Martina Novotná
ZLOČIN NA HRADĚ TÝŘOVĚ
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Martina Novotná, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-2108-9
Vrtkavá Štěstěna opět ukazuje svou moc, někdy ani vodopády slov nestačí ke zmírnění toho, co lze napáchat jedním jediným činem
„Čert vás vezmi všechny do jednoho!“ rozkřikl se muž hrubých rysů vztekle po spoluhráčích. Velký dojem tím ale neudělal, spíše naopak. Na tváři jim pohrával spokojený úsměv, zatímco z nehoblované desky stolu shrnovali mince, které ještě donedávna patřily onomu křiklounovi.
„Ještě jednou?“ nadhodil jeden z nich. Významně při tom zatřásl otlučeným hrnečkem se třemi kostkami.
„Samozřejmě!“ štěkl po něm muž. „Jednou se to musí obrátit a já vyhraju všechno zpět!“ přesvědčoval sám sebe, zatímco se již dychtivě natahoval po hrnku. Pevně ho sevřel, zatřásl, hodil a… zaklel ještě šťavnatěji než prve, když se ukázalo, že se Štěstěna obrátit nemusí… Tak špatný hod se mu snad v životě nepovedl, soptil v duchu. Rukou sjel k opasku, kde nahmátl měšec. Ač v něm šátral sebevíc, žádné další peníze nenašel.
Znechuceně si odplivl a vstal od stolu. Pro dnešek zábava skončila, tady se na sekyru nehraje… „Tak zase někdy!“ doprovázel ho ke dveřím výsměšný hlas jednoho z hráčů.
Muž zatnul ruce v pěst tak silně, až se mu na dlaních objevily drobné kapky krve, jak se nehty zaryly do masa. Jak rád by se na drzouna vrhl! Věděl ale, že by to k ničemu
nebylo. Dříve než by mu stihl zasadit byť jen jedinou ránu, přispěchali by mu na pomoc jeho nohsledi. Ti seděli na malých stoličkách v rozích místnosti a ostřížím zrakem sledovali sebemenší pohyby přítomných.
Při pohledu na jejich statné postavy muže chuť zaútočit na hráče rázem přešla. Proč by se pouštěl do něčeho takového, když si může zlost vybít někde jinde a na někom jiném? přelétl mu přes rty zlý úšklebek.
Mnohem lehčím krokem vyšel na nádvoří. Vyhoupl se do sedla dobře stavěného vraníka, stiskl mu boky a jako šipka vyrazil k západu. Nemohl se dočkat, až za jeho další prohru někdo zaplatí…
„Už zase?“ zeptal se mladý muž soustrastně. Odpovědí mu bylo jen tiché přikývnutí.
„Kdybys jen věděla, jak moc je mi to líto!“ objal drobnou plavovlásku kolem ramen. Ta se pod jeho dotykem zachvěla. Prudce se mu vytrhla a uskočila stranou.
„Já vím,“ povzdechl si muž. „Věř mi, prosím, že bych dal cokoli na světě za to, aby se to nestalo…,“ soukal ze sebe přiškrceně.
Přistoupil k ženě a znovu ji objal. Tentokrát se nebránila, naopak se k němu přitiskla. Schoulila se mu v náručí a hořce se rozplakala. Muž ji konejšivě hladil po zádech. Víc v daný okamžik udělat nemohl… I když? stáhl soustředěně obočí. Skutečně nemohl udělat víc, než ji jen planě utěšovat? Mohl! nadechl se zhluboka. A nejenže může, ale také udělá! přikývl, jako by sám sebe utvrzoval ve správnosti právě učiněného rozhodnutí.
Vzal ženu za bradu a jemně ji natočil tváří k sobě. „Všechno bude v pořádku, slibuji!“ zadíval se do jejích blankytně modrých očí zarudlých pláčem.
Bohdan se dozvídá zdrcující zprávu, přesto ho nijak nezasáhne, na Ujkovice přicházejí nevítaní hosté, Martin s nimi, ač nerad, odjíždí na dalekou cestu
„Bohu díky, že jsem vás konečně našel, mladý pane!“ hnal se k Bohdanovi otrhaný chlapec s rozcuchanými vlasy.
Ten ztuhl, že by se v něm krve nedořezal. Bylo to již tak dlouho, co ho někdo takto oslovil!
„Co tu děláš?“ vyhrkl, když znovu našel hlas.
„Hledal jsem vás na Mydlovaru, ale místní mi řekli, že…,“ sypal ze sebe kluk zadýchaně.
Co Bohdana uviděl, běžel k němu co nejrychleji. Nemohl se dočkat, až mu vyloží to, kvůli čemu podnikl strastiplnou cestu z Pěčic na Mydlovar. Právě tam dříve
Bohdan sloužil coby panoš hradního pána Jana z Mydlovaru.
Když tam ale celý utrmácený dorazil, dozvěděl se od tamních sloužících, že dávno odešel, přesněji řečeno, že ho pan Jan vyhnal. Kam se vrtl, nikdo netušil. Až pak jednoho z čeledínů napadlo, že se přátelil s vojákem Martinem a ten že odešel s panem Víckem z Ujkovic na jeho tvrz. Rozhodl se proto zkusit štěstí tam. Byla sice malá naděje, že by mladého pána natrefil na zmíněném panství, nic lepšího po ruce ale neměl… Když ho nyní zahlédl, jak společně s mužem statné postavy
a dlouhých, světle hnědých vlasů sbírá dříví na otop, bez meškání se k němu rozběhl, aby ho zpravil o důvodu svého příchodu. Daleko se ale nedostal. Bohdan k němu přistoupil a pevně ho sevřel v náručí. „Nevěřil jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ zašeptal, přičemž tiskl chlapce na prsa tak silně, až ten vykulil oči. Rázem se mu nedostávalo dechu…
„To je Zdík,“ poodstoupil Bohdan po hodné době od chlapce. Ten se několikrát za sebou zhluboka nadechl, aby dohnal, co Bohdanovým objetím ztratil.
„Sloužil na Pěčicích, když jsem tam ještě žil,“ pootočil se Bohdan po Martinovi, muži, s nímž sbíral klestí a za nímž přiběhl, aby ho požádal o pomoc, když ho pan Jan pro nic za nic vyhnal z Mydlovaru. Na jeho přímluvu byl pak panem Víckem přijat na Ujkovice. Ovšem pod podmínkou, že se vzdá svého urozeného původu. A tak se z mladého pána z Pěčic stal prostý sluha Bohdan… „Aha,“ odtušil Martin zmateně. Tomu, čeho byl právě svědkem, za mák nerozuměl.
„Co to děláte, mladý pane?“ zeptal se Zdík nechápavě, zmateně se kolem sebe rozhlížeje. Teprve nyní mu došlo, u jak nezvyklé činnosti svého někdejšího pána zastihl.
Kdo to kdy viděl, aby urozený člověk vykonával práci, kterou zastávají sluhové?
Bohdan zrudl po kořínky vlasů. „O to se nestarej,“ odmítl ostře chlapcovu zvědavost. Neměl nejmenší chuť zpravit ho o podmínce, pod jakou byl na Ujkovice přijat. „Spíše řekni ty mně, kde ses tu vzal? Proč jsi přišel?“ vyptával se, nespouštěje z chlapce oči, jako by se pohledu na něj nemohl nabažit. Znovu ho pevně objal.
Martinovi se na jeden krátký okamžik zdálo, že se mu v očích dokonce zaleskly slzy dojetí.
