Comenius 1592—1670

COMENIUS 1592—1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím Jan Amos Komenský a jeho svět

Lenka Stolárová Vít Vlnas (eds.)

„ Mysli lidské je vrozena láska ke svobodě.

Nejstrašnější je, když stát zakládá svou moc na nevědomosti člověka.

“ Jan Amos Komenský, Via lucis (1668)

IV. — Čas Komenského mládí a zrání

COMENIUS 1592—1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím Jan Amos Komenský a jeho svět

Lenka Stolárová — Vít Vlnas (eds.)

2—3

IV. — Čas Komenského mládí a zrání

4—5

Tato kniha vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury (DKRVO, MK000094862).

Recenzenti: doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. doc. PhDr. Michaela Ottová, Ph.D. © Eva Bendová, Katarzyna Gieszczyńska-Nowacka, Małgorzata Gniazdowska, Tomáš Hladík, Zdeněk Hojda, Kateřina Holečková, Krystyna Jackowska, Ondřej Jakubec, Karolína Kalecká, Alena Kalinová, Tomáš Knoz, Olga Kotková, Áron Kovács, Helena Kovářová, Blanka Kubíková, Hedvika Kuchařová, Zuzana Macurová, Grażyna Michalak, Maria Michalska, Lucie Němečková, Jan Oulík, Ludmila Ourodová, Jan Pařez, Lenka Pospíšilová, Silvie Stanická, Lenka Stolárová, Kamila Szymańska, Jan Šach, Antonín Švejda, Štěpán Vácha, Lenka Vaňková, Vít Vlnas, Alena Volrábová, Jitka Zamrzlová, Helena Zápalková, Petra Zelenková, Petr Zemek, 2020 © Moravské zemské muzeum, 2020 ISBN 978-80-7028-543-5 © Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2020 ISBN 978-80-7561-287-8

6—7

Úvod

„Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost.

Nemilovat moudrost však znamená stát se hlupákem.“ — Jan Amos Komenský

Francouzský historik Pierre Nora (Les Lieux de memoire I–III, Gallimard 1984–1992) již v osmdesátých letech 20. století napsal, že paměť a historie nejsou synonyma. Zatímco historie je vždy neúplnou a problematickou rekonstrukcí toho, co už není, naše paměť se neustále proměňuje a je otevřena vzpomínkám a zapomnění. Taktéž Jan Amos Komenský podnes „žije“ v těchto dvou rovinách, jako historická osobnost i abstraktní „Učitel národů“ v kolektivní paměti Čechů a Moravanů. Když byla v roce 2005 vyhlášena anketa o největším Čechovi, těsně pod „stupínky vítězů“, hned za „Otcem vlasti“, císařem Karlem IV., a prvním a posledním československým prezidentem, „tatíčkem“ T. G. Masarykem a Václavem Havlem, se skvělo jméno Jana Amose Komenského jako důkaz hlubokého kolektivního povědomí obyvatel této země o jeho osobě. Přesto jsem přesvědčen, že mnoho lidí, kteří nepochybují o jeho významu pro naši národní historii, filozofii či pedagogiku, bude obtížně hledat v paměti školní znalosti o jeho životě a dílu.

I když díky prvnímu československému prezidentovi nebyl Jan Amos Komenský nejvýše oceňovaným rodákem z Moravy, je tak nesporně širokou veřejností vnímán. Sám o sobě Jan Amos Komenský prohlásil, že je „původem Moravan, jazykem Čech a povoláním teolog“. Jako by v jediné poznámce formuloval podnes komplikovaný vztah dvou historických zemí, spojených etnicitou, jazykem, kulturou a do značné míry také historickými konotacemi svých osudů, přesto ale často v historii středoevropského prostoru kráčejících odlišnými cestami. Zemí, které jsou si sice blízké jako sourozenci, avšak svébytné a nikoliv nezbytně stejné.

Janu Amosi Komenskému historie přisoudila řadu pojmenování; zmíněný „Učitel národů“ je asi to, které většině z nás vytane na mysli jako první. Výjimečnost této osobnosti v dobovém kontextu konfesně rozvrácené Evropy 17. století asi nejlépe demonstruje pozvání prvního ministra katolického krále Ludvíka XIII., jednoho z nejvýznačnějších francouzských státníků, Armanda Jeana du Plessis, známého spíše pod svým titulem kardinál Richelieu, do pařížské Akademie věd a umění, kterou roku 1641 založil. Současně mi v této souvislosti na mysl vytanula slova brněnského rodáka Milana Kundery, bez jakýchkoliv pochybností jednoho z mála světových spisovatelů českého původu, který se v úvodu ke knize Die Prager Moderne: Erzählungen, Gedichte, Manifeste (Suhrkamp Verlag 1991) zamýšlel nad kontexty světové a národních literatur. Milan Kundera uvažoval nad obtížemi vnímání určitých momentů uvedených kontextů z hlediska národního a nadnárodního pohledu na význam některých děl a autorů. Dokumentoval tuto 8—9

skutečnost na příkladu hudebního skladatele Leoše Janáčka, považovaného za jednoho ze zakladatelů moderní hudby, v kontextu vývoje hudby v českých zemích však přesto mnohými autory obtížně zařaditelného, jaksi anachronického, nezařaditelného a odtud až marginálního.

Podle Kundery teprve v kontextu celé střední Evropy, například v sousedství jiné velké osobnosti světové hudby, Bély Bartóka, vyniká Janáčkova neobyčejnost. Prostřednictvím komparace tvorby obou skladatelů lze docenit jejich modernost, impakt jejich zájmu o folklor, odkrývání „potlačených vrstev hudby“, zájem o hudbu „objektivního světa“ (u Janáčka kupříkladu o intonaci hovorové řeči, u Bartóka o zvuk přírody), které jim oběma dává nový rozměr a posluchačům jejich skladeb klíč k pochopení výjimečnosti a jedinečnosti těchto hudebních mistrů.

Je tomu tak, že naše národní literatura i historiografie nás často mystifikuje v otázkách impaktu a role našeho malého středoevropského národa ve světových dějinách i významu jeho „velikánů“. Je tedy dobré občas opustil bezpečné stránky domácích literárních a historických děl a nahlédnout do prací zahraničních autorů, abychom příležitostně sami na sebe pohlédli nezúčastněnýma očima vnějšího pozorovatele. Přesto není pochyb, že naše země zrodila řadu osobností, které skutečně zná celý svět. Do této skupiny mimořádných osobností beze sporu náleží i Jan Amos Komenský, v pohledu českých dějin do značné míry tragická postava, která ztratila rodinu, vlast, myšlenkové ukotvení ve světě svých evangelických, českobratrských souvěrců, vyhnaných a rozptýlených v neklidné Evropě 17. století. Ale v kontextu světových dějin, kam Jan Amos Komenský jednoznačně patří, vidíme dílo člověka, který přerostl hranice své země (z níž byl nešťastným děním osudu vyhnán).

O této bouřlivé, nepokojné době 17. století, o kontextech domácí i světové historie a o roli a postavení Jana Amose Komenského v dobových souřadnicích vypovídá rovněž výstavní projekt Comenius 1592–1670. Doba mezi rozumem a šílenstvím. Jan Amos Komenský a jeho svět, připravený Moravským zemským muzeem. Věříme, že tento katalog, sestavený u příležitosti zmíněné výstavy, pomůže v roce, v němž si připomínáme 350. let od smrti tohoto národního velikána, nejenom zpřítomnit dobu, v níž žil, či dílo, které po sobě zanechal, ale také představit osobnost Jana Amose Komenského a sblížit v jeho případě ony „znesvářené“ věčné souputnice – „paměť“ a „historii“…

Jiří Mitáček generální ředitel Moravského zemského muzea

Úvod

10—11

Tomáš Knoz: Neklidné století Jana Amose Komenského 15

Jürgen Ovens: Jan Amos Komenský 34

I.

II.

III.

Velké theatrum: obrazy člověka a světa 39

Labyrint světa a svět labyrintů 71

Rozdělená společnost: doba vymknutá z kloubů 99

IV.

V.

VI.

Čas Komenského mládí a zrání 127

Komenský v exilu 179

Dílna lidskosti 229

VII.

VIII.

IX.

Tolerance a polemika: Komenský ve společnosti evropských vzdělanců 269

Evropa ve válce a v míru 309

Komenský jako ikona, symbol a pomník 353

396 412 418 420 422 424

Prameny a literatura Chronologický přehled Rejstřík autorů literárních a výtvarných děl Autoři katalogových hesel a provenience fotografií Seznam vyobrazení Summary

13

I.

Velké theatrum: obrazy člověka a světa

Všichni sedíme ve velkém divadle světa: cokoli se zde děje, dotýká se všech.

— Unum necessarium, 1668

38—39

I. — Velké theatrum: obrazy člověka a světa

86 Petr Zemek, in: Kat. Uherský Brod 2020, s. 95.

87 Hana Seifertová, in: Kat. Praha 1989, s. 47.

Koncept pojímající svět jako tzv. teatrum mundi, tedy jako divadlo, kde je lidský život byl podmíněn nejvyšším jsoucnem, fortunou či osudem,86 se v 16. a 17. století stále častěji objevuje v uměleckých dílech, a to nejen literárních, ale i výtvarných a současně stále více ovlivňuje i práce z oblasti humanitních i „přírodních“ věd. Toto pojetí chápe svět jako velké divadlo, kde každé gesto, posunek a postoj mají svůj význam, vše vytváří jeden dokonalý celek. Plynutí bytí člověka ve stvořeném světě má sice opulentní výpravu, ale i striktní řád a pevnou režii, nic nesmí zůstat opominuto. Promyšlená koncepce, kterou lze přirovnat k pečlivě zinscenovanému kusu, jehož herci a současně diváci nemají na dramaturgii téměř žádný vliv, byla blízká i Janu Amosovi Komenskému.

Komenský uchopil uspořádání a poznání světa v deskriptivní rovině v dílech Theatrum universitatis rerum a Amphiteatrum universitatis rerum, která se řadí k jeho základním encyklopedickým kompendiím. Nejedná se však o díla, v nichž by byly jednotlivé kategorie uspořádány do slovníkových hesel, ale o čtyři navzájem se doplňující a mnohdy i prolínající texty, které se snažily obsáhnout tehdy poznaný svět i celé lidské bytí: divadlo přírody, divadlo lidského života, divadlo zemského glóbu a divadlo věků. Komenského pojetí viditelného světa i světa morálky a idejí lze nalézt též v učebnicích Orbis pictus (I.9, I.10, I.11) a Janua linguarum, jejichž struktura se ovšem více přizpůsobuje výuce cizím jazykům.

Didaktické tabule zlatokorunské školy s portréty předních osobností českých i evropských dějin jsou svým způsobem ztělesněním Komenského didaktického odkazu (I.12). Vzájemné propojení mezi zdánlivě nesouvisejícími sférami lidské činnosti hledala, nacházela a interpretovala raně novověká věda. Překvapivě i obory, které dnes označujeme jako vědy exaktní, nacházely spojení s oblastmi, jež jsou dnes chápány spíše jako okultní. Například mezi lékařstvím, alchymií, hermetismem, kabalou, astrologií a magií viděl vztah anglický lékař Robert Fludd (I.5). Poznávání lidského organismu, jak jej popisovala právě se rodící anatomie, dalo vzniknout mnoha publikacím, jež provázely umělecky vysoce kvalitní, a přesto detailně přesné ilustrace, tak jako tomu bylo u dobově velice oblíbeného spisu De humani corporis fabrica Andrease Vesalia, který položil základy moderního zkoumání lidského těla (I.6), či pojednání Anatomiae, Pragae anno M.D.C. Jana Jessenia, tělesného lékaře Rudolfa II. a iniciátora první pražské veřejné pitvy (I.7).

Sedmnácté století přineslo nebývalý zájem rovněž o divadlo zemského glóbu, tedy o přesné zobrazování známých i nově objevených zemí, cest a námořních tras. Došlo tak k významnému posunu od personifikovaných či stylizovaných map, jako je Europa regina (I.1), které v sobě nesly spíše alegorická poselství, směrem k moderní kartografii (I.4). V kabinetech kuriozit se zhmotňovaly „malé světy“, zamýšlené jako ideální modely mikrokosmu a makrokosmu, na základě principů, definovaných již renesancí ve smyslu potřeby harmonie mezi přírodou a člověkem. (I.8).87 Cyklus lidského života obrazně zachycují čtyři plátna s námětem ročních období Jaro, Léto, Podzim, Zima (I.2), kde se pozorovateli před očima zrodí a zemře člověk, rok a den — společně představující lidstvo, čtyři roční období a historii. S jevištěm světa v divadle věků úzce souvisel soubor obrazů Gillise van Valkenborch, který zhmotňoval mocenské ambice objednavatelů maleb, ale představoval i alegorie politických hegemenonů tehdejší Evropy (I.3).

V určitém slova smyslu se propojením hudby, literatury, filozofie, teologie a mnohých dalších věd i umění ve výsledku stalo „divadlo světa“ jediným a současně jednotícím dílem, po němž zůstaly hmatatelné památky.

— LS

40—41

I.1 Europa regina Itinerarium sacrae scripturae Heinricha Büntinga, překlad Daniel Adam z Veleslavína tisk: Daniel Adam z Veleslavína, Staré Město pražské 1592 kolorovaný mědiryt, 375 × 310 mm vyříznuto dvojstrana 18 a 19 (D1v–2r) Praha, Strahovská knihovna Královské kanonie premonstrátů , sign. GS 18372 Kmenový fond knihovny.

Kneidl 1975; Voit 2006, s. 37–41; Werner 2009; Pařez 2011.

První vyobrazení Evropy v ženské podobě vydal v roce 1537 Johannes Putsch (1516–1542) v Paříži u Christiana Wechela. Tento tyrolský kartograf je nazýval Evropa v podobě panny (Europa in forma virginis) a již tehdy personifikovaný kontinent vybavil všemi prvky, které byly převzaty v pozdějších vydáních. Hlavu Evropy, tedy Pyrenejský poloostrov, zdobí koruna. V levé ruce (Jutský poloostrov / Dánsko) drží Evropa žezlo, v pravé (Sicílie) královské jablko. Čechy, chráněné pásem hor, jsou šperkem na její hrudi. Splývající šat Evropy se rozšiřuje směrem na východ a končí Pobaltím, Ruskem, evropským pobřežím Černého moře a Řeckem.

Předpokládá se, že toto vyobrazení symbolicky znázorňuje mocenský nástup habsburské dynastie v Evropě, kdy španělskému království, jeho državám a Svaté říši římské vládl Karel V. a středoevropské země (rakouské země, České království, Uherské království) byly v rukou Ferdinanda I. Obecnější interpretace vykládá mapu jako obraz res publica christiana, sjednocené univerzální křesťanské obce.

I. — Velké theatrum: obrazy člověka a světa

V roce 1548 byla personifikovaná mapa Evropy poprvé začleněna do knihy Heinricha Büntinga Itinerarium sacrae scripturae. Od konce osmdesátých let 16. století se pak objevil pro toto ztvárnění evropského kontinentu nový název: Europa regina (Královna Evropa).

Büntingovo dílo do češtiny přeložil Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599). Tento absolvent a mistr pražské univerzity se oženil s dcerou Jiřího Melantricha Rožďalovského z Aventina, významného českého renesančního knihtiskaře a nakladatele, a po Melantrichově smrti zdědil jeho tiskárnu. Vlastní překlad si proto sám vydal pod názvem Itinerarium sacrae scripturae, to jest putování svatých na všechnu Svatou Biblí obojího Zákona v roce 1592 v Praze a na stranách 18–19 do něj vložil i personifikovanou mapu Evropy.

Jedná se o jeden z prvních případů užití techniky mědirytu v Čechách. Popis mapy interpretuje vyobrazení Čech takto: „Český les, i se vším Královstvím českým, jest jako zlatý groš, aneb jako nějaký okrouhlý klénot a zápona, na řetěze kraje rejnského zavěšená, skrze řeku Main a Černý les, jako zlatou aneb hedvábnou šňůrku.“ Veleslavínův tisk se od jiných dochovaných evropských vydání liší ve dvou maličkostech.

Ve Středozemním moři v prostoru mezi Sicílií a Peloponésem bylo nahrazeno vyobrazení jedné či dvou plachetnic erbem, podobně jako na mapě Asie. Nositele erbů se nepodařilo identifikovat, ale není vyloučeno, že se jednalo o osoby, které se nějakým způsobem podílely na pořízení těchto jedněch z prvních českých mědirytů. Strahovský exemplář mědirytu Europa regina byl neznámo kdy vyříznut z výtisku Itinerarium, snad poté ručně kolorován a nakonec zarámován.

V roce 2011 byl z rámu opět vyjmut a restaurován.

— JP

42—43

I.2a–d Čtyři věky člověka a/ Alegorie Úsvit – Jaro – Dětství b/ Alegorie Poledne – Léto – Mládí c/ Alegorie Večer – Podzim – Zralý věk d/ Alegorie Noc – Zima – Stáří středoevropský mistr první poloviny 17. století podle Ambrosia Franckena st. olej, plátno, 110 × 150 cm Národní památkový ústav, územní památková správa v Kroměříži, Státní hrad Šternberk, ST 282–ST 284, ST 289 Do roku 1948 sbírka Beesů z Chrostiny, zámek Hnojník.

Kat. Praha 1997, s. 300, č. k. IV/34–37 (autor hesla Marie Mžyková); Mžyková 1998B, s. 101–123; Mžyková 2012, s. 179.

Ke grafické předloze: Hollstein LXVII, nos. 1982–86; Mauquoy-Hendrickx 1979, nos. 1550–54; Peters 2015, s. 259–270.

Čtyři alegorické obrazy lidských věků na hradě Šternberk pocházejí se sbírky Beesů z Chrostiny a až do padesátých let 20. století se nacházely na slezském zámku Hnojník. Autor maleb není znám, ale výjevy jsou namalovány podle tisků z 16. století.

Již v roce 1997 identifikovala Marie Mžyková předlohy pro šternberské obrazy v antverpské grafické produkci. Grafiky, které nalezla v pařížské La Bibliothèque nationale de France, mylně považovala za práci Jacoba de Weert, ten však byl pouze vydavatelem jedné pozdějších z edic.

Za autora návrhů, podle nichž vznikly grafické listy, je dnes pokládán Ambrosius Francken starší. Právě jemu je připisována kresebná předloha k alegorii Úsvitu, která byla vydražena 25. ledna 2017 v Sotheby’s v New Yorku. Zmiňovaná kresba se před druhou světovou válkou nacházela v Brně ve sbírce Rudolfa Duba (1873–1939).

Tomuto významnému inženýrovi a konstruktérovi židovského původu se v roce 1939 podařilo emigrovat, ale záhy poté v Nice zemřel. Část své cenné sbírky stačil rozprodat ještě před odchodem do exilu, zbývající díla se po jeho smrti v roce 1939 objevila na aukci u Klipsteina v Bernu.

Jako první převedl Franckenovy kresby do graI. — Velké theatrum: obrazy člověka a světa

fické podoby Hieronimus Wierix (1553–1619) a vytiskl Pieter Baltens (1527–1584), později je vydali i Jacob de Weert (1569–1605) a Theodor Galle (1571–1633). Soubor poprvé vydaný v Antverpách někdy v roce 1577 původně obsahoval pět grafických listů — Čtyři věky člověka a Poslední soud — očíslovaných římskými číslicemi I–V. První čtyři posloužily jako předlohy pro šternberské alegorické obrazy, pátý výjev zobrazující Nejsvětější Trojici při posledním soudu pravděpodobně nebyl dostatečně atraktivní pro dekoraci interiéru.

