali, že ji tam dají. Pak tam byl koš, už ho tam nedali. Vzadu, když jdeme vynést smetí, tam je to celé rozbourané. Tady byl takový kanálek a šla jsem kvůli tomu na výbor a oni se tam dohadovali, čí je to pozemek a kdo to spraví. Nakonec to opravili. Ale já jsem ještě rozhodnutá, že půjdu na město a tam nahlásím, že vzadu je to celé vymleté. Věčně tam parkují cizí auta. Tady máme 4 bloky a je málo popelnic pro PET lahve. Lidi tam třeba házejí nesmysly, než normální smetí. Ale to přece nejde tohle. Já tam byla (na městě). Žádala jsem, asi už je to 2 roky a říkám, ať tam dají další popelnice. Řekli mi, že na to nejsou peníze, takže až v lednu. Já říkám, to si dělají… prdel s odpuštěním. Na co tam teda sedí? Proč nezvednou prdel a nejdou se podívat, jak to tady vypadá? Mně tohle hrozně vadí teda.

(ML) Mně taky. Já to tam věčně skládám, mačkám. Vybírám to tam, jak bezdomovec. Házejí tam odpadky, které tam nepatří.

(VM) Támhle ty dva bloky mají svojí popelnic a tady čtyři bloky mají jednu.

Přece každý barák by měl mít svojí, aby se pak nepřevyšovalo smetí.

(ML) A taky se mi ještě nelíbí, že tady parkují lidi, kteří vůbec tady nebydlí a nebo vezou smetí zase. Hodí tam pytle se smetím a my nemáme kam dávat.

(VM) Byla jsem tady svědkem… On tady má manželku a pořád tam stával a manžel (paní V. Maršíkové), než tedy zemřel, tak jsem vždy objednávala sanitku a bylo to v zimě a já říkám: „Jak to, že tady parkujete?“ Když přijede sanita, tak nemá kde zaparkovat. Tam byly tři auta (blízko vchodu). To by taky být nemělo, tam přece není parkoviště.

(ML) Tam by měli dát zákaz vjezdu.

(VM) Není to v pořádku, bych řekla. Přišly dvě ženské z města. Okoukly to tady. Druhý den přišli chlapi, ten kraj jen ostříhali. Další den přišla ženská a vyfotila si to a konec. Místo, aby to tam vystříhali… A tady ta tráva taky.

60

A jak to tady je? O ty záhony se vždy stará někdo z domu?

(ML) Ne, ne. Teď je takový zákon. Já jsem byla na magistrátu, aby mi to vysvětlili. Protože mě to hrozně mrzelo. My jsme to měli krásné.

Hezky udělané. A oni nám to nakázali. Donesla papír z magistrátu, že to má pronajaté na jeden rok zatím (jiná paní z domu). Pokud se o to nebudeš starat, tak oni jí to zabaví. Tak jsem ztichla a držím pusu. Ale já jsem jí říkala, kdo nám nahradí ty kytky, co jsme sem nakoupili. Ty nebyly za korunu.

(VM) Není to dobré. Tady jsem neviděla nikoho, aby se sem přišel podívat, v jakém stavu to tady je. Ani z CPI. Jako to přeci nejde. To musíte nahlásit nejdřív. Oni pak milostivě zvednou zadek.

(ML) Nezvednou. Vždyť jsem tam byla.

(VM) Na CPI? (ML) Ne, na městě.

(VM) Já mluvím o CPI. Protože část je jejich. Takže CPI má kus a město má taky kus. Ale někdo to prostě udělat musí. Tam je to celé vymlácené. Ještě si tady zlomíte nohu. Moje vnučka se nastěhovala do třicítky a tam se ten kanál už tak dlouho propadá, jenže ona nepůjde na výbor. Ale já jim to tam nahlásím, ať to opraví. Už je to tady, co tu bydlím. A nikdo se o to nezajímá, dokud se neobjeví úraz.

(ML) Tady má být pěší zóna. Proč to tady nechodí alespoň jednou za týden důkladně uklidit. Já tady zametám v kuse, abychom tady měli čisto. Tady toto postříkali loni. Vůbec tam nedali silné postřiky, protože to rostlo dál. Já jsem říkala pánovi, že to nemůže stačit a řekl mi, ať se nestarám, že je to jeho zaměstnání.

(VM) Tady chodili a sázeli květiny. Ale to byl soukromník a město si ho najalo.

A kdy to bylo?

(VM) To už je takových 5 let nejmíň. A na jaře to tady vysadili a na podzim to teda vyndali. Támhle u Labe vysadí kytičky… a proč to tady zaniklo? Kolikrát tady byli v noci a zalévali ty záhony. A dnes město neudělá vůbec nic. Támhle slyšíte, kolik milionů se ušetřilo a že to dají na sportovce, na školu… Já to beru, ale vždyť ten Bubeníček neví, která bije, vůbec.