„Váš otec zemřel,“ řekl Zdík bez jakéhokoli úvodu.
Bohdanovi ztuhla tvář do nepřístupné masky. „A kvůli tomu jsi vážil takovou dlouhou a nebezpečnou cestu z Pěčic až sem?“ zeptal se téměř vyčítavě.
Martin na něj úkosem pohlédl. Nebylo pro něj tajemstvím, jak špatný vztah jeho mladý přítel k otci měl. Spíše tedy on k Bohdanovi. To on ho použil na splacení části dluhu u Jana z Mydlovaru, jako by to nebyl člověk, ale nějaká neživá věc. Poslal ho do služby ke krutému a despotickému pánovi jen proto, aby ušetřil pár peněz. Pranic mu nezáleželo na tom, že se k němu pán z Mydlovaru choval spíše jako k otrokovi než jako k panošovi, jak mu vzhledem k jeho urozenému původu příslušelo.
Přesto ho Bohdanova odezva zarazila. Věděl, jak hluboce zachovává Boží přikázání, čtvrté, cti otce svého i matku svou, abys i ty sám dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi, nevyjímaje.
„Lidé jsou smrtelní,“ pokrčil Bohdan neurčitě rameny, když zachytil Martinův pohled.
„Říkal jsem si, že se třeba vrátíte, když pan Mojmír už není,“ vyhrkl chlapec bezelstně.
Bohdan znovu zrudl. Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Zdík byl můj oblíbený sluha,“ vysvětlil neobratně.
Martin mlčky přikývl. Nyní již chápal, proč se k němu Bohdan prve choval tak vřele. Otrhaný kluk byl podle všeho jediný člověk, s nímž měl nějaký bližší vztah. Ostatní slouhové se ho jako urozeného stranili, urození, vlastní rodinu nevyjímaje, ho mezi sebe nepřijali. Stejně tomu bylo i na Mydlovaru, ani tam hloubavý a citlivý Bohdan nezapadl. Byl sám uprostřed lidí…
„V tom případě se o něj musíme postarat,“ prohodil věcně, když se ztichlým lesem rozlehl hlasitý zvuk. Zdíkovi kručelo v žaludku tak, že se to nedalo přeslechnout.
„Vezmeme ho s sebou na Ujkovice?“ ubezpečoval se Bohdan a naléhavě hleděl svému příteli do očí.
Martin u pana Vícka sloužil coby voják. Zodpovídal za bezpečnost panství, ale i tvrze jako takové. Cizí člověk tak na ni mohl vstoupit jen se svolením pana Vícka či právě Martina. Ten nyní znovu přikývl.
Na potvrzení svých slov se sehnul, svázal nasbírané klestí do otepi a tu si pak hodil přes široké rameno. Nato vykročil k domovu. I on se náhle nemohl dočkat, až si dá pořádný talíř horké polévky. Za vykonanou práci na ni má podle zásad platících na Ujkovicích nárok.
„Co se mu stalo?“ uslyšel za sebou po hodné době Bohdanův hlas. Bezděky se pousmál, ono to s tou jeho nepřístupností nebude až tak horké…
„Kdo je to?“ uslyšeli za sebou Bohdan s Martinem jasný mužský hlas. Naprázdno polkli, vyměnili si významné pohledy a pozvolna se otočili. Uviděli tak muže středních let se světlými, již mírně řídnoucími vlasy spadajícími až na ramena a výraznýma hnědýma očima.
„Buďte pozdraven, urozený pane,“ uklonil se Martin panu Víckovi z Ujkovic uctivě.
„Bůh vám dopřej hezkého dne,“ pronesl o poznání vylekaněji Bohdan.
I on u pana Vícka sloužil již pěknou řádku dní. Přestože ho za tu dobu ani jednou neuhodil či ho jinak nepotrestal, stále se nemohl zbavit až chorobného strachu, který v jeho přítomnosti prožíval. Děsil se myšlenky, že udělá něco špatně a pán z Ujkovic ho vyžene. Co by si pak počal? Nyní měl navíc k této obavě takřka hmatatelný důvod. Právě vyšli z kuchyně, kde spořádali oběd, který díky sběru klestí zmeškali. Jenže nejen oni! Martin si poněkud upravil pravdu, a tak z postarší kuchařky vymá-
mil porci i pro Zdíka. Bohdan mu za to byl z duše vděčný, neznamenalo to ale, že by se nelekal důsledků, ke kterým mohla tato ve své podstatě krádež vést. Jídlo bylo vzácné, jeho ztráta se tak přísně trestala. Pokud by k tomu mělo dojít, byl odhodlán vzít všechnu vinu na sebe.
„I tobě, Bohdane,“ usmál se na něj pan Vícek přátelsky. Na osobitý mladíkův pozdrav si dávno zvykl. „Kdo to je?“ opakoval předchozí otázku s pohledem upřeným na otrhaného chlapce choulícího se za sluhy.
Bohdan vrhl prosebný pohled na Martina. Ten se zhluboka nadechl.
„Říkáváte, urozený pane, že je lepší říkat pravdu, byť je sebehloupější, než si vymýšlet a lhát,“ začal poněkud nesouvisle.
„Nejenže to říkávám, ale také si to myslím,“ potvrdil pan Vícek klidně, zvědavě očekávaje, kam Martin oněmi téměř prostořekými slovy míří. Však také při jejich vyslovení Bohdan zbledl tak, že byl snad bělejší než sníh, který se začal znovu snášet z šedé oblohy a pozvolna zakrýval poklizené nádvoří.
Byl listopad, zima tak o sobě dávala nepříjemně vědět. S vločkami si pohrával ledový vítr, zavrtávající se lidem až do morku kostí. Dny byly krátké, Martinovi kolikrát přišlo, že se ještě ani plně nerozednělo a již opět padal soumrak…
„V tom případě…,“ rozhodl se přejít rovnou k věci. Na chození kolem horké kaše ostatně nikdy nebyl. Vzletné formulování vět člověka jen zbytečně obíralo o čas. „Jmenuje se Zdík,“ ukročil stranou a plně tak odkryl chlapce doposud se schovávajícího za jeho rozložitými zády.
„Slouží na Pěčicích. Sem přišel, aby Bohdanovi řekl, že mu zemřel otec,“ zahlásil, aniž by hnul brvou. Zato pan Vícek udiveně zvedl obočí a tázavě se zadíval na Bohdana.
„Omlouvám se,“ vyhrkl ten ze zvyku. Pánu z Ujkovic se omlouval pomalu i za to, že dýchá.
„Myslel, že ještě slouží na Mydlovaru,“ pokračoval zatím Martin věcně dál. „Když ale zjistil, že to tak není, vydal se za ním sem. Tím se ale vzdálil od Pěčic o to víc. K tomu se hrozně zdržel…“
Větu záměrně nedokončil. Botou si začal okázale pohrávat se sněhem ležícím na zemi. Nebyla to drzost, jak by se mohl zdát, ale nejistota. Náhle nevěděl, jak svého pána požádat, aby nechal kluka na Ujkovicích. Když ho v tomto počasí pošlou zpět na Pěčice, zmrzne po cestě. Však už teď se klepe, až mu zuby jektají.
„Aha,“ ucedil pan Vícek ledově. Nedalo mu mnoho práce domyslet si, na co Martin naráží.