Jednotlivé edice se od sebe v drobnostech liší a je těžké přesně určit, která sloužila jako předloha pro malované obrazy. Je možné, že autor znal souborné album Speculum diuersarum imaginum speculatiuarum z roku 1638, v němž jsou výjevy publikovány pod pořadovými čísly 13–17. Malíř převedl na plátno základní podobu jednotlivých alegorií, ale v detailech nalezneme drobné odlišnosti. Upravil pozadí, vynechal identifikační nápisy postav, některé figury dokonce zjednodušil, zmizely doplňující verše. U prvního výjevu došlo jako u jediného k zrcadlovému otočení.

Každý ze Čtyř věků člověka je reprezentován triumfálním průvodem s alegorickými postavami jedoucími na voze, další z postav sedí na potahu, jiná nese před vozem prapor s příslušnými astrologickými znameními. Úsvitu dominují postavy Nevinnosti, Míru a Cudnosti, na koních se pak raduje Bezpečnost, Štěstí a Příroda. Kolem vozu si hrají malé děti a bezstarostně dovádě-

Ambrosius Francken starší – připsáno, Alegorie Úsvit – Dětství, repro dle: http://www.sothebys.com/en/ auctions/ecatalogue/2017/ old-master-drawings-n09603/ lot.2.html.

jí s mláďaty rozličných zvířat. Poledne přiváží ctnostnou Mravnost a Potěšení, Kupid mezi nimi vystřeluje svůj šíp. Děti již odhodily své hračky, symboly dětství, a věnují se pilně studiu. Večer, podobně jako zralý věk, přináší pokušení a neřesti. Na voze života se usadily Svár, Chamtivost a Nouze, spřežení vládnou Smutek, Správa a Podvod. Kola vozu drtí symboly svobodných umění a prapor se symboly Vah, Štíra a Střelce nese jednonohý mrzák. Poslední výjev, Noc, charakterizuje symbolika vanitas. Na volu jedoucí Chronos s kosou vede vůz doslova přes mrtvoly, za ním se na černém volu veze Smrt.

Na voze troubí Fáma, sudičky předou nit života a také ji stříhají. Vůz je obklopen svícemi, postava vpravo je oblečena ve smutečním plášti jako v pohřebním průvodu. Vše směřuje ke konci života, k poslednímu soudu a k vykoupení. Tento pátý výjev, který sérii alegorických výjevů tematicky završoval, však zůstal pouze v grafické předloze.

Téma alegorií či alegorických průvodů bylo ve výtvarném umění raného novověku velmi oblíbené. Umělci hledali inspiraci v Ovidiových Proměnách nebo Petrarkových Triumfech. V nizozemském a vlámském regionu, kde vznikly předlohy pro vystavené obrazy, byly od středověku populární bohaté slavnostní průvody a procesí. Součástí tzv. Ommegangen, průvodů s alegorickými vozy navrženými předními umělci, se staly i tzv. hry na voze, kombinující alegorie se starozákonní i novozákonní tematikou.

Hlavní roli při těchto slavnostech hrály řečnické komory, které se sdružovaly při cechu sv. Lukáše a zodpovídaly za vizuální i obsahovou náplň průvodů. Mezi ty nejvýraznější v regionu patřila antverpská komora Violieren (Fialky), mezi jejímiž členy nalezneme i Galleho, Cocka nebo Baltense, tedy jedny z nejvýznamnějších grafiků, rytců a vydavatelů v Antverpách.

— LV

44—45

I. — Velké theatrum: obrazy člověka a světa

46—47

I.3 a–b a/ Alegorie Francie b/ Alegorie Germánie Gillis van Valckenborch, kolem 1600 olej, plátno, 113 × 183 cm (oba obrazy) Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou, inv. č. 1151, 1148 Pů vodem ze sbírky hrabat Wallisů na zámku v Budiškovicích.

Vacková 1972, s. 370–375; Vacková 1989A, s. 352–356, 377 (bibliografie); Mžyková 2001/I–III; Kat. Praha 2007B, s. 434–435, č. k. 1. 81 a, b (autorka hesel Eliška Fučíková); Mžyková 2012, s. 10–11; Černušák – Hajná 2020, s. 100–103.

Alegorické náměty se těšily velké oblibě po celá staletí, neboť umožňovaly sdělit pomocí jinotaje, náznaku i personifikace poučenému diváku mnohem více informací, než by dokázal zachytit v zobrazení daného tématu malíř. Pozorovateli skýtala tato umělecká díla zdroj poučení i zábavy. Tak tomu je i u cyklu čtyř jaroměřických pláten z ruky Gillise van Valckenborch (1570–1622) s motivy Hispánie, Itálie, Francie a Germánie (tj. římskoněmecké říše), zachycujících jak období války, tak období míru. Inspirační zdroj jaroměřických pláten lze nalézt v sérii obrazů stejného námětu od Hanse von Aachen,88 které neznáme z originálu, ale pouze z grafických reprodukcí Jana Sadelera89 a dalších rytců, které dokládají dobovou oblibu námětů, zejména mezi aristokratickými objednavateli. Valckenborchovy malby na Aachenovy obrazy volně navazují, podobnost mezi nimi spočívá především v základním rozvržení scén i kompozic jako celku, děje v zadním plánu (nikoli však v jeho pojetí), jakož i v atributech jednotlivých zemí. Přímou citací se zdají být znaky uvedených územních celků (v případě politicky roztříštěné Itálie zde figuruje papežský erb). Dobovou aktualizací, která se zcela odlišuje od ostatních obdobných konvolutů ovlivněných Aachenem, jsou personifikace daných zemí, které ztělesňují panovníci doprovázení honosně oděnými ženami. Právě tyto postavy představují královskou moc spolu s rekvizitami charakteristickými pro dané oblasti, I. — Velké theatrum: obrazy člověka a světa

na rozdíl od obvyklé praxe využívající jako zdroj jednotlivých alegorických figur řeckou či římsou mytologii (Francie: Pallas Athéna a Merkur; Germánie: Ceres a Bakchus; Hispánie: Juno a Mars; Itálie: Venuše a Apollón). kdy je zosobňují mytologické postavy Alegorie Francie, ztělesněná dámou v nákladné róbě podle dobové módy, drží v pravé ruce žezlo, v levé Merkurovu hůl „caduceus“ a na klíně jí leží královská koruna. Adoruje ji muž, ne nepodobný francouzskému králi Jindřichovi IV. (1553–1610), s mečem v pravé ruce, který se k ní naklání s kavalírským gestem ochranitele. V předním plánu obrazu jsou umístěny symboly tehdejší Francie, v pozadí se odehrává dvorská scéna i bitevní vřava. Výjevy od sebe odděluje mohutný strom, který je nepřehlédnutelnou dominantou všech pláten cyklu. Kompoziční řešení, barevnost i dynamika scén jsou si podobné v rámci celé série. Alegorie Germánie, žena ve zlatém brokátovém šatě s žezlem v pravé ruce a císařskou korunou jako nejvzácnějším odznakem moci i síly Svaté říše římské shlíží k mužské postavě, která pokleká a předává jí zlatý pohár.

Oním kavalírem by mohl být prominentní příslušník habsburského dvora, nebo přímo budoucí císař Matyáš (1557–1619), v jehož službách působil nejen Gillis van Valckenborch, ale i další členové jeho rodiny od devadesátých let 16. století. Právě tato skutečnost a předpokládaný podíl objednavatele na výsledné podobě maleb činí poněkud problematickou pozdní dataci jaroměřických pláten až do období po roce 1610. Obrazy však vznikly nejspíše již po roce 1593, kdy byl Matyášovi svěřen úřad místodržícího v Rakousích, snad i jako demonstrace dalších Matyášových politických záměrů. S reprezentací a ambicemi budoucího císaře úzce souvisejí plátna z ruky Aachenova žáka Pietra Fransze Isaacsza (1571–1638), která vytvořil pro Matyášova dvořana a rádce Christopha von Weiss v roce 1610;90 zde hraje hlavní roli v alegorii Germánie opět Matyáš, ačkoli jinak se Isaacsz drží Sadelerových grafických listů jako předlohy. Hypotézu, že Aachenův cyklus vznikl již v poslední dekádě 16. století, podporuje i pozdně renesanční pojetí figur, typika tváří, jakož i oděvy postav.

— LS

88 Srovnej Alegorii Germánie s Cererou a Bakchem a Alegorii Francie s Minervou a Merkurem, grafické listy Johanna Sadelera podle Hanse von Aachen z let 1588–1595 (např. Rijksmuseum Amsterdam, inv. č. RP-POB-7441, RP-P-OB-7567).

89 Kat. Praha 2007B; jak podotýká autorka hesla E. Fučíková, značení „figuravit“ dává tušit, že předlohou byla skutečně malba.

90 Vacková 1989A, s. 356.

48—49

V.

Komenský v exilu

Zjinud jinam přecházeti los jest něčí až do smrti — Píseň k pohřbu Komenského manželky Doroty Cyrillové, 1648

178—179

V — Komenský v exilu

Dne 4. února 1628 Komenský s rodinou a skupinou přátel opustil Čechy a odebral se do velkopolského Lešna (V.2). Zdejší vládci, členové magnátského rodu Leszczyńských erbu zubří hlavy, vyznávali bratrskou víru snad už od roku 1547 a v roce 1580 předal vévoda Rafael V. (kolem 1526–1592) bratřím lešenský katolický kostel. Přestože vnuk Rafaela V., Komenského žák Bohuslav Leszczyński (V.15), konvertoval počátkem čtyřicátých let ke katolictví, zůstalo Lešno nábožensky tolerantním městem i nadále (V.12–V.14, V.16). V době Komenského žilo ve městě asi dva tisíce českých exulantů.

Sídlil zde seniorát jejich církve, seminář, knihovna, archiv a také tiskárna přenesená z Kralic. Původně tu působily tři bratrské sbory, český, polský a německý. Duchovním centrem Čechů byl kostel sv. Jana (V.3), z jehož vybavení se dochovaly zajímavé liturgické předměty, některé nepochybně přinesené vyhnanci z Čech a z Moravy z jejich předchozích působišť (V.4–V.10). Komenský učil v Lešně na vyšší bratrské škole, psal učebnice i školní latinské hry a udržoval čilou korespondenci s přáteli po celé Evropě.

V Lešně vznikla řada jeho významných spisů didaktického, pansofického i profetického zaměření (V.11, V.22).

Jan Amos Komenský Lešno několikrát opustil, aby vyhověl prestižním nabídkám na uplatnění, případně aby mohl rozvíjet své vědecké záměry a politické představy, motivované pocitem odpovědnosti za bratrskou exulantskou komunitu. V roce 1641 se na popud přátel seskupených kolem Samuela Hartliba vydal do Londýna (V.17). Během plavby z Gdaňsku zažil na Baltu mořskou bouři, jejíž ohlas najdeme v pozdějším vydání Labyrintu. V Anglii se zpočátku pohyboval ve společnosti blízké Alžbětě Stuartovně, vdově po Fridrichu Falckém (V.1), v jehož návrat na český trůn nepřestal Komenský věřit až do předčasné smrti „zimního krále“ v roce 1632. Po nadějných počátcích spjatých s prací na „vztyčení budovy pravdy lidské i božské“ a založení pansofického učiliště se začala nepříznivě projevovat výbušná politická situace spojená s počínajícím konfliktem mezi králem Karlem I. a parlamentem. Jan Amos opustil revolucí zachvácený ostrov v červnu 1642. Navštívil Nizozemí a poté se na pozvání svého příznivce, zbrojařského magnáta Ludvíka de Geer, vydal do Stockholmu (V.18), kde se setkal s mocným říšským kancléřem Axelem Oxenstiernou a také se švédskou královnou Kristinou. Nové působiště pod švédským protektorátem nalezl Komenský v pruském Elbinku (V.19); zde vznikl i koncept jeho životního díla, Všeobecné rozpravy o všenápravě věcí lidských.

Do Lešna se Jan Amos vrátil v srpnu 1648 spolu s umírající (druhou) manželkou Marií Dorotou, rozenou Cyrillovou. Zklamání z výsledků vestfálského míru, uzavírajícího českým exulantům možnost návratu domů, se obráží v emotivním vyznání lásky k „vlasti milé“ a k národu českému a moravskému, v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské, díle nevyčerpatelné emblematické síly, ožívající vždy znovu v uzlových okamžicích českých moderních dějin (V.20–V.21). Mezi lety 1650–1654 pobýval Komenský v sedmihradském Sárospataku (Blatném Potoku), kde tříbil, teoreticky formuloval, ale i prakticky ověřoval své vzdělávací zásady (V.23–V.25). Ani po návratu do Lešna nepřestal považovat výsledky třicetileté války za zradu evangelických mocností Evropy na české nekatolické emigraci. Proto se znovu upíná k apokalyptickým protihabsburským proroctvím (V.22) a rozvíjí pokusy o organizaci nové koalice proti katolickým státům. S nadějemi se obrací k Oliveru Cromwellovi, k sedmihradskému knížeti Jiřímu II. Rákóczymu a především k novému švédskému panovníkovi Karlu X. Gustavovi, spřízněnému se „zimním králem“ Fridrichem Falckým. Vypálení Lešna polskými katolickými oddíly na sklonku dubna 1656 znamenalo pro Jana Amose 180—181

osobní tragédii, tím spíše, že požáru padla za oběť část jeho rukopisů. Navzdory někdy tradovanému názoru však tato událost nepřerušila evangelickou a obecně nábožensky tolerantní tradici v tomto polském městě.

Komenský s rodinou se spasil útěkem; jak sám říká, „byl vyvržen nahý na břeh sousedního Slezska“. Nepobyl tam však dlouho, už koncem srpna 1656 přijel do Amsterodamu, tohoto „tržiště světa“, kde se mu dostalo příznivého přijetí (V.26). Prožil zde posledních čtrnáct let života v relativním klidu a bez starostí o existenci svou a svých blízkých.

Minimálně první polovina tohoto závěrečného období byla provázena rozsáhlou tvůrčí a vydavatelskou aktivitou, odrážející mimořádně široké pluralitní spektrum duševního obzoru tohoto polyhistora, jenž v sobě spojoval intelektuální kompetence pedagoga, teologa, filozofa a politika. Na sklonku života bilancoval Jan Amos své dílo a směřování s pochybnostmi a skepsí, avšak bez rezignace (V.27). Jeho pozemský život se naplnil po delší nemoci dne 15. listopadu 1670 v Amsterodamu a o týden později byl Komenský pohřben ve valonském kostelíku v Naardenu (V.28, V.29).

— VV

V — Komenský v exilu

182—183

V.1 Portrét Fridricha V. Falckého anonym, první polovina 17. století olej, plátno, 303 × 112,5 cm; nápis vlevo nahoře: VGO / FRIEDRICH PFALTZ GRAF BEŸ / RHEIN UND CHUFURST e´13 Lešno, Muzeum Okręgowe w Lesznie, inv. č. MLS 42 Původem z radnice v Lešně, v roce 1953 převedeno do muzea.

Szymańska 2007, s. 18; Kat. Leszno 2018, s. 44–45, č. k. II.3. (autorka hesla Grażyna Michalak; bibliografie).

Ve sbírkách lešenského muzea se nachází v českém prostředí ne zcela známý portrét Fridricha Falckého (1596–1632). Reprezentativní malba vychází ze vzorů oficiálních panovnických podobizen, jak se zformovaly v období renesance.

Kompozice jen zřídka vycházela z klasických středověkých portrétních rodokmenů a erbovníků, a to hlavně pro jejich statičnost a malou interakci s recipientem dané vizuální informace. Umělci i objednavatelé doby renesance upřednostňovali dynamičtější a sdílnější pojetí, přizpůsobené kulturnímu prostředí, ze kterého portréty vzešly nebo do něhož byly určeny. Nezanedbatelnou úlohu sehrávala dobová rétorika, jež se stala integrální součástí zobrazení a současně mu dodávala na živosti a rozvíjela další významovou dimenzi, zachycenou nejčastěji pomocí oděvu, gest, mimiky, postoje a chování portrétovaného.227 Model vlastně přímo oslovuje imaginárního diváka a „stává“ se tak se v jistém slova smyslu sám řečníkem.228 Malba sama tak sloužila nejen jako prostředek reprezentace panovníka, ale zahrnovala v sobě celý komplex významů, jež ve své osobě ztělesňoval.

Podobizna představuje mladého muže z nejvyšších aristokratických vrstev v lehce polstrovaném stříbřitém atlasovém kaftanu s dlouhými rukávy, který je zdoben zlatými prýmky a knoflíčky.

Krajkový límec vyšitý zlatou nití podtrhuje důstojné vyznění portrétu. Na manžetách rukávců i kalhot se opakuje stejný vzor krajky i výšivky. Vše doplňují krátké kalhoty a bílé hedvábné punčochy.

Samotná podobizna ovšem nezrcadlí zcela věrně fyziognomickou podobu Fridricha Falckého, neboť v dané době docházelo k vědomému potlačeV — Komenský v exilu

ní individuálních rysů a akcentování důstojnosti majestátu, energie, moci a síly portrétovaného, čemuž se podřizovala i umělecká invence malíře.

Zobrazení vladaře sloužila i k sebeprezentaci majitele takto významného portrétu.

Vladařské portréty uchovávané v soukromých rukách se stávaly oblíbeným nástrojem k demonstraci příslušnosti k určité politické linii či strategii dané panovnické dynastie. To lze pravděpodobně vztáhnout i na tuto malbu, neboť by měla pocházet z majetku pobělohorských exulantů z Čech, kteří našli azyl v polském Lešně. Provenience samotného portrétu ovšem není zcela jasná, a proto nelze spojení s uprchlíky z českých zemí ani potvrdit, ani vyvrátit. Nicméně vzhledem k naději, kterou vkládali stoupenci nekatolických stavů do Fridricha Falckého a jeho vlády nad Českým královstvím při jeho korunovaci v listopadu 1619, by souvislost s českým prostředím měla určité opodstatnění. Zejména Jan Amos Komenský věřil v klíčovou úlohu mladého monarchy a jeho pomoc českým bratřím. V době svého zvolení stál Fridrich v čele Protestantské unie a osud ho v podstatě předurčoval k rozhodující roli při sjednocení sjednocování nekatolického tábora na počátku třicetileté války.

Očekávání vkládaná do Fridricha Falckého se ukázala jako lichá. Po neúspěšné vládě nad Čechami (1619–1620), během níž si vysloužil nepříliš lichotivé přízvisko „zimní král“, ztratil postupně i Slezsko, Moravu a obě Falce a v podstatě již jako bezzemek se usadil v Amsterodamu, kde přežíval z podpory městské rady a Spojených provincií, jakož i z dobře utajovaných subvencí anglického krále. Jeho další snahy o znovuobnovení vlivu a nabytí ztracených držav nebyly úspěšné. Z původně velkého hráče se stala spíše politická figura, která už neměla v nově vytvořených aliancích a strategických uskupeních valného významu.

