Sluneční město

Ústecký architektonický průvodce 1948––1989

Sluneční město

65

Obsah Magistrát města Ústí nad Labem ......8 Alegorie na chemický průmysl ......... 10 Lidické náměstí ...................................11 Dostavba Magistrátu města ÚnL ..... 12 Oslava dělnosti – mozaika ................ 14 Krajský úřad ....................................... 16 Pozemní stavby ................................. 18 Kulturní dům .......................................20 Národní dům....................................... 21 Interhotel Bohemia ............................22 ABC domy ..........................................24 Bytový komplex .................................25 Obchodní dům Labe ..........................26 Dělící stěna – plastika .......................28 Labe – plastika ..................................29 Centrum obchodu a služeb ...............32

Severočeský kraj – mozaika.............34 Hotel Vladimir ....................................36 Letní kino ............................................38 Tranzitní ústředna spojů ...................40 Plavecká hala .....................................42 Kostel sv. Josefa v Předlicích ..........43 Nové krematorium .............................44 Severní Terasa – urbanismus ...........46 Park Severní Terasa ..........................48 Květ – plastika ...................................49 Gymnastky – plastika .......................50 Rodina – plastika ............................... 51 Hotelový dům .....................................52 Děti – plastika ....................................54 Danae – plastika ................................55 Krásné Březno – urbanismus ...........56 Herní prvek – plastika .......................58

Hraničář 2019

Poválečné stavby v Ústí nemají zdaleka vyhráno, proto je třeba zvýšit povědomí o hodnotě této architektury.

Pokud dokážeme lépe poznat její kvalitu, nedovolíme ji ničit, ale budeme se ji naopak snažit chránit. Jinak nám hrozí, že nenávratně vymažeme kus historie. Československou kulturu z let 1948—1989 dnes totiž převážně vnímáme v kategoriích svobody–nesvobody nebo oficiálního–neoficiálního. Jakkoli se architektura, mísící mnoho vlivů a odkazů na předešlá období, může zdát úderná nebo dokonce přísná, výsledku nelze upřít jemnost, hravost a humánnější pojetí. Možná i proto, že naši tvůrci často jen hledali pozitivní, lidštější a osobnější únik z normalizační rezignace. Podstatná část umělců i architektů považovala práce do veřejného prostoru za formu sebevyjádření a vyvíjeli velké úsilí do něj skrýt neobvyklé náměty nebo formy.

Z veřejné debaty vyplývá jasná potřeba vzdělávat společnost a informovat ji o historicko-uměleckých aspektech, které v sobě sochy i architektura ukrývají.

K rozeznání kvalit poválečné architektury bychom rádi pomohli i prostřednictvím tohoto průvodce, do něhož jsme se kromě ústeckých ikon rozhodli zařadit také stavby a díla méně známá. Jsme přesvědčeni, že dobrým nástrojem v boji proti soustavnému zanikání, necitlivým přestavbám a demolicím poválečné architektury je právě zvýšení povědomí o její rozmanitosti, vrstevnatosti a neoddiskutovatelných kvalitách. Zároveň jasným názorem chceme přispět k přehodnocení pohledu na „nevzhlednou“ architekturu a vizáž města Ústí nad Labem.

2

Díky společné diskuzi a potřebě vytvořit lokálního průvodce, podobně jako v několika dalších krajských městech, vznikla tato kapesní brožura s informacemi a komentáři různých odborníků i pamětníků. Průvodce také vznikl jako doplněk k výstavnímu projektu Sluneční město – Architektonické dědictví z let 1948—1989. S výběrem jednotlivých realizací nám pomohla historička architektury Mgr. Lenka Hájková z Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem.

Nacházíte-li se právě v centru města, nalistujte si příslušnou stránku s informacemi a podle nich pak objevujte architektonické dědictví. U každé vybrané budovy a objektu se dozvíte stručné informace o jejím charakteru či historii. Průvodce vám možná představí domy, kolem nichž běžně procházíte, aniž by vás napadlo, že mohou mít své kouzlo a architektonickou hodnotu. Tímto chceme obyvatelům i návštěvníkům Ústí nad Labem předat jasnou zprávu: zajímejte se o architekturu a umění ve veřejném prostoru. Kulturní odkaz minulého režimu si zaslouží pozornost a úctu a má mu patřit péče, jež poslouží k zachování tvorby poválečné a následující generace našeho umění.

3

24

Bukov

21 19

Severní Terasa

20

15 22

16 Klíše

13 12 2

17

Předlice Západní nádraží

Trmice

4 1000 m

Ústí nad Labem

Dobětice

23

Krásné Březno

25

14

6 5 4

1

3

7 9 8

10

11 Hlavní nádraží

LABE

Střekov

18

5

6

Zřejmě každé slohové období architektury prodělává prvotní výkyv v percepci. Nejdřív jde o průkopnické avantgardní myšlenky odvážně realizované. Později si architekti i uživatelé na nové tvary zvyknou a přestanou je vnímat jako hudbu budoucnosti. Prožijí v těchto kulisách své životy, mají s nimi spojené dobré, ale i nepříjemné zážitky, poznávají na vlastní kůži kromě neutrálních architektonických řešení i stinné stránky dobových trendů. Teprve později se do původně moderně zamýšlených prostor vracejí a možná na ně začínají nahlížet jinak. Ztíženou pozici mají asi ti, kteří v nich jsou nuceni žít bez možnosti posunout se ve slohovém čase podle libosti dopředu či zpět. Nastupuje ovšem nová generace, nezatížená zrodem těchto budov. Teprve nyní je zřejmě přirozené zahlédnout různé vrstvy, lokální pestrost a dokonce i krásu budov i území, která se nám dříve zdála banální a depresivní. Nebo to stále ještě není přirozené a vrcholný či pozdní modernismus je a bude navždy nestravitelný? A proč tedy nejít proti mainstreamu a nedocenit i nepřirozenost? Vždyť krása se skrývá v pohrdaném.

Matěj Páral — architekt Národní památkový ústav

7

Magistrát města Ústí nad Labem

Jiří Fojt Jan Gabriel Jiří Nenadál 1956–1961

Východní straně Lidického náměstí dominuje budova Magistrátu města Ústí nad Labem, původně sídlo Krajského národního výboru.

Stavba vyrostla na místě domů poškozených během spojeneckého bombardování v roce 1945. Již v roce 1947 se začalo uvažovat o dostavbě a opětovném dokončení náměstí, ale nakonec se tak stalo až mezi lety 1956—1961, kdy na půdorysu písmene H vyrostl trojtrakt ve stylu poválečné moderny, dnes u nás často označované jako bruselský styl. Jeho popularita je spojena s úspěchem československé expozice na Světové výstavě v Bruselu z roku 1958. Jedním z výrazných prvků budovy je předsazený zasedací sál usazený na sloupech, u kterých by se dal odtušit vliv Le Corbusiera. Čelní stěnu sálu původně zdobila kovová plastika z roku 1963 od Evy Kmentové a Olbrama Zoubka, znázorňující alegorii chemického průmyslu. Po sametové revoluci byla při rekonstrukci magistrátu sejmuta a dnes je uložena v depozitáři místního muzea. Budova městského magistrátu byla krátce po svém dokončení, jako jediná z poválečných realizací ve městě, zapsána na seznam kulturních památek.

