Vražda v tie-breaku by Nakladatelství MOBA

v tie-breaku

Kamarádům z tenisového oddílu, jejichž skvělé vlastnosti mě inspirovaly. Záporné jednání protagonistů příběhu je výsledkem čiré fikce.

Pátek 29. října večer

Čuňata! Andrea Sýkorová přelétla očima po rozházených židlích a stolcích přetékajících špinavým nádobím. Večírek na závěr letní sezóny změnil úhlednou klubovnu tenisového oddílu na zařízení čtvrté cenové skupiny těsně před zavírací hodinou. Většina lidí už odešla, zbylo jen pár vytrvalců – zdravé jádro všech klubových oslav.

„Tak my už taky jdeme.“ Předseda oddílu Ota Sedlmajer, podpírán manželkou Šárkou, se nejistě kymácel k východu.

Je namazaný? Ota přece skoro nepije, podivila se Andrea. Hodnotícím zrakem přejela po odcházející dvojici. Kostým inspirovaný prvorepublikovou tenisovou módou Otovi slušel. Na rozdíl od jeho ženy, které šaty se sníženým pasem zkracovaly nohy a zdůrazňovaly nepoměr úzkého hrudníku proti objemným bokům a hýždím.

„Andrejko, zlato, nejpozději v poledne musí být všude uklizeno. Ve dvanáct přijdou rodiče dětí zapsaných do tenisové školičky.“ Šárka Sedlmajerová mluvila nasládlým hlasem a pokoušela se usmívat, jenže koutky úzkých rtů se jí opakovaně stahovaly směrem dolů. Ostrůvky tvářenky na lících ostře kontrastovaly s bledou pokožkou, nakrátko ostříhané světlehnědé vlasy zplihle přiléhaly k lebce.

Ta vypadá! Žena v jejím věku by už flámovat neměla, pomyslela si s necitelností mládí Andrea. Nasadila neutrální výraz a vyčkávala, co bude dál.

„Fanda se zase opil.“ Sedlmajerová kývla hlavou k pobryndanému stolku, u kterého klimbal kustod František Řeřicha. Znechucený výraz přemazal další pokus o úsměv. „Andreo, moc prosím, postarejte se o všechno.“ Sedlmajerová vystrčila potácejícího se manžela francouzským oknem na terasu, vyšla za ním ven a přes rameno dodala: „Spoléhám na vás.“ Než Andrea stačila cokoliv říct, dvojice zmizela ve tmě.

Zírala do prázdných dveří, které se Šárka neobtěžovala za sebou zavřít. Co si ta ženská myslí? Nejsem žádná uklízečka, mám na starosti catering! Popadla plastovou bedničku a začala do ní skládat špinavé nádobí s takovou vervou, až u dvou dezertních talířků odštípla prolamovaný okraj. S plnou přepravkou, která by pro jinou ženu s tak drobnou konstitucí byla příliš těžká, vyklouzla zadním východem ven. Prošla temným tunelem křovin lemujících cestičku až na ulici k bleděmodré dodávce s nápisem Kavárna U Modřinky. Studený vítr jí vmetl jemné blond vlasy do tváře a zchladil rozpálené čelo. O ten zatracený úklid se postaráš, povzdechla si v duchu, jinak jsi bez šance na dobrou referenci. Šárka dobře ví, jak na tebe. Lichotí, cukerínově se usmívá, drahoušky a zlatíčky nešetří, a přitom cílevědomě prosazuje svou. Vzhlédla k pomerančovému lampionu měsíce prosvítajícímu skrz nesouvislé mraky plující po obloze. Nezvykle teplé počasí na konec října, uvědomila si.

Když pospíchala zpátky pro další náklad, ze tmy u skladu antuky zaslechla ženský hlas: „Tak vezmeš Tomíka na Štvanici, nebo ne?“

„Jasně, to víš, že jo.“ Mužský chrapot patřil trenérovi Dušanu Drahokoupilovi. „Mám na tebe strašnou chuť, kočičko.“

„Dýdý, nech toho,“ sykla žena. „Chci vědět, co bude s Tomáškem.“

„Když na mě budeš milá, udělám z něj šampiona.

Jako z Nečasový.“ Žena začala něco namítat, ale její slova překrylo supění samce v říji.

Andrea zaťala zuby do plných, srdčitě vykrojených rtů. Bože, jak jsi mohla být tak pitomá, letělo jí hlavou. Myslet si, třeba jen na okamžik…

Klopýtavě vyrazila mezi přerostlými tamaryšky k zadním dveřím. Bezvládného těla v bílých tenisových

šatech, s dlouhou plisovanou sukní vyhrnutou vysoko nad kolena, si nevšimla.

Sobota 30. října ráno

Majitelka advokátní kanceláře Klára Goldsteinová

ležela v ložnici své střešovické vily a nespala. Zírala do stropu, myslela na včerejší hádku. Když se skulinou mezi žaluziemi prodral první paprsek našedlého světla, opřela se o loket a podívala se na muže, který pokojně oddechoval na své straně dvojlůžka. Z pod deky mu vyčuhovalo jen nepatrně prošedivělé temeno hlavy a lýtko pokrčené pravé nohy. Jindřich dokáže spát jako nemluvně, ať se děje, co se děje, zkonstatovala závistivě. Jako by žádný konflikt neexistoval.

Měla bys trvat na dodržování pravidel, tím to všechno začalo. Zdánlivě nevinná věta odpálila rozbušku pod náloží Klářiny frustrace.

Nikdy jsi neměl Ditu rád, kontrovala. Neodpověděl.

V jeho přimhouřených očích si přečetla nesouhlas a únavu, které nahradily dřívější soucit. Vzrušenou debatu o její dospělé dceři Ditě spolu nevedli poprvé. Nechápeš, jak je křehká, vyjekla ve svatém přesvědčení, že bezdětný padesátník nikdy nepochopí vztah matky a dcery.