Naplnila se tak nepříliš laskavá poznámka vévody z Bouillonu, který o Fridrichovi podal poněkud syrové svědectví: „Vše, co můžeme učiniti s tím Fridrichem, bude, aby se řídil dobrými radami, neboť nikdy nedosáhne toho, aby volil něco sám a podnikl něco znamenitého. Povaha zatmělá, částečně jemná, uzavřená, bázlivá, velmi žádostivá, domýšlivá.“229

— LS

227 Kat. Stockholm 2001, s. 187.

228 Larsson 1998, s. 124.

229 Pánek 2008, s. 367.

184—185

V prosté liturgii českých bratří začátkem 17. století se současně užívaly jeden až čtyři kalichy. Zpravidla šlo o nádoby z cínu, ačkoliv jsou doloženy i stříbrné a zlacené. Byly to obvykle norimberský zlatník nebo zlatník vyškolený dary od šlechtických patronů komunit, napřív Norimberku a činný na Moravě, 1564 klad v Ivančicích paní Kateřina z Krajku věnozlacené stříbro, kované, lité, ryté, vykládáno smaltem, vala na paměť uzdravení svého manžela bratrv. 19 cm, průměr patky 14 cm, průměr kupy 9,1 cm skému sboru stříbrný pohár zdobený smaltem.

Lešno, Muzeum Okręgowe w Lesznie, inv. č. MLH 191 Kalichy z Lešna možná byly obdobnou aristoPodle tradice přinesli kalich v roce 1628 uprchlíci kratickou donací.

V.4 Liturgický kalich

z Čech. Je uveden v seznamu výbavy kostela sv. Jana v Lešně v letech 1732 a 1737. Do roku 1945 byl kalich v tomto kostele, poté jej nacisté odvezli do Herrnhutu. Navrácen byl roku 1959, ve sbírkách muzea je od roku 1962.

Kohte 1896, s. 216; Bickerich 1933, s. 7; Gniazdowska 2004; Szymańska 2007, s. 13, 24; Marzęcki 2008, s. 62–63; Kat. Praha 2010A, s. 330–331, č. k. X/7 (autoři hesla Kateřina Horníčková – Michal Šroněk); Kat. Leszno 2018, s. 116–117, č. k. IV.23 (autorka hesla Małgorzata Gniazdowska).

Patka laločnatá, odstupňovaná. Každé z jejích šesti polí zdobí zavíjeným ornamentem lemovaná kartuš s nápisem; nápisy jsou číslovány od jedné do šesti: 1. CHRISTVS SALVATOR PRO NOBIS VICTIMA, 2. PERSOLVENS PATRI DEBITA ɅYPTA (?) SVO, 3. PROBRIS VERBERIB ‚CVCE VVLNERE SANGUINE MORTE, 4. HORRENDIS PATREND PATREND MATRIS NOSE A SATANA PECCATO MORTE PERRENNI, 6. LIBERTE AETERNO RESTITUATQ ‚PATRI. Na poli obsahujícím první část textu je umístěn stříbrný smaltovaný medailon s obrázkem stříbrného beránka na modrém štítě s písmeny I a B po stranách. Dřík kalicha nese šestihranný plochý nodus zdobený šesti výstupky. Kupa spočívá v koši osazeném barevnými emaily. Obvod koše zdobí oválné pukly vyplněné černozlatými maureskami ve smaltu.

Medailony jsou vloženy do rámečků se zavíjeným ornamentem a ozdobným kováním. Vedle nich je vyobrazeno celkem šest ptáků, mezi nimi pelikán, husa, holub a Fénix. Koš vrcholí plastickým vybíjeným dekorem. Kuželová kupa je vně i uvnitř zlacená.

V — Komenský v exilu

— MG

Šestidílnou patku zdobí reliéfně provedené výjevy ze života Svaté rodiny: Zvěstování, Klanění pastýřů, Klanění tří králů, Obětování v chrámu, Obřezání Páně, Odpočinek na útěku do Egypstřední Evropa, kolem 1600 ta. Nodus je stlačený, osazený vinnými hrozny a medailony s hlavičkami andělíčků. Kupa spozlacený plech, stříbro, skleněné imitace kamenů výška 20 cm, průměr patky 16,1 cm, průměr čívá v koši rozděleném v pěti vodorovných řakupy 15,7 cm dách na čtverce, vyplněné skleněnými imitaceLešno, Muzeum Okręgowe w Lesznie, inv. č. MLH 192 mi drahých kamenů.

V.5 Liturgický kalich

Podle tradice přinesli kalich v roce 1628 uprchlíci z Čech. Je uveden v seznamu výbavy kostela sv. Jana v Lešně v letech 1732 a 1737. Do roku 1945 byl kalich v tomto kostele, poté jej nacisté odvezli do Herrnhutu. Navrácen byl roku 1959, ve sbírkách muzea se nachází od roku 1962.

— MG

Kohte 1896, s. 216; Bickerich 1933, s. 7; Gniazdowska 2004; Szymańska 2007, s. 13, 24; Marzęcki 2008, s. 62–63; Kat. Praha 2010A, s. 330–331, č. k. X/7 (autoři hesla Kateřina Horníčková – Michal Šroněk); Kat. Leszno 2018, s. 118–119, č. k. IV.24 (autorka hesla Małgorzata Gniazdowska).

188—189

Jedno z nejpřesnějších vyobrazení Londýna a zároveň jedno z nejlepších městských panoramat v historii jsou přívlastky velkého prospektu tohoto města od Václava Hollara (1607–1677). Jako třetí „nej“ lze přidat, že jde též o jedno z nejlepších děl autora samotného.

Václav Hollar, 1647 Když Václav Hollar v roce 1636 přijal služlept (sestaveno z 1. a 2. stavu), jednotlivé části: bu u anglického šlechtice, politika, diplomata 470 × 202 mm, 479 × 401 mm, 478 × 404 mm, a velkého sběratele Thomase Howarda, hraběte 473 × 396 mm, 481 × 401 mm, 485 × 408 mm, z Arundelu a Surrey, brzy se začal zabývat pohle470 × 200 mm; značeno na 1. listu naspodu kartuše: Wenceslaus Hollar delineauit, et fecit Londini et dy na Londýn, ve kterém se usídlil. Jako již zkuAntverpiae, 1647; nápisy: v kartuši na 4. listu: LONDON; šený vedutista dokázal pojmout výjev tak, aby na prvním listu latinské verše s nápisem: AD LONDINUM působil přehledně a přirozeně. Zároveň využíval EPITOMEN & OCELLUM / Serenissimae Mariae … hunc amoenissimum celebrrimi Londinensis emporij své znalosti z oboru topografie, které již v mládí ac aedes regalis aspectum. D. C. Q. Cornelius Danckers .; mohl načerpat u svého příbuzného Pavla Aretina posledním listu: De Celeberrima & Florentissima / na z Ehrenfeldu, tvůrce mapy Čech z roku 1619.

TRINOBANTIADOS AUGUSTAE CIVITATE / Salus SanctaParens Regii … benigna Solo. Ipse Placenius tue Umělecky mimořádně vyzrálé a zároveň tovidear, Taceo. / prostant AMSTELODAMI apud / Cornelius pograficky důsledné dílo zobrazující londýnské Danckers in via vitulina sum insigni / Gratitudines Anno 1647. panorama spadá do Hollarova plodného období Národní galerie v Praze, inv. č. R 88025–88031 během antverpského exilu, kam se uchýlil před anglickou občanskou válkou v létech 1644–1652.

Získáno převodem z Národního muzea v rámci kolekce Hollareum, 1949.

Hollar nicméně přistoupil k zobrazení města inspirován starším pohledem na Londýn od nizoPennington, č. 1014; New Hollstein – Hollar, č. 954; Kat. Praha 1983, č. k. 200; Godfrey 1994, č. k. 62; Kat. zemského rytce Claese J. Visschera (1587–1652) Praha 2001, č. k. II.6.57 (autorka hesla Eva Janáčková); Kat. z roku 1616. Visscher nahlížel na scenérii z jižníPraha 2007A, č. k. II/49 (autorka hesla Alena Volrábová). ho břehu řeky Temže — části města Southwark —

V.17 Velký pohled na Londýn z Bankside

V — Komenský v exilu

232 Viz Volrábová 2018, č. k. 6–7, 46–47.

a Hollar zvolil tuto stranu také. Nicméně český tvůrce vystoupal na věž kostela tehdy zasvěceného Panně Marii (St. Mary Overy) ve čtvrti Bankside a kreslil pohled z výšky. To mu umožnilo plasticky zachytit situaci staveb na obou březích řeky Temže. Nezůstalo však u prostého informativního sdělení; město je ztvárněno také umělecky působivě.

Hollarovo svědectví o metropoli před tím, než byla v roce 1666 zdecimována velkým požárem, je dodnes neocenitelným zdrojem informací o její původní podobě, ačkoliv se autor nevyhnul některým chybám, které převzal z Visscherova předchozího panoramatu. Například zaměnil budovu divadla Globe s Hope Theatre. Uskupení shora viděných domů na jižním břehu však zachytil přesvědčivě a ve své charakteristické důslednosti neopomněl zobrazit i každý komín.

Některé přípravné kresby pro tento prospekt se dodnes zachovaly.232 Vznikaly zhruba v době, kdy v Londýně pobýval Komenský a všechny tehdejší dominanty města nepochybně spatřil.

Na protějším břehu nalevo vyčnívá katedrála sv. Pavla, která lehla popelem za velkého požáru a po přestavbě v 19. století má dnes zcela jinou podobu. Vpravo od London Bridge snadno

rozeznáme čtyřvěží londýnského Toweru. Nicméně se Hollar nespokojil jen s úsekem, který lze pojmout jedním pohledem, a oproti svému předchůdci Visscherovi pokračoval v zobrazování města po obou stranách do dálky podél řeky Temže, brázděné mnohými plavidly. Díky tomuto prodloužení výhledu mohl Hollar zobrazit i vzdálenější důležité paláce, jako královské sídlo Whitehall zcela vlevo. A co se z významných budov do hlavního výjevu nevešlo, jako například Westminster Abbey, Parlament aj., ještě přidal jako jakousi poznámku v podobě samostatné půvabné veduty umístěné v levé části sestavy pod alegorickou ženskou postavu města Londýna. Protějškem je jí na druhé straně personifikace řeky Temže v podobě říčního boha.

— AV

204—205

V.18 Dva pohledy na Stockholm z cyklu Civitates Orbis Terrarum IV, editor: Georg Braun, Kolín nad Rýnem 1590, fol. 38. inventor: Hieronymus Scholeus (?) rytec: pravděpodobně Franz Hogenberg kolorovaný mědiryt a lept, 406 × 534 mm Národní galerie v Praze, inv. č. R 186146 Získáno 1962, původem ze sbírky Clary-Aldringen, Teplice.

Füssel 2015, s. 492–495.

Knihy obsahující městské plány a pohledy na města byly pod názvem Civitates orbis terrarum (Města světa) od roku 1572 postupně vydávány zejména péčí vydavatelů humanisty a cestovatele Georga Brauna (1541–1622) a rytce Franze Hogenberga (1535–1590). Poslední, šestý díl vznikl v roce 1617 v dílně již další generace vydavatelů. Svazky, jejichž ilustrace měly ve své době moderní ambice věrného zobrazení míst, vycházely v různých jazykových mutacích. Čtvrtý díl série Civitates orbis terrarum, pro který byla vytvořena mnohá další vyobrazení měst, včetně pohledu na Stockholm, byl vydán nejdříve v latině roku 1588.233 Německá verze, ze které pochází tento list, vyšla v roce 1590.

Ze všech šesti dílů těchto topografických knih se čtvrtému dostalo asi nejmenší umělecké pozornosti. Většinou obsahuje plány a mapy; pokud je město zobrazeno z bočního pohledu, jsou to mnohdy jednoduché až schématické výjevy.

V porovnání s ostatními náleží list s oběma pohledy na Stockholm k nejzdařilejším. Švédsku vcelku není věnována velká pozornost — v celé sérii bychom napočítali pouze pět ilustrací.

Horní pohled směřuje od severovýchodu přes čtvrť Norrmalm, kde je dnes centrum metropole. Na březích v popředí vidíme dřevěné domy, typické pro skandinávskou obytnou architekturu té doby. Most vedoucí na ostrov překlenuje propojení Baltického moře (vlevo) a jezera Mälaren (vpravo). Ostrov s dodnes v podstatě zachovalým starým městem byl původním jádrem Stockholmu. Starý královský palác, citadelu V — Komenský v exilu

Tři koruny (Tre Kronor), který byl budován od poloviny 13. století a od konce 16. století přeměněn v reprezentativní renesanční sídlo, zničil požár v roce 1697. Komenský jej tedy při své návštěvě Švédska ještě viděl. Další dominantou centra byl středověký chrám sv. Mikuláše (jeho stavba započala v roce 1279). Vpravo vidíme klášter františkánů, založený roku 1270. Druhý, spodní pohled, vedoucí od jihozápadu, zachycuje také přístav s obchodními loděmi a s válečným trojstěžníkem v popředí.

O autorovi předlohy, který se podepsal Hieronymus Scholeus, není známo nic než to, že vytvořil pro Civitates orbis terrarum ještě předlohu k pohledu na Bergen a možná pár dalších severských prospektů. Protože jde o skandinávské náměty, uvažuje se, že byl tamního původu.

Kvalita jeho uměleckého projevu nicméně napovídá dobrému školení buď v Nizozemí, nebo v Německu, odkud mohl také pocházet. Jeho městské pohledy jsou topograficky i umělecky zdařilé; v rámci čtvrtého dílu náleží k nejkvalitnějším. Zobrazení nejen hlavních dominant, ale zejména obytných domů v popředí horního pohledu prozrazuje zkušeného umělce, jenž chápal a dokázal prostředkovat architektonické perspektivní vztahy.

O kvalitě a oblibě horního pohledu na Stockholm mimo jiné svědčí, že jej poměrně věrně reprodukoval Matthäus Merian (1593–1650) v mědirytu z roku 1638. Později, v roce 1644, vyšla zjednodušená verze tohoto podhledu od Jeana Boisseaua (činného v letech 1631–1657).

— AV

233 Kozák 1983.

Pohled na Stockholm, Matthäeus Merian st., 1638.

206—207

VI.

Dílna lidskosti

Škola je dílna lidskosti. Od úřadu vyučovacího vzdálena buď veškerá nevrlost a s otcovskou láskou budiž konáno všecko, aby žák pociťoval, že je milován a neměl příčiny k nedůvěřování.

— Obecná porada, Pampaedia (vydáno 1966)

228—229

VI — Dílna lidskosti

Jan Amos Komenský se od počátku své literární činnosti zabýval otázkou vzdělávání, výchovy a vědeckého poznávání světa, jež mají ve svém důsledku vést lidstvo k moudrosti. To vše s vědomím, že lidská moudrost je jen odrazem moudrosti nejvyšší — Boží. Snaha o nápravu obrazu Boha v člověku se stala smyslem všech Komenského prací, neboť člověk, který pozná a překoná svou zkaženost, bude lépe spravovat věci mu svěřené, jimž ovšem musí současně porozumět. Vědění Komenský chápal jako světlo, dané všem lidem k tomu, aby jim pomáhalo pochopit okolní svět, a to v detailech i v celcích. Ty se pak spojí do světla univerzálního, jež Komenský chápe jako univerzální vědění — moudrost — pansofii.

Záměr dovést člověka k univerzálnímu poznání se stal Komenskému východiskem při koncipování vzdělávacích metod v jeho pedagogickém díle. Velkou roli dle Komenského hraje přístup ke vzdělání — to by mělo být dostupné všem, bez ohledu na schopnosti, pohlaví a sociální původ jedince. V Informatoriu školy mateřské (VI.7) shrnuje názor, že vzdělávat se má člověk po celý svůj život, ale nejdůležitější jsou první čtyři šestiletá období. Aktivnímu školnímu vzdělávání se má tedy člověk věnovat v šestiletých cyklech do svých čtyřiadvaceti let, na této tezi je v podstatě založeno i současné školství. Poměrně známým se stal Komenského princip zapojení hry do učebního procesu, který uplatnil v divadelních kusech Diogenes cynicus a Abrahamus patriarcha a v souboru školních her nazvaném v duchu Komenského přesvědčení, že škola má být hrou, Schola ludus (VI.11). O popularitě tohoto rčení svědčí i soutěžní návrh plakátu Cola ludus (VI.13), který je humorně variuje. Nicméně divadelní hra a jiné formy dramatizace se staly velmi oblíbenou součástí raně novověkého školství i v katolickém prostředí. Do jezuitského vzdělávacího systému byla divadelní představení zavedena již na sklonku 16. století. Dramata jezuitských autorů se rozšířila i do mimoškolního prostředí, velký úspěch zaznamenala kupříkladu divadelní inscenace Pietas victrix (VI.12), uvedená k oslavě korunovace Leopolda I. císařem. Jak v reformačním, tak i katolickém prostředí sloužila divadelní představení k procvičování gramatiky, cizích jazyků a rétoriky a plnila roli výchovnou, ale zároveň se stala i společenskými událostmi a prostředkem demonstrace moci, a to na obou konfesních stranách.

Ve shodě se svým názorem, že vzdělání by mělo být dostupné všem, Komenský zdůrazňoval nutnost věnovat se každému žákovi či studentovi a přizpůsobit výklad jeho schopnostem, přecházet od jednoduchých úkolů ke složitějším a prezentovat látku ve vzájemných konotacích a pomocí názorných pomůcek (VI.2, VI.3, VI.4). Nejen všeobecné předměty by se měly vyučovat názorně, ale i cizím řečem by se měl student učit v souvislostech a v tematických celcích. Přesvědčení o významu jazyků jako prostředku k poznávání neznámého, ale i přístupu k informacím, vedlo Komenského k vytvoření jazykové učebnice Janua linguarum reserata, v níž propojil výuku jazyka s věcným a uceleným přehledem všeobecných znalostí a reálií. Poprvé vyšla v latinském znění v roce 1631. Později Komenský knihu několikrát upravoval: v souladu s plány školy v Sárospataku vznikly dílčí, na sebe navazující stupně výuky latiny — Vestibulum, Janua a Atrium (VI.10). Kniha se stala také východiskem pro učebnici Orbis sensualium pictus a soubor divadelních představení Schola ludus. Byla opakovaně vydávána, největší popularitě se těšila na počátku 18. století. Pro svou potřebu ji využívali i jezuité (VI.15).

230—231

Právě učebnice Janua linguarum reserata (VI.14) Komenskému doslova otevřela dveře do společenství intelektuálních elit, tedy společenství, které bez ohledu na konfesní příslušnost či politické preference stálo u zrodu raně novověké vědy. Komenský se aktivně zapojil do řešení teologických otázek a filozofických debat, jež se z velké části odehrávaly pomocí korespondenčních sítí. Jejich prostřednictvím komunikovali nejen učenci, ale i jejich mecenáši, což mělo pro Komenského klíčový význam.

Neopominutelnou osobností mezi tehdejšími evropskými intelektuály a protagonistou důležité komunikační sítě byl Samuel Hartlib, který se významně zasadil o šíření Komenského děl a podílel se rovněž na založení Královské společnosti pro povznesení nauk (Royal Society for the Improvement of Natural Knowledge). Tato instituce, ustavená roku 1660, je považována za první evropskou akademii věd. Vzniku společnosti byla věnována kniha Thomase Sprata, jejíž frontispis zdobí ikonograficky velmi zajímavý lept Václava Hollara (VI.6), jeden z nejpozoruhodnějších dokladů reprezentace vědy v raném novověku.