1

Velká Hradební 2336/8a

8

Michal Bregant filmový historik Nadační fond Kmentová Zoubek V našich kulturních dějinách jsme zvyklí, že se v architektuře, která je tradičně vnímána jako politikum, občas bourá, aby mohl nový režim lépe demonstrovat své vítězství nad tím předchozím. Výtvarná díla, která jsou součástí takto vnímané architektury, mizí, protože byla symbolicky – a často i fyzicky – spjata s dobou, jež má být překonána. Čím výraznější tato díla jsou, tím silnější je potřeba je odstranit.

Ti, kdo o tom rozhodují, nemívají nadhled (nebo možná jen dost času), aby pomysleli na potřebu kulturní kontinuity – vznikají tak mezery v paměti, které jsou frustrující pro občanské i národní společenství. Naštěstí se ale stává, že o řadu pater pod těmi, kdo rozhodli o likvidaci toho či onoho díla, bývají lidé, kteří vytuší, že se odstraňované dílo nemusí úplně zničit, protože možná v budoucnu bude někoho zase zajímat. Je to často dáno také praktickým, fyzickým kontaktem s odstraňovanými díly – člověk nemusí být historikem umění, aby si dovedl představit, že dotyčná věc je plodem něčí fantazie, nějakého úsilí a že má možná určitou hodnotu, která je jen v danou chvíli méně patrná. Dnešní svět ale musí řešit daleko závažnější krize, než jsou zaniklá umělecká díla. Není možné ani účelné snažit se za každou cenu restituovat zaniklé hodnoty, ale je nanejvýš užitečné je promýšlet, abychom příštím generacím předávali naši civilizaci jako pokud možno udržitelnou hodnotu.

9

Alegorie na chemický průmysl

Eva Kmentová Olbram Zoubek Ocel 1965

Sochaři Eva Kmentová a Olbram Zoubek osadili v červnu 1965 plastiku na průčelí budovy Krajského národního výboru v Ústí nad Labem. V kompozici ze svařovaných ocelových plátů byly čitelné symboly regionu – chemická křivule, kotva, jablka a srp a kladivo.

Na projektu pracovali od září 1960 a druhé kolo soutěže, které se konalo na jaře roku 1961, vyhráli nad Jaroslavou Brychtovou a Stanislavem Libenským. Schvalování se vleklo, a tak na dalších variantách pracovali až do léta roku 1964, kdy byl konečně přijat poslední návrh. Ty čtyři roky byly dlouhé – verze se lišily podle postoje komisí, které dílo schvalovaly po stránce výtvarné i ideologické, ale hlavně se proměnil výtvarný názor obou autorů. Plastika o rozměrech 4×12 metrů byla v roce 1993 se souhlasem Olbrama Zoubka z fasády snesena a rozřezána na několik kusů, které jsou uskladněny v Muzeu města Ústí nad Labem.

1

Lidické náměstí

10

Lidické náměstí

od 50. let 20. stol. po současnost

Lidické náměstí si stejně jako mnoho míst v centru města prošlo za dobu své existence nejednou změnou. Současný prostor je vytyčen stavbami, které postupně vznikaly od konce předminulého století. Západní stranu ohraničuje budova Severočeského divadla opery a baletu z počátku minulého století od architekta Alexandra Grafa. Na opačné straně stojí budova Magistrátu města Ústí nad Labem z padesátých let. Původně byl prostor mezi těmito stavbami koncipován jako velká, otevřená pochozí plocha, doplněná čtvercovými nebo obdélníkovými záhony. Náměstí dominovaly dvě fontány od Stanislava Hanzíka.

Jedna, blíže k Magistrátu, byla pojata jako sluneční hodiny a druhá představovala Zrození uhlí. Obě dvě fontány však byly v průběhu let poškozeny. Náměstí prošlo v posledním desetiletí rekonstrukcí.

Ta s sebou přinesla například vysazení menší aleje.

2

Lidické náměstí

11

Dostavba Magistrátu města Ústí nad Labem

Rudolf Bergr 1985

V 80. letech se pokračovalo ve velkoryse započatém projektu výstavby městského KNV, jehož druhou etapu navrh architekt Rudolf Bergr. Nově postavená část stojí na půdorysu písmene U a vytváří tak mezi první a druhou částí magistrátu prostornou průchozí piazzetu spojující Lidické a Mírové náměstí,která dodává komplexu jisté lehkosti. Bergr přistoupil k dostavbě komplexu s poměrně razantním výrazovým slovníkem. Kombinoval objemy různých velikostí do tvarově rozmanitého celku s důrazem na horizontální členění. Výsledkem je ovšem vizuálně kompaktní celek s prvky odkazujícími na architektonický brutalismus. Výrazně kontrastní, k horizontalitě celé budovy, je vertikála schodišťové věže, která je ještě podtržena skleněnou mozaikou od Miroslava Houry, jednou z největších svého druhu na světě. Interiéry jsou potom vybaveny uměleckými díly, jakými jsou skleněná plastika Pták od dvojice Jaroslava Brychtová a Stanislav Libeňský nebo gobelín a obrazy od Antonína Procházky, Vladimíra Šaveli nebo Jaromíra Čičatky. Současně s dostavbou dnešního magistrátu a výstavbou sousedního Krajského úřadu bylo také přistoupeno k demolici několika okolním budov tak, aby se pohledově zvýraznil význam nově zbudovaného mocenského centra minulého režimu ve městě. Tímto zásahem se narušila klasická městská struktura, k jejíž postupné obnově dochází až v posledních desetiletích, kdy nově vzniklé budovy respektují historicky danou uliční čáru.

3

Mírové náměstí 36–37

12

13

Oslava dělnosti

Miroslav Houra Mozaika 1985

S původním urbanistickým řešením, realizovaným od druhé poloviny 70. let, souzněla i výzdoba nového průčelí Krajského národního výboru – tedy především velkorysá mozaika, na níž ústecký výtvarník Miroslav Houra vyobrazil socialistickou společnost. Do samotného středu mozaiky, jež byla v 80. a 90. letech velmi dobře viditelná takřka z celého prostoru Mírového náměstí, pak autor umístil citát z původní československé socialistické ústavy z roku 1960: „Veškerá moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu.“ Již brzy po dokončení, v roce 1989, se ovšem mozaika především kvůli tomuto citátu stala politicky a ideologicky nepohodlnou a Miroslav Houra byl vyzván k její aktualizaci. Sám autor mozaiky proto na počátku 90. let původní citát vyměnil za stylizované zobrazení bílého domku.

3

Matěj Forejt historik umění Z dnešního pohledu se mi dodatečný zásah do mozaiky nezdá jako úplně šťastný. Nejen z uměleckého hlediska, kdy s odstraněním typografické složky ztratila mozaika svůj přirozený středobod, ale i z toho obsahového. Pomineme-li otázku památkové ochrany původní podoby výtvarného díla a budeme-li respektovat záměr, aby se natolik exponovaná budova, jakou je sídlo Magistrátu, hlásila k aktuálnímu směřování politického systému, vznikla zde příznačná alegorie soudobé vyprázdněnosti společenské a politické identity v České republice. Místo toho, aby uprázdněný prostor po socialistické ústavě zaplnila deklarace hodnotových základů demokratického státu, vévodí postsocialistické společnosti rádoby apolitické soukromničení za bíle omítnutou zdí rodinného domku. Přinejmenším tedy na ústecké mozaice.