V Bohdanovi byla v ten moment malá dušička. Tolik si přál přispěchat Zdíkovi na pomoc. Zároveň si ale uvědomoval, že není v situaci, kdy by mu ji mohl poskytnout. Očima doslova visel panu Víckovi na rtech. Když pan Vícek otevřel ústa, aby pokračoval, zatajil dech v očekávání jeho slov.
„Myslím, že práce je na Ujkovicích dost, a že je tudíž namístě dočasně přijmout dalšího sluhu,“ pokýval pan Vícek zamyšleně hlavou.
Bohdan samým ulehčením zavřel oči. Když je zase otevřel, pohlédl úkosem na Zdíka. Ten doslova zářil štěstím. I on si byl moc dobře vědom toho, co by ho čekalo, kdyby se nyní musel vydat na zpáteční cestu. Vždyť už sem došel jen taktak…
„Dávám ti ho na zodpovědnost,“ pokynul pan Vícek Martinovi s potutelným výrazem na tváři, jako by říkal: Když chceš, aby tu zůstal, tak se o něj postarej!
Martin sotva znatelně přikývl. Ostatně to nebylo poprvé, co se v podobné situaci ocitl. Když na Ujkovice nastoupil Bohdan, bylo to na chlup to samé.
„Teď ale máme na starosti jiné věci,“ zachmuřil se náhle pan Vícek. Otočil se na patě a bez jediného dalšího slova zamířil ke stáji, před níž stáli dva osedlaní koně.
Zvážněl i Martin. Pokynul Bohdanovi se Zdíkem na rozloučenou a odhodlaně vykročil za pánem z Ujkovic. Čekala je další z řady trestních výprav proti lapkům. Nepočetné, o to ale útočnější skupině pobudů, kteří se s nadcházející zimou usídlili v ujkovických lesích a napadali všechno živé, co se jim dostalo do cesty. To se jim ale stane osudným! zatínal Martin ruce v pěst. Na jeho panství nic takového nedopustí. Jestli všechno půjde tak, jak má, bude tohle jejich, jeho a pana Vícka, výprava poslední. Stejně jako lapků…
Mohutným skokem se ocitl v sedle statného hnědáka. Po boku pana Vícka následován nemalým oddílem mužů zamířil k bráně v bytelné palisádě bránící tvrz před nezvanými návštěvníky.
Ujkovická tvrz nebyla nijak velká či bohatá, sestávala všehovšudy z hlavní obytné budovy, čeledníku a několika málo hospodářských stavení a přístřešků. Přesto měl Martin pocit, že je to nejkrásnější místo na světě. Právě zde zažil poprvé v životě, že se k němu pán choval jako k člověku… Byl sirotek. Když z drobného chlapce vyrostl ve statného muže schopného vypořádat se s každým nepřítelem, nastoupil coby voják na Mydlovar. Ani tam ale neměl na růžích ustláno, jak se říká. Byl tak upřímně vděčný panu Víckovi za to, že se ho ujal a odvedl si ho na své panství.
Bohdan za odcházejícími hleděl, dokud se mu neztratili z očí. „Ochraňuj je, prosím, Pane,“ přežehnal se křížem. „A ty pojď,“ obrátil se znovu na Zdíka. „Musíš si trochu odpočinout,“ rozhodl, když viděl, jak se samým vysílením s bídou drží na nohou.
„Díky, urozený pane,“ uklonil se mu chlapec hluboce. Bohdan se ošil. „Toho urozeného pána si nech,“ zavrtěl odmítavě hlavou.
„Jak to myslíte, můj pane?“ vykulil kluk nechápavě oči.
Ani můj pán neprojde, usmál se Bohdan hořce. „Všechno ti vysvětlím,“ vzal Zdíka kolem ramen a odváděl ho do čeledníku.
„Slyšíte, urozený pane?“ přimhouřil Martin oči, jako by mu to mohlo pomoci lépe rozeznat zvuky ozývající se kdesi před nimi.
„Tentokrát nám neutečou!“ odpověděl pan Vícek zlověstně. Ostře stiskl koni boky a jako šipka vyrazil kupředu. Martin se nedal zahanbit, a tak již za několik málo okamžiků projížděli zatáčkou, která jim prve bránila ve výhledu. V ten moment se jim naskytl neradostný pohled. Na skupinu podle všeho kupců zle dotírala neméně početná tlupa lapků.
Martin a jeho muži s hurónským řevem vyrazili kupředu. Rázem tak upoutali pozornost bojujících. Zatímco jedněm se ve tváři zračila úleva mísící se s nadějí, u druhých to byla až živočišná nenávist. Oprávněná. Ten nepatrný okamžik zaváhání stačil ujkovickým k tomu, aby se jim dostali na dosah. Jakmile se tak stalo, vrhli se na ně jako rozzuřené vosy. Nastal nelítostný boj muže proti muži, který skončil snad dříve, než vůbec začal. Lapkové, ač se bránili houževnatě a ze všech sil, neměli proti mnohačetné přesile ujkovických sebemenší šanci.
Přesto Martin neprožíval žádné opojení z vítězství. Přecházel bitevní pole a s nevyzpytatelným výrazem na tváři se rozhlížel kolem sebe. Ač to na sobě nechtěl, a vlastně ani nemohl dát znát, trápilo ho, že jsou ztráty i na jeho straně. Honza měl zle poraněnou ruku, Tonda
krvácel z hlavy… Kéž by tu byl Bohdan, zatoužil, když k čeledínovi přiklekl, aby se podíval na jeho zranění. Ten by si jistě věděl rady… Oddechl si, když se ukázalo, že jde jen o rozseknutou kůži. Nedovedl si představit, co by řekl Tondově ženě a osmi dětem, kdyby to bylo vážnější… Co ho ale tížilo ze všeho nejvíc, byl muž zborcený vedle kupeckého vozu, kolem něhož se rozlévala kaluž rudé krve vytékající mu z hrudi. Přešel k němu a zatlačil mu oči. Více pro něj udělat nemohl, tělo již pozvolna chladlo… Proti svému zvyku v duchu odříkal modlitbu za duši zemřelého. Ovšem tak, aby to nikdo nepoznal…
„Díky!“ vytrhl ho postarší muž z jeho počínání. Křečovitě si při tom svíral pravou paži, do níž ho jeden z pobudů udeřil sukovicí. „Nevím, jak se vám odvděčit. Zachránili jste nám život!“ drmolil překotně. V náhlém pohnutí mysli se pokusil Martina obejmout. Místo toho ale jen sykl bolestí. Paže odmítala poslouchat.
Martin se k němu natáhl. Vykasal mu rukáv a zblízka prozkoumal předloktí, kde se kolem nehezkého krvavého šrámu již pozvolna barvila velká modřina. „Můžeš hýbat prsty?“ zeptal se věcně.
„Ano, myslím, že ano,“ přikývl muž. Na důkaz svého tvrzení sevřel nepatrně ruku v pěst.
„Měl jsi štěstí, kost to vydržela. Zlomená není,“ zhodnotil Martin. V podobných zraněních se díky vojenské službě vyznal lépe než leckterý felčar.
„Hlavně jsme měli štěstí, že jste se tu objevili! Ještě jednou děkuji…,“ chrlil ze sebe kupec.
„Hmm,“ zahučel Martin neurčitě. Neměl náladu poslouchat vodopád díků, které si koneckonců ani nezasloužil. Nezasloužil, protože selhal! vyčítal si v duchu.