Koncept myšlenky všeobecné moudrosti — pansofie — představil Komenský hlouběji ve spisech Pansophiae prodromus (VI.9) a Pansophiae diatyposis (VI.8). Pokud člověk užívá všech věcí a poznané pravdy s moudrostí, koná dobro a odolává svodům okolního světa, žije svůj život v souladu s Bohem. Tato idea rezonovala i v tehdejší intelektuální Evropě a odrážela se rovněž v soudobém umění. Vznikala díla s morálním a filozoficko-náboženským apelem, kupříkladu tematizující planetární vlivy na osud člověka či pomíjivost žití (VI.1, VI.5), která varovala před následky hříšného života a opuštění pravé cesty určené Bohem.

Komenského práce věnované vzdělávání, výchově i poznávání byly souborně vydány roku 1657 pod názvem Opera didactica omnia (VI.17). Frontispis knihy nese jednu z nejznámějších grafických podobizen Jana Amose Komenského; jejím inventorem byl Crispijn II. van de Passe a rytcem David Loggan. Mědiryt zachycuje Komenského v reprezentativním celofigurovém portrétu uprostřed pracovny, jejíž stěny jsou vyzdobeny ilustracemi z právě dokončované učebnice Orbis pictus. Předání edice Opera didactica omnia amsterodamské městské radě, která iniciovala její vydání, se stalo námětem historizujícího plátna Václava Brožíka, vytvořeného pro výzdobu nové reprezentativní budovy Muzea Království českého (VI.16).

Na rozdíl od Komenského mnohovrstevnatého díla teologického, filozofického a politického, které bylo v průběhu staletí obdivováno i zatracováno, byl přístup Jan Amose k otázkám vzdělávání kladně hodnocen napříč konfesemi a jeho pedagogické spisy, učebnice a další práce, jež bychom dnes mohli nazvat didaktickými, se již za jeho života staly obecně přijímanými a jejich zásadní význam pro evropské školství je trvale uznáván až do současnosti.

— LS

VI — Dílna lidskosti

232—233

VI.1a–b a/ Jupiter z cyklu Planety anonym střední Evropa, před 1612 olej, plátno, 158,5 × 115 cm Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, Státní hrad Rožmberk inv. č. RO00680

b/ Merkur z cyklu Planety anonym střední Evropa, před 1612 olej, plátno, 158,5 × 115 cm Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, Státní hrad Rožmberk inv. č. RO00683 Původní mobiliář hradu Rožmberk.

Vokáčová 1957, č. k. 139; UPČ III, s. 258; Kat. Praha 1997, s. 298–299, č. k. IV/26–27 (autorka hesla Jarmila Vacková; podle předlohy J. Sadelera); Kat. Praha 2007B, s. 419, č. k. I. 49 (autorka hesla Eliška Fučíková; podle předlohy J. Saenredama); Kat. Praha 2008, s. 212–213 (autorka hesla Andrea Rousová); Bůžek – Jakubec – Král 2009, s. 81, s. 123–124; Kubíková 2011, s. 485; Jakubec 2017, s. 410–413, 425 (Hans Neymann?); Kat. Praha 2018B, s. 333–338, č. k. 51 (autor hesla Tomáš Gaudek).

Rožmberský obrazový cyklus Planety či Děti planet čítá sedm pláten s názvy Apollon — Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn a Diana — Luna. Předobrazem jim byl konvolut grafických listů téhož námětu, které vytvořil nizozemský grafik a rytec Jan Saenredam von Asseldelft (1565–1607) podle kresebné předlohy Henrika Goltzia (1558–1617) v roce 1592.245 Ve svém díle vycházel především z obecně přijímané představy, že lidský život je ovlivňován pohybem nebeských těles,246 což akcentovala v renesanci oblíbená novoplatónská filozofie. K jejím předním představitelům patřil Marsilio Ficino (1433−1499), jehož dílo, zejména třetí díl práce De triplici vita z roku 1489,247 značně ovlivnilo ikonografické zpracování tohoto námětu a stalo se závazným ideovým východiskem pro výtvarníky, kteří se tímto tématem zabývali.

Kompoziční pojetí uvedené tematiky většinou odlišovalo pozemskou a nebeskou sféru. Personifikace planet shlížely na lidské hemžení z oblak, jež je oddělovala od pozemského bytí. Této kompozice se přidrželi i mnozí Goltziovi a SaenVI — Dílna lidskosti

redamovi současníci — můžeme zmínit například obdobné cykly Jana Harmensz Mullera podle Maartena van Heemskerck (kolem roku 1568) či Crispijna de Passe staršího podle Maartena de Vos (kolem roku 1600).248 Henrick Goltzius toto zavedené kompoziční schéma změnil, nechal nebešťany sestoupit na zem a prezentoval je v podobě sochařských děl, která dominují celé scéně. Jednotlivé výjevy jsou doprovázeny znameními zvěrokruhu, v jejichž domě se daná planeta nachází, a doplněny specifickou značkou každé z planet.249 Neodmyslitelně k nim patří i texty Cornelia Schonaeua (1540−1611),250 který opatřil jednotlivé grafiky vysvětlujícími verši.251 Sedm maleb umístěných v hodovní síni na hradě Rožmberku představuje téměř doslovné citace Saenredamových grafik. Plátnu věnovanému Jovovi vévodí zlatá socha vládce starořímských bohů s tradičními atributy,252 jejíž účinek je umocněn vysokým piedestalem, na němž se tyčí. Nad hlavou nejvyššího z bohů jsou zobrazena znamení planety Jupiter i zvířetníku — Střelce a Blíženců. V levici svírá Jupiter blesky, v pravé ruce drží žezlo, u nohou se mu vzpíná obrovský, k boji připravený orel s roztaženými křídly a do široka otevřeným zobákem. Jupiter shlíží na svobodná umění, jejichž personifikace jsou zpodobeny u paty piedestalu. V družném rozhovoru zde dlí dva filozofové, dále tu sedí dva muži, kteří se zaobírají měřením tělesa kružidlem, vedle nich leží armilární sféra a poněkud v pozadí skicuje malíř hlavu sochy. Vlevo sedí hudebníci a za nimi se otvírá průhled do iluzivního města.

Za Jovem diskutují kardinál a biskup v podloubí, které je pojato jako antikizující architektura zdobená girlandami a porostlá vavřínem.253 Výjev z Goltziovy grafiky254 i rožmberského obrazu tedy souzní s názorem Ficina, který praví: „Jupiter je prospěšný pro filozofii a odhalování pravdy, jakož i pro věci náboženské.“255 Obraz s motivem Merkura, patrona svobodných umění, je rovněž variací na Goltziovu práci. Zřejmě nejvíce vychází z doprovodného textu uvedeného na grafickém listu.256 Výřečný bůh, který je považován ze prostředníka mezi bohy a smrtelníky, jimž pomáhá poznat svobodná umění a jejich krásy, je zachycen zády k divákovi. Obut je do okřídlených opánků, v levé ruce

245 První dřevořezy s touto tematikou se objevují kolem roku 1430 v Basileji, odtud ji přejímají zejména italští umělci. Podrobněji Tomáš Gaudek v Kat. Praha 2018B, s. 333.

246 K vývoji ikonografického konceptu „děti planet“, který se objevuje až kolem roku 1400, viz více Blume 2004.

V současnosti je tato tematika velice populární a je jí věnována značná pozornost – výběrově Blume 2014; Blume – Haffner – Metzger 2012 a titíž 2016 či Hadrava – Hadravová – Panušková 2014.

247 Roku 1489 bylo dílo De triplici vita poprvé publikováno. Mísí v sobě filozofické, astrologické i medicínské poznání, která staví do vzájemného vztahu a snaží se nalézt rovnováhu, jež by byla pro člověka východiskem v jeho životě a počínání.

Kniha sestává ze tří částí: De vita sana, De vita longa a De vita coelitus comparanda. Podle Ficina ovlivňují planety člověka, jeho intelekt, ale i fyzické zdraví.

Nejdůležitější myšlenkou knihy je přesvědčení, že existují prostředky, jimiž lze dosáhnout vnitřní rovnováhy a zmírnit účinky nebeských objektů na osud lidí. Ficino v knize ukazuje svůj hluboce humanistický pohled, který ho odlišuje od jiných autorů. K Ficiniovi podrobně v kritické latinsko-anglické edici jeho díla Kaske – Clark 1989.

248 Kat. Praha 2018B, s. 333; Veldman 1991; Mensger 2016, s. 90–93, č. 27. Podobnou kompozici lze vysledovat v italské provenienci již od roku 1465. Oproti tomu v německých oblastech se do popředí prosazují personifikace jednotlivých planet, srov. např. práce Hanse Burgkmaira, 1510–1514, či Hanse Weidlitze, 1515–1536, dále pak spisy Sebalda Behama a dalších.

249 Dle Ptolemaios, kniha I. kap. 18, blíže Kalivoda 1986, s. 17, 88.

250 Na listě věnovaném Saturnovi je zmíněno Schonaeovo jméno ve tvaru C. Schongus, které již další listy série neuvádějí.

251 Jednotlivé verše měly vysvětlovat poslání bohů a sféru jejich vlivu.

Více viz Krystof 1997, s. 159, pozn. 363; Veldman 2017.

252 Provedení sochy v mnohém připomíná starověké dílo, a to sousoší Herkula s Telephem.

Předobrazy soch zobrazených v Goltziově cyklu se detailně věnuje Krystof 1997, s. 163–176.

253 Původně baccalaureatus vznikl zkrácením sousloví bacca laurea coronatus, tedy korunovaný vavřínovým věncem. Podrobně k výkladu výjevu v souladu s Ficiniovým textem Kaske – Clark 1989, s. 264–265.

254 Grafický list s námětem Jova coby patrona věd provází text: „Artibus exorno varijs ego Jupiter orbem, / Omnis et e nostro manat Sapientia fonte.“ 255 Kaske – Clark 1989, s. 264–265, a rovněž Kat. výst. 2018B, s. 333, zde detailně pojednán výklad o hudebním vlivu planet a jejich hlasech.

256 „Me Dys commmendat facundae gratia linguae, Et varias rudibus monstro mortalibus artes.“ 257 Blíže Jakubec 2017, s. 419, 422. Bohužel přes důkladný pramenný výzkum se nelze přiklonit ani k jednomu ze jmen jednoznačně, viz Krčálová 1964, s. 395–399.

Tudíž otázka autorství závěsných maleb zůstala dosud otevřená.

258 K výzdobě celého hodovního sálu a jeho konotacím Bůžek – Jakubec – Král 2009, s. 61–140.

259 Podrobněji k morálnímu vyznění maleb Jakubec 2017.

drží caduceus a hlavu mu chrání okřídlená přilbice. V popředí jsou zobrazeny postavy mladíků, kteří se právě ponořili do studia či praktického procvičování v různých disciplínách svobodných umění. Přímo u paty soklu sochy diskutuje mladý muž se svým profesorem, vpravo od nich pak malíř vytváří skicu pro svoje plátno, pod ním sochař dlátem osvobozuje budoucí dílo ze sevření kamene. Dav v pozadí zřejmě naslouchá plamennému projevu řečníka. V zadním plánu lze spatřit městskou architekturu. V horní části plátna jsou zobrazeny symboly planety Merkur a zvěrokruhu — Panny a Blíženců.

Otázka autorství rožmberských maleb není dosud uspokojivě osvětlena. Nejpravděpodobnější se zdá být hypotéza, že nástěnné malby a obrazy vytvořil tentýž mistr, čemuž by od-

povídala stylová analýza. V době jejich vzniku působili ve službách majitele hradu Mikuláše Zrinského dva malíři, kteří by mohli být s cyklem spojeni, Abraham Pejchal z Domažlic a Hans Neymann.257 Celkové pojetí výzdoby hodovního sálu je v podstatě morálním apelem na člověka, který, vědom si své smrtelnosti, by měl za každých okolností prožít život v souladu s Božími přikázáními a neměl by se nechat svádět z pravé cesty.258 Svým mravním poselstvím náleží cyklus Planety do ikonografického programu hodovní síně na hradě Rožmberku a spolu s dalšími třemi cykly maleb jej lze považovat za vizualizované morální exemplum.259

— LS

234—235

VI — Dílna lidskosti

236—237

VIII. Evropa ve válce a v míru

Přinesli nazpět tak skvělé sliby, nejen ústní, nýbrž i v úřední listině a potvrzené říšskou pečetí, že Čechy jako čelný úd říše musí být v každém případě znovu uvedeny ve své svobody, ať již bude třeba válku skončit vítěznou zbraní nebo mírovým vyjednáváním atd. Nyní je však zřejmý opak, poněvadž jsme byli ponecháni v dědictví domu rakouskému a tím i papeži; ti nám nikdy nepovolí svobodu svědomí.

Co již tedy máme podniknouti?

— Continuatio admonitionis fraternae, 1669

308—309

VIII.2 Hořící město Frederick I. van Valckenborch, 1607 olej, plátno, 52,5 × 91 cm; značeno vlevo od středu spojeným monogramem: FVV / 1607; na rubové straně rámu barvou číslo nostické sbírky: N: 129; papírový štítek nostické sbírky s tištěným nápisem: Fideicomiss. [1]29 Národní galerie v Praze, inv. č. DO 4199 Získáno v roce 1945 z Nostické sbírky, v níž je dílo doloženo poprvé k roku 1738. Šíp 1963, s. 37, č. k. 75; Šíp 1967, s. 53–54, č. k. 57; Vacková 1989A, s. 346; Kat. Braunschweig 1994, s. 110–111, č. k. 42 (autor hesla Lubomír Slavíček); Slavíček 2000, s. 310, č. k. 366 (bibliografie); Kat. Tokio 2007, s. 164, 186, č. k. 70 (autor hesla Vít Vlnas); Wied 2016, s. 62, č. F 11.

Frederick I. van Valckenborch (1566–1623) patřil k umělcům ze Španělského Nizozemí, kteří kvůli své víře museli opustit svou zemi. Malířská rodina Valckenborchů se hlásila ke stoupencům reformované církve kalvinistů. Frederick I., stejně jako jeho otec, strýc a bratr, našel útočiště ve Frankfurtu nad Mohanem. V letech 1592 (?) – 1595 podnikl studijní cestu do Itálie, během ní navštívil Benátky, Mantovu a Řím. Poté se vrátil do Frankfurtu a roku 1597 získal tamní občanství. Podmínkou k tomu bylo složit zkoušku z luteránské věrouky.

Brzy poté (1601) přesídlil do Norimberku. Zde se mu v pracovním životě dařilo. Pracoval i pro arcivévodu Maximiliána, jenž si u něho objednal kopii Dürerovy malby Nanebevzetí P. Marie ze středu Hellerova oltáře.339 Kromě toho tu vytvářel mnohofigurové výjevy, široce viděné fantazijní krajiny a často též maloval působivá nokturna. Po stylové stránce navázal na tvorbu pozdních manýristů, například Jana I. Brueghela či na malíře, kteří stejně jako on uprchli z náboženských důvodů z Jižního Nizozemí a usídlili se ve Frankethalu. Z těchto umělců Fredericka I. van Valckenborcha silně ovlivnil zejména Pieter Schoubroeck.

Ve Valckenborchových fantaskních výjevech se silně projevil i benátský kolorit, založený na kontrastu tmavých a prosvětlených partií kompozice. A všechny tyto podněty Valckenborch mistrně využil i u přítomné malby. Dramatické, působivé požáry měst maloval rovněž zmíněný VIII — Evropa ve válce a v míru

Schoubroeck, jenž vytvořil i několik obrazů hořící Tróje, což patrně vedlo historiky umění k názoru, že obraz z nostické kolekce také znázorňuje toto antické město.340 Nicméně pro tuto hypotézu nelze najít žádné ikonografické souvislosti — chybí zde trojský kůň (jenž býval často do vyobrazení hořící Tróji zakomponován), či například výjev s Aeneem, který z Tróje zachraňoval svého otce Anchísa.341 Scénu s Aeneem a Anchísem, jež vychází Vergiliovy Aeneidy (II, 720–732), zachytil nejen Frederick I. van Valkenborch, ale i jeho mladší bratr Gillis.342 Podle našeho názoru však se v pražské malbě „šifra“ Tróje nenachází — jedná se o devastující noční požár záalpského města. Úzké, vysoké domy se stupňovitými štíty a bohatě zdobené výškové budovy (jedna z nich by mohla být radnice) s pozdně gotickým a renesančním tvaroslovím svědčí o tom, že malíř měl ještě v paměti města ve své domovině, možná své rodné Antverpy. Toto město zachvátil oheň vícekrát, nejvíce Antverpy utrpěly za požáru v listopadu 1576, kdy ve městě řádila nechvalně proslulá „španělská fúrie“. Shořela radnice a mnoho měšťanských domů v jejím sousedství.

Je proto možné, že Valckenborch chtěl zachytit požár ve Flandrech, které musel v době represe nedobrovolně opustit. Scéna nabízí dramatickou podívanou: Noční oblohu osvěcují mohutné plameny, k nebi stoupá silný kouř. V popředí se pár nešťastníků pokouší zachránit ve vodě, jiní s úžasem zírají k plamenům. Napravo lidé nabírají vodu, organizovaně ji podávají dál a dál, vědra vynášejí po vysokých žebřících až na střechu hořícího domu. Bude však jejich úsilí proti ničivému ohni stačit?

Obraz je zajímavý jak po stránce výtvarné, která staví na působivých barevných kontrastech, tak z hlediska historického — ukazuje dobový způsob hašení požáru. Výjev vybízí i k hledání hlubších významů: nejistý osud, jenž se může během chvíle zcela zvrátit, zmar lidského počínání a nerovný souboj s živlem. Požáry ničily po celá staletí města i vesnice všude po Evropě i jinde ve světě, proto téma nepochybně rezonovalo také v Norimberku, kde Valckenborch obraz vytvořil.

— OK

339 K biografii recentně Wied 2016, s. 15–21.

340 Tak soudil např. Šíp 1967, s. 53–54, č. k. 57.

341 Viz např. obraz od Pietera Schobroecka z Kunsthistorisches Musea ve Vídni, srov. Wied 2016, s. 36, obr. 14.

342 Wied, s. 60, č. k. F9, s. 196, č. k. G36, s. 197, č. k. G37.

316—317

VIII.5 Krajina s vojáky Sebastiaan Vrancx, kolem 1610–1620 olej, dubová deska, 71 × 88,5 cm, značeno na koňské noze: SV, na zadní straně antverpská značka výrobce desek, zřejmě Giuliana Aertsena Národní galerie v Praze, inv. č. O 1174 Odkaz Dr. Emanuela Wunsch-Zdeborského z roku 1905, předtím ve sbírce Leopolda Wunsch-Zdeborského v Praze.