(ML) Ve městě je to pěkné, tam se o to starají, ale tady řeknou, že to není jejich ty pozemky. Na městě mají objednanou firmu, která jim to chodí zalévat.

A uvítaly byste tady více zeleně, více stromů? Jak byste chtěly, aby to tady vypadalo?

(ML) Neškodilo by, kdyby tady bylo zeleně více, ale trochu upravované a nenechat narůst stromy až do půlky oken. Tak jak to vypadá vzadu. Nikdo se o to nestará, aby to tady vypadalo úhledně, aby se tady dobře sedělo, abychom se měli na co podívat.

61

(VM) Mladí se o to nikdy starat nebudou. Já tedy proto nejsem pro nějakou zahrádku, ale je to hezké, když tady něco kvete. Je to úplně něco jiného.

(ML) Kdybychom to měli zanedbané, ale já jsem to vždy okopávala.

(VM) Já to řeknu, tak jak mi narostl zobák s odpouštěním.

(ML) Já to říkám upřímně, jak si to myslím.

(VM) Jednou si pamatuji, že odtáhli popelnice. Jednou to tam uklidili.

Jinak jsem neviděla, že by se něco dělo. Dřív to každý zametl, ale dnes? Absolutní nezájem.

(ML) Dnes zvednou jeden papír a deset okolo nechají.

(VM) Pozor Maruško. Tenhle týden tady byli uklízet. Já jsem na ně koukala z okna, co tady vyvádí. Jinak je tady nevidíte pomalu celé měsíce.

Támhle v tom rohu je věčně bordel. Ty schody, ty přece patří k městu. Tak by to tam měli aspoň zamést.

(ML) Člověk kdyby se nedíval, tak si tam zlomí nohy. A my staří už nemáme tu stabilitu.

Za mnou jsou nejrůznější obchody. Co vám tady vyhovuje z těch obchodů, nebo co vám tady chybí?

(ML) Já si myslím, že všechny ty obchody jsou tady dobré na prodej.

(VM) Asi takhle bych to řekla. Ty obchody, to je pronájem, který se neustále navyšuje. Hodně lidí se stěhuje. Zruší to a nastěhuje se sem někdo jiný.

A co kdyby tady třeba byla cukrárna nebo kavárna?

(VM) Vždyť tady je dole. A dáte si dortík za 50 Kč? My důchodci na to nemáme. Důchodkyně chodí tady dolů vedle spořitelny.

(ML) Když třeba jsou dva důchodci, tak jednou za čas se to dá.

(VM) Za tu cenu si koupím tři kafe.

A co se vám tady líbí? Je tu něco, co vám vyhovuje?

(ML) Tady asi nic konkrétně.

Ani že tady máte svojí komunitu?

(ML) Ale to jo. To tady máme takovou partičku. To my si komunikujeme dobře. Akorát tahle mě nezvala lhářkou a bylo to na kameře, což ona nevěděla, tak jsem jí to šla ukázat a od té doby začal boj (z domu vyšla mladá paní s dětmi).

Takže jak vidím, jsou tady špatné sousedské vztahy?

(VM) Ano, dříve to tak nebylo, když tady nebyly ty záhony rozdělené. Když se o to nikdo nestaral (hlavním zdrojem svárů jsou tu především záhony).

(ML) Neradi sem teď chodíme, protože nevíte, co tady vznikne zase. Teď jsme na dvě party zase. Nadávají si, když tady třeba měli pejsky, když tady mají psa oni, tak to jim nevadí. Jestli tady děti řvou jak Tarzani, když jim něco řekneme, tak vám ještě vynadají. Takže už si toho

62

nevšímáte, ale když tady sedíte dvě hodiny, tak to už nevydržíte, když tady děti jezdí kolem vás a řvou. A některé dokonce tady nebydlí.

Jezdí za babičkou a dědou. Já mám děti ráda. Nevadí mi děti, ať si hrají, ať si malují a dělají, co chtějí, ale to řvaní, to je nehoráznost.

(VM) Tam udělali to hřiště a za měsíc to děti zdevastovaly, a pak tam našli brouky (pravděpodobně šváby). Je tady i hodně potkanů.

(ML) A ještě se mi nelíbí jedna věc. Je tady více než 70 bytů, proč teda ty záhony nerozdělí těm, kteří o to mají zájem, třeba na půlky. Abychom teda byli spokojení.

Momentálně se o ten jeden záhon stará vždy jeden člověk?

(ML) Teď ano.

(VM) Vybrali nám jednu třetinu hlíny.

(ML) A pak ten záhon dali mně, a tak jsem se ptala, proč mi vybrali jednu třetinu hlíny. Já jsem tady ten záhon vyplela, vyčistila každý kamínek, kořínek, pohnojila všechno. Kytky krásné jsme tam měli sazené.