Uvědom si, že je dospělá. Takhle tě zničí a stejně ji u sebe neudržíš, vyslovil nahlas možnost, kterou si odmítala připustit. Smrští výčitek se pokusila spustit stavidla proti přílivu hrůzy. Nenechal se vyprovokovat. Seděl

proti ní bez pohnutí a všechna obvinění, která v sobě za tři roky společného soužití nastřádala, po něm stékala, jako by byl z teflonu. Jen napětí ve spáncích a zledovatělé zelené oči prozrazovaly, že ji vnímá.

Jsi rozrušená, promluvíme si ráno, utnul její tirádu a zavřel se s laptopem v zimní zahradě. Do manželské postele zalezl dávno po tom, co zhasla.

Muž se ve spánku obrátil na záda a začal jemně pochrupovat. Vypadá jinak, než když jsme se poznali, napadlo Kláru. Drsný kapitán západočeské kriminálky Harry Daněk navlečený do kanad a maskáčů se s převelením do Prahy změnil v elegantního majora Jindřicha Daňka. Co dokáže láska, usmála se pro sebe a v náhlém návalu něhy natáhla ruku. V půli pohybu ji zarazilo vyzvánění mobilu ležícího na partnerově nočním stolku.

„Daněk, slyším.“ Pokaždé ji udivila jeho schopnost být ve vteřině bdělý. Pozorovala, jak soustředěně poslouchá a vraští přitom čelo. „Jedu tam, pošli mi adresu.“

Zavěsil a teprve teď zaregistroval Kláru. „Vzbudil jsem tě, promiň,“ usmál se poněkud nepřítomně.

V duchu už je na místě činu, uvědomila si. S koutky staženými dolů sledovala jeho široká opálená záda mizející ve dveřích koupelny. Další společný víkend v háji, zamračila se. Vstala a posadila se k toaletnímu stolku. „Co teď?“ oslovila svůj obraz v zrcadle. Vzala do ruky kartáč na vlasy a škubavými pohyby několikrát pročísla husté rezavé mikádo. Vklouzla do sepraného županu, který se už nejméně půl roku chystala vyměnit

za nový, a zamířila do kuchyně zapnout kávovar. Nad

šálkem kávy, bez kterého Jindřich z domu nikdy neodejde, dokončí včerejší diskuzi.

Třesk zabouchnutých dveří služební oktávie a pozdvižené obočí strážníka střežícího vchod do tenisového areálu Tatranu Břevnov Daňka upozornily, že dozvuky ranní přestřelky s Klárou mu dosud kolotají v krvi.

„Zdravím,“ kývl na uniformovaného kolegu. Zavrtěním hlavy odmítl podlézt pod úslužně nadzdviženou policejní páskou. „Napřed si to tu obejdu.“ Pomalu kráčel podél vysokého drátěného plotu oddělujícího tenisové kurty od okolního parku. Na Prahu nezvykle idylické místo, napadlo ho, když si průzorem mezi keři prohlížel přízemní budovu se čtyřmi kurty uspořádanými do obdélníku. Tenisová stěna a dvě různě velké kůlny po straně, ukládal si do paměti místní topografii. Z pohybu lidí na terase usoudil, že soudní lékař a forenzní technici už jsou na místě. Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl. Byl čas dát se do práce.

„Šéfe, tady!“ Od kovového stolku na terase se zvedla jeho podřízená podporučice Katka Šipková, od hlavy k patě navlečená v černé kůži. Překvapením polkl, její outfit byl extravagantní i na mladou ženu pár let pod třicet.

„Zastihli mě u našich, bydlí tady blízko,“ zakřenila se trochu provinile, ale v jejím výrazu se mihla i drobná

rebelie. „Nestihla jsem se převlíknout, domů to mám přes celý město.“

Pokrčil rameny a začal si natahovat plastové návleky na boty. Společně se přesunuli k místu, kde soudní lékař dokončoval ohledání. „Čau, lidi,“ utrousil přes rameno dosud skloněný nad tělem. „Žena, kolem pětatřiceti. Nejspíš zadušení.“ Pozvedl ruku s průhledným obalem na důkazní materiál s chuchvalcem čehosi žlutého. „Plastový pytel na odpadky. Měla ho navlečený přes hlavu.“

„Nehoda?“

„To sotva, šňůry byly utažené. A na temeni má tržnou ránu, která dost krvácela.“ Lékař namířil rukou k rezavé skvrně na trávníku pod jedním z tamaryšků.

„Doba úmrtí?“

„Včera, tak mezi devátou a jednou po půlnoci, ale bez záruky. Víc vám řeknu až po pitvě.“ Obtloustlý doktor se ztěžka narovnal a trnkovýma očima pod povislými víčky ulpěl na Katce. „Páni, tobě to dneska sekne.“ Pohodila černými, do hladka vyžehlenými vlasy, až se těžce zhouply kolem jejího výrazně nalíčeného obličeje. Lichotku ocenila zářivým úsměvem. Soudní lékař zatěkal pohledem od Katky k mrtvé ženě. Stejně jako Daněk zaregistroval jistou podobu. Obě ženy, živá i mrtvá, se mohly pyšnit vysokou štíhlou postavou manekýny a hustou havraní hřívou. Tím to však končilo. Ležící žena byla o několik let starší, rysy obličeje měla ostřejší a na rozdíl od Katčiny mléčně bílé pleti její pokožka připomínala lesní med.

„Cizinka?“ zeptal se Daněk.

„Gruzínka,“ vyhrkla Katka. „Našel ji kustod František Řeřicha. Prý členka klubu, Rusiko Burešová.“ Bradou ukázala na konec terasy, kde se na dřevěné lavičce hrbil podsaditý šedesátník navlečený do montérek a špinavě bílého svetru.

Daněk neodpověděl, soustředěně hleděl na tělo v předválečném tenisovém oblečení a do plánku v hlavě si zakresloval jeho polohu. „Proč má na sobě zrovna tohle?“

„Kostým. Včera tu měli maškarní party. Prý zdejší tradice.“

„Tak já padám,“ loučil se soudní lékař. Na nevyřčenou Daňkovu otázku zabručel: „No jo, pro změnu to děsně spěchá.“ Popadl do rukou svoje hliníkové kufry s vybavením a spiklenecky se na Katku zašklebil.