Mírové náměstí 36–37

14

15

Krajský úřad

Michael Gabriel Míta Hejduk 1983–1985

Nepřehlédnutelnou dominantou městského centra je komplex dnešního Krajského úřadu, vybudovaného původně coby sídlo Krajského výboru Komunistické strany Československa. Jako v případě dalších budov v centru města muselo výstavbě ustoupit několik domů na Mírovém náměstí a v jeho okolí. Podoba stavby je ovlivněna tendencemi tzv. brutalismu. Ten pracuje se strohou estetikou pohledového betonu (francouzsky „béton brut“), uplatněného především na předsunutém objemu zasedací síně nebo na schodišťových věžích. Technickými prvky, které jsou zároveň prvky uměleckými, jsou volně stojící věže výdechů, obyvateli města překřtěnými na „falusy“. Nacházejí se na jižní i severní straně budovy. Dominantou horizontální podnože byl v minulosti v travertinu vyvedený reliéf Antonína Procházky. Ten znázorňuje stylizované tvary srpu a kladiva a v současné době je překryt reklamním bannerem. Objekt je vybaven množstvím uměleckých děl, jako je gobelín Miroslava Houry nebo keramické reliéfy Vlastimila Květenského či Marty Taberyové.

4

Dlouhá 240, 13 a Velká hradební 48, 50, 52

16

Petr Karlíček historik Archiv města Ústí nad Labem Sochař Václav Kyselka se narodil na Moravě, ale po druhé světové válce žil a tvořil na Teplicku.

V jeho tvorbě převažují díla politická a sociální.

V Ústí nad Labem se Kyselka autorsky podílel na pomníku Rudé armádě v Městských sadech.

Dále je autorem pomníků Julia Fučíka v Bílině či Mostě nebo plastiky kosmonautů v České Lípě a sousoší budovatelů v Kadani. Kyselkova busta Klementa Gottwalda, která „zdobila“ vestibul někdejšího severočeského Krajského výboru KSČ, byla odstraněna před necelými třiceti lety podobně jako drtivá většina propagandistických uměleckých děl ve veřejném prostoru spjatých s minulým režimem.

17

Pozemní stavby

Rudolf Berger Jiří Drtikol Míta Hejduk 1974–1977

Administrativní budova Pozemních staveb byla sídlem krajských stavebních podniků, které vznikly na základě sloučení a reorganizace znárodněného stavebnictví. Sídlo Pozemních staveb navazovalo na výstavbu komplexu dnešního Krajského úřadu a neslo se v podobném duchu ovlivněném tendencemi tzv. brutalismu se strohou estetikou pohledového betonu, litého do trapézových plechů.

Struktura skeletu a velká skleněná pásová okna představují monumentální hmotové prostředí, které doplňovalo jemněji pojaté interiéry úřední budovy a kancelářských prostor.

Kombinací těchto faktorů se autorům podařilo realizovat jedinečnou moderní stavbu, která v rámci městské struktury vytváří sebevědomé gesto, aniž by narušovala okolní historický kontext. Do prostoru atria byla navržena keramická plastika od Milana Žofky a další umělecká díla. Bližší pozornost zasluhuje současný zanedbaný stav budovy a nedávná změna majitele. Nový investor plánuje rekonstrukci bývalé administrativní budovy a vznik nových rezidenčních nájemních bytů.

5

Dlouhá 54

18

Lenka Hájková historička architektury Národní památkový ústav Administrativní budova je zajímavá tím, že klame svým vzhledem. Profilace fasády a vystouplý lem pásového okna v posledním patře navozuje dojem, že jde o plech. Autoři pracovali s typickými tvary pro estetiku kovových fasád z druhé poloviny 20. století, kdežto tady jsou provedeny z pohledového betonu. Přesně tato hravost je pro brutalistní architekturu tak typická. Detail odhalí úplně jinou skutečnost, než když objekt pozorujete z dálky. Možná, hledání těchto protikladů by mohlo napomoct k jejich kladnějšímu přijetí.

19

Kulturní dum

Jaroslav Lácha Helena Láchová 1956–1964

Dnešní budova Kulturního domu nesla dříve název Odborový dům kultury pracujících a stojí na místě neogotické vily, kterou si nechal postavit ke konci 19. století ředitel chemičky Max Schaffner. Ta byla jako první budova ve městě v roce 1959 zdemolována za pomoci trhavin. Monumentálně působící budova postavená v duchu abstrahovaného klasicismu byla vyprojektována se vším komfortem, který si mohl pracující lid přát. Dům v sobě ukrývá divadelní sál a kinosál, několik učeben a přednáškovou místnost. Nechybí ani reprezentační sál, restaurace či snack bar. Celková kapacita asi 700 místností Kulturního domu je schopna pojmout na 2 700 návštěvníků. Dnes kromě pořádání kulturních akcí slouží i jako sídlo Domu dětí a mládeže.

6

Eva Mráziková kurátorka a ředitelka Galerie Emila Filly Nejzajímavější výstava v prostorách KD byla ARCHIT-ACTION!, tehdy zde sídlila Galerie Emila Filly v budově čerstvě. Výstavu kurátorovala Barbara Steiner z Galerie für Zeitgenössische Kunst v Lipsku a věnovala ji architektonických realizacím renomovaných studií, které byly určeny pro výstavní účely. V rámci naší výstavy vznikla poměrně detailní rešerše celého Kulturního domu, které ukázala, jak komplexně byla budova zamýšlena. Jsou tam různé zóny pro společenské a kulturní vyžití. Nezapomnělo se na kavárnu, baletní sál, alternativní divadlo i nahrávací místnost. Hodně překvapivé pro nás bylo, jak současně byla koncepce DK zamýšlena, ale jak to nikdy nefungovalo, tak to ani nikdo neví.

Velká Hradební 19

20

Národní dum Historie Národního domu sahá až do poloviny 19. století, kdy nechal ústecký měšťan Anton Schmidt na tomto místě vybudovat obytný dům a hostinec. Současného objemu dosáhl dům koncem 19. století, kdy byl přistavěn taneční sál a jídelna. Významnou roli Národní dům sehrál během I. republiky, neboť zde měla kulturní základnu česká menšina. Objekt nabízel sál, galerii, lázeň nebo hostinské pokoje. Za socialismu měl dům hned několik funkcí — sídlilo zde Kladivadlo, odbor kultury ONV, redakce novin Sever nebo Haiphong, první vietnamská restaurace v České republice. Začátkem 70. let prošla budova výraznou přestavbou, která změnila její charakter a projevila se hlavně na fasádě do ulice Velká Hradební. Ta byla doplněna o rozměrný objekt od Vladimíra Procházky s názvem Květ.