Když se na zdejším panství usídlili lapkové, nakázal všem šenkýřům, aby mu oznámili, kdyby se u nich zastavil
někdo, kdo by mohl ony pobudy zajímat. Někdo s naditým měšcem či právě kupec… Dlouho se nic nedělo. Až včera večer přiběhl na Ujkovice kluk, co slouží v šenku Nad Řekou, a hlásil, že k nim kolem poledne přišel nějaký kupec s početným doprovodem, a co více, s povozem vrchovatým zbožím. Víc ale nevěděl. Když se ho Martin ptal, kam mají namířeno, odpověděl jen tolik, že na západ.
Nezbývalo tudíž nic jiného než dát hlavy dohromady a pokusit se odhadnout, kterou cestou na západ kupec s doprovodem půjde. Naštěstí jich nebylo mnoho. Netrvalo tak dlouho a všichni muži z tvrze se shodli na nejpravděpodobnější možnosti. Tu ostatně schválil i pan Vícek, když mu ji Martin předložil. Spolu pak vytipovali pár míst, kde by k případnému přepadu mohlo dojít. Mezi nejpravděpodobnější patřil brod přes potok, kde musely vozy vždy značně zpomalit. Právě tam ujkovičtí mířili, aby se náležitě připravili… Jak se ale právě ukázalo, zmýlili se. Lapkové zaútočili zcela jinde, a dokonce i jindy! Martin tak ve své povinnosti zajistit bezpečnost ujkovického panství trestuhodně selhal, zabloudil znovu pohledem k mrtvému.
„Co s ním uděláme, urozený pane?“ oslovil poprvé od začátku boje pána z Ujkovic. Ten se v jeho průběhu držel poněkud stranou. Ne snad proto, že by mu chyběla odvaha, té měl naopak víc než dost, byla to ale nezbytnost.
S prvními sněhovými vločkami klouzl na zledovatělém nádvoří a zle si narazil loket. Co čert nechtěl, pravé ruky. Bohdan sice dělal, co mohl, dnem i nocí připravoval všemožné masti a obklady, i tak byla ruka použitelná jen se značnými obtížemi. To, že by v ní udržel meč, nepřipadalo v úvahu, s bídou se najedl. Ani tak si ale nedal vzít to, aby se osobně účastnil trestní výpravy proti lapkům. Velení ale přece jen přenechal Martinovi, ostatně jako již
„Co by?“ pokrčil nyní rameny. „Vezmeme ho s sebou na tvrz. Je naší křesťanskou povinností ho náležitě zaopatřit…“
„Díky ti, urozený pane!“ skočil mu do řeči jeden z mužů tak upřímně, že se na něj nemohl ani zlobit, ačkoli jindy podobou neuctivost přísně trestal. „Zaslouží si to! Byl skvělý velitel. Odvážný a šikovný. Kdyby mu tak nešťastně nepodjela noha, ten darebák by ho nikdy nedostal!“ chrlil ze sebe překotně. Neovládl hněv, který jím doslova lomcoval. Napřáhl se a vší silou kopl do jednoho z těl ležících na zemi.
Pan Vícek se bezděky dotkl zraněného loktu. O klouzání věděl své. „Naložte ho na vůz!“ rozkázal věcně. „Pojedete s námi na Ujkovice. Potřebujete ošetřit a odpočinout si,“ řekl honem, aby uklidnil již opět vyděšeného kupce. Jak jen se ten vylekal, že se ze zachránců vyklube družina loupeživého rytíře! „Jsem Vícek z Ujkovic, pán na zdejším panství,“ představil se, aby všichni přítomní věděli, s kým mají tu čest.
„Pán Bůh vám to oplať, urozený pane!“ uklonil se kupec hluboce. Pozvání mu přišlo víc než vhod. Nebyl už nejmladší a právě prožité dobrodružství si vybíralo daň v podobě zničující únavy. „Jmenuji se…“
„To počká,“ zarazil ho pan Vícek rázně. „Nyní je důležitější dostat vás do tepla a zajistit ošetření.“ Sníh pod mrtvými nebyl jediný, který se barvil do ruda. Zraněných bylo bohužel také dost.
„Kde to vázne, chlapi? Neslyšeli jste snad urozeného pána?“ houkl Martin po ujkovických, kteří stále nečinně postávali kolem povozu. Rozkaz naložte ho byl pro ně příliš vágní, nevěděli, komu byl určen. U Martina podobné
17 mnohokrát. Věděl, že se na něj v takovýchto věcech může plně spolehnout.
pochybnosti neměli. U něj bylo jasné, že je určen všem. Bryskně se sklonili k mrtvému, aby jeho tělo vyzvedli mezi bezpočet balíků a truhel ležících na povozu, do něhož byl zapřažen valach vskutku úctyhodných rozměrů. Martinovi přišlo, že tak mohutné zvíře snad ještě ani neviděl.
„Tak, a hotovo,“ oprášil si Tonda dlaně na důkaz dokonání požadovaného díla. Krev z hlavy již netekla, nebyl tedy důvod, aby nepřiložil ruku k dílu. Stejně jako Martin. Toho čím dál tím víc sužovaly stále silnější výčitky svědomí. Nemohl se zbavit dojmu, že je za mužovu smrt tak trochu zodpovědný. Kdyby dělal svou práci pořádně…
„A co s těmihle?“ opsal rukou oblouk po mrtvých lapcích, aby se přivedl na jiné myšlenky.
Ani jeden z pobudů nepřežil, nikdo neutekl. Všichni na místě zaplatili životem za spáchané zločinecké rejdy. Pan Vícek tomu byl rád, popravy nepatřily k jeho oblíbeným kratochvílím.
„Ti si počkají,“ ucedil ledově.
Martin souhlasně přikývl. Kdyby bylo na něm, klidně by je nechal ležet tam, kde byli. Však oni by se o ně vlci a jiní lesní tvorové rychle postarali. Alespoň po smrti by tak byli k něčemu dobří, když zaživa přinášeli jen zlo a zmar…
„Pojďme!“ vytrhl ho z úvah pan Vícek. Stiskl koni boky a navedl ho zpět na tvrz. Tady už neměli co pohledávat.
Martin bryskně následoval jeho příkladu. Lehce se vyhoupl do sedla a dal pokyn k odjezdu. Nemalá skupina se hnula kupředu. Šli mlčky, v mysli se vraceli k tomu, co se právě odehrálo.
Ujkovickým pohrával na tváři spokojený úsměv. Již se nemohli dočkat, až budou zpět na tvrzi a pochlubí se tamním obyvatelům svými hrdinskými činy! Však lhát nebudou! Obdiv si zaslouží! naparovali se jako kohou-
ti na smetišti. Na co se ale těšili ještě víc, byla odměna!
Pan Vícek slíbil, že až ty darebáky dopadnou, náležitě to ocení… A své slovo vždy dodržel! Muži tak nestíhali polykat sliny při představě, kolik piva si za onu odměnu nakoupí…
Zato kupec a jeho doprovod se tvářili jako zpráskaní psi. Myšlenky měli černější než zimní noc. Co s nimi bude? Jak se dostanou do tolik vzdáleného Aše, kam měli namířeno?
„Měli bychom přidat!“ rozčísl panující ticho Martinův rázný hlas. Zvedl ruku a ukázal před sebe.