„Můžeš mu vysvětlit, že je sobota? A že jsem manželce přísahal, že ji konečně vezmu mezi lidi?“

Nejsi sám, kdo na dnešek něco slíbil, blesklo Daňkovi hlavou. „Díky, doktore. Můžete ji odvézt,“ houkl na lékařovy pomocníky a pohledem vyzval Katku, aby ho následovala.

„Major Daněk,“ oslovil správce. „Tak jak, pane Řeřicho? Dobrý?“ Muž se po Daňkově oslovení o trochu víc nahrbil a ruce prostrčené mezi koleny se do sebe pevněji zaklesly.

„Popíšete mi, jak probíhalo dnešní ráno?“

„Všecko sem řek tady mla… slečně,“ zahučel Řeřicha. „To mě jako chcete nachytat, jak si vodporuju?“

Střelil po Daňkovi vyčítavým pohledem. V huňatém svetru, s bílým ježkem na hlavě a s krhavýma začervenalýma

očima připomínal velkého bílého králíka. Odvrátil hlavu a monotónním hlasem spustil: „Jak sem řek, včera se to protáhlo. Taky sem byl drobátko unavenej. Jakože společensky. Přespal jsem v kumbále, že se hnedka ráno pustím do toho bince. Po sedmý sem šel votevřít vrátka a vona tam ležela…“ Kustod pevně semknul víčka, jako by chtěl vymazat obrázek, který mu právě naskočil. „Šáh sem na ni, byla už úplně studená.“ Ztěžka polkl. „Tak sem zavolal stodvanáctku…“

„Integrovaný záchranný systém byl kontaktován až v 7.27,“ podotkla Katka. „Proč tak pozdě?“

„Udělalo se mi šoufl.“ Řeřich kývl hlavou ke krajnímu z keřů, pod kterým mohli spatřit koláč zvratků. „Rusiko jsem měl rád. Krásná baba. A navíc fajn!“

Správcův obličej se stáhl do křečovité grimasy.

„Jak dlouho jste se s paní Burešovou znal?“ chtěl vědět Daněk.

„Asi tak rok, není… nebyla členkou dlouho.“ Řeřicha se odmlčel, zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Přivedl ji

Dýdý, teda Drahokoupil. Náš trenér. Překecal je, aby ji vzali.“

„Koho? Vedení klubu?“

„Jo. Počet členů je vomezenej, když tu sou jen čtyry kurty. Rozhodujou vejboři – Sedlmajer, Tluchoř a Drahokoupil.“

„Můžete nám dát adresu paní Burešové? Měli bychom co nejdříve kontaktovat její blízké.“

„To musíte za předsedou, jako za Sedlmajerem. Bydlí hnedka naproti. Ta velká oranžová vila s balkony.“

„S kým se Burešová v klubu přátelila? Měla stálé spoluhráče?“ zeptala se Katka.

„Hrála hlavně s Dýdým, i když…“

„I když co?“

„Vod září si vobčas vzala hodinu u Blaška. Michal Blaško je náš druhej trenér.“

„Víte proč?“

„Helejte, mě se neptejte.“ Řeřicha zvedl ruku v odmítavém gestu. „Já si koukám hledět svýho.“

„Měla tu nějaké nepřátele?“

Kustod jen potřásl hlavou. „To se musíte voptat jinejch. Jak sem řek, dělám si svý a mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Opřel se oběma rukama o stehna a zvedl se do stoje. „Bolí mě kebule. Jestli je to zatím všecko, zašel bych si někam na kafe.“

Daněk přikývl. „Díky za pomoc, pane Řeřicho. Ještě se uvidíme.“ V duchu dodal: Minimálně abych zjistil, na co si to hraješ. A proč. Zkušenému vyšetřovateli neuniklo, že Řeřichova obecná čeština občas zní, jako by se do nespisovných výrazů nutil.

„Prosím, posaďte se.“ Gestem, které nepočítalo s odmítnutím, Šárka Sedlmajerová ukázala na černou trojmístnou pohovku. V pruzích světla deroucího se do místnosti vysokým arkýřovým oknem vypadal designový kus nábytku jako obrovská, na boku ležící zebra. „Manžel přijde hned.“ Svezla se do křesla v rohu

místnosti, kam slunce nedosáhlo. „Už tu hrůzu víme, Řeřicha nám zavolal,“ dodala.

Sakra práce, zaklel v duchu Daněk. Na šíření informací dědkovi špatně nebylo. Nesedl si na vykázané místo vedle Katky, přešel přes celou místnost a utábořil se u okna. Padesátnice, až na tu postavu celkem zachovalá, zhodnotil ženu v křesle. Přejel očima šaty vínové barvy, které hezky ladily s její pletí a lískově hnědým přelivem. Pravidelné rysy obličeje hyzdil nasupený výraz, jako by návštěva policie u ní doma byla cosi nepřístojného. „Máte na zahradě krásný skleník,“ pokusil se zmírnit její antipatii. „Vytápěný?“

„Ano, společně s domem. Trubky vedou i tam.“ Sedlmajerová se v křesle zavrtěla a sekla netrpělivým pohledem po mléčně prosklených dvoukřídlých dveřích. „Kde ten Ota vězí…“ zamumlala a napůl se zvedla.

„Pěstujete vlastní zeleninu?“ Katčina, v dané situaci značně nemístná otázka, přišpendlila paní domu zpátky do křesla.

„Ne,“ vyštěkla. „Jen květiny, hlavně Cycadopsida.“ Vzápětí se pokusila zmírnit ostrý tón úsměvem.

„Mami, nevidělas–“ Do dveří strčil hlavu s módně vystříhanou kšticí obtloustlý adolescent s tváří posetou zanícenými pupínky akné. V rukou třímal plechovku coly a maxi balení bramborových lupínků. Při pohledu na dva neznámé lidi se zarazil na prahu a očima zatěkal k matce.