A vybrali polovičku záhonu, a pak říkají, vezmi si to. A já jsem řekla, že nevezmu. Já nejsem otrok, abych tady pro někoho pořád dělala vola dokola. A za prvé sem nepatří žádné brambory. Buď teda jsou tady záhony pro kytky, abychom měli všichni hezký pohled pro sebe a každý to fotil a chválil a nemohli to přenést, že jsme to měli nejlepší, když to řeknu po pravdě. Nechci se vychvalovat, ale každý kdo tady šel, tak to fotil. Ale taky každý den jsem tady byla.

Ještě když se vrátím k tomu parkování, myslíte si, že by se situace zlepšila, kdyby tady třeba byly modré zóny pro auta?

(ML) Bylo by to lepší.

(VM) Bylo by to lepší, protože nikdo jiný by tam nemohl zaparkovat za barákem. Nebo kdyby tam policie dala nějakou značku pod pohrůžkou pokuty. Tam byl zákaz vjezdu a někdo to vyrval.

(ML) A security to bylo jedno, že značka zmizela. I ty chodníky jsou tam hrozné, to je katastrofa. Večer, kdy je houby vidět, tak tam je to tak si zlámat nohy.

(VM) Akorát zvyšují nájmy, a když něco potřebujete, tak na to nejsou peníze. Až po novém roce.

(ML) Na magistrátu jsem slušně paní poprosila, my se tady nemůžeme dohodnout. Přijďte se podívat a řekněte nám konkrétně, jak to má přesně být. Abyste to viděli. Vyfoťte to. Už je to přes týden a pořád nikdo nepřišel. Ještě chtěla ode mě adresu, tak jsem ji dala adresu, telefon a řekla jsem jí, ať na mě klidně zazvoní.

To vypadá na naprostý nezájem ze strany města. Lze vůbec zdejší situaci nějak řešit a někam to posunout?

(ML) Bylo by to potřeba.

Je tady hodně hlučno nebo je tady hodně nepořádek?

(VM) Ano. Hodně cizích návštěv a kouření a chlastání na chodbách.

63

64

Security CPI

Jak na Vás působí město Ústí nad Labem? Jak byste ho popsal?

Jak bych ho popsal? Staré a nové.

Myslíte na základě budov, co jsou ve městě?

Stará zástavba a nová výstavba.

A co je vám sympatičtější?

Každé má své. Hezká je stará zástavba, někde je hezká nová. To je různé.

A jak se vám tady pracuje přímo v horním parteru —nebo můžeme říci na Masarykově třídě?

Je tu dost nepřizpůsobivých. Je tu dost feťáků. Takže jak se může pracovat.

Jak často máte obchůzky? Čtyřikrát za noc za šichtu. Je to nějakých 272 schodů.

Takže Vy procházíte ty baráky od shora dolů?

Ano. Od shora dolů.

Tady ten prostor před vámi, ten je města?

Ano, města. Ale neuklízí se tady. Ještě jsem tady neviděl někoho uklízet.

Akorát jsem docílil teď s policií toho, že se vyvezl písek. Včera se měl navézt nový. Zůstal tady jeden na úklid toho starého písku, takže se to nestihlo. Přijel s pískem a neměl to kam vysypat, tak zase odjel.

A říkáte nějak speciálně tomu místu, co je tady před vámi? Tomu prostranství?

Ne. Prostě prostor.

Co byste si přál, aby se tu změnilo?

Lepší vzhled. Tohle je stará zástavba, takže rozbité chodníky. Tady když

65

se projdete, tak zakopávají lidi. Hodně starých lidí tady bydlí. Oni mají také problémy.

Je něco, co se vám tady líbí? Co máte rád?

Tady nic v tomhle městě. Vůbec nic.

Ani třeba známí nebo nějaká komunita nebo přátele tady nemáte?

Pár přátel tady mám, ale to se nedá říct, že by se mi to tady líbilo.

A víte, že je tady Dům umění vedle?

Vím.

A máte pocit, že díky tomu, že tady je taková instituce, se něco mění?

Nebo že sem chodí víc jiných lidí?

No, chodí tam hodně mladí na ty výstavy. Vidím, že se tam každou chvílí něco dělá uvnitř.

A dřív tady bývalo i víc laviček, že ano?

Bylo tady víc laviček. Teď vidíte, že nikde není nic. Zábradlí rezaté, prolezlé.

Nedáte si pozor a říznete se.

Takže naprosto špatná údržba?

Je to starý tadyhle ty věci. Děcka to devastují. Nikdo s tím nic nedělá.

A myslíte si, že kdyby si děti postavily to hřiště samy, že si ho budou víc vážit?

Nevěřím tomu. Když vidím, jak se tady k tomu chovají. K tomu stávajícímu.

Tady máte to oplechování těch větráků. Rvou ty plechy dolů.

A myslíte si, že by se zapojili děti i místní, kdyby se třeba udělal takový velký úklid?

Jako bývaly ty brigády. Je možné, že ze začátku by přišlo asi pár lidí.