7

Velká Hradební 33

21

Interhotel Bohemia

Gustav Brix Ladislav Špás Antonín Werner 1964–1968

Tvůrci Interhotelu Bohemia kongeniálně navázali na bytový objekt v Hrnčířské ulici. Skladba vertikální linie a horizontály parteru ukazuje, jak i v regionálních podmínkách vznikala vynikající architektura. V horizontální prosklené podnoži se nachází vstup do hotelu včetně restaurace, vinárny a dalších služeb pro hosty. Budova stojí na svažitém pozemku, což se projevilo na konstrukčním řešení budovy - monolitický skelet postavený na pilířích. Ambicí hotelu bylo přilákat bohatou zahraniční klientelu, k čemuž mělo pomoci také interiérové řešení a představení toho nejlepšího z československé tradice i tvorby lokálních umělců. Výtvarné řešení stěn, nástěnné malby, plastická reliéfní stěna, výtvarná výzdoba vinárny a restaurace - to vše realizovala řada severočeských umělců Stanislav Hanzík, Jiří Bradáček, Ladislav Oliva, Karel Wünsch, Richard Ťápal, Jaroslav Bejček, Josef Menš, Miroslav Raboch. Skleněné stěny osazené na hliníkových konstrukcích rozdělovaly prostor kavárny a restaurace. Leptané výplně dveří vzešly ze sklářské školy v Železném Brodě. Budova své funkci slouží dodnes (prostory v podnoži pouze částečně), bohužel však byl objekt v nedávných letech velmi necitlivě zrekonstruován. V roce 2000 prošel stavebními úpravami a změnou barevnosti, jejichž součástí bylo také zateplení. Nyní je dům obložen velkoformátovými deskami, čímž bohužel ztratil svůj původní ráz.

8

Mírové náměstí 6

22

Jan Šrámek umělec, ilustrátor a grafik Interhotel Bohemia jsem se rozhodl ilustrovat z několika důvodů. Kromě samotných architektonických kvalit původní stavby (hotel zaujme zejména kombinací vodorovné a svislé hmoty) poukazuje případ Interhotelu Bohemia na problematiku spojenou s nedostatečnou památkovou péčí a ochranou architektury z období socialismu.

23

ABC domy

Rudolf Bergr Josef Liška 1961–1964

Projdete-li se ulicí Velká Hradební, najdete v ní tři stejné atypicky řešené bytové domy, které jsou velmi zajímavě zasazeny do terénu.

Právě kvůli obtížnosti prostředí bylo potřeba oslovit architekta Josefa Slívu, který vypočítal statiku všech tří bytových domů. V každém z těchto panelových domů je 44 bytů, které projektoval Ing. arch. Josef Liška, ten je i mimo jiné autorem Krajského ředitelství policie na Lidickém náměstí v Ústí nad Labem. V současné době jsou tyto domy znehodnocovány různými zásahy, jako je zateplování či zastavění průchozích parterů, což zcela mění jejich architektonický výraz, který odkazoval na koncepci obytných domů od architekta Le Corbusiera.

9

Velká Hradební 14–22

24

Bytový komplex

Rudolf Bergr Josef Liška 1960–1963

Mírové náměstí, prostor Lidického náměstí a oblast přednádraží byly značně poškozeny během válečného bombardování. Zbývající původní zástavba nebyla udržována a v 50. ani 60. letech se neobjevila vůle k rekonstrukci a modernizaci těchto objektů. Budovy proto začaly být v centru blokově demolovány, aby ustoupily novému experimentálnímu řešení bytových domů. Do nové podoby centra města se výrazně vepsal projekt bytového komplexu od architektů Rudolfa Bergra a Josefa Lišky. Způsob, jakým autoři respektovali uliční frontu při zachování moderního tvarosloví, si dodnes zaslouží uznání. Průchody v tomto objektu zajišťují možnost chůze dál do centra a směrem k dalším třem tzv.

ABC domům, které jsou zajímavé především návratem k funkcionalistické koncepci řádkové zástavby a znalostí Le Corbusierova díla, na které ukazuje rytmus balkonového zábradlí. Vazbu na avantgardní tendence zesilují i abstraktní reliéfy Richarda Ťápala a Bohdana Kopeckého. Za zmínku stojí, že Josef Liška, jeden z autorů těchto domů, byl velmi talentovaným architektem, jehož životní dráhu přervala osudová autonehoda. Komplex obsahuje 128 atypických bytů a prostor parteru je ponechán občanské vybavenosti.

10

Tomáš Pavlíček historik architektury Prostor přednádraží utvářený třemi objekty - dvěma bytovými domy, třemi takzvanými ABC domy, atypickým bytovým objektem se s 128 byty a Interhotelem Bohemia reprezentuje obnovenou ambici modernismu československé architektury 60. let v tom nejlepším smyslu slova. Zejména objekt bytového domu v Hrnčířské ulici představuje velmi zajímavou variantu kolektivního bydlení, ačkoli mu za oběť padla řada původních domů.

Objekty reprezentují z mého úhlu pohledu možná stále ještě nedoceněnou vrstvu ústecké architektury a zároveň urbanistický koncept, který sice vstoupil do starého města a změnil jej, ale přinesl také místo něj vynikající kvalitu. Je potřeba si uvědomit, že všechny projekty vznikaly na začátku šedesátých let, tedy v době hledání nového tvarosloví po éře tzv. socialistického realismu a více než dobře dokázaly navázat na modernistickou tradici československé architektury.

Hrnčířská 2–10

25

Obchodní dům Labe

Růžena Žertová 1967–1974

První stavbou, realizovanou po roce 1969 v centru města byl Obchodní dům Labe od architektky Růženy Žertové. Objekt měl rozšířit dostupnost obchodních služeb, které zde chyběly v následku likvidace malých koloniálů ve staré zástavbě. Čtyřpodlažní objekt má jednoduchý obdélný půdorys, čtyři masivní železobetonové věže na krajích skrývají komunikační a technická jádra. Budova je výjimečná originálním řešením fasády tvořené zavěšenými panely, které mají formu vertikálních slunolamů, vytvářejících dojem vlnění povrchu budovy, čímž architektka odkazuje k hladině blízkého Labe. Členitá fasáda z chladného stříbřitého kovového pláště odkazuje na motivy vody, návrat k meziválečnému poetismu, který taktéž pracoval s různými abstrahovanými motivy. Do suterénu budovy architektka situovala sklady, poslední nadzemní podlaží vyhradila pro vedení obchodního domu a zázemí zaměstnanců. Nacházela se zde rovněž restaurace, kavárna, bufet a také aranžovna s dílnou, kreslírnou, skladem dekorací atd. Uměleckou výzdobu domu, sestávající z kovové fontány v atriu posledního patra a skleněné stěny restaurace, zpracovala Jana Bartošová Vilhanová. Technicistní charakter fasád, odpovídající prostředí průmyslového města, upomíná na kovové obvodové pláště soudobých obchodních domů v Německu.

11

Revoluční 9

26

Petr Klíma architekt a historik architektury Dům jako solitérní kvádr s jasnou figurou a přehlednou dispozicí. Dům s železobetonovými jádry na kratších stranách a ocelovým skeletem uvnitř. Dům s hliníkovým pláštěm s rozeklanými vrcholy špičatých vln Labe. Dům s překvapivě mnoha okny. Dům z doby, kdy se nakupování ještě pojilo s vysokou architekturou. Dům jako schránka pro tržnici, dům rozdělený na desítky, často druhořadých obchodů. Dům, který už dlouho trpí prostorovým kutilstvím a nízkou kulturou užívání. Dům, který ilustruje, jak dnes zacházíme s mimořádnou architekturou nedávné minulosti.

Dům, který si zaslouží respekt a péči.

27

Dělící stěna

Jana Bartošová Vilhanová Sklo, mosaz 1974

Skleněná, tedy průhledná stěna odděluje restauraci a vedle přilehlé bistro od koridoru, kterým přicházejí noví a noví strávníci.