„Teď ne, Richarde,“ vykřikla Sedlmajerová. „A nejez ty chipsy. Vzpomeň si, co ti říkal doktor.“ Kluk

neodpověděl, jen protočil oči ke stropu a zacouval zpátky do chodby.

„To byl syn,“ vyhrkla v rozpacích. „Nechci ho zbytečně rozrušovat, s klubem nemá nic společného.“ Zklidnila tvář do výrazu: o nic nejde, jistě mě jako matku chápete, ale vystouplé klouby na rukou sepjatých v klíně prozrazovaly napětí.

Má nervy na pochodu, uvědomil si Daněk. To ovšem nemusí nic znamenat, i zcela nevinní lidé bývají v přítomnosti policie nesví.

Dveře se otevřely podruhé, vstoupil vysoký štíhlý skoro šedesátník s hustou hřívou šedivých vlasů. Představil se jako Sedlmajer senior a podal Daňkovi list papíru vytržený z kroužkového bloku. „Vypsal jsem vám o paní Burešové všechny údaje, co máme v počítači. Datum narození, adresu trvalého bydliště, telefon a číslo průkazu totožnosti. Seznam členů klubu vám pošlu e-mailem.“

Daněk poděkoval lehkým úklonem, Sedlmajerova iniciativa ho mírně zaskočila. S takovou reakcí na smrt člověka, kterého jste znali, se během své dlouholeté praxe ještě nesetkal. Přimhouřenýma očima zapátral v Sedlmajerově pohledné tváři. Navenek vypadala klidně, jen pulzující žilka na skráni prozrazovala, že není úplně ve své kůži. „Znali jste paní Burešovou dobře?“

„Nestýkali–“

„Jen povrch–“ Oba Sedlmajerovi se odmlčeli. Sedlmajerová netrpělivým gestem ruky vyzvala manžela, aby pokračoval, ale ten odvrátil zrak. Jeho dohladka oholenou tváří proletěl prchavý stín znechucení.

„Zvláštní,“ přerušil nastalé ticho Daněk. „V tak malém klubu…, přitom ji výbor přijal za členku přednostně…“ Do kriminalistova tónu se vloudila mírná jízlivost.

„Drahokoupil o to moc stál,“ přijal Daňkovu výzvu Sedlmajer. „Chtěl jsem mu vyhovět, klub ho potřebuje, Dušan má velké slovo na tenisovém svazu.“

„Trénuje hlavně na Štvanici, u nás dává jen pár hodin. Pro vybrané talenty,“ doplnila Sedlmajerová. „Držíme členské příspěvky nízko, bez příjmu z tenisové školy by klub nepřežil. A Dýdýho jméno táhne – hodně rodičů si myslí, že z jejich potomka vychová druhou Nečasovou.“

Počkala, až Daněk kývnutím hlavy potvrdí, že mu jméno vycházející hvězdy českého tenisu není neznámé. „Dýdý obvykle svoje slečny do klubu netahá, ale Rusiko uměla prosadit svou.“

Takže jste ji přece jen znali líp, než se nám tu snažíte namluvit, pomyslela si Katka. „Máme tomu rozumět, že spolu něco měli?“

„O tom my dva nic nevíme,“ zasáhl Sedlmajer a střelil po manželce varovným pohledem.

„Pokud ano, trvalo to jen krátce.“ Sedlmajerová manželovu výzvu k opatrnosti okázale ignorovala. „Ta dáma totiž byla dost přelétavá.“

Sedlmajer svraštil obočí do zlobné čáry. Chvíli to vypadalo, že na invektivu manželky něco řekne, ale nakonec se rozhodl obrátit list: „Kdy budeme moci do klubu? Zítra ráno mají začít se stavbou nafukovací haly.“

„Nevím, kdy technici skončí,“ pokrčil rameny Daněk. „Areál je rozsáhlý.“

„Ale my máme nasmlouvané termíny! Pokud to zítra skrečujeme, přijedou až někdy koncem listopadu,“ vykřikla Sedlmajerová. „Členové mají zaplacené hrací hodiny… Víte vůbec, jakou díru do rozpočtu by to udělalo?“

„Vyšetřujeme vraždu,“ odtušil Daněk lakonicky.

Vstal a kývl na Katku. „Děkuji za váš čas, ještě se vám ozveme.“ Společně zamířili ke dveřím.

Na chodníku se Katka otočila a zamyšleně si prohlížela vilu Sedlmajerových. „Zrovna moc soucitu neprojevili,“ ušklíbla se.

„Vytěsnit hrůznou skutečnost je dost obvyklá obranná reakce,“ namítl Daněk.

Katka potřásla hlavou, Daňkova zásada na začátku vyšetřování nesoudit neladila s její potřebou rychle vyhodnocovat svoje pozorování a činit z nich závěry. Podle ní tvořili Sedlmajerovi hodně nesourodou trojici. Předstírají rodinnou selanku, ale na to jim Katka neskočí! Ten jejich kluk vypadá fakt divně. Ráda by věděla, zda si to Daněk myslí taky, ale zkušenost jí velela neptat se, počkat, až o tom šéf začne sám. „Co teď? Jedeme k Burešový domů?“

Daněk neodpověděl, zaujal ho divoce gestikulující řidič nákladního auta, které zastavilo přímo před vchodem do tenisového areálu.

„Tak chcete tu antuku, nebo né?“ pokřikoval na kustoda Řeřichu. „Mně je ukradený, co se tu stalo. Kurva, napřed dyndáte, abych přijel vo víkendu, a potom…“ Znechuceně si odplivl. Správce těkal očima z rozčileného šoféra na strážníka střežícího přístup za policejní pásku a kroutil při tom hlavou jako tenisový rozhodčí na empiru. Kousal si rty a pravačkou si projížděl bílé strniště na hlavě. Jakmile spatřil Daňka, vyhrkl: „Nemůžete svejm lidem říct, aby ten sklad zkontrolovali hned teď? Moc času vám to nezabere, jsme s antukou skoro na nule. Zapomněl jsem poslat vobjednávku.“ Přešlápl z nohy na nohu a nahrbil se. „Tu antuku potřebujem co nejdřív, jinak budou všichni vyšilovat.“ Obrátil se k řidiči: „Tady pán by si mezitím zaskočil k Prezidentům na gulášek. Hnedle budou votvírat.“ Když šofér po vteřinovém zamyšlení naznačil, že by byl pro, Řeřicha se obrátil na Katku: „Krásná slečno, přimluvte se. Určitě nechcete, aby mě vyrazili. Na vás pan podplukovník dá…“

„Major,“ odtušil Daněk a zašklebil se na Katku, která mimoděk nasadila prosebný výraz. Ve výrazu žadonícího kustoda bylo něco, co ji bralo za srdce.