Bergner 1912, s. 200, č. k. 635; Kat. Praha 1913, s. 53, č. k. 635; Kat. Praha 1916, s. 12, č. k. 7; Kat. Praha 1966, s. 20, č. k. 31; Kat. Praha 1968, č. k. 63; Kat. Sofia 1970, č. k. 25; Kat. Dolný Kubín 1984, č. k. 47; Kat. Hodonín – Liberec 1985, s. 29–30, č. k. 55 (autor hesla Lubomír Slavíček); Kat. Tokio 1990, s. 161, č. k. 41 (autor hesla Lubomír Slavíček); Wright 1992, s. 295; Slavíček 2000, s. 317, č. k. 377 (bibliografie).

Vlámský malíř Sebastiaan Vrancx (1573–1647) byl podobně jako jeho vrstevník Peter Paul Rubens žákem Adama van Noort (1561/1562– 1641). S výjimkou studijní cesty do Říma mezi lety 1597 a 1600 strávil celý život v rodných Antverpách. Zde se stal nejen představeným místní malířské gildy, ale aktivně se také účastnil veřejného života. Jako autor básní a četných komických her byl taktéž činným členem komory rétorů, zvané Liefhebber van de Violieren.350 Obdobně bohatá je rovněž šíře témat, kterým se Vrancx věnoval ve své malířské tvorbě. V jeho díle se setkáme jak s žánrovými scénami, satirickými singeriemi a krajinomalbou, tak s obrazy architektur a náboženskými nebo mytologickými scénami. Největší popularitu však získal jako autor scén z vojenského života, rozličných šarvátek a zejména bitevních scén — tyto obrazy představují přibližně polovinu z jeho dochovaného díla. Vrancx patřil k pionýrům tohoto žánru malby a významně přispěl k jeho rozvoji. Dané zaměření snad mohlo také souviset s Vrancxovou funkcí kapitána městské gardy, ke které náležel až do roku 1631, letitá osobní zkušenost umělci jistě pomohla k pochopení, potažmo detailnímu zachycení bitevních scén.

Nesporný vliv na Vrancxovo zaměření malíře bitev musela mít také osmdesátiletá válka, VIII — Evropa ve válce a v míru

která, s výjimkou dvanáctiletého příměří v letech 1609–1621, provázela umělce po celý život a jejíhož konce v roce 1648 se nedočkal.

Vrancx se v Antverpách těšil pověsti schopného figuralisty a často spolupracoval například s Janem I. Brueghelem (1568–1625) či Joosem II. de Momper (1564–1635). I když takováto spolupráce specialistů na jednotlivé žánry nebyla ničím výjimečným, sám Vrancx si v tomto ohledu zakládal na soběstačnosti a ve své vlastní tvorbě spolupráci s dalšími kolegy nevyhledával. Což se odráželo také v poměrně slušných obnosech, které za své malby mohl žádat.351 Obraz Krajina s vojáky je vynikající ukázkou Vrancxova mistrovství na poli krajinomalby, která byla základem pro vojenské scény. Plochá krajina je zachycena s velkým citem pro vnímání prostoru, jemné přechody od teplých hnědavých valérů k šedavě zeleným až zelenomodrým tónům dodávají hloubku prostoru a malíři pomáhají vyrovnat se s perspektivní zkratkou. Tu jen podporuje klikatící se cesta ve středu malby a též skupina stromů na levé straně a dramaticky rozkošatělý dub na pravé straně, které výjev rámují. Do citlivě vybudované krajiny zasadil Vrancx skupinu kavaleristů na koních. Jízda je zachycená v relativně klidném momentu, snad zastávky na rozcestí. Někteří z vojáků na moment sesedli z koně, jiní se věnují debatě a část oddílu se již téměř ztrácí ve středním horizontu. I když je scéna plná pohybu, jedná se o veskrze harmonický výjev, oživený výrazným barevným akcentem červených detailů na oděvech jezdců v popředí.

— LN

350 Viz Kat. Tokio 1990, s. 184.

351 Tamtéž, s. 161.

322—323

VIII.6 Mušketa s doutnákovým zámkem a furketou střední Evropa, kolem 1630 ocel, dřevo mušketa: dl. 144 cm (hlaveň 105,7 cm), ráže 18 mm, hmotnost 3872 g; značena na zámkové desce: HBF, na pažbě: CEO v srdci (dodatečně vyřezáno zprava do hlaviště pažby) furketa: dl. 140 cm Vojenský historický ústav Praha, inv. č. II–449, D–1017 Kat. Praha 2001, s. 181, č. k. I/5.38, I/5.39 (autor hesel Vladimír Dolínek).

Dlouhá řada významných politických a vojenských událostí, které v Evropě proběhly v první polovině 17. století, byla příčinou zásadních změn v charakteru vojenství. Patrné byly zejména v obrovském početním nárůstu vojsk — početná armáda se stala pro prosazení politických a ekonomických zájmů nezbytnou. Na zajištění bojeschopných vojenských oddílů se proto vynakládalo sále větší procento státních výdajů, bylo nutné je nejen vyzbrojit a vycvičit, ale i pravidelně a dostatečně zásobovat. Zejména ekonomické hledisko tak stálo za významnou transformací v branném systému habsburské monarchie po polovině 17. století, a to postupném přeměňování žoldnéřských pluků v armádu řízenou státem.

Pěchota se v období třicetileté války podle výzbroje a způsobu boje dělila na mušketýry a pikenýry. Mušketýr byl vyzbrojen dlouhou ručnicí — mušketou, s doutnákovým zámkem o váze 4–6 kg a s mohutnou hlavní ráže 10– 20 mm. Vedle toho nosil jako poboční zbraň kord nebo dýku. Pro střelbu z muškety musel mít střelec u sebe větší prachovnici na hrubozrnný střelný prach, který se spolu se střelou a ucpávkou sypal do hlavně, a menší prachovničku s jemnějším prachem, který byl určen na pánvičku zámku. Na koženém bandalíru přes prsa měl připevněno ještě několik dřevěných nádobek s předem odměřenými dávkami střelného prachu, aby bylo možné jinak poměrně zdlouhavé nabíjení zbraně alespoň částečně urychlit.

VIII — Evropa ve válce a v míru

Doutnákový zámek byl v dějinách puškařství přelomovým vynálezem. Nejstarší palné zbraně byly odpalovány pomocí rozžhaveného želízka nebo hořícího doutnáku, které střelec musel držet v ruce, což znemožňovalo účinnou mířenou střelbu. Teprve sestrojení prvního spoušťového mechanismu — doutnákového zámku v 15. století — tento proces zmechanizovalo a střelec, který již nemusel sledovat zapalování prachu, se mohl věnovat výlučně zaměřování cíle, na nějž střílel. Hořící doutnák uchycený do čelistí kohoutu se po zmáčknutí spouště jednoduchým mechanismem přiklopil na pánvičku, kde zažehl prachovou náplň, a došlo k výstřelu. Při střelbě se pažba zakládala do ramene a hlaviště přiložilo k líci. Protože byla mušketa poměrně těžká, používal mušketýr furketu, asi 120 cm dlouhou dřevěnou podpěrnou tyč, na jejímž konci byla připevněna kovová vidlice, do které se zakládalo předpažbí muškety.

Nově naverbovaný voják musel podstoupit náročný a velmi důkladný výcvik. Protože nebojoval jako jednotlivec, ale jako součást větší formace, byl velký důraz kladen zejména na výcvik pořadový. Po jeho zvládnutí následovalo cvičení se zbraní, přičemž zejména přesné ovládání muškety bylo poměrně složité, a proto zdlouhavé. Podle dobových manuálů se v císařské armádě na počátku třicetileté války nabíjení a střelba z doutnákové muškety členily na bezmála sto poloh s více než sto padesáti povely.

Bojovou sestavu tvořili mušketýři spolu s pikenýry, kteří byli vyzbrojeni až šest metrů dlouhými píkami, jimiž chránili mušketýry při nabíjení.

Protože bylo toto nabíjení opravdu zdlouhavé, čas se získával pravidelnou výměnou předních řad bojových sestav. První řada vypálila salvu z mušket, pak se rozdělila na dvě části a každá z nich odešla do jedné strany sevřeného bojového útvaru znovu nabíjet. Stejný manévr pak postupně prováděly další řady mušketýrů, čímž byla zajištěna nepřetržitá palba bojové sestavy.

— JŠ

VIII.7 Přední plech husarské zbroje Polsko, první polovina 17. století železo, mosaz, kůže, 48 × 36 cm, hmotnost 6,67 kg Vojenský historický ústav Praha, inv. č. I–2862 Kat. Praha 1991, s. 51; Kat. Praha 2007B, s. 569, č. k. 16.31 (autor hesla Ladislav Čepička).

Husaria, polská těžká jízda, byla především v 17. století elitní vojenskou jednotkou východoevropských bojišť. Po vzoru uherských husarů byla ještě jako lehké jezdectvo vytvořena na počátku 16. století. Po vojenských reformách

polského krále Štěpána Báthoryho ve druhé polovině téhož století byla však transformována na obrněné těžké jezdectvo, které poté hrálo zásadní roli v mnohých bitvách Polsko-litevské unie se Švédy, Rusy, Tatary nebo Turky. Její největší předností byla kombinace rychlosti a pohyblivosti východoevropského jezdectva se schopností zachovat kompaktnost a údernost formace jezdectva západoevropského.

Husarská zbroj sestávala z přilby, kyrysu, kovového límce, ochrany ramen a horních částí paží, chrániče předloktí a v některých případech i plátového krytí nohou od pasu po kolena. U nejstarších typů polských husarských zbrojí byly používány tzv. kapalíny (kapalce), železné klobouky západoevropského stylu, které byly pod vlivem orientálních přileb vylepšeny o zavěšené pohyblivé chrániče uší a lamelový kryt zátylku.

Nejběžnější přilbou se však stal bohatě zdobený husarský šišák s polokulovitým nebo mírně kónickým zvonem, který byl opatřen čelním štítkem, ochranou uší a pohyblivým nánosníkem.

Kyrys husarské zbroje se skládal z předního a zadního plechu, přičemž zadní plech občas nošen nebyl. Přední plech byl vykován ze železného plátu a jeho spodní část tvořily čtyři nebo pět železných pohyblivých lamel, připevněných pomocí nýtů a kožených řemínků.

Výzdoba kyrysu byla provedena pomocí pásků zlaceného mosazného plechu kolem límce, průramků a jeho dolní hrany. Ozdobné byly i nýty ve spodní části plechu, jež byly podloženy mosaznými rozetami. Pohyblivé lamely mívaly horní hranu opatřenou ozdobným vlnkováním.

Stěžejními výzdobnými prvky pak byly na levé straně (z čelního pohledu) tzv. kavalerský kříž (u našeho exempláře bohužel schází) a na pravé straně reliéfní medailon Panny Marie Neposkvrněného početí. Na límci zbroje bývaly upevněny nárameníky, na něž navazovala plátová ochrana horní části paží. Předloktí a loket chránily náloketnice orientálního typu. Ačkoliv celá zbroj nebyla nijak těžká, vážila necelých 15 kg, velmi dobře chránila před účinky sečných i bodných zbraní nepřátel. Často bývaly užívány i tzv. bastardové zbroje, tedy zbroje západoevropského původu druhotně upravené tak, aby odpovídaly standardu jiných zbrojí polských husarů.

324—325

Všestranný talent Karla Škréty (1608/1611– 1674) se projevil mimo jiné v několika návrzích pro grafiky z merianovského nakladatelství ve Frankfurtu nad Mohanem. Pro příslušný svazek Zeilerovy Topographie (1650) nakreslil vedutu Prahy,352 kterou později obměnil v předloze z díla: Theatrum Europaeum VI., Frankfurt nad Mohanem 1652 pro grafiku zachycující švédské obléhání města inventor: Karel Škréta st. roku 1648. Ta vyšla společně s další rytinou, jerytec a vydavatel: Matthäus Merian st. – dílna jímž tématem byl dramatický boj o novoměstmědiryt, 314 × 602 mm; značeno dole vlevo: ské hradby,353 v šestém svazku monumentální Carlo Screta delin,; dole vpravo: M. Merian excudit; edice Theatrum Europaeum, vydaném roku 1652 nápisy: nahoře uprostřed v kartuši: Wahrer Abriß der beyden Königlichen / Haubt Alt Und Newstatt (druhé vydání 1663), tedy již po smrti MatthäuPrag Wie dieselben / von des Königl. Schwedischen se Meriana staršího (1593–1650). Texty pro tento Generalissimi / Fürstl. Dht. Herren Herren Carl a následující díl dodal Johann Georg Schleder Gustavo Pfaltz- / Graffen bey Rhein Hertzogen in Bayern, den 5. Oc / tobris belägert mit Approcci, (1597–1685).

Minen, Canoniren Und Stürmben starckh betrangt, Poprvé v dějinách pražské veduty nezvolil Und dann / am 2. Novembris 1648 Wiederumben autor své stanoviště na Petříně či nad SmíchoVerlassen / Und Quittiret worden. (Skutečný obraz obou královských hlavních měst, Starého i Nového vem, ale reprodukoval pohled, který se divákovi Města pražského, když byla 5. října obležena otevíral od východu, konkrétně z vrchu Vítkova, švédským královským nejvyšším velitelem, knížecí případně od dnešních Riegrových sadů. Město jasností panem Karlem Gustavem, falckrabětem rýnským, vévodou bavorským, silně tísněna se na tomto prospektu nerozvíjí do šíře po obou přibližovacími zákopy, minami, dělostřelbou a útoky, březích vltavského údolí, ale působí sevřeností a 2. listopadu zase opuštěna a zanechána.); opis medailonu vlevo: RVDOLPUS A COLLOREDO COM hlubokého reliéfu, jemuž vévodí hradčanské náVALSSAE etc. ORDS IOAN HIEROSO ut BOEM MAG vrší a rytmus mu propůjčují vertikály staroměstPRIOR IN STRAKONIZ S.C.M:tis. INTIMVS et BELLI ských a novoměstských věží, v umělcově podání CONSILARY CAMERA GEN. MARSCAT, ET COLONE. REG. BOEM. IN MILIT GVBER. (Rudolf Colloredo, hrabě poněkud převýšené. Na rytině pro Theatrum EuWalsee, řádu sv. Jana Jeruzalémského v Čechách ropaeum zachytil Škréta věrně škody, které oblévelkopřevor ve Strakonicích, Posvěceného Císařského hatelé způsobili středověkým hradbám Nového Veličenstva tajný a válečný rada, komorník, polní maršálek a plukovník, vojenský velitel v Království Města, během války narychlo zesíleným předsučeském.); opis medailonu vpravo: DON INNOCENTIVS nutými bastiony. V popředí, v blízkosti švédské de COMITIBVS ex DVCIBVS POLI et GUADAGNOLI BARO dělostřelecké baterie, třímá velitel švédského ROMANVS S:C:M:tis. CAMERARIVS GENERALIS VIGILVM PRÆFECTVs et PEDITVM COLONELVS; (Don Innocentius vojska falckrabě Karel Gustav (1622–1660) píz hrabat z [rodu] vévodů z Poli a Guadagnoli, semné poselství, zřejmě zprávu o uzavření vestbaron římský, Posvěceného Císařského Veličenstva komorník, vrchní velitel stráží a plukovník pěchoty) fálského míru. Snad ji přijímá od trubače, který opis štítu V rukách alegorické postavy vpravo od před ním smeká svůj klobouk, ale je možné, že kartuše: BENEVOLENTIA OPTIMA PRÆSIDIVM 1648 generalissimus dává depeši na vědomí obrán(Laskavost je nejlepší záštitou) soukromá sbírka cům, aby tak ukončil bezvýsledné obléhání města. Odpovídalo by to jak duchu věcného nápisu Hlavsa 1971, s. 177, č. 110; Kat. Praha 1996B, s. 31, č. k. 72; Kat. Praha 1997, s. 349, č. k. V/26 (autor hesla Ivan Muchka); v kartuši, tak i oběma alegorickým postavám po Neumann 2000, s. 69; Lazarová – Lukas 2002, nestr., jejích stranách, které představují Bdělost s ječ. 172 (bibliografie); Kat. Praha 2010B, s. 597, č. k. XVI.18 (autorka hesla Alena Volrábová); Hojda 2011; Kat. Český řábem a Laskavost. Ve skutečnosti ovšem falcŠternberk 2014, č. k. 410/125 (bibliografie). krabě prostřednictvím svých trubačů vyzýval

VIII.10 Obléhání Prahy Švédy v roce 1648: ukončení boje

VIII — Evropa ve válce a v míru

352 Kat. Praha 2010B, s. 512, č. k. XIII.4 (autor hesla Richard Biegel).

353 Podrobně Hojda 2011, s. 140–142.

354 K dobývání Prahy v roce 1648 dosud nejpodrobněji Líva 1936.

Pražany opakovaně ke kapitulaci a ještě 30. října jim zpupně vyhrožoval všeobecnou ztečí s poukazem na své neomezené zbrojné síly. Příměří de jure bylo mezi oběma stranami uzavřeno až 29. listopadu, byť od 4. listopadu se už nebojovalo.354 Úspěšná obrana pravobřežní Prahy na sklonku třicetileté války znamenala hluboké zklamání pro Jana Amose Komenského. Učitel národů nechápal, proč sami obyvatelé města neotevřeli

brány falckraběti, který si jakožto vzdálený příbuzný Fridricha Falckého (byl synem jeho sestřenice) mohl činit nároky na českou korunu. Naděje, jež Komenský spojoval s tímto politikem, zesílily poté, co se Karel X. Gustav stal po abdikaci královny Kristiny švédským panovníkem (VIII.14).

— VV

332—333

VIII — Evropa ve válce a v míru

334—335

VIII.11 Uzavření vestfálského míru: ratifikace mírové dohody mezi Španělskem a Holandskem 15 . května 1648 inventor: Gerard ter Borch, 1648 rytec: Jonas Suyderhoef, 1650 lept kombinovaný s mědirytem, 471,5 × 591 mm; III. stav; značeno vlevo dole: Geraert ter Burch pinxit. a vpravo dole: Jonas Suyderhoef sculpsit. nápis: ICON EXACTISSIMA, QUA AD VIVUM EXPRIMITUR SOLENNIS CONVE(N)TUS LEGATORUM PLENIPOTENTARIORUM HISPANIARUM REGIS PHILIPPI IV. ET ORDINUM / GENERALIUM FAEDERATI BELGII, QUI PACEM PERPETUAM PAULLO ANTE SANCITAM, EX TRADITIS UTRINQUE INSTRUMENTIS, IURAMENTO CONFIRMARUNT. / MONASTERII WESTPHALORU(M) V DOMO SENATORIA. ANNO MD C XLVIII. IDIBUS MAII. Zdeněk Sternberg, hrad Český Šternberk, inv. č. 395/285 Wussin 1861, s. 56–58 (č. kat. 103); Hollstein XXVIII, str. 203, č. 266; Muller 1863–1882; Kaulbach 2013, s. 125 (bibliografie).

Ve velké síni münsterské radnice došlo 15. května 1648 po mnoha letech válčení i více či méně úspěšných diplomatických jednání k pamětihodné události, která vedla k ukončení válečného konfliktu. Historický okamžik, kdy Španělsko uznalo smluvně nezávislost Nizozemských spojených provincií, zachytil Gerard ter Borch (1617–1681), který pobýval v Münsteru od roku 1646. Připravoval si dílčí studie pro svůj skupinový obraz, který lze označit za mistrovské dílo jeho raných let. Dokumentárním způsobem zpřístupňuje proces stvrzení smlouvy. Obraz provedený na mědi zobrazuje portréty sedmdesáti sedmi mužů. Kompoziční řešení obrazu je i přes velké množství postav jasně čitelné a přesvědčivé, zachována je i autenticita okamžiku, k čemuž přispívají detailně propracované struktury oděvů, nábytku i gest a mimiky postav. Nizozemští zástupci generálních stavů stojí za stolem vlevo, vyslanci Španělska vpravo,

VIII — Evropa ve válce a v míru

za nimi ještě dále vpravo lze spatřit Francouze.