Návštěvníci restaurace si tak mohou v klidu a nerušeně vychutnat své pokrmy, zároveň nově příchozí hned vidí, zda-li si v restauraci najdou své místo. Tato skleněná stěna je doplněna mosaznými prvky, které jednotlivé skleněné díly spojují, jedná se tedy nejen o pohledový, ale i o konstrukční prvek. Interiér restaurace, který je vidět přímo za dělící stěnou je ještě stále autentický, dle původních návrhů.

11

Revoluční 9

28

Labe

Karel Kronych Beton, keramika 1973

Vedle Obchodního domu Labe se nachází plastika Labe. Ta by měla symbolizovat řeku Labe, stejně tak jako mnoho dalších prvků v Ústí nad Labem. Plastika dle místních obyvatel nese mnoho názvů, a to Medúza, Nesmysl či Houba. Mnoho Ústečanů tak říká: „Sejdeme se u Nesmyslu.“ Plastika vznikla jako součást veřejného prostoru v rámci celku OD Labe. V roce 2010 v Ústí nad Labem proběhla bouřlivá diskuze mezi vedením města, jeho obyvateli a majitelem OD Labe, který ji chtěl z důvodu rekonstrukce deinstalovat. To se však na přání místních občanů nestalo, i přes to, že se pod tímto uměleckým dílem nachází výměníková stanice, jejíž strop v té době měl projít velkou rekonstrukcí.

11

Revoluční 9

29

30

31

Centrum služeb a obchodu

Miroslav Johanovský Miroslav Těšínský Jan Zeman 1983

Nová uliční zástavba v bývalé Fučíkově ulici vznikla na místě činžovních domů. Odstřel celkem 19 domů proběhl v roce 1980. Vznikl tak rekord v odstřelování, který nebyl dosud překonán. V plánu bylo odstřelit i další části této ulice, naštěstí došly finance a následně proběhla sametová revoluce. Od demolice se tak definitivně ustoupilo. Kvůli odstřelu vznikla i tehdy největší roznětnice na světě, kterou vymysleli František Hoza, Jan Bělík a Jaroslav Fila přímo v Ústí nad Labem. Na místě odstřelených domů vznikla zástavba s malometrážními byty a komplexem obchodů. Architekti se tehdy nesměle pokusili vytvořit postmoderní architekturu. Ta byla doplněna o několik funkčních prvků, jako jsou například slunolamy, které dnes bohužel nejsou adekvátně využívány. Protější strana ulice byla ovšem znovu zastavěna až multifunkčním objektem z roku 2011. Obytné bloky byly dokončeny v roce 1985, a to společně se sítí obchodních jednotek.

Uvažovalo se také o mimoúrovňovém křížení pěších a dopravy. Dnes je zde možné stále nakoupit, každopádně objekty nejsou ani zdaleka plně obsazeny a pochozí korzo mezi obchodní a obytnou částí je využíváno pouze jako tranzitní prostor lidmi, kteří tudy prochází do svých bytů, aniž by plně využívali možnosti veřejného venkovního prostranství pěší zóny.

12

Masarykova 10a–34

32

Jana Zvěřinová pamětnice V sedmdesátých letech jsem pracovala na odboru výstavby MNV, kde jsem mimo jiné zpracovávala a vystavovala rozhodnutí o závadách a opravách starších bytů, a to i ve staré části Masarykovy ulice. Ta v té době byla od polikliniky až po divadlo ucelenou a plně kompaktní. V sedmdesátých letech však rozhodla KSČ, že město se musí modernizovat a náš odbor musel vystavit rozhodnutí o demolici části Masarykovy ulice.

Bouralo se po etapách, a tak se stalo, že se zbouraly pouze některé části a postavila pouze část plánovaných nových domů. Poškodil se tak ucelený historizující celek této části Masarykovy ulice. Stejným způsobem v těchto dobách zmizela část Masarykovy ulice - od křižovatky s ulicí Za vozovnou až po Rondel, kde bylo plno uliček s kinem, rodinnými domy, funkčním mlýnem a do dnešního dne tam nic nestojí!

33

Severočeský kraj

Petr Menš Sklo, beton 1986

Monumentální mozaika Petra Menše z roku 1986 nese název Severočeský kraj. Široký formát umístěný na zdi u křižovatky v nově se rozvíjející části města představuje obrys území Ústeckého kraje, zvýrazněný je tok Labe a struktura krajiny. Námět ale současně ukazuje ideologickou schizofrenii a obsahovou vyprázdněnost pozdního socialismu – nad Ústeckým krajem se rozestupují šedá oblaka zastiňující zbytek republiky, zatímco reálná smogová situace koncem 80. let byla opačná. Třebaže většina monumentálních mozaik spadá do sociálního a civilního realismu, jejich forma je abstrahovanější. Tato realizace, která byla součástí průčelí fasády dobového komplexu obchodů a služeb, musela být v roce 2018 odstraněna, a to z důvodu nové rekonstrukce a investice soukromého majitele, který nepočítá s obnovou a zachováním ikonické mozaiky v centru města.

12

Masarykova 16

34

Ladislav Zikmund-Lender historik umění a architektury Státní socialismus měl bezpochyby tisíc a jednu vadu. Co ale musíme na architektuře a umění z let 1948—1989 ocenit, je fakt, že stát jako investor neváhal podpořit velkorysá řešení tam, kde by se to korporátu nebo soukromníkovi nevyplatilo.

Vzniklo tak obrovské množství velkoryse pojatých děl v architektuře a veřejném prostoru v náročných technikách a provedeních. Jednou z nejnáročnějších se stala monumentální mozaika, navazující na fenomén české sklářské tradice, kterou socialismus udržoval. Stát byl současně zaměstnavatelem všech umělců. Musel jim proto rovnoměrně poskytovat uplatnění a zakázky a současně státní kulturní politika určovala, že umění má být přístupné širokému lidu, má ho kultivovat a vychovávat. Především však mělo umění v architektuře a veřejném prostoru vytvořit identitu místa, připomínat lidem vztah k prostředí, historii i zářnou budoucnost, vizi, že ani periferní oblasti nezůstanou pozadu.

35

Hotel Vladimir

Rudolf Bergr Zdeněk Havlík 1983–1986

Hotel Vladimir (nyní Comfort) tvoří dnes už neodmyslitelnou součást centra města. V listopadu roku 1986 byl hotel podle architektů Rudolfa Bergra a Zdeňka Havlíka dokončen a pojmenován podle tehdejšího družebního města v SSSR. Výsledkem se stala lapidárně formovaná robustní stavba, jejíž centrální částí je několikapodlažní blok vynesený nad dvoupodlažní podnoží. Záměrem takto komponovaného celku bylo zachovat pohled ze souběžných ulic a veřejného prostranství. Hotel má v osmém nadzemním podlaží vyhlídkovou kavárnu a salonek.

Interiéry hotelu byly doplněny uměleckými díly výtvarníků Michaela Bílka, Jiřího Novosada, Antonína Procházky a ústeckého řezbáře Františka Čumpelíka.