„Koukám, že už jste zase chlapík, pane Řeřicho. Nemůžu lidem z forenzního mluvit do jejich práce, ale tady krasavice se jistě ráda zeptá.“

„Máte to u mě, šéfe,“ rozzářil se Řeřicha. Široký úsměv vypovídal, že o úspěchu Katčiny mise nemá sebemenší pochyby. ***

Daňkovi s Katkou se podařilo zaparkovat přímo před třípatrovým panelákem, ve kterém, podle informace od Sedlmajera, Burešová bydlela. Dům postavili někdy koncem šedesátých let minulého století a od té doby do něj očividně nikdo neinvestoval. S jedinou výjimkou –nová plastová okna bíle zářila ve vybledlé, kdysi okrově žluté omítce. Ručně psanou cedulku Ing. Vladimír Bureš našli na zcela jistě původních dveřích přízemního bytu. Zazvonili, ale nic se nedělo.

„Musíte počkat, určitě je doma,“ oslovila je postarší žena scházející po schodech. „Trvá mu, než se dopajdá ke dveřím.“ Měla pravdu, během chvilky se za dveřmi ozvaly šouravé kroky a oprýskané dveře se pootevřely na délku bezpečnostního řetízku.

„Co chcete? Jestli něco prodáváte, nic nepotřebuju.“

V mezeře se objevila vrásčitá tvář se stařeckými pigmentovými skvrnami. Katka překvapením polkla, čekala někoho mnohem mladšího.

„Pan Bureš? Kriminálka. Major Daněk, podporučice Šipková. Můžeme dál? Potřebujeme s vámi mluvit.“

Zprávu o manželčině smrti přijal Bureš překvapivě klidně. Oči za kostěnými brýlemi mu posmutněly, několikrát si nepřítomně promnul bradu zarostlou řídkým, asi třídenním strniskem, ale jinak neprojevil žádné velké city. Mnohem víc ho rozrušily Daňkovy otázky, kdy viděl svoji ženu naposledy a proč se po ní nezačal shánět, když nedorazila domů.

„Myslel jsem, že přespala u některé kamarádky,“ vysoukal ze sebe s očima zabodnutýma někam vysoko

nad hlavy kriminalistů. „Občas to tak dělala, ve tmě nerada chodila sama. Já ji doprovázet nemohl.“ Zrakem sjel ke dvěma francouzským holím opřeným o rozestlaný gauč v rohu.

„Jak dlouho jste byli svoji?“

„Rok a dva měsíce.“ Katka se sykavě nadechla. Naprosto nechápala, jak si žena jen o pár let starší než ona mohla vzít někoho, jako je Bureš. Už jen ta příšerná přehazovačka, kterou si honí přes pleš…

„Jak jste se seznámili?“ Daňkův zdvořile neutrální tón Katce znovu připomněl poučky, které svým podřízeným kladl na srdce. Co nejdéle zůstat nestranný a otevřený všem možnostem.

Bureš dlouho váhal, než zašeptal: „Na inzerát.“

„Můžeme se podívat do jejího pokoje?“

„Je to nutné? Zrovna teď?“ Znělo to jako zakejhání husy těsně předtím, než jí hospodyně podřízne krk.

„Je, pane Bureši.“ Daněk nečekal na odpověď, odstrčil se ze židle, až zaskřípala, a dvěma rychlými kroky přešel k otřískaným dveřím, za kterými našel tmavý pokojíček s čalouněným jednolůžkem a obstarožní šatní skříní. Vzduch v místnosti byl zatuchlý, peřiny na posteli nepovlečené. Na parapetu okna s výhledem na stanoviště kontejnerů na tříděný odpad se v plastovém květináči krčila uschlá africká fialka. Daněk otevřel šatník – kromě jednoho obnošeného pánského kabátu byl prázdný.

„Opravdu jsme se seznámili na inzerát,“ trval na svém Bureš, když se všichni znova usadili v přední místnosti. „Před rokem a půl jsem měl vážnou autonehodu,

a když mě pustili z nemocnice, byl jsem na tom hodně zle. Skoro jsem nechodil. Potřeboval jsem pomoc, přes inzerát jsem hledal někoho, kdo by mi za bydlení pomohl s domácností.“

„Proč jste nevyužil bezplatné pečovatelské služby?“ zajímala se Katka. „Určitě jste na ni měl nárok.“

„Jo, měl,“ ušklíbl se. „Docházela sem jedna ženská. Taková obézní špindíra. Oč míň toho udělala, o to víc mlela. To bylo samý pane inženýre, ve dvou se to líp táhne, pane inženýre, pojďme to dát dohromady. Požádal jsem o jinou pečovatelku, ale víte, jak to chodí – nejsou lidi.“ Zatěkal očima z jednoho policisty na druhého. „Myslel jsem, že pro studenta by to mohlo být dobrý, koleje jsou teď příšerně drahý.“ Napil se ze sklenice vody před sebou a pokračoval: „Moc nabídek jsem nedostal, vlastně se mi ozvala jen Rusiko. Neměla práci, dokonce ani vyřízený papíry. Taky neuměla česky, ale na základní domluvu nám moje školní ruština stačila.“ Odvrátil se, oči se mu rozostřily slzami. Jako by mu až teď došlo, že jeho žena už není mezi živými.