Před nimi jsou na stole dvě kopie smlouvy, které byly umístěny do malých truhel a posléze doručeny do Madridu a Haagu.

Ter Borchova malba je dnes v amsterodamském Rijksmuseu (olej, měď, signováno: GTBorch. F. Monasterij. A.1648, 45,4 cm × 58, 5 cm, inv. č. SK-C–1683) a její taktéž signovaná a datovaná varianta v londýnské National Gallery (45, 4 × 58,5 cm, inv. č. NG 896).355 Ter Borchův obraz se stal předlohou pro mědiryt holandského grafika Jonase Suyderhoefa (1613–1686), který pak jako méně nákladné médium posloužil k rychlejšímu šíření povědomí o úspěšném závěru vyjednávání. Ačkoli svůj podpis pod smlouvy připojil španělský král Filip IV. již 1. března 1648 a zástupci Holandska je stvrdili podpisem 18. dubna 1648, patří scéna s velvyslanci, kteří podepisují a přísahají na smlouvy, k nejdůležitějším z mírových rokování. Vlastní akt přísahy akcentuje rozdílné vyznání hlavních aktérů ceremonie. Zatímco katoličtí Španělé v doprovodu hlavního zplnomocněného ministra Gaspara de Braccamonte y Guzmán, hraběte de Peñaranda, přísahají pravou rukou na Bibli, kalvinističtí zplnomocněnci generálních stavů, mezi nimi Barthold van Gent († 1650), Jan van Matthenesse (1596–1653) a Adriaan Pauw (1585–1653) skládají slib pouze pozdviženou pravicí. Motto v podobě nápisu umístěného na stěně sálu münsterské radnice odkazuje na dílo antického autora Tita Catia Asconia Silia Italica (Punica 11, 595) a vyznívá jako chvála nastávajícího míru: PAX OPTIMA RERVM.

— LS

355 Městské muzeum v Münsteru chová zajímavou dílenskou (?) variantu kompozice, na níž je výjev převeden do polohy politické alegorie.

Přítomní diplomaté tu skládají přísahu nad symbolickým náhrobkem Huga Grotia (1583–1645), jehož právní názory se uplatnily při vestfálských mírových jednáních (olej, plátno, 51 × 44,5 cm, Stadtmuseum Münster, inv. č. GE 357).

336—337

VIII.20 Jan Amos Komenský: Angelus pacis ad legatos pacis Anglos & Belgas Bredam missus místo vydání neuvedeno, 1667 4°, 32 s.

Brno, Moravská zemská knihovna, sign. Ks–1.633, přív. 2 VySJAK 6, 1972, s. 497–543 (ed. Josef Brambora); DJAK 13, 1974, s. 175–211 (eds. Marie Kyralová – Julie Nováková); Zemek 2020, s. 112.

V roce 1651 vydal Oliver Cromwell soubor zákonů o námořní plavbě, známý jako Navigation Acts. Jedním z cílů byla podpora anglického loďstva a kontrola obchodu. Tato opatření citelně postihla námořní velmoc Nizozemsko.

To se stalo rozbuškou k celkem čtyřem anglo-nizozemským válkám. V letech 1652–1664 proběhla první, Nizozemci byli poraženi a museli zachovávat anglický monopol na přepravu zboží do Anglie a jejích kolonií. Druhá anglo-nizozemská válka probíhala mezi březnem 1665 a červencem 1667. Anglie se pokusila zvrátit nadále trvající nizozemskou nadvládu nad světovým obchodem, ale nepodařilo se jí to. Dne 31. července 1667 byl v Bredě mezi oběma mocnostmi uzavřen mír. Angličané ovládli původně nizozemské državy na pobřeží Ameriky, Nizozemci si ponechali vládu nad tichomořskými koloniemi, které poskytovaly tehdy cenné tropické zemědělské komodity. Ve stejný den byla v Bredě uzavřena smlouva mezi Anglií a Francií ohledně sporných ostrovů. Mír byl považován za triumf velkého penzionáře nizozemských stavů Johana de Witta (1625–1672), který ovšem později nebyl schopen čelit spojeným silám Anglie a Francie ve třetí válce a byl davem zavražděn.

Jan Amos Komenský ve svém díle setrvale usiloval o nalezení východiska ze vzdělávacích, náboženských a také politických propastí či „labyrintů“ tehdejšího světa. Nejprve se pokusil VIII — Evropa ve válce a v míru

překonat rozdíly mezi různými evangelickými směry a posléze všemi konfesemi. Později, zejména po třicetileté válce a na základě osobních zkušeností, dospěl k závěru, že všechny války musí být odmítnuty a nahrazeny organizovanými jednáními. Budoucí a trvalá mírová spolupráce by měla podle Komenského být založena na konsenzu všech křesťanů, včetně papeže a katolíků. Uvedený projekt by měl zahrnovat i nekřesťanské národy a státy, při respektování jejich rozdílů. Tyto myšlenky lze u Komenského vysledovat již ve třicátých a čtyřicátých letech 17. století (Via lucis a idea založit mezinárodní „akademii světla“ sestávající z nejlepších učenců), ale propracovanou podobu tohoto projektu můžeme najít až v jeho nedokončené

práci De Rerum Humanarum Emendatione Consultatio Catholica. Šestá část této Všeobecné diskuse o reformě lidských práv, pojmenovaná Panorthosia (Všeobecná náprava), popisuje Komenského představy o „svobodném společném státě všeho lidstva“, celosvětové unii spřátelených národů, kde by „spory byly řešeny mírovým soudem, bez válek a násilí“. Nejvýznamnějším úkolem reformované správy veřejných mezinárodních záležitostí by byla péče o nastolení trvalého práva, pořádku a míru. Dohled nad dodržováním zákonů by měl mezinárodní mírový soud nebo světový senát s rozsáhlou jurisdikcí. Senát by dbal nejen na udržování míru mezi státy navenek, ale také na zachovávání pořádku a spravedlnosti uvnitř těchto států. Vzhledem k těsné provázanosti obou agend by světový senát rovněž dohlížel na národní a místní soudy a právní systémy tak, aby jejich rozhodnutí a ustanovení nebyla v rozporu s nadřazenými všeobecně lidskými zásadami a univerzálním zákonem, které vyplývají pouze z přirozeného práva a ze zákonů Božích. Mezilidské vztahy by byly narovnány reformou všech složek veřejné správy, jež by zahrnovala definici jejich práv a povinností týkajících se společenského řádu a veřejně prospěšné činnosti. Komenského projekt byl částečně ovlivněn českou reformační tradicí (zejména odkazem jednoty bratrské), ale

odráží také evropské humanistické tradice. Navzdory analogiím Komenského představ s jinými soudobými utopiemi směřovaly jeho návrhy do budoucnosti a byly poprvé zhodnoceny a částečně realizovány až ve 20. století.

Naposledy ve svém životě se Jan Amos Komenský pokusil zasáhnout do politiky, aby usmířil Anglii s Holandskem nacházející se ve válce. V roce 1667 se osobně vydal za vyjednavači do Bredy s čerstvě vydaným irénickým spisem Angelus pacis (Posel míru), plným titulem Angelus pacis ad legatos pacis, Anglos et Belgas Bredam missus, indeque ad omnes christianos per Europam et mox ad omnes populos per orbem totum mittendus, ut se sistant, belligerare desinant, pacisque principi, Christo, pacem gentibus jam locuturo, locum faciant. Požadoval v něm odstranění všech válek. Přišel i s tehdy kontroverzní myšlenkou ohleduplnosti Evropanů k zámořským národům, které si domnělá vyšší civilizace zvykla bezuzdně drancovat. Komenský ve svých spisech zdůrazňuje, že každý národ je puzen touhou po lepším životě a štěstí. Bohaté a rozvinuté evropské státy mají slabším pomáhat, a to i na úkor svého bohatství, aby se lidstvo jako celek mohlo vzdělávat a rozvíjet. „Za cíl mějte nikoliv válku, nýbrž mír“ (Angelus pacis).

— PZk

350—351

IX.

Komenský jako ikona, symbol a pomník

Hle, já jsem učinil počátek a zanechávám druhým příležitost.

— Triertium Catholicum, vydáno 1681

352—353

Jen málo osobností české historie jsme schopni okamžitě identifikovat, pokud se s jejich vyobrazeními setkáme nejen na oficiálních oslavných portrétech, ale též v karikatuře či ve stylizované výtvarné zkratce. Komenský k takovýmto postavám patří, neboť jeho podoba je už po generace uložena hluboko v našem povědomí a stále znovu se nám připomíná, dnes mnohdy i netradičními formami, jejichž rozvoj umožňují elektronická média.

Fyzickou podobu mnoha velkých postav starších českých dějin si každá slohová epocha konstruovala podle svého a my je dnes známe především tak, jak si je představovali umělci pozdního 19. století. V případě Komenského tomu tak zcela není, neboť se dochovaly autentické portréty vytvořené již za jeho života. Tyto vzory žily a nadále žijí v dějinách výtvarného umění svým specifickým životem. Nejstarší známá vyobrazení Jana Amose představují tři rytiny anglické provenience z let 1642–1656 (IX.2–IX.4). Jednu z nich (IX.3) měl údajně vyrýt Václav Hollar, o němž se Komenský zmiňuje jako o znamenitém grafikovi. I na základě této zmínky bývá Hollar někdy považován za autora nedochované kresebné předlohy všech tří rytin, která musela být pořízena během anglického pobytu Učitele národů, nejspíše roku 1641. Ve skutečnosti však není doloženo, kdy a zda vůbec se velký pedagog s proslulým rytcem setkal.

IX — Komenský jako ikona, symbol a pomník

Východiskem většiny novodobých vyobrazení Jana Amose se staly reprezentativní celofigurové učenecké portréty od Crispijna II. van de Passe reprodukované Davidem Logganem v amsterodamském vydání díla Opera didactica omnia datovaném rokem 1657 (VI.17) a posléze nezjištěným, méně dovedným rytcem ve Vestibulu, tištěném Gabrielem de Roy roku 1658, rovněž v Amsterodamu. Především Logganova rytina zakotvila v českém prostředí jako určující vizuální reprezentace Komenského. Početnou řadu jejích parafrází a napodobenin zahájila v roce 1772 grafika Jana Jiřího Balzera podle Jana Tomáše Kleinhardta (IX.5). Tento portrét, zařazený do souboru životopisů slavných českých učenců a umělců, určil způsob zobrazování Učitele národů přinejmenším pro celé následující století. Zachovává veškeré konvence učenecké podobizny, jejíž závaznou ikonografii vytvořilo již renesanční umění a jež později získala specifický charakter jak v katolických, tak i v nekatolických oblastech Evropy. Prostřednictvím těchto portrétů, jejichž smysl byl všeobecně srozumitelný, vstoupil Komenský do ideálního společenství velkých postav evropské reformace (IX.6). Nové podněty pro zobrazování Učitele národů přinesly jak „anglické“ rytiny, tak především v roce 1905 znovuobjevená reprezentativní malířská podobizna od Jürgena Ovense, která se stala základní předlohou pro oficiální „ikonu“ Komenského z ruky Maxe Švabinského (IX.8). Využití portrétů Jana Amose na známkách a bankovkách znamenalo povýšení vizuální reprezentace konkrétní historické postavy na úroveň státního symbolu (IX.9, IX.10). Reprezentační roli s důrazem na myslitelův mezinárodní věhlas a nadčasovost jeho poselství měly hrát rovněž pomníky určené pro zahraničí (IX.12), respektive v zahraničí dodatečně uplatněné (IX.26). Souborným uměleckým dílem, vyjadřujícím kulturní ambice nového československého státu a současně završujícím celou jednu epochu ve výtvarném přístupu ke Komenskému jakožto oficiálnímu představiteli národní vzdělanosti, se stalo zejména jeho rekonstruované mauzoleum v Naardenu (IX.23–IX.25).

Vedle ikonických portrétů, zachycujících Komenského jakožto nezpochybnitelného člena nadčasového panteonu národních velikánů, vznikaly narativní výjevy z jeho života, mezi nimi nejčastěji zobrazovaný moment odchodu Jana Amose do ciziny. Tato scéna od primárního alegorického zobrazení anonymního poutníka (IX.1) nabývala postupně na symbolické výmluvnosti a výrazové síle, až časem degradovala na úroveň sentimentální kýčovitosti a stala se přímo ztělesněním měšťáckého nevkusu, případně zkostnatělosti školského systému (IX.7, IX.11, IX.13, IX.14). Tentýž osud potkal i alegorické apoteózy Učitele národů, které dnes mnohdy vyznívají jako nezamýšlené parodie v cimrmanovském tónu (IX.15), zvláště pokud jim na bezděčné komičnosti dodává ideologická tendence (IX.19).

Moderní umělecké směry si nehledaly ke Komenskému jakožto výtvarnému námětu cestu snadno.

Mimořádným, ovšem ve své době též zcela ojedinělým počinem byl expresionistický dvojportrét Tomáše Garrigua Masaryka a Jana Amose Komenského od Oskara Kokoschky (IX. 16). Kokoschka, který se cítil být s velkým humanistou spjat nejen myšlenkově, ale i pokrevně, se k jeho postavě později vrátil ve vlastní divadelní hře provázené grafickým cyklem (IX.17). Politické aktualizace Komenského figury se objevují i dnes, mají však více odlehčený, někdy až parodický charakter (IX.18, IX.20, IX.21). Zdánlivě až znevažující pohled může v zábavné zkratce skvěle vystihnout podstatu myšlenkového odkazu slovutného pedagoga (IX.27), obdobně jako abstraktní výtvarná forma dovede názorně zpřítomnit principy raně novověkého vědeckého myšlení (IX.22).

— VV

354—355

konfliktu a tehdejšího pronásledování protestantů přišel o celou svou knihovnu. Protireformační nálady v Čechách kulminovaly v roce 1627, kdy Obnovené zřízení zemské přinutilo nekatolíky volit mezi konverzí a odchodem z vlasti. Komenský se rozhodl pro druhou možnost.

Gdaňské vydání Labyrintu světa vyšlo tiskem až po autorově smrti, roku 1695. Dílo do polštiny přeložil kazatel z kostela sv. Petra a Pavla v Gdaňsku Johannes Petrosolinus Corvinus († 1707).

Mědirytinu pro frontispis vyhotovil Nicolaus Lang, rytec působící ve druhé polovině 17. století v Gdaňsku a snad také v Krakově. Představuje poutníka u vchodu do labyrintu, který jako by prosil vedle stojícího Krista, aby mu ukázal správný směr. Páska nad labyrintem nese nápis Deo Duce tisk: Andreas Gabriel Rhet, Gdańsk 1695 (Pod Božím vedením), v dolní části kompozice je umístěn citát z evangelia sv. Matouše (Mt 7, 13): 8º, [148] listů, [1] obrazová příloha, vazba pergamenová, 17./18. století Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká Gdaň sk, Polska Akademia Nauk Biblioteka Gdań ska, cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí a latinský sign. XX B o. 525 text Via ad coelum hominem ducens ex labiryntho Původem z Městské knihovny (Biblioteka Miejska) mundi (Cesta vedoucí člověka z labyrintu světa v Gdaň sku, předtím v majetku Johanna Petrosolina do nebe). Gdaňské vydání dedikoval překladatel Corvina a Nathanaela Bartelsona. členům gdaňského patriciátu.

Estreicher 1903, s. 447–448; KPW 1964; Nowak 1972–1973; Z dochovaného darovacího listu víme, že preSuchodolski 1979. zentovaný výtisk věnoval překladatel Johannes Petrosolinus Corvinus gdaňskému úředníkovi V roce 1623 pobýval tehdy třicetiletý Jan Amos Nathanaelu Bartelsonovi. Nejpozději od 19. stoKomenský u Karla staršího ze Žerotína a pracoval letí se svazek nachází ve sbírkách gdaňské na díle Labyrint světa a ráj srdce. Tato alegorická knihovny. satira je složena ze dvou hlavních části: v první se poutník vydává na cestu, doprovází jej dva prů— MM vodci — Vševěd Všudybud a Mámení; v druhé pak poznává, díky Kristu, který k němu přichází, pravý význam světa a dostává šanci na spasení.

V díle Komenský ostře kritizuje nespravedlnosti okolního světa, ve kterém vládne vykořisťování, pronásledování a silnější na úkor slabších. Autor obrátil své pero také proti fanatismu a nemorálnosti mezi duchovenstvem. Poukázal na dualitu lidské přirozenosti, člověk se podle něho neměl soustřeďovat na hmotné statky, ale na duchovní život jsoucí v souladu s biblickými příkazy. Pesimisticky vyznívající hodnocení okolního světa, které silně rezonuje již v samotném názvu, není překvapivé. Dílo vzniklo v období třicetileté války, jejíž negativní dopady Komenský silně pociťoval.

V důsledku nábožensky motivovaného válečného

IX.1 Jan Amos Komenský: Labirynt swiata y dom pociechy, to jest jasny y prawdziwy obraz jako na tym swiecie y w sprawach jego wszystkich, niemasz nic, tylko mięszanina, kłopot, oszukanie, y mamięnie, bieda y tesknosc, a na ostatek obmierzęnie wszystkiego y desperatia…

IX — Komenský jako ikona, symbol a pomník

IX.2 Jan Amos Komenský: A Reformation of Schooles překladatel a nakladatel: Samuel Hartlib tisk: Michael Sparke st., Green Arbor, Londýn 1642 4°; [2]–94 s., [1] obrazová příloha Praha, Národní knihovna České republiky, sign. 49 G 61 Drugulin, č. 3863; Šámal 1963, s. 30–31; Horníčková 2014, s. 291–293 (bibliografie); Pánková 2017, s. 33–34.

Spis vydaný německo-anglickým propagátorem Komenského myšlenek Samuelem Hartlibem je významný zejména proto, že obsahuje nejstarší známou podobiznu Učitele národů. Autor předlohy není znám, dříve za něj byl považován Václav Hollar. Kresba zřejmě vznikla podle živého modelu během Komenského pobytu v Londýně (1641–1642), snad na Hartlibův popud.

Tisk signoval vynikající anglický rytec George Glover (doložený v letech 1625–1652), autor devíti desítek portrétních grafik. Jeho imago clipeata nijak nevybočuje z dobového typu učeneckého portrétu. Zachycuje důstojného muže zajímavě modelované protáhlé tváře, hledícího na čtenáře široce otevřenýma očima. Oděn je do tradičního šatu evangelického duchovního.

Zkušeného portrétistu prozrazuje zobrazení hlavy ve tříčtvrtečním profilu, stejně jako iluzivní předřazení podobizny před rámeček s nápisem.

Autorem příležitostných veršů doprovázejících obrázek a odkazujících na strasti exulanta byl dle všeho Francis Quarles (1592–1644), autor známé básnické knihy Emblémy a přesvědčený roajalista.