Pan Vícek souhlasně přikývl, krajina před nimi dostávala podivný namodralý nádech, neklamné to znamení, že se co nevidět spustí pořádná metelice. Povolil koni uzdu, ten sám přidal do kroku. Valach zapřažený do povozu zrovna tak. Stejně jako lidé i on chtěl být co nejdříve pod střechou…
Když se před nimi začala rýsovat ujkovická tvrz, všichni si upřímně oddechli. O to více, když viděli, že se její brána pozvolna otevírá.
„Vítejte zpět, urozený pane,“ zahlásil Ondra, když pan Vícek vjel na nádvoří. Zvědavě při tom pokukoval po nově příchozích. „Takže jste byli úspěšní,“ sykl po Tondovi.
„Že váháš,“ prohodil ten sebevědomě, zatímco se již zády opřel do křídla brány, aby ji pomohl službukonajícímu vojákovi zavřít.
„Uložte ho za stájí,“ rozkázal pan Vícek sotva za Martinovy pomoci sesedl z koně. Zraněný loket o sobě dával nepříjemně vědět. „Ty ne,“ zadržel mladíka, který ho tam v lese ubezpečoval, jak dobrým velitelem mrtvý byl, a který se k povozu vrhl jako první. „Vy!“ ukázal na čtveřici statných mužů. „Ostatní mě následujte dovnitř,“ pokynul příchozím bez rozdílu. Nyní nebylo důležité, kdo kým je, ale zda je,
či není zraněný. Nato hodil otěže, jež dosud svíral v ruce, klukovi od koní a vykročil k hlavní obytné budově.
„Sežeň Bohdana s Viktorkou a přijďte za námi,“ zaúkoloval Martina rázujícího mu po boku. Ten mlčky přikývl a rozběhl se ke kuchyni, nízké dřevěné stavbě jižní stranou přiléhající k hlavnímu domu. Dovnitř ale nevešel. Oběhl ji a zamířil do bylinkové zahrádky za ní. Právě zde bylo nejpravděpodobnější, že oba jmenované natrefí.
Viktorka měla tuto zahrádku na starosti již před Martinovým příchodem na Ujkovice. Co na ně přibyl i Bohdan, starali se o ni spolu. Bohdan měl k bylinkám a léčení obecně vždy velmi blízko. Navíc by udělal cokoli, aby mohl být s Viktorkou.
„Nevíš, kde je Bohdan?“ oslovil mladinkou dívku sklánějící se nad záhonkem. Ač bylo hluboce k adventu, měla zahrádka stále co nabídnout.
„Myslím, že bude v čeledníku. Chtěl si promluvit s tím klukem, co jste ho přivedli z lesa… Jak jste dopadli?“ vyhrkla náhle, když si uvědomila, odkud se Martin vrací. Celé osazenstvo tvrze napjatě očekávalo, jak dopadne dnešní trestná výprava. Zda bude v okolních lesích konečně zase bezpečno.
„Dobře,“ odtušil Martin.
„Takže je máte?“ domáhala se dívka jednoznačné odpovědi.
„Hmm,“ zahučel Martin znovu.
„Moc spokojeně to ale neříkáš,“ zarazila se dívka zpytavě, hledíc Martinovi do tváře. Znala ho jako veselého, bezstarostného člověka, který nezkazil žádnou legraci a z ničeho si nedělal těžkou hlavu. Jeho zádumčivá nemluvnost ji tak poněkud děsila.
„Neobešlo se to bez ztrát,“ přiznal Martin ne zrovna ochotně.
„Kdo?“ zbledla dívka jako čerstvě napadlý sníh.
„Od nás nikdo, neboj,“ uklidňoval ji Martin honem. „Ale ti přepadení… Hele, já ti to pak všechno řeknu, ale teď upaluj do hlavního sálu,“ upamatoval se na zadaný úkol. „Myslím, že pan Vícek chce, abys ošetřila raněné.“
„Už letím,“ rozběhla se dívka k obytné budově. Po pár krocích se ale zarazila a spěšně se vracela zpět. Zmizela v kuchyni, odkud se za chvíli zase vynořila s velkým rancem přes záda. Teprve pak zamířila do obytné budovy. To již ale Martin přicházel k čeledníku. Prudce rozrazil dveře a vstoupil dovnitř. Zimomřivě se otřásl. Nemýlil se, když říkal, že se co nevidět na Ujkovice snese pravé Boží dopuštění. Za tu chvíli, co mluvil s Viktorkou, se zvedl ledový vítr a spustilo husté sněžení.
„Tady jsi!“ vykřikl tak, až drobná postava na opačném konci stavení nadskočila leknutím.
Bojovně si založil ruce v bok, aby svému zvolání dodal patřičný důraz.
„Já to pak všechno stihnu! Přísahám!“ vyhrkl Bohdan. Sám před sebou se hanbil za to, že místo toho, aby pracoval, sedí v čeledníku a povídá si se Zdíkem. Jenže si nemohl pomoci, nedokázal se od něj odtrhnout. Zas a znovu se vraceli k životu na Pěčicích… Do rozhovoru se zabrali s takovou vervou, že ani nezaznamenali mumraj, jaký se na nádvoří navzdory počasí strhl. Všichni se sběhli k povozu, zasypávajíce čtveřici všemožnými otázkami. „O tom nepochybuj,“ prohlásil Martin nepřístupně. „Teď se ale seber a utíkej k panu Víckovi!“ pokračoval již mnohem mírněji. Dokonce mu na rtech pohrával pobavený úsměv. Rád Bohdana škádlíval tím, že na něj dělal ramena. Ve skutečnosti ho ale ochraňoval, staral se o něj jako o mladšího bratra. Kdo by mu snad chtěl ublížit, se zlou by se potázal. „Neboj, určitě to není kvůli tomu, že
tě chce vyhnat k Ujkovic!“ rozesmál se již zcela otevřeně, když viděl, jak po jeho slovech vykulil mladík oči. „Spíš budeš ošetřovat raněné,“ zvážněl rázem.
„Raněné?“ opakoval Bohdan, jako by ani nevěděl, co ono slovo znamená. Náhle sebou trhl, jako by se probral z hlubokého snu. Teprve nyní se myšlenkami plně vrátil z Pěčic na Ujkovice. „Jak jste vlastně dopadli? Nestalo se ti nic?“ vyskočil na nohy a hnal se k Martinovi. Kvůli někomu takovému, jako byl jeho otec, zapomene na někoho takového, jako je Martin! vyčítal si.
„Jak vidíš,“ vypjal se Martin do pozoru, aby se mohl Bohdan na vlastní oči přesvědčit, že je v naprostém pořádku. Ač by to nejraději nepřiznal ani sám sobě, mladíkova starostlivost ho potěšila. „Ostatní ale takové štěstí neměli,“ zachmuřil se. „Takže se seber a utíkej do sálu. Viktorka tam už na tebe čeká!“
„Jen se stavím v kuchyni pro…“
„Nikde se nestavuj, Viktorka se o to již postarala,“ zadržel ho Martin.
Bohdan už na nic nečekal. Prosmýkl se kolem mohutného přítele a byl ten tam. Právě včas, udělat to jen o chvilku později, ven by se již nedostal. Čtveřice nezraněných splnila rozkaz pana Vícka, uložila mrtvého na určené místo a nyní se v čele houfu čeledínů a děveček hrnula do čeledníku, aby kryta před rozmary počasí pěkně barvitě vypověděla, jak to s onou trestnou výpravou vlastně bylo. Martin té živé mase ustoupil až k nejzazší stěně čeledníku. Dostal se tak do míst, kde ještě před chvílí seděl Bohdan.