„Proč odešla z vlasti? Z ekonomických důvodů?“

„Nejspíš. I když všude tvrdila, že její rodina na tom byla údajně dost dobře. Určitě do smrti jejího táty.“

„To musel umřít poměrně mladý, ne?“ poznamenal Daněk.

„Bylo mu necelých dvaašedesát. Prý ho zastřelili na ulici. Politická vražda. Rusiko tvrdila, že pro ni Tbilisi přestalo být bezpečné.“

„Věřil jste jí?“

Bureš pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Spíš ne, Rusiko si ráda vymýšlela. V jejím podání se i ta nejobyčejnější událost změnila v drama.“

„Takže se k vám nastěhovala,“ vrátil se k původnímu tématu Daněk.

„Jo, s kufříkem osobních věcí. Ale dodržela slovo –do puntíku plnila, na čem jsme se dohodli.“

„Z čeho žila?“

„Měla nějaké peníze, ne moc, ale měla. A taky zafungovala zdejší gruzínská komunita.“

„To vám řekla?“

„No,“ zaváhal Bureš, „vlastně jen nepřímo. Asi po týdnu odněkud přinesla kaviár z jesetera a pochvalovala si, že rodinné jméno Imnadze dokáže otevírat dveře. Brzy poté začala chodit do práce.“

„Pracovala načerno?“ chtěla vědět Katka. „Vyřídit všechna povolení nejde tak rychle.“

„Bohužel ano. A někdo ji udal. Chtěli ji vyhostit, podle advokáta zbývalo jediné řešení – okamžitý sňatek s českým občanem.“ Zarazil se a opatrně zkoumal Daňkovu pokerovou tvář. Nespokojený s výsledkem se obrátil ke Katce. Budu mít potíže? – jako by se ptal očima. V Katčině obličeji však našel jen její vlastní úlevu. Manželství Rusiko s touhle mužskou troskou konečně začalo dávat smysl.

„A dál?“

„Když se podařilo zlegalizovat její pobyt v Česku, začala uklízet na jedné soukromé reprodukční klinice. Mezitím se učila česky, poslední dobou už mluvila celkem slušně.“

„Kdy se od vás odstěhovala? Kam?“ Z Daňkova tónu nešlo nic vyčíst, ale dvě otázky položené najednou signalizovaly, že začíná být netrpělivý.

„Odešla v půlce září. Ale párkrát se tu od té doby zastavila.“ Znělo to, jako by Bureš potřeboval ujistit především sám sebe, že se na něj manželka úplně nevykašlala.

„Pronajímala si vlastní byt?“ Katčino zdvižené obočí signalizovalo, že něco nesedí. „Z platu uklízečky?“

„Neřekla mi to, ale domnívám se, že se s někým seznámila.“ Bureš otevřel zásuvku stolu, chvíli se přehraboval v jejím obsahu, až vytáhl papírek s adresou a položil ho na stůl. „Nikdy jsem tam nebyl.“ Sice se snažil nedat nic najevo, přesto do jeho slov pronikla ublíženost. „Já bych žádné potíže nedělal, pochopil bych, kdyby se chtěla…“ Nedořekl, i jemu samotnému došlo, jak ukřivděně to vyznělo.

„Víte, s kým chodila? Byl to někdo z gruzínských přistěhovalců?“

„Nevím vůbec nic. Ale Čech to nejspíš nebyl, o českých chlapech mluvila vždycky s pohrdáním. Podle ní jsou až na výjimky sobci, kteří se neumějí chovat a svých žen si dostatečně neváží.“ Daněk zpozorněl, v Burešově promluvě zachytil falešný podtón. Dám krk na to, že ten chlap něco zamlčuje, říkal si v duchu. „Co jste dělal v pátek večer? Tak mezi devátou a druhou ranní?“

„Podezíráte mě?“

„Ne. Zatím nikoho nepodezíráme. Snažíme se vyloučit ty, kdo vraždu spáchat nemohli.“

„Byl jsem doma,“ zamumlal Bureš. „Sám. Díval jsem se na Četnické humoresky a pak jsem šel spát.“

„Škoda, pane Bureši. Pošlu sem někoho, kdo to s vámi sepíše.“ Daněk kývl na Katku, aby si od Bureše vzala číslo mobilu. „Kdyby vás něco napadlo, zavolejte.“ Položil na stůl vizitku a už přes rameno dodal:

„Pohřeb zatím neobjednávejte, dokud nebude jasné, kdy vám budeme moci vydat manželčino tělo.“ Překvapení v Burešově tváři prozradilo, že na něco takového vůbec nepomyslel.

Sobota 30. října odpoledne

U vchodu do tenisového areálu se kriminalisté srazili s vedoucím forenzních techniků. „Něco jsme našli,“ oslovil Daňka a zamával do igelitu zabalenou starodávnou tenisovou raketou upnutou do dřevěného rámu. „Je na tom krev, možná máme vražednou zbraň. Podle doktora by to odpovídalo.“ Ukázal na křídlové matky, kterými se rám utahoval.

„Paráda,“ zajásala Katka. „Kde to bylo?“

„Támhle v té boudě.“ Technik ukázal směrem ke skladu antuky. „Vypadala prázdná, ale naštěstí mě napadlo nechat kluky, aby ji pořádně prošťourali. Dost mizernej úkryt, našla by se hned, jakmile by někdo potřeboval pár lopat toho sajrajtu.“

„Jsi pašák,“ zalichotila mu Katka. „Jinej by se na to vybod,“ přidala obdivný úsměv. „Uděláš to pro nás přednostně, že jo?“ Daněk se musel odvrátit, aby skryl pobavení. Pochválit, i když technik dělal jen svou práci, to je celá Katka. Na počátku jejich spolupráce ho rozčilovalo Katčino koketování s kýmkoli, kdo nosil kalhoty, ale postupem doby zjistil, nakolik je výhodné mít v týmu někoho, komu kolegové z forenzního jdou na ruku. Pokynem hlavy přivolal Řeřichu, který je z terasy pozoroval. „Víte, komu ta raketa patří?“

„Vlastovi Tluchořovi. Má ji po dědečkovi.“

„Jste si jistý?“

„Jo. Předváděl s ní ženskejm ten svůj dělovej servis a rozbil přitom světlo,“ kývl hlavou k hromádce střepů na terase. „Můžu už začít uklízet? Aspoň někde?“

„V klubovně a kuchyňce jsme hotoví,“ prohlásil technik. „Kluci teď procházejí skříňky v šatnách.“

Než stačil Daněk přikývnout na souhlas, u vchodu do areálu se strhla hádka. Nápadně atraktivní, asi čtyřicetiletý muž se domáhal vstupu. „Večer trénuju na Štvanici. Širší ženskou reprezentaci. Je tak těžký pochopit, že musím dovnitř pro svoje věci?“ křičel na uniformovaného policistu.