A pak už by nechodili?

Já nevím, třeba ano. Kdyby viděli, že to k něčemu spěje.

Jakou máte nejhorší zkušenost v téhle lokalitě?

Feťáci. Projdete to a za 10 minut přijdou za vámi děti se stříkačkou, která tam před 10 minutami nebyla. A když někdo špatně zavře, tak někdo jde na velkou normálně na zadní schodiště. Z bytu odnesou pytle se smetím na schodiště. Zkuste se zeptat uklízeček, co to tady uklízejí. Oni uklidí výtahy a za půl hodiny je napliváno na podlaze. Kouřit se tu nesmí.

V barákách jsou vajgly, kor když se projdete kolem paneláku, to je vajgl za vajglem. Vpředu i vzadu. Já parkuju tady dole a mívám na střeše ohryzky, chleby… A pěkný krysy tady běhají. S tím by se mělo něco dělat.

Včera jsem tady viděl dvakrát myšku pěknou.

66

Jak si vysvětlujete, že město má k tomu tak odměřený přístup?

To je podle lokalit. Někde si to udržují, ale když vidí, že tady se mění struktura lidí… takže jedni si to udržují. Tady si udržují záhony. Tyhle děcka jdou a trhají jim kytky. Dole se sypal štěrk ten bílý, to je rozházené po celém objektu a nikdo jim nic neřekne. Tahleta parta (myslí děti, které si hrají před kanceláří security CPI), než přijede výtah, tak tlučou do výtahů, zhasínají a rozsvěcují dokola. Dneska jsem ho chytil, tak povídal, že to nebyl. To byl ten silnější. A těžko si spletete na kameře takovéhleho a takovéhleho.

Co sousedské vztahy? Jak to tady vypadá?

Já tady mám vedle ve vchodu známou a jsou tady hodně Ukrajinci ubytovaní a já s nimi už měl párkrát rozepře. Když se rvali, tak jsem mezi ně vlítl a rozhodil jsem je a byl klid, jo. S nimi se špatně žije. To samé ve 30.

Cikánka když pobere peníze, tak vypíjí až do 4 do rána. Teď co byl ten vir, tak je klid, ale před tím virem tady byli 3—4× za noc policajti.

Byla hodně hlučná?

Na plné pecky rádio. Zpívá, i když to neumí. Většinou cikáni umí krásně zpívat, ale tahle zrovna neumí zpívat. To se nedá ani poslouchat. Když v noci projdete, tak slyšíte televize, jak řvou na plný ceres. Takže ohledy k sousedům neexistují.

Myslíte si, že je šance vůbec něco tady změnit?

Je to jenom v nás lidech, takže šance je vždycky. To samé s tím hřištěm.

Ty děcka kdyby se k tomu přitáhly, aby si to udržovaly. Tak je možný, že by něco s tím bylo. A vím, že některý děcka se zúčastnily před několika roky, kdy se to tu dělalo, tak si pamatují, že chodily na brigádu, ale teď to devastují. Protože pak celou dobu už se nic nedělo. Včera jsem tady řešil… kradli tady auto. Takže než jsem seběhl dolů, tak utekli, než přijeli policajti.

A tam asi není kamera, předpokládám?

Ne, tam není kamera. Chyba je, že není na každém patře aspoň před výtahem. Že by ubylo více bordelu.

A ty kamery jsou tedy různě před výtahem?

Ne, jenom ve výtazích a tady dole ve vestibulech. Zadní schodiště, přední schodiště a před výtahem a ve výtazích. Vidíte, že (ukazuje na kamery) lidi jsou ve výtazích. A to je jediné, co můžete ovlivnit. Ale jakmile někdo vyleze z výtahu, tak to je mrtvá zóna.

A vy se tady střídáte po 12 hodinách?

Po 12 hodinách.

To je náročná práce.

Je. Je to hodně kilometrů. Jako mrakodrap chodit. Ono se to nezdá, ale asi 278 schodů. To je celkově.

67

68

Marie Paseková

důchodkyně a pamětnice staré zástavby

Jak tady dlouho bydlíte?

Bydlím tady 38 let. Byla jsem jako druhý nájemník v tomhle bytě – v tomhle baráku. To jsme ještě chodili zadem. Tady to bylo všechno ještě rozbité.

Takže vzpomínáte na tu dobu, jak to tady vypadalo?

Pěkné to bylo tady. My to máme v baráku dobré. Je klid. Tady nemůžu naříkat v tom baráku. Ale nejsou tady už tak dobré vztahy, jako to bylo dřív.

Jsme šli dohromady hodně. Jsme byli všichni v letech. A to víte, teď jsou tady ti mladší, ti mají zase jinou tu povahu, ale že by dělali nějaké naschvály, tak to nemůžu říct.

Takže – můžeme říci – máte dobré sousedské vztahy?

No i několikrát mi pomůžou a všechno. Nemůžu jako naříkat.