13

Řešení zeleně v okolí stavby je pro danou dobu typické a na vysoké úrovni. Plochu před hotelem tvůrci pojali coby víceúrovňový komponovaný architektonický prostor s nástupní rampou, kaskádovitými plochami, trávníky, otevřenými plochami pro parkování i umělecké intervence – například v samém cípu venkovního zeleného prostranství se nachází bronzová socha Symbol družby. Jedná se o památník v duchu pozdního socialistického realismu, který souvisí s připomínkou Rudé armády a vítání sovětských tanků na našem území.

Autorem návrhu je sochař Václav Kyselka z Teplic. Figurativní socha je charakteristická výraznou drapérií a užitím symbolických gest i ideologických znaků. Hojně užívanými gesty byly rozpažené zvednuté ruce, mávání a kynutí nebo držení atributů socialismu, jako je ratolest, snopek obilí, srp, kladivo, helma či pochodeň.

Masarykova 35

36

37

Letní kino

Josef Slíva Josef Zeman 1969–1971

Rozmach výstavby veřejných budov a infrastruktury přinesl další rozvoj velkorozponových konstrukcí a s nimi i vytoužený nový architektonický výraz (navazující na dřívější, modernismem obdivované experimenty s litinou, ocelí a železobetonem v oblasti výstavních hal a tržnic, hudebních síní i kin). Modernistický ideál a monumentalita znovuobhajované generací tvůrců tzv. nového brutalismu, přinesly revoluční hmotová řešení. Zastřešení ústeckého letního kina i přírodního divadla realizovali v letech 1969—1971 přední český odborník na stavební ocelové konstrukce Josef Zeman a architekt Josef Slíva. Hlavní nosný prvek z mohutné ocelové trubky má rozpětí osmdesát metrů a pne se do padesátimetrové výšky. Od poslední sedačky v hledišti neruší diváky žádné konstrukční prvky v pohledu na plátno a pódium. Dnes je letní kino s kapacitou 5 500 sedících diváků druhé největší u nás a patří mezi největší zastřešené plochy amfiteátru v České republice. Odehrávala se zde filmová představení, koncerty, opery, festivaly i ideologické sjezdy. V roce 1967 zde vznikl nejslavnější trampský festival Porta. V areálu dříve stálo sousoší čtyř žen od Miroslava Rabocha, který je autorem i dalších realizací v městských parcích. Bližší pozornost zasluhuje současný stav a malé volnočasové vyžití pro obyvatele města. Areál se podařilo v nedávné době zrekonstruovat, ale zdaleka se nedaří dosáhnout naplnění a využití pro kulturní akce v Ústí nad Labem.

14

Winstona Churchilla 3

38

Jiří Himmel pamětník Nedávno jsem si přečetl, jak se ústecký úředník, co má na starosti letní kino, vyjádřil ve smyslu, že v Ústí letní kino nikoho nezajímá, že nejsou 50. a 60. léta, aby někdo chodil do kina. Copak ten člověk zapomněl, s jakou nedočkavostí se čekalo na první filmy pod širým nebem?

Poznal jsem u nás několik letních kin, a to naše patří k těm nejkrásnějším s nádherným lesoparkem okolo. Dnes už ale zbyly jen nostalgické vzpomínky. Letňák, to byly především blockbustery, které v běžném kině člověk viděl jen málo, protože šlo o „zápaďácké“ filmy, Letňák, to byla Blízká setkání třetího druhu, E.T. volal domů, Arny jako Terminátor… všechny ty filmy měly venku pod širým nebem nádhernou atmosféru.

A to nemluvím o lahvince čuča, které kolovalo, taky o tom, že si člověk mohl zapálit startovačku, což v kinech uzavřených možné nebylo. Sleduji, jak znovu nastává boom letních kin, i na malých městech, ale naději, že bychom se znovu dočkali večerního promítání pod hvězdami, tu jsem už bohužel dávno pohřbil.

39

Tranzitní ústředna spoju

Marie Růžičková František Šmolík Julie Vlčková 1972–1983

Budova Tranzitní ústředny spojů vznikala v těsné blízkosti Rondelu a měla být součástí centra nově budované čtvrti Bukov. Tato budova byla plánována blízko náměstí a architekti se museli vyrovnat s výrazným terénním převýšením, proto hmotu odstupňovali, aby fungovala z lidského měřítka jak z ulice Masarykova, tak z ulice V Podhájí. Počítali s vertikální cestou pro obyvatele, zastávkou pro pěší, ale i s automobilovou dopravou. Tato budova má vnitřní ocelovou konstrukci, na fasádě byly použity (ve své době) velmi moderní plechové prvky z Atmofixu a schodiště je z pohledového betonu. Na budově je možné vidět několik valérů hnědé barvy. Dlouhodobě v této budově sídlí společnost O2 Czech Republic a.s.

15

Masarykova 273

40

41

Plavecká hala

Josef Slíva 1972–1984

Plavecký areál na Klíši byl projektován již v letech 1972—75, ale do provozu byl uveden až v roce 1985. Projektanti se rozhodli využít progresivní metody zvané Prefa-monolit se systémem prof. Dr. Ing. Jozefa Wünsche DrSc. Podmínkou pro užití byl vysoce kvalitní beton, ale průtahy spojené s hledáním dostatečně kvalitního betonu vedly ke zpoždění celkové výstavby. Projektování se účastnil i Ing. Josef Zeman, který měl na starosti jedinečnou ocelovou skořepinu ve tvaru translační plochy vytažené nad halou budovy A. Vzniklo tak jedinečné a kvalitní zastřešení, které skloubilo technicko-architektonické parametry bez nutnosti vnitřních podpor. Stejně tak jako všechny budovy, které tehdy vznikaly, měla i klíšská hala svůj umělecký prvek, a to od Marty Taberyové. Keramický reliéf, který vytvořila pro tento objekt se jmenoval Slunce, voda, volný čas a tehdy jeho pořízení vyšlo na 250 tis. Kčs. Při rekonstrukci areálu byl tento reliéf sejmut a umístěn do depozitáře Muzea města Ústí nad Labem.

16

U Koupaliště 11

42

Kostel sv. Josefa

Matěj Blecha 1905–1906 přestavba interiéru 70. léta Karel Peňáz

Nenápadný centrální kostel v Předlicích byl původně zamýšlen coby klasický obdélný chrám s věží. Při stavbě ovšem nezbyly peníze na realizování věže. Kostel je zajímavý zejména pro svůj zrekonstruovaný interiér. Tato přestavba byla provedena v sedmdesátých letech minulého století za působení biskupa Karla Otčenáška a pod uměleckým vedením Karla Peňáze. Při těchto úpravách došlo k novému pojetí celého interiéru kostela, to také zahrnovalo realizaci velkoplošného sgrafita v apsidě či realizaci mobiliáře v podobě lavic, koberce, lustrů. V současné době je kostel v neutěšeném stavu a spíše chátrá. I tak je možné se do kostela podívat při pravidelné nedělní bohoslužbě.

17

Hrbovická – Předlice

43

Nové krematorium

Jiří Louda Petr Suske 1985–1987

O vybudování nového krematoria se začalo přemýšlet už v roce 1979, kdy vznikl prvotní projekt. K samotné realizaci došlo až téměř o deset let později. Prodlevy mezi návrhem a realizací nebyly v té době nic neobvyklého. Projekt krematoria pojednali architekti s odkazem na modernu. Jednotlivé hmoty jsou pojaty v horizontální kompozici jako jednoduché bílé kubické objemy, tvořené betonem a sklem, jež jsou citlivě zakomponované do zeleně. Nachází se zde dvě obřadní síně, které jsou sice navzájem propojené chodbou, ale zároveň jsou od sebe odděleny dvory, do kterých směřují skleněné stěny. Areál je doplněn nefigurativními uměleckými díly, jako je trhlina v betonové stěně ve velké obřadní síni nebo žulové objekty Kateřiny Amortové ve vstupním prostoru. Od začátku roku 2018 jsou kremační pece mimo provoz a o opětovném spuštění se zatím jedná.