„To je Dýdý,“ poučil kriminalisty Řeřicha. „Von je někdy děsnej poděs.“

„To vidím,“ utrousil Daněk a vydal se k vrátkům. „Pan Drahokoupil? Major Daněk. Můžeme si promluvit?“

Trenér ho však nevnímal. „Potřebuju dovnitř. Fando, co se to tu, hergot, děje?“

„Někdo zabil Rusiko,“ vyhrkl Řeřicha.

Drahokoupilův do temna opálený obličej se odkrvil, jako kdyby měl v příští sekundě omdlít. „Ne…, to nemůže být pravda, Rusiko ne…“ zašeptal a zakryl si tvář oběma rukama. Vzpamatoval se až po dvou panácích brandy, které mu v klubovně nalil Řeřicha.

„Přisedla si ke mně v Noodles,“ začal vyprávět.

„Pořád pokukovala po mým tenisovým bagu. Nakonec se mi svěřila, že dřív hodně hrála a teď nemá kde. Líbila

se mi, tak jsem ji pozval, že si spolu zahrajem.“ Dýdý

potřásl hlavou a zastrčil si dlouhé blonďaté vlasy za ucho. „Hrála docela slušně.“

„Tak proto jste chtěl, aby ji vzali za členku?“ otázala se Katka. Dýdý se na ni úkosem podíval, jako by si nebyl jistý, zda má na její otázku odpovědět. Přeměřil si její outfit a s dvojsmyslným úsměvem řekl: „Spíš jsem ji chtěl dostat do postele. Byla fakt kus.“ Tak tak, že Katku neoslovil „kočičko“.

Daněk se v duchu pousmál: zase jeden, co se nechal zmást Katčinou vizáží z titulní stránky módního časopisu. Nahlas se zeptal: „Jak dlouho váš vztah trval?“

„Jen pár týdnů.“

„Dala vám kopačky?“ sekla drápkem Katka. Tenhle floutek si z ní utahovat nebude!

Dýdý se křivě pousmál. „Naopak. Rusiko chtěla rychle zahnízdit a tlačila na pilu. Tak jsem se zdekoval.“

Znělo to přesvědčivě, ale Daněk koutkem oka zachytil Řeřichův výraz. Ten namakanej sporťák lže, uvědomil si. Nahlas prohodil: „To mohlo být dost trapné, potkávat se dál tady v klubu, ne?“

„Zvládli jsme to.“

„Slyšeli jsme, že si za vás rychle našla náhradu,“ zaťala další drápek Katka.

„O tom nic nevím,“ zahučel Dýdý, ale do očí se nikomu nepodíval. „Tak můžu dostat svoje rakety? Nutně je potřebuju.“

„Požádám techniky, aby vaši skříňku prohlídli přednostně.“ Daněk vstal a protáhl si nohy. „Než odejdete,

podporučice Šipková s vámi projde včerejší večer.“ Na prahu místnosti se otočil: „A já si tady vedle poslechnu verzi pana Řeřichy.“

„Hotovo?“ zeptal se Daněk Katky. „Zajedeme na tu adresu, co nám dal Bureš.“

„My máme klíče?“

„Doufám. Jedny se našly v její kabelce.“ Ve vrátkách se oba údivem zastavili, ulici před klubem lemovaly šňůry zaparkovaných aut.

„Co se tu sakra děje?“ Daněk se obrátil na policistu u vchodu.

„Informativní schůzka pro rodiče dětí z tenisové školičky,“ odpověděl robustní tmavovlasý muž v teplákové soupravě stojící ve vozovce. „Snažím se je přesměrovat k Prezidentům.“ Dříve než Daněk stačil zareagovat, muž máváním rukou zastavil přijíždějící černou limuzínu značky Mercedes a do staženého okénka začal chrlit pokyny.

„To nám ještě chybělo,“ hlesla Katka.

„Skoč tam a připomeň Sedlmajerové, že má držet jazyk za zuby.“ Katka po Daňkovi střelila pohledem: To mám utíkat na jehlových podpatcích? Odkráčela vznosným krokem, který by se dobře uplatnil na přehlídkovém molu.

„A vy jste kdo?“ obrátil se Daněk na samozvaného organizátora dopravy.

„Michal Blaško, trenér mládeže.“ Muž si nevěřícně

prohlížel Daňkův služební průkaz. „Prej tu vyšetřujete vraždu.“

„Zatím nevíme, jestli šlo o úmyslné zabití.“ Kriminalista sklapl průkaz a strčil ho do kapsy. „V kolik jste včera z klubu odešel?“

„Asi v jedenáct, možná trochu později,“ vypravil ze sebe muž. „Proč to chcete vědět?“

Daněk jeho otázku ignoroval. „Co jste dělal pak?“

Blaško na vteřinu zaváhal: „Jel jsem domů.“

„V kolik jste tam dorazil a může vám to někdo dosvědčit?“

„Nevím přesně, nedíval jsem se. Nejspíš těsně před půlnocí, silnice do Řevnic byla prázdná.“

„Žijete sám?“

„Ne, mám rodinu… roční dvojčata… manželka už spala, holky se teď budí strašně brzo.“

„Všiml jste si během včerejšího večírku něčeho zvláštního?“

„Zvláštního?“ zavrtěl hlavou. „Nic mě nenapadá. Normální klubová sešlost na konci sezóny, spousta jídla a pití. Taky pěkný kostýmy, letos si lidi dali záležet. Po společným focení skoro všichni odešli, tak je to ale pokaždý.“

„Kdo fotografoval?“

„Oficiálně já, ale všichni měli mobily… Promiňte, jen jim řeknu, kam mají jet,“ Blaško se rozběhl k přijíždějícímu volvu. „Tihle byli poslední,“ řekl, když se vrátil k Daňkovi. „Musím na tu schůzi.“

„Opravdu se včera nic neobvyklého nestalo?“

„Ne,“ zakroutil Blaško hlavou. „Normálka jako pokaždý.“ Daněk ho kývnutím hlavy propustil a zamyšleně se díval, jak z letité fabie vytahuje naditou aktovku a štos lejster.