A když to porovnáte, jak to tady vypadalo dřív a jak to tady vypadá teď?

No, tak hrozně. Dřív to bylo lepší.

Co bylo lepší? Myslíte baráky?

Víte proč? Protože v každém domě byl domovník. A ti to udržovali. A teď sem chodí uklízet. Jednou přijdou, podruhé nepřijdou a teď znáte lidi, někteří jsou to… (idioti?) My si ty chodbičky tady udržujeme. My jako máme čisto. Nejen my, ale v celém baráku.

Takže tady už domovníci vůbec nejsou?

No, chodí sem uklízet jednou za čas a to jenom dole. Nebydlí tady.

Jaký máte názor na volné prostranství před Vaším domem?

No, tak na ten nemám moc dobrý názor. Nejhorší je, že kolikrát koukám z okna a házejí vajgly a další věci. A to víte, teď je tady ta hospoda naproti…

No, tak co můžete dělat.

69

Je tady občas hluk nebo čurbes v noci?

Taky někdy je, protože kouří venku. Dokud se nekouřilo venku, tak byl klid.

A teď tady chodí - to je samá mládež.

A Vy jste říkala, že jste se přestěhovala odkud?

Z Horovy ulice. Přímo tady proti v tom baráku, tam jsou doktoři teď.

Pamatujete si, co tady dřív bývalo za obchody?

Tady jsme měli jídelnu dole. Vozili jídla a chodili jsme tam. Jinak ty obchody, to co je tady, tak tu bylo, ale bylo to za stara jako. Tadyhle vedle v tom baráku tam byla večerka. Jsem mohla přes den tam chodit si nakoupit.

A teď je tam Billa. Už je nové všechno.

A jak se vám přímo bydlí v bytě?

Já jsem spokojená.

Není vám tady třeba horko?

Ne, já jsem spokojená.

Nechybí vám zeleň?

No, tak to jo.

Co jsou tam ty záhony…

Jsou ničeny hodně. A ten bordel za baráky. To je strašné. Že se to neuklízí?

No. Kolikrát přijede vnučka, protože já nemůžu (paní Paseková je po úrazu a nemůže moc chodit) a chce přijet přímo ke dveřím a tam máte postavené auto. Kolikrát se motá mezi auty. Jinak jako nemůžu naříkat. Jinak je tu klid. Čisto tu máme.

A pamatujete si, jak stavěl Hotel Vladimír?

To víte, že jo.

A jaké to bylo?

No, tak. To jsem ještě chodila do práce. Tam stavěl můj syn. Tam to je zbourané všechno, co tam bylo. Tam byla stará ta… (zástavba). Tady jsme měli kdysi samoobsluhu. Tady dole. To je všechno zbourané.

Takže byste byla radši, kdyby se to nebouralo?

No, tak to určitě. Hlavně na tom náměstí. Tam byla taková krásná kašna.

Kdybyste viděla ten soud krásný. Tam byl balkón a sochy držely ten balkón.

Přála byste si, aby tady bylo něco nového nebo aby se něco změnilo?

Něco takového, abychom tam jako důchodci mohli jít na jídlo. Aby to nebylo tak drahé. Já jdu občas do toho Vlastence a tam dáte za jídlo stovku. To když máte důchod, tak… (pokrčí rameny). Jinak nemohu naříkat. Máme to

70

tady v baráku opravdu dobré. Nebydlí tu tolik cikánů. A sestra bydlí vedle v baráku a to je strašné tam.

A sestra je stará jako Vy? Té je 82 let. To máte tady vedle, jak je ta proluka. Tam udělali pro děti takové hřiště hezké. Všechno už je zničené.

A víte, kdo to zničil?

Oni. Ty, děti. To bylo tak hezky udělané. To je všechno zničené.

A kdy tam to hřiště dělali?

Tak dva roky je to. A když to tam teď vidíte… Tam byly lavičky a měly tam houpačku. A to všechno roztrhaly. Lavičky odnesly.

A dřív tady bývalo i víc laviček v tom prostoru před Vaším barákem?

Jo. My jsme měli před barákem, přímo tady pod okny… tam jsme měli lavičku. Když přijedete zadem, tak jsme měli tam u zadního vchodu taky dvě lavičky. Tam jsme hodně sedávali. Tam byli krásné parčíky. Lidi si tam sázeli. A tam jsme vysedávali třeba do 10 do večera. Teď už to nejde. Lavičky už nejsou. Všechno zničili. Tady taky co jsme měli u baráku, jak sem jdete, tím hlavním vchodem, tak tam byla taky lavička. Tam jsme také sedávali. Dřív jsme se tam sešli a povídalo se tam. To všechno už je pryč.

71

72

Radek Vyleťal Tribal Tattoo

Jak byste charakterizoval město Ústí nad Labem?