Gloverova rytina se stala vzorem celé série tzv. anglických podobizen Komenského, zahrnující dále lept připisovaný Václavu Hollarovi (1652, viz IX.3) a grafiky Thomase Crosse (1656, viz IX.4) a Isaaca Nouala (1750). Přes svou autentičnost se tyto podobizny v českém prostředí dlouho nemohly prosadit a předlohou pro nově vznikající portréty Učitele národů se staly teprve v polovině 20. století.

— VV

356—357

IX.27 Bruslařská škola v Naardenu Adolf Born, 1997 barevná litografie, papír, 770 × 900 mm značeno autografem tužkou vpravo dole: A. Born, vlevo dole číslo tisku: 31/95 Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, inv. č. CoO341 Malina 1995; Macourek – Dvořák 1999, s. 298; Pánková 2017, s. 103, obr. 105; Volf 2017.

Adolf Born (1930–2016) ve své litografii reprezentuje Komenského didaktické a pedagogické přístupy, které lze shrnout ve známém mottu schola ludus, škola hrou. Grafika Adolfa Borna představuje na výstavě poměrně ojedinělý příklad „nevážného“ pojetí Komenského odkazu.

Na rozdíl od řady jiných artefaktů, na nichž je Komenský zachycen v reprezentativních, slavnostních a vznešených pózách s mnohoznačnými, alegorickými gesty a souvislostmi, se Bornův grafický list dotýká jeho „lidštější“ tváře, a díky tomu zde vnímáme přiblížení Komenského dětskému světu a jeho způsobu vnímání a prožívání.

Za klíčový princip dětského světa je tu považována hra a též jisté odlišnosti od norem a pořádků světa dospělých. Tyto rozpory s normou mohou ústit až do momentů obskurnosti. Podobnou tematiku zaznamenáváme třeba ve výtvarném umění a literatuře tzv. smíchové kultury (takto označoval některé projevy 16. století literární teoretik Michail Bachtin) či v reprezentacích kirmesů a „svátků bláznů“ v holandské a flámské malbě 17. století. Born ovšem využívá „obskurnost“ také v celé řadě svých knižních ilustrací v jiných souvislostech. Překročení společenské normy je zde provázáno s otázkou, nakolik je dětské prožívání svébytné a ještě nepodřízené konvencím dospělé sociální interakce. Tuto problematiku rozpracovával Komenský ve svých pedagogických teoriích a studiích.

Na grafickém listu je skupina dětí s Komenským v roli kantora umístěna za hradby města, do otevřeného prostoru široké pláně, což odpovídá naznačenému rozlišování mezi doIX — Komenský jako ikona, symbol a pomník

spělým, normovaným uspořádáním (nacházejícím se uvnitř hradeb, v jasně organizovaném městském prostoru) a dětským „svobodným“ světem, který se ke svému rozvoji potřebuje vymanit ze striktních hranic. Alegorické vyjádření moudrosti — dvě sovy sedící na stromě — je začleněno do dětského prostoru, zatímco nad městem se vznášejí havrani. Téma bruslařů se opět odvolává k holandské malbě zlatého věku, tedy 17. století, v níž se setkáváme i s motivem zimních hrátek na zamrzlých grachtech. Je pozoruhodné, že děti na grafice zachovávají stabilitu mnohem lépe než dospělí, kteří si v „prostoru hry“ zjevně mnohdy neví moc rady. Figura Komenského je nejstabilnější, sebejistá a tvoří oporu pro své okolí. Komenský je tu sice součástí „herního prostoru“, ale jako jediný se hry vlastně nezúčastňuje, spíše ji iniciuje a udržuje v chodu. Princip hry byl v různých obdobích studován mnoha autory z oblasti filozofie, pedagogiky nebo psychologie. Připomeňme alespoň úvahy Eugena Finka, který ve své knize Hra jako symbol světa uvádí, že základním parametrem hry je její odklánění se od utilitárního užívání světa, od obhospodařování praktických potřeb. Svět pak není vnímán jako nástroj a prostředí k dosahování stanovených cílů, ale jako otevřené pole událostí a zkušeností, které nejsou vztaženy ke konkrétnímu, předurčenému účelu. I takto můžeme Bornovu grafiku číst, neboť je v ní jasně vizuálně patrná právě ona otevřenost prostoru, v němž mohou povstávat a dít se neplánované události.

Adolf Born jeden z otisků této litografie věnoval Univerzitě Karlově k 650. výročí jejího založení. List vystavil též v roce 1997 v Naardenu, kde měl jako výhradní ilustrátor dětských knih samostatnou výstavu v galerii Groll. Námětu Komenského věnoval umělec ještě pandán — litografii Rembrandt portrétuje Komenského, která má však přísnější vyznění.

— EB

392—393

IX.28 Jan Amos Komenský definitivní model pomníku pro Velkou Bíteš Nikos Armutidis, 2019 polyesterová pryskyřice, 210 × 60 × 63 cm majetek autora

Nikos Armutidis se narodil 14. března 1953 v Brně. V letech 1970–1974 zde navštěvoval Střední školu uměleckých řemesel a studoval u profesorů Martínka a Navrátila. Ve studiích pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze mezi lety 1974 a 1980 v ateliéru užitého sochařství vedeného Jiřím Bradáčkem (1922–1984).

Pro sochaře je typický široký tvůrčí záběr se zcela signifikantním projevem. Na straně jedné osciluje mezi portrétní a figurální tvorbou (busty Franze Kafky, Jana Wericha či Vladimíra Menšíka) a na straně druhé dominuje volný objekt a plastika, pro niž je charakteristická geometrizovaná, abstrahovaná tvarová struktura.

Těžištěm Armutidisova uměleckého vyjádření jsou práce využívající abstraktního formálního tvarosloví. Především tato poloha jeho umělecké tvorby byla prezentována na mnoha individuálních či kolektivních výstavách, kdežto její figurativní složka je určena zejména pro veřejný

IX — Komenský jako ikona, symbol a pomník

prostor ve vztahu k architektuře. Obě zmíněné polohy jsou charakterizovány zvýšeným úsilím o kresebnost reliéfu povrchu a výrazným expresivním reliéfním zpracováním.

Komenského pomník si u umělce objednalo město Velká Bíteš na základě hliněného modelu. Bronzová socha na žulovém podstavci byla roku 2019 instalována před rekonstruovanou budovou školy. Monumentální portrétní plastika Jana Amose Komenského promlouvá k divákovi nesmírně klidným, vyváženým a soustředěným gestem, které s velkou přesvědčivostí tlumočí silný a bytostně lidský humanistický základ Komenského díla. Plastika se s výrazem kontemplace sklání k divákovi, který je současně konfrontován s jejím drsným až rozdrásaným povrchem. Právě povrch sochy představuje Armutidisův charakteristický vizuální výrazový prostředek, rozehrávající jemnou hru světla a stínu po celé reliéfní ploše. Výraz plastiky, jak v celku, tak v detailu, svědčí o Armutidisově suverénní schopnosti komunikovat prostřednictvím monumentální sochy silný psychologický odkaz a spojit jej s osobitým a současným vizuálním výrazem. Nikos Armutidis zde opět dosvědčuje, že patří mezi přední české sochaře zabývající se portrétní tvorbou.

— SiS

394—395

Chronologický přehled

Legenda Rok V — Jan Amos Komenský h — Historické události i — Společnost — věda — kultura

— (dílo)

1592 V

Narodil se (28. 3.) v Nivnici nebo Uherském Brodě manželům Anně a Martinovi Komenským; jeho otec byl synem Jana Segeše, fojta v Komni.

h * Jiří Třanovský — Tranoscius

1599

h Česká kancelář se zbavuje nekatolických úředníků.

i Dánský astronom Tycho Brahe přichází do Prahy.

1600

i Jan Jesenius provádí v Praze první veřejnou pitvu — „anatomii“.

1593

h Počátek tzv. dlouhé turecké

Upálení Giordana Bruna v Římě.

války.

i Bartholomaeus Spranger: Epitaf pražského zlatníka Mikuláše Müllera

1595

h Papež Kliment VIII. uznává

Jindřicha IV. za právoplatného krále Francie.

i První veřejné představení

h * Fridrich V. Falcký i * René Descartes

1597

i Mořeplavec Willem Barents zemřel během návratu z Arktidy.

Z plaveb na Dálný východ se úspěšně navrátily první lodě holandské Východoindické společnosti.

Annibale Carracci a jeho spolupracovníci zahajují práce na freskovém cyklu ovidiovských výjevů v římském Palazzo Farnese.

1598

h Jindřich IV. vydává edikt nantský, zaručující náboženskou svobodu kalvinistům ve Francii.

i * Václav Hollar Claudio Monteverdi: L’Orfeo

1608 V

Karel starší ze Žerotína moravským zemským hejtmanem.

Libeňský mír: Rudolf II. postupuje bratru Matyášovi vládu nad Uhrami, Moravou a rakouskými zeměmi.

1602

h Císař Rudolf II. obnovuje

mandát proti jednotě bratrské.

1603

1609

h Založení (katolické) Ligy.

Rudolfův majestát zajišťuje náboženskou svobodu přívržencům České konfese z roku 1575.

h Nástup Jakuba I. Stuarta na anglický trůn.

i Vavřinec Benedikt z Nedožer vydává v Praze první systematickou českou gramatiku.

1604 V

V Uherském Brodě umírají jeho rodiče; sirotek žije ve Strážnici u otcovy sestry Zuzany provdané Nohálové.

i Johannes Kepler formuluje zákony pohybu nebeských těles (Astronomia nova).

1610

h Francouzský král Jindřich IV.

zavražděn bezprostředně před připravovaným vojenským tažením do Julišska, kde hodlal intervenovat v tamním nástupnickém sporu.

h Povstání Štěpána Bočkaje proti Habsburkům.

1605 V

Bočkajovci vypálili Strážnici, Komenského se ujímají poručníci v Nivnici.

1611 V

Matyáš Habsburský českým králem.

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

h Ukončení války císaře

s Osmany a Bočkajem.

Začíná studovat na Nasavské akademii v Herbornu.

h Vpád Pasovských do Čech.

i Miguel de Cervantes:

1606

Začíná studovat na bratrské vyšší škole v Přerově; dostává druhé křestní jméno Amos.

h Založení (protestantské) Unie.

Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem (svár bratří v domě habsburském).

Shakespearovy tragédie Romeo a Julie.

1596

katolíků během konfesních třenic ve městě Donauwörthu.

h Počátek sporu mezi císařem

i Caravaggio: Chlapec s košíkem Vytištěním šestého dílu se završuje vydávání Bible kralické.

h Říšská intervence ve prospěch

1601

1594

ovoce

1607

Karel II. Gustav švédským králem.

1612 V

Začíná sestavovat slovník

Linguae Bohemicae Thesaurus a encyklopedii Amphiteatrum Universitatis rerum

h † Rudolf II. Axel Oxenstierna se stává švédským říšským kancléřem.

i Peter Paul Rubens: Čtyři filozofové

412—413

1613 V

Studuje na bohoslovecké fakultě univerzity v Heidelbergu.

1618 V

h Mír v Knärödu mezi

Sňatek s Magdalenou Vizovskou (18. 6.).

Švédskem a Dánskem.

i Hans von Aachen: Zvěstování Panně Marii

h Pražská defenestrace (23. 5.),

Vrací se přes Norimberk a Prahu na Moravu, je ustanoven správcem školy v Přerově.

Grammaticae facilioris praecepta

i John Napier uveřejňuje první logaritmické tabulky.

titulárně nastupuje Ferdinand II.

Moravským zemským hejtmanem se stává Ladislav Velen ze Žerotína. Morava se připojuje k povstání.

„jazykový zákon“: znalost češtiny se stává podmínkou pro získání inkolátu.

Ferdinand II. sesazen generálním sněmem zemí Koruny české z trůnu, za nového krále zvolen Fridrich V. Falcký. Nového krále v Praze korunuje bratrský biskup Jan Cyrill, pozdější tchán Komenského.

1616

Při dubnové synodě v Žeravicích u Kyjova je ordinován na kněze.

i Chymische Hochzeit des Christian Rosencreutz

1617

V Retuňk proti Antikristu a svodům jeho

h Český sněm přijímá

za budoucího českého krále Ferdinanda (II.) Štýrského.

Popravy vůdců povstání v Praze (21. 6.).

Rozpuštění Protestantské unie.

Nekatoličtí duchovní vypovězeni z královských měst v Čechách.

Obnovení války mezi Španělskem a nizozemskými Spojenými provinciemi.

1619

V De Angelis h Český zemský sněm vyhlašuje

† William Shakespeare

a lužických stavů.

poznatky o velkém a malém krevním oběhu.

V Listové do nebe h † Matyáš, na český trůn

i Johann Valentin Andreae: Christianopolis

1620 V

Účastní se v Olomouci vítání nového krále Fridricha Falckého.

h Bitva na Bílé hoře (8. 11.),

porážka povstání českých stavů. Útěk Fridricha Falckého do Vratislavi a později do Haagu.

Španělské (neapolské) oddíly v habsburských službách obsazují Fulnek. Komenský se skrývá zřejmě na různých místech na Moravě.

h Kapitulace slezských

i William Harvey zveřejňuje

1615

V

V

Karel starší ze Žerotína proklamuje neutralitu Moravy.

h Poslední shromáždění

francouzských generálních stavů.

1621

počátek českého stavovského povstání a současně též třicetileté války (válka českofalcká, 1618–1623).

1614 V

Jmenován pastorem německého bratrského sboru a správcem školy ve Fulneku.

i * Bohuslav Balbín

1622 V

Nalézá azyl v Brandýse nad Orlicí, na panství Karla staršího ze Žerotína.

Magdalena Komenská spolu se dvěma malými syny umírá na mor.

Přemyšlování o dokonalosti křesťanské

h Dobytí Heidelbergu, falcká

kurfiřtská knihovna darována do Říma.

V Čechách kapitulují poslední stavovské pevnosti: Třeboň, Zvíkov a Kladsko. „Generální pardon“: omilostnění účastníků českého stavovského povstání, konfiskace a rozprodej jejich statků.

i * Molière V Římě založeno Congregatio de propaganda fide.

1623

V Truchlivý Manualník Labyrint světa

h Dovršení války o Falc. Fridrich Falcký zbaven hodnosti kurfiřta, Horní Falc připojena k Bavorsku.

i Tomasso Campanella: Civitas solis

Chronologický přehled

1624

V Pres Boží O sirobě Sňatek s Marií Dorotou, dcerou bratrského biskupa Jana Cyrilla (3. 9.).

h Vypovězení evangelických duchovních z Čech a z Moravy.

Albrecht z Valdštejna jmenován vévodou frýdlantským.

Kardinál Richelieu se stává prvním ministrem francouzského krále Ludvíka XIII., obdobné postavení získává v Anglii vévoda z Buckinghamu.

i Datum rosenkruciány

očekávaného konce světa.

Adriaen de Vries vytváří sochy pro zahradu Valdštejnova paláce v Praze.

1625

V Centrum securitatis, to jest

Hlubina bezpečnosti (vydáno 1633)

Účastní se synody v Doubravici. Cestuje přes Zhořelec a Šprotavu do Lešna, kde vyjednává o útočišti pro bratrské exulanty. Setkání s Kryštofem Kotterem.

Vidění a zjevení Kryštofa Kottera, souseda a jircháře šprotavského, kteráž měl od leta 1616 až do leta 1624

h Karel I. nastupuje na anglický trůn.

Haagská koalice Nizozemí, Anglie, Dánska a severoněmeckých protestantských států. Dánský král Kristián IV. jakožto vévoda Holštýnský vstupuje do války v říši na straně evangelíků (válka dánská, 1625–1629).

Počátek prvního Valdštejnova generalátu.

i Hugo Grotius: De iure belli ac pacis

1626 V

Cestuje do Berlína za Ladislavem Velenem ze Žerotína, do Amsterodamu a do Haagu za Fridrichem Falckým.

1631

V Janua linguarum reserata Navržení krátké o obnovení škol v Království českém

h Vítězství Švédů u Breitenfeldu (17. 9.).

h Bitvy u Dessavského mostu

Sasové jako spojenci Švédů obsazují Prahu, do níž se navrací část exulantů.

a u Lutteru; porážky Dánů v říši a vytlačení Kristiána IV. zpět na sever.

Valdštejn znovu povolán do čela císařské armády (druhý generalát).

Vpád vojsk dánského krále a protestantské koalice na Moravu.

Vojevůdci Tilly a Pappenheim dobývají a pustoší Magdeburg.

i † Francis Bacon

1627 V

V Amsterodamu je vytištěna mapa Moravy.

1632

V Informatorium školy mateřské Haggaeus redivivus

Seznamuje se s Kristinou Poniatowskou.

Januae linguarum reseratae Vestibulum

h Obnovené zřízení zemské

Zvolen za seniora (notáře) jednoty bratrské a pověřen vedením jejího dorostu.

pro Čechy.

Valdštejn se stává pánem v severním Německu.

i Johannes Kepler: Tabulae Rudolphinae

Dokončuje českou Didaktiku.

h Valdštejn vytlačuje Sasy z Čech.

1628 V

Bitva u Lützenu (16. 11.), † Gustav Adolf.

Odchází s rodinou a skupinou bratří do Lešna.

h Obnovené zřízení zemské pro Moravu.

† Fridrich Falcký

i * Benedikt (Baruch) Spinoza * John Locke

Kapitulace hugenotské pevnosti La Rochelle.

i Francis Bacon: New Atlantis

1629

V Učí na bratrské škole v Lešně. h Lübecký mír mezi císařem a Dánskem.

Restituční edikt.

1630

V Praxis pietatis h Švédský král Gustav Adolf se vyloďuje v Pomořansku a zahajuje tažení do nitra Německa (válka švédská, 1630–1635).

Valdštejn odvolán z velení armády.

Rembrandt: Anatomie doktora

Tulpa

1633 V

Počátek kontaktů se Samuelem Hartlibem.

Physica

i Galileo Galilei odvolává pod nátlakem své učení.

1634

h Valdštejn zavražděn v Chebu.

Porážka Švédů a jejich německých spojenců v bitvě u Nördlingenu (5.–6. 9.).

i Pavel Stránský: O státě českém

1635 V

Počátek polemiky se Samuelem Martiniem z Dražova.

1640 V

Biskup Gauden doporučuje parlamentu, aby pozval Komenského do Anglie.

Prorektorem školy v Lešně.

h Pražský mír mezi císařem a Saskem.

h Krátký a dlouhý parlament: počátek anglické revoluce.

Počátek války mezi Francií a Habsburky (válka švédskofrancouzská, 1635–1648). i † Lope de Vega Založení Francouzské akademie.

1636

V Účast na synodě v Toruni. i Andreas Gryphius: Slzy vlasti Založení Harvardovy univerzity, nejstarší instituce svého druhu v Americe.

Nástup Fridricha Viléma, braniborského „velkého kurfiřta“.

i Karel Škréta: Svatováclavský cyklus

1641 V

uzavřená v Hamburku otevírá cestu ke svolání evropského mírového kongresu.

V Faber Fortunae De sermonis latini studio císařem se stává jeho syn Ferdinand III.

1642 V

i Descartes: Discours

Návštěva Švédska, setkání s královnou Kristinou a kancléřem Oxenstiernou.