Trenér zabouchl dveře a přes kapotu se na Daňka zakřenil. „Něco mě napadlo.“ Hodil si popruh aktovky přes rameno a sevřel kupu papírů oběma rukama. „Při odchodu jsem si u stojanu na kola všiml zajímavýho kousku. Lehokolo hned tak nepotkáte. Říkal jsem si, komu asi patří.“

„Takže nevíte, čí je.“

„Ne, nikdy předtím jsem ho tu neviděl.“ Na odchodu Blaško prohodil: „Řeknete mi, až budete vědět, co se tu stalo?“

„Budete zítra v klubu?“

„To víte, že jo. Dokud je pěkně, trénuju na čtyřce.“

Na Daňkův tázavý pohled dodal: „Hala se staví jen na prvních třech kurtech, poslední zůstává volný.“

„Fajn. Projdeme spolu všechny snímky, které jste včera večer nafotil.“

„Super adresa.“ Katka vystoupila ze služební oktávie a rozhlížela se ulicí lemovanou po obou stranách jilmy a akáty. „Jedno z mála míst, kde se dá na Letné bydlet.“

Každý se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse, zpražil ji pohledem Daněk. Neměl rád, když Katka občas bezmyšlenkovitě sklouzla k hodnocení věcí očima jedináčka

ze zazobané rodiny. Otevřeli si domovní dveře pomocí klíčů z kabelky oběti a vyjeli výtahem do čtvrtého patra citlivě zrenovovaného secesního domu. Za bíle lakovanými dveřmi z masívu našli poloprázdný byt. Burešová se očividně spokojila s několika základními kusy nábytku, které do bytu dodal majitel, obydlí postrádalo jakoukoliv pečeť její osobnosti s výjimkou barvotiskové ikony v ložnici nad postelí. Na rámečku si přečetli, že jde o svatou Lydii z Thyatir. Daněk si rychle vygooglil, že svatá byla díky svému obchodování s purpurem uctívána jako patronka barvířů. Na svou dobu to byla v mnoha ohledech výjimečná žena, schopná podnikatelka, která měla nejen smysl pro obchod, ale i pro duchovní hodnoty.

„Rychlá móda z Primarku nebo C&A, nic kvalitního,“ ohodnotila Katka oblečení, které našli ve velké vestavěné skříni. Rukou navlečenou v bleděmodré latexové rukavici vytáhla ze šuplíku černou krajkovou podprsenku. „Ovšem tohle je parádní kousek! Queen of Shadow od Aubade, bratru za sedm táců.“ Prohrábla zásuvku se spodním prádlem a vytáhla bílou krabičku se zlatým nápisem. „Ty brďo, rolexky!“ vyhrkla. Pouzdro však bylo až na visačku prázdné.

„Musela mít sponzora,“ přikývl Daněk. „Nájem tu určitě bude pěkně mastnej.“ Pokračovali v prohlídce, ale nenašli nic osobního – žádné fotografie, knihy nebo papíry s poznámkami.

„Asi měla všechno v mobilu,“ napadlo Katku. Který se ztratil, dodala v duchu. V její kabelce, která zůstala na židli v klubovně, ho kriminalisté nenašli.

„Zkusíme sousedy,“ navrhl Daněk a začal si stahovat gumové rukavice. „Třeba někdo něco viděl.“

Když zazvonili u vedlejšího bytu, ozvalo se zuřivé štěkání. Otevřela jim postarší paní v tmavě zeleném kalhotovém kostýmu, ocelově šedé vlasy s modrým přelivem měla upravené do složitých loken. Na loktech držela černohnědého krátkosrstého jezevčíka.

„Přejete si?“ Vteřinu civěla na Katčino extravagantní oblečení a její tváří, ze které ještě nezmizely stopy minulého půvabu, se mihlo pohrdání – za jejích mladých let nosily černou kůži a rudou rtěnku leda prostitutky.

Daňkovi věnovala delší pohled. Jeho vzezření prošlo kritérii solidnosti a změkčilo ženin přísný výraz. „Rudy, proboha, přestaň,“ pokusila se uklidnit hysterického psa. S jediným účinkem, zvíře se ještě více rozštěkalo a vší silou se dralo z paniččina náručí. Katka ustoupila dva kroky vzad, s tou bestií si šéf musí poradit sám.

„No tak, fešáku, klídek. Všechno je v pořádku.“ Autoritativní tón a pevná ruka svírající psí zátylek nastolily ticho. Daněk zamaskoval drsné gesto stowattovým úsměvem a zahrnul majitelku lichotivými postřehy o kuráži a vzhledu jejího mazlíčka. Dáma rychle roztála a ochotně se rozpovídala. Pes je opravdový přítel, co by si bez Rudánka počala, jenže lidé v domě nemají pochopení. Daněk s hraným porozuměním přikyvoval a nenápadně stáčel hovor na Burešovou.

„Moc o ní nevím, občas ji potkávám na chodbě, je taková tichá, víte?“ – „Návštěvy? Ne, připadá mi hodně samotářská. Kromě strýčka za ní nikdo nechodí.“

Vražda v tie-breaku

EVA MAŠKOVÁ Vražda

v tie-breaku