18

U Krematoria 5

44

45

Sídliště Severní Terasa

Mojmír Böhm Josef Gabriel Václav Krejčí 1963–1990

V severní části Ústí nad Labem se nachází poměrně rozlehlé sídliště, na jehož vybudování byla v roce 1962 vypsána architektonická soutěž. Té se zúčastnilo celkem 31 týmů z celé republiky, a i přesto vyhrál místní Ateliér 40. Sídliště bylo plánováno pro 24 000 obyvatel, trvale zde ale žije pouze okolo 20 tis obyvatel. Mladí architekti se při tomto projektu snažili, aby jimi vytvořené budovy příjemně navazovaly na vybudovaný park, aby si vzájemně nestínily a obyvatelům zůstal výhled na Krušné hory a České středohoří. Celý koncept sídliště pracuje s principem zónování tak, aby byly odděleny obytné, vzdělávací či relaxační části sídliště. Snažili se přidat inovátorské prvky jak pro komfort jednotlivých obyvatel, tak pro společnost, která se na sídlišti vytvořila.

V panelových domech je možné si vybrat z široké škály bytů, a to od garsonky až po byty pro rodiny 4+1. Tyto rodinné byty tvořily dokonce 45 % celkového počtu bytů. Dále architekti mysleli na občanskou vybavenost, jako jsou jesle, školky, školy, zdravotní středisko či hotel. Tuto takzvaně základní vybavenost mělo doplnit sektorové centrum, ve kterém mělo být kino, kulturní dům, poštovní úřad, ale i koncertní síň či gymnázium. To se z mnoha důvodů nepodařilo realizovat. Severní Terasa tak zůstala vlastně nedokončena, i přesto toto sídliště zůstává nejoblíbenějším mezi obyvateli Ústí.

19

Severní Terasa

46

Jan Formánek a Lucie Frajsová pamětníci a rodáci ze Severní Terasy Park na Severní Terase? Pro nás tenkrát ten nejlepší a největší, prostě náš „Central Park“.

Asi i proto, že jsme neměli srovnání a své dětství prožívali prakticky jen na Severce, jak jsme sídlišti říkali. Bylo tu všechno pěkně na jednom místě, od jeslí po školy, od doktorů po obchody a služby.

Nás nejvíc bral právě park s vodotryskem, pěkně ohraničený školami a s názvy ulic skoro jako v Americe: pětadvacítka, šestadvacítka a sedmadvacítka. Ani sochy a umělecké objekty v parku jsme neopomíjeli a demokraticky je zapojovali do našich her. Proč by je tam jinak dávali, že? Přímo na hřišti se nacházely laminátové herní prvky v podobě roztodivných zvířat.

No, možná se některým atrakcím při hraní občas něco trochu přihodilo, ale pak už to bylo stejně jedno. Začaly totiž mizet neznámo kam, prý si je odvezli chataři a chalupáři a vyzdobili jimi svá útočiště, kde v bezpečí vlastního území čelili nadvládě kolektivismu.

47

Centrální park Severní Terasa

Mojmír Böhm Josef Gabriel Václav Krejčí 1967–1990

Tento park, stejně tak jako sídliště navrhoval Ateliér 40. Umístili jej podél severojižní osy, která probíhá obytným celkem až k terénnímu zlomu, kde park i sídliště končí. Zástavba, kterou Václav Krejčí se svými kolegy navrhl, respektuje krajinné podmínky, stejně tak jako se samotný park vypořádává velmi příjemně s přírodními nerovnostmi z pohledu uživatele. Kromě příjemných zákoutí, dětských hřišť, vodních ploch, ale i výhledů na České středohoří, je v parku možné pokochat se množstvím rozličných uměleckých děl a především soch. Tyto umělecké objekty se soustředily převážně k budovám sloužícím občanské vybavenosti. Motivy mateřství, rodiny či dětí zde hrají prim, výjimečně je možné najít motiv sportu. Zajímavým oživením je alegorie Hudby od Václava Kyselky (1984). Dříve zde bylo možné najít i Parkové náměstí doplněné o květinové terasy a též o umělecká díla či vodní prvek.

Dnes toto místo prakticky neexistuje. Z dendrologického hlediska je park vcelku rozličný. Snaží se vrstvit hmoty a zároveň pocitově neutlumit právě relaxující obyvatele sídliště. Je zde tak možné najít okrasné květiny, listnaté i jehličnaté dřeviny.

19

Centrum sídliště Severní Terasa

48

Květ

Marie Kotrbová Štěpán Kotrba Keramika 1981

Původně byl tento Květ situován do kašny na Parkovém náměstí, které dnes již prakticky neexistuje. Proto bylo umělecké dílo přemístěno do centrální části parku, kde se nachází jezírko/laguna.

Toto dílo nese jeden z typických prvků tehdejších děl, a to perlu. V Květu je tak možné vidět nejen květ jako symbol flóry, ale i symbol jemnosti, citlivosti a především ženskosti. Toto dílo je pravděpodobně jediné, které tento manželský pár vytvořil pro Ústí nad Labem. Další je možné najít v Mostě, Pardubicích či Meziboří.

19

Centrální park laguna

49

Gymnastky

Ivan Záleský Bronz 1979

Ani toto umělecké dílo není na svém původním místě, Gymnastky dříve stávaly před ZŠ ÚnL Mírová, dnes je nalezneme uprostřed centrálního parku na Severní Terase. Dokonce toto dílo nemůžeme ani vidět v původní podobě. Dříve zde byly gymnastky tři. Přibližně v roce 2005 byla odcizena nejmenší holčička, říkalo se jí školačka. Na osobních webových stránkách pana Záleského se dočtete, že je vedeno pod názvem Cvičenky, ale u místních zlidověl název Gymnastky. Umělec Záleský dodnes pracuje s různými materiály, ať už s kovem, kamenem, dřevem či betonem.

A i dnes je možné v Ústí vidět několik jeho pískovcových soch, ve kterých ztvárnil kromě motivu ladných cvičenek i motiv míčových her, mateřství, rodiny, ale i učitelství.

20

Nedaleko ul. Zvonková 12

50

Rodina

Jaroslav Bejček Bronz 1980

Autorem jedné z plastik vzniklých pro sídliště Severní Terasa byl mostecký rodák, ilustrátor, grafik a sochař Jaroslav Bejček. Ten je mimo jiné autorem velkého počtu uměleckých děl rozmístěných na území nového Mostu. Pro projekt nového sídliště si vybral téma rodiny, jak také nakonec bronzovou plastiku nazval.

Rozměrné figurativní dílo, zobrazující běžnou scénu ze života mladých manželů a dvou jejich dětí, je svým zpracováním a kompozicí postav nakročené k abstrakci, dodávající dílu jistou dávku neuchopitelnosti. Odtušit by zde bylo možné autorovu zálibu v dílech Joana Miró nebo Paula Klee.