Máme hezkou krajinu a ošklivý střed. To už asi tady takhle i funguje, že všechno v okolí funguje hezky, ale v tom středu jakoby ta funkčnost není asi moc ideální.

Kdysi to funkční bylo, ale teď už… to pokulhává.

No, jasně. Vyloženě rozestavěný barák, že jo, na náměstí. Když si vezmu, když jsem byl dítě, tak se tam ještě pořádali závody na skatech. A byla tam tráva. Byla tam zeleň. Máme fotku někde… z 98., kde to tam je prostě plné lidí. A teď už je tam pár lidí.

V jakém roce jste tady začal podnikat?

V roce 1998.

A můžete nějak popsat, jak se ta situace proměnila od toho 98. roku? Řekl bych, že je to rok od roku těžší. Víc papírování. Zvyšují se nároky, požadavky, ale zisky si myslím, že tak úměrně nerostou. Místo toho, aby to bylo lepší a lepší, tak si myslím, že to je i díky tomu, jak je to vedené, horší a horší. Pro drobného podnikatele.

Víte, co bylo původně na Vašem místě?

Nejdřív tady bylo elektrikářství několik let. Pak z toho udělali solárium a kadeřnictví. To tady taky vydrželo pár let. Pak tady bylo B-Fit Fitness, asi dva roky a teď jsem tady já.

A jak se vám v podnikání daří přímo teď? Máte zákazníky?

Jo, já to nemám dané jakoby na prostor, ale spíš na sebe. Jestli to budu dělat tady nebo za rohem, to už je ve finále jedno.

Funguje to spíše ve formě objednávek?

No, no.

73

Proč jste si vybral zrovna tohle místo pro podnikání?

Tak jsem pořád v centru. Zároveň je to klidné místo. Jak říkám, mě si ten zákazník najde, takže tam to prostě má pro mě význam, ale pro lidi, kteří mají zákazníky, které si hledají, tak si myslím, že je to těžší být tady odstrčený.

Jak zákazníkům vysvětlujete, kde se Vaše tetovací studio nachází? Jak nazýváte tady to místo? Jak ho pojmenováváte?

Všelijak. To se nedá. To je tak nespecifikovatelné, že se ptám, jestli jsou z Ústí, když jsou, tak většinou to poznají podle Vlastence nebo Amazonek, ale jinak to vysvětlit je srandovní, když někdo není z Ústí.

Co byste tady změnil na tomto místě?

Jako přímo tady? Asi to prostředí, kdyby bylo o něco hezčí, tak by to bylo příjemnější.

Více zeleně, více laviček?

No, no. Na to že tady je spousta důchodců, když to tady člověk prochází – bydlím kousek odtud – tak prostě nemají kde sedět, nemají nic.

Je něco, co tady na tom místě máte vyloženě rád?

Je to v centru a je tady klid.

Víte, že se nedaleko Vás nachází Dům umění? Zaregistroval jste to?

Ano. To je jasné.

A dá se říct, že se tady něco změnilo kolem nebo nic nepozorujete?

Jestli je tady víc lidí apod.

Tak určitě ano. Díky vám je ta frekvence mladých lidí vyšší, nebo i to co jste natřeli, chodím pořád okolo. Člověk si všimne těch změn, jako že támhle to je natřené, něco se udělalo. A hlavně ti mladí lidé, protože takhle se to netočilo nikdy tady. Maximálně co chodí naproti do toho Vozejku. Tak to bylo, asi jediní lidé, co sem chodili. A teď díky Domu umění je tady docela živo, si myslím. Takže jedině dobré pro nás.

Měli jste nějaké problémy přímo s vnitřními prostory, nebo všechno funguje, jak má po technické stránce nebo z hlediska údržby?

Ne, to si myslím, že CPI v tomhle ohledu funguje dobře.

Takže to je úplně v klidu.

74

75

76

Děti z parteru

Jak nazýváte tohle místo, kde se scházíte?

—— Před barákem a za barákem.

Jak dlouho tady bydlíte?

—— Já? Já už nevím. (smích) —— Už moc dlouho. Víc než 5 let.

—— Od miminka.

—— Asi 26 let. (smích) —— Nebo 10 měsíců.

A co ty?

—— Já tady nebydlím. My tady máme tetu a její babičku.

A babička tady bydlí jak dlouho?

—— Asi 7 let.

A jak se jí tu bydlí nebo žije?

—— Dobře.

A co tady máte rádi?

—— A budu v televizi?

Nebudete v televizi.

—— Máme rádi jen tu botu.

—— Ne, já nechci dát pryč tuhle botu!

—— Ne, pryč. Že ji máme rádi.

A jinak už nic?

—— Tady to bylo dobrý, akorát že to někdo zničil.

—— Byl tady písek, lavičky a to zničili.

77

Co byste tady chtěli mít?

—— Hřiště. Třeba klouzačky, trampolínu, houpačky…

—— Já chci mít taky trampolínu!

—— Aby se to tady uklidilo a bylo tady čisto.