„A co mám dělat já?“ špitl mu Zdík po boku sotva slyšitelně. Když viděl, jak k němu mohutný voják míří, vyskočil i on na nohy, aby byl připraven k plnění případných rozkazů.
„Ty se pořádně vyspi,“ mávl Martin rukou a začal se prodírat ke dveřím. Než se k nim ale dostal, naklonil se k mladé ženě s dlouhými hnědými vlasy. „Já ti pak řeknu, jak to skutečně bylo,“ zašeptal jí do ucha. Anežka se k němu přitočila a vášnivě ho políbila na ústa. „Těším se už teď,“ pohladila ho po tváři. Martina zalil ruměnec, to, co zažíval s Anežkou, u jiné ženy nepoznal… Tiše si odkašlal, aby zahnal rozpaky. Napřímil se v ramenou a pokračoval v přerušené cestě. Konečně byl na nádvoří! Nejistě přešlápl z nohy na nohu. Podle toho, co řekl pán z Ujkovic, by se měl vydat za Bohdanem a Viktorkou. Jenže… zamířil ke stáji.
Jakmile došel do míst, kde z jedné strany zeď stáje a z druhé kuly palisády tvořily jakousi úzkou uličku, nejistě se kolem sebe rozhlédl. Když se ubezpečil, že je sám, přešel k mrtvému, jehož tam na rozkaz pana Vícka uložili, blíž.
„Omlouvám se, že jsme přišli pozdě. Ti darebáci se už smaží v pekle. Ale to ty vlastně víš,“ oslovil ho rozpačitě.
Znovu se rozhlédl kolem sebe. Zvedl pravou ruku, přežehnal se křížem a dokončil prosebnou modlitbu, z níž ho tam v lese vyrušil postarší kupec. Upřímně si oddechl, když skončil – nikdo ho při tom nepřistihl! Ač byly podobné činnosti zcela běžné, dokonce žádoucí, on sám by se propadl hanbou, kdyby ho někdo při podobném projevu zbožnosti natrefil…
Ještě jednou pohlédl nebožtíkovi do tváře. Nato se i on vydal do hlavního sálu ujkovické tvrze.
„Že se taky uráčíš přijít,“ přivítal pan Vícek Martina přísně, sotva se ten objevil ve dveřích sálu, velké místnosti zabírající celé přízemí obytné budovy a tvořící tak jakési pomyslné srdce ujkovické tvrze.
Navzdory své důležitosti byla vybavena prostě, jen tím nejdůležitějším. Několika truhlami vyskládanými podél zdí. Na nich visely kůže nejrůznějších zvířat a chránily tak obyvatele sálu před chladem, který by jinak pronikal skrze dřevěné stěny. Stejně tak kůže ležely na zemi v zadní části sálu, což nyní oceňovali především lidé z družiny kupce Beneše. Lebedit si na vlčí, či dokonce medvědí kožešině bylo mnohem příjemnější než dřepět na tvrdé zemi.
Bytelný stůl s lavicemi po obou stranách a velký kříž na východní straně. To bylo veškeré vybavení, kterým se mohl ujkovický sál pyšnit.
„Omlouvám se, urozený pane, měl jsem ještě jednu neodkladnou povinnost…,“ soukal ze sebe Martin s hlavou pokorně skloněnou k zemi.
Pán z Ujkovic ho umlčel rázným gestem. Být sám, za pozdní příchod by mu nijak nespílal. Vzhledem k ostatním neměl ale na výběr, musel si zachovat tvář. Nebylo možné, aby si poddaní dělali, co by chtěli. Jasně přece řekl, že má přijít hned s Viktorkou a Bohdanem. A ti se tu již hodnou chvíli činili! Nejrůznějšími mastmi a oleji ošetřovali šrámy, které muži utrpěli v boji s lapky. Naštěstí se ukázalo, že až na jedno se jedná o zranění lehčí, především bodná a řezná. Lapkové byli kromě sukovic vyzbrojeni i dýkami a nejrůznějšími noži. Žádné z nich ale neproniklo nijak hluboko či nezasáhlo nebezpečné místo. Jen Čenda, čeledín od koní, utrpěl nehezkou ránu. Jeden z pobudů ho zasáhl do předloktí tak nešikovně, že mu ho téměř celé rozpáral. Přesto mužova tvář bledá bolestí zářila spokojeností. Když pan Vícek viděl, jak dopadl, dal mu na ruku tolik peněz, kolik jindy vydělával celý měsíc. Jen tak! Navíc! Jako bolestné, jak sám říkal. K tomu přislíbil, že dokud se zranění nezahojí, zastoupí ho u koní Smil a on bude
pomáhat ženám u drůbeže. Lehčí práce na Ujkovicích snad nebyla. Co víc by si mohl přát?
„A dostaneš další, ještě bezodkladnější,“ ucedil pan Vícek ledově.
Martin na něj úkosem pohlédl. Chápal, jakou hru a proč pan Vícek hraje. I proto se on sám tvářil okázale zkormoucen pánovou výtkou. Nyní se ale ozvala zvědavost. Pokračuje pan Vícek v roli přísného pána vládnoucího na svém panství železnou rukou, či ho vskutku čeká nějaký důležitý úkol?
To už mu ale pán z Ujkovic pokynul, aby šel blíž. Nehodlal na něj halekat přes celý sál. „Ten mrtvý byl velitel čtyř mužů, doprovázejících, a hlavně chránících kupce
Beneše a jeho družinu na cestě na adventní trhy,“ zadíval se bezděky do míst, kde se Bohdan s Viktorkou věnovali raněným.
Zatímco ujkovičtí po ošetření odcházeli, ostatní zůstávali sedět na místě a zvědavě pokukovali po panu Víckovi a kupci Benešovi.
„Jeho smrtí je výprava značně poškozena,“ obrátil se pan Vícek znovu na Martina.
Ten sklonil hlavu ještě níž. Skleslost tentokrát nijak nehrál. Kdyby plnil své povinnosti…
„Tím, že k tomu došlo na mém panství, nesu za to částečnou vinu,“ pokračoval zatím pan Vícek věcně dál. „Rozhodl jsem se proto, že ho zastoupíš. Doprovodíš kupce Beneše a jeho družinu do Aše místo zemřelého velitele Havla!“ vyslovil naplno, jaká důležitá bezodkladná povinnost Martina čeká.
Ten naprázdno polkl. Až nyní mu došlo, proč pan Vícek mluvil o svém podílu na smrti velitele Havla. Chtěl mu tím naznačit, že to, aby on, Martin, jel s kupci a po zbytek jejich cesty je chránil ode všeho zlého, považuje
za osobní čest. Pevně stiskl rty. Táhnout se do horoucích pekel, navíc v tomto počasí, se mu za mák nechtělo. Pánovi odporovat ale nemohl. Navíc ve skrytu duše cítil, že má pravdu. Kdyby přijeli dřív, velitel Havel by žil…
„Podle vašeho rozkazu, můj pane,“ vypjal se do pozoru.
„Mohl bych jet taky?“ ozval se z opačného rohu místnosti nejistý hlásek. Všichni přítomní se po něm otočili.
Bohdan zrudl po kořínky vlasů, přesto dál odhodlaně hleděl na pana Vícka, dychtivě očekávaje jeho odpověď.
„Co jsi říkal?“ zeptal se pán z Ujkovic, jako by chtěl mít naprostou jistotu, že se prve nepřeslechl.