21

Park Severní Terasa

51

Hotelový dům

Josef Burda Karel Hovorka 1965

Součástí panelového sídliště na Severní Terase je tzv. dům hotelového bydlení, umístěný na kraji zástavby v ulici Sociální péče.

Architekti Josef Burda a Karel Hovorka dům koncipovali s ohledem na každodenní pohodlí obyvatel, přičemž komfortu mělo být dosaženo nabídkou řady nadstandardních služeb, jako byl úklid bytů, odnos odpadků nebo praní prádla. Objekt s kapacitou 176 dvoupokojových bytů a 132 garsoniér, s restaurací, bufetem a kavárnou se stal výraznou dominantou sídliště. Střecha hotelu je navržena jako letní terasa se sprchami a sociálním zařízením, avšak nekvalitní izolace střechy tuto přidanou hodnotu hotelu neumožnila využívat. Za pozornost stojí také výraz objektu, který charakterizuje především jeho fasáda z boletických panelů.

Boletické panely, nazývané podle výrobce z Boletic u Děčína, tvořily typizovaný lehký obvodový plášť, u nás hojně používaný především na administrativních budovách i bytových domech.

22

Sociální péče 2

52

53

Děti

Michael Bílek Pískovec 70. léta

Sochař Bílek působil v Ústí nad Labem od roku 1971. Zde strávil převážnou část svého života. Vznikla tak zde také jeho díla, která můžeme vidět po celém Severočeském kraji. Hojně jsou zastoupena právě i v Ústí nad Labem, a to převážně v exteriérových instalacích. Do narození svých dětí (1972 a 1978) se věnoval převážně tématu stáří a hledal možné cesty pro další tvorbu. Pak následovala téma dětí, rodiny, mateřství. Tato pískovcová instalace, která je k vidění na sídlišti Severní Terasa, symbolizuje sochařovo zakládání vlastní rodiny, tak i vznik nového sídliště s předpokladem přílivu mladých rodin s dětmi. Toto umělecké dílo ve veřejném prostoru slouží do dnešních dní jako odpočinkové místo.

23

Malátova – Dětské hřiště

54

Danae

Stanislav Hanzík Pískovec 1980

Socha Danae, která se nachází v parku v Masarykově ulici na Bukově, zobrazuje ženskou bohyni z předloh řecké mytologie. Abstrahovaná figura, jež se formálně odklání od socialistického realismu, je typická svým zjednodušením a symbolizováním lidské postavy. Autor se pravděpodobně nechal inspirovat anglickým sochařem Henry Moorem, který byl pro československé sochařství druhé poloviny 20. století bezednou studnicí inspirace. Důvodem obliby moorovské estetiky byla možnost využít přitažlivou tradici zobrazování lidské figury a zároveň těžit z výsledků avantgardy. Po roce 1968 velká část výtvarníků nechtěla zpracovávat politické prorežimní náměty, a tak se v realizovaných projektech ve veřejném prostoru často objevují neutrální figurativní motivy z prostředí rodiny, stylizované náměty z flóry a fauny a abstraktní dekorativní objekty.

24

Masarykova 624

55

Sídliště Krásné Březno

Václav Krejčí 1982

Sídlištní celek v Krásném Březně byl vystavěn mezi posledními projekty tohoto typu na území města. Autorem konceptu je architekt Václav Krejčí, který je jedním ze spoluautorů jiného, mnohem většího sídliště Severní Terasa. Při práci na tomto projektu se architekt inspiroval jedním z kompozičních přístupů oblíbených v 70. letech, kdy se bytové jednotky stavěly do menších komponovaných tvarů, v rámci celkové koncepce, tzv. clustrů. Oproti jiným sídlištím není to v Krásném Březně tak do detailu propracováno, ale tím spíše odpovídá době svého vzniku, kdy probíhala výstavba sídlišť ukvapeně a mnohokrát i v rozporu s vizí architekta. Nechybí zde klasická občanská vybavenost v podobě obchodního domu Prior nebo kulturního střediska Corso.

Ty v současné době hledají nová využití.

25

Andrei Figoli pamětnice Začátek života gymnazistky na novém sídlišti v Krásném Březně? Nic moc. Ze Žežické se musel dobíhat autobus do školy přes nehotové chodníky i trávníky až k dnešnímu Impeku. Jedinou výhodou tehdy bylo, že se učitelé podle blátem obalených bot domnívali, že jsem přespolní a nejezdí mi jinak spoje, takže jsem nemusela prokazovat důvody pozdních příchodů do hodiny. Neuvěřitelného pokroku zažila občanská vybavenost na klidném sídlišti v Krásném Březně poté, kdy se slavnostně otevřel obchodní dům Prior v budově dnešního Corsa – jeho interiér sice působil i po letech provozu vždy poměrně poloprázdně, ale sehnat se v jeho několika odděleních dalo to podstatné, co socialistický trh nabízel, bez nutnosti cestovat do města. V oddělení galanterie jsem si jednoho nudného prázdninového léta zakoupila svoje první pletací jehlice a přízi z pravé ovčí vlny – z ní vlastnoručně upletenou vestu nosím ještě dnes.

Krásné Březno

56

57

Herní prvek

Miroslav Houra Beton, mozaika 80. léta

V rámci výstavby nového sídlištního celku v Krásném Březně byla, tak jak bylo běžné u obdobných realizací, část rozpočtu... využita na umělecká díla. Většinou se tyto prostředky použily na výrobu soch, mozaik a dalších. V tomto případě se umělec Miroslav Houra ujal umělecky pojmout herní prvek určený pro drobotinu žijící v okolních panelových domech. Autor inspiraci určitě hledal u hradů nebo jejich zřícenin, možná se inspiroval nedalekým Střekovem. Prolézačka nabízí různé otvory v různých úrovních a nabízí tak dětem možnost cvičit si své lezecké schopnosti. Svému původnímu účelu stále slouží, ale je v neutěšeném stavu a vyhlídky jsou nejasné.

25

Družstevní 4

58

Simona žákyně základní školy Mezi kamarády říkáme: „Sejdeme se u hradu.“ Strávila jsem tu celé dětství, je to moje nejoblíbenější místo v Krásném Březně.

59

Sluneční město: Ústecký architektonický průvodce 1948—1989 Kapesní průvodce je výstupem k projektu a výstavě Sluneční město: architektonické dědictví v letech 1948—1989 v Galerii Hraničář.

Koncepce a text: Viktorie Chomaničová Martina Johnová Ondřej Mrázek Odborná redakce: Matěj Forejt Lenka Hájková Tomáš Petermann Grafická úprava a sazba: Marek Fanta Ilustrace: Magdaléna Gurská Fotografie: Tomáš Lumpe Archivní fotografie: Václav Krejčí Rozvoj města 1950–2010 Národní památkový ústav Ústí nad Labem Jazyková redakce: Jaroslava Šohajová Tisk: Jiří Bartoš – SLON, spol. s. r. o.

Náklad: 500 kusů

Vydavatel: Veřejný sál Hraničář, spolek Prokopa Diviše 1812/7 400 01 Ústí nad Labem IČ: 028 16 091 Vlastní distribuce: galerie@hranicar-usti.cz Vychází s podporou Státního fondu kultury ČR. Průvodce je volně k rozebrání. www.hranicar-usti.cz Ústí nad Labem ©2019

64