1638

V Diogenes Cynicus redivivus Conatuum pansophicorum

Usazuje se s rodinou v pruském Elbinku.

Rektorem školy v Lešně. Švédskem a Francií.

h † Richelieu Druhé vítězství Švédů u Breitenfeldu (23. 10.).

* Ludvík XIV.

1639

V Abrahamus patriarcha h Nové vojenské úspěchy

Habsburků; vítězství Ottavia Piccolominiho u Thionville (7. 6.).

i † Martin Opitz První česká piaristická kolej založena v Litomyšli.

Během cesty z Anglie navštěvuje Haag a Leiden, setkává se s Descartesem.

Pozvání do Francie od kardinála Richelieu.

de la méthode

h Obnovení aliance mezi

Příjezd do Londýna, spolupráce s anglickými přáteli na pansofickém projektu.

h Preliminární smlouva

1637

h † Ferdinand II., novým

Premiéra a dvě reprízy Diogena v Lešně.

i Rembrandt: Noční hlídka

1643 V

Kontroverze s Bartolomějem Nigrinem: De dissidentium

in rebus fidei christianorum reconciliatione hypomnemata.

h † Ludvík XIII. i * Isaac Newton Valerián Magni: Lux in tenebris

lucens

i † Johannes Kepler

414—415

1644 V

Účastní se porady polských protestantů v Orle na Litvě.

1648 V

Umírá Marie Dorota Komenská.

Počátek polemiky s Valeriánem Magnim:

Judicium de Judicio Valeriani Magni Mediolanensis.

Linguarum methodus novissima

h Švédové neúspěšně dobývají Prahu.

h Počátek mírových jednání

Vestfálský mír dojednaný v Münsteru a Osnabrücku ukončuje třicetiletou válku.

v říši.

Válka mezi Švédskem a Dánskem.

Počátek povstání proti králi v Paříži (fronda).

1645 V

Účastní se (neúspěšných) jednání představitelů různých křesťanských vyznání v Toruni.

1649

Judicium Ulrici Neufeldii de fidei catholicae regula catholica

h Poprava anglického krále

Tabula Pansophiae

h Švédové porážejí císařské v bitvě u Jankova (5. 3.).

Úspěšná obrana Brna před Švédy.

Vojsko anglického parlamentu poráží královskou armádu v bitvách u Newarku a Naseby.

i † Hugo Grotius

1646 V

Návrat z Elbinku do Lešna.

Cestuje podruhé do Švédska, kde opět jedná s královnou Kristinou a kancléřem Oxenstiernou.

h Švédové upevňují své pozice

v českých zemích a pokoušejí se o tažení směrem k Vídni.

i * Gottfried Wilhelm Leibniz Blaise Pascal popisuje vztah mezi atmosférickým tlakem a nadmořskou výškou.

1647

V Historia persecutionum ecclesiae Bohemicae

h Lidová povstání v Neapoli a na Sicílii.

i Adam Michna z Otradovic: Česká mariánská muzika

V

Sňatek s Janou Gajusovou (17. 5.).

Karla I.

V Anglii vyhlášena republika.

1650

V Kšaft umírající matky Jednoty bratrské

Schola Pansophica, hoc est Universalis sapientiae officina Usazuje se na čtyři roky v Sárospataku (Blatném Potoku), kam byl pozván za účelem reformování škol v Sedmihradsku. Cestou do Uher se setkává s Mikulášem Drabíkem.

h Na mírovém kongresu

v Norimberku přijímají říšské stavy de jure ustanovení vestfálského míru.

i † René Descartes První mariánský sloup v Čechách, dílo sochaře Jana Jiřího Bendla, vztyčen na Staroměstském náměstí v Praze.

1651

V Sermo secretus Nathan ad Davidem

h Sňatek Zikmunda Rákócziho

s Henriettou, dcerou Fridricha Falckého.

Vydána navigační akta.

i Thomas Hobbes: Leviathan

1652

V Primitiae laborum

scholasticorum in Illustri Patakino gymnasio

h † Ludvík de Geer † Zikmund Rákóczi Počátek první anglonizozemské války.

1653

V Vestibuli et Ianuae lucidarium Leges Scholae bene ordinate

h Oliver Cromwell vládne Anglii jako lord protektor.

Jan de Witt jmenován velkým penzionářem nizozemských stavů.

i Počátek stavby jezuitské

koleje Klementinum na Starém Městě pražském.

1654

V Gentis felicitas Schola ludus seu Encyclopaedia viva, úspěšná dramatizace Dveří jazyků, uvedena na školském jevišti v Sárospataku.

Návrat do Lešna.

h Švédská královna Kristina konvertuje ke katolictví a vzdává se trůnu. Novým králem se stává Karel X. Gustav.

i † Axel Oxenstierna † Johann Valentin Andreae Unijní dekret Ferdinanda III., vznik Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze.

Otto von Guericke koná veřejné pokusy s vývěvou (tzv. magdeburské polokoule).

1655

V Panegyricus Carolo Gustavo h Karel X. zahajuje invazí do

Polska švédsko-polskou válku.

1656 V

Vypálení Lešna polskými katolíky.

Usazuje se v Amsterodamu.

i Diego Velázquez: Las Meninas James Harrington: Republika

Oceána

Christiaan Huygens objevuje zákon zachování momentu hybnosti.

1657

V Opera didactica omnia Lux in tenebris

h † Ferdinand III., novým

císařem se stává jeho syn Leopold I. Sedmihradský kníže Jiří II. Rákóczi se neúspěšně pokouší zasáhnout do války na straně Švédska.

1658

V Orbis sensualium pictus Manualník aneb jádro celé Biblí svaté Vestibulum rerum et linguarum

h † Oliver Cromwell i Jan Swammerdam objevuje červené krvinky.

Fridrich Bridel: Co Bůh?

Člověk?

1659

V Historia revelationum Kancionál, to jest Kniha žalmů a písní duchovních Cartesius cum sua naturali philosophia a mechanicis eversus

h Pyrenejský mír ukončuje válku mezi Francií a Španělskem.

Španělsko uznává nezávislost Portugalska.

1660

V Smutný hlas zaplašeného hněvem Božím pastýře

h † Karel X. † Jiří II. Rákóczi Ukončení švédsko-polské války (mír v Olivě); počátek mocenského vzestupu Braniborska-Pruska.

Restaurace Stuartovců a obnovení monarchie v Anglii, návrat krále Karla II.

Chronologický přehled

1661

V Epistola ad Montanum Katechismus pro mládež českou jednoty bratrské Oculus fidei

h Mír v Kardisu mezi Švédskem a Ruskem.

Ludvík XIV. nastupuje ve Francii samostatnou vládu.

1662

V De rerum humanarum

emendatione consultatio catholica

i Karel II. potvrzuje anglickou akademii věd pod názvem Londýnská královská společnost pro prohloubení znalostí o přírodě.

1663

V Labyrint světa (aktualizované vydání)

Letzte Posaun über Deutschland

1664

h Křesťanská koaliční armáda poráží osmanské vojsko v bitvě u St. Gotthardu / Mogersdorfu (1. 8.).

Vásvárský mír potvrzuje turecké územní zisky v Uhrách, ale povoluje císaři stavbu nové strategické pevnosti – Leopoldova.

1665

V Lux e tenebris Počíná shromažďovat poznámky a komentáře pod názvem Clamores Eliae.

h Počátek druhé anglonizozemské války.

1666

h † Vavřinec de Geer i Isaac Newton objevuje zákony gravitace, diferenciální počet a barevné spektrum.

1667

V Angelus pacis h Mír v Bredě ukončuje druhou anglo-nizozemskou válku; Holandsko ztrácí svá území v Severní Americe.

1669

V Continuatium admonitionis fraternae

i Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen:

Dobrodružný Simplicius Simplicissimus

Počátek devolučních válek Francie proti císaři.

Začíná se budovat Černínský palác v Praze na Hradčanech podle projektu Francesca Carattiho.

„Aliance tří“: Anglie, Nizozemí a Švédsko.

i Dokončena výstavba náměstí

sv. Petra v Římě podle návrhu Gianlorenza Berniniho. Český lékař a fyzik Jan Marek Marci jmenován členem londýnské Královské společnosti.

John Milton: Ztracený ráj

1668

1670 V

Zemřel Petr Figulus, Komenského zeť.

Triertium catholicum Umírá v Amsterodamu (15. 11.).

Pochován v kostelíku valonské církve v Naardenu (22. 11.).

V Via lucis

Unum necessarium

i * Petr Brandl

h Zahájení stálého říšského sněmu v Řezně.

Turecký útok na Sedmihradsko a severní Uhry, dobytí Nových Zámků.

i Tomáš Pešina z Čechorodu: Ucalegon

416—417

Výstava COMENIUS 1592–1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím Jan Amos Komenský a jeho svět Jízdárna Pražského hradu 20. prosince 2020 – 28. března 2021 Pořadatelé projektu Kancelář prezidenta republiky, Správa Pražského hradu a Moravské zemské muzeum Organizace projektu Moravské zemské muzeum Výstavní projekt je součástí Národních oslav Jana Amose Komenského 2020—2022, konaných pod záštitou UNESCO a za podpory Ministerstva kultury České republiky a Ministerstva školství a tělovýchovy České republiky a koordinovaných Národním pedagogickým muzeem Jana Amose Komenského Koncepce výstavy, výběr exponátů, kurátoři Lenka Stolárová, Vít Vlnas Výstava vznikla s využitím heuristických podkladů zpracovaných Oddělením pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu AV ČR, v. v. i.

Odborná spolupráce Hana Dvořáková, Tomáš Havelka, Ondřej Jakubec, Tomáš Knoz, Jiří Mitáček, Markéta Pánková, Lenka Řezníková, Vladimír Urbánek, Petr Zemek, Lucie Kubišová, Lenka Pospíšilová Doprovodné programy, muzejní pedagogika Lucie Kubišová (Muzeum Jana Amose Komenského Uherský Brod) Lenka Stolárová (Fakulta uměni a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem) Edita Vaníčková (Národní pedagogické muzeum a knihovna Jana Amose Komenského) Produkce výstavy Kateřina Holečková, Radmila Jarešová Sekretariát výstavy Kateřina Holečková, Renata Bravová, Jana Mocanu, Milada Kotolanová Organizační a administrativní spolupráce Eva Bendová, Renata Bravová, Anna Divišová, Zdeněk Drahoš, Andrea Hozáková, Michaela Kaděrová, Petr Kostrhun, Barbora Patočková, Eva Vaníčková, Zuzana Macurová, Ivan Koutný Architektonické řešení Silvie Bednaříková, Jiří Javůrek, SGL Projekt Grafický design BFF — Adéla Bierbaumer & Marek Fanta Realizace výstavy Sundrive s. r. o.

Videoprojekce Pavel Mrkus, Štěpán Kovář, Karim Tarakji Tiskový a komunikační servis Barbora Javorová, Jan Stolár (Tiskové a komunikační oddělení Moravského zemského muzea) Překlady do angličtiny Rudolf Štefec Fotografie Oto Palán Přeprava exponátů Kunsttrans, s. r. o., Moravské zemské muzeum – Jiří Krause, Pavel Bureš Restaurování a konzervace exponátů Radana Hamsíková, Radomil Klouza, Zuzana Žilková Instalace Jiří Leubner, Artelo Osvětlení Václav Kubela Realizace výstavní grafiky Tomáš Roháček — Grafpro, s. r. o., Marek Bozděch, Johana Hnízdilová, Alžběta Krňanská, Rebeka Provázníková, Lukáš Šmejkal Partneři výstavy CzechTourism, Albatros Hlavní mediální partneři Česká televize, Český rozhlas Mediální partneři Učitelské noviny, Kudy z nudy.cz Partneři Správy Pražského hradu Jaguar Land Rover, Prag Art Collection Televizní spot Unit and Sofa Praha (produkční společnost) Mixpoint (postprodukční společnost) Jan Hlavsa (producent) Filip Malásek / Robota (střih) Mark Bliss AČK (kamera) Petr Němeček (scénář a režie)

Zvláštní poděkování Irena Armutidisová, Marie Blažková, Alena Beránková, Jan Bouček, Monika Ciklerová, Diana Codogni-Łańcucka, Josef Daněk, Zdeňka Dokoupilová, Monika Doležalová, Daniel Dostrašil, Marcela Drahošová, Jiří Dufka, Martina Dvořáková, Jan Fedosejev, Martin Fišr, Marcin Gabryś, Jiří Gordon, Martina Halířová, Jiří Heblt, Lada Hlaváčková, Václav Houfek, Denisa Hradilová, Martina Chmelařová, Michal Chmelenský, Kristýna Jandová, Kateřina Jiroutová, David Junek, Magdalena Juříková, Karolína Kalecká, Vladimír Kelnar, Jarmila Klímová, Áron Kovács, Helena Kovářová, Blanka Kubíková, Hedvika Kuchařová, Sabine Küßner, Sandra Kolářová, Jana Konečná, Olga Kotková, Jakub Král, Klára Krásenská, Justus Lange, Hans van der Linde (†), Kamil Lukeš, Jiří Miláček, Jan Mareš, Štěpán Mareš, Veronika Matroszová, Zuzana Míková, Jakub Mírka, Pavel Moskala, Ernst-Jan Munnik, Agnes Naszlady, Michaela Neškerová, Eva Neumannová, Ulrike Paul, Terézia Ondrová, Markéta Pánková, Jan Pařez, Jan Pavlíček, Adam Petrásek, Lenka Pospíšilová, Adam Poznański, Veronika Procházková, Žaneta Procházková, Petr Přibyl, Miroslava Přikrylová, Petra Pudilová, Kateřina Rainišová, Jana Ratajová, Ansgar Reiß, Michaela Růžičková, Mária Ryza Glejdurová, Hana Říhová, Martin Sekera, Eliška Sklenářová, Alexandra Smetana, Jakub Smrčka, Pavel Sosnovec, Lubomír Sršeň, Helena Staufčíková, Johana Studničková, Josef Svoboda, Katarzyna Szurkowska, Kamila Szymańska, Jan Šach, Ludmila Šebová, Evermod Gejza Šidlovský O. Praem, Kristýna Šimonová, Richard Šípek, Martin Šolc, Jana Štěpánková, Libor Šturc, Antonín Švejda, Jana Tauchmanová, Zofia Tylewska-Ostrowska, Petr Ťažký, Edita Vaníčková-Makosová, Naďa Vařejčková, Miroslav Vaškových, Helena Verhoef, Hana Veselá, Michaela Voldřichová, Alena Volrábová, Radim Vondráček, Marcela Vraspírová, Blanka Johanka Zajícová, Lenka Zajícová, Jitka Zamrzlová, Petra Zelenková, Robert Zelyk Zapůjčitelé ak. soch. Nikos Armutidis Arcibiskupství olomoucké Arcibiskupství pražské Archiv hlavního města Prahy Archiv města Brna Bayerisches Armeemuseum, Ingolstadt Biblioteka Uniwersytecka, Wrocław Biskupství královéhradecké Biskupství litoměřické Comenius Museum Naarden Česká Pošta, s. p., Poštovní muzeum Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy Galerie hlavního města Prahy Galerie výtvarného umění v Chebu Gemäldegalerie Alte Meister, Klassik Stiftung Weimar Husitské muzeum v Táboře Iparmű vészeti Múzeum, Budapest Královská kanonie premonstrátů na Strahově London Metropolitan Archives Městské muzeum a galerie Polička Městské muzeum Moravská Třebová Městské muzeum v Kloboukách u Brna Moravská galerie v Brně Moravská zemská knihovna v Brně Moravský zemský archiv v Brně Museumslandschaft Hessen Kassel Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě Muzeum Komenského v Přerově, p. o.

Muzeum města Ústí nad Labem, p. o.

Muzeum Mladoboleslavska, p. o.

Muzeum Narodowe w Poznaniu

Muzeum Okręgowe w Lesznie Muzeum Protestantyzmu Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie Muzeum umění Olomouc Národní galerie Praha Národní knihovna České republiky Národní muzeum Národní památkový ústav Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského Národní technické muzeum Národní ústav lidové kultury, Strážnice Nerudný fest.cz Österreichische Nationalbibliothek Památník národního písemnictví v Praze Pavel Piekar Polska Akademia Nauk Biblioteka Gdańska Regionální muzeum v Mikulově Rodina Mornstein-Zierotin, zámek Bludov Řád bosých karmelitánů, Klášter Pražského Jezulátka, Praha Římskokatolická farnost – arciděkanství Chrudim Římskokatolická farnost Liběšice u Litoměřic Římskokatolická farnost u kostela Matky Boží před Týnem, Praha – Staré Město Sbor Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Slezské zemské muzeum Slezský zemský archiv Opava soukromá kolekce obrazů, zámek Rychnov nad Kněžnou soukromá sbírka Mgr. Jaroslava Veselky Státní oblastní archiv v Plzni Uměleckoprůmyslové museum v Praze Universität Wien, Universitätsbibliothek Universitaire Bibliotheken Leiden Ústav dějin Univerzity Karlovy a Archiv Univerzity Karlovy Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.

Vojenský historický ústav Praha Západočeské muzeum v Plzni, p. o.

Zdeněk Sternberg, hrad Český Šternberk soukromí sběratelé

428—429

Comenius 1592—1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím Jan Amos Komenský a jeho svět Lenka Stolárová — Vít Vlnas (eds.) Úvodní texty: Tomáš Knoz, Lenka Stolárová, Vít Vlnas Katalogová hesla: Eva Bendová, Katarzyna Gieszczyńska-Nowacka, Małgorzata Gniazdowska, Tomáš Hladík, Zdeněk Hojda, Kateřina Holečková, Krystyna Jackowska, Ondřej Jakubec, Karolína Kalecká, Alena Kalinová, Olga Kotková, Áron Kovács, Helena Kovářová, Blanka Kubíková, Hedvika Kuchařová, Zuzana Macurová, Grażyna Michalak, Maria Michalska, Lucie Němečková, Jan Oulík, Ludmila Ourodová, Jan Pařez, Lenka Pospíšilová, Silvie Stanická, Lenka Stolárová, Kamila Szymańska, Jan Šach, Antonín Švejda, Štěpán Vácha, Lenka Vaňková, Vít Vlnas, Alena Volrábová, Jitka Zamrzlová, Helena Zápalková, Petra Zelenková, Petr Zemek Překlady hesel: z maďarštiny Kornélia Kolářová Takácsová z polštiny Zuzana Macurová, Vít Vlnas Překlad resumé: Stuart Roberts Ilustrační doprovod: Kateřina Holečková Odpovědná redakce: Marcela Drahošová Grafický návrh a úprava: BFF — Adéla Bierbaumer & Marek Fanta Sazba: Vladimír Ludva Tisk: Tiskárna Helbich, a. s., Valchařská 36, 614 00 Brno Vydalo Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno, a Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pasteurova 9, 400 96 Ústí nad Labem Vydání první Brno a Ústí nad Labem 2020 ISBN 978-80-7028-543-5 (Moravské zemské muzeum) ISBN 978-80-7561-287-8 (Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem)

Výstava se koná pod záštitou prezidenta republiky Miloše Zemana

Záštitu nad výstavou převzalo velvyslanectví Nizozemského království v České republice

partneři výstavy

mediální partneři

hlavní mediální partneři

partneři Správy Pražského hradu

430—431

ISBN 978–80–7028–543–5