„Kdybyste dovolil, urozený pane,“ postavil se Bohdan po vzoru Martina do pozoru, „doprovodil bych i já kupce
Beneše a ostatní muže na jejich cestě do Aše.“
Pan Vícek udiveně pozvedl obočí. Tázavě se podíval na Martina. Rozhodl se nechat konečný verdikt na něm. Ten sotva znatelně přikývl. Bohdana si s sebou vezme moc rád.
„Dobře, nemám nic proti tomu, abys jel,“ řekl tedy pan Vícek, stále poněkud zaskočen Bohdanovým přáním.
Nepamatoval, aby kdy chtěl tvrz dobrovolně opustit… „Je pravda, že bude zapotřebí, abys i nadále ošetřoval raněné,“ dodal již znovu povýšenecky. Vrátil se tak do role přísného pána, ze které prve vypadl. Divadlo před kupcem a jeho doprovodem bylo nepřirozené, ale nezbytné.
„Díky, urozený pane,“ uklonil se Bohdan vděčně mnohem hlouběji, než bylo zapotřebí.
O co tu jde? přimhouřil Martin podezíravě oči. Nahlas neřekl ale nic, však ona se jistě naskytne vhodná příležitost si o tom s Bohdanem promluvit!
„Vyjedete zítra za svítání,“ oslovil pan Vícek znovu Martina.
„Bohdane, proboha živého, proč…,“ zašeptala Viktorka tiše mladíkovi do ucha, sotva se opět sklonil k raněným.
Když uslyšela jeho prosbu, byla si jistá, že ji špatně pochopila. Když ji pak zopakoval, doufala, že ho pan Vícek odmítne. Představa, jak dlouho bude bez Bohdánka, jí vehnala slzy do očí.
Bohdana bodlo u srdce, tížilo ho, že Viktorku takto trápí. Nedalo se ale nic dělat. Byl odhodlán příležitost, která se mu tak znenadání naskytla, využít za každou cenu…
„Ty i Bohdan si vezmete koně,“ vstal pan Vícek z lavice, na které po celou dobu rozhovoru seděl. Přešel k jedné z truhel a otevřel ji. Z mnohem menší v ní vyndal nad očekávání plný váček. „Tady máte na cestu,“ hodil ho Martinovi. Ten ho obratně chytil a nacvičeným pohybem přivázal k opasku.
„A teď můžeš jít,“ pokynul mu Vícek z Ujkovic velkopansky.
Martin se tedy hluboce uklonil. Otočil se na patě a v ten moment byl pryč. Nikam daleko ale nešel. Naopak. Zůstat stát přede dveřmi hlavní budovy a čekal. Neprohádal. Netrvalo dlouho, než se dveře znovu otevřely.
„Nevadí ti, že pojedu s vámi?“ zeptal se Bohdan nejistě. V rukou žmoulal prázdné pytlíky od bylinek. Použil je jako záminku k opuštění sálu, ač s ošetřováním zraněných nebyl ještě zdaleka hotov. Jak ale mohl pokračovat v práci, když mu došel heřmánek?
„Cožpak mně, ale co Viktorce?“ rýpl si Martin přátelsky. „Nech toho, sám víš, jak jsem rád, že ti to s ní vyšlo,“ pokračoval honem, když viděl, jak Bohdan rudne a naprázdno polyká ve snaze nějak ospravedlnit své chování. Smilstvo je hřích, ale když ona… „Je to opravdu hodná holka, myslím, že se k sobě hodíte,“ pokyvoval Martin hlavou. „Proč chceš vlastně jet se mnou?“ změnil náhle směr hovoru. Přišlo mu, že se nechal unést až přespříliš. Copak takhle mluví voják?
„Myslíš, že si budu moct vzít Reginu?“ odpověděl mu mladík otázkou. Drobnou postarší klisnu doslova miloval, kdykoli měl od pána dovoleno vzít si koně, snažil se to zaopatřit tak, aby si mohl vzít právě ji.
„Nevidím důvod, aby ne,“ pokrčil Martin bez zájmu rameny. Bohdanova neochota podělit se s ním o důvod, proč tak stojí o cestu do horoucích pekel, ho rozmrzela víc než cesta samotná.
Bohdan sklopil oči k zemi. Věděl, že vůči němu nejedná správně, přesto svého chování nelitoval. Lepší být za nezdvořáka než za pomatence… „Tak já pak skočím do stáje a všechno domluvím,“ zahlásil, jako by si přítelovy otrávenosti nevšiml. Aniž by čekal na jeho souhlas, rozběhl se ke kuchyni. Bylo na čase vyzvednout další heřmánek a pokračovat v ošetřování…
„Plašan,“ ulevil si Martin od plic a zamířil do čeledníku. Slíbil přece Anežce, že jí vypoví, jak to skutečně bylo s trestní výpravou proti lapkům. A co víc, musí jí oznámit, že odjíždí, povzdechl si smutně. Třeba se mu podaří z peněz, co dostal na cestu, něco málo ušetřit, aby jí z Aše přinesl dárek! zlepšil si náladu, zatímco rychlým krokem dupal přes nádvoří.
Martin se vyrovnává s milostnými touhami, kazí další plány lapků, ač toho sám zakrátko lituje
„Taková hezká, a přitom se tak mračí,“ vrtěl Martin okázale nevěřícně hlavou. Významným pohledem si při tom měřil mladinkou dívku v prostých šatech s dlouhými, tmavě hnědými vlasy staženými do copu a velikýma hnědýma očima. Přesně takové měl rád… Ovšem když se smály! Ty dívčiny div že neplakaly…
„Dáš si pivo?“ zeptala se dívka věcně. Martinovu poznámku nechala zcela bez povšimnutí. Ten se nepohodlně ošil, nebyl zvyklý, že by na něj takto ženy a dívky reagovaly. Přikývl. Dívka mlčky nastavila dlaň. Teprve když do ní vtiskl požadovaný peníz, podala mu džbánek.
Spěšně si ho přiložil ke rtům a dychtivě se napil. Žízeň měl, že by se o ni mohl opřít. Na několik málo dlouhých loků džbán vyprázdnil, hlasitě ho postavil na stůl, za nímž seděl. Snažil se tak dát najevo, že požaduje další. Zabralo to, dívka se po něm vskutku otočila. Pokynul jí, aby znovu přišla. „Ještě jedno, mně i tady Bohdanovi,“ pohodil hlavou směrem k mladíkovi sedícímu u stolu proti němu. „A něco k jídlu,“ rozkazoval samozřejmě. Výmluvně si při tom poklepal na naditý váček, který dostal od pana Vícka na cestu. Valný dojem tím ale neudělal. Dívka všehovšudy
krátce přikývla. Mlčky vzala na vědomí, že má čím zaplatit i větší útratu, a nemusí tak platit každou donesenou věc hned.
„Co jí je?“ mumlal si Martin pro sebe. V duchu děkoval Bohu, že to zařídil tak, jak to zařídil.
Když přišli do šenku U Nenasytného, byla téměř všechna místa obsazená. Kdyby chtěli zůstat pohromadě, museli by někoho ze stávajících hostů zvednout…
S něčím takovým neměl Martin sebemenší problém. Kupec Beneš ho ale zadržel. Klidně si se svými lidmi sedne do zadní části šenku, zatímco Martin s Bohdanem zůstanou u dveří.