—— Dát sem lavičky. Ty chybí.

—— Minule tady byly i houpačky, ale ty odstranili.

—— To se zničilo.

Co třeba nějaký stromy nebo kytky? Stačí vám, co tady je?

—— Kytky!

—— Tady to všechno odstranit, aby tady nebyly krysy.

—— Já bych chtěla soutěže nebo závody.

Ale to spíš souvisí s tím, že tady je nepořádek ne?

—— Hlavně i stříkačky tady jsou.

—— Já vůbec nechci, aby tady byly.

A co třeba ty obchody tady? Vyhovují?

—— Jo, jo. (Všichni) —— Mohli by mít někde lízátka.

—— A cukrovou vatu.

Takže byste chtěli cukrárnu?

—— Jo! S lízátky.

—— Všechno zadarmo.

—— Žádný peníze.

A jak se tady bydlí vašim rodičům?

—— Dobře.

—— My se budeme stěhovat do nějakého velkého bytu a budeme mít zahrádku.

—— My se taky budeme stěhovat, ale nevím kdy.

78

79

Budoucnost komplexu centra služeb a obchodu v Ústí nad Labem

Martin Špičák architekt a urbanista

80

V průběhu 80. let 20. století bylo podél dnešní Masarykovy ulice odstraněno několik bloků historických domů a na jejich místě vznikl pozoruhodný novobrutalistní celek — centrum služeb a obchodu. Modernistické vstupy do historických center i modernistická sídliště obecně bývají širokou veřejností zřídkakdy vnímány pozitivně nehledě na to, že může jít o hodnotnou architekturu. Lidé si je často spojují s minulým režimem a velkou měrou k jejich neoblíbenosti přispěla i poměrně nízká řemeslná kvalita výstavby 80. let.

Místo toho, aby se modernistické budovy po pár letech etablovaly a staly se oblíbenými městskými místy, začaly rychle degradovat. Možná i z toho důvodu se komplexu v Ústí lidově přezdívá „blázinec“. Z dnešního pohledu konkrétně centrum služeb a obchodu přineslo spíše problémy a město také přišlo o přívětivější historický charakter části centra. Vrátit zpět to již není možné a město, potažmo vlastníci jednotlivých částí, by nyní měli přemýšlet, jak místo rehabilitovat a začlenit do organismu města, aby se nestalo např. sociálně vyloučenou lokalitou.

Dnešní problémy centra služeb a obchodu souvisejí s již zmiňovanou špatnou řemeslnou kvalitou samotné výstavby, nedostatečnou údržbou a úklidem chodníků, fasád, pochozích střech i různých zákoutí, nebo nedostatečnou péčí o přítomnou zeleň. V komplexu je velké množství opuštěných obchodních jednotek, přestože jsou zde nájmy velmi nízké. Celý komplex má komplikovanou vlastnickou a správcovskou strukturu a tím pádem je obtížnější jednání na téma jeho kultivování a oživení. Bytové domy v této lokalitě se v konečném důsledku postupně stávají místem, kde žijí pouze sociálně slabší obyvatelé. Zejména město by mělo napřít všechny síly, aby v této lokalitě udrželo nebo posílilo sociální mix.

Možností, jak toho docílit, je několik. Na jedné straně je nutné vytvářet zajímavý program a možnosti vyžití pro různé skupiny obyvatel / návštěvníků, na druhé straně je vhodné několika drobnými zásahy a nastavením souvislé péče fyzicky místo kultivovat. Parter do Masarykovy ulice pomáhá vytvářet živou městskou třídu, naproti tomu zadní strana – pěší zóna, skýtá potenciál pro klidný, komunitně využívaný veřejný prostor. Tuto prvotní koncepční úvahu komplikuje fakt, že velká část komplexu, včetně naprosté většiny bytů, nepatří městu. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se všichni vlastníci — aktéři tohoto území sešli u jednoho stolu a dohodli se na optimálním společném postupu.

Předně je zapotřebí najít využití pro postupně opouštěné obchodní jednotky v přízemní části objektů. Zajímavým příkladem dočasného využití před rekonstrukcí je budova bývalých elektrických podniků v Praze. Objekt byl dlouhodobě ve špatném technickém stavu a vyžadoval rekonstrukci.

Vlastník nízkonákladově pronajal jednotlivé nebytové prostory. To přitáhlo umělce, architekty, fotografy, filmaře i zajímavé hudební kluby. Elektrické podniky se postupně staly vyhlášeným místem, kde se takový typ provozů koncentroval. Vlastníkem elektrických podniků, stejně jako obytných bloků u Masarykovy ulice v Ústí, je společnost CPI Property Group.