Bohdan tomu byl upřímně rád. U dveří bylo sice výrazně chladněji. Jak lidé chodili sem a tam, vždy vpustili do rozlehlé přízemní místnosti s rovným stropem chlad z venku. Spolu s ním se dovnitř dostal ale i čerstvý vzduch.
A to bylo hlavní!
I Martin nyní oceňoval, že sedí jinde než kupec a jeho družina. Kdyby chlapi viděli, jak chladně dívka kvituje jeho průpovídky, propadl by se hanbou. Úkosem pohlédl na Bohdana. Že by měl přece jen pravdu, když říká, že Bůh dělá všechno k našemu dobru, ač nám samotným se to mnohdy nezdá? Ze začátku mu lezl svou podle něj až nemístně přehnanou zbožností pořádně na nervy. Postupem času ale začal uznávat, že na tom, co říká, by mohlo něco být… Nikomu jinému by to ovšem nepřiznal. Úplně stačilo, že si nad tím přemýšlel před spaním on sám.
„Třeba ví, že máš na Ujkovicích Anežku,“ prohodil zdánlivě nevinně Bohdan. Ve skutečnosti měl ale co dělat, aby se udržel a neřekl něco mnohem ostřejšího. Copak už Martin zapomněl, že na něj doma čeká žena, které před Bohem slíbil věrnost?
„Jak by mohla něco tako… Starej se radši, ať ti nevystydne polévka!“ zavrčel Martin vztekle, když mu došel pravý význam přítelových slov.
Během rozhovoru se k jejich stolu přihnaly hned tři dívky, všechny s rukama plnýma všemožných mís, misek a ošatek. Spěšně je vyrovnaly na dlouhý stůl z nehoblovaných prken, za nímž Martin s Bohdanem seděli, a zmizely.
Práce měly až nad hlavu, navíc nechtěly lézt Barče do zelí.
V šenku platilo letité pravidlo, že ta, která začne daného hosta obsluhovat jako první, má na něj největší právo.
Málokdy se jim tato zásada zajídala tolik jako dnes. Martin byl kus chlapa…
„Neboj, něco takového se určitě nestane,“ usmál se Bohdan a čile se pustil do jídla. Mizelo v něm takovou rychlostí, až Martin obdivně pokýval hlavou. Nejednou přemýšlel, kam útlý mladík dává všechno to, co do sebe nacpe.
Sáhl po lžíci a také se pustil do misky před sebou. Co kdyby snad náhodou Bohdana napadlo, že o ni nemá zájem… Stejně jako po ní pošilhával vedle sedící muž.
Jak jídlo, tak pití bylo zapotřebí si náležitě hlídat.
Netrvalo tak dlouho a vše, co trojice dívek přinesla, vzalo za své.
„Dobré to bylo,“ mlaskl Martin a spokojeně si pohladil břicho, které se mu doslova dralo zpod kabátce. Takhle se už dlouho nenacpal.
„Viktorka vaří líp,“ odtušil Bohdan. Jak jen se mu po dívce stýskalo!
„Tak proč jsi od ní odjel?“ nadhodil Martin ležérně. Ve skutečnosti ale napjatě očekával, zda se konečně dozví, co Bohdana vedlo k tomu, aby opustil nejen svou milou, ale i bezpečí ujkovické tvrze.
„Protože… Nedáme si ještě pivo?“ opanoval se mladík honem.
Martin se zašklebil, jako by žvýkal šťovík. Už to vypadalo… Zvedl ruku a rázným gestem naznačil dívce, že má přinést další dva džbánky.
„Omlouvám se,“ špitla mu ta do ucha, když je stavěla na stůl.
„Za co?“ pozvedl Martin udiveně obočí.
„Jak jsi říkal, že se mračím…“
„Já myslel, žes mě přes ty ostatní křiklouny neslyšela,“ prohodil Martin nepřístupně. Teď to byl on, kdo neměl zájem… Uražená ješitnost dělala své.
Pravda ovšem byla, že v šenku bylo hluku víc než dost. Byla sice zima, kdy ruch na cestách, a tudíž i v zájezdních šencích upadal, na druhou stranu se ale blížil advent a s ním spojené trhy. A ty si žádný kupec nenechal ujít! Moc dobře totiž věděl, že před příchodem Spasitele jsou lidé ochotní utratit nemalou částku, aby Jeho narození o Velké noci patřičně uctili a oslavili. A tak byl sál šenku plný pomalu k prasknutí. Lidé se hlasitě domáhali jídla a pití, děvečky je s bídou stíhaly obsluhovat.
„Slyšela, ale…,“ pokračovala dívka naléhavě.
„Co se tam vybavuješ, Barčo? Nevidíš, že hosté mají hlad a žízeň?“ ozval se od velkého sudu postarší muž, v tváři rudý jako rak. Těžko říct, zda námahou – ani on se při plnění džbánků nezastavil – či samotným pivem.
Zavdával si ho plnými loky rovnou z naběračky. Naléváním do džbánku se v případě vlastní osoby nezdržoval.
„Vždyť už jdu,“ blýskla po něm dívka zle očima.
Šenkýře tu neměl nikdo rád, ke svým lidem se choval hůř než k otrokům, samou prací by z nich sedřel kůži zaživa. Jediné, co ho zajímalo, byly peníze. Pro to, aby je získal, byl ochotný udělat doslova cokoli.
„Budeš tu přes noc?“ zeptala se Barča dychtivě již na odchodu. Věděla, jak pádnou ruku šenkýř má, a o výprask věru nestála.
„Budu,“ potvrdil Martin a významně přikývl. Měl tak jistotu, že děvče jeho odpověď nejen slyší, ve změti dalších zvuků bylo snadné ji přeslechnout, ale především vidí… „Co se zase šklebíš?“ obořil se na Bohdana stíhajícího ho pohledy ostrými jako meče.
„Anežka,“ procedil mladík skrze křečovitě zatnuté zuby.
„Nestarej se!“ odbyl ho Martin ostře. Stejně jako se s ním Bohdan odmítal podělit o důvod odjezdu z Ujkovic, nehodlal si on nechat mluvit do toho, jak a s kým stráví dnešní noc. Natáhl se po džbánku. Přiložil si ho k ústům a notně si z něj zavdal. Když ho sklonil, uznale mlaskl. Pivo bylo přesně tak husté a silné, jak to měl rád.
Hlasitě zívl. Plné břicho a teplý, vydýchaný vzduch v šenku dělaly své. Po dlouhé a namáhavé cestě v mrazivém počasí se díky nim dostavila až téměř hmatatelná únava.
„Viděl bych to stejně,“ usmíval se kupec Beneš chápavě. Vedle Martinova stolu se zjevil jako duch. „Jen jsem ti chtěl říct, že si jdu už lehnout. Abys mě pak třeba nehledal,“ odpověděl na Martinovu nevyřčenou otázku.
„Dobrou noc,“ popřál za oba uctivě Bohdan.
„I vám,“ uklonil se kupec Beneš lehce a zamířil ke schodišti vedoucímu do prvního patra. Právě tam se nacházely pokoje, v nichž si mohli utrmácení pocestní odpočinout. Za patřičný peníz, samozřejmě. Nejdůležitější ale bylo, že se dveře pokojů daly zevnitř zajistit závorou. To bylo něco, co dokázal postarší muž náležitě ocenit. Ač se snažil tvářit sebejistě, stále se ještě zcela nevzpamatoval z hrůzy prožité na ujkovickém panství. Noc co noc se mu vracela v podobě noční můry.