Zabydlet prázdné jednotky v Ústí může být větší problém a může se stát, že bude nutné konkrétní nájemce přímo oslovovat, pobízet, či jiným způsobem podporovat. Do klidné části se spíše nebudou stěhovat provozy,

81

které jsou závislé na velkém počtu lidí na ulici. Budou to spíše neziskové organizace (např. nízkoprahové centrum, školka), komunitní nebo kulturní provozy. Tyto provozy se však mohou postarat o oživení ulice, zapojení místních obyvatel, případně i řešení sociálních problémů.

Celý komplex nemusí být co nejdříve revitalizován za vysokých investičních nákladů. Pomoci může už jen zajištění odpovídající pravidelné údržby. Pokud budou výše zmíněná nízkonákladová opatření realizována současně, mohou mít pozitivní synergický efekt. Samotné oživení místa a udržení sociálního mixu může z komplexu služeb a obchodu vytvořit atraktivní městský prostor — cíl obyvatel i návštěvníků města, který si může nakonec sám vydělat finanční prostředky na kompletní rekonstrukci, jež bude muset dříve či později proběhnout.

Nakonec uvedu několik případů míst, která byla dočasně nebo trvale oživena pomocí nenáročných intervencí. Uvedené příklady nejsou samoúčelnými intervencemi, většinou za sebou mají hlubší přemýšlení nebo jsou součástí pravidelných festivalů a akcí dlouhodobě usilujících o zkvalitnění veřejného prostoru / veřejné diskuze. Ústeckému komplexu se z hlediska kontextu blíží letošní ročník festivalu m3 / umění v prostoru, který oživil vršovické sídliště Vlasta třinácti uměleckými instalacemi odkrývajícími historické vrstvy místa.

Zajímavé je, že smyslem intervencí bylo především zjistit, jak budou změny jejich sousedství vnímat místní občané a jaké budou bezprostřední reakce kolemjdoucích.

Užitečnými zásahy bývají intervence typu doplnění praktického užitného vybavení nebo transformace čehokoliv, co už v místě je, na vybavení, které prostor ozvláštní a zároveň zabydlí. Příkladem je práce autorů z berlínského studia Raumlabor, kteří např. ze sloupku oddělujícího pěší a automobilovou dopravu vytvořili gril. Dalším příkladem je slovenské studio Woven, které v rámci workshopů s místními realizovalo „přerostlá“ lehátka a sedačky na piešťanském ostrově Lido a podobné prvky umístili také v rámci Landscape festivalu na pražské Štvanici.

V případě, že je v místě plánována rozsáhlá přestavba nebo další rozvoj, skvělou intervencí může být vytvoření dočasného zázemí pro efektivnější participaci s místními, pro sběr podnětů apod. Venkovní prostředí je zapotřebí dočasně „proměnit“, aby se podařilo místní vytrhnout z běžného stereotypu – zaujmout. Berlínské studio Raumlabor například využilo prázdný objekt – kiosek v blízkosti Alexanderplatzu jako zázemí pro workshop s místními na téma budoucího rozvoje přilehlých bloků. Pouhé rozsvícení objektu, doplnění neonu a oblepení informacemi o plánovaném postupu zajistilo potřebné „zaujetí“.

Příkladem z Česka může být plzeňské DEPO 2015, které vzniklo jako zázemí Plzně — evropského hlavního města kultury v roce 2015. Zde je zajímavé, jak nepatrnými zásahy se tento prostor proměnil na funkční kulturní a eventové zázemí.

↗ Komentovaná procházka o tématu vizuálního smogu v ulicích města s architektem Martinem Špičákem, 2020

82

83

Lidé z parteru, 2020

84

85

Výhled ze střechy hotelu Comfort (dříve Vladimir) na Masarykovu třídu a centrum města Ústí nad Labem, 2020

86

87

Tiráž MAGAZINE PARTER Editorky Martina Johnová, Iva Polanecká Text publikace Martina Johnová, Petr Karlíček, Iva Polanecká, Martin Špičák, Andrea Vaňourková Jazykové korektury Kateřina Palešníková Fotografie Tomáš Lumpe, Filip Trubač, Archiv města Ústí nad Labem, Muzeum města Ústí nad Labem Grafická úprava a sazba Marek Fanta Tisk Jiří Bartoš — Slon, spol. s. r. o.

Vydání první Počet stran 88 Náklad 500 Magazine Parter je volně k rozebrání © Parter, 2020 © Dům umění Ústí nad Labem Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, 2020 Publikace Magazine Parter je vydána u příležitosti výstavy Parter — opomíjený prostor Masarykovy ulice v Domě umění Ústí nad Labem 30. 7. ——11. 9. 2020.

Participující umělci: Adéla Bierbaumer, Julia Gryboś & Barbora Zentková, Adam Hejduk, Jan Hrubeš & Vojtěch Novák & Štefan Pecko, K2N Landscape, Jan Poš, Tomáš Roček Dům umění Ústí nad Labem Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Masarykova 14 400 01 Ústí nad Labem +420 702 217 042 / duul@ujep.cz / www.duul.cz/parter Archiv města Ústí nad Labem

93